MADEIRA POČÁTKY A VÝZNAM ATLANTSKÉ ZÁKLADNY

Transkript

1 MADEIRA POČÁTKY A VÝZNAM ATLANTSKÉ ZÁKLADNY Jan Klíma Jedna z méně užívaných periodizací rozeznává středomořské, atlantské, pacifické a globální období světových dějin. Pro evropský vzestup na konci středověku byl patrně nejdůležitější přechod z první do druhé fáze: opuštění omezeného prostoru Středozemí a fyzické ovládnutí Atlantiku jako brány ke globální expanzi (západo)evropského hospodářství, vlivu, náboženství a politiky. Prvními základnami na plavbách za dalekými cíli se staly ostrovy táhnoucí se Atlantským oceánem od Azor na severozápadě přes další souostroví až po osamělé jižní výspy, jakými jsou Svatá Helena nebo Ascension. Madeira (název znamená Dřevo), dnes portugalské samosprávné území, sehrála při vykročení za evropské hranice obzvlášť důležitou roli 1. Poměrně blízko Evropy, a přece již hluboko v Atlantiku, tvořil zelený hornatý ostrov zřetelný orientační bod na námořních trasách vedoucích od východu na západ i od severu na jih, jeho bohatá vegetace a zurčící vodopády slibovaly úspěšné zásobování lodí pitnou vodou, zeleninou, ovocem a potravinami. Stručné historické přehledy, na které jsme zvyklí, o podrobnostech poznávání Madeiry stejně jako dalších jí blízkých ostrovů a archipelagů mnoho neříkají. Nanejvýš konstatují, že madeirské souostroví objevil 2 roku 1419 portugalský mořeplavec João Gonçalves Zarco. Teprve podrobnější pohled na dějiny objevování a obsazování Madeiry přibližuje složitost pozvolného procesu, při němž se Atlantik krok za krokem stával evropským nástupištěm k podmanění světa. V mlze mýtů Starověké říše už měly dost schopností a zkušeností, aby se jejich plavci vydali za Herkulovy sloupy. Trasy lodí, které vyslal k západu egyptský farao Nekón ( ) či na nichž se odvážil plout podél západoafrického pobřeží řecký obchodník z Massilie (Marseille) 1 Význam Madeiry neodrážejí dost zřetelně syntézy portugalských dějin. Také naše přehledné Dějiny Portugalska (Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1996) se archipelagu dotýkají pouze v několika souvislostech, zejména při přehledu dějin objevných plaveb. Podrobněji pojednává o vývoji souostroví titul VIEIRA, A. (koord.) História da Madeira. 1.vyd. Funchal : Secretaria Regional de Educação s. ISBN Mimořádnou roli Madeiry však reflektují všechny práce zabývající se kteroukoli částí atlantského prostoru. 2 Samotný problematický pojem objevení, dnes nežádoucí v osídleném světě, ale logický na neobydlených ostrovech, podrobil historické kritice největší portugalský znalec období objevných cest ALBUQUERQUE, L.de. Algumas reflexões a propósito da palavra Descobrimento. Islenha. č. 1. s Funchal 1987

2 Euthymenés (kolem roku 550 př. Kr.) zůstanou ovšem zahaleny tajemstvím. Ani perský kapitán Sataspes ( ), ani námořníci proslulého fénicko-kartaginského Hanónova loďstva (po roce 425 př. Kr.) obeplouvajícího Afriku se pravděpodobně nevzdálili od břehů kontinentu. Zato Řekové a Římané o ostrovech ležících západně od starého světa často psali. Platónova Atlantida ležela podle jedné verze (podpořené pozdější mapou A. Kirchera) kdesi mezi Azorskými a Kanárskými ostrovy a pokrývala tedy teoreticky i Madeiru. Právě Řekové označovali ostrovy ve východním Atlantiku sympatickými pojmy Elysejská pole, Zahrady Hesperidek, Zahrada půvabů a zmatení kartografové si pak vymýšleli, kam tyto hodně poetické a pramálo reálné objekty umístit. Ostrovní cíle eskapád svých bohů Řekové často pojmenovávali Makaron nesoi Šťastné ostrovy. Pojem Makaronésie, který se dnes stále častěji používá pro řetěz atlantských sopečných ostrovních skupin, má tedy jak svou geologickou odůvodněnost, tak starou tradici. Ale mýty jen zvolna odhalovaly rodící se zeměpisný obraz atlantského ostrovního světa. Diodoros Sicilský píše v Historické knihovně o tom, že v 5. století před narozením Krista byl objeven rajský ostrov s hustým lesním porostem. Strabón hovoří o tom, že asi sto let před počátkem křesťanského letopočtu poznali objevitelé ostrov, který je překvapil množstvím vody a hojností dřeva. Plútarchos kolem roku 80 př. Kr. vypráví, že Sertorius pronásledovaný Římany se uchýlil na ostrov, jehož popis Madeiru nadmíru připomíná. Plautus představuje před