Mezinárodní migrace z Turecka do Spolkové republiky Německo

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mezinárodní migrace z Turecka do Spolkové republiky Německo Bakalářská práce Autorka: Gabriela Faltusová Vedoucí práce: Ing. Milan Palát, Ph.D. Brno

2 Prohlášení Prohlašuji, že tato bakalářská práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracovala samostatně. Všechny zdroje, prameny a literaturu, které jsem při vypracování používala nebo z nich v práci čerpala, řádně cituji s uvedením úplného odkazu na příslušný zdroj. Gabriela Faltusová Vedoucí práce: Ing. Milan Palát, Ph.D. 2

3 Poděkování Ráda bych poděkovala zejména vedoucímu mé bakalářské práce Ing. Milan Palátovi, Ph.D. za cenné rady a připomínky při zpracování této práce. Dále bych ráda poděkovala své rodině a přátelům, zejména kolegyni Janě Blahovské a svému příteli, za trpělivost a dlouhodobou podporu. 3

4 Abstrakt Tato bakalářská práce se zabývá migrací z Turecka do Spolkové republiky Německo. Cílem práce je zhodnocení vývoje mezinárodní migrace z Turecka do Spolkové republiky Německo s důrazem na její ekonomické dopady pro přijímací zemi a zemi původu. V práci je zkoumána problematika nižší úrovně vzdělání a vysoké nezaměstnanosti u imigrantů z Turecka. Zároveň jsou zhodnoceny pozitivní a negativní dopady migrace pro zemi původu a pro přijímající zemi. Pro srovnání ukazatelů míry nezaměstnanosti a vývoje počtu přistěhovalých byla použita metoda korelace. Bylo zjištěno, že čím vyšší je míra nezaměstnanosti, tím nižší je počet přistěhovalých do země. Abstract This bachelor thesis deals with the migration from Turkey to Germany. The aim is to assess the development of international migration from Turkey to Germany with emphasis on its economic impact for the host country and country of origin. This bachelor thesis examines the issue of lower levels of education and high unemployment rate among immigrants from Turkey. There are also evaluated positive and negative effects of migration for country of origin and for the receiving country. There was used a correlation method for comparison of the unemployment rate and changes in the number of immigrants. It was found that the higher the unemployment rate is, the lower is the number of immigrants going the country. 4

5 Klíčová slova Mezinárodní migrace, Turecko, Spolková republika Německo, migrační toky a jejich dopady Keywords International migration, Turkey, Federal Republic of Germany, migration flows and their impact 5

6 Obsah 1. Úvod Cíl práce Materiál a metody Vymezení základních pojmů a teorie mezinárodní migrace Vymezení základních pojmů Teorie mezinárodní migrace Hlavní migrační teorie Zhodnocení teoretických přístupů Přístupy k migraci a jejich změny v čase Institucionální a legislativní rámec migrace Praktická část Mezinárodní migrace v Německu Historický vývoj migrace v Německu od 2. světové války Vývoj počtu trvale žijících cizinců v Německu Podmínky k udělení německého občanství Vývoj počtu lidí žádajících o azyl Nelegální migrace do Německa Struktura imigrační politiky v Německu Integrace cizinců v Německu Současný stav a perspektivy mezinárodní migrace v Německu a její možná rizika Migrace z Turecka do Spolkové republiky Německo Historický podtext migrace Vzdělání a nezaměstnanost imigrantů Dopady mezinárodní migrace z Turecka pro zemi původu

7 5.2.4 Dopady mezinárodní migrace z Turecka pro přijímající zemi Vývoj nezaměstnanosti a počtu přistěhovalých v Německu Závěr Zdroje

8 Seznam obrázků Obrázek 1 Cizinci podle národností v Německu k Obrázek 2 Podíl tureckých imigrantů na celkové populaci v Německu v letech Obrázek 3 Počet tureckých státních příslušníků žijících v Německu od roku 2001 do roku Obrázek 4 Typ navštěvovaných škol podle populace s a bez migračního pozadí v roce Obrázek 5 Vzdělání obyvatel s a bez migračního pozadí v roce Obrázek 6 Populace s migračním a bez migračního pozadí a jejich účast na pracovním trhu v roce 2012 v tisících Obrázek 7 Vývoj míry nezaměstnanosti mezi lety 2000 až Obrázek 8 Vývoj počtu přistěhovalých v Německu mezi lety 2000 až

9 1. Úvod Mezinárodní migrace obyvatelstva z Turecka do Spolkové republiky Německo (dále jen Německo) je známý fenomén, který lze sledovat hlavně od 60. a 70. let minulého století, kdy se jednalo o období tzv. ekonomického zázraku, a do SRN proudila vlna migrantů v podobě tzv. gastarbeiterů. Tento trend s sebou přinesl jak pozitivní, tak i negativní dopady, na které se budu zaměřovat v této práci. Nápad soustředit se právě na tuto problematiku vzešel z kontroverzní knihy Německo páchá sebevraždu (v originále Deutschland schaff sich ab) od Thilo Sarrazina, která upozorňuje mimo jiné na problematiku zvyšujícího přílivu migrantů oproti snižující se porodnosti původních německých obyvatel státu a na problematiku štědré sociální politiky Německa. Migrace je globálním fenoménem a lze předpokládat, že počet migrujících osob bude v globalizovaném světě nadále narůstat. Navíc Evropa jakožto hospodářský rozvinutý kontinent se stává velkým lákadlem po migranty z rozvojových zemí, tím dochází k promíchávání etnických skupin a tím pádem k multikulturalismu, který má například Kanada jako oficiální státní ideologii, ale v evropských zemích se zdá, že selhává. V Německu je téma migrace velkým tématem, protože se dotýká problematické integrace přistěhovalců a zároveň snižujícího se reprodukčního kvocientu německého obyvatelstva. Generace vnuků je až o polovinu menší než generace dědů, zároveň se zvyšuje počet migrujících nekvalifikovaných pracovníků oproti kvalifikovaným. V posledních letech se v Německu rozhořela debata ohledně problematické integrace zejména turecké menšiny, která vykazuje oproti ostatním menšinám horší hodnoty v nezaměstnanosti a vzdělávání. Turci jsou v Německu nejpočetnější imigrantskou skupinou, podle některých údajů žije v zemi na 2,5 milionu obyvatel s tureckým migračním pozadím (to znamená, že mají buď přímou migrační zkušenost či alespoň jeden z rodičů je imigrant). Turecká menšina žije v Německu přes 50 let, ale stále se potýká s problematickou integrací, zejména kvůli rozdílné kultuře a tradicím. Turci se tradičně koncentrují do chudších čtvrtí, kde se segregují od zbytku populace například do berlínských čtvrtí Neukölln či Kreuzberg. 9

10 Jelikož byli Turci najímáni v 60. a na počátku 70. let zejména jako nekvalifikovaná pracovní síla, charakteristické vzorce chování se přenesly i na jejich děti, u kterých lze sledovat podobný trend nižší dosažené úrovně ve vzdělání. Nedostatečná znalost německého jazyka determinuje děti imigrantů studovat nižší úrovně sekundárního vzdělávání (např. Hauptschule), což má za následek nižší kvalifikaci a horší možnosti uplatnění na trhu práce. Čím dál více mladých Turků (2. a 3. generace imigrantů) následně spadá do programů sociální podpory (např. Hartz IV). Problematická demografická situace stárnoucího Německa tak není příliš řešena, protože imigranti mají sice více dětí, ale na druhou stranu je stále více zatěžován sociální systém. Problematická integrace Turků mimo jiné souvisí i s tím, že valná většina z nich vyznává islámské náboženství, které se po útocích stalo středem zájmu západních médií, zejména kvůli rozdílným kulturním zvykům a tradicím. Německo a v podstatě celý západní svět čelí do budoucna zvyšujícímu se počtu migrantů z rozvojového světa, a to zejména z Afriky, protože příliv imigrantů z Východní Evropy a Indie bude kvůli rozvoji těchto regionů spíše klesat. V bakalářské práci jsou zkoumány různé teoretické přístupy k migraci, dále se práce zaměřuje na migraci v Německu a na migraci občanů z Turecka a její dopady. V práci je užíváno souhrnné označení Turci pro různé etnické skupiny žijící v Turecku, např. Kurdy, Araby atd. 10

11 2. Cíl práce Cílem práce je zhodnocení vývoje mezinárodní migrace z Turecka do Spolkové republiky Německo s důrazem na její ekonomické dopady pro přijímací zemi a zemi původu. Výchozím bodem bude kritické zhodnocení dosavadních teoretických přístupů ohledně mezinárodní migrace. V práci bude rovněž provedena analýza ukazatelů migrace, trhu práce, nezaměstnanosti, ekonomických a dalších ukazatelů. Bude například zkoumána problematika nízké porodnosti rodilých Němců, štědrého sociálního státu či integrace turecké menšiny. Cílem práce bude rovněž vyhodnotit pozitivní a negativní přínosy tureckých migrantů ve Spolkové republice Německo a bude navrženo možné řešení problematiky. Dále bude provedena identifikace vazeb mezi vybranými ukazateli a budou posouzeny ekonomické dopady mezinárodní migrace. 11

12 3. Materiál a metody Tato práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. V teoretické části byla provedena výběrová literární rešerše dostupných zdrojů týkající se teorií mezinárodní migrace. Ve druhé části je popsán minulý a současný stav mezinárodní migrace ve Spolkové republice Německo (v práci dále označováno jako Německo), rovněž je zde podrobněji rozepsána problematika migrace z Turecka do Německa a jsou zhodnoceny ekonomické dopady pro přijímající a vysílající zemi. Data pro analýzy pochází ze zdroje Statista Das Statistik-Portal a z uvedené odborné literatury. V práci je pro zhodnocení ekonomických dopadů užita metoda korelace. Referenční období bylo stanoveno období mezi lety 2000 až Korelační závislost lze označit jako stochastickou závislost číselných znaků. Stochastická závislost dvou veličin se projevuje jako více či méně výrazná a opakovatelná tendence, která se však v různém místě a čase realizuje v různé podobě. Koeficient korelace může nabývat hodnot od -1 do +1, přičemž podle jeho absolutní hodnoty určujeme sílu závislosti a směr průběhu závislosti. Pokud se hodnota blíží 1, tím je závislost těsnější, a čím se hodnota blíží k 0, tím je závislost slabší. Při kladném výsledku je závislost lineárně rostoucí, při záporném je lineárně klesající (Palát 2013). Pro výpočet byl použit program Excel V práci jsou dále využívány analytické metody, dedukce, klasifikace a komparace. 12

13 4. Vymezení základních pojmů a teorie mezinárodní migrace 4.1 Vymezení základních pojmů Migrace se zabývá pohybem obyvatelstva obvykle přes hranice územních jednotek, a nezahrnuje krátkodobé změny, při kterých nedochází ke změnám trvalého pobytu. Migrace jako taková je složitý proces, který je ovlivněn mnoha vnějšími a vnitřními faktory. Pokud k pohybu obyvatelstva dochází v rámci jednoho státu, lze hovořit o vnitrostátní migraci. Pokud ke stěhování dochází za hranice státu, jedná se o zahraniční, vnější nebo také mezinárodní migraci. Přestože se tyto termíny zaměňují jako synonyma, mohou se používat i v jiném smyslu. Například termín vnější migrace může značit i mobilitu obyvatelstva za hranice vymezené oblasti. Zahraniční migrace se dělí podle cílové země a země původu na imigraci a emigraci, kdy emigrace znamená vystěhování obyvatelstva do jiného státu a imigrace přistěhování do jiného státu (United nations Departement of Economic and Social Affairs Population Division: Demopaedia 2005). Čistá migrace je rozdíl mezi počtem přistěhovalých a vystěhovalých osob a podílí se na celkovém přírůstku obyvatelstva v dané zemi. Rozdíl mezi přistěhovalými a vystěhovalými je také označován jako migrační saldo. Pokud dosahuje migrační saldo kladných hodnot, znamená to, že počet přistěhovalých je vyšší než počet vystěhovalých občanů a jedná se tedy o migrační přírůstek neboli čistou imigraci. Naopak pokud dosahuje migrační saldo záporných hodnot, tedy ze země se více občanů vystěhovalo, nežli přistěhovalo, hovoříme o migračním úbytku neboli čisté emigraci. Úhrn přistěhování a vystěhování v určité územní jednotce se označuje jako objem migrace, někdy také jako hrubá migrace, a dělí se na hrubou emigraci a hrubou imigraci (United nations Departement of Economic and Social Affairs Population Division: Demopaedia 2005). Migraci můžeme dělit podle možnosti svobodného rozhodování migrantů na migraci spontánní, dobrovolnou či volnou, a v opačném případě na migraci vynucenou. Jako 13

