Řecko-perské války. Seminární práce. Gymnázium Václava Hraběte. Autor práce: Zdeněk Havlíček, 8.A Vedoucí práce: Mgr.

Transkript

1 1 Gymnázium Václava Hraběte školní rok 2015/2016 Řecko-perské války Seminární práce Autor práce: Zdeněk Havlíček, 8.A Vedoucí práce: Mgr. Roman Urbánek

2 2 Prohlašuji, že jsem seminární práci zpracoval samostatně s použitím níže uvedených zdrojů. Nesouhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely. V Hořovicích dne Zdeněk Havlíček

3 3 Obsah 1. Úvod 4 2. Zúčastněné strany 2.1 Perská říše Řecko 6 3. Příčina konfliktu 7 4. Průběh války 4.1 Dáreiova invaze Deset let klidu Perská říše Řecko Xerxova invaze Závěr tažení 5.1 Pozdější střetnutí Mír Závěr 15

4 4 1. Úvod Pro svou seminární práci jsem si vybral dějiny Řecko-perských válek. Práce si klade za cíl přiblížil příčinu a průběh celého konfliktu a nakonec z něj vyvodil patřičný závěr. Na úvod popíšu Achameinovskou říši, tedy Perskou říši, její původ a vývoj, také její nejslavnější vládce v dobách jejího největšího rozmachu a slávy. Dále se přesunu k Řecku, kolébce demokracie. V Řecku popíšu celý vývoj od mínojské civilizace, přes Acháje a Dóry, až po velkou řeckou kolonizaci a vzestup prvních městských státu (=polis) a jejich hlavní představitele Athény a Spartu, u kterých zmíním něco o jejich vnitřní politice. Nakonec se dostaneme až ke konfliktu s Peršany. Dále se budu zabývat příčinou celé války, tak zvaným iónským povstáním, jeho příčinou a hlavními aktéry a jeho finálním dopadem na obě říše. Poté podrobněji rozeberu obě velká perská tažení do Řecka a jejich průběh. Také vyjmenuji důležité detaily o jejich strůjcích Dáreiovi I. a jeho synovi Xerxovi I. Napíšu něco více o bitvě u Marathónu a o bitvě u Salamíny a zhodnotím jejich výsledný dopad na celý průběh konfliktu. Nakonec porovnám obě tažení a vyzdvihnu důvody perské porážky. Závěrem popíšu konec celé Xerxovy invaze a uzavření konečného smíru. Rád bych také pojednal o důsledcích Řecko-perské války a jejím vlivu na další průběh dějin až po dnešní společnost.

5 5 2.1 Perská říše Původní Achaimenovské království vytvořili Peršané, národ žijící v jihozápadní oblasti dnešního Íránu, tehdy pojmenované,,persis". Odtud v průběhu 6. stolení př.n.l. expandovali do okolních říší. Stará Perská říše, tedy Achaimenovská říše, byl stát vytvořený až kolem roku 550 př.n.l na a trval až do roku 330 př.n.l., kdy říši ovládli Makedonci. Perskou říši vytvořila válečná tažení Kýra II. Velikého, který nejprve obsadil médskou říši, poté lýdskou říši a nakonec Babylón. Po jeho smrti jeho syn Kambýses II. dobyl ještě Egypt. Tedy na místě médské, lýdské, babylónské a egyptské říše vytvořili Peršané v průběhu necelých čtyřiceti let jeden mocný celek, který slučoval mnoho odlišných tradic, etnik a náboženských zvyklostí. Na regionální úrovni ponechával stát poddaným značnou míru autonomie a na některých místech ponechali Peršané moc v rukou lokálních dynastií, to se však měnilo, pokud v oblasti došlo k nepokojům či vzpouře proti centrální vládě. Takováto rozsáhlá říše musela být na konci 6. století př.n.l. rozdělena na územní jednotky tzv.,,satrapy" spravované místodržiteli, kteří byli odpovědni jen králi. Poslední poznatky ukazují, že od 5. století př.n.l. existovalo pravděpodobně 24 hlavních satrapií. Největší význam však mělo 7 satrapií - tj. Lýdie, Babylonie, Egypt, Médie, Persis, Baktrie a Arachosie. Všechny byly obsazovány výlučně Íránci a ve všech úřadovaly osoby nějak svázané s achaimenovským rodem. Po smrti Kambýsa II. se moci chopil Dáreios I. Za Dáreia dosáhla Achaimenovská říše svého rozkvětu. Na východě posunul hranice státu až k řece Indus a na západě učinil výboje do Thrákie, Makedonie a přilehlých území. Založil také nové hlavní město Persepolis, ale perští králové měli také svá sídla v Babylónu, Súsách a v Ekbataně (původní sídlo médských panovníků). K rozkvětu hospodářství přispěla také péče perské říšské správy o stavbu a udržování cest. Achaimenovská říše se dělila prakticky na dvě části. Na západní, která byla hospodářsky vyspělejší, hustěji osídlená a mnohem lépe obchodně zajištěná (například Foiničané byli jedni z nejlepších námořníků ve Středozemním moři). Naopak východní část byla zaostalá, chudá a zpustlá, plná suchých a neobydlených