začátkem našeho letopočtu bájné atlantské ostrovy jako ráj, kam se dostanou všichni, kdož čestně prošli životem. Plinius Starší nazývá jmény Convallis a Planaria ostrovy, které jsou pravděpodobně dvěma Kanárskými ostrovy, nikoli dvojčaty známými dnes jako Madeira a Porto Santo 3. Po pádu Římské říše se na daleká moře dlouho nikdo z Evropanů nevydával. Slovutný norimberský kosmograf Martin Behaim nicméně předkládá dávnou pověst o tom, že v roce 565 opustil Irsko svatý Brandan (Brendan, Brénnain), aby hledal Zaslíbenou zemi. Bouře prý zahnala mnicha i jeho druhy na ostrov, kde pak strávili sedm let, než se vrátili do Irska. Nejstarší Ebstorfova mapa světa asi z roku 1270 představuje ostrov svatého Brandana na místě Madeiry nebo Porto Santa, pozdější kartografická vyobrazení Insulae Fortunatae Brandani ztotožňují místo, kam světec pronikl tmavými mračny (později mluvili portugalští námořníci o husté černotě espesso negrume, která Madeiru pokrývá), vždy s Madeirou. 3 Řadu spekulací o Atlantidě lokalizované také do prostoru východního Atlantiku nabídly kupříkladu knihy ANDREJEVA, J. Atlantida. Hledání ztraceného světa. Praha : Lidová demokracie 1966; STEGENA, L. Byla nebyla Atlantis, Praha : Mladá fronta 1967.

3 Po dlouhých staletích objevitelské nečinnosti opanovali oceány Arabové. Do Atlantiku měli nejblíž jejich souvěrci z Iberského poloostrova a pravděpodobně se vydávali na západ už od 8. století, kdy prosadili islám na evropském jihozápadě. Zeměpisec al-idrísí ( ) zmiňuje ve své Geografii dvacet šest atlantských ostrovů a popisuje výpravu muslimských dobrodruhů z Lisabonu, kteří v roce 1147 (v tomtéž roce, kdy muslimská Lišbuna padla do rukou prvního portugalského krále Afonsa Henriquese) dosáhli dobytčího ostrova, v němž lze rozeznat hornatou a vodnatou Madeiru. Také později se arabští plavci jako Muhammad bin Ragan a jiní dotýkali ostrovů ležících západně od nábožensky rigorózního islámského Maghribu. Teprve poté se na širý oceán začali odvažovat Italové, Bretonci, Baskové, Biskajci, Katalánci, Galicijci, Portugalci a Kastilci. Poslední legenda předcházející reálnému poznávání Madeiry je spojena s nechtěným dobrodružstvím jistého anglického šlechtice. Robert Machim 4 (Machym, Machen, Macheco atd.) se prý za časů krále Eduarda III. zamiloval do vznešené dámy jménem Anna de Arfet. Její rodiče však s královým souhlasem hodlali dceru vdát za vysoce postaveného pána z Bristolu. Ohrožení milenci spolu se služebnictvem a přáteli jednoho dne v roce 1344 společně uprchli z Bristolu a zamířili do Francie. Silné proudy a větry však zanesly jejich plavidlo daleko na jihozápad. Vyvrhly je na ostrov v zátoce, nad níž se tyčily hustě zalesněné kopce. Tady Anna po třech dnech zemřela, zanedlouho ji následoval i Robert; jejich přátelé z posledních sil dokázali odplout k marockým břehům, kde je Mauři uvrhli do otroctví. Romantický příběh byl i v Portugalsku dobře známý už tiskař a humanista Valentim Fernandes, který si přídomkem de Moravia připomínal své rodiště, usoudil, že název obce Machico severovýchodně od pozdější madeirské metropole Funchalu pochází právě od Machima. Ale se všemi podrobnostmi byla truchlivá historie lásky a smrti zveřejněna až roku 1671 v Paříži v anonymním spisku, který nebral nikdo vážně. Pozdější pátrání zjistila, že by bylo konec konců možné nepravděpodobně dlouhou Machimovu plavbu zkrátit do věrohodné délky, kdyby se připustilo, že mohlo jít o nějakého Portugalce v dobách, kdy Portugalci často brázdili atlantské vody. Skutečně, k roku 1373 je dosvědčen majitel lodi Macheco, který směřuje z Portugalska do St. Malô; na seznamu cizinců, které roku vyhošťuje Jindřich IV. z Anglie, je jeden Macheco a jeden Machim, roku 1470 je pod stejným jménem v pramenech uveden drobný šlechtic portugalského prince Pedra, roku 1544 je zanesen do listin jakýsi 4 Legendu o Machimovi rozebírají kupříkladu GOMES, A.F. James Bird e o poema Machim or the Discovery of Madeira. Das Artes e da História da Madeira. Sv. 6, č. 34, s Funchal 1964; PEREIRA, E. A Lenda de Machim. In Congresso do Mundo Português. Sv. III, část 1, s Lisabon 1940; DELGADO, J. A. El Episódio de Juan Machin en la Madeira, Das Artes e da História da Madeira. Sv. VI., s , Funchal 1961 aj.

