Vysoká škola ekonomická v Praze. Diplomová práce Jan Smilek

Transkript

1 Vysoká škola ekonomická v Praze Diplomová práce 2013 Jan Smilek

2 Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská Studijní obor: Podniková ekonomika a management Název diplomové práce: Moratorium a jeho reálný význam v ČR Autor diplomové práce: Jan Smilek Vedoucí diplomové práce: Ing. Luboš Smrčka, CSc.

3 P r o h l á š e n í Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Moratorium a jeho reálný význam v ČR vypracoval samostatně s využitím literatury a informací, na něž odkazuji. V Praze dne Podpis

4 Název diplomové práce: Moratorium a jeho reálný význam v ČR Abstrakt: Dne nabyl v České republice účinnosti insolvenční zákon, kterým bylo zavedeno několik nových prvků, přičemž jedním z nich je i institut moratoria. Moratorium má představovat právní zabezpečení sanace společnosti, nemá jít o pouhé odložení bankrotu (úpadku) o pár měsíců do budoucna, ale o reálně míněný záměr překonat krizi podniku. V souvislosti s existencí této úpravy pak záhy vyvstává otázka, jaké dopady tento institut vyvolal a jaký je jeho skutečný přínos. Cílem této práce tedy bude právě posoudit moratorium z hlediska jeho užívání a především potom plnění účelu, ke kterému by mělo sloužit. Zda se tedy společnostem a jiným subjektům podaří obrátit směr nepříznivého vývoje, či skončí jejich působení v ekonomickém prostředí i přes moratorium brzkým bankrotem. Klíčová slova: Moratorium, insolvenční právo, platební neschopnost, konkurz, reorganizace - 4 -

5 Title of the Master s Thesis: Moratorium and its significance in the Czech Republic Abstract: On January 1, 2008, the new insolvency act came into force in the Czech Republic bringing in some significant changes in insolvency law. One of those changes was moratorium which was meant to provide legal framework for company s sanation process, not only postpone its bankruptcy for a few months. After 5 years, a question concerning its significance may come out. The Master s Thesis is focused on this matter and its aim is to evaluate the moratorium from the point of view its use and purpose which it is supposed to serve. In other words, whether companies manage to overcome crises, or whether they go bankrupt anyway, despite the moratorium. Key words: Moratorium, insolvency law, bankruptcy, reorganization - 5 -

6 Seznam použitých zkratek InsZ ObčZ ObchZ OSŘ TrZ ZIS ZKV zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník zákon č.312/2006 Sb., o insolvenčních správcích zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání - 6 -

7 Obsah 1 ÚVOD 9 2 EKONOMICKÁ A PRÁVNÍ VÝCHODISKA ÚLOHA INSOLVENČNÍHO PRÁVA FUNKCE INSOLVENČNÍHO PRÁVA ÚPADEK SPOLEČNOSTI ZÁSADY INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ SUBJEKTY V INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ DLUŽNÍK VĚŘITELÉ A VĚŘITELSKÉ ORGÁNY INSOLVENČNÍ SOUD INSOLVENČNÍ SPRÁVCE DALŠÍ SUBJEKTY ZAHÁJENÍ INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ A JEHO ÚČINKY NÁVRH NA ZAHÁJENÍ INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ ÚČINKY ZAHÁJENÍ INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ MORATORIUM JAKO MOŽNOST ODVRÁCENÍ ÚPADKU INSTITUT OCHRANNÉ LHŮTY SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA MORATORIA UPLATŇOVÁNÍ POHLEDÁVEK ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU KONKURZ REORGANIZACE ODDLUŽENÍ KONCERNOVÉ INSOLVENCE V EVROPSKÉ UNII 37 3 PRAKTICKÁ ČÁST MORATORIUM OBECNĚ MORATORIUM MIMO INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ NÁVRHY NA MORATORIUM MIMO INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ

8 GENEZE PROBLÉMŮ A EKONOMICKÝ STAV SPOLEČNOSTÍ PROFIL SUBJEKTŮ NAPLNĚNÍ ZÁMĚRŮ MORATORIA MORATORIUM V RÁMCI INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ NÁVRHY NA MORATORIUM V RÁMCI INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ GENEZE PROBLÉMŮ A EKONOMICKÝ STAV SPOLEČNOSTÍ PROFIL SUBJEKTŮ NAPLNĚNÍ ZÁMĚRŮ MORATORIA 52 4 ZÁVĚR 54 5 POUŽITÁ LITERATURA 56 6 SEZNAM TABULEK 59 7 SEZNAM GRAFŮ

9 1 Úvod V nejširším slova smyslu lze označit moratorium za pozastavení či přerušení určité aktivity do doby, než budou vyřešeny okolnosti, v jejichž důsledku bylo použito. Moratorium jako pojem se tedy může objevovat v různých oblastech společnosti, ať už ekonomických, kde spadá např. cenové 1 či dluhové moratorium, nebo neekonomických. Tato práce pak bude zaměřena na moratorium dluhové, kdy jsou dlužníkovy platby věřitelům na určitou dobu zmrazeny, čímž je mu dán čas, aby v klidu bez útoků zvenčí překonal své finanční problémy a začal opět standardně fungovat. Použití dluhového moratoria pak automaticky předpokládá, že situace, v níž se dlužník nachází, je natolik kritická, že ji nelze řešit pro zúčastněné strany přijatelnější cestou a nejspíše půjde o poslední pokus o záchranu z vlastní vůle dlužníka před bankrotem. Dluhové moratorium můžeme najít jak na makroekonomické, tak i mikroekonomické úrovni. Nejvýznamnější případy budou z povahy věci makroekonomického charakteru, kdy mezi nejznámější užití patří Hooverovo moratorium z června roku 1931, které odložilo reparační platby z první světové války a další válečné dluhy o jeden rok s cílem zmírnit dopady ekonomické recese ve světě, zejména pak zabránit bankrotu Německa. 2 V nedávné době (prosinec 2008) pak bylo např. vyhlášeno částečné moratorium ze strany Ekvádoru, který se potýká s vysokým zadlužením. 3 Orientace této práce však bude směřována na mikroekonomické prostředí, tedy na využívání moratoria podnikatelskými subjekty. Institut moratoria na mikroekonomické úrovni pak náleží s ohledem na svůj význam do oblasti úpadkového či insolvenčního práva, tedy oblasti, která reguluje postavení společnosti značně zatížené jejími dluhy. Jak uvádí Tomáš Richter, 4 jedná se o právní odvětví dosti specifické, v němž neplatí některé obecné zásady práva - platně uzavřené smlouvy nemusí být plněny, retroaktivně dochází ke změně práv jednotlivých subjektů, vlastníci pozbývají svého majetku bez svého přičinění a bez náhrady atd. Jak bude však později vysvětleno, tyto odchylky od klasického chápaní právních principů umožňují naplnit účel, ke kterému má insolvenční právo sloužit. 1 Viz např. 9 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, kdy se cenovým moratoriem rozumí časově omezený zákaz zvyšování cen nad dosud platnou úroveň na trhu daného zboží. 2 VALEUR, Robert. Annals of the American Academy of Political and Social Science, Foreign Investments in Germany and the Problem of Inter-Governmental Debts. s. 35. Dostupné z WWW: < 3 SMALL, Dennis. Ecuador Declares Partial Debt Moratorium [online]. [cit ]. Dostupný z WWW: < 4 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