6 6 oblastí, kde se rozvíjelo jen zemědělství. (srov. Klíma, 1977, 36-55) 2.2 Řecko Než se Řecko dostalo do války s Perskou říší, prošlo asi dvěma tisíci let vývoje, ať už hospodářského, národnostního nebo duchovního. První civilizace, tzv.,,mínojská civilizace", existovala na Krétě mezi roky 2600 až 1450 př.n.l., kdy se neubránila vpádu Achájů a jejich mykénské civilizace z řecké pevniny. Mykénská civilizace existovala v pevninském Řecku mezi lety 1600 až př.n.l..největší rozkvět kultury nastal po porážce mínojské civilizace, a tak Mykéňané převzali krétskou nadvládu nad mořem. Později zanikli díky invazi Dórů a tak začalo řecké temné období. Označení získalo proto, že o něm není mnoho zpráv a dokladů. Temné období trvalo od pádu mykénské civilizace až do vzestupu prvních řeckých městských států neboli polis tj. 9. století př.n.l.. Po kulturním úpadku v temném období začali Řekové opět navazovat kontakty s civilizacemi Přední Asie. V 8. století př.n.l. přejali od Féničanů hláskové písmo - alfabetu. Byla zapsána ústní tradice a začaly se vytvářet městské státy, jimž nevládl jeden monarcha, ale několik bohatých aristokratů. Tento systém vlády se nazývá,,aristokracie". Mezi prostými lidmi nebyli tito vládci příliš oblíbení, a tak vládu často převzali jednotlivci, kteří nebyli aristokratického původu. Říkalo se jim tyranové, tehdy se na ně nahlíželo jako na lidi, kteří jsou na straně občanů. Dnes pojem tyran vnímáme negativně. Rozvoj polis a zvýšení počtu obyvatelstva vedlo k hledání další půdy a k velké řecké kolonizaci. Řekové tak osídlili například pobřeží Černého moře, jižní Itálii a Sicílii, jižní Francii, Španělsko, severní Afriku, Malou Asii a jiné. Řekové si uvědomovali svou sounáležitost a jednotnou kulturu, i když neexistoval jednotný stát. Starověké Řecko bylo velmi zbožné. Jeho náboženství se zakládalo na mýtech a příbězích o hrdinech. Jakékoli veřejné či soukromé jednání bylo doprovázeno vzýváním bohů, kteří měli mít lidskou podobu. Dvěma nejvýznamnějšími městskými státy se staly Athény a Sparta, i když byl každý naprosto odlišný. Athény byly stále v rukou aristokratů, až se jeden z nich neúspěšně pokusil stát tyranem a vzplál boj o moc. Kolem roku 620 př.n.l. sepsal Drakón zákony (doposud jen zvykové normy). Jeho zákoník se vyznačoval přísnými tresty. Roku 594 př.n.l. byl nejvyšším představitelem města zvolen Solón, který zavedl velké reformy. Zrušil všechny dluhy, osvobodil ty, kteří pro jejich neplacení