14 repatrianti jsou označováni lidé, kterým bylo umožněno či byli přinuceni k návratu do země původu (např. Němci po 2. světové válce). K vynucené migraci může docházet i v rámci vyhoštění osob, naopak uprchlík migruje dobrovolně na základě vlastního rozhodnutí, když je vystaven silnému tlaku ve své zemi a nebo mu hrozí nebezpečí. Vysídlování je další formou nucené migrace, které se děje na základě příkazu státní moci (United nations Departement of Economic and Social Affairs Population Division: Demopaedia 2005). Dobrovolnou migraci lze dělit na migraci pracovní, ne-imigraci (to může být například stáž v zahraničí) a řetězovou migraci (migrace za příslušníky rodiny) či na migraci za lepším životem. Ne vždy ale pracovní migrace je migrací dobrovolnou, protože k ní může docházet z důvodu nemožnosti nalezení práce v zemi původu. Nedobrovolná migrace může být dělena dle příčiny, zda ji způsobil či nezpůsobil člověk, či například nějaký významný environmentální faktor (Stojanov et al. 2006, s. 2). V souvislosti s migračními procesy v Německu, lze hovořit i o procesu naturalizace, který představuje přizpůsobování se podmínkám imigrantů v novém bydlišti a může se dělit do několika fází. První fází je fáze absorpce neboli zapojení do ekonomické aktivity získáním pracovního povolení, druhou fází je asimilace, neboli splynutí s prostředím, a poslední fází je adkulturace, což je úplné přizpůsobení s novou kulturou a hodnotami nové země imigranty. Fáze asimilace a adkulurace je právě pro turecké migranty v Německu dosti problematická (United nations Departement of Economic and Social Affairs Population Division: Demopaedia 2005). Existují různé strategie akulturace, což je podle Kadeřábkové specifická forma adaptace jedince na nové kulturní prostředí. První strategií je asimilační strategie, kdy si jedinec nepřeje zachovat vlastní kulturu a přejímá kulturu novou, naopak strategie segregace a separace si zachovávají svou původní kulturu a nechtějí přijmout novou. Integrace se snaží o spojení obou kultur. Marginalizační strategie nastává tehdy, když jedinec jeví malý zájem osvojit si novou kulturu, ale zároveň jeví malý zájem zachovávat si svou původní. 14

15 V některých německých městech, například v Berlíně, vznikají tzv. kolonie, kde se migranti neasimilovali se svým okolím a stále si zachovávají kulturu a hodnoty domovské země 4.2 Teorie mezinárodní migrace Procesy globalizace a výrazný hospodářský růst ve druhé polovině 20. století, přispěly ke zvýšení migračních toků a lze předpokládat, že bude trend narůstajícího počtu migrantů nadále pokračovat. Vztahy mezi migrací a rozvojem ekonomiky byly výrazněji zkoumány až od druhé poloviny 90. let minulého století a to zejména kvůli zvyšování zájmu o souvislosti mezi migrací a množstvím zasílaných remitencí za posledních deset až patnáct let, zvyšování absolutního počtu imigrantů a stárnutí původní populace v rozvinutých zemích západního světa. Právě každoroční zvyšující se počet remitencí neboli zjednodušeně transfer peněz, zboží od migrantů pobývajících v zahraničí do své domovské země, a polemika nad úspěšností tradičních rozvojových intervencí, byly významným motivem pro zkoumání vlivu migrace na rozvoj (Stojanov, Gladišová 2011, s. 9). Podle Stojanova et al. (2006, s. 1) je migrace rozvíjena díky globalizaci a naopak. K rozvoji globalizace přispěl i rozvoj všech druhů dopravy a dopravních sítí, kdy například letecká doprava vzhledem ke své nízké finanční náročnosti, umožnila hromadné přesuny obyvatelstva. Rovněž došlo k rozvoji elektronických médií a mobilních zařízení, které taktéž přispívají k rozvoji globalizace a migrace. Drbohlav a Uherek (2007, s. 1) hovoří o migraci a integračních procesech jako o nejcitlivějších a nejvýbušnějších problémech současnosti zejména v rozvinutých zemích. Vyspělé země soutěží o zahraniční pracovní sílu z důvodu nízké porodnosti a stárnutí vlastní populace, aby byla uspokojena poptávka po pracovní síle a zároveň aby došlo k odvrácení nepříznivých demografických prognóz. V současné době neexistuje žádná teorie jednotně vysvětlující příčiny, průběh a důsledky mezinárodní migrace. To je zapříčeno hlavně tím, že migrace je velmi široce podmíněný proces, který je ovlivněn mnoha specifickými faktory. Existuje proto mnoho 15

16 teorií, které vznikly většinou izolovaně ovlivněné rozdílnými přístupy k dané problematice (Stojanov, Gladišová 2011, s ). Podle Drbohla a Uherka (2007, s. 2) převažují zejména sociologické a ekonomické přístupy při aplikaci teorií migrace, ale migrace je probírána i v ostatních oborech jako je například etnologie, sociální geografie, právo, demografie, politologie atd. Podle Procházkové Ilinitchi (2010, s. 4) teorie mezinárodní migrace postrádají jeden nebo více faktorů, na které by komplexní migrační model měl odpovědět. Migrační model by měl umět předpovědět velikost a směr migračních toků, zohlednit asimilační proces migrantů a zhodnotit vliv migrantů na přijímací ekonomiku. Mezi nejznámější teorie migrace patří push-pull model, neoklasická ekonomická migrační teorie, nová ekonomie pracovní migrace, teorie segmentovaného pracovního trhu, teorie světového systému, teorie kumulativní příčinnosti a další, kterými se budu podrobněji zabývat později. Předtím, než budou podrobněji uvedeny jednotlivé přístupy k migraci, je vhodné uvést, v jakém rozměru migrace v současné době probíhá. V roce 2000 byl odhadovaný počet migrantů 176 milionů lidí. Podle Populační divize Spojených národů (UNDP) v roce 2010 migrovalo 214 milionů lidí, což je 3,1 % světové populace. Na těchto číslech lze pozorovat vzrůstající trend počtu migrantů ve světě, který má stoupající tendenci již od 60. let minulého století. Počet migrantů se od roku 1960 do roku 2010 téměř ztrojnásobil, neboť tehdy byl odhadovaný počet migrantů okolo 75 milionů. Je důležité zmínit, že poměr absolutního počtu migrantů vůči celkové světové populaci se však příliš nezměnil, v roce 1960 byl poměr 2,5 % a v roce ,1 % (Stojanov, Gladišová 2011, s. 12). V roce 2010 si kolem 32 % z celkového počtu migrantů na světě vybralo jako svou cílovou destinaci Evropu (Scheu 2011, s. 74). Všechny tyto údaje jsou pouze odhadovány, protože zejména u rozvojových zemí je někdy takřka nemožné monitorovat migrační procesy a rovněž nelze vysledovat přesné počty ilegálních migrantů (Stojanov, Gladišová 2011, s. 13). Podle OECD (Organization for Economic Cooperation and Development) jsou země s nejvyšším počtem migrantů (imigrantů) USA, Německo, Kanada, Francie, Velká 16

17 Británie, Španělsko, Austrálie, Itálie a Japonsko. Německo je tedy země s druhým nejvyšším počtem migrantů vůbec a na toto číslo mají velký vliv právě imigranti pocházející z Turecka. Nejvyšší podíl migrantů ve své populaci měla v roce 2010 Austrálie (skoro 22 %), následovaná Kanadou, Španělskem, USA, Německem, Francií, Velkou Británií, Itálií a Japonskem (v Japonsku je pouze 1,1 % obyvatel migrantů) (Stojanov, Gladišová 2011, s ). Migranti mají jako je tomu například ve Francii pozitivní vliv na populační růst v rozvinutých zemích, který by byl jinak klesajícího charakteru. Mezi procesy ovlivňující chování migrantů patří například zvažování nákladů a výnosů jedincem či domácností, protože pokud se migrace jeví jako výhodnější, volí jedinci tuto cestu jako svou životní strategii. Pokud se rozhodují mezi větším počtem cílových destinací, volí destinaci, jež může poskytnout nejvyšší zisk v podobě výše výdělku, nižších nákladů na dopravu a pobyt, přítomnost vlastní komunity atd. (Stojanov, Gladišová 2011, s. 16). Na migraci lze nahlížet dvěma způsoby: buď z hlediska struktury, tedy specifického kontextu omezujícího anebo umožňujícího migraci, politického, instituciálního, ekonomického, sociálního a kulturního rámce; nebo z hlediska činitele, omezených, ale skutečných schopností konkrétního migranta překonávat a případně měnit strukturu (Stojanov, Gladišová 2011, s. 17). Tento model ovšem nepočítá s tím, že k migraci se často lidé rozhodnou donucení životními okolnostmi aniž by migrovat skutečně chtěli. Model rovněž opomíjí rozlišit vnitrostátní migraci a migraci přes hranice států (Stojanov, Gladišová 2011, s. 17). Na teoretické úrovni lze hovořit o čtyřech základních determinantech, které určují migraci obyvatel. Jsou jimi: strukturální síly, které podporují emigraci ze zdrojových zemí (tzv. push faktory); strukturální síly, které podporují imigraci do cílových zemí (tzv. pull faktory); 17

18 motivace, cíle a aspirace lidí, kteří reagují na tyto strukturální síly a stávají se migranty; sociální a hospodářské struktury, které přispívají ke spojení oblastí emigrace i imigrace (Stojanov, Gladišová 2011, s. 17) Hlavní migrační teorie V této podkapitole budou zmíněny nejvýznamnější teorie týkající se migrace a důvody, které zapříčiňují její vznik Push-pull model Pull faktory mohou být takové faktory, které přitahují migranta do cílové země, a push faktory naopak ty, které vypuzují migranta z domovské země. Zároveň mezi tyto síly vstupuje vliv sociálního prostředí, tzv. migračních sítí, které ovlivňují migranty zejména ve fázi přesunu. Mezi ekonomické push faktory může patřit například vysoká nezaměstnanost, nízké platy, velká hustota osídlení, hospodářský pokles a zaostalost; mezi sociálně-politické push faktory patří válka, pronásledování, diskriminace a vyhnání. Mezi ekonomické pull faktory můžeme počítat výhody, jako jsou vyšší plat, atraktivní pracovní místa, prosperita, vysoká míra rozvinutosti; a mezi sociálněpolitické například mír, sjednocení rodiny, kulturní blízkost a preferenční zacházení (Stojanov, Gladišová 2011, s. 18). Přestože se tento model stal základem pro neoklasické migrační teorie, byl kvůli opomíjení faktu, proč z některých regionů lidé migrují a z jiných naopak nikoliv, také proč lidé migrují z konkrétní oblasti a jiní zůstanou a proč lidé migrují určitým směrem značně kritizován (Stojanov, Gladišová 2011, s. 18). Podle této teorie má migrace pozitivní vliv na rozvoj zejména díky remitencím, které stimulují ekonomický růst, zvyšují příjmy a zlepšují kvalitu života. Migrace tak podporuje ekonomický růst jak v domácích, tak cílových ekonomikách (Stojanov, Gladišová 2011, s. 32). 18