4 Machym Fernandes Byli to tedy možná oni, kteří se postarali o jádro pověsti. Po legendárním Robertu Machimovi a jeho milence Anně nezbyly na Madeiře ovšem ani ty kříže, které nad jejich rovy údajně vztyčili zcela anonymní souputníci na tragické plavbě. Od map k obsazení Dávno před iberským výbojem, od roku 1325, zobrazovali evropští kartografové atlantské ostrovy. Madeira i s přilehlými součástmi malého archipelagu, plochým ostrovem Porto Santo a holými skalami nazývanými Ilhas Desertas (Pusté) a Ilhas Selvagens (Divoké ostrovy), se díky mořeplaveckým zprávám zvaným u Italů portulani a u Portugalců roteiros na mapách rýsovala stále přesněji. Angelino Dulcert maluje roku 1339 okrouhlou Madeiru pod názvem Insyla capraria (Kozí ostrov), Pizzigani ji roku 1367 nazývá Ysola Canaria (Kanárský ostrov). Medicejský atlas z let je už kartograficky téměř přesný: názvem I. Delo Legname (Ostrov dřeva) dostává Madeira své definitivní jméno a vedle ní se objevují také Porto Scto a I. Deserte. Na mapách Katalánského atlasu Abrahama Cresquese z roku 1375 se objeví dokonce i malé Insule Salvatges. Pinelli (1384), Soler (1385), Katalánsko-pařížská mapa z roku 1400 i Pasqualini v roce 1408 uvádějí u stále dokonalejšího zakreslení stejné názvy, které ostrovy nesou dodnes. Na mapě, kterou zpracoval Mecia de Viladestes v roce 1413, dostává Madeira obrysy téměř přesně odrážející geografickou realitu. 5 Zaznamenání ostrova Madeiry na mapách vyplývalo zatím pouze z plaveb kolem sopečné skály korunované čepicí mraků. Objevit či nalézt tento nebo jiný ostrov ovšem znamenalo ho učinit populační a hospodářskou součástí Evropy, čili ho obsadit, prozkoumat a osídlit. Tohoto úkolu se ujali Portugalci 6 v době svého objevitelského nástupu. 7 V roce Viz GUERREIRO, I. a ALBUQUERQUE, L. Cartografia antiga da Madeira, séculos XIV-XVI. Actas do I Colóquio Internacional de História da Madeira, s Funchal 1990; z map vychází také MACHADO, J. F. O conhecimento dos arquipélagos no século XIV. In História da Expansão Portuguesa no Mundo. Sv. 1, kniha 1, kapitola IV, s Lisabon 1937, kartografickou znalost souostroví dokazuje také SERPA, António Ferreira. O Arquipélago da Madeira nos mapas e portulanos do século XVI, Arquivo histórico da Madeira. Sv. I, s , Funchal Širší historické a kulturní dimenze portugalského výboje podává KLÍMA, Jan. Vasco da Gama přínos portugalských objevitelů renesanci. In KLÍMA, J. Studie z dějin Portugalska a portugalského zámoří. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 1999, edice Prométheus, sv. 31, s ISBN Stále ještě nedoceněné prvenství všestrannosti portugalské expanze, která měla nejen dobyvatelský, ale také objevitelský význam pro celou Evropu, jejíž středověké mystické myšlení měnila na sběr realistických informací i zemí, přírodě a lidech, dobře zachycuje citát z díla slavného spisovatele Fernanda Pessoy: Portugalský čin změnil tvář světa, otevřel zeměkouli možnému propojení s onou civilizací, která se dotud neodvážila snít o ničem jiném než o Evropě a byla soustředěna nanejvýš na Středozemí až k Malé Asii. Citát uvádí jako výstižné motto Luís Filipe Barreto pro svou práci charakteristicky nazvanou Portugalsko průkopník dialogu Sever-Jih, Lisabon 1988

5 kdy už Madeiru zachycovaly mapy docela věrně připlul k Madeiře portugalský mořeplavec João Gonçalves Zarco. Podle Kroniky objevení Guineje Gomese Eanese de Azurary 8 ho k africkým břehům poslal sám princ Jindřich Mořeplavec. Dal mu ovšem k dispozici jen nejjednodušší plavidlo: barca byla sice lehká loď, ale se svým jediným stěžněm se hodila nanejvýš pro příbřežní kabotáž nebo pro rybolov. Azurara je o něco věrohodnější než Diogo Gomes, který ve své Zprávě o objevení Azor, Madeiry a Kapverd tvrdí, že Zarcovou objevitelskou lodí byla karavela, tedy lépe manévrující dvojstěžník s latinskými trojúhelníkovými plachtami a nástavbou na zádi. Dvojí označení plavidla mohlo vzniknout tím, že Zarco se počátkem prosince 1418 dostal k ostrůvku Porto Santo severovýchodně od Madeiry a někdy na počátku roku 1419 sem připlul podruhé. Třebaže Diogo Gomes připisuje objev madeirského souostroví portugalskému kapitánovi Afonsu Fernandesovi, přesto vzhledem k ostatním shodujícím se svědectvím není pochyb o Zarkově prvenství. 