91 ročník 24 č. 1/2014

Transkript

1

2

3 91 1 EDITORIAL Vážení betlemáři, v tomto čísle se věnujeme podrobněji čtyřem řezbářům a to Ing. arch. Vladimíru Cejnarovi z Děčína, Jindřichu Hegrovi z Vysočiny, Pavlu Rouhovi z jižních Čech a letos zemřelému Františku Mühlovi z Podkrkonoší. Všichni vyjmenovaní patří mezi vynikající a nápadité řezbáře, přesto je každý jiný, každý má jinou inspiraci, jinou formu celkového betlemářského projevu a pochopitelně vlastní rukopis řezby. Stojí za to se nad tvorbou a myšlenkami každého z nich zamyslit. A naopak v syntéze jejich práce vidíme bohatost a různorodost vyřezávaných betlémů v naší republice. Přinášíme také informace ze zahraničních jednání. Je dobré, že se nadále opět upevňují naše vztahy s betlemáři v jiných zemích, u kterých se po úspěšném XVII. kongresu UN-FOE-PRAE v Hradci Králové v roce 2004 poněkud snížila intenzita. Jistě tomu napomáhá skutečnost, že prezidentem Světové federace betlemářů je nyní pan Johann Dendorfer, který má k betlemářům naší republiky dlouhodobě vřelý vztah. Na letošní rok se nám zatím nepodařilo získat dotaci na vydávání a rozesílání tohoto časopisu. Vzhledem k napjatému stavu v hospodaření sdružení (viz zápis z předsednictva) nelze letos počítat v časopise s rozšířením počtu barevných ani černobílých stran. Vzhledem k tomu, že rozhodujícím zdrojem financování jsou členské příspěvky, opakovaně zdůrazňuji každému našemu členu nutnost maximálně usilovat o rozšíření členské základny. Je potřeba nahradit přirozené úbytky (jde zejména o pozastavení členství při neplacení čl. příspěvku, příp. úmrtí). Jen tak bude moci sdružení nadále fungovat a vydávat alespoň čtyři časopisy ročně jako dosud. Vzhledem k nezpochybnitelné sezónnosti betlemářství vyjdou tři čísla časopisu jako v minulých letech ve druhém pololetí, to je koncem léta, začátkem listopadu a v adventu, kdy můžeme lépe pro čtenáře zmapovat připravované adventní a vánoční aktivity. Předpokládané redakční uzávěrky jsou , a Již v tomto čísle přinášíme zájemcům o vystavování zejména rozměrnějších celků nabídku muzea v Břeclavi. Další obdobná nabídka je z Brna. Pro zveřejnění zpráv, které by ztrácely na aktuálnosti, používejte zejména webové stránky sdružení. V roce 2015 si připomeneme 25. výročí založení ČSPB, bylo by vhodné v příštím roce připravit k této příležitosti některé aktivity našeho sdružení. S přátelským pozdravem a přáním pěkného léta za redakční radu Ludvík Mátl Prosíme o včasnou úhradu členského příspěvku na rok 2014 (pokyny viz str. 24) 91 ročník 24 č. 1/2014 Z obsahu Zpověď obyčejného řezbáře str. 2 O životě, kráse a lipovém dřevu 5 O výtvarníkovi Vladimíru Cejnarovi 7 Popisky k obrázkům na barevné obálce 8 Kurzy pro řezbáře a betlemáře 9 Vysočinský betlém v muzeu v Hlinsku 10 O výtvarníkovi Jindrichu Hegrovi 11 Velešínský betlém Pavla Rouhy 14 Příprava konference o betlémech ze skla 16 Železnobrodské skleněné betlémy 17 In memoriam řezbář František Mühl 18 Vzpomínka na Helenu Horálkovou 19 Konference o králických betlémech 20 Zasedání UN-FOE-PRAE v Římě 21 Zápis z předsednictva ČSPB Přílohy: Poštovní složenka na člen. příspěvek 2014 Vydavatel: České sdružení přátel betlémů o. s. Adresa redakce: P. O. BOX Hradec Králové Sazba a tisk: OFTIS spol. s r. o., Ústí nad Orlicí Registrace: MK ČR E Do tisku zadal 18. dubna 2014 Ing. Ludvík Mátl

4 2 91 Galerie současných tvůrců vyřezávaných betlémů Zpověď obyčejného řezbáře jak jsem se učil řemeslu Ing. arch. VLADIMÍR CEJNAR Narodil jsem se ve znamení lva v roce 1930 v Hradci Králové. V mládí mně často maminka říkávala, že mám něco ze svého dědy, který byl uměleckým truhlářem a po vyučení se na vandru usadil ve Švýcarsku. Na výzvu prezidenta Masaryka se vrátil již s početnou rodinou domů do Čech, aby pracoval pro nově založenou Československou republiky. Ing. arch. Vladimír CEJNAR autoportrét Od mládí jsem rád kreslil a pracoval se dřevem. Když jsem v roce 1944 ukončil základní školu, tehdy měšťanku, bylo moje rozhodnutí jednoznačné vyučit se řezbářem. V roce 1947 jsem získal tovaryšský list v královéhradecké firmě Soudil a Jenčovský. Tato řezbářská firma měla dlouholetou tradici a zaměstnávala několik významných řezbářů, pozlacovačů i truhlářů. Většinou šlo o starší pracovníky, kteří kdysi prošli vandrem celou západní Evropu. Ani v důchodovém věku si nedovedli představit život bez řemesla. V dílně byli vždy tři učni. Těm byli vzorem starší tovaryši, kteří mistrovsky ovládali řemeslo, měli obrovské životní zkušenosti, věděli si se vším poradit a měli úžasný cit pro materiál dřevo. Dřevo se získávalo od zavedených a zkušených pilařů, kteří poznali, jaká lípa je vhodná pro řezbáře a kteří uměli kmeny stromů správně rozřezat, převážně na fošny. Ty se po správném uskladnění a přirozeném vyschnutí dále v dílně zpracovávaly. Pamatuji si, že se úzkostlivě dbalo na to, aby v budoucnu hotové dílo nepopraskalo a nemělo žádné trhliny. Proto se materiál na větší plastiky zásadně klížil kostním klihem tak, aby se pnutí vzájemně sklížených fošen vyrovnalo a dřevo později nepraskalo. Řezbář Vladimír Cejnar při práci

