Odpovědnost v pracovním právu

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Lucie Koubalíková Odpovědnost v pracovním právu Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Martin Štefko, Ph.D. Katedra: Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): prosinec, 2008

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. Lucie Koubalíková 2

3 Poděkování Děkuji tímto panu JUDr. Martinovi Štefkovi, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady při zpracování mé diplomové práce. 3

4 Obsah 1. Úvod Právní odpovědnost Pojem právní odpovědnosti Následky porušení právní povinnosti Formy odpovědnosti Pojem odpovědnosti v pracovním právu Druhy pracovněprávní odpovědnosti Závazková a mimozávazková odpovědnost Hmotná a jiná než hmotná odpovědnost a odpovědnost realizovaná jinými orgány než účastníky pracovněprávního vztahu Individuální a kolektivní odpovědnost Subjektivní a objektivní odpovědnost Odpovědnost za škodu Charakteristické rysy úpravy náhrady škody Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu Škoda Plnění pracovních úkolů nebo přímá souvislost s ním Příčinná souvislost Zavinění Funkce odpovědnosti za škodu Druhy odpovědnosti za škodu Odpovědnost zaměstnance za škodu Obecná odpovědnost Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec 4

5 povinen vyúčtovat Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů Odpovědnost zaměstnavatele za škodu Obecná odpovědnost Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání Odpovědnost při odvracení škody Odpovědnost na odložených věcech Srovnání Srovnání odpovědnosti za škodu zaměstnance a odpovědnosti za škodu zaměstnavatele Srovnání pracovněprávní a občanskoprávní odpovědnosti Zhodnocení platné právní úpravy Závěr Seznam zkratek Seznam literatury

6 1. Úvod Právní odpovědnost je jedním z nejstarších institutů práva. Vzhledem k postavení zaměstnance a zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích je odpovědnost v pracovním právu upravena s velmi specifickými odlišnostmi od úpravy odpovědnosti v jiných právních odvětvích. Se vznikem škody v rámci pracovněprávního vztahu se setká většina zaměstnanců a zaměstnavatelů, proto je velmi důležité povědomí o právech a povinnostech vyplývajících z odpovědnostních vztahů. Ve své diplomové práci se nejprve obecně zabývám pojmem právní odpovědnosti a charakteristikou odpovědnosti v pracovním právu, jejíž druhy jsou popsány v další kapitole. Těžiště diplomové práce spočívá v analýze odpovědnosti za škodu, a to jak zaměstnance, tak i zaměstnavatele. Nejdříve jsou nastíněny charakteristické rysy odpovědnosti za škodu, poté následuje vymezení základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu a popis funkcí této odpovědnosti. V další kapitole se podrobně soustředím na systematický výklad úpravy odpovědnosti za škodu zaměstnance a zaměstnavatele a klasifikaci jednotlivých druhů odpovědnosti, přičemž se pokouším danou problematiku přiblížit komplexně a zároveň věnovat zvláštní pozornost vybraným tématům. Zamýšlím se především nad problematickým výkladem některých ustanovení. V této kapitole je zpracován nejen obsah právních předpisů, ale jsou uvedeny i praktické případy a odkazuje se rovněž na výklad podaný relevantní judikaturou, případně odbornou literaturou. Zabývám se i některými aspekty praktického fungování, zvláště u odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Dále se věnuji komparaci a zhodnocení pracovněprávní odpovědnosti z různých hledisek, především porovnávám koncepci odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli a odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci, hodnotím platnou právní úpravu s ohledem na minulou úpravu a stručně 6

7 pojednávám o srovnání pracovněprávní a občanskoprávní odpovědnosti. Diplomová práce obsahuje nejen rozbor platné právní úpravy s důrazem na odlišnosti od úpravy bývalé, ale uvádí i předpokládané změny, které se uskuteční v nejbližší době se zaměřením na zásadní koncepční změny změny zákoníku práce v důsledku nálezu Ústavního soudu a úrazové pojištění. Vzhledem ke skutečnosti, že oblast odpovědnostních vztahů není příliš předmětem zájmu evropské normotvorby, zaměřuji se na vnitrostátní úpravu, a to ustanovení zákoníku práce a dalších souvisejících právních předpisů, včetně podzákonných. Výklad právních předpisů je v diplomové práci proveden za použití metody jazykového výkladu, logického výkladu, systematického výkladu, vycházím rovněž z důvodové zprávy k návrhu nového zákoníku práce. Cílem mé diplomové práce je podat především systematický přehled problematiky odpovědnosti za škodu zaměstnance a zaměstnavatele podle platné právní úpravy, zdůraznit změny, které byly provedeny přijetím nového zákoníku práce, upozornit na výklad ustanovení zákoníku práce a na některé významné otázky a celkově zhodnotit oblast odpovědnosti za škodu zaměstnance a zaměstnavatele. 7

8 2. Právní odpovědnost 2.1 Pojem právní odpovědnosti Za porušení povinností stanovených společenskými normami mohou nastat různé druhy odpovědnosti. Hodnocení jednání jednotlivce probíhá z mnoha různých hledisek, konkrétní jednání může být hodnoceno z hlediska práva, mravních a politických norem a dalších hodnotových systémů. Odpovědnost je rovněž kategorií filozofickou, psychologickou, ekonomickou apod. Hodnocení z různých aspektů a různými hodnotovými systémy se může shodovat, ale může se i lišit nebo být zcela protikladné. Pojetí odpovědnosti se rovněž vytváří a vyvíjí v průběhu času v závislosti na společenských, ekonomických a politických podmínkách. Odpovědností se obecně rozumí povinnost nést následky svého jednání. Právní odpovědnost je jenom jedním z druhů odpovědnosti a rozumí se jí povinnost nést za porušení povinnosti následky stanovené právními normami. Kromě odpovědnosti právní se rozlišuje zejména odpovědnost morální a politická. Podle okolností porušení povinnosti může vedle sebe nastat více druhů odpovědnosti. Zatímco z porušení morální nebo politické povinnosti může nastat pouze odpovědnost morální a politická, z porušení právní povinnosti může vzniknout odpovědnost nejen právní, ale i morální a politická. Základní zásadu úpravy právní odpovědnosti stanoví Listina základních práv a svobod v čl. 2 odst. 2, z něhož vyplývá, že právní odpovědnost může být státní mocí uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Z toho rovněž vyplývá, že hranice mezi právní odpovědností a jinými druhy odpovědnosti je právně vymezena striktně primárními normativními akty. Rozsah a meze právní odpovědnosti nelze měnit jinak než zákonem, a to v souladu s ústavním pořádkem. Právní úprava odpovědnosti vychází z filozoficko-etických názorů na to, jakým 8

