KOMENTOVANÝ PŘEKLAD POVÍDKY MOKRÝ MĚSÍC AUTORA ÓTY DŽUNJI

Transkript

1 FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI KOMENTOVANÝ PŘEKLAD POVÍDKY MOKRÝ MĚSÍC AUTORA ÓTY DŽUNJI Bakalářská diplomová práce Olomouc 2014 Petr Kabelka

2 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra asijských studií Bakalářská diplomová práce Komentovaný překlad povídky Mokrý měsíc autora Óty Džunji Commented translation of Ota Junya s short story Wet Moon Vypracoval: Petr Kabelka Vedoucí práce: Prof. Dr. Zdeňka Švarcová Olomouc 2012

3 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl veškeré použité prameny a literaturu. V Olomouci dne. Podpis:

4 Děkuji především vedoucí práce Prof. Dr. Zdeňce Švarcové za cenné rady, trpělivost a čas, který mé práci věnovala. Dále bych rád poděkoval svým přátelům za jejich připomínky a pomoc.

5

6 Ediční poznámka Pro potřeby této práce budu používat japonské pořadí jmen. V rámci práce jako takové budu používat českou transkripci. V poznámkách pod čarou pak volím transkripci anglickou. Z důvodu zvýraznění v práci označuji kurzívou název původní sbírky povídek a povídky samotné, jméno a zároveň i pseudonym autora a název autorova projektu. Později také ze stejných důvodu kurzívou zvýrazňuji jména tří hlavních postav. Při použití čínských znaků přikládám do poznámky pod čarou jejich čtení zaznamenané v české transkripci pro případ, že by tento text četl člověk bez potřebných znalostí japonského jazyka. V rámci komentáře používám pro větší přehlednost citace z původního textu doplněné mým překladem, které následně opatřuji bližším komentářem.

7 Obsah 1. Úvod 1 2. Komentář Úryvek Komentář Úryvek Komentář Úryvek Komentář Úryvek Komentář Úryvek Komentář Úryvek Komentář Úryvek Komentář Úryvek Komentář Úryvek Komentář Závěr Příloha původní text.. 39 Příloha základní údaje o autorovi. 47 Summary.. 48 Anotace 49 Použitá literatura.. 50

8 1. Úvod Povídka Mokrý měsíc, kterou jsem si vybral pro svůj komentovaný překlad, je zahrnuta ve sbírce Tóhó Kórindó ~Curiosities of Lotus Asia. 1. Autorem je Óta Džunja 2 vystupující pod uměleckým jménem Zun. Jedná se o jedno z mnoha literárních rozšíření univerza vytvořeného uvedeným autorem v rámci Tóhó projektu. Tóhó projekt byl původně pouze sérií počítačových her ve stylu vertikálních stříleček, později se však začala příběhově rozrůstat formou japonských komiksů, takzvaných light novel, a dokonce i Zunovy originální hudby 3. Povedlo se mu tímto stvořit rozsáhlé, životem překypující a do jisté míry velice originální smyšlené univerzum, v němž se prolíná západní kultura s východní. Dílo se odehrává v zemi nesoucí jméno Bludný ráj. Pro vysvětlení jeho konceptu je třeba se na okamžik podívat blíže na japonskou mytologii, přesněji řečeno na šintoismus ( božská cesta ), jak ho vykládá autor Óta Džunja. Jak název tohoto náboženství napovídá, jeho středem jsou božstva. Božstva původní či božstva později vzniklá kupříkladu na základě kultu předků, všechna mají společnou jednu věc, kterou je víra, bez níž tyto entity nemilosrdně zanikají. Totéž potom platí pro strašidla, jež mohou podle japonské tradice vznikat hned několika způsoby. Nejčastěji však vznikají ze zvířat anebo zhmotněním lidského strachu. Tyto dvě existence, božstva a strašidla, jsou ve své podstatě totožné entity, s tím rozdílem, že první si získávají věřící poctivým obchodem, kdy lidem, kteří je uctívají, dávají něco na oplátku, a druzí se víceméně vnucují, aby nebyli zapomenuti. 4 Pro tyto nadpřirozené bytosti je základní hnací silou to, že v ně někdo opravdu věří. Příchodem vědy a techniky však byly pomalu odsouvány přinejlepším na stránky pohádkových knížek. Obecně se lidé stali v tomto ohledu velmi skeptickými a konkrétně v rámci Japonska začali navštěvovat svatyně už jenom ze zvyku anebo za účelem tradičních slavností. 5 I to se ovšem týká jenom těch velkých a známých, menší 1 Pro potřeby této práce budu používat japonské pořadí jmen. V rámci práce jako takové budu používat českou transkripci. V poznámkách pod čarou pak volím transkripci anglickou. 2 Více informací o autorovi v příloze. 3 Touhou Wiki [online] [cit ]. Dostupné z: 4 ZUN. Tōhō gumon shiki: Perfect memento in strict sense. Tōkyō: Ichijinsha, ISBN ZUN. Tōhō sangetsusei: Oriental Sacred Place 2. Tōkyō: Kadokawashoten, ISBN

9 svatyně nebo malé oltáře u cest čekalo zapomnění. Stejně tak strašidla pozbyla s příchodem techniky svoji bývalou moc. Tma, jejich přirozené prostředí, už díky elektřině nepředstavovala pro člověka žádnou hrozbou. Lidé ovládli nejen noc, ale také si skrze nejnovější vědecké poznatky dokázali racionálně vysvětlit mnoho jevů, jichž se do té doby báli. Jak božstva, tak strašidla stanula na pokraji zániku. 6 Zde se již vzdalujeme od historie a šintoistické mytologie prezentované v Zunově literatuře a plně přecházíme do Ótova fikčního světa. Na počátku restaurace Meidži pro nadpřirozené bytosti svitla poslední naděje. Tehdy byla v rámci Ótova fikčního světa v Japonsku vybrána jedna zapadlá horská oblast, která byla obehnána takzvanou Velkou hakureiskou bariérou. 7 Tím přestal tento kousek země existovat v naší realitě, což ovšem neznamená, že by tak byly zpřetrhány všechny svazky s naším světem. Ba právě naopak, použitá bariéra je totiž ve své podstatě hranicí mezi realitou a fikcí. Existuje tudíž v přímé závislosti na našem světě, podle něhož je určováno, co je reálné, a co nikoliv. Pokud by tedy kupříkladu lidé z vnějšího světa Ótova fikčního univerza od základů přehodnotili svá měřítka pro posuzování reality a to, co teď považují za nadpřirozeno, by vnímali jako normální věc, bariéra by se začala rozpadat. Důkazem stálé provázanosti této oblasti s vnějším světem je i fakt, že k ní byl přidělen speciálně pověřený enma 89. Tento kousek země byl svými zakladatelkami, jež vztyčily Velkou hakureiskou bariéru, příhodně pojmenován jako Bludný ráj. Poslední výspa nejen východních božstev a strašidel, ale nadpřirozených bytostí z celého světa. Nejedná se ovšem o žádnou pevnost, není tudíž zaručeno, že se do Bludného ráje nemůže čas od času náhodou dostat i obyčejný člověk. Hranice mezi fikcí a realitou je mnohdy dosti relativní a bariéra je navíc v některých místech, jako je kupříkladu Aokigahara, značně oslabená. 10 Pokud člověk zvenčí zabloudí do Bludného ráje, je toto zmizení beze stopy ZUN. Tōhō gumon shiki: Perfect memento in strict sense. Tōkyō: Ichijinsha, ISBN Tamtéž. 8 Podle buddhistické a hinduistické tradice se jedná o pána podsvětí, jenž rozhoduje, co se bude s mrtvými dít dál na základě jejich činů. V japonské tradici existuje těchto soudců vícero. Každý z nich má přidělenou jinou oblast působnosti. 9 ZUN. Tōhō gumon shiki: Perfect memento in strict sense. Tōkyō: Ichijinsha, ISBN ZUN. Tōhō kōrindō: Curiosities of Lotus Asia. Tōkyō: Asukīmediawākusu, ISBN

