Kritický pohled na Kubánskou revoluci. Sam Dolgoff

Transkript

1 Kritický pohled na Kubánskou revoluci Sam Dolgoff Praha

2 Ediční poznámka: Tento text poprvé vyšel v knižní podobě v září 2001 jako 10. publikace Anarchistické knihovny FSA v nákladu 400 kusů. V listopadu 2009 jsem text přehlédl a lépe uspořádal. 2

3 Obsah: Kapitola Strana Předmluva k prvnímu českému vydání 3 Slovo překladatele 6 1 Kubánská revoluce anarchistický pohled 7 2 Castrovi přátelští kritici Od Walda Franka až k René Dumontovi 9 3 Charakter Kubánské revoluce 18 4 Anarchismus na Kubě předchůdci 24 5 Batistova éra 32 6 Obecný pohled na revoluci její ekonomické pozadí 39 7 Anonymní hrdinové revoluce 43 8 Očitá svědectví anarchistů 47 - Kubánská revoluce zpráva z první ruky, Augustin Souchy - Revoluce a kontrarevoluce na Kubě, Abelardo Isglesias 9 Proč se anarchisté rozešli s Castrovým režimem Pozice kubánských anarchistů vybrané dokumenty Kuba na konci šedesátých a v sedmdesátých letech Struktura státní moci na Kubě 94 Dodatky 103 Chronologie Bibliografické poznámky 110 3

4 Předmluva k prvnímu českému vydání Co činí nezbytným napsat historický esej? Důvody možná plynou ze snahy najít pravdu, příchylnosti k intelektuálnímu úsilí, nutnosti nové přepracované verze předkládaných událostí nebo dokonce z donquijotského ideálu boje proti větrným mlýnům na bitevním poli historie. Nezbytnost historického eseje může povstat z jakéhokoli zmíněného důvodu nebo možná ze všech najednou. Může být rovněž motorem, schopným posunout historii na vyšší stupeň, směrem k novému pochopení minulých událostí, nebo dokonce až do jiné dimenze a postavit se včerejším báchorkám ve světle dnešních skutečností. V žádné oblasti neexistuje nějaká definitivní Historie, neboť neustále přicházejí nové údaje a informace. Objevují se nové interpretace, noví autoři píší o minulosti a dospívají k novým závěrům... Skutečnou obtíží pro autora je však vyjádřit výrazně odlišný názor na současné události, sociální skutečnost nebo realitu každodenního života v určité zemi. To je výzvou pro každého, kdo chce brát historii vážně. Opačný přístup vídáme velice často v televizním zpravodajství o současných událostech. Historické zhodnocení událostí si vyžaduje mnoho času a úsilí včetně zařazení faktů a získání nových pramenů nebo informací. Důležitější je však reflexe, představivost a subjektivita. Každý historik může například vést spor o ctnostech, chybách, motivech a inteligenci Nicolla Machiavelliho. Činí tak profesionální historici, univerzitní profesoři nebo dokonce historičtí diletanti. Provádějí jednoduchý popis života mimořádně vychytralého renesančního florentského diplomata, jeho doby a obtíží s ní spojených. Pro všechny novináře, obyčejné muže a ženy nebo řadového rozhlasového nebo televizního reportéra představuje charakterizace nějaké osobnosti, politika nebo fotbalového hráče, teroristického činu v Evropě nebo na Středním Východě nebo nějaké občanské války v Jižní Americe prostě každodennost. Nikdo ale neriskuje vyslovení názoru pro nebo proti, pouze přináší fakta na pořadu dne. Zítra budou dělat to samé. Když ale píšete esej o tom, co se právě teď skutečně odehrává, nebo přinejmenším vyslovujete svůj názor na aktuální události v určité zemi, to je něco naprosto jiného. Stává se mnohem složitějším pokusit se konfrontovat zažité názory pomocí historické kritiky toho, co se dnes odehrává v rámci politického nebo sociálního boje v nějaké zemi, zvláště pokud se nachází uprostřed revoluce. Sam Dolgoff učinil právě toto. Napsal svoji knihu o Kubě navzdory převládajícímu názoru veřejnosti, navzdory všeobecné víře celé generace, navzdory všeobecnému potlesku, navzdory anarchistickým skupinám a dokonce navzdory anarchistickým soudruhům. Jeho hlavní myšlenkou a cílem bylo vysvětlit fakta, týkající se takzvané Kubánské revoluce a realitu toho, co se stalo kubánským anarchistům před a po nástupu castrismu. S tímto úkolem na mysli Sam napsal a vydal historickou esej a byl si velmi dobře vědom následků, zvláště v době prvního anglického vydání The Cuban Revolution: A Critical Perspective, které vyšlo u montrealského nakladatelství Black Rose Books v roce Dolgoff byl čestným a statečným anarchistou, skutečným představitelem své generace a opravdovým stoupencem historické pravdomluvnosti. Jeho dílo se stavělo proti liberálnímu establishmentu (v oněch dnech nazývanému Nová levice ), proti marxistům, francouzským filosofům, čínské vládě, komunistickým stranám socialistického bloku, Kasandrám pravice a guruům levice, africkému osvobozeneckému hnutí, latinskoamerickým guerillám atd. atd. a Dolgoff byl prohlášen za nežádoucí osobu mezi anarchisty ve Francii, Itálii a zbytku pokrokového a proletářského světa. Sami víte, co se stává ještě dnes, když nějakou prací zaútočíte na kubánskou vládu. Stanete se neviditelným. Existuje prastará teorie zničení nepřátel, vypracovaná myslím římskokatolickou církví. Jestliže nemůžete svého nepřítele zabít, umlčte ho. Jestli se to nepodaří, pomlouvejte ho, pokud není možné jej ignorovat. Protože časy Inkvizice jsou již většinou minulostí a vždy není možné nepřátele fyzicky zlikvidovat, pak jsou tedy pomlouváni nebo umlčeni. Oficiální linie komunistických stran ve všech zemích, které kontrolovaly, okupovaly, nebo v nichž měly jistý vliv na vládu a média, se vždy řídila tímto zlatým pravidlem, pocházejícím stejně jako mnoho dalších od římskokatolické církve. Ve specifickém případě Sama Dolgoffa a jeho knihy o Kubě, bylo toto dictum uplatněno za pomoci veškerých tehdy dostupných propagandistických prostředků. Byla to pro ně nebezpečná kniha a musela být spálena nebo učiněna neviditelnou. Jak je stále obtížné povědět pravdu o takzvané Kubánské revoluci! Když Dolgoff v New Yorku napsal svou knihu, kubánská diktatura utlačovala kubánský lid teprve 17 let. Když já nyní píši tuto předmluvu, Castro drží na Kubě ve svých rukou absolutní moc již 4

5 více než 42 let. Tehdy se však stalo něco neočekávaného. Ke všeobecnému překvapení Dolgoffova kniha měla značný dopad na takzvanou levici sedmdesátých let. Stále více a více liberálů, anarchistů a pokrokově myslících lidí se odvažovalo věnovat pozornost poselství, které Dolgoff vyslal svoji prací. Došlo k tomu jen proto, že Sam Dolgoff měl mezi pracujícími lidmi, univerzitními profesory, americkými spisovateli a intelektuály velkou vážnost a respekt a jeho slova byla vyslyšena. Je pravda, že na konci sedmdesátých let kubánská vláda zvláště americkému veřejnému mínění připravila hned z několika důvodů skutečné zklamání, zvláště kvůli nesvobodě na Kubě, chudobě pracujících lidí a nedostatku potravin, což jsou typické výsledky vědeckých marxistických ekonomických teorií. Čeští lidé mají vlastní zkušenost s tímto druhem totalitního organizování a plánování a nezapomněli, že sám Castro byl prvním, kdo schválil a oslavoval sovětskou intervenci proti ČSSR v roce O deset let později začala Dolgoffova kniha pronikat do sociálních a politických názorů, zaujímaných v Latinské Americe a Evropě, doba se změnila a práce byla přijata a široce čtena, možná právě proto, že byla propagandistickou mašinérií kubánské Komunistické strany považována za nebezpečnou a podvratnou knihu, namířenou proti Třetí nejdůležitější revoluci tohoto století. Jak naznačuje sám titul, kniha popisuje Kubánskou revoluci a předkládá kritický pohled na revoluční proces na základě inteligentního názoru a pozoruhodných závěrů. Sam důstojně vyjasnil některé historické události, vztahující se k vývoji programu kubánského anarchismu, zvláště v období od konce třicátých let do roku Sam velmi dobře znal skutečnou podstatu kubánské republikánské vlády a později boje proti Batistově režimu, stejně jako počátků a ustavení Castrovy diktatury. Dolgoff není pouhým vypravěčem, ale také účastníkem mnoha historických událostí, vztahujících se ke Kubě. Kniha tedy vzbudila nový zájem o odpovědi na otázky, týkající se Kuby, zvědavost na události, odehrávající se na ostrově a podpořila kritiku, pocházející od bývalých přátel Castrova režimu jako Chomského, Marcuse, Sartra, Avriche, Guerina, Bookchina nebo Guntera Grasse (abychom jmenovali některé z mnoha přátel, které si tehdy Kubánská revoluce našla mezi intelektuály, teoretiky, univerzitními profesory, filosofy, svými politickými kolegy apod.) Důležitější ale je, že Dolgoffovu knihu dostali po celém světě do rukou obyčejní lidé, dělníci, studenti a rolníci, všichni, kteří se zajímali o události na Kubě, což bylo výsledkem zájmu, probuzeného Karibskou krizí z roku 1963 a pokračujícího monumentálním krachem zemědělství ve sklizni cukrové třtiny z roku Nedávno Michael J. Hargis připomněl v posledním čísle Anarcho-Syndicalist Review (léto 2001), že Když přišel Sam Dolgoff se svoji knihou The Cuban Revolution: A Critical Perspective, byla mnohem výrazněji osvětlena role anarchistů v kubánském hnutí práce a revoluci. Nesvoboda, perzekuce, popravčí čety, revoluční spravedlnost a vraždy - tím vším trpěli nejen kubánští anarchisté (jak dokládá tato kniha), ale rovněž obyčejní Kubánci, kteří se postavili proti marxisticko-leninskému systému a diktatuře proletariátu na ostrově. Pro některé intelektuály bylo a stále je velice obtížné pochopit na počátku našeho nového století, že na Kubu byl úspěšně implantován stalinistický systém. Je těžké uvěřit, že ještě dnes může normálně existovat společnost, postavená na perzekuci, donašečích, trestu smrti, pracovních táborech, exilu, vězení a rutinních popravách. Stalin, Hitler, Mussolini a Franco ale byli v třicátých letech velice populárními vůdci a jen velmi málo lidí kritizovalo železné sevření, do něhož uchopili své společnosti. Dnes se na ně díváme jinak. Historie je velice tvrdým učitelem života a když se zadíváme zpět, kdo v oněch dnech kritizoval totalitarismus, najdeme jen velmi málo knih, které podaly skutečnost pravdivě. To je dnes činí velice důležité. Právě to činí důležitou a užitečnou i knihu Sama Dolgoffa, protože již nemusíme déle čekat, abychom se dočetli o zločinech, spáchaných na Kubě včera nebo dnes, v Dolgoffově knize je popsána sama podstata tropického totalitarismu. Skutečnost toho, co se odehrálo (a stále odehrává) je zde a my se z ní můžeme poučit a ocenit upřímné a poctivé názory anarchistického veterána, zapojeného do boje déle než padesát let. Vzhledem ke Kubě a kubánským anarchistům ale byla otevřena ještě jedna kapitola. Kubánské anarchistické hnutí v exilu bylo založeno v New Yorku v roce 1961 s pomocí Libertinské ligy a zvláště soudruha Sama a jeho manželky Esther stejně jako Abe Bluesteina a Russella Blackwella, kteří nám tehdy všichni prokázali velkou solidaritu, ulehčili nám v politické, ekonomické a sociální krizi a pomáhali soudruhům, perzekvovaným na Kubě. Dolgoffova kniha byla původně vydána v roce 1976 v Kanadě, pak následovalo druhé vydání v angličtině, nepříliš dobře přeložené do španělštiny a vydané v Madridu v roce 1978 jako La Revolucion Cubana, un enfoque critico, posléze vydané v Stockholmu v roce 1980 jako Den Kubanska Revolutionen a v Berlíně v roce 1983 jako Das Kubanska Revolutio- 5