10 Dne nabyl v České republice účinnosti nový zákon, který upravuje oblast insolvenčního práva - tzv. insolvenční zákon. Ten nahradil dosavadní zákon o konkurzu a vyrovnání, jež byl přijat krátce po revoluci 1989 a obsahoval mj. podle Richtera řadu nedostatků, které se v čase nepodařilo úplně odstranit ani jeho novelami. Insolvenční řízení je podle nového insolvenčního zákona pojato poněkud odlišným způsobem a zákon současně zavádí několik nových prvků, přičemž jedním z nich je i moratorium. Moratorium má představovat právní zabezpečení sanace společnosti, nemá jít o pouhé odložení bankrotu (úpadku) o pár měsíců do budoucna, ale o reálně míněný záměr překonat krizi podniku. V souvislosti s existencí této úpravy pak záhy vyvstává otázka, jaké dopady tento institut vyvolal a jaký je jeho skutečný přínos. Cílem této práce tedy bude právě posoudit moratorium z hlediska jeho užívání a především potom plnění účelu, ke kterému by mělo sloužit. Zda se tedy společnostem a jiným subjektům podaří obrátit směr nepříznivého vývoje, či skončí jejich působení v ekonomickém prostředí i přes moratorium brzkým bankrotem. Jakkoli jsem si vědom, že každý takový jednotlivý případ moratoria bude ovlivněn jedinečnými okolnostmi, domnívám se, že na agregované úrovni budou mít získaná data určitou vypovídací hodnotu. Práce bude rozdělena do dvou velkých celků. V prvním z nich bude pozornost věnována ekonomickým souvislostem a právnímu rámci kolem moratoria. Tato část nemá za úkol duplikovat znění insolvenčního zákona ani publikaci Tomáše Richtera, proto bude popisována hrubě jen hlavní linie insolvenčního řízení s důrazem na institut moratoria. Ve druhé části pak budou analyzována data získaná z insolvenčního rejstříku, na základě nichž poté bude učiněn závěr

11 2 Ekonomická a právní východiska 2. 1 Úloha insolvenčního práva Výchozím bodem pro další rozbor je vůbec vymezit účel, k jakému insolvenční právo slouží a jeho úlohu v ekonomickém fungování společnosti. Proto, dříve než bude přikročeno k detailnější charakteristice institutů a insolvenčnímu řízení jako takovému, bude nastíněn právě tento pohled na dané právní odvětví Funkce insolvenčního práva Insolvenční zákon připisuje v 1 insolvenčnímu právu roli, spočívající v řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, dále pak upravuje oddlužení dlužníka. Jeho význam lze však chápat mnohem šířeji, tedy nejen na úrovni mikroekonomické, ale i makroekonomické. O účelech, které insolvenční právo plní pojednává ve své knize Tomáš Richter, jenž je rozdělil do těchto oblastí Exit z trhu a realokace výrobních aktiv: Insolvenční řízení představuje jednu z možností pro odchod společností z trhu, přičemž v jeho případě jde ve většině případů z pohledu dané společnosti o exit nedobrovolný a nezamýšlený. Insolvenční právo má za úkol tento exit umožnit tak, aby proběhl co nejefektivněji, tedy rychle a s co možná nejnižšími transakčními náklady za vytvoření institucionálního rámce, na základě něhož by byli uspokojováni věřitelé dlužícího podniku. Ve větším měřítku pak dochází k realokaci aktiv neúspěšných podnikajících subjektů (tj. bankrotujících společností) do vlastnictví fungujících a relativně úspěšných subjektů (tj. věřitelů), přičemž je zde reálný předpoklad, že tito noví nabyvatelé budou získané prostředky schopni využít lépe než předcházející v krizi se zmítající společnost. Na makroúrovni tato realokace přispívá k přizpůsobování ekonomiky jako celku, kdy bývají nezisková odvětví utlumována a naopak vzniká přirozený prostor pro růst v jiných sférách podnikání. 2. Ochrana zájmů věřitelů jako celku: Bez pevně daných pravidel by bylo možné očekávat, že v případě nastání finančních problémů určité společnosti a neschopnosti splnit všechny své závazky by její věřitelé postupovali individuálně s cílem co nejrychleji dosáhnout svých nároků. Tento způsob by volili i tehdy, pokud by byly dosažené výnosy individuální cestou menší než potenciální výtěžek, který by 5 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

12 byl získán kolektivním postupem všech věřitelů, neboť nespolupracující věřitelé upřednostňující v této situaci individuální rychlé konání by profitovali právě na úkor spolupracující většiny. Jinými slovy, bez autoritou stanovených a vynutitelných pravidel nelze věřitele donutit, aby při racionálním jednání preferovali společný postup a riskovali ztrátu ze strany individuálního vymáhání pohledávek jinými konkurenčními věřiteli. Proto by se uchýlili také k individuálnímu prosazování svých práv, i za cenu, že nezískají potenciální maximum dosažitelného, ale získají alespoň nějakou část. 3. Řešení problému nesourodých nároků: Nesourodé nároky jsou v insolvenčním řízení dány různými skupinami subjektů, které mají určitý majetkový zájem na dlužící společnosti a také rozdílné představy o tom, jak s dlužníkovým majetkem naložit. Typicky může jít o rozpory mezi zajištěnými a nezajištěnými věřiteli, popř. vlastníky společnosti. Úkolem insolvenčního práva je, aby vlivem těchto nesourodých nároků nedošlo k neefektivnímu využití předmětného majetku. 4. Působení ex ante: Výše zmíněné účely insolvenčního práva se týkaly účinků ex post, tedy dopadů na společnosti a na jiné subjekty, jež k nim měly určitý vztah. Nicméně insolvenční právo nepůsobí jen na tyto přímo ovlivněné společnosti, ale vytváří povědomí o reálném fungování insolvenčního řízení i v prostředí přímo nedotčeném. Subjekty pak na základě těchto skutečných účinků přijímají různá rozhodnutí Úpadek společnosti Základním kamenem celého insolvenčního práva je zjištění, zda je společnost v úpadku, či nikoli. Úpadkem se míní stav, kdy hodnota aktiv společnosti není postačující k úhradě sumě jejich závazků. Obecně lze z účetního hlediska zachytit majetkovou a kapitálovou strikturu jakékoli společnosti následovně. 6 kde A jsou aktiva společnosti, E je vlastní kapitál společnosti, D jsou závazky společnosti. Aktiva jsou tedy financovány jednak prostřednictvím vlastního kapitálu, jednak prostřednictvím kapitálu cizího, tedy závazků vůči ostatním subjektům. Cizí kapitál je ve smyslu pořadí, podle něhož se uspokojují nároky subjektů z majetku společnosti, před vlastním kapitálem. Je tomu tak proto, že velikost závazků má fixní charakter odpovídající jistině a sjednaným úrokům půjčeného zdroje (pokud odhlédneme např. od úroků z prodlení, smluvních pokut apod.), oproti tomu velikost nároků vlastníků 6 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

