Státní závěrečná zkouška Občanské právo hmotné

Transkript

1 Státní závěrečná zkouška Občanské právo hmotné zdroj: sebrané spisy ze ZČU a UK - přepracováno pro uživatele webu gitt.pise.cz 1

2 Zkušební okruhy z občanského práva hmotného ke státní zkoušce 1. Soukromé právo v systému práva. Soukromé a veřejné právo. Systém soukromého práva. 2. Základní principy soukromého a občanského práva. Pojem a předmět občanského práva. 3. Fyzické osoby. 4. Ochrana osobnosti. 5. Právnické osoby. 6. Zastoupení. 7. Právní skutečnosti (pojem a druhy), domněnky, fikce. 8. Právní úkony a jejich náležitosti. 9. Druhy, obsah a výklad právních úkonů. 10. Právní následky vadných právních úkonů. 11. Jiné právní skutečnosti než právní úkony. 12. Promlčení a prekluze. 13. Předmět subjektivních práv a povinností (věci, práva, jiné majetkové hodnoty, byty a nebytové prostory). 14. Subjektivní práva a povinnosti a jejich ochrana. 15. Věcná práva. 16. Vlastnické právo (pojem, obsah, ochrana). 17. Výkon a omezení vlastnického práva. 18. Nabývání vlastnického práva. 19. Vlastnictví bytů a nebytových prostor. 20. Držba a detence. 21. Spoluvlastnictví. 22. Společné jmění manželů. 23. Zástavní právo. 24. Zadržovací právo. 25. Věcná břemena. 26. Zápisy do katastru nemovitostí a zásady, které je ovládají. 27. Pojem závazkového práva a jeho místo v soukromém právu. 28. Vznik závazkových právních vztahů. 29. Subjekty závazkových právních vztahů a jejich pluralita. 30. Druhy závazkových právních vztahů. 31. Třídění občanskoprávních smluv, smlouva o smlouvě budoucí a smlouva ve prospěch třetího. 32. Proces uzavírání smluv. 33. Spotřebitelské smlouvy. 34. Změny závazků v subjektech. 35. Změny závazků v obsahu. 36. Zajištění závazků (obecně). 37. Ručení. 38. Smluvní pokuta, dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, uznání dluhu. 39. Zánik závazků (obecně). 40. Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku na základě jednostranného právního úkonu. 41. Zánik závazků na základě dvoustranného právního úkonu a na základě události. 42. Smlouvy o převodech vlastnictví. 43. Vedlejší ujednání v kupní smlouvě. 44. Prodej zboží v obchodě. 45. Smlouva o dílo. 46. Půjčka, výpůjčka, nájem. 47. Nájem bytu. 48. Smlouvy o přepravě. 49. Smlouva příkazní a zprostředkovatelská. 50. Smlouva o sdružení. 51. Jednatelství bez příkazu, veřejná soutěž a veřejný příslib. 52. Pojem a druhy civilní odpovědnosti. 53. Odpovědnost za škodu obecná. 54. Způsob a rozsah náhrady škody. 55. Zvláštní případy odpovědnost za škodu. 56. Bezdůvodné obohacení. 57. Předpoklady dědění. 58. Dědění ze závěti. 59. Dědění ze zákona. 60. Nabytí dědictví a ochrana oprávněného dědice. 61. Manželství (vznik, zánik, neplatnost). 62. Určení rodičovství. 63. Rodičovská zodpovědnost a výchovná opatření. 64. Osvojení a náhradní rodinná péče. 65. Výživné. 2

3 1. Soukromé právo v systému práva. Soukromé a veřejné právo. Systém soukromého práva. 1.1 Soukromé právo v systému práva Od roku 1989 je v našem právním řádu opět přijímána koncepce systemizace práva, založená na diferenciaci práva soukromého a veřejného práva. Existence těchto dvou základních systémových pilířů kontinentálního právního systému byla v našich podmínkách dlouho odmítána. Přesto zůstaly zachovány a naopak doznaly značného rozpracování. Rozhodující kritérium, odlišující dnes vzájemně právo soukromé a veřejné, je metoda právní regulace. Za metodu je dnes považován legislativně technický způsob, jímž stát zajišťuje prosazování jednotlivých skupin zájmů prostřednictvím právních norem. Každé z velkých skupin právních vztahů je přiřazována vlastní metoda. Soukromoprávní metoda je obecně charakterizována jako rovnost subjektů a legislativně vyjádřena v 2 odst. 2 obč. zák. Soukromoprávní metodě přísluší i základní právní nástroj, jímž je realizována, a kterým je smlouva. Soukromé a veřejné právo nebylo nikdy vzájemně odděleno s určitou přesností a definitivností. Mezi soukromoprávní odvětví se však zařazují nejčastěji občanské právo, právo obchodní, právo pracovní, právo rodinné, právo autorské a vynálezecké, mezinárodní právo soukromé a procesní. 