Zásady selektivních zásahů do populace jelena lesního... 1 Obsah... 1 Lov kolouchů... 1

Transkript

1 Zásady selektivních zásahů do populace jelena lesního Obsah Zásady selektivních zásahů do populace jelena lesního... 1 Obsah... 1 Lov kolouchů... 1 Průběrný lov jelenů... 1 Odhad věku... 3 Odhad věku podle opotřebování řezáků... 3 Odhad věku podle opotřebení stoliček... 4 Odhad věku podle opotřebení kelců... 4 Použitá a doporučená literatura... 5 Mezi hlavní zásahy do populace jelena lesního v našich podmínkách patří bezesporu průběrný lov, kterým člověk simuluje přítomnost velkých predátorů. Hlavním cílem selektivního lovu je udržení populace na únosném početním stavu a zajištění jejího dobrého zdravotního stavu a celkové prosperity. Ideálním poměrem pohlaví u jelenů je 1:1, tak jako u ostatní spárkaté zvěře. V odůvodněných případech (při vyšší přirozené mortalitě mláďat) je možné upravit poměr ve prospěch samic. Nicméně existují i samoregulační mechanismy, kterými se sama populace brání. Např. při delším zhoršení podmínek prostředí, nebo při vysokém přezvěření, laně kladou větší procento samčích kolouchů než samičích. Lov kolouchů Průběrný lov kolouchů patří k jednomu z nejdůležitějších z těchto zásahů. Pohlavní dimorfismus se začíná u mláďat projevovat asi v sedmém měsíci života. Tehdy začínají mít jelínci krk zpravidla více osrstěný, a proto se zdá silnější. U dobře založených jelínků lze koncem prvního kalendářního roku života pozorovat v obličejové části hlavy určité znaky výrazu staršího jelena. Průběrný lov kolouchů obojího pohlaví zaměřujeme od samého začátku na kolouchy slabé, pozdě kladené a na takové, kteří svým vzhledem naznačují kus osiřelý či nemocný. Střílíme i kolouchy, kteří o matku přišli, nebo ji chceme ulovit. Nejlepší metodou pro posouzení kvality koloucha je jeho srovnání s ostatními kolouchy. V dnešní době, kdy dochází k redukci početních stavů jelení zvěře, je naprosto nezbytné se zaměřit na lov kolouchů již od počátku doby lovu. Průběrný lov jelenů Jeleni ve druhém roce života mívají většinou paroží formy špičáka. Tito jeleni mají štíhlou postavu s tenkým krkem zpravidla bez hřívy. V době mimo říji chodí většinou se svou matkou. Paroží vytloukají v září, někdy i v říjnu. Při posuzování chovnosti jelena s prvním parožím posuzujeme jednak jejich tělesný vývoj, jednak jejich paroží.