10 většinou považováno za odnesení čerty či jezinkami nebo něčím jiným dle tradice a zvyklostí oblasti, v níž k incidentu došlo. Obyčejnému člověku ocitnuvšímu se tímto způsobem kdesi v Bludném ráji potom hrozí smrtelné nebezpečí ze strany tamních strašidel. Potomci původních obyvatel vybrané horské oblasti zde sice žijí v bezpečí, ale to pouze díky dohodě sepsané pro udržení vnitřní rovnováhy. Lidé jsou totiž esenciálním elementem pro udržení existence jak božstev, tak strašidel. Touto smlouvou je však chráněno pouze původní obyvatelstvo, na příchozí zvenčí se ochrana nevztahuje. Nešťastníky, kteří do Bludného ráje zabloudí, může v takové situaci zachránit pouze to, když se dostanou k hakureiské svatyni, do Lidské vesnice nebo do příbytku jednoho ze tří stálých obyvatel Kouzelného hvozdu dřív, než je najdou některá z nebezpečnějších strašidel. 11 Podobně jako se do Bludného ráje mohou dostávat lidé, propadají se sem i věci, které v našem světě skončily v propadlišti dějin. V tomto případě se může jednat o celou škálu věcí a zvířat od vymřelých živočišných druhů, přes knihy až po zapomenuté sloupy vedení vysokého napětí. Takto bychom v kostce mohli charakterizovat prostor, v němž se vybraná povídka odehrává. Dále se ještě blíže zmíníme o způsobu, jakým je rozšiřováno. Pod Tóhó projekt se v zásadě řadí především počítačové hry. Jde přitom o žánr, který není pro vyprávění příběhu příliš vhodný, ale i přesto k obohacení univerza tyto hry přispívají takřka nejvíc. Vytvářejí totiž velice důležitý kontext nejen pro vybranou povídku, ale také pro všechna ostatní Ótova díla. Drtivá většina z nich prezentuje incident či obecně něco, co ohrožuje buď život v Bludném ráji, anebo samotnou jeho existenci. Tuto hrozbu mají vždy na svědomí nově příchozí, kteří doposud nejsou seznámeni s bližšími pravidly pro udržování rovnováhy. Každou další hrou tedy získává univerzum nové postavy. Tyto postavy jsou potom do větších detailů rozváděny v ostatní Zunově tvorbě, která nám díky autorově velkému zájmu o mytologii a nadpřirozeno kromě rozšiřování znalostí o Bludném ráji a jeho fungování přináší i zajímavé informace o japonských reáliích. Dozvídáme se kupříkladu o úloze džizóů anebo o tom, proč jsou šódži pevnější než sklo. V povídce vybrané pro tento ZUN. Tōhō gumon shiki: Perfect memento in strict sense. Tōkyō: Ichijinsha, ISBN

11 komentovaný překlad potom vypravěč zajímavou a poutavou formou seznamuje čtenáře s fungováním starého lunárního kalendáře. To je také jedním z hlavních důvodů, proč jsem si povídku Mokrý měsíc vybral pro tento komentovaný překlad. Analýzy děl žánru, pod nějž Mokrý měsíc spadá a o němž se blíže rozepisuji v závěru tohoto úvodu, nejsou v rámci akademické obce příliš běžné. Často je na něj nahlíženo čistě jako na brakovou literaturu bez jakékoliv hlubší hodnoty. Díla, jejichž autorem je Óta Džunja, se mohou pro svůj tón a způsob, jakým čtenáři podávají informace, jevit pouze jako další takováto úpadková literatura. Univerzum, které si pro účely své tvorby vytvořil, má mnoho děr, co se týče časové následnosti a čas od času i koherence ve smyslu způsobu jeho rozšiřování. Také pak trvá delší dobu, než se člověk zorientuje v tom, jak tento autorem stvořený svět vlastně funguje, jakou roli v tomto fikčním světě hraje vnější svět či v tom, nakolik čerpá ze skutečných reálií a kde je hranice autorovy fantazie. Věřím však, že právě v tom tkví hlavní kouzlo děl spadajících pod Tóhó projekt. Totiž požadavky, které klade především na samotného čtenáře i na ostatní recipienty, kteří se o jeho tvorbu hlouběji zajímají. Předpokládá u čtenáře nejen jeho schopnost chápat dílo na základní dějové rovině, jež je před něj předkládána, ale také vybízí jeho představivost k dotváření záměrně neúplného fikčního světa zobrazeného v povídce. Kromě toho je též důležité kriticky nahlížet na informace o japonských reáliích a následně o nich přemýšlet. V první řadě je však nejdůležitější ochota se tomuto fikčnímu světu otevřít. Posledním důvodem pro výběr tohoto tématu je pak má fascinace univerzem, jež jsem výše velice okrajově popsal. Dle mého názoru se v případě této povídky jedná o literárně hodnotný průsečík mezi literaturou čistě zábavní a populárně naučnou. A proto si myslím, že si překlad dozajista zaslouží. V rámci komentáře k překladu této povídky se více zaměřím na lexikální plán jazyka s dalším rozdělením na onomastika, frekventovaná opakování slov v originálním textu, onomatopoia a překladatelsky náročná slova, syntaktický plán, u něhož budu blíže zkoumat rozdílnost větné stavby, a řeč postav. Na vyjmenované faktory je důležité se zaměřit nejen v této povídce, ale i při překladu z japonského jazyka obecně. Kvůli specifické syntaktické výstavbě a 4

12 možnostem Japonci převzatých čínských znaků může být mnohdy při překladu do češtiny a jiných cizích jazyků obtížné větu přeložit správně. Rád bych blíže prozkoumal změny, které při překladu proběhly, či k jakým ústupkům jsem byl nucen přistoupit a proč. Z textu překladu vždy vyberu větší úsek, v němž se tyto problematické části nachází, a následně provedu jejich podrobnější analýzu, v níž uvedu důvody, které mě vedly k prezentovanému způsobu překladu, a proč danou variantu považuji za adekvátní. Nakonec ještě pro uvedení kontextu překládané povídky krátce představím sbírku, do níž spadá, a několika slovy se zmíním o vystupujících postavách a prostoru, v němž se pohybují. Povídky byly původně od roku 2004 vydávány v rámci různých časopisů a magazínů. Ke zkompletování pak došlo o šest let později v roce 2010 u akciové společnosti ASCII Media Works pod názvem Tóhó Kórindó ~Curiosities of Lotus Asia.. Všechny příběhy jsou vyprávěny v první osobě z pohledu protagonisty Moričiky Rinnosukeho, jenž vlastní obchod jménem Kórindó na kraji Kouzelného hvozdu, v němž zároveň také žije. Celá sbírka se odehrává právě v tomto zdánlivě malém prostoru, který je všemi zúčastněnými postavami vnímán jako domácí prostředí. Nikdy se tedy nedočkáme jednotného popisu jeho struktury mimo jiné právě proto, že se jedná o vyprávění v ich-formě. Sám majitel totiž logicky nemá v rámci svých vnitřních monologů a úvah potřebu přibližovat strukturu a vzhled svého vlastního domova. Velice okrajové rozvržení domu tudíž můžeme identifikovat pouze z dialogů s ostatními dvěma ústředními postavami. Tyto zbývající dvě ústřední postavy se jmenují Hakurei Reimu a Kirisame Marisa 12. Obě dvě se s Moričikou znají již od útlého mládí a v jeho příbytku ho pravidelně navštěvují. Každá taková návštěva potom většinou dopadne tak, že protagonista začne vyprávět o různých věcech týkajících se mytologie, historie a japonských reálií, čemuž dívky se zájmem naslouchají a v průběhu tohoto povídání vznášejí své otázky a prezentují své názory. A i přesto, že žádného z nich navzájem nespojuje pokrevní pouto, lze jejich vztah popsat takřka jako vztah staršího bratra a jeho 12 Pevné hlavní postavy ve všech hlavních hrách Tóhó projektu. 5