6 nen. Na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let všude po celém světě anarchističtí soudruzi v Austrálii, Irsku, Finsku, Anglii a Španělsku zjišťovali, že jejich kubánští soudruzi jsou perzekvováni, vězněni a vražděni Castrovou vládou. Zde v Miami zbytky jednoho z kdysi nejpočetnějších anarchosyndikalistických hnutí Latinské Ameriky žily v exilu a bojovaly proti castrismu. Tato kniha a existence kubánských anarchistů v exilu společně se zásadními změnami v chápání a respektu k lidským právům pomohla změnit mysli mnoha lidí, zvláště v anarchistických hnutích v Americe, Mexiku, Španělsku a Argentině. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem se osobně setkával se Samem a Esther Dolgoffovými v jejich skromném bytě na Lower Manhattan. Žili odříkavým životem, oddáni své práci a naplňování idejí. Setkávali se kdysi s Emmou Goldmanovou, Rockerem, Trescou, Maximovem, Berkmanem, Olayem a mnoha dalšími drahými soudruhy, Sam hovořil v roce 1937 na waldheimském hřbitově a vzpomínal na anarchisty z Haymarketu, popravené v roce 1887 a jeho přednášky v odborářských a občanských centrech a univerzitách jako Temple a Antioch nebo na Kolumbijské univerzitě z něj udělaly kočovného propagátora anarchistického hnutí práce po celých Spojených státech. Sam byl nepochybně jedním z nejrespektovanějších autorů a řečníků, zabývajících se ve své zemi hnutím práce. Ohlasy jeho kritiky Castrovy vlády si všude získaly zaslouženou pozornost všech, kteří skutečně věří ve svobodu a spravedlnost. Co se týče mně, moje vzpomínky na tenhle starý newyorský pár a jejich dlouhý a láskyplný vztah mě přinášejí pohled na skvělý příklad anarchistů, kteří pracovali a mysleli pro jednu věc, šli stejnou cestou a měli stejné úmysly. Musím rovněž prohlásit, že právě Sam Dolgoff byl moji inspirací pro knihu o historii anarchistického hnutí na Kubě. Jestliže Sam Dolgoff byl schopen pracovat na čtyřech velevýznamných knihách Bakunin on Anarchy, The Anarchist Collectives in Spanish Revolution, The Cuban Revolution a Fragments, A Memoir a početných brožurkách a článcích pro noviny a časopisy, včetně naší vlastní Guangara Libertaria, Libertarian Labour Review a Views and Comments, vyčnívajícími nad stovkami anarchistických i neanarchistických publikací, pak tedy já nebo kdokoli jiný můžeme pro naši věc učinit to samé a následovat velkého příkladu Sama Dolgoffa. Frank Fernandez Movimiento Libertariano Cubano en Exilio Miami, září

7 Slovo překladatele Ediční řada naší Anarchistické knihovny se touto prací dostává ke třetí nejdiskutovanější revoluci 20. století. Po celkem šesti publikacích na téma Španělské (knihy V. Richardse, A. Guillamóna a G. Fontenise) a Ruské (N. Machno, I. Mettová a P. Aršinov) revoluce tedy, i když s určitým zpožděním, činíme další krok v procesu vytváření a obnovování historické paměti českého anarchistického hnutí. Kubánská revoluce a následná státní kontrarevoluce režimu Fidela Castra si rozhodně zaslouží podrobnou analýzu. Stejně jako Ruská a Španělská revoluce totiž názorně ilustruje všechna velká témata, která jsou středobodem teoretického a praktického úsilí anarchistického hnutí. Znovu se v reálném životě a sociálně-ekonomickém vývoji prokazuje, že žádný stát nikdy nemůže sehrát revoluční roli, že svobodná komunistická společnost je neslučitelná s centralizací a diktaturou a komunismus není možné vybudovat na základě příkazů shora a policejního státu. Celé generace autoritářských intelektuálů a aktivistů, sdružené do nejrůznějších bolševických politických stran a uskupení, se v průběhu 20. století snažily prorazit hlavou zeď a popřít starý Bakuninův postřeh, že Svoboda bez socialismu je privilegium a nespravedlnost, ale socialismus bez svobody je násilí a útlak. Kuba byla dalším příkladem. Historické poučení z krachu Kubánské revoluce a nastolení státní kontrarevoluce, vedené Fidelem Castrem, ale nebylo tak bezprostřední a významné jako v případě Ruska. Kubánská revoluce se přeci jenom odehrála v době, kdy masová média zasahovala už každičký kout naší planety a do milionů domácností se rozběhla zejména televizní propaganda, překrývající skutečný vývoj na Kubě ikonami hrdinných revolucionářů, zejména argentinského bolševického fanatika Che Guevary, z něhož byl navzdory všem skutečnostem vyroben doslova revoluční světec, falešný idol pro miliony utlačovaných a vykořisťovaných. Ještě dnes se můžete v prostředí anarchistického a autonomního hnutí setkat s mnoha lidmi, kteří například Che Guevaru pokládají za svobodomyslného autentického komunistu. Dolgoffova kniha snad představuje i pro tyto lidi první krok, vedoucí k tomu, aby se zbavili svých iluzí a pohlédli na syrovou a nezkreslenou skutečnost. Dolgoffova kniha není vyčerpávající řemeslnou historickou prací, obsahující všechna čísla, souvislosti a statistiky. Byla napsána jako úvodní příspěvek anarchistické kritiky Kubánské revoluce. Jako taková potřebuje samozřejmě další doplnění a rozvíjení, čemuž se budeme věnovat v blízké budoucnosti. Jednou z dalších publikací, kterou vydá naše Anarchistická knihovna, totiž bude Historie kubánského anarchismu od soudruha Franka Fernandeze, kubánského anarchisty, který v exilu stále bojuje proti castro-bolševické diktatuře, utlačující kubánský lid po více než 42 let. K doplnění kontextu a vysvětlení mnoha neznámých nebo nepříliš jasně vysvětlených jmen a pojmů jsem použil práci bývalého kubánského revolučního studentského aktivisty Jaime Suchlického, Historical Dictionary of Cuba (Scarecrow Press, Metuchen, N.J. a Londýn, 1988). Poznámky v textu jsou proto značeny dvojím systémem. Poznámky překladatele jsou označeny horním indexem - např. (3) a poznámky autora normálně, tj. (3). Závěrem chci vyjádřit své poděkování soudruhu Franku Fernandezovi, kubánskému anarchistovi v exilu, který mi v procesu přípravy této knihy k českému vydání velice pomohl. PW 7