2 Tělesný vývoj se opět nejlépe posuzuje v porovnání s jinými špičáky. Dobře vyvinutí špičáci mývají ke konci doby lovu hmotnost a velikost průměrné laně. Z chovu odstraňujeme špičáky tělesně slabé, s parožím nenadějným, a v chovu ponecháváme špičáky dobře vyvinuté, s dlouhým parožím. Nejnadějnější špičáci nasazují paroží dlouhé přes 40 cm. Takové paroží vzácně mívá krátké výsady (tzv. korunový špičák). Zakončení lodyh u prvního paroží je možno využít při posuzování nadějnosti jedince. Ostré koncové hroty jsou důkazem, že paroží dorostlo a vyztužilo se, aniž naznačilo sklon k větvení. Naopak tupé konce paroží, jakoby trudovité, svědčí o schopnosti členit paroh. Jeleni ve třetím roce života (tzn. s druhým parožím) ještě nedosahují velikosti dospělých jedinců, jsou jakoby na vyšších bězích, mají tenčí krk, a nosí jej většinou vysoko vztyčený. Hříva je řídká a slabá. Dobře založení jeleni musí nasazovat druhé paroží přiměřeně dlouhé, s dobrým opěrákem a nejméně ve tvaru šesteráka. Společným znakem těchto jelenů je poněkud výše nasazený očník, a také výsady svírají s osou lodyhy ostrý úhel. Zakončení lodyh by mělo být u nadějných jelenů již větvené, nebo mít alespoň náznak větvení. Obdobně je tomu u trudovitého zakončení horních výsad, naznačujících dobré založení. Třetí paroží by měl nadějný jelen nasadit nejméně ve tvaru osmeráka s dobře vyvinutým opěrákem, a s nadějnou koncovou vidlicí. Paroží musí být dostatečně dlouhé, členité, a lodyhy mají být zakončeny korunou, nebo alespoň jejím náznakem. Dáváme přednost zakončení tupému s náznaky dalšího členění před ostrými hroty. Za průběrné považujeme v tomto věku všechny vidláky, všechny šesteráky a osmeráky s krátkým parožím, s krátkými výsadami s ostrým vidlicovým zakončením. Jeleni ve druhé věkové třídě (tzn. se čtvrtým až sedmým parožím), mají mohutnější a pronesenější tělo a z linie hřbetu začínají vystupovat lopatky. Krk mají silnější, svalnatější a hřívu bohatou. Těžiště těla se přenáší postupně do přední poloviny těla. Pro dobře založené paroží této věkové třídy je typická převaha hmoty v části nad opěrákem, dostatečná délka lodyh a samozřejmě korunová forma zakončení. Všeobecně však přestává být paroží znakem při určení věku. Z jelenů ve čtvrtém a pátem roce života vyřazujeme ty, kteří mají pouze paroží osmeráka s ostrými hroty koncové vidlice, bez náznaků dělení a všechny jeleny s ještě méně členěným parožím. Jeleni v šestém a sedmém roce, jsou v době říje nejagresivnější, často se ozývají, a do určité míry ztrácejí opatrnost. Od jelenů tohoto věku vyžadujeme dostatečně dlouhé lodyhy, které musí ukazovat také sílu. Dlouhé výsady včetně opěráku a výsad v koruně jsou samozřejmostí. Za průběrného považujeme jelena s krátkými parohy, nedostatečně vyvinutými výsadami, a všechny ve formě výsadcového osmeráka nebo menšího. V tomto věku se nemusíme bát odstraňovat z chovu jeleny jednostranně korunové. Od devátého roku života označujeme jeleny jako dospělé, zařazené do III. věkové třídy. Tito jeleni dosáhli plného tělesného vývinu, mají mohutný, hluboko profilovaný tvar těla, a pronesené břicho. Těžiště těla se přesunuly na přední běhy. tvar a velikost paroží přestala být v této třídě měřítkem k posouzení věku zvířete. Zhruba kolem dvanáctého roku života se dostávají jeleni na vrchol svých parožních možností, na kterém zůstávají 2-3 roky, než dojde k výraznému poklesu kvality trofeje. Určitým vodítkem při posuzování jelenů třetí věkové třídy může být okolnost, že s přibývajícím věkem se hmota parohu stěhuje do spodních partií lodyhy.

3 V dřívějším věku v této věkové třídě lovíme jeleny, kteří nedosáhli našich předpokladů, naopak je tomu u nadprůměrných jedinců. Průběrný lov jedinců samičího pohlaví (čiplenek, laní) je stejně, ne-li více důležitý. Laně ve druhém roce života - čiplenka, jsou zřetelně menší než dospělé laně. mají válcovité tělo, jakoby vyšší běhy. Krk je slabší. Ve druhém roce života chodí laňka stále ještě s matkou. Laně ve třetím roce života jsou již podstatně větší, a začínají se rovnat dospělým laním, obvykle už vodí prvního koloucha. Nejdůležitějším kritériem pro chovnost holé zvěře je její tělesná vyspělost, jejíž posouzení není vždy jednoduché. I zde platí, že nejlépe se chovnost kusu posuzuje ve srovnání s ostatními. Dobrým měřítkem pro chovnost laní je jakost jejich koloucha nebo o rok starších potomků. Odhad věku Odhad věku ulovené jelení zvěře patří k základním podmínkám chovu. Stáří lze posuzovat podle několika metod: 1. podle výměny mléčného chrupu za trvalý 2. podle opotřebení zubů- řezáků, stoliček, kelců 3. podle výšky a síly pučnic tvaru pečetí 4. podle stupně osifikace lebky Podle výměny mléčného chrupu za trvalý určujeme velmi přesně věk jelení zvěře až do stáří měsíců, kdy vyrůstá šestá stolička (M3) a trvalý chrup se stává úplným. Do této doby je možné určit věk ulovené zvěře s přesností na měsíce. proto určení věku jelenů a laní zda jde o koloucha, laňku, nebo špičáka v druhém roce by mělo být velmi jednoduché. Rovněž určení věku jelenů a laní ve třetím roce života je snadné až do poloviny doby lovu, protože kromě čerstvě vyměněných premolárů je rozhodujícím ukazatel chybějící šestá stolička (M3). Přítomnost šesté stoličky je důležité při rozhodování zda se jedná o kus s druhým nebo třetím parožím. Odhad věku podle opotřebování řezáků Řezáky mají rozhodující význam při braní potravy, která obzvláště v období vegetačního klidu může být velmi tvrdá. Proto u řezáků dochází k rychlejšímu opotřebení jejich korunek než u stoliček, které zpracovávají potravou částečně narušenou slinami a žaludečními šťávami. Obrusem se rychle mění poměr délky krčku a výška korunky řezáku. Úhel, který svírá osa řezáku s osou dolní čelisti se stále zvětšuje, aby byl zachován dotyk řezáku a horního patra. Řezáky se tak stavějí stále kolměji k patru. Na základě těchto změn na řezácích bylo popsáno několik metod odhadu věku nebo jejich modifikací. Biegrova metoda (1941) udává pro věkové skupiny 3-4, 5-6, 7-8, 9-10, 11-13let poměr délek korunek a krčků řezáků a úhel, který svírá osa řezáků s osou dolní čelisti. Tuto metodu lze hodnotit méně přesnou orientační nebo doplňkovou. Eidmanova metoda (1933) měření výšky korunky středního řezáku vychází z předpokladu, že ze všech měřitelných hodnot na řezácích je pro odhad věku nejvhodnější výška korunky. Eidman ji proto použil pro přímé určení stáří zvěře.

