Makroekonomie I. Saldo státního rozpočtu. Skutečné saldo státního rozpočtu. Saldo státního rozpočtu. Strukturální saldo rozpočtu

Transkript

1 Saldo státního rozpočtu Makroekonomie I Ing. Jaroslav ŠETEK, Ph.D. Katedra ekonomiky skutečné = skutečné příjmy rozpočtu skutečné výdaje strukturální ekonomika pracuje na potenciálním produktu závisí na volném rozhodnutí vlády (tzv. diskreční x diskrétní politika) cyklické důsledek cyklického kolísání ekonomiky je-li ekonomika pod potenciálním produktem, začnou působit vestavěné stabilizátory, vzniká cyklický deficit je-li ekonomika nad potenciálním produktem, vzniká cyklický přebytek rozdíl mezi skutečným a strukturálním Saldo státního rozpočtu Skutečné saldo státního rozpočtu (BS) Strukturální saldo rozpočtu (BS x ) Cyklické saldo státního rozpočtu (BS cykl. ) Skutečné saldo státního rozpočtu Saldo BS zjistíme tak, že od skutečných příjmů odečteme vládní nákupy statků a služeb a vládní transferové platby. BS = Ta + ty - G - TR Příjmy: autonomní daně (Ta), důchodové daně (ty) Výdaje: vládní nákupy statků a služeb (G) vládní transferové platby (TR) Strukturální saldo rozpočtu Saldo BS x zjistíme tak, že vypočteme nejprve příjmy, které by státní rozpočet hypoteticky získal, pokud by ekonomika byla na svém potenciálním produktu. Od takto zjištěných příjmů pak odečteme vládní nákupy statků a služeb a vládní transferové platby. Saldo cyklického rozpočtu Saldo (BS cykl. ) zjistíme tak, že od skutečného salda rozpočtu odečteme strukturální saldo rozpočtu. BS cykl. = BS - BS x BS x = Ta + ty x - G - TR 1

2 Základní vztah salda rozpočtu Skutečné saldo = strukturální + cyklické BS = BS x + BS cykl. Příklad Sledovaná ekonomika se nachází v recesi a byly pro ni zjištěny následující údaje: vytvořený hrubý domácí produkt je 2100, vláda vydala transferové platby 600 a za statky a služby 300. V podobě autonomních daní vláda vybrala 380. Sazba daně byla stanovena ve výši t = 0,27 (27 %). Potenciální produkt, který by ekonomika mohla dosáhnout je Úkoly Zjistit: 1) saldo skutečného rozpočtu 2) saldo strukturálního rozpočtu 3) saldo cyklického rozpočtu Y = 2100 TR = 600 G = 300 Ta = 380 t = 0,27 Y x = 2900 Dáno: 1) saldo skutečného rozpočtu Východisko vzorec: BS = Ta + ty -G - TR BS = ,27 x BS = 47 2) saldo strukturálního rozpočtu Východisko vzorec: BS x = Ta + ty x - G - TR BS x = ,27 x BS x = 263 2

3 3) saldo cyklického rozpočtu Východisko vzorec: Ověření rovnice: Zkouška správnosti BS cykl. = BS - BS x BS = BS x + BS cykl. BS cykl. = = platí rovnost BS cykl. = -216 Rating zemí Rating zemí je reprezentován D&B Indikátorem rizikovosti zemí o 25 stupních. D&B Indikátorem rizikovosti zemí poskytuje mezinárodní komparativní hodnocení rizika při obchodování v jednotlivých zemích. V podstatě tento indikátor představuje zapouzdření rizika země na základě celonárodních faktorů, které se kladou na předvídatelnost exportních plateb a návratnosti investic v časovém horizontu dvou let. Rating státu a rizika Politické riziko - situace interní a externí bezpečnosti, politická kompetence a konzistence, rovněž tak jiné takové faktory, které stanovují, zda země podporuje otevřené podnikatelské prostředí; Komerční riziko - neporušitelnost kontraktu, soudní kompetence, regulační transparence, stupeň systémové korupce a další faktory, které určují, zda obchodní prostředí usnadňuje provádění komerčních transakcí; Makroekonomické riziko - míra inflace, státní rovnováha, růst zásoby peněz a všechny takové makroekonomické faktory, které určují, zda je země schopna zajistit trvalý ekonomický růst a přiměřenou expanzi obchodních příležitostí; Externí