TOMÁŠ Z CELANA PRVNÍ ŢIVOT A PODIVUHODNÉ ČINY SVATÉHO FRANTIŠKA Z ASSISI

Transkript

1 TOMÁŠ Z CELANA PRVNÍ ŢIVOT A PODIVUHODNÉ ČINY SVATÉHO FRANTIŠKA Z ASSISI Přes nepochybné svědectví díla samého, ţe se odhodlal psát Františkův ţivotopis»na příkaz slavného pana papeţe Řehoře«, nevíme, při jaké příleţitosti a z čího podnětu se ujal tohoto čestného úkolu. Ze schválení díla Řehořem IX. datovaného v Perugii 25. února 1229 lze usuzovat, ţe bylo objednáno jiţ před Františkovou kanonizací. Protoţe ţil nějaký čas v blízkosti světcově a při kanonizaci měl příleţitost setkat se s bratry, kteří se s mistrem velmi úzce znali, mohl Tomáš jistě své dílo dokumentovat přímo. Ţe mu nechybělo vzdělání a literární zběhlost, ukazují jeho spisy, které ho řadí mezi nejelegantnější latinské autory své doby. Avšak bez přesných informací a bez znalosti jeho prací předcházejících»prvý ţivotopis«nelze rozhodnout, zda jeho určení za Františkova ţivotopisce bylo dáno rozhodnutím Řehoře IX., nebo vedoucím skupiny řádu, snad na popud bratra Eliáše. Svěřené dílo dokončil jiţ počátkem roku 1229, neklade si však nároky na úplnost. Přes vyslovený úmysl drţet se normy»pravdy, která vţdy předchází a je učitelkou«, se však uchyloval od svého oslavného závazku stejně jako od obvyklých pravidel středověké hagiografie drţet se přísné historie; i kdyţ jeho úsilí, ve srovnání s následujícími ţivotopisy, se vyznačuje větší péčí (třeba ne naprostou přesností) v chronologii, Své dílo rozděluje na tři části, přičemţ se zřetelnou chronologickou asymetrií klade důraz na události posledních dvou let Františkova ţivota. Ostatně zdá se, ţe předpokládá moţnost doplnit vyprávění o Františkově ţivotě a jakoby k tomu přímo vybízí. Ţivot bratra Tomáše z Celana Zpráv o jeho ţivotě je málo. Narodil se v Celanu v Abruzzách r Po návratu Františka ze Španělska vstoupil asi r do řádu. Sám se počítá k»učeným bratřím«, a jeho ţivotopisy to prokazují; byl nadaný, měl vzdělání, někteří se domnívají, ţe byl ze šlechtického rodu. V květnu 1221 se vydal jako jeden z 27 bratří pod vedením Cesara ze Špýru do Německa byl Cesarem jmenován kustodem ve Wormsu a po dobu jeho nepřítomnosti byl Cesarovým vikářem. Kdy se do Itálie vrátil, nevíme. Není vyloučeno, ţe byl na pohřbu sv. Františka v Assisi a ţe tu viděl jeho stigmata. Téměř jisté je, ţe zde byl při jeho svatořečení Přibliţně v této době ( ) od papeţe Řehoře IX. dostal úkol napsat ţivotopis zakladatele řádu. Práce si ţádala, aby se v Assisi a okolí zdrţoval. Na generální kapitule dostal od Krescencia z Jesi (1244) nový úkol: měl napsat druhý, širší ţivotopis svatého Františka. Kdyţ papeţ Alexander IV. 15. srpna 1255 prohlásil Kláru za svatou, uloţil Celanovi, aby napsal také její ţivotopis (Legenda o svaté Kláře). Pak se stal duchovním klarisek blízko rodiště v San Giovanni di Val, kde kolem r zemřel. R přenesli konventuálové jeho ostatky do svého kostela v Tagliacozzo, kde jsou dodnes. Nad rakví je nápis: B. THOMAS DE CELANO, SANC-

2 TI FRANCISCI DISCIPULUS, SCRIPTOR CHRONICARUM ET SEQUENTIAE MORTUORUM. PRVNÍ ŢIVOTOPIS (1229) Začíná se předmluva k ţivotu sv. Františka PŘEDMLUVA VE JMÉNU PÁNĚ. AMEN Chci vyprávět po pořádku, ve zboţné úctě a veden jen pravdou, skutky a ţivot našeho blaţeného Otce Františka. Protoţe si však všechno to, co František činil a učil, nikdo úplně dokonale nepamatuje, snaţil jsem se na příkaz slavně panujícího pana papeţe Řehoře, jak nejlépe mohu, sepsat všechno, co jsem z jeho úst sám slyšel, nebo co jsem získal od věrohodných a spolehlivých svědků i kdyţ jen prostými slovy. Kéţ bych se v tom prokázal jako dobrý učedník toho, který nikdy nemluvil v hádankách a neznal řečnických ozdob Všechno, co jsem o tomto blaţeném muţi mohl sebrat, rozdělil jsem do tří knih. Kaţdou z těchto knih jsem opět rozdělil na kapitoly, aby různost příběhů nerušila pořádek a neprobouzela pochyby o pravdě. První kniha líčí dějinný sled událostí a přitom zdůrazňuje hlavně čistotu Františkova blaţeného putování a ţivota, jeho svaté úsilí o ctnosti a spásná slova. Jsou v ní i některé z jeho četných zázraků, které skrze něho Pán, náš Bůh, jiţ za jeho pozemského ţivota milostivě působil. Druhá kniha vypravuje o tom, co František vykonal v posledních dvou letech svého ţivota, aţ do své blaţené smrti. Třetí kniha mluví o mnoha zázracích i kdyţ o mnohých pomlčuje které slavný světec, s Kristem v nebi kralující, na zemi koná. Také se zde líčí hold a okázalá úcta, kterou Františka zahrnul blaţený papeţ Řehoř s kardinály římské církve při jeho prohlášení za svatého. Dík buď všemohoucímu Bohu, který se skrze svaté vţdy tak láskyplně a podivuhodně projevuje. Konec předmluvy.

3 I. KNIHA KE CHVÁLE A SLÁVĚ VŠEMOHOUCÍHO BOHA, OTCE I SYNA I DUCHA SVATÉHO. AMEN. Začíná se ţivot našeho blaţeného Otce Františka I. kapitola Františkův ţivot ve světě 317 V Assisi, ve městě, které leţí ve spoletském údolí, ţil muţ jménem František. Od raného dětství byl svými rodiči vychováván marnivě a podle lehkomyslných zásad světa. Jejich ubohý ţivot a pošetilé chování dlouho napodoboval, a tak se stal ještě pošetilejším a lehkomyslnějším. 318 Vţdyť toto jsou důsledky zlých návyků, do nichţ všude upadají i lidé, kteří se nazývají křesťany. Tyto nedobré názory platí u nás uţ dlouho málem jako zákony takţe se mnozí rodiče snaţí takřka od kolébky ponechávat děti bez kázně a lehkomyslné. Uţ od té doby, co začnou ţvatlat, začínají se učit věci nečestné, zavrţeníhodné, ve znameních i slovech. A kdyţ povyrostou, ještě neţ dojdou jinošského věku, nutí je, aby politováníhodné a drzé věci nejen říkali, nýbrţ i dělali. Ze strachu před staršími se nikdo neodvaţuje slušně se chovat, protoţe by byl tvrdě trestán. Proto říká pohanský básník právem: Jak nás staří vychovali, tak my mladí rostli; jaký div, ţe nás následoval roj všech nepravostí. A toto svědectví je pravdivé, protoţe se přání rodičů na dětech jeví tím tragičtěji, čím lépe se plní. 319 Kdyţ pak jsou děti starší, samy uţ přecházejí ke stále horším skutkům. Vţdyť ze zkaţených kořenů roste jen špatný strom, a co se jednou úplně zkazilo, takřka uţ nelze vrátit na pravou cestu. Aţ se pak takoví lidé stanou dospělými co z nich bude? Vzdají se sebeovládání, a protoţe»si mohou dělat, co chtějí«, ponoří se do všech moţných neřestí. Tak se svobodně oddávají do otroctví hříchů, své údy dávají do sluţeb nespravedlnosti, a protoţe v sobě nemají nic z křesťanského ducha ani ve stylu ţivota, ani v charakteru ţijí křesťansky jen podle jména. A bědní, dělají ze sebe horší, neţ doopravdy jsou To jsou nešťastné začátky toho, kterého dnes ctíme jako světce, a který světcem právem je. Aţ téměř do svého 25. roku promarňoval a ztrácel svůj čas. Ba, své společníky dokonce v lehkomyslnostech překonával, druhé ponoukal ke špatným kouskům a sám byl ještě divočejší ve ztřeštěnostech. Všemi obdivován zaměřoval svou ctiţádost na to, aby v rozpustilém přepychu, veselých ţertech a fraškách, lehkomyslných písních a změkčilém odívání překonal své druhy, protoţe byl velmi bohatý. Nebyl však skoupý, spíš marnotratný, peníze nehromadil, spíš plnýma rukama rozhazoval. Jinak vynikal jemnými způsoby a dovedl být příjemným