19 Neoklasická ekonomická migrační teorie Neoklasický přístup vychází z prací klasika Smithe z 18. století a migračních zákonů Ravensteina z konce 19. století. Tato teorie se soustředí zejména na rozdíly ve mzdách a podmínkách pro zaměstnance, protože hlavní stimul proto, aby jedinec migroval, je zejména maximalizace vlastního zisku. Jedinec zpravidla počítá s výhodami jako je vyšší plat, oproti tomu musí počítat i s náklady jako jsou výlohy na cestu a adaptaci v novém prostředí. Migranti podle této teorie logicky směřují spíše z méně do více vyspělých ekonomik. Hlavní kritika této teorie se týká otázky, kterou si položil Arango a ta zní: proč tak málo lidí migruje, s ohledem na obrovské rozdíly v příjmech, platech a životní úrovni mezi různými zeměmi?, neboť migranti na celém světě tvoří pouze tři procenta z celkové světové populace. Zároveň se teorie nevyrovnává s faktem, jak je možné, že některé státy, jež jsou na tom strukturálně podobně, vykazují rozdílné počty migrantů (Stojanov, Gladišová 2011, s ). Neoklasická ekonomická migrační teorie nahlíží na migraci spíše z pozitivního hlediska, kdy migrace a remitence působí kladně na ekonomický růst v zemích původu (Stojanov, Gladišová 2011, s. 38). Podle Procházkové Ilinitchi (2010, s. 8) opomíná neoklasická ekonomická migrační teorie fakt, že lidé často iracionálně migrují do oblastí s nižší ekonomickou výkonností a rovněž ignoruje faktory, které přímo nesouvisí s pracovním trhem (například bydlení, školství atd.) Rozhodujícím důvodem pro migraci jedince je tedy výše mezd a míra nezaměstnanosti mezi zeměmi či regiony Nová ekonomie pracovní migrace (NELM, z angl. New Economics of Labour Migration) Tato teorie vznikla jako reakce na závěry neoklasické teorie. Nová ekonomie pracovní migrace podporuje názor, že za migrací nestojí pouze jednotlivci, ale celé skupiny jako jsou rodiny, domácnosti nebo komunity, protože v těchto skupinách lidé zvažují možné zvýšení jejich příjmů a zároveň minimalizaci rizik a ztrát. Migranty neovlivňuje pouze to, jaké jsou podmínky na trhu práce, ale rozhodují i podmínky na jiných trzích. Teorie rovněž říká, že migraci podmiňují spíše země přijímající migranty, protože v těchto 19

20 zemích obecně existuje poptávka po pracovní vrstvě, která bude ochotna pracovat za nízké platy. Motivací této skupiny migrantů je spíše touha po vyšším statutu v jejich domovské komunitě. Remitence jsou vnímány jako důležitý faktor pro migraci a jsou zároveň i důležitým podnětem pro rozvoj (Stojanov, Gladišová 2011, s. 20, s. 32). Tato teorie nahlíží na migraci z jiného hlediska než neoklasická ekonomická migrační teorie, protože migrace je podle ní reakce domácností na potenciální riziko ztráty nebo snížení příjmům a snaží se těmto jevům zabránit (Stojanov, Gladišová 2011, s. 38). Podle Procházkové Ilinitchi (2010, s. 18) se v rozvinutých zemích mohou domácnosti bránit proti vzniku rizika pojištěním či se mohou spolehnout na vládní programy, v rozvojových ekonomikách takové možnosti často ani nejsou, proto domácnosti volí migraci jako prostředek proti snižování svých příjmů. Rozhodnutí zda migrovat či ne nezávisí na rozdíl od neoklasické ekonomické teorie pouze na výši mzdy, ale i na ekonomickém prostředí Teorie segmentovaného pracovního trhu (teorie duálního pracovního trhu) Autorem této teorie, která konkuruje neoklasické ekonomické teorii, je Michael Poire. Teorie se totiž věnuje pouze cílovým oblastem migrace na makro úrovni strukturálních činitelů. Migraci zapříčiňuje zejména poptávka po zahraniční pracovní síle, což je pull faktor, zatímco push faktory, jako jsou například nízké platy či vysoká nezaměstnanost v domovské zemi, nejsou určujícím faktorem pro migraci. Tato teorie je hodnocena jako jedna z teorií, která nejvíce odpovídá skutečnosti, protože vznikla na základě empirického pozorování. Migrace je podle této teorie přirozený důsledek globalizace a liberalizace mezinárodního obchodu (Stojanov, Gladišová 2011, s. 21). Podle Drbohlava a Uherka (2007, s. 7) lidé migrují do vyspělých ekonomik, protože tam existuje neustálá poptávka po pracovní síle a existují tam dva typy pracovních sektorů. Prvním sektorem je sektor pro domácí populaci, tedy pro kvalifikovanou pracovní sílu, která je dobře platově ohodnocena, a kde existuje možnost kariérního růstu. Do druhého sektoru jsou najímáni převážně migranti, protože práce je nebezpečná 20

21 a fyzicky namáhavá, je určena spíše pro nekvalifikované pracovníky. Oba dva trhy práce jsou typické pro moderní kapitalistickou společnost Teorie světového systému Teorii světového systému poprvé pojmenoval Immanuel Wallerstein a stala se jednou z nejznámějších ekonomických teorií vůbec. Podle této teorie je svět rozdělen na několik oblastí na oblast jádra, periferie a semiperiferie. Migrace podle této teorie souvisí s globalizací a dívá se na migraci spíše z makro-úrovňového hlediska. Státy jádra jsou státy s rozvinutou ekonomikou, periferie obvykle bývalé kolonie a semiperiferiemi jsou oblasti navázané na jádro, ovšem ne v takové míře jako periferie. Migrace je podle této teorie přirozený projev ekonomických a sociálních procesů kapitalistického trhu a je jejich negativním důsledkem. Teorie nezvažuje možné pozitivní dopady v podobě pull faktorů jakožto možné zvýšení kvality života migrantů, ale nahlíží na migraci zejména z negativního hlediska a to jako na důsledek, proč jsou rozvojové země vykořisťovány zeměmi rozvinutými. V této souvislosti lze hovořit o tzv. brain drain neboli odlivu mozků (Stojanov, Gladišová 2011, s ). Podle Drbohlava a Uherka (2007, s. 8) kapitalistická ekonomika způsobuje ve světě ekonomickou a sociální nerovnováhu, protože bohaté státy jádra vykořisťují státy periferie a to má za následek vznik migračních toků. Migrační toky jsou obousměrné, protože z jádra do periferie proudí kvalifikovaná pracovní síla v podobě expertů, a z periferie do jádra proudí nekvalifikovaná pracovní síla doprovázená kvalifikovanou do rozvíjejících se sektorů ekonomiky jádra Teorie kumulativní příčinnosti Podle této teorie migrace způsobuje změny v prostředí a v chování jedinců a proto následně dochází k další migraci, která přetrvá na delší dobu. Migrace působí na pracovní trh, kde se právě díky ní objevují nová pracovní místa a naopak se zaplňují, z toho důvodu je uváděno, že migrace posiluje sama sebe a kumuluje spouštěcí mechanismy v čase (Stojanov, Gladišová 2011, s. 24). 21

22 Migrace je vnímána jako útěk z bídy, kterou způsobuje globální expanze kapitalistického systému. Opět se zde dostáváme k pojmu periferie a jádro, kdy může docházet k tzv. brawn drain neboli odlivu svalů, čímž jsou mínění mladí, fyzicky zdatní muži, kteří jsou najímáni jako levná pracovní síla v rozvinutých zemích. Proto může docházet k tomu, že v rozvojových zemích bude těchto mladých mužů ubývat, což má za následek zaostávání těchto zemí a vytváření závislosti na rozvinutých zemích zejména kvůli remitencím. Remitence následně podporují další migraci. Proto podle této teorie remitence nepodporují rozvoj zemí, ale spíše naopak (Stojanov, Gladišová 2011, s ). Rozvojové země se stávají čím dál více závislé na zemích rozvinutých a slouží jako zdroj levné pracovní síly. Migrace a remitence způsobují zaostalost a následně další migraci (Stojanov, Gladišová 2011, s. 33) Teorie migračních sítí Podle Drbohlava a Uherka (2007, s. 7) tato teorie bere v úvahu, že migraci kromě ekonomických aspektů ovlivňují i sociální interakce a říká, že migrační sítě jsou množinami interpersonálních vztahů, jež spojují migranty v cílových prostorech a jejich původní komunity v jejich zdrojových zemích příbuzenskými a přátelskými pouty. Tuto teorii doplňuje již dříve zmíněný model push a pull faktorů. Migrační sítě ulehčují migrantům překonávat překážky a vytvářejí podmínky k životu v zemích, kam hodlají migranti migrovat a pomáhají tak překonávat pocit marginality. Na druhou stranu ale mohou vytvářet marginální neboli menšinové a vytlačované skupiny. Migrační sítě ovlivňují směr migrujících, jejich počet a složení, ale postupem času se mohou měnit, či dokonce odumírají a přesouvají se jiným směrem. V cílových zemích mohou migrační sítě způsobovat krátkodobou nezaměstnanost a další sociální problémy, ale mohou způsobovat i zvýšení prosperity například přilákáním investorů Teorie migračních systémů Tato teorie doplňuje teorii světového systému i teorii migračních sítí. Bere totiž v úvahu i historické a kulturní okolnosti, které vedly k vytvoření migračních toků mezi jednotlivými státy (například Francie a Maroko, či lze říci i Německo a Turecko). Tato 22

23 teorie nebyla doposud dopodrobna rozebrána a pod tímto názvem mohou být skryty i jiné teorie (Drbohlav, Uherek 2007, s. 8 9). Podle Procházkové Ilinitchi (2010, s. 22) může jedna země patřit do více migračních systémů a navíc nezáleží, jestli jsou si země navzájem geograficky blízké. Ačkoliv se tento model snaží kombinovat více teoretických přístupů, postrádá bohužel možnost využití v matematicko-statistickém aparátu k modelování migrace, proto dochází k pochybnostem o jeho praktické využitelnosti Institucionální teorie migrace Tato teorie říká, že migraci ovlivňují instituce, ať už státní či nestátní, které fungují jako zprostředkovatel pro migranty. Tyto instituce pomáhají v lepším případě odstraňovat překážky, ale může se stát, že překážky samy vytvářejí. Instituce mají rovněž vliv na migrační toky (Drbohlav, Uherek 2007, s. 9) Zhodnocení teoretických přístupů Z uvedených teorií je patrná multidisciplinarita, neexistuje tedy jednotný přístup k migraci, protože každá teorie se na migraci dívá z jiného hlediska. Některé teorie zohledňují více sociologické aspekty jiné naopak ekonomické a další. Zachytit migrační toky obyvatelstva je složité, proto je problematické postihnout všechny faktory ovlivňující migraci v jedné komplexní teorii. Je důležité zabývat se migrací a teoriemi mezinárodní migrace, protože migrační toky budou do budoucna nadále vzrůstat. Navíc je důležité zkoumat tyto teorie, protože výrazně ovlivňují migrační politiky různých zemí. Teorie mezinárodní migrace se dělí podle oblasti, na kterou se zaměřují, na mikro a makro-úrovňové teorie. Mikro-úrovňové teorie (například neoklasická ekonomie a nová ekonomie pracovní migrace) se zaměřují na jedince případně na rodinu a jejich chování, naopak makro-úrovňové (například teorie duálního pracovního trhu a světového systému) se soustředí i na vazby ekonomické, sociální a politické, které vytváří prostor, v němž jedinec migruje. Je důležité uvést, že správný přístup k migraci je někde mezi 23