5 91 3 V dílně se vyrábělo všechno od vyřezávaných rámů, hodin, lustrů, podložek pod paroží, kazet, ornamentálních prvků pro truhláře až po velké sochy a oltáře do hradeckých kostelů. Vyráběly se i loutky pro tehdy velmi rozšířená loutková divadla a za války i kříže pro německé vojáky padlé na ruské frontě. Povrchová úprava řezbářských děl byla většinou polychromovaná nebo pozlacovaná na vysoký lesk nebo mat. Pracovalo se s pravým zlatem. Výrobky z přírodního dřeva se upravovaly včelím voskem. Používala se i různobarevná mořidla a hodně výrobků se patinovalo. Olejové barvy se vyráběly v dílně třením to byla práce pro učně. Vzorem pro učně byly zkušení tovaryši, kteří je vtahovali do všech oblastí, od přípravy materiálu až po vlastní řezbu, přípravu výrobku na pozlacování i následnou expedici díla. Obdivovali jsme, jak pozlacovači dokázali zhotovit povrchovou úpravou ze dřeva dokonalou napodobeninu slonové kosti nebo mramoru. Ne každý kostel si mohl dovolit pravý mramor. Někteří mistři si úzkostlivě tajili vlastní technologické postupy, jiní nám ochotně předávali své cenné zkušenosti. Učil jsem se v době, kdy končila éra staré generace zručných tovaryšů a řemeslníků se zlatýma rukama. Každý řemeslník i učeň musil mít vlastní nářadí, dláta i brousky. Já jsem měl řezbářská dláta po svém dědovi. Dláta byla většinou vyrobená v Anglii a díky své kvalitě dlouho vydržela ostrá. K povinnosti učňů patřil každodenní úklid dílny, příprava snídaní tovaryšům vzpomínám, jak jsme ovládali vystřihování potravinových lístků, když v době nacistické okupace bylo všechno na příděl. Za to všechno dostával učeň odměnu prvním rokem 5 korun týdně, druhým rokem 10 korun a třetím rokem 20 korun za týden. Po roku 1948 se naše řemeslo dostalo do hluboké krize, nebyl o ně zájem, z kostelů nepřicházely objednávky, které předtím převládaly. Nastal zlom i v naší společnosti. Do popředí Portrét loutkoherce Josefa Skupy se dostávaly profese jako slévač, horník, zedník, soustružník kovů a podobně. Projevilo se to i v mojí generaci, která se dívala na řezbáře s jakýmsi pohrdáním. Módou se stala socialistická práce a obory, kterým se učila i děvčata. Protože jsem nebyl vyučený v žádném z těchto socialistických povolání a řezbářstvím bych se neuživil, rozhodl jsem se pro studia, nejdříve na průmyslové škole a potom na Českém vysokém učení technickém fakultě architektury a pozemního stavitelství. Po absolvování vysoké školy v roce 1958 nastal v mém životě další zlom. Touhu navrhovat architekturu, jak jsem měl původně v úmyslu, znemožnily tehdejší takzvané umístěnky každý absolvent musel nastoupit na pracovní místo, které bylo v zájmu celé společnosti. Převážně šlo o práce v severočeském pohraničí. Já jsem

6 4 91 dostal umístěnku do průmyslové školy stavební v Kadani jako učitel odborných předmětů, později na průmyslovou školu stavební do Děčína, kde dodnes s rodinou žiji. Tak došlo na dlouhou dobu k přerušení všech styků s hradeckými řezbáři. Ve školství byla pro mě jedna výhoda prázdniny, které jsem využíval k řezbaření. Ve vzpomínkách jsem se vracel do své hradecké dílny a zejména jsem vzpomínal na mistra Stanislava Česáka, vynikajícího řezbáře, autora několika prací v hradeckých kostelech. Byl výborným učitelem. Bohužel, tento vynikající řezbář byl v padesátých letech na dlouhou dobu vězněn v Leopoldově. Byl zatažen do uměle vykonstruovaného procesu Státní bezpečnosti. V devadesátých letech byl rehabilitovaný. Zasloužil by si zhodnocení své celoživotní práce. Až do svého zatčení byl mistrem v dílně. Z naší firmy po válce nezůstalo nic. Starší tovaryši odešli na odpočinek, někteří mladší našli zaměstnání v továrně Petrof piána, jiní přešli do nábytkářského průmyslu nebo do kovoprůmyslu jako modeláři. V současné době jako důchodce pracuji ve své soukromé dílně. Inspiruji se různými tématy, vyřezávám různé sošky, reliéfy, loutky a hračky. Zhotovil jsem i vyřezávaný nábytek pro svoje dcery. V poslední době se zaměřuji na betlémy. V osmdesátých letech, kdy se začal měnit názor na umění, se také řezbářství dostalo na důstojné místo, které mu náleží. To mě přivedlo k prvním výstavám mých prací. Do dnešní doby jsem se zúčastnil mnoha desítek výstav společných i samostatných. Redakční poznámka: Tento článek byl již uveřejněn ve slovenském čtvrtletníku o řezbářích DOTYKY a CESTY