1.2 Právo veřejné a soukromé Objektivní právo se podle kontinentálního pojetí, které je užíváno i v České republice, člení na právo veřejné a právo soukromé. Obdobné dělení se týká i subjektivních práv, proto hovoříme např. o subjektivním veřejném právu. Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často mohou vznikat spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Charakteristickým znakem veřejného práva je, že právní vztahy jím upravené jsou asymetrické a nerovné (vrchnostenské), odpovídající vztahu stát občan. Typickým veřejným právem je právo na sociální zabezpečení sociální dávky může požadovat pouze fyzická osoba, jsou vypláceny ze státního rozpočtu a o jejich výši rozhoduje příslušný správní úřad ve správním řízení rozhodnutím, jež je správním aktem. Není-li občan s rozhodnutím správního úřadu spokojen, může požádat o jeho přezkoumání soud, který o jeho návrhu rozhodne ve správním soudnictví. Naproti tomu soukromoprávní vztahy charakterizuje symetrie a rovnost účastníků. Příkladem je právo na náhradu škody nebo právo na mzdu za vykonanou práci. V řízení o takovém nároku jsou obě strany v rovnoprávném postavení, žádná z nich není oprávněna něco druhé straně autoritativně nařizovat, a v případě sporu rozhoduje soud v občanskoprávním řízení. Kontravalence veřejného a soukromého práva se promítá i do charakteru příslušných právních předpisů: zatímco veřejnoprávní předpisy (např. trestní zákon) obsahují vesměs kogentní právní normy, od nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní předpisy (typicky občanský zákoník) obsahují z větší části dispositivní právní normy, které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany jinak, než stanoví zákon, má tato dohoda před zákonem přednost. Problém při rozlišení soukromého a veřejného práva se může projevit i jako kompetenční spor mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví. V ČR v případě sporu o to, zda předmět řízení má povahu soukormoprávní nebo veřejnoprávní, rozhoduje zvláštní senát zřízený zákonem č. 131/2002 Sb Systém soukromého práva Občanské právo je jednak součástí vyššího celku právního řádu ČR (tj. práva soukromého a veřejného a celého právního řádu), jednak je dále členěno na části různého stupně obecnosti. Tyto jednotlivé úrovně členění právního řádu jsou vzájemně diferencovány podstatnými nebo méně podstatnými diferenciačními znaky, ale současně se jednotlivé úrovně členění právního řádu vyznačují skupinou společných, jednotících znaků. V tomto smyslu je občanské právo součástí právního systému vyššího řádu a současně tvoří samo systém, složený z obecné části, tj. společných ustanovení platných pro všechny občanskoprávní vztahy a z části zvláštní, do níž jsou zařazeny jednotlivé vnitřně jednotné skupiny občanskoprávních vztahů. 3

