FEJETONY Z DENÍKU. Kamila Hrdličková

Transkript

1 FEJETONY Z DENÍKU Kamila Hrdličková

2 Obsah Pojďme se jen tak v klidu projít městem 4 Mami, řekni jim, prosím, ať nás pustí sednout 6 Hurá! Je tu zase čas vánočních večírků 8 Pod tvrdou slupkou bývá to nejjemnější jádro 10 Červená, oranžová, zelená a... nejedem! 12 A že když brambůrky, tak celej pytlík! 14 Pořádný pokec aneb ozdravná síla trapný ch historek 16 Skočit. A nechat své starosti a trápení v mracích 18 Jak Aneta hledala práci aneb Šaškování na pohovoru 20 Obsluhovala jsem českého (filmového) krále 22 Zhasněme světla, jen ať se uvidí 24 Břicha nacpaná k prasknutí aneb Rodinné oslavy 26 Když se daří, tak se daří aneb Má londýnská smůla 28 Poslouchání hlasitého ticha aneb Užít si melancholie 30 Oslavy na vysoké noze aneb Zapijme to na úrovni 32 O čtvrt století dál aneb Kdo se bojí pohnout z místa 34 Kluk beze jména aneb Když se duše rozstůně 36 Dej si, děťátko, ještě soustíčko aneb Něco za něco 38 Návštěvní hodiny aneb V nemocnici nemají svůj den 40 Kdo všechno vlastně skládá zkoušku z dospělosti 42 Co na těch počítačových hrách všichni máte? 44 Dovolená? Hledám spolehlivou kamarádku na cesty 46 Soukromá a drahá školka nemusí být ta nejlepší 48 Něco málo o mužích z pohledu ryze ženského 50 Léto ve městě aneb Hurá na zahradu s grilem 52 Poetické zamyšlení o majácích přátelství v bouřkách 54 O tom, proč nás ženy tak fascinují nákupy a slevy 56 Každý z nás má svoji hvězdu. Ty mé si mě vychutnávají 58 Úspěšná, chytrá, soběstačná, bohatá. A úplně sama 60 Národní zvláštnost: Ale ne, to je přece dobrý Povídání beze slov aneb Namaluj, co vidíš Cesta za velkou louži aneb Bez kreditky ani ránu 66 Bulvár se vydává, prodává a čte. A budí vztek a lítost. 68 Neocenitelný svět v knihách pana Pipa za tři koruny kus 70

3 Prázdninové útěky za svobodou a těžké návraty zpátky 72 Osamělé mámy a všechno, co jim vrací jejich zlaté děti 74 Sobeckost, lhostejnost a prospěchářství. I tak to jde, bohužel 76 Podzim je tu, zkusme nadšeně zvolat Hurá! 78 Přece nemůžeme být tak lhostejní Co se vše dá zažít v takovém městském parku 82 Nákupy ne pro radost, ale jen pro zlost 84 Lejno sem, lejno tam, všude, kam se podívám 86 Jak jsem potkala kouzelnou babičku 88 Cestování světem aneb Zamáčknout slzu nejen na letišti 90 Utéct v zimě za teplem a sluncem a vrátit se pro rýmu a kašel 92 Mateřská je prý dovolená.takovou dovolenou teda nechci. 94 Jak si v klidu užít adventní čas 96 Hvězdy nám dotančily,my však tancujme životem dál 98 Loučení se starým rokem aneb Silvestrovská pohoda 100 3

4 Pojďme se jen tak v klidu projít městem Tak si tak říkám, jestli ten brněnský Svoboďák nepřejmenovat. Je celkem jedno jak. Hlavně se rychle zbavit toho tolik nepříslušejícího názvu náměstí Svobody. Co třeba náměstí Štvanců? Je to daleko výstižnější a trefné. Nevím jak vy, ale já, když se musím vypravit do samotného centra Brna, hned mě polije studený pot a ruce se mi třesou v předtuše nadcházející hrůzy. Zase to tu bude. A není před tím kam utéct. Už na České to začne. Nejprve nenápadně a zlehounka, jakoby nic. Sem tam vám někdo zastoupí cestu a s úsměvem nacpe reklamní letáček do ruky. Fajn, to se přece dá ještě zvládnout. Někdy pomůže zamítavé gesto a máte pokoj. Ne na dlouho ovšem. Čím blíže Svoboďáku, tím víc přituhuje. Něčí chlupatá tlapa vám přistane na rameni. Když rozdýcháte šok z leknutí, zjistíte, že jste v zajetí maskota jakési propagované společnosti. Ten využívá převahy většího a hlavně za maskou skrytého. A spustí. A ne a ne přestat. Mluví, skotačí a zase mluví. Nelze vytušit, jak se asi tváří, jestli se třeba za maskou nešklebí či neposmívá. Po nějaké době se vám podaří vymanit ze zajetí plyšáka a jdete dál. Během další cesty vám chtějí prodat, vlastně věnovat za těch pár směšných drobných, zaručeně originální parfém, ukradnout peněženku, nebo vnutit super čistič čehokoli. Další se vás žoviálně ptají, zda milujete přírodu, nebo cítíte s hendikepovanými. A pak, pak to teprve přichází. Samotný střed Brna. A to má teprve grády! Reklamní kampaň nejmenovaného mobilního operátora a jeho snaha ulovit pro sebe další platící duši, to vám zkazí minimálně celý den. A pokud jste mezi těmi nešťastníky, kteří do centra musí opakovaně a často, nedej bože dennodenně, upřímně s vámi soucítím. Dobrý den, krásná slečno! zařve na vás přemotivovaný mladík a zastoupí vám cestu. Jak se dnes máme, maminko? nese se od jiného, který si stoupne do cesty kočárku. Srdečně vás zdravím, milá paní, huláká další na procházející babičku. Máte dojem, že jste se přinejmenším zbláznili. Zkusíte celé dění ignorovat, ale nejde to. Oni vám stojí v cestě a tělem brání. Pěstmi se bránit nechcete, a tak zkusíte odpovědět, že nemáte zájem. Chyba! Další