riziko - stávající účetní bilance, kapitálové toky, devizové rezervy, míra externího zadlužení a všechny faktory, které určují, zda země může generovat dostatečné množství deviz, aby splnila domácí i zahraniční investiční závazky. Magický čtyřúhelník východiska Hospodářská politika zahrnuje jak objektivní a vědeckou složku, tedy tzv. pozitivní analýzu posuzující dopady určitého hospodářsko-politického opatření, tak i normativní analýzu vyslovující osobní soud, tedy subjektivní hodnocení daného opatření. Cílem makroekonomické hospodářské politiky v nejobecnějším slova smyslu je tzv. dynamická rovnováha stojící na předpokladu vyváženého hospodářského růstu, rovnováhy na trhu zboží neboli nízké inflaci, rovnováhy na trhu práce neboli nízké nezaměstnanosti a rovnováhy ve vnějších hospodářských vztazích sledované prostřednictvím platební bilance a odrážející se ve vývoji devizového kurzu příslušné měny. Základní cíle makroekonomické hospodářské politiky se také někdy vyjadřují pomocí tzv. magického čtyřúhelníku. Grafická interpretace magického čtyřúhelníku 3

4 Slovní charakteristika magického čtyřúhelníka Jednotlivé cíle se mohou v praxi doplňovat (komplementární cíle), vylučovat (negační cíle), omezovat (konfliktní cíle), zaměňovat (identické cíle) nebo se navzájem neovlivňovat (nezávislé cíle). Nejznámějšími cíli, které se navzájem vylučují je cíl cenové stability a vysoké zaměstnanosti (viz Phillipsova křivka). Konfliktní cíle uspokojujeme podle priority. Kromě těchto horizontálních vztahů mezi cíli máme vztahy vertikální: tedy vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Příští přednáška Historie vývoj ekonomických teorií 12. přednáška Historie ekonomických teorií Ekonomie v pozici vědy Ekonomie zkoumá alokaci vzácných zdrojů mezi alternativní využití Původ ekonomie polovina 18. století (Adam Smith) Členění Ekonomie na mikroekonomii a makroekonomii poslední třetina 19. století Krize 30. let 20. století zájem o makroekonomické otázky 1933 zavedl norský ekonom Ragnar a. k. Frisch pojem Makroekonomie Rozdělení Ekonomie na mikroekonomii a makroekonomii se přisuzuje zejména anglickému ekonomovi J. M. Keynesovi Přístup k ekonomii interdisciplinárním přístupem společenských věd Zejména obory: Psychologie rakouská (vídeňská) subjektivně psychologická škola (poslední třetina 19. století) Sociologie francouzský strukturalismus francouzská sociologická škola (40. léta 20. století) Historie německá historická škola z kamerálních (politických) věd (40. léta 19. století). Před A. Smithemv proudu filozofie Ekonomické myšlení se po dlouhá staletí rodilo, formovalo a rozvíjelo v rámci širšího filozofického proudu myšlení. Není proto náhodou, že mezi prvními osobnostmi nalezneme významné myslitele antické filozofie. S nimi jsou spjaty první pokusy o teoretické vyjádření ekonomických názorů. Ekonomické myšlení se po dlouhá staletí rodilo, formovalo a rozvíjelo v rámci širšího filozofického proudu myšlení. Není proto náhodou, že mezi prvními osobnostmi nalezneme významné myslitele antické filozofie. S nimi jsou spjaty první pokusy o teoretické vyjádření ekonomických názorů. 4

