Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti se srpnovou okupací Československa

Transkript

1 FILOSOFICKÁ FAKULTA UNIVERSITY KARLOVY ÚSTAV LINGVISTIKY A UGROFINISTIKY Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti se srpnovou okupací Československa Barbora Skálová obor finština květen 2008 Vedoucí diplomové práce: Alice Hudlerová, Ph.D

2 2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. V Praze dne 30. dubna Barbora Skálová Velmi děkuji Alici Hudlerové Ph.D za obětavou pomoc a cenné rady a připomínky.

3 3 Obsah Úvod Dějiny Komunistické strany Finska Život v ilegalitě od občanské k pokračovací válce ( ) Na cestě vzhůru z ilegality do vlády ( ) SKP ve vládě Rafaela Paasia ( ) SKP ve vládě Mauna Koivista ( ) Reakce na okupaci Československa v srpnu Situace na levici SKP a SKDL Situace mimo komunistické kruhy Rozkol v SKP vznik stalinistické frakce Finlandizace Definice finlandizace Finlandizace v praxi 60. a 70. let Cenzura a autocenzura Levicová inteligence Revoluce na finský způsob Taistovci Kdo, kdy, kde? Proč? Kenen joukoissa seisot? Taistovství v praxi Případ Solženicyn Černá kniha taistovců Jaký fašismus? Konec iluzí?...96 Závěr Přílohy Seznam osob Literatura:...117

4 4 Úvod Téma radikální levice ve Finsku a obzvláště její zbytnělá forma v podobně hnutí taistovců (taistolaiset) je v českém prostředí zcela neznámá. I v samotném Finsku si získávají taistovci svou pozornost postupně a teprve v posledním desetiletí. Českého čtenáře může tato problematika zaujmout především díky jejímu úzkému spojení s okupací Československa v srpnu 1968, jejíž čtyřicáté výročí si tento rok připomínáme. Finsko bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let již zcela adaptováno na nový směr zahraniční politiky určované především korektními vztahy se Sovětským svazem, neboť již - mimo jiné - uplynula dvě desetiletí od podepsání Smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci (YYAsopimus). Svůj úřad už více než deset let zastával prezident Urho Kaleva Kekkonen, jenž se stal živoucím symbolem snahy o udržení neutrálního postavení Finska, snahy o všemi akceptovaný obraz Finska jako mostu mezi Východem a Západem a také ztělesněním specifické formy détente tzv. finlandizace. Protiruská atmosféra panující v meziválečném období byla již téměř zapomenuta. Do bláznivého roku 1968 nečekaně zasáhla okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy a Finsko jako stát, jenž si přes porážku v druhé světové válce i přes společnou hranici se Sovětským svazem udržoval s velkým úsilím svou nezávislost, hleděl na osudy středoevropské země se značnými obavami. Stanovisko finské politické reprezentace k okupaci Československa bylo - kvůli obavě z reakce Sovětského svazu - velmi zdrženlivé. Velmi emotivně se však k událostem postavila mladá inteligence, zejména vysokoškolští studenti. Demonstrace na podporu československého reformního vedení zaplavily celou zemi. O dva roky později však situace mezi mladými intelektuály vypadala přesně opačně rušily se staré rezoluce odsuzující okupaci Československa a přijímaly se nové, vyjadřující podporu

5 5 politice Sovětského svazu. Vzniklo radikálně levicové hnutí taistovců, jež na několik let ovládlo akademickou půdu. Studenti začali jezdit na brigády do Sovětského svazu, zemí Východního bloku i na Kubu, sepisovali pamflety proti Alexandru Solženicynovi a Andreji Sacharovovi a vyjadřovali souhlas s bratrskou pomocí při záchraně socialismu v Československu. Právě souhlas či nesouhlas s okupací byl jedním z hlavních rozlišovacích znaků mezi námi, taistovci a nimi, reakcionáři. Na otázku, co se ve Finsku v těchto letech stalo a jak a proč došlo k tak radikálnímu obratu, se snaží alespoň částečně odpovědět má diplomová práce. Jelikož se chci radikální levici ve Finsku věnovat i ve svém doktorském studiu, koncipovala jsem tuto práci jako úvod do dané problematiky. Považovala jsem za nutné stručně zmapovat vývoj Komunistické strany Finska, neboť vznik fenoménu taistovství byl úzce spojen s její stalinistickou frakcí. Stejně tak je pro českého čtenáře nezbytné seznámit se se specifickou vnitropolitickou i zahraničněpolitickou situací Finska v 60. a 70. letech. Jedna kapitola je věnována reakci na okupaci Československa na finské politické scéně. Zcela záměrně jsem se především z prostorových důvodů ve své práci nevěnovala podrobnému vývoji finské levicové inteligence (který omezeně započal již v meziválečném období), ani metodologické analýze studentského levicového hnutí v 60. letech (např. definici rebelství a revolty). Situaci ve Finsku jsem nesrovnávala se situací v jiných západoevropských zemích a nevěnovala jsem se konceptu neutrality Finska. Všechny tyto nedostatky zamýšlím zpracovat ve své dizertační práci, která by měla na diplomovou práci navazovat. Ve své práci používám jak primární, tak sekundární literaturu vycházela jsem z materiálů, které již o problematice taistovství ve Finsku vznikly. Hnutí taistovců se ve Finsku věnuje především historik Kimmo Rentola, téma finlandizace jsem se snažila pojednat jednak z finského úhlu

