Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Porovnání dvou odchytových metod slíďákovitých pavouků (Lycosidae; Araneae) z pohledu využití v bioindikaci Diplomová práce Vedoucí práce: Ing. Vladimír Hula, Ph.D. Vypracoval: Bc. Ondřej Košulič Brno

2 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství 2009/2010 ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Autor práce: Studijní program: Obor: Bc. Ondřej Košulič Zemědělská specializace Agroekologie Název tématu: Porovnání dvou odchytových metod slíďákovitých pavouků (Lycosidae; Araneae) z pohledu využití v bioindikaci Rozsah práce: 30 stran, 10 stran příloh Zásady pro vypracování: 1. Shromáždit informace týkající se slíďákovitých pavouků na území České republiky se zvláštním zřetelem na xerotermní biotopy jižní Moravy. 2. Provádět pravidelná pozorování na xerotermních biotopech na Hustopečsku. 3. Na základě bioindikačních vlastností jednotlivých druhů posoudit jednotlivé lokality (včetně chráněných území). 4. Provést kvalitativní a kvantitativní ekologické zhodnocení (abundance, synekologické charakteristiky) 5. Posoudit význam a působení zjištěných druhů z praktického hlediska 6. Při zpracování se řídit pokyny školitele specialisty Ing. Vladimíra Huly 7. Zpracovatel provede zhodnocení vhodnosti obou provedených metod. 8. Zjištěné výsledky bude zpracovatel prezentovat na arachnologickém semináři České arachnologické společnosti o.s. Seznam odborné literatury: 1. LAŠTŮVKA, Z. -- KREJČOVÁ, P. Ekologie. 1. vyd. Brno: Konvoj, s. ISBN

3 Buchar J., 1993: Komentierte Artenliste der Spinnen Bohmens (Araneida). Acta 2. Univ. Carolinae - Biol., 36: Buchar J., Růžička V., 2002: Catalogue of spiders of the Czech Republic. Peres, 3. Praha, 349 s. Nentwig W., Hänggi A., Kropf C. & Blick T., 2003: Central European Spiders - 4. Determination Key. Permanent internet publication. Available at: (VERSION ). Datum zadání diplomové práce: říjen 2008 Termín odevzdání diplomové práce: duben 2010 Bc. Ondřej Košulič Autor práce Ing. Vladimír Hula, Ph.D. Vedoucí práce prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. Vedoucí ústavu prof. Ing. Ladislav Zeman, CSc. Děkan AF MENDELU 3

4 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Porovnání dvou odchytových metod slíďákovitých pavouků (Araneida, Lycosidae) z pohledu využití v bioindikaci vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF Mendelu v Brně. 4 Dne... Podpis...

5 PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé práce Ing. Vladimírovi Hulovi, Ph.D. za odborné vedení, pomoc při determinaci pavouků a cenné připomínky při vedení této práce. Dále děkuji Rudolfovi Mackovi z Náchodu za poskytnutí mapek a fotografií pavouků. Nakonec bych rád poděkoval své rodině a všem mým přátelům za podporu při psaní diplomové práce. 5

6 ABSTRAKT Hlavním cílem předkládané práce bylo vyhodnocení arachnocenózy slíďákovitých pavouků zjištěných na vybraných lokalitách hustopečského bioregionu a následné vyhodnocení materiálu z pohledu bioindikační klasifikace a synekologických charakteristik. Sběr pavouků probíhal metodou zemních pastí v odchytovém intervalu od Pro výzkum byly vybrány tři maloplošné chráněné území hustopečského regionu přírodní rezervace Kamenný vrch, přírodní rezervace Louky pod Kumstátem a přírodní památka Jesličky. Celkem bylo odchyceno 1173 jedinců (z toho 468 juvenilních a 687 dospělých pavouků), kteří byli determinováni a roztříděni do šesti rodů Alopecosa, Arctosa, Aulonia, Pardosa, Trochosa a Xerolycosa. Celkem bylo zaznamenáno 21 druhů, což je necelá třetina všech slíďákovitých pavouků vyskytujících se na území České republiky. Mezi nejvýznamnější nálezy patří objev vzácných a ohrožených druhů - slíďáka suchopárového (Alopecosa striatipes) a slíďáka bradavčitého (Alopecosa solitaria) na přírodní rezervaci Kamenný vrch a Louky pod Kumstátem. Mezi další významné objevy patří nález vzácných druhů slíďáka borového (Alopecosa aculeata) a slíďáka suchomilného (Arctosa figurata), jejichž výskyt je lokalizován především na území Čech a které mají na území Moravy jen velmi málo nálezů. Klíčová slova: Araneida, Lycosidae, biomonitoring, bioindikace 6

7 ABSTRACT The main target of the presented thesis was to analyze arachnocoenosys of the wolfspiders detected in the selected localities of Hustopeče bioregion, followed by the data assesment from the point of bioindicative classification and ecological characteristics. Collection of the spiders was done by means of pitfall traps in the period from April 18th 2009 to October 25th Three small conservation areas of the Hustopeče region were chosen for the research work nature reserve Kamenný vrch, Louky pod Kumstátem and the natural monument Jesličky. In all 1173 specimens were caught (468 juveniles and 687 adults), determinated and sorted out into six genera Alopecosa, Arctosa, Aulonia, Pardosa, Trochosa a Xerolycosa. Total of 21 species were noted which represents nearly a third of all wolfspiders appearing in the area of the Czech Republic. A discovery of rare and endangered species Alopecosa striatipes and Alopecosa solitaria in the natural reserve Kamenný vrch a Louky pod Kumstátem belongs to the most important findings. A finding of the rare species Alopecosa aculeata and Arctosa figurata, whose occurrence is located in the area of Bohemia whereas in the area of Moravia there are only very few findings, belongs to other important discoveries. Keys word: Araneida, Lycosidae, Biomonitoring, Bioindication 7

8 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE CHARAKTERISTIKA ŘÁDU PAVOUCI (ARANEIDA) Stavba těla Rozmnožování Potrava Význam pavouků Bioindikační využití pavouků CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ Lokalizace zájmového území Přírodní poměry Popis jednotlivých lokalit METODIKA Příprava zemních pastí Umístění zemních pastí Poznámky k jednotlivým sběrům Synekologické charakteristiky VÝSLEDKY A DISKUZE Vyhodnocení výsledků Komentovaný seznam zjištěných druhů slíďáků Vyhodnocení výsledků jednotlivých lokalit Vyhodnocení synekologických charakteristik Poznámky k výskytu faunisticky významných druhů slíďáků Zhodnocení vhodnosti odchytové metody ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM UVEDENÝCH ŽIVOČIŠNÝCH DRUHŮ SEZNAM UVEDENÝCH ROSTLINNÝCH DRUHŮ PŘÍLOHY

9 1 ÚVOD Pavouci tvoří přes 2 % známých druhů živočichů obývajících naše území. Je jich tudíž dvakrát více než obratlovců. Všichni jsou draví a během svého života zahubí veliké množství hmyzu, čímž na principu ekologické rovnováhy významně přispívají k optimálnímu vývoji přírodních poměrů (BUCHAR & KŮRKA, 2001). Pavouci jsou velmi důležitými činiteli při přemnožení škůdců - udržují biologickou rovnováhu. Dle JOCQUÉ & DIPPENAAR-SCHOEMAN (2006) je pochopení významu pavouků v ekosystému velmi důležité pro vývoj biologické ochrany v zemědělství. Pavouci žijící v lidských obydlích jsou velmi dobrými pomocníky člověka, loví moly a jiné domácí škůdce. V přírodě jsou pavouci důležitou potravou pro mnoho jiných členovců, ptáků, plazů a savců. Díky tomu hrají nezastupitelnou roli v potravním řetězci. Velké druhové spektrum umožňuje využití pavouků k bioindikaci včetně zhodnocení stupně antropického ovlivnění stanoviště (KULA, 2007). Pro tyto účely jsou významnou modelovou skupinou slíďákovití (Lycosidae). Slíďáci jsou epigeičtí živočichové, to znamená, že pobíhají a loví na povrchu půdy. Mezi epigeickými druhy je téměř 50 % druhů vázáno na původní stanoviště, mnohé druhy jsou rozšířené v širokém areálu, ale přitom jsou úzko vázané na svoje prostředí a jsou poměrně lehce monitorovatelní pomocí metody zemních pastí a individuálního sběru. Množství slíďáků patří mezi reliktní vzácné druhy obývající stepní zachovalé biotopy, mezi které patří mnou sledované lokality Kamenný vrch, Jesličky a Louky pod Kumstátem. Tyto druhy dobře odráží vlastnosti a změny přirozeného prostředí, takže díky tomu nám může společenstvo slíďákovitých pavouků sloužit jako indikátor stavu životního prostředí. Aplikací poznatků o vazbách jednotlivých druhů na určitý typ stanoviště, určení jejich stupně reliktnosti a zjištění kvalitativního a kvantitativního zastoupení těchto druhů pavouků na dané zkoumané lokalitě nám umožňuje zhodnotit stav narušení životního prostředí a z dlouhodobého hlediska také stav sukcese pavoučích společenstev sledovaných stanovišť. 9

