číslo 15 / jaro 2011 H _ ALUZE LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "číslo 15 / jaro 2011 H _ ALUZE LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč"

Transkript

1 číslo 15 / jaro 2011 H _ ALUZE LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

2 šéfredaktor: tomáš čada / redakční rada: lukáš brychta / ondřej kamenický / miloš makovský / alice prajzentová / josef straka / michaela uhlířová / tomáš suk / monika svobodová / nelly wernischová / Úvodník /Tomáš Čada/ 3 Rozhovor: Naprosto panickej strach Pavla Novotného /s Pavlem Novotným rozmlouvali Tomáš Čada a Alice Prajzentová/ 4 Stalo se: Nechcem plácek, kde je nácek! /s Jaroslavem Achabem Haidlerem rozmlouval Tomáš Čada/ 7 Recenze knihy: Maxim Biller: Těžkosti možností a nemožností lásky v růžovém balení /Jakub Horák/ 10 Christian Futscher: Každá vražda se počítá /Alice Prajzentová/ 11 Olga Tokarczuková: Kosti mrtvých, morální úpadek živých /Jan Hübsch/ 12 Jiří V. Vyorálek: Procházka obecním muzeem /Tomáš Čada/ 13 Zamyšlení: Ne každá kniha musí nutně vyjít /Tomáš Čada/ 15 Touha v Pěně dní /Tomáš Tlapa/ 16 Z literární teorie: Svět v textu /Adam Krupička/ 20 ediční práce a korektury: tomáš čada, nelly wernischová, karolina baštářová a alice prajzentová návrh loga a grafického konceptu zuzana hegedüšová a miloš makovský grafické zpracování a sazba: miloš makovský tisk: roman polák (PRINTIA, s. r. o.) redakční internetové stránky: vydává OS: h_aluze české mládeže 8 ústí nad labem pedagogická fakulta, katedra bohemistiky e. č. MK ČR: E / ISSN číslo vychází za podpory univerzity j. e. purkyně a tamní katedry bohemistiky číslo 15/2011, ročník 4. vydáno dne v ústí nad labem náklad 200 kusů Poezie světová: česká: výtvarná příloha: kateřina jarošová spolupracovali: matěj antoš jiří blažek zuzana burianová adam fiala jakub horák milan hrabal jan hübsch františek jirový petr karlíček adam krupička martin langer žaneta lichtenbergová radek malý ivo mikšovský irmeli pääkkönen jaroslav a. polák sylva rubenová petr semecký alžběta štollová irena šťastná martin švantner tomáš tlapa michaela tóthová vladimír tupáček david jan žák Próza česká: Irmeli Pääkkönen: básně /překlad Alžběta Štollová a Milan Hrabal/ 25 Matěj Antoš: básně 28 František Jirový: Wetzwalde útěcha z teologie 30 Žaneta Lichtenbergová: básně 33 Irena Šťastná: básně 34 Jaroslav A. Polák: Salóme 36 David Jan Žák: minipovídky 43 La Follia: Ze života barokního skladatele Uprostřed zbraní Múzy mlčí? /Adam Krupička/ 46...doporučuje: Radek Malý 47 obsah / 1

3 Ksakru! Film recenze: minirecenze: glosa: Hudba recenze: profil: Výtvarné umění rozhovor: profil: reflexe: Divadlo rozhovor: reportáž: studie: Zajímavosti: Výtvarná příloha: Když na poli rostou auta... /Nelly Wernischová/ Koktající král neurazí, ale ani nepřekvapí /Petr Semecký/ Realistický Fighter stírá sentiment Rockyho /Petr Semecký/ V Jednom světě žijí mladí, staří i zkorumpovaní /Adam Fiala/ Český lev i česká kritika spoutaní v neonormalizaci /Vladimír Tupáček/ Jeff Beck: Vo emocích /Martin Švantner/ IAMX: Chrisovo hodně pozdní odpoledne /Ivo Mikšovský/ Radiohead: Příchod Krále končetin /Jiří Blažek/ Sakraphon: Rokenrol z úrodného Polabí /Jakub Horák/ Je jako my! /s Matějem Smetanou rozmlouvala Monika Svobodová/ Tvorba Zdeňka Sýkory, Jaroslava Blažka a Aleše Svobody /Michaela Tóthová/ Zmarněné Exotismy /Martin Langer/ Jiří Adámek a jeho světonápravci /Josef Straka/ Show must go on! /Sylva Rubenová/ Vývoj divadla prostřednictvím herectví /Zuzana Burianová/ Blýská se na lepší časy, dokonce jsem dostal v řeznictví krájený salám oloupaný! /Petr Karlíček/ Kateřina Jarošová: Abeceda tvarů Když píši tento úvodník, mám pocit, že se svět zbláznil. Pokud jsem v tom posledním s nostalgií vzpomínal na události vánoční, nemohu se v tomto ubránit zaměření na současnost, neboť před nedávnem se stalo tolik věcí, jež odporují něčemu, co je nazýváno zdravým selským rozumem, až to není pěkné. Do rubriky Stalo se jsme zařadili rozhovor bývalým ředitelem Činoherního studia v Ústí nad Labem, Jaroslavem Achabem Haidlerem, o bezprecedentní akci v Novém Bydžově. Policejné těžkooděnci zde sloužili jako státem placená ochranka pro partičku jedinců, kteří se pod vlajkou DSSS rozhodli kázat o tom, že Čechy patří Čechům. Politickou mocí tolerovaný pochod radikálů skončil policejním zásahem proti občanům, kteří jako jedni z mála našli odvahu vystoupit proti viditelné nablblosti. Stát je za to, dle zákonů, potrestal. Zarážející je, že u druhé strany nepoužil stejného metru. Pochvalná slova z úst ministra vnitra směřovaná vstříc dohlížejícím-zasahujícím policistům tak vyzněla poněkud groteskně. Další jobovka? Správní rada činoherního studia rozhodla o odvolání výše zmíněného Achaba Haidlera (stalo se po zmíněném rozhovoru). Rada má samozřejmě plné právo určovat, kdo divadlo povede, ovšem pozorovatel se nemůže zbavit pocitu, že zde něco nehraje. Vždyť zástupci rady se dušují, že Achaba nezradili, naopak, že za ním stojí a váží si ho. Proč tedy odvolání? Ti samí zástupci krok vysvětlují jako strategický. Co to znamená? Achab se stal nepohodlným. Ať už proto, že usiloval o transparentní vedení města a sužoval městské úředníky všetečnými otázkami, či proto, že se byl schopen za divadlo hádat, například v roce 2008, kdy hrozilo sloučení obou ústeckých divadelních scén. Zkrátka se nebál. Ústecký magistrát sice oficiálně nezasáhl, ale vzhledem k tomu, že divadlo potřebuje peníze a peníze na divadlo nejsou bez domluvy s magistrátem, a vzhledem k tomu, že magistrát odmítal komunikovat s Achabem, došlo k vynuceně-nevynucenému odchodu. Krok správní rady je jistě strategický, možná však trochu ustrašený. Achab pravděpodobně počítal s tím, že když si otevře pusu na špacír, dostane jednu za uši. Otázkou však zůstává, zda by to tak mělo být. Právě ve chvílích, kdy píšu tyto věty se rozjíždí nepřehledná partie kolem možného uplácení členů Věcí veřejných. Poslanec Škárka označil šedou eminenci strany, Víta Bártu, jako člověka, jenž mu platil za mlčení. Není důležité, zda má Škárka pravdu, či zda je Bárta nevinný. Zajímavější jsou vyjádření kolem. Například z úst šéfa poslaneckého klubu ODS, pana Tluchoře, jsme se dozvěděli, že i v nastalé situaci nevidí existenci vlády jako problematickou. Vláda rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci může bez uzardění fungovat dále. Žádná sebereflexe. Pan Škárka se sice otevřeně přiznal k podivným machinacím (možné sledování, možné uplácení, možné krácení daní), ale opět žádná sebereflexe. Naopak, prý stranu očišťuje. Nepřijde vám to také minimálně zvláštní? Tyto tři příběhy jsou na první pohled nesouvislé. Pojítko je však nasnadě. Všechny spojuje slepota politické moci, která se snaží neuhnout ze zavedené cesty ani přes na první pohled viditelné morální prohřešky. Spojuje je strach, před mocí, kdy se raději, my občané, skloníme, než abychom čelili ohrožení, ač nemusí být nijak konkrétní. Spojuje je sebedůvěra mocných, jistota, že jim to zkrátka projde. Přitom v demokratické společnosti by jakýkoli státní úředník neměl být tím, kdo moc usurpuje a zneužívá, ale tím kdo skrz svou funkci občanům slouží. Že se tak neděje, je patrné ve všech případech. Když jsem včera seděl s přáteli, jeden z nich pronesl větu: Třeba se ta politika natolik zkompromituje, že přestane kohokoli zajímat. To by pak byl moc pěkný svět. Politici si přivlastnili místo mediálních celebrit a jako celebrity si mohou ledasco dovolit, protože jejich funkcí je vlastně bavit. Až se politik stane mediálně stejně nezajímavým, jako je mediálně nezajímavá moje holička, bude možná na světě lépe. Jsem rád, že náš časopis excesy politických tajtrdlíků míjí V Praze udivený /Tomáš Čada/ foto Nelly Wernischová 2 / obsah h_aluze číslo 15 / jaro 2011 úvodník / 3

4 Naprosto panickej strach Pavla Novotného Pavel Novotný (*1976) foto Alice Prajzentová je liberecký básník, hudebník, performer a pedagog. Jeho stěžejním tématem je experiment s mluveným slovem, zvukem, hudbou i obrazem. Je pro něj charakteristické množství energie, kterou předává svému okolí, a to nejen při vystoupeních, ale i při běžném rozhovoru. Gestikuluje, vykřikuje, prožívá. V roce 2010 vydal básnickou sbírku Mraky, která mj. relativizuje otázku autorství díla. Jsou zde zachyceny promluvy lidí hovořících o mracích: Získaný audiozáznam autor přepsal a dále zpracovával různými tvůrčími postupy. Na podobném principu vzniká i Novotného doživotní pásmo Tramvestie. Ukázky z něj měly vernisáž v prosinci roku 2010 jako objekt v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Při tvorbě Tramvestie Novotný zachycuje své přátele a známé v tramvaji č. 11 na trase z Liberce do Jablonce, nechává je hovořit o ubíhající krajině, nechává je takzvaně řetězit. Přepisy audiozáznamu různými způsoby přetváří do rozsáhlých textových bloků; vzniká tak mnohovrstevnatý, časový portrét krajiny a zároveň i portréty jednotlivých mluvčích. V současné době je připravována instalace těchto textů přímo v/na tramvajové soupravě mezi Libercem a Jabloncem. Společně s příležitostným sdružením Voni nahrál autor CD Svět očima Monkikiho, které opatřil svými texty. Tyto písně si často pohrávají s trapností a naivitou. Při hudebních vystoupeních často využívá vlastnoručně vyrobených zvukových nástrojů, například tzv. Silvrexu (spojení diktafonu a ozvučnice), které doplňuje kytara, klarinet či violoncello, čímž vzniká hravá koláž netradičního zvuku. Autor též spolupracuje s Českým rozhlasem. Za radiofonickou kompozici Vesmír získal prestižní ocenění Prix Bohemia Radio Ve svých kompozicích opět klade důraz na mluvené slovo, na hru a možnou reinterpretaci mluveného. Tyto kompozice je možné si poslechnout na stránkách Českého rozhlasu. Společně s básníkem Jaromírem Typltem zpracoval autor dadaistickou skladbu Ursonate Kurta Schwitterse, oba interpreti s ní řádí již pátým rokem (mimochodem vystupují zásadně v montérkách, přičemž Typlt má montérky čisté a vyžehlené, Novotný naopak uválené a špinavé). Precizně zaznamenaný part Schwittersovy skladby je komponován do sonátové formy, ale namísto tónů pracuje s abstraktním hláskovým jazykem, s neexistujícími slovy. Ursonáta stírá rozdíly mezi mluveným slovem a hudbou. Hlavní rozhovor tohoto čísla je poněkud nezvyklý, pokusili jsme se jej vytvořit bez dotazů, zároveň však tak, aby rozkryl osobnost, s níž byl veden. Ve své podstatě to byl pokus na nás, jako jeho tvůrcích, na Pavlu Novotném, jako jeho protagonistovi, i na vás čtenářích, jakožto recipientech. Rozhovor totiž není postaven na klasických otázkách a odpovědích, ale tradiční otázky zde suplují pojmy, které slouží jako odrazový můstek pro Novotného improvizaci a především fantazii. Celý rozhovor probíhal v tramvaji č. 11 na trase Liberec-Jablonec. A ač došlo během jeho přepisu k řadě úprav, pokusili jsme se text ponechat v co nejsyrovější podobě, neboť i forma odpovědí vypovídá o autorovi. Co na první pohled vypadá jako fantasmagorie, má své důvody. Dílo Pavla Novotného prostupuje experiment. Ať už se jedná o jeho rozhlasové kompozice, ve kterých jsou ohledávány možnosti jazyka, zvuku, ruchu; o jeho literární texty, které polemizují s otázkou autora-tvůrce; perfomační vystoupení, která rozostřují rozdíl mezi recitací a hudbou, či hudební výstupy, jež si pohrávají s otázkou trapnosti a klišé, vždy se v těchto dílech jedná o dialog mezi tvůrcem a recipientem, možná přesněji, o diskusi. Pavel Novotný pracuje se zažitými tématy trochu jinak a je jen na nás, zda na jeho práci přistoupíme, zda ji vůbec přijmeme, stejně jako tento rozhovor, který by měl být vhledem do autorova myšlení. Nebo taky ne. Přístroje, nástroje a hračky / foto Alice Prajzentová Tramvestie v Krajské vědecké knihovně Liberec / foto Alice Prajzentová Jednotlivé pojmy ani cesta tramvají nebyly vybrány náhodně, více snad vysvětlí přiložený medailon. Berte čtení tohoto textu jako hru, v níž se dá ledasco nalézt. Město Město je dětskej koutek. Soubor prolejzaček. Lunapark, kterej, když seš dostatečně voprsklej, můžeš celkem slušně užít a využít. Tramvaj Tramvaj dovolil bych si citovat grafika Jana Měřičku: Tramvaj je kapsle. Kapsle cestující prostorem. A myslim, nejkrásnější je asi v noci, to je ta kapslovitost nejvýraznější, zevnitř i zvenčí. Cesta Cesta je proměna, dynamika, pohyb, neustálá změna úhlu pohledu, něco strašně napínavýho Třeba před půl rokem jsem objevil kouzlo támhletý zídky, no podivejte se na to! A můj strejc má doma třírozměrnou televizi a já byl z toho úplně vyjevenej. To si nasadíš takový speciální brejle na baterky a koukáš na obrazovku. Říkal sem strejcovi, že když si tam pouští třeba porno, že ta píča pak musí bejt tak obrovská, že do ní může pak skočit jako do bazénu! To je dobrý, řikal sem si. Ale pak sem jel kolem týhle zdi a ta mi vlastně přišla mnohem zajímavější, než ta strejcova televize...to mě baví, na cestě. Ale ta cesta se dá samozřejmě i normálně prosvištět, ani si nevšimneš, že něco vidíš. Předmět Ježišmarjá To je hrozně obecný Může to bejt objekt, kterej zkoumáme. to asi chcete slyšet. Když zkoumáš předmět-objekt ze všech stran, stává se vlastně nekonečným, protože náhledů a slov může bejt přehršel. Nádhera. Objekt je zdánlivě statickej, ale s rostoucím počtem hlav, úhlů a slov jaksi... bytní...dynamičtí. A zpředmětnit se dá všechno. Písmenko, útržek, nebo třeba něco úplně abstraktního, nálada. Nebo třeba tečka i tečka se dá zpředmětnit a nahlížet z různejch stran, a najednou je úplně všude... Slovo Slovo, slovo, kdybych měl parafrázovat nebo hledat nějakou inspiraci tak slovo je stavební kámen, jeden z fajn stavebních kamenů s kterejma se dá cvičit, dá se to přesouvat, stříhat, krátit, rytmizovat, opakovat, slovo je bezvadný Úder kladivem. Báseň Báseň je něco nepopsatelného. Báseň zdánlivě není potřeba, ale kdyby neexistovala, tak si ani nechci představovat, jak by to tu fungovalo. Přednes Záleží vždycky na typu textu. Některý texty sou určený k tomu, aby se rozřádily na jevišti, některý sou založený úplně jinak, sou tichý, jiným nepomůže nic. Pro mě je přednes důležitej, ale tak nějak automaticky, musí vycházet přímo z povahy textu. Nejde mi o to, předvádět se na jevišti, to mi přijde hloupý. Pro mě je vlastně recitace stresující, mám z toho strašnou trému. Na jevišti je mi zle, motá se mi hlava, nerecituju vůbec rád, i když to asi tak nevypadá ale hrozně rád píšu ty texty. Hra Já vlastně nevim jako no hra hra je fajn. Hra je vzývání náhody. Je strašně zajimavý, když se pomocí 4 / rozhovor h_aluze číslo 15 / jaro 2011 rozhovor / 5

5 hry najednou roztryská spousta věcí, který by člověk jinak vůbec nevymyslel. Je to technika, prostředek k tomu, jak se vymotat z vlastní zabedněnosti. Ale zase ze mě mluvěj úplně jiný hlavy. Mám někdy pocit, že sme suma jinech hlav a že nejsme sami sebou. Klišé Klišé je přirozená součást...pokud se bavíme o budování textu, je to figura textu, která se dá vědomě použít, vystavit jako klišé. Ale když člověk používá klišé a neví o tom, je to blbý. Ale děje se to velmi často. Jazyk a hudba To je jedno a to samý...teda...nejnapínavější je to v okamžiku, kdy jazyk připomíná hudbu a obráceně. Nádherný jsou právě ty hraniční díla, u kterejch nelze přesně určit, jestli to je eště jazyk, nebo jestli už to je hudba, nebo co to vlastně je. To sou ty nejzáhadnější, nejnekonečnější a nejhádankovatější věci. Jazyk a obraz Když to vztáhnu na ty svoje tramvaje, tak mě napadá věc, která by se dala nazvat zpětná rekonstrukce obrazu či představy jednoduše toho, co právě proběhlo za oknem tramvaje. Při přepisu se ti to znovu zjeví ve sluchátkách a v hlavě. Jako by sis vsunul do hlavy něčí film. Když je ten obraz už dávno pryč, je napínavý, jakým způsobem to jazyk dokáže dostat zpátky a jakým způsobem ta cesta znovu ožívá. S každou hlavou je ta cesta jiná, každej se soustředí na jiný věci, vznikaj ti nový a nový obrazy mnohdy nečekaný. Proto bych nezavrhoval možnost, že jazyk je schopnej vytvořit adekvátní plnou představu obrazu, nenene, tu moc v sobě má. Ale musí se na to jít oklikou, nedá se v něj věřit rovnou, snažit se jím rovnou něco sdělit, to moc nefunguje... Dialog Dialog mezi čtenářem a autorem, to je na dlouho ale dialog jako takovej je od toho, abychom zůstali tvůrčí a úplně nezakrněli, protože to hrozí každýmu z nás, že zblbneme sami sebou, zatočíme se do sebe. Dialog je vlastně ochrana před zblbnutím. Je to možnost mít kolem sebe přátele, lidi, který s tebou něco tvořej. Ale zároveň je tam nebezpečí, že člověk, jakmile se ocitne sám, přimkne se k lidem, se kterejma původně nechtěl nic mít...vytváří něco, co nechtěl...chce to dostatečně pevnou vůli, nenechat se utahat...jinak je to v pytli. Ze svýho pohledu můžu říct, že neustále bojuju s tím, jak se nezapouzdřit do sebe, a zárověň tak nesplynout s ostatníma. Bojuju o to, jak nezpitomět. Mám panickej strach, naprosto panickej strach ze zblbnutí, z monologizace a zacyklení sebe sama...ale...nestalo se mi to už? Energie Sme se takhle občas s kamarádama shodli, že existujou lidi, který z tebe tu energii vysávaj, vyloženě od tebe čekaj její průběžnou dodávku. A je fakt průser, že těch lidí je nějak moc a furt přibejvaj další. Sajou, čekaj, že je budeš bavit, že jim poskytneš něco, co je oživí, co si můžou schovat do své zábavní spižírničky...jo...tak to mě deptá...a proto mám i docela velkou trému při vystupování. Mám pocit, že poměr toho, s čím tam ty lidi jdou, se naprosto liší od toho, s čím tam jdu já. Potřebu někde chrlit energii, honit si triko, onanovat, to fakt nemám. A vysávači mě strašně pruděj. A naopak neskutečně visím na lidech, s kterejma je to vyrovnaný, oboustranný, který mě třeba dokážou v pravej čas pošťouchnout, to sou fantastický přátelé, je mezi náma uzavřenej a krásnej kosmos, energetickej koloběh. Ale musíš si to hejčkat... Vesmír Jestli chcete recept na to, jak chápu vesmír, tak podle mě to není objekt nebo nějaká věc, něco, na co bychom si mohli šáhnout. Vesmír je abstraktní pohyb. Vesmír je dynamika sama o sobě. Je to něco, co se samotným pojmenováváním zpřítomňuje a zhmotňuje, ale přítomnost ani hmota to není. Není to nic než pohyb a proces, protínání, relace, křížení, zmnožování. To je strašně zajímavý, ten systém vzájemnejch pohybů. když tady teďka jedem a zrovna v tuhle chvíli nás míjí auto, nebude se to už nikdy přesně takhle opakovat. Vesmír je neopakovatelnost, souhrn náhod, neskutečnej lavinovej pohyb vpřed. /Tomáš Čada/ autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK /Alice Prajzentová/ autor je studentkou bohemistiky na PF UJEP foto Nelly Wernischová foto archiv autorky foto Martin Stolař Nechcem plácek, kde je nácek! Jaroslav Achab Haidler (* 1958) herec, překladatel, fotograf a donedávna ředitel Činoherního studia v Ústí nad Labem. V posledních krajských volbách v roce 2010 kandidoval za Pirátskou stranu. Silně se angažuje ve společenských i politických problémech, jeho tématem jsou extremismus, politická i náboženská ideologie a fundamentalismus. Dne uspořádala Dělnická strana sociální spravedlnosti (dále DSSS), přímý potomek Dělnické strany, jíž zrušil Nejvyšší správní soud jako stranu odporující české ústavě, pochod Novým Bydžovem. Proti pochodu se vymezila skupina obyvatel České republiky, která pod hlavičkou Nový Bydžov není sám uspořádala protidemonstraci. Kdyby nedošlo k tvrdému policejnímu zásahu, dala by se akce v Bydžově označit za poklidnou. DSSS splnila svou povinnou agitku a přes přítomnost několika stovek jejích sympatizantů došlo k napadení pouze tří Romů, kteří naštěstí vyvázli ze střetů bez trvalých následků. Janov se tedy neopakoval. Zeptali jsme se na názor na akci v Novém Bydžově Jaroslava Achaba Haidlera, jenž se problematikou pravicových radikálů zabývá a který byl přítomen přímo na místě. Účastnil jste se v Novém Bydžově shromáždění, které pod názvem Nový Bydžov není sám vystoupilo proti nahlášenému pochodu DSSS. Mohl byste stručně z vlastního pohledu popsat, co se v Bydžově dělo? Stručně? Tichá dohoda mezi nácky a starostou. Pan Louda byl určitě spokojen, že mu nazi-statisti takhle krásně budují Pí-ár. To neříkám sarkasticky, to tak skutečně bylo (viz jeho následné reakce do médií opakovat je by bylo kontraproduktivní.) Do toho snaha Inicitivy (iniciativ) nenechat neonky pochodovat po českých městech a malo-městech. Zrnko lidskosti, když člověk viděl světýlko v očích Romíků takové světýlko naděje, že se jich taky někdo zastane. Latentní chuť některých účastníků (ze všech táborů: neonky, aktivisti, policie) si to rozdat a především jasné rozhodnutí PČR chránit nácky, ne demokracii. Důkaz? Již po několika krocích pochodu Iniciativy po ohlášené trase přicházejí lidi z radnice spolu s antikonfliktním týmem, pochod zastavují, a během diskuze tiše ale politicky korektně zuří, že se pochod změnil v náboženské shromáždění (ačkoli tato možnost byla předem avizovaná). Už tehdy argumentovali tím, že hledáme záminku ke konfliktu což podprahově přeloženo znamenalo, že záminku hledají především oni a že je již předem rozhodnuto. (A taky bylo.) Shromáždění došlo až ke kostelu (po změněné trase je totiž blbost modlit se u hospody, že) a vlastně až do tohoto okamžiku získávalo body. Pak ale došlo k fatálnímu obratu. Farářka shromáždění oficiálně ukončila a vyzvala lidičky, aby se vrátili do výchozího bodu kamsi za město. Přitom pozitivně naladěný průvod stál jen asi 50 metrů od plácku pro nácky. Nikdo z pořadatelů zástupců Iniciativ tuto výzvu nekorigoval a program nepozměnil! Tím se situace strategicky velice zkomplikovala protože vyklizením pozic a návratem někam na půl cesty se protestující skutečně ocitli v postavení těch, kdo si svoje splnili a teď vytvářejí bonusové představení. Zásah byl tou dobou již víceméně jasný. To, že je očekáván, také. Ten moment, kdy paní farářka zrušila shromáždění, asi ne zcela chápu. Masmédia se mu příliš nevěnují, nebo jej opomíjí, přitom mi přijde jako zásadní. V té chvíli se totiž stal z legálního protestu protest ilegální. Zajímalo by mne, zda se dá říci, že někdo pochybil. Přijde na to, jak se chopíme pojmů. Paní farářka ukončila modlitební část shromáždění. Nikoli celý protest a obecný postoj. To, že tomuto detailu média nevěnují pozornost, svědčí maličko o tom, co tam ta média chtěla pořídit. A tenhle okamžik se do krámu nehodil. Že se začalo jít zpátky (příšerný obrat, ale je tomu tak!), skutečně přelilo žetony na miskách vah a zaujetí nové pozice vnímám podobně jako ty jako méně legální. Přinejmenším jako otevřené stanovisko: Domodleno teď zkusíme je zastavit. Ale tady. Nakrásně pokojně a drážďanským způsobem. Kdybychom zůstali u kostela, musela by policie jednat namísto najíždění a obušků. Kdo pochybil? My pořadatelé. Někdo měl skočit po megafonu a okamžitě navázat, přijmout samotný 6 / rozhovor h_aluze číslo 15 / jaro 2011 stalo se / 7

6 fakt, že modlitební shromáždění končí, ale že my, přítomní, nadále projevujeme své stanovisko (= Nechcem plácek, kde je nácek!). Vnitřně to vyčítám především sobě. Ne snad proto, že bych protest nějak organizoval, ale protože jsem měl stejnou možnost jako farářka, Míra Brož, další organizátoři, Džamila nebo pan Kocáb. Byl jste přítomen při zásahu policistů proti demonstrantům. Z televizních záběrů to působilo značně absurdně, když policejní kůň najíždí do pokojného davu. Skutečně situace vypadala tak, jak působila v médiích? Ještě hůře. Musíme ale připočítat to, že i policisté z regionu zasahovali tímto způsobem asi poprvé ve své kariéře. Nedovedu si představit, co by se asi stalo, kdyby lidé v uličce nestáli, ale seděli. Buď by ti poliši na koních nebyli tak razantní, a nebo by došlo k daleko horšímu excesu. Těch několik posbíraných zadržených nedělalo nic nepatřičného, prostě si je nabrali, aby pak mohli zpětně prokázat, že to tam bylo hustý. A přiznejme si mohlo to být i horší Jak byste z vlastního pohledu zhodnotil přístup policie? Účastníci akce Nový Bydžov není sám policii kritizují, ministr vnitra a předseda DSSS jsou naopak se zásahem spokojeni. To je na tom to nejděsivější. Policie chránila nácky. Celé ty manévry, všichni ti krásně a do černa ozbrojení rytíři demokracie, vrtulník a antikonfliktní týmy tu nebyli pomáhat a chránit lidi této krajiny padni komu padni ale jen proto, aby mohli pomáhat a chránit nácky. Vždyť co vlastně vandasky chtěly? Demonstrovat samy sebe a zatleskat předsedovi za jeho volební agitaci. Bydžovu řešení nepřinesly. Bydžovské uličky jsou krátké stačilo jen chránit ty v uličce a doporučit neonkám malou obchůzku. To se nestalo. Nazi-marš byl veden za asistence policie do střetu. Co říkáte na vyjádření pana starosty Loudy, které zaznělo pro Parlamentní listy: Byl jsem označován za viníka shromáždění, ale od začátku do konce se na něm nic nestalo. Horváth, 8/ stalo se Čím si vysvětlujete fakt, že veřejnost, ale i některá média (viz např. reportáž na TV NOVA) se přiklánějí na stranu pochodujících a jejich odpůrce hází do jedné škatulky - anarchisté? Veřejnost si plete díry v zákonech se svým latentním anticikánstvím. Závidí, jak se s tím dá taky vydrbat, ovšem za předpokladu, že máte dětí jako smetí, dluhy k nesplacení a v podstatě nic, co byste mohli ztratit. Každá menšina (Ukrajinci, Asiati, Romové) podléhá i v ideální společnosti přinejmenším početní přesile majority, a tak si snáze a rychleji vytváří svoji mikrostrukturu. Kam (stejně jako v majoritní společnosti) patří i kriminalita. A paradoxně u menšin je to víc vidět. Média se obecně formátují tak, že potřebují skandál a krev. Tak jsme je ale zformátovali my, protože když to neteče, přepínáme jinam. Krom toho i v těch řezničtějších médiích nakonec zaznělo: Jediný, kdo se dopustil skutečného násilí byli náckové. Pochopitelně až v čase, kdy to vůdce nemohlo diskreditovat. Čím si vysvětlujete, že radikální pravice jako je DSSS a ilegální organizace jako Národní odpor či Autonomní neonacisté, mají v české společnosti takové sympatie? Tyto skupiny nemají o nic větší sympatie než dobře natočené pivo. Převážná většina jejich zdánlivých sympatizantů (z řad nečlenů) je prostě rozladěná, demotivovaná, ale dost pohodlná na to, řešit zdrojové problémy tj. fašizující tendence latentně přítomné v myšlení zejména ODS, které se projevují tím, co dneska žijeme (přetvářkou, hospodářskou kriminalitou, klientelismem, ochranou majetku namísto humanity a cíleným lechtáním maloměšťáckého ega). h_aluze číslo 15 / jaro 2011 Pak je tam pár skutečných pitomců a pár šíbrů ti jsou nejnebezpečnější. Bylo ale hodně zajímavé sledovat, jak neuvěřitelně se ti branci nacismu nudili během toho, co jejich předseda agitoval. A Bydžovák? Zabednil výklady a zůstal doma. Bydžovským dojde teprve později, že jim starosta nepřinesl vůbec nic. Prozatím jsou rádi, že to nedopadlo hůř a snad i spokojení, že se o nich píše. Obecně ale tohle je na samostatné a hodně dlouhé povídání. Dobrý den, Vzhledem k tomu, že většina českých médií zaujala k událostem v Novém Bydžově polohu mrtvého brouka, pokoušíme se ukázat trochu jiný pohled na věc. Krátký a prostý publikovaný níže patrně dokáže víc, než mnoho chytrých slov. Přemýšleli jsme i nad publikováním reflexí událostí druhou stranou, tedy členy DSSS a spřátelených extremistických skupin, ale je zbytečné zviditelňovat něco, co za to nestojí. chtěl jsem Vám všem dodatečně poděkovat za vaši pomoc za místní Romy. Zažil jsem krásný pocit, že jsou stále v České republice dobří lidé, kteří jsou na straně, kde je pravda. A neodsuzují nás jen kvůli barvě pleti jako většina společnosti. Jsem Vám všem velkým dlužníkem a při dalších podobných akcí jsem Vám vždy k dispozici. My nezapomínáme... děkujeeeeeeeeeeeeeeem Mail byl doručen iniciativě Nový Bydžov není sám, redakce H_aluze zná autora textu. /Tomáš Čada/ autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK foto Nelly Wernischová Jaký máte ze dne v Novém Bydžově pocit? Kupodivu dobrý. I když pochopitelně smíšený. Hodnotím chyby, snažím se zbavit pachuti naší demokracie a je mi líto každého, kým bylo manipulováno. Ale o pocity nejde. Důležitý je čin. Liška, Kocáb a Stehlíková si na takových událostech dělají kariéru, a kdyby to oni nevyprovokovali, šlo by o zcela mírumilovné jarní setkání (zdroj ParlamentiListy.cz) Že je pan Louda i myšlenkový louda. Horváth, Liška, Kocáb a Stehlíková nic nevyprovokovali jen tam prostě byli. Pravda, v Drážďanech stojí i politici mezi lidmi a ne na okraji davu A kariéru si na incidentu (tím myslím neonacistický mítink, ne vlastní zásah) dělal především on. Nazvat plácek plný nácků mírumilovným jednáním je ovšem naprostá zhovadilost. Nějak mu uniklo to podstatné. Jak to všechno pomůže samotné situaci v Bydžově stalo se / 9