24 makro a mikro-úrovňovými teoriemi, protože se tyto úrovně často prolínají a navzájem ovlivňují. Podle Drbohlava a Uherka (2007, s. 3) většina teorií mezinárodní migrace nesplňují některá základní kritéria, která teorie musí mít, aby měly obecnou platnost. Proto se jedná spíše o koncepty, přístupy a modely. Navíc jsou teorie často kritizovány z toho hlediska, že je dáván větší důraz na ekonomické teorie, či že se teorie zabývají spíše muži než ženami. Tvůrci migračních teorií také často ignorují fakt existence hranic, protože aplikují teorie, které vznikly na základě analýzy uvnitř státu na úroveň mezinárodní migrace a naopak. Neoklasická ekonomie a nová ekonomie pracovní migrace tvrdí, že k migraci dochází na základě rozhodování a to u první teorie v případě jedince a u druhé spíše v případě rozhodování domácnosti. Jedinec se rozhoduje podle rozdílné výše mezd a míry nezaměstnanosti v různých zemích a domácnosti se snaží minimalizovat rizika v rámci příjmů pro rodinu a zvýšit stávající kapitál. Tyto teorie se navzájem nevylučují, spíše doplňují, protože pokud se rozhodne jedinec, je pravděpodobné, že dojde k podpoře i rodiny například ve formě remitencí. Teorie duálního pracovního trhu a teorie světového systému se nezaměřují na individuální rozhodování a na rozhodování domácností, ale spíše na vyšší úroveň. Podle Stojanova et al. (2006, s. 2) obě teorie vnímají imigraci jako přirozený důsledek ekonomické globalizace a uvolňování trhu napříč národními hranicemi. Podle teorie duálního pracovního trhu nebo také segmentovaného jsou důležitým důvodem pro imigraci tzv. pull faktory, například poptávka po levné pracovní síle. Podle teorie světového systému k migraci dochází kvůli kapitalismu v rozvojových zemích, který způsobuje, že je v těchto zemích zkupována půda, dochází k těžbě surovin a k přísunu efektivnějších technologií, které činí z malých zemědělců nekonkurenceschopné subjekty a ti poté migrují do jiných regionů či států (Stojanov et al. 2006, s. 2). Podle teorie světového systému kapitalistická ekonomika způsobuje ve světě nerovnováhu, která má za následek vznik migračních toků. Zvažuje spíše negativní push faktory nežli pozitivní pull faktory, které nutí lidi k migraci. Následkem migrace můžu dojít 24

25 k negativnímu odlivu mozků, tedy kvalifikované pracovní síly, ze zemí periferie do zemí jádra. Teorie kumulativní příčinnosti se podobá teorii světového systému v tom, že se dívá na migraci opět jako na negativní důsledek kapitalistického systému. Remitence nejsou pozitivním důsledkem migrace, protože způsobují další migraci a nepodporují tak rozvoj zemí periferie. Země periferie se navíc kvůli migraci stávají čím dál více závislé na zemích jádra. Podle teorie migračních sítí migraci ovlivňují kromě makro-úrovňového ekonomického prostředí i sociální interakce mezi lidmi. Migrační sítě se navíc v čase mohou měnit či dokonce zaniknout úplně. Teorie migračních systémů doplňuje tuto teorii a navíc ji kombinuje s teorií světového systému, protože bere v úvahu i historické okolnosti, které vedly k vytvoření migračních toků Přístupy k migraci a jejich změny v čase Přístupy k migraci byly v průběhu let značně proměnlivé od pozitivního vztahu v 50. a 60. letech, k negativnímu vztahu v 70. a 80. letech v období neo-marxismu a opět pozitivnímu vztahu od 90. let minulého století, až do současnosti (Stojanov, Gladišová 2011, s ). Rozvojová studia se často soustředí spíše na migraci z venkova do měst v rozvojových zemích, přitom opomíjejí její důležitost pro rozvoj venkova či zemědělství a migraci za prací, což jsou faktory rozvoje. K migraci může často docházet nejen kvůli ekonomickým push a pull faktorům, ale i kvůli sociálnímu a kulturnímu prostředí. Migrace je tak často součástí některého společenství a jejich sociálně kulturních vzorců chování. Rozvojová studia nahlíží na migraci spíše jako na důsledek chudoby obyvatelstva, konfliktů, občanských válek nebo jiných problémů zasahující širší vrstvy obyvatelstva (Stojanov, Gladišová 2011, s ). Bylo prokázáno, že mezi migrací kvalifikovaných a nekvalifikovaných osob existují velké rozdíly. Kvalifikovaní lidé totiž více tendují k migraci nežli nekvalifikované osoby, protože nekvalifikovaní a chudší lidé si migraci mohou z materiálního hlediska 25

26 hůře dovolit. Kolem roku 2000 žilo 90 % migrantů v zemích OECD, z toho nejvíc v USA, Kanadě, Austrálii, Velké Británii, Německu a Francii. Většina států a mezi nimi je i Německo, se snaží poučit z minulosti, kdy ve velkém přijímaly nekvalifikovanou pracovní sílu, přičemž velká část takových migrantů se již do své rodné země nevrátila. V Německu debata okolo problematiky nízko kvalifikovaných migrantů nabrala na důležitosti zejména poté, co se v zemi objevily ekonomické problémy a problémy s integrací zvláště turecké menšiny. Nejčastěji jsou v této debatě probírány otázky, které řeší, zda Německo pochybilo v nedostatečné zainteresovanosti, aby se zahraniční pracovníci navrátili zpět, či zda pochybilo v nedostatečné snaze tyto migranty integrovat (Schroth, Stojanov 2011, s ). S problémem špatné integrace může souviset i fenomén cirkulární migrace, kdy se lidé opakovaně vracejí dočasně nebo natrvalo do země původu, protože často mají nedostatečnou možnost kariérně postupovat a zvyšovat kvalifikaci, a nebo nemají požadované schopnosti pro vysněný postup (Schroth, Stojanov 2011, s ). Migrace může vystupovat jak činitel rozvoje pro vysílající tak pro přijímající země, ale může rovněž způsobovat omezování takového rozvoje a to zejména v případech sekuritizace migrace (neboli zabezpečení), obchodu s lidmi a migraci při rozvojových projektech, kdy jsou přemisťovány části obyvatel například kvůli výstavbě vodních přehrad atd. Evropské země zpočátku vůbec neřešily otázku migrace a přílivu migrantů, spíše vítaly zástupy pracovních migrantů jako prostředek pro lepší obnovu válkou zničené Evropy. Ke konci 60. let se tento přístup změnil, vlády zemí se začaly snažit o větší regulaci migrace, a od 80. let byla přijímána nová legislativa týkající se migrace jak na úrovni národních států tak Evropské unie. Na migraci začalo být nahlíženo spíše jako na potenciální hrozbu pro sociální státy a společnosti. Čím více se ovšem rozvinuté země budou bránit náporu migrantů, tím více se bude rozvíjet nelegální migrace, nebo budou migranti z obavy, že jim nebude umožněno se navrátit zpět do hostitelské země, setrvávat v hostitelské zemi a dojde tak k narušení cirkulační migrace, jako tomu bylo například v 70. letech u tureckých migrantů (Brázová 2011, s ). 26

27 Podle Brázové (2011, s. 119) trend sekuritizace, který je běžný i v dnešní době, brání jak ekonomicky vyspělým, tak i rozvojovým zemím využít rozvojový potenciál mezinárodní migrace v plné míře, protože častá restriktivní opatření způsobují akorát nárůst nelegální migrace. V současném globalizovaném světě bude přibývat migrantů a s tím i spojené problémy například s integrací. Ačkoliv migrace není zmiňována v Rozvojových cílech tisíciletí, může významně přispívat k jejich naplňování. Navíc po přelomu tisíciletí je kladen větší důraz na ekonomický aspekt migrace nežli na původní principy humanitární a azylové ochrany. Problémem ovšem zůstává nedostatečná propojenost mezi politikami jednotlivých států k migraci a to, že neexistuje jednotný přístup k migraci obecně. V posledních letech ovšem došlo k tomu, že začala být migrace více zkoumána a začal na ní být kladen větší důraz při formování státních politik. Dalším problémem v hostitelských zemích obvykle bývá převládající negativní přístup společnosti vůči přistěhovalcům, kde je třeba si uvědomit, že migrace je přirozený jev a převládá její pozitivní aspekt zejména ekonomického rozvoje pro rozvojové země, tak pro země rozvinuté nad negativními aspekty (Sládková 2011, s ) Institucionální a legislativní rámec migrace Institucionální a legislativní rámec migračních politik v Německu, České republice a dalších členských zemích je dán koncepcí Evropské unie z roku 2005, která se vyznačuje vyváženějším a mezioborovým přístupem oproti předešlé koncepci, která se zaměřovala spíše na snižování migračních toků a bezpečnost. Nahlíží na migraci spíše jako na pozitivní impuls k rozvoji a zaměřuje se i na zlepšení pracovních podmínek pro migranty (Levrincová 2011, s. 147). Jak již bylo dříve zmíněno, 70. léta byla charakteristická spíše restriktivními politikami vůči migraci, přesto ale docházelo ke zvyšování počtu migrantů v evropských státech, ale tito migranti nebyli dostatečně integrováni do společností evropských zemí a nebyla jim poskytnuta dostatečná právní ochrana. Současná evropská migrační politika se zaměřuje spíše na podporu kvalifikovaných migrantů a zamezování nelegální migrace. Tato politika si klade za cíl jak budoucí rozvoj Evropské unie, tak i třetích zemí. Zatím 27

28 poslední přijatý program z roku 2009 na léta se nazývá tzv. Stockholmský program otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je (Levrincová 2011, s. 148; Scheu 2011, s. 94). V roce 2008 byl v Bruselu na summitu představitelů Evropské unie přijat tzv. Evropský pakt o migraci a azylu, který si klade za cíl o harmonizaci migračních politik ve všech zemích, což je poměrně problematická záležitost, protože každá členská země se nachází v jiné situaci do jedné země proudí více migrantů než do druhé, navíc zde existují prozatím velké rozdíly v legislativách jednotlivých států (Levrincová 2011, s ). Následkem evropské integrace se změnila tvář migrace, nyní je daleko jednodušší migrovat jak v rámci členských států od doby, kdy vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva v roce 1993, ale je to jednodušší i pro občany třetích států. Pro státy evropské unie jsou z pohledu ekonomické a demografické budoucnosti migranti velmi důležití, ovšem s tímto je spojená často problematická integrace takových migrantů, kteří mají tendenci separovat se do uzavřených čtvrtí tak jako je tomu například u tureckých migrantů v německém Berlíně ve čtvrti Neukölln, což je čtvrť známá pro svůj vysoký počet imigrantů žijících uvnitř této čtvrti (Scheu 2011, s ). Společná migrační politika Evropské unie je v současnosti přes veškeré snahy spíše fikcí než realitou, protože je migrační politika stále nedostatečně vymezená a je těžké provázat národní zájmy se zájmy Evropské unie jako celku. Je to zejména kvůli tomu, že existují velké rozdíly mezi zeměmi, což ukazuje například saldo přistěhovalců a emigrantů, které je nejvyšší u Španělska, Itálie, České republiky, Francie a dalších zemí. Rovněž je rozdílný podíl cizinců na celkovém počtu obyvatel určitých států, kdy nejvyšší podíl má Lucembursko následované Lotyšskem a Estonskem. Do Německa, Dánska a Nizozemska proudí největší skupina migrantů z Turecka a v zemích, jako je Francie, Portugalsko a Španělsko jsou častí migranti z bývalých kolonií, což může představovat hrozbu kulturních konfliktů (Scheu 2011, s. 75, 93 94). 28

