6/2014 OTÁZKY & ODPOVĚDI. VZORY Uznání dluhu

Transkript

1 6/2014 STATĚ Glosa k nebezpečí převzetí změny okolností Smlouva kupní Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví podle občanského zákoníku Jednorázový vklad v občanském zákoníku OTÁZKY & ODPOVĚDI Zřeknutí se dědictví Zákaz zcizení nebo zatížení Odstoupení člena orgánu v nevhodnou dobu Úprava zakladatelských dokumentů Změna definice soutěžitele a další témata VZORY Uznání dluhu

2

3 Úvodník / Obsah Statû REKODIFIKACE & PRAXE roãník II ãíslo 6/2014 Vydává Wolters Kluwer, a. s. U Nákladového nádraïí Praha 3 Iâ Redakãní rada: Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. JUDr. Jifií âáp JUDr. Petr Lavick, Ph.D. Mgr. Michal Králík, Ph.D. Doc. JUDr. Petr Li ka, Ph.D., LL.M. JUDr. tûpánka Taxová éfredaktorka: Mgr. Lucie Horáãková tel horackova@wolterskluwer.cz Redaktor: PhDr. Bedfiich Taláb Inzerce: Iva Suchnová, tel , suchnova@wolterskluwer.cz Adresa redakce: Wolters Kluwer, a. s., U Nákladového nádraïí 6, Praha 3 Tel , Fax Registrováno: Ministerstvem kultury âr pod ãíslem MK âr E ISSN Sazba: Monika Svobodová Tisk: SERIFA, s. r. o., Jinonická 80, Praha 5 Vychází jednou mûsíãnû v Praze. Cena pfiedplatného (12 ãísel) je Kã bez DPH Cena jednoho ãísla je 149 Kã bez DPH. Cena pfiedplatného v elektronické verzi zasílané em je Kã bez DPH. Cena balíãku ti tûná a elektronická verze je Kã bez DPH. Objednat lze na: Zákaznická linka: Toto ãíslo bylo pfiedáno do tisku dne 20. ãervna Vyti tûno na recyklovaném papíru ocenûném znaãkou EU Ecolabel. Vážení čtenáři, když jsme před rokem a půl začali vydávat časopis Rekodifikace & praxe, vstupující mezi zhruba dvacet již existujících právnických periodik, nebylo jisté, zda si získá pozornost právnické veřejnosti a dokáže zaujmout svou koncepcí a příspěvky. Po půlroční účinnosti občanského zákoníku se před námi otevírají stále nové otázky správné aplikace tohoto základního právního předpisu. Potřeba časopisu zaměřeného na praktické dopady rekodifikace soukromého práva se v současné době zvyšuje i s ohledem na chystanou rozsáhlou novelu občanského zákoníku. Práce na této novele, jakož i diskuze kolem jednotlivých návrhů se samozřejmě projeví i na stránkách našeho časopisu. Počínaje tímto číslem dochází v našem časopisu ke změně, kdy na místo šéfredaktorky přichází Mgr. Lucie Horáčková, která připravovala už obsah tohoto čísla. Do funkce šéfredaktorky přichází s návrhy na další zlepšení časopisu, zejména nezbytné zařazování prvních soudních rozhodnutí při aplikaci občanského zákoníku či tematická zaměření několika čísel v průběhu každého ročníku. Abychom mohli náš časopis dále zkvalitňovat, uvítáme od Vás zpětnou vazbu a Váš názor na kvalitu příspěvků a dotazů, stejně jako náměty, co Vám v časopise chybí a co by se dalo zlepšit. Vaše pomoc je pro nás významným vodítkem pro zvyšování úrovně časopisu. Vaše náměty i případné příspěvky a dotazy zasílejte na ovou adresu rekodifikace- -dotazy@wolterskluwer.cz. Děkujeme Vám za Vaši přízeň a podporu. Redakce AKTUÁLNù Současné perspektivy českého civilního procesu 2 Bohumil Dvořák, Petr Lavický STATù Glosa k převzetí nebezpečí změny okolností 4 Konstantin V. Lavrushin Smlouva kupní 10 Karel Marek Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví podle občanského zákoníku 14 Michal Pospíšil Jednorázový vklad v občanském zákoníku 17 Petr Liška OTÁZKY & ODPOVùDI 21 VZORY Uznání dluhu 28 Tomáš Horáček, Michal Svatoň 6/2014 1