7 Maxim Biller: Těžkosti možností a nemožností lásky v růžovém balení Obyčejné lásky Maxim Biller Labyrint 2010, 160 stran přeložila Jana Zoubková Povídková kniha, od mně doposud neznámého německého autora, ze všeho nejdříve zaujala svou obálkou. Je na ní totiž fotka mého oblíbence Michala Nanoru. Sedí na ní v jedoucím metru, nervózně sleduje okolí a na rameni mu spí mladá dívka. Pod obálkou s touto fotkou je pak kniha až nebezpečně růžová. Mladá dvojice, metro, autor žijící v Berlíně, evropské mecce alternativní kultury, agresivní růžová barva a Eminem české hudební publicistiky jako model z obálky, to vše ve mně vzbudilo jisté podezření. Podezření, že by se mohlo jednat o něco, co bych z trochou nadsázky označil jako hipsterská literatura. Mělká alternativa, mělká narace. Taková četba nemusí být ovšem nutně nezáživná. Člověk se může naopak u takového čtení často výsostně pobavit a zároveň některé aspekty knihy pěkně žlučovitě zkritizovat, což je zábava na druhou. Takže jsem neváhal a knihu si pořídil. Jakmile jsem se ovšem začetl, musel jsem toto podezření okamžitě smést se stolu jakožto liché. S žádnými hipsters nebo bobos (bohémští buržousti) a jejich malichernými problémy se tu nesetkáte, žádné neuvěřitelné a přesubjektizované historky se nekonají a za mělké Obyčejné lásky už vůbec označit nelze. Maxim Biller disponuje schopností vystavět zajímavou a čtivou povídku prostou zbytečného sentimentu. Hrdiny jednotlivých povídek jsou lidé různého věku, většinou ze střední společenské vrstvy. Tematicky se 27 kratičkých povídek nemotá okolo ničeho jiného, než jsou vztahy, rozchody, setkání, lásky skutečné i domnělé, naděje, zklamání, strach ze samoty, samozřejmě sex a další podobná témata, která se mohou schovat v růžových deskách. To lze ostatně předpokládat už z titulu knihy. Nenechte se však zmást onou růžovou barvou a slovem Láska v názvu a nečekejte přeslazenost. Nečekejte ani sladkost. Tohle není červená knihovna. Pokud během četby ucítíte na špičce jazyka něco jako sladkost, půjde jen o velice krátký pomíjivý okamžik, který brzo odvane a pocit sladkosti vám v ústech velmi rychle zhořkne. Ve všech povídkách je více či méně patrný chlad, samota, úzkost, bezmoc. Krom běžných vztahových problémů a někdy až úsměvných sexuálních úchylek nejsou ojedinělá ani tak závažná témata, jako jsou AIDS, vražda či sebevražda. Krátký rozsah jednotlivých povídek vám proto pravděpodobně přijde vhod. Všechny ty nespokojené a neuspokojené postavy můžete rychle opustit. Nahlédnout jen trošičku do jejich života, srovnat se svým vlastním a pak jít dál v naději, že následující povídka už bude trochu optimističtější, že konečně nějaká láska dojde naplnění. Vaše naděje v Billerův optimismus však ve většině případů naplnění také nedojde. Tohle není americký romantický film, tohle jsou obyčejné lásky. Tam kde je v romantickém filmu happy end, u Billera teprve začíná skutečný život, který nemá happy endy, který má jen ten jediný, pro nás všechny společný, konec. Přesto má poslední povídka slovo happy end alespoň v názvu. Zdánlivá monotematičnost může odrazovat od soustavného čtení. Ideální je asi opravdu příležitostně si četbu dávkovat. I když jde v každé povídce především o lásku, zápletky jednotlivých příběhů a Billerem živě vykreslená prostředí jsou pokaždé jiné a originální. Maxim Biller je Žid ruského původu, narozený v Praze a žijící v Berlíně. Jeho světoběžnictví se odráží v příbězích. Berlín, Praha, Franfurkt, Hamburg, Lublaň, Jeruzalém, Tel Aviv, New York, Paříž - různá prostředí, různá dějiště, hlavní téma stejné, touha po lásce, někdy marná a někdy zdánlivě úspěšná snaha o její naplnění. Zajímalo by mě, kolik z vyřčeného se nějak dotýká skutečné životní zkušenosti tohoto nenápadného proplešlého padesátníka a co je pouhou spisovatelskou licencí. Zajímavostí je, že za svůj román Esra se Biller od lidí, jež se našli v jeho postavách, dočkal žaloby a kniha byla následně soudně zakázána a stažena z pultů. Z hlediska autenticity četby jsou však úvahy nad tím, co je odraz skutečného života a co je čistá smyšlenka, zcela irelevantní. I když jsou některé zápletky neobvyklé, stále věříte, že to co je vám zde předkládáno, je skutečný život, že tohle se opravdu může dít někde docela blízko vás, že se to může stát přímo vám. Jakožto hudební nadšenec, který vše poměřuje svou oblíbenou muzikou, se neubráním srovnání. Billerovy povídky jsou dost podobné třeba písničkám skupiny Chokebore. Úsporné, neurčité příběhy o možnostech lásky z různých měst a míst. Občas tvrdé, ale většinou křehké. Smutek sem tam prozářený sluncem. Úzkost se stále přítomným vnitřním vtipem. Nikoho, kdo byl někdy zamilovanej, nebo Christian Futscher Květy krve: básně chorého muže z vídně Překlad Ondřej Buddeus Nakladatelství Petr Štengl 2010, 48 stran Asi každý z nás má někdy chuť někoho zabít, utlouci třeba kladivem, zardousit holýma rukama, vlepit pár facek, nakopat zadek. Vedou nás k tomu různé pohnutky: nešťastnou láskou počínaje - strachem z čehokoliv konče. Možností je nepřeberné množství a realizací samotného aktu ublížení jakbysmet. Důležitým faktorem se však stává pocit viny či morální výbava vykonavatele. A tak (naštěstí) většinou zůstane jen u zbožných přání, jež plní funkci verbální úlevy. Stane-li se jinak, označujeme pak tyto osoby za vrahy, devianty, úchyly, asociály atd. Nesympatizujeme s nimi! Jak tedy nahlížet na Christiana Futschera, rakouského básníka, který zcela bez předsudků líčí požitky z mordu. Na všechny otázky/ Odpovím v budoucnu/ Jen následujícími slovy: / Roztavit/ Povraždit/ Rozsekat/ Sežehnout/ Pověsit / Je snad úchylný, když ve sbírce Květy krve popisuje, jak netrpělivě vyčkával na větvi v korunách stromu příchodu oběti a jak blažen bodal do těl nožem? Měli bychom pochybovat o duševním zdraví autora, pokud se beze studu chvástá tím, že nejlepší je stejně si to alespoň myslel (takže nikoho), četba těchto povídek neurazí. Výborné čtení do vlaku, metra, tramvaje nebo kavárny. Přečíst jednu dvě povídky, zaklapnout a jít dál zas žít svůj život. Prostě dobrá povídková kniha. /Jakub Horák/ autor studuje bohemistiku a ZSV na PF UJEP a zajímá se o současné hudební dění Christian Futscher: Každá vražda se počítá milenkám uříznout všechny prsty, pokud nechcete, aby jimi hladila někoho jiného? Pravděpodobně se vám básně o týrání dětí či rozmasakrovaných údech budou hnusit. Nutno však připustit, že v sobě nesou jakousi frivolní poetiku, i když je nasáklá krví. Například v básni s názvem Řádný Rakušan se dovídáme cosi o povaze a zaujatosti Rakušanů celkově: Plivat krev/ Cenit zuby/ Plivat krev. Jiné verše zas pobaví svou všedností, takříkajíc v jednoduchosti se skrývá krása a hlavně vtip. Na levé ruce má šest prstů/ Protože si při štípání dřeva/ Přištípla jeden navíc. Čteme-li Květy krve s nadhledem, můžeme objevit černý humor, škrablavou ironii i fascinující morbiditu. Zamyslíme-li se nad inspirací či motivací sbírky, pravděpodobně kořeny tkví v městských legendách, pověstech, anekdotách či lidové slovesnosti, kde málokterý příběh dopadá dobře a takřka pokaždé někdo zemře. Protože mě nechtěla políbit francouzsky/ Vyříznul jsem jí / Když už dávno nebyla při smyslech/ Jazyk z pusy/ A osmažil si ho na pánvi/ S pepřem a solí. Verše jakoby vytržené z Hanibala. Není však i kanibalismus přirozenou součástí lidského počínání (ano, ano civilizovaná společnost má s tímto stanoviskem dosti problém, přesto o pojídání lidí v minulosti existuje řada seriózních publikací)? Čili, připusťme fakt, že umírat je lidské. /Alice Prajzentová/ autor je studentkou bohemistiky na PF UJEP foto archiv autora foto archiv autorky 10 / knihy / recenze h_aluze číslo 15 / jaro 2011 knihy / recenze / 11

8 Olga Tokarczuková: Kosti mrtvých, morální úpadek živých Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Olga Tokarczuková Host, 264 stran Polská prozaička Olga Tokarczuková svůj nejnovější román zasadila do Kladského pomezí a dala mu nálepku morálního thrilleru. Co se však pod těžkou slupkou názvu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých a morálním podtitulem vlastně skrývá? Román o obžalobě lidského chování vůči přírodě. Za název románu si autorka zvolila verš mystického básníka Williama Blakea, ke kterému často v textu odkazuje. Kromě Blakea se čtenář v románu setká i s několika narážkami na Čechy a na Českou republiku. Hned v úvodu knihy umírá soused hlavní hrdinky, Jany Dušejko, myslivec řečený Velká noha na udušení srnčí kostí. V průběhu text vrcholí několika zvláštními vraždami myslivců z místního spolku sv. Huberta. Stopy a zřejmé důkazy ukazují na fakt, že vrahem je mstící se lesní zvěř. To se však zdá vyšetřujícím policistům nedůvěryhodné a nemožné. Olga Tokarczuková napsala román o pomstě přírody člověku, ve kterém vyjadřuje svérázným způsobem svůj názor na zabíjení zvířat, potažmo na mysliveckou kulturu. Hlavní hrdinka pracuje v odlehlé česko polské Kladské kotlině jako učitelka v místní škole. Její absolutní až neomezené ztotožnění se se zvířaty pochopitelným, ovšem až do krajnosti vyhraněným soucitem, je společně s vášní tvořit a zkoumat horoskopy jedinou náplní jejího života. Tokarczuková si v knize dovedně pohrává s protipóly zla a dobra. I když v jejím podání není dobro bráno jako dobro absolutní. Například legální myslivecký lov, který staví proti pytláctví. Ani ten totiž není v knize chápán jako jasné dobro. I proti němu bojuje hrdinka se stejným zápalem jako proti zlu v podobě pytláctví. To považuje za větší zlo ohledně toho, že pytláctví neuznává žádná pravidla. Právě to byl důvod, proč Tokarczuková tyto dva druhy zabíjení postavila proti sobě. Ovšem ohledně boje proti zlu se nejedná jen o boj proti pytláctví. Důležitou součástí je také boj proti kácení živých stromů, keřů a vůbec proti dehonestaci přírody. V konání Jany Dušejkové odkazuje Tokarczuková na postavu Dona Quiota a jeho boj s větrnými mlýny. Jako Sancho Panza v tomto románu působí věrný druh hlavní hrdinky její nejlepší a největší kamarád Suzuki Samuraj. Díky svým ekologickým aktivitám je Jana Dušejková nechvalně známá v celém okolí. Kromě svého souseda Mátohy, s kterým občasně prohodí pár slov, prodavačky jednoho obchodu a svého bývalého žáka Dionýse, kterému pomáhá překládat Blakea, nemá nikoho. Pro všechny je pomatenou starou ženou žijící na samotě. Nikdo ji nebere vážně. Dokonce ani policie, které píše dopisy, v nichž za pomoci svých horoskopů ukazuje na jasná vodítka směřující k lesní zvěři v případech nevyřešených vražd. Leitmotivem prostupujícím celou knihou je křesťanské přikázání nezabiješ. To zde dostává zcela nový rozměr. V tomto případě má totiž ten, co zabíjí, ušlechtilé pohnutky a tím toto přikázání staví do zcela jiné roviny. Autorka ve svém nejnovějším textu používá čistá a přesná jazyková vyjádření. Čtenář nemá žádný problém představit si veškerá lesní zákoutí, ale i chalupy či bizarní vraždy. Jazyk textu ničím nenarušuje plynulý dějový sled a konání hlavních postav. Tokarczuková čtenáři nabízí román bez všech možných jazykových příkras. V takto koncipovaném textu by byly čtenáři na obtíž a bez užitku. Celý text jde čtenáři naproti však nejen díky lehkému jazyku. Kompoziční struktura textu v jednoduchém sledu stále graduje. Žádné odchylky od základní kompozice se nekonají. Čtenář se tak nevydá do minulosti hlavních hrdinů ani jejich budoucnosti. Vypravěč v první osobě jednotného čísla je velice důvěryhodný. Vše vypráví ze své pozice fokalizátora. Tokarczuková pro umocnění čtenářského zážitku použila syrový styl vyprávění v jednoduché kompoziční stavbě. Pečlivě volila také větné stavby. Text se čte hladce. Čtenář se nemusí vracet o několik stránek vzad, vše pochopí z řečeného. Žádná složitá souvětí, nýbrž jednoduché věty tvoří celý román. Tokarczuková si byla vědoma faktu, že vševidoucí vypravěč by pro její ekologickou moralitku nebyl vhodný. Jedna z nejvýznamnějších polských autorek současnosti nám naservírovala román o otázkách dobra, zla, hříchu, ale hlavně o rovnosti či nerovnosti lidí a zvířat. Románem plným ekologie strhává současnou módní masku lidského pokrytectví a nutí čtenáře položit si otázku, zda péče o vlastní duševní zdraví nás opravňuje k pasivitě a nevědomosti vnímání světa kolem sebe. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je temný román o současném konzumním světě, který podtrhují černobílé ilustrace Jaromíra Švejdíka. Po přečtení románu v čtenáři zůstane nepěkný otisk našeho světa v přírodě a zároveň obava, jak vše bude nadále Jiří V. Vyorálek: Procházka obecním muzeem Vzpomínkovník Jiří V. Vyorálek Tribun EU 2010, 80 stran Napsat v šestadvaceti sbírku o smrti může působit pošetile. Nenapsat v šestadvaceti sbírku o smrti je neúnosně těžké. Čím je člověk starší, tím víc ostatních odchází. Odchází bez rozloučení, bez možnosti náprav. A jednou to zkrátka přeteče. Psaní je asi vždy tak trochu terapie a v případě potkávání se se smrtí, je to jedna z mála terapií účinných. Vzpomínkovník Jiřího V. Vyorálka byl patrně terapií autorovi, a je terapií i mně jako čtenáři. pokračovat, kam svět vlastně míří. Nezbavím se podezření, že Olga Tokarczuková si tímto románem uzavřela přístup do všech lesů. Jestliže myslivci čtou romány, mohla by se pro ně stát další lovnou zvěří. Tokarczuková svůj dosud nejlepší román Běguni nepřekonala. Podařilo se jí však to, co zamýšlela. Napsala morálně drásavou výpověď o našem současném světě, kterým chtěla probudit čtenáře z letargie. /Jan Hübsch/ autor žije v Hradci Králové, je členem Slovanského kulturního institutu Smrt byla vždy zmlazovacím řezem rodokmenu. Nová tíha vyrůstá ze společných kořenů. Vracím se k vám vlastním růstem, píše na úvod knihy Vyorálek a smrt se v jeho slovech mění na pouhou nutnost, která je sice vždy nablízku, ale svým konáním vlastně omlazuje pučení stromu. A v tu ránu mi dochází, že ten vzpomínkovník není odkazem k holčičkovským památníčkům, ač by tomu i ten růžový přebal napovídal, ale je to spíše z rodu stromů, bratr frňákovníku, z něj však neporostou dlouhé nosy. Po pozření jeho plodů totiž konzument vstřebá všechny ty zmlazovací řezy a stane se součástí tohoto růstu. V prvním oddíle Rezekvítkům jsme na začátku cesty, je to o lásce, o lásce živé. O jejím hledání, nacházení i odcházení. Verše jsou někdy hravé: Bez ženy / O ženě / S ženou / O ženě / Ženu ženou ( ) možná tak nějak přespříliš, někdy navoněné Svírají kliku srdce / Každý z jedné strany / Vyčkávaje / A prstíčky se třpytí / Klíčová dírko, co teď? / Hle, chloupky z kopřiv / Na klice na srdci až vzniká nepříjemný pocit na patře a člověk touží vyvětrat, aby se zbavil foto archiv autora 12 / knihy / recenze h_aluze číslo 15 / jaro 2011 knihy / recenze / 13

9 jakési ulpívající sladkosti, ale již zde je cítit, že přes jisté přešlapy kráčíme správným směrem. Je možné se ptát, zda není podél cesty příliš kvítků a kytiček, zda není nadužíváno nadužívaného, ale louky na kterých Skleněné pivoňky vyschle voní dovedou potěšit nenucenou objevností nebo alespoň jejím pocitem. V druhém a třetím oddíle Vzpomínkovník a Polární zář se setkáváme právě se smrtí, s časem ubývajícím, s odchody. Vyorálek není nikterak nový, spíše jeho verše působí trochu anachronicky. Nebojí se velkých slov, ale nedělá velká gesta. Nepokrytě užívá velká témata (láska, smrt), ale nedehonestuje je jejich vyprazdňováním. Při čtení básně Pramamince snad vzpomeneme na Halasovy Staré ženy, ale obě básně společně spíše vytvářejí obraz odcházejícího, než že by ta Vyorálkova nějak parazitovala. A není to jen případ této básně. Vyorálek je poučený čtenář a inspirovaný básník, nikoli padělatel a zloděj. Při čtení Vyorálkovy sbírky jsem měl pocit, jako bych vstoupil do obecního muzea. Je nepatrné, snad sbírkami nepřekoná krajské instituce, ale jeho kurátoři mu rozumí. Ne všechny postupy využité při aranžování sbírek jsou z jejich hlavy, ale inspirace není nápodoba a všeho je činěno s mírou. Vzhledem k tomu, že do muzea příliš návštěvníků nechodí, na exponáty sedá jemný prach, který když někdo rozvíří, jako by nasněžil. Stává se nechtěným pravidlem, že dobrá sbírka není též stejně dobře vypravena do světa. Neznám Jana Jemelku, ale mám pocit, že kvalitní mladý básník nesehnal kvalitní výtvarný doprovod. Pokud skutečně Vzpomínkovník není nápodobou památníku, nad kterým budeme ve stáří jen nostalgicky pofňukávat, ale nic více z něj nevykřešeme, dělají Jemelkovy ilustrace a jeho návrh obálky knize medvědí službu, protože právě k těmto nostalgickým kýčům odkazují. Škoda. /Tomáš Čada/ autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK foto Nelly Wernischová Ne každá kniha musí nutně vyjít Zamyšlení nad nakladatelskou praxí při čtení povídek Aleše Burdy Příběhy psané na oprátce Aleš Burda Šimon Ryšavý 2009, 176 Kniha Aleše Burdy Příběhy psané na oprátce je exemplárním příkladem toho, jak snadné je u nás publikovat. Při zběžném pohledu bychom tento fakt mohli považovat za pozitivum, ale bližším ohledáním zjistíme opak. Následující řádky budou spíše kritikou nakladatelské praxe než recenzním textem. Dopředu upozorňuji, že vybírám krajní, nikoli však výjimečné, případy. Níže řečené neplatí obecně pro všechna nakladatelství a na všechny autory. Bohudík. Pro mne naprosto neznámé nakladatelství Šimon Ryšavý se zhostilo Burdovy publikace v pravdě se vší pompou. Vyjadřovat se ke grafické a typografické úpravě knihy nejsem zcela oprávněn, ač i oko laické musí při pohledu na knihu vzpomenout detektivní cyklostylové příběhy produkované jak na běžícím pásu v letech devadesátých. Co však hodnotit mohu, je redakční práce, jíž se knize dostalo. Rovná se nule. Na internetových stránkách nakladatelství, ne příliš překvapivě nehotových, nalezneme krom e-shopu, jenž čítá pár desítek neznámých titulů, i výzvu: Chcete vydat knihu? Lákavá nabídka. Jak je vidno, jsou tací, kteří se na ni lapí. Není se čemu divit, každý kdo píše, touží mít své texty pěkně častěji nepěkně svázané. Jenže vydat knihu neznamená převzít od autora rukopis, napálit jej na bílé stránky a třeba jej i distribuovat. Vytvoření knihy je, v ideálním případě, velmi náročná práce. Autor v první řadě musí pověřené nakladatelské pracovníky zaujmout. Následně by měla mezi nakladatelstvím a autorem vzniknout čilá komunikace. Autor by měl být nakladatelskými pracovníky, především redaktorem a editorem, nabádán co pozměnit, co vymazat, co zapomenout, co připsat. Nakladatelství by mělo autorův text znát a stát si za ním. Vždyť jde přeci o dobré jméno nakladatele. Vždyť když se vydá věc nehotová, hanba padá na jeho bedra. Ale je tomu opravdu tak? Každé vydání něco stojí. Peníze to nejsou malé. Původně nakladatelství platila autorovi a spoléhala na zájem čtenáře, v dnešní praxi to funguje naopak. Čtenář venkoncem neexistuje a existenci nakladatelství platí autor. A zde tkví kámen úrazu. Nakladatelství již neslouží tomu, čemu by sloužit měla, tedy vydávání knih. Jsou to prostě taková lepší copycentra, v nichž autoři stojí fronty a nabízejí s chechtáky v rukou své tiskoviny k publikaci. Nakladatel nežije z prodaných knih, ale z autorů. Houby mu záleží na tom, jak jeho práce vypadá. Pokud je autor spokojený a tomu bude stačit ke štěstí málo není co zlepšovat. Neexistuje redaktor, neexistuje editor. Vždyť komu na jejich slovech záleží. Ve chvíli, kdy je autor zákazník, má svaté právo říci: Co vy mi máte, panáčkové, co kecat do mého psaní, já si své zaplatil! A i kdyby autor nakrásně toužil po reflexi, musel by napřed nakladatelského pracovníka zaplatit. Vzhledem k tomu, že knihy vydávají povětšinou nadšenci z naspořených drobtů (pokud tedy obec neproplatí publikování svým potentátům), těžko si lze představit, že ve své peněžence naleznou sumu větší než tu, která je potřebná k vytištění knihy. Obdobně jsou na tom knihy placené z grantů. Znám to z vlastní nakladatelské praxe. Grantové kontrolory nezajímá kvalita díla, jde jim o to, aby bylo na publikaci náležitě otištěné logo té dané organizace, aby kniha vyšla ve stanoveném termínu, a pak je každému šumák, jaký je obsah, nedej bože, jaká je jeho kvalita. Chtěl jsem však psát o Příbězích psaných na oprátce. Burdův povídkový soubor se vyznačuje všemi neduhy, jež jsem výše uvedl. Nikdo si nedal tu práci po autorovi řádně texty pročíst, pročistit je. Nikdo autorovi neřekl, že literaturou není vše, co je napsané. Jediný, kdo se na knize dle tiráže podílel, je korektorka, která buď knihu přelétla čtvrtkou oka, nebo neumí česky. Burda se viditelně snaží, ohledává růz- 14 / knihy / recenze h_aluze číslo 15 / jaro 2011 zamyšlení / 15

10 né žánry (sci-fi, detektivka, western, rodinné drama ad.), pokouší se budovat atmosféru, využívá řekněme literární řeči (např. aluze v názvu). Ale co naplat, když vše, co autor vytvořil, je jen nápodobou něčeho, co tu již bylo v daleko lepší podobě. I snaha zaujmout první signální, kdy jsou nám milostné, násilné a alkoholové scény podávány s pornografickou netečností, řeznickou strohostí a ochmelkovskou všeznalostí, nemá patřičný efekt. Množství koitů, vyhřezlých vnitřností a vypitých piv se stává nudným kolovrátkem, ze kterého malinko vytrhnou povídky s osobní tematikou, do nichž se promítá alespoň síla prožitého. Jenže i tyto jsou na úrovni lepších slohových cvičení. Burdova kniha je jednoduše řečeno Touha v Pěně dní: Miniatura k románu Borise Viana Milovat, když už není naděje: jenom toto je láska. (M. Holub) Věda nás učí, že prostor je něco objektivního, že je nezávislý na člověku, který jej obývá. Máme ale špatného učitele, neboť, obrátíme-li se ke svému prožívanému životu, ihned zjistíme, že prostor se prohýbá pod kroky naší subjektivity a že pohyb, kterým se v něm pohybujeme, není řízen fyzikálními zákony, ale principem touhy. Ta dokáže prostor zcela osvětlit a prolomit i ten nejzažší horizont, zrušit jakoukoliv vzdálenost, či naopak, uniká-li jí neodvratně to, po čem touží, zapříčiní sevření prostoru tak, že dusí. V obou případech se přitom může jednat o prostor stejného pokoje. Pěna dní (1947), kniha francouzského spisovatele Borise Viana ( ), je románem touhy, v němž hlavní proud děje ukazuje, jak se proměňuje svět pod jejími přívaly. Touha je cílený pohyb v prostoru, je to sám život. Neexistuje tudíž prostor objektivní, ale pouze subjektivní, neboť jedině ten dokážeme díky tomu, že v něm žijeme, prožít. Pohyb může rovněž patřit jenom individuu, neboť jej provádíme pomocí svého zakoušeného těla, které nepatří nikomu jinému a je způsobem vetkávání našeho elánu do světa. A tak, když je každý uzavřen ve svém (subjektivním) prostoru a je svým (vlastním) pohybem, špatná, velmi špatná. To mi nikdo nevymluví. Autorovi může být stydno, že šel s takovouto olysalou kůží na trh, ovšem daleko větší hanba by měla být nakladateli, který evidentně nemá potřebu provádět svou práci. Psát mohou i neumělí, je na vydavatelích, aby odlišili zrno od plev. /Tomáš Čada/ autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK rodí se skutečný život tam, kde se tyto prostory a pohyby potkají s jinými, kde se takříkajíc protnou tím, že se překryjí. Jedním z výrazů tohoto setkání je láska, třeba ta mezi Chloé a Colinem z Vianova románu. Čím je tedy ona touha, která je podstatou subjektivity? Jistě není potřebou, protože ta (narozdíl od touhy) dochází uspokojení v okamžiku svého naplnění (žízeň zmizí, až se napijeme). Avšak elán, který žene touhu, nepramení z nedostatku (jako je tomu u potřeby), ale je skutečným projevem člověka ve světě, bytosti, která když netouží, tak nežije. Proto nemůže touha nikdy natrvalo spočinout sama v sobě a dojít svého naplnění, stejně jako se nelze usadit v přítomnosti a nemuset být tím, kým ještě nejsme. Jak se touha proplétá světem, proměňuje se, a to vždy v okamžiku, kdy ulpí na vytouženém objektu. Je jím totiž uspokojována, ale není uspokojena. To, co touhu uspokojuje, ji činí intenzivnější přesně v té míře, v jaké ji uspokojuje, takže uspokojování znamená udržování touhy, spíše než její zrušení. (...) Vytoužené ji nenaplňuje, nýbrž ji prohlubuje, anebo ji spíše naplňuje, protože ji prohlubuje. 1 Touha natolik obemyká svůj předmět, že jej nenechá vymanit foto Nelly Wernischová se ze svého objetí a dovolit mu setřást ze sebe vytouženost, kterou ho zahrnula. S tím jak se šíří touha, se rozšiřuje i prostor, až se stává nezměrným. Pokoje bytu, v němž spolu Colin s Chloé žijí, rozšiřují své stěny pod přívaly paprsků slunečního světla. Atmosféru zářivosti dosvědčují i magické předměty jako třeba pianococktail, podivuhodný hudební nástroj, který je zařízen tak, aby každé notě odpovídal určitý alkohol, likér nebo aróma. Pedál forte je na šlehaná vejce a pedál piano na led. Na sodovou vodu je třeba zahrát trylek ve vysokém rejstříku. Množství je vždy přímo úměrné době trvání. 2 Spíše než v bytě spolu šťastný pár žije v růžovém obláčku, který má pro sebe celé nebe a v němž je teplo a voní to tam skořicovým cukrem. A je to právě touha, která je vždy o krok pozadu za vytouženým, kterou je tento oblak hnán. A to tak rychle, že záhy vypluje z prostoru reality, který se mu bláhově snažil postavit do cesty. Realita je bezbarvá. Zato automobil, jímž jede zamilovaný pár na svatební cestu, má barevná skla, kterými si jeho pasažéři upravují obraz světa vně oken. Boris Vian / foto cs.wikipedia.org Mám vytáhnout žlutá skla?, zeptal se Colin. Dej tam nějaké barvy... Colin stiskl zelený, modrý, žlutý a červený knoflík a místo dosavadních skel se objevila jiná, vždy v příslušné barvě. Člověk si připadal skoro jako v duze, a jak míjeli telegrafní tyče, tančily na bílých kožešinách pestrobarevné stíny. Chloé se teď cítila lépe. Realita se ale nemíní tak lehce vzdát a už na další stránce románu posílá do boje za svá práva dělníka člověka, který je příliš svázán s půdou země, než aby se nad ní povznášel. Šťastný pár je na okamžik vytržen ze svého štěstí. Proti sobě se staví láska a práce. Zde ještě láska vítězí. (...) Lidé ztrácejí příliš mnoho času tím, že vyrábějí věci určené k spotřebě. Nemyslíš ale, že by raději zůstali doma, objímali své ženy a chodili na plovárnu a po zábavách? Ne, protože oni na takové věci nemyslí, odpověděl Colin. (...) Zařídí se to tak, aby museli pracovat po celý čas, a proto jej nemohou využít pro sebe. Takže jsou vlastně hloupí? poznamenala Chloé. Ano, jsou hloupí, přisvědčil Colin. Právě proto táhnou za jeden provaz s těmi, co jim namlouvají, že práce je to nejlepší. Tím se sami zbavují možnosti přemýšlet a hledat cestu vpřed a dál nepracovat. Mluvme o něčem jiném, navrhla Chloé. Takové hovory člověka unaví. Pověz mi radši, jestli se ti líbí mé vlasy? Už jsem ti řekl, že se mi líbíš celá i v detailech. Tak prober ty detaily hezky jeden po druhém. Nápor reality však přece jen začíná pozvolna směřovat k tomu, aby oblak vonící po skořici protrhl. Využívá k tomu těla Chloé, kterému nasazuje okovy z nemoci a nutí ji kašlat, jako když se trhá hedvábná látka. Nemoc připoutává Chloé k lůžku. Lůžko má cosi společného s hrobem a nemocný zase se zemřelým, neboť ani jeden nemá křídla. Colinova touha (láska) určuje jeho kroky ve světě a veškerým svým počínáním směruje k péči o milovanou osobu a k boji s její nemocí. Může však duch (láska) vyhrát nad hmotou (nemocí)? A nevítězí již v okamžiku, kdy se proti ní staví a svým usilováním, byť marným, ji popírá? Nová situace se promítá i do vzhledu místností, které čerpají své vzezření od lidí, kteří se v nich pohybují. 16 / zamyšlení h_aluze číslo 15 / jaro 2011 zamyšlení / 17