10 2 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce je vyhodnocení arachnocenózy slíďákovitých pavouků zjištěných na lokalitách přírodní rezervace Kamenný vrch, přírodní rezervace Louky pod Kumstátem a přírodní památka Jesličky a následné vyhodnocení materiálu z pohledu bioindikační klasifikace a synekologických charakteristik. K dosažení těchto cílů bylo nutné splnit tyto úkoly: sběr pavouků na zájmových lokalitách metodou zemních pastí získaný materiál postupně třídit a determinovat provést komentář k zjištěným druhům slíďáků provést slovní vyhodnocení výsledků bioindikační klasifikace a synekologických charakteristik zhodnotit stav lokalit na základě výše zmíněného zhodnocení vhodnosti odchytové metody 10

11 3 CHARAKTERISTIKA ŘÁDU PAVOUCI (ARANEIDA) Pavouci tvoří jeden z jedenácti řádů třídy pavoukovci (Arachnida), z nichž se v České republice vyskytují vedle pavouků ještě štíři, sekáči, roztoči a štíři. Pavouci se od těchto řádů odlišují napojením zadečku na hlavohruď tenkou stopkou a dále umístěním charakteristického ústrojí v podobě snovacích bradavek na konci zadečku (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Pavouci osídlili téměř jakýkoliv ekosystém a kromě nejchladnějších území světa jsou známi ze všech světových koutů. Dle PLATNICKA (2010) je na světě známo celkem 3777 rodů do kterých spadá druhů pavouků. Z tohoto počtu je na území České republiky doložen výskyt 856 druhů pavouků (RŮŽIČKA, 2009). V červeném seznamu ohrožených druhů je celkem 53 druhů pavouků České republiky zařazeno mezi druhy kriticky ohrožené, 85 druhů mezi druhy ohrožené a 71 mezi druhy zranitelné. V součtu je tedy 209 druhů pavouků obecně ohrožených (FARKAČ ET AL., 2005). 3.1 Stavba těla Tělo pavouka se skládá ze dvou základních částí a to hlavohrudi (cephalothorax) a zadečku (abdomen). Zadeček je k hlavohrudi připojen tenkou stopkou petiolus. Na hlavohruď jsou napojeny čtyři páry kráčivých končetin, pár makadel (pedipalpy) a pár dvoučlánkových chelicer. Koncový článek má vzhled tenkého zahnutého drápku a slouží k vpravení jedu a trávicích šťáv do těla oběti (KORENKO, 2007). Makadla samců jsou zakončena kopulačním orgánem (bulbus) a jeho tvar je důležitým určovacím znakem, stejně jako pohlavní destička samice (epigyne) v přední části zadečku (HULA, 2007). Přední část karapaxu představující hlavu, je obvykle vystouplá a nese oči (MILLER, 1971). Většina zástupců ma 4 páry očí, jen vývojově primitivnější skupiny (šestiočkovití, lepovkovití a další) mají pouze 3 (HULA, 2007). V zadečku je uložena většina vnitřních orgánů (trávicí trubice, aorta, srdce), dále obsahuje jeden nebo dva páry plicních vaků, anebo systém vzdušnic, malpighické trubice sloužící k vylučování a rozmnožovací orgány (vaječníky, varlata) (MILLER, 1971). Oproti hlavohrudi je kutikula zadečku poměrně měkká. Častá je kresba na hřbetní straně, která je důležitým poznávacím znakem u mnohých druhů (KORENKO, 2007). Na konci zadečku se 11

12 nachází neodmyslitelné snovací bradavky se snovacími žlázami. Ze snovacích žláz vyúsťuje velké množství rourek. Ze všech pavouků jich mají nejvíce křižáci, asi okolo pěti set (BAUM & BUCHAR, 1973). 3.2 Rozmnožování Než samec vyhledá samici, upřede jemnou síťku, na kterou vypustí z vývodů pohlavního ústrojí sperma. To pak přečerpá do rozmnožovacích orgánů (bulbus) na makadlech. Od samice hrozí samci u mnoha čeledí sežrání a proto se u nich vyvinula některá opatření toto nebezpečí snižující, například přinášení ulovené mouchy, jakožto tzv. potravinového balíčku pro samici lovčíka hajního (Pisaura mirabilis). Samice poté hoduje na přinesené potravě a samec ji může bezpečně odpářit (BAUM & BUCHAR, 1973). Samotný akt páření je u každého druhu odlišný a může se lišit různým tipem bubnování samců, vzájemným dorozumíváním a agresivitou samic. Během úspěšného páření samec přistupuje opatrně k samici a vystoupí nad její hlavohruď nebo se pod ni vsune. Pod její pohlavní destičku střídavě vsunuje bulby a vpravuje do ní sperma. Pokud samec není sežrán, páří se s dalšími samicemi a po skončení období rozmnožování uhyne. Samice může spermie uskladnit a použít až za příhodných podmínek. Poté upřede hustou kruhovou síťku na kterou naklade vajíčka. Ta pak přikryje další síťkou, kterou spojí s tou spodní pružným švem. Vzniká tak kokon, který může být plochý nebo kulatý. Ten pak hlídá v úkrytu, nosí u sebe nebo odloží na vhodné místo a dále se o něj nestará (MINAŘÍK, 2010). 3.3 Potrava Všechny druhy pavouků jsou dravé, pouze několik málo z nich přijímá v juvenilních stádiích i rostlinné šťávy (cedivečky rodu Nigma sají na dubu). K usmrcení kořisti využívají často mohutné chelicery a jedovou žlázu, která je do nich vyvedena. Trávení je vnější, přičemž trávící enzymy jsou součástí tekutiny vstřikované chelicerami do ulovené kořisti. Část druhů využívá k lovu pavučin dvourozměrných (křižáci a čelistnatky) či trojrozměrných (např. plachetnatky). Některé skupiny pavouků využívají pavučin pouze při reprodukčním cyklu nebo při svlékání staré pokožky. Tyto druhy 12

13 uchvacují kořist skokem (skákavky, slíďáci) nebo ze zálohy (běžníci, listovníci) (HULA, 2007). Většina pavouků není v potravě příliš vybíravá. Zvláště pavouci budující sítě zužitkují zástupce téměř veškerých hmyzích řádů. Přesto existuje množství potravních specialistů. Mezi tyto druhy patří například mravčík teplomilný (Zodarion germanicum), který loví mravence na jejich pravidelných stezkách. Šestiočky rodu Dysdera dávají přednost drobným suchozemským korýšům stinkám a stepník rudý (Eresus kollari) loví zase rozmanité druhy brouků (BAUM & BUCHAR, 1973). 3.4 Význam pavouků Pavouci tvoří přes 2 % známých druhů živočichů obývajících naše území. Je jich tudíž dvakrát více než obratlovců. Všichni jsou draví a během svého života zahubí veliké množství hmyzu, čímž na principu ekologické rovnováhy významně přispívají k optimálnímu vývoji přírodních poměrů (BUCHAR & KŮRKA, 2001). Díky tomu udržují biologickou rovnováhu a jsou velmi důležitými činiteli při přemnožení škůdců. Bylo zjištěno, že na 1 m 2 jeteliště žije pavouků, kteří jsou dospělí už brzy na jaře a jsou schopni ničit škůdce ještě před jejich rozmnožováním (ŽITŇANSKÁ, 1993). Pavouci žijící v lidských obydlích jsou velmi dobrými pomocníky člověka, loví moly a jiné domácí škůdce. V přírodě jsou pavouci důležitou potravou pro mnoho jiných členovců, ptáků, plazů a savců. Díky tomu hrají nezastupitelnou roli v potravním řetězci. Mezi další důležité vlastnosti pavouků patří jejich bioindikační vlastnosti, díky kterým nám mohou společenstva pavouků sloužit jako indikátoři stavu životního prostředí 3.5 Bioindikační využití pavouků BUCHAR (1983) uvádí bioindikaci jako projev nejzákladnějších ekologických vztahů mezi organismem a jeho nikou. Bioindikace by měla obsahovat kvalitativní a kvantitativní změny v životním prostředí, které vznikají přímou a nebo nepřímou činností člověka. 13