6 6 pohledu a rovněž z pohledu zahraničních badatelů. Použila jsem dvě vzpomínkové knihy bývalých taistovců, jež ve Finsku vyšly na přelomu tisíciletí (Černá a Šedá kniha taistovství), hlavním zdrojem mi však byly dobové tiskoviny (noviny, časopisy, rezoluce apod.), materiály z archivu Ministerstva zahraničí České republiky a rovněž rozhovory s pamětníky událostí. 1 1 Citace ze zahraničních zdrojů, jež nebyly přeloženy do češtiny, jsou v mém překladu.

7 7 1. Dějiny Komunistické strany Finska 1.1. Život v ilegalitě od občanské k pokračovací válce ( ) Když v březnu 1917 smetla revoluce ruského cara, nabraly události i ve Finsku rychlý spád. Po neshodách s finskou parlamentní levicí ruská Prozatímní vláda rozpustila finský parlament 2 a v nových volbách sociální demokracie ztratila většinu. Již v té době existovalo ve straně radikální křídlo, které doufalo, že se situace vyvine podobně jako v Rusku, stranická většina ho však prozatím měla pod kontrolou. Po listopadovém výstřelu z Aurory a převzetí moci bolševiky se finská politická reprezentace nebyla schopna domluvit na dalším postupu. I ve společnosti se prohlubovaly rozpory mezi buržoazií a proletariátem, jež navíc živil nedostatek potravin, nezaměstnanost a hospodářský úpadek způsobený světovou válkou (Jutikkala 1999: 229). V této napjaté situaci vznikly dvě náhražky neexistující finské armády, tzv. bílé a rudé gardy, jež si obě osobovaly právo na ochranu pořádku v zemi. Odbory, které byly v rukou radikálů, navíc vyhlásily generální stávku, takže politická situace se ještě více vyhrotila. Vládu nad zemí nakonec dočasně převzal parlament a 4. prosince mu předložil předseda buržoazní vlády Pehr Evind Svinhufvud ( ) návrh na vznik finské republiky. O dva dny později byla ve vší tichosti vyhlášena finská nezávislost. V té době již byla finská společnost natolik polarizovaná, že k žádným bouřlivým oslavám nedošlo, bílí a rudí se nedokázali shodnout ani na deklaraci nezávislosti, neboť rudí požadovali konzultaci s ruskými bolševiky. To se nestalo, přesto již 31. prosince bolševická Rada komisařů jako první uznala finskou nezávislost. 2 Finský parlament vznikl v říjnu 1906 ze zemského sněmu složeného ze zástupců čtyř stavů. Nový parlament měl 200 členů a jako v první zemi v Evropě získaly volební právo i ženy. (

8 8 (Jutikkala 1999: 227). Měla pro to poměrně pragmatické důvody chtěla demonstrovat deklarované právo národů na sebeurčení a zároveň chtěla dát najevo, kdo nyní v Rusku drží otěže (ibid.). V té době však již Finskem zmítala začínající občanská válka 3 a další dech nabírala radikální finská levice. Radikální křídlo ovládlo i sociální demokracii a ustanovilo tzv. Výbor finského lidu (Kansanvaltuuskunta), revoluční vládu, v jejímž čele stanul Kullervo Manner ( ), jeden z pozdějších zakladatelů Finské komunistické strany. Jedním z ministrů byl i Otto Ville Kuusinen ( ), ústřední postava vznikajícího finského komunistického hnutí a pozdější předseda sovětské loutkové vlády v Terijoki. 4 Rudé gardy ovládly jižní Finsko včetně hlavního města a na své straně měly i ruské jednotky, které nadále setrvávaly na území nového státu, přestože podle brestlitevského míru uzavřeného mezi Německem a Ruskem měly být z Finska staženy. Do čela bílých gard se postavil generál Carl Gustav Mannerheim ( ) a na pomoc mu (přestože s tím ze začátku nesouhlasil) přišly německé jednotky (Jutikkala 1999: 230). Na straně bílých se občanské války zúčastnili i tzv. myslivci (jääkärit), dobrovolníci, již získali výcvik v Německu s cílem vybojovat Finsku nezávislost na Rusku. Ve finské společnosti se tedy rozevřela nebezpečně hluboká propast proti sobě stáli bílí s podporou vlády (bílé, neboli občanské gardy se staly oficiální finskou armádou) a s německými jednotkami v zádech a rudí, již měli podporu dělnictva a radikální levice a jimž pomáhaly ruské jednotky. Finsko v té době navíc stále ještě nemělo státní zřízení a moc byla v rukou regenta Svinhufvuda. Vláda se klonila k monarchii a trůn nabídla německému princi Fridrichu Karlovi Hesenskému ( ), nicméně Německo se nezadržitelně blížilo k porážce v první světové válce a bylo čím dál jasnější, že 3 Bílí občanskou válku nazývali válkou osvobozovací (vapaussota), rudí válkou třídní (luokkasota), Neutrálně se válka nazývá občanskou (kansalaissota) či vnitřní (sisällissota). 4 Osud dvou přátel, kteří spoluzakládali komunistickou stranu, má poměrně příznačné vyústění. Manner i s manželkou byli na popud Kuusinena zatčeni a oba dva zahynuli v gulagu.