7 7 upadli do otroctví, a do budoucnosti tuto možnost zakázal. Dále zrušil privilegia aristokratů a občany rozdělil na čtyři skupiny podle bohatství a dal všem mužům volební právo. Šlo tedy už o předzvěst demokracie. V roce 546 př.n.l. se chopil moci Peisistratos a stal se tyranem. Jeho synové byli však zbaveni vlády v roce 510 př.n.l., což znamenalo konec tyranidy a další krok k demokracii. Sparta oproti tomu směšovala rysy monarchie, oligarchie a demokracie. Měla tedy dva vládnoucí krále, avšak existovala také rada starších a lidové shromáždění, kterého se účastnili všichni muži nad třicet let. Sparťané byli potomky Dórů, kteří si podrobili místní obyvatelstvo. Zotročení rolníci museli odvádět svým pánům, držitelům půdy, stanovené dávky. Říkalo se jim "heilóti" a byli bez jakýchkoliv práv. Vládnoucí Sparťané byli v menšině a s heilóty byli stále ve válečném stavu. Z tohoto důvodu panovala striktní vojenská pravidla a občané byli podrobeni tvrdému výcviku už od dětství. (srov. Hradečný, 1998, 5-22) 3. Příčina konfliktu Za příčinu konfliktu je považováno tzv. "iónské povstání", které se odehrálo v letech př.n.l. Iónské povstání bylo povstání iónských obcí v Malé Asii, které zde vznikly v první vlně velké řecké kolonizace a v 6. století př.n.l. se tyto řecké osady dostaly pod perskou nadvládu. I když osady měly velkou míru svobody, nedokázaly se smířit s perskou nadvládou, jelikož dřívější způsob života a myšlení byl tehdy velmi svobodomyslný. Centrem povstání bylo město Milétos a jeho tyran Aristagorás, který vyhlásil nezávislost Milétu na perské říši, a poté se k němu přidala i většina ostatních maloasijských řeckých měst. Povstání nabylo hrozivých rozměrů a perský král Dáreios I. proti němu poslal hned několik vojsk. Povstalcům se podařilo s podporou Athén a Eritrie vyplenit a vypálit lýdské město Sardy, centrum místní perské vlády. V roce 496 př.n.l. byl v Athénách zvolen archontem Hipparchos a pokusil se o usmíření s Persií a odvolal tedy athénskou podporu Iónů. Roku 494 př.n.l. dobyli Peršané několik iónských měst a oblehli Milétos jak z pevniny, tak z moře. Obléhání vyústilo v námořní bitvu u Ladé, kde nakonec nejednotnost Iónů a velká početní převaha Peršanů vedla k drtivé iónské porážce a Milétos byl jako odplata za Sardy vypleněn a vypálen. Mnoho mužů padlo, ženy a dívky byly prodány do otroctví a zbytek byl vysídlen až k Perskému zálivu. Později zbytek Iónů podepsal s Peršany

8 8 smlouvu o neútočení. Ostatní města dopadla o poznání lépe, Peršané jim zmírnili daňovou zátěž a ve většině z nich byly na místo nepopulárních tyranů nastoleny demokratické režimy. Dáreiova smířlivá politika byla však pouze propagandistickým tahem namířeným proti pevninskému Řecku. V roce 491 př.n.l. vyslal Dáreios I. své vyjednavače do Řecka a požadoval, aby se podřídili jeho nadvládě. Většina městských států nadvládu přijala, ale například Sparta nebo Athény se nepodřídily a vyslance usmrtily. V reakci na tento vzpurný akt se začalo formovat vojsko, jehož cílem bylo podmanění řeckých měst a tak začala Dáreiova první invaze do pevninského Řecka. (srov. Hérodotos, 1972, kniha V ) 4.1 Dáreiova invaze V roce 490 př.n.l. bylo na rozkaz Dáreia I. sestaveno vybrané vojsko, které ale nebylo na perské poměry nijak velké. Jako vojevůdci byli vybrání Dátis a Dáreiův synovec Artafernes. Početné perské loďstvo mělo tyto síly dopravit do Řecka, kde měly ztrestat Athény a Eretrii za jejich podporu Iónů při iónském povstání. Loďstvo vyplulo z Kilíkie, což je dnešní jižní část Malé Asie, a Peršané začali obsazovat řecké ostrovy, jako například Rhodos, Samos, Naxos. Nakonec dopluli až na jih ostrova Euboia, kde se zde ležící Eretrie šest dnů bránila, ale nakonec byla díky zradě poražena. Obyvatelstvo bylo uvrženo do otroctví, město bylo srovnáno se zemí. Po dobytí Eretrie přepluli Peršané mořskou úžinu mezi Euboiou a pevninským Řeckem. Hippias, bývalý athénský tyran, který byl z Athén vyhnán a později nalezl u Peršanů azyl, napomáhal Peršanům s jejich tažením za příslib území v dobytém Řecku. Na radu Hippia se Peršané vylodili v Attice poblíž města Marathón. Odtud plánovali útok na Athény. Athéňané se však o jejich plánech dozvěděli a vytáhli se svým vojskem, které čítalo kolem mužů, a se svými spojenci platajskými, kterých bylo kolem jednoho tisíce. Athéňané se snažili získat také podporu Sparty, ale Sparťané se kvůli místní náboženské slavnosti zdrželi a bitvy se neúčastnili. Nakonec v bitvě mělo stanout asi Řeků proti veliké přesile Peršanů, kterých mělo podle moderních pramenů být mezi až mužů. Řekové také váhali, jestli se s takovým vojskem mají utkat, ale po dlouhém váhání je Miltiadés přesvědčil a vypracoval strategii bitvy. Bitva se odehrála při pobřeží. Lépe vyzbrojení Řekové sestoupili ze svahů a jakmile se přiblížili na dosah šípů, vyrazili v plném běhu