4 a milým společníkem, i ke své škodě. Proto se za ním jiní táhli, proto mnozí tleskali jeho kouskům a sváděli ho ke zlým činům.tak chodíval František ulicemi jakoby Babylónu, obklopen houfem špatných společníků, pyšný a domýšlivý, dokud na něj neshlédl Pán z nebe, aby od něho pro své jméno odvrátil svůj hněv a aby mu do úst vloţil uzdu Boţí chvály dřív, neţ by se zničil. 321 Tak nad ním vztáhl Pán svou ruku, proto ho síla Nejvyššího změnila, aby skrze něho mohli najít hříšníci důvěru, aby znovu zatouţili po milosti, aby byl všem lidem příkladem obrácení se k Bohu. II. kapitola Jak se Bůh dotkl jeho srdce nemocí a nočním zjevením Zatímco se jinoch s mladistvým zápalem vrhal do víru hříchů a zatímco ho nebezpečný věk pokoušel, aby se vyţíval v mladistvých vášních, které, jitřen jedem starého hada, nedokázal spoutat, náhle přišla Boţí pomsta, či spíše Boţí milost. Nejprve se zmocnila jeho smyslů, aby ho odvrátila od bludných cest; do jeho duše vlila strach a do těla bolest, podle slov proroka:»tvou cestu ohradím plotem z trnů a postavím na ni hradbu.«323 Dlouhou dobu byl suţován nemocí, jak si obyčejně zasluhuje lidská tvrdošíjnost, která se těţko přemůţe jinak neţ tresty. Tak začal František smýšlet jinak neţ dosud. Kdyţ se začal uzdravovat, pokoušel se s holí o první kroky po domě. Jednoho dne si konečně vyšel do přírody a očima vpil do krajiny kolem. Ale ani krása polí, ani přívětivost vinohradů, ani nic jiného krásného neprobouzelo v něm radost. Jen se divil, jak se mohl tak náhle změnit, a milovníci starých, světáckých radostí mu připadali jako blázni Od toho dne začal pociťovat svou nepatrnost a věci, které dřív vzbuzovaly jeho nadšení a lásku, se mu nyní jevily nicotné. Nebylo to však ještě úplné a opravdové obrácení. Neoprostil se ještě od marnivosti a jho nesmyslného otroctví ze šíje ještě nesetřásl. Jak těţké je vzdát se oblíbených zvyků a vytrhnout to, co se v duši pevně usídlilo! I po dlouhé pomlce vrací se duše do starých kolejí a dlouho trpěné zlo a neřesti stávají se často druhou přirozeností. Proto se František stále pokouší uniknout Boţí ruce a brzy opět zapomíná na Boţí otcovská napomenutí. Znovu se na něj usmívá štěstí a on znovu myslí na svět. Nedbá Boţího úradku a od marné slávy si slibuje velké věci. 325 Jeden šlechtic z Assisi, dobře vyzbrojen a plný ctiţádosti, chce jet do Apulie, aby tu získal majetek i slávu. Jakmile se to František dovídá, nabízí mu, ţe potáhne s ním. A uţ je jako dřív lehkomyslný a odváţný. Šlechtici sice není roven původem, ale předčí ho velkorysostí. Ač není příliš bohatý, přece dovede štědře rozdávat Jednou v noci, kdyţ měl plnou hlavu toho, jak svůj plán uskuteční, kdyţ netrpělivě dychtil na válečné taţení uţ vyrazit, vyhledal ho ten, který ho uţ jednou udeřil holí spravedlnosti, a v nočním vidění ho naplnil

5 sladkostí své milosti. Protoţe František prahl po cti, protoţe ho přitahovala a vábila sláva, zdálo se mu, ţe je celý dům plný zbraní, sedel, štítů a kopí a všeho moţného brnění. Pln radosti a obdivu přemýšlel, co by to mělo znamenat. Vţdyť pohled na tolik zbraní v domě, kde byly vţdy jen balíky sukna na prodej, byl něčím neobvyklým. A jak tak ţasl nad neobvyklostí zjevení, zdálo se mu, ţe slyší hlas: To jsou zbraně pro tebe a tvoje rytíře. Kdyţ se ráno probudil a vstal, povaţoval vidění za předzvěst velkého úspěchu a nepochyboval o tom, ţe jeho taţení do Apulie bude úspěšné. Nevěděl totiţ, co by mělo vidění znamenat, a úkol, který mu nebe dávalo, dosud nepoznával. Přece však mohl objevit, ţe se jeho výklad vidění nezdá správný, ač vidění přihrávalo válečným činům, nedokázal se z něho radovat jako obvykle. K uskutečnění svého předsevzetí se totiţ musel nutit. 327 Viditelným způsobem se totiţ hned na počátku vhodně předávají zbraně budoucímu rytíři, který má bojovat proti silně obrněnému nepříteli, aby jako druhý David ve jménu Pána Zástupů zachránil Izraele z potupy nepřátel. III. kapitola Jak duchovně ne ještě zevně předělán mluvil v podobenstvích o nalezeném pokladu a nevěstě Jiţ obrácen, ale jen vnitřně, a ne navenek, nechce uţ táhnout do Apulie a snaţí se sjednocovat svou vůli s vůlí Boţí. Proto se nakrátko stáhl ze světského ruchu a snaţil se stát se vnitřním člověkem a nosit v srdci Jeţíše. Jako moudrý kupec schovával zatím nalezenou perlu před očima posměváčků a aniţ by na sebe upozorňoval, zamýšlel všecko prodat, aby ji získal. 329 V Assisi bydlil muţ, jehoţ si František zvlášť váţil, protoţe byli stejně staří, dobří přátelé, a měli se velmi rádi. Toto všechno Františka povzbuzovalo, ţe si dodal odvahy, aby si s ním o svém tajemství pohovořil. Chodili spolu na tichá, odlehlá místa, vhodná k poradám. František ho ujišťoval, ţe našel veliký, drahocenný poklad. Přítel se raduje, to, co slyší, ho velmi zajímá, kdykoli ho František zavolá, chodí s ním rád. Blízko města byla jeskyně, kam často chodívali a kde rozprávěli o nalezeném pokladu. Muţ Boţí, který pro své pevné přesvědčení uţ nyní byl svatý, začal se v jeskyni vroucně modlit, zatímco druhý čekal venku. Ve skrytu se modlil k Otci a nechával se stále více proniknout novým, neobvyklým duchem. Velmi si přál, aby o tom, co zde dělá, nikdo nevěděl. Pod záminkou dobrého skrýval obezřetně lepší a jen s Bohem se radil o svých svatých předsevzetích. Pln vroucnosti úpěnlivě prosil, aby ho věčný, pravý Bůh vedl a zjevil mu svou vůli. Velmi trpěl a neměl klidu, dokud neuskutečnil to, k čemu se v srdci rozhodl. V hlavě se mu rodily různé rozporné myšlenky a jejich překotnost ho mátla. V jeho nitru však hořel boţský plamen a vnitřní ţár ducha nebyl s to navenek ukrýt. Litoval toho, ţe tak velmi hřešil, ţe oči Boţího majestátu uráţel. Jak se mu protivilo minulé i přítomné zlo! A přece si dosud nebyl jist, ţe se bude moci zla v budoucnosti vyvarovat. Kdykoli vyšel z jeskyně ke svému průvodci, byl vnitřní námahou tak vyčerpán, ţe se zdálo, jakoby jiný vcházel dovnitř, neţ vyšel.