4 Podle fořtovské metody se změřila výška korunky středního řezáku a naměřený údaj se odečetl od původní výšky čerstvě vyrostlého řezáku, který měří 16 mm. Rozdíl udával počet roků, po které byl řezák obrušován, k výsledku se přičetla konstanta 1,5 (období mléčného řezáku) a výsledkem byl odhad věku. Rovněž tato metoda je Elami nepřesná. Metoda měření výšky korunky středního řezáku by mohla být vlemi dobrou doplňkovou metodou odhadu věku za předpokladu, že by byly v jednotlivých oblastech chovu sestaveny jednotlivé lokální tabulky výšky korunek středních řezáků ve vztahu k věku. Pro rychlý a orientační odhad věku bezprostředně po ulovení je tato metoda nepraktičtější. Odhad věku podle opotřebení stoliček Je nejběžnější a v praxi nejpoužívanější metodou. Vychází ze změn kresby dentinu, které probíhají opotřebením na druhém a třetím premoláru a na žvýkacích hranách první až třetí stoličky. Tyto změny však také vykazují určitou variabilitu a pak jejich posouzení podléhá subjektivnímu pohledu pozorovatele. Nejlépe je hodnotit věk v sérii většího počtu čelistí. Skupiny čelistí přibližně stejného opotřebení se dalším porovnáním upřesňují a postupně jsou zařazovány do jednotlivých ročníků stáří. Nejlepší způsob posuzování věku podle opotřebení stoliček je jejich srovnávání se vzorovou sbírkou čelistí, sestavenou pro danou oblast. Aby však vzorová sestava plnila svůj účel, musí být čelisti zařazeny do sbírky pomocí některé laboratorní metody. Při posuzování věku podle opotřebení stoliček bývá posuzována především stolička čtvrtá (M1) a pak stolička třetí a druhá. Méně pozornosti je věnováno dalším stoličkám, z nichž zejména šestá (M3) skýtá značné možnosti pro poměrně přesné rozlišení některých ročníků. Tato stolička je třídílná, její poslední část-sloupek, je slaběji vyvinut, avšak opotřebení vykazuje jisté zákonitosti v závislosti na věku. S ukládáním vrstev náhradního zubního cementu mezi kořeny stoliček pracuje Mitchelova. Při postupném snižování korunek stoliček obrusem jsou stoličky postupně vytlačovány z kořenového lůžka vrstvičkami zubního cementu, který se pravidelně usazuje ve formě letokruhů mezi jejich kořeny, tak aby mohl být zachován dotek žvýkacích ploch. Počet vrstev (letokruhů) zvýšená o konstantu 1 udává věk jelena. Tato metoda není vhodná pro určení věku laní, neboť období březosti a laktace mají vliv na pravidelné střídání vrstviček náhradního cementu. Mitchelova metoda je poměrně pracnou laboratorní metodou, sice velmi přesnou, ale v praxi těžko využitelnou. Odhad věku podle opotřebení kelců Tato metoda patřila mezi metody používané v minulosti. Kelce se totiž ze všech zubů opotřebovávají nejrychleji.

5 Použitá a doporučená literatura Červený, J., 2003: Encyklopedie myslivosti, Ottovo nakladatelství, Praha, 591 s. Bubeník, A., 1953: Krmení lovné zvěře. SZN, Praha Hanzal, V., 1993: Myslivost v obrazech zoologie. Českomoravská myslivecká jednota, Praha, 102s. Hromas, J., 1995: Popis jelení zvěře. Sborník referátů z konference Jelení zvěř. Rembrandt, Dobřichovice Kamer, J., Homolka, M., Koubek, P. Muflon v lesním prostředí jeho soužití s vegetací a ostatními druhy spárkaté zvěře, Myslivost 5/2005, str. 42 Lochman, J., 1985: Jelení zvěř. SZN, Praha Nečas, J., 1959: Jelení zvěř. SZN, Praha Rakušan, C., Wolf, R., Kolář, Z., 1998: Chov a lov zvěře. Myslivost, s.r.o, Praha, 198s. Wolf, R., 1995: Jelení zvěř. Sborník referátů z konference Jelení zvěř. Rembrandt, Dobřichovice Vach, M., 1999: Myslivost, Silvestris. Uhlířské Janovice, 368 s.