8 Kapitola 1 Kubánská revoluce anarchistický pohled Adekvátní zpracování tématu Kubánské revoluce musí kromě zhodnocení reakčních batistovců a revolučních castrovců vzít do úvahy i další, povětšinou ignorovaný rozměr otázky, tj. například historii kubánského anarchismu a jeho vliv na vývoj kubánského odborářského a socialistického hnutí, dále pozice kubánského anarchistického hnutí vzhledem k problémům Kubánské revoluce a také anarchistické alternativy ke castrismu. Dnešní kubánský socialismus se liší od humanistických a svobodomyslných hodnot skutečného socialismu, jako se liší tyranie od svobody. Mezi Castrovou variantou autoritářského socialismu a anarchistickou tradicí kubánského odborářského a anarchistického hnutí neexistuje ani ta nejmenší souvztažnost. Charakter latinskoamerického hnutí práce podobně jako v případě španělského anarchistického hnutí, od něhož odvozovalo svoji orientaci nebyl původně formován marxismem, ale zásadami anarchosyndikalismu, vypracovanými Bakuninem a anarchistickým křídlem Mezinárodní asociace pracujících - První Internacionály, založené v roce Latinskoamerické hnutí práce bylo od počátku silně ovlivněno ideologií a revoluční taktikou španělského anarchosyndikalistického hnutí. Dokonce již před rokem 1870 existovaly organizované anarchistické skupiny v Buenos Aires (Argentina), Mexiku, Santiagu (Chile), Montevideu (Uruguay), Rio de Janeiru a Sao Paulu (Brazílie). V roce 1891 se v Buenos Aires konal kongres odborových svazů, zorganizovaný Federacion Obrera Argentina, která byla v roce 1901 nahrazena Federacion Obrera Regional Argentina (FORA) se členy, mající v roce 1938 členů již Anarchosyndikalistická La Protesta, jedno z vůbec nejlepších anarchistických periodik, založená jako deník v roce 1897 a často přinucená uchýlit se do ilegality, stále vychází jako měsíčník. V Paraguayi byly anarchosyndikalistické skupiny, založené v roce 1892, v roce 1906 uspořádány do Federacion Obrera Regional Paraguaya. Anarchosyndikalistické odborové svazy v Chile od roku 1893 vydávaly časopis El Oprimido (Utlačovaný). Na konci dvacátých let tohoto století chilská pobočka IWW čítala pracujících. Již předtím bylo vydáváno mnoho publikací a hnutí práce přímo vzkvétalo. Časopis Alba, tiskový orgán Santiagské federace práce, byl založen v roce Anarchistické a anarchosyndikalistické skupiny a jejich tiskoviny byly velice populární mezi pracujícími v San Salvadoru, Guatemale, Nikaragui a Kostarice, kde se v roce 1911 poprvé objevil anarchistický časopis Renovación. Abychom ilustrovali rozměr anarchosyndikalistického hnutí v Latinské Americe, musíme upřít pozornost na organizace, účastnící se odborářských setkání, svolaných FORA do Buenos Aires. Kromě FORA byl zastoupen Paraguay (Centro Obrera Paraguaya), Bolívie (Federación Local de La Paz, skupiny La Antorcha a Luz y Libertad), Mexiko (Pro-Acción Sindical), Brazílie (odborové svazy z celkem sedmi provincií), Kostarika (organizace Hacía la Libertad) a Chile (místní pobočka IWW). Tyto příklady nám poskytují jen letmý pohled na celkový rozsah hnutí (Zdroje: série článků anarchistického historika Maxe Nettlaua, otištěná v Reconstruir a Rockerův Anarcho-Syndicalism, ed. India, str , nedatováno). Co se týče historie anarchosyndikalistického hnutí v Argentině, Chile, Uruguayi, Brazílii a dalších latinskoamerických zemích, na toto téma existuje početná literatura ve španělštině a některé, i když zcela nedostačující, práce v angličtině. Naneštěstí nemáme v žádném jazyce k dispozici vůbec nic o historii kubánského anarchosyndikalismu. Anarchosyndikalistický původ kubánského hnutí práce a vliv anarchosyndikalismu je uznán dokonce i v Report on Cuba, vydaném konzervativní Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj: V koloniální éře měli vůdčí postavení v kubánském odborářském hnutí anarchosyndikalisté Bakuninovy školy. Viditelný odstín jejich ideologie, kladoucí důraz na přímou akci, pohrdající legalitou, popírající existenci společných zájmů pracujících a zaměstnavatelů, přetrvává i v kubánském odborářském hnutí moderní doby musíme mít na paměti, že takřka veškerá lidová výchova pracujících na téma podstaty fungování ekonomického systému a toho, co se dá učinit pro jeho vylepšení, pocházela nejdříve od anarchosyndikalistů. (Citováno v Background to Revolution: Development of Modern Cuba, New York 1966, str ) 8

9 Dokonce i bolševický historik Boris Nikirov připouští, že Kubánské hnutí práce se vyznačuje dlouhou radikální tradicí. Od konce devadesátých let 19. století až do dvacátých let 20. století byl anarchosyndikalistický vliv velmi důležitý. (Citováno tamtéž, str. 135 anarchosyndikalistický vliv tedy jistě překlenul skutečně dlouhé období). Ještě méně víme o anarchosyndikalistických kořenech hnutí práce na Portoriku, které můžeme stejně jako v případě Kuby vystopovat až do druhé poloviny 19. století. Editor vynikající antologie o sociálním boji a socialistické ideologii na Portoriku, A. G. Quintero Rivera, se ptá: Kdo si dnes na Portoriku ještě pamatuje na předčitatele v tabákových dílnách? (pracující si stejně jako na Kubě a Floridě platili předčitatele, kteří jim přednášeli knihy většinou na sociální nebo politickou tematiku, zatímco vyráběli doutníky) Kdo ví, že portorické studijní skupiny v prvním desetiletí našeho století studovaly Bakuninovy, Kropotkinovy a Reclusovy práce a historii První Mezinárodní asociace pracujících? že již v roce 1890 anarchistické skupiny na Portoriku vydaly Bakuninův Federalismus a socialismus, široce čtený pracujícími? Quintero zpravuje čtenáře o tom, že v roce 1897 se anarchista Romero Rosa, typograf, stal jedním z prvních a nejdůležitějších zakladatelů prvního všeobecného odborového svazu na Portoriku Federacion Regional Obrera. Společně s Fernandem Gomezem Acostou, tesařem a Jose Ferrer y Ferrerem, rovněž typografem, Romero Rosa založil týdeník Ensayo Obrera, aby šířil anarchosyndikalistické myšlenky mezi pracujícími. Luisa Capetillo, portorická Emma Goldmanová, kterou Quintero nazývá legendární postavou dějin portorického hnutí práce, byla nadanou řečnicí a organizátorkou a na konci 19. a začátkem 20. století promlouvala k nespočetným dělnickým shromážděním po celém Portoriku. Hájila práva žen, hlásala volnou lásku a ještě popírala konvence tím, že nosila kalhoty. Byla plodnou autorkou a ve španělštině napsala anarchistické eseje například jako Lidstvo v budoucnosti, Můj pohled na svobodu a Práva a povinnosti ženy jako soudružky, matky a svobodné lidské bytosti. Rovněž rozsáhle psala a hovořila na téma umění a dramatu a udržovala obsáhlou korespondenci se zahraničními anarchisty. V letech 1910 až 1920 na Portoriku vycházely anarchistické a syndikalistické tiskoviny a odboráři prováděli intenzivní agitaci a militantní akce v pracovních konfliktech. (La Lucha Obrera en Puerto Rico, 2. vyd. 1974, str. 1, 14, 34, 153, 156 a 161). Příklad Portorika ukazuje, jak málo víme o anarchosyndikalistických kořenech odborářského a socialistického hnutí v karibské oblasti. Tato práce se pokusí vystopovat pozoruhodný vliv anarchismu na vývoj kubánského revolučního hnutí a představit anarchistický pohled na Kubánskou revoluci. 9

10 Kapitola 2 Castrovi přátelští kritici Od Walda Franka až k René Dumontovi Dozvuky Kubánské revoluce jsou stále ještě pociťovány po Latinské Americe i celém světě. Vedou se vášnivé debaty o jejím charakteru. Mnoho z původních Castrových levicových a liberálních příznivců, kteří se stali svědky její postupné degenerace do totalitní diktatury, bylo přinuceno silně navzdory svým sklonům přijmout tuto rozrušující skutečnost jako platný fakt. V procesu zkoumání této degenerace zmínění přátelští kritici objasňují jisté klíčové skutečnosti o Kubánské revoluci, které potvrzují jejich ve skutečnosti anarchistický přístup, což se většina z nich snaží vehementně popírat. Jiní, fanatičtější Castrovi přívrženci, se snaží objasnit diktátorská opatření kubánského režimu a upadají přitom do naprosto zřetelných protikladů, sloužících pouze k ještě většímu zdůraznění faktů, které se snaží zastřít. Chronologicky jsme uspořádali několik typických příkladů, abychom ilustrovali průběh událostí. Práce Walda Franka Cuba: A Prophetic Island (New York 1961), je zvláště skličující, neboť autor byl vždy uvědomělým proti-státním komunistou, silně ovlivněným anarchistickými myšlenkami, což jasně prokázal sympatickým přístupem k CNT (španělské anarchosyndikalistické odborové konfederaci). To, že Frankových čtyřicet let studia španělské a latinskoamerické historie nezabránilo, aby procastrovská hysterie zatemnila jeho úsudek až do té míry, že není schopen rozeznat zřetelné projevy nastolující se diktatury, je neodpustitelné. Přestože kubánská vláda Frankovi poskytla dvouletý grant, aby napsal svoji knihu, autor trvá na tom, že jedinou povinností bylo nalézt pravdu takovou, jaká je. (Předmluva), Frankovo nepředpojaté zhodnocení Castrovy osobnosti a úspěchu se však může směle rovnat chvále, kterou na Stalina pěli jeho přisluhovači. Čteme: Chevrolet vjel do prvních ulic Matazanas zástup lidí, stojící Castrovi v cestě, měl nějakým způsobem podobu samotného Castra a co je vlastně Castrova podoba? Není to snad sama Kuba? (str. 79) Co se týče jeho vynikajících schopností, je Castro stěží méně než opravdový básník a člověk, prodchnutý láskou nazvat Castra diktátorem, znamená použít velmi nepatřičný výraz (str. 141, zvýrazněno autorem). Hned v následujícím odstavci však Frank nevědomky shromažďuje drtivé argumenty sám proti sobě. Castro totiž netoleruje kritiku: má okolo sebe rád intelektuály, nikoli aby s nimi diskutoval o idejích, ale aby se utvrdil ve vlastních činech a myšlenkách. (str. 14) jinými slovy, Castro se musí podobně jako Stalin obklopovat povolnými pochlebovači. Castro není diktátor, ale vždy přijde okamžik, kdy se vůdci musí odvážit postavit lidu pro jeho vlastní dobro (str. 62) a nastanou časy, kdy vření v národě je takové, že opoziční tisk je jen na obtíž (neboť na Kubě se nekonají vůbec žádné volby, pozn. S.D.) a opozice Castra jen uráží a opovažuje se ho nazvat totalitním komunistou (str. 16) Navzdory Frankově pro-castrovské posedlosti si cestu na denní světlo proklestí i známky anarchosyndikalistického vlivu: Kubánci nevědí, že pouhé znárodnění průmyslu nemůže být cílem samo o sobě, že může způsobit vznik byrokracie dokonce mnohem hroznější, než za kapitalistických vlastníků. Znárodnění nezbytně není opravdovým zespolečenštěním, cílem, vyžadujícím, aby pracující z jednotlivých oborů sami spravovali svá odvětví ve spolupráci s dalšími sektory ekonomiky. (str. 134) Viní ale Frank ze znárodnění Castra? V žádném případě! Naopak, považuje Castrův náhlý akt znárodnění za inteligentní a statečný čin bránící Kubánskou republiku proti nepřátelským silám, které ji chtějí zničit. (str. 134) Frank se dokonce obává, že techničtí poradci ze Sovětského svazu sebou přinesou komunistickou ideologii rovnocenně cizorodou, rovnocenně nevítanou. (str. 136) Frank ale spěchá rozptýlit podobné obavy: vůdci jsou ale dobří a to, oč se pokoušejí, je dobré řeknou vám prostými slovy, že nesvrhli nadřazenost a nadvládu Spojených států jen proto, aby se podřídili novému pánovi Sovětskému svazu nebo komukoli jinému. (str. 136, zvýrazněno autorem). Naneštěstí se ale ukazuje, že dobří muži, předurčení, aby zachránili Kubu před totalitní nadvládou, jsou sami autoritářští komunisté Armando Hart, Carlos Rafael Rodriguez a ironie všech 10