9 9 toto spojenectví nepřinese kýžené plody. 5 Generál Mannerheim začal navazovat diplomatické styky s Anglií a s Francií a převzal po Svinhufvudovi funkci regenta. V roce 1919 vyhrála volby sociální demokracie a generál Mannerheim, ač nerad, v červenci podepsal ústavu nové Finské republiky 6 (Jutikkala 1999: 236). Rudé gardy byly nakonec poraženy a jejich přívrženci zatýkáni a zavíráni do zajateckých táborů. Jádrem rudých byli komunisté, zatím však bez vlastní strany. Jejich první velké angažmá přišlo při generální stávce v roce 1905 (Suurlakko), po níž se začalo vzmáhat dělnické hnutí. 7 Komunisté zakládali odbory a různé profesní organizace a později i rudé gardy. Jejich cílem byl komunistický převrat (Rentola 1992: 79-80). V občanské válce došlo na obou stranách ke krvavým ztrátám, v zajateckých táborech však zemřelo dalších několik tisíc rudých, příčinou byly nemoci i nedostatek potravin. Ti, co přežili, buď utíkali do Ruska a hlásili se do Rudé armády (většina z nich se pak stala obětí Stalinových čistek 8 ), nebo se postavili do čela finského dělnického hnutí. Finští komunisté se tedy ocitli na dvou různých místech část jich (mezi nimi například i Otto Ville Kuusinen) přesídlila do Ruska a založila tam v roce 1918 Komunistickou stranu Finska (Suomen kommunistinen puolue, SKP), část jich zůstala ve Finsku a založila tam vlastní stranu Finskou socialistickou dělnickou stranu (Suomen Sosialistinen Työväenpuolue, SSTP). Jednalo se o původní radikální křídlo sociálních demokratů, kteří byli zčásti ze strany vyloučeni a zčásti z ní sami vystoupili. Zbytek strany pod vedením Väina Tannera ( ) odsoudil rudé povstání a přihlásil se k sociálně- 5 Finové doufali, že jim Německo pomůže postavit zeď na obranu proti Rusku a snad jim i pomůže získat východní Karélii - území, které nikdy nebylo součástí Finska, ale Finové vždy cítili (a někteří stále ještě cítí), že na ni mají především kvůli jazykové příbuznosti karelského národa - morální nárok. 6 Právě sociální demokracie podporovala republiku jako státní zřízení, naopak buržoazní strany, které byly před volbami ve vládě, považovaly za lepší variantu monarchii. Tu jako šlechtic preferoval i Mannerheim. 7 Právě velká stávka je považována za počátek komunistického hnutí ve Finsku (Rentola 1992: 76). 8 Obětí Stalinových čistek mezi finskými komunisty bylo cca 20000, tedy více než obětí bílého teroru (Putík 2006: internetové vydání).

10 10 demokratické politice západního střihu. 9 Spojkou mezi moskevskými a finskými komunisty byl Otto Ville Kuusinen, jenž ve 20. letech tajně pobýval ve Finsku (Jutikkala 1999: 239). Po otcích zakladatelích 10 nastoupila nová generace komunistů, jež byla většinou příliš mladá na to, aby se aktivně účastnila občanské války, ale dost stará na to, aby chápala, co se ve válce odehrálo (Rentola 1992: 82). Přijali název Punaorvot, Rudí sirotci, neboť mnoho (ačkoliv ne většina) z nich přišla v občanské válce o rodiče. Mezi Rudé sirotky se počítala například Hertta Kuusinen ( , dcera Otta Villeho Kuusinena) nebo její budoucí manžel a první komunistický ministr Yrjö Leino ( ). Byla to silná komunistická generace, jež stranu, které zůstávala vždy věrná 11, ovládala až do 60. let (Rentola 1992: 84). Na konci 20. a v průběhu 30. let jezdili Rudí sirotci studovat do Leningradu a do Moskvy a po vyškolení byli posílání zpět do Finska, což jim zřejmě zachránilo život. Stalinovým čistkám se vyhnuli pobytem ve finském vězení (ibid.). Komunistická strana byla totiž od roku 1922 ve Finsku zakázána - ve volbách ve stejném roce sice získala 27 křesel, ale vzápětí byla obviněna z velezrady a její oficiální činnost byla zastavena (Jutikkala 1999: ). Po tomto zákazu se komunisté účastnili voleb v rámci Volebního sdružení socialistického dělnictva a malorolníků (Sosialistinen Työväen ja Pienviljelijöiden vaalijärjestö, STPV), nadále samozřejmě operovali v Moskvě a částečně pracovali v ilegalitě. Mezi moskevskou SKP a finskou STPV nepanovala vždy shoda. Finští komunisté sice do jisté míry ovládali odbory a profesní organizace, ale byli zároveň nuceni na této úrovni spolupracovat i se sociálními demokraty. 9 Väinö Tanner se později stal v Rusku personou non grata první kategorie. 10 Jedná se především o Otta Villeho Kuusinena ( ), Kullerva Mannera ( ), Yrjöho Sirolu ( ) a Edvarda Gyllinga ( )(Rentola 1992: 76). 11 Kimmo Rentola upozorňuje na fanatickou optiku, kterou hleděli na svět ( svět buď a nebo ); tato skupina komunistů totiž na svou stranu nezanevřela ani po té, co jim Stalin zavraždil blízké. Ville Pessi (budoucí předseda strany) tímto způsobem například přišel o matku svého dítěte.