4 Do obecné části občanského práva náleží základní a obecné instituty: vymezení pojmu občanského práva, předmětu, metoda právní regulace, obvykle i zásady občanského práva, jakož i prameny občanského práva. Jako ucelená část sem patří základní otázky občanskoprávních vztahů, včetně jejich prvků, kterými jsou osoby, předmět občanskoprávních vztahů a obsah. Do této části je řazena i obecná úprava zastoupení. Obecná část zahrnuje i obecné otázky občanskoprávních skutečností, zejména občanskoprávních úkonů, resp. smluv. Zvláštní část občanského práva zahrnuje tyto významné skupiny občanskoprávních vztahů: a) věcná práva, k nimž patří vlastnické právo, držba a věcná práva k cizí věci, b) závazková (obligační) práva, která se dále člení na závazky z právních úkonů a závazky z protiprávních úkonů (občanskoprávní delikty). První skupina zahrnuje jednak obecná ustanovení o závazcích a dále jednotlivé typy závazkových vztahů, c) dědické právo zahrnuje skupinu norem upravujících způsob přechodu práv a povinností zemřelé fyzické osoby na její právní nástupce, d ) práva k nehmotným statkům se váží na společnou charakteristiku předmětu těchto vztahů, kterou je jejich nehmotná povaha (Nehmotné statky a práva k nehmotným statkům). Patří sem práva na ochranu osobnosti a práva na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti člověka (právo autorské, vynálezecké a práva obdobná). Vzhledem ke složitému vývoji, který prodělala právní úprava občanského práva od vydání jejího základního předpisu občanského zákoníku, tj. od roku 1964, současná systematika občanského zákoníku neodpovídá podanému systému občanského práva, který je výsledkem vědecké abstrakce a zobecnění staletých zkušeností formování odvětví občanského práva. 4

5 2. Pojem a předmět občanského práva, zásady Pojem občanského práva - české právo se třídí na právo veřejné a právo soukromé, čemuž se říká dualismus práva veřejného a soukromého o toto dělení má svůj historický původ v římském právu o zde se rozlišovalo ius publicum, týkající se věcí římského státu, a ius privatum, směřující ku prospěchu jedinců - převládají teorií rozlišení na právo veřejné a soukromé je teorie organická o ta spatřuje kritérium v charakteru subjektu právního vztahu o stane-li se subjekt subjektem právního vztahu nezávisle na svém charakteru veřejného svazu, resp. nezávisle na svém členství ve veřejném svazu, jde o pr. soukromé - dalším kritériem rozlišování veř. a soukr. práva spočívá v charakteru vzájemného vztahu jeho účastníků o pro právo veřejné je příznačná nerovnost subjektů, tedy vztah nadřízenosti a podřízenosti, popř. možnost jednoho subjektu druhému ukládat povinnosti, popř. jednostranně zakládat práva. hl. význam v oblasti veř. práva mají autoritativní právní akty orgánů veřejné moci (správní akty) o pro soukromé právo je příznačná rovnost subjektů (jejich rovné hmotněprávní postavení). tato rovnost je pro obor občanského práva výslovně vyjádřena v 2 odst. 2 -> V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení rovnost subjektů právního vztahu spočívá v tom, že: a) žádný subjekt nemůže druhému uložit povinnost nebo jednostranně uložit právo ( 53 odst. 8) b) vznikne-li mezi subjekty pr. vztahu neshoda, nemůže ji jeden ze subjektů rozhodnout bez dohody s druhým (nemo iudex in causa sua) nutno obrátit se na soud mohou se však dohodnout, že jeden bude jednat na základě smlouvy podle závazných pokynů druhého (typicky smlouva pracovní nebo příkazní) zásada rovnosti implikuje autonomii vůle subjektů je na uvážení, iniciativě a rozhodnutí každého, zda vezme na sebe nějakou povinnost nebo se stane subjektem nějakého práva autonomie vůle mívá však své meze např. kogentní normy ( 2 odst. 3) o právo soukromé se třídí na jednotlivá právní odvětví základním pilířem je právo občanské a obchodní; obě jsou kodifikované v ObčZ v jejich vzájemném vztahu tvoří obč. právo a obč. zákoník obecné soukromé právo a obecný soukromoprávní předpis s podpůrnou působností pro obchodněprávní vztahy. Pojem - občanské právo je soubor právních pravidel, která: vymezují osobní a majetkový status subjektů (osob), upravují