5 kadence slov vám nedává prostor. A vy jste zbabělí neslušně odejít. S tím se ovšem počítá. I já chvíli trpělivě naslouchám. Pak se vymlouvám. Chci být přece zdvořilá. Ale proč? Copak oni jsou? Konečně mě nechají jít. Vysíleně se hroutím na lavičku. A tu si ke mně přisedá mladík. Asi také odpadlík. Chvíli jen tak kouká a okázale několikrát pohlédne na hodinky. Snaží se zapnout svůj telefon. Ale nejde mu to. Zoufale několikrát slyšitelně povzdechne. Mohl bych si od vás poslat esemesku? nakloní se ke mně důvěrně. Vybil se mi telefon a mám tu schůzku, smutně na mě hledí. Zatmí se mi před očima. V obličeji zacuká sval. Jsem děsně naštvaná. Jděte všichni do háje! zařvu už nepříčetně a zvedám se. Chci rychle pryč. Do někoho vrazím. Dobrý den, krásná slečno! Jak se dnes máte? afektovaně pronáší naučené věty jeden z buřičů. Do háje jdi! znovu křičím. Mizím v bočních uličkách. Jako štvané zvíře se snažím uniknout. A že ten trik s vybitým telefonem neznáte? Že netušíte, jak jednou získá ten slušný mladík váš telefon, nebudete mít pokoj? Že vám bude volat několikrát denně, aby vám poskytl tu nejúžasnější nabídku vašeho života? Že ne? Pak tedy vůbec neznáte náměstí Svobody

6 Mami, řekni jim, prosím, ať nás pustí sednout Haló! Haló, tady. Ano, tady dole. Kuk! Jo, to já. Ten prcek v kočáru. Jasně, neumím ještě pořádně vyslovit jediné slovo, já vím. Ale říct vám toho můžu hodně. No vážně. Stačí chtít. Jmenuji se Tadeáš. Je mi osmnáct měsíců a jsem na světě hrozně moc rád. Mám skvělou mámu i tátu. Úžasné babičky i dědečky. A abych nezapomněl, taky máme psa. Chtěl bych vám něco povědět o mém a mámině cestování. Já totiž hrozně rád někam jezdím. Kamkoli a kdykoli. Chci všechno vidět, poznat. Bydlíme na okraji města, a tak s mámou cestujeme hodně. A tak jsem poznal, jak to se mnou na výletech je. A řeknu vám slovy své mámy: Bakaný. Začněme tím, když jsem si ještě hověl u mámy v bříšku. Jé, to byla nádhera. Nic nemusím, sem tam se otočím a v teple a přítmí si spokojeně rostu. Mám vše, nic mi nechybí. Jediné, co naruší mé příjemné rozpoložení, je, když máma někam jde. Jde dlouho, pak se zastaví a stojí. Něco v dálce hučí a šramotí. Napínám uši. Máma kamsi vyšplhá a pak se mi to už vůbec nelíbí. Zase stojí a podivně vrávorá. Já se převaluji ze strany na stranu a nemám se čeho chytit. No vážně. Zkusili jste se někdy přidržet pupeční šňůry v rozvířené vodě? A nic jiného tu nemám. Pak se na můj pelíšek cosi tlačí. Já nechápu, proč tam ta máma stojí. Proč si nesedne? Au, to je moje hlava! Au, to bolí! Tak to tedy ne, mami. Kopu zoufale nohama, aby to na mě z venku tak netlačilo. Třeba to odkopnu. Máma zhluboka dýchá a hladí konejšivě bříško. Mami, to mi ale nepomáhá. To se tak houpe. Pomoc! No, nedivte se, že panikařím. Já netušil, že jedu v autobuse. Teď, co už jsem venku, to samozřejmě vím. Nedělá mi problém rozlišit tramvaj, autobus a trolejbus. A stejně tak už vím, že tehdy mámu nikdo, až na vzácné výjimky, nepouštěl sednout. A nějak to pořád nemůžu pochopit. Vy ano? Nejčastěji s mámou jezdíme tramvají. Pamatuji si, jak říkala jedné tetě, že si vždycky raději počká na tu nízkopodlažní, aby nemusela žadonit o pomoc s kočárem. Nedivím se. Teď už ne. Když jsme třeba s mámou na procházce v parku, tak se kolem mě