4 Aktuálnû Současnost a perspektivy českého civilního procesu JUDr. BOHUMIL DVO ÁK, PhD., LL.M., vûdeck pracovník Centra právní komparatistiky PF UK, místopfiedseda Obvodního soudu pro Prahu 9 JUDr. PETR LAVICK, Ph.D., odborn asistent na katedfie obãanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brnû, ãlen redakãní rady Rekodifikace & praxe Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně hostila dne workshop nazvaný Současnost a perspektivy českého civilního procesu. Akce byla uspořádána při příležitosti kulatého jubilea padesáti let účinnosti občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Vzhledem ke špatné kondici tohoto předpisu, resp. vzhledem k celkovému stavu českého civilního procesu, jemuž moc nepřidaly ani poslední novelizace, nebylo však v zásadě co slavit. Účastníci workshopu se tak spíše zamýšleli nad současným stavem právní úpravy sporného řízení; zdaleka však nešlo jenom o kritiku, ale především o konstruktivní snahu nalézt cestu, kterou by se měl český civilní proces v budoucnu ubírat. Důraz byl přitom kladen na koncepčnost řešení, na to, co vůbec od civilního řízení očekáváme a jakou funkci by mělo plnit. Příspěvky na konferenci přednesli postupně soudce Ústavního soudu dr. Ludvík David, vědecký pracovník Centra právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 9 dr. Bohumil Dvořák, člen katedry občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně dr. Petr Lavický a prof. dr. Alena Winterová z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Dr. Ludvík David se zamýšlel nad ústavně konformní interpretací a normami civilního procesu. Ve své přednášce poukázal na roli, kterou hraje Ústavní soud při dotváření norem regulujících civilní proces. Upozornil na zvláštní situaci, která nastala po zrušení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a následném přijetí nové úpravy dovolání, kdy se Ústavní soud zabývá daleko širším spektrem věcí než Nejvyšší soud. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud v minulých letech rozvinul např. doktrínu týkající se přípustnosti či nepřípustnosti důkazu, a to jak v oblasti trestního, tak i civilního procesu. Jiným příkladem vlivu Ústavního soudu na civilní proces je nedávný nález Pl. ÚS 49/10, jenž obsahuje interpretativní právní větu k rozsudkům pro zmeškání. Dr. David do budoucna varoval před posilováním pravidel vykazujících fiktivní rysy a vyjádřil přesvědčení, že není nutno přebírat důkladnější zahraniční úpravy. Spíše je dle jeho mínění na místě posílit postavení soudce. Dr. Bohumil Dvořák se zabýval úlohou soudce vcivilním řízení soudním. Ve svém příspěvku nejprve vymezil podstatné rysy dvou stěžejních koncepcí civilního procesu, a to starší koncepce liberální, a pozdější sociální koncepce, jejímž duchovním otcem je tvůrce rakouského civilního řádu soudního Franz Klein. Současný český civilní proces, byť byl historicky spjat se sociální koncepcí civilního procesu, nelze přiřadit ani k jednomu z obou uvedených pojetí. Nepreferuje ani postavení stran na úkor soudu, což je typické pro liberální přístup, ani nevyzvedává klíčovou roli soudu při vedení řízení a shromažďování skutkového materiálu, jak je naopak typické pro sociální pojetí civilního procesu. Omezuje jak strany, tak soudce. Jediné, co je pro něj charakteristické, je snaha o formální překlenutí celé fáze řízení, jež se nachází mezi podáním žaloby a vydáním konečného rozhodnutí. Skutečné či domnělé problémy se pak řeší neustálými novelizacemi, které s ohledem na absenci jakékoli společné ideje či chráněných hodnot mají spíše technický charakter. Z tohoto hlediska označil dr. B. Dvořák současné pojetí civilního procesu za formálně technickou koncepci. Klíčovou otázkou pak zůstává, zda do budoucna založit český civilní proces na některé z hodnotových koncepcí, či setrvat na současném formálně technickém přístupu. Vtéto souvislosti se dr. Dvořák zabýval účelem civilního procesu. Spatřoval jej v ochraně skutečných subjektivních hmotných práv a právem chráněných zájmů; tomuto účelu nejlépe odpovídá sociální pojetí civilního procesu. Projevy tohoto pojetí posléze analyzoval na příkladu jednotlivých institutů, které v českém civilním procesu někdy chybí (např. mezitímní určovací návrh, doznání sporných skutečností) 2 6/2014

