DŮVODOVÁ ZPRÁVA. A. Obecná část. Zákon o obětech trestných činů a o změně některých zákonů

Transkript

1 DŮVODOVÁ ZPRÁVA A. Obecná část a) Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů právní regulace 1. Důvod předložení Název Zákon o obětech trestných činů a o změně některých zákonů Identifikace problémů, cílů, kterých má být dosaženo, rizik spojených s nečinností Zákonem o obětech trestných činů a o změně některých zákonů má dojít 1. k rozšíření práv obětí a pomoci, která je jim poskytována, 2. k odstranění nedostatků implementace rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení. Ad 1) Pojem poškozeného je termínem procesním ( 43 tr. řádu), který užívá trestní řád pro jeden ze subjektů trestního řízení, jenž je označen trestním řádem za stranu ( 12 odst. 6 tr. řádu). Definice poškozeného dopadá na osoby fyzické i právnické. Termín oběť zavedl zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona se obětí rozumí fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví. Za oběť se považuje i osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manželem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Ve srovnání s pojmem poškozený je termín oběť užší v tom, že nezahrnuje právnické osoby, širší v tom, že se za oběť považují i někteří pozůstalí po oběti. Obdobně i literatura, zejména kriminologická, jde mnohdy ve vymezení oběti ještě dále a zahrnuje do něj i další osoby. Relativně samostatná část kriminologie, viktimologie, která je někdy pojímána i jako samostatná věda, se osobnosti oběti systematicky věnuje a programově usiluje o praktickou aplikaci svých poznatků ve prospěch obětí. Trestní předpisy (trestní řád) mají na oběť odlišný pohled. Oběť je buď objektem zájmu orgánů činných v trestním řízení (jako nositel důkazu), který svou výpovědí může přispět k nalézání materiální pravdy a k odsouzení pachatele, nebo procesním subjektem, 1

2 resp. stranou, která je nadána určitým rozsahem práv a povinností (poškozený). Výkon těchto práv směřuje především k naplnění účelu trestního řízení. Práva a povinnosti poškozeného pak končí tam, kde by mohly přesáhnout rámec účelu trestního řízení nebo zpomalit jeho dosažení. Práva a povinnosti oběti byly tedy historicky spjaty s konkrétní rolí, kterou měl v trestním řízení poškozený sehrát. Poškozený vystupoval jako soukromý nebo subsidiární žalobce nebo jako soukromý účastník adherent. Zákonodárci v dobách nedávných tedy nešlo o oběť jako o subjekt zvláštní péče. Až teprve novější právní úpravy jsou ovlivňovány trendem posilování práv obětí, což souvisí právě s poznatky viktimologickými, a také s postupným rozšiřováním účelu trestního řízení (srov. 1 tr. řádu, 3 odst. 7 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), a potažmo i s koncepcí restorativní justice. Celosvětový trend posilování práv obětí je logickým důsledkem selhání státu v oblasti ochrany fyzických osob před pachateli trestných činů. Oběti je třeba věnovat péči a tím zmírnit dopad trestného činu na její osobnost a kompenzovat újmu tím vzniklou. Oběť by se tak vedle jejího procesního postavení měla stát subjektem zvláštní péče ze strany státu. Z výše uvedeného vyplývá, že neexistuje přísné dělítko mezi pojmy poškozeného a oběti. Jde o různé pohledy. Hovoří-li se o poškozeném, má se na mysli především subjekt trestního řízení se všemi procesními právy, které mu trestní řád přiznává, především za účelem dosažení účelu trestního řízení. Mluví-li se o oběti, zdůrazňuje se fakt, že v důsledku trestného činu (činu jinak trestného) vznikla fyzické osobě újma, a proto by trestným činem postižená osoba měla mít taková práva, která zajistí, že s ní bude zacházeno s ohledem na způsobenou újmu, ze strany státu jí bude nabídnuta a popř. poskytnuta určitá péče, a alespoň v některých případech jí bude újma kompenzována. Proto může (a zpravidla bude) mít oběť i postavení poškozeného v trestním řízení. Pojem oběti a poškozeného se liší v těchto směrech: - poškozený je stranou trestního řízení s procesními právy a povinnostmi; oběť je subjektem zvláštní péče poskytované státem; - poškozeným může být osoba právnická i osoba fyzická; obětí je jen osoba fyzická, neboť právnická osoba nemůže jako právní fikce (konstrukce) pociťovat újmu, újma materiální ji sice vzniknout může, právnická osoba však není nositelem citů, - za oběť lze považovat i pozůstalé po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, a to i kdyby taková osoba postavení poškozeného neměla; - poškozenému se nahrazuje újma vzniklá v příčinné souvislosti s trestným činem; u oběti se předchází i druhotné újmě; - poškozeným je z hlediska trestního řádu i právní nástupce (např. v případě postoupení pohledávky), oběť nemůže svá práva jako subjektu zvláštní péče převést právním úkonem na jinou osobu. Podle stávající právní úpravy jsou práva obětí trestných činů roztříštěna do několika zákonů. Procesní práva oběti jakožto poškozených jsou upravena v trestním řádu. Některá práva obětí jako subjektů zvláštní péče ze strany státu jsou taktéž upravena v trestním řádu, ačkoliv tato práva nemají charakter práv procesních. Právo oběti na peněžitou pomoc ze strany státu je obsahem zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti 2

3 a o změně a doplnění některých zákonů. Sociální služby (zejména služby sociální prevence a sociálního poradenství) jsou obětem poskytovány na základě zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Zatímco práva poškozeného jsou v zásadě uspokojivě řešena, komplexní úprava práv obětí jako subjektu zvláštní péče absentuje. Dvě z těchto práv (právo na peněžitou pomoc a právo na sociální služby) vyplývají pouze nepřímo ze zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, a ze zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Některá další lze vyvodit z trestního řádu (právo na informace, právo na ochranu soukromí). I přes existenci těchto zákonů stále chybí vyšší standard práv obětí. Nedostatečně je upraveno právo na právní a jinou pomoc, právo na informace a právo na ochranu soukromí. Zcela absentuje celá řada opatření, kterými by bylo upraveno právo na ochranu oběti před druhotnou újmou. Není také specificky ve vztahu k obětem upravena státní podpora nestátních organizací poskytujících pomoc obětem trestných činů. V zahraničí se v posledních dvou desetiletích přistupuje ke změnám a doplnění právních úprav s cílem zlepšení postavení oběti v trestním řízení a péče o oběti. Zpravidla je zvolen jeden ze dvou základních přístupů. Ke změnám právní úpravy dochází buď komplexně, tj. je přijat speciální zákon na ochranu obětí trestných činů, nebo jsou novelizovány existující právní předpisy. Příkladem samostatných úprav jsou země jako Švýcarsko, Rumunsko, Kanada, Německo. Cestou novelizací se vydalo např. Slovensko nebo Rakousko. Ad 2) Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení nebylo jako celek implementováno. Vycházelo se z předpokladu, že Česká republika má právní úpravu souladnou s rámcovým rozhodnutím. Několik dílčích změn trestního řádu bylo následně provedeno i s odůvodněním implementace rámcového rozhodnutí. Za dobu účinnosti rámcového rozhodnutí vydala Komise Evropských společenství dvě hodnotící zprávy ( , ). Obě hodnotící zprávy shodně konstatují, že cíle rámcového rozhodnutí nebylo dosaženo. Zpráva z roku 2009 u některých článků uvádí výhrady i vůči právnímu stavu v České republice. V Implementační zprávě ze dne se ČR vytýká nedostatečné provedení těchto článků: - čl. 6, který se týká zvláštní pomoci obětem, že ČR nezajišťuje bezplatný přístup obětí k jinému poradenství než k právnímu poradenství a k právní pomoci. 1 COM(2004) 54 v konečném znění. 2 COM(2009) 166 v konečném znění. 3