9 způsobem je člověk odpovědný za svoje chování. Porušení povinnosti má za následek újmu zájmům a hodnotám, které jsou pro společnost významné a z tohoto důvodu jsou chráněny. V případě nutnosti je splnění právních povinností vynucováno specifickými právními prostředky. Právní řád upravuje pouze to, za co je jednotlivec odpovědný právně. 1 Pod pojmem odpovědnosti se převážně rozumí nutnost nést následky svého jednání. Odpovědnost je tak sankcí, která následuje v případě porušení povinnosti. Odlišnou koncepci představil V. Knapp, který považuje odpovědnost nikoli za sankci samotnou, ale za hrozbu sankcí. V. Knapp předpokládá, že odpovědnost vzniká současně se vznikem povinnosti a ten, kdo je povinen, odpovídá za splnění povinnosti a nikoli teprve ex post za to, že nesplnil. K tomuto názoru uvádí Š. Luby, že v důsledku pojetí odpovědnosti nikoliv jako následku porušení právního vztahu, ale jako hrozby sankcí by odpovědnost ztratila svou represivní, reparační a satisfakční funkci a zůstala by jí jen povaha prevence. M. Kalenská vymezila odpovědnost jako právní kategorii s dvěma fázemi, kdy první fáze nastává během primární povinnosti a působí preventivně a druhá fáze se uplatní v případě nesplnění primární povinnosti a působí uložením sankce. 2 Převažující právní teorie zastává názor, že právní odpovědnost je sankcí za porušení povinnosti a nikoli hrozba sankcí. Pojetí odpovědnosti jako hrozby sankcí by ve svém důsledku znamenalo zaměnit pojmy povinnost a odpovědnost. Hrozba sankcí může být latentní fází odpovědnosti, znamená to však pouze možnost, že v případě porušení povinnosti ke vzniku odpovědnosti dojde. Nejedná se však o odpovědnostní právní vztah, protože tato potencionální fáze odpovědnosti existuje mimo právní vztah, který vzniká až porušením povinnosti. Pro účely praxe platí, že právní odpovědnost je sankce za porušení právní povinnosti s 1 Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, str Bělina, M., a kol. Pracovní právo. Praha: C.H. Beck, 2007, str

10 tím, že hrozba sankcí je potenciální fáze odpovědnosti znamenající určitou možnost vzniku odpovědnosti (sankce). Právní odpovědnost je tak sekundární (sankční) povinnost, která nastává porušením primární povinnosti stanovené právními normami. 3 K porušení povinnosti dochází v případě, že ten, kdo byl k něčemu povinen, tuto povinnost nesplnil a nechoval se v souladu s touto povinností. Může se přitom jednat o komisivní porušení povinnosti pokud se ten, kdo byl k něčemu povinen, choval tak, jak se chovat neměl, nebo se může jednat o omisivní porušení povinnosti subjekt se nezachoval takovým způsobem, jakým se zachovat měl. Jedná se tedy o povinnost něco konat, kterou porušuje subjekt, který nekoná to, co podle povinnosti konat měl, a o povinnost něčeho se zdržet, kterou porušuje subjekt, pokud se chová tak, jak se chovat neměl. Porušení povinnosti je objektivní stav, který je v právu posuzován odděleně od otázky deliktní způsobilosti subjektu Následky porušení právní povinnosti Porušení povinnosti ohrožuje práva a zájmy jiných subjektů i zájmy společnosti, a proto jsou s neplněním nebo porušením povinnosti spjaty právní následky. Tyto právní následky mohou být různé povahy. Jejich účelem je vždy, aby k porušování povinnosti nedocházelo a aby následky porušení povinnosti byly v co nejvyšší míře napraveny. Otázkou právní teorie a filozofie je problém, v jakém vztahu je úmyslné a nedbalostní jednání člověka, a jak lze tato jednání postihovat v souladu s principy spravedlnosti. Právo předvídá různé následky nesplnění povinnosti podle povahy věci a i nezaviněné porušení povinnosti může mít určité právní následky, které však směřují nikoliv k tomu, aby subjekt byl postižen újmou, ale především k nahrazení způsobené újmy. 3 Jouza, L. Zákoník práce s komentářem včetně aplikace občanského zákoníku. Praha: Polygon, 2008, str Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, str

11 Úprava odpovědnosti v tomto případě plní restituční funkci následků nezaviněného porušení povinnosti. Záležitostí právně-filozofických úvah je řešení otázky, které subjekty mají nést svým jménem následky porušení povinnosti, a to v závislosti na dosažení určité úrovně intelektuální a volní vyspělosti, jež obvykle souvisí s dosažením určitého věku. Právním následkem porušení právní povinnosti je zpravidla trvání původní povinnosti a možnost splnění této povinnosti vynutit, to znamená, že porušení povinnosti většinou na další trvání povinnosti nemá vliv. Důsledkem porušení povinnosti je ovšem možnost vynucení původní povinnosti státním donucením za podmínky, že vynucení splnění původní možnosti je možné. Splnění původní povinnosti donucením je možné zejména u povinností, jejichž obsahem je něco dát či případně něco konat, naopak u povinností, jejichž obsahem je zdržet se určitého chování, je přímé vynucení obtížně realizovatelné nebo dokonce nemožné. Jiným možným následkem je vznik nové povinnosti toho, kdo porušení povinnosti zaviněně způsobil. Tato sekundární povinnost nastává zejména v případech, kdy se ten, kdo byl povinen k určitému jednání, choval jinak, než se v souladu se svou povinností chovat měl. Jako důsledek porušení právní povinnosti mohou vzniknout i jiné právní následky. Tyto právní následky mají sankční povahu a řadí se mezi ně například neplatnost právního úkonu, zánik práva a další následky. Některé z těchto následků nastávají bezprostředně po porušení právní povinnosti, jiné vyžadují další skutečnosti, jako je například rozhodnutí soudu. S porušením právní povinnosti může být spjat jen některý z výše uvedených následků nebo jich může nastat společně více vedle sebe. Kromě těchto následků porušení povinnosti je společností kladen důraz na předcházení neplnění povinností. Za tímto účelem působí zejména veřejné mínění a formuje se společenské a individuální 11