5 Aktuálnû a někdy jsou zase nepřijatelně deformovány (např. rozsudek pro uznání, rozsudek pro zmeškání), přestože naprostá většina z nich patří k neodmyslitelným projevům projednací a dispoziční zásady. Závěrem se dr. Dvořák vyslovil pro to, aby se do budoucna český civilní proces snažil opět o naplnění sociální koncepce, jež je v současné době nejlépe vyjádřena v rakouském civilním řádu soudním; právě inspirace tímto předpisem (v jeho současné podobě) by mohla být východiskem pro budoucí rekodifikaci českého civilního procesu. Z pozic sociálního pojetí civilního procesu byl přednesen rovněž příspěvek dr. Petra Lavického, který byl věnován problematice způsobů a limitů urychlování civilního řízení soudního. Na Kleinově přístupu, který zdárně usiloval o vytvoření řízení rychlého, levného a co nejjednoduššího, ale zároveň takového, aby v něm zjištěný skutkový stav co nejlépe odpovídal stavu skutečnému, se ukazuje, že snaha o urychlování řízení nutně nemusí znamenat rezignaci na snahu o věcnou správnost rozhodnutí. Stejně tak je nesprávná představa, že urychlení řízení lze dosáhnout jenom přísnou úpravou prekluzivních lhůt omezujících skutkové přednesy a důkazní návrhy stran. Urychlení řízení je výsledkem celé řady opatření, mezi nimiž hraje klíčovou roli úloha soudu. Má-li být řízení rychlé, musí být co nejjednodušší; to neznamená, že by se mělo zbavit některých typických a pro civilní sporný proces nezbytných institutů, ale že by nemělo obsahovat pravidla, která bez rozumného věcného důvodu činí řízení složitějším; příkladem může být současné rozdělení pravomoci k přezkumu rozhodnutí správních orgánů mezi soudy v civilním řízení a ve správním soudnictví či postup při odstraňování nedostatku věcné příslušnosti. K urychlování řízení nelze používat institutů, které se k tomuto účelu vůbec nehodí; jedinečným a celosvětově ojedinělým příkladem jsou fikce uznání nároku. Konečně je nutno řádně upravit ty instituty, které se k urychlování řízení používají, ale v českém procesu jsou podivně deformovány. Typickým představitelem je protiústavní úprava koncentrace řízení. Prekluzivní lhůty jsou nevyhnutelnou součástí úpravy moderního civilního procesu, avšak jejich uplatnění by mělo být ponecháno na soudci, stejně jako by mělo být bráno v úvahu to, zda opožděné přednesy protahují řízení, či nikoli. Chce-li zákonodárce dosáhnout co nejrychlejšího, nejjednoduššího, nejlevnějšího a zároveň spravedlivého řízení a rozhodnutí, nechť se inspiruje v Kleinově sociální koncepci civilního procesu. Prof. Alena Winterová se věnovala tématu opravných prostředků v civilním řízení soudním. Vyslovila přesvědčení, že v současné době je nemyslitelný návrat ke třem instancím, jako tomu bylo za účinnosti civilního řádu soudního; řízení by tedy mělo být dvouinstanční. Účelem opravných prostředků je náprava chyb, k nimž došlo v předchozím řízení, zajištění spravedlnosti rozhodování. Opravné prostředky vycházejí vstříc přání neúspěšné strany, která má pocit, že byla rozhodnutím soudu zkrácena na svých právech. U opravných prostředků, o nichž rozhodují nejvyšší soudy, se zdůrazňuje jejich role sjednocování rozhodovací praxe. To však může být jenom souběžný cíl, primární stále zůstává ochrana subjektivních práv. Proto by měl být takový opravný prostředek koncipován jako nárokový a předpoklady přípustnosti by měly být nastaveny tak, aby účastníci věděli, zda mají nárok na meritorní přezkum. V dalších částech svého příspěvku nastolila prof. Winterová několik diskuzních otázek. Mezi ně v prvé řadě patří otázka, zda znovu zavést dva řádné opravné prostředky, tj. odvolání proti rozsudkům a rekurz (či stížnost) proti usnesení. Diferenciace mezi těmito opravnými prostředky by se mohla promítnout