29 5. Praktická část 5.1 Mezinárodní migrace v Německu V historii bylo území současného Německa díky své geografické poloze vyhledávaným cílem migrujících osob. Do Německa tradičně migrovali například Poláci, ale od 60. let došlo k nárůstu počtu pracovních imigrantů z jižní Evropy a Turecka. Na přelomu 19. a 20. století bylo Německo zejména emigrantskou zemí. Od poloviny 50. let se ale Německo stalo jednou z nejvyhledávanějších zemí z Evropy pro migranty (označením Německo je v této práci rozuměna Spolková republika Německo, tedy západní část území rozdělená postavením Berlínské zdi v roce 1961 a znovu sjednocená demolicí Berlínské zdi v roce 1989). Imigrantskou zemí se Německo stalo zejména kvůli náboru hostitelských pracovníků, ale také pozdním příchodem původních Němců z Východní Evropy a bývalého Sovětského svazu po skončení druhé světové války a zvyšováním počtu přijatých azylantů (Özcan 2007). Od dob 90. let docházelo daleko častěji k diskuzím ohledně imigrace a integrace, protože v té době dosáhl počet imigrantů v Německu svého maxima. Například byla v roce 1993 změněna ústava, kvůli omezení k získání politického azylu, v roce 2000 byl zaveden systém "Zelených karet", který byl zaměřen hlavně na nábor profesionálů z oboru IT a v roce 2005 byl po zdlouhavém procesu přijat nový zákon o přistěhovalectví (Özcan 2007). Značně probíraným tématem se za poslední dekádu stala i integrace imigrantů. Toto bylo zapříčiněno hlavně zveřejněním studie PISA (Programme for International Student Assessment neboli Program pro mezinárodní hodnocení žáků) v roce 2001, která poukázala na slabiny v německém vzdělávacím systému a na nedostatky, které mívají studenti zejména s migračním pozadím (tzn., že jsou přímo imigranti, nebo alespoň jeden z rodičů je původem cizinec). Zvýšený zájem o toto téma a téma bezpečnosti vyvolaly i útoky 11. září 2001, které vrhají špatné světlo hlavně na muslimské imigranty. A jelikož je většina tureckých migrantů v Německu muslimského vyznání, pozornost byla soustředěna právě na ně. Imigrace hraje i důležitou roli v debatách 29

30 ohledně demografického vývoje v Německu a do jaké míry může působit proti přirozenému stárnutí německé populace a jaké jsou ekonomické dopady s tím související (Özcan 2007) Historický vývoj migrace v Německu od 2. světové války Během druhé světové války spousta Němců migrovala na obsazená území, ale v posledních letech války jich valná většina prchala zpět na území Říše. Po skončení války bylo potřeba rozhodnout, co učinit s více než 12 miliony německých uprchlíků a vyhnanců a přibližně miliony tzv. přemístěných osob. Do roku 1950 se většinu z nich podařilo navrátit zpět do svých vlastí či přesídlit do zámoří. Do roku 1949 se navrátilo zpět do Německa na 7,7 milionu vysídlených Němců, přesto stále více než 4 miliony žilo za hranicemi země (Němejc 2012, s. 38). Pro německé poválečné hospodářství měla velký význam ekonomicky motivovaná migrace oproti migraci azylantů a uprchlíků, protože se postupně rozvíjela ekonomika i díky poválečnému zapojení Německa do mezinárodního obchodu. Po první světové válce bylo Německo označeno v podstatě za jediného viníka a muselo platit vysoké reparace, což mělo za následek hlubokou hospodářskou krizi a následný příklon k radikálním ideologiím a fašismu. Svět se obával, aby k podobné situaci znovu nedošlo, proto byla učiněna snaha, aby se Německo rychle dostalo z nepříznivé situace. Spolková republika Německo zaznamenala výrazný hospodářský růst, který byl později označen jako německý hospodářský zázrak. Německá ekonomika dosáhla v roce 1955 plné zaměstnanosti a brzy potřebovala dodatečnou pracovní sílu. Mezi lety 1945 a 1949 přišlo do Východního a Západního Německa okolo 12 milionu lidí. Od založení Německé demokratické republiky v roce 1949 do roku 1961, kdy byla vystavěna Berlínská zeď, emigrovalo 3,8 milionu lidí do západní Spolkové republiky Německo (dále jen SRN). Německo nemělo na rozdíl od ostatních evropských států bývalé kolonie, které by mohly sloužit jako zdroj pracovní síly. Proto v roce 1955 podepsala SRN dohodu o náboru pracovních sil s Itálií, hlavně kvůli nebývalému ekonomickému růstu Německa při nedostatku pracovních sil (po vystavění Berlínské zdi totiž došlo k přerušení hlavního toku pracovníků z Východního Německa). Podobné 30

31 dohody byly podepsány i se Španělskem a Řeckem v roce (Özcan 2007). V roce 1961 byla podepsána dohoda s Tureckem, následovala v roce 1963 dohoda s Marokem, Portugalskem v roce 1964, Tuniskem v roce 1965 a bývalou Jugoslávií v roce 1968 (Němejc 2012, s. 44). Smlouvy měly být oboustranně výhodné Německo mělo získat nedostatkovou pracovní sílu, která byla levná a nekvalifikovaná, a v partnerských státech měl být vyřešeny problémy s vysokou nezaměstnaností. Zvláště smlouva s Tureckem byla silně mocenskopoliticky motivovaná, později se ukázalo, že měla negativní důsledky v podobě nepříznivého vývoje turecké platební bilance. Koncem 50. let nebylo nutné vzhledem k tehdejší situaci na německém pracovním trhu nabírat dodatečně další zahraniční pracovníky, protože volné pozice mohly být obsazeny německými nezaměstnanými ze strukturálně slabších odvětví. Svou roli tehdy sehrála potřeba nasměrovat Turecko spíše k západním mocnostem v tehdejším bipolárně rozděleném světě (Němejc 2012, s. 46). V roce 1968 žilo v SRN 1,9 milionu přistěhovalců, z nichž 1 milion našel zaměstnání. Během pěti let stoupl počet zaměstnaných přistěhovalců na maximum a to na 2,6 milionu lidí, kdy největší počet takto zaměstnaných byl z Turecka ( ), Jugoslávie ( ), Itálie ( ), Řecka ( ) a Španělska ( ). Rozdíl mezi počtem zaměstnaných cizinců a celkové populace přistěhovalců se od 60. let neustále zvyšoval (Özcan 2007). Je pravdou, že bylo předpokládáno, že se většina hostitelských pracovníků po čase navrátí zpět, ale zároveň docházelo k tomu, že si zaměstnavatelé stěžovali na nutnost neustálého školení nových zaměstnanců vzhledem k tomu, že byli pracovníci najímaní na dva roky práce. Jako reakce na tento vývoj bylo po roce 1971 jednodušší získat opětovné povolení k pobytu. Například nábor gastarbeiterů z Turecka, který byl původně omezen jen na svobodné turecké občany, byl rozšířen i na možnost přistěhování rodiny pracovníka. Zároveň byl zrušen rotační princip pracovníků, kteří se střídali na základě omezení maximálně dvouletého pobytu. Nábor gastarbeiterů přestal 31

32 být omezen pouze na svobodné a nově mohli být najímáni i sezdaní (Özcan 2007, Němejc 2012, s. 48). Změnu náborové smlouvy s Tureckem lze zpětně označit jako zlomovou událost, protože až do té doby se SRN výrazně bránila těžko regulovatelnému přistěhovalectví, navíc dosud nebyla řešena otázka integrace cizinců, která byla koncipována pouze v oblasti pracovního trhu. Revize smlouvy byla provedena zejména na základě neefektivnosti rotačního principu, kdy bylo ekonomicky náročné neustále školit nové a nové zaměstnance. Lze říci, že toto rozhodnutí do budoucna ovlivnilo vývoj v německé společnosti, protože vyšší nápor tureckých imigrantů se dotýkal z dlouhodobého hlediska i oblasti školství, zdravotnictví, sociální péče atd. V roce 1960 žilo na území SRN legálně okolo 1500 Turků, od doby platnosti smlouvy z roku 1961 přišlo do roku 1973, kdy skončila platnost smlouvy, do země okolo pracovníků, ale jen polovina z nich se vrátila zpět do rodné vlasti. Tato čísla byla později navýšena o další přistěhovalé rodinné příslušníky, nemluvě o nelegálních tureckých imigrantech, jejichž čísla nejsou známá. V roce 2010 žilo v Německu Turků a společně s lidmi s tureckým migračním pozadím populace činí 2,5 milionu osob (Němejc 2012, s. 49). Nábor pracovníků z partnerských zemí narůstal (kromě krátkého období hospodářské recese v roce 1967 a hlubší krize v roce 1973 v souvislosti s prvním ropným šokem). Ještě v 70. letech byli zahraniční pracovníci vnímáni německou společností pozitivně, protože hospodářství vzkvétalo, navíc zde existoval předpoklad, že náboroví pracovníci zůstanou v zemi pouze na krátký čas, to se ovšem zcela nepotvrdilo (Němejc 2012, s. 50). Nejdříve byli nejpočetnější skupinou zahraničních pracovníků v Německu od podpisu smlouvy v roce 1955 Italové, ale od roku 1970 byli nahrazeni Jugoslávci, kteří byli již v roce 1971 předstiženi Turky. Od té doby tvořili turečtí pracovníci největší národnostní skupinu v zemi a vzrůstající trend počtu tureckých migrantů nadále pokračoval (Němejc 2012, s. 52). Na východním území současného Německa, tedy v Německé demokratické republice (dále jen NDR), docházelo po válce do postavení Berlínské zdi v roce 1961 převážně k 32

33 emigraci domácího obyvatelstva. Po stavbě berlínské zdi byla emigrace byrokraticky obtížně proveditelná, proto se snažilo mnoho východních Němců uprchnout nelegálním způsobem. NDR se potýkalo s nedostatkem pracovní síly a s nízkou produktivitou práce, proto nezůstávalo s dohodami o náboru pracovníků pozadu. Tyto dohody uzavírala spíše se zeměmi, které měly komunistický či socialistický režim, jako bylo Polsko v roce 1965, Maďarsko v roce 1967, Mosambik v roce 1979 a Vietnam v roce V těchto dohodách figurovala NDR nejdříve jako poskytovatel vzdělání a školitel pracovních sil, později tento nábor sloužil jako nástroj pro vyplnění mezer v nedostatečné zásobě pracovních sil, podobně jako tomu bylo i v SRN. Avšak NDR se soustředilo daleko více na to, aby byl regulován čas, který v zemi tito pracovníci stráví, působnost zahraničních pracovníků podléhala přísnému rotačnímu principu a dovézt si do země další rodinné příslušníky bylo pro imigranty nemožné. NDR postrádala jakoukoli integrační politiku. Proto po roce 1989 pouze cizinců bylo rezidenty v zemi a okolo lidí bylo pracovníky získaných díky dohodám, z nichž okolo byli Vietnamci (Özcan 2007, Němejc 2012, s. 59). Kromě náboru pracovníků byl důležitým zdrojem imigrantů i návrat repatriantů, čímž jsou míněni etničtí Němci ze Střední, Východní Evropy a Sovětského svazu. Mezi lety 1950 až 1987 přišlo do Německa na 1,4 milionu repatriantů, zejména z Polska a Rumunska. Mezi lety 1988 až 2005 se do Německa navrátilo ještě 3 miliony lidí, ale od poloviny 90. let počet repatriantů výrazně poklesl. To může být způsobeno i tím, že se legislativní rámec přijímání lidí do země zpřísnil a navíc je vyžadována znalost němčiny na vysoké úrovni. Repatrianti a jejich potomci hrají většinou vedlejší roli při politických a veřejných debatách ohledně integrace, přestože se stejně jako ostatní imigranti potýkají s problémy integrace ve vzdělávání a na trhu práce (Özcan 2007). Kvůli náborovým smlouvám, jež platily od roku 1955 do roku 1973 (tedy 15 let), zůstalo ze 14 milionů náborových pracovníků neboli gastarbeiterů bezmála 4 miliony cizinců. Ukončení státní náborové politiky znamenalo, že jedinou možností, jak imigrovat do Německa, bylo skrze manželský svazek. Proto došlo k nárůstu cizinců zejména kvůli slučování rodin (Němejc 2012, s. 53). 33

34 5.1.2 Vývoj počtu trvale žijících cizinců v Německu Cizinci žijícími v Německu jsou myšleny všechny takové osoby, které nemají německé státní občanství. V roce 1968 žilo v Německu 1,9 milionu cizinců. Během následujících pěti let do roku 1973, kdy byl zastaven nábor zahraničních pracovníků, stoupl počet cizinců na 4 miliony. V 70. letech zůstal tento počet poměrně konstantní. Do roku 1989 vzrostl tento počet na 4,9 milionu. Počet cizinců následně opět výrazně stoupal a to na 7,3 milionu lidí v polovině 90. let. Pokles na 6,7 milionu v roce 2004 byl způsoben hlavně kvůli úpravám v centrálním registru cizinců. Podle grafu číslo jedna si lze povšimnout, že se počet cizinců žijících v Německu od té doby prakticky nezměnil (Özcan 2007). Obrázek 1 Cizinci podle národností v Německu k Turecko Polsko 23% Itálie Řecko 43% Chorvatsko 8% Rumunsko Srbsko (bez Kosova) 8% Rusko Rakousko 2% 3% 3% 3% 3% 4% Ostaní státy Turecko Polsko Itálie Řecko Chorvatsko