11 Vyšli z pokoje do předsíně. U okna se Chloé zastavila. Co se to tu děje? Je tu nějak méně světla než jindy... Kdepak, je tu slunce ažaž, odporoval Colin. Není, trvala na svém Chloé, dobře se pamatuji, že slunce šlo až sem po ten vzorek na koberci, a teď jde jenom sem...! Každé místo nese nánosy toho, co jsme tam zažili. Celý náš svět je souhrnem těchto míst, neboť, i když jsme na nich poprvé, již je prožíváme po svém. Tyto prostory, které jsme si zabydleli v nich prožitou zkušeností, nám pokaždé, když do nich znovu vstoupíme, vrací to, co jsme jim propůjčili. Potkáváme v nich sami sebe. Místnost se může zmenšovat jen proto, že jsme ji kdysi stvořili velikou. Slábnout sluneční paprsky zakusí jen ten, kdo jimi předtím nechal vše ozářit. Naše subjektivita konstruuje prostory tím, že v nich žije. Magicky přitom ohýbá fyzikální zákony. Rohy pokoje se měnily a zaoblovaly se. Colin a Chloé teď byli uprostřed jakési koule. (...) Jak se teď doktor dostane do pokoje, když je takovýhle? řekla Chloé. Lékař sice nakonec přišel, ale nemoc se ho nezalekla. Jediná naděje vyléčení spočívá v květinách, kterými má být Chloé neustále obklopena. Tato situace přináší nový střet s realitou, neboť donutí Colina, aby začal shánět práci, kterou tolik opovrhoval. Aby zaopatřil dostatek květin, rozprodá i část zářného vybavení bytu včetně pianococktailu. Místnosti, v nichž se román odehrává, pak začnou svými zdmi škrtit děj, který nemá kam šťastně vyústit. splýval s podlahou, byl s ní spojen zvláštními polorostlinnými, polonerostnými útvary, rostoucími ve vlhkém temnu. Dveře na chodbu se nedaly otevřít, zbýval jen úzký průchod vedoucí z předsíně do pokoje Chloé. (...) Předsíň teď vypadala jako sklepení. Aby se dostali do pokoje Chloé, museli sehnout hlavu. Zatloukači rakví už odešli. Už nebylo vidět Chloé, jen starou černou bednu, označenou pořadovým číslem a celou otlučenou. Každý konec je tragický. Nejde však nakonec o to, co mu předcházelo? Nyní, namísto pokusu o závěr, nechme znít dvě básně Miroslava Holuba, které se beztak samy vnucují, abychom jimi skončili: Pianococktail / foto Dveře 3 Jdi a otevři dveře. Třeba je tam venku strom, nebo les, nebo zahrada, nebo magické město. Jdi a otevři dveře. Třeba tam pes škrábe. Třeba je tam tvář, nebo oko, nebo obraz obrazu. Jdi a otevři dveře. Když je tam mlha, spadne. Jdi a otevři dveře. I kdyby tam byla jen tikající tma, i kdyby tam bylo jen duté vanutí, i kdyby tam nic nebylo, jdi a otevři dveře. Aspoň průvan bude. Láska 4 Dva tisíce cigaret. Dvě stě kilometrů od stěny ke stěně. Půldruha věčnosti bdění nad sníh marnějšího. Tuny slov starých jako stopy ptakoještěrů v písku. Sto knih, které jsme nenapsali. Sto pyramid, které jsme nepostavili. Smetí. Prach. Hořko jako na počátku světa. --- Vpravdě pravím vám: bylo to krásné. Poznámky 1 BARBARAS, Renaud. Touha a odstup. Praha: OIKOYMENH, s Pasáže z románu cituji dle: VIAN, Boris, Pěna dní. Červená tráva, Praha: Odeon, s. 3 HOLUB, Miroslav, Časoprostor, Praha: Odeon, s Tamtéž, s. 30. Strasti se tísnily v pokoji a zuřivě dusily jedna druhou. (...) Pokoj se značně smrskl. Koberec na rozdíl od jiných místností ztloustl a lůžko teď stálo v malém výklenku ve zdi se saténovými závěsy. Velké podlouhlé okno bylo celé rozdělené kamennými stvoly, které už přestaly růst, na čtyři malá čtvercová okénka. (...) V místnosti byla skoro tma. Okno se smrsklo na šířku pouhých deseti centimetrů a světlo zvenčí sem přicházelo jen úzkým pruhem. (...) Do jídelny se už nedalo vůbec vejít. Strop skoro Použitá literatura: BARBARAS, Renaud. Touha a odstup. Praha: OIKOYMENH, s. BOGGIO, Philippe, Boris Vian, Praha: Paseka, s. HOLUB, Miroslav, Časoprostor, Praha: Odeon, s. VIAN, Boris, Pěna dní. Červená tráva, Praha: Odeon, s. /Tomáš Tlapa/ autor studuje na FHS UK v Praze obor Studium humanitní vzdělanosti foto archiv autora 18 / zamyšlení h_aluze číslo 15 / jaro 2011 zamyšlení / 19

12 Svět v textu Na určitých místech v realitě se chováme určitým konvenčním způsobem. V čekárně čekáme; v restauraci sedíme a jíme; na fotbalovém hřišti pobíháme sem a tam; v opeře posloucháme nebo alespoň předstíráme, že posloucháme. Podle podobných pravidel, která jsou spojována s konkrétními místy, jedná i čtenář, když přistupuje k textu. Prostor, ať již prostor v realitě nebo prostor konstruovaný ve čtenářově mysli, není jednolitým univerzem, lze ho členit podle nejrůznějších klíčů. Například podle již naznačeného způsobu jeho funkčnosti. Členění textu jako prostoru je založeno na stejném elementárním schématu. A zde již stojíme před vlastním vymezením typů textových míst. Ale ještě než projdeme základní typologii textového prostoru, musíme si alespoň rámcově vymezit kritéria textu. Pro nás bude nyní textem jakákoliv skupina slov, jedno jediné slovo či dokonce jen několik písmen (jak uvidíme v mnohých případech). Nejde nám totiž ani tolik o strukturní vlastnosti textu, jako o čistě formální hledisko. A tímto hlediskem je pro nás zřetelná přítomnost textovosti, psané verbálnosti, písma v nejširším smyslu slova. Náš čtenář nemusí být nutně pokořitelem rozsáhlých literárních textů, náš čtenář prostě jen čte stejně román jako cedulku ve výkladní skříni. Živé mluvící texty Většina textů, které nás v každodenním životě obklopují, s námi komunikuje: rozumíme jim; sdělují nám informace, na které jsme schopni reagovat podobně jako na mluvenou řeč (pokud ovládáme příslušný jazyk); chápeme je; jejich slova vnímáme jako abstrahované myšlenkové pojmy. Tyto texty jsou pro čtenáře tedy živé, třebaže si v běžné souvislosti možná život představujeme jinak. Rozhodně však k nám promlouvají. Je v nich potenciálně ukryt fikční svět, jehož tvář závisí částečně na naší vlastní fantazii. V těchto textech jsme zvyklí se pohybovat jako v místech, která nám denně slouží. 1. Dům Začneme místem nejintimnějším, totiž uzavřeným soukromým prostorem, který byl napsán pouze pro úzký kruh čtenářů a do kterého tito čtenáři nikoho cizího nepustí. Osobní dopisy, písemné rozhovory ukrývající zprávy, oznámení, blahopřání, rady, prosby a vyznání jsou prostorem, který je prosycen osobním rozměrem psaného. Dovoleny jsou zde nespisovné výrazy, nekonvenčnost, pohyby sem a tam v roztěkanosti informací, stejně jako když doma chodíte v pantoflích a nevadí vám, že knihy leží na prádelníku. Onen úzký okruh lidí, který zná obsah těchto textů, bychom mohli nazvat jakousi textovou rodinou, jež dohromady obývá její obsah jako areál rodinného sídla. Text-dům nemusí však být hermeticky uzavřeným hradem pro zasvěcené pakliže máte k někomu důvěru, pozvete jej do svého textu na návštěvu: začínající básník podá svou práci kolegovi s otázkou, co tomu říká; kamarádky si běžně ukazují milostná psaníčka. 2. Agora Naproti tomu text-agora zastupuje prostor veřejný, na kterém se pohybují co největší a nejpestřejší masy čtenářů. Agora, chcete-li náměstí, bývá doménou publicistiky. Na prostorných stranách denního tisku je čtenář přímo vybízen k těkání z jednoho na druhé. Jeho oči jsou přitahovány reklamou, inzercí, skandály a horkými novinkami podobně jako při průchodu pasážemi. Křik názvů článků nahrazuje nám volání kamelota i troubení z ruchu ulice. Všudypřítomné fotografie (zvláště u bulvárních plátků a časopisů) evokují přítomnost anonymních pozorovatelů člověk uprostřed davu je stále sledován, nezáleží přitom jestli je tato pozornost věnována přímo jeho osobě, nebo se odehraje prostřednictvím pohledů, které jsou mu nabízeny. V antickém světě mělo volně přístupné fórum řadu ozvuků např. v amfiteátru nebo v gladiátorské aréně. První tváří agory je komunikační tepna, druhou je právě tento bojovný plácek, ulička, kde si člověk vyřizuje účty, kde se nezávazně vybavuje nebo kde si kupuje prostitutky. Protože jsme si vědomi toho, že aktivních uživatelů internetových sociálních sítí stále přibývá, omezíme se na konstatování, že vykřičená čtvrť agory se nachází především na internetu, kde lidé hulákají, hádají se, dělají ramena nebo čárají po zdech nekonečné řádky o tom, co je zrovna tíží. Chat a blog jsou špeluňkou a voskovým panoptikem, kam přijde kdokoliv, aby zas nepoznán odešel. 3. Cesta Umění je často spojováno s obrazem dlouhé, celý ži- vot trvající, pouti za pravdou, krásou a dobrem. Autoři textů lyrických, epických či dramatických jsou poutníci, tuláci, cestovatelé i objevitelé. Euripidés, Thomas Malory, Gustav Flaubert, Sapfó, Marie de France, George Sandová a mnozí další však před smrtí neutíkali, vedli lidstvo po stezkách bolesti do kraje, ve který věřili. Et in Arcadia ego. Jejich vyprávění, zpěv i hlas čteme, jako bychom šli po dlouhé cestě. Míjíme autorovy myšlenky, nacházíme se v krajině autorovy fantazie a před sebou máme obzory autorských vizí. Míjíme kapitoly románů, procházíme sbírkou povídek, bloumáme na stránkách básní a v divadelních hrách se ptáme na směr své cesty vždy v každém novém dějiství. Seznamujeme se s postavami a osudy, jako bychom poznávali neznámé kraje a národy. Můžeme se přitom ohlédnou, ale nemůžeme se vrátit. Jakmile si jednou přečteme první řádek, kterým začíná Cervantesova kniha, již nikdy pro nás nebude novým. Každý umělecký text je v pravém slova smyslu cestou; cestou čtenáře do vlastního nitra; cestou od počátku do konce, cestou do prožívání; cestou, která nás nutí podnikat další cesty. 4. Labyrint Texty odborného a naučného rázu se chovají podle starověkého filozofického archetypu: Kdo touží poznat, musí hledat. Vědecké monografie, studie, články, stati, ale také učebnice, skripta nebo návody k použití jsou pro čtenáře bludištěm: v něm nalézá informace; v něm duševně roste a sílí; ztrácí se v bludech omylů a tmách nepřesností. Jestliže agora znamená cestovat pro cestu samotnou, cesta putovat odněkud někam a cesta na tržišti cestovat pro nějakou konkrétní věc, pak labyrint znamená pohyb v kruhu směrem ke středu. Má sice cíl stejně jako text-cesta, ale tento cíl není svázán s ničím jiným než s hledáním. Přítomnost v labyrintu není zábavou, ale životním úkolem, výzvou. Jen ten, který čte pozorně dokáže zabít netvora tedy pochopit poselství nalezených informací, nalézt Ariadninu nit a vrátit se z chodeb ven tedy umění odnést si z chytrého textu co nejvíce pro svět reálný. Všimněte si někdy, s jakou zručností jste schopni projít takovým labyrintem učebních materiálů: poprvé se skutečně proplétáte jen stěží, podruhé a potřetí (když už je vám leccos jasné) jdete rychleji a jistěji, poslední opakování před zkouškou je pak již jen let- mým zastavením u významných nástrah jako jsou letopočty, jméno barokního kazatele nebo krkolomná jazyk lámající teoretická disciplína. Cvičebnice jsou plné textů-labyrintů s nástrahami. 5. Tržiště Kdo se potřebuje dozvědět přesný údaj, odebere se pro nezbytné informace na tržiště. V textu-tržišti nezabloudí jako v textu-labyrintu, ani tu nemusí dlouho bloumat jako v textu-agoře. Na tržišti dostane jen to, o co požádá, na co si ukáže. Bez všech obřadů a okolků, protože na tržišti se obchoduje a čas je drahý. Skutečně do textů-tržišť jako jsou jízdní řády, jídelní lístky, nejrůznější průkazy, televizní programy, ceníky, formuláře atd. se nezačtete. Prostě si jen očima vyberete a odcházíte spokojení, nebo s nepořízenou. Většinou nakupujeme u stánku Cifra a u stánku Čas. Kolik stojí boloňské špagety poloviční porce? Kdy mi ujel poslední vlak? 6. Brána Textem-bránou procházíme z jednoho stavu vědomí do jiného, podrobujeme se, posloucháme příkaz textu. Dopravní značky; značky ohraničující obce; informační cedule; billboardy a plakáty vyzývají čtenáře k jednání. Ať zní výzva jakkoliv nesmíš, musíš, měl bys vždy je jejím jádrem jediné: stůj a poslouchej mě, protože jsem brána, kterou procházíš. Ani Dante nebyl v jiné situaci, než jsme my, když hledíme na pamětní desky, graffiti, transparenty stávkujících. Existuje totiž mnoho druhů textových bran, kterými můžeme projít. Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským Nekropole Název této skupiny nemá prvotně vzbuzovat hrůzu ani žal. Náhrobky a pomníky totiž obsahují docela svébytný druh textu, podobně jako etikety na potravinách a jiných výrobcích, nápisy na špercích, a v podstatě i tituly na hřbetech knih, ex libris nebo podpis na druhé straně sešitu, monogram na kapesníku etc. Kráčet v textu-nekropoli znamená číst názvy; zjišťovat totožnost; poznávat věci, které mají jména. Měli bychom toto rituální čtení nápisů na předmětech chápat jako svého druhu luštění jazyka mystických textů? Třírozměrnost, kterou textu propůjčuje věc a naopak schopnost promlouvat, kterou poskytuje text věci, vytvářejí dohromady zajímavou a prasta- 20 / z literární teorie h_aluze číslo 15 / jaro 2011 z literární teorie / 21

13 rou symbiózu hmoty a ducha. Vzkazy na artefaktech denní potřeby, často velmi dojímavé neboť se vztahují ke svým dávno zesnulým vlastníkům, nacházejí archeologové takřka každý den: prsteny s přísahou věčné lásky, šálek s nápisem patřím Feidiovi nám dokazují oprávněnost této skupiny textového prostoru. Nepohybujeme se v domě, neprocházíme branou, ale pohybujeme se na hřbitově, protože tyto texty mají svou prostotou a jednoznačností část z našeho vlastního života, a proto jsou schopny také odpočívat (na rozdíl od mrtvých textů, jak ještě uvidíme). Akt čtení, který podněcují, má své hranice výrobce jogurtu chce, abyste si složení přečetli jedinkrát a dost, popřípadě počítá s tím, že text nikdy čten nebude (jak strašlivě kruté pro text: nebýt nikdy přečten!). Monstrózním důsledkem doby moderní jsou přeplněné hřbitovy textů na nekonečných smetištích a skládkách. V životě se však setkáme, i když zřídka, s duchem v textu-nekropoli pečeť sice již ztratila schopnost k nám promlouvat, avšak řeč tarotových karet (jakožto obrázků doplněných texty) dodnes neztratila na své výmluvnosti. Mrtvé němé texty Naopak texty, které bychom mohli nazvat mrtvými, ztratily schopnost řeči, oněměly: nerozumíme jim v tom smyslu, že je nedokážeme přečíst; jejich vlastní význam je nepřístupný; jsou nám cizí nebo obrazně řečeno přestaly spolupracovat; nefungují už jako text, ale spíše jako grafický objekt. Ke smrti textu dochází přirozeně například, když jsou psány starým dosud nerozluštěným jazykem. Umírají však i postupně, aniž bychom si toho byli vědomi: den po dni z textu lhostejně přeskakovaného nebo mechanicky kopírovaného vyprchává smysl nebo jakýkoliv obsah. Němý text může být vzkříšen pouze tím, že si čtenář opětovně uvědomí jeho význam a poselství jeho slov. 1. Ruiny Místa, která dříve patřila člověku, ale nyní jsou opuštěna. Trosky, zříceniny, ruiny, nikdy nedokončené stavby, které opět uchvacuje nicota a pozvolna se proměňují v rum. Tento druh textů se podobá pěšinám, kterými již nikdo nechodí. Že nevíte, o jakých textech mluvíme? Jsou to právě ty pitoreskní texty psané pouze pro formu, obligátně přijímané, ale již nevnímané. Nenašli bychom asi lepšího příkladu textových ruin, než kopírovanou historii ů. Hybridní text, součást elektronické zprávy, která je tváří v tvář u novému přebytečná, je ponechána ladem ve svém žalostně zmutovaném stavu (připomeňme, že historie ů upravuje systém programu tak, že místo mezer dosazuje závorky, deformuje formát písma atd. a tak tento text de facto zestarává jako stavby reálné zub času). 2. Les Ke čtení každého textu potřebujeme zdánlivě triviální znalost užitého písma, ale i schopnost porozumnět jazyku, v němž je psán. Když však tyto dva předpoklady nesplňujeme, může pro nás být text kryptextem, zašifrovaným a nečitelným. Textový les nás nepustí do svého obsahu, zůstane pro nás nadobro nepřístupný. Hluboké a černé hvozdy kdysi vymezovaly životní prostor člověka. Němá příroda mluvící kulturu objímala a ukazovala jí meze. I dnes existuje spousta pralesů: arabština, čínština, azbuka, hebrejština, latinka a další háje liter dokazují člověku, že i dnes existují prostory mimo jeho dosah. Avšak lidé se záhy naučili jak rozšiřovat prostor pro svůj život a to především vzděláváním a pozná- Laurence Sterne Život a názory blahorodého pana Tristrama Shendyho: Asi nejfantastičtější textová cesta, kterou lze prožít. Autor se skrz metafikci prolamuje přímo ke čtenáři. / foto en.wikipedia.org Arbeit macht frei (Terezín): Cynická, přímo zrůdná lež jako textbrána do pekel. Ještě téměř po půlce století je tato věta zároveň textem-popravištěm pro tisíce přeživších. / foto cs.wikipedia.org váním cizích kultur, stejně jako ve středověku žďářením a mýcením. Některé texty-lesy však budeme ještě dlouho procházet pouze s pomocí zkušených chodců-překladatelů, jež znají složité jazykové stezky cizích klikiháků. Jim jsou totiž naše texty-lesy přístupné a dokáží v nich žít, nalézat v nich texty-agory, texty-domy, texty-brány etc. Ostatně dítěti (až do doby, než se naučí číst první slovo) připadají všechny texty jako prostory bezbřehého lesa. Jen tu a tam pochopí, co znamenají texty-obětní místa. 3. Obětní místo Jedná se o pseudotext, doslova o text, který leží na samé hranici mezi původními zvuky přírody a kulturou, mezi mrtvými a živými texty. Text přestává mluvit k rozumu a oslovuje emoce, podprahové pudy prostřednictvím své symboliky. Text je jakoby zhuštěn do jednoho pronikavého symbolu, můžeme dokonce uvažovat o návratu k piktogramovým počátkům písma. Texty firemních značek, vždy esteticky upravené, čteme zrakem, nikoliv rozumem. Člověk sužovaný hladem hledá neonové písmeno, které mu slibuje fritované pohoštění; člověk sužovaný bolestmi se vrhá ke dvojici písmen WC doslova jako divoch k totemu, jehož symboly sice neumí beze zbytku rozklíčovat, ale dobře ví, co v důsledku znamenají. K obětnímu místu, které vždy leželo mimo prostory lidských obydlí, přicházejí lidé zřídka, ale pravidelně, aby zde vykonali oběť, kterou si žádá jejich původní tíhnutí k iracionálním atavismům. Svět člověka chce být zjednodušen, aby byl přehledný. A kosmos a příroda mu k tomuto zjednodušení poskytují prostředky. Obětní místo se nacházelo na zdaleka viditelném vrchu, u pramenů řek. Pohanským silám se zde zapalovaly obrovské hranice, obětovala se mu zvířata. Nás, kteří dokážeme číst v textech-obětních místech, jistě nepřekvapí, že prvotní rituály přežily vliv křesťanství a v sofistikované podobě, pod škraboškou funkčnosti a tradice, přetrvaly dodnes. Rozhlédněte se kolem sebe, až půjdete noční metropolí, kolik obětních míst s textovými symboly uvidíte: ony září, lesknou se a jako kdyby měly stovky tváří. Žijící odpovídající texty Prošli jsme už areálem vyhrazeným člověku s agorou, domy, bránou, nekropolí, tržištěm, cestou a labyrintem, nahlédli jsme do míst, která tento známý svět obklopují do neprostupného lesa, k ruinám a k obětnímu místu. Nezbývá než se zmínit o dvou místech, která mohou objímat kterýkoliv kout na vytčené mapě textu. Zvláštní skupinou, která se pohybuje v centru textového chápání, jsou texty, které mají svůj vlastní život, aktuálně žijí. Jak se může stát, že text obživne? Docela jednoduše: když se najde čtenář, který začne vnímat text jako cosi, co je pro něj výjimečné. Milovník poezie čte opakovaně Kolářův Návod k upotřebení, kněz prochází jemu obzvláště milé pasáže knihy Jób, studentka bezpečně zná obsah své žákovské knížky a ví, kde v ní jsou ukryta ožehavá místa. Text není již anonymní, stává se známým. Pak text svému čtenáři odpovídá na jeho zájem tím, že mu odkrývá další a další konotace, další a další představy. 1. Zahrada Místa čtenáři milá, povzbuzující jsou textovou zahradou, jež ukrývá příjemnou vláhu a občerstvující stín, v jejím centru stojí Fontána života a všude kolem plodí ovocné stromy, zraje réva a voní květy. Pod slupkou poněkud archaického obrazu se ukrývají srozumitelné významy textu-zahrady: vůně, to jsou vzpomínky, které nás pojí s textem; zrající víno připomíná, že tento druh textu prochází vývojem často dojde až k jeho úplné adoraci čtenářem; ve 22 / z literární teorie h_aluze číslo 15 / jaro 2011 z literární teorie / 23

14 Irmeli Pääkkönen stínu milého čtení okusíme chuť těch konkrétních figur a tropů, které nás okouzlují; pramen vody je pak vlastní zdroj libosti v textu. Kupříkladu pro mě je v mém oblíbeném Románu o Lišákovi klíčový tento úryvek, kde Lišák předstírá, že je cizím hudcem a napodobuje jižanský akcent trubadúrů: Pane, já cizí hudec být a umět mnohý písně tón, co se být učil v Besançon, a mnoho slavný zpěvy znát a skvostný umět zazpívat a taky jakož pěvec krásně já umět přednýst mnoho básně. Při můj pán svatý Mikuláš, mně zdát se, že ty rád ji máš a ona tobě ráda mít - kde ty a ona spolem jít? 1 2. Popraviště Přirozeným opakem, jak čtenář již tuší, je místo, kterému se každý raději vyhne. I mezi texty máme taková obávaná místa. Psaníčko oznamující rozchod, nevýhodná smlouva, která z nás činí nedobrovolné uživatele výhodného mobilního paušálu, ale také anonymní výhružka sestavená z rozstříhaných novin. Ano, texty-popraviště jsou ocejchovány již z dálky viditelným Kainovým znamením nepříjemností a potupy jako pranýř nebo šibeniční vrch, nad kterým krouží krkavci (vzpomeňme třeba jen na úřední obálky s červeným nebo modrým pruhem, při jejichž otevírání si člověk jen nerad představuje, co zas ukrývají). Naše výprava do nitra textu se zdá být odtržená od reality, avšak je tomu přesně naopak! Vymezením těchto textuálních areálů a lokalizováním jednotlivých stylově textových forem uvnitř nich stojíme na prahu definování a konstituování tří nových pragmatických věd v lingvistice. Intratextuální etika bude aplikovat morální pravidla v rámci konstrukce textů, což bude krok od formální a výrazové stylistiky blíže ke smyslu a poselství vlastního pisatelova vyjádření směrem ke čtenáři. Nejde zde přitom o pravidla jak sestavit slušný slohový útvar a dodržet přitom pravidla slušného mezilidského soužití. Filozofická etika má pro své projevy k dispozici etiketu. Proč by neměla humanita myšlenek mít v téže roli vlastní nástroj pro morálku psaných činů a psaného chování? Vždyť agresivita ve veřejných textech agory nebo chlad v textech-domech po ní přímo volá. Je třeba, aby člověk rozlišoval váhu a požadavky jednotlivých textových prostorů. Intratextuální sociologie bude jednou analyzovat naše chování uvnitř rámce jednotlivých textů a posuzovat výsledky intratextuální kultivace. Poznámky 1 Román o Lišákovi. Praha : Odeon, s. foto archiv autorky Irmeli Pääkkönen ( , Vyborg, Finsko) Do začátku druhé světové války žila s rodiči v Käkisalmi. Poté, co byli Finové nuceni podstoupit Karelskou šíji Sovětskému svazu, pobývala na mnoha místech Finska, nejdéle v Oulu, kde žije dodnes. Vystudovala finštinu na Helsinské univerzitě. V letech působila na Ústavu finského a sámského jazyka a logopedie na Univerzitě v Oulu. Napsala dvě monografie o jazykovědci Carlu Niclasi Keckmanovi, který se mj. spolu s Eliasem Lönnrotem podílel na vydání první verze finského národního eposu, tzv. Staré Kalevaly. Do tisku připravila i Keckmanovu korespondenci. Nyní je v důchodu a věnuje se tomu, co ji baví: s hodnocením laudatur vystudovala archeologii. Pro Společnost kalevalského básnického jazyka napsala několik básní v kalevalském metru. Některé z nich jsou součástí sbírky Suomalaisella mitalla. Kalevalan poljennolla (Ve finském metru. V rytmu Kalevaly, ed. Aulis Rintala), jiné jsou dostupné na K vydání připravila finské překlady estonského básníka Karla Ristikiviho Ihmisen matka: runoja (Cesta člověka: básně). Spolupodílela se na překladu básnické sbírky Jaana Krosse Třetí hory (Kolmandad mäed). Sama se nepovažuje za básnířku, říká, že několik básní jen napsala a přeložila během své učitelské a badatelské práce. Vybrané básně pocházejí z její jediné samostatné sbírky Tyto kameny (Näitä kiviä, nakl. Pohjoinen, Oulu 1996). Jediné jisté Zima I Teď není třeba cítit nic bílá jinovatka pokrývá všechny barvy veverka skočí z větve: trocha sněhu opadne. Není proč nenávidět ani proč milovat. Talvi I Nyt ei tarvitse tuntea mitään valkoinen huurre peittää kaikki värit orava hyppää oksalta: vähän lunta varisee. Pakko ei ole vihata, ei pakko rakastaa. Zima II Je pod povrchem život? Prázdná skořápka nebo proklubávající se život, na tom nesejde. Nejdůležitější je bělostná pokrývka chladná ochranná skořápka nejdůležitější je smrt. Talvi II Dávání je jediné jisté: dávám se, odříznu si ruku neušetřím ani pahýl. Kousek po kousku se vzdám strachu ze ztrát. Ainoa varma Onko pinnan alla elämää? Yhdentekevää, tyhjäkö kuori vai elämän täyteydestä puhkeava. Tärkeintä on valkea peite viileä suojaava kuori tärkeintä kuolema. /Adam Krupička/ autor studuje bohemistiku a historii na PF UJEP v Ústí nad Labem, zajímá se o klasickou hudbu a filozofii foto archiv autora Antaminen on ainoa varma: annan itseni, leikkaan poikki käteni en säästä tynkiäkään. Kappale kappaleelta luovun menettämisen pelosta. 24 / z literární teorie h_aluze číslo 15 / jaro 2011 poezie / světová / 25

15 Knihy bez konce Kočky Ocásky Dělání knih knih bez konce Život knih bez konce. Papír papír bělostný papír. Piš! A lesy zašumí. Bez konce, bez konce knihy, knihy papír, papír! Piš! (Bez konce.) Kirjoilla ei ole loppua Kirjojen, kirjojen tekemisellä ei ole loppua. Kirjojen teolla ei ole loppua. Paperi paperi velkea paperi. Kirjoita! Ja metsä humisee. Ei ole loppua, ei ole loppua kirjojen, kirjojen paperi, paperi! Kirjoita! (Ei ole loppua.) Přišlo jich už všech sedm půlměsíců vyskákaly si taktně ke mně a usnuly. Kissat Ne tulivat jo kaikki seitsemän kuuta puolillaan ne hyppäsivät kaikki tahdikkaasti viereeni nukkumaan. Měsíční tvář Měsíční tvář: venkovské sídlo se zahradami temnými i bledými, lehounkými postavami. Ztichlá, pozapomenutá hudba. Tvář za svíčkou a ty stovky dalších tváří a ty stovky diváků. Kuun kasvot Kuun kasvot: kartano puistoineen tummat ja vaaleat, kevyet hahmot. Vaiettu, unohtuva musiikki. Kasvot kynttilän takana ja ne sadat muut kasvot ja ne sadat katsojat. Šla jsem pěšinou, odbočila do lesa a uviděla několik hnědých ocásků na trsu pod klestím. Chytla jsem je a vytahala ven. Tři malinká trollátka se uklonila a odmašírovala. Hännät Kuljin pitkin polkua poikettuani metsään näin: useita pieniä ruskeita häntiä mättäällä varpujen alla. Tartuin ja vedin ne yksitellen ylös. Kolme pientä peikonpoikaa kumarsi, marssi rivinä pois. foto archiv autora foto archiv autorky Přeložili: Alžběta Štollová a Milan Hrabal Alžběta Štollová ( , Praha) Po čtyřměsíčním studijním pobytu v Rovaniemi se začala zajímat o finskou kulturu. Vystudovala finštinu na Masarykově univerzitě v Brně. V letech pracovala jako redaktorka v Literárních novinách. V současné době žije ve Finsku. Vyučuje češtinu, studuje na Helsinské univerzitě a chodí do sauny. Básně zde uvedené jsou její první zveřejněné překlady. Milan Hrabal ( , Varnsdorf) Finsky umí počítat do tří 1. Do sauny nechodí. Ale ve Finsku už byl. Poznámky 1 Yksi, kaksi, kolme 26 / poezie / světová h_aluze číslo 15 / jaro 2011 poezie / světová / 27

16 Matěj Antoš foto archiv autora Narodil se v Ostravě a celý život zde žije (s výjimkou, kdy půl roku strávil v klášteře ve Střílkách ). Studuje češtinu a literaturu na FF OSU v Ostravě. Publikuje převážně na internetu, hlavně na literárním serveru liter.cz. Na papíře mu vyšly básně v almanachu Literu a almanachu literární soutěže Klementa Bochořáka 2010, byl v rozhlasovém pořadu Zelené peří na ČRo 2. Je členem kapely Sorry Satori produkující romantický noise, a discopunkového projektu Ciao Miao. Mít názor Žena hrozí světu Nahoře bez? Pohoršovat se je zpozdilé Zločinci stopují vraha Co dělí plazy a piráty? kobylí mléko, whisky a... Hitler bez hlavy o berlích se vrátil do Lán Udělejte kariéru v Rakousku! ZÁKLADY ZVLÁDNETE ZA DEN mít názor Na pláži ano, v parku s problémy Kurz vsakování pro každého Smotávám špatné scénáře her na světlonoše, mrtvý čas pochoduje středem klíčních kostí vpřed, vpřed stínů řad, stále hadům na dohled. Byla bys nemocná nadšením z rozbitých legend skládky slavobran, tišeji, než si vítr odnáší zbytky mé tělnaté duše. Na cestu se sype drobný černý sníh a hrobaři z jihu zapalují své hračky. Slzícím sluncem pulzují vody, věčnost otřásá žulovou deskou, na léto odjedeš z města -aspoň na léto zatřesou se obrazy ve svých rámech. A potom pop-armageddon. Zubatá vzhůru ve všech příštích ránech. Příběh Přežiješ vlastní potrat a ráno zjistíš, že přes noc už zase někdo kroutil potenciometry vesmíru. Kleštěmi rozhrnuješ mlhu a vysypeš si zbylé hvězdy do kafe. Za oknem na tebe cení zuby neviditelné město a tramvaje jsou plné nymf. Lepra naplňuje křtitelnice, kolem nich stojí starci, pomačkaní jak děravé hračky, ze kterých uchází vzduch. Ruce noci si odedřely své na pásových linkách cizích snů a teď konečně může přijít ráno. Ráno s cirkusy obludnosti a extra vstupy. Ráno a andělé se srdci buzerantů Ráno a krvavá šlichta středověké krásy. Jdeš tím městem a rez se ukájí na nohou kolemjdoucích. Bahno a moc. Láska a noc. Čistota Večeři polykám. Střepy zla a bramborovou kaši zážitků. A zvoník vorař lidský moskyt s podlitinou malosti se prochází mrtvým arboretem. Až na dřeň baru ambicí strachu. Za plentou je tma. A na dně jikra naděje. U zdi stojí přítel robot. Bakelitový Bůh a slova z cínu. Přichází k baru. Rozlévá dětem kumys do dlaní. Mlčky se sype ticho a cinká o linoleum. Krvavý hlubotisk zůstává po něm na místech kudy kráčeli flagelanti. Za plentou je tma. A na dně jikra naděje. To jediné nám zbylo z anděla / poezie / česká h_aluze číslo 15 / jaro 2011 poezie / česká / 29