11 11 Nedodržovali tudíž za všech okolností pokyny z Moskvy a na konci 20. let se snažili od exilového dozoru odpoutat (Jutikkala 1999: 241). V roce 1924 dokonce nepodpořili v prezidentské kandidatuře Kuusinena, nýbrž svého vězněného soudruha Mattiho Väisänena (Putík 2006: internetové vydání). Napětí mezi sociálními demokraty a komunisty i ve společnosti obecně obrušoval Väinö Tanner, který jako předseda vlády ( ) prosadil zákon, jenž navracel občanská práva ještě neamnestovaným rudým gardistům (Jutikkala 1999: 242). Vztah mezi komunisty a sociálními demokraty se v meziválečném období neustále přeléval od spolupráce k rivalitě. Většina sociálních demokratů stála v občanské válce na straně rudých a rovněž původní program strany, založené v roce 1899, byl podle německého vzoru marxistický. Až po válce se sociální demokracie v čele s Väinem Tannerem rudého dědictví zřekla a cesty sociálních demokratů a komunistů se začaly rozcházet. 12 Spolupráce umírněné a radikální levice začala mít povážlivé trhliny na konci 20. let, kdy se komunistům podařilo zcela ovládnout odborový svaz (Suomen Ammattijärjestö, SAJ), takže si sociální demokraté nakonec založili svůj vlastní (Suomen ammattiyhdistysten keskusliitto, SAK). Komunisté byli rovněž velmi aktivní v organizování nejrůznějších stávek a protestů, a byli proto většinovou společností vnímáni jako rozvratný prvek mladé demokracie (Jutikkala 1999: 242). Situaci nezlepšilo ani extrémně pravicové hnutí, jež vzniklo ve městě Lapua a převzalo i jeho název. Hnutí usilovalo o potlačení jakékoliv komunistické činnosti, a než se uchýlilo k násilí, mělo poměrně velkou podporu veřejnosti. Později ovšem začalo unášet komunisty i sociální demokraty 13 na hranice se SSSR a nutit je k přechodu, takže bylo nakonec 12 S radikálním křídlem, které mělo blízko ke komunistům, však sociální demokracie musela bojovat vždy viz dále tzv. kuutoset. 13 Takto byl unesen i bývalý prezident Ståhlberg ( , prezidentem ).

12 12 v roce 1932 zakázáno. 14 Členům hnutí Lapua se však opravdu na čas podařilo činnost komunistů ochromit a až do roku 1937 stagnoval nábor nových členů (Rentola 1992: 86). Poté však nastoupila nová generace, které Kimmo Rentola (ibid.) nazývá republikány. Má pro to dva důvody zaprvé tuto skupinu silně ovlivnila španělská občanská válka levicových republikánů proti pravicovým frankistům, a za druhé - což je pro finské dějiny důležitější - se jednalo o první skupinu komunistů, která začala uznávat Finskou republiku a slavila Den nezávislosti. Po nástupu Hitlera k moci začala tato generace více spolupracovat se sociální demokracií a začalo se mluvit o společném postupu proti fašismu. Ve 30. letech se k levici začíná hlásit i inteligence - do Finska se dostává levicová literatura a spisovatelé a umělci se od sociální demokracie přesouvají postupně k socialismu i komunismu (Rentola 1992: 87). V roce 1936 vzniká levicová umělecká skupina Kiila a spisovatelé se sdružují kolem časopisu Soihtu (Pochodeň). Komunistická strana je sice nadále zakázána a na základě zvláštních zákonů jsou od roku 1930 zakázány i všechny komunistické spolky a organizace, nicméně krajní levice funguje i mimo stranu, především v odborech a profesních sdruženích. Z toho důvodu se klade důraz spíše na praktickou politiku, nikoliv na Stranu či ideologii (ibid.). Zahraniční politika státu však nadále zůstává tradičně protiruská, Finsko se i díky prezidentovi Svinhufvudovi orientovalo především na Německo. Po nástupu Hitlera k moci Stalin nevěřil, že je Finsko schopno se samo bránit, a když odmítlo nabízenou pomoc v případě, že by se německé jednotky vylodily na území Finska, a posléze i postoupení některých svých území, pod 14 Paradoxně bylo zakázáno na základě stejných tzv. zvláštních zákonů, které samo iniciovalo a jež měly původně sloužit k potírání komunistů. Aby byly přijaty, musela být změněna ústava, a to zase vyžadovalo pětišestinovou většinu v parlamentu, kterou zastánci zákonů neměli. Proto prezident Relander ( ) rozpustil parlament a vyhlásil nové volby (Jutikkala 1999: 243). I to demonstruje všeobecně protikomunistickou náladu ve finské společnosti mezi válkami.