35 Rumunsko Srbsko (bez Kosova) Rusko Rakousko Ostaní státy Celkem Zdroj: Vlastní podle dat z Na grafu číslo 1 jsou vyobrazeny počty cizinců v procentech v Německu v roce % tvoří Turci a to je činí největší menšinou v Německu. V Německu je rovněž přítomná početná italská menšina, která se v Německu objevila rovněž kvůli náborovým smlouvám. Následuje tradičně výrazná menšina Poláků, kteří do Německa migrovali již v minulosti před náborovými smlouvami, a v současnosti dosahuje počet imigrantů ročně z Polska nejvyšších čísel ze všech imigrantských skupin. Počet tureckých migrantů byl od počátku náboru zahraničních pracovníků poměrně stabilní, můžeme sledovat stabilní růst v absolutních číslech až do doby okolo roku 2000, kdy dosáhl tento počet vrcholu a začal mírně klesat. V relativních číslech bylo vrcholu dosaženo v roce 1975, kdy turečtí migranti tvořili 26 % všech cizinců žijících v Německu. Tento podíl zůstal více méně stejný až do současnosti. Migrace z Turecka tak není ničím novým, s čím by se v Německu museli vypořádávat. Trendy dokonce ukazují, že Turků v Německu ubývá, ale to může být způsobeno i tím, že někteří z nich přijímají německou národnost jako svou vlastní. Tento jev se nazývá proces naturalizace (Glazar, Strielkowski 2012, s. 39). 35

36 Obrázek 2 Podíl tureckých imigrantů na celkové populaci v Německu v letech Zdroj: EUWALS, Rob, Jaco DAGEVOS, Mérove GIJSBERTS a Hans ROODENBURG. The Labour Market Position of Turkish Immigrants in Germany and the Netherlands: Reason for Migration, Naturalisation and Language Proficiency Nábor zahraničních pracovníků na přelomu 60. a 70. let výrazně ovlivnil strukturu zahraniční populace v Německu, protože nyní až 57 % cizinců žijících v Německu jsou obyvateli zemí, se kterými uzavřelo Německo v historii náborové smlouvy (Özcan 2007). Oficiální statistiky mají pouze omezenou vypovídací hodnotu, protože zahrnují pouze cizince, tedy osoby bez německého občanství, ale nezahrnují už cizince, kteří sice nemigrovali do Německa sami, ale narodili se tam. Toto se týká asi 1,4 milionu lidí, tedy 20 % z celkového 6,7 milionu cizinců žijících v Německu. Proto se místo označení cizinci používá spíše označení lidé s migračním pozadím, aby to více odráželo skutečnost, že občanství je nedostatečně adekvátní ukazatel pro popsání imigrační populace. K osobám s migračním pozadím mohou být řazeni cizinci narození za 36

37 hranicemi, cizinci narození v Německu, repatrianti, občané s německým státním občanstvím, kteří sami imigrovali do země, jejich děti (druhé i třetí generace). Podle dat z roku 2005 žije v Německu 15,3 milionu lidí s migračním pozadím a to je 19 % z celkové populace (Özcan 2007). Podíl cizinců v Německu je klesajícího charakteru a to zejména kvůli tomu, že vzrůstá počet naturalizovaných občanů (Němejc 2012, s. 64) Podmínky k udělení německého občanství Až do roku 1993 neměli cizinci oficiálně nárok na udělení německého státního občanství. Rozhodování o splňování podmínek k udělení státního občanství (tedy podmínky k naturalizaci), záleželo na vyšších autoritách. V roce 1993 byl reformován Zákon o státním občanství o právo k naturalizaci. Předpoklad naturalizace bylo 15 let legálního a permanentního pobytu ve Spolkové republice, nebo 8 let pro cizince, kteří jsou mezi 16 až 23 lety. Zákon byl znovu reformován v roce 2000, od té doby mají cizinci nárok na udělení občanství po osmi letech trvalého a stálého pobytu v Německu. Další předpoklady pro získání státního občanství je dobrá znalost němčiny, čistý trestní rejstřík, oddanost ústavě a nezávislý zdroj obživy (Özcan 2007). Mezi nejčastěji naturalizované občany patří občané původem z Turecka, následují lidé původem ze Srbska, Černé hory, Polska (Özcan 2007). Nový zákon o státním občanství v zásadě vylučuje duální občanství. Například děti, které mají alespoň jednoho rodiče, co žil osm let legálně a trvale v Německu, si mohou ponechat občanství svých rodičů, ale mezi 18 až 23 lety se musí rozhodnout, které státní občanství si ponechají. Výjimky mohou být udělovány lidem, kterým země původu neumožňuje, aby se vzdali svého státního občanství, anebo by vzdání se občanství mělo za následek nepřiměřené strádání. Ve skutečnosti není ovšem zase takovou výjimkou udržet si duální státní občanství, v roce 2005 byl téměř každý druhý naturalizovaný člověk schopný udržet si své původní státní občanství (Özcan 2007). 37

38 5.1.4 Vývoj počtu lidí žádajících o azyl Počet lidí žádajících o azyl v Německu výrazně vzrostl ve druhé polovině 80. let a to zejména kvůli válce v bývalé Jugoslávii, ale rovněž i kvůli tomu, že díky žádosti o azyl bylo možné dostat se do Německa legálně, zejména po ukončení náboru zahraničních pracovníků. V reakci na zvýšený počet žádostí o azyl, poslanecká sněmovna v roce 1993 schválila azylový kompromis, který způsobil, že podávání žádostí o politický azyl bylo ještě daleko složitější než předtím. Kvůli tomu se počet žádostí o azyl výrazně snížil a nadále klesá. Za poslední roky žádalo nejvíce lidí o azyl opět ze zemí jako je Turecko, Srbsko a Černá Hora a Irák. V 90. letech poskytlo Německo azyl více lidem než jakýkoliv evropský stát. V roce 2000 prvenství v počtu poskytnutých azylů získala Velká Británie a od roku 2003 se primární destinací pro uprchlíky stala Francie (Özcan 2007, Biffl 2011, s. 5) Nelegální migrace do Německa Bohužel neexistují statistiky, které by obsahovaly data o počtu ilegálních migrantů v Německu. Podle neoficiálních odhadů se tento počet pohybuje okolo až 1 milionu lidí. Mezi nelegálními migranty můžeme hledat zamítnuté žadatele o azyl, uprchlíky, uchazeče o práci, studenty atd., kdy většina z nich pravděpodobně do země vstoupila legálně s vízem. Na rozdíl od jiných evropských států jako je Španělsko a Itálie, Německo dosud nezavedlo žádné prostředky pro regulaci ilegálních migrantů (Özcan 2007) Struktura imigrační politiky v Německu Vývoj současného stavu imigrační politiky v Německu je dán reformou Zákona o státní příslušnosti v roce Tato reforma vyvolala všeobecnou debatu o imigraci a integraci. Opoziční strana odmítla v té době povolit naturalizovaným německým občanům držet více občanství najednou. Z přistěhovalectví a integrace se stalo poměrně kontroverzní téma na politické scéně (Özcan 2007). Byl ustanoven speciální výbor Süssmuth Commission pro vytváření doporučení, jak strukturovat imigrační politiku a jak podporovat integraci. V roce 2001 byl vypracován 38

39 první návrh nového zákona na základě zprávy vypracované komisí výboru Süssmuth Commission. V roce 2005 vstoupil v platnost Zákon o přistěhovalectví, který obsahuje ustanovení týkající se imigrace zahraničních pracovníků, přijímání uprchlíků a žadatelů o azyl a integrace imigrantů. Tento zákon zahrnuje i bezpečnostní aspekty v boji proti terorismu, jako je například deportace podezřelých osob. Tento imigrační zákon byl ve své podstatě průlomovým, protože se zaměřoval na podporu integrace imigrantů a na zvyšování počtu vysoce kvalifikovaných a samostatně výdělečně činných imigrantů (Özcan 2007) Integrace cizinců v Německu Integrační politika v Německu dlouho postrádala komplexní přístup, protože se na počátku očekávalo, že se zahraniční pracovníci navrátí zpět do své vlasti a imigrace byla považována pouze za krátkodobý fenomén. V otázce integrace cizinců dokonce dlouho převládal názor, že Německo není zemí imigrantů, což mělo za následek brždění prvních snah o vytvoření trvalejší integrační politiky. Po ukončení náboru zahraničních pracovníků se německá vláda spíše zaměřovala na otázku migrace a prevence přistěhovalectví nežli na problematiku integrace imigrantů. V SRN se navíc od 70. let začala vytvářet druhá generace imigrantů, která se potýkala s tím, že zatímco jejich rodiče byli legitimně cizinci, tato generace vyrůstala v cizí zemi, ale obklopená tradicemi domovské země. Krize identity mnohdy vedla ke zvýšené kriminalitě, od druhé poloviny 70. let se vytvářely speciální třídy určené pro cizince. Politika byla zaměřena spíše na asimilaci imigrantů nežli na kontinuální integraci (Němejc 2012, s. 54). Politika restriktivního charakteru vůči cizincům nadále pokračovala, až v roce 1991 nabyla účinnosti novela cizineckého zákona (Němejc 2012, s. 56). Předpokladem úspěšné integrace v Německu je dobrá znalost německého jazyka. Imigrační zákon z roku 2005 bere tuto skutečnost v úvahu tím, že povinuje imigranty účastnit se integračních kurzů, ve kterých se imigranti učí německy a jsou uvedeni do problematiky německého právního systému, historie a kultury. Důležitou roli v debatě probíhající okolo integrace sehrál i vzdělávací systém, protože podle výsledků studie 39

40 PISA jsou děti první a druhé generace imigrantů méně úspěšné nežli německé děti. Na základě této studie došlo k diskuzím na téma zrušení třístupňového vzdělávacího systému, na nutnost podporovat jazyk v raném věku a zavedení celodenních škol. Děti s migračním pozadím jsou společně s dětmi z nižších sociálních vrstev posílány do Hauptschule (což je nejnižší úroveň sekundárního vzdělávání), zejména kvůli nedostatečné znalosti jazyka. Kde děti pokračují ve vzdělávacím systému, je tedy podmíněno především tím, v jaké sociální vrstvě se nacházejí, a toto rozdělení vede problematickým sociálním interakcím mezi dětmi obecně a vyčleňování dětí s migračním pozadím (Özcan 2007). V roce 2007 byl schválen Národní integrační plán, který obsahuje více než 400 různých opatření, jejichž cílem je zlepšit integraci cizinců v Německu. Obsahuje například návrhy pro vylepšení jazykových a integračních kurů, vytváření nových vzdělávacích center a snaží se tak vylepšit přístup k více kvalifikovaným pracovním místům (Goethe Institut 2009). Integrační politika dlouhodobě bojuje proti vysoké nezaměstnanosti přistěhovalců. Tato vysoká nezaměstnanost má pak logicky vliv i na čerpání sociálních dávek. Vysoká nezaměstnanost může být způsobena obecně nižší úrovní vzdělanosti a zároveň i nízkou kvalifikací u osob s migračním pozadím. Zároveň ovšem závisí i na vlastní motivaci migrantů. Na podpoře Hartz IV (tj. druh sociální podpory označený podle čtvrté verze sociální reformy z roku 2005) je podle údajů z roku 2008 závislých dvakrát větší počet obyvatel než je závislý počet obyvatelstva bez migračního pozadí. Znepokojivé jsou i výsledky ohledně integrace a nezaměstnanosti naproti očekávání u druhé generace, tedy potomků původních přistěhovalců. To může být způsobeno tím, že jsou potomci imigrantů konfrontováni s kulturním dědictvím rodičů a zároveň se necítí být úplně integrováni v německé společnosti (Němejc 2012, s ). Integrace je v německé společnosti poměrně problematická, protože německá společnost ani po čtyřiceti letech společného soužití nedokázala Turky úplně přijmout mezi sebe a Turci sami balancují na pomezí dvou identit. 40