4 - čl. 8 odst. 3, který se týká práva na ochranu, cílem ustanovení čl. 8 odst. 3 je zamezit kontaktům mezi obětí a pachatelem, zejména vytvořením oddělených čekáren v soudních budovách. ČR uvádí, že praxe je v souladu s tímto ustanovením (ačkoliv ne právní předpisy). - čl. 13, který se týká specializovaných služeb a subjektů pro pomoc obětem. Článek 13 vyžaduje, aby členské státy podporovaly zapojení služeb pro pomoc obětem při přijímání, doprovázení a podpoře obětí. ČR uvádí, že stát finančně podporuje subjekty pro pomoc obětem a popisují jejich funkce, nepředkládá však žádný právní základ. V současnosti byl předložen návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochrany obětí trestných činů. Směrnice ruší a nahrazuje rámcové rozhodnutí. Navrhovaný zákon přihlíží i k návrhu směrnice. 2. Návrh variant řešení 1) rozšíření práv obětí a pomoci, která je jim poskytována 1a) nulová varianta zachování současného stavu Při zachování současného stavu nedojde ke zlepšení postavení obětí trestných činů, zejména budou přetrvávat nedostatky v oblasti pomoci obětem trestných činů a v ochraně obětí před druhotnou újmou. Nebudou taktéž odstraněny námitky Komise proti právnímu stavu v České republice, pokud jde o implementaci rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení. Tím by Česká republika zaostávala za trendem v okolních státech, které přistupují k posílení práv obětí, ať již formou samostatného zákona nebo novelizací stávajících předpisů. Nulová varianta, tj. nijak nereagovat na současný nedostatek v pomoci a ochraně obětí trestných činů, je proto n eakcept ovatelná. 1b) úprava práv oběti 1b-1) novelizací stávajících zákonů Zlepšení současného stavu v oblasti práv a ochrany obětí trestných činů lze dosáhnout i novelizací následujících předpisů: trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb.), zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Především novelizace trestního řádu by byla v některých směrech problematická. Vyžadovala by rozlišení mezi poškozeným, fyzickou osobou, a poškozeným, právnickou osobou, neboť práva obětí jsou právy fyzických osob. Do trestního řádu by bylo nutné začlenit ustanovení, které nemají procesní charakter. Další námitku lze uplatnit z hlediska obětí. Roztříštěná 4

5 právní úprava není pro adresáta normy, kterým je především oběť, komfortní. Z uvedených důvodů je úprava matérie v několika předpisech n eakceptovat el n á. 1b-2) samostatným zákonem Pro samostatnost úpravy lze nalézt následující argumenty: 1) Práva obětí jsou charakteru procesního (oběť jako procesní strana) i neprocesního (oběť jako subjekt zvláštní péče). Při novelizacích procesních předpisů a začleňování neprocesních práv do nich (např. právo na informace, právo na bezplatnou pomoc psychologickou apod.) dochází k rozšiřování ustanovení trestního řádu i o ustanovení, které nemají vliv na průběh trestního řízení. Naopak, je-li úprava neprocesních práv oběti samostatná, nedochází k neorganickému začleňování práv obětí jako subjektu zvláštní péče do trestního řádu. Určité provázanosti se však nelze vyhnout. 2) Samostatnost zákona zdůrazňuje přístup státu k problematice obětí trestných činů. 3) Samostatná úprava je pro adresáta, oběť, srozumitelnější, než roztříštění do několika předpisů, v nichž by se některá ustanovení obsahově opakovala. 4) Samostatnou úpravou se sleduje i změna přístupu orgánů činných v trestním řízení k obětem. Samostatnost zákona je i signálem ve směru k obětem trestných činů, že s nimi bude zacházeno s respektem k jejich osobnosti a situaci, v níž se nachází. To by pak mohlo ve svém důsledku přispět i k ochotě obětí oznamovat trestné činy (a tedy ke snížení latence kriminality), neboť podle policejní statistiky jsou to právě oběti, které oznamují trestné činy a jejichž svědectví bývá leckdy stěžejní pro zjištění a odsouzení pachatele. D o poručuj e se p ro to vol b a t éto vari ant y. Závěr: Doporučuje se přijmout variantu 1b-2), tj. upravit práva obětí a pomoc obětem v samostatném zákoně. 2) Odstranění nedostatků implementace rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení 2a) nulová varianta zachování současného stavu V případě nečinnosti nesplní Česká republika své závazky vyplývající z jejího členství v Evropské unii a proto je tato varianta n eakcept ovat elná. 2b) zohledňování nedostatků implementace v navrhovaném zákoně Zákon reaguje na výtky obsažené v hodnotící zprávě a odstraňuje nedostatky právní úpravy. Zároveň je reflektována navrhovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se 5