13 sester. O tom se však více rozepíši při analýze modality a obecné stavby dialogů v rámci komentáře k překladu. Zápletka je většinou založená na nějakém neobvyklém objevu, který učiní některá ze tří ústředních postav, zvídavosti jedné ze dvou dívek či na šintoistických zvyklostech a mytologii. Neobvyklé objevy bychom mohli přiblížit na několika příkladech. Jedna z povídek kupříkladu pojednává o starém automatu na Coca Colu. Protagonista v ní rozvíjí své domněnky o tom, jak by podle něj mohl tento nám dobře známý stroj fungovat, a dochází k závěru, že uvnitř žije nějaký poddruh strašidla curubeotoši. Podobně se v jiné povídce utvrzuje v myšlence, že uvnitř počítačů žijí drobní karasu tengu, kteří hbitě shromažďují informace a posléze je prezentují tomu, kdo sedí u klávesnice. V dalším příběhu přinese jedna z dívek neznámou kost, jež se nakonec ukáže být kostí dračí. Dozvídáme se zde o mytologickém původu duhy jakožto vedlejším produktu pohybu tohoto bájného zvířete. Obecně můžeme všem povídkám přiřknout didaktickou funkci v tom smyslu, že Moričika ze své pozice staršího a moudřejšího učí obě dívky o japonských reáliích, šintoistické mytologii a bájích, jež jsou také do velké míry spjaty s japonskou kulturou, a také o zásadách univerza, v němž se díla spadající pod Tóhó projekt odehrávají. Tím tato sbírka povídek čtenáři rozšiřuje nejen svět Bludného ráje, ale zprostředkovává i všemožné zajímavosti týkající se starých japonských zvyklostí. Poměrně intenzivně se pak autor v mnoha povídkách zabývá také etymologií různých znaků, přísloví a idiomů. Je však také nutné podotknout, že všechny výše řečené informace se ke čtenáři dostávají čas od času poněkud zkresleně, neboť jsou protagonistou vysvětlovány na základě kontextu fikčního světa Bludného ráje. Což ovšem samozřejmě neznamená, že se jedná o informace chybné. Pouze jsou nám podávány ústy někoho, kdo žije z našeho pohledu ve světě fikce a mnoho těchto znalostí se k němu dostalo skrz literaturu a různé spisy, které se propadly do Bludného ráje. Výše jsem se zmiňoval o jisté didaktičnosti sbírky povídek, do níž překládaná povídka spadá. Krátce bych se rád pokusil tuto sbírku žánrově zařadit. Dle všech již řečených informací bychom ji díky jejímu prostorovému zasazení a práci s nadpřirozenem dozajista zařadili pod fantasy. Nejedná se však o klasické fantasy, tak jak ho známe například od Tolkiena či Howarda. V rámci tvorby těchto velikánů se dočkáváme epických tažení, soubojů na život a na smrt za pomocí mečů i kouzel a 6

14 obecně dobrodružství. Postavy cestují odněkud někam v rámci identifikovatelného časového horizontu, aby něco vykonaly a tím dosáhly svého ultimátního cíle. V originálním díle Óty Džunji bychom tyto charakteristické prvky, jimiž se vyznačuje tvorba klasické fantasy, hledali jen velmi těžko. Univerzum Tóhó projektu lze v první řadě charakterizovat jako klidné a víceméně bezkonfliktní i přes to, že události prezentované v hlavních hrách série jsou na první pohled jasné konflikty. Jako bezkonfliktní jsem tento svět označil především proto, že tyto události nikdy nepředstavují žádnou reálnou hrozbu. Díky zavedeným pravidlům jsou totiž přísně zakázány souboje na život a na smrt, a tak se nesrovnalosti vždy nakonec vyřeší mírumilovnou domluvou. Oproti klasické fantasy, jak byla popsána výše, zde také vládne jakési bezčasí. Přesněji řečeno čas není nijak důležitý ani ve hrách, ani v literatuře Tóhó projektu. Události přichází a zase odchází. Jediné, co zůstává, jsou postavy se svými příběhy. Právě ty jsou základním stavebním kamenem prostoru se jménem Bludný ráj. Oficiální literatura většinou vypráví o jejich každodenním životě, o jejich minulosti, o vzájemných vztazích s jinými postavami, nebo prostě čtenáře obohacuje o drobné detaily, jež o postavách ještě nevěděl. Tóhó projekt tedy je fantasy se zaměřením na postavy a budování atmosféry daného světa. Nakonec bych se rád zmínil o způsobu, jakým Zun využívá možnosti čínského znakového písma. Autor v tomto díle prostřednictvím Moričiky hojně využívá znaky pro slova, která se dnes v drtivé většině případů píší pouze hiraganou ( 流石 13, 成程 14, 所為 15, ). Spolu s používáním starších znaků ( 遙かに 16, ) a spony である je tím budován charakter protagonisty jakožto člověka chytrého a do jisté míry učeného. Pokud se potom na pasáže psané a mluvené právě Moričikou podíváme s větším odstupem, mohli bychom je nazvat mírně knižními. Kromě toho se pak v rámci grafiky můžeme setkat ještě s jedním pro japonštinu typickým jevem, kterým jsou takzvané あいつら atedži. Uvedu na příkladu. V rámci překládaného textu nalézáme kupříkladu 妖怪. Samotné slovo bychom samozřejmě měli číst jako jókai, atedži nad ním nám však 13 sasuga 14 naruhodo 15 sei 16 haruka ni 7