7 motá hodně lidí a jsou tak milí a pořád na mě mluví. Ale když stojíme na zastávce a čekáme na tramvaj či autobus a někdy i ten trolejbus, najednou všichni mizí z našeho dohledu. Snažím se je všemožně upoutat, roztomile se šklebím, koukám jim upřeně do tváří, směji se a někdy i volám. Nic. Všichni jdou od nás pryč. Je mi mámy líto. Stojí tam s tím velkým kočárem tak sama. Nejčastěji nám pomáhají mladá děvčata. To je zvláštní, že? Ale fakt. Ti velcí páni, pro které přece musí být hračka nadzvednou kočár, tak ti vždy někam zmizí. No opravdu! Teď jsem si na něco vzpomněl. Jednou jsme stáli na zastávce, máma mává na řidiče a vysvětluje mi, proč. Ona mi vůbec všechno říká. Má skvělá máma ale, abych neodbočoval. Mává a sama pak kočárem vjíždí rovnou do tramvaje. Je to ta nízkopodlažní. A představte si, ještě nejsme uvnitř a dveře se zavírají. Hrozivě svírají boudičku a tak blízko u mé hlavy. A já se bojím. Kouknu na mámu. Tváří se vyděšeně. Mami! Začnu pořádně křičet o pomoc. Máma bouchá do tramvaje. Už se rozjíždí. Pak zase zastavuje. Uff. To už je skoro tak hrozný, jako když jsme vystupovali z toho autobusu. Na schodech nás taky přiskříply dveře. Málem jsem vypadl na zem. A já chtěl mluvit o cestování. Jak ho mám rád. A najednou se mi už vůbec nechce. Je mi nějak do breku

8 Hurá! Je tu zase čas vánočních večírků Upravit make-up, přelakovat vlasy, poslední pohled do zrcadla. Fajn, může se vyrazit. Klapot podpatků se rozléhá chodbou. Je třeba přitáhnout kabát pevně k tělu. Brr, to je zima. Proč je ta sukně tak krátká. Měla jsem si vzít raději kozačky a do tašky boty na přezutí. V těch lodičkách zmrznu. Nechtělo se mi s igelitkou tahat. Teď to mám. A to ještě nejsem ani před domem. Na rohu čeká auto s kolegy. Přebíhám ulici a klepající se zimou nasedám. Můžeme, zadrkotám zuby a křečovitě se usměji. Vydechnu páru a ještě víc se balím do kabátu. Doba vánočních večírků nastala. Koukám z okýnka a jen napůl poslouchám bujarý hovor. Vybavují se vzpomínky na loňský rok a tehdejší předvánoční veselí. Některé obrazy vystupují jasně, jiné jsou haleny do oparu hojně vydechovaného alkoholu. Jsem zvědavá, jak to zase dopadne. Těším se a zároveň jsem mírně nervózní. Konečně na místě. Vystupujeme rozjařeně z auta. Snažím se nevnímat zkoumavé pohledy kolem postávajících. No ano, málem bych zapomněla. Je to přece i módní přehlídka. Musím se nechat zhodnotit, pomluvit, jen výjimečně pochválit. Daň ženských kolektivů. Nahodím povinný úsměv a vyrážím za zábavou. Na oficiální začátek se čeká přes hodinu. Obhlížím prostor. Překvapivě není tak anonymní jako vloni. Přátelské útulné prostředí vybízí k uvolněnější zábavě. Promlouvá sám velký šéf. Zhodnotí práci, pochválí ty úspěšné, velkoryse vynechá neúspěšné. Pak dává pokyn a odstartuje všeobecné veselí. Slavnostně otevře bufety. Nájezd na švédské stoly je zahanbující. Oni se tam opravdu tlačí! Okamžitě se tvoří fronty, všude je strkanice. Nejhorší je to u masa, kde obsluhuje vykulený mladičký číšník. To je praxe chlapče, viď. Tváře jsou napjaté, nelítostné. Uhni, já tady byl dřív, jde v nich zřetelně číst. Ó, národe český. To přece není třeba. Jen pár nás zůstává osamoceně přihlížet bokem se sklenkou v ruce. Raději se otáčím. Prohlížím tombolu, pročítám nápojový lístek. Po delší době, kdy i ten poslední v řadě za kus žvance zdarma konečně dostal co chtěl, přistupuji k dokonale vyluxovaným stolům. Kmitající číšníci je