13 představuje reziduální složku, která se odvíjí od dosažených ekonomických výsledků společnosti a motivuje vlastníky (např. i prostřednictvím managementu) ke generování zisku. 7 Obrácené pořadí by z tohoto důvodu nedávalo smysl. Uvedenou strukturu lze dále členit pro účely insolvenčního práva i podrobněji. 8 kde As jsou aktiva společnosti zatížená zajištěnými právy, A jsou aktiva společnosti nezatížená, Ds je zajištěný nebo seniorní dluh společnosti, Dg je obecný dluh společnosti, Dj je podřízený nebo juniorní dluh společnosti, Ep jsou prioritní akcie společnosti, Ec jsou kmenové akcie společnosti. I zde řazení na pravé straně rovnice definuje pořadník skupin subjektů na uspokojování z majetku společnosti. Je pak zřejmé, že pokud se společnost ocitne v úpadku a hodnota aktiv nepokrývá ani hodnotu závazků (tedy A < D), nároky vlastníků (tedy E) zůstanou při případném prodeji aktiv společnosti nevyslyšeny. Tento závěr vyplývající z posuzování kapitálové struktury používá ve vztahu ke zjištění úpadku společnosti a důvodného zahájení insolvenčního řízení i insolvenční zákon v 3 odst. 3 pomocí testu předlužení. To nastává tehdy, pokud má dlužící společnost více věřitelů a souhrn jejích závazků převyšuje hodnotu jejích aktiv, přičemž pro stanovení hodnoty majetku se pak přihlíží také k další správě tohoto majetku, případně k dalšímu provozování podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že společnost bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat. Posuzování existence úpadku z hlediska předlužení však naráží na problém, že účetní data v rozvaze nezobrazují všechna aktiva v tržních hodnotách, ale z důvodu principu opatrnosti se používá oceňování na bázi historických cen. Proto by mohlo dojít ke zkreslení, neboť suma peněžních prostředků inkasovaná prodejem těchto aktiv na trhu se bude pravděpodobně lišit od hodnoty uvedené v rozvaze. Tuto nejistotu ohledně skutečného předlužení pak insolvenční zákon odstraňuje za pomoci přesně vymezených podmínek, na základě nichž lze podle něj očekávat, že je společnost v úpadku. Podle 3 odst. 1 a 2 InsZ musí mít dlužící společnost více věřitelů, její peněžité závazky jsou splatné delší dobu než 30 dní a tyto závazky není schopna plnit, přičemž tato platební neschopnost (insolvence) je pak dedukována z toho, že společnost zastavila platby podstatných částí svých peněžitých závazků, nebo závazky neplní po dobu delší než tři měsíce po jejich splatnosti, nebo výkonem 7 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

14 rozhodnutí či exekucí není možné dosáhnout uspokojení některé z věřitelových splatných peněžitých pohledávek, nebo ke svému insolvenčnímu návrhu nepřipojí zákonem stanovené přílohy. Vedle úpadku existuje také termín hrozící úpadek, což je podle 3 odst. 4 InsZ stav, kdy lze se zřetelem všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Hrozící úpadek má tedy za úkol eliminovat pozdně podané insolvenční návrhy, díky kterým bylo zapříčiněno relativně menší uspokojení pohledávek věřitelů, a také přispět k řešení (potenciální) platební neschopnosti i jinými způsoby než jen rozprodejem majetku v konkurzu - tzn. využít moratorium či reorganizace (viz dále) Zásady insolvenčního řízení Účel, ke kterému má insolvenční právo sloužit, jenž byl představen v úvodu této kapitoly, byl pak vtělen do insolvenčního zákona v 5 jako zásady insolvenčního řízení. Tyto zásady mají svůj význam především jako interpretační vodítko při hodnocení procesních úkonů v řízení ve vztahu k jeho cíli. 9 Podle těchto zásad má být insolvenční řízení vedeno následovně. 1. Žádný z účastníků nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. 2. Má být dosaženo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Toto se odráží ve stanovení velmi krátkých lhůt jak pro účastníky, tak pro soud. 3. Věřitelé stejného či obdobného postavení mají rovné možnosti. 4. Práva věřitele nabytá před zahájením insolvenčního řízení v dobré víře nelze omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce (pokud nestanoví zákon jinak). 5. Věřitelům je zakázáno jednání směřující k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení (pokud to nedovoluje zákon) Subjekty v insolvenčním řízení V dalším textu budou představeny subjekty, které přímo zasahují do insolvenčního řízení, včetně role, kterou zde hrají. 9 KOTOUČOVÁ, Jiřina. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení, Komentář, 2010, s

15 Dlužník Celý průběh insolvenčního řízení ve své podstatě směřuje k dlužníkovi, resp. k jeho majetku. Dlužníkem pro účely insolvenčního zákona může být jakákoli fyzická nebo právnická osoba s výjimkou subjektů vyjmenovaných v 6 odst. 1 a 2 InsZ, kterými jsou např. stát, územní samosprávný celek, Česká národní banka, Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, veřejné vysoké školy, ale i právnické osoby, jejichž dluhy před zahájením řízení převzal nebo se za ně zaručil stát nebo vyšší územní samosprávný celek. Z toho vyplývá, že povaha dlužníka může být různá, od nepodnikajících fyzických osob až po velké obchodní společnosti. Na tuto rozmanitost reaguje insolvenční zákon různými způsoby vedení řízení, kdy rozlišuje zejména mezi osobami, které nejsou podnikateli, a právě podnikatelskými subjekty. Nepodnikatelům zákon umožňuje využít jiných pro ně vhodnějších metod řešení situace (např. oddlužení), stejně tak i se živnostníky a společnostmi jsou spojeny určité instituty, které se naleznou uplatnění jen v případě provozování podnikatelské činnosti (např. moratorium, reorganizace). Jelikož je tato práce zaměřena na moratorium a jeho význam, bude skupina fyzických osob do velké míry opomíjena, protože se jich tato možnost netýká. Dlužníkovou motivací je za normálních okolností úplně se vyhnout insolvenčnímu řízení, neboť se v něm rozhoduje o jeho bytí a nebytí. Pokud jeho situace dospěje do kritického stádia z hlediska platebních možností, může se sám z vlastní vůle rozhodnout toto řízení zahájit a pod patronátem insolvenčního soudu z něj vyjít ozdravěn (viz moratorium, reorganizace), protože tohoto cíle není schopen dosáhnout mimo insolvenční řízení (viz účinky insolvenčního řízení) a z jeho pohledu je pro něj poslední možností, kromě toho se včasným podáním zbavuje odpovědnosti za škodu způsobenou věřitelům podle 98 až 100 InsZ (viz dále). Stejně tak ale může dojít k zahájení řízení ze strany věřitelů (proti jeho vůli), i zde bojuje o přežití (odhlédneme-li od šikanózních insolvenčních návrhů). V obou případech však není záhodno v případě dlužníkova úpadku ponechat bez dalšího správu majetku v jeho rukou, resp. v rukou jeho vlastníků, pokud jde o společnost). Richter uvádí důvody, proč by tomu tak mělo být. 10 Jednak by hrozilo, že s ohledem na zbylý nulový reziduální nárok, který vlastníkům přísluší, nebudou motivováni k žádné činnosti, která by se pozitivně odrazila na ekonomickém stavu jejich společnosti, protože by tyto plody sklízeli jen věřitelé. Druhou možností by byl opačný extrém, kdy by vlastníci podnikali velice riskantní investice s potenciálně velkou výnosností, jelikož by z nulového reziduálního nároku neměli co ztratit a pokud by investice dopadly úspěšně, mohlo by dojít k opětovnému nastartování fungování podniku. Z pohledu 10 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