9 9 proti Peršanům. Tato taktika zabránila velkým ztrátám, které by jim perští lučištníci uštědřili při pomalém postupu. Silná řecká křídla obklíčila jádro perské armády a Peršané se dali na útěk. Řekové se snažili zabránit Peršanům v úniku na moře. V následném pronásledování došlo k velkému krveprolití, po němž zbylo na bitevním poli přes mrtvých Peršanů, ale jen asi 192 Athéňanů. K tomu see váže legenda o řeckém vojákovi Feidippidésovi, který byl hned po bitvě vyslán do asi 42 kilometrů vzdálených Athén oznámit toto velké vítězství. Zprávu předal a vyčerpáním zemřel. Na jeho počest se dnes běhá marathónský běh. Většina perské armády se dokázala i přes porážku nalodit a zamířila k athénskému přístavu s cílem obsadit nyní nechráněné Athény. Řecká armáda se však stačila vrátit a Peršané se bez úspěchu vrátili zpět do Asie. Význam této bitvy byl zásadní pro obě strany. Při vítězství nad neporazitelnými Peršany, řekové získali sebevědomí a sláva Athén, tak ohromně stoupla, že nedlouho po Marathónu se mnoho z podrobených řeckých měst vzbouřilo Dáreiově nadvládě a připojilo se k Athénám a Spartě. Závažnější dopad to však mělo na Peršany, protože tato porážka byla první od dob Kýra II. Velikého. (srov. Hérodotos, 1972, kniha VI ) Deset let klidu Perská říše Po prohře Peršanů u Marathónu Dáreios I. ještě více dychtil po podmanění Řecka, a strávil dalších několik let zbrojením nového vojska. Byl však nucen nejprve potlačit povstání v Egyptě. Po Dáreiově smrti v roce 486 př. n. l. nastoupil na jeho místo jeho syn Xerxés I. Jeho nástupnictví však nebylo zcela jednoznačné, jelikož to nebyl nejstarší syn, ale díky vlivu jeho matky Dáreios I. před smrtí ustanovil jako dědice jeho. Na začátku své vlády musel po svém otci potlačit povstání v Egyptě a také v Babylónu. Babylónské povstání bylo potlačeno velmi tvrdě. Xerxova vnitřní národnostní politika byla všeobecně méně snášenlivá než politika Kýra nebo Dáreia. Xerxés při udržování jednoty říše bojoval proti separatismu rodové a kněžské aristokracie jednotlivých kmenů. Výpravu proti Řekům začal chystat již roku 483 př. n. l. Byl prokopán kanál skrze