15 napovídá, že ho máme přečíst jako aicura. Stručně řečeno je to způsob, jak čtenáři upřesnit, o co se jedná. Autor mohl napsat pouze aicura, ale pro větší přehlednost si vybral variantu prezentovanou výše. Tento zajímavý a mnohdy velice zpestřující způsob psaní je možné uplatnit pouze u jazyků se znakovým písmem. V překladu se potom jedná o jednu z těch větších překladatelských těžkostí. Více se k této problematice vyjádřím v komentáři k překladu. 2. Komentář Níže po úryvcích předkládám přeloženou povídku Mokrý měsíc 17 a u každého z nich se zaměřím na faktory, které jsem si pro svou analýzu vytyčil v úvodu. 2.1 Úryvek Jen co z širé krajiny začala pomalu mizet sněhová pokrývka, byla doběla obarvena sakurovými lístky. Kalendář jsem sice už nějaký ten pátek nekontroloval, ale když se tak podívám ven, vypadá to, že máme buď konec dubna, nebo začátek května. Tento rok sakury vykvétají poněkud později než obvykle, ale takový rozdíl několika málo dní ještě nevěstí žádnou pohromu. Pouze tomu náhoda chtěla, aby letošní zima byla chladnější než obvykle, nic víc, nic méně. Sakurové květy totiž pučí výhradně v teplém počasí. Chlad jim pak ani nedovolí vystoupit z poupat. Takže pokud je teplých dní méně, sakury se ve svém rozkvětu logicky opozdí. Mimochodem, když jsem se pokoušel luštit těch několik málo spisů, jež zde v Bludném ráji byly zanechány, dozvěděl jsem se z nich, že před více než sto lety začínalo období sakur příchodem prvních březnových dní. Vezmeme-li v úvahu to, jak se věci u nás mají v současné době, kdy běžně rozkvétají ke konci dubna či začátkem května, je počátek března dosti brzké datum. Znamená to tedy, že kdysi dávno byly v zimě teploty oproti dnešku o tolik vyšší, aby přinutily sakury k předčasnému rozkvětu? Komentář 17 ZUN. Tōhō kōrindō: Curiosities of Lotus Asia. Tōkyō: Asukīmediawākusu, ISBN

16 V rámci prvního odstavce překládané povídky nalézáme hned několik překladatelských úskalí, která jsem předesílal v úvodu práce. Níže k těmto problematickým úsekům přiložím originální znění, které srovnám s příslušným překladem. Jako první zde nalézáme zástupce onomastik nebo také vlastních jmen, která vždy spadají do té obtížnější kategorie, co se týče překladu. Ten však v případech, kdy případné toponymum či antroponymum nenese žádný speciální význam, jenž by byl důležitý pro úplný čtenářský zážitek, není potřebný. Jedná se pouze o určení lokalit, v nichž se odehrává děj. Samotné jméno takové lokality není důležité. 18 Výjimku z tohoto pravidla tvoří pohádky a žánr fantasy, k němuž se ostatně řadí i mnou vybraná povídka. Jména v rámci těchto žánrů velmi často vznikají kompozicí nebo derivací slov, která poté blíže charakterizují dané místo či člověka. Pokud český čtenář vidí jméno Lotrando, pravděpodobně podvědomě odhalí kořen lotr. Tento proces mu napoví, že nejspíš nejde o příliš ctnostného člověka. Jinými slovy mají podobná vlastní jména v příběhu své pevné místo, a proto by se určitě překládat měla. V povídce Mokrý měsíc a vůbec v univerzu Tóhó projektu minimálně jedno takové toponymum najdeme. Nejedná se o nic menšího než o název celého tohoto univerza Bludný ráj nebo v originálním znění 幻想郷. Při promýšlení překladu jsem o tomto jménu uvažoval nejprve izolovaně jako o dvou slovech 幻想 a 郷. U slova gensó ve slovníku nalezneme v kolonce překladů iluzi. Nezůstal jsem však pouze u tohoto jednoho možného překladu a z řady synonym jsem nakonec vybral blud a přelud pro větší libozvučnost a expresivitu. Kjó, jenž se dnes již samostatně nepoužívá, nalezneme kupříkladu s jeho japonským čtením ve slově furusato, a znamená rodiště. Zde jsem se odmítl spokojit s tímto základním významem a vycházel jsem nakonec z dalšího slova obsahující tento znak 理想郷. Toto slovo se všeobecně překládá jako utopie či ráj na zemi. 18 Kupříkladu název našeho hlavního města Prahy nepřekládáme do angličtiny dejme tomu jako Doorstepa, i přesto, že etymologicky bychom v tomto toponymu práh rozkódovat mohli. 9

17 Ve výsledku jsem nezávisle na sobě dostal z první části jména přelud a blud a z druhé ráj. Ráj už obsahuje pevný soubor sémantických konotací a pro potřeby tohoto překladu je dále neohybatelný a nederivovatelný. Zaměřil jsem se proto blíže na vhodný překlad ke slovu gensó. Přelud by sice splňoval sémantické požadavky, ale nepřipadal v úvahu ze stylistických důvodů (Přeludový ráj, Ráj přeludů). Vzhledem k tomu, že v těchto případech hraje velice důležitou roli libozvučnost, jsem tedy přelud vyškrtl a nakonec mi zůstal pouze blud. Toto slovo splňovalo jak požadavky sémantické, tak stylistické. Po hlubším zamyšlení v sobě skrývá dokonce dva důležité významy. V první řadě se jedná o ráj pro bludy, přeneseně iluze, což bychom si ještě dále mohli vykládat jako ráj, potažmo domov fikce. Slovo blud má však navíc stejný kořen jako sloveso bloudit, takže Bludný ráj může vypovídat i o tom, že do tohoto ráje někdo čas od času zabloudí. Toponymum Bludný ráj tedy vzniklo pomocí lexikální analýzy. Nejprve na základě izolované identifikace významů a poté jejich vhodného složení tak, aby výsledné jméno vyhovovalo i zásadám stylistiky. Dále zde můžeme sledovat problém s frekventovaným opakováním slov v rámci původního textu. Potýkání s tímto jevem patří v rámci překladu z japonského jazyka do češtiny mezi jedny z větších překladatelských problémů. V japonském textu jsou totiž stylistická pravidla poněkud volnější. Jinými slovy to, co je v originálním textu plně funkční, není možné do českého překladu převést naprosto přesně a je zapotřebí intenzivní práce se synonymy či synonymními vazbami, kterými je možné danou věc opsat jinými slovy. Kupříkladu zde nalezneme věty: a) ところで 幻想郷に残された数少ない文を読み解いてみると 百年以上前の幻想郷では 桜の咲いていた時期は三月の始めであると書いてある 現在の幻想郷では 順当に咲けば四月の終わりから五月の始めくらいである事から考えると 三月の始めとは随分と早い b) Mimochodem, když jsem se pokoušel luštit těch několik málo spisů, jež zde v Bludném ráji byly zanechány, dozvěděl jsem se z nich, že před více než sto lety začínalo období sakur příchodem prvních březnových dní. Vezmeme-li v úvahu to, jak se věci u nás mají v současné době, kdy běžně rozkvétají ke 10

18 konci dubna či začátkem května, je počátek března dosti brzké datum. Tady je možné sledovat hned dva případy výše načrtnutého problému. V první řadě se jedná o název pro univerzum, v němž se povídka odehrává. V originálním textu se objevuje hned třikrát a vždy jako příslovečné určení místa. Přesněji řečeno ve dvou případech, kdy je vlastní jméno uvozeno složenou partikulí では, můžeme mluvit o přímé tematizaci, zatímco v rámci první věty souvětí ho vidíme jako čistokrevné příslovečné určení. Na každý pád v japonštině je toto opakování stylisticky přípustné, v českém jazyce však nikoliv. Opakování slov v krátkých intervalech po sobě u nás považujeme za slohovou chybu. Právě proto jsem vlastní jméno Bludný ráj použil pouze jednou na začátku, čímž jsem pevně určil prostor, o němž vypravěč mluví. V druhém případě tedy nebylo vůbec třeba vlastní jméno opakovat nebo vyhledávat nějakou synonymní vazbu. Bohatě postačí kontext, podle nějž čtenář jasně ví, že se stále mluví o té samé oblasti. V posledním případě pak bylo nutné prostor znovu tematizovat. V češtině jsem ovšem místo zopakování celého jména zvolil pouze zájmennou vazbu, neboť z kontextu lze vyčíst, že vypravěč žije a právě se nachází v Bludném ráji. Druhý případ se týká zopakování slova 始め 19 velice blízko po sobě. Pokud by se jednalo pouze o dva výskyty, bylo by možné použít pouze přímých synonym začátek a počátek. Autor však toto slovo použil třikrát, a proto bylo z mé strany třeba jedno z nich nahradit slovním opisem, protože v rámci českého jazyka již neexistuje žádné další stylisticky vhodné jednoslovné synonymum. Kromě tohoto příkladu byl pak v rámci celé první části problém se slovesem 咲く 20, které se v textu objevovalo v souvislosti se sakurami víceméně neustále. V tomto případě jsem byl nucen pravidelně obměňovat repertoár tří českých sloves vykvétat, rozkvétat a kvést pro docílení alespoň minimální stylistické rozmanitosti. V rámci překladatelsky náročných slov se zde také musíme potýkat i s problémem ekvivalence a adekvátnosti překladu. Milan Hrdlička o tomto úskalí píše v úvodu své studie Ekvivalence a adekvátnost v překladu následovně: Badatelé se 19 hadžime 20 saku 11

