Podklady pro studium

Transkript

1 Podklady pro studium Biologická psychologie Fylogeneze vývoj druhu Psychika se vyvíjí jednotně s duševními funkcemi organismu. Její složitost narůstá se složitostí organismu a jeho funkcí. Základní funkcí živé hmoty je dráždivost. Elementární funkcí psychiky je čití vnímání, jehož podkladem je dráždivost. Tím jak se vyvíjejí formy interakce mezi jedincem a prostředím, je dána rozvinutost psychiky. Vývoj je řada zákonitých změn, které nastávají v zákonitém pořadí. Každá událost, která se nám stane má význam pro náš vývoj v rámci ontogeneze (ontogeneze vývoj jedince od početí do smrti), ale nemusí být významná pro vývoj druhu. Fylogenetická spirála fixní programy variabilní programy instinkty nepodmíněné reflexy Příklad instinktu: ptáci sedí na vejcích - vejce jsou jim odebrána - sedí dál - někdy snesou nová vejce (vývojově vyšší reakce) Na podkladě instinktů se vyvíjejí vyšší formy chování. Z instinktů se může postupně vyvíjet forma (struktura), která může přejít do fylogenetické zkušenosti. Ty druhy, které dokáží pozměnit vrozenou formu chování, mohou měnit základní vrozenou (instinkty nepodmíněné reflexy) vybavenost druhu. Člověk má nízkou instinktivní vybavenost, proto se rozvinul jeden z trsů vloh inteligence. Na počátku fylogenetického, ale i ontogenetického vývoje rozvíjí člověk senzomotorickou inteligenci, následně dochází u člověka k rozvoji pojmové inteligence, schopnosti abstraktního myšlení. Senzomotorická inteligence Je praktická vychází z vjemů o pohybu, užívá senzomotorické koordinace činností bez zásahu představ, nebo myšlení. Je to umožněno vytvářením složité soustavy asimilačních (přizpůsobovat, vrůstat) schémat a organizováním skutečnosti podle časoprostorových a příčinných struktur. Tyto konstrukce (protože chybí řeč a symbolická funkce), vycházejí výlučně z vjemů a z pohybů, bez zásahu představ nebo myšlení. Jde o pozoruhodně plynulý sled stadií, z nichž každé přináší dílčí pokrok. Spontánní reakce a reflexy přecházejí plynule v naučené zvyky a ty pak v přizpůsobivé jednání. Mechanismus tohoto vývoje je však pro svou extraindividuální rozlišnost obtížně postihnutelný (každý si vytváří své vlastní struktury, takové, které odpovídají individuálnímu vývoji jednotlivých struktur jeho osobnosti). Každý nový spoj je integrován do dřívějšího schématu, či struktury. Subjekt je citlivý jen k těm podnětům, které dovede zpracovat, asimilovat do předem vytvořených struktur. Organizující činnost subjektu je stejně důležitá jako existence stávajících struktur.