10 10 šíji poloostrova Athos. Bylo vybudováno mnoho stanic se zásobami, přes Dardanely nechal postavit mosty a připravil Řecko o podporu aliancí například s Kartágem, Thébami nebo Argosem. Byla shromážděna ohromná armáda, která čítala asi dvě stě tisíc mužů (srov. Hérodotos, 1972, kniha VII. 1-9) Řecko Miltiadés byl po bitvě u Marathónu velmi oslavován jako válečný hrdina, nedlouho po bitvě však podnikl tažení na Kykladské ostrovy, kde selhal a byl smrtelně raněn. Jeho neúspěch podnítil jeho soupeře k protestům, jež vedly k jeho pádu. Po svém návratu do Athén byl obviněn z vlastizrady a odsouzen k smrti. Trest byl později zmírněn na velkou pokutu, nakonec ale podlehl svému zranění. V tehdejší athénské politice nyní bojovaly dvě soupeřící strany. Themistoklés byl zastáncem demokratismu a Aristeidés zastáncem aristokracie. Po letech svárů nakonec stanuli jako vítězové demokraté. Themistoklés za své vlády využil objevu stříbrných dolů a přesvědčil Athéňany, aby zisk využili ke stavbě nového loďstva. (srov. Hradečný, 1998, 25-40) 4.3 Xerxova invaze V Řecku byly známy zprávy o obnovených perských přípravách na invazi. Na podzim roku 481 př.n.l. byl svolán sněm všech řeckých obcí, které dosud nebyly podrobeny Peršany. Řekové se zde pokusili sjednotit do jediné velké aliance k obraně země. Avšak leckteré polis se nepřidaly, kvůli obavě z perské moci nebo kvůli žárlivosti na vedoucí pozici Sparty. Některé polis byly také na straně Peršanů nebo zůstaly neutrální. Perské vojsko z východních satrapií se shromáždilo v létě roku 481 př.n.l. a bylo Xerxem odvedeno do Sard, kde strávilo zimu. Na jaře následujícího roku se armáda vydala k Dardanelám, kde se s ní u Abýdu spojily oddíly ze západních satrapií. Asi po třech měsících pochodu Thrákií a Makedonií dorazili Peršané k Thermám, což je dnešní Soluň. Během cesty byla část pěchoty přepravována loděmi, které bez potíží překonali kanál při poloostrovu Athós. Později však Peršany zastihla na moři veliká bouře, při které byla zničena až třetina lodí. Tato událost velmi zvýšila morálku Řeků, kteří to brali jako znamení bohů. V létě roku 480 př.n.l. dosáhli Peršané Thésálie, aniž by při postupu narazili na odpor. Už v té době se u Thermopyl utábořil řecký oddíl, jemuž velel spartský král Leónidás. Zvědové informovali Xerxa o nepatrném počtu Řeků, tak k nim poslal posla s výzvou složení ke zbraní, avšak Leónidás odmítl. Xerxés proti Řekům vyslal vybraný oddíl, ale ten utrpěl těžké ztráty a neuspěl.

11 11 Poté byla do boje vyslána i elitní osobní garda deseti tisíc "Nesmrtelných", ale ani oni neuspěli. Zvrat ve vývoji bitvy přivodil teprve až řecký zrádce, který prozradil Peršanům tajnou stezku přes hory, umožňující proniknout do týla Řeků. Leónidás poté svolal válečnou radu. Mnozí byli názoru, že je třeba uniknout hrozícímu obklíčení a nalezt lépe hájitelné místo, avšak Leónidás odmítl. Tři sta Sparťanů a sedm set Thespijců se pak rozhodlo setrvat v průsmyku a pokračovat v bitvě, kde byli nakonec po urputném boji všichni pobiti. Ve stejnou dobu, kdy se udála bitva u Thermopyl, se také odehrálo několik střetnutí loďstev u Artemísia. Nakonec se však po zprávě o porážce u Thermopyl řecké loďstvo stáhlo. Peršané tedy pokračovali v invazi směrem k Athénám. Za této zoufalé situace navrhl Themistoklés svým spoluobčanům, aby opustili Athény a spolehli se na své lodě. Athéňané Themistoklův návrh přijali, načež byly ženy a děti dopraveny na Salamínu. Xerxés a jeho vojáci zatím vstoupili do opuštěných Athén a oblehli Akropolis. Všechny chrámy a budovy na athénském hradě byly vydrancovány a spáleny. Peloponéští velitelé flotil chtěli ustoupit k Isthmu, kde se shromažďovalo řecké pozemní vojsko. Themistoklés však zdůraznil, že přenechají-li Helénové průliv u Salamíny Peršanům, nejenže budou muset riskovat bitvu na otevřeném moři, kde jejich šance na vítězství budou podstatně nižší, navíc perské loďstvo bude moci vylodit své pozemní síly kdekoli na Peloponésu. Řekové zůstali a nakonec byli Peršany obklíčeni, tak jim nezbylo než svést bitvu. Pravděpodobně 28. září 480 př.n.l. se perské lodě v čele s Féničany vydaly od pobřeží směrem k úžině u Salamíny, kde se seskupily do tří řad. Počet jejich lodí byl přibližně dvojnásobný oproti tři sta padesáti řeckým triérám. Řecké loďstvo bylo již také připraveno. Athénské lodě byly na levém křídle formace, ve středu byli Euboiané a Aigiňané a na pravé čestné straně byli Sparťané. Než byl boj zahájen, usedl Xerxés I. na zlatý trůn na vršku nad průlivem, odkud pozoroval střetnutí. Menší velikost a větší bytelnost řeckých lodí zajišťovala velkou manévrovatelnost, která chyběla obrovským perským korábům, které při bitvě sužoval nedostatek prostoru. Když se Féničané přiblížili, vrhly se athénské lodě do jejich boků, načež je oddělily od zbytku flotily a zahnaly k attickým břehům. Řecká morálka byla ukázněná a vojáci bojovali statečně, zatímco Peršané se navzdory své statečnosti potýkali s chybějící strategií a tak zpanikařili a obrátili své lodě zpět. Athénské triéry ničily izolované perské lodě a ty,které unikly, ničili na moři Aigiňané. Bitva skončila po západu slunce naprostým řeckým vítězstvím. Řekové přišli v této bitvě o 40 triér, naproti tomu