19 v zásadě shodují v názoru, podle něhož by měl být překlad ekvivalentem originálu, resp. adekvátním ztvárněním předlohy, tzn. že by měl mezi výchozím a cílovým textem nastat vztah překladové ekvivalence (my jí rozumíme komplexní ekvivalenci), resp. adekvátnosti, tj. že by měl být cílový text optimální variantou předlohy, měl by odrážet kvality a rysy původního díla. 21 Při potýkání se s problematickým lexikem narážíme na zásadní úskalí, kterým dle mého názoru je především úsilí o to, aby konečný překlad obsahoval adekvátní varianty daného slovního tvaru. V tomto ohledu musím vyjádřit zásadní nesouhlas s Horálkovým nahlížením na překlad v té podobě, jak jej prezentuje ve své práci Hrdlička: Horálek zastává názor, že překlad plní jinou funkci než originál, neboť se zařazuje do jiného interpretačního prostředí, a proto má princip funkční ekvivalence v teorii překladu jen omezenou platnost. 22 Dle mého názoru je minimálně, co se týče překladu uměleckých textů, funkce vždy stejná. Respektive by měla být stejná, protože čtenář většinou nechce číst dílo absolutně odlišné od zdrojového textu. Samozřejmě se o tomto případném posunu v drtivé většině případů pro svou neznalost daného jazyka nikdy nedozví, avšak z vlastní zkušenosti mohu říci, že překladatelé, kteří také zastávají Horálkův názor, případného adresáta okrádají o plnohodnotný čtenářský zážitek. První problematické slovo nacházející se v této povídce se objevuje v následující větě: a) 今年の桜は咲くのが少し遅かった様に思うが 数日の誤差は異変でも何でもない b) Tento rok sakury vykvétají poněkud později než obvykle, ale takový rozdíl několika málo dní ještě nevěstí žádnou pohromu. Pro tento případ jsem v rámci terminologie Tóhó projektu uvažoval mezi slovy incident a pohroma, přičemž pro vhodnější stylistické zasazení nakonec zvítězila pohroma. Jak jsem popisoval v úvodu práce, nově příchozí postavy vždy před zařazením mezi stálé obyvatele Bludného ráje způsobí nějaké pozdvižení. To je 21 HRDLIČKA, Milan et al. Ekvivalence a adekvátnost v překladu. UNIVERZITA KARLOVA. Acta Universitatis Carolinae - Philologica 4-5: Translatologica Pragensia V. Praha: Karolinum, 1993, s HRDLIČKA, Milan et al. Ekvivalence a adekvátnost v překladu. UNIVERZITA KARLOVA. Acta Universitatis Carolinae - Philologica 4-5: Translatologica Pragensia V. Praha: Karolinum, 1993, s

20 v japonském jazyce označováno slovem ihen, které v sobě však nese hned několik rozdílných jazykových nuancí. V rámci angličtiny se sice překladateli jako jednotný termín vžil právě incident, ovšem v češtině má toto slovo odlišný význam. Při překládání do češtiny není tedy možné udržovat nějaký jednotný úzus. Samozřejmě existují situace, kdy lze s klidným svědomím použít slovo incident i v češtině. V další situaci už se však nebude jednat zase tolik o incident, jako třeba právě zde o pohromu. 2.2 Úryvek Samozřejmě, že nikoliv. V zimě byla stejná zima tehdy i dnes. Pro březnový rozkvět sakurových stromů existuje úplně jiné vysvětlení. To já bych všechny ty sakurový kvítečky sestřelila jako prd. No, to je toho. Já ti mezi nima zase klidně prokličkuju, jestli budeš chtít. Tim se moc nechlub. By se tomu vyhnul i šnek, jak to padá pomalu. Co to plácáš? Pomalým projektilům se někdy vyhýbá hůř než těm rychlým. Reimu s Marisou se z nějakého mně neznámého důvodu začaly přít o zbytečnostech. Ale ono se ostatně není nakonec čemu divit. Pro dnešek měly na programu kochání se rozkvetlými sakurami, které bylo však nečekaně zrušeno. A aby toho nebylo málo, tak okvětní lístky už pomalu odnáší vítr a mezi vší tou bělostí se o slovo začíná hlásit zeleň, takže se dnes dost možná jedná o poslední kochání této sezóny. Drahocenné sakury jim byly uzmuty bezcitným deštěm, kvůli němuž jejich sny o obdivování krásných květů zůstaly nevyplněny, a proto skončily tady v mém obchodě a roupy neví co by. Dozajista jsou celé nesvé z pokažených plánů a především pak z toho, že by jim pro špatné počasí mohly uniknout poslední letošní okvětní lístky. Nechaly se prostě unést rozladěností ze ztráty svého programu a skončilo to takovouto pří. A s tím, že sestřelíš něco tak křehkého jako okvětní lístek, se taky moc chlubit nedá. To já se zase budu chlubit, když jsem v tomhle střílení jasná jednička, že jo. No tak vy dvě, nechtěly byste toho hašteření už pomalu nechat? Kochání skončilo a za chvíli tu máme léto. Prostě se to seběhlo tak, že sakurové okvětní lístky letos odnesl místo jarního vánku déšť. Takže se přestaňte zbytečně přít a zkuste myslet trochu víc dopředu, ano? 13

21 Tu zbytečnost si vyprošuju. Probíraly jsme nové způsoby interakce se sakurami. To je snad dostatečně dopředu, ne? Myslíme tolik dopředu, že mizíme někde v daleký budoucnosti. Podle způsobu, jakým o tom mluví, to sice zní, jako by opravdu přemýšlely dost dopředu, ale možná by se měly zaměřit na poněkud bližší budoucnost. Třeba na to, co budou dělat zrovna dneska. V tomhle myslíme dopředu tak, že se ani neohlížíme zpátky do minulosti. Ale Jukari teď nedávno povídala něco o tom, jak je dobré, že ty naše sakury rozkvétají tak pozdě Komentář Nejprve se znovu podívejme na vlastní jména, která se v druhém úseku objevila. V této povídce se obecně vyskytují čtyři různá antroponyma, u nichž můžeme v rámci japonštiny odhalit více či méně důležité významy, ale i přesto by bylo nanejvýše nevhodné je překládat, protože se nejedná o jména typu Lotrando, o nichž jsem psal v předchozím oddílu. Autor zde využívá pouze možnosti čínských znaků, kdy tyto znaky volí tak, aby se nějakým způsobem k dané postavě hodily. Podobně jako si někteří Japonci vybírají znaky do svých jmen tak, aby ve výsledku dávaly nějaký smysl. Zde kupříkladu jedna z ústředních postav Reimu ( 霊夢 ) disponuje vzhledem ke svému zaměstnání kněžky afinitou ke spirituálnu a kvůli tomu, jak byla autorem její postava vystavena, i ke snům. Tento jev ovšem do jiných jazyků používajících abecedu našeho typu nelze převést. V oblasti frekventovaného opakování slov zde nalézáme případ, kdy je toto opakování záměrné a má v textu své pevné místo: a) ( ) 何時までも不毛な言い争いをしてないで もっと前向きに物事を考えていこうじゃないか 不毛なんて失礼ね 私たちは 桜と私たちの新しい関係を模索していたの 前向きでしょう? 遠い未来を見通せる程に前向きだぜ b) ( ) Takže se přestaňte zbytečně přít a zkuste myslet trochu víc 14