17 foto archiv autora Slovník Radikál obývákové revoluce vrhá prázdné lahve od piva zpoza gaučové barikády. Město leží na nosítkách a nábojnice oken jsou prázdné. Nepřítel má dovolenou. Moralista po ránu kloktá cizí myšlenky. Bělma natřená fermeží a nehty hezky zarámované. Jde zatnout svá kusadla do nepravd. Jak se zdá. Architekt kráčí střevy svého dítka. Něžná matka sorela a betonový Gaudí na každém kroku. S prodejci odpuzovačů spánku v malých sáčcích. Odvedl svou práci dobře. Sochu na jeho hrob. František Jirový František Jirový, ročník 1977, žije v Praze, vystudoval ETF UK a KTF UK, pracuje jako psychoterapeut a adiktolog, je členem uměleckého spolku a stejnojmenné avantgardní kapely Ven se Zajatcem. Texty ze souboru Wetzwalde jsou inspirovány rokem života na severočeském venkově. Hrabě obrostlý chorošem polyká fantomy v šotolině své duše sám vprostřed mozku sídliště a pak jen těžce vydechne. Monarchista je biřmován svým exekutorem. Teď kreslí grafikon zla na černou stěnu stříbrným sprejem a tiše si zpívá. Kolaborant si prohlíží hloubkoměr vlastní bigamie. Při tom rituálu i jeho fantom oněmí. Plebejec jede na šusťákové bienále. Má zkvašené svědomí a proto je stále pod vlivem omylů. Ve vlaku si čte slovník beze slov. Wetzwalde útěcha z teologie Wetzwalde Není tu kostel. Širému okolí vévodí obludné torzo stalinského JZD. Na protějším Liščím kopci zabitý hřbitov, kde se duše mrtvých oděly do koček. Namísto božích muk orezlý kovový pařát vadnoucí v kameni. Kostry zemědělských strojů povalují se krajinou jak oplakané ostatky světců či odkryté žebroví zdechlin kdesi na velrybím pobřeží. Jedí tu psi, kočky a holubice. Moranu místo vynášení hned z kraje jara znásilňují, nalezené kosti z pověrčivosti za záda házejí, v potoce svůj obraz chytají, vlasy a nehty v ohni pálí, slintají do piva. Prostě každým, každičkým coulem sudetují. Ne náhodou mi po celou cestu tam varovně vřeštěl do pravého ucha starý zajíc. Z druhé strany Však onen kráčející, pevnější mě, pravděpodobně již dávno před položením kterékoliv z otázek mocně se smál a trvá tomu tak doposud, neboť nevěřím pověrčivým na mrdání živlů při prenatálu bouřky a šémech kataklyzmat. Nabízí se tedy obratem být pozván. Jdu a opět past, zeď, však možná jen jakožto chtěná a bůhví jakým ďáblem vynucená. A mezi kmeny kovových buků okamžikem prohlédnutí náhle rozlivší se tlumená zář října. V noci V tůni noci se často vzbouzí můj malý růžový syn, křečovitě shrnuje štiplavou kůži víček, zmítá sebou z boku na bok orkánovou pří jater, a pokaždé s toutéž naléhavostí rozkmitaného nože, mě volá. Naléhavě řinčí, tříská kovovou perutí jazyka do dunivého olova tmy. Já mlčím. Vím, že musím mlčet. Po chvíli vždy nakonec utichne, slehne rozkývanými končetinami, klidní hvizd biče krční tepny a usíná. Celý ten čas mlčím. Vím, že musím mlčet. Jinak by se utloukl v kameninovém hrnci noci. On s jeho pažemi kosami, čelem kladivem, myslí řeznickým hákem, zrakem řetězem a dědkem Ikarem. Ubil by se můj syn, kdybych promluvil. 30 / poezie / česká h_aluze číslo 15 / jaro 2011 poezie / česká / 31

18 Odvádění Zdá se, že o Bohu je tedy lépe nemluvit, nepojmenovávat ho, nepopisovat, nedeformovat. Vždyť slepice odpovědi, krom vejce mžouravého, právě že foremného a tudíž pouštného, vetkala do slámy dávno předtím ještě plod jiný, však kosmu málem starší. A při vědomí tohoto napínají náhle plachtu odpovědi především vztah a pohyb srdce. Světlonoš V omáčkové noci obracel jsem Otčenáš, ždímal ho jak hadr nad ozvěnovitým kýblem světa, hamtal blátem a toužil smát se, zhluboka křičet, při podnebném nesobě. Náhle záblesk a zadumaný cyklista sjíždějící z kopce, jak by nesl světlo chrámu, promlčel tmou kolem mě, opatrně, ba vylekaně, s rozsvícenou lampičkou, posel a strážce. Domů jsem dokráčel s úsměvem, s cukáním nahryznutých koutků. Příštího dne napadl sníh. ( , Václavice-Weztwalde v Severních Čechách) Běžecká Jaká úzkost, když zabloudíš v lese stokrát proběhaném. Máš pocit, že nemůžeš seběhnout s cesty a přece. Les kolem k zlosti nepoznáváš. Narážíš na mýtiny a cesty dosud nespatřené. Zmatený jako srna či zajíc. V jedné chvíli se ocitáš na poušti. Uprostřed lesa je jakýmsi obřím a neúrodným palcem vtisknutá obrovská písečná plocha beze stromů. Boříš se do písku, sípeš. Pomalu začínáš být vyčerpaný. Stále běžíš a lámeš všechny rekordy ve vytrvalosti. Je to čím dál tím víc jako sen a také se ti o tom běhu bude v následujícím týdnu několikrát zdát. Krátký záblesk za očima při rychlém spánku, kloužeš lesem po zmatené cestě někam dolů, brzdíš v louži. Po půlhodině se vracíš do místa, kdes už byl. Stará polorozbořená bílá budova nějaké továrny. Nechápeš. Zkoušíš to znovu a opět sejdeš s cesty. Kolikátou cestou to zkoušíš, přesto se stále stáčíš k severovýchodu. Netušíš proč. Potřetí přebíháš tu samou silnici. Pokaždé v jiném místě. Propocené triko se ti lepí na záda a jak se stmívá, začíná ti být chladno. Stále běžíš a už ti záleží jen na tom, aby les skončil. Proto volíš cestu za světlem mezi stromy na konci lesa. Vběhneš do tlumeného světla nad poli, ale opět bez záchytného bodu. Stále běžíš, už dvě hodiny, a nejde se zastavit. Následuje horečnatý běh zvlněnými poli, přes které nejde vidět dál. Padá soumrak, rád bys byl mezi svými, kteří na tebe čekají. Nemáš však telefon, nic. Až po kilometru běhu spatříš horu, kterou znáš. Zorientováváš se a konečně běžíš o něco jistěji. Ještě několik kilometrů tě však čeká. Nakonec dobíháš do výchozího bodu. Poslední část trasy vede sadem. Vlezls do něj přes starý děravý plot. Máš žízeň a hlad, snědl bys jablko, cesta je však lemována dávno odkvetlými třešněmi a meruňkami. Stromy přesto napohled sytými. Připadáš si jako v ráji, stromy jsou ti na dosah ruky a plody tak vzdáleny. foto archiv autorky Žaneta Lichtenbergová Narozena 2. července Vyučila se oboru umělecký rytec, jemuž se příležitostně věnuje doposud. Z básníků upřednostňuje Jana Skácela, Vladimíra Holana, Jáchyma Topola, Ivana Wernische a Karla Šiktance. Od roku 2007 pracuje v knihkupectví. Žije v Praze. Někdy se bojím Někdy se bojím lidí kteří si bez zeptání sednou vedle mě to pak synchronizuji náš dech abychom si nebyli tolik cizí Na konečné strojvůdce z dveří vymetá ozvěny nedávných pasažérů noc se láme cinká o podlahu. Kaluže mezi pražci Jako rozbitý nákladní vlak líně a bez houkání drkotají lidi do stanic vypouští páru Úzkorozchodné koleje bytů jsou cítit po vodě a rzi Na dva prsty mělké kaluže mezi pražci synchronně tepou Noc z posledních sil rdousí ticho ve stejném okamžiku láme svou páteř o stydké kosti kopců. Za okny tence křupe jak krky holoubátek. Všechno je zmrzlé na kost křehké a dýchavičné. Ojíněné slepé rameno prasklo pod smíchem bruslařů. Ticho a mlhavo z úst stařen dere se nosem ven. V mrazivých ránech pukají pečené kaštany. Mraky visí tak nízko a všude je cítit voda. V břichu tramvaje žbluňkne při každé zatáčce. neviditelným srdcem 32 / poezie / česká h_aluze číslo 15 / jaro 2011 poezie / česká / 33

19 Irena Šťastná Jako vždycky foto archiv autorky Irena Šťastná (rozená Václavíková, 1978) žije v Dobroslavicích na Opavsku. Poezii a povídky publikovala časopisecky (Host, Protimluv, Psí víno, Tvar, UNI, Literární fórum, Pandora, Viselec, Weles, Zvuk aj.), v antologiích a almanaších: V srdci černého pavouka (2000); Cestou (2004); Antologie české poezie (2007); Ty, která píšeš antologie současné české ženské povídky (2008). V roce 2006 vydala sbírku básní Zámlky v brněnském nakladatelství Host. Druhá sbírka s názvem Všechny tvoje smrti vyšla v roce 2010 v pražském Literárním salónu Terezy Riedlbauchové. Podzim 2004 Mám šlachy zanesené modří z těch rozjařených dob. Doba utlačená dveřmi obou okresů. Byly tam meze a jimi pohrabaný kraj. Holobyt naříznutý konzervou fazolí. My stékající do prostřední jamky lůžka výpotků i laskonkových představ. O zamlčené věci Ptám se: umíš pravidla dnešní oblohy? Den zametají na lopatku. Vydechujeme malé labyrinty. Je tohle láska na ale? Konipas nehýbe řiťkou jak brzdí čas. Já na to: kolik dešťů umíš? Ty obličejem v plotě. Chycený v loňském podzimu kdy se ohavnost ukrývala za kmeny. Tkáně jsme věšeli místo prádla. A ptáci padali k zemi v přesných rytmech. Postarám se aby tu ptáci neklovali sušené rybí tlamy - mluvím na tvá záda. Bylo to nesmyslné místo s kříži a kotvícími čluny. Nebezpečné i pro přihlížející. Šla jsem odtud - bát se šroubovice nebo lišejníků. A potkávala jen serpentinu vlastní tepny. Taky vnitřní hlas měl zrovna zlomeninu krčku. A o tom hlazení cizí ženy a obdivu k její kůži už nechci slyšet. Jde o všecko. Jako vždycky. Symfonica domestica Už naše sliny nestékají z pelesti. Vyloupaný čas i bez lastur. Péče prosákla do žeber. Muž je přečekán. Jsme nerosty. Co ještě? Oběhni skalnaté pleso! Kolikeří Moji nepotkaní muži na okrajnicích cesty - z větve setřepaný sníh. Nedotýkej. Plech z bubínku který mám i snopy slov padají od zubů dolů. Škrabká to v uchu. Ententýky. Sáhni si na něj na svého - volá dáma od vedle. Běžím od nich. Shýbám se. Zbývá jen hodit kamenem po děvce (aby se ti udělalo dobře). Vyšetření Opatrnost v kostře řeči. Ještě půl hodiny máme kompletní těla. Cítíš jak ti nevolníci během noci zase povoskovali pleť. Jako nádoba s rozmočeným chlebem naspod je perspektiva. Ostatní zduřelo. Zbývá napěchovat dýmky dělat nerosty a myslet na zadky srn našpulené k tvému malinovému dětství v krajině zamazané tmou. 34 / poezie / česká h_aluze číslo 15 / jaro 2011 poezie / česká / 35

20 foto archiv autora Jaroslav A. Polák Jaroslav A. Polák (*1975). Spisovatel, publicista, amatérský filosof, mág, mystifikátor, Kojot. Ženatý, bezdětný. Narodil se a žije v Brně a je na to hrdý. V obdobích, kdy to šlo, pracoval jako vychovatel problémové mládeže a dvakrát jako terapeut (s duševně nemocnými a s alkoholiky). Píše od roku 1993, povídky publikoval v časopisech Ikarie, Fantázia, antologiích povídek ze soutěže Ježíšku, já chci plamenomet (jednou vyhrál), vyšly mu čtyři dobrodružné fantasy romány. V současné době spolupracuje jako publicista s časopisy Živel a Legalizace a vcelku pravidelně přispívá na svůj blog Amor Vacui Věnuje se provozování magie; nějakou dobu byl ateista, ale pak upsal duši jistým entitám haitského původu, které jej vzápětí sympatickým a nepřehlédnutelným způsobem přesvědčily o své existenci, takže oportunisticky vyměnil materialistický světonázor za materiální statky. Léčí se s bipolární afektivní poruchou (dříve se tomu říkalo maniodepresivní psychóza ) s převládajícími depresemi. Prošel si peklem a několikrát se málem sprovodil ze světa. Skutečnost, že je stále naživu, nasvědčuje, že má více vůle k životu, než se na první pohled zdá. Salome Baltazar si s mírným povzdechem sedl k dřevěnému stolku vytvořenému z něčeho, co původně muselo sloužit jako něco zcela jiného, patrně v těžkému průmyslu, a zaposlouchal se do tklivého ženského hlasu linoucího se z magnetofonu umístěného na skříni, z níž právě barman vytáhl láhev tequily. Upravil si vlasy stažené do ohonu, sundal si brýle a otřel kapesníkem pot z čela. Ne snad, že by tu bylo tak horko, prostě se potil víc, než jiní lidé. Zvláště pokud se ocitl v neznámém prostředí. Pak jeho pohled spočinul na několika dětech popíjejících u sousedního stolu pivo a pletoucích si navzájem copánky. Připomínali mu opičky probírající si vzájemně srst. Patrně stejný instinkt, pomyslel si. Kolik jim může být? Mohlo jim být patnáct. Nelíbilo se mu to. A ptal se sám sebe, zda je to věkem. Jeho věkem. Bylo mu pětatřicet a v undergroundových prostředích tohoto typu si zcela konstantně připadal starý. Objednal si pivo, napěchoval a zapálil si dýmku, vytáhl z kapsy přes židli přehozeného tmavého kabátu paperback výbor z taoistických spisů a chvíli se do něj víceméně marně snažil začíst. Tak nějak doufal, že mu to pomůže najít něco alespoň podobného vnitřnímu klidu, když ale knihu odložil, uvědomil si, že klidný je. Problém spočíval v tom, že ten klid páchl, páchl mrtvolnou ztuhlostí, únavou a beznadějí. Baltazar si uvědomil, že je to už nejméně rok, co něco smysluplného napsal. To, čím trpěl, nebyl vysloveně tvůrčí blok, jen jakási neochota pustit se do sepsání dalšího dobrodružství imaginárního hrdiny fantasy románu či okultního thrilleru. To jej ovšem přivedlo k myšlenkám na Filipa, který si s ním zde domluvil schůzku. Filip. Kolik mu mohlo být? Snad kolem pětadvaceti. Potkali se před necelým rokem na Draconu, vypili spolu pár piv a pohovořili o magii. Baltazar se při té vzpomínce ušklíbl. Na scifi cony skoro nejezdil, ale tehdy mu právě vyšla kniha a on se cítil na to, aby svému dílku udělal menší reklamu přednáškou o Bertiauxově gnostickém vúdú, jež hrálo v jeho knize zásadní roli. Po přednášce si jej odchytil ten mladý muž s tím, že se magií zabývá a že by si rád o těchto věcech pohovořil hlouběji. Zašli do nedaleké hospody. Aby bylo jasno, řekl tomu mladíkovi. Magie nefunguje. Jediné, co člověk jejím praktikováním získá, je pocit, že žije ve fantasy světě. Což může být příjemné, ale taky záludné. Ale vy se magií zabýváte? Ano, a zčásti beru zpět to, co jsem řekl. Magie přece jen v určitém smyslu funguje jako inspirace, pokud chcete psát okultní thrillery nebo něco na ten způsob. Proto se jí zabývám, což konkrétně znamená, že si o ní čtu. A teď mi řekněte, proč se tím zabýváte vy a co vám to konkrétně přineslo. Já vlastně, zarazil se Filip, nevím, snad nějaké poznání. Vypadal, jako by vlastně ani nevěděl, co ho na magii tak přitahuje. Jde-li vám o poznání, zajímejte se o vědu. V magii žádné není. A staly se mi divné věci. Nevysvětlitelné... A pak mi povídal docela zajímavé historky, v nichž hrály hlavní roli marihuana respektive lysohlávky, noční les a ujetí přátelé, zavzpomínal Baltazar. A já mu na to řekl, že to vysvětluje mnohé a že prakticky vše lze uspokojivě vysvětlit jako bludy, halucinace a shody náhod... Pak se bavili o všem možném a nakonec si potykali, jak už se to cizím lidem, které spojí několik piv, stává. Následky, ne tykání, ale těch piv, byly úděsné. Ne, že by jich tehdy vypil nějak moc, ale proto, že na léky, jež užíval, neměl pít vůbec. Dnes rozhodně zůstane u jednoho. Baltazar se napil piva, znovu zapálil dýmku, jež během jeho zamyšlení pohasla, a opět se ponořil do vzpomínek. Co vlastně o tom člověku, kromě toho, že je romanticky zaujat okultismem, ještě ví? Píše a podařilo se mu publikovat v Ikarii. To není špatné. Takže kolega. Snažil se vzpomenout, zda od něj něco četl. Ve skutečnosti četl fantastiku jen zřídkakdy, dával přednost odborné literatuře a okultním spiskům, v nichž hledal své náměty. Jenže tentokrát přijde námět za ním, alespoň to vyplynulo z Filipova telefonátu. Hovořil o tom, že prožil něco zajímavého a nedaří se mu to ztvárnit. Baltazar v skrytu duše doufal, že se Filipovi podaří jej zaujmout. Byl vyhořelý. Věděl to. Unavený a vyhořelý. Ne snad, že by jej právě nějak zvlášť trápila jeho nemoc, jen mu bylo všechno tak nějak jedno a tušil, že stačí chvíle a už jej to ani nebude znepokojovat. Obtloustlý, krátkozraký, invalidní spisovatel, nepříliš spokojený se svým vzhledem. Doma jej čeká vážně chronicky nemocná žena a hromada zvířat stárnoucí fenka, dvě kočky, několik hadů a ještěrů a párek vodních želv. Mohlo by to být i horší, to věděl, bývalo to i horší, bývalo to hodně zlé. Jen jaksi nebyl žádný valný důvod k radosti. Vida, pomyslel si, sebelítost. To už tady dlouho nebylo Podíval se na hodinky. Bylo několik minut po čtvrté, Filip už zde měl být. Baltazar nerad chodil kamkoli pozdě, proto i sem přišel raději dřív. Omladina u vedlejšího stolu si poručila další piva. Venku byl slunný, i když už trochu chladný říjnový den, slunce však do podzemních prostor tohoto divného napůl baru, napůl čajovny nepronikalo. Underground, pomyslel si. Doslova. Pak Filip konečně přišel. Vypadal stejně jako minulý rok na podzim. Štíhlý, dlouhé hnědé vlasy, neupravený, tentokrát v obnošeném tričku a oprýskané koženkové bundě. Působil dojmem muže, na kterého nedohlíží žádná žena. Přes rameno měl plátěné žebradlo z něhož vykukovala nějaká kniha. Baltazar měl slabost pro lidi, kteří nevycházeli z domu bez knihy. Pozdravili se. Filip se poté pozdravil s barmanem, objednal si nepálský čaj a usedl naproti Baltazarovi. Nastala chvilka mlčení. Nevíš, co to posloucháme? zeptal se Baltazar, aby prolomil tu trapnou chvilku, a uvědomil si, že jej to vlastně i docela zajímá. Portishead, odvětil Filip. Slyšel jsem to snad stokrát. Dřív jsem tady pracoval. Tak to bys mohl vědět, z čeho jsou ty stoly. Slévárenské formy. Opět mlčení. Pak se mladík osmělil. Víš, jak jsme se posledně bavili o tom, že divné věci jsou jen náhody, bludy nebo halucinace? začal Filip. Ano, to jsou. Proč? Možná jsou, ale já prožil letos v únoru něco, co mi obrátilo život vzhůru nohama a divil bych se, jestli pro to budeš mít nějaké rozumné vysvětlení. A hlavně se to snažím hodit na papír, ale nejde mi to. Je to příliš osobní a já odmlčel se. Nedaří se mi psát o sobě. Je to dobrý příběh. Sem s ním, řekl Baltazar. Dobrý příběh není nikdy k zahození. Ani když jde o souhru náhod. Filip sáhl do žebradla, vytáhl z něj téměř plné dvěstěgramové balení levného holandského tabáku, jemuž se, jak se Baltazar později dozvěděl, mezi znalci říkalo Zlatá cihla, a ubalil si cigaretu. Jak začít? zamyslel se Filip. Minulý rok na podzim jsem si našel práci. Vlastně mi ji dohodil kamarád. Pracoval jsem jako pomocný vychovatel v pasťáku, tedy v Diagnostickém ústavu pro mládež. Po večerech a přes noc jsem tam hlídal problémovou mládež. Patnáct až osmnáct let... Baltazar zhodnotil Filipovu poněkud křehkou konstituci. Tak trochu sebevražedná mise, ne? neodpustil si. No, spíš hodně než trochu, souhlasil Filip. Už tam nedělám, ale to není podstatné. Celý ten příběh se odehrál druhého února, byl to jen jeden jediný strašný den, ale aby to dalo smysl, je potřeba spousty dalších souvislostí. Ale začnu tím dnem a pak budu asi různě odbíhat. Barman přinesl čaj. V čajích se moc nevyznám, poradíš mi nějaký? zeptal se Baltazar. Pivo měl z větší části dopité a už na ně neměl chuť. Čaj z konvice pěkně voněl. A dal by sis raději černý nebo zelený? zeptal se Filip. Spíš černý. Nepálem nic nepokazíš, já ho mám nejraději. Baltazar si objednal čaj a zkoumavě na svého společníka pohlédl. Když jsem prvního února přišel večer do práce, dozvěděl jsem se, že budu večer sloužit na dívčím oddělení, protože jejich pomocná vychovatelka onemocněla. U borců zůstal denní vychovatel. Podvečer strávily obě skupiny spolu, pak jsem šel s holkama do jejich baráku aby bylo jasno, ten 36 / próza / česká h_aluze číslo 15 / jaro 2011 próza / česká / 37

21 pasťák okupuje dvě luxusní prvorepublikové vily a celkem úspěšně jsem odrážel jejich snahu mě vytočit. Když šly konečně spát, četl jsem si, ale byl jsem ostražitý. Naučil jsem se tam takovou zvláštní věc. Jak to popsat? Schopnost cítit prostor. Vnímat i malé změny, pohyby, kroky, cokoli nepatřičného. To je pochopitelné, podotkl Baltazar. Máme takové schopnosti v sobě z dob, když jsme byli ještě lovci. Jen je už tolik nepoužíváme. Aha, no, asi ano. Ale to jsem odbočil. Kupodivu se nic zvláštního nedělo, tím chci říct, že holky opravdu spaly a nedělaly bordel. V jednu v noci pak přijeli policajti se záchytem. Baltazar tázavě podvedl obočí. Když někdo uteče z domu nebo z nějaké polepšovny, je hledanej a když na něj policajti natrefí, přivezou ho do diagnosťáku. Tam ho nebo ji ubytujeme v zamčeném pokoji a druhý den se pak rozhodne, co dál. Toho večera přivezli holku, kterou jsem už viděl. A ty taky. Já taky? podivil se Baltazar. Neměl pocit, že by se v posledních letech svého života setkával s problémovou mládeží. Ano. Minulý rok na Draconu. Jen viděl. Byla tam s mým kamarádem Jaroslavem. Drobná, štíhlá, dlouhé černé vlasy, moc hezká. Seděli ve stejné hospodě jako my a tys ji viděl docela určitě, protože jsi po ní pošilhával. Vzpomínám si, odvětil neutrálním hlasem Baltazar. Když tu dívku tenkrát viděl, zaplavil jej až bolestný pocit šílené touhy spojený s vědomím naprostého nedosažitelna. A záviděl tomu klukovi, co tam byl s ní, a divil se, že ta kráska je s někým, kdo vypadá spíše jako zženštilé děcko než jako muž, byť mladý. Ano, vzpomínal si velice dobře. Pokračuj, začíná to být zajímavé. Když ji přivedli, vypadala dost zničeně. Páchla pervitinem. Víš, když člověk bere perník, tak se některé metabolity potom vylučují s potem. Nevím, co to přesně je, ale je to takový chemický pach, který kolem člověka je. A kolem ní byl. Byla evidentně na dně. Tehdy jsem se z papírů dozvěděl její pravé jméno, do té doby jsem ji znal jen jako Salome. A znal jsem ji svým způsobem dost dobře, i když jsem ji viděl jen párkrát. Vyprávěl mi o ní, a to dost zevrubně, Jaroslav. Aby to celé dávalo smysl, musíš vědět, co jsem v té chvíli věděl já. Baltazar se lehce chvějící rukou napil čaje. Byl dobrý. Stejně jako příslib příběhu, do něhož jej Filip zasvěcoval. Vyklepal popel z dýmky a opět ji nacpal. Baltazar neměl ve zvyku chovat se k dýmkám šetrně, mít jich několik a kouřit každou jen jedenkrát denně. Celkově nechoval žádnou zvláštní úctu k předmětům, nejednalo-li se o knihy. Pokračuj, řekl. Tuto část jsem napsal, odvětil Filip, zapálil si další balenou cigaretu a vytáhl z žebradla papíry vytištěné devítijehličkovou tiskárnou, jíž zjevně docházela barva. Já si zatím srovnám v hlavě, jak to bylo dál. Baltazar sáhl po papírech a začal číst. Vlastně ani nevím, psal Filip, kdy jsem Jaroslava poprvé potkal. Na první pohled nijak zvlášť nezaujal. Když mu bylo mu devatenáct, vypadal na patnáct a bez brýlí snad ještě na míň. Určitě jsme se vídali na conech a také chodíval do hospody s brněnskými scifisty, kam ale chodím jen sporadicky. Na bundě nosíval černou placku s bílým nápisem Deprese můj přítel nejvěrnější a já si v duchu říkal, ať se nerouhá. Myslím, že jsem ho jednou viděl i v jedné ilegální čajovně či spíše drogovém doupěti, ale nevím to jistě, protože jsem byl právě zhoubičkovaný až hrůza. Asi jsem s ním dal poprvé řeč v baru na Traubce. Nebyl tam právě nikdo známý a my se znali od vidění. Jaroslav se snažil psát a měl právě s sebou nějaké své literární pokusy. Řekl jsem mu, po pravdě a upřímně, že nestojí za nic, ale ať to klidně zkouší dál, konec konců moje začátky nebyly o moc lepší. Později jsem se seznámil s jeho kamarádem Martinem. Taky fanoušek fantastiky, milovník hororů a autor místy dost zajímavých básní. Byl mladší než Jaroslav, ale zkušenější, myslím, že byl Jaroslavovým zasvětitelem, co se nočního života po hospodách týče. Vypadal jako plavovlasý anděl, který se pomalu blíží k okamžiku svého pádu. Často bývali spolu, až jsem přemýšlel, jestli nejsou homosexuální. Ale byli jen nesmělí. Nic, co bych neznal. Nesmělí a současně připravení užívat si všech zakázaných kouzel života, především marihuany. Jaroslav studuje filosofii a má o ní romantické představy, což patrně platí o všem. Včetně žen. Tehdy byl panic a hádám, že jím nejspíš ještě je. Jeho druhým oborem je religionistika. Z obojího mě naskakovala husí kůže, protože jsem tento dvouobor studoval také, jenže vždy, když už se zdálo, že se mi podaří jej dokončit, do toho vlezl jakýsi nepřekonatelný odpor k tomu všemu a neschopnost studovat, což moji matku dohánělo a dohání k šílenství. A mě vlastně taky. Ale vraťme se k Jaroslavovi. Zajímal se o magii; doporučil jsem mu revue Horus, Crowleyho a Castanedu a udělil různé dobré rady, i když myslím, že jsem asi radil spíše sobě než jemu... A pak jsem jej potkal s tou dívkou. Později jsem zjistil, že je seznámil Martin, který ji potkal na nějakém mejdanu a balil ji na svou poesii. Předpokládám, že nezabrala, ale když potkala Jaroslava, našla v něm něco, co skutečně potřebovala. Vrbu. Myslím, že pro mladého, citlivého a nesmělého muže není nic horšího, než když se stane ramenem, na němž se vyplakává dívka jeho snů. Dívka, která chce jít do postele s někým úplně jiným, s chlapem, jemuž v žilách pulsuje testosteron. Dívka, která si z muže udělá nejlepší kamarádku... A přesně to se Jaroslavovi stalo, stejně jako se to kdysi stalo mně a přede mnou tisícům dalších mužů. Jaroslav se zamiloval. Šíleně se zamiloval do sedmnáctileté krásky, která měla vážný problém, před nímž unikala do dunivého světa divokých house-patry a pervitinu. Před pár lety bych na Jaroslavově místě dopadl stejně. A kdo ví, možná i dnes, kdybych byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Přesto si říkám, a možná si to namlouvám, že si dokážu udržet odstup. V každém případě jsem se naučil jít do vztahů bez naprosté emocionální angažovanosti, tím nechci říct, že bych své partnerky neměl rád, jen jsem do nich prostě nebyl šíleně zamilovaný. Jenže ty vztahy nikdy dlouho nevydržely... Ale to odbíhám. Jaroslav se tedy šíleně zamiloval a Salome byla jediným tématem hovoru, kdykoli jsme se setkali. Popravdě řečeno i mě neskutečně přitahovala, Jung by asi řekl, že byla typem ženy, do které si projikuji svoji Animu, ale usoudil jsem, že nemá smysl pokoušet se o nemožné a ještě k tomu pokazit jedno přátelství. Tak jsem naslouchal tomu, jaká je úžasná, jak je sečtělá, že se zná osobně s Filipem Topolem a dalšími zajímavými lidmi, a jak hrozně trpí omezováním ze strany autoritativní matky a také vzpomínkami na agresivního otce-alkoholika, který před rokem zemřel. Později jsem si svou sbírku informací ještě doplnil. Například o to, že se chce z nějakých tajemných důvodů zabít a že ho vzala na své tajné místo, kde by to chtěla udělat. Přemýšlel jsem, jak se k tomu postavit. Na jednu stranu jsem měl zkušenost s hysterickými ženami, které se prezentovaly přesně takto a nebylo třeba brát je příliš vážně, na druhou stranu jsem věděl, že člověk se opravdu může chtít zabít a může to být vážné. Ale především jsem měl už plné zuby toho, že jsem vlastně dělal vrbu Jaroslavovi, protože jsem měl dost problémů sám se sebou. Můj vlastní život se změnil v noční můru. Bydlel jsem na privátě se sedmi studenty, sám nedostudovaný filosof trpící záchvaty paniky při pouhém přiblížení se fakultě. Doufal jsem, že uteču-li od matky, zlepší se můj psychický stav, ale nestalo se. Po krátké euforii se vrátila chandra, před kterou nebylo úniku. Zoufale jsem hledal způsob, jak obnovit ten báječný duševní stav, jenž jsem prožil asi rok před svým přestěhováním, stav, v němž jsem se dokázal vrátit do školy, napravit spoustu restů, složit beze stopy trémy těžkou zkoušku z křesťanství... Nešlo to. Nešlo se z toho vypsat, nešlo se upnout na Crowleyho maximu, že existence je ryzí radost. Jak podzim postupoval, neměl jsem náladu na Jaroslava, Martina a vlastně na kohokoli, jen jsem se snažil přežít v práci a ve dnech volna jsem hrával na počítači Civilizaci a jiné strategie. Alespoň tam jsem měl věci pod kontrolou. A věděl jsem, že se musím jak čert kříži vyhýbat stimulantům. Právě proto, že by mi mohly nabídnout tu sílu, která mi chyběla. Věděl jsem, že bych to pak musel splatit i se strašlivými úroky. Do hospody jsem v té době, pokud vůbec, chodil jinam a s jinými lidmi, takže jsem úplně ztratil s Jaroslavem a se Salome kontakt. Až do té noci z prvního na druhého února... Píšeš o sobě velice dobře, prohlásil Baltazar a odložil papíry. I o druhých. Díky, zamumlal Filip. Píšeš o sobě tak dobře, že si myslím, že bych tě mohl trochu nasměrovat, řekl opatrně Baltazar. Jak to myslíš? Tak, že své deprese neodmyslíš ani neodčaruješ. Není to něco, co by se dalo nějak vyřešit, není to žádná hádanka Sfingy, na kterou když odpovíš, budeš svobodný. Je to nemoc. Maniodepresivní psychóza. Trpí jí asi procento lidí a pomáhají na to léky. Já nechci brát léky. Matka mi říká, že u nás v rodině nikdy nebyl žádný blázen a já taky nejsem. Myslím, že se může docela dobře plést, ale já se bojím, že bych to pak už nebyl já. A jsi tím, kým jsi byl, když ti bylo osmnáct? Nebo deset? Nejsi. Neustále se měníme. Identita je iluze. Zato utrpení je skutečné a to víš sám nejlíp. A ty jak ty to víš? Vlastní zkušenost. Jsem maniodepresivní a léčím se s tím už roky. Myslím, že bych bez léčby už nebyl naživu, konstatoval Baltazar. A jsi spokojený? zeptal se Filip. Jak se to vezme. Podstatné je, že ať je mi jakkoli, vím naprosto jistě, že by to mohlo být mnohem horší. Jestli chceš, domluvím ti konzultaci u své psychiatričky. Nezávaznou. Je dobrá. Jenže zrovna teď mi nic není. Sám víš, že to nevydrží. Budu o tom přemýšlet. Díky. Snad abych se vrátil 38 / próza / česká h_aluze číslo 15 / jaro 2011 próza / česká / 39