7 91 5 č. 1/2004. Pro jeho autentičnost a zajímavost, zejména vylíčení profesionálního řezbářství na konci 1. poloviny 20. století, jej i přes časový odstup přetiskujeme v původním rozsahu. Byla však vynechána závěrečná část, která se bezprostředně vztahovala k období původního otištění. V ní řezbář Vladimír Cejnar, mimo jiné, například oceňuje své přátelství se slovenskými řezbáři i výše uvedený specializovaný slovenský časopis. A protože architekt Cejnar píše o sobě skromně, byl redakcí za jeho dva příspěvky připojen další článeček s cílem přiblížit jeho rozsáhlou tvorbu. O životě, kráse a lipovém dřevu Ing. arch. VLADIMÍR CEJNAR Většina z nás se rodí s nějakým talentem, schopnostmi a budoucími láskami. Probudí se v nás samozřejmě až později a v průběhu života k nim lecos přibude. To je naše věno od osudu a záleží na nás, jak s ním naložíme. Já jsem byl obdařen od dětství láskou ke dřevu a řezbářství. Snad to bylo dáno geneticky, ale s přeskočením celé jedné generace. Můj děda byl umělecký truhlář, jako tovaryš prošel celou Evropu a zakotvil ve Švýcarsku, kde zřídil úspěšnou truhlářskou dílnu. Po vzniku Československa jej písemně vyzval prezident Masaryk, aby se vrátil do vlasti a spolu s architektem Plečnikem pečoval o Pražský hrad, kde by mu připadla správa a opravy starožitného nábytku. Děda této výzvě neodolal, ale likvidace firmy v cizině byla dlouhodobá záležitost a do Čech se přesunul až v době krize, kdy návrat skončil hořkým zklamáním. Z jeho dětí nikdo o řezbařinu zájem neprojevil. Teprve já jeho vnuk. O mužích, kteří kráčejí ve stopách svých otců, se říká, že se potatili. Takže já jsem se prostě podědil. A také mi po dědovi zůstala velká kolekce kvalitních dlát, která používám dodnes. Rok před koncem druhé světové války jsem se v Hradci Králové učit řezbářem a sochařem. Předpokladem řezbáře je umět kreslit, neboť řezbařina je kreslení dlátem do dřeva. Seznámil jsem se s vynikajícími řezbáři Stanislavem Česákem, Vladimírem Švarcem a akademickým sochařem Vladimírem Preclíkem. Pracovali jsme převážně na výzdobách kostelů, kde některá naše díla přetrvala do současnosti. Po změně režimu ve čtyřicátém osmém roce jsem byl postaven před skutečnost, že má milovaná řezbařina umírá společně s chátrajícími kostely a obdobnými stavbami. Že mě neuživí. Že zůstává mou láskou, ale na chleba si musím vydělat jinak. A tak jsem vystudoval stavební průmyslovku a na vysoké škole architekturu. Tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitoval. Věřím, že po čtyřiceti letech pedagogické činnosti Panna Marie s Ježíškem, ovcí a andělem (2011)

8 6 91 Reliéf Jiřího Voskovce a Jana Wericha na mne v dobrém vzpomínají tisíce studentů z Kadaně a Děčína. Napsal jsem pro studenty několik skript, vyprojektoval několik staveb. Ohlédnu-li se za tímto dlouhým úsekem svého života, mohu říci: Ano, obstál jsem. Ale každou volnou chvíli jsem se vracel ke své řezbařině. V ní jsem nacházel naplnění života. Vždyť se dřevem je spojen celý vývoj lidstva. První oheň lidé získali od dřevin, zapálených bleskem. Udržovali jej přikládáním dřeva. První zbraní člověka, kterou se chránil před šelmami, byla silná větev. Dodnes jsme fascinováni pohledem do krbu, na oheň, živený dřevem. Je smutné pomyšlení, jak dřeva na světě ubývá. Jak bezohlednou těžbou ubývá vzácných dřevin, jako je eben nebo palisandr. Pro nás řezbáře je ale dřevem dřev lípa. Ne pro hodnotu symbolickou, ale pro jeho zpracovatelnost. Když se podívám na kousek lipového dřeva, vidím v něm svůj příští výtvor. Rád jsem dělal ucelené soubory. Čerty, loutky, klauny. Ale i historické osoby. Zde člověk naráží na potřebu dodržet reálie doby, kdy tato osoba žila, ale nenarušit představy, které o ní máme v národním povědomí. Dále vrcholná díla Jana Zrzavého a Josefa Čapka, modely podstávkových domů v českosaském Švýcarsku, abstraktní plastiky. Konečně se dostávám ke svým oblíbeným betlémům. V důchodu se již řezbařině věnuji plně, co

9 91 7 zdraví dovolí. Celkem jsem za život vyřezal betlémů dvaadvacet, deskových i stavěcích. Zde může umělec naplno uvolnit fantazii. Přece nikdo neví, jak vypadali tři králové, kteří přinesli dary. Jistě, Marie a její syn musí splňovat představu naplněného mateřství a lásky. Ale ostatní postavy v okolí chléva v Betlému jsou v moci výtvarníka. A to je radost. Ještě chci vyřezat betlémů mnoho. A tak všem kolegům betlemářům a příznivcům přeji mnoho úspěchů, radosti a štěstí. Děčínský pedagog, výtvarník a řezbář Ing. arch. Vladimír Cejnar (*1930) LUDVÍK MÁTL Málokterý výtvarník prošel takovou odbornou průpravou a málokterý řezbář má takovou různorodou a bohatou uměleckou činnost. Řezbář Vladimír Cejnar nastoupil do učení na sklonku války, ale byla to ještě doba, kdy právě tradiční řemesla, kam bezesporu řezbářství patří, mohla navazovat nejen na staleté zkušenosti mistrů svého oborů, ale i respektovat požadavky na vysokou řemeslnou i uměleckou kvalitu obecně zavedenou v našich zemích za Rakouska i meziválečného Československa. Zde jsou pravděpodobně hlavní kořeny jeho citu pro práci s dřevem včetně jeho povrchových úprav, třebaže svou první a zároveň vydařenou ovečku vyřezal již ve čtrnácti letech. Studia na střední stavební škole v Hradci Králové a na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického mu rozšířila obzor nejen po stránce odborné, to je stavitelství a architektury, ale zdokonalila i jeho vlohy či předpoklady pro přesnost, prostorové vidění, představivost a umělecké cítění. Získané vzdělání architekt Cejnar plně zúročil ve svém dalším profesním i osobním uměleckém životě. Působil jako erudovaný profesor na středních stavebních průmyslových školách nejprve v Kadani ( ) a později v Děčíně ( ). V roce 1970 zakotvil v Děčíně natrvalo a žije zde do současnosti. Je autorem rozsáhlých čtyřdílných skript Architektura v nákresech, které mají dohromady přes tisíc stran. Jako architekt navrhl více než deset staveb, z nichž většina byla podle jeho projektu realizována. Umělecké dílo Vladimíra Cejnara je neobyčejně bohaté a co do použitých výtvarných technik různorodé. Mistrně ovládá kresbu tužkou (architektura, figury, podobizny, akty, flora), akvarel, olej i grafiku (monotyp). K jeho specialitám patří karikatury a zobrazování prožitých nebo vyprávěných humorných scén. Rovněž tyto práce jsou náplní výstav věnovaných tomuto výtvarníkovi. Čtenáře našeho časopisu však bude nejvíce zajímat jeho nejrozsáhlejší výtvarná činnost a tou je tvorba řezbářská, která kromě obvyklých námětů zahrnuje i uměleckou truhlařinu, hračky a také bižuterii. Své výrobky rád barevně upravuje, zejména mořením. Náměty si vybírá pohádkové,