14 3.5.1 Charakteristika bioindikátora Pro zjištění stavu životního prostředí a změn ke kterým v něm dochází vlivem lidské činnosti, hledá společnost různé metody, pomocí kterých by bylo možné monitorovat dynamickou homeostázi ekosystému, změny v něm probíhající a faktory způsobující tyto změny. Jednou z možností jak získat tyto informace o stavu daného ekosystému je využití bioindikátorů. Bioindikátor můžeme definovat jako druh nebo biotické společenstvo, které svojí existencí, kondicí nebo chováním odráží stav prostředí (KORENKO, 2005) Jako spolehlivého bioindikátora můžeme využít skupinu živočichů, která má vyhraněné nároky na kvalitu prostředí, na potravu, mikroklima, složení vegetačního krytu atd., a která citlivě reagují na změny v nich probíhající. Jde o živočichy, kteří už svojí přítomností dokazují, že prostředí, ve kterém žijí je relativně nenarušené. Všeobecně se dá říct, že čím má daný druh užší ekologickou toleranci k faktorům prostředí, tím je jeho indikační hodnota potencionálně větší (KORENKO, 2005). Je nevhodné vybírat druhy, které mají vyhraněné ekologické nároky, ale jsou obtížně zjistitelní, jejich studium vyžaduje složité metody a jsou obtížně determinovatelní (LAŠTŮVKA & KREJČOVÁ, 2000). Pavouci jsou vhodnými indikátory, kteří zodpovídají výše zmíněným podmínkám, především druhy žijící epigeickým způsobem života. Mezi epigeickými druhy je asi 40 % druhů vázáno na původní stanoviště, zatímco mezi druhy vyšších pater je to pouze 17 %. Proto se k ocenění stavu prostředí používá v nelesních biotopech frekvence exemplářů různých skupin v celoročním sběru zemními pastmi (RŮŽIČKA, 2005). Využití pavouků jako bioindikačních organismů je výhodné hlavně díky následujícím aspektům: - mnohé druhy jsou rozšířené v širokém areálu, ale přitom jsou úzko vázané na svoje prostředí - pavouci mají poměrně měkký povrch těla a vykazují poměrně velkou citlivost k nejrůznějším vlivům, které na ně působí (chemické faktory atd.) - jde o živočichy převážně krátce žijící a proto jsou nuceny rychlejší adaptace na změny životního prostředí - pavouci jsou predátory (konzumenti II. řádu) z čeho vyplývá, že v jejich tkáních se kumuluje větší množství toxických látek v porovnání s živočichy zaujímajícími nižší trofickou úroveň 14

15 - jsou poměrně lehce monitorovatelní a metodika využití pavouků jako indikátorů životního prostředí je kvalitně zpracována Reliktnost BUCHAR (1983) zařadil jednotlivé druhy pavouků v závislosti na jejich vztahu k antropicky ovlivněnému stanovišti do tří základních skupin: - Relikty I. řádu (RI) druhy vyskytující se na stanovištích nejvíce se svým charakterem blížící původnímu stavu, tedy člověkem nenarušených, klimaxových stanovišť. Tyto druhy jsou specializované na poměrně úzce vymezené ekologické podmínky a jedná se o druhy stenobiontní. - Relikty II. řádu (RII) druhy, které pronikají z výše uvedených stanovišť na území kulturního lesa. Vyskytují se i na druhotných, dobře regenerovaných biotopech, zvláště v blízkosti původních ploch. Vyskytují se ve všech typech kulturního lesa, v remízcích a na pasekách. - Expanzivní druhy (E) druhy, které úspěšně přežívají na stanovištích uměle odlesněných a pronikají často na území i jinak antropogenně pozměněné (obhospodařované louky, agrocenózy, sídliště, výsypky, haldy atd.) Při bioindikaci životního prostředí za pomoci pavouků bereme do úvahy nejen druhovou diverzitu v ekosystému, ale i abundanci jednotlivých druhů a celkovou stabilitu jejich populací. I v ekosystému druhově bohatém, ale s velmi malou početností jedinců řazených jako relikty I. řádu (RI), je možné indikovat narušení ekosystému, kde jsou populace ohrožené a můžou zaniknout. RŮŽIČKA (1981) vymezil čtyři modelové krajní situace vyplývající ze vzájemného vztahu mezi podílem počtu druhů a podílem počtu exemplářů druhů daného stupně reliktnosti. Tyto vztahy mohou charakterizovat různý stupeň ovlivnění či původnost studované lokality: - Vysoký podíl počtu relitkních druhů i počtu exemplářů druhů sledované oblasti. Reliktní druhy jsou autochtonní a vytvářejí prosperující populace. 15

16 - Vysoký podíl počtu relitkních druhů a nízký podíl počtu exemplářů reliktních druhů. Sledovaná lokalita je pod vlivem rušivých faktorů. Ojedinelé exempláře reliktních druhů pravděpodobně představují zbytky dřívějších početných populací. Sporadicky se vyskytující exempláře reliktních druhů se také mohly dostat z okolí původních a neovlivněných lokalit. - Nízký podíl počtu relitkních druhů a vysoký podíl počtu exemplářů těchto druhů. Tato nepřirozená skladba pavoučího společenstva by se mohla vytvořit na lokalitách pod silným devastačním vlivem. Vysoký podíl počtu exemplářů reliktních druhů by byl podmíněn jediným nebo několika málo druhy, které se dokázaly přemnožit po odeznění devastačních vlivů v nových podmínkách. Tento stav charakterizuje počáteční stadia sekundární sukcese. - Nízký podíl počtu reliktních druhů i počtu exemplářů reliktních druhů. Tato situace nastává na silně narušených lokalitách, kde výrazně převládají jak počtem druhů, tak počtem exemplářů druhy expanzivní Přírodní původnost stanovišť původnosti: Dle BUCHARA & RŮŽIČKY (2002) rozlišujeme čtyři typy stanovišť podle přírodní C Klimaxová stanoviště, která jsou minimálně narušena činností člověka. Jedná se především o původní horská stanoviště, původní a přirozené lesy, mokřady, rašeliniště, skalní stepi a lesostepi, váté písky, kamenité sutě, skály apod. Tato stanoviště jsou osidlována převážně K-strategickými druhy SN Druhotná, polopřirozená stanoviště (kulturní lesy křoviny, pastviny, staré lomy, staré výsypky apod.), která jsou osidlována druhy se širší ekologickou valencí. D Pravidelně narušovaná stanoviště s vysokým stupněm disturbance: intenzivně obhospodařované louky a pole, haldy a výsypky po těžbě uhlí a rud v prvních stádiích vývoje. Tato stanoviště jsou převážně osidlována R-strategickými, pionýrskými druhy. 16

17 A Umělé prostředí lidských sídel, které je však poměrně stálé, bez výrazné disturbance. Zdi staveb připomínají svou strukturou skalnatá a kamenitá stanoviště a tak mohou být osidlovány některými druhy skal a kamenitých sutí se širší ekologickou valencí. 17

18 4 CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ 4.1 Lokalizace zájmového území Studované území, na němž se rozkládají zkoumané lokality Louky pod Kumstátem, Kamenný vrch a Jesličky, spadá do Jihomoravského kraje okresu Břeclav, jež zaujímá nejjižnější část Moravy. Toto území spadá do panonské biogeografické provincie, která hostí nejlepší ukázky teplomilné fauny a flóry České republiky. Panonská provincie je zastoupena 4 bioregiony Dyskomoravský bioregion, Mikulovský bioregion, Lechovický bioregion a Hustopečský bioregion (CULEK, 1995). Všechny přírodní rezervace na kterých probíhal výzkum arachnocenózy slíďákovitých pavouků spadají do zmíněného Hustopečského bioregionu. 4.2 Přírodní poměry (dle CULKA, 1995) Horniny a reliéf Jádro oblasti budují převážně málo odolné flyšové horniny ždánické jednotky, na západním okraji pouzdřanské jednotky. V tomto flyši se kromě typického střídání pískovců a jílovců silně uplatňují vrstvy slínité. Na jihovýchodě vystupují vápnité jíly, písky až štěrky mořského a zčásti brakického neogénu. Významné pokryvy v celém bioregionu tvoří spraše. Reliéf je v průměru pahorkatinný s výškovou členitostí m., místy je však charakteru ploché až členité vrchoviny s výškovou členitostí m (Přední kout). Zvlástními útvary jsou výrazné ploché deprese původního Čejčského a Kobylského jezera. Skalní útvary zcela chybějí. Nejnižším bodem je okraj nivy Dyje u Lanžhota 155 m, nejvyšším Přední kout 410 m. Typická výška bioregionu je m Podnebí Dle QUITTA (1971) bioregion převážně leží v teplé oblasti T4, která je v ČR nejteplejší, severní vyšší okraje leží pak v T2. Podnebí je velmi teplé a poměrně suché, průměrné roční teploty se pohybují kolem 9,2 C a průměrné roční srážky kolem 550 mm. 18

19 4.2.3 Půdy Většina území leží v černozemní oblasti: kromě nejčastějších černozemí na spraších jsou mezi Lanžhotem, Vel. Bílovicemi a Hodonínem zastoupené i lehké arenické černozemě na zahliněných píscích. Na výchozech vápnitých substrátů se vyskytují maloplošné pararendziny. V souvislých lesních komplexech Kuntínova a Předního koutu jsou vyvinuty hnědozemě až luvizemě na spraši a karbonátových svahovinách. Na členitých úsecích se hojně vyskytují erozní formy půd. Ve sníženinách se objevují černozemě pelické na slínech a karbonátových flyšových svahovinách. Tyto půdy a typické černice v nivách bývají často vlivem kolísající hladiny podzemní vody zasoleny Flóra Bioregion leží v termofytické oblasti a potenciální vegetaci tvoří z větší části panonské dubohabřiny (Primulo veris-carpinetum), místy (zejména na severních expozicích) jsou nahrazeny karpatskými (Carici pilosae-carpinetum. Časté je rovněž zastoupení teplomilných doubrav. Na mírných jižních svazích jsou typické šípákové doubravy (Quercion pubescenti-petraeae), především asociace Corno-Quercetum. Primární bezlesí je velmi vzácné, pravděpodobně je vázáno na stepní oka na nejprudších svazích (komplex fytocenóz svazu Festucion valesiacae, Cirsio-Brachypodion pinnati, Geranion sanguinei). Přirozená lesní vegetace zaujímá jenom část plochy. Místy jsou vyvinuty náhradní travinobylinné vegetace. Její podstatnou součástí jsou rozmanité fytocenózy svazů Festucion valesiacae a Cirsio-Brachypodion. Na fragmentech slanisk byl komplex slanomilných společenstev, který je dnes prakticky destruovaný. Ve skladbě flóry jsou zastoupeny četné teplomilné druhy. Jsou to druhy vyznívající z jihu až jihovýchodu, submediteránní, např. dub pýřitý (Quercus pubescens), třemdava bílá (Dictamnus albus) a koulenka vyšší (Globularia punctata) a pontickojihosibiřské, např. pelyněk pontický (Artemisia pontica), katrán tatarský (Crambe tataria) a kosatec nízký (Iris pumila). Na okraje, zejména do lesní flóry, pronikají druhy sousedních bioregionů, náležící flóře alpsko-karpatských podůří, jako ostřice chlupatá (Carex pilosa), dymnivká plná (Corydalis solida) a oměj vlčí (Aconitum vulparia). 19