6 zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestných činů. V případě, že by zákon přijat nebyl, bude s ohledem na návrh směrnice, bude-li přijata, nutné novelizovat podstatným způsobem stávající právní předpisy, zejména trestní řád. S ohledem na argumenty uvedené ad 2b) se n avrhuje p ř ijetí t ét o v ari ant y, tj. aby byly zákonem odstraněny nedostatky právní úpravy a byl přijat zákon o obětech trestných činů, který zohlední i návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochrany obětí trestných činů. Závěr: S ohledem na rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení, a na nedostatky v implementaci, zjištěné Komisí a publikované v hodnotící zprávě, se navrhuje zvolit variantu 2b), podle níž dojde k odstranění vytýkaných nedostatků. Zároveň již nová úprava vychází z návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestných činů a proto by si její přijetí nemělo vyžádat novelizaci přijatého zákona. Shrnutí: Navrhuje se přijmout variantu 1b-2, a 2b, tj.: - přijetí samostatného zákona o obětech trestných činů, - odstranění nedostatků implementace rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení a přijetí právní úpravy, která bude v souladu s návrhem směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestných činů. 3. Vyhodnocení nákladů a přínosů Návrh zákona s sebou přináší určité nároky na státní rozpočet, a to v těchto oblastech: 1. podpora akreditovaných subjektů poskytováním dotací ze strany Ministerstva spravedlnosti, 2. zvýšení nároků vyplývajících z peněžité pomoci obětem trestné činnosti v porovnání se současným stavem, který vyplývá ze zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, 3. náklady spojené s činností Probační a mediační služby na úseku pomoci obětem trestné činnosti, 4. náklady Ministerstva spravedlnosti na zajištění činností vyplývajících z navrhovaného zákona, a 5. náklady resortu Ministerstva vnitra na zajištění činností vyplývajících z navrhovaného zákona. 6

7 Ad 1) Podpora akreditovaných subjektů na činnosti spjaté s poskytováním právních informací akreditovanými subjekty (tj. subjekty, které získají od Ministerstva spravedlnosti akreditaci k poskytování těchto služeb, nikoli podpora subjektů poskytujících obětem psychologické nebo sociální poradenství, podpora zapsaných advokátů nebo podpora Probační a mediační služby) bude činěna prostřednictvím dotací. Na dotace však není právní nárok a slouží pouze jako příspěvek na vykonávání těchto činností. V rámci dotační politiky lze přitom předpokládat akcent na poskytování odborné pomoci zejména skupině obětí, jimž má být odborná pomoc poskytována bezplatně. Z dostupných statistických údajů zachycujících tzv. registrovanou kriminalitu lze odhadnout počet těchto obětí na cca ročně. Byť toto číslo v sobě nezahrnuje oběti, které zůstávají ve sféře latentní kriminality, lze důvodně předpokládat (jak na základě zkušenosti neziskového sektoru, tak na základě praktických zkušeností s uplatňováním peněžité pomoci obětem trestné činnosti), že zdaleka ne všechny oběti těchto služeb využijí (počítá se proto, že služeb využije cca 70% z uvedeného počtu). Maximální objem prostředků, které by měly být uvolněny na poskytnutí dotací na podporu poskytování právních informací ze strany akreditovaných subjektů činí 50 mil. Kč. Do jaké míry a v jakém rozsahu budou služby poptávány, a zda a v jakém rozsahu budou ze strany neziskového sektoru nabízeny, nelze předem odhadovat. ad 2) Návrh zákona počítá s rozšířením peněžité pomoci poskytované státem k překlenutí zhoršené sociální situace. Dochází jednak ke zvýšení paušálních částek, které jsou obětem přiznávány, jednak k rozšíření okruhu oprávněných osob (o sourozence osoby, která v důsledku trestného činu zemřela a o oběti trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, kterým vznikla nemajetková újma). Je však třeba konstatovat, že v současné době není potenciál zákona č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti využíván (peněžitá pomoc je vyplácena ve výši cca 6 mil. Kč ročně), a proto s tímto rozšířením okruhu oprávněných osob a zvýšením peněžité pomoci nejsou spojovány extrémní nároky na státní rozpočet (zvýšení se odhaduje na cca 4 5 mil. Kč). ad 3) Pro zajištění realizace předkládaného zákona o obětech trestných činů není nutno vyčleňovat specifické částky na materiálně-technické vybavení středisek a pracovníků PMS. Není nutno pořizovat drobný dlouhodobý majetek, současné vybavení a provozní zajištění středisek plně pokryje nové úkoly pracovníků vyplývající ze zákona. Je žádoucí, aby se při tvorbě rozpočtu na rok 2012 přihlédlo k nutnosti provozního zajištění realizace zákona a výdajová část rozpočtu PMS v oblasti věcných výdajů zůstala nezměněna ve výši stavu roku Plnění odborných úkolů vyplývajících z nového zákona bude vyžadovat proškolení nově vytvořené struktury specialistů na oběti, což bude nezbytné v souvislosti s novým zákonem zajistit. To znamená, že na každém středisku bude vyškolen minimálně jeden specialista pro zajištění této základní formy poradenství pro oběti trestných činů. Zde se využije zejména dosavadních zkušeností PMS z projektů Specializované a komplexní poradenství obětem trestných činů a Restorativní justice, podpora a poradenství obětem 7

8 trestných činů, zejména co se týká obsahu a procesu vzdělávání těchto specialistů. V tomto směru je nutno zohlednit v rozpočtu navýšení o výdaje související se zajištěním vzdělávání ve výši 1,5 tis. Kč. K efektivní praktické realizaci zákona je však nutné především personální zajištění pracovníků. Je třeba, aby v rámci každého střediska působili již zmínění specialisté na práci s oběťmi, kteří vedle své standardní agendy probačního úředníka či asistenta budou vykonávat také úkony související s poradenstvím této cílové skupině. Tyto úkoly lze částečně zajistit v rámci stávající personální sítě PMS. Bylo by však zapotřebí, aby PMS mohla znovu naplnit tabulková místa, která byla uvolněna v rámci organizačních změn u PMS v roce 2011 z důvodu úsporných opatření, která výrazně snížila mzdový fond PMS. Tato místa budou především využita pro posílení nejzatíženějších středisek v republice. Na ředitelství PMS ČR se přitom předpokládá vytvoření dvou nových pracovních pozic v souvislosti s plánovaným novým zákonem (pracovní pozice zaměřené na plnění úkolů souvisejících s organizací a celkovým fungováním systémů pro programy zaměřené na podporu obětí trestné činnosti a pracovní pozice národního koordinátora pro práci s oběťmi trestné činnosti). Toto zcela minimální navýšení tabulkových míst PMS o dvě pozice předpokládá navýšení ročních mzdových nákladů o 729 tis. Kč a zákonných odvodů o 255 tis. Kč. ad 4) Pro Ministerstvo spravedlnosti se předpokládají náklady spojené s vytvořením aplikace registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů a s jeho následnou údržbou (jednorázové náklady do 2 mil. Kč a náklady správu a údržbu aplikace cca 200 tis. Kč ročně). Ad 5) Ministerstvo vnitra vyčísluje náklady spjaté s realizací předkládaného zákona - jednorázové náklady k proškolení policistů ve výši ,- Kč, - jednorázové náklady na tisk služební pomůcky nejméně ve výši ,- Kč, - jednorázové náklady na překlady nejméně ve výši ,- Kč (průměr cca ,- Kč na jednoho tlumočníka), - opakující se náklady na tisk poučení + informačních karet vyšší náklady na spotřební materiál v celkové výši ,- Kč (průměr Kč na útvar) ročně, - opakující se náklady na mzdové prostředky policejních tlumočníků ve výši ,- Kč ročně (alespoň 10 tlumočníků, průměrná hrubá mzda cca ,- Kč měsíčně), - jednorázové náklady na vybavení speciální výslechové místnosti (bez stavebních úprav) jsou ve výši ,- Kč, tzn. celkem ,- Kč [dovybavení 51 místností (zákon podporuje speciální výslechové místnosti, nicméně nestanoví jejich obligatornost)]. Negativní dopady do státního rozpočtu by měly být kompenzovány jinými legislativními změnami v gesci Ministerstva spravedlnosti, jakými jsou - novela zákona o soudních poplatcích (zákon č. 218/2011 Sb.), která zvyšuje základní procentní sazbu poplatku za návrh na zahájení řízení, jehož předmětem je peněžité 8