10 8 91 historické, s vazbou na své dětství a mladí i ze současnosti. Přes dosažené autorovo stáří však cítíme v díle mladistvého ducha, optimismus i dostatek životní energie. Rád je ve své dílně, není výjimkou, že tam pracuje již ráno od půl sedmé do pozdního večera. Pro zajímavost uvádím některé rozsáhlejší soubory a práce ze soupisu díla z roku 2012: Loutky (marionety, kostýmované, výška cca 40 cm) 75 kusů; pohádkové bytosti (kolorované a oblečené figury, výška 27 cm) 45 ks; česká epopej (výška 42 cm) 23 mořených reliéfů historických osobností; z dílen našich předků (výška 40 cm) 48 reliéfů řemeslníků při práci v zázemí příslušné dílny; pocta klaunům 15 reliéfů barevně mořených na podložkách; lidová přísloví (reliéfy mořené na podložkách, 20 x 28 cm) 21 ks; různá řemesla a činnosti 30 reliéfů na podložkách; obrazy Jana Zrzavého 25 barevně mořených reliéfů; obrazy Josefa Čapka 21 kusů, reliéfy významných osobností a herců (kolorováno) 83 kusů; historický vlak na trati Č. Budějovice Linec s krajinou v pozadí (lokomotiva a 4 vagony, cestující a železniční personál, délka 3,5 m, zhotoveno 2010, viz foto str. 4); abstraktní plastiky (zavěšené i stojící) 130 kusů a historie lidstva 86 figurek s výškou 20 cm na stupňovité pyramidě s pozadím Hradčan. V soupisu díla jsou uvedeny další vyřezávané soubory (šumaři, moderní kapela, čerti, pravěká zvířata, modely historických budov, různé sochy, drobné umělecké předměty i soustruhované výrobky a soubory (vývoj lidstva 24 kusů, výška figur 20 cm). Betlemáři se často setkávají na jesličkářských či vánočních výstavách s některým dílem řezbáře Vladimíra Cejnara. Na zhotovování betlémů se ve větší míře zaměřil zejména v tomto tisíciletí. Na prestižní Mezinárodní soutěžní výstavě Nožík Tomáše Krýzy v Jindřichově Hradci v roce 2013 získal v řezbářské kategorii, kde bylo vystaveno několik desítek dřevěných betlémů, ocenění Bronzový nožík. Tři betlémy a řadu dalších artefaktů vystavoval řezbář v uplynulé vánoční sezóně ve francouzském letovisku a dějišti známých filmových festivalů v Cannes. Závěrem bych chtěl popřát za betlemáře panu architektu Vladimíru Cejnarovi zejména pevné zdraví, zachování životního optimismu, další kreativní nápady a potěšení z tvůrčí práce. Ta přináší radost nám všem. Poznámka: Na str. 3 až 8 fotografie z tvorby řezbáře Vladimíra Cejnara. Je štěstí potkat dobrého člověka. Je dvojnásobné štěstí potkat člověka, který svou prací dokáže dobro rozdávat plnými náručemi Martin Louka v katalogu o Vladimíru Cejnarovi Popisky k barevným obrázkům na obálce Titulní strana: Betlémové figurky z hutního skla od Zdeňka Sochora, Železnobrodsko, 2013 (foto Ing. Petr Červa) 2. strana: Betlémy z tvorby Ing. arch. Vladimíra Cejnara (*1930) 3. strana: Velešínský betlém Pavla Rouhy Zadní strana: František Mühl ( ), Betlém zapomenutých řemesel (Třebechovické muzeum betlémů)

11 91 9 Další kurzy pro betlemáře v Muzeu betlémů Karlštejn Výuka řezbářství a stavby betlémských kulis Mgr. ROMANA TREŠLOVÁ Kurz řezby kralických figurek měl v loňském roce velký úspěch, proto letos vypisujeme jeho pokračování. Opět se bude jednat o jednodenní kurz, kde si zájemci budou moci vyzkoušet základy řezby nejjednoduššího typu tradičních betlémových figurek. Maximální počet účastníků je deset, což zaručuje individuální přístup. Díky tomu se mohou zúčastnit jak zájemci začínající, tak i pokročilí. Podle zkušeností z loňského kurzu můžeme zaručit, že zručnější uchazeči si odnesou už hotovou figurku domů. Styl řezby u kralických figurek je vždy co nejúspornější a nejjednodušší. Cílem je dosáhnout toho, aby se se dřevem co nejsnáze pracovalo. Na přiložených fotografiích je vidět řezání k sobě, ale i od sebe, kdy palec podpírá čepel nože, čímž se dosáhne přesného zastavení nože v daném místě. Cena jednodenního kurzu je 400 Kč, zahrnuje i použitý materiál a nástroje. Lektorem kurzu bude zkušený řezbář Oldřich Čech (viz jeho medailonek v BaB č. 88, str. 9 až 11). Kurz se koná v Muzeu betlémů Karlštejn v době od 10 do 17 hod. Zájemci se mohou hlásit přímo Oldřichu Čechovi na mailu: olancech@seznam.cz. V případě dalších zájemců o tento kurz se bude akce opakovat. Další kurz pod názvem Jak se staví betlém vypisujeme na 14. června Zájemci se dozvědí, že betlém není jen shluk náhodně postavených figurek, seznámí se s různými typy kulis, se stavebními materiály, s historií stavění betlémů a hlavně se naučí vyrobit k betlémským figurkám vlastní kulisu krajinu ze dřeva a přírodních materiálů. Cílem kurzu je ukázat zájemcům, že není nutné mít v kapse diplom stavebního inženýra, aby si člověk mohl postavit plnohodnotný betlém. Kurz povedou řezbáři Ing. Jan Roda a Oldřich Čech. Cena kurzu je 400 Kč, zahrnuje použité nástroje i materiál, maximální možný počet účastníků je 10 osob. Zájemci se mohou hlásit přímo v pokladně muzea, na telefonním čísle nebo na mailové adrese muzeum@muzeumbetlemu.cz