22 dopředu, ne? Tu zbytečnost si vyprošuju. Probíraly jsme nové způsoby interakce se sakurami. To je snad dostatečně dopředu, ne? Myslíme tolik dopředu, že mizíme někde v daleký budoucnosti. Jedná se zde o případ, kdy je neustálým opakováním vytvářena komediální situace, a jako takový by se v rámci překladu do jiného jazyka neměl nijak opravovat. Libovolnou stylistickou úpravou by totiž došlo k rozbití napětí a slovní výměna by rázem přestala plnit svoji zamýšlenou funkci. Toto frekventované opakování slov má tedy v zásadě dvě příčiny. Buď se jedná o stejné slovní tvary, kterým jsou ovšem přisuzovány různé větotvorné funkce, anebo je takové opakování používáno pro dosažení komediálního efektu. V českém jazyce je pak třeba pracovat s rozmyslem i v situacích z druhého případu, kdy je opakování jednoho slovního tvaru přímo vyžadováno. V tomto úseku se také v rámci překladatelsky náročných slov setkáváme s víceméně nejproblematičtějším případem, s nímž se překladatel může potýkat nejen v japonském jazyce. Mám tím na mysli slova unikátní pro danou kulturu, která neexistují v žádném jiném jazyce. Konkrétně se tady jedná o termín 花見. Stručně řečeno to je zvyk, jenž obnáší pozorování sakurových stromů při jejich plném rozkvětu a následném opadávání okvětních lístků. Lidé při tom většinou upíjejí sake a užívají si chuť menších tradičních pokrmů. K tomuto výkvětu dochází na přelomu března a dubna. Hanami je slovo čistě japonské a pevně zasazené do tamního kontextu. Není tedy možné ho takto explicitně použít v rámci českého překladu, protože by japonské kultury neznalý čtenář neměl minimálně v prvních chvílích ponětí, o co se jedná, i přes to, že autor v originálu s touto znalostí u svých čtenářů počítal. Nezbývá nám tedy nic jiného než tento zvyk slovně opsat, protože se ve své podstatě nejedná o onomastikum. Pro svůj překlad jsem zvolil základní opis kochání se sakurovými květy, jenž většinou zkracuji po prvním použití pouze na kochání. 15

23 Setkáváme se zde také poprvé s dialogem mezi postavami. Ten tvoří jeden ze základních pilířů celé povídky. Kromě toho je pro celou sbírku velice důležitý i styl, jakým postavy mluví. Každá z mnoha postav, jež se v této sbírce povídek objevují, má svůj vlastní způsob mluvy, který ji poměrně přesně charakterizuje do té míry, že čtenář pozná, kdo mluví, aniž by mu to musel autor vyzrazovat. Tento jev je oblíbený v japonské literatuře obecně. V Mokrém měsíci a ostatně celé sbírce Tóhó Kórindó je důležitost specifického stylu mluvy ještě umocněna tím, že prakticky nikdy není výslovně určeno, kdo mluví. Čtenář je nucen tuto informaci vyčíst čistě z toho, jak která postava mluví. Zároveň tento styl koresponduje i s její osobností. Rád bych tedy v tomto úseku prošel některé repliky všech tří vystupujících postav zvlášť a postupně v komentáři charakterizoval jejich řeč se všemi jejími specifiky. Jako první je zde Moričika Rinnosuke, hlavní postava a ohnisko ich-formového vypravěče. V rámci celé sbírky vzhledem k jeho monologům a popisům uvidíme nejvíce mluvit právě jeho. Styl jeho řeči je na jednu stranu učený, na výši, a můžeme ho místy dokonce označit za knižní, ale pronikají do něj i prvky hovorové. Sklony k používání vyššího lexika je možné vysvětlit mimo jiné tím, že se jedná o postavu velice sečtělou. a) さて二人とも 言い争いはそろそろ止めようか 花見が終わって夏が近づいた 今年の桜の花を散らすのは春風ではなくて春雨だった それだけの事さ 何時までも不毛な言い争いをしてないで もっと前向きに物事を考えていこうじゃないか b) No, tak vy dvě, nechtěly byste toho hašteření už pomalu nechat? Kochání skončilo a za chvíli tu máme léto. Prostě se to seběhlo tak, že sakurové okvětní lístky letos odnesl místo jarního vánku déšť. Takže se přestaňte zbytečně přít a zkuste myslet trochu víc dopředu, ano? Vybrané koncové partikule a důvěrný styl mluvy v originálním textu by sice mohly nasvědčovat, že bude tato postava mluvit v českém překladu nespisovně a takřka hovorově. Jak jsem ovšem naznačoval výše, jedná se o velice sečtělého muže a pro nás je v tuto chvíli třeba oprostit se čistě od toho, co vidíme v textu. Přesněji řečeno v přímé 16

24 řeči, neboť celý obrázek si dotvoříme až nahlédnutím mimo ni do Moričikových vnitřních monologů. Není dle mého názoru možné při takovém množství textu, který prošel jeho ústy a myslí, dojít k závěru, že by snad mohl mluvit jinak než spisovně, místy až knižně. Projevy hovorovosti v rámci originálního textu ukazují spíše na jistou familiárnost. Pro Hakurei Reimu, jednu ze dvou hlavních protagonistek děl Tóhó projektu, jsem nakonec vybral styl mluvy, který by se stručně dal popsat jako obyčejný. Ani přehnaně spisovný, ale na druhé straně ani nijak extrémně hovorový. Ostatně i v rámci této povídky funguje jako jakýsi zlatý střed mezi Moričikou a Marisou. Zároveň se její repliky místy mohou do velké míry plést s těmi Marisinými, pokud čtenář nedává pozor. Podívejme se tedy nejdříve na hlavní specifika její řeči: a) 何よ 私だったら 散っている桜の花びらをすべて 避けてみせるわよ b) No, to je toho. Já ti mezi nima zase klidně prokličkuju, jestli budeš chtít. Reimu používá klasickou ženskou koncovou partikuli わ v kombinaci s důvěrným stylem. Proto jsem pro překlad zvolil nespisovnou koncovku zájmena a hovorové zakončení slovesa. Žádné další hovorové částice pro její dialogy nepoužívám. a) 何を言っているの 速い弾よりも遅い弾の方が避け難いって事も有るものよ b) Co to plácáš? Pomalým projektilům se někdy vyhýbá hůř než těm rychlým. Zakončení přídavných jmen je v podání Reimu spisovné. Jak jsem ovšem zmiňoval výše, její mluva obsahuje i hovorové prvky. Kirisame Marisa pak co do stylu mluvy tvoří přesný Moričikův protipól, čímž se stává přesně opačným extrémem. Její řeč je silně hovorová a pro používané koncové partikule bych se ji nebál přirovnat k silně expresivní obecné češtině. Tato druhá hlavní ženská postava je od přírody velice živá a nespoutaná, což mimo jiné lze vyčíst i z její mluvy. a) 私だったら 散っている桜の花びらをすべて 撃ち落としてやるぜ 17