např. v nařizování jednání, úpravě přípustnosti, možnostech autoremedury či obsazení soudu. Je nutno zachovat rozdíly v úpravě odvolacího řízení ve sporných a nesporných záležitostech. Proti zákazu novot v odvolacím řízení ve sporných záležitostech nejsou námitky. Novoty by měly být připuštěny jenom za předpokladu, že byly včas předem odpůrci oznámeny. Je rovněž nutno zvážit, zda by se ve sporném odvolacím řízení neměl přezkum omezit jenom na odvoláním vytýkané nedostatky (a zmatečnostní vady). Civilní řád soudní by měl též v odvolacím řízení poskytovat větší prostor pro postup soudu odpovídající situaci v projednávané věci; tj. kasuistická a nadto protiřečící si pravidla 213 až 213b současného o. s. ř. jsou nevyhovující. Dále prof. Winterová nadnesla otázku, zda skutečně potřebujeme tři mimořádné opravné prostředky. Klasickým opravným prostředkem je obnova řízení. Žaloba pro zmatečnost měla v civilním řádu soudním jenom dva důvody dnes je jich mnohem více a krom toho se na řízení o ní nahlíží jako na prvoinstanční, takže proti rozhodnutí jsou možné další opravné prostředky. To je ovšem významný faktor nežádoucího protahování řízení. Problémem dovolání je úprava jeho přípustnosti (vhodná byla úprava založená na diformitě) a dále okolnost, že odvolatel ani jeho odpůrce nejsou v postavení, v jakém by jako účastníci řízení založeného na dispozičním a projednacím principu měli být (řízení bez jednání, povinné zastoupení jen dovolatele, odklad vykonatelnosti a právní moci i bez návrhu). Součástí workshopu byla též rozsáhlá diskuze, která se odehrála po každém předneseném příspěvku. Se svými názory v ní vystoupili rovněž významní představitelé praxe (např. předsedkyně Nejvyššího soudu dr. Brožová, soudkyně Ústavního soudu dr. Kateřina Šimáčková, bývalý Veřejný ochránce práv a soudce Ústavního soudu dr. Pavel Varvařovský, soudce Vrchního soudu v Praze dr. Ladislav Derka) či teorie (doc. Jaruška Stavinohová nebo dr. Radim Chalupa). Diskutující často poukazovali na problémy, které plynou ze současné úpravy koncentrace ří- 6/2014 3

6 Aktuálnû zení či z deformace některých (jinak klasických a nezbytných) institutů civilního procesu. Předmětem rozpravy byla též úloha alternativních způsobů řešení sporů. Konsenzuálně byl patrně přijat názor, že chce-li zákonodárce civilní proces, který by byl zároveň rychlý, levný, ale též spravedlivý, nesmí postup soudce v konkrétní věci svazovat mechanickými pravidly, ale že je nezbytné, aby naopak v soudce vložil více důvěry a ponechal mu dostatečný prostor k reakci na konkrétní procesní situaci. Z tohoto úhlu pohledu se perspektivou českého civilního procesu zdá být nikoli liberální či formálně technické pojetí civilního procesu, ale jedině koncepce sociální. V každém případě bez stanovení si jasné koncepce budoucího civilního procesu nemá smysl k tvorbě nového civilního řádu soudního přistupovat. Informace o workshopu vychází souběžně ivprávních rozhledech č. 12/2014 (pozn. redakce). Z na ich nov ch kniïních publikací bychom Vás rádi upozornili na: Obãansk zákoník. Komentáfi. Svazek II Jifií vestka, Jan Dvofiák, Josef Fiala, Michaela Zuklínová a kolektiv NejdÛleÏitûj í zmûnu na eho právního fiádu, rekodifikaci soukromého práva provedenou zákonem ã. 89/2012 Sb., obãansk m zákoníkem, komplexnû vykládá komentáfi kolektivu autorû pod vedením prof. JUDr. Jifiího vestky, prof. JUDr. Jana Dvofiáka a prof. JUDr. Josefa Fialy. Odborn m garantem druhého svazku komentáfie je doc. JUDr. Michaela Zuklínová. Druh svazek je vûnován problematice rodinného práva. Pfii objednávce v ech esti svazkû najednou získáte cel komentáfi za zv hodnûnou cenu Kã a u etfiíte Kã tj. 20 % z pûvodní ceny! Váz., Kã. Knihu si mûïete objednat na 4 6/2014