11 ironií Castro se jen několik dnů po americkém vydání Frankovy knihy přiznal, že jsem marxistaleninista a zůstanu jím až do posledního dne svého života. Navzdory Castrovým prohlášením, že takzvané rolnické družstevní farmy (granjas del pueblo), jsou modelovány podle kolchozů ruského typu, Frank stále udržuje při životě zmírající naději, že družstevní farmy a provozy se velmi dobře mohou stát zárodky radikálního syndikalismu, odvozujícího se od tradice anarchosyndikalismu, který se již dlouho obrací na španělské a latinskoamerické pracující mnohem spíše, než rigidní kolochozy v rámci bolševismu, může na základě otevřeného syndikalismu rozkvést anarchistické smýšlení. (str. 186) Na počátku roku 1963 členové Kubánského anarchistického hnutí v exilu (MLCE), napsali dopis Pablu Casasovi, jednomu z koordinátorů Španělského výboru na pomoc uprchlíkům a informovali ho, že Waldo Frank, rovněž koordinátor, byl kubánskou vládou pověřen napsat knihu, vychvalující Castra. Ve svém Bulletinu z dubna 1963 MLCE zveřejnilo Casasovu odpověď: Podobně jako vy rovněž věřím, že všichni stoupenci svobody musí odsoudit jakoukoli diktaturu, ať je pravicová, levicová nebo kterákoli jiná Hluboce soucítím se zármutkem nešťastného kubánského lidu, který trpěl za Batistovy diktatury a nyní je podroben diktatuře jeho nástupce, Fidela Castra. Co se týče přístupu Walda Franka a jeho podpory, prokazované Castrově režimu, ihned požádám Španělský výbor na pomoc uprchlíkům, aby nařídil úplné prošetření Vašich obvinění a pokud - zatím se zdá, že ano - se prokáže, že Waldo Frank porušuje ideály naší organizace, bude vyloučen jako člen i koordinátor S přáním všeho nejlepšího Pablo Casas V roce 1964 zveřejnil marxisticko-leninský časopis Monthly Review speciální 96stránkovou studii Inside the Cuban Revolution, napsanou Adolphem Gillym, fanatickým levicovým procastrovským argentinským novinářem, který po více než jeden rok žil mezi kubánským lidem. Přestože Gilly přiznává existenci deformací Kubánské revoluce, stále je bezpodmínečně na straně Revoluce. (předmluva, str. VII) Castro nicméně Gillyho práci sžíravě odsoudil. Následující výňatky z Gillyho studie jsou nejlepší ilustrací toho druhu zmateného myšlení, který vede levicové Castrovy kritiky až k těm nejkřiklavějším protikladům: Prohlášení: Stát hájí své pozice a konkrétní ekonomické zájmy funkcionářů, sebe samého, Strany a odborářské byrokracie lid nemá žádné přímé pravomoci Stát vytváří a hájí privilegované funkce. (str. 42) Protiklad: Stát v nejvlastnějším smyslu patří pracujícím. (str. 46) Prohlášení: V kubánském vedení se dosud neobjevila žádná tendence, navrhující zavedení samosprávy, ani žádná, zajímající se o rozvoj institucí, vyjadřujících v socialistické demokracii vůli lidu sovětů, dělnických rad, odborových organizací nezávislých na státu apod. (str ) Protiklad: Na Kubě masy cítí, že začaly samy řídit vlastní život. (str. 78) Prohlášení: Co se týče rozhodování vlády, ta nikdy nepřipouští nesouhlasná stanoviska, kritiku nebo pozměňující návrhy nic nemůže být publikováno bez svolení (str. 28) Protiklad: Neexistuje země, ve které by existovala větší svoboda a demokracie, než Kuba. (tamtéž) Vydavatelé Monthly Review Leo Hubermann a Paul Sweezy stejně jako Gilly kombinují mimořádnou chválu s dodatky, drtivě obviňujícími Castrův režim. Úspěchy, dosažené Kubánskou revolucí zvýšení životní úrovně mas, které vytvořilo kvalitativně i kvantitativně rozsáhlou lidovou podporu Revoluční vlády a jejího nejvyššího vůdce Fidela Castra má jen několik málo paralel, pokud vůbec nějaké. (Socialism in Cuba, N.Y, New York 1970, str. 203) Na ekonomickém poli bylo dosaženo pozoruhodných úspěchů a další budou následovat (str. 65, tamtéž) Hubermann a Sweezy následně neúmyslně popírají vlastní tvrzení: takřka všeho je dnes na Kubě nedostatek. (str. 129) Ekonomická situace je stále složitá. Každodenní život je tvrdý a po deseti letech jsou již mnozí lidé unaveni jsou náchylní ztratit důvěru ve schopnost vedení splnit optimistické sliby svazky poutající masy k paternalistické vládě se začínají rozvolňovat. (str ) Zatímco příklady údajných ekonomických úspěchů jsou uváděny velmi ojediněle, katastrofický kolaps ekonomiky a masová nespokojenost, za což je Revoluční vláda přímo odpovědná, 11