25 b) To já bych všechny ty sakurový kvítečky sestřelila jako prd. Čtenář si velice rychle povšimne, že jedním z hlavních specifik řeči této postavy je koncová partikule ぜ. Jedná se o záležitost primárně mužskou, která značí ve stylu mluvy jistou hrubost nebo neomalenost. To s sebou samozřejmě přináší také silnou nespisovnost a ve svém překladu jsem její užití umocnil obraty a frázemi z obecné češtiny, jak ostatně lze vidět na výše uvedeném příkladu. Dalším prvkem, kvůli němuž jsem se rozhodl psát promluvy této postavy tak, jako bychom je slyšeli v reálném rozhovoru mezi dvěma lidmi, je koncové やる. Fakticky to je nezdvořilá varianta slovesa あげる, v hovoru se však mnohdy používá pro umocnění hrubého stylu mluvy či může značit pohrdání člověkem nebo věcí, ke kterým mluvčí odkazuje. V tomto případě se jedná o první možnost. 2.3 Úryvek Hm? Jak to myslíš? Říkala, že: Ve vnějším světě se najednóu zkrátila zimá a sakury začaly opadávat ještě v březnů., dočkal jsem se od Reimu vysvětlení podaného poněkud podivně protáhlým přízvukem. Je mi jasné, že se tím snažila napodobit Jukari, ale vůbec se jí to nepovedlo. Přehrávala natolik, že bych za normálních okolností nepoznal, o koho má jít. Ch-chápu. A jestlipak o tom zkracování zimy neříkala něco trochu bližšího? Jenom: Letos jsem si pohled na sakury užila dvakrát. Ty venkovní a pak ty naše večerní. Není mi příliš jasné, proč se v našem Bludném ráji šla pokochat pouze těmi večerními. Strašidlu by přece neměl pouhý fakt, že období výkvětu sakur se ve venkovním světě a u nás liší, působit žádné těžkosti. Takže venku se plného rozkvětu dočkají už v průběhu března. To ta jejich zima musí být vskutku mnohem teplejší. Ale dost už o tomhle tématu. Vidím, že se obě řádně nudíte, takže tu pro vás mám jedno takové zvláštní vyprávění. Když jsem to dopověděl, letmo jsem se podíval k oknu. Měl jsem takový pocit, že déšť už pomalu ustává, ale sklo bylo zvenku stále hustě oroseno. Jestli se nějaké okvětní lístky ještě udržely, tak je dost možná odnese tahle jarní sprška. 18

26 Jaké zvláštní vyprávění? Taková malá zajímavost. Mluvila jsi o tom, že teď ve venkovním světě vykvétají sakury předčasně už v březnu. Ovšem kdysi dávno takhle rozkvétaly normálně. A to jak venku, tak zde v našem Bludném ráji. Jestli kvetly v březnu Počkat, to mi chceš říct, že vykvétaly skoro o měsíc dřív? To je taková kosa, že bych se na nějaký kochání radši pěkně vybodla. Ne ne, ony popravdě vůbec nerozkvétaly o celý měsíc dřív. Prostě a jednoduše jenom začaly kvést v březnu. Cože? To má být nějaký kóan? Starým kalendářem to bylo. Dneska ho sice už skoro nikde nenajdeš, ale kdysi dávno, před více jak sto lety, se používal lunární kalendář. Nu, a březen ze starého je zhruba konec dubna nového kalendáře. Když byl tedy platný ten bývalý, tak období sakur prostě připadalo na březen. Starý kalendář? Jo, tenhle myslíš! Hele, už nějakou tu chvilku uvažuju, jestli se mám zeptat, abych nebyla za blbou, ale Co je to ten starej kalendář? A proč ho jakože museli vyměňovat za ten novej? Komentář Co se týká lexikální stránky jazyka, je tento úsek velice bohatý na onomatopoia neboli také jinak řečeno zvukomalebná slova. V japonštině se na rozdíl od češtiny dělí na tři skupiny, kterými jsou giseigo, giongo a gitaigo 23. Jedná se o typicky japonskou záležitost, která se řadí mezi nejobtížnější úkoly překladatele vedle výše zmiňovaného potýkání se se stylistikou. Gitaigo totiž neexistují prakticky v žádném jiném jazyce nežli právě v tom japonském, tudíž v rámci překladu stojí před člověkem nelehký úkol v podobě vymýšlení neologismů anebo slovních opisů 23 První dvě bychom mohli zahrnout pod naše citoslovce. V případě giseigo se jedná o zvuky produkované nějakým živým tvorem, kupříkladu tedy psí wanwan či kočičí njanja. Giongo jsou potom zvuky vydávané přírodou nebo obecně faktické zvuky, které produkuje cokoliv kromě živých tvorů. Například tedy zvuk, jenž vydává tráva či větve stromů, když se zvedne vítr zawazawa. Japonsko je ovšem proslulé svojí třetí skupinou zvukomalebných slov, takzvanými gitaigo, které popisují zvuk nějaké situace. V tomto třetím případě se nejedná o fakticky slyšitelné zvuky, nýbrž skupiny slabik evokující Japonci danou činnost nebo děj. Pokud někdo mluví plynně nějakým cizím jazykem, v japonštině tuto skutečnost můžete popsat gitaigem perapera. V případě, že se něco rozletí na tisíc kousků, je to barabara. A když někdo s někým flirtuje, lze takovou atmosféru popsat jako ičaiča. 19

27 takových zvuků. Obecně bychom v rámci tohoto překladatelského problému měli postupovat dle starého výroku francouzského učence Étienna Doleta, jenž cituje Georges Mounin ve své knize Teoretické problémy překladu: ( ) Zaprvé je třeba, aby překladatel dokonale pochopil smysl a látku autora, jehož dílo překládá. 24 To samozřejmě neplatí pouze pro překlad onomatopoií, ale pro překlad obecně. V povídce Mokrý měsíc nalézáme zástupce právě těchto gitaigo. a) 霊夢は妙にゆったりした口調で説明した b) ( ) dočkal jsem se od Reimu vysvětlení podaného poněkud podivně protáhlým přízvukem. Juttari suru je sloveso vytvořené od gitaiga juttari. Toto spojení označuje člověka, jenž je lenivý nebo odměřený. Protože však přízvuk nemůže být lenivý, musíme pátrat po jiném přívlastku, který mu přisoudíme. Částečně zde můžeme vycházet i z originálního textu, v němž se Reimu tento přízvuk snaží napodobovat: a) 外の世界は急激に冬が短くなってぇ 今は三月中に桜が咲いて散ってしまうのよぉ って言ってた b) Říkala, že: Ve vnějším světě se najednóu zkrátila zimá a sakury začaly opadávat ještě v březnů., Toto sice spadá do fonetického plánu jazyka, ale ve spojitosti s problematikou kolem gitaiga juttari suru ho uvádím zde. Tato krátká replika nám říká vše, co potřebujeme k identifikaci řečeného přízvuku vědět. Poněvadž lenivý člověk je v rámci japonských zábavních médií velice často vyobrazován jako neustále ospalý, tak už jsme víceméně dosáhli kýženého výsledku. Ospalý člověk totiž většinou při artikulaci některé koncové hlásky protahuje, a tudíž výsledný přízvuk bude protáhlý, nikoliv lenivý. Kontext univerza navíc postavu, o níž se mluví, takto velice jasně definuje. 25 a) そう言って窓の方ちらりと見た b) Když jsem to dopověděl, letmo jsem se podíval k oknu. 24 Překladatelská činnost a mnohost civilizací. MOUNIN, Georges. Teoretické problémy překladu. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1999, s ISBN x. 25 ZUN. Tōhō gumon shiki: Perfect memento in strict sense. Tōkyō: Ichijinsha, ISBN