12 10 91 O betlémech v českých muzeích tentokrát z Hlinska Vysočinský betlém řezbářský klenot Jindřicha Hegra JANA VAŠKOVÁ ředitelka Městského muzea a galerie Hlinsko Motto: Protože vše minulé se zdá být krásnější, řekl jsem si, že musím udělat něco z lásky. A tak jsem patnáct let vyřezával betlém z lípového dřeva jako vzpomínku na dětství na Vysočině. Jindřich Heger Posedlost? Vášeň? Touha? tak zní upoutávka článku o Liboru Pištělkovi, sběrateli betlémů ze Švábenic v 87. čísle časopisu Betlémy a betlemáři. Při jeho slovech, mnozí betlemáři mají něco společného a tím je hlu- Řezbář Jindřich Hegr boká víra v Boha a Ježíše Krista, obdiv k výtvarnému umění, zvláště lidovému, a úcta k lidové tradici, mě bezděky vytanul na mysli výtvarník Jindřich Hegr. Malíř, ilustrátor, řezbář a pokorný člověk. V loňském roce 2013 jsme mu v naší městské galerii uspořádali výstavu k jeho 80. narozeninám s poděkováním za mimořádný dar městské galerii potažmo městu Hlinsku a to Vysočinský betlém. Uvedený betlém je považován za jeden z nejlepších v současnosti vytvořených betlémů vůbec. A tento jedinečný skvost Mistr Jindřich Hegr v září roku 2012 daroval hlinecké městské galerii. Zde je trvale vystaven a obdivován návštěvníky bez rozdílu věku. Mistr s laskavostí sobě vlastní zapůjčil čtyři kombinované techniky k doplnění expozice. Jak autor s šibalským úsměvem a neopakovatelnými jiskřičkami v oku sám dodal: Ty tady přeci být musí. Tvorba betléma trvající patnáct let ( ) je dokladem toho, jak vzpomínky na dětství, spojené především s Vánocemi, se prolínají s výjevy z kostelního betléma ve Svratce. Byly to první velké dojmy a poznání cizokrajných světů. Proto i on tam vyřezává figurky slonů, velbloudů, ovečky i pastýře. Bezděky, při vyřezávání jednotlivých postaviček vyvstávali před tvůrcovýma očima sousedé ze Svratouchu a okolí strýci a tetičky, mezi nimiž pociťoval a doposud pociťuje štěstí, klid mysli a harmonii v duši. Celkovým pojetím a vyzněním se přenášíme do prostředí Vysočiny s dřevěnými chalupami, kostelíčkem, vesnickým hřbitovem, partou muzikantů, kde narození Ježíše se odehrává na venkovské návsi s tradičními figurami sv. Rodiny a Tří králů. V betlému se objevují zástupci tradičních krajových řemesel a nezbytných činností potřebných pro přežití zimy. Kompletně dokončený betlém má téměř 140 figurek, délku 3 m, šířku 90 cm a výšku 90 cm. Hegrův betlém byl vícekrát vystaven: V roce 1987 v Praze, 1990 ve Varšavě a ve Svratouchu, 1991 ve Svratce a Brně, 1992 v Paříži ve Vilennes sur Seine, 1993 v Chrudimi a v Nové Pace, v roce 1994 byl ozdobou velké mezinárodní výstavy belémů v Hradci Králové, v roce 1995 vystaven v Lanškrouně, 1996 ve Svitavách, 2004 a 2011 v Hlinsku, 2005 v Kameničkách, 2009 v Paříži a dalších českých městech.

13 91 11 Na závěr připojme nádherně lidsky sbližující vzpomínku Jindřicha Hegra, uveřejněné v publikaci Jindřich Hegr betlém : V naší rodině byly ženské evangeličky, chlapi katolíci. Chodil jsem do katolického kostela, ale o Vánocích pro nadílku do evangelického. Nikdy jsem necítil žádnou zášť, jako že ty jsi evangelík a já katolík. Bůh jeden. Takže jsem byl vlastně ekumenický od dětství. Ve Svratouchu bylo a je hodně evangelíků. Nádherné bylo, že když evangelíci šli ze svratoušského kostela, my se vraceli z katolického ze Svratky, potkávali jsme se, přáli si dobrou chuť k obědu a pěknou neděli. Ženské pak šly vařit oběd a vyfešákovaní chlapi v černých šatech a klouboucích do hospody na partičku karet. Použitá literatura: JINDŘICH HEGR betlém, 2005 Jindřich Hegr malíř, ilustrátor a řezbář JANA VAŠKOVÁ ředitelka MMG Hlinsko Jindřich Hegr se narodil 19. března 1933 ve Svratouchu na Českomoravské vrchovině, kde prožil šťastné dětství i mládí a kam se neustálé vrací, nejen jako ke zdroji své umělecké inspirace. Vrací se rád mezi své sousedy, kde je mu dobře, kde pookřeje na těle i duši, kde se cítí šťastný. V letech studoval na Vyšší uměleckoprůmyslové škole v Praze, odkud přešel na pražskou Akademii výtvarných umění do krajinářské speciálky profesora Vlastimila Rady, kde v roce 1955 absolvoval. V době, kdy Jindřich Hegr studoval na akademii, vládl výtvarnému umění socialistický realismus. Pravidelné přehlídky v Jízdárně pražského hradu určovaly jak a co malovat. Metoda socialistického realismu zasahovala do všech oborů umělecké tvorby. V krajinářské škole Vlastimila Rady se však pěstoval realismus bez přívlastku. Malovalo se metodou, kterou pan profesor používal od nepaměti. Po skončení studií se Jiří Hegr natrvalo usadil v Praze. V letech 1963 až 1970 učil na Lidové škole umění v Praze, kde také vnikly první betlémské figurky. V současné době žije a tvoří střídavě v Praze a ve Svratouchu. V počátku tvorby se malíř věnoval realistickým obrazům městské civilizace, v nichž šlo o pražské nebo ostravské motivy. V druhé polovině šedesátých let došlo ke zlomu v jeho tvorbě. Téměř