9 U samotného ostrova Madeira zakotvil Zarco podle jedné z mála datovaných relací 1. července 1419, a to v zátoce před dnešní osadou Machico (pojmenovanou podle jedněch po Robertu Machimovi, podle druhých po pohoří Monchique poblíž jihoportugalského Algarve, odkud pocházela velká část prvních osadníků ostrova). Gaspar Frutuoso ve své Druhé knize o nostalgii země popsal historické okamžiky slovy: Přibyli pak na dlouhou a prostornou pláž a kapitán dal signály spustit kotvu u pláže, a protože už bylo velmi pozdě, nevyšli onoho dne a zem, nýbrž strávili noc na moři. Jakmile se rozednilo, vyslal kapitán člun k zemi. A když k ní dopluli a vylodili se v místě Machimova skonu ( ) dal v kmeni stromu a v domě, který byl z toho kmene udělán, zřídit oltář na Machimově stole, kde se sloužila mše s velkou zbožností a slavnostností 10 Autor se však docela jistě v roce 1590 zmýlil dobou, kdy text psal; na 2. červenec, kdy se měli Portugalci vylodit a sloužit mši, připadla neděle v roce 1590, nikoli neděle a den Vizitace svaté Alžběty v roce Omyl opravuje jiný autor až v roce 1813, když píše, že 10. srpen je slavným dnem, protože je výročím objevení tohoto ostrova. Všichni kronikáři se shodují na tom, že v okamžiku portugalského záboru byla Madeira sice půvabná svou plodností a svěžestí četných potoků a pramenů vody, ale že 8 V dnes již nedostačujícím výběru textů, které v překladu Luďka Kulta vyšly česky jako Objevné cesty do Afriky a Asie (SNKLHU, Praha 1966), se pasáže vybrané z daleko rozsáhlejší Kroniky objevení a dobytí Guineje Gomese Eanese de Azurary (Zurary) této epizody vůbec nedotýkají. 9 O objevení, tedy obsazení Madeiry pojednává rozsáhlá literatura, z níž vyjímáme: LEITE, J. D. Descobrimento da Ilha da Madeira e Discurso da Vida e Feitos dos Capitães da dita Ilha, Coimbra 1947; MELLO, F. M.de. Descobrimento da Madeira. Epanáfora Amorosa. Braga 1975; PITTA, P. de Góis. Quinto Centenário do Descobrimento da Madeira. Funchal 1922; VIEIRA, M. H. Descobrimento do Arquipélago da Madeira. Estado Actual do Problema. Lisabon 1939 atd.; otázku, co znamená Zarkovo objevení ve srovnání s předchozím poznáním, položil už FREITAS, J. Quando foi descoberta a Madeira? Lisabon FRUTUOSO, G., Livro Segundo das Saudades da Terra, Ponta Delgada : Instituto Cultural de Ponta Delgada, 1979, s 42-43

6 hlavní ostrov, menší Porto Santo a samozřejmě i strmé skály přilehlých pustých i divokých ostrůvků byly neobydlené. Jako sesmaria nevyužitá či opuštěná půda musela být tato nová součást portugalského majetku podle zákona z roku 1375 rozdělena a osídlena. Také v datu počátku kolonizace Madeiry se však prameny rozcházejí: většina kronikářů spíše podle tradice než na základě nezvratných důkazů zaznamenává rok 1420 jako počátek osídlení, ale princ Jindřich Mořeplavec v roce 1460 prohlásil: Začal jsem osídlovat svůj ostrov Madeiru před 35 lety to by znamenalo roku Pro odkládání zásadního kroku však nebyly vážné důvody. Proto lze předpokládat, že dějiny madeirského obyvatelstva začínají skutečně kolem roku Portugalské obsazení Madeiry má širší význam pro představu o objevování zámoří v 15., případně 16. i v 17. století. Stejně jako byl zabrán ostrov dřeva dávno poté, co o něm věděli kapitáni i kartografové, dostávaly se do sféry zájmu řady evropských zemí jiné končiny, jejichž datum objevení se obvykle opožďuje za dobou