16 věřitelů je však toto řešení nepřijatelné a riziko neúspěchu by bylo neúměrně velké. Jako třetí možnost přichází v úvahu možná zpronevěra svěřených prostředků. Insolvenční zákon na tyto potenciální hrozby pamatuje a v různých fázích řízení dlužníka v dispozičním oprávnění s majetkem v různé míře omezuje, v případě konkurzu pak oprávnění s majetkovou podstatou v plném rozsahu přechází na insolvenčního správce. Lze tedy uzavřít, že to, v jaké míře bude v insolvenčním řízení dlužníkovi ponechána volnost v nakládání s majetkovou podstatou, se bude odvíjet od stádia, v němž se řízení nachází, způsobu řešení úpadku (pokud došlo k jeho prohlášení), postojem věřitelů, kteří mohou iniciovat vydání předběžného opatření u soudu, kterým by byl dlužník omezen (pokud je dán k takovému omezení důvod) atd Věřitelé a věřitelské orgány Vedle dlužníka jsou druhým účastníkem řízení jeho věřitelé, a to ve většině případů věřitelé, kteří vůči němu uplatňují svá práva (typicky půjde o přihlášené věřitele). Výjimku pak představuje dobu moratoria, kdy se má podle 121 odst. 2 InsZ za to, že se za věřitele považují kromě přihlášených věřitelů i věřitelé uvedení v seznamu závazků dlužníka. Je nutné mít na paměti, že věřitelé netvoří v řízení homogenní celek a jejich zájmy se budou navzájem lišit, nejvíce v závislosti na tom, zda půjde o věřitele zajištěné, či nezajištěné, neboť právě otázka existence zajištění hraje zásadní roli při uspokojování v různých způsobech řešení úpadku. 1. Nezajištění věřitelé (neboli také obecní věřitelé): Jak vyplývá z rovnice výše, v případě úpadku dlužníka se do postavení nositelů reziduálních nároků zpravidla dostávají nezajištění věřitelé, 11 s čímž je spojena jejich motivace. Vzhledem ke skutečnosti, že při zpeněžení majetkové podstaty dlužníka dojde pouze k poměrnému uspokojení jejich pohledávek, budou mít tendenci uchylovat se a prosazovat riskantní strategie s potenciálně vyšším výnosem, přičemž důvody pro toto konání jsou obdobné, jako u dlužníka výše. 2. Zajištění věřitelé (neboli také seniorní věřitelé): Jejich postavení je přesně opačné než u nezajištěných věřitelů. Jejich pohledávky bývají zajištěny majetkem dlužníka, lze tedy předpokládat, že v případě zpeněžení majetku bude jejich nárok z velké části (pokud ne ze 100%) uspokojen a jakákoliv jiná varianta způsobu řešení dlužníkova úpadku než je konkurz, by pro ně představovala riziko, že dojde ke znehodnocení zastavěného majetku, a v souvislosti s časovým prodlením také ztrátu 11 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

17 hodnoty eventuálně později zpeněžených prostředků. Jejich postoj tedy svazuje až přílišná averze k riziku. 12 Protože má insolvenční právo za úkol umožnit co možná největší uspokojení věřitelů jako celku, je nutné, aby nastavilo mechanismy, které by zabránily neopodstatněnému uplatnění přístupu jedné skupiny před přístupem druhým a které by nastavili rámec pravidel pro toto rozhodování. Zákon pak předepisuje prosazování těchto postojů uvnitř věřitelských orgánů: 1. Schůze věřitelů ( 47 až 55 InsZ): Na základní úrovni operují věřitelé prostřednictvím schůze věřitelů. Jedná se o orgán, u něhož lze spatřovat určitou analogii s valnou hromadou v případě akciové společnost. Na schůzi věřitelů jsou zastoupeni všichni (přihlášení) věřitelé, přičemž jejich vliv na hlasování je odvozen od výše jejich pohledávek: pohledávka ve výši 1 Kč = 1 hlas. Stejně jako v každém kolektivním rozhodování jsou i zde přítomny s ním související problémy, Richter se zmiňuje o třech hlavních: 13 Racionální apatie: Věřitelé s pohledávkami v nízké nominální hodnotě nebudou ve většině případů participovat na rozhodování, neboť váha jejich hlasů není dostatečně velká na to, aby výrazným způsobem ovlivnila celkový výsledek hlasování. Transakční náklady hlasování jsou pro ně nepřiměřeně vysoké. Tato situace může dokonce přerůst do stavu tzv. všeobecné racionální apatie, kdy se na rozhodovacích procesech přestanou podílet i větší věřitelé dlužníka, neboť potenciální uspokojení z dlužníkova majetku nevyrovná vynaložené transakční náklady. Černí pasažéři: V souvislosti s racionální apatií pak určití věřitelé, jež se aktivně neúčastní insolvenčního řízení, profitují na počítání jiných, kteří místo nich nesou transakční náklady. Nehomogenita subjektů: Tento problém popsaný výše se snaží zákon řešit u důležitých otázek v řízení stanovením přísnější většiny pro schválení jako v případě hlasování o způsobu řešení úpadku podle 151 InsZ nebo o přijetí reorganizačního plánu podle 347 InsZ. 2. Věřitelský výbor ( 56 až 67 InsZ): Z důvodu malé flexibility schůze věřitelů je v řízeních s více než 50 věřiteli povinnost ustanovit věřitelský výbor, který je jakousi paralelou představenstva u akciové společnosti. Tato pravomoc přísluší schůzi věřitelů, jež volí do výboru 3 až 7 členů, přičemž musí být zastoupeny obě skupiny věřitelů, jak zajištění, tak nezajištění. Věřitelský výbor volí svého předsedu (při nezvolení předsedu vybere soud), který má pak v případě rovnosti hlasů hlas rozhodující. Kompetence výboru jsou dány delegováním ze strany schůze věřitelů, do jeho působnosti budou patřit zejména pravomoci dohlédací (ve vztahu 12 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