14 12 91 Vysočinský betlém Jindřicha Hegra Městské muzeum a galerie Hlinsko výhradně začal používat tematiku krajiny rodné Vysočiny. Při malování pochopil, že některé věci nesou v sobě jakési symbolické poselství. Srdce znamená vždy lásku, růže krásu, koníček touhu po svobodě, ovečky nevinnost, most lidskou soudržnost a stromy vznešenost přírody. V plenéru naskicované motivy zpracovává autor zásadně v ateliéru do lyrických a poetických kompozic, v nichž se snaží pochopit vnitřní souvislosti jevů a prvků. Umělec nemaluje krajinu jak vypadá, ale o čem svědčí, kam směřuje. Rodnou chalupu ve Svratouchu se mu podařilo zachovat ve stavu, jak ji opustil. Na několika malých obrázcích zaznamenal podobu kuchyně a sednice rodného domu i s kočkou pod kachlovými kamny, vlastní postelí či nástěnkou s jeleny. Řadu námětů zpracovává i jako perokresby, občas i lehce kolorované. Obrazy Jindřicha Hegra mají v sobě lidský rozměr, přinášení do nitra současného diváka zklidnění, pohlazení a osvobození od nemilosrdně komplikovaného života. V letech ilustroval 12 knížek pro děti. Věnoval se také restaurování, podílel se na obnově řady domů se sgrafity a freskami v Praze, mezi jinými i na restaurování Martinicova paláce. Umělec vystavoval na desítkách samostatných i společných výstav v Praze i dalších městech v Čechách a na Moravě. Jako člen spolku Umělecká

15 91 13 beseda (členství ), vystavoval v Praze (Mánes) na 1. výstavě výtvarného oboru po obnovení činnosti na přelomu let 1992/93. Člen skupiny Spektrum. V zahraničí vystavoval v Berlíně, Heilbronnu, Budapešti, Sofii, Varšavě, Gdaňsku, Štětíně, Paříži (Villennes sur Seine) i v Moskvě. V Městském muzeum a galerii v Hlinsku vystavoval své poetické obrazy v roce 2005 a Dílo malíře Jindřicha Hegra je zastoupeno v Národní galerii v Praze, Galerii hlavního města Prahy, Východočeské galerii v Pardubicích, Severočeské galerii v Litoměřicích a ze zahraničních galerií například v Paříži (Villenes sur Seine ) či galerii města Heilbronn. (kráceno redakcí) Použitá literatura: JINDŘICH HEGR malíř, 2001; Slovník českých a slovenských výtvarných umělců; Výtvarné centrum Chagall, 1999 Redakční poznámka: O historii Městského muzea a galerie Hlinsko i o muzejní sbírce betlémů byly podrobné informace v BaB č. 79 (1/2011). Uvedená galerie také každoročně pořádá, většinou společně s Národní galerií v Praze, v letních měsících Výtvarné Hlinecko. V posledních letech proběhly úspěšné výstavy významných umělců, uveďme např. Antonína Slavíčka, Jakuba Schikanedera, Vojtěcha Hynaise a Ludvíka Kubu (souběžná výstava). Letošní 55. ročník výstav Výtvarné Hlinecko (od do ) bude věnován krajináři Maxmilianu Haushoferovi a jeho žákům. Bližší informace: Redakce doporučuje k návštěvě.

16 14 91 O velkém jihočeském pohyblivém betlému Řezbář Pavel Rouha a jeho Velešínský betlém Mgr. ALEXANDRA ZVONAŘOVÁ U příležitosti mezinárodní konference Betlémy stále živé II, která se konala koncem loňského roku v Muzeu Jindřichohradecka v Jindřichově Hradci, byla uspořádána exkurze do jihočeského Velešína, kde si všichni zájemci mohli ve sklepních prostorách prohlédnout unikátní mechanický betlém Pavla Rouhy. K lásce k betlémům se Pavel Rouha dostal přes kostelní betlém z roku 1865, jenž získal jeho dědeček z kostela kdesi na Jilemnicku a odvezl si ho domů do Jihlavy. Zde se s ním Pavel Rouha při svých návštěvách dědečka seznámil a rozhodl se vytvořit podobný. Tehdy teprve sedmiletý Pavel vytvářel své první figurky nejprve z vosku, pak kašírované a pak látkové. Dědeček ho v jeho činnosti podpořil tím, že mu vyrobil kopii původního historického betléma a s pár nožíky mu jej věnoval. To bylo Pavlu Rouhovi deset let a jeho největší radostí se od té doby stalo darovaný betlém rozšiřovat o nové figurky. Svůj betlém pak stavěl pravidelně o Vánocích doma ve Velešíně. Když byl v roce 2005 požádán o vystavení svého betléma na veřejnosti, rozhodl se vyřezat ústřední část jeslí znovu a k nim přidat ostatní již hotové figury. Důvodem vytvoření kopie bylo to, že na Vánoce musel být původní betlém u Rouhů doma pod stromečkem. Od té doby je betlém každý rok rozšiřován o nové figury i celé scény. Na stavbu betlému se připravuje Pavel Rouha spolu se synem již několik týdnů před samotnou instalací, kdy v lese sbírá vhodný mech, pařízky, větve a další přírodniny. Vlastní stavění betlému pak zabere několik dnů i nocí. Jesličky, v současné době zhruba se 150 převážně dřevěnými řezanými figurami, jsou stavěny každý rok jinak, aby i stálí návštěvníci mohli najít každý rok něco nového. Základ betlému tvoří scéna Narození Krista s Třemi králi, pastýři, muzikanty a darovníky. Setkání ve Velešíně zleva Mgr. Alexandra Zvonařová (Muzeum Jindřichohradecka), řezbář Pavel Rouha a prezident UN-FOE-PRAE Johann Dendorfer Figurka košíkáře autoportrét Pavla Rouhy