první rekognoskace. Když se Giovanni Caboto (John Cabot) roku 1497 propracoval k severovýchodní Americe, aby tu pro Anglii objevil Newfoundland ( Nově nalezenou zemi ), setkal se tu s čilým rybářským ruchem Portugalci tu v té době běžně lovili huňáčky, lososy a tresky; geografický název Labrador pro končiny sousedící s Newfoundlandem ostatně pochází od jména portugalského kapitána. Stejně tak definitivnímu záboru Brazílie 11 Pedrem Álvaresem Cabralem v roce 1500 zřejmě předcházely písemně zatím nedoložitelné kontakty mořeplavců s pobřežím severovýchodu jihoamerického kontinentu a analogie lze předpokládat i pro velkou většinu dalších podobných případů. Nedostatek komunikací a utajování informací, tak časté nejen v 15. a 16. století, vybízí dodnes historiky, aby učebnicová data objevení určitého místa nebrali příliš vážně. Osídlování Madeira a Porto Santo se pro aktivní Portugalce jevily jako skvělé základny k dalším výbojům. Především proto začali madeirské souostroví neprodleně a spontánně kolonizovat tři dobyvatelé. 11 Srv. KLÍMA, J. Dějiny Brazílie. 1. vyd. Praha : NLN s. ISBN ; KLÍMA, J. Brazílie. 1. vyd. Praha : Libri s. ISBN ; VAZ de CAMINHA, P. Dopis králi Manuelovi o nalezení Brazílie (vyd. M. Malechová a S. Binková). 1. vyd. Praha : Scriptorium s. ISBN

7 João Gonçalves Zarco 12, narozený asi roku 1395 v Tomaru, vynikl jako korzár u algarvských břehů, protože proti maurským plavidlům jako jeden z prvních výhodně používal malé lodní dělo (trabuco). Zarco, původně drobný jednoštítový rytíř (escudeiro) prince Jindřicha, byl později pasován na rytíře (cavaleiro) za statečné boje v Tangeru. Oženil se s Konstancií Rodriguesovou a měl s ní šest dětí, tři syny a tři dcery. Nejvíce se zasloužil o osídlení Madeiry, usadil se na svahu nad přirozeným přístavem v obci, kterou jeho lidé podle zde hojného divokého fenyklu (funcho) nazvali Funchal. Pro kolonizační úspěch obdržel 1. listopadu 1450 z rukou Jindřicha Mořeplavce pověření k vedení své kapitánie a nakonec 4. července 1460 (v roce Jindřichovy smrti) také svůj erb. 13 Tehdy se přestal psát Zarco a začal uvádět své jméno podle přístavu ležícího západně od Funchalu João Gonçalves da Câmara de Lobos (nebo bez posledních dvou slov). Zemřel mezi léty 1467 a 1472 a jeden z jeho synů přenesl později ostatky otce z malé kaple Početí Panny Marie do kláštera svaté Kláry ve Funchalu, kde spočívají dodnes. Tristão Vaz Teixeira 14 (asi asi 1470) se naopak o Madeiru zajímal jen krátce. Tento escudeiro a poté cavaleiro Jindřicha Mořeplavce, manžel Branky Teixeirové (před sňatkem byl známý jen jako Tristão nebo Tristão z Ostrova), s níž měl čtyři syny a osm dcer, sice vypravil na vlastní náklady karavelu k Madeiře a začal osídlovat východní část ostrova, ale brzy se věnoval válečným dobrodružstvím v severní Africe. Za zásluhy dostal Vaz listem ze 8. května 1440 severovýchodní polovinu Madeiry. 15 Střediskem jeho domény se stala obec Machico, kde dodnes stojí před kostelem kapitánův pomník. Tristão Vaz ovšem své spoluosadníky neúměrně trestal, byl zato dokonce sám potrestán vyhnanstvím, a když mu byl trest v únoru 1452 prominut, opustil Madeiru a usídlil se v Algarve, kde v městě Silves zemřel. Bertolomeu Perestrelo ( ) pocházel z italského rodu a sloužil jako rytíř nejprve králi Janovi I. (1357/ ), později princi Jindřichovi. Byl pověřen osídlováním malého ostrova Porto Santo ležícího severovýchodně od Madeiry. Byl to danajský dar; na ploché výspě chyběla dešťová voda, protože většinu srážek stáhly hory na Madeiru, nebyla tu 12 O objeviteli Madeiry existuje mnoho poznámek v souborných pracích, mnoho toponymických stop, ale jen málo monografií. Jednou z nich je SILVA, F. A. da a MENEZES, C. A. de. João Gonçalves Zarco. Traços biográficos. Funchal, Všechna další doporučení a donace týkající