7 Statû Glosa k převzetí nebezpečí změny okolností Mgr. KONSTANTIN V. LAVRUSHIN, právník v Praze, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brnû V loňském srpnovém čísle tohoto časopisu jsem publikoval stať o systematickém pohledu na institut změny okolností v NOZ.1 Zejména jsem se zabýval otázkou relace mezi 1765 a 2000, a dále jsem se podíval i na speciální případy změny či zániku závazku pro změnu okolností. Upozornil jsem také, že stranou ponechávám otázku, zda lze skutečně převzít jakékoli riziko změny okolností, anebo zde může existovat takové riziko, které by nebylo v dispozici kontrahentů. K dané otázce se tedy vracím a předkládám úvahy o možném řešení.2 V zásadě jde tedy o interpretaci 1765 odst. 2 obč. zák., dle kterého platí: Právo podle ( 1765) odstavce 1 dotčené straně nevznikne, převzala-li na sebe nebezpečí změny okolností. Tímto právem dotčené strany je pak právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, resp. pokud k dohodě nedojde, právo domáhat se změny, anebo zrušení závazku soudní cestou. Defaultní stav, aneb každému, co jeho jest Na začátku veškerých úvah si musíme položit otázku, zda existuje nějaký defaultní stav nesení rizika, resp. jaký stav to je. Pokud jde o 1764 obč. zák., pak zde zákonodárce nastavil pravidlo, že nebezpečí změny okolností nese strana, která plní dluh (defaultní stav A). Přitom ale platí, že jde o změny, jež nezakládají v právech a povinnostech stran hrubý nepoměr. Pokud ale k takovému hrubému nepoměru v důsledku změny okolností dojde, pak se ve smyslu 1765 odst. 1 obč. zák. riziko (částečně) přenáší na druhou stranu (defaultní stav B), a to via právo dotčené strany na obnovení jednání o smlouvě, resp. změnu, nebo zánik závazku z dané smlouvy. V takovém případě se má jednat 1 LAVRUSHIN, K. Změna okolností v NOZ: systematický pohled. Rekodifikace & praxe, 2013, č. 8, s Již jsem zaznamenal, jak kolegové bezmyšlenkovitě opisují text zákona a zásadně do každé smlouvy zakotvují doložku typu (smluvní strana) přebírá nebezpečí změny okolností, aniž by tyto změny či jejich projevení se ve vztahu blíže specifikovali. Takový přístup ke kontraktaci považuji za maximálně diletantský a contra lege artis. o změnu nepředvídatelnou a neovlivnitelnou dotčenou stranou. V odst. 2 citovaného ustanovení pak zákonodárce umožňuje smluvním stranám, aby se tyto dohodly na přepnutí ex ante defaultního stavu B do defaultního stavu A (jde o vytvoření nového stavu A ), a to převzetím nebezpečí změny okolností. Uvedené rozložení rizika je však dáno pozitivním právem, a jako takové tedy a priori nemusí odpovídat jakémusi přirozenému stavu, resp. být efektivní.3 Pokud se podíváme na danou otázku pohledem ekonomické analýzy, můžeme uvažovat, že riziko má nést ten (tzv. superior risk bearer), kdo jej může nést efektivněji.4 Tedy zejména jej umí zavčas odhalit azmírnit následky, a to vše s nižšími náklady než ostatní účastníci právního vztahu. Zde se vlastně jedná o efektivitu v podobě šetření (omezených) zdrojů.5 Z daného lze zkratkovitě implikovat, že defaultní stav A se z tohoto pohledu zdá být efektivním, když riziko nese ten, kdo plní.6 Ten by měl mít obecně blíže k okolnostem, jež mají vliv na dané plnění. Z tohoto však může být dána i výjimka, a to v podobě kontro- 3 Efektivitu považuji za jednu ze základních hodnot spravedlnosti. 4 HONDIUS, E., H., GRIGOLEIT, H., C. Unexpected Circumstances in European Contract Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2011, s Mluví se též o tzv. lidové efektivnosti; blíže in RICHTER, T. Insolvenční právo, 2008, s Z dikce zákona se podává, že jde o plnění dluhu, tj. nikoli jen plnění předmětu smlouvy. Plněním zde tak bude i povinnost převzít, povinnost zaplatit apod. V opačném případě by nebylo souladné s částí hypotézy (...) snížením hodnoty předmětu plnění (...), z čehož lze dovodit, že dotčenou stranou může být právě i ten, komu se má plnit předmět smlouvy. 6/2014 5