22 k té noci, kdy jsem po několika měsících ve vychovatelně pasťáku opět potkal Salome... Ano, pokračuj. Policisté se zeptali, jestli je vše v pořádku a mohou odejít, vyprávěl Filip. Řekl jsem, že ano. Vždycky to tak bylo v té chvíli, a jen v té chvíli, byl vychovatel pro policajty pánem. Kdybych řekl, že se mi dotyčný zdá být intoxikovaný, museli by záchyt pěkně odvézt jinam. Třeba do blázince. Také jsem je mohl požádat, aby se mnou byli až do okamžiku, než dotyčného zamknu v jeho komůrce. Ale popravdě řečeno jsem žádnou z těchto možností v praxi nevyužil. Když té noci přivezli Salome, poslal jsem je pryč co nejdříve. Byla skleslá a v její tváři se rýsovala rezignace, jakési zvláštní odevzdání. Nechceš cigáro? zeptal jsem se. Bylo to proti předpisům, ale to je v životě spousta věcí. Přikývla. Vzal jsem ji na balkon a nabídl Camelku. Tehdy jsem si ještě mohl dovolit takhle se rozšoupnout, na to, že mi za měsíc seberou sirotčí důchod po tátovi a zůstane mi jen nevalný plat za půlúvazek v pasťáku, jsem tehdy nemyslel. Tiše jsme kouřili, nechtěl jsem na ni nějak tlačit, ale chtěl jsem jí dát příležitost, aby se vypovídala, pokud to bude potřebovat. Viděl jsem, jak se jí ruka s cigaretou chvěje. Nikdy se nedoběhnu, povzdechla si a já věděl, že cituje Psí vojáky. Vyspíš se z toho, zkusil jsem neobratně. Pohlédla na mě těma svýma temnýma očima, o nichž Jaroslav řekl, že jsou krásné jako letokruhy vzácných stromů. Musel jsem uznat, že měl pravdu, a nic na tom neměnily ani temné kruhy pod nimi. Nemůžu spát, zašeptala. Sny jsou nejhorší. Nadechl jsem se, abych něco řekl, ale co? Copak jsem psycholog? A nebyl jsem ani její blízký přítel. Víš, Filipe, řekla pomalu. Někdy prostě člověk pozná, že prohrál. Cítíš to v celým těle. Vina. Hanba, kterou nesmyješ. A přitom nemáš sílu to někomu říct. Ani žádnej mozkošťoura by mi s tím nepomohl. Nemohla bych mu to říct, víš. Nikomu. Kdybych byla věřící, možná bych se mohla vyzpovídat, ale já v Boha nevěřím... Jestli chceš, můžeme si tu přes noc povídat. To jen, že pokud nemůžeš spát, tak... Jen mě pěkně zavři, však už jsem tu párkrát byla. Nebudu spát, ale chci být sama. Ale dík za cigáro. Dokouřili jsme a já ji odvedl do pokojíku pro záchyty. Chceš jabko nebo rohlík? zeptal jsem se. Ne, dík. Jen nějakou vodu. Jasně. Přinesl jsem jí vodu. Napadlo vůbec někoho, proč si vlastně říkám Salome? zeptala se. Přemýšlel jsem o tom. Jaroslav říkal, že jsi dřív tančila. Proto? Ano, tančila jsem. Malá krásná baletka, jako obrázek. Žila jsem tím. No, a teď už jenom křepčím na technu. Víš, jaký to je, když celý tvý tělo chce tančit, ale nejde to? Stal se ti nějaký úraz? Zabila jsem Křtitele, odvětila. A nevěř Bibli byl to zmrd. Ale tohle si nezasloužil. Nech mě teď o samotě. Možná nakonec přece jenom zkusím na chvíli usnout. Když jsem zamykal dveře jejího pokojíku, cítil jsem se dost trapně. Filip se odmlčel a sáhl po tabáku. Baltazar si vyčistil dýmku. Musím si odskočit, řekl Baltazar. Kde to tady je? Na baru je klíč. Půjdeš chodbou směrem k východu a pak doleva. Filip cítil, jak se kolem něj opět plíží ta hrůza, jíž se už tak dlouho snažil uniknout. Přemýšlel, zda přijmout Baltazarovu nabídku a jít za psychiatrem. Vlastně to chtěl, chtěl to už tak dlouho, nejméně od chvíle, kdy před vlastní matkou málem skočil z okna. A současně se bál. Bál se, že ztratí sám sebe. Ale co to vlastně znamená já? Starší spisovatel se vrátil a objednal si další Nepál. Dobrý nápad, pomyslel si Filip a poručil si Lapsang. Měl pocit, že potřebuje něco ostřejšího. Než byly čaje hotovy, setrvali oba muži v mlčení. Když se pak před Filipem rozlila kouřová vůně Lapsangu, věděl, že nastal čas pokračovat ve vyprávění. A věděl, že to bude bolet. Ráno přišel denní vychovatel, probudili jsme holky, já jsem se rozloučil se Salome a spěchal jsem domů. Někteří vychovatelé na noční službě spali a bez problémů jim to procházelo, ale to nebyl můj případ. Asi bych ani nedokázal usnout, i kdybych chtěl. Takže jsem se těšil domů do postele. V zimě se mi stávalo, že jsem i několik dní po sobě neviděl slunce. Budil jsem se za tmy a spát jsem chodil také za tmy. Dorazil jsem na privát a vyvenčil Alys, svou novou vlčáčí fenku, kterou našel bratr na podzim minulého roku přivázanou o půlnoci na Mendlově náměstí, nechal ji u mě přespat a pak už mi zůstala. Události uplynulé noci zůstaly kdesi daleko. Šel jsem spát. A zdál se mi sen. Odehrával se v novozákonní době, byl to příběh Jana Křtitele a Salome. Salome se v tom snu spikla se svou matkou proti Janu Křtiteli. Její tanec v tom však hrál nějakou jinou roli, i když se smrtí Křtitele určitě souvisel. Tančila překrásně. Když pak přinesli na míse prorokovu hlavu, uvědomila si, co způsobila, přestala tančit, rozplakala se a probodla se dýkou. Probudil jsem se a v hlavě jsem měl ten obraz. A spolu s ním strašnou předtuchu, že přesně to chce Salome udělat. Dávalo to smysl a kdesi uvnitř jsem věděl, že to tak je. Takový pocit neochvějné jistoty. Podíval jsem se na hodiny byly tři. V sedm mi začínala další služba v pasťáku. Oblékl jsem se, nasadil kontaktní čočky a vyrazil i s Alys k nejbližší telefonní budce. Doběhli jsme k ní, vytáhl jsem svůj notes s adresami a nejprve jsem zavolal do pasťáku. Tam mi kolega řekl, že netuší, jak mě napadlo se na toto ptát, ale že ta holka ze záchytu před půlhodinou utekla. Řekl jsem, že se možná dnes na službu opozdím a aniž bych cokoli dalšího vysvětloval, zavěsil jsem a vzápětí volal Jaroslavovi. Zvedl to jeho otec a řekl mi, že Jaroslav je ve škole a že neví, kdy se vrátí. I když byla zima, polil mne studený pot. Musel jsem najít Jaroslava a spolu s ním to její tajné místo a musel jsem jej hledat na Filozofické fakultě, což bylo místo, k němuž jsem se poslední rok nedokázal přiblížit ani na dohled. Zatnul jsem zuby, vrátil Alys domů a vyrazil do ulic. Nebylo to daleko. Snažil jsem se spěchat, ale cítil jsem, jak mé svaly při každém kroku tuhnou. Bylo to tak nesmyslné a tak skutečné. Jakýsi hlas ve mně křičel, ať tu trosku nechám, ať se zabije, že patrně má proč se cítit vinna, ať už provedla cokoli, že to pro ni bude tak lepší, protože se už nebude trápit... Měl jsem pocit, že se probojovávám nějakou melasou. Špatně se mi dýchalo a nepomohla ani cigareta. Přesto jsem šel, pod nohama mi křupal čerstvě napadaný sníh a nakonec jsem po roce opět vešel do budovy fakulty. Zachvátila mě panika. Nejen, že jsem tam musel vejít, ale nyní budu muset najít učebnu, v níž Jaroslav je, a vejít tam. Bude tam přednášející, s pravděpodobností hraničící s jistotou někdo, koho znám a kdo zná mě. Dostal jsem astmatický záchvat. Vrátný na mě upřel podezíravý pohled. Nepotřebujete pomoc? zeptal se, ale moc vlídnosti a ochoty v tom hlasu nezaznívalo. Alespoň mým uším ne. Mávl jsem na něj jako, že je všechno v pořádku a doklopýtal jsem na fakultní dvůr. Fajn, mumlal jsem si pro sebe. Studuje filosofii a religionistiku. Začněme filosofií, tedy v budově A nebo B. Doufejme... Rozběhl jsem se k budově A. Tam jsou rozvrhy. Jaroslav by měl být v druhém ročníku... Klid, je půl čtvrté, skoro všichni jsou pryč, to zvládneš... mumlal jsem si a vešel do budovy A. Nikoho jsem nepotkal. Pokusil jsem se zaostřit na nástěnku s rozvrhy, buď zlobily čočky nebo se oči rozhodly provést další z malých sabotáží, jimiž mne teď tělo častovalo. Německý idealismus, to by mohlo být ono. Učebna dvacet. Pohlédl jsem na dveře na konci chodby, nadechl se a vpadl dovnitř. Přednášející na mě nepřátelsky pohlédl, pak mě poznal. Moc se omlouvám, zakoktal jsem. Je to důležité. Hledám Jaroslava. Zapátral jsem očima po studentech. Jaroslav na mě zamával. Co se děje? zeptal se. Poslyšte! řekl přenášející. Jde o Salome. Jaroslav se zvedl, hodil sešit do bílé igelitové tašky s fixou vyvedeným nápisem Tato taška je černá., což mu patrně připadalo vtipné, a propracovával se řadou zmatených studentů směrem k východu. Z očí přednášejícího sršely blesky. Nezlobte se, řekl jsem. Opravdu je to důležité. Připadal jsem si jako v noční můře. Konečně jsme se s Jaroslavem ocitli na chodbě. Tak co se děje? zeptal se a v jeho hlase zazníval strach. Není čas. Říkal jsi, že tě Salome zavedla na místo, kde by se chtěla zabít. Kde to je? Na Špilberku. Takový opuštěný dům. Podíval jsem se na hodinky. Bylo před čtvrtou. Fajn, jdeme tam. Rychle. Vyběhli jsme z budovy fakulty a dorazili k tramvajové zastávce. Vydýchal jsem se a alespoň stručně shrnul, o co se jedná. Jaroslav chvějící se rukou vytáhl z kapsy dlouhé fialové zimní bundy ozdobené tou stupidní plackou krabičku modrých Ronhillek a zapálil si. Také jsem sáhl po cigaretách, ale vrátil jsem je zpět tramvaj konečně přijela. Nastoupili jsme. Byly čtyři odpoledne. Pojedeme jednu zastávku. Pak poběžíme. Celkem asi patnáct minut, běželo mi hlavou. Pokud snědla prášky nebo si podřezala žíly, máme šanci ji z toho dostat, pokud zvolila něco rychlejšího... Vystoupili jsme na České a rozběhli se směrem k Husově ulici. Ani jeden z nás není žádný sportovec a já navíc při každém nadechnutí cítil snad každou cigaretu, kterou jsem v životě vykouřil. Konečně odbočka vpravo na špilberský kopec. Zatínal jsem zuby a běžel, co to šlo. Konečně se po pravé straně objevila smutně vyhlížející budova s vysklenými 40 / próza / česká h_aluze číslo 15 / jaro 2011 próza / česká / 41

23 okny a děravou střechou. Hlavní vchod byl zatlučený prkny, ale Jaroslav zamířil dozadu ke vchodu do sklepa, kde dveře zcela chyběly. Nějaký grafitista nakreslil kolem vchodu docela zdařilou imitaci staroegyptských maleb. Ještě se nestmívalo, ale zatažená obloha moc světla neposkytovala. Vešli jsme dovnitř. Salome! volal Jaroslav a poté, co si jeho oči zvykly na šero, prohlížel sklep. Byl prázdný. Vyběhl jsem do přízemí. Tam bylo vidět lépe. Jednotlivé místnosti zbavené veškerého příslušenství byly odděleny pouze příčkami. Uprostřed největší místnosti bylo pohaslé ohniště. Za jiných okolností bych tu postapokalyptickou atmosféru ocenil. Vyběhl jsem po dost nedůvěryhodně působících dřevěných schodech do prvního patra, Jaroslav běžel za mnou. Na zemi ležel, zatížený kusem cihly, list papíru a vedle něj byl obrys lidského těla jako když děti dělají ve sněhu anděly, jenže tento byl v prachu a špíně. Sevřelo se mi hrdlo. Salome! zavzlykal Jaroslav. Prohledali jsme všechny místnosti, ale byly prázdné. Nad námi zel otvor vedoucí na půdu. Nedokázal jsem si představit, jak by se tam mohl kdokoli sám vydrápat, nicméně jsem tam Jaroslava vyzvedl. Podařilo se mu zachytit se horního okraje otvoru a vytáhnout se nahoru. Po chvíli se spustil dolů. Nic, řekl. Sehnul jsem se pro ten papír, přistoupili jsme s Jaroslavem k oknu a četli. Než jsem ten dopis předal policii, nechal jsem jej okopírovat, řekl Filip a vytáhl z žebradla přeložený list papíru. Baltazar jej mírně se chvějící rukou uchopil. Připadal si, jako by v té chvíli byl tam v tom opuštěném domě spolu s Filipem a Jaroslavem a četl... Komu to píšu? Vlastně asi policii, která mě najde. Na nikom mi už na tomto světě nezáleží. Jen musím říct pravdu a umřít. Nemůžu dál. Zabila jsem svého otce a nedokážu s tím žít. Nezabila jsem ho vlastníma rukama, ale křivým svědectvím. Byl to hajzl, zlý, agresivní opilec. Mlátil moji matku a občas i mě. Ale měl peníze. Když se naši rozvedli, žili jsme jen z alimentů a sociálky. Na baletní školu už nezbylo a otec, protože jsem se s ním nechtěla vídat, mi na ni nedal. A tehdy matka vymyslela pomstu. Udala jsem otce za sexuální zneužívání. Byl soud a já byla přesvědčivá. Před druhým přelíčením se otec ve vazbě oběsil. Zdědily jsme jeho peníze a já mohla opět nastoupit na kurzy baletu. Ale nohy mi ztuhly. Nedokázala jsem už tančit, bylo to, jako bych kdykoli, kdy jsem měla tančit, ochrnula. Nešlo to. A pak už byl jenom čím dál rychlejší pád na dno... Takto to bude lepší. Smrt za smrt. Marta Baltazar zvedl hlavu. Filipe, to je opravdu dobrý příběh, prohlásil zamyšleně. Co bylo dál? Našli ji? Nenašli. A to je na tom to opravdu divné. Šli jsme s tím dopisem na policii, já vypověděl vše, co jsem věděl a dal jim ten dopis. Hned se tam vypravili se psem, ale nenašli ji. A nenašli ji dodnes stále je vedená jako nezvěstná. Od kamaráda, který pracuje v blázinci, jsem zjistil, že její matka se psychicky zhroutila a léčí se teď v Černovicích. Jaroslav je z toho na prášky. A já? Nevím. Nikdy jsem k Salome neměl tak blízko, ale stejně ji nemůžu dostat z hlavy. Oba muži mlčky pokuřovali. Filipe, řekl pak Baltazar. Ten příběh napíšeme. Zaslouží si to. A já už asi vím, jak jej pojmout. Potřeboval bych ten tvůj text na disketě. Filip se usmál a vytáhl z žebradla disketu. Ty jsi s tím tak trochu počítal, že? Filip se usmál. Pro spisovatele je dobrý příběh jako žena nebo jako kořist. Je jedno, nakolik je či není osobní. Je třeba se jej zmocnit. Jak napsal Nietzsche básníci beze studu vykořisťují své zážitky, řekl Baltazar schovávaje disketu do náprsní kapsy kabátu. Ano, odvětil Filip. Dopili čaj, domluvili se na dalším setkání, odešli ze sklepních prostor Spodního traktu a potřásli si rukama. Pak se každý vydal svou cestou. Baltazar nastoupil do tramvaje a v duchu si přehrával vše, co během toho zvláštního odpoledne slyšel. Nevěřil v magii, ale na celé té věci skutečně cosi magického bylo. Stejně jako na příběhu o prázdném hrobě. Salome Marta... Doma jej čekala nemocná žena, zvířata a počítač, k němuž usedne a bude psát. Přemohla jej melancholie. Ať už to bylo jakkoli bolestivé, Filip s Jaroslavem se stali součástí příběhu a prožili dobrodružství, pomyslel si. Veškerá dobrodružství, která prožívám já, se odehrávají už jen v mé hlavě... foto Michal Tůma David Jan Žák Narozen v Prachaticích. Vystudoval Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ( ), obor český jazyk - literatura a výtvarná výchova. Docházel do pěti semestrového semináře Film-video, kde pod vedením filmového teoretika Borise Jachnina natočil dva hrané filmy. Během studií prošel ateliéry sochaře prof. Karla Hyliše, ak. mal. Romana Kubičky, u něhož i diplomoval svými figurativními malbami, a ak. mal. Miroslava Konráda. Živil se jako novinář, dnes je učitelem na Česko-anglickém gymnáziu v Českých Budějovicích, kde vede hodiny výtvarné výchovy a semináře dějin umění a tvůrčího psaní. Časopisecky publikoval v Iniciálách, Tvorbě, Tvaru, Labyrintu, Literárním měsíčníku, Souvislostech, Hostu, Welesu, RevíMítinku, Obratníku a v regionálním tisku. Je členem umělecké skupiny Imbecilních realistů a stupidistů a byl jedním z hlavních protagonistů imbecilně realistického divadélka Karel, kde působil jako herec, zpěvák a dramatik. Společně se spisovatelem Jiřím Hájíčkem založil roku 2004 Českobudějovickou literární buňku, která sdružuje básníky a spisovatele z celých jižních Čech. Vydal dosud sedm sbírek poezie, dvě prózy novelu Axe Africa (Labyrint), román mystický krimithriller ze Šumavy Ticho (Labyrint). Básně byly přeloženy do francouzštiny, němčiny, ruštiny a polštiny. Byl zařazen do Antologie de la poésie tcheque contemporaine , kterou vydalo pařížské nakladatelství Gallimard roku 2002 a jejím editorem byl Petr Král. JE PODZIM, déšť, dlouhá nekonečná prázdnota a smutek. Na fotografii je v prvním plánu dítě. Napodobuje fotografa Seidla, rukou objektiv kamery. Nastavuje tak zrcadlo muži za aparátem, i mně samému. Sedím nad pomíjivými obrázky a přemýšlím, co je s tím děckem dnes. Zda ještě žije? Kde? Kolik by mu bylo? Sto i víc. Vše se kutálí a ztrácí, děcko, ulice i domy, důvěrně známá místa, ženy v bílých nabíraných halenkách a dlouhých vykasaných sukních se secesními kloboučky, kluci pod okny chalup, pes i chlap, chvíle, letmé pohledy, polibky promarněné očekáváním. Dosud nejsem otcem, ani manželem hraji hru na svobodného mládence; třebaže na hromádce hromadím artefakty zašlých časů, utrácím drobty z peněženek a toužím po návratu. Po věčném návratu! (Včera jsem šel do domu U Beránka na film Návrat režiséra Andreje Zvjaginceva. Představoval jsem si, že jsem tu s ní, tak jako kdysi, bez peněz, které jsem zas utratil za dopisnice Šumavy. Pili jsme darovaný čaj, jedli darované pamlsky a život byl náhle jiný taky darovaný.) Snad kdesi uvnitř obrázků je ukryt dávný ráj. Třeba se po smrti propadnu tam, kam podvědomě toužím patřit. A já nikdy nepatřil konci dvacátého století ani počátku jednadvacátého! Od raného dětství jsem snil o jiných časech, o fantastickém světě z knih, mýtů a pohádek, z dobrodružných příběhů; sen o životě kdesi v pralesích, na pustých ostrovech, vysoko v horách při březích ledovcových jezer. Rád jsem snil. Rád sním o životě ve dvou světech zároveň, jen je rozlišit. A právě dítě imitující aparát i fotografa je zrcadlem, před nímž teď stojím a nahlížím do něho, připraven vstoupit skrz dítě, být znovu dítětem a stát se Alenkou za zrcadlem v říši, v níž mýtus o věčném návratu opět ožívá VEČER CO VEČER uléhám do postele společně s notebookem a malými šedivými repráčky. Večer co večer ten samý film. Andrej Tarkovskij a jeho Oběť. Poslední režisérův film. Během práce na střihu umíral na nemocničním lůžku. Rakovina. Oběť začíná scénou dlouhou až k zalknutí v níž otec se synkem zalévají suchý pahýl stromu. Muž chlapci vypráví příběh, z něhož vyplývá: jakákoli lidská činnost vykonávaná s přesnou pravidelností, třeba i napouštění vody z vodovodu do sklenice a její spláchnutí do záchodu, mění svět. Ne, to není pravý důvod mého sledování 42 / próza / česká h_aluze číslo 15 / jaro 2011 próza / česká / 43

24 filmu! Nechci měnit svět! Chci sám sebe změnit změnit se v sebe. Stát se svou podstatou, Žákem a ne jen odrazem žáka. Chci se učit. Fotografie z dopisnice mi připomíná krajinu Tarkovského duše, třebaže ji nelze najít v jeho filmech. V nich se kamera pohybuje rovinatými pláněmi plnými nahnědlé trávy, mokřin, hájů bříz a vysokého nebe. Třebaže je má krajina z obrázku jiná přece je stejná. Je to výjev z mlhy, z tajemné historie, tušené; zpřítomnělé tou mlhou. Je to krajina, co objímá svou vlastní oběť. LAMPA trčící ode zdi (jaksi nemístně), snad odjinud, je pradávným artefaktem, jenž dává domům mihotavé světlo v něm se probouzí to, co upoutává pozornost ženy a děcka. Ale o co jde? Banalita? Pes? Chlap? Jiné děcko? Věc? Ale jaká věc? Místní? Nemístní? Potřebná? Nepotřebná? A třeba tam není nic. Jen prázdno ulice, prázdné bahno, udusaná hlína prázdné nic narušené jizvou krajiny. V té jizvě mizí celé domy, ulice, stromy i lidé, v té jizvě je prázdno těhotné budoucností. SNĚŽILO celou noc. Jel jsem z Budějovic, na silnici ležel rozježděný sníh místy zledovatělý a já v duchu listoval sbírkou a prohlížel fotky dřevařů, kteří na saních sváželi z lesů dřevo. I Soused Zajac stahoval stromy jen tak, bez strojů koňmo. Chlubíval se, že nikdy neztratil jediné zvíře, tak bravurně s nimi zacházel i v nepřehledném terénu; žádný z jeho koní mu v lese nezůstal žádný nešel na porážku. Pamatuji, jak jsme za ním tenkrát zašli se spisovatelem Jiřím Hájíčkem, přivezli jsme mu trnkovici v hliněné karafě, špunt zalitý pečetním voskem a Zajac se rozpovídal o padesátých letech, kdy se nechali se ženou nalákat do vysídlených Sudet. Vyprávěl, jak dal chlapovi po držce, prali se o chalupu, v níž jsme seděli, jak uzvedl krávu a vyhrál hospodskou sázku, jak šel opilý v zimě z Volar pěšky dorazil k ránu a hned zapřáhl, aby stihl svoz dřeva. Vyprávěl a vyprávěl, vypadal čile, jen kyčle a nohy nesloužily jak dřív. Měsíc na to zemřel. Měl silnou cukrovku. Infarkt. S ním zmizelo i stádo ovcí, včelín, kráva a večery při sklence. Přes noc napadlo deset čísel, auta s letním obutím končila co chvíli ve škarpě a my zatím v chalupě bývalého učitelského slavili narozeniny dřevorubce Rapanta a zároveň jeho dědkovství. Narodil se vnuk. Sněžilo a malý Lukáš se zapíjel slivovicí. Tady na Šumavě se nekřtí vodou, tady se křtí kořalkou a zajídá se špek, aby se lidi uzemnili a nemuseli myslet na to, že život je jak mžik, jak sněhová vločka, co dosedá na rozevřenou dlaň. JAK ZÁVIDÍM tulákovi, tomuto starci v dřevácích, jeho pouť a samotu. S uzlíčkem přes rameno štrachá se vískami a lesy, ve své prázdnotě podobá se čiré sklence průhledné a jiskřící v pablescích slunce. Je jak řeka. Vltava za Soumarským mostem. Vím, že mé představy jsou scestné až romantizující, že ten chlap (jmenoval se Ignaz Zeisl, obecní blázen, jemuž se ve Volarech neřeklo jinak než Zeisl Nazl) míval hlad, byl nemytý a nečesaný, negramotný asi, že sám si ten úděl nevybral, neměl na výběr, jen přežíval vegetoval jak strom, keř, ostružiní, jak mech či lišejník, jak haluze polámaná společností. Ale copak záleží na takových malichernostech, když život se krátí a chůze oblažuje? Jak závidím! Já bez odvahy odejít a zpřetrhat vazby konvence; jen tak sám se sebou a se svou melancholickou a temnou duší. 44 / próza / česká h_aluze číslo 15 / jaro 2011 próza / česká / 45

25 Ze života barokního skladatele Uprostřed zbraní Múzy mlčí? Óda na tlusté knihy Dnes se pokusíme přehodnotit toto klasické úsloví, protože pro dobu barokní, která byla stižena asi největším počtem válečných konfliktů ze všech uměleckých stylů, neplatí tak docela. Válka a s ní epidemie, bída a morální úpadek sice na jednu stranu zachvacovala a ničila vše krásné ze života a umění, avšak na straně druhé přinášela oslnivý lesk královských armád, pyšná vítězství i prostou touhu vojenské chasy trochu se rozptýlit a pobavit. Vznikla celá řada dodnes populárních melodií (O du Lieber Augustin z roku 1679, Čechům a Češkám známá jako Žádný neví jako já) a mnohé začaly putovat napříč Evropou, především zásluhou Cikánů a Katalánců. Hudba byla s válkou srostlá jako žádné jiné umění. Každý pluk měl své hudebníky. A to vůbec ne z estetických, ale čistě praktických důvodů (buben, flétna a trubka tlumočily na bitevním poli a ve válečné vřavě prostřednictvím signálů záměry vojevůdce). Nejeden skladatel přitom spojil své živobytí s vojnou zcela specifickým způsobem. První skupinou, která je značně široká, jsou umělci komponující své skladby v upomínku nebo oslavu nějakých válečných vavřínů, jež si jejich chlebodárci získali. Nejrůznější sbory, duchovní zpěvy nebo mše byly nejlepším díkem, jaký projevovali králové a císařové za to, že mají válku šťastně za sebou, ať už ji vyhráli, nebo prohráli. Händelovo Dettingenské Te Deum z roku 1743 bylo pohotově sepsáno ku příležitosti zázračného a drtivého triumfu anglického krále Jiřího II. na bavorském bojišti. U Dettingenu tehdy stála anglicko-rakouská koalice proti pověstnému francouzskému nepříteli. V urputném zápasu se osobně vyznamenal i sám král Jiří. Georg Friedrich Händel ( ) nechal v oslavné skladbě zaznít ráznou a poněkud pompézní vojenskou řeč hudby svérázně užil bubnů a polnic. Nikoliv však jako nástrojů, které mají vnášet fontány jasu a radosti, ale jako přísných a odměřených signálů, které bitvu jistě bezprostředně připomínaly. V odborném světě západní Evropy je bitva legendou, u nás je prakticky přehlížena. Má totiž jasnou analogii v bitvě u Molvic (1741), která je spojena především s Molvickým pochodem Fridricha II. Dalším komponistou, kterého je třeba vzpomenout při vyjmenovávání ód na vítězství, je bezesporu švédský skladatel Anders von Düben ( ), jenž složil balet o bitvě u Narvy (1700). Podstatně menší skupinou jsou umělci, kteří válku zažili takříkajíc na vlastní kůži. Patřil mezi ně i Enrico Albicastro ( ). Ten sloužil ve válce o španělské dědictví jako velitel jízdní kavalerie. Se svou kapitánskou hodností válku úspěšně přežil. Toto štěstí však minulo dalšího z hudebníků. William Lawes ( ), nadaný loutnista a skladatel, po vypuknutí války mezi králem Karlem a anglickým parlamentem neváhal ani na okamžik, na čí stranu se má přidat. Dokonce omezil i svou uměleckou kariéru, nechal se totiž zaměstnat jako velitel královské gardy. V této funkci nalezl rovněž hrdinskou smrt, když jej zasáhla odražená kulka, pravděpodobně mířící na krále, v bitvě u Chesteru (1645). Válečné běsnění zažili bezprostředně i Johann Caspar Kerll ( ) a Josef Ferdinand Norbert Seger ( ). Prvý odmítl opustit Vídeň, kterou obléhali Turci (1683), jako hlavní varhaník od Svatého Štěpána zůstal mravní autoritou města, na rozdíl od císaře Leopolda, který z metropole uprchl do bezpečí. Druhý skladatel zažil na vlastní oči pruské ostřelování Prahy (1757). Zkomponoval o tom slavnou fugu Když Prušáci Prahu bombardovali. Avšak nejen hrdinství nabízela válka umělcům. Melchior Franck ( ) začal celkem spokojený a klidný život, byl zaměstnán u prince Kazimíra v německém městečku Coburg. Třicetiletá válka vše obrátila v hrůznou tragédii: město bylo pleněním zcela zničeno, celý region ekonomicky zruinován a Franckova žena a dvě děti zemřely v důsledku řádění vojsk. Zbídačený hudebník chodil pravděpodobně po žebrotě, v níž také zemřel. Stal se tak jednou z nesčetných obětí války. A tímto mementem se dnes rozloučíme. foto archiv autora Radek Malý Radek Malý (1977) je autorem poezie, dramat a knížek pro děti. Také překládá poezii z němčiny. Za sbírku Vraní zpěvy (2002) mu byla udělena Cena Jiřího Ortena, za sbírku Větrní zcestné verše (2005) cena Magnesia Litera a za sbírku Malá tma (2008) Výroční cena Nadace Český literární fond. Dramatický text Pocit nočního vlaku získal v Cenách Alfreda Radoka 2006 čestné uznání a Cenu Českého rozhlasu. Když mi ty tři špalky redaktor nakladatelství Host Martin Stöhr v říjnu věnoval coby poškozené a vyřazené exempláře, věděl jsem, že jsem si zadělal na pěkný problém. Jakožto klasickému lektomanovi s utajenou slabostí pro lehčí žánry mi bylo jasné, že advent se ponese ve znamení Milénia tak se totiž ten zatrachtilý bestseller jmenuje. Pro úplnost: napsal ho Stieg Larsson, celkem má 1824 stran a v kinech už údajně proběhl druhý zfilmovaný díl. Celou dávku jsem zvládl poměrně rychle díky několika cestám vlakem do Polska, v období sněhů, kdy zpoždění dosahovala i 240 minut. Přiznávám, že jsem někde před polovinou prvního dílu Muži, kteří nenávidí ženy málem vzdal dvě hlavní postavy se stále ještě nesetkaly a vůbec zatím nebylo jasné, o co půjde. Pravda, od další kapitoly už jsem knihy opouštěl jen nerad. Za největší podraz jsem považoval konec druhého dílu Dívka, která si hrála s ohněm: po několikahodinovém čtecím maratonu jsem mínil dospět k pointě, podobně jako v dílu prvním, a hle: ta se nekoná, neboť kniha plynule navazuje první kapitolou dílu třetího: Dívka, která kopla do vosího hnízda. Požitek, který má lektoman, tedy čtenář až manický, z tlustých knih, je nesrovnatelný s ničím. Naposledy mě takhle pobavil Michal Ajvaz v Cestě na jih, předtím Dostojevský ve Zločinu a trestu. O Harry Potterovi nemluvě. Čím to je? Uměním vzbuzovat napětí? Nemyslím. Ta rozkoš je dána prostým luxusem toho, že všechno má svůj čas a ať už ho potřebuje detektivka či psychologický román, mají ho mít. Jenže detektivka tou Milénium tak docela není. Žánru spíš odpovídá označení thriller, které jsem si zvykl spojovat spíš s televizí. Všechny ty detailně rozepsané násilné scény si zahrávají se čtenářovou obrazotvorností, řekl bych, a když na samý závěr novinář Michael Blomkvist v restauraci odolává náporu dvou balkánských zabijáků, neustále se mi vtíral na mysl drsný elegán James Bond. S jedním rozdílem: toho znám jen z televize. Podobné scény jsem ale asi nikdy nečetl, proto působily jaksi nepatřičně mile, skoro ironicky, a proto se mi stále vracela spojitost s magickým realismem románů Michala Ajvaze ten se v podobných scénách vyžívá, ale zároveň působí dojmem, že v tom je jakýsi hlubší smysl. Na tuhle notu Larsson nehraje. Nebo přece? Nevím. Nejsem klasický čtenář detektivek a tuším, že v kině by z toho zážitku zbyl zas jen byť nejspíš úžasný thriller. Takhle jsem se pročetl úžasnou tlustou knihou, která přesně ví, proč je, jaká je. Přináší nový typ hlavního hrdiny, satanistickou lesbu ale to jen jako návnadu pro ty, kdo knihu nečetli, film neviděli a zajímalo by je, proč má na krku vytetovanou vosu /Adam Krupička/ autor studuje bohemistiku a historii na PF UJEP v Ústí nad Labem, zajímá se o klasickou hudbu a filozofii foto archiv autora 46 / la follia h_aluze číslo 15 / jaro doporučuje / 47