9 plnění, o jeden procentní bod ze 4 % na 5 %; předpokládané příjmy z vybraných soudních poplatků jsou v důvodové zprávě vyčísleny na 300 až 400 mil. Kč ročně; - zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (zákon č. 418/2011 Sb. účinný od 1. ledna 2012), který počítá s peněžitým trestem až do výše mil. Kč; - novela trestního řádu (nyní projednávaná Poslaneckou sněmovnou), která umožňuje podmínit podmíněné zastavení trestního stíhání a podmíněné odložení podání návrhu na potrestání složením stanovené peněžité částky určené na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti a která zároveň finanční částky skládané v souvislosti s narovnáním určuje výslovně v celém jejich rozsahu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Nelze rovněž opominout skutečnost, že náklady vyplývající z navrhovaného zákona bude možno částečně pokrýt z prostředků PMS. Probační a mediační služba díky již vypsané výzvě v rámci individuálního projektu (ESF) má možnost tyto služby a programy ověřit, jelikož se v rámci této výzvy předpokládá v letech alokace cca 28 až 30 miliónů korun na programy a služby pro oběti trestné činnosti. Finanční nároky, které vyplývají z tohoto návrhu, budou řešeny v rámci přerozdělení prostředků rozpočtovaných v příslušných kapitolách Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitra zahrnutého do rozpočtového výhledu na příslušný rok, nebo v kapitole Všeobecná pokladní správa. Zákon nebude mít dopad na podnikatelské prostředí. Z hlediska dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen lze předpokládat, že bude mít pozitivní dopad. Návrh zákona směřuje k výraznému posílení práv obětí trestných činů spojených s násilím založeným na pohlaví (např. trestný čin obchodování s lidmi, znásilnění, sexuálního nátlaku, kuplířství, týrání osoby žijící ve společném obydlí či nebezpečného pronásledování), tedy trestných činů, jejichž oběťmi jsou ve výrazně vyšší míře ženy. Stejně tak lze předpokládat, že obdobný pozitivní dopad budou mít ustanovení návrhu zákona, která směřují proti tzv. sekundární viktimizaci obětí (tedy opět riziku, kterému ve zvýšené míře čelí ženy). 9

10 4. Konzultované a dotčené subjekty Konzultace Pro přípravu zákona byla vytvořena odborná pracovní skupina, která úzce spolupracovala na obsahovém vymezení zákona o obětech trestných činů a změně souvisejících zákonů. Tato skupina byla složena ze zástupců Nejvyššího soudu, Nejvyššího státního zastupitelství, příslušných odborů Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitra, advokátů, akademických pracovníků, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, nevládních organizací, které se ve své činnosti zabývají pomocí obětem trestných činů. Dotčené subjekty policie orgány činné v trestním řízení subjekty poskytující pomoc obětem trestných činů Ministerstvo spravedlnosti oběti trestných činů 5. Implementace a vynucování Za implementaci a vynucování nové právní úpravy ve vztahu ke státním zastupitelstvím, soudům, Vězeňské službě a ve vztahu k akreditovaným subjektům bude odpovědné Ministerstvo spravedlnosti. Za implementaci a vynucování nové právní úpravy ve vztahu k Policii ČR bude odpovědné Ministerstvo vnitra a ve vztahu k ostatním policejním orgánům příslušné gesční orgány. Efektivní uplatňování zákona v praxi s sebou přináší i potřebu vzniku prováděcích interních předpisů a metodických pomůcek (Strategie ochrany obětí trestných činů, která by obsahovala navazující nelegislativní opatření). 6. Přezkum účinnosti Následné hodnocení dopadů regulace bude provedeno v roce b) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s právem Evropské unie Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem, jakož i s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. 10

11 Návrh zákona je předkládán k zajištění souladu právního řádu České republiky s těmito předpisy Evropské unie: 1. s rámcovým rozhodnutím Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení, 2. se směrnicí Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů, 3. se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV, 4. s návrhem směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochrany obětí trestných činů. Předloženého návrhu se dále týkají následující akty práva EU (resp. jejich návrhy) a judikatura soudních orgánů EU: článek 49 Smlouvy o fungování Evropské unie, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací, návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu (KOM (2011) 275 v konečném znění), rozhodnutí Komise 2006/337/ES ze dne 19. dubna 2006, kterým se zavádí vzorové formuláře pro předávání žádostí a rozhodnutí podle směrnice Rady 2004/80/ES o odškodňování obětí trestných činů, rozsudek C-105/03 Pupino, rozsudek C-467/05 Dell Orto, rozsudek C-404/07 Katz, rozsudek C-205/09 Eredics, rozsudek C- 186/87 Cowan. Předloženého návrhu se v širších souvislostech dále dotýká: Zpráva Komise na základě článku 18 rámcového rozhodnutí Rady ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení (2001/220/SVV). Návrh zákona je s těmito předpisy, jakož i dalšími předpisy práva EU, a judikaturou plně slučitelný. Požadavky těchto předpisů práva EU jsou přitom reflektovány právním řádem již dnes, popř. i v návrzích zákonů, které jsou v současné době projednávány na půdě Parlamentu České republiky (například zákon č. 459/2011 Sb., kterým se rozšiřuje možnost využití videokonferencí v trestním řízení apod.). 11