8 Statû ly průběhu plnění druhou stranou (přímo, anebo s využitím třetí osoby).7 Je pak otázkou, která strana může nést riziko skutečně efektivně, tj. s menšími náklady. Dle mého tedy z uvedeného zobecnění bude platit výjimka, jež by ale měla být v konkrétním případě prokázána.8 Jedním z důvodů, proč jsou uzavírány smlouvy, je sdílení rizika mezi kontrahenty.9 Norma vyvěrající z 1765 odst. 1 obč. zák. tedy přenáší riziko částečně. K tomuto se přikláním z toho důvodu, že navazující 1766 odst. 1 hovoří přednostně o obnovení rovnováhy práv a povinností stran. Lze se tedy domnívat, že nejde o přenesení rizika v plné podobě, ale o jeho sdílení. I zde samozřejmě platí uvedené ohledně efektivního nesení rizika. Nicméně v tomto případě již nelze hovořit o běžném riziku,10 které je obvykle spojeno s plněním závazku ze smlouvy. Přepnutí se do stavu A via převzetí nebezpečí změny okolností ( 1765 odst. 2) pak znamená plné přenesení rizika. Nicméně toto dle mého neplatí bez výjimky, jak jsem naznačil již v úvodu. Mám za to, že zde existuje takové riziko (takové změny okolností), které nelze převzít podle 1765 odst Dále se tedy podívejme, která rizika budou eliminována z dispozice kontrahentů a z jakých důvodů. Ještě si ale připomeňme, že se pohybujeme v rovině smluvních závazků, kde platí zásada autonomie vůle kontrahentů. Na toto poukazuje i sám zákonodárce v 1725: V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Jak ovšem vidíme, princip autonomie vůle není bezbřehý, kdy jeho limity jsou dány právním řádem (zejména principy, na kterých právní řád stojí). Nepřevezmeš, co nepoznáš: korektiv omezené racionality Prvním limitem v otázce převzetí nebezpečí změny okolností je dle mého omezená racionalita kontrahentů. Jak podává Ludwig von Mises, lidské jednání je nutně jednáním racionálním, avšak lidský rozum není neomylný a člověk ve volbě a použití prostředků velmi často chybuje.12 Téma 7 Tato kontrola může spočívat v přímém dohledu nad průběhem (sledování vývoje okolností a včasná minimalizace rizika), anebo v preventivních krocích v podobě pojištění. 8 Patrně lze uvažovat, že toto zobecnění můžeme označit za vyvratitelnou domněnku a břemeno tvrzení a důkazu položit na druhou stranu. 9 Blíže in SHAVELL, S. Foundations of Economic Analysis of Law. Cambridge-London: The Belknap Press of Harvard University Press, 2004, s URIBE, R., M. The Effect of a Change of Circumstances on the Binding Force of Contracts: Comparative Perspectives. Cambridge: Intersentia, 2011, s Resp. některá nebezpečí změny okolností nelze převzít obecně, tj. i v případě speciálních ustanovení, budou-li tato převzetí nebezpečí změny okolností připouštět (např. pro svou dispozitivnost). omezené racionality je již obsáhle zpracováno předními ekonomicko-právními mysliteli, a proto se zde pouze stroze odkáži na dnes již obecně platné závěry, že člověk je ve své racionalitě omezen; zejména je pak omezen svými emocemi a svými kognitivními schopnostmi.13 K omezené rozumové schopnosti osoby pak přiběhl i zákonodárce v 4 odst. 1 obč. zák., když vyvratitelně presumoval, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností ažetokaždý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Touto domněnkou, že člověk je průměrně znalý a schopný, vlastně vytvořil novou kategorii člověk obvyklý.14 Tento obecný princip průměrné racionality se in concreto projevuje i v 1765 odst. 1 v rámci požadavku na rozumný předpoklad,15 který stojí vedle požadavku na vědomost.16 V defaultním stavu B se tak zákonodárce spokojí s průměrným poznáním budoucna ze strany dotčeného kontrahenta (jinými slovy, v 1765 odst. 1 obč. zák. se říká, že člověk obvyklý nemusí předpokládat více než s běžnou péčí a opatrností). Vedle člověka obvyklého dále zákonodárce počítá s člověkem odborně