13 13 zinscenovanou záminkou zaútočil (Jutikkala 1999: 252). Začala tak jedna z nejkrvavějších událostí moderní finské historie. Válka se Sovětským svazem měla však jeden pozitivní dopad finská společnost stála jako jeden muž za svou vládou. Nikdy předtím ani nikdy potom Finsko nezažilo takovou jednotu a spolupráci jako v době zimní války (talvisota). Bojů proti Sovětskému svazu se zúčastnilo i mnoho komunistů, v Tampere a v Helsinkách se pak seznamy členů SKP psaly i s válečnými vyznamenáními a zraněními 15 (Rentola 1992: 88). V trochu odlišné situaci byli komunisté v moskevském exilu. Stalin jich využil a hned po vypuknutí zimní války instaloval k hranicím do Terijoki (dnešní Zelenogorsk) loutkovou vládu v čele s Ottou Villem Kuusinenem. Finští komunisté na území SSSR byli zdecimováni Stalinovými čistkami, takže se našlo jen šest osob, které mohly zasednout v připravované vládě. Jeden z nich byl i Kuusinenův syn, který byl k výkonu vládní funkce povolán z gulagu (Putík 2006: internetové vydání). Vláda v Terijoki sloužila pouze k tomu, aby mohl Stalin deklarovat, že neutlačuje finský lid a není agresorem, neboť podporuje finskou vládu (Jutikkala 1999: 252). Finsko nejdříve útoku svého východního souseda zázračně odolávalo, nicméně postupně mu docházely síly a očekávaná pomoc ze strany Švédska nepřišla. Země se nakonec musela podrobit přísným mírovým podmínkám přišla o pás podél severovýchodní hranice a o základnu Hanko. Ze zabraných území muselo být evakuováno 11 % obyvatelstva (Jutikkala 1999: 254). Po konci zimní války se finští komunisté snažili obnovit činnost strany. V roce 1940 se ze sociální demokracie oddělilo šest poslanců, tzv. kuutoset, a vytvořili vlastní parlamentní skupinu, jež požadovala přátelštější vztahy se SSSR. Zároveň založili Finsko-sovětskou společnost míru a přátelství (Suomen- Neuvostoliiton rauhan ja ystävyyden seura), předchůdkyni pozdější Sovětsko- 15 Našlo se jen několik komunistů, kteří stáli na straně SSSR, jeden z nich, Ahti Myrsky, se dokonce pokusil přeběhnout. Nestal se však vysněným sovětským parašutistou, ale zemřel na úplavici v gulagu (Rentola 1992: 88).

14 14 finské společnosti. Kuutoset byli během pokračovací války zatčeni a odsouzeni, nicméně po válce se stali zakládajícími členy nového levicového seskupení Demokratický svaz finského lidu (Suomen kansan demokraattinen liitto, SKDL), jehož součástí byla i komunistická strana (SKP)(Ahola 1991: 87). Zcela jinou kapitolu představovala pro finské komunisty válka pokračovací (jatkosota), kterou v červnu 1941 vyhlásila finská vláda 16 a jež měla za cíl získat zpět ztracená území. 17 Nešlo již o obranu před agresorem, a dělnictvo i sociální demokracie, již se paradoxně postavili na stranu Hitlera, byli v očích komunistů na špatné frontě. Podle Vihavainena (1998: 280) je postoj sociální demokracie pochopitelný, pokud vezmeme v úvahu fakt, že alternativou k Hitlerovi byl Stalin. Německo bylo daleko a k představě o připojení Finska k Říši byla nutná notná dávka fantazie. Sovětské jednotky na finském území však nebyly zdaleka tak nepředstavitelné. Finští komunisté byli za pokračovací války zatýkáni a zavíráni, ale součástí příměří uzavřeného v září 1944 bylo i zrušení protikomunistických zákonů a zlegalizování komunistické strany Na cestě vzhůru z ilegality do vlády ( ) Mír vyjednaný maršálem Mannerheimem, jenž těsně před koncem války vystřídal na prezidentském postu Rista Rytiho ( ), připravil Finsko i o přístup k Severnímu ledovému oceánu a o vojenskou základnu na poloostrově Porkkala, kterou si SSSR pronajal (Jutikkala 1999: 262). Nad dodržováním podmínek příměří bděla spojenecká (ve skutečnosti sovětská) komise v čele s A. A. Ždanovem ( ). Komunisté se v nové situaci 16 Vyhlásila ji ale až po té, co SSSR začal bombardovat jižní Finsko reagoval tak na manévry německé armády v Laponsku. Finsko bylo na válku připraveno, ale zřejmě vyčkávalo na první úder od SSSR (Jutikkala 1999: 258). 17 Finská armáda však během pokračovací války obsadila i území východní Karélie, která Finsku nikdy nepatřila.