6 Jednoho dne, kdyţ se opět s největší vroucností dovolával Boţího milosrdenství, ukázal mu Pán, co má dělat. Od té chvíle byl pln takové radosti, ţe ji nedokázal zvládnout, a tak, ač nechtěl, stal se lidem nápadný. 331 Ač pro velké vzplanutí lásky uţ nedokázal mlčet, přece mluvil opatrně a spíš v náznacích. Podobně jako svému příteli mluvil o skrytém pokladu i jiným spíš v hádankách. Říkal, ţe nechce táhnout do Apulie, ale ţe by chtěl v rodném městě vykonat něco krásného a velikého. Lidé se domnívali, ţe se chce oţenit, a ptali se ho:»chceš si přivést nevěstu, Františku?«A on na to odpovídal:»ano, a to ušlechtilejší a spanilejší, neţ jste kdy viděli. Takovou, která by krásou předčila ostatní a jejíţ moudrost by byla nepřekonatelná.«a podle pravdy měla být tou přečistou Boţí nevěstou, kterou si zvolil, pravá zboţnost a skrytým pokladem, po němţ nade vše touţil, bylo nebeské království. Mělo se na něm projevit evangelní povolání, měl se v duchu a v pravdě stát sluţebníkem evangelia. IV. kapitola Jak František všechno prodal a pohrdal majetkem Tak pro blaţeného sluţebníka Nejvyššího, kterého Duch svatý sílil, nadešel čas, kdy poslušen hnutí svého srdce začal pozemské šlapat a usilovat o nejvyšší dobra. A také déle nemohl váhat, protoţe smrtelná nemoc zachvacovala lidi kolem něho a tak je oslabovala, ţe kdyby lékař déle váhal, zkrátil by se lidem dech a nemoc by je udolala. 333 František se rozhodl, posílil se znamením svatého kříţe, osedlal koně, vzal s sebou šarlatovou látku na prodej a cválal do města jménem Foligno. Zde prodal jako obvykle vše, co s sebou přivezl, tentokrát dokonce i koně, a jako šťastný obchodník se vracel zpět. 334 Vracel se domů a zboţně přemýšlel, jak se získanými penězi naloţit. Podivuhodně vnitřně změněn působením Boţím, pociťuje jako břímě drţet i jen hodinu u sebe peníze. Celý svůj výdělek povaţuje za prach a snaţí se ho co nejrychleji zbavit. Kdyţ se přiblíţil k Assisi, vidí u cesty stařičký kostelík, postavený ke cti sv. Damiána, takřka na spadnutí Pohnut k soucitu ubohostí kostelíka, s velkou uctivostí vstupuje nový Kristův rytíř dovnitř. Nalézá tu chudého kněze, s hlubokou vírou mu líbá posvěcené ruce, nabízí mu peníze a vypráví, k jakému rozhodnutí dospěl. Kněz ţasne nad neuvěřitelně rychlým obrácením a ani sluchu věřit nechce. Povaţuje vše za ţert a nabízené peníze se zdráhá přijmout. Coţ toho mladého muţe neviděl ještě včera ţít mezi příbuznými a přáteli na vysoké noze? A nebyl ještě lehkomyslnější neţ ostatní? František však trvá na své prosbě a snaţí se dodat svým slovům hodnověrnosti. Naléhavě kněze prosí, aby ho pro lásku Boţí nechal u sebe bydlit. Kněz mu to nakonec dovoluje, ale peníze ze strachu před rodiči nepřijímá. František, který majetkem pohrdá, hází peníze do okenního výklenku a nestará se o ně víc neţ o prach. Chce dosáhnout moudrosti, která je cennější neţ

7 zlato, a osvojit si chytrost, která má větší cenu neţ stříbro. V. kapitola Jak Františka otec hledal a spoutal Zatímco tu sluţebník Boha nejvyššího prodléval, dal se jeho otec do úporného hledání, aby zjistil, co se se synem stalo. Kdyţ zjistil, kde se syn nachází, hluboce se ho tento obrat věcí dotkl. Svolal své přátele a sousedy a spěchal na místo, kde Boţí sluha dlel. Kdyţ František ještě nováček, bojovník Boţí slyšel hrozby pronásledovatelů a pozoroval, jak se blíţí, hleděl se hněvu vyhnout. Skryl se tedy v nedaleké jeskyni, kterou si pro tento případ připravil. Nalézala se u domku a vchod do ní objevil František jen náhodou. Zde se pak celý měsíc skrýval a takřka se neodvaţoval vyjít ven, aby ukojil své lidské potřeby. Kdyţ dostal jídlo, jedl v nejskrytějším koutku jeskyně a jen tajně mu mohly být prokazovány skutky lásky. Vytrvale, v slzách a s velkou vroucností prosil Pána, aby ho vysvobodil z rukou nepřátel a aby milostivě vyslyšel jeho zboţné prosby. V postu a slzách si vyprošoval ochranu Vykupitele, sobě nedůvěřoval a všechnu svou starost uvrhl na Pána. A ačkoliv dlel v temné sluji, zaplavovala ho nevýslovná radost. Do hloubi duše touto radostí proniknut, opustil konečně jeskyni a vystavil se tvrdostem pronásledovatelů Spěšně a cílevědomě se vydal na cestu k městu, aby začal bojovat boje Páně; kryl se štítem víry a byl ozbrojen zbraněmi důvěry. Roznícen boţským ţárem, začal si vyčítat, ţe se dosud choval tak zbaběle a líně. 338 Kdyţ Františka spatřili ti, kdo ho znali, a srovnali ono kdysi a nyní, hrubě mu vyčítali. Nadávali mu do bláznů a šílenců a házeli po něm bláto a kamení. Viděli, jak se změnil, jak umrtvováním zhubl, a jeho chování připisovali vyčerpanosti a pomatenosti. Protoţe však trpělivý je silnější neţ pyšný, choval se ke všemu Boţí sluţebník jako hluchý. Ţádné bezpráví mu nemohlo vzít odvahu a také nemohlo jeho rozhodnutí změnit. Za všecko to, co ho potkávalo, děkoval Bohu. Marně pronásleduje špatný člověk toho, kdo usiluje o dokonalost; čím víc ho totiţ zkouší a pokouší, tím muţněji nad ním vítězí. Vţdyť se říká: šlechetného činí pohana statečnějším Všelijaké řeči a výsměchy se za ním uţ dlouho ozývaly v ulicích města, neţ se dostaly k uším jeho otce. Jakmile uslyšel, jak se k jeho synu občané chovají, vyběhl ne aby ho chránil, ale spíše zcela zničil. Bez jakéhokoli umírňování se, jako vlk na ovečku, přiskočil k němu, podmračeně a divoce ho uchopil a za výsměchu a s ostudou vlekl ho do domu. Zde ho bez milosrdenství zavřel do temné místnosti. A protoţe se domníval, ţe syna zlomí a podrobí své vůli, zpracovával ho nejprve slovy, pak také ranami a pouty. František se v těchto dnech jen rozhodněji upevňoval ve svém svatém předsevzetí. Ani při spílání, ani v poutech neopustila Františka trpělivost. 340 Vţdyť toho, kdo se v utrpení dokáţe radovat, nelze ani důtkami, ani ţalářem vnitřně zlomit, ani z Kristovy cesty odvést. Ani v přívalech vod se neroztřese ten, jehoţ útočištěm ve zkouškách je Boţí Syn. I kdyby se

8 nám naše útrapy zdály jakkoli drsné, Pán nám ukazuje, ţe útrapy, které on snášel, byly větší. VI. kapitola Jak ho matka osvobodila a jak se před biskupem v Assisi svlékl Kdyţ se otec na nějaký čas v neodkladných záleţitostech vzdálil z domu, rozmlouvala matka něţně se spoutaným a v domě uvězněným Boţím muţem. S otcovým jednáním nesouhlasila. Kdyţ však zjistila, ţe se syn svého předsevzetí nevzdá, slitovalo se nad ním její mateřské srdce, rozvázala mu pouta a propustila ho z vězení. František poděkoval všemohoucímu Bohu a rychle odešel na to místo, kde se předtím zdrţoval. V pokušeních vyzkoušený a osvědčený, získal větší neohroţenost a po prodělaných bojích stal se opět radostnější. Z nespravedlivých pronásledování vyšel s pevným srdcem, mohl se svobodně pohybovat a rozhodovat. 342 Mezitím se otec vrátil domů, a kdyţ syna nenalezl, začal ţeně spílat a tím vršil hřích na hřích. Pak se s hněvem a křikem rozběhl na zmíněné místo, aby syna vyhnal z kraje, nepodaří-li se mu přivést ho k rozumu. Protoţe je Boţí bázeň pevnou záštitou, vyšel mu syn milosti, kdyţ slyšel, ţe se jeho tělesně smýšlející otec blíţí, v ústrety s pevným odhodláním a radostným srdcem a úsměvně prohlašoval, ţe se ţaláře ani bití nebojí. Dodal také, ţe je pro Kristovo jméno ochoten jakkoli trpět Kdyţ tedy otec viděl, ţe ho z nastoupené cesty neodvrátí, snaţil se dostat od něho zpět aspoň své peníze. Boţí muţ si nejprve přál pouţít peněz pro chudé a na vydrţování zmíněného kostelíka. Protoţe mu na penězích nezáleţelo, nenechal se mýlit ani zdánlivě dobrým účelem. Protoţe nebyl peněz ţádostivý, nebyl jejich ztrátou ani v nejmenším zneklidněný. Kdyţ se tedy našly peníze, které hodil František, pohrdaje pozemskými a hledaje nadevše nebeské poklady, do prachu okenního výklenku, uklidnil se poněkud vztek rozhněvaného otce a radost z nálezu ukojila ţízeň lakoty. Pak ho otec vlekl před biskupa, aby se před ním zřekl všeho majetku a aby vrátil vše, co má. František s tím nejen radostně souhlasil, dokonce s radostí spěchal, aby otcův poţadavek ochotně splnil Kdyţ ho dovedl před biskupa, nic neodkládal. Nečekal na vybídnutí, ani slovo neřekl, vysvlékl se z šatů a dal je otci. Ani kalhoty si nenechal před tváří všech se vysvlékl. Kdyţ biskup viděl jeho rozhodnost, udiven jeho horlivostí a vytrvalostí, objal ho a zahalil vlastním pláštěm. Jasně nahlíţel, ţe Františkovo rozhodnutí přichází od Boha a poznal, ţe skutek Boţího muţe, který na vlastní oči viděl, skrývá v sobě tajemství. Proto se stal od nynějška Františkovým ochráncem a příznivcem. Povzbuzoval ho a s vřelou láskou podporoval. 345 Tak daleko František došel, ţe nahý bojoval se Zlým; všeho z tohoto světa se zříká a myslí výlučně na Boţí spravedlnost. Od této chvíle se snaţí nemít sama sebe za nic, jako chudý chodit pokojně po tomto světě a jen stěnou těla ţít oddělen od patření na Boha.