12 vědomí, přičemž metody prevence jsou velmi různorodé. 2.3 Formy odpovědnosti Na základě vztahu objektivních a subjektivních předpokladů se rozlišuje více forem odpovědnosti. Jednou z forem je odpovědnost za zavinění (subjektivní odpovědnost), která se rozlišuje na odpovědnost úplnou a odpovědnost za presumované zavinění s možností je přesvědčivými důvody vyvrátit. Pod pojem odpovědnosti v širším smyslu se zahrnují i případy, kdy sekundární povinnost vznikne, ačkoli nedošlo k zaviněnému porušení povinnosti subjektem, jemuž tato sekundární povinnost vznikne. Tento případ vzniku sekundární odpovědnosti se nazývá objektivní odpovědností a je další formou odpovědnosti. Obecně se definuje jako odpovědnost za porušení práva bez ohledu na skutečnost, zda nositel povinnosti porušení zavinil či nikoliv. Právní systém je nucen reagovat na stále se zvyšující složitost vztahů a z tohoto důvodu nachází v současném právním řádu objektivní odpovědnost široké uplatnění. Významné místo má zejména v právu soukromém. 5 V případech uplatnění objektivní odpovědnosti vystupuje do popředí intenzivní veřejný zájem zajistit právě formou tohoto typu odpovědnosti účinnější právní ochranu těm, kteří jsou škodlivými následky postiženi. Jedná se o nutnost spravedlivého a přiměřeného rozložení rizik, práv a povinností mezi subjekty, pokud dojde k následku, který je v rozporu s právem. Institut objektivní odpovědnosti v tomto případě chrání ty, jimž vnikla škoda, resp. jiný stav odporující právu. Zatímco u odpovědnosti za zavinění je předmětem zkoumání, zda subjekt následek skutečně zavinil, u odpovědnosti objektivní se zavinění jako podmínka odpovědnosti nevyžaduje. Důkaz o zaviněném protiprávním úkonu odpovědného subjektu by byl 5 Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, str

13 obtížný, často dokonce úplně nemožný. Odpovědnost bez ohledu na zavinění se dělí na objektivní odpovědnost absolutní bez možnosti liberace a odpovědnost objektivní s připuštěním liberačních důvodů. V případě tohoto druhu objektivní odpovědnosti se subjekt zprostí odpovědnosti, pokud prokáže, že škodlivý následek byl způsoben skutečností, kterou zákon připouští jako liberační důvod. Za tento důvod se zpravidla považuje vyšší moc, tj. neodvratitelná okolnost, které nemůže být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, jež lze rozumně požadovat. Liberační důvody připouští většina soukromoprávních institutů založených na objektivní odpovědnosti. Odpovědnost upravená veřejným právem a soukromým právem vykazuje řadu odlišností. Proto se zřetelně rozlišují různé systémy právní odpovědnosti. Ve veřejném právu se navíc rozlišuje trestněprávní odpovědnost, správněprávní odpovědnost a disciplinární odpovědnost. Odpovědnost za porušení povinnosti ve vztazích upravených soukromoprávní metodou úpravy je postihovaná sankcemi typickými pro soukromoprávní metodu úpravy vztahů a projevuje se v různých konkrétních formách. Jednotlivé druhy odpovědnosti se navzájem překrývají a doplňují. V podrobnostech je odlišně upravena odpovědnost podle občanského zákoníku, obchodního zákoníku, zákoníku práce a podobně. V dalších kapitolách se tato práce bude zabývat již pouze odpovědnostními vztahy v pracovním právu. 13

14 3. Pojem odpovědnosti v pracovním právu Pracovněprávní odpovědnost je zvláštní kvalifikovaný druh pracovněprávní povinnosti, jejíž vznik jako sekundární povinnosti předpokládá porušení primární právní povinnosti. 6 Pracovněprávní odpovědnostní vztah je oproti jiným odpovědnostním vztahům specificky koncipován jako vztah odvozený, který nemůže existovat samostatně bez předchozího základního pracovněprávního vztahu. To znamená, že pracovněprávní odpovědnost může vzniknout pouze za předpokladu, že již dříve existoval základní pracovněprávní vztah. Ve své další existenci je ovšem pracovněprávní odpovědnostní vztah nezávislý na trvání základního pracovněprávního vztahu a může jej po jeho skončení přetrvat. Od ostatních odpovědnostních vztahů se pracovněprávní odpovědnostní vztah liší rovněž svým předmětem, který je obecně vymezen předmětem pracovního práva, resp. předmětem základního pracovněprávního vztahu. Předmětem (objektem) individuálního pracovněprávního vztahu je konání práce za odměnu zaměstnancem. 7 Specifikem pracovněprávního odpovědnostního vztahu je dále z hlediska formy odpovědnosti za škodu typická odpovědnost zaměstnance za zavinění, dále, že zaměstnanec nenese riziko vyplývající z provozu zaměstnavatele, odpovídá zásadně jen za skutečnou škodu a rozsah odpovědnosti zaměstnance za škodu je v řadě případů omezen. Naproti tomu odpovědnost zaměstnavatele za škodu je vždy objektivní. Porušení pracovněprávních povinností může vyvolat i vznik jiných druhů odpovědnosti, a to zejména trestněprávní, správněprávní a občanskoprávní odpovědnosti. Druhy odpovědnosti podle jednotlivých právních odvětví se překrývají a doplňují a v mnoha případech může jedním porušením pracovněprávní povinnosti 6 7 Bělina, M., a kol. Pracovní právo. Praha: C.H. Beck, 2007, str Bělina, M., a kol. Pracovní právo. Praha: C.H. Beck, 2001, str

15 dojít k realizaci více typů odpovědnosti. Na druhou stranu může pracovněprávní odpovědnost nastat nejen v případě, kdy dojde k porušení pracovněprávních povinností, ale i v případě, kdy dojde k porušení povinností stanovených jinými právními odvětvími, např. občanským nebo správním právem. Vznik pracovněprávní odpovědnosti tedy není vždy bezpodmínečně vázán na porušení pracovněprávních povinností. Pro pracovněprávní odpovědnost je stejně jako pro jinou právní odpovědnost charakteristická možnost její vynutitelnosti státním donucením, to znamená splnění právní povinnosti hrozbou státního donucení nebo splnění povinnosti pod tímto nátlakem. Za odpovědnost se ovšem považují i případy, kdy je pod hrozbou státního donucení plněno dobrovolně. Tímto charakteristickým rysem vynutitelnosti státním donucením se pracovněprávní odpovědnost podstatně odlišuje od jiných druhů odpovědnosti, jako je například odpovědnost morální. O odpovědnost se jedná pouze v tom případě, že následkem porušení primární pracovněprávní povinnosti vznikne povinnost sekundární odpovědnostní. Vznikem této sekundární povinnosti dojde ke změně právního postavení povinného subjektu, která vždy spočívá ve zhoršení jeho právního postavení. Odpovědnému subjektu vzniká povinnost snášet nepříznivé důsledky jeho porušení pracovněprávní povinnosti, které se liší od původní primární povinnosti. V důsledku porušení primární povinnosti může za trvání primární povinnosti vzniknout sekundární povinnost, jako například u odpovědnosti za škodu, nebo může vzniknout nová odpovědnostní povinnost, ale primární povinnost přitom zanikne. Povinnost vyplývající z odpovědnostního vztahu převážně spočívá v dání něčeho, dále může směřovat ke konání něčeho nebo k opomenutí či snášení něčeho odpovědným subjektem. V důsledku porušení povinnosti vzniká mezi příslušnými subjekty vztah nový odpovědnostní. Tento nový vztah reflektuje porušení pracovněprávní povinnosti a jeho obsah tvoří odpovědnostní povinnosti na straně narušitele práva a oprávnění na straně poškozeného. 15