znalým a pečlivým, neboli člověkem povolaným.17 Od tohoto již nelze očekávat onu obvyklou rozumnost, ale je na něho kladen požadavek vyšší míry pečlivosti a znalosti. V zásadě však i zde musíme počítat s omezenou racionalitou, neboť daný požadavek směřuje do oblasti, v níž je tento člověk odborníkem.18 Co tedy omezená racionalita znamená pro institut změny okolností, resp. pro převzetí nebezpečí změny okolností? Jednoduše řečeno, bude platit, že nemůžeme převzít riziko, které neumíme poznat. O tomto judikoval ještě Nejvyšší soud ČSR, když podal, že převzetím rizika změny okolností nejsou dotčeny změny, které nelze rozpoznat ani při největší bedlivosti a při nejbystřejší předvídavosti.19 Je sice 12 MISES, L. Human Action: A Treatise on Economics. Auburn: Ludwig von Mises Institute, 1998, s. 118 a násl. 13 EPSTEIN, R., A. Behavioral Economics: Human Errors and Market Corrections. University of Chicago Law Review, 2006, vol. 73, s Text zákona mluví o každé svéprávné osobě, přičemž svéprávností je nadána toliko osoba fyzická. Mám však za to, že uvedenou domněnku musíme vztáhnout i k právnické osobě, jež pak rozumnost odvozuje od fyzických osob, které jsou v ní, resp. tuto zastupují (srov. 151 obč. zák.). 15 Srov.: (...) změnu nemohla rozumně předpokládat (...). Kategorie předpokladu je pak zřejmě kvalitativně nižší než kategorie vědomosti, jak je tato dána v 4 odst. 2 obč. zák. 16 Srov.: (...) se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou (...). Zde již vidíme napojení na 4 odst. 2 obč. zák obč. zák. 18 Srov. (...) přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu (...). 19 Nejvyšší soud ČSR, Rv I 1178/23, (Vážný 3173): Strany předpokládaly za tehdejších mírových a spořádaných poměrů, že poměry ty se podstatně nezmění, a tento předpoklad vedl je také k tomu, že do smlouvy pojaly doložku o nezměnitelnosti 6 6/2014

9 Statû peněžních dávek. Správně uvedeno jest již v žalobě a správně usuzovaly oba nižší soudy, že smluvní strany tehdy, roku 1912, ani při největší bedlivosti a při nejbystřejší předvídavosti nemohly se nadíti, že dojde k válce, jaké úžasné převraty válka do hospodářských poměrů přivede a jaké stoupnutí cen všech životních potřeb, zejména i zemědělských plodin za následek míti bude. O tom netřeba šířiti slov. 20 Shodně srov. důvodovou zprávu: Navržená úprava nebrání stranám ujednat si něco jiného a výslovně zdůrazňuje, že převzetí rizika změny okolností některou ze stran vylučuje její právo domáhat se změny závazku. 21 TALEB, N. Černá labuť: následky vysoce nepravděpodobných událostí. Praha: Paseka, 2011, s Rozsah obecné doložky dle mého bude dán sice nepředvídanými změnami, ale zároveň změnami předvídatelnými (poznatelnými). pravdou, že toto rozhodnutí vychází z právní úpravy, jež výslovně neznala dovolení převzetí nebezpečí změny okolností, jak činí občanský zákoník, avšak pro tuto odlišnost dle mého názoru nelze odepřít aplikaci uvedených závěrů. Soud v daném nekonstatoval neplatnost převzetí rizika obecně, ale nemožnost převzetí vysoce nepoznatelného rizika. Navíc je třeba zohlednit, že 1765 odst. 2 obč. zák. je vlastně nadbytečný (jde o explicitní dovolení), když norma vyvěrající z odst. 1 tohoto ustanovení je svou povahou dispozitivní.20 Nastíněný směr o nemožnosti průchodu autonomie vůle tam, kde stojí překážka limitovaného poznání, lze pozorovat i na jiných místech občanského zákoníku. Např. dle 2372 odst. 1 platí, že autor může poskytnout oprávnění k výkonu práva užít autorské dílo jen způsobem, který je v době uzavření smlouvy znám; k opačnému ujednání se nepřihlíží. O jaké změny se tedy v daném případě jedná? Myslím, že vhodné je přijmout a na dané aplikovat teorii tzv. černých labutí. Nassim Taleb21 vymezuje černé labutě jako vzácné, mimořádně významné aretrospektivně (avšak nikoli