17 91 15 Tyto tradiční motivy jsou doplněny typickými obrázky z jihočeské historie, která je představena třeba koněspřežkou, papírnou na výrobu ručního papíru, řemeslným trhem s prodejci, voraři na vorech, mlýnem, katrem, kovárnou, venkovským statkem a sklářskou hutí. Představeny jsou také tradiční profese košíkář, truhlář, včelař, kolář, hrnčíř, rybář a řada dalších. Součástí pozadí je velešínský kostel a další významné budovy obce a okolí. Mnohé z figurek znázorňují známé osobnosti a postavičky z Velešína. Vedle J. J. Ryby nebo J. V. Kamarýta jsou zde vypodobněni například místní naivní malíři manželé Šítalovi, fotograf Holub a také sám autor při pletení košíků. Zajímavostí betléma je, že se autor při představení tradičních, dnes již často zapomenutých řemesel snaží o to, aby každý řemeslník měl funkční nástroje a nářadí. Zájemci o zhlédnutí betléma v celé jeho kráse se musí vypravit do Velešína, kde se u kostela nachází historický domeček Kantůrkovec (viz foto). Tam si mohou od poloviny prosince betlém prohlédnout, a když budou mít štěstí i pohovořit s jeho tvůrcem, který bývá často nablízku. Velešínský betlém

18 16 91 Železnobrodské skleněné betlémy Příprava konference o skleněných betlémech leden 2015 Bc. IVA CHALOUPKOVÁ, vedoucí Informačního a kulturního střediska Železný Brod Železný Brod, městečko na severu Čech v Libereckém kraji u Jablonce nad Nisou, je kolébkou hned několika sklářských nej. V Železném Brodě se zásluhou sklářského výtvarníka Jaroslava Brychty zrodily slavné stolní skleněné figurky. Drobné poetické, často humorně dekorativní figurky reagují na nejrůznější témata, která nám přináší jednoduše život. Za zcela unikátní produkty jsou považovány větší hutní skleněné figurky, jejichž výroba už není zcela individuální jako u stolních figurek a vyžaduje dokonalou souhru skláře u sklářské pánve a figurkáře u kahanu. Dalším železnobrodským fenoménem je skleněné tavená plastika (sklo tavené ve formě), u jejíhož zrodu stáli světoznámí výtvarníci Jaroslava Brychtová (dcera Jaroslava Brychty) a Stanislav Libenský. Poněkud opomíjená je i oblast technického skla, které se na Železnobrodsku vyrábí bez odpovídající publicity od roku Železný Brod se může pochlubit nejstarší českou sklářskou školou, která od roku 1920 vychovává další a další generace sklářských řemeslníků a výtvarníků. Informační a kulturní středisko Železný Brod připravuje ve spolupráci s dalšími partnery konferenci o jednom z železnobrodských fenoménů o skleněných betlémech. Celorepubliková konference proběhne v pátek 9. ledna 2015 v zasedací místnosti městského úřadu. Připraveny budou nejenom přednášky o skleněných betlémech a betlémech na Železnobrodsku vůbec, ale i návštěva sklářských firem, komentované prohlídky výstavy Skleněné betlémy v městské galerii, pro zájemce bude připravena i komentovaná prohlídka staré časti města památkové rezervace Trávníky. Na konferenci je zvána odborná, ale i široká laická veřejnost. Jedná se totiž především o setkání všech, kteří mají rádi betlémy, stejně jako například paní Alena Kortanová, která s nápadem uspořádat výstavu Skleněné betlémy v Železném Brodě přišla, a jejíž slova Vás určitě potěší a zaujmou. Podrobnosti o konferenci budou uvedeny v letním vydání tohoto časopisu. Těšíme se na shledanou v Železném Brodě! Muzikanti, autor Zdeněk Sochor, Železnobrodsko (2013)