15 15 rychle zorientovali a podporováni Sovětským svazem požadovali zřízení zvláštního tribunálu a přijetí zákonů k potrestání těch, kteří válku zavinili (tzv. sotasyyliset 18 ), což se nakonec stalo i jednou z podmínek příměří (Jutikkala 1999: 264). Podle těchto zákonů pak byl skutečně odsouzen například prezident Ryti, předsedové válečných vlád Johan Vilhelm Rangell, a Edwin Linkomies, ministr Väinö Tanner nebo velvyslanec v Berlíně Toivo Kivimäki. Mannerheim se vzdal úřadu a na jeho místo nastoupil Juho Kusti Paasikivi ( ), jenž v roce 1947 pod velkým sovětským tlakem odmítl Marshallův plán a o rok později podepsal zásadní smlouvu se SSSR Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci (tzv. YYA-sopimus) 19, jež zavazovala Finsko k vojenské pomoci Sovětskému svazu v případě, že by byl přes území Finska napaden Německem či jeho spojenci. 20 Začala tak éra finské zahraniční politiky, která je někdy nazývána Paasikivi-Kekkonenovou linií. 21 Oficiální činnost SKP byla obnovena, ale vzápětí byl založen Demokratický svaz finského lidu (SKDL) - politické koaliční sdružení levicových stran a spolků. Jeho součástí se stala i Komunistická strana Finska. 22 Zatímco obecně byly roky ve Finsku vnímány jako léta nebezpečí, pro komunisty naopak znamenaly roky naděje (Rentola 1992: 90). Hertta Kuusinen mluvila o československé cestě, komunisté snili o vládě jedné strany a doufali v zásah Rudé armády. Bez pomoci si na ozbrojený převrat netroufli, neboť věděli, že navzdory demobilizaci je mezi lidmi ukryto mnoho 18 Nejednalo se tedy o sotarikolliset, válečné zločince. 19 viz příloha 20 Podobné smlouvy měly se Sovětským svazem i mezi sebou uzavřeny všechny země Východního bloku, za Československo tuto smlouvu uzavřel již v roce 1943 Edvard Beneš. Na základě těchto multilaterálních smluv vznikl v roce 1955 vojenský pakt Východního bloku tzv. Varšavská smlouva. Finsko se však od ostatních východoevropských zemí lišilo právě klauzulí o pomoci SSSR pouze v případě, že by byl napaden přes území Finska. 21 Ne tak úplně právem rozdíl mezi politikou Paasikiviho a Kekkonena byl diametrální. Paasikivi nikdy neměl k Sovětskému svazu extrémně vřelý vztah a vždy se snažil udržet Finsko v sice přátelském, ale přeci jen odstupu od svého východního souseda. 22 Demokratický svaz finského lidu měl podobnou strukturu jako československá Národní fronta. Jedinou levicovou stranou vně SKDL byla sociální demokracie, přestože se její radikálně levicové křídlo podílelo na založení svazu. Dalšími členy SKDL byly: Akademická socialistická společnost, Finský demokratický svaz žen, Socialistická strana jednoty, Finský demokratický svaz mládeže a Socialistický studentský svaz.

16 16 zbraní, takže by se s největší pravděpodobností setkali s masivním odporem (Jutikkala 1999: 267). Stalin komunistický převrat také nepodporoval, ovšem měl k tomu naprosto pragmatické důvody z Finska měly brzo plynout do Sovětského svazu válečné reparace. Stalin proto potřeboval, aby byla země stabilní a její průmysl dobře fungoval. 23 V roce 1945 komunisté získali čtvrtinu křesel v parlamentu a tím si udrželi i jedno ministerské křeslo. 24 Vlastní vinou se však SKP na politické scéně izolovala často organizovala demonstrace, vyvíjela tlak na vládu při vyjednávání smlouvy YYA a dokonce chtěla zabránit tomu, aby Finsko na mírové konferenci v Paříži zažádalo o zmírnění mírových podmínek (Jutikkala 1999: 266). Jako politický partner byla čím dále méně přijatelná, a spolupráce levice se tak začala komplikovat. Po uzavření smlouvy YYA parlament nakonec vyjádřil nedůvěru komunistickému ministrovi Leinovi, takže musel ze svého postu odstoupit. 25 Zatímco v roce 1945 získal SKDL čtvrtinu křesel v parlamentu, v dalších parlamentních volbách roku 1948 si výrazně pohoršil, takže nakonec vládu sestavili sociální demokraté s premiérem Fagerholmem. Političtí vůdci odsouzení válečnými soudy byli propuštěni, což se vůbec nelíbilo Sovětskému svazu. Fagerholm byl v Kremlu postavou velmi neoblíbenou a čelil silnému nátlaku, měl však podporu Paasikiviho, jenž nebyl ochoten v ústupcích vůči SSSR překročit jistou hranici. Po Stalinově smrti sovětský tlak povolil a Finsko se stalo členem OSN a Severské rady. Roku 1956 vrátil Sovětský svaz zpět základnu Porkkala a finským prezidentem byl zvolen Urho Kaleva Kekkonen 23 Po uzavření smlouvy YYA se nicméně finskou společností začala šířit fáma, že Finsko nastupuje cestu k sovětskému satelitu. Armáda byla v pohotovosti a právě odcházející záložníci byli v armádě pozdrženi (Jutikkala 1999: 267). 24 Ministrem zůstal Yrjö Leino, který měl v předchozí vládě na starost rezort sociálních věcí, po volbách v roce 1945 získal post ministra vnitra. SKDL celkově získala šest křesel, ostatní ministři však nebyli v komunistické straně (viz ministerikortisto). 25 K jeho odstoupení však přispěly i rozepře s vlastní stranou z SKP vystoupil v dubnu a rovněž jeho nemalé problémy s alkoholem. (viz např. Olle Leino: Kuka oli Yrjö Leino, 1973 Tammi)