9 rychle doplňují. Kroutím hlavou a musím se smát. Kapela je skvělá. Nenechá nikoho sedět na místě. Soutěž o nejlepší taneční výkon je evidentně motivující. S přibývajícím časem začíná být i pouhým okem laika viditelný efekt hojně konzumovaného alkoholu. Na tanečním parketu se čím dál častěji objevují malátně se vlnící kolegové. A máme tu další nájezdy na švédské stoly. Čerstvé maso je navezeno! Salvy opileckého smíchu se ozývají z nejrůznějších stran. Dámy sundávají lodičky a tančí bosky. Tváře jsou zalité ruměnci. Saka se věší na opěradla, kravaty odhazují, košile rozepínají. Tvoří se skupinky, stejně jako páry schovávající se v temných koutech. Máme první odpadlíky spící s hlavou vyvrácenou nazad a pusou dokořán. Kdosi vše dokumentuje na kameru a fotí. O půlnoci se losuje tombola. Dětinské nadšení z výher je doprovázeno špatně skrývanou závistí neúspěšných. První hysterické slzy. V práci vždy strohá přísně působící šéfka finančního rozpouští vlasy a za zlomyslného povzbuzování svých podřízených vylézá na stůl a tančí. Asistentka nejvyššího roznáší drby. Zástupce šéfa marketingu svádí novou referentku. Je čas jít. Právě spatřené z hlavy rychle vypudit. A magické kouzlo času adventního v sobě zase naladit

10 Pod tvrdou slupkou bývá to nejjemnější jádro Ta hádavá ženská se zmalovaným obličejem jí skutečně pila krev. Stála ve frontě zrovna před ní. Pořádně nevěděla, co vlastně chce a peskovala všechny kolem. Dokonalý dramatický divadelní výstup. Byla neuvěřitelně ironická a zlá, až z toho bylo Valerii úzko. Když si pak Valerie doma hověla v křesle zabalená do deky a popíjela voňavý čaj, začínala vše vidět jinak. Vzpomněla si, kolikrát už zjistila, že ti největší škarohlídi jsou uvnitř právě těmi nejzranitelnějšími. Že svým chováním zkouší zahnat vlastní strachy, nebo je aspoň přeřvat. Uvědomila si, že kdykoliv necítila sympatie k přísným a strohým lidem, pokud pak měla šanci je poznat, byli to ti nejlaskavější, které kdy potkala. Jen se pod tu tvrdou slupku dostat. Třeba její všemi obávaný šéf. Měl takovou autoritu vybudovanou na strachu, že vždy, když měl přijít, všichni kmitali a zavládlo napjaté ticho. Ruce se třásly, dopovalo se kávou. Byl to obávaný člověk a Valérie ho neměla ráda za to, že vzbuzoval v druhých právě tyto emoce. A že se nikdy nesmál. Že tón jeho hlasu byl za každé situace neměnný. Že když mu nesla kávu, ani se na ni nepodíval. Ta nelidskost ji rozčilovala a popouzela. Až do dne, kdy nepřišel do kanceláře. Byl vždy přesný a žádnou schůzku nikdy nezmeškal. Snažila se mu dovolat, ale měl vypnutý mobil. Nechávala mu vzkazy. Nic. Po několika hodinách se o něj začala bát. Překvapilo ji to. Ten den šéf už nepřišel. V práci se neukázal přes měsíc. Vedení ho bez vysvětlení nahradilo jeho zástupcem na dobu dočasnou. Šuškalo se ledacos. Atmosféra se uvolnila. Pracovní výkonnost poklesla. Chyběla jeho pevná ruka. A pak jednoho dne přišel. Nepoznali ho. Nic z dřívějšího výrazu tváře už tam nebylo. Byl celý jakýsi šedivý, neuvěřitelně zestárlý, posmutnělý. Nedíval se lidem do očí jako dřív, nemluvil zvučně. Paradoxně jim ten dřívější zatracovaný chyběl. Až za mnoho týdnů se Valerie dozvěděla pravdu. Zrovna na vánočním večírku. Seděl tam sám, popíjel a koukal do prázdna. Když si k němu přisedla, začal vyprávět. Dozvěděla se, že se staral o svoji nemocnou manželku. Mnoho let a bez vyhlídky na zlepšení jejího stavu. Že nevěřil, jak bolet může i tak strašně dlouho očekávaná ztráta. I když se s tím snažil bojovat a nedovolil,

11 aby někdo poznal, jaké trápení má, stejně ho to semlelo. Její definitivní odchod nemůže přijmout. A Valerie nevěděla, co říct. Bylo jí ho strašně líto. Napila se čaje a usmála se. Její šéf už není ani ten tvrdý strohý nekompromisní velitel, ani ten zlomený člověk, který si myslí, že už nemůže znovu vstát. Odešel z vedoucího postu, založil malou firmu, seznámil se s ženou, se kterou má mnoho společného. Už není třeba se schovávat do strohosti a příkazů. Už se může smát i smutnit. Valerie dumá, kolik lidí maskuje svoji citlivost za jízlivá slova, zlost, přísnost i vulgárnost. Ví, že ta hádavá a ukřičená pokladní nedokáže unést bolest zkrachovalého manželství. Že nemluvná sousedka, která nikdy nikoho nezdraví a škaredě kouká, se neumí vyrovnat se ztrátou matky. Že ten sprostý smradlavý chlap, co postává na rohu a vykřikuje, nemůže za to, že vyrůstal po dětských domovech a nedokázal se zvednout a jít dál. Valerie ví, že všichni jsme se narodili jako nepopsaný čistý list. A že může dojít i na tu tvrdou slupku, která pomůže přežít