16 4. Druhy pracovněprávní odpovědnosti 4.1 Závazková a mimozávazková odpovědnost V rámci pracovního práva lze nahlížet na třídění druhů odpovědnosti z několika hledisek. Z hlediska vzniku odpovědnosti se rozlišuje odpovědnost závazková, pokud jde o následek porušení původního smluvního závazku, nebo mimozávazková, jedná-li se o následek jiného protiprávního úkonu než porušení původního smluvního závazku nebo o událost zvlášť kvalifikovanou zákonem. Toto dělení nabývá významu zejména u odpovědnosti za škodu. Pracovní právo však upravuje odpovědnost za škodu jednotně a nerozlišuje, zda povinnost k náhradě škody vznikla porušením smluvního závazku nebo mimosmluvní povinnosti. Příkladem závazkové odpovědnosti může být povinnost zaplatit smluvní pokutu v případě porušení konkurenční doložky zaměstnancem podle 310 odst. 3 ZPr. Za zvláštní mimozávazkovou odpovědnost bývá teorií považováno bezdůvodné obohacení (majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo získaný z neplatného právního úkonu, plněním z právního důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů). Na bezdůvodné obohacení se vztahují ustanovení občanského zákoníku. 4.2 Hmotná a jiná než hmotná odpovědnost a odpovědnost realizovaná jinými orgány než účastníky pracovněprávního vztahu Z jiného hlediska je možné odpovědnost třídit na hmotnou a jinou než hmotnou odpovědnost a odpovědnost realizovanou jinými orgány než účastníky pracovněprávního vztahu. Hmotná odpovědnost spočívá v určitém hmotném plnění, resp. v povinnosti strpět krácení majetkových nároků. Do hmotné pracovněprávní odpovědnosti řadíme především odpovědnost za škodu, která dosahuje největšího 16

17 významu, a to odpovědnost za škodu zaměstnance i zaměstnavatele. 8 Do tohoto typu odpovědnosti dále patří odpovědnost za prodlení, jež byla v 326 ZPr upravena delegací na příslušná ustanovení občanského zákoníku, 9 a to do vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne Tento nález Ústavního soudu zrušil 4 ZPr, podle něhož se občanský zákoník na pracovněprávní vztahy použije jen tehdy, jestliže to zákoník práce výslovně stanoví. Zrušení 4 ZPr znamená opuštění principu delegace a přiklonění se k principu subsidiarity občanského zákoníku. To znamená, že ustanovení občanského zákoníku mohou být použita ve všech případech, kdy zákoník práce neobsahuje zvláštní úpravu, přestože na ustanovení občanského zákoníku výslovně neodkazuje. 10 Předchozí úprava zákoníku práce z roku 1965 obsahovala samostatná ustanovení o prodlení, přičemž výše úroků z prodlení byla stanovena shodně jako pro občanskoprávní vztahy. Úroky z prodlení ve výši stanovené pro občanskoprávní vztahy může požadovat subjekt pracovněprávního vztahu, jehož peněžitý nárok nebyl včas a řádně uspokojen. Charakter odpovědnostního plnění za má i povinnost zaplatit smluvní pokutu podle 310 odst. 3 ZPr, jež je typickou závazkovou odpovědností v případě porušení konkurenční doložky ze strany zaměstnance. Výše sjednané smluvní pokuty, požadované po zaměstnanci, který porušil závazek nevykonávat po skončení pracovního poměru činnost soutěžní povahy, musí odpovídat povaze a významu peněžitého vyrovnání poskytnutého zaměstnanci. Hmotnou pracovněprávní odpovědností je podle 69 ZPr i povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru, která vychází z předpokladu, že byl li právním úkonem porušen zákon, což bylo potvrzeno rozhodnutím soudu, náleží zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Protiprávní ukončení pracovního vztahu spočívá ve výpovědi, 8 9 Odpovědnost za škodu je popsána v samostatných kapitolách 5. a 6. Tj. na 517 OZ 10 Souhrnně je obsah nálezu Ústavního soudu ze dne vyložen v kapitole

18 okamžitém zrušení pracovního poměru nebo zrušení pracovního poměru ve zkušební době jednostranným právním úkonem zaměstnavatele. Na druhou stranu je v 70 ZPr upravena možnost zaměstnavatele požadovat na zaměstnanci náhradu škody, která mu vznikla tím, že zaměstnanec neplatně rozvázal pracovněprávní poměr. Hmotná pracovněprávní odpovědnost zaměstnavatele vzniká i v případě, že zaměstnavatel protiprávně převede zaměstnance na jinou práci, než která odpovídá sjednanému druhu práce v pracovní smlouvě. Jestliže zaměstnanec práci nekonal, náleží mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku ( 208 ZPr). V právní teorii je zastáván názor, že o odpovědnost se nejedná v případech, kdy zaměstnanci nevznikne nárok na určité plnění pro nesplnění stanovených podmínek. Příkladem může být situace, kdy zaměstnanec nezíská prémie pro nesplnění stanovených ukazatelů. Odpovědnost v tomto případě není dána, neboť zaměstnanci v daném případě nárok na prémie nevznikne a není tedy tohoto práva zbaven. Nevzniká nová odpovědnostní povinnost strpět nevyplacení prémií, protože nárok na plnění vůbec nevznikl. 11 Jiná než hmotná pracovněprávní odpovědnost spočívá v povinnosti, která nemá hmotnou povahu. Za tento typ odpovědnosti je třeba považovat povinnost strpět rozvázání pracovního poměru jednostranným právním úkonem jako následek porušení právní povinnosti. Příkladem této odpovědnosti je okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem i zaměstnancem, které je upraveno 55 a 56 ZPr. Důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem spočívají především v pravomocném odsouzení zaměstnance pro úmyslný trestný čin, kdy musí jít o takový důsledek spáchání úmyslného trestného činu, který zaměstnance vyřazuje podle rozsudku po dobu nejméně jednoho roku z pracovního procesu, v případě odsouzení pro úmyslný trestný 11 Jouza, L. Zákoník práce s komentářem včetně aplikace občanského zákoníku. Praha: Polygon, 2008, str