20 4.2.5 Fauna Fauna bioregionu je typickou součástí panonské podprovincie. Nejvýznamnější jsou živočišná společenstva na spraších. Dosud zde přežívá kriticky ohrožená kobylka sága (Sago pedo), kobylka Poecilimon intermedius, modrásek ligrusový (Polyommatus damon) a srpice Bittacus hagen. V posledních letech probíhá na těchto stanovištích sukcese teplomilného hmyzu z evropského jihovýchodu žluťásek tolicový, masařka balkánská. Mezi významné druhy savců vyskytující se na území bioregionu patří ježek východní (Erinaceus concolor), myšice malooká (Apodemus microps), netopýr brvitý (Myotis emarginatus). Ptactvo je zastoupeno vzácnými a ohroženými druhy např. strnad zahradní (Emberiza hortulana), zrzohlávka rudozobá (Netta rufina), vlha pestrá (Merop apiaster), strakapoud jižní (Dendrocopus syriacus) a břehule říční (Riparia riparia). Mezi obojživelníky a vzácné plazi patří skokan štíhlý (Rana dalmatina) a ještěrka zelená (Lacerta viridis). Hmyz je zastoupen množstvím teplomilných a chráněných druhů mezi které patří kobylka sága (Sago pedo), saranče Omocestus petraeus, Paracyptera microptera, kobylka Poecilimon intermedius, zavíječ Synapse connectalis, kudlanka nábožná (Mantis religiosa), pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), modrásek ligrusový (Polyommatus damon), žluťásek tolicový (Colias erate), drvopleň Parahypopta caestrum a pouzdrovníček (Coleophora squamella) Současný stav krajiny a ochrana přírody V bioregionu je kontinuální osídlení od pravěku, k trvalému odlesnění rozsáhlých ploch došlo ještě před středověkem. Komplexy lesní vegetace jsou ostrůvkovité, nespojité, v některých částech je stromová vegetace přítomna pouze v podobě akátin. Převažují rozsáhlé zemědělské kultury (pole, sady, vinice), v posledních desetiletích navíc bylo mnoho svahů terasováno. Přirozená náhradní vegetace je zachována prakticky jen na prudkých svazích. Na ploše Hustopečského bioregionu byla vyhlášena celá řada chráněných území s motivem ochrany panonské bioty. Jsou to zejména NPR Pouzdřanská step a blízká NPR Kolby s typickou stepí a teplomilným lesem a významná lokalita stepní vegetace NPP Na Adamcích. Řada menších CHÚ, zejména v okolí Hustopečí, chrání ukázky stepí, jako např. PR Kamenný vrch, PP Hovoranské louky, nebo lesostepí, resp. teplomilných doubrav, jako PR Zázmoníky, PR Nosperk, PR Velký Kuntínov, PR Hrádek atd. 20

21 4.3 Popis jednotlivých lokalit Louky pod Kumstátem Kategorie: Přírodní rezervace Rok vyhlášení: 1955 dle vyhlášky MŠK č.815/56 Vazba na jiná chráněná území: součást EVL Louky pod Kumstátem Lokalizace: 0,5 km SV od obce Krumvíř Rozloha: 3,74 ha Nadmořská výška: m.n.m Obr. 1: Lokalita Louky pod Kumstátem na síťovém mapování Charakteristika Přírodní rezervace Louky pod Kumstátem se nachází na východním úpatí jižního cípu Ždánického lesa, asi 0,5 km severovýchodně od obce Krumvíř. Sestává se ze dvou navzájem oddělených částí vzdálených navzájem asi 200 m. Geologickým podkladem jsou třetihorní vápnité jíly ždánicko-hustopečského souvrství vnějšího flyše. Místy jsou překryty návějemi spraší a sprašových hlín (SLAVÍK, 2006). Hlavním motivem ochrany PR Louky pod Kumstátem jsou vyvinuté a zachovalé ukázky hlavních typů jihomoravské stepní vegetace na hlubokých půdách, které provází výskyt řady zvláště chráněných druhů (MACKOVČIN ET AL., 2007). 21

22 Biota Potencionální přirozenou vegetací je sprašová doubrava (Quercteum pubescentiroboris) a lokálně i dřínová doubrava (Corno-Quercetum). Většinu plochy lokality zabírají druhotná antropicky podmíněná společenstva suchých trávníků s dominantní kostřavou walliskou (Festuca valesiaca), kterou provází kavyl vláskovitý (Stipa capillata), kavyl sličný (Stipa pulcherima) a velmi vzácně i kavyl chlupatý (S. dasyphylla) (SLAVÍK, 2006). Na severních svazích roste např. válečka prapořitá (Brachypodium pinnnatum), prvosenka jarní (Primula veris) či bukvice lékařská (Betonica officinalis). K největším zvláštnostem patří výskyt mochny rozkladité (Potentilla patula) a violky nízké (Viola pumila) (MACKOVČIN ET AL., 2007). Floristicky nejvýznamnější je výskyt čtyř chráněných druhů přílohy II směrnice EEC o stanovištích (Natura 2000) hadince červeného (Echium maculatum), koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandi), katránu tatarského (Crambe tatarica) a srpice karbincolisté (Serratula lycopifolia). Přírodní rezervace je významnou entomologickou lokalitou s řadou teplomilných druhů hmyzu, jako je např. pouzdrovníček (Coleophora obscenella) a zavíječ (Heliothela wulfeniana). Z ptáků byl zjištěn výskyt bramborníčka černohlavého, rákosníka zpěvného, lindušky lesní a strnada lučního. Žije zde také dnes již poměrně vzácný králík divoký (MACKOVČIN ET AL., 2007). Z arachnologického hlediska je lokalita jen velmi málo prozkoumána. HULA ET AL. (2009) uvádí nálezy vzácné skákavky mravenčí (Myrmarachne formicaria) a vzácného teplomila Schinerova (Titanoeca schineri). Z vlastního pozorování a sběru byl v letních měsících zjištěn poměrně bohatý nález vzácného stepníka rudého (Eresus kollari) Management Lokalita byla v minulosti kosena a snad i pasena, v současné době je kosení nepravidelné a omezuje se spíše na plochy s menším sklonem. V poslední době byla postižena i několika požáry, které však neměly negativní vliv na stav stepní vegetace. Optimální je odstraňování stařiny (kosení) v tříletém intervalu (MACKOVČIN ET AL., 2007). Větší pozornost je nutné věnovat expanzi akátu (Robinia pseudoacacia) z východní části území, kde by měla proběhnout odborně vedená likvidace této invazní dřeviny. Kolem chráněného území vedou cesty k blízkým chatám a vinicím a hraničí 22

23 s intenzivně využívanými poli, což může zapříčinit ohrožení hnojivy, postřiky a zemědělskou mechanizací Jesličky Kategorie: Přírodní památka Rok vyhlášení: 2002 dle vyhlášky MŠK č.815/56 Vazba na jiná chráněná území: --- Lokalizace: 0,3 km S od obce Němčičky Rozloha: 3,33 ha Nadmořská výška: m.n.m Obr. 2: Lokalita Jesličky na síťovém mapování Charakteristika Území se nachází v nedaleké blízkosti vesnice Němčičky u Hustopečí a je tvořeno suchým údolím se zvlněnými úpady, na kterých se vytvořily teplomilné drnové stepi přecházející do šípákových doubrav s výskytem vzácné flóry a fauny. Horninové podloží je tvořeno převážně slíny a vápnitými pískovci, které jsou překryty mocnou vrstvou spraše a sprašových hlín. Půda je zastoupena typickými hnědozemi s luvizemí a občasnou pararendzinou na vápnitých sedimentech, což je typické pro území Břeclavska. (RIGASOVÁ ET AL., 2002). Hlavním předmětem ochrany je zachování rostlinných a živočišných společenstev stepních lad, bývalých pastvin a teplomilných šípákových doubrav na sprašovém podkladě s výskytem zvláště chráněných druhů (MACKOVČIN ET AL., 2007). 23