2 Osvojované chování v automatizované podobě nazýváme zvykem. Elementární zvyk se zakládá na celostním senzomotorickém schématu, v němž subjekt ještě nerozlišuje prostředky a cíle. Systém schémat senzomotorické asimilace vyúsťuje v jakousi logiku činnosti, která zahrnuje vytváření vztahů, pořádací struktury, sjednocovací struktury a vede ke strukturaci světa (tento svět zůstává omezen na úroveň praktické činnosti). Svět je v senzomotorickém období zcela soustředěn na vlastní tělo a činnost. Původní, praktický svět, se skládá z trvalých jevů - předmět, prostor a čas. Zpočátku je vnímána množina různých prostorů. Všechny jsou vázány na tělo (prostor orální, dotykový, zrakový, sluchový, posturální). Prostory se postupně koordinují. Praktický svět má pouze časové dojmy (očekávání), a ty nejsou zpočátku koordinovány. Schéma trvalého předmětu vytváří souběžně s celou časoprostorovou organizací praktický svět, ve kterém narůstá příčinná, kauzální strukturace. Zachování předmětu je funkcí jeho umístění v jednotlivých prostorech. Jedinec postupně odvozuje svá jednání z předchozích, a dává přednost určitým kombinacím. Tím, jak senzomotorická inteligence postupně strukturuje jevy do časoprostorového rámce, promítá se do prostoru také příčinnost (kauzalita). Jedinec už nepovažuje za příčinu dění jen svou vlastní činnost, ale ví, že příčinou může být kterýkoli jiný předmět. Vztahy, příčiny a následky mezi dvěma předměty předpokládají fyzikální a prostorovou souvislost. Ta má následující fáze: 1) Počáteční formy jsou vytvářeny strukturami rytmů, které jsou patrné ve spontánních celostních pohybech organismu. Z nich postupnou diferenciací vznikají reflexy. 2) Stav A, dospívá ke stavu Z a potom se znovu opakuje v tomtéž pořádku. 3) Další formou jsou regulace, které diferencují počáteční rytmy podle četných schémat (nejběžnější formou je kontrola, která zasahuje do utváření zvyků). Systémy zpětných vazeb umožňují, aby se počáteční stav postupně upravoval. Vývoj se neděje po kruhu, ale po spirále. 4) Výsledkem vratných struktur je vytvoření pojmu a jeho zachování. Ve vývoji jedince je ukončeno senzomotorické období (přibližný věk měsíců). Jakmile dítě odliší cíl a prostředek a pochopí kauzální vztah, stojí na prahu pojmové inteligence. V inteligentním jednání si subjekt nejprve vytkne cíl a potom hledá vhodné prostředky. Tyto prostředky čerpá ze svých poznávacích schémat. Toto záměrné chování vychází z porozumění situaci, vhledu do situace. Fylogeneze a ontogeneze se navzájem podmiňují, k vývoji dochází v rámci druhu. Jednota fylogeneze a ontogeneze podmiňuje biologický vývoj, který je procesem od nižšího k vyššímu, od méně dokonalého, jednoduchého k dokonalejšímu, složitějšímu. V průběhu fylogeneze se prodlužuje doba zrání. Člověk zraje zhruba 20 let. Evoluce vzestup, zdokonalování, obohacování vznik nových orgánů a funkcí zdokonalení funkcí, zrychlení, zjemnění integrace souhra zabezpečuje řád života, sladění přání a zájmů diferenciace - vnímání a reakce Integrace a diferenciace vede vývoj k vyspělejšímu vnitřnímu řádu, zdokonalení struktury, vnitřní organizaci.

3 Evoluční teorie Charles Darwin ( ) vystoupil v roce 1859 s teorii přírodního výběru, kterou shrnul v díle O vzniku druhů přírodním výběrem. Darwin se snažil dokázat, že člověk a současní lidoopi mohli mít společného předka. Darwin zprvu nepoužíval slovo evoluce protože mělo v té době význam cíleného rozvíjení. Biologická evoluce nikam nemířila. Darwinův termín descendence se změnami zachycuje vývoj mířící jak ke složitějšímu, tak k jednoduššímu. Z jeho teorie nelze odvozovat žádné normy nebo cíle pro člověka. Evoluční psychologie Evoluční psychologie se zabývá biologickým původem kognitivně psychologických mechanismů. Je typem rekonstrukční vědy (podobně vznik a vývoj vesmíru). Navazuje na myšlenky řady vědeckých disciplin. Její oporou jsou: evoluční teorie přírodního výběru teorie kognice (poznávání) Důležitost přisuzuje dějům podstatným pro přežití jedince a jeho reprodukci. Zabývá se adaptačními a kompenzačními mechanismy. Kognitivní věda se zabývá kognitivními procesy: vnímání, (vjem, analyzátory pro jednotlivé vjemy, způsob zpracování vjemů v CNS) paměť představy myšlení řeč pozornost (Winston, 2005, str. 22) (Winston, 2005, str. 13) Evoluce hominidů trvala čtyři a půl miliónu let. Jejich způsob života se příliš neměnil. Žili v malých skupinách (20 30 dospělých osob), živili se lovem a sběrem. Základní požadavky života (růst, sebezáchova, reprodukce), zcela vyplnily veškerý čas. Technologický vývoj hominidů byl velmi pomalý, nástrojová vybavenost se téměř neměnila. Velký skok znamenalo zvládnutí lovu velkých zvířat, při němž byla nutná spolupráce skupiny při lovu. O získanou potravu bylo nutné se podělit. Tak začal rozvoj skupinového života. Rozvoj společenského života je pokládán za primární příčinu velkého nárůstu mozku (za poslední milion let vzrostl o dvojnásobek). K určitému uvolnění nutnému pro vznik volného času a možnost dalšího vývoje, došlo až po nástupu agrárního života, před tisíci lety, kdy se zároveň snížila rizikovost při uspokojování základních životních požadavků. Počátky druhu Homo Sapiens jsou stále neobjasněné. Prozatím nebyl objeven důkaz, který by byl pokládán za předpoklad vzniku nové kultury. Dnešní poznání klade počátek procesu postupné evoluce lidského rodu na konec třetihor, zhruba před 7. až 6. milióny lety obýval lesy Afriky lidoop Sahelanthropus který se v mnohém podobal šimpanzovi. V té době se zřejmě objevily první antropoidní opice primáti. Většinu genů mají lidé společné se šimpanzi. Nepatrná část odlišných genů zásadně ovlivňuje:

4 Lidskou anatomii Velikost mozku (nárůst 4x větší než u šimpanzů), jeho odlišná proporcionalita částí a zvrásnění šedé hmoty (zvětšení povrchové plochy mozku). Poškození se může projevit v narušení složitějších duševních funkcí (paměť, myšlení, řeč, rozhodovací procesy, práce s emocemi). Dlouhé zadní končetiny, na nichž není opoziční postavení palce, lidská kůže je téměř holá, kostra esovitě prohnutá (vzpřímené postavení), a další. Psychiku Lidské myšlení, způsob zpracovávání vjemů, uvažování v symbolech, Řeč umožňuje jedinečný způsob komunikace, která je závislá na schopnosti myslet v symbolech (slova jsou symboly pro předměty a představy které nemusí být přítomny, nebo nemusí reálně existovat). Symbolické myšlení podmiňuje vznik umění. (Winston, 2005, str. 19) Následně se v průběhu 2. tisíc let rozvíjeli zástupci nejvyšší čeledi primátů Hominidae. Mezi ně je zařazen člověk, rod homo. Počátek vývoje tohoto druhu je datován do období mezi 2,5 1,5 milionu let Lidská evoluce připomíná spleť vývojových řad se slepými uličkami. Je pravděpodobné, že vývoj člověka byl dán procesem selhávání a vymírání. Současníci našich předků vyhynuli. (Neandrtálci, souběžně žijící druh žili před až lety let po příchodu našeho předka na území dnešní Evropy vyhynuli). Postava našich předků se zvětšovala, prodlužovala se délka dolních končetin, zkracovala a rozšiřovala se pánev. Postava se napřimovala. Zvětšoval se mozek a mozková část lebky. Zásluhou pohyblivého palce se zvětšila obratnost při manipulaci s předměty. Byl to především vývoj lebky a ruky kdo umožnil další vývoj rodu Homo. Ten byl následně završen vznikem rodu homo sapiens. Jeho zástupci začali vyrábět kamenné nástroje, rozvinula se komunikace. Zformovaly se základy společenské struktury. Člověk Kromaňonský (Winston, 2005, str ) Jednotlivé druhy se začaly od sebe odlišovat (před ) Na evropském území se objevili Kromaňonci (nálezy staré let v oblasti Pyrenejí) jejichž kůže byla světlejší. Na území Čech byli nejčetněji zastoupeni Němci, jejichž potomci dnes obývají severovýchodní část Evropy. S usazováním se na stabilních místech se dočasně zhoršilo zdraví populace vlivem stísněných životních podmínek a nedostatečné hygieny dříve řešené přemístěním. Společný majetek se stával postupně individuálním. Majetková diferenciace dala podmínky ke vzniku společenských vrstev. První moderní lidé měli vysoká čela, klenuté lebky, ploché obličeje. Mozky byly větší než u jejich předchůdců. Měli, na rozdíl od neandrtálců štíhlou stavbu těla, stejně jako oni se živili lovem a sběrem. S ustálením podnebí (před lety konec doby ledové) se začalo rozvíjet pastevectví, domestikace a chování zvířat, obdělávání půdy a pěstování plodin. Homo Sapiens se šířil po zeměkouli