5 Antické myšlení naturální hospodářstvíbylo chápáno jako jediná přirozená forma zemědělstvíbylo společensky nejprospěšnější hospodářskou činností fyzická práce byla vnímána jako méněcenná (odvozeno z chápání společenské struktury společnosti jako dané a přirozené) vyšší uznání získávala postupně práce v zemědělství výroba pro trh (směnu) tržní hospodářství vnímána jako soustava nepřirozená obchod je obecně nevhodný, obchod pro zisk je škodlivý Xenofon významná osobnost antického myšlení Autor spisu Oikonomikos (oikos dům, nomos pravidlo, zákon) předurčil název budoucí vědy. Spis pojednává o tom, jakým způsobem by měla být vedena a spravována domácnost a její hospodářství. Další významné osobnosti antiky Středověké ekonomické myšlení Platón ( př. n. l.) vyjádřil řadu ekonomických myšlenek ve svém projektu ideálního státu, ve kterém hrála důležitou roli představa o přirozené povaze člověka a přirozených rozdílech mezi lidmi, kteří jsou tak předurčení pro různé činnosti a tomu odpovídající postavení. Aristoteles ( př. n. l.) je autorem dvou spisů obsahujících závažné myšlenky, kterými ovlivnil další vývoj ekonomického myšlení a stal se zdrojem pozdějších myslitelů. Jedná se o spisy Politika a také Etika Nikomachova. Ekonomické názory jsou v obou spisech vyjadřovány v těsném kontextu na politickou filozofii a zejména etiku. Kanonisté, středověcí myslitelé, kteří se podíleli na vypracování církevního práva ovlivnili svými názory a přístupy vývoj ekonomického myšlení v době, kdy se pozvolně začaly vytvářet podmínky pro rozvoj tržního prostředí ekonomik a prosazoval se trvale rostoucí význam trhů. Dominující osobností této epochy byl Tomáš Akvinský, jehož názory jsou plně representativní co do obsahu a nezastupitelné co do vlivu na další vývoj. Merkantilismus ( století) Merkantilismus představoval zásadní obrat ve vývoji ekonomického myšlení. Nejednalo se ještě o ekonomii jako vědu, nebyl to ani proud teoretického myšlení. Jednalo se především o ekonomickou resp. hospodářsko-politickou doktrínu, která byla uplatňována tehdejšími státy a jejich představiteli. Přesto je možno ilustrovat, že merkantilisté přispěli k rozvoji ekonomického myšlení (včetně teoretického) a ekonomie jako věda se zrodila jako kritické přehodnocení merkantilistické doktríny. Svoji roli sehrál i tím, že započal cestu vydělování ekonomického myšlení z etického kontextu, ve kterém se pohybovalo díky Aristotelovu a Akvinského myšlenkovému vlivu. Fyziokraté A. Smith Klasická škola politické ekonomie 5

6 Fyziokraté Přínos Adama Smithe Ekonomické učení fyziokratů je považováno za příklad první ekonomické školy v historii, současně je ilustrací toho, jak se specifické podmínky země mohou promítnout do konstrukce soustavy ekonomických názorů, změnit posloupnost preferencí a ovlivnit způsob interpretace identického poznatku. Název fyziokraté je odvozen od fyziokracie vlády přírody, termínu, který v r použil příslušník školy Dupont de Nemours ve spisu Fyziokracie či základní vládní zřízení, nejvýhodnější pro lidstvo. Adam Smith ( ) na své předchůdce navázal, byl jimi ovlivněn a pokusil se vytvořit ucelený systém ekonomických názorů obsahující teorii výroby i rozdělování. Jeho přístup se stal komplexnější a odpovídal všeobecně akceptovatelnému přístupu vědy 18. století. Smith zaujal ve vývoji ekonomického myšlení místo, pro které je všeobecně považován za zakladatele ekonomie jako vědy. V souvislosti s jeho hodnocením se velmi často zdůrazňuje, že ve skutečnosti v jeho díle není obsaženo mnoho originálních myšlenka a přesto není jeho pozice zpochybněna. Základní znaky ekonomického myšlení A. Smithe hospodářský liberalismus zdrojem bohatství společnosti je vynakládání práce, a to její množství a produktivita dělba práce je významným činitelem hospodářského růstu kapitál je vynakládán za účelem dosažení zisku akumulace kapitálu, která ovlivňuje úroveň produktivity práce, je nutnou podmínkou rozvoje předpokládá, že automaticky dochází k přeměně úspor v investice sklon ke směňování, který je člověku vlastní, představuje impuls, který uvádí do pohybu celý hospodářský systém