24 Biota (dle Mackovčin et al., 2007) Horní část chráněného území je západním výběžkem komplexu dřínové a habrové doubravy s dubem pýřitým (Quercus pubescent), v podrostu s dřínem jarním (Cornus mas) a bohatým zmlazením dubu i jeřábu břeku (Sorbus terminalis). Jih a jihozápad lokality tvoří drnová step s rozptýleným trnovníkem akátem (Robinia pseudoacacia) a borovicí lesní (Pinus sylvestris). Při průzkumu byl zjištěn len chlupatý (Linum hirsutum), koniklec luční (Pulsatilla pratensis), kozinec rakouský (Astragalus austriacus), kosatec pestrý (Iris variegata) a vstavač vojenský (Orchis militaris). Lokalita je významná výskytem řady teplomilných druhů hmyzu. Na okraji lesa byly zjištěny klíněnky Phyllonorycter delitella a P. parisiella, na drnové stepi pouzdrovníček Coleophora pseudolinosyris a píďálka kropenatec pelyňkový (Narraga fasciolaria). Pravidelně na území hnízdí ťuhýk obecný (Lanius collurio), pěnice vlašská (Sylvia nisoria) a lejsek bělokrký (Ficedula albicollis). Z vlastního pozorování byl zjištěn výskyt chráněné ještěrky zelené (Lacerta viridis) Management Lokalita v minulosti plnila zčásti funkci vinice a zčásti sloužila k extenzivní pastvě. V současnosti zde rozptýleně rostou ovocné stromy. V nelesní části území došlo k odstranění menší plochy akátového porostu a přistoupilo se k obnově trávníků kosením (MACKOVČIN ET AL., 2007). Důležité je zamezení šíření akátů v okrajích lokality a zajištění šetrného hospodaření na blízkých zemědělských polích Kamenný vrch Kategorie: Přírodní rezervace Rok vyhlášení: 1956 dle vyhlášky MŠK č.815/56 Vazba na jiná chráněná území: součástí navržené EVL Kamenný vrch Lokalizace: 1,5 km SZ od obce Kurdějov Rozloha: 6,0515 ha Nadmořská výška: m.n.m. 24

25 Obr. 3: Lokalita Kamenný vrch na síťovém mapování Charakteristika Zájmová lokalita se nachází v Divácké vrchovině, 1,5 km severozápadně od Kudějova a je tvořena vrcholovou partií a západním svahem pahorku s rozpětím nadmořské výšky m (SLAVÍK, 2002). Jižně exponovaný amfiteátr Kamenného vrchu je biotopem mnoha teplomilných druhů rostlin a živočichů, pro které je v okolní, zemědělsky intenzivně využívané krajině, významným útočištěm. Skalní podloží tvoří třetihorní sedimenty ždánické jednotky vnějšího karpatského flyše. Především se jedná o slepence podmenilitového souvrství, na okrajích území i vápnité pískovce a jílovce. Skalní podloží lokálně překrývá spraš (MACKOVČIN ET AL., 2007). Hlavním motivem ochrany je zachování jednoho z nejhodnotnějších ostrůvků xerotermních společenstev na jižní Moravě s výskytem řady vzácných a ohrožených rostlinných a živočišných druhů (SLAVÍK, 2002). Území rezervací zabírá jen nepatrnou část celé stepní enklávy a lze dokonce říci, že stanovené hranice oddělují méně cennou část (CHÚ) od části biologicky výrazně cennější (VKP). Drtivá většina vzácných a ohrožených organizmů žije z části či zcela mimo území PR (HULA, 2006) Biota Stepní vegetaci tvoří trávníky s dominantní kostřavou walliskou (Festuca valesiaca), ostřicí nízkou (Carex humilis) a kavylem Ivanovým (Stipa joannis), v nichž se objevuje koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), hlaváček jarní (Adonis vernalis), sasanka lesní (Anemone sylvestris), violka obojetná (Viola ambigua) atd. Z významných 25

26 druhů se na lokalitě vyskytuje starček celolistý (Tephoroseris intergrifolia), hadí mord nachový (Scorzonera purpurea), hadinec nachový (Echium russicum), vstavač vojenský (Orchis militaris) a pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea). Stejně tak významné je i okolí rezervace, kde byly zjištěny např. kosatec pestrý (Iris variegata) a vstavač nachový (Orchis purpurea) (MACKOVČIN ET AL., 2007). Potenciální přirozenou vegetací je sprašová doubrava (Quercetum pubescenti-roboris) s přechodem do prvosenkové dubohabřiny (Primulo veris-carpinetum) (NEČASOVÁ, 2007). Lokalita hostí teplomilné stepní druhy hmyzu, pro které je významným útočištěm v zemědělsky intenzivně využívané krajině. Ze zvláště chráněných druhů brouků zde žijí svižník polní (Cicindela campestris), střevlíci Carabus ullrichii a Carabus scabriuscullus, chrobák ozbrojený (Odonteus armiger) a výkalník vrubounovitý (Sisyphus schaefferi). Z motýlů jsou nejvýznamnější vymírající kriticky ohrožení modrásci, m. ligrusový (Polyommatus damon) a modrásek hořcový (Maculinea alcon) (NEČASOVÁ, 2007). Z dalších významnějších druhů bezobratlých jsou odtud známi kobylka hnědá (Decticus verricovorus), k. révová (Ephippiger ephippiger) a zejména kriticky ohrožená kobylka sága (Saga pedo). Lokalita je také velice významná z pohledu arachnofauny. Nejdůležitějšími druhy jsou slíďák suchopárový (Alopecosa striatipes), snovačka Euryopis quinqueguttata, skákavka Pseudicius encarpatus, skálovka dalmátská (Haplodrassus dalmatensis) a toxicky významný pavouk zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) (HULA, 2006) Management Porosty dnešní rezervace byly v minulosti využívány jako pastviny nebo kosené louky. V posledních letech probíhá systematická péče kombinací pastvy ovcí a kosení, tak aby zohledňoval i životní nároky entomofauny, byly odstraněny nálety dřevin, včetně akátu. Pro plánování pastvy je nutné mít na zřeteli výskyt celé řady druhů motýlů žijících na květenstvích vičence ligrusu (Onobrychis viciifolia), která jsou ovcemi spásána jako první místa s jeho výskytem je nutné oplotit. Kosení nesmí nikdy probíhat na velkých plochách, vždy musí i v rámci kosených ploch zůstat nekosená místa (5 x 5 m), která budou sloužit jako zdroj nektaru pro různé druhy bezobratlých (MACKOVČIN ET AL., 2007). Pro výskyt celé řady významnějších druhů bezobratlých je velmi významná drobná eroze v okrajových partiích bývalých těžebních jam a dále též sešlap vrcholové partie turisty (HULA 2006). 26

27 5 METODIKA Sběr pavouků probíhal na vybraných lokalitách dle metodiky ŘEZÁČE (2004) pomocí formaldehydových zemních pastí, kdy konzervační kapalina (4% roztok formaldehydu) byla doplněna při každé návštěvě lokality. Všechny pasti byly na vybraných liniích umístěny dne a vybírány celkem šestkrát a to v následujících dnech: , , , , a Získaný materiál obsahoval velké množství necílových skupin živočichů (brouci, ploštice, rovnokřídlí, dvoukřídlí, blanokřídlí atd.), proto musel být roztříděn, popsán a zakonzervován denaturovaným alkoholem (75 %) do mikrozkumavek (epruvet). V další části práce byl získaný materiál slíďákovitých pavouků determinován řešitelem diplomové práce pomocí základní determinační arachnologické literatury (NETWIG ET AL., 2003; ROBERTS, 1995; MILLER, 1971; ALMQUIST, 2005) Z nasbíraného materiálu byli vyřazeni juvenilní jedinci a to z důvodu možného zkreslení výsledků. Úspěšná proveditelnost determinace se u pavouků provádí pomocí pohlavních orgánů (tvar samčího bulbusu a tvar samičí epigyne), proto se k výsledkům využili jen adultní - dospělí jedinci. K hodnocení získaného materiálu byla použita bioindikační klasifikace dle BUCHARA & RŮŽIČKY (2002), který rozděluje původnost stanoviště na 4 různé tipy: C - klimaxová stanoviště, která jsou minimálně narušena činností člověka, SN - druhotná, polopřirozená stanoviště, D - pravidelně narušovaná stanoviště s vysokým stupněm disturbance, A - umělé prostředí lidských sídel, které je však poměrně stálé, bez výrazné disturbance a reliktnosti druhů dle BUCHARA (1983), který rozdělil druhy pavouků do skupin podle jejich vztahu k původnosti (narušenosti) biotopů do 3 skupin (RI - relikt I. řádu, RII - relikt II. řádu, E - expanzivní druh). U všech druhů je uveden i počet známých mapových čtverců, fytogeografická oblast, areál rozšíření, výskyt do maximální nadmořské výšky a stupeň ohrožení, který je stanoven podle kritérií IUCN (CR kriticky ohrožený, EN Ohrožený, VU zranitelný, LR Téměř ohrožený, DD nedostatek údajů). K posouzení ekologických charakteristik jednotlivých lokalit (dominance, diverzita, ekvitabilita, druhová podobnost) byly použity synekologické charakteristiky dle LAŠTŮVKY & KREJČOVÉ (2000). 27