se ostrova byly vyřizovány prostřednictvím informací hlavnímu správci ostrova Zarcovi. To dokazuje řada dokumentů uvedených kupříkladu v práci MARQUES, J. Martins da Silva. Descobrimentos Portugueses. Suplement k 1. svazku. Lisabon, Také druhý osídlovatel Madeiry se proslavil spíše ex post, monograficky se mu věnoval pouze TEIXEIRA, Manuel Rufino. Tristão Vaz Teixeira. Quem era?. Islenha, Funchal 1991, č. 8, s Donační listy jsou zachovány a zveřejněny v pramenných edicích. Tuto uvádí kupříkladu také soubor dokumentů s konference k šestisetletému výročí narození prince Jindřicha O Infante e as Ilhas, Funchal, 1994, s

8 příliš vhodná zemědělská půda ani rozsáhlejší lesy. Perestrelo se poctivě snažil udržet na ostrůvku několik rodin, proto také dostal oficiálně 1. listopadu 1446 svou kapitánii do držení. Jeho malý význam v dějinách dobývání dalekých krajin vyvážila dcera Filipa z třetího manželství s Isabelou de Moniz. Ta si roku 1480 vzala za manžela janovského námořníka Kryštofa Kolumba 16, který v zájmu janovského obchodu s cukrem pobýval mezi léty 1478 a 1485 na madeirském souostroví. Bartolomé de las Casas píše, že manželé spolu žili nějaký čas na Porto Santu a že se jim zde (jiní tvrdí, že na sousední Madeiře) narodil syn Diego Colón (asi ). Po prvních 150 manželských párech připlouvali na Madeiru a Porto Santo další osadníci. Zejména Zarco měl ve svém údělu přehledný pořádek a svěřoval svažitý terén i zářezy mezi kopci hlavám rodin k obdělávání, nejprve obvykle na tři roky bez jakékoli daně či jiné podmínky. Tak kromě krásného údolí Funchalu brzy vznikly na jižním břehu, který tolik nesužovaly lijáky a větry, zárodky obcí Câmara de Lobos (Zátoka tuleňů), Ribeira Brava (Divoký kaňon), Ponta do Sol (Sluneční výspa), Calheta (Malá zátoka), Machico a Santa Cruz. Až mnohem později si osadníci troufli osídlit příkré břehy severního pobřeží bičované mořskými vlnami. V proluce za skálou znemožňující rekognoskaci pirátů vznikla vesnice São Vicente, na krajním severozápadě pak u rozeklaných splazů dávných výlevů lávy malý přístav Porto do Moniz, na severovýchodních kopcích v uctivé vzdálenosti od moře vesnice Santana. Obrovské vzepětí nepočetného portugalského národa neumožňovalo okamžitě zalidnit žádnou ze zemí, kde by byli osadníci potřebovali více rukou pro práci i obranu. Madeira však výjimečně prosperovala i z hlediska osídlování. V letech byly založeny první farnosti a církevní pravomoci byly svěřeny roku 1433 Kristovu řádu, portugalskému nástupci templářů. Po prvních kaplích vyrostly po celém ostrově první kostely 17, 18. října 1517 byla vysvěcena katedrála (Sé) ve Funchalu. 18 Po prvotním působení františkánů dostali roku 1462 papežské svolení k působení na Madeiře mniši z řádu sv. Jeronýma, později přicházely další církevní řády i světští kněží, vznikaly mužské i ženské kláštery. Svou bulou Pro Excellenti z 12. června 1514 vytvořil papež Lev X. biskupství ve Funchalu jako církevní centrum pro všechny ostrovy obsazené Portugalci v Atlantském i Indickém oceánu. Už někdy po roce 1470 se ujala legenda o Panně Marii z Hory, nad Funchalem vznikla kaple (jejímž 16 Kolumbovou přítomností se nejpodrobněji zabýval Alberto VIEIRA ve studiích Colombo e a Madeira. Actas do III Colóquio Internacional da História da Madeira. Funchal : CEHA, 1993, s.37-43; a Colombo e a Madeira: tradição e história. Islenha, Funchal č. 5, 1989, s Udivující počet 23 kaplí, 4 kostelů (São Sebastião v Câmara de Lobos , Santa Maria a Maior ve Funchalu po roce 1425, Nossa Senhora da Conceição v Machiku 1450, Santa Cruz v Santa Cruz 1427) a jednoho kláštera (São Bernardino v Câmara de Lobos 1425) byl vystavěn po celém ostrově už v prvních čtyřiceti letech přítomnosti osadníků, tedy Viz FERREIRA, Manuel Juvenal Pita. A Sé do Funchal. Funchal : JGDAF, 1963.