Osobnosti klasické politické ekonomie počátku 19. století David Ricardo Thomas Robert Malthus James Mill Jean Baptiste Say Teorie kritiky kapitalismu K představitelům kritických proudů klasické politické ekonomie zdůrazňujících zohledňování sociálních aspektů hospodářství patří: Jean Charles Simonde de Sismondi Luis Blanc Pierre Joseph Proudhon Marxismus Karel Marx ( ) je v každém případě osobností, která ovlivnila vývoj ekonomického myšlení a ekonomické teorie 19. a 20. století. Pro interpretaci a hodnocení jeho názorů je však nutno konstatovat, že jeho ekonomické názory jsou včleněny do širší soustavy učení marxismu, jehož zdrojem jsou především: Hegelova filozofie politická ekonomie D. Ricarda učení francouzských socialistů Ch. Fouriera a H. de Saint Simona. 6

7 Ekonomické myšlení 20. století vznik a vývoj soudobé makroekonomie Východiska deprese vážné obavy, že tržní ekonomika spěje ke svému zániku či do slepé uličky dlouhodobé stagnace. Nová makroekonomická teorie pochybovala o schopnostech samoregulačních tržních sil stabilizovat tržní ekonomiku na tehdejším stupni jejího vývoje. Ve svých důsledcích znamená ústup od neviditelné ruky trhu A. Smithe k viditelné ruce státu. Přínos J. M. Keynese Distancoval se od klasické ekonomické teorie, podle níž volná soutěž, liberalizace cen, mezd a úspor vede automaticky k plné zaměstnanosti. Ukázal, že tato možnost je jen zvláštním případem tvorby a rozdělení národního důchodu. Prosazoval intervence státu do ekonomiky podporou investic. Zabýval se problematikou úspor a investic. Zavedl veličiny tzv. investičního multiplikátoru a sklonu ke spotřebě, jejichž ovlivněním lze přispět ke vzniku makroekonomické rovnováhy. Keynes rozdělil ekonomiku na dva sektory - spotřební a investiční - a pokusil se analyzovat nerovnováhu vyvolávanou nesouladem mezi strukturou výdajů a strukturou produktu. Vývojové etapy Keynesových teorií Ve vývoji Keynesových názorů je možné rozlišit dvě etapy: etapu do napsání Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz a etapu začínající napsáním Obecné teorie. To, co je dnes běžně chápáno jako Keynesovo učení, je vlastně druhá etapa Keynesova díla. Pro první etapu je charakteristické rozpracování kvantitativní teorie peněz. Hlavní myšlenky Obecné teorie zaměstnanosti úroku a peněz (1936) Keynes v ní prezentoval svou novou teorii pohledu na ekonomii a hospodářství, a tím se stal zakladatelem nového ekonomického směru: keynesiánství. Úspory byly podle něj závislé na výši osobních důchodu (příjmů). Sníží-li se důchody, sníží se i úspory. Pokud poklesne spotřeba, dojde ke snížení důchodů výrobců spotřebního zboží, a tím i ke snížení jejich úspor. Pokud zaměstnavatelé sníží svým zaměstnancům mzdy, zároveň tím sníží jejich koupěschopnost, a tím i celkovou agregátní poptávku (po jejich zboží). Budou tak dosahovat nižších zisků a své zaměstnance začnou propouštět. Vše se tak dostane podle Keynese do jakési spirály, ze které není bez vnější pomoci úniku. Pomocí takto definovaných zákonů a teorií se Keynesovi na první pohled podařilo vysvětlit dlouhodobou nezaměstnanost, která panovala při velké depresi 30. let. Keynes se snažil dokázat, že celé hospodářství může být i při takto vysoké nezaměstnanosti v rovnováze. Navrhoval proto své vlastní hospodářské řešení s "viditelnou rukou státu". Další Keynesova díla Ekonomické důsledky míru (The Economic Consequences of Peace, 1919) - napsal po návratu z Versaillské mírové konference, kde se postavil proti výši válečných reparací, které představitelé vítězných stran udělili Německu. V této knize podrobil výsledky Versailské konference ostré kritice. Podle