26 Když na poli rostou auta... Vše pro dobro světa a Nošovic dokumentární ČR, 2010, 82 minut scénář a režie: Vít Klusák kamera: Jakub Halousek zvuk: Michal Gabor, Václav Flégl střih: Jana Vlčková To takhle jednou česká vláda uzavřela smlouvu s automobilkou HYUNDAI a přislíbila jí půdu, která patřila soukromníkům. Následně musela určitými nekalými způsoby hraničícími s korupcí nošovických obyvatel dosáhnout odkoupení polí. V obci to způsobilo rozpory mezi občany toužícími po penězích a mezi těmi, jimž byla přednější tradice. V důsledku všeobecného nátlaku však nakonec s prodejem půdy souhlasili i ti nejvytrvalejší odpůrci a připravili tak, chtě nechtě, přistávací plochu pro - jak sami říkají UFO. Z nošovických zelných polí se tak, jak poeticky praví podtitul nového filmu Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic, stalo pole, na kterém rostou auta. Někdo moderní automobilku a nové pracovní příležitosti v ní chválí. Někdo stavbu kritizuje a snaží se proti ní bojovat. Někteří na vlastní kůži zakouší hořkou realitu nízkého platového ohodnocení a nepříjemných pracovních podmínek. Vít Klusák se tuto zamotanou mozaiku rozhodl zvěčnit na způsob Mooreova investigativního dokumentu v poetickém uměleckém díle, které má v mnohém daleko blíže k fikci s přesahem k agitaci než k dokumentu v pravém smyslu slova. Rozvíjí v něm úvahu nejen nad vzniklou situací Nošovic, ale nad chováním dnešního lidstva obecně. K vyjádření svého odmítavého postoje k automobilce využívá hravě komické formální prostředky. A právě v tom je síla jeho nového filmu. Výraznou fascinací detaily a poetickými pohledy na krajinu a přírodu v okolí továrny snímek umě balancuje na hranici kýče. Snahou o zachycení kontrastů a paradoxů (krásné panorama nošovické krajiny je téměř vždy zabíráno tak, aby ho hyzdila přítomná budova atd.) akcentuje kritický osten, který, jak by se mohlo zdát, stojí v kontrastu k celkové formě snímku. V jistém slova smyslu je film tragikomedií na téma lidství. Protagonisté v něm dostávají prostor, aby rozhodovali o tom, v jakých situacích a jakým způsobem budou natáčeni. Například tiskový mluvčí firmy HYUNDAI, Petr Vaněk, je tak díky vlastnímu sklonu ke chvástání a až nepřirozené touze působit dobrým dojmem zobrazen nanejvýš parodicky a kriticky. Těmito drobnými úkroky od dokumentárních postupů se snímku daří odhalovat skrytou podstatu postav. Dojem ze snímané osoby navíc umocňují i zvolené úhly kamery. Příkladem za všechny může být scéna odchodu dělníků z továrny. Kamera v ní ve velkém celku, a zároveň poněkud vykloubeně zespoda, hledí na tiskového mluvčího, který dělníky pyšně sleduje ze střechy budovy. Tím mu dodává vzezření člověka s obrovskou mocí a autoritou, což je však v rozporu s tím, jak na plátně působí po zbytek filmu. Téměř každá scéna použitá ve filmu zavání inscenací, což překvapivě nepůsobí nedůvěryhodně. Ve zvoleném postupu natáčení se Vít Klusák podobá Pierru Perraultovi a jeho dokumentu prožitého. Především proto, že je z filmu cítit velmi těsná vazba režiséra s vybranými obyvateli Nošovic, jejichž osudy sledoval pravidelně několik let. Inscenační postupy ve filmu navíc podmínil i fakt, že autor do Nošovic jezdil jen velmi zřídka s kamerou. S téměř humoristickým odstupem, zakládajícím se na nepatřičnosti a kontrastnosti použitých postupů vzhledem k dokumentované skutečnosti, se mu tak podařilo do filmu vtělit zcela jiný rozměr kritiky. Dalo by se říci poetické. Ze Vše pro dobro světa a Nošovic / foto Vše pro dobro světa a Nošovic / foto začátku se snímku z morálních pohnutek a ze soucitu s Nošovičany nejde smát, když však na autorovu hru přistoupíte, najednou odhalíte preciznost a nápaditost, se kterou se mu pomocí zvolených postupů a inteligentního humoru daří odhalovat nesmyslnost vzniklé situace i nelichotivé lidské vlastnosti. Hojným používáním fikčních postupů a poetických vsuvek, podkreslených ve většině případů hudbou skupiny DVA, se film stává divácky atraktivnějším, protože se neomezuje jen na holé předvádění faktů, které většina lidí od dokumentu očekává. Finálnímu vzezření filmu navíc ve velké míře napomáhá také 16mm materiál, na který se natáčelo. Ten ve spojení s výraznou barevnou stylizací záběrů, v nichž je důraz kladen především na krajinná panoramata a detaily zelných hlav a jiných rostlin, filmu dodává příjemnou malebnost. Ta následně snímek ještě více přibližuje divákům, a dokonce jim v toku nepřetržitých podnětů a informací poskytuje jakési minipauzy určené k rozjímání nad řešeným problémem. Poetické obrazy doprovázené zmiňovaným soundtrackem působí neskutečným, až neuvěřitelným dojmem. Vytrženy z celku a podpořeny snovou hudbou jsou svou nepatřičností ostře kritické. Například záběry na přejeté zajíce, snímané s detailní precizností a důrazem na barevnou kompozici, přináší do filmu širší společenský a ekologický podtext, v němž je nově vzniklá stavba problematizována. Komicky zcizujícím dojmem působí hojné ilustrační záběry vyznačující se vysokou vyestetizovaností hraničící s kýčem. Například ten, v němž prasečí hlava svírá v tlamě bankovky, přičemž svou vyumělkovaností a neskutečností poukazuje na směšnost sdělovaných informací (korejský rituál provedený na zelných polích před stavbou továrny). Stejně tak snově, až surrealisticky působící scéna fotbalu, který hrají zaměstnanci HYUNDAIE s hlávkou zelí, přičemž jim nadšeně tleskají jejich korejští kolegové a nadřízení, vyznívá svým zpracováním komicky a zároveň ostře kriticky. Jedná se totiž o střihovou hru, která dává jasně najevo autorův postoj k továrně. Když v ní fotbalisté bez okolků nakopávají zelnou hlávku, jako by nakopávali samotnou tradici Nošovic. Jako by se zde zhmotnila neohleduplnost korejských investorů a státních úředníků i ostatních lidí, kteří nošovickou továrnu podporují a obdivují. Charakteristické je pro dokument i neustálé mísení žánrů, kterým Klusák dosahuje společenské, a především korporátní kritiky. Například vysoce funkční scéna odkrývání strašáka, natočená v duchu reklamního spotu na šťastný život, svým ironickým vyzněním ostře kritizuje existenci automobilky na nošovických polích. Stejně nápadité je i použití propagačních videomateriálů HYUNDAIE a jejich následné parodování v reklamě na Nošovické zelí. Tématem má nový Klusákův snímek blízko k Wisemannovým filmům, odkrývajícím fungování státních korporací a jiných zařízení, formálně však spíše k Mooreovým investigativným postupům, hraničícím s manipulováním skutečností. Vít Klusák však svým postupem hlavně ukazuje, že dokumentární film, který má odkrývat pravdu, nemusí být suchým předkládáním skutečnosti prostřednictvím nezaujatého pozorovatele. Zároveň dokazuje, že i dokumentarista si může dovolit zaujatost vůči jedné ze zúčastněných stran, a přitom nepůsobit neobjektivně. A konečně, snímek dokazuje, že i vizuálně atraktivním zpracováním, zjevnou inscenací reality a poetickým přístupem lze dosáhnou konstruktivní společenské kritiky. /Nelly Wernischová/ autorka studuje KFS na FF UK v Praze foto archiv autorky 48 / film / recenze h_aluze číslo 15 / jaro 2011 film / recenze / 49

27 Koktající král neurazí, ale ani nepřekvapí Králova řeč (The King`s Speech) Historický / Drama Velká Británie, Austrálie, 2010, 118 minut Režie: Tom Hooper Scénář: David Seidler Kamera: Danny Cohen Hrají: Colin Firth, Geoffrey Rush, Helena Bonham Carter, Guy Pearce Králova řeč / foto Každý rok se na předávání Cen americké filmové Akademie schází dva druhy snímků. Prvním z nich jsou filmy, které jsou nominovány oproti očekáváním a které zajišťují příjemné zpestření jinak uťápnutého večera. Druhým jsou pak ty, o jejichž kandidatuře se mluví již osm měsíců před samotným ceremoniálem, jelikož od prvních náčrtů dokonale vyplňují požadavky tzv. oscarového snímku. Škatule, do níž Králova řeč dokonale pasuje, neboť akademici zbožňují staromilsky natočené snímky o slavných personách, které překonávají fyzickou či psychickou indispozici a dávají tak naději milionům obyčejných lidí s nutkavou potřebou v něco (nebo někoho) věřit. Film Toma Hoopera, jenž vypráví o koktavém britském králi Jiřím VI., který se v době těsně před startem 2. světové války musel vyrovnat s nečekaným dosazením na trůn, vlastním hlasem a nepřímo i se samotným Hitlerem, nepochybně patří mezi to lepší, co lze v kině najít. Nicméně ani britská elegance a sympatická snaha vyprávět o zásadní dějinné události (motivační řeč krále nejen k britským občanům) komorním a vizuálně nepřikrášleným způsobem nemůže zakrýt, že se jedná o snímek nikterak zásadní a divácké chuťové pohárky jen zlehka obohacující. Může za to především vytrvalá scenáristická snaha idealizovat Jiřího do pozice zkroušeného muže bez temnějších rysů a zásadních životních přehmatů, a nepochybně i celková předvídatelnost konceptu, jenž důsledně následuje příručky na téma jak napsat divácky vděčný životopis. Důsledkem je poněkud sterilní podívaná bez osvěžujících prvků a dramatičtějších záchvěvů. Hooperův film i díky záměrně nevýrazné režii plyne od začátku do konce po bezpečné cestě, přičemž jediným opravdu výrazným prvkem zůstávají herecké výkony, z nichž doslova prýští kvalita jejich představitelů. Což je však na prý nejlepší kinematografický počin loňského roku stále poněkud málo. 50 / film / minirecenze h_aluze číslo 15 / jaro 2011

28

29 Realistický Fighter stírá sentiment Rockyho Fighter (The Fighter) Drama / Sportovní / Životopisný USA, 2010, 115 minut Režie: David O. Russell Scénář: Scott Silver, Paul Tamasy, Eric Johnson Kamera: Hoyte Van Hoytema Hrají: Mark Wahlberg, Christian Bale, Melissa Leo, Amy Adams Po šestidílné boxerské sáze o odepsanci s tváří Silvestera Stallona by si jeden myslel, že už k tématice upocených zápasů mezi provazy nelze nic dodávat. Avšak opak je pravdou. Zatímco Rocky Balboa bojoval výhradně za sebe a za zvíře uvnitř, ústřední postavy snímku Fighter, neúspěšný boxer Micky Ward a jeho bratr Dick, zápasí za svou čtvrť a rodinu. Tato změna motivace dodává novému filmu Davida O. Russella potřebnou dynamiku, jež drží jinak otřepanou zápletku o trénování vstříc finálnímu utkání s neporaženým šampionem pohromadě, a destiluje z něj dosud nepříliš ochutnanou šťávu. Russell sází hodně na vztahy mezi rodinnými příslušníky, v jejichž rolích všichni zúčastnění herci excelují. Nejvýrazněji pak herecký chameleon Christian Bale, jenž již poněkolikáté odhodil netopýří svalstvo a proměnil se v lidskou, tentokráte navíc drogově závislou trosku. Fighter tak pojednává nejen o sportovním zápolení v ringu, ale také o vztazích americké městské spodiny, která má sice plnou hlavu snů, ale namísto činů spíše mele bez ustání pantem a utápí se v dávkách fetu či alkoholu. The Fighter / foto gimmemorebananas.blogspot.com Fighter tudíž bojuje i za otřepaný ideál amerického snu. Nicméně to díky Russellově pevné režii dělá způsobem, jenž je nadmíru sympatický, neboť se film místo vaření hollywoodsky nadsazené omáčky obrací čelem k syrovému realismu a podsouvá divákům příběh bez příkras, velkých slov a hektolitrů patosu. Russell nedělá rozdíl mezi scénami ze zavšivené kuchyně a boxerského ringu. V hledáčku jeho kamery má Fighter takřka dokumentární nádech, jenž nejen, že zesiluje vyznění jednotlivých motivů, ale zároveň skládá hold reálným předlohám postav, jejichž ztvárnění zavání posedlostí perfekcionismem. (Podoba zjevů a gest skutečného Mickyho a Dicka s herci je až zarážející.) Což ovšem není na škodu. Po Stalloneho sentimentálních vyznáních boxerské snímky potřebovaly vlít do žil trochu realismu a obyčejnosti. A i když si Fighter z důvodu větší dramatizace neodpouští pár faktografických přehmatů a klišé, pořád si zaslouží aplaus za to, že se pokusil subžánrové pole zorat z dosud nepříliš prozkoumané strany. foto archiv autora /Petr Semecký/ autor je studentem SHV na FHS UK v Praze film / minirecenze / 51

30 V Jednom světě žijí mladí, staří i zkorumpovaní Český lev i česká kritika spoutaní v neonormalizaci Zatímco v Egyptě dozněly zvuky výstřelů a v Libyi se živě bouřilo proti diktátorské vládě, v Praze probíhal třináctý ročník lidsko-právního festivalu dokumentů Jeden svět. Festival je kolos, který je už týdny dopředu pečlivě naplánován a dokumenty, které by se vlnou nepokojů na Blízkém východě zabývaly, zatím neexistují. Lidé jsou však utlačováni i jinde a mnohdy mnohem sofistikovanějšími způsoby, a na to Jeden svět upozorňuje. Přesto se při pohledu na stotisícový dav, který v průměru tuto tradiční akci navštíví, neubráním úvahám o tom, jestli neslouží jenom jako ventilace svědomí, protože víc než na pasivní sledování dokumentů se návštěvníci nezmůžou a utlačovaní lidé si musí pomoci sami. Na tomto stavu nic nezmění ani interaktivní aktualizace Jednoho světa, díky které už nemusíte jenom diskutovat a půjčovat si filmy za účelem šíření lidsko-právní osvěty, ale můžete si také na vlastní kůži vyzkoušet útrapy bezmocných. Mezi disciplíny, během kterých diváci letos sbírali bobříky podobně jako ve skautu, patřilo vyplnění formuláře v cizí řeči, odhalení korupce nebo život ve slepotě. Podnětná činnost, která však nakonec pouze naplňuje formu hry, nemá se skutečným životem nic společného. Vedle tradičních kategorií, které se každý rok opakují, byly letos zavedeny dvě nové sekce tematizující hlavní náplň festivalu. První Věku navzdory byla reakcí na loňský volební rok vyostřený mezigeneračním střetem, jenž byl medializován spotem s Mádlem i facebookovskou stránkou hanobící starší spoluobčany. Důležitost tohoto tématu zdůraznil i výběr zahajovacího filmu, kterým se stal Na stupních vítězů. Smířlivý pohled na stoleté atlety je v něm naplněn vírou ve fyzickou zdatnost, která nemusí být v protikladu ke stoupajícímu věku. Kdyby se ale režisér Na stupních vítězů / foto Jan Tenhaven více věnoval samotnému sportovnímu aktu než sbližování s aktéry v jejich soukromí, dokument by si vysloužil mnohem víc chvály. V druhé sekci Tváře korupce se Jeden svět zaměřil na problematiku zločinu a politiky. V Česku se o korupci dost mluví, ale horší je to s jejím řešením. Pod povrch nahnilých struktur se pustilo několik filmařů. Precizně šel k podstatě věci např. snímek Zločinci podle zákona, který zevrubně mapuje vývoj zločinu v postsovětském Rusku, a zdejší vory v zákoně již působí po celém světě. Významný je dokument především tím, že se jeho tvůrci, Alexandru Gentelevovi, před kameru podařilo posadit skutečné zločince, jejichž upřímná zpověď působí ve srovnání se zákonnou morálkou děsivě. Jmenované snímky jsou však jen zrnkem ze 104 dokumentů, jež pokrývají širokou škálu problémů naší planety Země a které mohli diváci letos na Jednom světě zhlédnout. Nezbývá než doufat, že si z festivalu odnesli impuls silnější běžného filmového zážitku. Letošní udílení výročních filmových cen Český lev nepřineslo nic, co by se jakkoliv vymykalo dosavadnímu standardu. Akademici si opět zachovali své konzervativní založení a vyznamenali ty filmy a tvůrce, u kterých to bylo hned od začátku očekávatelné. Tedy žádné překvapení ve stylu Českého lva pro nejlepší film Švankmajerově nekonformnímu Otesánkovi v roce 2001, který nečekaně porazil favorizovaný Svěrákův Tmavomodrý svět. Někteří lvi byli jistě zasloužení (především pokud jde o herce Ondřeji Malého a kameramana Jaromíra Kačera), někteří už méně (za scénář Ondřeji Štindlovi i za režii Radimu Špačkovi). Nejvíc sošek, včetně té za nejlepší film, získal podle všech odhadů psychologický thriller Radima Špačka Pouta. Jde o snímek, který velmi vhodně zapadá do dnešní neonormalizační kinematografické pouště, o film, který neurazí a který má své nesporné dílčí kvality. Jedná se o film, který se tváří hrozně vážně, ale nepřekračuje ničím stín současné české kinematografie. Stejně jako ve své době Slámovo Štěstí nebo Morávkova Nuda v Brně sbírá jedno ocenění za druhým, ale čas jej prověří jako dílo pramálo hodnotné. Snímek o normalizačním dusnu nepřesvědčivě stříknutý dnes oblíbenou chcípáckou existenciální omáčkou je tak celkem výstižným, byť nechtěným, svědectvím o neonormalizační zatuchlosti dnešní doby. Další sošky se nesly hlavně v duchu cen za zásluhy než za konkrétní výkony: Elišce Balzerové. Zuzaně Bydžovské nebo In memoriam Vladimíru Dlouhému. Pouze Zdeněk Svěrák získal lva za celoživotní dílo oficiálně. On (a částečně i Dlouhý) si ho na rozdíl od ostatních a jejich výkonů zasloužil. Samotný lví ceremoniál byl oproti předchozím ročníkům novinovými recenzenty vyzdvihován jako velmi zdařilý galavečer. Jistě, moderování Jana Budaře bylo o dost uměřenější než naprosto nesnesitelné pitvoření rodiny Polívkových či herce Lišky v minulých letech. Přesto ceremoniál ani letos nepřestal být extrémně protahovanou a často trapně zábavnou estrádou, na čemž má svůj LVÍ podíl pofidérní autorský vkus režiséra Vachlera, který je schopen v honbě za co největší atraktivitou udělat show ještě horší, než je mnohem upjatěji inscenované udílení cen TýTý. Zvláště vtipné a originální taneční vsuvky se opravdu povedly. Tento rok poprvé Českým lvům předcházely ceny českých filmových kritiků a teoretiků. Snad z toho měla vzniknout určitá serióznější a odbornější protiváha zkostnatělé akademii, za níž hlasují i umělci dosti nevalné kvality i všelijací obskurní odborníci (Vladimír Železný, Michael Kocáb). Jak už ale poukázal Kamil Fila na Aktuálně.cz, hlasování se často zúčastnily osoby, které lze těžko řadit mezi renomované filmové kritiky a teoretiky, a naopak nebyla pozvána řada lidí, kteří se filmu věnují systematicky. Nemluvě o tom, že celá akce udílení byla poněkud diletantsky spíchnutá na poslední chvíli. A v dojemné shodě s ČFTA ocenila kritická obec nejlepším filmem roku Pouta. Jako kdyby i vloni v záplavě šedi nevzniklo i pár sice ne dokonalých, ale přesto v mnohém daleko progresivnějších děl jako Švankmajerova freudovská fantazie Přežít svůj život nebo Jařabovo bizarní drama Hlava-Ruce-Srdce! Česká filmová kritika si to nedokáže a patrně ani nechce uvědomit. Film, který ničím nepobuřuje (protože se mj. odehrává v hluboké minulosti a ke dnešním problémům se vůbec nevyjadřuje), ten je podle ní hoden úcty, avšak film, který něco riskuje (byť třeba trochu neobratně), ten je hoden buď zatracení, nebo opomenutí. Obdobně se hlasovalo i v kategorii dokument tematicky docela odvážný a přitom osvěžujícím způsobem zábavný Český mír dua Klusák-Remunda zůstal poražen a cenu si odnesla Helena Třeštíková za svůj další, nic zásadního nepřinášející časosběrný portrét Katka. Zdá se, že v jakési duchovní neonormalizaci je spoután nejen český film, ale i česká filmová kritika. /Adam Fiala/ autor je studentem žurnalistiky na FSV UK foto archiv autora /Vladimír Tupáček/ autor je filmový publicista foto archiv autora 52 / film / glosa h_aluze číslo 15 / jaro 2011 film / glosa / 53

31 Jeff Beck: Vo emocích Emotion & Commotion Jeff Beck ATCO, 2010 celková doba trvání: 40:19 Člověka někdy dost festovně dere jeho práce, ženská, nebo ženský a taky to, že nemá prachy, aby si koupil novýho strata vod Suhra. Proto je dobře, že jsou tady lidi jako Jeff Beck. Aniž by ho člověk musel vidět, stačí, když tenhle chlápek, co vyrost v Yardbirds, hrábne do strun, a je to. No, k tomu hrabání to je totiž přesný, hraje prstama, trso vynechává, stejně tak ty prstový trsátka, prej to udělá bzoiiing, když se s nima ťukne do snímače. Vo tom ještě budu mluvit. Prostě, když tu kytaru začně prstit (a jeslti mi nevěříte, poslechněte si třebas to libový sólo, co zahrál s orchestrem Joose Hollanda, mam na mysli Rejovo draun in maj oun týrs ), má člověk pocit, že zaslechne všechno, co k blues patří. Něco mezi trochou špíny za nehty z pole s bavlnou, taky něco mezi trochou špíny takový tý mužný, co je cítit ulomenym hrdlem vod whiskyflanděry, a zahulenou hospou - a mezi dost drahym mejdlem. Mám na mysli třebas Johna Lee Hookera a ty jeho fajnový vohozy. Very bitrsvýt. A to není všechno, co tam je, protože Džef dlouho rád Mahavišnu orchestra, a tak se tehdy, myslim, že to byly sedmdesátky a osmdesátky, naučil dost alterovanejch stupnic. To sou takový ty neposedný syntetický nesmysly, který místo aby šly doremifasolasido, dou třebas po intervalu tónu, jestli mi rozumíte jako c d e fis gis bé c, a tak. Sou to ty škély, který zněj prostě divně. Jó a znít divně, to ten chlap, co hrál všechno vod kántry až po popík s džonbondžovim, fakt umí. A tim se vracim k tomu prstění kytary, nebo jak ti, co poslouchaj metalisty, řikaj k technice a tónu. Von totiž, nejenže hraje prstama, ale taky dělá strašný fígle s blbym straťáckym vibriem, žádnej flojd rous, to fakt ne. Kvedlá s nim fakt neuvěřitelně, a když k tomu pracuje s dynamikou tim, že malíčkem ovládá knoflík volume na kytaře (žádnej pedál), kytara pak zní skoro jako Bilí Holidej. To by se ještě třebas dalo, třebas za ještě jeden život navíc, naučit, ale co je zásadní, je ten jeho čas. Tajming, jak řikaj nóbl hoši vod džezu. Když to jeden poslouchá, říká si: teď už mu ta fráze nevyjde, tak teď, začal pozdě? Nezačal... Je to jako s Hegelem, jeden se ho furt snaží předběhnout, a von na něj čeká za rohem. A pak má taky kolem sebe dost hustou partu Vyný Kolajuta je bubenickej borec, kerej hrál snad se všema kytarovejma fjůžn hvězdama třebas Majkem Landauem začínaje a Džonem Mekláflinem zdaleka nekonče. Džejson Rebello na klapky a skvělá mladá basistka Tal na basu. Ta stojí za zmínku a hlavně za pohled... Jednak skvěle hraje a pak, no znáte to. A k týdle partě si navíc pozval smyčcovej orchestr a pár hostí. Dobrý zmínit to, že Džef hrál dlouho s Janem Hamrem, českej světoběžník, klávesovej ultrafrajer z Mahavišnu orchestra (dělal taky třebas první znělky pro televizi Nova v devadestátejch letech, asi tehdy potřeboval na nájem...) Shrnuto: Džef když udělá desku, tak je to většinou dost událost. A jízda. A ta nová taková, že jednomu vlajou voči. Emoušn end komoušn začíná boží koledou od Bendžemina Brittena, původně pro varhany a sbor z roku Intimní polohy podobnejch písniček na albu střídá dost hustej nářez. Hlavně písničky hamrhed hendriksovský kvákadlo a vohulenej maršál. Za vypíchnutí stojí Aj put spelonjů, kterou Bek hraje s další pěknou babou, dlouhonohou Džos Stoun. Upozornil bych na to, že Džos tady snad vybouchne, a taky na ten jedovatej flendžr, nebo co to je, na konci Džefovo sóla! Nicméně skladba, kde se ukazujou všechny ty nyjance a mistovství mistra, je kejtristova interpretace árije Nesun dorma jó je to ta, jak zpíval třebas Pavaroti s Ájenem Džilenem z párplů. Těžko popisovat lineárním textem, když prostor tohohle kousku má víc než tři rozměry. Džef je schopnej nasadit tón tak, že se vám až tají dech. Hlas jeho kytary jemně zpívá, nadechuje se, umí být majestátný i mrzutý, vážný i humorný řečeno s nadhledem: tak niterné a intimní, že by se jeden posral. Nabízí se srovnání. Nebo spíš výrok, že tuhle desku těžko srovnávat s čímkoliv, co bylo vydáno v tomhle žánru teda elektrická kejtra a vorchestr. Yngví Malmstýn to pálil hrozně moc a znělo to, jako by s filharmonikama spíš džemoval, a to né zrovna moc citlivě, Ričí z párplů na to šel vodjinud a dávno před Jes tak vymysleli s Jonem Lordem artrok. Ale Džef, to je prostě uplně jiná von dokázal tu kytaru spojit doslova s tělem orchestru. Takže nezbývá říct nic jinýho, než to, že přijede do Prahy a každej, kdo má rád dotek prstu krku, musí přijít. Protože to je a taky bude vpád neredukovatelné události. Jo, a i když je to naivní, tak při psaní, ať nám nechaj naše svobody. IAMX: Chrisovo hodně pozdní odpoledne Volatile Times IAMX 61 seconds, 2011 celková doba trvání: 48:14 IAMX, projekt bývalého člena Sneaker Pimps Chrise Cornera, jsem poprvé naživo viděl roku 2005 v Táboře na festivalu Love Planet. Corner se svou temnopartou tehdy v ono památné páteční odpoledne vyzvali část publika k tanci na pódiu. Slovy Jerzyho Kasinského byl jsem při tom, když bylo pódium zdestruováno natolik, že následující pražští kytarovkáři Roe-Deer nemohli ani vystoupit. IAMX tenkrát hráli skladby ze svého debutu Kiss + Swallow (2004) a já se stal na chvíli jejich téměř nekritickým obdivovatelem. I následující desku The Alternative (2006) jsem přijal velmi vřele, navíc obsahovala hity typu President, Negative Sex nebo After Every Party, takže zaháčkovat se s těmito domestikovanými Berlíňany nebylo nic tak neobvyklého. Psal se rok 2007 a IAMX se stali miláčky českých indie kids a indie girls si mohly rvát svá rodidla při pohledu na androgynního vyslance z vesmíru Cornera několikrát do roka. Trošku to až připomínalo situaci z konce devadesátých let, kdy republikou křižovaly etnem načichlé taneční spolky Transglobal Underground a Tribal Drift a my si mysleli, jakáže progrese je nám servírována. Za hranicemi naší kotliny už ale Transglobal Underground po odchodu Natachy Atlas nikoho nezajímali. Pro zajímavost, hudební server Pitchfork, který, ať se nám to líbí nebo nelíbí, je /Martin Švantner/ autor je jazzový muzikant a loutkoherec. Vyučuje na katedře Elektronické kultury a sémiotiky a je doktorand na FHS UK pořád nositelem mnohých hudebních trendů ve světě, se recenzováním alba IAMX poprvé a naposledy zabýval v souvislosti s albem Kiss + Swallow. Pak už ticho po pěšině. V roce 2009 přišli IAMX s deskou Kingdom Of Welcome Addiction, která už sice nepobláznila davy, ale stále se na ní daly najít zajímavé skladby. K nim určitě patřil Cornerův duet My Secret Friend s Imogen Heap nebo paranoidní I Am Terrified. Posledním přírůstkem do sbírky je letošní Volatile Times a nikdo asi ani nečekal, že by se IAMX nějak zásadně odchýlili od svého osvědčeného mustru. Nadále staví na jednoduchých rovných beatech ve středním tempu, valčíkových náznacích a nezaměnitelném Cornerově vokálu. IAMX nikdy nešlo upřít originalitu projevu, byli a jsou rozpoznatelní po několika taktech. Jejich hudební charisma je na jedné straně velkou devízou, na druhou stranu ale i jejich prokletím. Bukowski psal celý život jednu knihu a IAMX celou dobu hrají jednu písničku. Sice skvělou písničku, která však po letech začne, stejně jako Bukowski, trochu nudit. Za nejzajímavější skladbu desky považuji do kabaretně dekadentního hávu oděnou Bernadette. V jejím případě se neubráním dojmu, že Corner zná hudbu Karla Svobody pro seriál Cirkus Humberto. Když se na albu Kingdom Of Welcome Addiction objevila The Stupid, The Proud, dokázal jsem si živě představit, jak při ní podzimní krajinou projíždějí rozklížené maringotky potomků Vaška Karase. Bernadette sice nemá sílu, aby při ní byli drezírováni lipicáni, ale pro vystoupení smečky boloňských psíků je více než dobrá. Moc experimentů se na novince nedočkáme. Snad jen zrychlení v závěru v Music People, kdy se bpm blíží až stylu gabba (rotterdamská odnož happy hardcore foto archiv autora 54 / hudba / koncert h_aluze číslo 15 / jaro 2011 hudba / recenze / 55