28 5.1 Příprava zemních pastí Vhodnou metodou pro inventarizaci druhů pavouků je sběr pomocí zemních pastí. Jejími výhodami je především časová a finanční nenáročnost a značná efektivnost. Navíc zachycuje především epigeickou složku arachnofauny, tedy tu, která obsahuje většinu ochranářsky významných druhů. Zemní pasti neselektivně lapají všechny pavouky pohybující se po zemi. Vzhledem k tomu, že takové druhy přicházejí do kontaktu s půdou, jsou citlivé na edafické vlastnosti stanoviště a tím jsou přesnějšími indikátory biotopů než druhy epifytické. Proto je v této ekologické skupině zastoupena převážná většina ochranářsky významných druhů. V ideálním případě by měly být pasti na inventarizované lokalitě exponovány po celý rok. Většinu druhové diverzity však lze zachytit během šesti měsíců od dubna do září. Pro odchyt je možné použít plastové kelímky o objemu 500 ml. Vhodné je použít dva kelímky zasunuté do sebe při vybírání úlovku se ze země vysune pouze vnitřní kelímek, vnější kelímek zamezuje zasypání či zaplavení díry. Pro zamezení vyplavení pasti dešťovou vodou je vhodné perforovat stěnu vnitřního kelímku přibližně ve výšce dvou třetin ode dna a dno vnějšího kelímku. Povrch půdy v okolí pasti by měl být zarovnán s jeho hrdlem. Snahou by mělo být co nejméně poškodit okolí pasti. Zemní past je vhodné opatřit stříškou. Jako konzervační médium lze použít dva typy roztoků: 1) 50% vodný roztok ethylenglykolu, 2) 5% vodný roztok formaldehydu. Druhý je sice finančně méně náročný, ale vzhledem ke své karcinogenitě představuje zdravotní riziko pro pracovníky. Pro zvýšení smáčivosti je vhodné do pasti přidat několik kapek detergentu. Po posledním odběru se pasti vyjmou, otvory po nich se zahrnou půdou a povrch se upraví tak, aby příliš nekontrastoval s okolním terénem, příp. se otvory zakonzervují pro použití v následující etapě sběrů (ŘEZÁČ, 2004). 5.2 Umístění zemních pastí Všechny pasti byly na vybraných lokalitách umístěny dne Na lokalitách Louky pod Kumstátem a Kamenný vrch byly umístěny dvě linie tří zemních pastích ve vzdálenosti po 5 m. Na lokalitě Jesličky byly umístěny tři linie z důvodu 28

29 inventarizace pavouků na vyprahlém svahu, který se svým biotopem odlišoval od ostatních zkoumaných liniíí. Louky pod Kumstátem 1. linie: Linie pastí byla umístěna v prudce exponovaném jihovýchodně orientovaném svahu. Počátek linie byl zvolen cca uprostřed lokality v hustě zapojeném podrostu a veden až k hornímu okraji, kde končila hranice přírodní rezervace. Část porostu byla na počátku září pokosena v rámci managementu rezervace. Po celé ploše louky zůstaly cca 5-7 m široké pásy nepokoseného porostu. Linie všech tří pastí ležela na pokosené ploše (viz. obr. 16 v přílohách) Louky pod Kumstátem 2. linie: Samostatně oddělená louka obklopena lesním lemem, křovinami a ze spodní části ohraničená zemědělským polem (viz. obr v přílohách). Zde byla linie pastí umístěna v jižně orientovaném svahu, první past byla zvolena ve středové části lokality a linie byla protažena přes drobný nezapojený podrost až k hornímu okraji, kde končila v bohatém porostu třemdavy bílé (Dictamnus albus). Celý porost byl pokosen na počátku září v rámci managementu lokality. Na vrchním okraji louky byly ponechány cca 3 m široké pásy nepokoseného porostu. Jesličky 1. linie (svah): Linie pastí byla umístěna v prudce exponovaném xerotermním svahu s jižní orientací. Díky vysoké svažitosti svahu a sypkosti substrátu podléhá půda značné erozi. To zapříčinilo časté zasypání a vyschnutí pastí i s nachytaným materiálem. Všechny tři pasti byly umístěny ve středové části svahu v linii po 5 metrech. Jesličky 2. linie: Počátek linie pastí byl zvolen u paty dřínu obecného (Cornus mas) nad výše zmíněným svahem. Linie se táhla v mírně svažitém svahu a poslední třetí past byla umístěna v blízkosti dubu šípáku (Quercus pubescens). V jarním období ležela linie pastí v hustém porostu hlaváčku jarního (Adonis vernalis). Celá plocha porostu byla pokosena během srpna v rámci managementu rezervace 29

30 Jesličky 3. linie: Tyto tři pasti byly umístěny v mírně svažitém terénu lesostepního charakteru s bohatým podrostem. Linie směřovala k lesnímu okraji, který byl tvořen borovicemi lesními (Pinus sylvestris). Třetí past byla po většinu dne zastíněna vzrostlou borovicí (viz. obr. 23). Celá plocha porostu byla pokosena během srpna, pouze od lesního okraje zůstal pás nepokoseného porostu. Kamenný vrch 1. linie: Linie pastí byla umístěna v mírně exponovaném svahu s jihovýchodní orientací. Louka vytváří hranici přírodní rezervace a z východu je ohraničena významným krajinným prvkem Černá hora. Počátek linie byl zvolen v nižší část louky s hustým porostem travin (viz. obr. 25) a odtud směřován po svahu do horní části, poslední past byla umístěna v blízkosti keřového porostu růže (Rosa sp.). Kamenný vrch 2. linie: Pasti byly umístěny v jihovýchodně orientovaném svahu na vrcholu kopce přírodní rezervace, v přírodně nejhodnotnější části, která vytváří hlavní předmět ochrany této významné stepní lokality (viz. obr ). Počátek linie byl zvolen u bývalé těžební jámy (viz. obr. 28) a po 5 metrech veden stepním porostem do nižší části lokality. Od do začátku října probíhala v místech zvolené linie pastva ovcí v rámci managementu rezervace. 5.3 Poznámky k jednotlivým sběrům Byly vybrány všechny pasti z Při kontrole 3.5. byla zjištěna vylitá past v třetí linii na lokalitě Jesličky. Past byla obnovena a doplněna konzervační kapalinou Byly vybrány všechny pasti z Nebylo zjištěno žádné poškození pastí. 30

31 Červencový výběr zemních pastí byl značně narušen přívalovými dešti, které poškodily linie na lokalitách Jesličky a Kamenný vrch.na lokalitě Jesličky 1. linie (svah) byly všechny pasti zasypány substrátem. Nachytaný materiál byl značně poškozen a vysušen, takže se s ním nedalo dále pracovat. V druhé linie byla vyplavena prostřední past, materiál byl díky naředění vodou v silném rozkladu. Na lokalitě Kamenný vrch 1. linie byly poškozeny dvě pasti první past v linii, která byla vyplavena vodou a třetí past v linii, kde byl kelímek pohozen kousek opodál a veškerý materiál byl vysypán. V druhé linii byla s ochrannou stříškou rozšlapána prostřední past (nedbalost a neznalost návštěvníků přírodní rezervace) Pasti druhé a třetí linie na lokalitě Jesličky poškozeny při kosení (v rámci managementu přírodní rezervace) vytekla konzervační kapalina, ale nachytaný materiál zůstal vlhký a dalo se s ním dále pracovat. Dvě pasti z 1.linie (svah) znovu zasypány sypkým substrátem, materiál zničen. Lokalita Kamenný vrch 2.linie, dvě pasti opět vylity lidmi (vedle zemní pasti bylo spálené místo od toxického formaldehydu) a materiál tím pádem uschlý a nepoužitelný. Ochranné stříšky byly následně odebrány z důvodu snížení pozornosti náhodných návštěvníků rezervace Na lokalitě Louky pod Kumstátem byla část porostu pokosena v rámci managementu rezervace. Po celé ploše louky zůstaly cca 5-7 m široké pásy nepokoseného porostu. Obě linie ležely na pokosené ploše, materiál byl silně znečištěn spadanou trávou, avšak zůstal nepoškozen. Na lokalitě Jesličky 2. linie jedna past vysypána zřejmě návštěvníky rezervace. Jedna past na lokalitě Kamenný vrch 1. linie vyplavena vodou, materiál znehodnocen díky naředění formaldehydu s vodou. V druhé linii probíhala od pastva ovcí v rámci managementu rezervace, pasti zůstaly nepoškozeny Na lokalitě Louky pod Kumstátem 2. linie poslední past ve svrchní části louky vysypána a rozšlapána návštěvníky rezervace. Nebylo zaznamenáno žádné další poškození pastí. 31