12 to vše je více než dobře dokumentováno. (viz. str. 74, 81, 82, 86, 103, 107, 200, , ). Aby vytvořilo materiální pobídky a zmenšilo absence, revoluční vedení ke své nekonečné zásluze nikdy nespáchalo šílenou chybu obnovení kapitalistického platového systému, v němž kdo pracuje tvrději, dostává více. Castro je citován: Nabízet člověku více za vykonání jeho povinností znamená kupovat si jeho svědomí penězi. O několik stran dále si Huberman a Sweezy opět protiřečí. Nyní může být Revoluce zachráněna pouze tehdy, pokud bude obnoven kapitalistický platový systém. Revoluce si nemůže dovolit spoléhat čistě na politické a morální motivy, bude se muset dokonce uchýlit k částečné militarizaci práce! (str. 153) Tvrzení, že Kubánská revoluce se uchýlila jen k velmi malé regimentaci práce, je odmítnuto ještě ve stejném odstavci: Existuje nespočet důkazů, týkajících se rozsáhlých mobilizací pro dobrovolnou práci dokonce se již vyskytly její příznaky v rostoucí roli armády v ekonomice, přinášející sebou militaristické koncepce organizace a disciplíny příkladem je Che Guevarova brigáda sekáčů cukrové třtiny, uspořádaná přísně vojenským způsobem, která sklízí opravdu rozsáhlé plochy (str. 146) kubánský systém je jasně založen na vládě byrokracie a vláda nevypracovala žádnou alternativu. (str ) Pro Hubermana a Sweezyho je uskutečnění socialismu v důsledku založeno na všemocnosti státu. Lidé nejsou pány, ale sluhy revolučního vedení, které jim velkoryse dopřává privilegium podílet se na uskutečňování velkých rozhodnutí, utvářejících jejich životy. (str. 204) Ignorovat poučení z historie a očekávat, že vládci se dobrovolně vzdají moci, nebo ji budou sdílet se svými poddanými, je přinejmenším neuvěřitelně naivní. Hubertu Matthewsovi, zahraničnímu korespondentovi a později vedoucímu redaktoru New York Times, nyní již v důchodu, se podařilo 17. února 1957 v Sierra Maestra získat senzační rozhovor s Fidelem Castrem. Matthews byl od té doby na Kubě vítaným hostem a Castro a další vůdci mu poskytovali rozhovory. Jeho přístup ke Castrově diktatuře připomíná chování domýšlivého rodiče, zveličujícího kladné stránky svých potomků a nacházejícího omluvy pro dětské uličnictví. Fidelova osobnost je ohromující. Udělal mnoho věcí, které mne rozzuřily. Udělal kolosální chyby ale musíme mu odpustit. Musí se vyrovnávat se složitými problémy, které by nikdo nemohl vyřešit bezchybně bez negativních dopadů na rozsáhlé sektory kubánské společnosti. (str. 4) Nezanedbatelným privilegiem, přiznaným despotům, tedy má být právo chybovat na úkor obyčejných lidí. Jak to, že Castro, velký řečník největší řečník své doby, není schopen vyjádřit své emoce, (str. 44), což je podivný nedostatek, který Matthews nepovažuje za nutné vysvětlit. Přestože jeho poslední práce (velký 486-stránkový svazek Revolution in Cuba, New York 1975), obsahuje velké množství cenných informací o situaci, panující na Kubě, trpí neohrabanou snahou smířit chorobně sebevědomý obdiv ke Castrovi s brutálními a hořkými fakty. Z chaotické masy protikladů, absurdit a dezinterpretací se vynořují ohromující skutečnosti, dokládající degeneraci Kubánské revoluce. Uvedu několik příkladů. Castro je diktátor. Jeho revoluce je autokratická, ale stále což je opravdu podivné představuje vládu, založenou na konsensu, lidové podpoře. Tato podpora přichází od členů Výborů na obranu revoluce (CDR), zahrnujících takřka všechny zdravé dospělé lidi na Kubě všichni se podílejí na Kubánské revoluci. Tento konsenzus zdola, který není demokracií nemá nic společného s občanskými svobodami. (Str. 15, zvýrazněno autorem) Mělo by se rozumět samo sebou, že režim, který nemá nic společného s občanskými svobodami, je podle definice diktaturou. Brzy se ukáže správnost tohoto závěru. Matthews poznamenává: mnoho Kubánců je nespokojeno se skutečností, že CDR (tento údajný model participativní demokracie, pozn. S.D.) jsou nyní zcela pod kontrolou Komunistické strany Kuby. (str. 15, zdůrazněno autorem) My, Američané, přemýšlíme o lidských právech v občanských termínech rovnost před zákonem, nediskriminace, svoboda tisku, posvátnost domova na Kubě, stejně jako v Latinské Americe, jsou ale individuální práva rovněž ctěna. (str. 7) Na straně 129 si Matthews odporuje: Nevěřím, že Kubánci se zajímají o občanské svobody natolik, aby za ně bojovali důraz není kladen na občanské svobody, ale práva osobnosti, osobní důstojnost, ochranu rodinného života Matthews se tím snaží zakrýt skutečnost, že práva osobnosti nemohou být na Kubě uplatňována proto, že stát regimentuje život jednotlivce od kolébky až do hrobu. Dokládá to nevědomky v kapi- 12

13 tole o kulturní revoluci. Na základě neopodstatněného a urážlivého tvrzení, že kubánský lid nesdílí anglosaskou mánii po soukromí, se Matthews snaží minimalizovat dopad skutečnosti, že Kuba poskytuje lidem asi tolik soukromí, jako akvárium zlatým rybičkám. (str. 15) Castro chyboval během soudu po útoku na Moncadu v roce 1953 a pak v Sierra Maestře v roce 1957, když přislíbil naplnění liberálně-demokratické ústavy z roku (str. 40) Castro neudělal chybu. Velmi dobře věděl a později to i přiznal (ve svém projevu Jsem marxista-leninista z 1. prosince 1961), že Batista mohl být svržen a jeho vlastní klika se mohla dostat k moci pouze na základě demokratického programu, přijatelného pro anti-castrovskou buržoazii, církev a jiné umírněné síly. za daných okolností bylo nemožné přimět je akceptovat revoluci, komentuje věc Matthews na straně 125. Castro je vychytralý politik. Neudělal chybu a nepostavil tyto elementy předčasně proti sobě tím, že by inicioval vyvlastnění a jiná radikální opatření. Čekal, že jeho režim bude natolik silný, aby mohl opozici neutralizovat a pokud to bude nutné rozdrtit. Matthews se snaží Castrovi velkodušně odpustit i spáchaná zvěrstva. Zločiny spáchané Castrovým režimem v průběhu prvních deseti let revoluce ( ), pro něj mají dnes již pouze historický význam podle Fidelových dech beroucích vřelých slov to byla jen učednická léta.. Krátce řečeno diktátor se učil na úkor svých obětí! V souvislosti s obnovením trestu smrti a popravami vězňů bez řádného soudu nás Matthews ujišťuje: Byl jsem na Kubě dvakrát v době, kdy probíhaly popravy a tehdy, ani kdykoli jindy, jsem neslyšel o tom, že by byl odsouzen nevinný člověk (str. 134) Matthews ale sám nevědomky poskytuje nadbytek důkazů, hovořících o pravém opaku: Stavím se kriticky k výjimečnému a zrychlenému charakteru kubánských soudů. V havanské pevnosti Cabanas byl popravčím Američan Herman Marks, rodák z Milwaukee stal se kapitánem v Che Guevarově koloně. Používali ho, aby nemuseli zabíjet sami. Byl jako řezník, porážející dobytek na jatkách (str. 135) řádné soudy ztratily většinu autority. Právníci, hájící lidi, označené za kontrarevolucionáře, se sami vystavují nebezpečí trestního stíhání. (str. 143) Habeas corpus (zásada, zakazující bezdůvodné zadržování, pozn. překl.) byl zrušen v roce (str. 142) Důkazy v Matosově případu (viz dále, pozn. S.D.), by před západními soudy prostě neobstály. Nesmíme ale vinit diktátory jednalo se o kubánský soud, nacházející se uprostřed nebezpečími oplývající revoluce obviňovat v souvislosti s Matosovým případem Castra je nespravedlivé (str. 142) Vězení byla přeplněna k prasknutí. Výslechové místnosti G2, Castrovy tajné policie, byly sotva méně strašné než mučírny Batistovy SIM dnes je uvězněno více lidí, než kdy bylo za Batisty. (Matthews cituje Hugha Thomase, str. 142) Je nemožné pochopit, jak Matthews může ve světle vlastních důkazů nejdříve uvést, že se odehrála podobná zvěrstva a pak vše sám popřít. Jeho přístup je naprosto nesrozumitelný, když se navíc v Matosově případu na prosbu jeho rodiny pokusil osobně intervenovat u Castra a byl odmítnut. (str. 142) Castrovo odmítnutí čestně splnit opakovaný slib uspořádat pluralitní volby do demokratické vlády, je ospravedlněno na základě tvrzení, že toto do nebe volající porušení nejelementárnějších závazků by vykrystalizovalo v silnou parlamentní opozici, kladoucí na každém kroku překážky Castrově revoluční politice. Castro je ale lepším diktátorem, než Franco, protože se nikdy nedopustil pokrytectví a neuspořádal plebiscit jako Franco ve Španělsku. (str. 147) Poté, co odhalil, že Havanská univerzita byla zbavena jakékoli autonomie, která ji v červenci 1960 ještě zbývala, byla prokádrována a dvě třetiny profesorů odešly do emigrace, Matthews se snaží umenšit tyto zločiny, protože stejně jako v mnoha dalších případech musely být k dosažení žádoucích cílů použity bezohledné prostředky. Jakoby prostředky někdy mohly být odděleny od účelu! Matthews sám přiznává, že univerzita se stala nástrojem v rukou marxisticko-leninské vlády, ale rovněž disciplinovaným a seriózním centrem učenosti, prodělávajícím v 70. letech mimořádné znovuzrození. (str. 183) S ohledem na zločinecky špatné řízení ekonomiky a bujení nové byrokracie Matthews podává následující příklady: Byl vytvořen Centrální plánovací úřad (Jucesplan), aby řídil ekonomiku jako celek, ale ve skutečnosti dělá jen málo praktického Skutečnou autoritu, která však není koordinována nebo systematicky používána, mají Fidel, Che a hrstka dalších. Národní důchod se začal systematicky snižovat. V roce 1961 bylo poraženo příliš mnoho dobytka, což od roku 1962 způsobilo citelný nedostatek v létě 1961 byl zaveden potravinový přídělový systém a s ekonomikou bylo něco ve vážném ne- 13