12 12 perské ztráty čítaly 200 lodí a kolem mužů. I přes porážku na moři perské vojsko dosud okupovalo Attiku a jejich loďstvo nadále převyšovalo řecké svým počtem. Rozlobený Xerxés nechal po bitvě popravit množství Féničanů, jež považoval za viníky porážky. Zbývající Feničané, ze strachu z králova hněvu, odpluli do svých domovských přístavů. Perské námořnictvo tím ztratilo nadvládu na moři. Peršany odplouvající z Faléru stíhali Řekové až k ostrovu Andros. Část perského vojska byla ponechána v Řecku pod velením Mardonia, jenž doprovázel krále při jeho ústupu až do Thesálie a zde pak přezimoval. Mardonios poté znovu vytáhl na Athény a znovu je dobyl a po neúspěšných pokusech přimět Athéňany ke změně stran dal celé město srovnat se zemí. (srov. Hérodotos, 1972,kniha VII ) (srov. Hérodotos,kniha VIII. 1972, 1-144) 5.1 Pozdější střetnutí Zdrženlivost, kterou Sparta projevovala po bitvě u Thermopyl, příliš Řekům neprospěla. Nakonec to byly ale spartské zbraně, které ukončily perskou hrozbu v pevninském Řecku. Pod dojmem obnoveného perského útoku se v létě 479 př.n.l. spartský princ Pausaniás vypravil s vojskem ze Sparty na Isthmos. K spartské armádě se připojily také vojenské sbory mnoha dalších řeckých států, jako například Athéňané, Korinťané nebo Megařané. Řecké vojsko čítalo celkově kolem hoplítů, k nimž je třeba připočítat ještě lehkooděnce a heilóty. Slabinu Řeků ale představovala absence jízdy a nízký počet lučištníků. Perské síly byly asi trojnásobné oproti Řekům, přičemž součástí Mardoniova vojska byly i vojska Thébanů a jiných properských Řeků. Když je Mardonios doslechl o postupu Řeků, ustoupil z Attiky do Bojótie a zde se utábořil poblíž města Plataje. Řekové měli v úmyslu svést obrannou bitvu a tudíž se snažili vyprovokovat Peršany k útoku. Avšak Mardonios si počínal obezřetně a neprojevoval úmysl zaútočit. Po deseti dnech vzájemného vyčkávání, nařídil Mardonios svým lučištníkům, aby zabránili Řekům v přístupu k řece. Zároveň do týlu řeckého vojska vyslal své jezdce, kteří znečistili prameny vody a ohrožovali tak zásobovací linie Řeků. Pausaniás se tudíž rozhodl stáhnout vojsko výše do kopců a zaujmout tak výhodnější postavení blíže Platajím. Během nočního přesunu Řeků došlo však ke zmatkům, a tak Mardonios ráno následujícího dne nařídil rozhodný útok proti rozptýleným Řekům. Jako první byli perskou jízdou napadeni Sparťané, kteří kryli noční ústup. Nedlouho nato byli Athéňané vystaveni útoku properských Řeků.