12 Návrh zákona je v souladu také s Úmluvou Rady Evropy o odškodňování obětí násilných trestných činů ze dne 24. listopadu Vedle této úmluvy byla na poli Rady Evropy vydána celá řada doporučení, např. Doporučení č. R(2006)8 ohledně pomoci obětem trestných činů; Doporučení č. R(87)21 o pomoci obětem a ochraně před viktimizací; Doporučení č. R(85)11 o postavení oběti v rámci trestního zákona a soudního procesu. I k těmto doporučením bylo v návrhu přihlédnuto. B. Zvláštní část K části první (Práva obětí trestných činů a podpora subjektů poskytujících pomoc obětem trestných činů) K 1 V tomto ustanovení je uveden předmět úpravy zákona o obětech trestných činů. Předmětem úpravy jsou tři hlavní oblasti: 1. vymezení práv oběti jako subjektu zvláštní péče ze strany státu, 2. úprava poskytování peněžité pomoci obětem ze strany státu, a 3. stanovení právního základu pro spolupráci mezi státem a nevládními organizacemi, které poskytují pomoc obětem. Účel zákona není výslovně upraven, obdobně jako v novém trestním zákoníku. Zpracovatel nepřistoupil k deklaratornímu formulování účelu (poslání) zákona o obětech. Účel zákona vyplývá z jeho konkrétních ustanovení a bezpochyby je jím zlepšení postavení obětí trestných činů i mimo trestní řízení a zajištění toho, aby s nimi bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení zacházeno citlivě a aby byla respektována jejich důstojnost. Odborníci zejména z řad psychologů se domnívají, že oběti trestných činů mnohdy neoznámí trestný čin i proto, že se bojí necitlivého zacházení ze strany policie. Právní úprava práv obětí a pomoci obětem by tak mohla napomoci, zejména budou-li ustanovení zákona dodržována, i ke snižování latence trestné činnosti. K 2 Ustanovení obsahuje výklad použitých pojmů. Odstavec první uvádí, že trestným činem se pro účely tohoto zákona rozumí rovněž čin jinak trestný. Práva oběti náleží i osobám, na nichž byl spáchán čin, který sice naplňuje všechny 12

13 znaky skutkové podstaty trestného činu, ale z důvodu nedostatku věku nebo z důvodu nepříčetnosti se o trestný čin nejedná. Podmínky využití jednotlivých práv jsou pak nastaveny tak, aby bránily zneužívání postavení pojmově široce vymezené oběti (srov. 3 odst. 1 nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti, 5 odst. 1 která tuto pomoc potřebuje ). Návrh počítá i s peněžitou pomocí osobám, kterým byla způsobena újma činem spáchaným osobou trestně neodpovědnou. Odstavec druhý a třetí vymezuje pojem oběti jakožto ústřední pojem tohoto zákona. Vymezení pojmu oběti je ve shodě s čl. 1 Rámcového rozhodnutí 2001/220/SVV, jakož i s Doporučením Rady Evropy Rec(2006)8. Omezení obětí pouze na osoby fyzické vychází z povahy věci. Pouze osoby fyzické mohou pociťovat újmu subjektivně. Pouze u fyzických osob lze zmírňovat jejich útrapy a předcházet sekundární viktimizaci. Právnická osoba jako umělá právní konstrukce nedisponuje vlastnostmi, které jsou příznačné pro živé bytosti. Termíny majetková, nemajetková újma a bezdůvodné obohacení odpovídají terminologii trestního řádu po novele provedené zákonem č. 181/2011 Sb. Ustanovení odstavce 2 je formulováno tak, aby i v případě pokusu, event. přípravy, kdy nedojde k účinku v podobě újmy, bylo možné osobu, vůči níž trestný čin směřoval, považovat za oběť. Odstavec třetí je rozšířením pojmu oběti i na pozůstalé, protože tyto osoby pociťují jako vlastní újmu, jestliže došlo k usmrcení osoby blízké. Z uvedeného důvodu je nutné přiznat status oběti všem takto postiženým osobám a nelze mezi nimi diferencovat. Rozšíření je v souladu s čl. 2 návrhu nové směrnice Evropského parlamentu a Rady zavádějící minimální standard práv, pomoci a ochrany obětí trestných činů. V odstavci čtvrtém je vymezena kategorie zvlášť zranitelných obětí. Každá oběť je per se zranitelná a proto vyžaduje citlivé a starostlivé zacházení. Přesto existují oběti, které jsou zvláště zranitelné, pokud jde o nebezpečí způsobení druhotné újmy nebo mohou být zastrašovány pachatelem trestného činu. Některé oběti jsou pak zvláště náchylné k prohloubení jejich stresu a citového zranění samotnou účastí v trestním řízení, např. při výslechu. Tyto oběti potřebují speciální opatření, aby nebezpečí další viktimizace bylo omezeno na minimum. Vymezení zvláště zranitelných obětí je nesnadné. Zranitelnost může vyplývat z osobní charakteristiky oběti nebo z povahy či typu trestného činu, ze životní situace, v níž se nachází apod. Výčet zvlášť zranitelných obětí vychází z čl. 18 návrhu nové směrnice Evropského parlamentu a Rady zavádějící minimální standard práv, pomoci a ochrany obětí trestných činů. Ve výčtu jsou pod písmeny a) až c) uvedeny oběti, které jsou typicky zvlášť zranitelné. U kategorie pod písmenem d) záleží mnohdy na konkrétní situaci, které je činí zvláště zranitelnými. Proto byla zvolena taková úprava, která tuto kategorii obětí činí závislou na konkrétních podmínkách, které oběť činí zvláště zranitelnou. Na kategorii 13