12 Červená, oranžová, zelená a... nejedem! obchodě jsem se snažila bez nejmenšího zaváhání zaplatit nákup V kartičkou zdravotní pojišťovny. Vůbec jsem se nepozastavila nad tím, proč na mě manžel vehementně gestikuluje. Naopak jsem se divila, co ta prodavačka s tou kartou dělá, když ji zmateně otáčela v ruce, hledajíc čip, nebo aspoň magnetický proužek. Rozpačitě mi kartu vracela a vtom mi to došlo. Nejdřív jsem se lekla, pak omlouvala. Svátky mě evidentně přemohly. Únava nečekaně dolehla. Přilepila se na záda, chytila kolem krku a celou svou vahou se pověsila. Manžel naznal, že bych se měla mezi svátky přeladit. Odjet pryč z města na venkov za rodiči. Že on se na těch pár dní auta klidně vzdá. A já vydechnu. Špatný nápad to nebyl, ale. Je tam jedno ale, které mě vždy od podobných nápadů zrazuje. A to auto. Strašně nerada řídím ve městě. Zvlášť když mám za zády dítě. Nejsem řidič suverén a lehce mě jiní piráti silnic dostanou pod tlak, a já pak řídím stylem, který manžel komentuje u druhých podobně jedoucích vozů: To musí řídit ženská! Nakonec mě přesvědčil. Asi, že už nezbylo sil na odpor. Naložila jsem syna a vyrazila. Doufala jsem, že mezi svátky budou silnice vymetené. Že ti, co se vydávají na návštěvy, už na místa dorazili. No, nebylo to tak. Ten provoz! Před každou křižovatkou dlouhé fronty čekajících aut. Posunovala jsem se pomalu v koloně kupředu a dumala, kudy se tomu vyhnout. Zdárně jsem zdolala dvě křižovatky, a dokonce i chvíli jela bez zastavení. Ale když jsem se blížila k další, přituhlo. Už z dálky bylo evidentní, že je ucpaná. Byl vidět semafor a já nechápala, že když je zelená, tak se kolona vůbec nehne. Buď se tam něco stalo, nebo nevím. Po nekonečných minutách jsem se pohnula o metr. Další minuty, další metr. Syn začal rozčileně pokřikovat: Edééém (jedem) a jal se troubit na svůj vlastní volant. Tak to byl zvuk, který jsem právě teď potřebovala. Měla jsem co dělat při každém rozjezdu, aby mi to nezdechlo, a ten pištivý klakson vážně nepomáhal. Za neustálého edééém a tutůůů a jiných příšerných zvuků, co ta hračka uměla, jsem se pomalu blížila na dohled ucpané křižovatky. A konečně jsem viděla, proč se nedá projet. Kdykoli komukoli blikla zelená, řidiči bez rozmyslu najeli do křižovatky, i když bylo evidentní, že v ní zůstanou trčet. Do toho se cpali frajeři, kteří si půjčili odbočovací pruh na to,aby předjeli kolonu. Do

13 té se pak nemohli nacpat, protože auta se prostě nepohnula. A tak stáli na kolejích a blokovali tramvaje. Odevzdaně jsem seděla a snažila se rozptýlit rozladěné dítko. Občas se někomu podařilo prokličkovat, ale většinou se tam hned nacpal nějaký chytrák z odbočovacího pruhu, který jel ovšem rovně, a zase jsme byli tam, kde předtím. Takže na jednom fleku. Mrkla jsem do zpětného zrcátka. Řidič za mnou se vehementně šťáral v nose. Jak šarmantní. Ten přede mnou zase rozhazoval rukama a troubil. Nevím, proč. A ten vedle? Zase prst v nose. No tak, pánové! Konečně se odkudsi zjevil policajt a nedovolil v jednom směru najíždět do křižovatky. Myslela jsem na to, že všichni ti neurvalci za volantem, kteří se cpali, kam nemají, kteří najížděli bez rozmyslu do už ucpané křižovatky, i ti, kteří hulákali, nadávali a zbytečně troubili, i ti neúnavně se vrtající v nose, že to všechno byli chlapi. Bez výjimky. A že prý je to o nás, ženách. Pche!