18 k insolvenčnímu správci i dlužníku samotnému) a pravomoci rozhodovací. Jeho primárním cílem by pak mělo být konání v souladu se společným zájmem všech věřitelů. 3. Zástupce věřitelů ( 68 InsZ): Pokud je v insolvenčním řízení dlužníkových věřitelů 50 a méně, může schůze věřitelů přistoupit k volbě pouze jedné osoby - zástupce věřitelů, jenž má obdobné postavení jako věřitelský výbor Insolvenční soud Jako věcně a místně příslušné soudy v České republice působí pro účely insolvenčního řízení soudy krajské, v Praze pak Městský soud. Z ustanovení 10 InsZ vyplývá, že jeho plní jednak funkci rozhodovací, jednak funkci dohlédací. Při výkonu dohlédací činnosti průběžně kontroluje situaci v řízení a v souvislosti s tím provádí opatření k zajištění naplnění účelu insolvenčního práva. K tomu je soud oprávněn konat potřebná šetření, vyžadovat zprávy od insolvenčního správce, nahlížet do jeho účtů apod. Rozhodovací pravomoci soudu jsou pak v zákoně vyloženy explicitně, přičemž mezi ta nejdůležitější patří rozhodnutí o úpadku dlužníka. Přesto je však na mnoha místech v zákoně upřednostňováno rozhodování věřiteli. Richter tuto skutečnost vysvětluje tím, že v otázkách finanční či komerční povahy nedisponují soudci leckdy potřebnou motivací či vzděláním a často jsou odkázáni jen na zprostředkované kusé informace. 14 Naproti tomu je zainteresovanost věřitelů evidentní a rozhodování o předmětu jejich zájmu vlastními hlasy má legitimnější povahu. Proto je zde nad nimi soudu ponechána kontrola - ona dohlédací činnost. Pokud by však věřitelé nebyly dostatečně aktivní (např. z důvodu nevelkého majetku dlužníka a malé motivaci) nebo by rozhodnutí ztroskotávala na jejich nedohodě, přebírá soud iniciativu a rozhoduje namísto nich (např. rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, jmenování předsedy věřitelského výboru apod.) Insolvenční správce Jak již bylo předestřeno, jelikož bývá v insolvenčním řízení dlužník omezen v nakládání s majetkovou podstatou, musí být tato pravomoc přenesena na někoho jiného a tímto subjektem je insolvenční správce. Insolvenčním správcem může být podle 2 ZIS fyzická osoba nebo veřejná obchodní společnost s oprávněním vykonávat tuto činnost. Toto oprávnění je podmíněno povolením ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR. Fyzická osoba musí splňovat v souladu s 6 ZIS následující předpoklady, musí jít osobu s plnou způsobilostí k právním úkonům, bylo jí dosaženo vysokoškolského vzdělání 14 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

19 magisterského studijního programu, byla jí složena zkouška insolvenčního správce, popř. zkouška rozdílová, musí se jednat o osobu bezúhonnou. Dále musí mít uzavřenu smlouvu o pojištění za škodu, jež by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce, a uhradit správní poplatek k zápisu do seznamu insolvenčních správců. Tyto požadavky pak mají zajistit dostatečnou kompetentnost jednotlivých správců. Pro každé insolvenční řízení je podle 25 InsZ insolvenční správce ustanoven soudem, a to nejpozději do rozhodnutí o úpadku. Věřitelé pak mají právo na schůzi věřitelů takto přiděleného správce na základě 29 odst. 1 odmítnout a zvolit si správce nového, přičemž k tomuto kroku je třeba nejméně polovina věřitelů počítaných podle výše jejich pohledávek. Insolvenční správce nahrazuje dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou, což představuje zabezpečení chodu podniku, rozprodej jeho majetku při konkurzu atd. Ustanovení 37 InsZ mu ukládá povinnost postupovat při výkonu své funkce tak, aby byli věřitelé uspokojeni v co největší možné míře, a společné zájmy věřitelů preferovat před zájmy individuálními, ať už svými, či věřitelskými. Jeho úkolem je také poskytování součinnosti věřitelským orgánům k výkonu jejich funkce a informovat je a insolvenční soud nejméně jedenkrát za 3 měsíce o stavu insolvenčního řízení. Odměna správců za jejich výkon se řídí vyhláškou, 15 v případě konkurzu jsou motivováni tím, že se jejich odměna odvíjí od výše výtěžku zpeněžení, v případě reorganizace a oddlužení je jsou jejich nároky fixní. Tyto pohledávky insolvenčních správců patří do skupiny pohledávek v 168 InsZ, tedy skupiny pohledávek za majetkovou podstatou (viz dále) Další subjekty Kromě výše uvedených subjektů se insolvenční zákon zmiňuje ještě o dvou dalších, a sice státním zastupitelství a likvidátorovi dlužníka. Působnost státního zastupitelství v insolvenčním řízení je dána v 69 InsZ, podle něhož je oprávněno podat opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nicméně jen za předpokladu, že je tato možnost dána všem účastníkům řízení (tedy dlužníkovi a všem jeho přihlášeným věřitelům). Jeho smyslem tedy není chránit zájmy jednotlivých věřitelů, ale má vystupovat pouze tehdy, pokud mají rozhodnutí dopad na všechny účastníky, tedy v případech, které ovlivňují celé řízení zásadním způsobem. 16 Likvidátorova role je popsána v 70 InsZ, kde se mu ukládá povinnost vykonávat svou působnost v rozsahu, v jakém nepřešla na insolvenčního správce a vedle toho 15 Vyhláška 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů 16 KOTOUČOVÁ, Jiřina. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení, Komentář, 2010, s