19 čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním postačuje odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně šesti měsíců. Dalším důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele je porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k práci vykonávané zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním zvlášť hrubým způsobem. Zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže by dále podle lékařského posudku nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu nemohl konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví a zaměstnavatel mu zároveň neumožnil ve stanovené lhůtě 15 dnů od předložení posudku či rozhodnutí výkon jiné vhodné práce, nebo jestliže zaměstnavatel zaměstnanci nevyplatil mzdu nebo plat nebo jejich náhradu, případně jakoukoliv část této mzdy, platu nebo náhrady do 15 dnů od uplynutí pravidelného termínu splatnosti. V případě okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance navíc zaměstnanci přísluší odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku. U výpovědi dané zaměstnavatelem se jedná o odpovědnostní vztah pouze v případě 52 písm. g) ZPr, tedy v případě, že zaměstnavatel dá zaměstnanci výpověď, jsou li u něj dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů, pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů, jestliže byl v posledních 6 měsících na tuto možnost písemně upozorněn. O odpovědnostní vztah jde rovněž, je-li zaměstnavatelem dána výpověď podle 52 písm. f) ZPr pro neuspokojivé pracovní výsledky zaměstnance. V případě odstoupení od pracovní smlouvy jde o odpovědnostní vztah u odstoupení podle 36 odst. 2 ZPr, kdy odpovědnostní povinnost strpět odstoupení zaměstnavatele od pracovní smlouvy vznikne zaměstnanci, který nenastoupí do práce ve sjednaný den, aniž mu v tom bránila překážka v práci, nebo do týdne neuvědomí zaměstnavatele o této překážce. 19

20 Odpovědnostní povinnost z jiné než hmotné pracovněprávní odpovědnosti zaměstnance vzniká také v podobě nutnosti strpět krácení dovolené o 1 až 3 dny podle 223 odst. 2 ZPr pokaždé, pokud zaměstnanec neomluveně zameškal směnu, přičemž neomluvená zameškání kratších částí jednotlivých směn se mohou sčítat. O pracovněprávní odpovědnost se může jednat i v některých případech, kdy jsou zaměstnanci nebo zaměstnavateli ukládány sankce jiným orgánem. Zda se ovšem jedná o odpovědnost pracovněprávní nebo odpovědnostní vztah jiného právního odvětví, je v některých případech značně sporné. Zejména může jít o správněprávní odpovědnost. Odpovědnost zaměstnavatele za přestupky a správní delikty může vzniknout porušením povinnosti stanovené zákonem o zaměstnanosti 12, například pokud zaměstnavatel nesplní povinný podíl zaměstnávání osob se zdravotním postižením (fyzická osoba podle 139 odst. 2 písm. b) a právnická osoba podle 140 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti) nebo pokud neplní oznamovací povinnost podle 139 odst. 2 písm. d) a 140 odst. 2 písm. d) tohoto zákona. Zákonem o zaměstnanosti jsou stanoveny pokuty za jednotlivé přestupky a správní delikty. Sankce za porušení povinností jsou dále stanoveny zákonem o inspekci práce 13, který upravuje například přestupky a správní delikty na úseku pracovní doby ( 15 a 28 zákona o inspekci práce) nebo na úseku bezpečnosti práce ( 17 a 30 zákona o inspekci práce). Vzhledem k třídění odpovědnosti na hmotnou, jinou než hmotnou a odpovědnost realizovanou jinými orgány než účastníky pracovněprávního vztahu je nutné uvést, že tyto druhy odpovědnosti se v jednotlivých případech překrývají a navzájem doplňují. 4.3 Individuální a kolektivní odpovědnost Zákon č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti Zákon č. 251/2005 Sb. o inspekci práce 20

21 Dělení odpovědnosti na individuální a kolektivní nabývá významu především u odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, podle 252 a násl. ZPr. Například uzavřel li zaměstnanec dohodu o odpovědnosti, může od ní při společné odpovědnosti odstoupit mimo jiné i proto, že na pracoviště byl zařazen jiný zaměstnanec nebo ustanoven jiný vedoucí nebo jeho zástupce ( 253 odst. 1 ZPr). Dále například pokud podle 254 odst. 3 ZPr zaměstnanec se společnou odpovědností, jehož pracovní poměr skončil, nepožádá zároveň o provedení inventarizace, odpovídá za případný schodek zjištěný nejbližší inventarizací na jeho dřívějším pracovišti. Ovšem i při společné odpovědnosti za schodek se podle 260 ZPr jednotlivým zaměstnancům určí podíl náhrady podle poměru jejich dosažených hrubých výdělků, přičemž výdělek vedoucího a jeho zástupce se započítává v dvojnásobné výši - nejedná se tedy o solidární odpovědnost. V ostatních případech odpovědnosti odpovídají zaměstnanci rovněž v individuálně určeném rozsahu, a to podle 257 odst. 5 ZPr, kdy každý zaměstnanec hradí poměrnou část škody podle míry svého zavinění. 4.4 Subjektivní a objektivní odpovědnost I v pracovním právu rozlišujeme odpovědnost za zavinění a odpovědnost bez zřetele na zavinění, tj. objektivní odpovědnost. Odpovědnost zaměstnance je odpovědností za zavinění. Odpovědností bez zřetele na zavinění je vždy odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Více o odpovědnosti za zavinění a odpovědnosti bez zřetele na zavinění je uvedeno výše v článku