13 13 Peršané zasypávali spartskou falangu množstvím šípů, čímž jí způsobili vážné ztráty. Ovšem když se Mardonios přiblížil se svojí pěchotou ke spartské linii, podnikl Pausaniás okamžitý a rozhodný protiútok. Peršané nebyli schopni snést nápor spartských těžkooděnců a začali pozvolna ustupovat. V tuto chvíli ale hrozilo obklíčení Athéňanů na křídle, ale včasný návrat řeckého středu je zachránil. Mezitím Sparťané zabili v lítém boji Mardonia a spolu s řeckými spojenci se pustili do pronásledování Peršanů, jejichž ústup se postupně změnil v útěk. Taktéž Athéňané získali navrch nad proti nim stojícími Thébany. Část perského vojska hledala záchranu ve svém opevněném táboře, Řekům se ho však podařilo dobýt, takže všichni královi vojáci v něm byli zmasakrováni. Krátce po bitvě oblehli Řekové Théby a po měsíci bojů město dobyli. Properští vůdcové města byli poté odvedeni na Isthmos, kde je dal Pausaniás popravit. Údajně v tentýž den, kdy se konala bitva u Platají, svedlo 110 řeckých triér vítěznou bitvu u Mykalé, v níž bylo rozdrceno 300 perských lodí. Řekové pak pluli k Helléspontu(=Dardanely) s cílem zničit most do Evropy. Když však dorazili na místo, nalezli už most v troskách. Řekové v Malé Asii a na Kykladách, povzbuzení Xerxovým nezdarem, nyní opět povstali. Když požádali o pomoc, Sparťané jim navrhli, aby se přestěhovali do severního Řecka, což ale Iónové odmítli. Roku 478 př.n.l. se řecká flotila pokusila dobýt fénická města na Kypru. Osvobodila řecké občany, ale města se jim ubránila. Řecká flotila se pak vypravila k Bosporu, kde oblehla Byzantion. To se jim následně podařilo a zajistili si tak spojení s poleis na pobřeží Černého moře. Již po vypuzení Peršanů z Řecka ztratili Sparta a ostatní Peloponésané větší zájem na pokračování ve válce, a tak se dále moc neangažovali. Řeckou iniciativu tedy převzaly Athény, které založily svoji první námořní alianci, známou jako "délský spolek". Členové spolku se zavázali pokračovat ve válce s Peršany, k čemuž měli přispívat buď poskytnutím svých námořních sil anebo placením dávek do společné pokladnice. Výrazná zásluha na založení a organizaci spolku příslušela Aristeidovi a Themistoklovi. O několik let později byl však Themistoklés zapuzen kvůli podezření ze zapojení do spiknutí. Po Aristeidovi převzal velení Kimón. Ten v roce 476 př.n.l. zahájil tažení proti městu Eion, které dosud střežila perská posádka. Dále také rozdrtil perské síly v bitvě u řeky Eurymendón a podnikl další tažení na Kypr. Později povstal proti perské nadvládě Egypt. Athéňané ochotně vyhověli egyptské prosbě o pomoc a v roce 460 př.n.l. poslali povstalcům 200 triér, které předtím operovaly na