základní vlastnické poměry ve společnosti, právní principy, kterými se řídí fyzické a právnické osoby ve svých vzájemných osobních a majetkových vztazích založených na vzájemně rovném postavení, jakož i právní prostředky vzniku, zániku a změny práv z těchto vztahů. Dualismus práva veřejného a soukromého: Za minulého režimu se toto dělení nepoužívalo, nyní se k němu opět navracíme. Pochází již z římského práva. Veřejné právo (správní, ústavní, trestní a procesní) rozhodující právní akty orgánů veřejné moci (správní akty, úřední rozhodnutí, ). Veřejný zájem převažuje nad zájmem soukromým. Jeden účastník právního vztahu vystupuje vůči druhému z pozice veřejné svrchované moci. Soukromé právo (občanské, obchodní, pracovní, rodinné, práva duševního vlastnictví autorské právo a mezinárodní právo soukromé) je založeno na rovnosti účastníků ( 2 odst. 2 ObčZ): nelze jednostranně jinému účastníku ukládat povinnosti, nebo zřizovat práva, konflikty nelze rozhodovat bez dohody s druhým spory řeší soud, 5

6 autonomie vůle sám si rozhoduji, zda se zavážu, nebo na sebe vezmu nějaké oprávnění. Teorie rozlišování práva veřejného a soukromého: - zájmová (Ulpianova) teorie právo soukromé respektuje míru svobody jednotlivce, právo veřejné je zaměřeno na ochranu věcí veřejných, rozlišení se provádí podle zájmu, který převažuje, - mocenské hledisko buď jde o vztahy nadřízenosti a podřízenosti, nebo rovnosti, které se vyznačují těmito vlastnostmi: 1. nelze jednostranně uložit povinnost, 2. nemo iudex in causa sua, 3. čtveřice vzájemnosti práv a povinností (do ut des, do ut facias, facio ut des, facio ut facias), 4. dovoleno vše, co není zakázáno, - organická teorie (teorie subjektů) rozhodující pro rozlišení, zda jde o právo soukromé nebo veřejné je členství ve veřejném svazu ; jestliže se alespoň jeden subjekt právního vztahu stal jeho subjektem z důvodu výkonu funkce veřejného svazu anebo z důvodu svého členství ve veřejném svazu, jde o právo veřejné; stal-li se subjektem právního vztahu nezávisle na svém charakteru veřejného svazu, jde o právo soukromé. Hybridní prvky v soukromém právu: Vždy ovšem zůstanou sporné případy, kdy nepřeváží ani jedno z možných řešení. Existují i sporné případy např. co právo sociálního zabezpečení? Je právem soukromým nebo veřejným nebo náleží do obou? Mnoho veřejnoprávních prvků nacházíme také v pracovním či obchodním právu. Občanské právo obecné je právem podpůrným ve vztahu k ostatním odvětvím soukromého práva. Pokud jsou některé soukromoprávní otázky řešeny speciálním zákonem, pak se občanského práva obecného (zejména ObčZ) užije subsidiárně. Viz např. 1 odst. 2 ObchZ. Na druhou stranu např. ZPr užití ObčZ vylučuje. Předmět občanského práva Předmět úpravy OPH ( 1 odst. 2 ObčZ): Občanské právo hmotné upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osobnosti, pokud tyto vztahy neupravují jiné zákony. Patří sem i osobnostně majetkové vztahy vyplývající z tvůrčí duševní činnosti (autorské právo). OPH se však vztahuje pouze na takové vztahy, ve kterých mají účastníci rovné postavení, jde o vztahy tržní ( 2 odst. 2 ObčZ). Předmět OPH je vymezen jednak: pozitivně v 1 odst. 2 ObčZ, a jednak negativně subsidiární užití občanského práva obecného na vztahy, které nejsou upraveny jinými soukromoprávními normami. Vnitřní členění OPH: obecná část (včetně rodinného práva), absolutní práva majetková (vlastnické právo, věcná práva k věcem cizím), relativní práva majetková (obecná ustanovení o závazcích, závazkové právo smluvní a deliktní), práva k nehmotným statkům, dědické právo. Struktura soukromého práva - soukromé právo se skládá z několika právních odvětví, které lze seskupit do 3 skupin: a) obecné