22 5. Odpovědnost za škodu 5.1 Charakteristické rysy úpravy náhrady škody Odpovědnost za škodu dosahuje mezi ostatními druhy odpovědnosti největšího významu. Problematika náhrady škody patří k nejdůležitějším záležitostem pracovněprávních vztahů. Úpravou náhrady škody v pracovněprávních vztazích je z důvodu ochrany zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu omezena smluvní volnost subjektů. Možnost upravit volně obsah pracovněprávního vztahu zákoník práce v některých případech nedovoluje a stanoví povinnost jednat v souladu s právní normou bez možnosti odchýlení a to i v případě, že by zaměstnavatel i zaměstnanec s odchylnou úpravou souhlasili. Nová úprava zákoníku práce liberalizuje pracovněprávní vztahy podle zásady co zákon nezakazuje, to je dovoleno. Tato zásada je protikladná proti dřívější praxi, podle níž bylo naopak možné sjednávat pouze to, co bylo dovoleno. Smluvní volnost zaměstnance a zaměstnavatele při sjednávaní pracovních smluv a vzájemných práv však není neomezená. Ustanovení 2 odst. 1 ZPr vymezuje tři okruhy omezení výše uvedené zásady. Takovým omezením je výslovný zákaz zákoníkem práce, povaha jeho ustanovení, ze kterého vyplývá, že se od něj není možné odchýlit, a taxativní výčet ustanovení v 363 odst. 1 ZPr, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, pokud odchýlení není ve prospěch zaměstnance. Odchýlení proto nebylo možné u ustanovení o náhradě škody, nebylo-li zákoníkem práce stanoveno jinak, jako je tomu například u 382 ZPr. 14 Správné vyřešení otázky, zde je v konkrétním případě možné odchýlit se ZPr stanoví, že náhradu za ztrátu na výdělku a náhradů nákladů na výživu pozůstalých vyplácí zaměstnavatel jednou měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob 22

23 od ustanovení zákoníku práce způsobuje v praxi nemalé obtíže. Dne vyhlásil Ústavní soud nález (Pl. ÚS 82/06) publikovaný pod č. 116/2008 Sb., kterým částečně vyhověl návrhu na zrušení některých ustanovení zákoníku práce, která byla podle stížnosti skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky protiústavní. Ústavní soud zároveň vyslovil názory důležité pro interpretaci ustanovení zákoníku práce. Stížnost směřovala mimo jiné proti 2 odst. 1 ZPr, jehož ustanovení byla napadena jako příliš komplikovaná, neurčitá, navzájem nepropojená a ponechávající malý prostor pro smluvní volnost. Nálezem Ústavního soudu byla v 2 odst. 1 ZPr zrušena 2., 3. a 5. věta, a tím byla posílena smluvní volnost účastníků pracovněprávního vztahu mimo jiné i v oblasti náhrady škody, protože již neplatí, že není možné odchýlit se od úpravy náhrady škody, nestanovil li zákoník práce jinak. Zrušení tohoto ustanovení úpravu náhrady škody liberalizuje a zaměstnanec se zaměstnavatelem si mohou v oblasti náhrady škody dohodnout práva a povinnosti odlišným způsobem, ovšem pouze za podmínky, že je zákoník práce výslovně nestanoví nelze například dohodou navyšovat limit pro náhradu škody podle 257 odst. 2 ZPr nebo 258 odst. 1 ZPr. Tímto způsobem byl v 2 odst. 1 ZPr rovněž zrušen zákaz odchýlení se od ustanovení, která odkazují na použití občanského zákoníku, a ustanovení, která ukládají povinnost, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Zrušení zákazu odchylovat se od ustanovení o náhradě škody lze považovat za pozitivní. Toto bude zásadně ve prospěch zaměstnanců, neboť zákon takto zakazoval sjednat či stanovit výhodnější podmínky pro náhradu škody, která vznikla zaměstnanci. Pro zaměstnance zřejmě nebude mít nepříznivý dopad ani zrušení pravidla, že od ustanovení ukládajícího povinnost je možné odchýlení jen ve prospěch zaměstnance, protože z ustanovení zákoníku práce vyplývá, že zaměstnavatel nemůže výplaty. 23

24 nároky snižovat, není-li to zákonem připuštěno. 15 Námitka skupiny poslanců směřovala i k zákoníkem práce upravenému vztahu k občanskému zákoníku, a proto bylo napadeno i ustanovení 4 ZPr. Důvodová zpráva k návrhu nového zákoníku práce uvádí, že princip delegace byl zvolen proto, že se jeví pro úpravu pracovněprávních vztahů jako výhodnější, tento přístup je jednodušší a pro uživatele poskytuje vyšší uživatelský komfort. Zákoník práce z roku 1965 vycházel z úplné samostatnosti pracovního práva vůči právu občanskému a vylučoval subsidiaritu občanského zákoníku. Subsidiární použití právních norem občanského zákoníku bude podle důvodové zprávy k návrhu nového zákoníku práce moci přijít v úvahu až v návaznosti na rekodifikaci občanského práva. Myšlenka přehlednosti a vyšší jednoduchosti se však při použití principu delegace v praxi nepotvrdila. Navrhovatelé odůvodňovali svůj návrh tím, že využitím koncepce delegace ve spojení s několika způsoby vymezení dipozitivnosti a kogentnosti ustanovení je úprava zákoníku práce věcně nesprávná, nesmyslná, nesrozumitelná a zakládající neaplikovatelnost řady jeho ustanovení a vede ke kogentnosti celého zákoníku práce. Koncepce delegace občanského zákoníku zakládá právní nejistotu a nestabilitu a přináší značné aplikační problémy. 16 Ústavní soud s námitkami navrhovatelů souhlasil a 4 ZPr byl zrušen s tím, že použitá metoda delegace uplatnění občanského zákoníku značně omezila, čímž do jisté míry zpřetrhala základní funkční vazby k obecnému soukromému právu a vnesla do pracovněprávních vztahů značnou míru nejistoty. Ústavní soud navíc uvedl, že princip delegace, jak byl zakotven, nebyl souladný s principy právního státu, a občanské právo je obecným soukromým právem subsidiárně platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím. Z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud považuje princip 15 Šubrt, B. První úvahy k rozhodnutí Ústavního soudu o zákoníku práce, Práce & mzda, č. 4/2008, str Nález Ústavního soudu ze dne , publikovaný pod č. 116/2008, Odůvodnění, odstavec