Keynese válkou zruinované Německo nebude schopné platit vysoké reparace a jedinou cestou, jak se zbavit dluhů bude tištění inflačních peněz. To povede k dalšímu hospodářskému rozvratu, který bude mít zcela opačný výsledek, než byl původní záměr. Traktát o peněžní reformě (A Tract on Monetary Reform, 1923) - varoval v něm před návratem ke zlatému standardu. To by vyvolalo deflační nebezpečí a hospodářskou depresi. Ekonomické důsledky pana Churchilla (The Economic Consequences of Mr Churchill, 1925) Konec Laissez-Faire (The End of Laissez-Faire) - spis, v němž přišel s názorem, že existují oblasti, ve kterých si stát počíná lépe než soukromí podnikatelé. Pojednání o penězích (Treatise on Money, 1930) - rozdělil ekonomiku na spotřební a investiční a analyzoval nesoulad mezi strukturou výdajů a strukturou produktu Jak zaplatit válku (How to Pay for the War, 1940) Kritika Keynesova konceptu Zhruba po dvacet let od vydání Obecné teorie byl Keynesův vliv bezmezný. Později však začali mnozí ukazovat, že Keynesova makroekonomická doporučení spíše než stabilní hospodářský růst přinášejí vysokou inflaci a prohloubení hospodářského cyklu. Stagflace sedmdesátých let znamenala pro keynesianismus hlubokou ránu, protože ji nebyli schopni nijak vysvětlit. Na pomyslný Olymp ekonomické vědy se dostali monetaristé. Z pohledu ekonomických škol, které navazují na klasickou politickou ekonomii, tedy dnes zejména neoklasici a rakouská škola, jsou Keynesovy názory chybné. Zvyšování objemu peněz nevede ke snížení nezaměstnanosti dlouhodobě, ale pouze v krátkém časovém horizontu. Později se projeví pouze jako inflace, pokles kupní síly peněz. Krátkodobá Phillipsova křivka tedy neplatí, jak ukázal Milton Friedman. Keynesův myšlenkový systém odpovídal požadavkům své doby. Velká deprese třicátých let přinesla ohromnou nezaměstnanost a propad produkce, chudobu pro miliony lidí. Zdálo se, že neexistuje řešení, že dosavadní ekonomické učení si neví rady. Problém však mnohem spíše než v teorii spočíval v praxi, vlády jednotlivých zemí přijímaly krátkozraká ochranářská opatření, která dále narušovala mezinárodní trh. 7

8 Neokeynesiánství a postkeynesiánství Neokeynesiánství Rozvoj po druhé světové válce, představitelem byl například Paul Samuelsom (dostal Nobelovu cenu). Propagují státní zásahy do hospodářství, kladou důraz na ovlivnění zaměstnanosti (ta má být co nejvyšší). Postkeynesiánství Představitelkou je J. Robinsonová. Teoretici vypracovali teorii nedokonalé konkurence. Monetarismus Označuje se škola ekonomického myšlení, která se domnívá, že změny peněžní nabídky jsou hlavní příčinou makroekonomických výkyvů. Tato teorie má za to, že v krátkém období jsou změny nabídky peněz hlavní determinantou změn reálného produktu i cenové hladiny. V delším období se reálný produkt blíží potenciálnímu GNP, zatímco ceny mají tendenci pohybovat se proporcionálně k nabídce peněz. Monetarismus podle Friedmana Friedmanova teorie poptávky po penězích Základní charakteristikou monetarismu je podle Miltona Friedmana kauzální vztah mezi mírou růstu množství peněz v oběhu a mírou růstu nominálního důchodu. Vazbu mezi množstvím peněz v oběhu a nominálním národním důchodem považuje za mnohem pevnější nežli vazbu mezi národním důchodem a investicemi, která spočívá v základech keynesovské teorie. Klíčovou je rovněž představa existence časových zpoždění mezi změnou množství peněz v oběhu a změnou nominálního národního důchodu. Současný nominální důchod spočívá podle teorie monetarismu na tom, jaká byla nabídka peněz v minulosti. Přesvědčení o primární úloze množství peněz vychází ze dvou základních