32 5.4 Synekologické charakteristiky (dle LAŠTŮVKY & KREJČOVÉ, 2000) Dominance Dominance vyjadřuje zastoupení jednotlivých populací v celkovém počtu jedinců biocenózy (taxocenózy). Vypočítáme ji ze vztahu: kde ni je hodnota významnosti druhů (početnost, pokryvnost, biomasa) a n součet hodnot významnosti všech druhů. Jednotlivé druhy řadíme zpravidla do 5 tříd dominance: Druh Dominance eudominantní >10 % dominantní 5-10 % subdominantní 2-5 % recedentní 1-2 % subrecedentní <1% Diverzita Pod pojmem diverzita chápeme v obecné rovině rozmanitost. Druhová diverzita nezahrnuje jen prosté počty druhů (ty lze uvádět absolutní hodnotou), ale také rozložení jedinců (hodnot významnosti) mezi jednotlivé druhy. Vyjadřujeme ji prostřednictvím různých indexů. Nejčastěji je používán Shannon-Wienerův index druhové diverzity, který spočítáme podle vzorce: 32

33 kde ni je hodnota významnosti druhu i (počet, pokryvnost, biomasa) a n součet hodnot významnosti všech druhů. Místo obtížně počitatelného log 2 se běžně používá přirozených logaritmů (ln). Čím je index druhové diverzity vyšší, tím je biocenóza tvořena větším počtem druhů s relativně nižší početností. Jestliže patří všichni jedinci stejnému druhu, je diverzita nulová, pokud každý jedinec přísluší jinému druhu, je diverzita za daného počtu druhů maximální. Ekvitabilita Důležitou stránkou druhové diverzity je ekvitabilita neboli vyrovnanost. Vyjadřuje míru rovnoměrného zastoupení jednotlivých druhů v biocenóze. Počítáme ji ze vztahu: kde S je celkový počet druhů. Pokud je k výpočtu H použito přirozených logaritmů, je nutné tak postupovat i zde. Čím více se hodnota E blíží číslu 1, tím je společenstvo početně vyrovnanější. Druhová podobnost Při srovnání dvou nebo více biocenóz (taxacenóz) zjišťujeme také jejich druhovou podobnost. K jejímu výpočtu použijeme v tomto případě Jaccardův index podobnosti, který spočítáme podle vzorce: kde A a B jsou počty druhů ve srovnávaných biocenózách a C je počet společných druhů. Výsledný údaj je uváděn v procentech. 33

34 6 VÝSLEDKY A DISKUZE 6.1 Vyhodnocení výsledků V rámci arachnologického výzkumu vybraných přírodních rezervací bylo ve sledovaném období od posbíráno celkem 1173 kusů slíďáků. Z tohoto celkového počtu bylo determinováno 687 dospělých jedinců náležících do 21 druhů, které paří do šesti rodů Alopecosa, Arctosa, Aulonia, Pardosa, Trochosa a Xerolycosa. Na zkoumaných lokalitách bylo zjištěno bohaté spektrum většiny slíďákovitých druhů, kteří se vyskytují na xerotermních stepních biotopech, jejichž ekologické charakteristiky odpovídají mým zkoumaným lokalitám. Největší počet slíďáků byl evidován při prvním výběru pastí v celkovém počtu 273 dospělých jedinců a nepatrném množství nedospělých juvenilních pavouků. V tomto období většina pavouků dosahuje dospělosti a dochází k rozmnožování a přivádění mladého potomstva na svět. Další výběry měly sestupnou tendenci a počet dospělých determinovaných jedinců klesal a vysoce se zvyšoval počet juvenilních slíďáků. Při posledním výběru pastí bylo zjištěno 42 dospělých a 137 juvenilních jedinců. V letním období dochází k ústupu dospělých jedinců, kdy především samci umírají časně po rozmnožování a nastupuje nová generace, což vysvětluje tento sestupný jev výskytu dospělých jedinců (viz. graf 1 v příloze). Celkový počet slíďáků na jednotlivých lokalitách je zobrazen v tabulce 13 a početní zastoupení jednotlivých druhů během sledovaného období je zobrazeno na grafu 3 v příloze. Dle indikační klasifikace bylo zjištěno 6 druhů (28,5 % z celkového počtu) preferující výhradně původní a přirozená stanoviště, která odpovídají klimaxovým stádiím vývoje společenstev (C). Největší počet druhů (43 %) z nachytaného materiálu je tvořen celkem devíti druhy, které obývají kromě klimaxových neporušených stanovišť i místa člověkem mírně narušená druhotná polopřirozená stanoviště (C, SN). Zbylých 6 druhů sliďáků (28,5 %) se vyskytuje kromě klimaxových (C) i mírně narušených lokalit (C, SN) i na biotopech, které jsou pravidelně narušovány s vyšším stupněm antropogenní disturbance (D). Z hlediska reliktnosti je nasbíraný materiál z 38% (8 druhů) tvořen relikty I. řádu (RI). Tyto většinou vzácné a méně hojné druhy obývají výhradně nenarušované přirozené 34

35 biotopy. Zhruba třetina nalezených druhů (konkrétně 33%) náleží k reliktům II. řádu (RII) a zbytek materiálu (6 druhů, 29%) náleží k expanzivním druhům. Mezi tyto slíďáky patří druhy se širokou ekologickou valencí, proto je můžeme nacházet na klimaxových nenarušených lokalitách odkud pronikají do prostředí polokulturních až kulturních, značně narušených biotopů, s vysokým stupněm disturbance. Bioindikační klasifikace a reliktnost zjištěných druhů slíďáků je uvedena v tabulce a grafu 4 v příloze. 6.2 Komentovaný seznam zjištěných druhů slíďáků Obecná charakteristika jednotlivých druhů je převzata z BUCHARA & RŮŽIČKY (2002), vlastních sběratelských zkušeností a ostatní níže citované literatury. Údaje o výskytu druhů v Evropě jsou převzaty z databáze Fauna Europaea (VAN HELSDINGEN, 2009). Rozšíření druhů v ČR je převzato z BUCHARA & RŮŽIČKY (2002), kde jsou druhy znázorněny v mapě se sítí středoevropského mapování výskytu organismů. Poledníkové stupně jsou rozděleny na šest dílů, rovnoběžníkové stupně jsou rozděleny na deset dílů, čímž vzniká síť polí o přibližných rozměrech 12 x 11,5 km. Mapa České republiky je tak rozdělena na 204 mapových čtverců. Zelenými proužky je zobrazen výskyt druhů po roce 1950, žlutými kroužky pak výskyt do roku Vlastní nález je zobrazen červeným čtvercem (lokalita Louky pod Kumstátem a Jesličky) a černým čtvercem (lokalita Kamenný vrch). Mapy rozšíření a fotodokumentace je zobrazena pouze u významných a vzácných druhů. Alopecosa accentuata (Latreille, 1817) Syn.: Lycosa accentuata, Tarentula accentuata Český název: Slíďák úhorní Areál rozšíření: Západopalearktický areál Původnost stanoviště: C, SN Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum Nadmořská výška: Počet mapových čtverců: 65 Ohrožení:

36 Výskyt a popis: Hojný druh vyskytující se na slunných, suchých až velmi suchých nezalesněných lokalitách, kamenitých stepích až lesostepích charakteristický druh termofytika. Samičí tělo velké až 12 mm, samec je menší a dosahuje velikosti 9 mm. Zbarvení je hnědavé se žlutými podélnými pruhy. Kresba na šedém abdomenu skobovitá, celkově se druh podobá větším, vzácnějším druhům rodu Alopecosa. Samec dospívá na jaře, kdy začne vyhledávat již dospělé samice. Výskyt v Evropě: Albánie, Belgie, Bělorusko, Belgie, Bulharsko, Česká republika, Francie, Itálie, Lichtenštejnsko, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Německo, Polsko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Sardinie, Slovensko, Španělsko, Švýcarsko, Ukrajina Alopecosa aculeata (Clerck, 1757) Syn.: Český. název: Slíďák borový Areál rozšíření: Holarktický areál Původnost stanoviště: C Fytogeog. oblast: Mezofytikum Nadmořská výška: Počet mapových čtverců: 14 Ohrožení: Výskyt a popis: Vzácnější druh otevřených stanovišť a okrajů borových lesů, který byl donedávna zaměňován s příbuzným a mnohem častějším druhem vyšších poloh, slíďákem Alopecosa taeniata (KRONESTEDT, 1990). Obývá hlavně okraje borových lesů v nižších polohách. Samci jsou menší a dorůstají celkové velikosti 7,5 mm, hlavohruď je velká 4,5 mm. Středem hlavohrudi se táhne světlý pruh klasický pro většinu slíďáků rodu Alopecosa. Nohy jsou oproti A. taeniata světlejší a pruh na zadečku je přerušovaný. Přesná determinace jen podle kopulačních orgánů (ROBERTS, 1995). Dle mapového rozšíření je velmi málo nálezů z území Moravy, proto můj nález se jeví jako zajímavý faunistický údaj doplňující rozšíření tohoto druhu v ČR. Výskyt v Evropě: Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Itálie, Jugoslávie, Litva, Lichtenštejnsko, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Norsko, Polsko, Rakousko,. Rusko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Ukrajina 36