25 subsidiárního použití občanského zákoníku (použití občanského zákoníku vždy, když zákoník práce záležitost sám neupravuje) za vhodnější a přirozenější. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu uvedl, že v ustanovení 2 odst. 1 ZPr má být realizován základní princip vyplývající z Ústavy a Listiny základních práv a svobod označovaný jako princip co není zakázáno, je dovoleno. Účastníkům pracovněprávního vztahu se nově otevřela nejen možnost upravit práva a povinnosti jinak, než stanoví zákon, ale také možnost upravit to, co zákoník práce neřeší vůbec. Jakkoliv zvolená koncepce nepochybně odpovídá charakteru soukromoprávních vztahů, je obecně liberálnější než úprava předchozí a jakoby podstatně rozšiřuje smluvní volnost účastníků, je z hlediska ústavněprávního akceptovatelné, aby tato volnost nebyla neomezená, a to z důvodu respektování principu ochrany slabší strany pracovněprávního vztahu. 17 Zrušení všech výše uvedených ustanovení zákoníku práce nastalo vyhlášením nálezu ve Sbírce zákonů. Stav založený zrušením příslušných ustanovení není pro své nedostatky a nepřesnosti trvalý. Rovněž některá ustanovení spjatá s výše popsanými ustanoveními nebyla napadena, a proto v zákoníku práce nadále zůstávají. V nejbližší době bude nutné přijmout novelu zabývající se odstraněním rozporů a obsahující komplexní úpravu základních principů. Do uvolněného 4 zákoníku práce by na základě návrhu Ministerstva práce a sociálních věcí mohlo být vloženo ustanovení následujícího znění: Na případy neupravené tímto zákonem se použijí předpisy obecného občanského práva, ledaže to odporuje zásadám pracovního práva. 18 Budou provedeny celkové zásadní koncepční změny zákoníku práce, které rovněž odstraní řadu chyb a dalších nepřesností. 17 Nález Ústavního soudu ze dne , publikovaný pod č. 116/2008, Odůvodnění, odstavec Příloha č. 1 k Přehledu námětů ke koncepčním změnám v zákoníku práce, Více v tiskové zprávě Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne

26 Jak již bylo uvedeno výše, smluvní volnost zaměstnance a zaměstnavatele při sjednávání vzájemných práv nemůže být neomezená. Pracovní právo při tomto omezení vychází ze zkušenosti, že svobodná vůle uchazeče o zaměstnání, zejména při uzavírání pracovní smlouvy, může být ekonomicky a sociálně determinována. Fyzická osoba ucházející se o práci může pod tlakem ustoupit ze svých představ, a proto právní úprava stanoví předepsané podmínky přímo, bez ohledu na vůli smluvních stran. 19 Zatímco občanskoprávní úprava odpovědnosti za škodu vychází z rovného postavení subjektů, pracovněprávní úprava zvýhodňuje zaměstnance. V občanskoprávní úpravě náhrada škody odpovídá zjištěné škodě, rozsah náhrady škody zaměstnancem zaměstnavateli je limitován. Rovněž předpoklady vzniku odpovědnosti se u zaměstnance a zaměstnavatele liší. Právní úprava náhrady škody vychází z odpovědnostního právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který je svým vznikem závislý na pracovněprávním vztahu podle 3 ZPr. 20 Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je vznik škody při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v důsledku porušení povinností nebo na základě jiné právní skutečnosti. V případě odpovědnosti zaměstnance za škodu se rovněž vyžaduje jeho zavinění. V případě kumulace více škodných událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti v každém škodném případě zvlášť Hochman, J., Kottnauer, A., Úlehlová, H. Nový zákoník práce s komentářem, použitelnou judikaturou a předpisy souvisejícími. Praha: Linde, 2008, str Základními pracovněprávními vztahy podle 3 ZPr jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. 18 Nutnost zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zvlášť pro každý případ konstatoval rozsudek NS, sp.zn. 21 Cdo 1111/2001, SJ č. 10/2002, str

27 5.2 Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu Škoda Škodou se rozumí majetková újma vyjádřitelná v penězích. Jedná se tedy o škodu, kterou je možno vyčíslit. Skutečnou škodu můžeme charakterizovat jako částku, o kterou se zmenšila hodnota majetku poškozeného. Za skutečnou škodu se u zaměstnance považuje rovněž ušlý výdělek, protože slouží k zajištění existence zaměstnance, případně jeho rodiny. Ušlým ziskem (jinou škodou) rozumíme to, oč se majetek poškozeného v důsledku škodné události nezvětšil, ačkoliv by jinak k tomuto zvětšení došlo. Rozlišení skutečné škody a ušlého zisku je zásadní vzhledem ke skutečnosti, že v převážné většině případů se hradí pouze skutečná škoda. Náhrada ušlého zisku se poskytuje pouze ve výslovně stanovených případech. Samotný závazek, byť vykonatelný, nemůže být ještě škodou před splněním závazku, a to i proto, že není jisté, že k majetkové újmě vůbec dojde. Příkladem může být uložení pokuty zaměstnavateli, kdy ke zmenšení majetkové podstaty u zaměstnavatele nedojde již okamžikem uložení pokuty pravomocným rozhodnutím, ale teprve uhrazením pokuty. 22 Odpovídá-li zaměstnavatel zaměstnanci za škodu podle ustanovení 265 odst. 2 ZPr proto, že zaměstnanci nebylo vyplaceno odstupné, na které by mu nebýt porušení povinnosti zaměstnance jednajícího jménem zaměstnavatele vznikl nárok, jde o skutečnou škodu ve výši nevyplaceného odstupného. 23 Rovněž ke vzniku škody u odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání nedojde již tím, že se zhorší zdravotní stav 22 Hochman, J., Kottnauer, A., Úlehlová, H. Nový zákoník práce s komentářem, použitelnou judikaturou a předpisy souvisejícími. Praha: Linde, 2008, str Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp.zn. 21 Cdo 1006/

28 poškozeného zaměstnance, ale teprve tehdy, jestliže důsledky zhoršení zdravotního stavu, které se projevily u poškozeného, lze vyjádřit v penězích. Škoda se hradí v penězích, pokud ji odpovědný subjekt neodčiní uvedením v předešlý stav. Pokud je tedy uvedení v předešlý stav možné, má podle obecného pojetí odpovědný subjekt možnost volby, zda škodu uhradí v penězích nebo zda ji odčiní uvedením v předešlý stav. Komentáře různých autorů dovozují, že zákoník práce upřednostňuje náhradu škody v penězích před náhradou uvedením v předešlý stav. 24 Tento názor dovozuje i judikatura: Celkové pojetí právní úpravy náhrady škody podle zákoníku práce nasvědčuje tomu, že z hlediska povinnosti nahradit škodu je namístě zpravidla náhrada v penězích. Tomu, kdo za škodu odpovídá, se dává ovšem i možnost, aby přivodil zánik nároku poškozeného na náhradu škody uvedením v předešlý stav. Naturální restituce je však považována spíše za výjimečný způsob náhrady škody. 25 Možné opačné pojetí bylo přes konečný příklon k obecnému názoru rovněž naznačeno: V případě, že zaměstnanec způsobí zaměstnavateli škodu, je v první řadě povinen škodu odčinit uvedením v předešlý stav. Za předpokladu, že věc nelze v předešlý stav uvést, je zaměstnanec povinen nahradit škodu v penězích. Celkové pojetí právní úpravy náhrady škody nasvědčuje tomu, že z hlediska povinnosti nahradit škodu je na místě zpravidla náhrada v penězích. Naturální restituce se považuje spíše za výjimečný způsob náhrady Například: Součková, M., a kol., Zákoník práce. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2001, str a str. 526 nebo Jakubka, J., a kol., Novelizovaný zákoník práce s komentářem. Praha, Praktik, 1994, str. 169 nebo Hochman, J., Kottnauer, A., Úlehlová, H. Nový zákoník práce s komentářem, použitelnou judikaturou a předpisy souvisejícími. Praha: Linde, 2008, str Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních. Praha: SEVT, 1980, str Hůrka, P., Bezouška, P., Schmied, Z., Šubertová, Z., Trylč, L. Zákoník práce a související ustanovení občanského zákoníku s podrobným komentářem, Olomouc: ANAG, 2008, str