14 A že když brambůrky, tak celej pytlík! Když si Katka nešťastně zlámala nohu, a to hned na několikrát, a po nekonečném čase v nemocnici byla propuštěná do domácího léčení, nevěděla vůbec, co s časem. Byla zvyklá na rychlé životní tempo, na neustálé aktivity navazující jedna na druhou. Neuměla odpočívat lenošným způsobem. Teď nemohla nic. Na nohu měla zakázáno stoupnout. I kdyby na ni stoupnout chtěla, nemohla. Pořád tak bolela. Nezbylo nic jiného, než se lenošení oddat. Aspoň si přečte všechny knihy, co kdy chtěla. Prolistuje ženské časopisy, které jí nosí návštěvy. Aspoň si udělá přehled. Po pár dnech má oči z neustálého čtení unavené a nateklé. A čím dál hůř se soustředí. Hlava bolí. Nedá se nic dělat. Dojde na nejhorší. Aspoň pro ni. Na televizi. Je odpůrcem vysedávání před televizí, ale teď to zkusí. Neubíhající čas potřebuje nějak překlenout. A zatracovaná televize skutečně zabírá. Katka se nemusí nijak zvlášť soustředit, čas krásně plyne. Vypůjčí si filmy, které propásla v kině. Kamarádi dodají seriály. Najednou má den málo hodin. Začíná ponocovat, aby viděla konce všech těch příběhů. Ale. Čím víc toho vidí, tím hůř se cítí. Jako žena. Ten imaginární svět funguje nějak úplně jinak. A tak nějak sám. Neb všechny ty hrdinky (i hrdinové) mají pořád perfektní účesy a bezchybná líčení. Krásnou pleť bez nejmenší vady. A zářivě bílé zuby. Vyjma zvláštních alternativních snímků chodí ty vše zvládající ženy spát nalíčené a při probouzení v jemných hedvábných košilkách jsou roztomilé a krásné. Když už se náhodou odličují, stírají nasucho tamponem líčka, jen tak jemně, a pak na to centimetrové místo vtírají kapičku krému. Taky se hodně dlouho před zrcadlem kartáčují. A nedělá jim nejmenší problém se hned po ránu vášnivě líbat. Jo, tak to by Katka chtěla vidět, takhle po ránu! A jak všechny zvládají domácnost a k tomu spousty společenských akcí. A jsou pořád tak dychtivé po sexu. I se třemi hyperaktivními dětmi za zády a po dni, kdy skládání vagonu uhlí je proti tomu všemu parádička. A co teprve jídlo. Katka je z toho úplně frustrovaná. Jak všechny přežvykují jedno miniaturní sousto minimálně deset minut. Uďobnou na večírku brambůrku a ještě za hodinu ji pořád mají v ústech a pořád

15 zpracovávají. Taky takové sousto, že! A Katka jen dumá, proč se neodráží ve všech těch zaručeně životních příbězích skutečný život. Že chtějí lidé vidět pěkné uhlazené perfektní hrdiny? Katka si to nemyslí. Jak by každou normální ženskou potěšilo, že to, co prožívá ona, tak mají i ostatní. Že po ránu je tak nateklá, zarudlá a rozcuchaná. Že kdyby se večer neodlíčila, tak má pleť samej pupen a ušmudlané povlečení. A když se odlíčí a nakrémuje, tak je její tvář lesklá a mastná. Že ráno se nikdy s přítelem nelíbají, protože to prostě s tou chutí prázdného žaludku v puse nejde. Že nejlíp se jí spí v pohodlném triku, protože v hedvábné noční košilce se nemůže ani otočit, aniž by jí z ní nevyjelo prso a krajka se nezařízla bolestivě do ramene. Že rohlík, ano rohlík, který hrdinky ani neznají, tak ten sní natřikrát. A ano, má vždy pusu nacpanou jako křeček a drobečky na prsou. A že když brambůrky, tak celej pytlík! A že make-up, byť ráno perfektní, je za pár hodin lesklý, řasy se lepí a stíny rozmazávají. A je třeba ho upravovat. A ne že ne! A že doteď neměla vůbec potřebu přemýšlet o tom, jestli je dostatečně ženská. Dokud nezapnula televizi