41 Integrace muslimů v Německu Události 11. září 2001 způsobily, že se život více než 3 milionů muslimů žijících v Německu a jejich socio kulturní integrace staly subjektem intenzivní diskuze. Tyto diskuze se týkaly zejména nucených manželství, zabíjení ze cti, nošení pokrývek hlavy, učení islámského náboženství na státních školách a zapojení muslimských představitelů do politiky. Kvůli teroristickým útokům navíc byla zpřísněna některá opatření v Zákoně o přistěhovalectví (např. usnadnění deportace podezřelých osob jakožto kazatelů nenávisti ). Proto bylo v roce 2005 uskutečněno první setkání mezi státními zástupci a zástupci muslimské komunity pod názvem Konference o islámu, které mělo za cíl sblížení státních zástupců a zástupců muslimské komunity (Özcan 2007) Současný stav a perspektivy mezinárodní migrace v Německu a její možná rizika Německo nadále zůstává podle zprávy Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky z roku 2012 velmi populární zemí pro migranty. Imigrace se zvýšila o 13 % oproti předchozímu roku, zatímco počet lidí, kteří emigrovali, se zvýšil o 7 %. Z celkové migrace v rámci Evropské unie představuje migrace do Německa 58 %. Německo má pozitivní migrační saldo osob, což je nejvyšší od roku Došlo k dalšímu nárůstu počtu vysoce kvalifikovaných pracovníků, jež přicházejí do země. Nejvyšší počet imigrantů pochází z Polska, přičemž tento trend zde existuje již dlouho. Zvyšoval se počet příchozích z Rumunska a Bulharska zejména kvůli tomu, že tyto země jsou novými členskými zeměmi EU. Rovněž se zvyšoval počet imigrantů z jižních evropských států jako je Španělsko, Itálie a Řecko. Taktéž pokračuje nárůst v počtu přijatých azylantů. Jeden německý rezident z pěti má migrační pozadí (Migration Report 2012). Do budoucna budou otázky týkající se integrace imigrantů a jejich potomků, politická opatření doprovázející tento proces, nadále velmi diskutovaným tématem. Velkou výzvou je reforma školství a zlepšení podmínek pro vzdělávání imigrantů a jejich dětí např. zrušit Hauptschule, kde je vzdělávána a tím pádem segregována od zbytku společnosti většina dětí s migračním pozadím s dětmi z nižších sociálních vrstev; nebo 41

42 vytvořit lepší předškolní vzdělávací systém atd. Pro Německo jakožto zemi se stárnoucím obyvatelstvem je velkou výzvou využít potenciálu imigrantů a navíc podporovat příliv vysoce kvalifikovaných technicky zaměřených přistěhovalců. Problémem, se kterým se musí Německo do budoucna vypořádat, je integrace muslimů a zajištění, aby byl islám brán jako všechna jiná náboženství. Muslimové žijící v Německu jsou ale značně diverzifikovaní, proto je důležité, aby vytvořili reprezentativní orgán, který je bude zastupovat navenek vůči státu (Özcan 2007). 5.2 Migrace z Turecka do Spolkové republiky Německo Podle některých údajů žije v současné době v celé Evropě přes tři miliony Turků, z toho největší počet asi dvě třetiny v Německu, kde žije až 2,95 milionů lidí tureckého původu. Z toho pouhých obyvatel má německé státní občanství. Přistěhovalci tureckého původu dnes tvoří největší menšinu v německé společnosti. Jejich počet odpovídá 3,1 % z celkového počtu obyvatel Německa (Bagdoshvili 2010, s. 4, Hanrath 2011). Jako občani tureckého původu jsou označováni etničtí Turci, ale rovněž všechny etnické a jazykové skupiny, které žijí na území Turecka (například významná menšina Kurdů). Počet tureckých státních příslušníků v Německu v posledních letech ovšem klesá, což lze pozorovat na následujícím grafu. Je to částečně způsobeno zvyšující se naturalizací občanů tureckého původu, čili získáváním německého občanství, ale rovněž lze v posledních letech pozorovat i stoupající počet navrátilců do původní vlasti (Bagdoshvili 2010, s. 4, Hanrath 2011). 42

43 Obrázek 3 Počet tureckých státních příslušníků žijících v Německu od roku 2001 do roku Zdroj: Vlastní podle dat z V poválečných letech v souvislosti s rozvojem německého hospodářství byl navzdory příchodu vysokého počtu vysídlených osob nedostatek pracovních sil. Až do poloviny šedesátých let byli příchozí pracovníci z Turecka braní jako opravdoví gastarbeiteři, tedy jako hostující pracovníci, protože se původně očekávalo, že budou žít v Německu (SRN) pouze dočasně. V dohodě z roku 1961 byla stanovena maximální možná doba pobytu na dva roky. Již v polovině 60. let byla ale tato doba prodloužena, hlavně kvůli snižování nákladů na školení nových pracovníků. V souvislosti s migrací obyvatelstva z Turecka, lze hovořit o čtyřech fázích migračního procesu. První fází bylo najímání nekvalifikované pracovní síly do stavebního sektoru a do exportně orientované průmyslové produkce. Ve druhé fázi byli turečtí pracovníci koncentrování do určitých oblastí, jako byla výroba textilu, kůže a oblečení, a získali tak specifické dovednosti, které vedly ke stále většímu nahrazování nativních pracovníků, přičemž v první fázi migračního procesu měli být potencionálními substitučními pracovníky. Ve třetí fázi došlu k nárůstu zaměstnanosti, protože dorůstala generace baby boomu a na straně poptávky již neexistovala tak silná potřeba zaměstnávat imigranty. Následkem toho mnoho tureckých pracovníků přišlo o zaměstnání. V roce 1984 iniciovala německá vláda program pro repatriaci tureckých 43

44 občanů nabízející finanční pobídky k navrácení do rodné vlasti, nicméně vrátit zpět do vlasti se rozhodla jen malá část z nich. V polovině 80. let nastoupila čtvrtá fáze migračního procesu, ve které imigranti začali zakládat podniky, které působily jako odrazový můstek pro obchodní vazby s Tureckem (Biffl 2011, s. 5). Nábor nekvalifikovaných pracovních sil z Turecka měl původně sloužit jako krátkodobé vyřešení nedostatku pracovní sil zejména v průmyslových oborech za nízké mzdy, za které by nebyli ochotni pracovat rodilí Němci. Shodou mnoha faktorů se nakonec stalo, že více než polovina tureckých migrantů v SRN zůstala. Nyní žije v SRN první, druhá a dospívá třetí generace tureckých imigrantů, kteří se potýkají s průměrně nižší zaměstnaností než má většina německých obyvatel bez migračního pozadí. V 60. letech, když probíhal nábor nekvalifikovaných pracovních sil, u kterých nebylo nutné, aby se imigranti nějak zvlášť začleňovali do společnosti, nemuseli přistěhovalci umět mluvit německy. Většina z naverbovaných pracovníků pocházela z chudé převážně venkovské Anatolie v Turecku a navíc tito pracovníci byli často analfabety. Jejich nízká vzdělanost se promítla i do jejich potomků, kteří snadno vypadávali ze vzdělávacího systému. Až do roku 1973, kdy přišla krize (první ropný šok), do země proudily zástupy dělníků převážně do Porúří a dalších průmyslových oblastí. Zpočátku přijížděli pouze na krátký čas, později se ukázalo, že je efektivnější, pokud zůstanou v Německu delší dobu. Po krizi bylo pro Turky problematičtější emigrovat do Německa, proto často zůstávali a přivedli sebou i své rodiny. Deindustrializace Německa tak postihla nejvíce je, protože Turci byli zaměstnaní nejvíce právě v průmyslovém odvětví (Hesová 2005). Zpětně se zdá nábor tureckých pracovníků do průmyslových odvětví jako ne úplně správné rozhodnutí, protože již v té době byl těžký průmysl na ústupu a tento nábor pracovníků tak spíše zpomalil vývoj německého hospodářství. Po skončení oficiálního náboru pracovníků v roce 1973 zůstalo stále hlavním důvodem pro migraci do Německa hledání pracovních příležitostí a slučování rodin. Zároveň ovšem došlo k několika událostem, které přispěly k rozhodnutí tureckých občanů emigrovat do Německa. V letech 1966 a 1971 došlo k ničivým zemětřesením na východě Turecka, dále v roce 1980 došlo k vojenskému převratu a následkem toho k nárůstu počtu uprchlíků a žadatelů o azyl v Německu. Jednalo se zejména o občany 44

45 kurdského původu, ale prchali i turečtí intelektuálové a umělci. Na přelomu 80. a 90. let opět došlo ke konfliktu v jihovýchodní Anatolii mezi tureckou armádou a Stranou kurských pracovníků, kdy docházelo k systematickému ničení kurdských vesnic, což mělo za následek opět zvýšený počet kurdských uprchlíků (Hanrath 2011). V souvislosti s migrací Turků do Evropy může vyvstat otázka, zda by případné přijetí Turecka do Evropské unie nemělo za následek zvýšení počtu tureckých migrantů do Evropy. Podle Glazara a Strielkowského je tato otázka irelevantní, protože podle jejich závěrů kdokoliv chtěl být v Evropské unii, už se tam dávno nachází a žádné otevírání hranic pro pracovní sílu z jakéhokoliv potenciálního členského státu, tuto skutečnost nezmění (Glazar, Strielkowski 2012, s. 3). Není tedy důvod pro obavy, že by přijetí Turecka do Evropské unie znamenalo zvýšení počtu tureckých imigrantů. Navíc lze očekávat, že se vstupem Turecka do EU, bude růst ekonomika. S růstem ekonomiky bude přibývat pracovních míst a tím pádem bude čím dál méně lidí nuceno emigrovat. Na druhou stranu by se ale Turecko po přijetí stalo druhou nejlidnatější zemí v unii a to by znamenalo možné vychýlení politické rovnováhy v Evropě. Navíc turecká populace nadále roste a v době svého vrcholu předežene i 80milionové Německo. Problém tureckých imigrantů v Německu a jejich asimilace plyne z velkých kulturních rozdílů a také z toho, že velká část tureckých přistěhovalců vyznává islám. Podle Foroutan (2013, s. 4) 63,2 % muslimů v Německu je tureckého původu a zhruba 95 % lidí tureckého původu jsou muslimského vyznání, z toho je mezi 76 až 87,3 % sunnity a mezi 11,6 a 17 % alavity (Hanrath 2011). Islámské náboženství neprošlo renesancí jako jiná náboženství v Evropě, takže nemohlo dojít k odluce církve od státu a to v tomto případě koliduje s tradicemi a zvyky v Německu. Muslimové se obecně hůře integrují a vyčleňují se do subkultur, kde si nadále udržují svou kulturu a zvyky své domovské země. Události 11. září navíc vrhly na muslimy a zároveň i Turky neblahé světlo, protože od té doby je nahlíženo na islám skoro jako na synonymum s terorismem. 11. září nahrálo i tezi Samuela Huntingtona, který ve své knize Střet civilizací tvrdil, že v budoucnu budou světové konflikty zejména mezi různými kulturami, v tomto případě mezi západním světem a islámskou civilizací. 45