předpokladů. První z nich uvedl Friedman takto: existuje mimořádná empirická stabilita a pravidelnost u takových veličin, jako je důchodová rychlost oběhu peněz, která musí na každého, kdo pracuje s peněžními údaji, nutně učinit dojem. Druhým předpokladem je domnělá nízká elasticita poptávky po penězích ve vztahu k úrokovým sazbám. V chápání poptávky po penězích vychází Friedman z rozlišení držitelů peněz na dvě skupiny: podniky a domácnosti. Podniky drží peníze z důvodu kontinuity výroby. Domácnosti volí formu svého kapitálu podle užitku, který tento kapitál v každé jednotlivé podobě přináší. Peníze drží domácnosti z důvodu překlenutí doby mezi příjmy a výdaji, z důvodu preference likvidity, v očekávání výhodnější koupě statků a služeb či z důvodu vzdání se současné spotřeby pro spotřebu budoucí, která kumulací může přinést vyšší užitek. M. Friedman definuje čtyři základní faktory působící na poptávku po penězích Důležitým faktorem tohoto pojetí poptávky je hypotéza permanentního důchodu, kterou Friedman postavil proti pojetí spotřební funkce J.M. Keynese. Tuto hypotézu vyložil Friedman ve své práci Teorie spotřební funkce z roku Hypotéza permanentního důchodu se opírá o představu, že ekonomické subjekty drží bohatství ve formě peněžní a reálné, a to v poměru, který zaručuje maximalizaci celkového užitku. Spotřebu lidé přizpůsobují zejména s ohledem na dlouhodobé očekávání příjmů. Krátkodobé výkyvy v příjmech nemají na spotřebu významný vliv. Rozdělení důchodu domácností na spotřebu a úspory je závislé na permanentním důchodu. Poptávka po penězích (vyjádřená kupní silou) je pak podle Friedmana poměrně stabilní. Druhým faktorem poptávky po penězích je lidský kapitál spolu s ostatním kapitálem. Lidský kapitál ovlivňuje poptávku zejména svoji kvalitou (kvalifikací, zkušenostmi, zvyklostmi, aj.), která působí na výši mzdy pobírané za pronájem lidské práce. Ostatní kapitál je považován za zásobu bohatství a zdroj úroku. Třetím činitelem je očekávaný užitek, spojený s tím kterým drženým aktivem zde hraje významnou roli očekávaná hladina cen. Posledním faktorem je reziduální veličina, která vyjadřuje působení ostatních proměnných, rozhodujících o užitku, který plyne z držbypeněz ve srovnánís jinými aktivy. Friedmanůvkoncept hospodářské politiky Friedmanovy práce, postoje i jednotlivá díla jsou zaměřena proti zásahům vlády do ekonomiky. V jeho pojetí je tržní ekonomika vnitřně stabilním systémem. Hospodářský cyklus, inflace a jiné nerovnovážné jevy nemají své vnitřní příčiny ve fungování tržní ekonomiky ale jsou výsledkem působení vnějších činitelů. Z nichž nejvýznamnější jsou podle Friedmana státní zásahy založené na kenesovských teoretických východiscích, které mají za následek růst schodku státního rozpočtu a růst nabídky peněz spojený s expanzivní monetární politikou. Ve svém díle trvá Friedman na stanovisku, že inflace je zejména peněžní jev. Je přesvědčen, a přesvědčující jsou i jeho empirická zkoumání v této oblasti, že vztah mezi množstvím peněz v oběhu, národním důchodem a cenami není doposud přesně pochopen a proto jakékoliv vnější zásahy, byť mají pouze dolaďovací charakter, jsou nebezpečným krokem bez možnosti přesného určení důsledků. Kritizuje proto vlády či centrální peněžní instituce, pokud se těchto zásahů dopouštějí. Za nejlepší pravidlo pro tržní ekonomiku považuje mírné a stálé tempo růstu peněz v oběhu. Peněžní a úvěrovou politiku, která způsobuje kolísání množství peněz v oběhu považuje za příčinu šoků a destability ekonomiky. Množství peněz v oběhu se má zvyšovat v souladu s růstem ekonomiky o 3 5 % ročně, přičemž růst by měl být