5 Je velmi nepravděpodobné, že by byl lidský mozek vytvářen v evolučním procesu pro účely, ke kterým ho dnes používáme. Adaptace mozku probíhala v odlišných podmínkách a tedy i nárocích, které jsou na mozek kladeny dnes. (Winston, 2005, str. 54) Stavba těla Základními složkami těla jsou tisíce různých druhů chemických látek. Základní stavební jednotkou lidského těla na mikroskopické úrovni je buňka. Osamocené buňky jsou snadno zranitelné, a proto zanikají. Buňky stejného typu se spojují do tkání. V těle existují různé typy tkání (př. svalová tkáň, nervová tkáň). Buňky v jednotlivých tkáních se neustále obnovují. Tkáně jsou zásobovány krví, která prostřednictvím sítě cév a žil poskytuje výživné látky a odstraňuje odpadní látky vzniklé buněčnou činností. Tkáně jsou spojeny s mozkem dostředivými (aferentní) a odstředivými (eferentní) nervovými vlákny, které zprostředkovávají informace z vlastního těla a vnějšího prostředí. Z buněčných tkání se tvoří orgány, funkční části lidského těla. Několik orgánů zajišťujících jeden ze základních pochodů nebo funkcí těla, tvoří soustavu. Soustavy mají odlišné funkce, ale jsou vzájemně propojeny. Řízení těla Nervový systém, smyslové orgány, žlázy a svaly nám umožňují vnímat signály z vnějšího prostředí a z vlastního těla. Kvalita vnímání podnětů je závislá na kvalitě zachycení a zpracování signálu, aktuálním psychosomatickém stavu a aktuálních potřebách každého člověka. Chování je závislé na integraci mnoha procesů v těle. Integrace je zabezpečována nervovou soustavou ve spolupráci s endokrinním systémem. Podnět z vnějšího prostředí, nebo z těla, je zachycen jedním ze smyslových orgánů. Nervový vzruch je převeden do mozku, kde je analyzován a porovnán s minulými prožitky uloženými v paměti. Po vyhodnocení vjemu je volena adekvátní odezva, reakce organismu. Tento proces probíhá mnohonásobně a analýza i odpověď jsou neustále upravovány. CNS Základní jednotkou nervové soustavy je neuron. Jde o specializovanou buňku přenášející nervové vzruchy na další neurony, žlázy nebo svaly. V činnosti neuronů je podstata mozkových funkcí. (Atkinson, 2003, str. 35) Neurony jsou buď: lokální neurony (jsou v kontaktu pouze se sousedními neurony, přenášejí informace na malé vzdálenosti, z neuronu na neuron) (Atkinson, 2003, str. 34) makroneurony (mají společné vlastnosti i když se liší velikostí i vzhledem. Z jejich buněčného těla vystupují krátké výčnělky dendrity. Tělo a dendrity přijímají nervové signály od přilehlých neuronů. Zprávy jsou pomocí trubicovitého výběžku, axonu, přenášeny k dalším neuronům. Axon se na konci větví do mnoha drobných kolaterál, na jejichž konci jsou malá zduření, synaptické zakončení. Mezi synaptickým zakončením a buněčným tělem nebo dendrity dalšího neuronu je nepatrná mezera. Prochází- li vzruch axonem, vyplní se štěrbina neurotransmiterem, který umožní přenos vzruchu) (Winston, 2005, str. 116) (Atkinson, 2003, str.37)

6 Všechny části nervového systému jsou navzájem propojeny. Nervový systém je možno rozdělit na dvě základní části: (Atkinson, 2003, str. 40) (Atkinson, 2003, str.44) (Winston, 2005, str ) Periferní nervový systém zahrnuje neurony, které spojují mozek a míchu s ostatními částmi těla. somatický systém řídí kosterní svalstvo a zpracovává informace z kůže, svalů a smyslových receptorů autonomní nervový systém má dva oddíly, které působí často protichůdně. Stav rovnováhy je dán rovnováhou působení sympatiku a parasympatiku. sympatikus aktivuje organismus během emočního vzrušení parasympatikus je dominantní v klidovém, uvolněném (relaxovaném) stavu organismu. Podporuje a chrání energetické zdroje organismu (snížení TF, DF) (Atkinson, 2003, str. 56) Dědičnost genetika Genetika psychiky řeší otázku, do jaké míry jsou psychické vlastnosti přenášeny z rodičů na jejich potomky. Genetické předpoklady jsou nadále rozvíjeny v prostředí, které je rozvíjí. Jednotky dědičnosti se nacházejí v jádru každé tělesné buňky. Nazývají se chromozomy. Buňka obsahuje 46 chromozomů tvořících 23 párů. Při početí dostává každý člověk polovinu páru, 23 chromozomů, od otce a polovinu páru, 23 chromozomů, od matky. Každý chromozom obsahuje mnoho jednotek dědičnosti, genů. Gen je úsek deoxyribonukleové kyseliny (DNA), která je nositelem genetické informace (hlavní funkcí DNA je poskytování instrukcí pro tvorbu bílkovin). DNA se nachází v jádru každé buňky, je tvořena z bílkovin zvaných báze, jejichž uspořádání poskytuje předlohu pro tvorbu bílkovin. DNA kde je stočená do drobných útvarů, chromozomů. Geny, stejně jako chromozomy se vyskytují v párech (½ pochází od otce z chromozomu spermie, ½ od matky z chromozomu vajíčka). Na každém lidském chromozomu je 1000 a více genů. Vzhledem k vysokému počtu genů je nepravděpodobné, že by dva jedinci byli totožní s výjimkou jednovaječných dvojčat, která mají stejnou genetickou výbavu. (Atkinson, 2003, str. 59) (Winston, 2005, str. 53) Další informace najdete v literatuře: Atkinson R.L.: Psychologie. Portál Winston R, Člověk. Knižní klub