9 následníkem je kostel ve čtvrti Monte) v souvislosti s údajným zjevením Panny Marie jedné pastýřce. Místními světci se poté stali také svatý Jakub Menší, také Dobrý Ježíš a v Machiku Pán zázraků. Tak přišla na ostrov hluboká a mystická religiozita s lidem, který dodnes žije církevními svátky a neotřesitelnou vírou. Poté co Madeiru jako panství (senhorio) obdržel 26. září 1433 princ Jindřich a poté co jmenoval své kapitány, vznikala pozvolna řádná státní a církevní správa s úředními (první zpráva o účetním contador je z roku 1470) a justičními (první vyšetřovatel - ouvidor - přijel roku 1460) funkcionáři, výběrčími poplatků (první almoxarife přijel už v roce 1452) a dalšími královskými zmocněnci (roku 1502 převzal kapitán funkci hospodářského správce, roku 1508 začal působit ve Funchalu soudce juiz de fora, atd.). Po Jindřichově smrti dostávali ostrov do vlastnictví další členové vládnoucí portugalské dynastie Avis až do roku 1497, kdy se Madeira s přilehlými ostrovy stala korunním majetkem, tedy součástí multikontinentálního portugalského státu. Roku 1566 byl otevřen diecézní seminář, čtyři roky poté církevní gymnázium svatého Jana Evangelisty. Díky příjemnému podnebí, dostatku vody a poloze na námořních trasách netrpěla Madeira nedostatkem lidí, třebaže od první epidemie v roce 1480 pronásledovaly ostrovany mor, cholera, neštovice, žlutá zimnice a další metly. Přes všechny ztráty žilo v roce 1767 na hlavním ostrově a sousedním Porto Santu něco přes šedesát tisíc lidí. Základna dobyvatelů a světoběžníků Stejně jako Ostrov dřeva se všechny další sopečné skály vyčnívající ze středního a východního Atlantiku, ostrovy dávno zakreslené do map, a přece najednou o překot objevované, staly objektem velké koloniální soutěže. V době, kdy Benátčané, Janované a Aragonci mířili do východního Středomoří a Angličany s Francouzi vázala na kontinentě nejkrutější etapa stoleté války, zůstal Atlantik vyhrazen Portugalcům a Španělům. Madeira se stala nejlepší základnou k dalším portugalským cestám a výbojům. Více než deset let po Madeiře obsadili Portugalci Azory. Na přelomu 50. a 60. let 15. století se uchytili na Kapverdských ostrovech. Spor o Kanárské ostrovy, které pro Španělsko okupovali roku 1402 francouzští kapitáni Jean de Bethencout a Gadifer de la Salle, vyřešila po dlouhých sporech a válce na Iberském poloostrově smlouva z Alcáçovasu z roku 1479, první mezinárodní dohoda o dělení světa. Podle ní sice Španělé získali Kanárské ostrovy i se zbytkem jediných původních obyvatel atlantských ostrovů, Guančů, ale jinak se Atlantik stal portugalským oceánem (mare clausum), jak stvrdila ratifikace smlouvy papežskou bulou z 21.

10 června Tordesillaská smlouva ze 7. června 1494, která dala Španělům Ameriku a západní Atlantik, na postavení Madeiry mnoho nezměnila. Madeira tvořila v atlantském prostoru strategicky, populačně a ekonomicky nejvýznamnější základnu. Podílela se na obchodu s otroky přes Kapverdy, ale věnovala se také zemědělství včetně tak choulostivých oborů, jako bylo cukrovarnictví (madeirská třtina se stala základem pro pozdější gigantický rozmach cukrovarnických statků engenhos na brazilském severovýchodě) nebo pěstování přírodního barviva košenily, brzy proslula skvělými výsledky svého vinařství. 19 Protože pro obilnářství tu nebyla k dispozici rozlehlá pole, doplňoval výživu rybolov včetně lovu velryb. Angličan Hans Sloane našel roku 1687 na ostrově dobře vychované kavalíry nadané všemi občanskými ctnostmi, které si lze přát. Stálé styky Madeiřanů s Portugalskem a všemi evropskými národy plavícími se Atlantikem totiž pohotově přenášely na ostrov evropské informace, vědomosti i módu. Od počátku 16. století, kdy na oceány vypluli konkurenti iberských mocností, hrozila ovšem také Madeiře četná válečná nebezpečí, korzárské přepady a občasné anglické snahy o okupaci výhodně situovaného a úrodného ostrova. Příznivý demografický vývoj 20 dovolil portugalské vládě využít Madeiřanů k osídlování dalekých zemí pod portugalskou korunou. Po podpisu Madridské