9 VII. kapitola Jak upadl do rukou loupeţníků, jak byl hozen do sněhu a jak slouţil malomocným Oděn chudičkým šatem kdyţ se dřív odíval v šarlat odešel z města a cestou lesem zpíval francouzsky chvály Pána. Náhle ho přepadli lupiči. Kdyţ se ho hrozivě ptali, čím je, odpověděl muţ Boţí jasným hlasem: Jsem hlasatelem velikého krále. Co je vám po tom? Oni ho zbili, hodili ho do hluboké jámy se sněhem a křičeli: Leţ si tu dobře, sedlácký hlasateli Boţí. On se však ze sněhu vyprostil, oklepal se, a kdyţ lupiči odešli, vyskočil z jámy ven. Potom, pln radosti, začal v lese zpívat chvály Tvůrci, takţe se jeho zpěv rozléhal po celém lese. 347 Konečně došel k nějakému klášteru. Jako kuchyňský pomocník slouţil tu několik dní v prostičké košili a přál si jen polévkou utišit svůj hlad. Kdyţ tu nebyli milosrdní, odešel odtud pokojně do města Gubio. Zde mu dal bývalý přítel oděv. Kdyţ pak přešel nějaký čas, a pověst o Boţím muţi se všude rozšířila, kdyţ se i jeho jméno stalo mezi lidem známým, přišel za ním představený onoho kláštera, kdyţ si uvědomil, jak tam s ním kdysi zacházeli a pro Boha ho pokorně prosil, aby jemu i jeho bratřím odpustil Pak se odebral svatý milovník pokořování k malomocným, ţil s nimi a pro Boha jim co nejlépe slouţil; vymýval jim hnisavé rány a čistil jejich vředy, jak o tom píše i ve své závěti:»kdyţ jsem byl ještě v hříších, zdálo se mi odporným malomocné i jen vidět. Sám Pán však mne mezi ně zavedl a já jsem se jich milosrdně ujal.«349 Kdyţ ţil ještě světsky, hnusil se mu, podle vlastního doznání, i jen pohled na malomocné tak, ţe si uţ dvě míle od jejich domků zakrýval rukama nos. Kdyţ však nyní začal s milostí a v síle Nejvyššího myslit na svaté a potřebné věci, potkal jednou, ještě světsky oděn, malomocného. Vzchopil se, přemohl se, přistoupil k němu a políbil ho. Od té chvíle začal sám sebou stále víc pohrdat, aţ došel, Boţím milosrdenstvím, k vítězství nad sebou samým. Také jiným chudým, i kdyţ ještě byl ve světě a světsky ţil, pomáhal. K potřebným byl vţdycky milosrdný a se zarmoucenými měl vţdycky upřímný soucit. Kdyţ totiţ jednoho dne, proti svému zvyku vţdycky byl totiţ velmi zdvořilý odbyl jakéhosi ţebráka, který ho prosil o almuţnu, hned toho začal litovat a v srdci si říkal, jak je potupné a hanebné odmítnout prosbu někoho, kdo prosí ve jménu tak velikého krále. A tak si pevně umínil, pokud jen trochu bude moci, ţe neodmítne nic nikomu, kdo ho bude o něco prosit pro Boţí lásku. A toto předsevzetí pečlivě dodrţoval, aţ se všem a ve všem, co mohl, úplně rozdal. Tak začal následující evangelní radu plnit dřív, neţ se jí naučil:»kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si od tebe chce půjčit, od toho se neodvracej!«

10 VIII. kapitola Jak František znovuvystavěl kostelík svatého Damiána; a o ţivotě řeholnic, které tam dlely První dílo, jehoţ se blaţený František ujal, kdyţ se vymanil z rukou svého tělesného otce, byla stavba Boţího domu. Nebudoval nový, nýbrţ opravil polorozpadlý, starý, úctyhodně starý kostelík vylepšil. Nezrušil staré základy budoval na nich a tím, i kdyţ nevědomky, zachovával Boţí slovo, protoţe»nikdo nemůţe poloţit jiný základ neţ ten, který uţ je poloţen, totiţ Jeţíš Kristus«. Kdyţ přišel na místo, kde byl před dávnými časy postaven kostelík sv. Damiána, s milostí Nejvyššího ten kostel v krátké době s velikou horlivostí opravil. 351 To je svaté, blaţené místo, na němţ za šest let po jeho obrácení začal ţít skvělý řád chudých panen, přičiněním našeho muţe Boţího. Zde se stala paní Klára z Assisi drahocenným a mocným základním kamenem, na němţ ostatní spočívají. Neboť kdyţ se tato mladá dáma po zaloţení řádu Bratří napomenutím svatého muţe obrátila k Bohu, stala se mnohým povzbuzením ke ctnosti a nesčetným lidem příkladem. Vznešená rodem, stala se vznešenější milostí. Panenská tělem, přečistá duší, mladičká, ale duchem zralá, pevná ve svatých předsevzetích, planula Boţským ţárem lásky. Plná moudrosti, úţasně pokorná; Klára, tj. Jasná jménem, jasnější však ţivotem, nejjasnější pak svými ctnostmi Na tomto přeskvostném drahokamu se pozvedla nádherná stavba, jejíţ chvála nespočívá na lidech, nýbrţ na Bohu, protoţe konečný rozum nestačí všechno domyslit, ani to vše nelze v krátkém jednání vyloţit. Mezi těmito chudými paními kvete především ctnost vzájemné a trvalé lásky, která jejich mysli tak dokonale spojuje v jedno, ţe i kdyţ jich někde bydlí čtyřicet i padesát pohromadě, úplně stejně chtějí či nechtějí, jako by měly jedinou duši. Za druhé na kaţdé září drahokam pokory, kterým obdrţené dary a z nebe vylité milosti uchovávají v srdci tak, ţe jsou hodny ostatních ctností. Za třetí v nich roste lilie panenství a čistoty, která vydává tak podivuhodnou vůni, ţe zapomínají pozemsky myslet a mají jen nebeská přání. Skrze tuto vůni roste v jejich srdcích taková láska k věčnému Ţenichovi, ţe v nich čistota svaté lásky vylučuje jakýkoli zvyk, který by přeţíval z jejich minulého ţivota. Za čtvrté jsou všechny ozdobeny slávou nejvyšší chudoby, ţe si nedopřávají takřka nic mimo nezbytně nutného v jídle a ošacení. 20. Za páté dosáhly tak jedinečné milosti zdrţenlivosti a mlčenlivosti, ţe nemusejí vyvíjet takřka ţádné úsilí, aby ovládly tělesná hnutí nebo zkrotily jazyk. Ba, některé se natolik odnaučily mluvit, ţe kdyţ mluví, musejí těţko hledat slova. Za šesté jsou tak úţasně ozdobeny ctností trpělivosti, ţe je nedokáţe zlomit ţádný zármutek ani zkouška, a nic nemůţe zlomit jejich duchovní sílu. Za sedmé konečně si zaslouţily tak vysoký stupeň kontemplace, ţe je učí všemu, co mají dělat nebo zachovat, umějí šťastně pozvedat svou mysl k Bohu a ve dne v noci setrvávat ve chválách Boţích a na modlitbách. Kéţ by je Bůh svou milostí učinil hodnými korunovat tak svatý začátek ještě světějším koncem! 353 Toto málo, co jsem předběţně řekl o Bohu zasvěcených pannách a Kristových zboţných sluţebnicích, nechť zatím stačí. Jejich podivuhod-