46 Turečtí imigranti v Německu mají z velké části venkovský původ, jsou většinou silně orientovaní na rodinu, zachovávají si rodný jazyk a často se shlukují v chudších čtvrtích, které jsou vysoce etnicky strukturované (nachází se tam turecké obchody a kavárny, občanská sdružení, mešity atd.). Turci vykazují nízkou úroveň vyššího vzdělání, což znamená, že málo Turků se vyučí nějakému řemeslu či vystuduje vysokou školu. A nízká kvalifikace má za následek nízké platové ohodnocení. Turci často pracují ve strojírenství, stavebnictví, úklidových službách, dále pracují v pohostinství a restauračních zařízeních a provozují drobné obchody. Ve většině případů jdou turecké děti ve šlépějích svých rodičů. Všechny tyto sociálně profesní charakteristiky marginalizovaly tureckou komunitu na trhu práce (Manco 2004) Historický podtext migrace Turci se snažili do Evropy dostat mnohokrát, nejdále se dostali v roce 1529 a 1683, kdy došli až k Vídni. Oba dva pokusy o dobytí Vídně ale skončily neúspěchem a osmanská vojska se musela dát na ústup.(glazar, Strielkowski 2012, s. 11). Migrace byla na tureckém území častá. V pozdním 19. století a na začátku 20. století, byly miliony křesťanů a muslimů nuceni emigrovat kvůli rozpadající se Osmanské říši a následnému vzniku nových států. Během prvních let po vzniku Turecké republiky docházelo nejčastěji k migračním tokům mezi Tureckem a Řeckem. Během druhé světové války se stalo Turecko populární destinací pro azylanty, ale většina těchto lidí se po válce vrátila nazpět do svých zemí. Ačkoliv někteří zůstali a to zejména kvůli měnícím se režimům například ve Střední a Východní Evropě (Glazar, Strielkowski 2012, s ). Historicky je tedy Turecko emigrantskou i imigrantskou zemí, přesto je na ní dnes spíše nahlíženo jako na zemi emigrantů. Čistá míra migrace byla ovšem v Turecku rovna nule, ba dokonce od roku 2008 vykazuje kladné hodnoty, což znamená, že se do země 46

47 více lidí přistěhovalo, než odstěhovalo (v roce 2012 dosahovala čistá míra migrace hodnoty 0,5). 1 Oficiální turecká pracovní migrace do Evropy započala v 60. letech minulého století. V roce 1961 byla podepsána dohoda se Západním Německem, která umožňovala Západnímu Německu najímat pracovní sílu s nízkou kvalifikací na krátký čas, tzv. Gastarbeitery. Tehdy se tato domluva zdála výhodnou pro obě strany. Válkou poničené Německo získalo levnou pracovní sílu a Turecko se snažilo snížit míru nezaměstnanosti. Očekávalo se, že se tito hostitelští pracovníci po nějakém čase navrátí zpět s nově nabytými zkušenostmi a pomohou tak nastartovat tureckou ekonomiku. Tímto se z Turecka jakožto venkovské zemědělské země měla stát zemí s vyspělou industriální ekonomikou. Turecko v té době rovněž podepsalo dohody s Rakouskem, Belgií, Nizozemskem, Švédskem a Francií, ale většina tureckých emigrantů odešla do SRN a Nizozemska. Většina z těchto emigrantů se ovšem nikdy nevrátila zpět do své domovské země a nenaplnila tak očekávání politiků. Navíc tito migranti obvykle nezůstali pouze u své osoby, ale do hostitelské země s sebou přivedli i své rodiny (Glazar, Strielkowski 2012, s. 33). Růst počtu migrující tureckých pracovníků pokračoval až do roku 1968, kdy přišla první hospodářská krize od konce druhé světové války. Ovšem hned po roce 1968 migrace z Turecka do Západní Evropy začala opět růst, počet migrantů dosáhl , z toho 80 % z nich migrovalo do Německa. V tomto období rostl počet migrujících žen, rovněž docházelo ke slučování rodin imigrantů. To mělo za následek, že v roce 1974 žilo v Německu okolo 1 milionu Turků, ale z toho jen z nich pracovalo. S příchodem první ropné krize v roce 1973 byl zastaven příliv zahraničních pracovníků do Německa úplně. Mezitím ale pokračovalo slučování rodin, které mělo společně s vysokou mírou porodnosti za následek, že turecká populace v Evropě vzrostla na 2 miliony, z toho bylo legálně zaměstnáno pouze lidí. Počet tureckých migrantů vzrůstal i kvůli politické nestabilitě a zvyšujícímu se násilí v Turecku. Na počátku 21. století žilo v Evropě 3 miliony tureckých občanů. Německo se stalo zemí s nejvyšším počtem 1 Net migrationrate (migrant(s)/1,000population). Index Mundi [online]. [cit ]. Dostupné z: 47

48 tureckých imigrantů v Evropě hostující přes 2 miliony Turků podle údajů z roku Následovaly země jako Francie a Nizozemsko (Glazar, Strielkowski 2012, s. 34, Sonmez a McDonald 2008, s. 5 6). Ekonomický rozvoj na Středním Východě umožnil Turkům emigrovat i do zemí jako je Irák, Libye a Saudská Arábie. Díky takto vysoké emigraci se hlavním příjmem pro Tureckou ekonomiku staly od 60. let remitence zasílané imigranty a zahraničními pracovníky. V poslední době emigruje nezanedbatelný počet vysoce kvalifikovaných pracovníků a vysokoškolských absolventů do Evropy (Glazar, Strielkowski 2012, s. 34). Imigrace do Turecka byla dána politikou, která podporovala spíše homogenní společnost v Turecku, což znamená, že prioritně byli přijímáni turecky mluvící muslimové a etnické skupiny, u kterých existoval předpoklad, že se do společnosti snadno začlení. Mezi tyto etnické skupiny patřili například Albánci, Bosňané a Tataři z Balkánu. Od založení Turecké republiky je odhadováno, že přišlo do země více než 1,6 milionu imigrantů. V současnosti je v Turecku poměrně vysoké číslo ilegálních migrantů ze Středního Východu, kteří využívají Turecko jako tranzitní zemi pro vstup do Evropy (Glazar, Strielkowski 2012, s ). V Turecku je nyní poměrně vysoký počet lidí s nízkou kvalifikací. Tento lidský kapitál a jeho dynamický rozvoj je důležitý pro další vývoj Turecka. Počet obyvatel v produktivním věku se neustále zvyšuje o 1,5 %, což je více než v kterékoliv jiné zemi Evropské unie. Tento fakt umožňuje Turecku bez problémů přerozdělovat peníze na důchody a další výdaje, tedy alespoň do té doby, než se Turecko dostane do podobné fáze demografického vývoje jako má většina evropských států (Glazar, Strielkowski 2012, s. 18). Počet tureckých emigrantů se obecně snižuje. Oficiální data týkající se emigrace nejsou uváděna, avšak můžeme sledovat snížení počtu tureckých azylantů v zahraničí, které bylo v roce 2004 okolo , což je o třetinu méně než v roce Podle Glazara a Strielkowského (2012, s. 36) žije v Německu více než 1,75 milionů Turků, což je asi polovina Turků žijících za hranicemi. Asi 196 tisíc Turků žije v Nizozemsku, následuje Belgie se 79 tisíci, Řecko se 77 tisíci, Švédsko s 35 tisíci, Dánsko s 31 tisíci. Asi

49 Turků žije v Norsku a ve Finsku. Data z Francie bohužel nejsou k dispozici (Glazar, Strielkowski 2012, s. 37) Vzdělání a nezaměstnanost imigrantů Imigranti mají v Německu obecně nižší úroveň vzdělání než etničtí Němci. Nízká úroveň vzdělání implikuje získávání hůře placených pracovních míst, horší pracovní podmínky a vyšší pravděpodobnost ztráty zaměstnání. Míra nezaměstnanosti u občanů s migračním pozadím je na daleko vyšší úrovni nežli nezaměstnanost rodilých Němců již od 70. let. Integrační a segregační problémy začínají již v předškolním věku, kdy děti imigrantů mají daleko nižší účast v předškolních zařízeních, což má za následek zhoršenou jazykovou znalost, která předznamenává i omezenou volbu výběru v případě navazujícího sekundárního vzdělávání. Děti se rozdělují do tří různých typů sekundárního vzdělávání (Hauptschule, Realschule a Gymnasium) již ve velmi brzkém věku deseti let. Špatná jazyková znalost často determinuje děti imigrantů navštěvovat nejnižší úroveň sekundárního vzdělávání, tedy Hauptschule. Obrázek 4 Typ navštěvovaných škol podle populace s a bez migračního pozadí v roce 2008 Bez migračního pozadí S migračním pozadím 40% 28% 25% 26% 32% 12% 11% 14% Hauptschule Realschule Gymnasium Další Zdroj: Vlastní podle dat z 49

50 Podle grafu číslo 3 je zřejmé, že nejnižší úroveň vzdělání, tedy Hauptschule, navštěvuje 28 % dětí s migračním pozadím, zatímco ji navštěvuje jen 12 % dětí bez migračního pozadí. Srovnatelný počet dětí s a bez migračního pozadí navštěvuje Realschule. Nejvíce dětí bez migračního pozadí navštěvuje nejvyšší stupeň sekundárního vzdělávání, tedy Gymnasium, a to až 40 %, zatímco ji navštěvuje o 8 % méně dětí s migračním pozadím. Absolvování gymnázia umožňuje další vzdělávání na vysoké škole, zatímco Realschule a Hauptschule umožňují podat si přihlášku na různé profesní obory, ale úroveň vzdělání a profesní kvalifikace je vyšší než na Hauptschule. Na následujícím grafu je zřetelné, že u obyvatel s migračním pozadím je velmi vysoké procento obyvatel bez vyučení (47,7 %). Obyvatelé s migračním pozadím zaostávají za obyvateli bez migračního pozadí i v oblasti vyučení v duálním systému (tj. druh vyučení, ve kterém je teorie v rukách státu, ale praxe je zajišťována firmami), které ukončí 53,5 % obyvatel bez migračního pozadí. Hůře jsou na tom i v oblasti ukončení odborné školy a vyšší odborné školy. Podíl obyvatel s a bez migračního pozadí na ukončeném vysokoškolském vzdělávání se vyrovnává, u osob s migračním pozadím dosahuje překvapivě vyšších hodnot (8,6 %) než je tomu u osob bez migračního pozadí (7,6 %). 50

51 Obrázek 5 Vzdělání obyvatel s a bez migračního pozadí v roce 2012 Bez udání typu odborného vzdělání 0,5% 0,6% Bez informací o typu vzdělání 0,2% 0,2% Promoce 1,1% 0,9% Ukončená vysoká škola 7,6% 8,6% Ukončená vyšší odborná škola 5,5% 3,5% Ukončená odborná škola 9,5% 4,8% Vyučení v duálním systému 53,5% 33,7% Bez vyučení 22,1% 47,7% 0,0% 10,0% 20,0% 30,0% 40,0% 50,0% 60,0% Bez migračního pozadí S migračním pozadím Zdroj: Vlastní podle dat z Podle testů PISA mají nejlepší výsledky ve vzdělávacích systémech spíše země s homogenní společností jako Korea, Japonsko a Finsko, které mají tradičně homogenní populaci, tedy nízký počet přistěhovalců, až na výjimku, kterou tvoří Kanada. Kanada má ovšem přísnou imigrační politiku a hledí zejména na úroveň vzdělanosti přistěhovalců a na jejich kvalifikaci. USA mají sice podprůměrné výsledky v testech PISA, ale zase stahují do svých výzkumných center odborníky z celého světa, zatímco Německo spíše přitahuje nekvalifikovanou pracovní sílu (Sarrazin 2011, s. 54). Ze všech cizinců žijících v Německu, mají právě Turci nejvyšší míru nezaměstnanosti, hlavně kvůli tomu, že byli dříve najímáni v sektorech, které během času více a více upadaly (například těžba uhlí). Podle portálu The Economist (2010) dosahuje nezaměstnanost v Berlínské čtvrti Neukölln, ve které žije vysoký počet imigrantů, až 26 %. Míra nezaměstnanosti je pravděpodobně ještě dvakrát vyšší u imigrantů z obyvatel čtvrti jsou Turci, Arabové či imigranti z bývalé Jugoslávie a další. Po pádu Berlínské zdi se stalo daleko složitější sehnat práci, protože byly zrušeny dotace na průmysl a toto odvětví upadalo. Valná většina z nezaměstnaných pobírá 51