29 Podle mého názoru ze znění 257 odst. 1 ZPr 27 a znění 269 ZPr 28 může vyplývat i jiné pojetí, a to, že prvotní snahou o náhradu škody by mělo být odčinění škody uvedením v předešlý stav. Až jestliže by zaměstnanec nebo zaměstnavatel neodčinil škodu uvedením v předešlý stav, je povinen nahradit škodu v penězích. Tímto výkladem by byla posílena reparační funkce náhrady škody. Zněním předmětných ustanovení je naznačena i možnost volby způsobu náhrady škodu zaměstnance nebo zaměstnavatele vzhledem ke skutečnosti, že zákoník práce nestanoví, za jakých podmínek by se měla uskutečnit náhrada v penězích a za jakých podmínek náhrada uvedením v předešlý stav. Jedná se o však o to, zda toto rozhodnutí bude záviset zcela na vlastní úvaze a vůli odpovědného subjektu nebo zda bude souviset i s jinými kritérii, jako je účelnost a vhodnost. Z praktického hlediska je nutná i úvaha, za jakých podmínek bude naturální restituce uskutečnitelná a účelná, a v zájmu které strany poškozené nebo za škodu odpovědné, by bylo v konkrétním případě upřednostnit naturální restituci nebo náhradu v penězích. Lze si představit, že v konkrétním případě bude například náhrada uvedením v předešlý stav u zničené věci, o kterou však zaměstnavatel nebo zaměstnanec již neměl zájem a měl v plánu ji nahradit jinou, nevhodná. Naopak odčinění škody uvedením v předešlý stav bude výhodné pro poškozeného například v případě zničení věci, kterou lze těžko sehnat, zejména pouze v zahraničí, a kterou odpovědný subjekt poškozenému sám novou zakoupí. V praxi uvedení v předešlý stav často nebude přicházet v úvahu, nebo se bude jednat o zdlouhavou a neúčelnou možnost, zatímco náhrada v penězích bude jednodušší a zpravidla rychlejší. Zákoník práce se okolnostmi náhrady škody uvedením v předešlý stav podrobněji nezabývá Zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle 250 je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. 28 Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. 29 Narozdíl od občanského zákoníku, který v 442 odst. 2 stanoví: Škoda se hradí v penězích, požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. 29

30 Mám za to, že při volbě způsobu náhrady škody by mělo být bráno v úvahu hledisko účelnosti a rovněž by měl být zohledněn i názor poškozeného - volba způsobu náhrady škody by neměla záviset pouze na vůli subjektu, který škodu způsobil. Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození nebo ztráty. Takové určení výše náhrady škody se týká jak věcí movitých, tak i věcí nemovitých. Cena účetní zpravidla nemůže být relevantní, v pochybnostech bude nutné vycházet z cen stanovených podle znaleckého posudku. Například pokud tedy dojde ke zničení věci tak, že ji nelze uvést do původního stavu, je skutečnou škodou náklad nutný na pořízení nové věci, po případném odečtení částky odpovídající opotřebení zničené věci u věcí starších a opotřebených. Byla li věc poškozena a bylo li nutné vynaložit určitý náklad na obnovení původního stavu, je skutečnou škodou náklad nutný na tuto opravu. Při opravitelném poškození je skutečnou škodou náklad na nutnou opravu, jestliže se věc uvede do stavu, v jakém byla před poškozením. Od obecného pojetí škody jako majetkové újmy vyčíslitelné v penězích se liší koncepce odpovědnosti za bolest a za ztížení společenského uplatnění při újmě na zdraví. Při újmě na zdraví je nutné odčinit bolest a ztížení společenského uplatnění, jedná se tedy prakticky o hmotnou odpovědnost za nemajetkovou újmu. Náhrada nemateriální újmy, kterou zaměstnanec utrpěl v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, představuje odškodnění určitého stupně bolesti a omezení zaměstnance v pracovním a občanském uplatnění. O odpovědnosti za bolest a za ztížení společenského uplatnění bude pojednáno dále v kapitole Objasnění doby vzniku škody je důležité pro posouzení, zda poškozený uplatnil právo včas, protože doba vzniku škody je rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty a pro zjištění, zda právo na náhradu škody bylo uplatněno před uplynutím promlčecí lhůty. Podle původní úpravy zákoníku práce z r byla pro nárok na náhradu škody 30

31 stanovena dvouletá subjektivní lhůta 30 a tříletá lhůta objektivní. 31 U škod způsobených úmyslně platila desetiletá objektivní lhůta. Objektivní lhůty neplatily u škod způsobených na zdraví. Při posuzování promlčení se nově vychází z předpisů občanského zákoníku. 32 Rovněž běh promlčecí doby a počítání času se řídí úpravou v občanském zákoníku. Od promlčení je nutné odlišit prekluzi (zánik práva uplynutím doby), ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Prekluzi podléhá například odpovědnost zaměstnavatele za škodu na odložených věcech právo na náhradu škody podle 267 odst. 2 ZPr zanikne, pokud vznik škody zaměstnanec neohlásí bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl. Podle 389 ZPr se nepromlčují práva zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody na zdraví a práva na náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Práva na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují Plnění pracovních úkolů nebo přímá souvislost s ním Nutným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je vznik škody při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Plněním pracovních úkolů se rozumí 30 Subjektivní lhůta počíná ode dne, kdy se oprávněný o právní skutečnosti, která ho opravňuje právo vykonat nebo uplatnit, dozví. Pro nárok na náhradu škody se jedná o den, kdy se poškozený dozví o škodě a o odpovědném subjektu Objektivní lhůta běží ode dne, kdy k právní skutečnosti, např. vzniku škody, došlo. 100 odst. 1 OZ uvádí: K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Podle 106 odst. 1 OZ se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. 106 odst. 2 OZ stanoví, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. 31