právo soukromé, tedy občanské právo pramenem je občanský zákoník (z. č. 40/1964 Sb) b) zvláštní soukromá práva, platící jen pro určité skupiny osob nebo pro zvláštní vztahy určitých oblastí života, tedy (obchodní právo, pracovní právo, rodinné právo) - občanské právo se k těmto projevuje podpůrností (subsidiaritou), tzn. že všude tam, kde některou speciální soukromoprávní otázku neřeší některý právní předpis uvedených odvětví, použije se subsidiárně obecný předpis pr. občanského c) mezinárodní právo soukromé, základem je zákon o Mezinárodním právu soukromém a procesním, jenž se zaměřují na soukromoprávní vztahy s cizím subjektem 6

7 Struktura občanského práva 1) práva věcná (právo vlastnické, věcná práva k věci cizí iura in re aliena) 2) právo závazkové (právo smluvní ex contractu, právo mimosluvní ex delicto) 3) právo dědické 4) právo na ochranu osobnosti, neboli ryze práva osobní neboli všeobecná práva osobnostní (právo na život, čest a důstojnost,zdraví, svobodu, jméno, soukromí ) 5) práva duševního (intelektuálního) vlastnictví včetně práv průmyslového vlastnictví (práva k individuálním výsledkům tvůrčí činnosti např. právo autorské; práva průmyslová k výsledkům tvůrčí činnost postrádající individuální povahu např. práva k vynálezům, průmyslovým právům a zlepšovacím návrhům, ) - práva sub 4) a sub 5) jsou v části literatury široce označována jako práva k nehmotným statkům Prameny občanského práva - pramenem občanského práva jsou pr. normy, které upravují spol. vztahy tvořící předmět občanského práva o předmět obč. práva je stanoven mj. 1 odst. 2 ObčZ, kde se stanoví: Občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. o občanskoprávní předpisy upravují i některé další vztahy (viz 1 odst. 3 ObčZ) o předmětem občanského práva jsou takové vztahy, kde účastníci mají rovné postavení ( 2 odst. 2) - v ČR jsou právní normy vyjadřovány ve formě (písemných) právních předpisů o právní předpis můžeme definovat jako autentické a formalizované sdělení právních norem jejich adresátům v psané podobě - právní normy (právní předpisy) mají různou právní sílu, jejichž základní a nejvyšší úroveň tvoří zákona, které mají dvě úrovně, a to: 1. Zákony ústavní v čele ústavního pořádku je Ústava ČR č. 1/1993 Sb. a Listina ZPS č. 2/1993 Sb. - ty jsou nejvyšším stupněm právní síly 2. Zákony zákony obyčejné a zákoníky; tvoří těžiště právního řádu - zákl. pramenem obč. práva je občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. - na základě zákona a v jeho mezích je možno vydávat odvozené (derivativní) pr. předpisy, které se též nazývají podzákonné předpisy či prováděcí předpisy (provádějí ustanovení zákona) o nařízení vlády k provedení zákonů o pr. předpisy vydávané ministerstvy, jinými úřady a orgány územní samosprávy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny podle čl. 79 odst. 2 Ústavy o Ústava připouští, aby obecně závazné vyhlášky (lokální pr. předpisy) vydávala zastupitelstva územních samosprávných celků (čl. 104 odst. 3) ÚSTAVA - byla pojata jako tzv. organický zákon, který se zabývá většinou jen strukturou st. orgánů, jejich působností apod., zatímco občanského práva se nedotýká - některá zákl. ustanovení upravující v širokých obrysech občanskoprávní, resp. soukromoprávní vztahy, obsahuje Listina: o čl. 11: právo každého vlastnit majetek, rovnost vlastnictví, vlastnictví zavazuje (zákaz zneužití vlastnického práva na újmu jednotlivce nebo obecného zájmu) - zákaz výkonu vlastnického práva ke škodě lidského zdraví, přírody, ŽP. - vyvlastnění je možné ve veř. zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Dědění se zaručuje. o čl. 2 odst. 3: každý může činit, co není zákonem zakázáno 7