20 mu poskytnout náležitou součinnost. Jestliže jde o dlužnický insolvenční návrh, činí tak již od podání tohoto návrhu, bylo-li insolvenční řízení zahájeno ze strany věřitele, vykonává svou působnost od rozhodnutí o úpadku Zahájení insolvenčního řízení a jeho účinky Aby byly insolvenčním řízením splněny cíle, jež byly představeny výše, musí být zákon zajistit podmínky pro jejich dosažení. Pokud omezíme účel insolvenčního práva pouze na bezprostředně účastněné subjekty, půjde zde zejména o to, aby byli věřitelé uspokojeni v co největší míře, za dosažení nejnižších transakčních nákladů a v co nejkratším čase, primárně bude tedy zájem stran orientován na majetek dlužníka, resp. majetkové podstaty. Ta musí být proto chráněna, a to jak před věřiteli a jejich případným individuálním postupem, ale i dlužníkem samotným Návrh na zahájení insolvenčního řízení Insolvenční řízení může být zahájeno jednak z podnětu dlužníka či věřitele, přičemž návrhy obou subjektů se z pohledu příslušných náležitostí mírně liší. Samotný návrh musí být podle 97 odst. 2 InsZ opatřen úředně potvrzených podpisem fyzické osoby, která jej podala, což zakládá její odpovědnost za případnou vzniklou škodu či újmu, která byla návrhem, resp. posléze zahájeným insolvenčním řízením, způsobena. Ustanovení 103 odst. 2 InsZ předepisuje navrhovateli uvést rozhodující skutečnosti, které dokládají úpadek dlužníka. Pro věřitele však může být splnění této podmínky spojeno s určitými nesnázemi, neboť nemá zpravidla přístup k detailním informacím o dlužníkově podnikání a v případě zahájení insolvenčního řízení, které bylo neúspěšné, co se týče prohlášení úpadku, se vystavuje riziku odpovědnosti za škodu či jinou újmu ve smyslu 147 InsZ. Věřitel je zde totiž nucen doložit existenci úpadku, což s ohledem na vymezení úpadku pro něj podle 3 odst. 1 a 2 InsZ znamená najít alespoň jednoho dalšího věřitele, který má vůči dlužníkovi pohledávku splatnou déle než 30 dní. Insolvenční zákon pak pamatuje v 143 odst. 2 na možnost umělého vytváření dalších dlužníkových věřitelů prováděný prostřednictvím převodu (částí) svých pohledávek a v insolvenčních návrzích je na tyto nové věřitele proto nahlíženo jako na subjekty, jež nesplňují podmínku více věřitelů v 3 odst. 1 písm. a) InsZ, ledaže by se stali vlastníky své pohledávky v době před 6 měsíci od podání předmětného návrhu. Podání insolvenční návrhu ze strany věřitele tudíž, jak 17 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

21 vidno, je spojeno s možnými komplikacemi, které se mohou vyskytovat především ve fázi, kdy dlužníkova kritická situace není zcela zřejmá. Potenciální odpovědnost za škodu není ovšem přiřknuta jen věřitelům, nýbrž stíhá i samotného dlužníka, resp. fyzické osoby (statutární orgány apod.), pomocí kterých jedná, a to v 98 až 100 InsZ, kdy škoda je zapříčiněna pozdně realizovaným dlužnickým insolvenčním návrhem. 18 Dlužník může na rozdíl od věřitele podat insolvenční návrh podle 97 odst. 3 InsZ i v případě hrozícího úpadku, což pak ve větší míře zpřístupňuje cestu k použití moratoria nebo reorganizace a motivuje pozitivně dlužníka k řešení své situace sanací v rámci insolvenčního řízení. Insolvenční zákon dlužníkovi v 104 odst. 1 dále ukládá povinnost k návrhu připojit seznam svého majetku včetně pohledávek s uvedením dlužníků, seznam svých závazků s uvedením věřitelů, seznam svých zaměstnanců a listiny dokládající úpadek nebo hrozící úpadek. Na základě těchto příloh pak může soud rychleji dospět k posouzení ekonomické situace dlužníka a celé řízení může být urychleno Účinky zahájení insolvenčního řízení Insolvenční řízení je zahájeno dnem, kdy věcně příslušnému soudu dojde insolvenční návrh, jak vyplývá z dikce 97 odst. 1 InsZ. Účinky, které se s insolvenčním řízením pojí, jsou rozesety na různých místech zákona a ve vztahu k tématu této práce mají větší či menší relevanci. Proto se omezím pouze na hlavní důsledky, které vyhlášením insolvenčního řízení nastávají. Předně je to podle 101 InsZ oznámení zahájení insolvenčního řízení vyhláškou v insolvenčním rejstříku a následně jsou v tomto rejstříku vedeny všechny důležité události týkající se tohoto řízení. Podstatným faktem je, že insolvenční rejstřík má charakter bezplatného veřejně přístupného zdroje a jeho smyslem je umožnit věřitelům právě volný přístup k informacím a také usnadnit problematiku doručování v insolvenčním řízení. Tuto skutečnost nelze hodnotit jinak než pozitivně, nicméně je potřeba vidět i druhou stranu mince. Richter poměřuje tuto transparentnost řízení s náklady souvisejícími se zveřejněním insolvenčního řízení, 19 kdy uvedení ve známost, že je rozhodováno o úpadku nějaké společnosti, tedy o otázkách její samotné existence, může zapříčinit či akcelerovat nepříznivý budoucí vývoj. Věřitelé a další subjekty zahrnuté do pole působnosti dané společnosti tak mohou racionálně z důvodu opatrnosti minimalizovat objem stávajících obchodních vztahů, což pak dále 18 Tato odpovědnost je k těmto osobám postavená velice tvrdým způsobem, jelikož důkazní břemeno leží na těchto osobách, které tak musí dokázat, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo za následek zmenšení rozsahu částky určené k vyplacení, popř. nesplnění bylo dáno skutečnostmi nezávislými na jejich vůli, které nemohly odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po nich bylo možné spravedlivě požadovat. 19 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

22 umocní problémy dlužníka, a nelze pak vyloučit, že tato opatrnost bude hřebíčkem do rakve. A to třeba i u společností, jež by měly za jiných okolností reálný předpoklad k úspěšné sanaci. Z důvodu ochrany dlužníkova majetku před postupem individuálních věřitelů je v ustanovení 109 odst. 1 InsZ toto konání znemožněno. Jedná se o tři dimenze takového individuálního uplatňování nároků. V první řadě jde o soudní řízení dosud nezahájená, kdy zákon říká, že uhrazení pohledávek ani plnění jiných práv se nelze domáhat žalobou, ale je zapotřebí využít přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení. Zadruhé se insolvenční zákon vypořádává se zajištěním váznoucím na dlužníkově majetku, popř. majetkové podstatě. K tomu uvádí, že uplatnění a nové nabytí práva na uspokojení ze zajištění je dovoleno jen tehdy, pokud tak stanoví zákon, přičemž to platí i pro případy zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech. Nakonec pak brání provedení výkonu rozhodnutí či exekuci, které by postihovali dlužníkův majetek, popř. majetkovou podstatu. V souvislosti s ochranou majetkové podstaty před dlužníkem samotným stanovuje insolvenční zákon v 111 odst. 1 omezení pro její nakládání a to tak, že je dlužník povinen zdržet se jednání způsobující podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení majetku, jakož i jeho nezanedbatelné zmenšení. V plnění peněžitých závazků je pak dlužník limitován rozsahem a podmínkami danými insolvenčním zákonem. Pokud by hrozily změny v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, může soud v souladu s 113 InsZ rozšířit tuto restrikci vydáním předběžného opatření. V případě, že by se dlužník i tak dopustil jednání směřujícímu proti tomuto omezení, bylo by toto konání hodnoceno vůči věřitelům jako neúčinné (viz 111 odst. 1 InsZ) Moratorium jako možnost odvrácení úpadku Primárním účelem moratoria je ochránit dlužníka a jeho podnikání, který se ocitnul v ekonomických potížích. Druhotně pak tato ochrana dlužníka (za předpokladu jeho úspěšného zotavení ) dopadá i na věřitele dlužníka, jejichž pohledávky mohou být posléze uspokojeny standardně v rámci obchodních vztahů a nemusí dojít k prohlášení úpadku dlužníka, načež by pravděpodobně získali pouze jejich určitou část. Jak již bylo vysvětleno výše, i zde by totiž mohl potenciálně hrozit postup individuálních věřitelů motivovaný jen svým vlastním okamžitým prospěchem, který by však poškodil nároky věřitelů jako celku a samozřejmě i existenci dlužníka samotného. 20 To je zřejmé především u moratoria vyhlášeného mimo insolvenční řízení (viz dále), ale svůj efekt to může mít i u moratoria v již zahájeném insolvenčním řízení, kdy jednotliví věřitelé mohou např. ve snaze o 20 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