14 zvlášť zranitelných obětí jsou navázána některá jejich práva či rozsah těchto práv, např. právo na bezplatnou pomoc, opatření k zamezení druhotné újmy. Je třeba zdůraznit, že vymezení kategorie zvlášť zranitelných obětí se děje pouze pro účely tohoto zákona a dále, že akreditovaným subjektům nic nebrání v tom, aby poskytovaly bezplatnou odbornou pomoc nad rámec požadavků zákona i osobám, které sice zákon za zvlášť zranitelné nepovažuje, nicméně se s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu z hlediska viktimologického jedná o zvlášť zranitelnou oběť. V odstavci pátém je definována tzv. sekundární viktimizace (druhotná újma). Pojem druhotné újmy (sekundární viktimizace) je pojmem, který se v odborné literatuře běžně užívá a je znám i širší veřejnosti. Jiné pojmy, jejichž použití bylo zvažováno, jako např. pojem druhotná traumatizace se nevyskytují příliš často a mají zpravidla i jiné konotace, např. v oblasti medicíny. Viktimizací se označuje proces, v jehož rámci se z potenciální oběti stává oběť reálná. Primární újma tak vzniká v bezprostřední souvislosti se spáchaným trestným činem (např. způsobením škody na majetku, zraněním osoby). Jelikož se trestný čin již stal, zákon nemůže vzniku této újmy předcházet. Další újma může vzniknout oběti po dokonání či dokončení trestného činu jako jeho negativní důsledek, např. jako důsledek reakce okolí na spáchaný trestný čin. Zdrojem druhotné újmy mohou být také orgány státu nevhodným způsobem, kterým se k oběti chovají při prověřování a vyšetřování konkrétního činu. Zákon si klade za cíl omezit riziko druhotné újmy ze strany policie a orgánů činných v trestním řízení. Zákonem nelze zabránit sekundární viktimizaci jinými činiteli (např. v důsledku způsobu reakce příbuzných, přátel, spolupracovníků atd.), proto je definice druhotné újmy zúžena jen na vyjmenované činitele. S okruhem uvedených činitelů koresponduji i opatření k předcházení druhotné újmy v dílu pátém hlavy II. Vymezení akreditovaného subjektu v odstavci 6 má význam pro další text zákona, aby nebylo nutné pojem znovu uvádět. K 3 Ustanovení obsahuje základní zásady, na nichž je zákon postaven, obdobně jak tomu činí trestní řád nebo zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Normativní podoba základních zásad má význam především, ale nejen, interpretační a aplikační. Základní zásady pomáhají správně jednotlivá ustanovení vyložit a aplikovat. Jejich výslovné uvedení je důležité s ohledem na to, že jde o zákon nový, a vyvození základních zásad z jednotlivých ustanovení by mohlo při současném přístupu policie či orgánů činných v trestním řízení k obětem činit potíže. Základní zásady mají i funkci trestně politickou, neboť mají význam i pro formování právního vědomí. Uvedené zásady se promítají do dalších ustanovení zákona. 14

15 Obdobně jako existuje presumpce neviny osob, proti nimž se trestní řízení vede, lze hovořit o určité presumpci statusu oběti. Mnohdy je totiž na počátku trestního řízení nejasné, jestli vůbec k trestnému činu došlo a kdo jej spáchal. Ani zproštění obžaloby nemusí znamenat, že trestný čin nebyl spáchán nebo se ho nedopustil obžalovaný. Status oběti nelze činit závislým na výsledku trestního řízení. S poskytnutím péče a přiznáním práv oběti nelze otálet až bude znám výsledek trestního řízení. Proto je třeba vycházet z toho, že na osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba jako na oběť pohlížet, pokud nevyjde najevo opak. Opak může vyjít najevo např. v průběhu trestního řízení, kdy po zhodnocení důkazů je zcela zřejmé, že došlo ke křivému obvinění ze strany osoby, která se prohlašuje za oběť. Je odpovědností orgánů činných v trestním řízení a akreditovaných subjektů, aby posoudily, zdali vyšel najevo opak. Při takovém posouzení bude třeba uplatnit extenzivní přístup ve prospěch osoby, která se prohlašuje za oběť. Existuje-li pochybnost o tom, zdali je osoba skutečně obětí, je třeba se přiklonit k závěru, že jí status oběti náleží. Vedle toho mohou existovat případy, kdy je zřejmé, že se osoba stala obětí trestného činu. Tohoto statusu oběť zneužívá, např. tehdy, jestliže trestný čin měl pro ni pouze nepatrné důsledky, ta se však domáhá odborné pomoci, kterou ve skutečnosti nepotřebuje (případy notorických stěžovatelů). Právní úprava má zabránit i zneužívání systému na pomoc obětem trestných činů. Nesprávné posouzení, zdali se jedná o oběť nebo zdali oběť nezneužívá svého postavení, může mít za následek u akreditovaného subjektu až zrušení akreditace na základě stížnosti dotčené osoby, na straně státu by mohla vzniknout odpovědnost za nesprávný úřední postup. Policie a orgány činné v trestním řízení a subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, jakož i další vyjmenované subjekty, by měly v přístupu k oběti respektovat osobnost oběti a především její důstojnost. Fyzická osoba se dostala do pozice oběti proti své vůli a trestný čin mohl významně zasáhnout do jejího života. Není proto na místě, aby tyto subjekty k oběti přistupovaly necitlivě, bagatelizovaly způsobenou újmu, či dokonce bez provedení jakýchkoliv úkonů vůbec zpochybňovaly, zdali se trestný čin stal. Rovněž je nežádoucí, aby zdůrazňovaly podíl oběti na trestném činu zejména u sexuálních trestných činů. Odstavec druhý proto uvádí základní zásadu individuálního a diferencovaného přístupu k oběti, doplněnou o zásadu prevence před sekundární viktimizací. Vyjmenované subjekty musí při postupu vůči oběti zvolit individuální přístup. Obětí se může stát kdokoliv. Rozdílnost osobností obětí vyžaduje diferencovaný přístup. Jinak bude třeba přistupovat k oběti, kterou je dítě, jinak k oběti, která nedokáže správně vnímat. Diferencovaný přístup se projeví např. při informování o právech oběti, při užití některých ustanovení trestního řádu, při chování k oběti. I když bude uplatňován individuální a diferencovaný přístup k oběti, neznamená to, že by se mělo jednat o přístup selektivní. Není přípustné, aby policie či orgány činné v trestním řízení krátily oběť na jejích právech s ohledem na odlišné pohlaví, rasu, národnost a podobně. V odstavci 3 je proto obsažen zákaz diskriminace. Vymezené důvody diskriminace jsou 15