19 91 17 Železnobrodské skleněné betlémy dříve a dnes Můj zájem o skleněné betlémy má kořeny už v mém dětství, protože žiji ve sklářském kraji a oba mí rodiče se sklářstvím celý život živili. Moje maminka, paní Božena Kopalová, pracovala léta jako figurkářka ve světoznámém podniku Železnobrodské sklo. A tak k našim rodinným vánočním svátkům patřil její skleněný betlém tak samozřejmě, jako kapr, ozdobený stromeček a dárky. Podobně jako u nás, stál skleněný betlém i v rodinách ostatních figurkářů, mamčiných kolegů. A to přesto, že se tou dobou (70. léta 20. století) v Železnobrodském skle žádné betlémy oficiálně nevyráběly. Doba socialismu obdobným tématům většinou nepřála. Ale tehdejší figurkářská dílna byla plná tvůrčích a šikovných lidí. Dnes už asi nezjistíme, kdo z nich si vytvořil svůj betlém jako první, ale touha vyrobit si svůj vlastní betlém, se specifickým osobním uměleckým rukopisem, se tehdy velmi rychle po dílně rozšířila. Ale figurkáři si je vyráběli po chvilkách, potají, na zapřenou. Většinou začali sv. Rodinou a pak každý rok k nim přidělali jednu nebo více dalších postaviček. Každý vložil do svého díla svoji osobitost a figurkářský rukopis, takže většinou i po létech poznáte, z čích rukou ten který betlém pochází. Historie skleněných betlémů je odvozena z historie výroby skleněných figurek v Železném Brodě. V roce 1920 byla v Železném Brodě zřízena sklářská škola. Jejími prvními profesory byli většinou mladí umělci se sochařským, nikoli sklářským vzděláním. Tento jev se projevil pozitivně v tom, že se na zdejší škole dívali na sklo nově a bez předsudků, a to dalo vzniknout autorsky a originálně pojatému tvoření. Jeden z tehdejších profesorů byl Jaroslav Brychta, který jako první začal s figurkami experimentovat. Z počátku skládal postavičky a zvířátka ze skleněných perlí (korálků) navlečených na nit a poté na drátek. Ing. ALENA KORTANOVÁ U drátkových figurek šlo už figurky upravovat do různých postojů, vyjadřujících pohyb. A z těchto původních, drátkových figurek se brzy přešlo k výrobě figurek celoskleněných. Škola je prezentovala na různých mezinárodních soutěžích a sympóziích a sklízela obrovský úspěch. V období první republiky skleněné figurky a mezi nimi i skleněné betlémy vyráběly mnohé nově vzniklé sklářské firmy. Před několika lety mě napadlo, že by mohlo být zajímavé si z rodin figurkářů skleněné betlémy zapůjčit a udělat z nich v Železném Brodě vánoční výstavu. Sešlo se nám tehdy padesát skleněných betlémů. Některé exponáty byly třicet nebo čtyřicet let staré, ale mezi vystavovanými se objevily i betlémy nové, vyráběné už po Sametové revoluci. A sem tam se nám podařilo v muzeích nebo na půdách objevit unikátní kousky, vyráběné ještě za první republiky nebo za války. Od té doby proběhlo v Železném Brodě již 5 ročníků výstavy skleněných betlémů, pokaždé s mnoha novými exponáty. Výstava totiž podpořila zájem zákazníků o tyto výrobky a to zas inspirovalo současné skláře k realizaci mnoha nových nápadů. Jde nejen o betlémy tvořené skleněnými figurkami (i když těch je na výstavě nejvíce), ale i o betlémy tvořené technikou tavené plastiky nebo technikou Tiffany, dále z dutých foukaných trubic, betlémy ryté, hutní nebo na skle malované. Úspěch této výstavy se lavinovitě šíří i do ostatních částí naší republiky, protože železnobrodské betlémy byly poté vystavovány v podzemí Betlémské kaple v Praze, dále v Muzeu Karlova mostu, ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy, v Podblanickém muzeu ve Vlašimi a na dalších místech. O skleněných betlémech jsem před několika lety napsala knihu a také jsem je začala sbírat. Základ mé sbírky tvoří betlémy z rukou mé

20 18 91 maminky, ale mám i velký hutní betlém od pana Sochora, ryté betlémy od Lucie Pejchové, betlémy podmalby na skle a další. Má sbírka nyní čítá přes dvacet exemplářů a pořád se rozšiřuje. Skleněné betlémy jsou specifické hned v několika směrech: Jejich tradice je v porovnání s betlémy z ostatních materiálů velmi mladá za to je však velmi živá. Další zvláštností skleněných betlémů je jejich úzce vymezená lokalizace. Skleněné betlémy IN MEMORIAM se zrodily v Železném Brodě a vyrábějí se tam a v blízkém okolí dodnes. A pokud náhodou narazíte v České republice na tvůrce skleněného betlému ve vzdálenějším kraji, tak většinou zjistíte, že z Železnobrodska pochází anebo že studoval na zdejší sklářské škole. Zkrátka, že je nebo byl nějak s Železným Brodem propojen. Věřím, že tradice vánočních výstav napomůže k udržení a rozvoji tohoto specifického sklářského umění. Řezbář František Mühl ( ) Narodil se v početné rodině malorolníka v obci Brdo, vzdálené asi 5 km od Nové Paky. František zřejmě získal vlohy po svém dědovi a otci, kteří byli Betlemář František Mühl rovněž dovednými řezbáři samouky. Přestože jej vyřezávání bavilo již od dětství, vyučil se kovářem. Absolvoval jičínskou strojní průmyslovku a stal se dlouholetým technickým pracovníkem strojírenského závodu na výrobu silničních strojů (SSAZ) v Nové Pace, kde pracoval až do odchodu. Žil a tvořil v rodinném domku v Heřmanicích u Nové Paky. Po odchodu do důchodu se řezbařině věnoval naplno. Betlémů a jesliček různých velikostí vytvořil přes dvě stovky. Uměl zhotovit i pohyblivé betlémy, například pro kostel v Rovensku pod Troskami a pro muzeum v Lomnici nad Popelkou. Tři roky pracoval na rozměrném rohovém Betlému zapomenutých řemesel, který byl dokončen v roce 1992 a je v majetku Třebechovického muzea betlémů. V tomto betlému je zpodobněno několik desítek řemesel a pracovních činností, z nichž některá již zcela zanikla. Jde například o kováře, bednáře, koláře, tesaře, zedníky, hrnčíře koželuhy, řezníky, pekaře, ševce, krejčí a švadleny. Všichni pracují ve svých dobových dílnách či pracovištích vždy s použitím tradičních výrobních technologií. Betlém má tyto rozměry délka 2,5 m, hloubka 1,5 m a celková výška je 2 m. Skládá se z 228 dílů. Uvedené muzeum vlastní i Mühlův vydařený hluboký reliéf z roku 1987 Klanění pastýřů, který je vyřezán do pařezu olše. Řezbář František Mühl rád zhotovoval Madony s Ježíškem, nástěnné kříže i sochy svatých, zejména českých patronů mezi jeho oblíbené postavy světců patřil sv. Jan Nepomucký a sv. Florián. Rovněž tato tvorba mu přinášela spokojenost a radost, protože byla umocněna jeho náboženským cítěním. Své řezbářské nadání a možnost tvořit pro druhé považoval za dar od Boha. Jeho tvorba je velmi rozsáhlá, často i ve stáří pracoval více než deset hodin denně. Zaslouženě vystavoval také v zahraničí, můžeme uvést Německo, Rakousko, Švýcarsko (Lucern), Nizozemí, Belgii i v zámoří (Amerika, Austrálie).