11 ný ţivot a jejich slavný řád, za nějţ vděčí panu papeţi Řehořovi, bývalému ostijskému biskupu, by si zaslouţil samostatné dílo, které by si vyţadovalo dost námahy. IX. kapitola Jak František po změně oděvu opravil kostel Panny Marie v Porciunkule, jak slyšel evangelium, všechno opustil a jak zvolil hábit, který bratři nosí Kdyţ Boţí světec opravil jmenovaný kostel, změnil svůj oděv. Byl to kostel sv. Damiána. Pak se odebral na jiné místo v blízkosti města Assisi, kde začal opravovat kostel, který byl ubohý a blízký zřícení. Začal jej opravovat a neustal, dokud opravu nedokončil. 355 Odtud odešel na třetí místo, které se nazývá Porciunkula. Tam byl kostelík, od nepaměti zasvěcený Panně a Bohorodičce. Nyní však byl opuštěný a nikdo se o něj nestaral. Kdyţ viděl, jak je tato Boţí svatyně chatrná, pocítil soucit. A protoţe Matku nejdobrotivější vroucně ctil, začal tu pobývat. Kdyţ tento kostelík opravil, uplynuly uţ tři roky od jeho obrácení. V této době nosil jakýsi poustevnický hábit. Chodil přepásán koţeným pásem, s holí v ruce a s opánky na nohou Jednoho dne se v tomto kostelíku četlo evangelium o rozesílání apoštolů a svatý Boţí byl přítomen. Ihned po mši svaté prosil naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyloţil. Kdyţ svatý František slyšel, ţe Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro, ani jiné peníze, ţe si na cestu neměli brát ani opasek, ani brašnu, ani chléb, ţe si neměli s sebou brát ani hůl, ani obuv, ani dva pláště, ale ţe jejich úkolem bylo hlásat Boţí království a pokání, zaradoval se v Duchu Boţím a řekl:»to je to, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat.«hned, pln radosti chce svatý Otec naplnit toto spásné povzbuzení. Ani chvíli neotálí, aby začal ţít tak, jak právě slyšel. Vyzul obuv, odloţil hůl a koţený pás zaměnil za provaz. Hábit si předělal do tvaru kříţe, aby se ubránil šalbě Zlého. Hábit byl z hrubé látky, aby v něm křiţoval své tělo s jeho neřestmi a hříchy. Byl to oděv chudičký a bez ozdob, aby neprobouzel světské ţádosti. 357 I to ostatní, co slyšel, začal konat s co největší péčí a úctou. Nebyl hluchým posluchačem evangelia, ale co slyšel, pečlivě zachovával v paměti a usiloval doslova vše plnit. X. kapitola Zvěstování evangelia, hlásání míru a obrácení prvních šesti bratří Ihned začal s horlivostí a radostně kázat všem pokání. Mluvil prostě, ale ze srdce Bohu vroucně oddaného, a tím uchvacoval posluchače. Jeho slovo bylo jako plápolající oheň, který pronikal do hlubin srdce a ducha naplňoval obdivem. Byl úplně jiný neţ dříve. Zaměřen na nebeské věci, zdálo se, ţe se o zemi vůbec nezajímá. Podivuhodným řízením začal kázat tam, kde se jako chlapec naučil číst a kde byl pak s velikou slávou pohřben, takţe šťastný začátek byl korunován ještě šťastnějším koncem.

12 359 Při kaţdém kázání, dříve neţ shromáţděným předloţil Boţí slovo, vyprošoval všem pokoj slovy:»pán vám uděl svůj pokoj!«tento pokoj hlásal stále s velikou láskou a horlivostí muţům i ţenám, všem lidem, které na svých cestách potkával. A tak mnozí, kteří dříve nenáviděli pokoj i spásu, objali z milosti Boţí celým srdcem pokoj, stali se sami lidmi pokoje a byli horlivější o svou věčnou spásu Z posluchačů začal Boţího muţe jako prvý následovat jeden zboţný a prostý člověk z Assisi. Pak to byl bratr Bernard, který pochopil poselství pokoje a odváţně světce následoval, aby získal nebeské království. Často zval blaţeného Otce do svého domu, hostil ho a pozorně sledoval jeho ţivot i chování. Občerstven vůní jeho svatosti, počal spásnou bázeň a porodil ţhavou touhu po spáse. Pozoroval Františka, jak se celou noc modlí, jak málo spí a jak chválí Boha a jeho slavnou panenskou Matku. Pln obdivu si řekl:»tento muţ je vpravdě Boţí!«Rychle tedy prodal svůj majetek, výtěţek rozdělil chudým, ne svým příbuzným. Tím, ţe zvolil slávu cesty dokonalosti, následoval radu svatého evangelia: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej vše, co máš, a rozdej chudým a potom přijď a následuj mne. Pak se způsobem ţivota i oděvem přidruţil k svatému Františkovi, byl stále s ním, dokud se nerozmnoţil počet bratří, a pak, poslušen svatého Otce, odešel do jiných krajin. 361 Jeho obrácení se k Bohu bylo příkladem pro jiné, kteří se k Bohu chtěli obrátit, také všechen majetek prodali a rozdali chudým. Svatý František měl z příchodu a obrácení tak významného muţe velkou radost, protoţe se z toho ukazovalo, ţe se o něho Pán stará, kdyţ mu dal druha duchem tak spřízněného a věrného přítele Brzy po něm přišel jiný občan z Assisi, který ţil vynikajícím způsobem. Co svatě začal, po krátké době ještě světěji dokončil. Nedlouho po něm přišel bratr Egidius, prostý, spravedlivý a bohabojný. Uţ léta ţije mezi námi svatý, spravedlivý a zboţný ţivot a dává nám příklad dokonalé poslušnosti, tělesné práce poustevnického ţivota i svatého rozjímání. K těmto pak přibyl další. Sedmým byl bratr Filip; jeho rty očistil Pán ţhavým uhlem, takţe o něm mile mluvil a z jeho rtů splývala medově sladká slova. I Písmu svatému rozuměl a uměl je vykládat, i kdyţ se to neučil. Tak byl následovníkem těch, které vůdci Ţidů obviňovali, ţe jsou neučení a nevzdělaní. XI. kapitola O prorockém duchu a napomenutích svatého Františka Blaţeného Františka naplňovala denně vţdy víc a více útěcha a milost Ducha svatého. S velikou bdělostí a pečlivostí uváděl své nové syny novým učením na cestu svaté chudoby a blaţené prostoty a učil je, jak po ní cílevědomě jít. Jednoho dne však, kdyţ obdivoval Boţí milosrdenství v dobrodiních, která dostal, a hledal, jak by měl ţivot svůj i bratří utvářet dále, vyhledal si jak často činíval místo k modlitbě. Dlouho tam stál s bázní a třesením před Vládcem všehomíra a s hořkostí v duši probíral špatně proţitá léta, stále opakoval:»boţe, buď milostiv mně hříšnému!«a tu mu poznenáhlu začala hlubinu srdce zaplavovat nevýslovná

13 radost a převeliká blaţenost. Celý se změnil, neklid duše zmizel, tmy, které ze strachu nad hříchy zahalovaly srdce, zmizely. Nabyl jistoty, ţe hříchy jsou mu odpuštěny, a probudila se v něm důvěra, ţe je opět v milosti. Pak upadl do vytrţení a byl celý ponořen v proudech světla. Síla ducha se zvětšovala a tu v jasném světle viděl, co přinese budoucnost. Kdyţ konečně líbezné světlo zmizelo, viděl se duchovně obnoven a jiţ přeměněn v nového člověka Radostně se vrátil a řekl bratřím:»mějte odvahu a radujte se v Pánu. Nermuťte se, ţe je nás zdánlivě málo. Také moje nebo vaše prostota ať vás neleká, neboť toto vpravdě mi zjevil Pán: Bůh nám dá vyrůst ve veliký zástup a rozmnoţí nás a rozšíří aţ do končin země. K vašemu povzbuzení cítím se nucen říci, co jsem viděl, ač bych to raději zamlčel, kdyby mne láska nenutila vyloţit vám to. Viděl jsem veliké mnoţství lidí, kteří chtěli nosit náš hábit a ţít podle pravidel našeho svatého řádu; dosud ještě slyším znít jejich kroky, jak přicházejí a odcházejí, kam jim svatá poslušnost přikazuje. Viděl jsem také cesty, jak se po nich sem scházejí zástupy; přicházeli Francouzi a Španělé, k nim se přidruţovali Němci a Angličané a velké mnoţství jinak mluvících.«kdyţ to bratři vyslechli, naplnila je spasitelná radost jednak z toho, jakou milost Pán svému svatému propůjčil, jednak proto, ţe touţili získávat bliţní, kteří by rozmnoţili jejich počet a došli spásy A světec pokračoval:»bratři, abychom věrně a oddaně Pánu, našemu Bohu, děkovali, i abyste věděli, jak se máte k přítomným a budoucím bratřím chovat, slyšte pravdu i o příštích osudech. Nyní, na počátku našeho obrácení, nalezneme nadmíru sladké a chutné ovoce; velmi brzy nám však tento pocit blaha a sladkosti bude odňat. Ovoce pak nebudeme moci jíst, protoţe bude pro svou hořkost nestravitelné, i kdyţ se bude zdát navenek plné vůně a krásy. Vpravdě, jak jsem vám řekl, Bůh nám dá vyrůst ve veliký lid, bude to, jako kdyţ muţ hodí do moře nebo do jezera síť a uloví velké mnoţství ryb. Kdyţ je má všechny ve své loďce a celé mnoţství nemůţe uvézt, volí lepší a ty, které se mu líbí a ostatní zase vyhazuje.«jak úţasně to, co Boţí světec předpověděl, zrcadlí pravdu a je jasné v dnešní skutečnosti! Pro kaţdého, kdo o tom přemýšlí, je to jasné. Hle, jak spočíval duch proroctví na svatém Františkovi! kříţi, neuhýbal ţádné námaze a ţádné bolesti, jen aby na sobě vţdy dokonale plnil Boţí vůli. XII. kapitola Jak své bratry rozesílal do světa po dvou a jak se v krátké době zase sešli V té době stoupl počet bratří vstupem jednoho spravedlivého muţe na osm. Tu si je všechny blaţený František povolal k sobě a mluvil jim ještě více o Boţím království, o pohrdání světem, o zapírání vlastní vůle a o podrobování si těla. Pak je rozdělil do čtyř skupin po dvou a řekl jim:»jděte, milovaní, po dvou do různých zemí světa a zvěstujte lidem poselství míru a pokání na odpuštění hříchů! Buďte trpěliví v pronásledování a důvěřujte, ţe Pán svá přislíbení a úradky splní! Těm, kteří se vás budou tázat, pokorně odpovídejte, těm, kteří vás budou pronásledovat, ţehnejte, poděkujte těm, kdo vám budou činit bezpráví a budou vás pomlouvat, protoţe máme připravené věčné království.«