23 převzetí dlužníkova podniku v rámci konkurzu nebo čistě z osobních důvodů tvrdě usilovat o prohlášení úpadku na majetek dlužníka. Zajímavou tezi ohledně moratoria vyjádřil ve své knize Tomáš Richter. 21 Ten v moratoriu vidí protiváhu k zákonem stanovené odpovědnosti za škodu pro fyzické osoby - podnikatele a členy statutárních orgánů právnických osob podle InsZ za opožděně podaný insolvenční návrh ve vztahu k okamžiku úpadku. Bez možnosti moratoria by pro tyto osoby (zejména pro členy statutárních orgánů, neboť fyzické osoby ručí celým svým majetkem) bylo vhodné podat insolvenční návrh hned, jakmile by hodnota závazků překročila reálnou hodnotu aktiv, aby se vyhnuli případné odpovědnosti a přímým nárokům ze strany věřitelů. Neměli by důvod snažit se zachraňovat život řízené společnosti mimo insolvenční řízení, protože by bylo riziko následné ztráty vlastního majetku příliš velké. Je pak samozřejmě otázkou, jestli jsou poté po skončení insolvenčního řízení tyto neuspokojené části pohledávek ze strany věřitelů v praxi dále uplatňovány v samostatných soudních řízeních ve větším měřítku a jedná se reálnou hrozbu, nicméně jedinou možností, jak se takové (i teoretické) sankci na vlastní osobě vyhnout a přitom usilovat o překonání úpadku, ale i hrozícího úpadku, pak představuje podle současné právní úpravy moratorium Institut ochranné lhůty Ochranná lhůta byla zakotvena do zákona o konkurzu a vyrovnání novelou tohoto zákona č. 122/1993 Sb. a měla plnit podobnou funkci jako později moratorium. Ve srovnání s moratoriem je úprava daného institutu relativně krátká a v zákoně jí bylo věnováno 6 paragrafů, a sice 5a až 5f, z toho byl ten poslední zrušen (moratorium je rozepsáno do 13). V následujícím textu nebude charakterizována ochranná lhůta úplně do detailu, spíše půjde o to zachytit její hlavní podstatu a také ji v určitých ohledech porovnat se současným moratoriem. Ochranná lhůta umožňovala dlužníkovi, na něhož byl podán návrh na konkurz, stabilizovat finanční poměry a překonal stav úpadku. Ochranná lhůta mohla vzniknout pouze na základě návrhu dlužníka, který musel obsahovat náležitosti ne nepodobné jako v případě návrhu na moratorium (seznamy majetku, věřitelů, účetní závěrka atd.), přesto však zde byl docela kardinální rozdíl spočívající v tom, že k povolení ochranné lhůty nebylo zapotřebí souhlasu věřitelů, formální požadavky návrhu byly tedy pro dlužníka nižší. Na druhou stranu zde bylo nastaveno síto v podobě hranice nejméně 50 zaměstnávaných osob v pracovním poměru, čímž byly z působnosti vyjmuty menší společnosti a živnostníci. Soud také při rozhodování o povolení přezkoumával dlužníkem navrhované řešení majetkových poměrů. 21 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s. 156,

24 Trvání ochranné lhůty bylo rovno 3 měsícům a mohlo být soudem prodlouženo na návrh dlužníka a se souhlasným vyjádřením věřitelského výboru o další 3 měsíce. Účinky, které s sebou nesla, byly tyto. Předně nemohlo dojít podle 12a odst. 3 ZKV k prohlášení konkurzu (průběh řízení podle ZKV měl poněkud odlišný charakter ve srovnání s nynější právní úpravou, nicméně podstata věci zde zůstává obdobná). Dále bylo věřitelům odejmuto právo vymáhat své pohledávky individuální cestou pomocí exekuce s výjimkou pohledávek pracovněprávních a pohledávek z titulu daní, poplatků, cel a pojistného na zdravotní a sociální pojištění, zahájená soudní řízení se přerušovala (opět díky jiné konstrukci úpadkového řízení) a dlužníkovi byly pod sankcí neúčinnosti zakázány veškeré úkony směřující ke zkracování věřitelů Současná právní úprava moratoria Přijetím insolvenčního zákona, který nabyl účinnosti v roce 2008, byl zaveden institut moratoria, který měl do jisté míry nahradit institut ochranné lhůty ze zákona o konkursu a vyrovnání. V důvodové zprávě k insolvenčnímu zákonu je řečeno, že zvolení odlišného pojmenování bylo záměrné, a to zejména z důvodu poněkud odlišného charakteru nového institutu (a jeho vazeb na úpadek, popř. hrozící úpadek) a také zprofanovanosti institutu ochranné lhůty, který byl chápan velmi složitě a díky své špatné provázanosti s ostatními částmi někdejšího zákona byl prakticky neupotřebitelný). 22 Insolvenční zákon upravuje moratorium zejména v 115 až 127, nicméně další související ustanovení týkající se bezprostředně tohoto institutu jsou k nalezení v celém předpisu. Jeho explicitní definici, tedy co moratorium vlastně je, nám zákon nikde neposkytuje, a vysvětluje jej jen s ním spojenými účinky. Na tomto místě je možná vhodné zmínit, že Richter ve své publikaci rozlišuje mezi dvěma moratorii, přičemž to, o němž pojednává tato kapitola, označuje za moratorium soudní a vedle něj staví moratorium automatické. 23 Automatické moratorium nastává automaticky zahájením insolvenčního řízení, tedy jaksi mimoděk v rámci rozhodování o úpadku dlužníka (což nemění nic na jeho opodstatněnosti) a jako takové není vázáno na žádné rozhodnutí soudu (soud jen zveřejní vyhlášku o zahájení řízení). Soudní moratorium je však naopak podmíněno souhlasným rozhodnutím soudu po splnění stanovených podmínek, nenastává tudíž automaticky. V dalším textu bude vždy termín moratoria odpovídat moratoriu soudnímu. Návrh na moratorium může v souladu s 115 InsZ podat dlužník, jenž je podnikatelem ve stavu úpadku či hrozícího úpadku s jedinou výjimkou, jíž je 22 Důvodová zpráva k zákonu č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) 23 RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo, 2008, s