17 17 ( ) 26, jenž se stal aktivním propagátorem přátelských vztahů se Sovětským svatem a jednou z ústředních postav finské zahraniční politiky, tzv. finlandizace 27 O dva roky později, v létě 1958, komunisté vyhráli volby, nicméně vládu vytvořily ostatní parlamentní strany opět v čele s Fagerholmem. Předsedou sociálních demokratů byl navíc zvolen zrádce Väinö Tanner, což Moskvu vydráždilo natolik, že stáhla z Finska velvyslance (Jutikkala 1999: 270). Vláda pod tlakem skutečně odstoupila - i proto, že Kekkonen za Fagerholmem nestál zdaleka tak pevně jako Paasikivi. Kekkonen naopak odjel k Chruščovovi vyjasnit situaci a jmenoval menšinovou agrární vládu. Noční mrazy (yöpakkaset), jak byla aféra pojmenována, povolily. Komunistická strana byla od Leinova odchodu z vlády v opozici a v podstatě jí to uspokojovalo. Mohla útočit na vládu, aniž by nesla jakoukoliv odpovědnost. Finsko však v 50. a 60. letech procházelo masivním růstem, zaměstnanost v produktivním věku vzrostla z 60 % na 80 %, rozvíjel se průmysl i služby, lidé se začali stěhovat do měst (Leppänen 1999: 14). Růst životní úrovně museli brát v úvahu i samotní komunisté, které Kimmo Rentola nazývá generací pragmatiků či také generací se železným zadkem byli totiž ochotni desítky hodin prosedět na nejrůznějších schůzích. Politicky již byli velmi zruční a do vedení strany se dostávali první vysokoškoláci (Rentola 1992: 93). Když byl Nikita Chruščov v roce 1964 náhle donucen odejít do politického důchodu, byli finští komunisté sice poněkud v rozpacích, nicméně přijali nastalou situaci bez námitek. Předseda strany Ville Pessi ( ) v jistém projevu prohlásil, že na chyby Chruščova už dávno upozorňoval Kuusinen (ten to ovšem již nemohl potvrdit, protože byl mrtvý), za což si SKP vysloužila vlnu kritiky vyjadřovanou zejména spisovatelem Penttim K jeho vítězství přispěla právě Porkkala účastnil se vyjednávání a měl velké zásluhy na jejím vrácení. O finlandizaci viz dále,

18 18 Saarikoskim obvinil stranu, že je na dálkové ovládání a že vše, co se ve straně řekne, je jen moskevskou ozvěnou (Leppänen 1999: 20). Již v té době se začalo schylovat k velkému vnitrostranickému konfliktu, politbyro ovládali staří straníci, z nichž většina prošla sovětským školením, dvanáct z třinácti nemělo vysokoškolský titul a byl mezi nimi i jeden ministr z loutkové vlády v Terijoki (Leppänen 1999: 23). Na jejich místo se již drali mladší, ale o to zapálenější komunisté. V této situaci vyhrála levice v roce 1966 volby 28 a komunisté se poprvé od roku 1948 v první zemi mimo Východní blok dostali do vlády. Začala nová kapitola dějin Komunistické strany Finska SKP ve vládě Rafaela Paasia ( ) Cesta finských komunistů k vládním postům nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled mohlo zdát (proti jejich účasti neměl námitky prezident Kekkonen, ba právě naopak, a ke spolupráci byla ochotná i sociální demokracie). Největší překážky museli komunisté kupodivu překonávat ve vlastních řadách, které se již od roku 1964 šikovaly do dvou nesmiřitelných táborů. Problém byl jednak generační (o potřebě omlazení strany mluvil i Brežněv a sovětský poradce Alexej Beljakov, kterého si komunisté pozvali v roce 1965 do Helsinek [Leppänen 1999: 45]) a samozřejmě ideový. Zdaleka ne všichni považovali vstup do vlády za dobrý nápad, neboť strana by záhy ztratila svůj opoziční potenciál (neboli nemohla by již kritizovat každý krok vlády). Jakmile SKP do vlády vstoupila, musela rovněž čelit tlaku svých řadových členů a jejich velkým očekáváním, jež byla živena osmnáctiletým přesvědčováním od vedení, že po vstupu strany do vlády se vše v zemi změní k jejich obrazu (Paastela 1991: 91). K většímu personálnímu zemětřesení ani generační výměně ve straně nakonec nedošlo, 28 Bylo to však spíše zásluhou sociálních demokratů, komunisté naopak ztratili. (viz volební tabulka MZV 1 )