16 shodné s těmi, jež jsou vymezeny v 2 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon. Stejný rozsah práv by měl být v zásadě poskytnut i obětem, kterými jsou cizí státní příslušníci. V tomto směru zákon může stanovit výjimku. Výjimka se uplatňuje v právu oběti na peněžitou pomoc ze strany státu. Takový přístup je běžný i v zahraničí a není důvod k tomu, aby Česká republika poskytovala vyšší standard práv, jestliže je recipročně neposkytují cizí státy obětem se státní příslušností České republiky. Oběť musí být informována o svých právech. Má-li být informování o právech oběti účinné, je třeba oběť informovat způsobem srozumitelným. Srozumitelnost je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní oběť, např. jinak bude poučováno dítě, jinak osoba dospělá. Pokud jde o dítě, je třeba ho poučit s ohledem na jeho věk, rozumovou a mravní vyspělost. Není-li schopno informacím porozumět, má zákonného zástupce, kterému se informace poskytne. V případě rozporu mezi zájmem dítěte a zákonného zástupce, jsou informace poskytnuty ustanovenému opatrovníkovi. V ustanovení se tak konkretizuje zásada individuálního přístupu k oběti ve vztahu k právu na informace. Účelem zákona je zabezpečit obětem co nejširší pomoc a možnost uplatnění jejich práv. Policie a orgány činné v trestním řízení nemohou pomoc obětem zabezpečit samy, proto spolupracují při poskytování pomoci obětem se subjekty poskytujícími pomoc obětem trestných činů (a to jak s akreditovanými subjekty, ostatními subjekty zapsanými v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů podle tohoto zákona, s Probační a mediační službou, tak i s jinými subjekty, které obětem poskytují pomoc) podle odstavce 5. Na tuto zásadu spolupráce navazují ustanovení hlavy III., která ji konkretizují. K 4 Ustanovení stanoví povinnost subjektu zapsaného v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů poskytnout obětem příslušnou službu. Z této povinnosti lze odvodit odpovídající právo oběti na odbornou pomoc. Zároveň jsou vymezeny i základní druhy pomoci: a) psychologické poradenství; b) sociální poradenství; c) právní pomoc; d) poskytování právních informací; e) restorativní programy. Prvé dva druhy pomoci jsou poskytovány podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, registrovanými subjekty. Poskytování právní pomoci reglementuje především zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii (k právu poskytovat právní služby srov. 2). Zbývající druhy pomoci upravuje navržený zákon. Poskytování právních informací spočívá v podání informací o právní úpravě. Restorativními programy se rozumí jakékoli programy využívající restorativní (obnovující) procesy a usilující o dosažení restorativních (obnovujících) výsledků. Restorativní proces je 16

17 definován jako jakýkoli proces, v němž oběť a pachatel a případně kterýkoli další jednotlivec nebo člen společenství, jenž byl trestným činem nějakým způsobem dotčený, se společně aktivně účastní na řešení věcí vzniklých v důsledku trestného činu, zpravidla za pomoci zprostředkovatele. Restorativním výsledkem je dohoda dosažená v důsledku restorativního procesu. Dohoda může zahrnovat účast v programech zaměřených na náhradu škody a odškodnění nebo veřejně prospěšné práce, jejich cílem je uspokojení individuálních a kolektivních potřeb a splnění závazků stran a opětovné začlenění oběti a pachatele do společnosti. Uvedené definice vychází ze Základních zásad využívání programů restorativní justice v trestních věcech, jak byly zpracovány Organizací spojených národů. Odkázat lze též na Doporučení Rady Evropy č. RR (99) 19 Výboru ministrů členským státům k mediaci v trestních věcech. V České republice se restorativní programy již uplatňují. Jde o celosvětový trend (srov. Průvodce programy restorativní justice, OSN, Úřad OSN pro drogy a kriminalitu, 2006). V ustanovení se dále zdůrazňuje, že právo na poskytnutí odborné pomoci má oběť již před zahájením trestního řízení jako pomoc okamžitou, tak i po zahájení přípravného řízení trestního. Odborná pomoc bude poskytována případně i po skončení trestního řízení. Zároveň se stanoví, že v zákonem vymezených případech je taková pomoc bezplatná. Ustanovení také časově vymezuje trvání odborné pomoci, a to trváním účelu pomoci. K 5 Základními podmínkami pro poskytnutí bezplatné pomoci jsou: a) žádost oběti, b) skutečná potřeba pomoci, c) oběť patří mezi zákonem typově vymezené oběti. Žádost nemusí mít písemnou podobu, může být i neformální. Je přitom na subjektu zapsaném v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, aby posoudil, zdali oběť pomoc skutečně potřebuje. Bude-li pomoc odepřena, může se odmítnutá osoba obrátit se stížností na Ministerstvo spravedlnosti podle 45. Okruh obětí byl stanoven tak, aby zahrnoval všechny zvlášť zranitelné oběti. Jedinou výjimkou jsou oběti trestného činu zanedbání povinné výživy ( 196 trestního zákoníku). V těchto případech, byť jde o děti, vzniká především následek v podobě neplacení výživného. Statisticky se přitom jedná o jeden z nejčastěji stíhaných trestných činů. To by mohlo neúměrně zatížit jak povinné subjekty, tak i stát, který poskytuje dotace akreditovaným subjektům. Pokud by však činem vzniklo 17

18 nebezpečí nouze nebo trvale nepříznivý následek, má i taková oběť právo na bezplatnou pomoc. V odstavci 2 se výslovně uvádí, že odstavec 1 představuje pouze minimální rozsah bezplatně poskytovaných služeb pro oběti trestných činů. Subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů mohou poskytovat bezplatně své služby i v širším rozsahu, resp. širšímu okruhu obětí. Výslovně se proto uvádí, že subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů mohou odbornou pomoc poskytovat bezplatně i jiným než zvlášť zranitelným obětem. Pak ovšem na takové služby nepobírá akreditovaný subjekt státní dotaci od Ministerstva spravedlnosti. Ustanovením není také dotčeno poskytování pomoci podle zákona o sociálních službách či podle jiných právních předpisů. K 6 Podobně jako ustanovení 5, týkající se bezplatné odborné pomoci, může být poskytováno bezplatně i právní zastupování, a to podle podmínek jednotlivých procesních předpisů (srov. např. 51a trestního řádu). Advokáti, ač nepodléhají akreditaci, mohou poskytovat právní služby podle jiného právního předpisu (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii). Jelikož systém akreditovaných subjektů nemá nahrazovat činnost advokátů, zejména v případech poskytování právních služeb soustavně a za úplatu, je výslovně v odstavci 2 uvedeno, že za úplatu může právní pomoc poskytovat jen advokát. Poskytuje-li právní služby i akreditovaný subjekt, nemůže za tyto služby požadovat úplatu přímo od oběti. Odstavec 3 opravňuje subjekty podle 39 odst. 1 písm. a) a Probační a mediační službu k poskytování právních informací obětem trestných činů. Působnost Probační a mediační služby vyplývá ze zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě (srov. ustanovení 4). Možnost poskytování těchto služeb ze strany Probační a mediační služby se nepodmiňuje získáním akreditace. K 7 Dalším právem oběti je právo na informace. Toto obecné ustanovení se uplatní eventuálně i na informace, na které zákon výslovně v 8 a násl. nepamatuje. 18