16 Pořádný pokec aneb ozdravná síla trapných historek Pořádáme pravidelné dámské sedánky. Je třeba svět probrat z ryze ženského pohledu. Podělit se o všechny starosti. S dětmi, s mužskými, s prací. Prostě život sám. Sejdeme se v restauraci, dáme si dobrou večeři, kterou nemusíme vařit, a donesou ji až pod nos. Prosté, ale vzácné. Popíjíme vínko, svěřujeme se a je nám dobře. Na přetřes přijdou všechna trápení a křivdy. Víno se příjemně rozlévá v žilách. Nesměle se svěřujeme se sny a tužbami. Mluvíme o smutku a bolesti. A s dalším vínem se i ty rozplynou a přichází uvolňující smích. Dokážeme se smát i těm trápením a křivdám. Povídáme o ničem a přitom o všem. Na jedné z dámských jízd došlo na téma situací, které jako ženy opravdu nemusíme. Kdy si připadáme, nebo jsme si připadaly, trapně a hloupě. Třeba Iva byla zrovna u kadeřníka. Odevzdaně konstatuje, jak tam nesnáší chodit. Celé dvě hodiny sedět před obrovitánským zrcadlem a koukat se na sebe ani ne z půlmetrové vzdálenosti. Má čas najít každý nedostatek, naplácaná barva na hlavě jí taky na elegantním vzhledu nepřidá. Přes průhledný igelit vidí špek na břiše, který se nejvíc ukáže právě vsedě. Jak ona to nesnáší. Jana zase vykládá o zubech. Musela jít na vysekávání nikdy nevyrostlých osmiček, které, mršky jedny, razily si cestu zcela jiným směrem než měly a působily velké bolesti. Jana se bála. Zvlášť když byla poslána na chirurgii a operační sál. Myslela, že sedne do zubařského křesla a hotovo. A ono ne. Musela do spodního prádla, přes něj dostala fešáckou zástěru. Na hlavu ještě víc šik plátěnou čepku. Když doklopýtala v gumových obřích botách na sál, chirurg byl tak sexy chlap, že úplně zapomněla na strach. Jediné, na co mohla myslet, bylo, jak šíleně teď zrovna vypadá. A když pak ležela při zákroku s pusou neesteticky dokořán a lékař byl neuvěřitelně blízko, byla šťastná, že jí zakryli oči. Cítila se trapně a snažila se nepředstavovat si, jaký pohled se skýtá chirurgovi. No, poslintaný zcela jistě. Janě byly zuby tehdy vysekány zcela bezbolestně, jak paf z doktora a celé té situace byla. Tomu tedy říkám skutečně účinné umrtvení!

17 Zuzana povídala o svém gynekologovi. O tom, že jí byl přidělen, když ten její původní odešel. A že kdyby tušila, jak je šarmantní, nikdy k němu nešla. Zvlášť s takovou svízelí, jako je naléhavá kvasinková infekce. Ten chlap s ní vesele diskutoval na téma svědění, zatímco ona byla nedůstojně odhalená na gynekologickém mučidle a to v poloze, kdy opravdu neměla chuť se bavit o čemkoli. Lékař, sedící na nízké stoličce přímo mezi jejíma nohama, s hlavou tak blízko, stále vesele vtipkuje a ona chce umřít. V duchu řve vzteky nad všemi přiblblými seriály a filmy, kde jsou hrdinky při gynekologických vyšetřeních zakryté až po kotníky a doktor má jen decentně ruce pod plachtou, a to aspoň z metrové vzdálenosti. Pak přišel na přetřes ještě těžší kalibr. Hemeroidy. Renata nám vykládala, že to bychom tedy nechtěly zažít tu potupu, když musela o víkendu na pohotovost s šílenou bolestí a nemožností ani sedět a chodit, právě kvůli zahanbujícím hemeroidům. A že nám ani nemůže dopodrobna popsat, jak se cítila na všech čtyřech, s vystrčenou zadnicí do prostoru v přítomnosti pohotovostního lékaře a sestry. To prostě nejde vylíčit. Uf. Díky za dámské dýchánky. Díky za přítelkyně. Za možnost sdílet. Vědět, že ať už v čemkoli, tak v tom nejsem sama. S trapností i bez ní

18 Skočit. A nechat své starosti a trápení v mracích Dostala jsem od manžela poukaz na seskok padákem. Oplátkou za to, že jsem mu ho také věnovala. Prý je pravda, že co s nadšením dáváme, to bychom si přáli. Hm. Já o seskoku pro sebe neuvažovala. A ejhle, bylo to tu. Nemohla jsem couvnout, když jsem poukaz sama dávala se širokým úsměvem a ledabylým mávnutím zlehčovala obavy. Teď jsem to měla. Prošla jsem tedy fázemi těšení se, napětí, po záchvaty strachu až do onoho dne. Skákali jsme v Prostějově a v autě napjatě mlčeli. Když konečně bylo vidět letiště a právě přistávající parašutisty, polilo mě horko. Nadšená atmosféra místa a především záplava oranžové barvy kolem, to mě uklidnilo. Co však dokázalo umrtvit mé rozbrnkané nervy dokonale, bylo čekání. Počasí poručit nejde. Konkrétně větru. Čekali jsme nekonečné tři hodiny. Za tu dobu jsem otupěla a myšlenku na smrt rozplácnutím se na letištní ploše, jsem přijala smířeně. Díky zpoždění ale byli povoláni k seskokům všichni, kteří mohli řídit tandem. I sám majitel společnosti. To byl mužský! Charismatický, větrem ošlehaný, opálený, s lišáckým úsměvem. Ten typ, před kterým téměř každá žena znervózní a běžný muž se drží v pozadí, aby nemohl být srovnáván. A právě on byl přidělen na můj seskok. Nevěděla jsem kdo to je. Že mám čest s tím nejzkušenějším z nejzkušenějších. Viděla jsem jen chlapa, po kterém pomrkávají všechny ženy na letišti. A najednou jsem si uvědomovala, že mu budu sedět na klíně, že jsem po porodu ještě neshodila nadbytečná kila, že v té kombinéze budu vypadat děsně. No, aspoň už jsem nemyslela na to, že budu muset vyskočit z letadla, padat k zemi a věřit cizímu chlápkovi, že ten padák otevře. Mrkla jsem na manžela. Měl co dělat sám s faktem, že poletí vzduchem na břiše mladého kluka a že mu bude muset na tom klíně sedět taky. Už v kombinéze, připomínající odulého tučňáka, jsem mlčky kráčela vedle svého tandemisty a přemýšlela, kam se poděla má pohotová výřečnost. Šla jsem tiše paralyzovaná jakousi vlastní nedostatečností. Instruktor se na rozdíl jiných, již připravených, oblékal do kombinézy a popruhů za pochodu, padák přitom ledabyle třímal v ruce a já myslela, že omdlím. Co to je za člověka? A na nohou má páskové letní boty! Bože,