14 pořádku. Dokonce během II. světové války nebylo třeba zavést přídělový systém Ministr průmyslu Che Guevara podal zprávu o mnoha nedostatcích. Většinu z toho, co se naplánovalo, nebylo možno splnit. Přirozeně se rozvinula rozsáhlá byrokracie. (str ) Racionálně myslící lidé, beroucí v úvahu nashromážděnou horu důkazů, si přirozeně uvědomí, že Kubánská revoluce je již minulostí. Nikoli Matthews. Jeho víra zůstává neotřesena. Všichni byli tak mladí! Jejich skupina se vyznačovala ohromnou vírou, poctivostí a energičností. Matthews dochází ke směšnému závěru, že přestože ekonomika upadala, Revoluce postupovala dále. Chybující despoté, povětšinou zodpovědní za kolaps Revoluce, ji uvedli na hrbolatou a nesnadnou cestu, kterou od té doby sledovala. (tamtéž) Přehlédnout veškerou rozsáhlou literaturu o Kubánské revoluci je mimo záběr této práce. Soustředíme nyní diskusi na analýzu Reného Dumonta, neboť ta je dosud nejzásadnější a zvláště v důležitých oblastech relevantní vzhledem k pozicím kubánských anarchistů a anarchosyndikalistů, zformovaným dávno před vydáním Dumontových dvou knih (viz Cuba: Socialism and Development, New York 1970 a Is Cuba Socialist?, New York 1974). Dumontova kritika Ze záložky Dumontovy Is Cuba Socialist?, se dozvíme, že význam této knihy neleží ani tak v bohatě detailním zdrcujícím odsudku ekonomického rozvratu a militarizace, ale zvláště v tom, že byl vypracován přítelem Revoluce, který dříve chválil Castrovy snahy o vytvoření socialistické země. Dumont, významný agronom, dlouholetý (bolševický, pozn. S.D.) aktivista, který v roce 1960 (na Castrovo pozvání, pozn. S.D.) několikrát po delší čas setrval na Kubě jako expert, poradce a sympatizant Castrovy Kuby Kniha způsobila senzaci v celé Evropě, protože Dumont se postavil údajné Castrově neomylnosti a dokonce se odvážil popřít socialistickou podstatu Kubánské revoluce, což je pro castrovce kacířství, srovnatelné s existencí papežské encykliky, pochybující o existenci Boha. Zdrcující odsudek Castrova režimu představují už jen samotné názvy kapitol: - Státnost, centralizace, heretická revoluce - Centralizované plánování pomocí byrokracie: Strana dosazování namísto volby - Stát podřízen Straně? - Komunismus militaristická společnost nebo osobní diktatura? - Zemědělský cvičák Guevarova brigáda - Smrt farmy - Armáda chválí básníky - Nový člověk nebo moderní voják? - Re-stalinizace privilegia a nová byrokracie - Je Kuba socialistická? Odpovědí na poslední otázku je hlasité NE, což může být dovozeno z textu a rovněž vysvětluje, proč je na Kubě kniha zakázána a její autor nevítaným hostem. Následuje reprezentativní výběr z Dumontových kritických poznámek. Pokud není určeno jinak, citace pocházejí z Is Cuba Socialist? Pracující a odbory Měli bychom si povšimnout zmenšující se role odborů, které mají nakonec úplně vymizet, protože stát se ze zásady považuje sám za dobrý dělnický stát (str. 52) Vládní rozhodnutí jsou zdá se vydávána PRO lid, ale nejedná se o vládu lidu který měl nad sebou kapitalistického šéfa a nyní má šéfa jiného samotný Stát. (str. 27, zdůrazněno autorem) Dumont cituje Armando Harta, člena politbyra Lidové socialistické strany (komunistické), který spekuluje v naději, že se jedná o dobrou myšlenku: Pokud by se veškerá pracovní síla nacházela v táborech, podobně jako vojáci pravidelné armády, vývoj kubánské ekonomiky by byl urychlen prostřednictvím militarizace pracovní síly musíme se snažit pracovat právě tímto směrem. (str. 94) V polovině roku 1969 ministr práce vydal varování, že budou muset být přijata tvrdá opatření proti nedisciplinované práci, absencím a ulejváctví. O měsíc později vláda v září vydala zákon, pod- 14

15 le něhož musí noví zaměstnanci mít vlastní spis a pracovní knížku, do níž se budou zaznamenávat místa, na kterých pracovali, příchody a odchody apod. (str. 114) Mužem číslo jedna na Kubě je Castro. Castro je předsedou Revoluční vlády, nejvyšším velitelem ozbrojených sil a generálním sekretářem Kubánské komunistické strany. Dokonce i z oficiálního hlediska vše závisí na důvěře v Castra a osobních konexích vedení ústředních úřadů je svěřeno do rukou lidem, kterým Šéf (Castro) důvěřuje. (str. 51) Kubánská společnost zůstává autoritářská a hierarchizovaná. Fidel s ní nakládá podle libosti. Výsledkem je militaristická společnost. (str. 34) Na veřejnosti je každý pro Castra. V soukromí jsou jeho stoupenci již méně početní. Všichni se účastní demonstrací na Plaza de la Revolucion. Je to povinné. (str. 59) Castro důvěřuje pouze sám sobě. Není spokojen pouze se svou vojenskou a politickou slávou. Začal se cítit jako vůdce i v oblasti vědeckého výzkumu a zemědělství, o čemž neví takřka vůbec nic. Nikdo se mu neodváží oponovat, pokud si chce udržet místo když mrští baretem o zem a propadne jednomu ze svých záchvatů zuřivosti, každý se třese a obává represí. (str. 111) Cenzura a státní dohled Objevuje se státní dohled (špehování) v souvislosti s narůstající kontrolou domácností ze strany Výborů na obranu Revoluce (CDR). Každý musí patřit k CDR, pokud nechce přijít o nějaké výhody. Kapitalismus bere pracujícímu jeho důstojnost. Policejní inkvizice Kubánské revoluce činí totéž těm nejchudších dělníkům. (str. 119) Když odhaluje cenzuru, Dumont cituje Marxe: Cenzurovaný tisk soustavně lže! Vyzval jsem Granmu, aby otiskla tento Marxův výrok. (Granma je oficiálním tiskovým orgánem Komunistické strany Kuby). Dumont cituje případ Herberta Padilly, známého kubánského básníka a bývalého redaktora Granmy. Padilla byl propuštěn, protože se pochvalně vyjádřil o díle Guillerma Cabrera Infanta, prominentního básníka, toho času ve stranické nemilosti. V roce 1968 byla Padillovi udělena literární cena Casa de la Americas za sbírku kritické poezie Ven ze hry (níže otiskujeme dva úryvky). Svaz spisovatelů knihu vydal s upozorněním, které básně obviňovalo, že se staví proti revoluci. Granma Padillovy verše odsoudila jako kontrarevoluční a rovněž tak Verde Olivio, týdeník kubánské armády (Verde Olivio olivová zeleň barva uniformy). Padilla byl 27. března 1971 zadržen celkem na dobu 37 dnů. Po celý rok mu byla odepřena možnost najít si nějaké zaměstnání. Případ vzbudil celosvětovou bouři protestů mezi prominentními pro-castrovskými i dalšími intelektuály a spisovateli. Padilla v autentickém stalinistickém stylu přiznává, že v této věci je vinen zastáváním kontrarevolučních názorů a Dumontovými slovy poskytováním informací agentům CIA, jako mě a K.S. Karolovi. (str. 120, Karol je Castrovým přátelským kritikem, byl podobně jako Dumont pozván na Kubu a napsal knihu Guerrilas in Power). Ven ze hry Básník! Zbavte se ho! Nemá tady co dělat Nehraje naši hru Postrádá nadšení Jeho slovům není rozumět Nevšímá si našich zázraků Celý den jen přemýšlí Vždy nalézá něco, proti čemu se postaví Podivný člověk. Zbavme se ho! Zbavme se hanby Strany! Letní nespokojenosti Co nosí tmavé brýle za nového úsvitu Času bez historie Je zastaralý Má rád jen starého Louise Armstronga Většinou si pohvizduje písně Pete Jeegera Zpívá Guantanameru jen skrze zaťaté zuby 15

16 Nikdo ho nepřinutí mluvit Nikdo ho nepřinutí se smát Když začíná spektákl. Pokyny pro přijetí do nové společnosti Na prvním místě optimismus Zadruhé buď poslušný, podezřívavý, poddajný Udělej všechny sportovní testy Pochoduj až k cíli Jako všichni ostatní Jeden krok vpřed Dva nebo tři vzad ale pořád tleskej a křič! Vzdělání Nový člověk je vzorným vojákem, vždy poslušným ke svým velitelům děti jsou nahnány do některé organizace, jakmile dosáhnou věku deseti let. Mladí učitelé jsou podrobování kurzům, páchnoucím kněžským seminářem a kasárnami: Pracuj a buď zticha! - Vůdci mají vždycky pravdu! - Fidelovi se nestěžuje! (str. 122) Praktické vyučování je pod kontrolou náměstka ministra ozbrojených sil. Na všech úrovních se vyučuje vojenskému drilu. Ve věku osmi let děti již pochodují v útvaru. (str. 92) Kuba vojenská diktatura Na Kubě řízení ekonomiky převzala armáda. Je stále zřetelnější, že kubánská společnost je transformována armádou. (str. 84) Rozvoj militarizace byl pobízen nejen kvůli eliminaci neefektivity a dezorganizace, ale rovněž jako protiopatření vůči vzrůstající pasívní rezistenci ze strany stále většího počtu pracujících. (str. 100) Stává se stále složitější vyznačit dělící čáru mezi Komunistickou stranou a armádou, protože obě složky nosí uniformy a revolvery u boku. Tato odrůda kubánského komunismu je děsivě podobná životu v kasárnách. Jde cestou, vzdalující se lidové společnosti, vede k hierarchizované společnosti s autoritářským vedením v čele s Castrem, který rozhoduje o řešení všech politických, ekonomických a technických otázek. (str ). Zemědělství je militarizováno Za termínem Zákon o zemědělské reformě a družstvech Dumont odhaluje, že Velkostatky zkonfiskované v roce 1960 byly družstvy jen podle jména ve skutečnosti se jedná o státní statky. V průběhu mé druhé návštěvy v srpnu 1961 již bylo družstevnictví s konečnou platností odsunuto stranou, aniž by ti, kterých se to týká, byli konzultováni nebo měli možnost se vyjádřit. (str. 22) Dumont dále cituje Zákon č.43: Národní institut zemědělské reformy (INRA) dosadí správce a pracující přijmou a budou respektovat všechny jimi vydané příkazy. (str, 47) Dumont poznamenává, že Pracující mají mentalitu námezdně pracujících, jejichž šéfem je stát. (str. 21) Dumont nakonec dochází k závěru, že Kubánské zemědělství je stále militarizovanější. Všechny důležité posty má ve své režii armáda, jsou svěřeny majoru, kapitánovi nebo nadporučíkovi. (str. 96) Dumontovy anarcho-socialistické návrhy Typický přístup marxisticko-leninské levice ke Kubánské revoluci je patrně nejlépe shrnut v jednom z jejích obecně známých tiskových orgánů New Left Review (č. 3/1960), v extaticky nadšené recenzi knihy Cuba: Anatomy of a Revolution od Huebrmana a Sweezyho, vydavatelů marxisticko-leninského časopisu Monthly Review. Výsledkem konečné fáze znárodnění, dokončeného v tomto říjnu, je to, že Kuba se stala suverénním socialistickým státem, prvním národem, který dosáhl socialismu bez kladného působení marxisticko-leninského myšlení. Dumont tuto odrůdu socialismu odmítá a neztotožňuje socialismus se znárodněním. 16