prospektivně) předvídatelné. Jinými slovy, černé labutě jsou události, které se vyskytují velice vzácně. Pokud se ale vyskytnou, pak mají zásadní význam. Jejich hlavní vlastností je jejich absolutní nepředvídatelnost (tj. retrospektivní vysvětlitelnost). Mezi černé labutě Taleb řadí např. události 11. září 2001, první světovou válku či rozšíření internetu. Jejich podstatou tedy je jednak uvedená retrospektivní předvídatelnost, a dále pak i zásadní dopad na jejich okolí. Z uvedeného soudím, že smluvní strana na sebe nemůže převzít takovou změnu okolností, kterou nemůže i při plné racionalitě rozpoznat. Toto tedy logicky platí pouze pro obecné doložky o převzetí nebezpečí změny okolností, kdy se pouze konstatuje, že daná smluvní strana přebírá riziko změny, aniž by se blíže vymezila okolnost, jež se má změnit. A priori nelze odmítnout platnost takových doložek, nelze jim však přisuzovat široký rozsah, tj. nelze v takových případech připustit extenzivní výklad.22 Obdobné platí, bude-li ujednáno, jak se změna projeví, ale samotná změna opět nebude výslovně uvedena. I zde dle mého musíme setrvat na uvedeném závěru, neb kontrahent sice vymezil dopad změny, ale neprojevil svou vědomost o pravděpodobnosti dané změny. Uzavírám tedy, že chtějí-li smluvní strany dohodnout převzetí nebezpečí změny okolností, mají tyto okolnosti co nejpřesněji vymezit, a nikoli ponechávat smlouvu v tomto bodě neúplnou. Nepřevezmeš, co neuneseš: korektiv efektivity Efektivně tedy nese riziko ten, kdo tak činí s nižšími náklady. V případě změny okolností, zakládající hrubý nepoměr v právech a povinnostech smluvních stran, se pak riziko rozloží mezi tyto smluvní strany. Převzetím nebezpečí změny okolností se však takové rozložení ruší a přesouvá se opět na dotčenou stranu. Do konfliktu se zde dostává princip autonomie vůle (co chceme, to si dohodneme) a princip spravedlivého uspořádání vztahu. Obecně jistě dostane přednost autonomie vůle, neb jinak by převzetí rizika bylo absolutně vyloučeno. Navíc občanský zákoník generálně nezakazuje vzdání se práv, která mají vzniknout teprve v budoucnu, tj. ani vzdání se práva na obnovení jednání o smlouvě. Převzetí nebezpečí změny okolností je svou podstatou aleatorním závazkem; funkčně se pak blíží pojištění.23 Úplné nesení rizika může být efektivní jen tehdy, pokud ten, kdo jej nese, není tímto nesením zatížen zcela bezdůvodně. Důvodem zde přitom může být právě možnost dotčené strany toto riziko lépe vstřebat (např. rozložením mezi další subjekty), anebo motivace v podobě zvýšení zisku, pokud strana riziko převezme v plném rozsahu (např. zvýšení kupní ceny v případě dodávek zboží přes rizikové území apod.). Absence ekonomického důvodu nesení rizika by dle mého měla vést k úvaze o neplatnosti jeho převzetí; otázkou ale je, zda absolutní, anebo relativní. Domnívám se, že se nemůže jednat o neplatnost relativní, neb: a) tato je toliko k námitce dotčené strany ( 586 obč. zák.) a b) nemůže se jí dovolat ten, kdo tuto neplatnost způsobil ( 579 obč. zák.). Převzetí nebezpečí změny okolností, jež způsobí extrémní zatížení dotčené strany, se nutně děje s vědomím a porozuměním této strany Pro závazky z odvážných smluv se ve smyslu 2757 institut změny okolností dle 1764 a násl. nepoužije. To však proto, že podstatou odvážných smluv je jednostranné nesení rizika, nikoli jeho rozložení. Taková konstrukce je ale možná jen tehdy, kdy strana nesoucí riziko, toto riziko umí efektivně rozložit; u pojištění na základě principu solidarity ostatních pojištěných. Zároveň si nelze nevšimnout upozornění P. Trimarchi, že princip pojištění (v obecné rovině) spočívá v agregaci rizik, která jsou homogenní a nekorelační; blíže in TRIMARCHI, P. Commercial Impracticability in Contract Law: An Economic Analysis. International Review of Law and Economics, 1991, č. 11, s /2014 7