28 V tomto případě nepůsobila tato replika při převádění do češtiny žádné problémy, protože v našem jazyce existuje slovo, které slouží jako dokonalý významový ekvivalent k tomuto gitaigu. Nebylo tedy třeba víceslovného opisu či nějakého delšího procesu jako v předešlém případě. a) さっきより雨は小降りになっている気がするが 窓の外はしっとりと濡れていた b) Měl jsem takový pocit, že déšť už pomalu ustává, ale sklo bylo zvenku stále lehce oroseno. Zde zvýrazňuji i sloveso následující po inkriminovaném gitaigu proto, že pro svou víceznačnost zužuje jeho sémantickou platnost. Jedná se tady o zvuk vydávaný při tom, když se nějaká věc orosí. Ani tento případ tedy nezpůsoboval při překladu do českého jazyka velké problémy. Dále se zde vracíme k tématice překladatelsky náročných slov: a) 何故 幻想郷の方だけ夜桜なのかよく判らないが 外の世界と幻想郷で桜の咲く時期に違いが出てきても 妖怪にとって何ら不都合な事はないのだろう b) Není mi příliš jasné, proč se v našem Bludném ráji šla pokochat pouze těmi večerními. Strašidlu by přece neměl pouhý fakt, že období výkvětu sakur se ve venkovním světě a u nás liší, působit žádné těžkosti. Na první pohled může tato volba, kterou jsem při překladu do českého jazyka učinil, vypadat podivně až směšně. Popravdě se však jedná o dokonalý ekvivalent a jistý nezvyk mohou českému člověku při čtení navozovat konotace spojené s českými strašidly. Ty se od těch japonských ovšem do značné míry liší. V první řadě ta japonská mohou vzniknout prakticky z čehokoliv. Obecně nejčastější způsoby, jak se taková strašidla rodí, jsou celkem tři. Zaprvé se jedná o zhmotnění lidského strachu. Ve starém Japonsku těmto strašidlům velice napomáhala tma, proti níž neměli tehdejší lidé ještě dostatečně spolehlivá protiopatření. Zadruhé strašidla vznikala ze zvířat, která se dožila dostatečně vysokého věku většinou se mluví o sto letech a splnila určité podmínky. Kupříkladu kaša je původně kočka, jež se 21

29 začala živit mrtvolami a posléze i dušemi. Po dosažení věku sta let se její ocas rozpůlil na dva a stalo se z ní strašidlo. A třetí velkou skupinu potom tvoří takzvaní cukumogami strašidla vzniknuvší z obyčejných věcí, které stejně jako zvířata dosáhly určitého věku a zase případně splnily určité podmínky. Například karakasa vzniká ze zahozených papírových deštníků. Ne však ze všech, pouze z těch neporušených. Pokud totiž nebyl takový deštník rozbit či zlomen, božstvo uvnitř něj v něm zůstalo uvězněno. Toto božstvo pak po několik desítek a stovek let dlí v takto zapomenutém deštníku, který je nakonec přetvořen do karakasy. Tímto vysvětlením jsem chtěl ukázat, že japonská strašidla mohou vznikat absolutně z čehokoliv, a tím pádem mohou mít také mnoho různých podob včetně té lidské. Tudíž si případný čtenář nesmí při setkání se slovem strašidlo v překladu představovat českého vodníka. Jedná se zde o mezikulturní rozdílnost vnímání tohoto fenoménu. Georges Mounin ve své knize Teoretické problémy překladu parafrázuje slova lingvisty Eugena Nidy, který mluví o tomto problému následovně: Nida řadí problémy nastolené hledáním ekvivalencí v procesu překladu při přechodu z jednoho kulturního světa do druhého do pěti oblastí: ekologie, materiální kultura (veškeré technologie v širokém slova smyslu, veškeré způsoby, jakými člověk uchopuje svět prostřednictvím nástrojů a materiálních procedur), sociální, náboženská a jazyková kultura. 26 Konkrétně otázka strašidel by v rámci japonské kultury pravděpodobně spadala do předposlední skupiny, tedy ke kultuře náboženské, neboť tamní strašidla jsou velice úzce spjata se šintoismem. Rozdílnost v českém a japonském vnímání tohoto termínu nejspíš vychází právě z toho. Moderní český rodilý mluvčí vnímá strašidla spíše jako postavy čistě pohádkové ve smyslu pohádek moderních, nikoliv klasických. V průběžných dialozích postav bych také v rámci promluvy Moričiky rád zdůraznil jednu z jeho replik. Výše jsem narazil na problém s hovorovými koncovkami v jeho řeči. Zde bych pouze rád poukázal na to, že by v jeho případě bylo mnohem přesnější mluvit o řeči neutrální: 26 Překladatelská činnost a mnohost civilizací. MOUNIN, Georges. Teoretické problémy překladu. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1999, s ISBN x. 22

30 a) そ そうか それで彼女は冬が短くなった事について何か言っていたのかい? b) Ch-chápu. A jestlipak o tom zkracování zimy neříkala něco trochu bližšího? 2.4 Úryvek Oběma jsem připravil sakurový čaj, na jehož hladině se pohupovaly v soli naložené květy tohoto stromu. S pitím je pak možné začít, jakmile začnou v horké vodě rozkvétat. Není tedy třeba ihned zoufat, pokud se člověk nedostane ven k živým sakurám, protože si kochání jejich okvětními lístky může užít nejenom tak, ale i mnoha jinými způsoby. To jsem nečekala, že nás pohostíš takovým nóbl čajem. Takže skončili jsme u toho, co to je ten starý kalendář, že ano? No, a ještě u toho, z jakýho důvodu se musel vyměnit za ten novej. Starým kalendářem je myšlen kalendář lunární, jenž je založen čistě na střídání fází Měsíce. V rámci něj má jeden kalendářní měsíc dvacet devět až třicet dní, což je doba, která uběhne od novu do dalšího novu. Jeden rok se potom skládá z dvanácti takových měsíců. Když teda dělíme rok na měsíce, tak to vlastně vychází z tohohle, co? Přesně tak. Tohle pojmenování se zachovalo i potom, co se přešlo na nový, tedy solární kalendář. V něm má však jeden měsíc třicet až jednatřicet dní, tudíž zhruba o jeden den víc než měsíc lunárního kalendáře. Starý rok byl tedy asi o deset dní kratší, než je ten nový. Tak deset dní ročně je ještě v toleranci. Žádnej problém, ne? No, to si piš, že to je problém. Kdyby se v roce někam jen tak ztrácelo celých deset dní, to by bylo nadělení. Za deset let bychom na jaře měli sníh a za dvacet by se léto prohodilo se zimou. To by bylo v zimě příjemný teplo. Nebylo by pak spíš tak trochu vedro k padnutí? 23