17 Přestože je sám oddaným marxistou-leninistou, okamžitě začne znít anarchisticky, jakmile obhajuje decentralizované participační druhy socialismu, nejen proto, že jsou etičtější, ale rovněž protože jsou rozhodně mnohem praktičtější, než znárodnění a jiné autoritářské alternativy. Dumont se jako zkušený agronom soustředil na problém revoluce v zemědělství. Jeho všeobecné závěry ale můžeme uplatnit na ekonomickou soustavu jako celek. Trvá na tom, že Socialismus vyžaduje skutečnou lidovou spoluúčast na všech rozhodovacích úrovních. (str. 140) Socialismus v zemědělství si nevyžaduje nucenou kolektivizaci shora. Snažil jsem se najít řešení, směřující k větší decentralizaci, zodpovědnosti na základní úrovni a samosprávě základních jednotek. (Str. 97) Socialismus se musí naučit většímu respektu k důstojnosti a tedy autonomii jednotlivce, aby stimuloval jeho tvořivé síly a dodal odvahu k převzetí iniciativy v rámci samosprávné kooperativní společnosti. (Cuba: Socialism and Development, str. 161) Morálním motivem bude respekt k jeho osobnosti jako pracujícímu člověku, který si osvojil ničím nenahraditelné vědomí, že se podílí na správě daného podniku a osobně přispívá k rozhodování o podstatě a náležitostech své práce více iniciativy, více autonomie, více odpovědnosti. (tamtéž, str. 137, zvýrazněno autorem). V Rusku anarchisté tvrdě kritizovali bolševiky za rozdrcení samosprávných dobrovolných organizací zdola a nastolení státní diktatury. Dumont si rovněž nemyslí, že je dobrou myšlenkou potlačit revoluční kooperativy, užitečné pro výchovu manažerských složek a věří, že družstevní recept se hodí na řemesla, distribuci, malý průmysl, obchody, služby atd., kde se pracující lépe starají o materiál, patřící skupině, než ten, který patří státu. (tamtéž) Pod nadpisy Socialismus v zemědělství s malými pracovními družstvy a Různorodost socialistických způsobů změny (tamtéž, str ), se nacházejí Dumontovy návrhy, znějící takřka jako doslovné citáty z Kropotkinova klasického díla Pole, továrny a dílny. V roce 1960 jsem navrhl, aby hypertrofované město Havana bylo obklopeno zeleným pásem, jak to jen přizpůsobivost půdy a dostupnost vody dovolí. Pobízel jsem k tomu, aby byl založen druhý soustředný kruh na produkci sladkých brambor a brambor, zahrnující rovněž plantáže a farmy s živočišnou výrobou. Další města by přijala totožný záměr. Předložil jsem dokonce plán, aby každá větší zemědělská jednotka z větší části zásobovala sama sebe vlastními potravinářskými produkty. Přetrvávání a prohlubování nedostatku jen zdůraznilo hodnotu tohoto projektu, který se nikdy nezačal realizovat. (tamtéž, str. 33) Pokud by každá rodina mohla mít podle svého přání malou zahradu, mohla si sama zajistit značný díl potřebných potravin Pracující by si práci organizovali sami. Vyvinula by se uskupení farem, nikoli ve formě gigantických družstev, ale směřující k federaci menších družstev. (Socialism and Development, str. 160, zdůrazněno autorem). Dumont falešný anarchista Dumontovy modifikace ale naneštěstí negují anarchistické postoje a činí jeho práci neschopnou postihnout deformaci revoluce a navést ji na anarchistickou cestu. Vyjadřuje se zcela jasně: Demokratický centralismus, který byl všude jinde příliš často pláštíkem (či důvodem, S.D.) pro totalitarismus, by získal nový smysl. (Zpět k Leninovi, architektovi komunistické tyranie, S.D.) V rámci této struktury (družstva, S.D.), by byla vrcholná struktura (stát, S.D.), zodpovědná za ekonomické plánování a přidělování státních prostředků (což dává státu vzhledem k družstvům pozici prstu na spoušti, neboť může dle libosti poskytnout či neposkytnout prostředky, S.D.) vedoucí družstev budou dosazováni, dokud nenastane doba, kdy budou moci být voleni v rámci družstevního organismu. (Asi do té doby, než podobně jako ve stalinském Rusku stát sám odumře, S.D.) Cuba: Socialism str Hledá se: svobodomyslný fýrer Dumont de facto přihlouple přijímá za svůj Castrův paternalismus. Například: Pokud by se Castro zbavil svých mystiků a snílků a obklopil skutečnými představiteli lidu, tak by (On, Castro Spasitel, S.D.) mohl dovést kubánský lid k prosperitě. (str. 122) Protože Castro už nikdy nepřistoupí na kontrolu zdola, neboť příliš dlouho užíval osobní moci, než aby se jí postupně vzdal je tedy na ostatních politických vůdcích, zvláště Raúlu Castrovi, Armandu Hartovi a Blasu Rocovi, aby Castrovi v tomto smyslu poradili, pokud k tomu najdou odvahu a uvědomí si, že osobní 17

18 diktatura může vést pouze ke katastrofě. (Str , zvýrazněno Dumontem) Zmínění vůdci ale nemají vůli ani odvahu uposlechnout Dumontovy rady, situace je tedy beznadějná. Je mnohem méně, než pouze pravděpodobné, že tito ostřílení cyničtí politici, tvořící nejvnitřnější vládnoucí skupinu, by podobně jako Castro přijali kontrolu zdola, neboť i oni příliš dlouho užívali moci, než aby se jí postupně vzdali. Je vůbec možné, aby tato komunistická buržoazie, která se vyšplhala k moci pouze lichocením Castrovi (str. 141) a jejíž holé životy závisí na Castrově vůli, by shromáždila odvahu k napomenutí Fidela Castra? Je těžké pochopit, jak se může realistický pozorovatel jako Dumont chlácholit tak marnou nadějí, že tyto loutky se dobrovolně samy obětují. Je to těžké zvláště když sám Dumont upozorňuje, že nesmíme zapomenout na obvyklou celkovou zaostalost despocie a zvláště její paternalistické odrůdy moc korumpuje a hned v následujícím odstavci si otevřeně protiřečí, když navrhuje, aby se dočasnou náhradou za Castrovu de facto absolutní monarchii stala modernější verze, kterou záměrně zjednodušeně nazvu omezenou, pokud ne rovnou konstituční monarchií. (str. 141) Bez ohledu na historické důkazy jako masakr kronštadtských námořníků, vyhnání do exilu, perzekuce a vraždění politických vězňů Leninovou tajnou policií a další zločiny, za které je Lenin přímo odpovědný, Dumont nicméně tvrdí, že Castrovci zapomněli na svobodu diskuse a lidovou kontrolu, navrhovanou (ale nikdy nepraktikovanou, pozn. S.D.) Leninem Leninova teorie demokratického centralismu byla interpretována tak, aby podpořila neomezenou diktaturu osobní moci. (str. 116) Dumont podobně jako další marxisté-leninisté zakrývá Leninovy zločiny. Nebere na vědomí nepopiratelný fakt, že to byl právě Lenin, kdo vytvořil precedens, který po něm ve velkém zopakoval jeho nástupce Stalin. Dumontova shovívavost k chronickým neduhům Castrova režimu nesahá jeho vynikající diagnóze ani po kotníky. Stejně jako jeho kolega K. S. Karol, Dumont přijímá podobně protikladný přístup ve vztahu k Čínské revoluci, kde osciluje mezi mimořádnou chválou a tvrdou kritikou: Rozvojové země v Číně zajisté naleznou základnu pro novou víru v člověka a jeho schopnost pokroku. Socialistické vědomí dosáhlo velmi vysoké úrovně lidé se takřka výlučně zabývají nikoli osobními, ale všeobecnými záležitostmi. Dumont si poté drtivě protiřečí, když tvrdě odhaluje podstatu Maova despotismu: Podstatné otázky, jako například zahraniční politika a ekonomické plánování, jsou všechny řešeny vrcholnými složkami hierarchie a nepatrnou menšinou manažerů bez konzultace nebo zásahu proslulé lidové kontroly, po níž volal (ale kterou nikdy nezavedl, pozn. S.D.) Lenin. Dumont ihned pokračuje a ospravedlňuje toto očividné porušování nejzákladnějších práv poukazováním na pokrytectví falešných přátel demokracie. Jako kdyby jedno zlo automaticky ospravedlňovalo druhé, Dumont oslavuje oddanost čínských vládců blahobytu národa a pracujících jestliže my dáváme přednost větší svobodě informací a pouze formální demokracii, pak to určitě nemůžeme být my, kdo bude určovat, co je nejlepší pro čínský lid. (výše uvedené citáty pocházejí z L Utopie ou la Mort, Paříž 1973, str , zvýrazněno autorem). Ostatní loajální levicoví kritici Kubánské revoluce si podobně jako Dumont neuvědomují, že jejich vlastní analýzy nevyhnutelně vedou k závěru, že žádný stát nemůže sehrát revoluční roli. Jsou naprosto neschopni pochopit tuto skutečnost. Jejich orientace uvězňuje marxisty-leninisty do množství zásadních a neřešitelných protikladů. Jejich díla poskytují pokřivený a zcela falešný pohled na Kubánskou revoluci a v žádném případě nepředstavují tendenci, vedoucí ke smysluplným alternativám. 18