stálý bez ohledu na cyklický vývoj ekonomiky. Ve svůj prospěch uvádí Friedman též zrušení subjektivismu, který sebou zásahy do ekonomiky v podání rozpočtové politiky keynesovského pojetí nutně přináší. Friedmanova teoretická koncepce a jeho doporučení pro hospodářskou politiku mají povahu krajní formy liberalismu a připomínají pojetí Friedricha A. von Hayeka z první poloviny 20. století. Chicagská škola Liberální tradici získala Chicagská univerzita již před příchodem Miltona Friedmana. Škola byla zaměřena na tradiční evropské pojetí liberalismu. Při příchodu Friedmana na univerzitu zde liberální tradici představovali osobnosti jako F.H. Knight, K.H. Simons, L.W Mints, A. Director, F.A. Hayek, G.J. Stigler a jiní. Ve spolupráci s těmito profesory, k jejichž ekonomickému myšlení se Friedman v mnohém přiklonil, vznikaly mnohé teoretické práce a výzkumy, které měli později vliv na hospodářskou politiku Spojených státu a Velké Británie. Velmi podnětné pro vznik monetarismu, jako samostatného směru reinterpretované kvantitativní teorie peněz, byly též semináře se studenty univerzity, které Friedman organizoval. Postupně tak vznikala generace ekonomů, schopná argumentovat hlavnímu proudu a keynesovským teoriím. Na chicagském semináři vznikaly práce teoretické i empirické, které výrazně podpořily výzkumy Miltona Friedmana a Anny J. Schwartzové v oblasti peněžní historie a statistiky. A.J. Schwartzová působila jako historik národního hospodářství a podle vyjádření Friedmana hrála ve výzkumech zásadní úlohu svou schopností postihnout podrobnosti, čímž v jistém smyslu vyvažovala Friedmanův sklon soustředit se na abstraktní teoretické úvahy. Společně se Simonem Kuznetsem, nositelem Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1971, vydal Friedman publikaci Příjmy z nezávislé odborné praxe. Tato práce se stala základem disertační práce Friedmana na Kolumbijské univerzitě. 8

9 Ekonomie strany nabídky Návrat k neoklasiciské tradici, stojí proti keynesinácům. Domnívají se, že stát by neměl příliš zasahovat do ekonomiky. Soustředí se na nabídku podnikatelů a firem to považuje za stěžejní věc, aby mohla ekonomika fungovat. Zkoumá vliv daní na vliv ekonomiku, preferuje nižší zdanění. Hospodářskou politiku orientuje na liberální či neoliberální cíl. Jde o to, maximálně podporovat ty, kteří vytváří hospodářské bohatství. Toho všeho lze dosáhnout jedině realizací jedné elementární liberální myšlenky, že k tomu, aby se hospodářství vrátila prosperita a stabilita, je třeba vrátit tržnímu hospodářství všechna jeho práva. České sociální učení (pro zajímavost) Liberální proud české politické reprezentace a orientace ČEM v polovině 19. století. K. Havlíček Borovský, F. L. Rieger. Sociálně-utopistické vize poloviny 19. století (B. Bolzano, ek. názory českých radikálních demokratů). Polovina 19. století a řešení nedostatku kapitálu a svépomoc F. L. Chleborad, F. C. Kampelík. První pokusy o systémový pohled na národohospodářskou teorii v 60. až 70. letech 19. století (F. L. Chleborad, E. Jonák, M. Wellner). Albín Bráf, zakladatel české národohospodářské vědy, jeho vliv na další rozvoj ekonomického myšlení. Josef Kaizl jako stoupenec německé historické školy. Josef Gruber a Cyril Horáček a jejich důraz na sociální politiku Alois Rašín, jeho měnová reforma a deflační politika. Karel Engliš, teleologický výklad HN, jeho škola. Další prvorepublikoví ekonomové - neoklasici V. Mildschuh, F. Valina, institucionalista C. Čechrák. Josef Macek a čeští keynesiánci. Družstevní socialismus (J. Macek, F. Modráček); Technokratické a racionalizační koncepce: Laboretismus (V. Verunáč) 9