32 techna z počátku devadesátých let). To je ale fórek stejně vyčichlý jako forma kdysi slavného Feyenoordu Rotterdam, který se v den vydání Volatile Times (tj. 18. března 2011) krčí na 11. místě nizozemské fotbalové ligy. Volatile Times rozhodně není špatnou deskou, vždycky dám ale přednost poslechu prvních dvou alb a nemůže za to jenom nostalgie. /Ivo Mikšovský/ autor je členem skupiny Nauzea Orchestra a hudební redaktor Freemusic.cz foto archiv autora čuji několikrát naposlouchat, hudba se vám otevře jako lotosový květ. Nakonec nutno dodat, že se jedná o nejkratší album za celé působení skupiny (37:24), díky stopáži deska příjemně plyne a nic se zde nezdá být nadbytečným. PS: Podivuhodný název má být odkazem k starověkému dubu rostoucím v lese Seversnake, ten leží nedaleko Tottenham House, tedy místa, kde vznikaly určité party z alba In Rainbows. /Jiří Blažek/ autor studuje filmovou vědu na FF UK foto archiv autora Radiohead: Příchod Krále končetin Sakraphon: Rokenrol z úrodného Polabí The King of Limbs Radiohead Vydáno vlastním nákladem, 2011 celková doba trvání: 37:24 Britské uskupení anglického alternativního rocku přišlo poměrně nečekaně s novým počinem nazvaným The King Of Limbs. 14. února zpřístupnili webové stránky ohlašující čerstvý materiál, který si je možno na této doméně předobjednat. O pět dní později bylo uvolněno digitální stahování, a to ve formátech MP3 (za 7 liber) a WAV (za 11 liber). Kdo upřednostňuje materiální vlastnictví nahrávek, nechť si počká do konce března, připraveny jsou klasické CD a vinylové placky. Jinou možností je pak speciální Newspaper album, obsahující jak CD, tak dva 10 palcové vinyly, to celé doplněné porcí uměleckých kreseb (v přepočtu za cca 1100 Kč). Nevšední zpřístupnění své tvorby zájemcům neuskutečnili poprvé. Vzpomeňme na předešlé album In Rainbows (2007), které bylo uvolněno za libovolnou částku v digitální podobě (nosiče následovaly). Co si budeme povídat, kromě toho, že se hudba stává volným artiklem, jedná se také o výborný marketingový tah. Radiohead jsou již nějakou dobu zavedeným pojmem v kulturní sféře, proto si tyto postupy mohou dovolit, aniž by tratili na ceně. Ale ať už to bereme z jakékoliv strany, hlavní je hudba samotná. Jak si na tom stojí Král končetin? V první řadě se nejedná o průlomové album, pokud pokud tento počin srovnáme s jejich dosavadní kariérou. Nejedná se o takový zvrat, jakým byl předěl mezi kytarovým obdobím alba Pablo Honey (1993) a jeho derivátem The Bends (1995) vůči OK Computer (1997), kde začali experimentovat s elektronickými podklady, nezvyklými rytmickými postupy a neotřelou výstavbou uvnitř skladeb. Tento model rozvíjeli na dalším alternativním soustu nazvaném Kid A (2000) plným vrstevnatých kompozic a deformovaných melodií. Charakteristickým se tedy nakonec stává mix pobublávání ambientního tepání, kytarového vybrnkávání, pianových motivů a depresivní poloha táhlého hlasu Thoma Yorka zpívajícího neméně depresivní texty. To vše zaobaleno do rozličných samplů, chorálů a smyčcových sekcí. Od této doby výrazná změna nenastane. Nechci tím ale naznačovat, že by Radiohead obehrávali sami sebe. Vždy dokázali naservírovat zajímavou směs, která byla někdy svižnější (Amnesiac 2001), místy zasněnější (Hail o the Thief 2003), sympatický bratříček In Rainbows (2007) se držel za ručky svých předchůdců, od každého si bere něco. Obecně můžeme ale vycítit postupnou tendenci k větší jednoduchosti, přímějšímu vedení skladeb. Tento aspekt jako by vrcholil na tomto albu. To, že skladby pozbývají na vrstevnatosti, ještě ale neznamená, že by byly přístupnější. Naopak, pokud můžeme říct, co je výrazně charakteristické pro toto dílo, pak je to zacyklenost, minimalistická repetitivnost, která rozrušuje jakékoliv výrazné melodické vedení. Dalším znakem je pak Yorkův posun v hlasovém projevu. Ten je nyní více hravý, mnohdy oprošťující se od slov, volně poletující mezi striktně tepavými rytmy. Výsledkem těchto faktorů je hypnotické, pohlcující vyznění celého alba. Jako u předešlých alb doporu- Počínaje tímto číslem se budete v h_aluzáckém hudebním okénku setkávat se seriálem o regionálních hudebních miniscénách. Záměrem je upozornit na zastrčené klenoty českého hudebního nebe, dělníky muziky, nadšence snažící se pozvednout a udržet jakousi kulturní úroveň na místech, kde jim na to stejně skoro každej kašle. Kluky a holky, kteří bez ohledu na překážky dělaj i něco víc, než že si u táty v garáži nebo v učebně hudebky na svym gymplu přehrávaj na erární nástroje covery skladeb oblíbenejch kapel a sněj o kariéře rockovejch hvězd. Protože jsem byl osloven, abych s tímto osvětovým seriálem začal, první na paškál si vezmu svůj rodnej kraj Střední Čechy, přesněji Mělnicko. Tu neskutečně nudnou placku. Kam se podíváš, jenom samý pole. Krásnej, ale dost ospalej Mělník, chemická paneláková vesnice Neratovice a přilehlý vesničky. bumfrang3 / foto archiv autora Do Prahy za tou velkou kultůrou je to kousek, ale to neznamená, že kvalitní hudební produkce nevyroste i v týhle úrodný polabský nížině. Na konci vesnice Byšice ležící na vlakové trase Praha Mladá Boleslav Turnov stojí velké polorozpadlé stavení Starý Mlýn. Tohle místo bylo v roce 1998 obsazeno a začaly se zde čas od času pořádat kulturní akce. Punkové a rockové koncerty, techno akce, workshopy, výstavy. Každý rok se tu konal tradiční Vánoční Randál, proběhly tu i první dva ročníky dnes již kultovního letního festivalu pražského hudebního vydavatelství Silver Rocket. Vzniklo tu skvělé místo k setkávání, vznikla tu scéna. Scéna, která samozřejmě přesahovala zdi mlýna. Asi nejvýraznější akcí, na které se lidé z okruhu Starého Mlýna v posledních letech podíleli, byl neratovický Beltaine fest, na který po šesti ročnících letos naváže Velký výprodej hudby. Starý Mlýn je dnes už bohužel minulostí. Majitel, který mlýn pronajímal, se rozhodl budovu v roce 2009 prodat a s kulturou byl utrum. Scénu ale jen tak lehce nezahubíš. Kapely fungují dál, zkouší a koncertují. Přišli o svou domovskou scénu, ale o to těsněji se k sobě přimykají a na sklonku letošního roku tak vzniká nová regionální (a v budoucnu pravděpodobně i nadregionální) platforma Sakraphon. Nový společný web sakraphon. cz zatím prezentuje 5 hudebních těles: noise-rockové, nebo chcete-li space-rockové trio Bumfrang3 ze Všetat/Přívor, hudebního i životního samorosta, krále českého lofi písničkářství (někde jsem zaslechl, že snad přímo českého Becka), Květoslava Dolejšího (Skalsko), sonicky útočnou jednotku o jednom muži noar+is+ (čti noartist) z Neratovic, charismatický neratovický 56 / hudba / recenze h_aluze číslo 15 / jaro 2011 hudba / profil / 57

33 electro punkový projekt Pedro Zakatchku, jenž si díky své image a svému specifickému humoru při vystoupení na předloňském Antropotyátru vysloužil v Ústí dosti pochybnou pověst, a konečně veterány Postiženou oblast (Mělník), skupinu navazující na nejlepší tradici českého undergroundu v plastikovském smyslu. bumfrang3 a noar+is+ / foto archiv autora V následujícím online rozhovoru mi na otázky odpovídali Zbyněk Moravec, kytarista, klávesista a zpěvák Bumfrang3, muž, který stál u samého počátku Starého Mlýna, a mladá krev, autor sakraphoního webu, Michal Milko aka noar+is+. Ahoj, Tak můžem začít asi, nahodim první otázku už. Michal: Jo. Jak se máte? Ok. Můžeš si otázky klást sám, usnadníš mi práci. Michal: Hehe, to tam dej, tohle. Aspoň to nebude moc ofišl. Tak, ale já bych pozdravy a zdvořilostní fráze spíš přeskočil a začal tím, že byste trochu představili Sakraphon, co je zač. Jste jenom sdružení kapel za účelem společné prezentace a pomoci při dělání koncertů, nebo máte i nějaký větší plány do budoucna? Třeba vydávání vlastních desek, Sakraphon jako label? Nebo filmový studia Sakraphon? Vím, že už máte na svym kontě i jeden videoklip. A co dotlačení vašeho maskota Pepy do televize? Jeho památný hlášky, kterym na webu věnujete samostatnou sekci, i jeho situační humor by mohly nahradit leckterou nováckou šarádu i intelektuální pořady typu Uvolněte se, prosím. Jaká je vaše filosofie, idea, politika, podnikatelskej záměr? Michal: Sakraphon je web sdružující kapely okolo Starýho Mlýna a Mělnicka. Nejde samozřejmě o všechny kapely z okolí, ale o ty, který tu tvořej určitou specifickou scénu a jejichž činnost má nějakej smysl. Nehrajou nazdařbůh a dělaj muziku, která je sakra dobrá. Pokud jde o název samotnej, ten asi není až tak důležitej. Byl poprvý použitej jako označení mýho D. I. Y. nahrávacího studia, který v podstatě ani studiem není. Ten název se teď hodil, když jsme se dokopali k tomu si udělat svůj web. Co se týče vydávání desek, už se nám rýsuje jedno splitko, který bude nejspíš vydaný pod značkou Sakraphon. K příležitosti spuštění webu byl zveřejněnej i novej videoklip k písni Květoslava Dolejšího. Takže se bude všechno tohle shromažďovat na jednom místě. A tak by to mělo bejt i u jinejch scén. Servery poskytující kapelám profily a prezentaci jsou sice skvělý, je to pro interprety pohodlný, ale nějaká větší syntéza tam prostě chybí. Scény tam nefungujou, když neberu přátele a spřízněný kapely, což nějakou větší spojitost nahradit nemůže. Neptejte se, co udělá scéna pro vás, ale co můžete udělat vy pro ni, nebo tak nějak to kdysi JFK řekl, ne? Zbyněk: Pepa patří nám a ne televizi. Jedna z idejí je, že lidi by měli zvednout zadky a jít na koncert. Tam uviděj Pepu v akci. Ale hlavně kapely. Bumfrang3 koketuje dokonce s myšlenkou novou desku nedávat ke stažení ani nikam jinam, ale prodávat ji (za režijní cenu) pouze na koncertech. Kdo vlastně určuje, co do scény patří? Chápu to dobře, že hlavní mozky Sakraphonu jste vy dva? Je počet kapel konečnej, nebo jste ochotný přibírat nováčky? A když, tak podle jakejch kritérií? Máte nějaký stylový ohraničení? Je třeba důležitý, aby kapela ctila zásady D. I. Y., nebo stačí to, že jsou to vaši kamarádi? Michal: Nikoho bych nenazýval mozkama scény, všichni jsme na stejný úrovni a rozhodně tu neplatí žádný právo veta ani nic podobnýho. Počet kapel není konečnej, spíš to ukazuje aktuálně fungující kapely a už teď jsme se předběžně domluvili s projektem Asstma, že po jeho druhý desce se k nám přifaří. Stylový ohraničení nehraje roli, například Pedro Zakatchku je stylově dost jinde než třeba Postižená Oblast, takže tohle překážkou není. Ovšem je spousta kapel, který uměj hrát, maj dobrýho zpěváka, image a já nevim co ještě, diplom z lidušky, ale ve výsledku to stejně stojí za hovno. A takový se nám, doufám, budou i vyhejbat. Zbyněk: Záludná otázka. Těžko budeme někoho kontrolovat, jestli je kapela dostatečně D. I. Y. Kolikrát jsou rozpory i uvnitř kapel. Někomu věříš a někomu ne, to je život. Tady se motaj vlastně pořád stejný kapely. Možná se to zdá jako ghetto, ale upřímně: je lepší patřit někam mezi svoje lidi, než dělat díru do světa, kterej už tak je dost děravej. Kdo ocení underground, ten ho najde. Vim, že už za časů Starýho Mlýnu dával Zbyňa na koncertech prostor hodně různorodejm kapelám, jak stylově, tak kvalitativně. Zrovna tak předchozí ročníky Beltainu, který byly zas, pokud vim, převážně v Michalově režii, bývaly občas slušnej pelmel. Podle čeho vybíráte kapely, s kterejma budete hrát? Zbyněk: Samozřejmě, když děláme akci, tak zveme kapely, který nás nějak oslovujou, nebo s kterýma máme nějakou družbu. Občas se ale stane, že padne divoká karta na někoho, kdo se sám ozve, nebo čí tvorbu známe jen z doslechu. A samozřejmě se nebojíme velkých stylových rozdílů. Zčásti proto, že si každej divák přijde na svý (neděláme to přeci jen pro sebe), ale taky proto, že si myslíme, že záleží spíše na lidech, přístupu a ne na žánru. Michal: Co se týče Beltaine Festu, snažil jsem se do Neratovic vždycky dostat pořádný kapely, jako třebas Deverovku, Sporto, OTK, Psí Vojáky. A zároveň to doplnit kapelama, u kterejch je šance, že i v takovym zatuchlym maloměstě na ně někdo přijde, hehe. Takže možná proto to mohlo vypadat jako pelmel, ale fungovalo to. To jsi mi nahrál na další otázku, která je možná trochu rejpavá. Má to vůbec cenu na takovym zatuchlym maloměstě dělat kulturu? Neni to boj s větrnými mlýny? Malý koncerty dvou kapel v hospodách se zdaj v pohodě, ale právě obrovskej poloprázdnej komunistickej sál neratovickýho kulturáku vypadal občas dost smutně. Neni to házení perel sviním? Michal: Právě proto děláme letos Beltaine Fest jinak. Dokud byl festival v tom komunistickym kulturáku, jak říkáš, měli jsme možnost reklamy po městě zadarmo a taky takovej malej pytel peněz od města, noar+is+ / foto archiv autora hehe. Ale kilometrovej sál a podium vysoký 2 metry není zrovna to nejlepší a žádný experimenty kulturák nepřipouštěl. No a to nás přestalo bavit. S kulturákama je konec. A vzhledem k tomu, že tady není zrovna moc na výběr, kde dělat festival, bude letos v sále místní hospody, kde se běžně konaj výprodeje. Pojali jsme to zčásti jako vtip. Akce se bude jmenovat Velký výprodej hudby a letáky vypadaj skutečně jak na výprodej, včetně nápisu vše od 49,-. A jestli tu má cenu dělat kulturu? Kvuli tomu, kde žijem, přeci nepřestaneme dělat hudbu, právě naopak. A akce jakbysmet, to by to tu bylo rovnou na odštřel. Když už jsi nakousnul Velkej Výprodej hudby, zatím to vypadá, že tohle číslo H_aluze uzří světlo světa o něco dřív, než váš festival, proč si teda neudělat trochu promo? Na co se můžeme na Výprodeji těšit? Letos teda všechno striktně Do It Yourself v hospodskym sálu? 58 / hudba / profil h_aluze číslo 15 / jaro 2011 hudba / profil / 59

34 Je jako my! Matěj Smetana Michal: Výprodej proběhne 23. dubna v sále U Stejskalů. Zahraje Lyssa, skvělá kapela z továrny Silver Rocket. Jejich poslední desku Amoral můžu jen doporučit. Bourkovo PlugnPlay, hrající tracky z jeho sólovejch počinů. Každý jejich vystoupení je jedinečný, protože nikdy není stejný. Bratři Holubové jako Kontroll, basa, zpěv, bicí a zpěv. Můžete je znát z klubu Holubník nebo ze zápasů fotbalovýho mužstva Bečváry. Projekt našeho stájovýho koně Květoslava Dolejšího - vzhledem k jeho sporadickýmu vystupování vzácná příležitost vidět souboj vílky Amálky a Jásira Arafata. Pak místní punkrocková kapela Pangast, která se svou tvorbou za poslední rok celkem vyšvihla. Unitra Diora, psychedelická hudba s čelistkou v čele. Občas hrajou smyčcema všichni z kapely, kromě bubeníka. EchoEcho až z Lubný u Poličky, který disponujou svým umem roztančit i toho nejortodoxnějšího metalistu. Večer k tanci a poslechu uzavře bassline set ElectroRiotMessengers. Info a odpočet na sakraphon.cz/vyprodej. Zbyněk: Jdeme do toho i za cenu prodělku, je nám srdečně jedno, jestli přijde 40 lidí, nebo 150. Nabízíme slušnej výběr kapel různých žánrů. V tomtéž sále se na začátku 90. let dělaly akce s názvem Veřejná zkouška organických kapel. A tak to taky bude. Diváci se ale nemusej bát, že sál bude studenej a poloprázdnej. Hrát se totiž bude na zemi, prakticky v hledišti, takže kontakt s publikem a atmosféra bude zcela originální. Nakonec bych se vás zeptal jako muzikantů, co Bumfrang3 a noar+is+ právě chystaj a co maj v plánu ostatní kapely ze Sakraphonu v nejbližší budoucnosti? Michal: Minulý září jsme já a Asstma pořádali koncertní pásmo po Praze. Letos na jaře máme v plánu něco podobnýho, jen jako jednorázovou akci, festival solitérů. Rýsuje se mi materiál na nový EP, který bych rád pojal zvukově dost jinak, a taky na něčem makáme s Jóžinem z Kontroll. Jsou tu i velký a menší věci, který jsou zatim držený pod pokličkou. Ale měly by být zveřejněný co nejdřív, alespoň doufám. Zbyněk: Bumfrang3, stejně jako Postižená oblast chystá novou desku. V případě Bumfrangu se jedná převážně o novej materiál, kterej je už také koncertně prověřenej. Jako na předešlém počinu se i tady objeví mix češtiny, angličtiny a instrumentálního běsnění. Musím říct, že kluci z kapely zatím odvedli velký kus dobré práce. Rytmika je důležitou součástí novejch tracků a taky zvuk chceme rozhodňe kulatější, než na trojce. Pokud vím, Postižená oblast novou nahrávkou chce udělat tečku za obdobím, do něhož ještě výrazně zasáhl zesnulý Marek Vojtíšek. Nahrávalo se v našem studiu a kolegové si dali záležet. Zrovna včera se už podruhé vrátili dohrát další stopy a zní to dost slibně. Co se týče Slávka Dolejšího, už delší dobu má nahrané nějaké nové skladby, ale platí stejňe jako v jeho písních, že nikdy nevíš, co přijde. Jeho starší desky sou totální klasika a zatím poslední Trupec možná trochu zapadl. Navzdory téměř nepochopitelnejm úrazům a patáliím, který ho nedávno doprovázely, neztratil ale nic ze svýho nadhledu a rozhodně moc dobře ví, co dělá. Doufám, že se z jeho kolečkama/stroječkama naplňenýho pokojíku vyloupne brzy nějakej turbobordýlek, kterej nás zase překopne svojí syrovostí. foto archiv autora Narozen Studoval v ateliéru Malby a Intermédií na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Nyní je studentem doktorandského studia v ateliéru J. Příhody na pražské Akademii výtvarných umění. Byl stážistou v Maďarsku a na Slovensku a má za sebou 11 autorských a více než tři desítky výstav skupinových u nás i v zahraničí. Ve své tvorbě se věnuje hlavně instalacím, objektům, animacím a filmovým tématům. Patří mezi jedny z nejvýraznějších současných umělců. Podle webových stránek Moravské galerie v Brně se ve svých konceptuálně založených dílech často zabývá rolí náhody, vztahem mezi symbolickými, konvenčními významy a jejich možnou vizualizací iluzivními prostředky Jako první se zeptám na Tvoji účast na Přehlídce animovaných filmů (PAF) v Olomouci, kterému se H_aluze věnovala podrobně v minulém čísle. Tvoje jméno se objevilo v programu hned dvakrát. V Galerii 36 jsi prezentoval svoji instalaci Podzimní zoom a zároveň byla promítaná série animovaných filmů s názvem Návody. Do Olomouce na festival jezdím rád už řadu let. Lenka Vítková, která provozuje Galerii 36, mě pozvala, abych udělal výstavu. Byla to poslední výstava, poté galerie ukončila svůj provoz. Zároveň mě Vladimír Havlík, který na festivalu působí, oslovil, zda-li bych tam nepromítal ty čtyři animace. Takže se to letos propojilo. Čtyři fáze animace, tedy instalace s názvem Podzimní zoom. Proč zrovna podzimní? Protože to bylo na podzim! Celkově se v té instalaci jedná o hranici animovaného filmu a prostorové instalace. Animovaný film funguje v čase a autor sám divákovi dávkuje po jakou dobu se může dívat. Mě zajímalo, jestli se dá udělat animace složená z několika pomyslných animačních políček, na které se ale může divák dívat, jak dlouho chce a z jakého chce směru, a zároveň zda je ji možné vnímat i jako samostatnou instalaci. Podobný princip shledávám i v tvé instalaci Kino, kde jsi také prostorově pracoval s filmem. Vytvořil jsi prostorový model obrysu-tvaru postavy z jednoho filmového políčka, který přetínal celou místnost směrem od promítačky až na plátno. Lákalo mě spojit instalaci s filmovým jazykem nebo s okolnostmi toho kina. Zpět k PAFu a Návodům, ty sám je popisuješ jako projekty, které jsem nechtěl zrealizovat. Proč jsi vlastně nechtěl? To je jednoduché, protože jsem hrozně nešikovný! To mě překvapuje, z propracovanosti videí by se dal soudit opak. Ono to vlastně vzniklo tak, že jsem měl nějaké nápady v šuplíku, a když na ně došlo, zjistil jsem, že se mi do toho vůbec nechce, vlastně jsem byl líný. V té chvíli jsem ale nevěděl, že ty animace budu dělat osm měsíců. /Jakub Horák/ autor studuje bohemistiku a ZSV na PF UJEP a zajímá se o současné hudební dění foto archiv autora Podzimní zoom / foto Miloš Makovský Chtěl jsi povýšit výrobní postup na dílo samotné, nebo ukázat podivuhodné způsoby cesty autora k vyhotovení díla? Obojí je možný, nemám ustálenou formu vyjadřování. Postupuji tak, že mám nějaký nápad, a teprve až poté hledám nejvhodnější formu, nejsem předem rozhodnutý, že vznikne objekt, animace atd. Chtěl 60 / hudba / profil h_aluze číslo 15 / jaro 2011 výtvarné umění / rozhovor / 61

35 Kino, instalace v Galerii, mladých v Brně, 2007 / foto Matěj Smetana jsem použít ten typ vizuality, který se objevuje např. v návodech z IKEI, instruktážních filmech nebo stylem v dokumentech z Discovery channel. V předchozí své animaci jsi také pracoval s čirou jednoduchostí. Mám na mysli trailery hororů překreslené fixami. To byl můj první pokus o animovaný film, který vznikl vlastně také z lenosti. Chodil jsem tehdy do třetího ročníku na Fakultu výtvarných umění v Brně a nově vznikl ateliér kresby. Mě oslovili, zda-li tam nechci na stáž. Ačkoliv jsem souhlasil, tak se mi vůbec nechtělo kreslit. Obešel jsem to tím, že jsem si vymyslel kreslit animovaný film. Proč zrovna trailery? Tam je několik záměrů zároveň. První je princip, se kterým pracuji dlouhodobě i v prostorových věcech. Zajímá mě použít něco, co v sobě nese spoustu kontextů a odkazů a zmutovat to tak, aby všechny kontexty a odkazy byly napůl ignorovaný a napůl zdeformovaný do něčeho jiného. Říkal jsem si, že když si vyberu filmy, které mají tu poctivou snahu postrašit, a překreslím je nejjednodušším způsobem, tedy že jednotlivá políčka jen obtáhnu fixou, docílím toho, že film, který má být strašidelný, vůbec strašidelný není, protože tomu forma neodpovídá. Zároveň se celý projekt jmenuje Je to jenom film, což je věta z jednoho z traileru. Vypravěč v něm nabádá diváky: abyste zabránili mdlobám, říkejte si: je to jenom film, je to jenom film, takovým zastřeným hlasem. Říká to proto, aby bylo možné zachovat odstup pro případ, kdy tě horor vtáhne do děje a už moc hraje na emoce. To je aspekt mé práce. Stejně jako výše zmíněný filtr je filtrem i ta jednoduchá kresba fixou. Dále ty trailery-upoutávky jsem zvolil, protože jsou to poměrně krátké, uzavřené tvary, které mají jen přilákat. Dokonce je dělá i jiný režisér, než samotný film. Zůstaňme u filmových témat. Zeptám se na instalaci s názvem Dědičné postižení. To byl projekt, který vznikl pro Galerii v Jelení, kterou kurátoroval Michal Pěchouček. Můj bratr Filip se v té době začínal věnovat umění. A Michala napadlo pozvat nás oba asi proto, že cokoliv jsme Návod č. 4, záběry z videa, 2009 / foto Monika Svobodová dělali spolu, tak bylo poměrně tematicky i formálně uvolněné. Naše máma nám od dětství prozrazovala pointy knih a filmů, což nás samozřejmě hrozně štvalo. Zjistili jsme, že si to navzájem děláme také, třeba když jsme na sebe naštvaní. Proto jsme vypracovali pointy dvou stovek filmů a ty jsme vystavili. Nebylo to ale násilné, divák se sám mohl rozhodnout, zdali odklopí přehnutou část papíru a dozví se pointu nebo ne. Od triviálního k vážnému. Objekt Hradčanoid jistě vyvolal mnoho spekulací, jaký je tvůj autorský postoj? Je to jenom film, záběr z videa, 2004 / foto Monika Svobodová Já nemám rád politické umění. Chtěl jsem dělat něco, co obsahuje hodně politických kontextů, ale zároveň to nic politického neříká. Co by to vlastně mělo říkat? Tvar Hradčan byl pro mě jenom tvarový materiál, který jsem zrotoval podél horizontální osy, a tím vznikl úplně nový prostorový útvar. Obdobný princip jsem použil u Vlajek. Pracoval jsem s politickými symboly, ale pouze prostorově, a symboliku jsem ignoroval. Hradčanoid byl původně jen drátový model, který jsem prezentoval na klauzurách. Další verze vznikla o tři roky později do Galerie pro jedno dílo v Pražákově paláci v Brně, a to z polystyrenu. Sám jsem si kvůli tomu vyrobil soustruh a taky to podle toho vypadá. Ten objekt je vlastně strašně ošklivě vyrobený, ale to je vidět jen zblízka. Tento moment mě začal zajímat. Přemýšlel jsem nad tím, jak to vlastně je s tou čistotou uměleckého díla. Jestli je nějaká hranice toho, kdy je dílo považované za dokonalé, nebo naopak jestli ty detaily nevadí sdělení. Kdy už je to nepřípustné. O tom jsem pak psal i diplomovou práci. O roli náhody při tvorbě uměleckého díla. Konkrétně o tom, jak náhodné vlivy ovlivňují umělecké dílo a jak se s tím potom umělci vyrovnávají. Tím jsi došel ke svému dalšímu projektu Jsou jako my? (pozn. redakce: série fotografií dokumentující drobné nedostatky na dílech autorů minimalismu) To vzniklo v Basileji na výstavě Donaldu Judda. Vypozoroval jsem, že ta díla na fotkách vypadají skoro jako objekty z jiného světa, jako něco dokonalého. Ve skutečnosti se ale nedá drobné destrukci zabránit, ta díla jsou trochu ušmudlaná, sem tam škrábnutá nebo tak. Tíhnul jsi sám k tomu mít svá díla dokonalá? Snažil jsem se, ale to se nikdy nemůže podařit, i když si je necháš vyrobit strojově. Dalšího tématu obtěžkaného vážností jsi se dotknut v instalaci Neobyčejná místnost. To je podobné. Popudem mi bylo, když jsem viděl kapli na letišti v Edinburgu, která je univerzální pro všechna náboženství. Tu myšlenku jsem pak realizoval v Galerii 99 v Domě pánů z Kumštátu v Brně, kam jsem pozval jednotlivé představitele hlavních náboženských směrů, které v Brně působí, a nechal jsem od nich hlavní místnost galerie vysvětit. Je to vlastně práce s prostorem. Každý z nich to požehnání interpretoval nějak jinak a považuje jej za 62 / výtvarné umění / rozhovor h_aluze číslo 15 / jaro 2011 výtvarné umění / rozhovor / 63

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza MŮJ STRACH Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje.

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. Můj strach Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ 1 Copyright Radomír Hanzelka, 2013 www.radomirhanzelka.cz Všechna práva vyhrazena Vytiskla a vydala: Nová Forma s.r.o. www.novaforma.cz Vydání první ISBN 2

Více

DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU

DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU Projekt MOTIVALUE Jméno: Třida: Pokyny Prosím vyplňte vaše celé jméno. Vaše jméno bude vytištěno na informačním listu s výsledky. U každé ze 44 otázek vyberte a nebo

Více

Miroslav Adamec, ARAS: JUDr. Jiří Srstka, DILIA:

Miroslav Adamec, ARAS: JUDr. Jiří Srstka, DILIA: Miroslav Adamec, ARAS: A poprosím pana doktora Srstku, aby nám vysvětlil, jak je nebezpečný nechráněný styk námětu s Českou televizí. (Smích.) Jsme malinko v časovém skluzu. Pane doktore, dobrý den. Než

Více

Pravé poznání bytosti člověka jako základ lékařského umění. Rudolf Steiner Ita Wegmanová

Pravé poznání bytosti člověka jako základ lékařského umění. Rudolf Steiner Ita Wegmanová Pravé poznání bytosti člověka jako základ lékařského umění Rudolf Steiner Ita Wegmanová Poznání duchovního člověka V tomto spise poukazujeme na nové možnosti lékařského vědění a působení. To co tu podáváme,

Více

Heterosexuálové v průvodu Prague Pride. Proč se vlastně o toto téma zajímají?

Heterosexuálové v průvodu Prague Pride. Proč se vlastně o toto téma zajímají? Heterosexuálové v průvodu Prague Pride. Proč se vlastně o toto téma zajímají? Viktoria Valeeva Teplé léto si mohou užívat i heteráci takový transparent jsem viděla na letošním průvodu Prague Pride, ke

Více

Pierre Franckh. způsobů, jak najít lásku

Pierre Franckh. způsobů, jak najít lásku Pierre Franckh 21 způsobů, jak najít lásku Důležité upozornění: Rady uveřejněné v této knížce byly autorem a nakladatelstvím pečlivě zpracovány a prověřeny, nemůže však za ně být převzata jakákoliv záruka.

Více

Obraz extrémistických aktivit v českých médiích Mgr. Peter Gabaľ

Obraz extrémistických aktivit v českých médiích Mgr. Peter Gabaľ Obraz extrémistických aktivit v českých médiích Mgr. Peter Gabaľ Čím víc se nás nebo našeho oboru nějaká zpráva dotýká, tím snazší je odhalit v ní nesrovnalosti. A čím vzdálenější nám téma je, tím snáze

Více

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz Bylo mi teprve 17, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Hlavou mi svištělo, že chci studovat, užívat si života, a že mě naši zabijou. Ti nám ale nakonec pomohli ze všech nejvíc. S prckem to dnes už skvěle

Více

--- Ukázka z titulu --- Myšlení uzdravuje. Jarmila Mandžuková

--- Ukázka z titulu --- Myšlení uzdravuje. Jarmila Mandžuková ÚVOD Při otevření této knihy se možná ptáte, k čemu je potřeba další kniha o zdraví, když už jich byly napsány stovky? Asi máte pravdu, ale můj velký zájem o možnosti sebeléčení s cílem pomoci sama sobě

Více

Malá země objevuje malé literatury

Malá země objevuje malé literatury Mezinárodní den překladatelů přinesl jméno vítěze prestižní ceny Josefa Jungmanna, kterou uděluje každoročně Obec překladatelů za nejlepší překladové dílo uplynulého roku. Cenu převzala 30. září v Pálffyho

Více

LITERATURA A JEJÍ DRUHY A ŽÁNRY

LITERATURA A JEJÍ DRUHY A ŽÁNRY Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Markéta Bednarzová. Dostupné z Metodického portálu www.rvp.cz, ISSN: 1802-4785, financovaného z ESF a státního rozpočtu ČR. Provozováno

Více

GENERACE PROKLETÝCH FRANCOUZSKÝCH BÁSNÍKŮ

GENERACE PROKLETÝCH FRANCOUZSKÝCH BÁSNÍKŮ GENERACE PROKLETÝCH FRANCOUZSKÝCH BÁSNÍKŮ MODERNÍ UMĚLECKÉ SMĚRY NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ AUTOR Mgr. Jana Tichá DATUM VYTVOŘENÍ 10. 9. 2012 ROČNÍK TEMATICKÁ OBLAST PŘEDMĚT KLÍČOVÁ SLOVA ANOTACE METODICKÉ

Více

Literární druhy a žánry hrou

Literární druhy a žánry hrou Literární druhy a žánry hrou MASARYKOVA ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA VELKÁ BYSTŘICE projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Číslo DUMu: VY_32_INOVACE_03_14 Tématický celek:

Více

Jóga. sex. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Jóga. sex. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Jóga sex a 1 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Jóga a sex Sexuální síla z pohledu jogína cesta od rozkoše k duchovnímu štěstí Elisabeth Haichová Přeložil Jan Menděl 3 Jóga a sex Elisabeth

Více

Název projektu: EU Peníze školám. Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/21.3498

Název projektu: EU Peníze školám. Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/21.3498 Název projektu: EU Peníze školám Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/21.3498 Šablona: III/2 č. materiálu: VY_32_INOVACE_140 Jméno autora: Jana Lanková Třída/ročník: 2. stupeň ZŠ praktické - výuka

Více

Třinácté komnaty dětské duše Violet Oaklander (Co všechno děti zbožňují a co paní Violet ráda dělá)

Třinácté komnaty dětské duše Violet Oaklander (Co všechno děti zbožňují a co paní Violet ráda dělá) Třinácté komnaty dětské duše Violet Oaklander (Co všechno děti zbožňují a co paní Violet ráda dělá) (Recenze - Mgr. J. Šupa) Kniha nese podtitul - průvodce světem vašeho dítěte a už obrázek na obalu slibuje,

Více

Asi to takhle doopravdy vypadalo, šedý nevýrazný snímek, ve kterém je ale ukryta velmi pěkná fotografie.