37 Obr. 4: Mapa výskytu slíďáka Alopecosa aculeata (pouze lokalita Jesličky) Obr. 5: Dospělý samec Alopecosa aculeata (foto NETWIG ET AL., 2003) Alopecosa cuneata (Clerck, 1757) Syn.: Český. název: Slíďák tlustonohý Areál rozšíření: Transpalearktický areál Původnost stanoviště: C, SN, D Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum, (oreofytikum) 37

38 Nadmořská výška: Počet mapových čtverců: 120 Ohrožení: Výskyt a popis: Velmi hojný druh, častý na různých lučních biotopech, včetně narušovaných. Hlavohruď 3-4 mm. Celková délka těla u samců 7 mm, u dospělých samic až 10 mm. Samec má charakteristicky ztlustlý článek na prvním páru nohou. Samice se od ostatních rozezná pouze na základě morfologie kopulačních orgánů (HULA, 2007). Výskyt v Evropě: Andorra, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Kréta, Litva, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Maďársko, Makedonie, Moldávie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Severní Irsko, Slovensko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie Alopecosa pulverulenta (Clerck, 1757) Syn.: Lycosa pulverulenta, Lycosa vorax Český. název: Slíďák šedý Areál rozšíření: Transpalearktický areál Původnost stanoviště: C, SN, D Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum, (oreofytikum) Nadmořská výška: Počet mapových čtverců: 167 Ohrožení: Výskyt a popis: Euryvalentní druh obývající velké množství různých habitů od nížin až po horské oblasti až do nadmořské výšky 1500 m.n.m. Nachází se často na stejných lokalitách jako výše zmíněný slíďák Alopecosa cuneata a tvoří zde vzájemně dominantní skupinu slíďákovitých pavouků. Oba dva druhy pavouků jsou také aktivní již v brzkém předjaří. KRONESTEDT (1990) ovšem uvádí rozdíl v aktivitě A. pulverulenta, který bývá na jaře aktivnější o něco později než A. cuneata. Výskyt v Evropě: Andorra, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Korsika, Kréta, Litva, Lichtenštejnsko, Lotyšsko, Lucembursko, Maďársko, Makedonie, Moldávie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Sardinie, Severní Irsko, Slovensko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie 38

39 Alopecosa solitaria (Herman 1879) Syn.: Lycosa solitaria Český. název: Slíďák bradavčitý Areál rozšíření: Palearktický areál až západní Sibiř Původnost stanoviště: C Fytogeog. oblast: Termofytikum Nadmořská výška: Počet mapových čtverců: 5 Ohrožení: EN Výskyt a popis: Velmi vzácný druh zachovalých kamenitých stepí. Dává přednost xerotermním stanovištím bez stromů se sporou vegetací. Spolu s druhy A. cursor, A. fabrilis a A. striatipes je zařazen do Červeného seznamu ohrožených druhů České republiky v kategorii ohrožený (Endangered) (FARKAČ ET AL., 2005). Druh, který nemá z území Čech žádný nález a je mapován pouze na pár lokalitách Moravy. Častější nálezy uvádí BRYJA ET AL., (2005) v oblasti CHKO Pálava (Děvín, Svatý kopeček) a na přírodní rezervaci Dunajovické kopce. Bohaté nálezy na lokalitě Kamenný vrch a Louky pod Kumstátem jsou cennými faunistickými údaji doplňující rozšíření tohoto druhu v České republice. Svojí velikostí patří mezi větší druhy rodu Alopecosa, samice dosahuje v těle až 15 mm a je znatelně mohutnější než samec, který je štíhlejší a má delší nohy než samice. Výskyt v Evropě: Bulharsko, Chorvatsko, ČR, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Ukrajina 39

40 Obr. 6: Mapa výskytu slíďáka A. solitaria (červeně pouze lokalita Louky pod Kumstátem) Obr. 7: Dospělá samice a samec, u kterého jde vidět typické lichoběžníkovité seskupení očí slíďáků (foto MACEK, 2006). Alopecosa striatipes (C. L. Koch, 1837) Syn.: Lycosa striatipes, A. striata Český. název: Slíďák suchopárový Areál rozšíření: Extramediteránní areál Původnost stanoviště: C Fytogeog. oblast: Termofytikum Nadmořská výška: Počet mapových čtverců: 3 40

41 Ohrožení: EN Výskyt a popis: Velmi vzácný druh vyskytující se na kamenitých stepích a okrajích řídkých lesů. Jako výše zmíněný druh dává přednost xerotermním stanovištím bez stromů se sporou vegetací. A. striatipes je velmi výrazně zbarvený, svým celkovým vzhledem připomíná slíďáka Hogna radiata. Obývá vyhrabané nory. U nás dosti vzácný, pouze několik málo nálezů z jižní Moravy (KORBA, 2008). Samice dorůstá do velikosti až 15 mm, samec je menší a dosahuje maximálně mm v těle. Dospělí jedinci se objevují od března do července (BELLMAN, 2006). V mém materiálu byli dospělci těchto slíďáků determinováni na lokalitě Kamenných vrch, kdy dosahovali dominantního stupně i v zářijovém a říjnovém výběru pastí. Výskyt v Evropě: Belgie, Bulharsko, ČR, Chorvatsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Maďarsko, Makedonie, Německo, Polsko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Švýcarsko, Ukrajina Obr. 8: Mapa výskytu slíďáka Alopecosa striatipes 41

42 Obr. 9: Dospělá samice Alopecosa striatipes na lokalitě Kamenný vrch (foto Vladimír Hula) Alopecosa sulzeri (Pavesi, 1873) Syn.: Lycosa sulzeri, Trochosa sulzeri Český. název: Slíďák Sulzeruv Areál rozšíření: Extramediteránní areál Původnost stanoviště: C Fytogeog. oblast: Termofytikum Nadmořská výška: Počet mapových čtverců: 27 Ohrožení: Výskyt a popis: Velký načervenalý slíďák, typický obyvatel zachovalých lesostepí, žije pod kameny nebo v norách. Hlavohruď až 5,5 mm, široká a mohutná, středem se táhne světlejší široký pruh. V přední části zadečku je klínovitá skvrna. Nohy dlouhé, mohutné. Dospělci se objevují od dubna. Za nepříznivého počasí se ukrývá v nehlubokých norách nebo pod kameny, padlými kmeny kde také samice buduje kokon. A podobně jako slíďáci z rodu Trochosa je samice s kokonem většinou zalezlá v úkrytu, jen občas vychází za slunečného počasí s kokonem ven (MACHAČ, 2010). Výskyt v Evropě: Bulharsko, ČR, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Německo, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Ukrajina 42

43 Obr. 10: Mapa výskytu slíďáka Alopecosa sulzeri (pouze lokalita Jesličky) Obr. 11: Dospělá samice s charakteristickým rezavým zbarvením (foto MACEK, 2006) Alopecosa trabalis (Clerck, 1757) Syn.: Lycosa trabalis, Trochosa trabalis Český. název: Slíďák křovinný Areál rozšíření: Palearktický areál Původnost stanoviště: C, SN Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum Nadmořská výška: Počet mapových čtverců: 61 Ohrožení:

44 Výskyt a popis: Tento až 15 mm velký pavouk dává přednost prosluněným xerotermním biotopům. Můžeme ho najít na kamenitých stepích, lesostepích, okrajích světlých lesů, křovinatých pasekách atd. Charakteristický druh termofytika. Ve střední Evropě je poměrně rozšířený a v Alpách dokonce vystupuje až do nadmořské výšky 1000 m.n.m. (BELLMAN, 2006). V Německu je tento druh zařazen do Červeného seznamu ohrožených druhů, v kategorii zranitelný (PLATEN ET AL., 1999). Výskyt v Evropě: Albánie, Andora, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, ČR, Chorvatsko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie (pevnina), Finsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina Arctosa figurata (Simon 1876) Syn.: Český. název: Slíďák suchomilný Areál rozšíření: Extramediteránní areál Původnost stanoviště: C Fytogeog. oblast: Termofytikum, (mezofytikum) Nadmořská výška: Počet mapových čtverců: 28 Ohrožení: Výskyt a popis: Vzácný xerotermní druh kamenitých stepí, lesostepních společenstev a okrajů řidších lesů. V Čechách jsou nálezy mapovány především na Kokořínsku, Českém Středohoří a v oblasti Českého Švýcarska. Na Moravě jen velmi málo nálezů. BRYJA ET AL., (2005) uvádí nálezy na písčinách otevřeného prostranství lokality Boří les v lednickovaltickém areálu. Adultní samice dosahují velikosti 10 mm a jsou velmi podobné druhům rodu Alopecosa, které mají ale pruh na hlavohrudi světlejší. Dalším odlišujícím klíčem od rodu Alopecosa jsou černě skvrnité až pruhované nohy s nápadně dlouhými chlupy (KORENKO, 2007). Nález druhu na lokalitě Louky pod Kumstátem je významným faunistickým údajem o rozšíření tohoto vzácného druhu. Výskyt v Evropě: Belgie, Bulharsko, ČR, Estonsko, Finsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Litva, Lichtenštejnsko, Maďarsko, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Švýcarsko 44

45 Obr. 12: Mapa výskytu slíďáka Arctosa figurata (pouze lokalita Louky pod Kumstátem) Obr. 13: Dospělý jedinec druhu Arctosa figurata (foto M. Lauterbach) 45