14 367 S radostí a jásáním přijali bratři příkaz svaté poslušnosti. Pokorně poklekli před svatým Františkem, on je však objímal a pln lásky a trpělivosti kaţdému říkal:»mysli na Boha a on tě obţiví!«a toto říkával vţdycky, kdyţ pod poslušností rozesílal bratry Bratr Bernard s bratrem Egidiem se vydali na cestu směrem ke sv. Jakubu, František se svým druhem zvolili jiný směr. Zbývající čtyři putovali opět jinam. Po krátké době chtěl však svatý František své bratry znovu vidět. Prosil Pána, který shromaţďuje rozptýleného Izraele, aby je milosrdně opět svedl dohromady. A tak se také stalo. 369 Za krátký čas se podle Františkova přání sešli, aniţ byli kýmkoli zváni, a děkovali Pánu. Při setkání zavládla mezi nimi veliká radost, kdyţ opět spatřili svého dobrého pastýře a divili se, ţe je mohlo svést dohromady pouhé přání. Pak si vyprávěli o dobrodiních, která jim Bůh prokázal, a kdyţ byli leniví nebo nevděční, prosili pokorně svatého Otce o napomenutí a potrestání a pokání ochotně přijímali. 370 Kdykoli k němu přicházeli, vţdycky to tak dělávali, neskrývali před ním ani myšlenku, ani instinktivní hnutí duše. A kdyţ splnili všechny úkoly, pokládali se za neuţitečné sluţebníky. První učedníky blaţeného Františka oţivoval duch čistoty tak dokonalé, ţe i kdyţ o svém uţitečném, svatém a spravedlivém působení věděli, necítili ani nejmenší ješitnost. Blaţený Otec své syny objímal překypující láskou a začínal jim odhalovat své úmysly a zvěstovat, co mu Pán zjevil Brzy se k nim připojili další čtyři řádní a vhodní muţi a následovali světce Boţího. V této době se o bratřích začalo mluvit mezi lidmi a věhlas Boţího muţe se šířil. Svatý František i jeho bratři se nyní jistě velmi radovali, kdyţ někdo veden Duchem Boţím přišel a přijal hábit svatého řádu. A bylo lhostejné, kdo to byl, zda bohatý či chudý, ze vznešeného nebo nízkého rodu, vzdělaný nebo nevzdělaný či laik z křesťanského lidu. I světští lidé se divili nad tím, čeho byli svědky, a viděli v tom příklad pokory, který je volal k lepšímu ţivotu a k obrácení se z hříchů. Ani nízký původ, ani tíţivá chudoba nepřekáţely, aby byli dílem Boţím povýšeni ti, kterými svět pohrdl jako prostými, protoţe je radostí Pána poníţené a prosté povyšovat. XIII. kapitola Jak psal František první řeholi, kdyţ měl jedenáct bratří, a jak ji pan papeţ Inocenc potvrdil; vidění o stromě Kdyţ blaţený František viděl, ţe Pán Bůh takřka denně rozmnoţuje počet bratří, napsal pro sebe a pro své současné i budoucí bratry ţivotní pravidla, řeholi, a pouţil k tomu hlavně slova svatého evangelia, protoţe jedině o jeho dokonalé zachovávání s touhou usiloval. Připojil jen pár jiných předpisů, které byly nezbytné pro zboţný způsob ţivota. 373 Potom se jmenovanými bratry putoval do Říma s vřelou touhou, aby mu pan papeţ Inocenc potvrdil to, co napsal. Tehdy dlel v Římě ctihod-

15 ný assiský biskup Guido, který si svatého Františka a jeho bratří velmi váţil a měl je ve zvláštní lásce. Kdyţ tam svatého Františka a jeho bratry uviděl, byl nad jejich příchodem do Říma rozmrzen, protoţe netušil, proč přišli. Obával se, ţe chtějí opustit své rodné město, kde skrze ně Pán konal tolik velkého. Kdyţ však poznal důvod jejich cesty, velmi se v Pánu radoval a slíbil, ţe jim bude radou i skutkem nápomocen. 374 Svatý František se odebral také k důstojnému biskupu sabinskému, který se nazýval Jan od sv. Pavla a mezi ostatními kníţaty a osobnostmi římské kurie obzvlášť pozemskými věcmi pohrdal a nebeské miloval. Ten ho dobrotivě a laskavě přijal a byl jeho přání a záměrům velmi nakloněn. 33. Protoţe však byl opatrný a moudrý muţ, nejprve se Františka vyptával na různé věci a pak mu radil, aby se rozhodl pro mnišský nebo poustevnický ţivot. Ale svatý František tyto názory, nakolik jen mohl, pokorně odmítal. Ne ţe by radou pohrdal, ale ţe touţil zboţně po něčem jiném, usiluje o vyšší dokonalost. Pan biskup se jeho ohnivé horlivosti podivoval, obával se však, ţe by od svého tak velkého předsevzetí mohl couvnout, a proto mu ukazoval méně obtíţné cesty. Konečně se však, přemoţen vytrvalými prosbami, uklidnil a snaţil se u pana papeţe jeho věc podporovat. 375 Hlavou Boţí církve tehdy byl pan papeţ Inocenc III., slavný muţ, vynikající učenec a skvělý řečník, který hořel horlivostí pro spravedlnost, kdykoli šlo o křesťanskou víru. Kdyţ poznal přání Boţích muţů, prozkoumal je a pak jejich prosbu splnil s okamţitou platností. Svěřil jim úkoly a v mnoha věcech jim poradil. Pak svatému Františkovi a jeho bratřím poţehnal a pravil jim:»jděte s Pánem, bratři, a jak vám Pán milostivě vnukne, kaţte všem pokání! A dá-li vám všemohoucí Pán růst počtem i milostí, radostně mi to oznamte a já vám povolím a s důvěrou svěřím ještě více.«376 Vpravdě byl Pán s Františkem všude, ať šel kamkoli, potěšoval ho svými zjeveními a povzbuzoval svými dobrodiními. Kdyţ se František jedné noci uloţil ke spánku, zdálo se mu, ţe jde po cestě, u níţ stál vysoký strom, krásný a silný, zdravého růstu a neobyčejně vysoký. Kdyţ se k němu světec přiblíţil a začal obdivovat jeho krásu i velikost, stalo se, ţe pojednou sám vyrostl do takové výše, ţe mohl uchopit jeho vrcholek do ruky a ohnout jej aţ k zemi. To vidění se shoduje se skutečností; pan papeţ Inocenc, velký a vznešený strom světa, se dobrotivě sklonil k jeho prosbě a ţádosti. XIV. kapitola Františkův návrat z města Říma do spoletského údolí a jeho prodlévání na cestě Svatý František a jeho bratři v překypující radosti jásali nad darem a milostí takového Otce a pána a ze srdce děkovali všemohoucímu Bohu, který poníţené povyšuje a zarmouceným dává útěchu. František zašel ještě k hrobu sv. Petra, pomodlil se zde, a pak s bratry opustil město a putoval do spoletského údolí. Na cestě si vypravovali, jak velkými a nádhernými dary je dobrotivý Bůh zahrnul, jak láskyplně byli Kristovým zástupcem přijati, jak laskavý k nim byl pán a otec celého křesťanstva. Hovořili o tom, jak by se nejlépe dala splnit jeho napomenutí a příkazy, jak by mohli nejlépe řeholi zachovávat, jak svatý by měli vést ţivot, jak by