Asi to takhle doopravdy vypadalo, šedý nevýrazný snímek, ve kterém je ale ukryta velmi pěkná fotografie. Dobrý den, dovolil jsem si vybrat malý vzorek vašich fotografií a ukázat vám na nich několik chyb, kterých se při fotografování a následné úpravě dopouštíte. Fotografie jsou doopravdy vybrané zcela náhodně,

Více

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam FAJN TROCHU OČISTNÉ ANO Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam se chtěl zamyslet nad možnými důsledky. Ve světle její reakce považoval za nutné to probrat detailněji. Nekaz to kouzlo, požádala

Více

Jak překonat rozchod. Radek Šíra

Jak překonat rozchod. Radek Šíra Jak překonat rozchod Radek Šíra 2 Radek Šíra, 2013 OBSAH Úvod... 4 1. Typy rozchodů... 5 1.1. Navrhovatel a obránce... 5 1.2. Délka vztahu... 6 2. Měsíc nové naděje... 8 2.1. Týden zármutku... 8 2.2. Týden

Více

Význam ochrany přírody

Význam ochrany přírody Význam ochrany přírody 1. Velký, protože příroda představuje podmínky pro náš život a představuje přirozenou krásu pro náš duševní život. 2. Na světě nejsme sami, žijí s námi i jiné živočišné a rostlinné

Více

připadám si v tu chvíli a na tom místě zcela nepatřičně

připadám si v tu chvíli a na tom místě zcela nepatřičně Dýchání Petr Mezihorák na rozjezd tma lisuje obrazy zvýrazňuje hrany půlnoční štěkot psa virtuos v oboru ticha připadám si v tu chvíli a na tom místě zcela nepatřičně jako štěkot psa struktura odpoledne

Více

5 + 1 věc, kterou potřebuje každý dobrý marketingový příběh

5 + 1 věc, kterou potřebuje každý dobrý marketingový příběh 5 + 1 věc, kterou potřebuje každý dobrý marketingový příběh 2014 Michal Garšic Tato publikace, ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována, ani poskytována třetím osobám. Také nesmí být šířena

Více

Jak se tvoří grafy a jeden krásný příklad z Exekutorské komory.

Jak se tvoří grafy a jeden krásný příklad z Exekutorské komory. Jak se tvoří grafy a jeden krásný příklad z Exekutorské komory. Obrázky silně působí na mozek. Vidět tohle: se velmi rychle pochopí a pamatuje. Lépe než slova "pokleslo o třicet procent" Trochu profesionálněji

Více

Mgr. Petra Hrnčířová. Období tvorby Říjen 2012. Střední vzdělání s MZ, nástavbové studium 2. ročník. Literární výchova Bohumil Hrabal.

Mgr. Petra Hrnčířová. Období tvorby Říjen 2012. Střední vzdělání s MZ, nástavbové studium 2. ročník. Literární výchova Bohumil Hrabal. B Anotace Pracovní list zaměřený na rozbor textu Bohumila Hrabala, zopakování informací z daného historicko-společenského období, práce s pojmy z oblasti lexikologie, morfologie, syntaxe, sémantiky, literární

Více

O expozici Pavel Kohout (2014) Vydáno v listopadu 2014 jako 2.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

O expozici Pavel Kohout (2014) Vydáno v listopadu 2014 jako 2.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz) O expozici Pavel Kohout (2014) Vydáno v listopadu 2014 jako 2.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz) ISBN: epub: ISBN 978-80-88061-03-8 mobi: ISBN 978-80-88061-04-5 pdf: ISBN 978-80-88061-05-2

Více

Ročník II. Český jazyk. Období Učivo téma Metody a formy práce- kurzívou. Kompetence Očekávané výstupy. Průřezová témata. Mezipřed.

Ročník II. Český jazyk. Období Učivo téma Metody a formy práce- kurzívou. Kompetence Očekávané výstupy. Průřezová témata. Mezipřed. Jazyková výchova Zvuková stránka jazyka-sluch, rozlišení hlásek, výslovnost samohlásek, souhlásek a souhláskových skupin. Modelace souvislé řeči/tempo, intonace, přízvuk/ Hláska, slabika, slovo, věta,

Více

Obsluhoval jsem anglického krále. pracovní listy k interpretaci prózy Bohumila Hrabala

Obsluhoval jsem anglického krále. pracovní listy k interpretaci prózy Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále pracovní listy k interpretaci prózy Bohumila Hrabala 1. Analyzujte text po jazykové a stylistické stránce. Čí, je typický? Proč si myslíte, že autor volí právě takovou

Více

Cool / coolness dramatika Pod tento termín se všeobecně zahrnují texty vznikající od poslední třetiny devadesátých let dvacátého století, které na jeviště přinesly doposud tabiuzovaná témata: sex, zejména

Více

4.6 Vzdělávací oblast Umění a kultura 4.6.2 Výtvarná výchova

4.6 Vzdělávací oblast Umění a kultura 4.6.2 Výtvarná výchova 4.6 Vzdělávací oblast Umění a kultura 4.6.2 Výtvarná výchova 1. 2. 3. 4. Hodinová dotace Výtvarná výchova 2 2 2 2 Realizuje obsah vzdělávacího oboru Výtvarná výchova RVP ZV. Výuka probíhá ve dvouhodinových

Více

Rozprava v Řádu Lyricus

Rozprava v Řádu Lyricus Rozprava v Řádu Lyricus Prožitek Navigátora Celistvosti Tyto rozpravy přeložil James, tvůrce materiálů o Tvůrcích Křídel. Jsou velmi významnou součástí učebních metod, které používají instruktoři Výukového

Více

Nemáte Žádné Reference?

Nemáte Žádné Reference? Nemáte Žádné Reference? Pak mám pro vás dobrou zprávu. Každý začíná s tím, že žádné nemá. Všichni ale musíme odněkud začít. Z vlastní zkušenosti se mi nesčetněkrát potvrdilo, že když umístíte reference,

Více

ČTĚME DĚTEM 20 MINUT DENNĚ. KAŽDÝ DEN! To není JDI A ČTI SI, ale POJĎ, BUDU TI ČÍST

ČTĚME DĚTEM 20 MINUT DENNĚ. KAŽDÝ DEN! To není JDI A ČTI SI, ale POJĎ, BUDU TI ČÍST ČTĚME DĚTEM 20 MINUT DENNĚ. KAŽDÝ DEN! Naším cílem je prostřednictvím společného čtení budovat pevné vazby v rodině a podporovat širší přístup dětí a mládeže ke kulturním statkům. Předčítání rozvíjí paměť

Více

Městský úřad Vimperk Steinbrenerova 6/2, 385 17, Vimperk odbor vnitřních věcí

Městský úřad Vimperk Steinbrenerova 6/2, 385 17, Vimperk odbor vnitřních věcí Městský úřad Vimperk Steinbrenerova 6/2, 385 17, Vimperk odbor vnitřních věcí VÁŠ DOPIS ZN: ZE DNE: 16.11.2011 NAŠE ZN: KS 32554/11-3/11 - Chr Dělnická strana sociální VYŘIZUJE: Zdeněk Ženíšek spravedlnosti

Více

Umělecké směry na přelomu 19. a 20. století v české poezii

Umělecké směry na přelomu 19. a 20. století v české poezii Umělecké směry na přelomu 19. a 20. století v české poezii Masarykova ZŠ a MŠ Velká Bystřice Projekt č. CZ. 1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Č. DUMu: VY_32_INOVACE_15_10 Tématický celek:

Více

TEST - JSEM SÁM SEBOU?

TEST - JSEM SÁM SEBOU? BÝT SÁM SEBOU Být sám sebou, znamená zjistit a naplňovat svůj smysl života, ten opravdový, po kterém vnitřně toužíte. Někteří lidé ani nevědí, co je jejich smyslem života a je pro ně velice těžké ho definovat.

Více

O DOBRÉM SOUSEDSTVÍ A ODSTUPECH RODINNÝCH DOMŮ. Apage, Sataná! (Odstup, satane!) Mt 4,10

O DOBRÉM SOUSEDSTVÍ A ODSTUPECH RODINNÝCH DOMŮ. Apage, Sataná! (Odstup, satane!) Mt 4,10 O DOBRÉM SOUSEDSTVÍ A ODSTUPECH RODINNÝCH DOMŮ Apage, Sataná! (Odstup, satane!) Mt 4,10 Pro pohodu života i bydlení má vzdálenost mezi jednotlivými domy nepochybně základní význam. Tak, jako si každý vyšší

Více

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí NOCTURNO 2014 Do hlubin Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí Jsme to, nejsme to my zakletý v jantaru váhání Dívej se na

Více

Jak to, že jsou vykopávky pravěkých lidí, když první lidé byli Adam a Eva? Sabina, 10 let. Dr. phil. Jiřina Prekopová (*1929)

Jak to, že jsou vykopávky pravěkých lidí, když první lidé byli Adam a Eva? Sabina, 10 let. Dr. phil. Jiřina Prekopová (*1929) Dr. phil. Jiřina Prekopová (*1929) Jsem psycholožka, učitelka a také spisovatelka, protože jsem napsala 25 knih, které byly přeloženy do 25 jazyků. Pomáhám dětem, které to mají složité se svými rodiči,

Více

Samuel van Tongel. Nevinnosti I

Samuel van Tongel. Nevinnosti I Samuel van Tongel Nevinnosti I Studený vítr ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na stromech

Více

Skutečnost světa Práce v informačním poli jako umění

Skutečnost světa Práce v informačním poli jako umění Skutečnost světa Práce v informačním poli jako umění In-formace pojem informace, z lat. dávat tvar KDO pozoruje, kdo je to POZOROVATEL vědomá mysl, duše, (ztotoţnění se s já) DÁVAT TVAR = vytvořit asociaci,

Více

Přílohy. Příloha č. 1: Hloubkový rozhovor s Matějem Stránským 1 (rozhovor)

Přílohy. Příloha č. 1: Hloubkový rozhovor s Matějem Stránským 1 (rozhovor) Přílohy Příloha č. 1: Hloubkový rozhovor s Matějem Stránským 1 (rozhovor) Matěj Stránský spolupracuje s časopisem Respekt od roku 2001. Po změně formátu se stal stálým fotografem časopisu. V následujícím

Více

NABÍDKA TEMATICKÝCH BESED PRO MATEŘSKÉ A ZÁKLADNÍ ŠKOLY VE ŠKOLNÍM ROCE 2013/2014

NABÍDKA TEMATICKÝCH BESED PRO MATEŘSKÉ A ZÁKLADNÍ ŠKOLY VE ŠKOLNÍM ROCE 2013/2014 Městská knihovna Kyjov, příspěvková organizace města Kyjova NABÍDKA TEMATICKÝCH BESED PRO MATEŘSKÉ A ZÁKLADNÍ ŠKOLY VE ŠKOLNÍM ROCE 2013/2014 POPRVÉ V KNIHOVNĚ: Individuální informační lekce, která podává

Více

Literární kroužek I (3. 6. třída) podrobná anotace

Literární kroužek I (3. 6. třída) podrobná anotace Mgr. Barbora Hronová barbora.hronova@gmail.com Literární kroužek I (3. 6. třída) podrobná anotace První pololetí 2015/2016 Délka lekcí: 60 minut 1. Co všechno máme v hlavě za slova? Aktivity: Seznamovací

Více

DAVID KOPECKÝ 1963 2009

DAVID KOPECKÝ 1963 2009 DAVID KOPECKÝ 1963 2009 Velkorysý i puntičkář, chladnokrevný i panikář, racionální i mystik, vzpíral se jakékoliv definici 1, tak popsala Bára Kopecká svého muže, architekta Davida Kopeckého v závěrečné

Více

MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE

MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE VAŠE PRVNÍ LOUČENÍ Pokud jste se rozhodli, že nastal čas, aby Vaše dítě začalo objevovat nový svět a kamarády ve školce, potom si o tom s dítětem povídejte. Vysvětlete mu, že ve

Více

Bc. Barbora Kocianová Katedra produkce DAMU 22. 5. 2014. Dotazníkové šetření k Noci divadel 2013

Bc. Barbora Kocianová Katedra produkce DAMU 22. 5. 2014. Dotazníkové šetření k Noci divadel 2013 Bc. Barbora Kocianová Katedra produkce DAMU 22. 5. 2014 Dotazníkové šetření k Noci divadel 2013 Dotazníky k Noci divadel 2013 byly vytvořeny Annou Černou, absolventkou Katedry sociologie FF UK. Jejich

Více

Kamila Krátká z 8.A. KLEC a KLÍČ. Jestlipak víte, co se stane s člověkem, jenž utíká před světem? Stane se z něj to, co už nikdo nevidí,

Kamila Krátká z 8.A. KLEC a KLÍČ. Jestlipak víte, co se stane s člověkem, jenž utíká před světem? Stane se z něj to, co už nikdo nevidí, Kamila Krátká z 8.A píše poezii a v letošním roce získala za přednes básně Klec a klíč na regionální recitační soutěži Dětská scéna 2013 ocenění za autorský přínos. Ukázky z její tvorby zveřejňujeme v

Více

Literární koncept s přesahem do reklamní kampaně

Literární koncept s přesahem do reklamní kampaně Univerzita J. E. Purkyně Pedagogická fakulta Katedra výtvarné kultury Informační a komunikační technologie I. MgA. Radka Müllerová, Ph.D. ZS 2011/2012 Literární koncept s přesahem do reklamní kampaně Kamila

Více

Slovo dětem: Ježíš na svatbě Píseň ze Svítá: S156 Svatba v Káni

Slovo dětem: Ježíš na svatbě Píseň ze Svítá: S156 Svatba v Káni 1 Vršovice 1.5.2011 Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, všechny vás vítám na naší společné bohoslužbě. Na setkání, kde smíme naslouchat Božímu slovu, těšit se z Božího pozvání a děkovat za ně.

Více

"Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně.

Marcela, představila se nejistě a téměř kajícně. "Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně. "Ivan Toman," zareagoval stereotypně jako po každém zazvonění telefonu, a teprve poté si uvědomil, kdo volá. "To jsi ty, Marcelo?" nechtěl věřit tomu,

Více

KULTURNÍ OBČASNÍK REGIONÁLNÍCH AUTORŮ ČERVENEC 2014*** ROČNÍK XV.*** ČÍSLO 7

KULTURNÍ OBČASNÍK REGIONÁLNÍCH AUTORŮ ČERVENEC 2014*** ROČNÍK XV.*** ČÍSLO 7 K O B R A KULTURNÍ OBČASNÍK REGIONÁLNÍCH AUTORŮ ČERVENEC 2014*** ROČNÍK XV.*** ČÍSLO 7 Citát inspirující: Muži obdivují ženy, které mluví jako knihy, ale berou si ženy, které vaří jako z kuchařské knihy.

Více

Scénář pro videoklip Mariana Verze 0.9.2 (10.7.2004) Používám Marianu verze b, která měří 4:44 minuty.

Scénář pro videoklip Mariana Verze 0.9.2 (10.7.2004) Používám Marianu verze b, která měří 4:44 minuty. Scénář pro videoklip Mariana Verze 0.9.2 (10.7.2004) Používám Marianu verze b, která měří 4:44 minuty. Obsazení: Mariana krásná holka, tmavovlasá (španělský typ), dlouhé bílé šaty, červený šátek (třeba

Více

PRACOVNÍ LIST - REFERÁT

PRACOVNÍ LIST - REFERÁT PRACOVNÍ LIST - REFERÁT Anotace Tématem pracovního listu je slohový útvar referát. Materiál slouží k výkladu, ale také je orientován na práci s konkrétním referátem. Cílem je seznámit žáka s daným útvarem

Více

Je důležité umět rozpoznat, které věci jsou zbytečné.

Je důležité umět rozpoznat, které věci jsou zbytečné. Každá myšlenka, kterou si naše mysl vytvoří, většinou vytvoří i tu činnost, o které jsme přemýšleli. Všechno, co vyprodukuje naše mysl, chce produkovat i naše tělo. Je to automatický proces, který má většina

Více

(pozn. autora: lidé, kteří jsou označeni rámečkem, přežili) 446 - Petr Ginz) viz. vlastní foto

(pozn. autora: lidé, kteří jsou označeni rámečkem, přežili) 446 - Petr Ginz) viz. vlastní foto !" #$ #%"!& Památníku Terezín převzato (č... /+ 01 1 '#( ) #%"!&* + (č. 596!( # #%"!&, (č.968 2 B / 2 2 3 4viz. Lagus, ?@

Více

Kristův kříž: Křesťanova hlavní věc!

Kristův kříž: Křesťanova hlavní věc! Kristův kříž: Křesťanova hlavní věc! Čtení: Lukáš 9:18 27 Asi před deseti lety se promítal film o třech přátelích z New Yorku, kteří se blížili ke čtyřicítce a měli velký zmatek ve svých životech, zaměstnáních,

Více

Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění

Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění B a r b o r a L í p o v á Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění 1999 2009 Barbora Lípová,

Více

Josef Hons Pohádky silnic, mostů a tratí

Josef Hons Pohádky silnic, mostů a tratí Pohádka uměleckonaučná Snahy o reformu pohádkového žánru, o jeho příklon k realitě soudobého života, o to, aby pohádka vypovídala o skutečnosti, vedly zcela přirozeně také k cestě, na jejímž konci stojí

Více

Využijte svůj čas a energii pro hledání štěstí, míru a lásky Otázky hledajících Vztahy. Óm Šrí Paramátmane Namaha

Využijte svůj čas a energii pro hledání štěstí, míru a lásky Otázky hledajících Vztahy. Óm Šrí Paramátmane Namaha Využijte svůj čas a energii pro hledání štěstí, míru a lásky Otázky hledajících Vztahy Óm Šrí Paramátmane Namaha Využijte svůj čas a energii pro hledání štěstí, míru a lásky Všichni si přejeme být šťastní

Více

Tisková informace. Labyrint 20. 8. 2015

Tisková informace. Labyrint 20. 8. 2015 Labyrint 20. 8. 2015 Nález těla krajského politika Karase, kterého vrah zabil v duchu středověkých mučících praktik a tělo pečlivě naaranžoval v podivné scéně, rozpoutá policejní honbu za sadistickým pachatelem.

Více

Jedenáctá kapitola. Narození mezi západem Slunce a půlnocí

Jedenáctá kapitola. Narození mezi západem Slunce a půlnocí Jedenáctá kapitola Narození mezi západem Slunce a půlnocí Okamžik, který je uprostřed mezi západem Slunce a půlnocí, se může velice lišit, protože v zimě může Slunce v severních zeměpisných šířkách zajít

Více

český jazyk a literatura

český jazyk a literatura 1 český jazyk a literatura český jazyk a literatura Učivo Praktické čtení - pozorné, plynulé, přiměřeně rychlé, čtení hlasité i tiché, s porozuměním Zdokonalování techniky čtení Porozumění přiměřeným textům

Více

Kdo by si v obchodě vybral shnilý pomeranč nebo banán namísto zdravého? Kdo by si koupil nakřáplé vajíčko nebo prasklý hrnek? Vždycky raději sáhnu vedle a vezmu si to lepší. A je to tak správně, je to

Více

Návrh volitelných předmětů pro sexty ve škol. roce 2008/9

Návrh volitelných předmětů pro sexty ve škol. roce 2008/9 Návrh volitelných předmětů pro sexty ve škol. roce 2008/9 Literatura dnes (Literární seminář pro sexty zaměřený na současnou produkci domácí i světovou ve výběru osobností děl a žánrů podle vyučujícího

Více

Výklad třech snů. Sen první. Popis snu

Výklad třech snů. Sen první. Popis snu Výklad třech snů Dnešní noc pro mě byla netradiční a to jednak z toho důvodu, že jsem se po dlouhé době konečně přinutil zaznamenat své sny zcela zčerstva během noci jsem několikrát procitl a při té příležitosti

Více

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007 Úvod Zdravím vás všechny a vítám vás. Jsem moc rád, že jste dnes dorazili. Dnes začneme spolu mluvit o penězích. Vím, že je to velice kontroverzní téma. Ne jenom z pohledu lidí mimo církev. Nedávno zveřejnili

Více

RVP ŠVP UČIVO - rozlišuje a příklady v textu dokládá nejdůležitější způsoby obohacování slovní zásoby a zásady tvoření českých slov

RVP ŠVP UČIVO - rozlišuje a příklady v textu dokládá nejdůležitější způsoby obohacování slovní zásoby a zásady tvoření českých slov Dodatek č.17 PŘEDMĚT: ČESKÝ JAZYK A LITERATURA ROČNÍK: 8. ročník ČESKÝ JAZYK - rozlišuje a příklady v textu dokládá nejdůležitější způsoby obohacování slovní zásoby a zásady tvoření českých slov - rozlišuje

Více

O to jde v následujícím kněžském zrcadle. Vypátráme vlastní silné stránky a povzbudíme k tomu, abychom se učili u ostatních kněžských typů.

O to jde v následujícím kněžském zrcadle. Vypátráme vlastní silné stránky a povzbudíme k tomu, abychom se učili u ostatních kněžských typů. Kněžské zrcadlo Naše moderní pedagogika je stále ještě specializována na zpracování slabin. Kdo je ve škole slabší v matematice, učí se ji tak dlouho, dokud není slabý i v jazycích. Chytřejší by - podle

Více

Pátek. Výbušná po tátovi. Jenovéfa Boková. 6. 9. 2013 / č. 36/ samostatně neprodejné

Pátek. Výbušná po tátovi. Jenovéfa Boková. 6. 9. 2013 / č. 36/ samostatně neprodejné Pátek 6. 9. 2013 / č. 36/ samostatně neprodejné Jenovéfa Boková Výbušná po tátovi Obsah Václavák už lidem nedoporučuji. Rozhovor s Markem Bakerem, autorem bedekrů o Česku. O neplatičích a kukačkách. Jak

Více

Výtvarná výchova úprava platná od 1. 9. 2009

Výtvarná výchova úprava platná od 1. 9. 2009 Výtvarná výchova úprava platná od 1. 9. 2009 Charakteristika vyučovacího předmětu Vyučovací předmět Výtvarná výchova je vyučován ve všech ročnících. Jeho obsahem je část vzdělávací oblasti Umění a kultura.

Více

PRO TEBE. mladé plody rostou na starých stromech. Budoucnost dětí pomáhají vytvářet jejich rodiče.

PRO TEBE. mladé plody rostou na starých stromech. Budoucnost dětí pomáhají vytvářet jejich rodiče. mladé plody rostou na starých stromech Budoucnost dětí pomáhají vytvářet jejich rodiče. Ale kdo tvoří budoucnost těch osamělých, které rodiče nemají? Nebo těch, které rodiče opustili, ať z vlastní vůle

Více

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny?

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Nikdo si mě za celý týden ani nevšiml. Jsem jen další nová studentka na nové škole. Přestoupila jsem z té minulé z toho důvodu, že se

Více

Co ANO při čtení dětem

Co ANO při čtení dětem Co ANO při čtení dětem Dobré rady pro rodiče, prarodiče, učitele a všechny, kteří mají chuť číst dětem. Dětem začněte číst co nejdříve. Čím dříve je motivujete, tím je to snazší a lepší. Využívejte dětské

Více

AUTONOMNÍ SVĚT ZA ZDÍ V NĚMŽ SE BUDOUCNOST UTVÁŘÍ V ÚCTĚ A SNAZE POCHOPIT MINULOST.

AUTONOMNÍ SVĚT ZA ZDÍ V NĚMŽ SE BUDOUCNOST UTVÁŘÍ V ÚCTĚ A SNAZE POCHOPIT MINULOST. V H O D N Í N E U K U N Š T Á T U KONCEPT AUTONOMNÍ SVĚT ZA ZDÍ V NĚMŽ SE BUDOUCNOST UTVÁŘÍ V ÚCTĚ A SNAZE POCHOPIT MINULOST. KONCEPTEM NAŠEHO NÁVRHU JE VYTVOŘENÍ VLASTNÍHO SVĚTA. SVĚTA, JENŽ BUDE KONTRASTNÍ

Více

Žánry - opakování DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL VY_32_INOVACE_ST_02-16_CJ-7. autor Jaroslava Staňková. vzdělávací oblast Jazyk a jazyková komunikace

Žánry - opakování DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL VY_32_INOVACE_ST_02-16_CJ-7. autor Jaroslava Staňková. vzdělávací oblast Jazyk a jazyková komunikace Základní škola, Šlapanice, okres Brno-venkov, příspěvková organizace Masarykovo nám. 1594/16, 664 51 Šlapanice www.zsslapanice.cz MODERNÍ A KONKURENCESCHOPNÁ ŠKOLA reg. č.: CZ.1.07/1.4.00/21.2389 Žánry

Více

2. Čisté víno (Sem tam)

2. Čisté víno (Sem tam) 1. Čekání na zázrak (Sem tam) H # 1. Už padá půlnoc, zní jen můj těžký krok, oblohou snáší se k zemi mráz, vítr ztichl, zbyl jenom úplněk, () i čas zůstal na chvíli stát. 2. jinak nic, pouze průhledný

Více

Uběhly desítky minut a vy stále neumíte nic. Probudíte se ze svého snění a hnusí se vám představa učit se.

Uběhly desítky minut a vy stále neumíte nic. Probudíte se ze svého snění a hnusí se vám představa učit se. Kapitola 1 Nesnášíte učení? STOP Určitě valná část z vás, která otevřela tuto knihu, se potýká s problém jak se lépe učit. Sedíte nad knížkou hodiny, ale do hlavy nenacpete nic. Díváte se na písmenka,

Více

5 důležitých bodů pro změnu vašeho života

5 důležitých bodů pro změnu vašeho života 5 důležitých bodů pro změnu vašeho života 1 1. Naučte se být sami sebou a sami se sebou V dnešní době není vůbec jednoduché být sám sebou a zůstat přirozený a harmonický, prostě takový, jakého nás příroda

Více

Veselé sluníčko Mateřská škola Okružní 917, 735 14 Orlová-Lutyně

Veselé sluníčko Mateřská škola Okružní 917, 735 14 Orlová-Lutyně Veselé sluníčko Mateřská škola Okružní 917, 735 14 Orlová-Lutyně Motto: Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole R.Fulghum (americký psycholog a spisovatel) JARO 2013 Jaro! Jaro!

Více

ČESKÁ MEZIVÁLEČNÁ POEZIE PROLETÁŘSKÁ POEZIE

ČESKÁ MEZIVÁLEČNÁ POEZIE PROLETÁŘSKÁ POEZIE ČESKÁ MEZIVÁLEČNÁ POEZIE PROLETÁŘSKÁ POEZIE AUTOR Mgr. Jana Tichá DATUM VYTVOŘENÍ 8. 9. 2012 ROČNÍK TEMATICKÁ OBLAST PŘEDMĚT KLÍČOVÁ SLOVA ANOTACE METODICKÉ POKYNY 4. ročník Český jazyk a literatura Literární

Více

VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍCH PROGRAMŮ

VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍCH PROGRAMŮ NABÍDKA VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍCH PROGRAMŮ 2015/2016 Dobrý den, rádi bychom Vám představili anotace našich výchovně vzdělávacích programů, které nabízíme v roce 2015/2016. Programy, které Vám nabízíme, jsou

Více

PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková

PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková Copyright 2015 Lucie Michálková Grafická úprava a sazba Lukáš Vik, 2015 1. vydání Lukáš Vik, 2015 ISBN epub formátu: 978-80-87749-89-0 (epub) ISBN mobi formátu: 978-80-87749-90-6

Více

Je čas! Je čas se ptát, a hledat mezi svými odpověď: Jak se dál - ubírat, k čemu spět? Čas trhat pouta mdlob a reklamními rýmy

Je čas! Je čas se ptát, a hledat mezi svými odpověď: Jak se dál - ubírat, k čemu spět? Čas trhat pouta mdlob a reklamními rýmy K O B R A KULTURNÍ OBČASNÍK REGIONÁLNÍCH AUTORŮ DUBEN 2012 *** ROČNÍK XIII. *** ČÍSLO 4 Citát inspirující: Účelem poezie je přispět k lidskému štěstí. Wallac Stevens Je čas! Je čas se ptát, a hledat mezi

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

Děkuju.-Prosím. Pozdravy : Ahoj! Nazdar! Dobrý den! Dobrou noc! Dobré ráno! Dobré odpoledne!

Děkuju.-Prosím. Pozdravy : Ahoj! Nazdar! Dobrý den! Dobrou noc! Dobré ráno! Dobré odpoledne! Sylabus 1.stupeň 2.třída Lekce 1 Co je to? Kolik to stojí? Jak se jmenujete? Jmenuju se.. Poslech CD 01 Děkuju.-Prosím. Pozdravy : Ahoj! Nazdar! Dobrý den! Dobrou noc! Dobré ráno! Dobré odpoledne! Zájmena

Více

odpovědí: rizikové již při prvním užití, rizikové při občasném užívání, rizikové pouze při pravidelném užívání, není vůbec rizikové.

odpovědí: rizikové již při prvním užití, rizikové při občasném užívání, rizikové pouze při pravidelném užívání, není vůbec rizikové. TISKOVÁ ZPRÁVA Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. Jilská, Praha Tel.: 8 840 9 E-mail: jan.cervenka@soc.cas.cz Postoj veřejnosti ke konzumaci vybraných návykových látek

Více

Příprava na vyučování Českého jazyka a literatury s cíli v oblastech OSV a čtenářství Název učební Noc s Andersenem jednotky Stručná anotace učební

Příprava na vyučování Českého jazyka a literatury s cíli v oblastech OSV a čtenářství Název učební Noc s Andersenem jednotky Stručná anotace učební Noc s Andersenem Příprava na vyučování Českého jazyka a literatury s cíli v oblastech OSV a čtenářství Název učební jednotky (téma) Noc s Andersenem Stručná anotace učební jednotky Noc s Andersenem se

Více

MEDIA KIT. Proč inzerovat v deníku PRÁVO? Kde inzerovat v deníku PRÁVO? Kdo jsou čtenáři deníku PRÁVO? [Zadejte text.]

MEDIA KIT. Proč inzerovat v deníku PRÁVO? Kde inzerovat v deníku PRÁVO? Kdo jsou čtenáři deníku PRÁVO? [Zadejte text.] Proč inzerovat v deníku PRÁVO? Kde inzerovat v deníku PRÁVO? Kdo jsou čtenáři deníku PRÁVO? [Zadejte text.] KDO JSME? Vydavatelství Borgis a.s. vydávající deník PRÁVO Deník PRÁVO: vychází 6x týdně Elektronická

Více

Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla!

Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla! Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla! CO JE PRO VÁS DŮLEŽITÉ! UVĚDOMIT SI, PROČ JSTE ZDE A CO CHCETE VE SVÉM ŽIVOTĚ ZMĚNIT A NA TOM BUDEME

Více

Název projektu: Poznáváme sebe a svět, chceme poznat více

Název projektu: Poznáváme sebe a svět, chceme poznat více Název projektu: Poznáváme sebe a svět, chceme poznat více Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/21.2970 Identifikátor materiálu Název klíčové aktivity Vzdělávací oblast Vzdělávací předmět / obor Tematický

Více

Utajené vynálezy Nemrtvá kočka

Utajené vynálezy Nemrtvá kočka Nemrtvá kočka Od zveřejnění teorie relativity se uskutečnily tisíce pokusů, které ji měly dokázat nebo vyvrátit. Zatím vždy se ukázala být pevná jako skála. Přesto jsou v ní slabší místa, z nichž na některá

Více

Martina Zapletalová. Cause. Upřímnost je nemoc z vyčítání. (tentokráte i s předmluvami)

Martina Zapletalová. Cause. Upřímnost je nemoc z vyčítání. (tentokráte i s předmluvami) 3 Martina Zapletalová Cause Upřímnost je nemoc z vyčítání (tentokráte i s předmluvami) 4 Obsaženo Obsaženo...4 Za dveřma někdo pije čaj...6 Gejši mávají přes ulici...8 Hlupáček-undefined... 10 Rezervace

Více

Proč se mnoho lidí nemůže náklonnosti takřka ubránit,

Proč se mnoho lidí nemůže náklonnosti takřka ubránit, TAJEMSTVÍ PŘITAŽLIVOSTI SRDCE Přitažlivost Proč se mnoho lidí nemůže náklonnosti takřka ubránit, zatímco jiní o lásku usilují? Proč vás určitý typ muže nebo ženy skoro magicky přitahuje a jiný, ačkoli

Více

Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu

Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu Český jazyk a literatura 9. ročník Zpracovala: Mgr. Marie Čámská Jazyková výchova spisovně vyslovuje běžně užívaná cizí slova samostatně pracuje s Pravidly českého

Více

Cesta života / Cesta lásky

Cesta života / Cesta lásky Kudy do nebe Cesta života / Cesta lásky Cesta života Smyslem života není jen někam jít. Chceme-li, aby náš život měl smysl, je třeba mít cíl, který stojí za to, abychom kvůli němu občas museli překonat

Více