19 Kapitola 3 Charakter Kubánské revoluce Ne-sociální revoluce Mýtus, vyvolaný na svět revoluční euforií procastrovské levice, že na Kubě se odehrála skutečná sociální revoluce, spočívá na početných zásadních omylech. Mezi jinými i na myšlence, že sociální revoluce se může odehrát v malé rozvojové ostrovní zemi s obyvatelstvem čítajícím necelých osm milionů lidí, zcela závislé na neustálých dodávkách životně důležitých surovin od jedné ze dvou supervelmocí, Ruska nebo Spojených států. Procastrovská levice nás nepravdivě ujišťuje, že zmíněné dravé mocnosti nevyužijí kubánské situace k prosazování vlastních sobeckých zájmů. Neexistuje přesvědčivější důkaz této tragické nemožnosti, než Castrův lokajský přístup ke svému štědrému pánu Sovětskému svazu, který zašel až tak daleko, že Castro otevřeně schvaloval ruskou invazi do Československa v roce 1968, což byl zločin na úrovni vojenského převratu v Chile, který Castro oprávněně odsoudil. Tvrdit dále, že skutečná kubánská sociální revoluce může být jaksi zázračně uskutečněna bez současných povstání v Latinské Americe a jinde, je naivní a nezodpovědné. Znárodnění versus socialismus Přirovnávat znárodnění ekonomiky a služeb, nadekretované shora státem pomocí nařízení revoluční vlády nebo nějakého vůdce ke skutečnému socialismu, je nebezpečná iluze. Znárodnění a podobná opatření představují vcelku běžnou záležitost, označovanou jako sociální politika. Jsou rozšířenými a v mnoha případech i hlubokými strukturálními programy, uskutečňovanými demokratickými socialistickými státy nebo benevolentními diktátory jako inhibitor revoluce a v žádném případě nejsou ekvivalentem socialismu. Rusko a Kuba porovnání dvou revolucí Další omyl, tradovaný o podstatě Kubánské revoluce, může být patrně nejlépe osvětlen kontrastním srovnáním raných fází Ruské revoluce z roku 1917, s událostmi na Kubě. Analogie mezi Ruskem a Kubánskou revolucí jak ostatně analogie obecně neberou do úvahy jisté důležité rozdíly. Carismus byl svržen spontánní vzpourou rolnických a proletářských mas pouze po dlouhé a krvavé občanské válce. Na Kubě se Batistův režim zhroutil bez boje kvůli nedostatku lidové podpory. Neodehrály se žádné rolnické vzpoury. Nedošlo ke generálním stávkám. Theodor Draper a mnoho dalších pozorovatelů přesvědčivě argumentují, že přestože na Kubě žilo nejméně zemědělských dělníků, v guerillových silách, jenž nikdy nečítaly více než jeden tisíc mužů, se nenacházelo příliš mnoho rolníků Na Kubě se neodehrálo nic srovnatelného s klasickou rolnickou revolucí, vedenou Zapatou v Mexiku v roce 1910 nedošlo k žádnému všeobecnému rolnickému povstání. Mimo bezprostřední dosah geurillových sil byla revoluční aktivita v zemi převážně záležitostí střední třídy, s jistou podporu z řad pracující třídy, ale bez přítomnosti organizací námezdně pracujících (Castroism: Theory and Practice, New York 1965, str Tento výrok nabude na důležitosti, pokud si uvědomíme, že když 1. ledna 1959 začala revoluce, tak se v odborových svazech nacházel jeden milion z celkových šesti milionů obyvatel). V Rusku masy uskutečnily sociální revoluci před ustavením bolševické vlády. Lenin se vyšplhal k moci tím, že přejímal a legalizoval sociálně-revoluční činy dělníků a rolníků. Všechnu moc sovětům!, Půdu rolníkům, Továrny dělníkům! atd. Na Kubě se Castro kvůli obavám ze ztráty lidové podpory pečlivě vyhýbal sociálně-revoluční politické platformě a přitom dnes tvrdí, že nějakou měl. Na rozdíl od Lenina se dostal k moci, protože přislíbil uskutečnění buržoazně-demokratického programu. Historie oplývá nečekanými obraty a zvraty. Je ironické, že tyto dvě rozdílné revoluce měly podobný výsledek jak Lenin, tak Castro zradili svoji revoluci, nastolili totalitní režimy a vládli na základě nařízení shora. Známý anarchosyndikalistický autor a aktivista, Augustin Souchy, činí inteligentní srovnání mezi Španělskou revolucí ( ) a Kubánskou revolucí, jejichž byl přímým svědkem. Zatímco ve Španělsku byla konfiskace půdy a zorganizování družstev zahájena a provedena samotnými rolníky, na Kubě byla společensko-ekonomická transformace iniciována nikoli lidem, ale Castrem a jeho spolubojovníky. V tomto smyslu odhalujeme příčinu rozdílného vývoje těchto dvou 19

20 revolucí ve Španělsku masová revoluce zdola, na Kubě revoluce shora prostřednictvím dekretů. (viz. Cuba: An Eyewitness Report, níže). To nám přináší na mysl oslavovaný výrok apoštola kubánské nezávislosti José Martího Změnit pána neznamená být svobodný. Revoluce po latinskoamericku Kubánská revoluce čerpá svůj specifický charakter z nejrůznějších zdrojů. Zatímco není latinskoamerickou palácovou revolucí, která nezpůsobí hlubší společenské změny, vztahuje se nicméně k tradici militarismu a falešného paternalismu latinskoamerického caudilla, muže na koni. Caudillismem pravicovým nebo levicovým, revolučním nebo reakčním, je Latinská Amerika chronicky postižena již od válek za nezávislost, zahájených Simonem Bolívarem v roce Revoluční caudillo Juan Perón byl v Argentině katapultován k moci levicovými důstojníky a téže moci zbaven důstojníky pravicovými. Maurice Halperin přitahuje naši pozornost k vyvlastnění rozsáhlých majetků v Peru v roce 1968 a Bolívii v roce 1969 těmi samými generály, kteří ve svých zemích rozdrtili guerillová povstání, podporovaná z Kuby. (The Rise and Fall of Fidel Castro, University of California 1972, str. 118) Militarizace kubánské společnosti revoluční diktaturou v čele s caudillem Kubánské revoluce Fidelem Castrem, následuje v obecném duchu známé latinskoamerické vzory. Podobně jako další revoluční latinskoameričtí caudillos, se Castro dostal k moci pouze na základě programu, sestaveného s výhledem na získání nezbytné podpory mas. Edwin Lieuwen shromažďuje přesvědčivé důkazy: V Chile roku 1924 major Carlos Ibanez nastolil vojenskou diktaturu, která byla pozoruhodně úspěšná v kombinování autoritářského způsobu vlády s politikou, vycházející vstříc lidovým požadavkům na větší sociální spravedlnost. V roce 1936 se na kontinentě odehrály sice úspěšné, ale krátkodobé revoluce, vedené radikálními mladými důstojníky, inspirovanými myšlenkami sociální reformy a autoritářského nacionalismu V Bolívii se dostala k moci klika radikálních mladých důstojníků. Major David Toro a plukovník German Busch úspěšně vedli režimy, mající v záhlaví sociální revoluci chtěli nasytit utlačované a přislíbili vybudování nového národa. Taro a Busch založili své diktátorské režimy na pokusech získat podporu mas. (Arms and Politics in Latin America, New York 1961, str. 60, 62, 78, 79) Když v roce 1968 v Peru uchopila moci revoluční vojenská junta, nová vojenská vláda vyhlásila základní princip, stojící za všemi radikálními vojenskými režimy: Konečným cílem Státu je blahobyt národa. Ozbrojené síly jsou nástrojem, jehož prostřednictvím Stát prosazuje svoji politiku, tedy abychom dosáhli kolektivní prosperity, ozbrojené síly mají za úkol dohlížet na společenský blahobyt, konečný cíl Státu. (Modes of Political Change in Latin America, ed. Paul Sigmund, New York, 1970, str. 201). Dr. Carlos Delgado, ředitel Informačního úřadu Revoluční vlády Peru poté, co zdůraznil, že revoluce byla iniciována shora dekretem, nadšeně uváděl, že diktatura v posledních čtyř a půl letech udělala mnohem více pro zlepšení životních podmínek lidu, než celá epocha republikánské vlády. Revoluce byla oceňována, překypoval radostí Delgado, dokonce i francouzským marxistickým historikem Henri Lefebvrem jako jedna z nejvýznamnějších historických událostí současného světa. (Viz anarchistický dvouměsíčník Reconstruir, Buenos Aires, listopad-prosinec 1974). Mezi militarismem a Státem existuje vztah podobný novorozenci, připoutanému pupeční šňůrou k matce. Militarismus a stát jsou plně slučitelné jevy a militarismus je nezbytný doplněk všech odrůd státního socialismu nebo přesněji řečeno státního kapitalismu. George Pendle a další pozorovatelé se o Peronových sociálních a dobročinných programech, prováděných kvůli získání podpory mas, vyjadřují následovně: Peronův Národní ústav sociálního zabezpečení proměnil Argentinu v jednu z nejpokročilejších jihoamerických zemí nebylo překvapivé, že většina pracujících upřednostňovala Perona před svými tradičními vůdci Cítili, že Peron pro ně během několika málo let udělal více, než Socialistická strana za celá desetiletí. (Argentina, Oxford University Press, Londýn 1965, str. 97). V Havaně předseda vlády Fidel Castro nařídil třídenní smutek a kubánští představitelé označili Peronovu smrt za úder pro celou Latinskou Ameriku. (New York Times, 2. července 1974). Tato cynická proklamace nebyla učiněna čistě jen z taktických důvodů, ale ve smyslu uznání příbuznosti Castrova a Peronova režimu. Již v roce 1961 existovaly neformální kontakty mezi Che Guevarou a Angelem Borlenghim, mužem číslo dvě Peronovy vlády a jeho ministrem vnitra, vykonávajícím 20