16 měli růstem ve ctnostech dávat bliţním dobrý příklad. 378 Kdyţ si o všech těchto věcech noví Kristovi učedníci ve škole pokory dostatek pohovořili, bylo uţ dost pozdě. Došli na osamělé místo. Po útrapách cesty byli velmi unavení a hladoví, ale nemohli se ničím osvěţit, protoţe ono místo bylo daleko od lidských příbytků. Ihned však Bůh o ně pečoval potkali muţe, který jim dal chléb a hned zase odešel. Oni nevěděli, kdo to je, jenom se divili, a plni oddanosti napomínali se k ještě větší důvěře v Boţí milosrdenství. Kdyţ pojedli a posílili se, přišli do blízkého města Orte, kde zůstali asi čtrnáct dní. Někteří z bratří odešli do města, aby získali nutné jídlo. To málo, co vyţebrali, donesli ostatním a společně jedli s díkůčiněním a radostným srdcem. Kdyţ z toho, co zbylo, nemohli nikomu dát, uschovali zbytky v hrobce, kde kdysi byli mrtví, aby to snědli příště. Bylo to na místě osamělém a pustém, kam nikdy, nebo jen zřídka přišli lidé Bratři se velmi radovali, kdyţ neviděli ani neměli nic, co by jim mohlo připravit marnivou nebo tělesnou radost. Proto se zde začali důvěrně seznamovat se svatou chudobou. A protoţe se přes nedostatek věcí cítili plni útěchy, rozhodli se, ţe se jí budou vţdy a všude drţet. 380 Zbaveni všech starostí o pozemské věci, plni radosti z Boţí útěchy, učinili si pevné předsevzetí, ţe se nedají zastrašit ţádnou nouzí ani pokušením a ţe je z objetí chudoby nesmí nic vytrhnout. I kdyţ půvab krajiny, který by mohl přispět k ochabnutí ducha, jejich horlivost nezmenšoval, přece toto místo opustili, aby delším pobytem zde nevzbudili zdání, ţe tu něco chtějí vlastnit, a přišli pak s blaţeným Otcem do spoletského údolí. 381 Jako praví milovníci spravedlnosti nyní uvaţovali, zda se mají zdrţovat mezi lidmi, nebo zda by neměli ţít v samotě. Svatý František však, který se nespoléhal na vlastní činnost, nýbrţ kaţdé dílo začínal svatou modlitbou, rozhodl se, ţe nebude ţít pro sebe, nýbrţ pro toho, který za všechny zemřel. Cítil se poslán, aby Bohu získával duše, které chtěl Zlý uchvátit. XV. kapitola Pověst svatého Františka a obrácení mnohých k Bohu; jak dostal řád jméno»menší bratři«a jak vzdělával blaţený František ty, kdo vstupovali do řádu Nato putoval František, Kristův udatný rytíř, do měst a vesnic v okolí a zvěstoval Boţí království ne přemlouvavými slovy lidské moudrosti, nýbrţ učením a silou Ducha: kázal pokoj, učil o spáse a pokání na odpuštění hříchů. Ve všem jednal s důvěrou v sílu, která mu byla dána apoštolskou pravomocí, varoval se krasořečnění i lichocení. Přestupky určitých lidí nezkrášloval, ale pranýřoval, ţivot hříšníků neomlouval, nýbrţ káral. Protoţe konal nejprve sám to, co druhým radil, a protoţe se nemusel bát, ţe bude sám pokárán, říkal pravdu tak statečně, ţe jeho kázání obdivovali i nejučenější a nejlepší muţové a v jeho přítomnosti cítili spasitelnou bázeň.

17 383 Sbíhali se muţi i ţeny, klérus i řeholníci, aby Boţího světce viděli a slyšeli, zdál se jim přicházet z jiného světa. Lidé kaţdého věku a pohlaví spěchali, aby viděli podivuhodné věci, které Pán neuvěřitelným způsobem působil skrze svého sluţebníka. Zdálo se, jako by v této době, ať skrze přítomnost sv. Františka, nebo skrze jeho pověst, bylo na zem posláno nové světlo z nebe, aby rozptýlilo temnotu, která zastírala téměř celou zemi a o níţ téměř nikdo nevěděl, jak z ní vybřednout. Tak velice se totiţ rozšířilo úplné zapomenutí na Boha a lenivá nedbalost vůči jeho přikázáním, ţe se ze svých starých, zakořeněných neřestí sotva někdo dal vyburcovat A tu zazářil František jako jasná hvězda v tmavé noci a jako jitro, které vítězí nad temnotami. Tak se pomalu měnila tvářnost celé země; odkládala ošklivost a ukazovala radostnější tvář. Dřívější suchopár zmizel a na zpustlém poli rychle vzešla nová setba; také nepěstěné vinice začaly pučet před Pánem jako nové, vonné výhonky a po líbezných květech vydal krásné a bohaté ovoce. Všude zněly zpěvy díků a chvály, takţe mnozí zanechávali světských starostí a v ţivotě a učení blaţeného Františka získávali sebepoznání a touţili milovat a ctít Spasitele. Mnozí, šlechtici i prostí, duchovní i laici, začali se z Boţího vnuknutí přidávat ke svatému Františkovi, aby se pod jeho vedením navţdy zasvětili Bohu. Boţí svatý jako přetékající řekou zaplavil všechny proudy nebeské milosti a nadpřirozených darů, takţe půdu jejich srdcí ozdobil květy ctností. Byl přece vynikajícím umělcem, podle jehoţ příkladu, pravidel i nauky se Kristova církev obnovila v obojím pohlaví a triumfuje v trojím bojovém šiku vyvolených. 385 A všem dal směrnice pro jejich ţivot a kaţdému stavu ukázal pravou cestu ke spáse Především však zde chceme mluvit o řádu, jehoţ je František Otcem a udrţovatelem v lásce i odvaze vyznavače. Vţdyť to byl on, kdo poloţil základy k řádu Menších bratří a kdo řádu toto jméno dal. Kdyţ totiţ v řeholi napsal:»a mají být menší«, kdyţ větu vysvětloval, řekl:»chci, aby se toto bratrstvo nazývalo řád Menších bratří.«a jako opravdoví Menší bratři, kteří jsou všem podřízeni, hledali pro sebe vţdy nízkou práci a málo hodnocenou sluţbu, kde se jim dalo lehce křivdit. Tak chtěli stavět základy na pevné půdě pravé pokory, aby v nich s poţehnáním nebes vyrostla duchovní stavba ctností. 387 A vskutku, na tomto pevném základě vyrostla nádherná stavba lásky ze ţivých kamenů, shromáţděných ze všech konců světa, které se spojily v chrám Ducha svatého. Jakou láskou ke společenství byli noví Kristovi učedníci zaníceni! Jakou láskou planuli! Kdyţ se totiţ někde sešli nebo se na cestě náhodou potkali, vzlétl z obou stran šíp duchovní lásky, který rozséval sémě pravé lásky daleko vyšší, neţ je přirozená náklonnost. Co tím míním? Čistá objetí, něţnou oddanost, svatá políbení, radostný pohled, nezkaţené oko, pokornou pozornost, laskavou řeč, přívětivou odpověď, týţ cíl, přesnou poslušnost, neúnavnou úsluţnost. 39. Bratři opovrhovali vším pozemským, nikdy nemilovali sobecky. Vroucnost své lásky vylévali na společenství, a proto touţili dát v nouzi

18 sami sebe kaţdému bratru bez rozdílu, kdyby potřeboval pomoc. Touţili často se setkávat, kdyţ byli spolu, měli velkou radost; a naopak velmi těţké jim bylo odloučení a hořké a tvrdé loučení. Převelice poslušní rytíři nedávali ničemu přednost před příkazy svaté poslušnosti. Dokonce byli vţdy ochotni vykonat rozkaz ještě dřív, neţ byl vysloven. A protoţe neuměli nad rozkazem mudrovat, vykonávali všecko bez protiřečení, jakoby unáhleně. 388 Jako»učedníci nejsvětější chudoby«k ničemu nelnuli a protoţe nic neměli, nestrachovali se, ţe něco ztratí. Byli spokojeni s jedním hábitem, který byl často uvnitř i zevně záplatován. Tak hábit prozrazoval i pohrdání světskými věcmi, lásku k chudobě, aby v něm vypadali jako úplně ukřiţovaní světu. Opásávali se provazem a nosili levné kalhoty. Jejich zboţným cílem bylo: být spokojeni jen s tímto a víc nic nevlastnit. Proto byli vţdy plni důvěry, neţili ve strachu, ani se nenechávali rozptylovat starostmi nad tím, co jim přinese zítřek, ani se pozdě v noci nebáli, kde najdou nocleh, i kdyţ se na svých poutích často setkávali s těţkostmi. Kdyţ v největší zimě postrádali přístřeší, ohřívali se u pecí na pečení chleba, nebo nacházeli útulek v rozsedlinách skal či ve slujích. 389 Přes den ti, kdo to uměli, pracovali rukama, ošetřovali malomocné, nebo slouţili v pokorné odevzdanosti na jiných počestných místech. Nechtěli vykonávat ţádný úřad, z něhoţ by mohlo vzniknout pohoršení naopak, zaměstnávali se vţdy svatým, řádným, poctivým a uţitečným dílem, aby byli příkladem pokory a trpělivosti všem, s nimiţ se setkávali Silou trpělivosti byli tak vyzbrojeni, ţe chtěli raději trpět tělesná pronásledování neţ chválu a přízeň světa tam, kde poznali jejich svatost. Často museli strpět spílání a tupení, svlékali je, tloukli, spoutávali, i do vězení je uvrhovali, ale snášeli to všechno trpělivě, u nikoho nevyhledávali pomoc a byli příkladem muţnosti; přese vše jen chválili Boha a konali díkůčinění. 391 Zřídka, spíše však nikdy neopomenuli Boţí chvály a modlitbu. Vytrvale zkoumali všechny své činy; za vše dobré, co vykonali, děkovali Bohu, svých opomenutí a nedbalostí litovali v slzách a vzdychání. Kdykoli v duši necítili obvyklou milost, domnívali se, ţe je Bůh opustil. Kdyţ se chtěli oddávat modlitbě, o nic se neopírali, aby je nepřemohl spánek. Někteří se drţeli ve stoje za provazy zavěšené na stropě, aby je nepřemohlo spaní a nenarušovalo jim modlitbu. Jiní nosili ţelezné kající nástroje nebo dřevěné kající pásy. Kdykoli bohatším jídlem nebo pitím porušili svou střídmost, nebo pro únavu na cestách překročili hranice nezbytného, trápili se po mnoho dní tvrdým postem. Pokušení těla se snaţili potlačit i takovým umrtvováním, ţe se dovedli svléci i v krutém mrazu, nebo si celé tělo rozpíchali trny Tak rozhodně pohrdali vším pozemským, ţe nechtěli přijímat ani to nejnutnější k ţivotu, ţe dlouhým cvičením odvykli tělesným osvěţováním, takţe se nezalekli ţádné tvrdosti.