19 19 staří straníci jako Ville Pessi v politbyru zůstali, přece jen se však v roce 1964 do vedení dostala hlavní postava formující se stranické opozice, Taisto Sinisalo ( )(Leppänen 1999: 50). V červnu 1965 se na stránkách komunistických či lidovědemokratických 29 novin rozhořela debata o ideovém směřování strany, a to i z důvodu možné spolupráce se sociálními demokraty. Ústředním tématem byla diktatura proletariátu (Brežněv naznačil v Moskvě Pessimu a Kuusinenové, že se tohoto úhelného kamenu komunismu nesmějí vzdát [Leppänen 1999: 55]), demokracie v reálném socialismu a stalinismus dříve a nyní (ibid.). Urho Jokinen ( ), bývalý šéfredaktor deníku Uusi Päivä a jeden ze spolupracovníků Taista Sinisala se pustil do vášnivé obhajoby Sovětského svazu a jeho údajného omezování svobodného pohybu: Obviňování komunistů z násilí ztroskotá na tom, že je to buržoazie, která se vždycky nejdříve chopí zbraní,, tvrzení o problémech s pasy sovětských občanů jsou pouhá propaganda a Sovětský svaz je schopen nad podobnými těžkostmi vyhrát. (Leppänen 1999: 60) Polemika o povaze SSSR a tamějším režimu se v nejrůznějších novinách 30 rozrostla na 400 příspěvků. (ibid.) Možná i nejednota strany přispěla k nepříliš dobrým výsledkům v parlamentních volbách v roce 1966, které vynikaly neobvykle vysokou volební účastí (85%). Levice sice poprvé získala většinu (103 vs. 97 mandátů pro pravicové a středové strany), ale zásluhu na tom nesl především obrovský volební úspěch sociální demokracie. Zatímco v předchozích volbách v roce 29 V dobovém tisku se velmi často používá termínu lidově-demokratický (kansan demokraattinen), což samo o sobě ilustruje poněkud umírněnější postoj finských komunistů v období před vznikem radikální frakce. Termín lidová demokracie označuje systém garantující činnost několika legálně existujících stran a dodržující pravidla limitované parlamentní demokracie. (Vykoukal 2000: 244). Jak ale Vykoukal upozorňuje, model lidové demokracie je značně asymetrický, neboť jsou zcela eliminovány pravicové strany a celý systém se opírá o silně až radikálně levicové strany (sociální demokraté, komunisté). O lidové demokracii se mluví především v souvislosti se situací ve východní Evropě v druhé polovině 40. let, než se politický systém jednotlivých zemí různými způsoby přeměnil na stalinský socialismus (přestože název lidově-demokratický často nadále zůstával v oficiální státní terminologii). 30 Mezi komunistické tiskoviny patřily např. Uusi Päivä, Kansan Uutiset, Hämeen Yhteistyö, Satakunnan työ, Kansan Tahto apod.

20 získala jen necelých 20 %, tedy 38 mandátů, o čtyři roky později to bylo již 27 %, tedy 55 mandátů. Šlo o největší volební úspěch sociální demokracie od konce války. Demokratický svaz finského lidu (SKDL) přišel o jedno procento, což ovšem znamenalo ztrátu šesti parlamentních křesel (MZV 1 ). Někteří sociální demokraté (např. Pekka Kuusi, Bo Alhfors nebo budoucí premiér Mauno Koivisto) navrhovali hned po volbách spolupráci s komunisty na vládní úrovni (Leppänen 1999: 95). Tuto spolupráci podporoval i sovětský poradce Beljakov, Brežněv však SDP příliš nevěřil. Podezřelý mu byl paradoxně slavný převlékač kabátů Väinö Leskinen. Tento tradičně antikomunisticky a antisovětsky zaměřený socialista v roce 1964 provedl koperníkovský obrat a stal se z něj horlivý propagátor sbližování SPD a SKP a upevňování vztahů se Sovětským svazem. Dokonce odjel tajně do Varšavy, kde se setkal s členy KSSS a přesvědčoval je o pevnosti svého nového postoje (Leppänen 1999: 96). Zřejmě Brežněva nepřesvědčil a ten setrval v názoru, že sociální demokracie je a nadále zůstává ve slepé uličce (ibid.). SKP se však přece jen do vlády dostala. 27. května 1966 jmenoval prezident Kekkonen patnáctičlenný kabinet, do jehož čela se postavil předseda sociálních demokratů Rafael Paasio ( ). Ministerská křesla si rozdělili kromě sociálních demokratů zástupci Strany středu (Keskusta), Sociálně-demokratického svazu dělníků a malorolníků (Työväen ja Pienviljelijäin Sosialidemokraattinen Liitto, TPSL) a SKDL ministrem dopravy se stal Leo Suonpää ( ), ministrem sociálních věcí Matti Koivunen ( ) a druhým ministrem financí 31 Ele Alenius (*1925). Kekkonen vznik levicové vlády podporoval, neboť si velmi přál sblížení sociální demokracie a komunistů. Věřil, že jejich spolupráce umožní jeho znovuzvolení věděl, že podporu bude snazší hledat u komunistů než u sociální demokracie, která mu nebyla nakloněna (Leppänen 1999: 98). 31 Ve Finsku existují i funkce tzv. druhých ministrů, kteří spravují část agendy ministerstva. (viz např. Valtionvarainministeriö)