smlouvy (1750) Portugalska se Španělskem vytyčující hranice v Americe zachraňovali Madeiřané přijatý princip uti possidetis tím, že začali svou každodenní prací přeměňovat v zalidněnou zónu nejzazší jih Brazílie. Spontánní emigrace mířila také na antilské ostrovy a do severní Ameriky, Madeiřané pomáhali osídlit jih Angoly, vytvořili pilné komunity ve Venezuele, Surinamu, na Curaçau, v Jižní Africe, Austrálii, Panamě, Spojených státech amerických a Kanadě. Portugalské impérium nabídlo obyvatelům Madeiry nejrozmanitější uplatnění. Zarkův synovec Álvaro Fernandes se zařadil mezi významné objevitele, když roku 1446 dosáhl řeky Senegal a rok poté doplul až za Zelený mys. Portugalské pevnosti Mogador a Safim byly podřízeny Madeiře a jeden ze Zarkových potomků Simão Gonçalves da Câmara poslal do bojů na marockém pobřeží v roce 1513 početné jednotky pěšáků i jízdy. Z daní vybraných na Madeiře postavil Diogo de Azambuja v polovině 16. století v Maroku další portugalskou pevnost. Madeiřané bojovali v Indii, stavěli cukrovary v Brazílii. Tam vynikl madeirský rodák João Fernandes Vieira, opěvovaný jako Castrioto Lusitano proto, že od roku 1645 vedl 19 Kompletní rozsáhlou bibliografii k madeirské ekonomice lze nalézt ve zmiňované knize História da Madeira na s O základní složce obyvatelstva monograficky pojednává BRANCO, Jorge de Freitas. Camponeses da Madeira. Lisabon : Dom Quixote, 1987.

11 Macao. 22 Madeira si podržela svou přední roli křižovatky lidských osudů, kterou už koncem 16. Kabinet ibero-amerických studií vítězné brazilské tažení proti Nizozemcům, které pro protestantské vetřelce skončilo v roce 1654 definitivním odchodem z dlouhého pruhu brazilského pobřeží. Hrdina, jehož pomník dnes stojí v městském parku ve Funchalu, navíc řídil v letech portugalskou komunitu v Angole. Další a další Madeiřané byli vtahováni do sporů o kolonie, dobývání 21 i zvelebování rozsáhlého světa, který vytvořili Portugalci (Gilberto Freyre) od Amazonie po století vystihl Gaspar Frutuoso slovy: Bůh ji vložil do moře-oceánu, aby se plavcům stala zastávkou, útočištěm, oblinicí a léčebnou. Zastavovali se tu skutečně světoběžníci všeho druhu. Ostrov ohrožovali v 16. století angličtí korzáři Francis Drake, John Hawkins a Martin Frobisher 23, ale Madeira narozdíl od Kapverd - vyvázla vždy bez úhony, protože nabízela neomezené množství tolik potřebné pitné vody a potravy. Ještě častěji přiráželi k ostrovu kapitáni flotil a velitelé průzkumných expedic, objevovali se biologové a návštěvníci uchvácení vlídným podnebím. James Cook zakotvil na Madeiře v letech 1768 a 1772, na základě návrhu rakouského vědce Friedricha Welwitsche byla zřízena ve Funchalu botanická stanice. Německý církevní badatel Ernst Hans Schmitz založil v roce 1882 v kopcích nad madeirskou metropolí přírodovědecké muzeum. V té době už začali přijíždět první aristokratičtí rekreanti. Historie Madeiry ve svých počátcích dobře ilustruje strategický význam atlantských ostrovů pro počátky dějin globální evropské expanze a dějin kolonialismu. Portugalská objevitelská iniciativa a kosmopolitní evropské prostředí na křižovatce námořních a vzdušných cest potvrzují skutečnost, že mimořádnou důležitost 24 si Madeira uchovává dodnes. 21 Jen za prvních 150 let se Madeiřané pouze v severozápadní Africe zúčastnili bojů o Tanger (1437), Arzilu a Tanger (1471), Arzilu (1495), Safim (1510), Azamor (1513), znovu Safim (1520 a 1530), Santa Cruz do Cabo Gué (1533), Azamor (1537), nakonec se madeirská pomocná jednotka v Maroku dožila i katastrofy u Alcácer- Quibiru (Al-Qsar al-kábir) roku Kromě dlouhé řady článků týkajících se dějin Madeiřanů v Angole, Brazílii i jinde je jednou ze zdařilých syntéz madeirské emigrace práce SPRANGER, Ana Isabel. A Diáspora Madeirense. Funchal : SRE a Caixa Económica do Funchal, Srv. PEREIRA, Eduardo. Piratas e Corsários nas Ilhas Adjacentes. Funchal, Pro lusofonní svět postihuje význam Madeiry zejména práce SILVEIRA, Enzo. A Ilha da Madeira nos Destinos do Brasil e de Portugal. Funchal : JGDAF, 1956.