14 14 Kypru. Peršané zformovali početné vojsko, ale Egypťané s pomocí spolku zvítězili. Perská armáda nato unikla do Memfidy. Mezi léty 459 př.n.l. až 456 př.n.l. pokračovali Athéňané a Egypťané v obléhání Peršanů v Memfidě. Když však byla velká část athénského loďstva odvelena do Egejského moře, Peršané sestavili novou flotilu 300 lodí, jíž doprovázelo značné pozemní vojsko. Poblíž Memfidy poté došlo k nové bitvě. Z obléhatelů se nyní stali obležení, neboť poražení Egypťané a asi 6000 Athéňanů bylo Peršany sevřeno po dobu osmnácti měsíců na ostrově Prosoptis v deltě Nilu. Egypťané se nakonec vzdali.. Některým Athéňanům byl povolen návrat do vlasti, avšak velký počet padl do zajetí. Loďstvo vypravené z Athén k vyproštění obleženého vojska bylo překvapeno a poraženo Peršany. V důsledku toho padl Kypr zpět do rukou perského krále Artaxerxa I. Athéňané a jejich spojenci přišli v těchto taženích údajně až o mužů. V roce 450 př.n.l. se Kimón vypravil v čele 200 triér na Kypr a do Kilíkie, protože Peršané poskytli podporu některým iónským obcím, které usilovaly o odpadnutí od délského spolku. Proti Athéňanům se u Kypru postavilo 300 perských lodí. Po počátečních úspěších se Kimónovi nepodařilo dobýt kyperskou pevnost Kition. Navíc v průběhu obléhání Kimón zemřel na následky zranění či z důvodu nemoci. Řekové pak upustili od dobývání Kitia a stáhli se ke kyperské Salamíně. Asi o měsíc později zvítězili Athéňané nad Peršany v bojích odehrávajících se na moři i na zemi. (srov. Hérodotos, 1972, kniha IX. 2-80) 5.2 Mír Po této bitvě byli délský spolek i Peršané zcela vyčerpáni. Žádná z válčících stran nebyla schopna zajistit si úplnou kontrolu nad východním Středomořím. Perský velkokrál proto vyslal do Athén své vyjednavače s nabídkou příměří, čemuž byl Periklés velmi nakloněn. Athénský vůdce vyslal na podzim 449 př.n.l. bohatého athénského politika Kallia do perských Sús, aby zde jednal o míru. Podmínky obsažené v míru byly podle Diodóra následující: "všechny řecké obce v Asii obdrží autonomii; maloasijští satrapové se smějí přiblížit k řeckým obcím nanejvýš do vzdálenosti tří dnů chůze; žádná perská válečná loď se nesmí plavit v Egejském moři nebo Propontidě; pokud velkokrál a jeho velitelé budou toto dodržovat, zavazují se Athéňané nevést válku proti perské říši". Bez ohledu na to, zda byl Kalliův mír

15 15 skutečně uzavřen, období řecko-perských válek v polovině 5. století př.n.l. definitivně skončilo. ( 6. Závěr I přes mír, Peršané a Řekové pokračovali ve vzájemném zasahování do svých záležitostí. V roce 411 př.n.l. se Peršané zapojili do peloponéské války, když vytvořili oboustranný pakt. Persie finančně podpořila Spartu při vedení války s Athénami výměnou za kontrolu Iónie. V této válce Sparta nakonec zvítězila. Poté proběhlo ještě několik roztržek o iónské městské státy a Sparťané byli nakonec přinuceni přenechat maloasijské Řeky Peršanům. Po dalších šedesát let se žádný řecký stát neodvážil střetnout s Persií. Teprve až král Filip II. Makedonský v roce 338 př.n.l. vyhlásil svůj úmysl podmanit si západní část malé Asie,jenže dříve než stačil svůj záměr uskutečnit, byl zavražděn. Avšak jeho syn Alexandr Makedonský vyrazil v roce 334 př.n.l. vstříc Asii. Během pouhých tří let Alexandr vyvrátil perskou říši a ukončil tak panování dynastie Achaimenovců. Kdybychom tedy měli celou řecko-perskou válku zhodnotit, zjistíme, že velikost území a počet vojáků není všechno, protože i do té doby poměrně neválečně zaměřená říše, jako bylo tehdejší Řecko, dokázalo úspěšně vzdorovat takové síle jako byla Persie. Shrňme si také, že většinu důležitých bitev Řecko vyhrálo a to i v situacích, kdy Persie byla ve velké přesile. Určitě to můžeme připsat řecké válečné strategii a odhodlání obyvatel a nemalou částí samozřejmě přispěli legendární řečtí hoplíci, s jejichž odvahou, oddaností a silou se perští vojáci nemohli měřit.

16 16 Seznam zdrojů: Hérodotos, Odeon, Praha, 1972 Hradečný Pavel, Dějiny Řecka, Lidové noviny, Praha 1998 Klíma Otakar, Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha, 1977 Thukydides, Dějiny peloponéské války, Odeon, Praha, 1977 Xenofón, Řecké dějiny, Svoboda, (Praha)