25 právnická osoba, která je v likvidaci, neboť ta už neprovozuje podnikatelskou činnost. K tomu, aby soud moratorium vyhlásil, musí podání obsahující jeho návrh splňovat několik podmínek, které jsou níže rozděleny do několika bodů: 1. Obecné náležitosti podání ( 116 odst. 1 InsZ): Ty jsou předepsány v ustanovení 42 odst. 4 OSŘ, jedná se o určení soudu, kterému je podání určeno, určení subjektu, který jej provádí, jaké věci se týká a co sleduje. Podání pak musí být doplněno o datum a podpis podávající subjektu. V případě zastoupení advokátem je možné nahradit jeho podpis otiskem podpisového razítka, jehož vzor byl uložen u soudu, kterému je podání určeno. 2. Seznamy a listiny nutné pro insolvenční návrh ( 116 odst. 2 InsZ): Tato podmínka je důvodná zejména pro případ, kdy dlužník reaguje na insolvenční návrh věřitele, nicméně její význam lze doložit i u návrhu na moratorium před zahájením insolvenčního řízení. Jak již bylo řečeno, těmito dokumenty jsou: seznam majetku, seznam závazků, seznam zaměstnanců a další listiny, které dokládají úpadek či hrozící úpadek. 3. Poslední účetní závěrka dlužníka ( 116 odst. 2 InsZ) 4. Písemný souhlas většiny věřitelů ( 116 odst. 2 InsZ): Jelikož důsledky moratoria dopadají především na pole právních vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli, neomezil zákonodárce jeho vyhlášení pouze na aktivitu dlužníka a posouzení soudu, ale zahrnul do něj právě i věřitele. O tom, že je schopen díky moratoriu překonat stávající složitou ekonomickou situaci, musí dlužník přesvědčit většinu svých věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek, přičemž jejich souhlas musí být doložen úředně ověřenými podpisy. Jako časový okamžik se potom bere stav ke dni podání návrhu, jak dovodil Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne sp. zn. MSPH 89 INS 11652/2011, 2 VSPH 1434/2011-A Skutečnosti, které opravňují vyhlášení moratoria ( 116 odst. 1 InsZ): Je povinností dlužníka vylíčit v podání skutečnosti, na základě kterých může soud dospět k závěru, že vyhlášení moratoria má svůj opodstatněný význam, sleduje dlužníkův poctivý záměr a pomůže překonat mu stav úpadku, popř. hrozícího úpadku. 25 Tato podmínka v ustanovení 116 odst. 1 InsZ pak dává jako jediná soudu 24 Vrchní soud zde jako odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud první instance totiž původně odmítl dlužníkův návrh s odůvodněním, že výše pohledávek věřitelů, kteří vyslovili s moratoriem souhlas, nepředstavuje zákonem stanovenou jejich nadpoloviční většinu, když jako základnu soud zvolil celkový souhrn závazků z poslední účetní závěrky dlužníka. Odvolací soud však uvedl, že při posuzování, zda jsou splněny předpoklady vymezené v ustanovení 116 odst. 2 InsZ, zejména zda dlužník splnil povinnost předložit písemné prohlášení většiny svých věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek, že s vyhlášením moratoria souhlasí, je třeba vyjít ze stavu ke dni podání návrhu. To v případě, že je majetková situace dlužníka co do jeho zatížení závazky v době podání návrhu odlišná od stavu podchyceného v poslední účetní závěrce, znamená, že je třeba vyjít z údajů obsažených v seznamu závazků, jenž musí být zpracován podle aktuálního stavu. Tím pak bylo vyhověno dlužníkově návrhu na vyhlášení moratoria. 25 KOTOUČOVÁ, Jiřina. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení, Komentář, 2010, s

26 prostor k vlastnímu uvážení a materiálnímu přezkumu 26, jelikož posouzení splnění ostatních náležitostí má veskrze formální charakter. Pro podání návrhu na moratorium je v 115 InsZ stanovena lhůta, která se liší v závislosti na tom, zda bylo insolvenční řízení zahájeno na popud dlužníka, či věřitele. Dlužníkovi je ponechána sedmidenní lhůta od podání vlastního insolvenčního návrhu, v případě věřitelského návrhu je tato lhůta rovna 15 dnům a začíná běžet od doručení tohoto návrhu. Obě tyto lhůty jsou lhůtami procesními. 27 Rozhodnutí o návrhu na moratorium musí být soudem učiněno nejpozději do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni, kdy byl tento doručen. Tato relativně krátká doba k rozhodnutí je stanovena s ohledem na základní zásadu insolvenčního řízení, a to jeho rychlé a hospodárné uspokojení věřitelů. S tím také koresponduje vyjmutí ustanovení v 43 OSŘ z možného použití, tedy že soud v případě podání, které by nebylo způsobilé k projednání, nemůže vyzvat dlužníka k jeho opravě či doplnění. Návrh může být dlužníkem opraven či doplněn pouze do doby, než soud vydá s ním spojené rozhodnutí. Logicky se jedná pouze o dobu do rozhodnutí v první instanci, nikoli pak v odvolacím řízení. K takovým změnám v návrhu se pak v řízení v druhém stupni nepřihlíží. 28 Soud návrhu vyhoví a moratorium vyhlásí za předpokladu, že jsou splněny podmínky pro jeho vydání, v opačném případě návrh odmítne. Proti rozhodnutí, jímž je moratorium vyhlášeno, není přípustné odvolání, opět z důvodu zásady rychlého a hospodárného řízení. Odvolání je přípustné, pouze pokud je návrh odmítnut a k jeho podání je oprávněna jen osoba dlužníka. Účinky moratoria nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o jeho vyhlášení v insolvenčním rejstříku, jak je uvedeno v 119 InsZ, a jeho trvání se odvíjí od doby uvedené v dlužníkem podaném návrhu, nejdéle však může činit 3 měsíce. Lze pak předpokládat, že tříměsíční lhůta bude v dlužnických návrzích svým způsobem automaticky přijímaná, neboť není důvod, proč by žádali o prohlášení moratoria na dobu kratší. Doba trvání moratoria pak může být prodloužena o dalších maximálně 30 dní za podmínky, že dlužník návrh na prodloužení doplní o aktualizovaný seznam jeho závazků a opět písemné prohlášení většiny věřitelů (jež je počítána podle výše jejich pohledávek) s jejich úředně ověřenými podpisy. Účinky, se kterými je moratorium spojeno a na základě nichž je dlužníkovi poskytnuta cílená ochrana, jsou následující: 26 HAVEL, Bohumil. Co se smí a co třeba již ne v moratoriu podle insolvenčního zákona? Glosa k účinkům moratoria podle 122 InsZ. Obchodněprávní revue, 2009 (3), s Viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne VS ze dne , sp. zn. KSCB 25 INS 6516/2009, 1 VSPH 799/2009-A 28 Viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne VS ze dne , sp. zn. KSPH 36 INS 15023/2011, 1 VSPH 1441/2011-A