19 to se smí? Je toto pevná uzavřená obuv? S kým to proboha skáču? To nemůžu přežít. A on se za rachotu startujícího letadla soukal klidně do kalhot. Ve vzduchu jsem odevzdaně čekala na smrt a ani se nesnažila vtipně zapůsobit. Když už jsem mu pak seděla na klíně, vůbec jsem se necítila trapně. Už jsem jen chtěla skočit. Ve dveřích jsem koukala vytřeštěně na zem prosvítající mezi mraky. A pak jsem zažila jeden z nejnádhernějších momentů v životě. Nejde slovy vystihnout. Stačí jen říct, že jsem si těmi mraky doletěla až k sobě samé. Že jsem si tam odžila tolik bolesti a starostí. Že jsem pocítila velkou úlevu a bezstarostnost. Že jsem našla cestu k vlastnímu potenciálu. Že jsem překonala nejeden zlomový bod. Že z toho zážitku jde čerpat donekonečna radost, protože vám ho už nikdy nikdo nevezme. A že jsem v těch oblacích byla úplně šťastná. A to není vůbec málo. A jako bonus jsem se snášela k zemi v náručí šarmantního profíka, který si mohl dovolit skákat s téměř bosýma nohama a lehce ironickým úsměvem

20 Jak Aneta hledala práci aneb Šaškování na pohovoru Aneta hledala práci. Čerstvě promovaná, bez praxe a známostí. Pokorně absolvovala četné pohovory a byla odmítána. Seděla naproti mně a zoufale se svěřovala, jak už toho má dost. Ví o sobě, že je neprůbojná a nevýrazná, ale to přece neznamená, že není schopná. Je už alergická na všechny osobní otázky. Připadá si jako na pranýři. S každým dalším pohovorem je jen víc znechucená a ztrácí motivaci. Nalévám jí víno a snažím se rozveselit. Vím, jak si vše bere příliš osobně. Aneta je pracant a poctivec. Je loajální a zodpovědná. A chytrá. Pro mě je snovou vidinou každého zaměstnavatele. Proč ne pro jiné? O dvě hodiny později už je Aneta veselá. Díky vínu. Se smíchem vypráví o posledním pohovoru. Na místě čekalo jedenáct dalších uchazeček. Všechny je odvedli do místnosti upravené jako třída. Zasedaly poslušně do lavic. Přišla je přivítat mladá dívka a s ní křečovitě se culící muž. Představila ho jako firemního psychologa, který je provede celým řízením. Odešla a podivín začal trhavými gesty opisovat, co se bude dít. A že to nezabere víc než tři hodiny. Těkal očima zběsile kolem. Aneta se zhrozila. Za dvě hodiny měla jiný pohovor. Nesměle se zeptala, jestli je možné si domluvit jiný termín. Bylo jí řečeno, že to bude chvilka. Kluk se rázně otočil a umělý úsměv se změnil ve výhružný škleb. Příkře jí odpověděl, že ne. Všem přece bylo řečeno, jak složité a časově náročné zdejší výběrové řízení je. Pohrdavě si ji měřil. Už nic neřekla a odvrátila tvář. On na ni ještě chvíli významně hleděl, pak dramaticky vydechl a ve vteřině si zasadil zpět do tváře svůj křečovitý úsměv. Aneta odevzdaně vyplňovala všechny testy. Neměla s nimi nejmenší problém a končila vždy dřív, než ostatní potící se kandidátky. Seděla pak a koukala z okna. Snažila se nevnímat pohled podivína, který na ni vrhal. Nevydržel to a přišel k ní. Divil se, že už má hotovo. Vzal si papíry a nasupeně si je prohlížel. Cukalo mu v koutku oka. Všimla si, že má každou ponožku jinou. A pořád lehce podupával nohou. V dalším kole po nich chtěl, aby pracovaly společně. A dokázaly ho nadchnout motivační prezentací. Nutil je nadšeně běhat kolem tabule, mávat nepřirozeně rukama, žoviálně tlachat a afektovaně se pitvořit. Aneta stála a nevěřícně koukala. Ty holky se tam ztrapňovaly před