19 393 Při tom všem usilovali o pokoj a snášenlivost se všemi, vţdy jednali upřímně a umírněně a usilovně se varovali pohoršení. Mluvili málo a jen kdyţ to bylo třeba, z jejich úst nevyšlo šprýmařské a plané slovo, takţe v jejich ţivotě nebylo lze nalézt nic nevhodného či nečestného. Všechny jejich činy byly ušlechtilé, chůze vţdy skromná, smysly umrtvené, takţe mimo to, co vyţadovalo jejich zvláštní pozornost, nic ani neviděli, ani neslyšeli; oči měli sklopené k zemi, myslí dleli v nebi. Ţádná závist, malomyslnost, hněv, odpor, ţádná trpkost u nich nenalezly místa naopak, mezi nimi vládla veliká jednota, trvalý pokoj, díkůčinění a chvalozpěv. Takto vychovával zboţný Otec své syny nejen slovem, nýbrţ především činy a pravdou. XVI. kapitola Jeho pobyt u Rivotorto a zachovávání chudoby Blaţený František ţil s ostatními bratry blízko Assisi na místě zvaném Rivotorto. Stála tam opuštěná kůlna, pod jejíţ střechou se před prudkými dešti skrývali ti, kdo pohrdli velkými a krásnými domy. Vţdyť, jak řekl jeden světec, snadněji se přijde do nebe z chudé chýše neţ z paláce. Na tomto místě ţili tedy se svým blaţeným Otcem bratři a synové všichni pohromadě v tvrdé práci a odříkání. Často neměli ani chleba, aby jím zahnali svůj hlad, a tak se spokojovali s řepou, kterou si v assiské rovině tu a tam ve své nouzi vyţebrali. Ta chatrč byla však tak malá, ţe v ní mohli sotva sedět nebo leţet. Přesto přes jejich rty nikdy nepřešel nářek nebo reptání naopak, v klidu a trpělivosti si zachovávali radost. 395 Svatý František však stále bděl svědomitě nad sebou i svými bratry, nenechal na nich ulpět nic, co by je mohlo přivést do nebezpečí, a zaháněl z jejich srdcí veškerou nedbalost. Byl neúprosný v kázni a stále na stráţi. Kdyţ ho totiţ, jak se někdy stává, přepadlo tělesné pokušení, vrhl se, i kdyţ byla zima, do ledové jámy a zůstal tam tak dlouho, aţ tělesné hnutí zmizelo. Také ostatní horlivě následovali příklady takového umrtvování Učil je nejen umrtvovat zlé náklonnosti a potlačovat tělesné ţádosti, nýbrţ drţel v kázni i vnější smysly, jimiţ do duše často vchází smrt. Tehdy tou krajinou s velkým hřmotem a pompou táhl císař Oto, aby získal korunu pozemského království. Avšak ani svatý Otec, ani ostatní bratři nevyšli z chatrče, aby se na průvod podívali, ač byla chatrč docela blízko cesty, po níţ Ota táhl. Jen jednoho bratra František vyslal, aby císaři důtklivě připomněl, ţe jeho sláva bude velmi krátká. Přeslavný světec byl ponořen do sebe, pronikal do hloubek svého srdce a připravoval v něm Bohu důstojný příbytek. Proto ani nevnímal hřmot, který přicházel zvenčí, a ţádné slovo jím nemohlo otřást nebo ho vyrušit z plnění velikého úkolu, na němţ pracoval! Ţil pro apoštolské poslání, a proto se rozhodně zdráhal lichotit králům a kníţatům Všemoţně usiloval o svatou prostotu a šíři svého srdce nenechával omezovat těsností prostoru. Proto napsal na trámy chatrče jména bratří, aby kaţdý při modlitbě nebo odpočinku znal své místo a aby těsný prostor nerušil pokoj ducha.

20 398 Kdyţ tam tak přebývali, přišel jednoho dne k chýši nějaký muţ s oslem. Aby nebyl odmítnut, zahnal dovnitř svého osla se slovy:»jdi dovnitř! Prokáţeme tomuto místu dobrodiní.«kdyţ to svatý František slyšel, velmi se zarmoutil, neboť poznal, co si ten muţ myslil: domníval se, ţe tu bratři chtějí zůstat a místo zastavit domy. František z chatrče bez váhání vyšel, na sedlákovo slovo ji ihned opustil a odebral se na nedaleké místo, zvané Porciunkula, kde před tím, jak jsme uţ výše popsali, opravil kostelík Panny Marie. Nechtěl nic na zemi vlastnit, aby mohl dokonaleji vlastnit v Bohu. XVII. kapitola Jak učil blaţený František své bratry modlitbě; poslušnost a čistota bratří V tu dobu ho prosili bratři, aby je naučil modlit se. Jak tak v prostotě ducha putovali, neznali totiţ ještě církevní hodinky. A tu jim František řekl:»kdyţ se modlíte, říkejte Otče náš a Klaníme se tobě, Pane Jeţíši Kriste, zde a ve všech tvých kostelích, které jsou na celém světě, a dobrořečíme tobě, neboť skrze svůj svatý kříţ svět jsi vykoupil.«to se teď bratři, učedníci zboţného mistra, snaţili zachovávat s největší svědomitostí; neboť usilovali nejen o to, co jim blaţený Otec František otcovsky v bratrských radách doporučil, nýbrţ i to, co z nějakého znamení poznali, ţe myslil nebo uváţil. 400 Blaţený Otec jim totiţ říkával, ţe pravá poslušnost nespočívá jen v plnění výslovného rozkazu, nýbrţ také v přání:»podřízený bratr má bez otálení poslouchat nejen tehdy, kdyţ slyší rozkaz představeného, nýbrţ uţ tenkrát, kdyţ z nějakého náznaku pozná jeho vůli.«401 Kdekoli spatřili kostel, byť i jen z dálky, sklonili se hluboce aţ k zemi, aby tělem i duší projevili úctu a modlili se k Všemohoucímu slovy:»klaníme se tobě, Pane... a ve všech tvých kostelích,«jak je tomu svatý Otec naučil. A co je stejně obdivuhodné, kdekoli spatřili znamení kříţe, ať bylo na zemi nebo na stěně, činili totéţ Neboť byli tak plni svaté prostoty, čistota ţivota se stala tak úţasně jejich učitelkou, čistota ovládla tak jejich srdce, ţe neznali dvojakosti ve smýšlení. Jako jedna víra ţil v nich jen jeden duch, jedna vůle, jedna láska, ustavičná shoda srdcí, shoda mravů, péče a ctnost, jednota myšlení a lásky v jednání. 403 Často se zpovídali diecéznímu knězi, který měl špatnou pověst a byl pro své neřesti všemi opovrhován. I kdyţ je na špatnost kněze mnozí upozorňovali, nechtěli to věřit, ani se u něho nepřestali zpovídat a prokazovat mu povinnou úctu. Ba dokonce, kdyţ tento nebo jiný kněz jednomu bratrovi kdysi řekl:»dej pozor, bratře, abys nebyl pokrytcem,«hned slovu kněze uvěřil, ţe pokrytcem je, ve dne i v noci nad tím ve velké bolesti naříkal. A kdyţ se ho bratři tázali, proč je tak skleslý a smutný, odpověděl:»kněz mi řekl slovo, které mě naplňuje takovou bolestí, ţe sotva mohu myslet na něco jiného.«bratři ho těšili a domlouvali mu, aby tomu nevěřil. On jim však řekl:»co to říkáte, bratři? Kněz to byl, kdo mi to řekl.«a v této prosté víře setrv;ával dlouho. Uklidnil se teprve slovy blaţe-