19 K 8 Oběť má právo na poměrně široký okruh informací, jak plyne z ustanovení 8 až 13. Jestliže dojde ke kontaktu s policií bezprostředně po spáchání trestného činu, bylo by kontraproduktivní, kdyby byla zahlcena všemi informacemi. Bezprostředně po činu potřebuje oběť spíše okamžitou pomoc a informaci, kde se může zeptat, jak pokračuje prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Proto jsou podle odstavce 1 oběti při prvotním kontaktu s policií po spáchání trestného činu poskytnuty pouze základní informace ústně a další písemnou formou. Na žádost oběti je třeba i písemné informace srozumitelným způsobem ústně vysvětlit. Tím dochází k úplné implementaci čl. 4 odst. 1 Rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV o postavení obětí v trestním řízení. Odstavec 3 pamatuje na situaci, kdy oběť podává trestní oznámení na státní zastupitelství. Informace pak obdrží od státního zástupce. K 9 Subjekt zapsaný v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů má za povinnost poskytnout oběti informace především o službách, které poskytuje. Jestliže se na subjekt obrátí oběť s žádostí o službu, kterou subjekt neposkytuje, je jeho povinností informovat oběť o jiném subjektu, který požadovanou službu poskytuje. Dále subjekt poskytuje informace o právech oběti a o její úloze v trestním řízení. Stát nepřenáší své povinnosti na subjekt zapsaný v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, neboť později prostřednictvím policie nebo orgánů činných v trestním řízení musí takové informace stejně předat. Vychází se z toho, že takový subjekt, kterým je právnická osoba, jež se ve své činnosti věnuje obětem trestných činů, dokáže ve srovnání s policisty srozumitelněji práva oběti vysvětlit. Důvodem je i skutečnost, že rovněž oběť zpravidla více důvěřuje pracovníkům těchto organizací. K 10 Navrhuje se zakotvit určitou informační povinnost vůči oběti i ze strany donucovacích orgánů, se kterými může oběť přijít do styku při odhalování trestného činu, především při podání vysvětlení podle 30 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, 10 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, 11 zákona č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii, 11 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii. V minimálním rozsahu se navrhuje stanovit informační povinnost i zdravotnickému zařízení, pokud je prvním kontaktním místem po spáchání trestného činu. Případy, kdy se oběť obrací nejprve na zdravotnické zařízení, jsou poměrně časté. Je proto důležité, aby se oběti dostalo 19

20 alespoň základní informace, kde se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc. Předání této informace nijak zdravotnické zařízení nezatíží. K 11 Další informace jsou oběti poskytnuty, pokud o takové informace projeví zájem, tj. na žádost. Úprava je v souladu s čl. 4 odst. 2 a odst. 3 Rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV o postavení obětí v trestním řízení. Mezi další informace podle odstavce 1 patří informace o pravomocném rozhodnutí, kterým se řízení končí, event. že trestní řízení nebylo vůbec zahájeno a informace o stavu trestního řízení. Zákon neomezuje podání žádosti ani časově ani formou. Z důvodu odstranění pochybností o vztahu tohoto ustanovení k ustanovením trestního řádu, které stanoví, že se určité písemnosti doručují poškozenému, se výslovně uvádí, že tato ustanovení nejsou dotčena. Např. rozsudek se podle 130 odst. 1 trestního řádu doručuje poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody, i bez žádosti poškozeného; v připojené novele trestního řádu navíc dochází k rozšíření okruhu písemností, které jsou poškozeným povinně doručovány. Podle odstavce 3 jsou poskytnuty informace o propuštění, resp. uprchnutí obviněného z vazby, resp. odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody, ústavního ochranného léčení, zabezpečovací detence, popřípadě i o jiných v zákoně uvedených skutečnostech. Na rozdíl od předchozí úpravy obsažené v 44a trestního řádu se nevyžaduje, aby bylo zkoumáno, zdali hrozí oběti nebezpečí. Tam, kde by žádost oběti byla zcela zjevně zneužitím jejího práva, je možné postupovat podle 3 odst. 1 a informaci neposkytnout. Odstavce 4 a 5 upravují proceduru pro podání žádosti a podání informace. Forma žádosti předepsána není. Informace o propuštění či útěku je třeba předat bezodkladně. Postačí proto informace ústní, např. telefonická. V odstavci 6 se pamatuje na případy, kdy sice oběť nepožádala o informaci podle odstavce 3, ale příslušné orgány mají poznatky o tom, že propuštěním nebo útěkem obviněného či odsouzeného hrozí oběti nebezpečí. Tuto situaci signalizují policejnímu orgánu, který ji vyhodnotí a v případě důvodnosti obavy informuje oběť. 20

21 K 12 V ustanovení se uplatní zásada, že oběti nemůže být na újmu, že neovládá český jazyk. Odstavec 1 písm. a) se týká informací, které oběti poskytují orgány činné v trestním řízení. Pokud jde o jazyk, ve kterém budou oběti informace poskytnuty, pak záleží na oběti, o kterém jazyku prohlásí, že mu rozumí. Takovým jazykem může být i jiný jazyk, než je úřední jazyk státu, jehož je státním občanem. Jestliže by to činilo obtíže, postačí, že budou informace poskytnuty v jazyce státu, jehož je státním občanem. V odstavci 1 písm. b) jsou pak uvedeny informace, které jsou poskytovány oběti i ze strany jiných subjektů než jsou orgány činné v trestním řízení. I v těchto případech by jí měly být informace poskytnuty v jazyce, o němž oběť prohlásí, že mu rozumí, nebo v úředním jazyce státu, jehož je občanem, pokud to však je možné. K 13 V ustanovení je rozvedena základní zásada podle 3 odst. 4, uvedena i forma podání informace písemná či ústní nebo v obou formách v závislosti na předávané informaci a zdůrazněno, že při podání informace je třeba zohlednit mimo jiné i aktuální zdravotní stav oběti, její věk a rozumovou a volní vyspělost. K 14 Zákon je koncipován jako úprava komplexní, proto je uvedeno i právo oběti na ochranu před hrozícím nebezpečím, které je upraveno v celé řadě jiných právních předpisů. Systematicky tato problematika do zákona o obětech patří. Na druhou stranu jiné právní předpisy upravují problematiku šířeji a vztahují se i na jiné osoby, např. i na rodinné příslušníky oběti. Proto bylo zvoleno řešení, kdy je na jednotlivé druhy ochrany pouze poukázáno s odkazem na příslušný jiný právní předpis. K 15 Ochrana osobních údajů oběti před zveřejněním v probíhajícím trestním řízení je upravena v trestním řádu. Ustanovení 8a až 8d trestního řádu upravují i zákaz zveřejnění týkající se dalších osob. Z tohoto důvodu byla ustanovení ponechána v trestním řádu a zákon na ně jen odkazuje. K 16 Chránit osobní údaje oběti je třeba i vůči osobám, které mají právo nahlížet do spisu a tímto způsobem se s nimi seznamovat. U některých osobních údajů oběti (a některých dalších 21