8 o čl. 26 odst. 1: právo podnikat a provoz. jinou hosp. činnost - základ smluvní autonomie spolu s čl. 2 o čl. 6: právo na život o čl. 7: nedotknutelnost osoby a jejího soukromí o čl. 10: základní lidská práva jako lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a jméno, právo na soukromí o čl. 34 odst. 1 základ pro tvůrčí duševní činnosti MEZINÁRODNÍ SMLOUVA - podle čl. 10 Ústavy (ve znění po novelizaci úst. zák. č. 395/2001 Sb.) jsou součástí pr. řádu všechny vyhlášené mez. smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána - mezinárodní smlouva (splňující požadavky v čl. 10) se tak stává pramenem vnitrostátního práva - jestliže se vyskytne nesoulad mezi zákonem a MS, použije se MS - úst. zákon č. 395/2001 Sb. zrušil stav, v němž bezprostřední účinky byly přiznány pouze MS o LPZS - významné MS upravující LPZS: o Úmluva o ochraně LPZS č. 209/1992 Sb., Mezinárodní pakt o hosp., soc. a kulturních právech o Úmluva o právech dítěte, Evropská úmluva o LP a biomedicíně - větší význam než obč. právu mají mezinárodní smlouvy v mezinárodním právu soukromém, obchodním a rodinném OBČANSKÝ ZÁKONÍK - občanský zákoník upravující materii občanského práva je označován jako kodex o tato úprava je vhodná proto, že poskytuje možnost ucelené úpravy s vědecky podloženou systematikou o kodex je sjednocujícím prvkem a umožňuje specifickou úpravu dílčích institutů o základním kodexovým úpravám je poskytována i tradičně potřebná solemnita a vážnost - platný obč. zákoník je mnohokrát novelizován, je velmi neuspořádaný a nepřehledný o sled paragrafů a čísel byl zákonem č. 509/1991 Sb. přerušen o byla přidána četná ustanovení pod lomenými čísly, dále byly zrušeny třetí, čtvrtá a pátá o významnou úpravu spotřebitelských smluv zakotvil obč. zákoník pod vlivem evr. komunitárního soukromého práva zákonem č. 135/2002 Sb., který vložil také do 58 až 65 upravil ochranu spotřebitele při uzavírání smluv o užívání budovy nebo její části na časový úsek (tzv. time-sharing) o zákon č. 136/2002 Sb. upravil aspekty prodeje spotřebního zboží a záruk na spotřební zboží. o zákon č. 37/2004 Sb. nově upravil pojistnou smlouvu jako finanční službu a zároveň pr. důvod vzniku soukr. smluvního pojištění nyní už je zvláštní zákon o pojistné smlouvě. OSTATNÍ PRAMENY OBČANSKÉHO PRÁVA - platné právo je právo psané, a to výlučné právo psané (lex scripta) - teoreticky neuznává žádný jiný pramen práva než formálně publikovanou psanou pr. normu - neuznává proto za pramen ani právo soudcovské, ani obyčejové - tím, že se uznává jen právo psané, mohou vznikat tzv. mezery v zákoně o pro jejich vyplňování si systém výlučně psaného práva vypomáhá výkladem (interpretací) o někdy ovšem jde o výklad, který skutečný obsah pr. normy překračuje, a tím tyto pr. normy ve skutečnosti dotváří o v tomto smyslu je výklad sám někdy právotvorný 1. Zvláštní zákony - občanský zákoník je základním pr. předpisem obč. práva a zároveň obecným pramenem práva soukromého - úplná koncentrace však není nejen možná, ale není ani praktická - obč. zákoník proto neobsahuje specifickou pr. úpravu spol. vztahů spojených s výsledky tvůrčí lidské činnosti a odkazuje na zvláštní zákony 8

9 o autorský zákon č. 121/2000 Sb., zák. o ochraně průmyslových vzorů č. 2007/2000 Sb. o zákon o vynálezech a zlepšovacích návrzích č. 527/1990 Sb. o zákon o užitných vzorech č. 478/1992 Sb., ochraně topografií polovodič. výrobků č. 529/1991 Sb. - v některých oblastech obč. práva platí vedle obecných ustanovení obč. zákoníku i zvláštní specifické zákony (např. o vlastnictví bytů, o nájmu a podnájmu nebytových prostor, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) - s občanským právem dále souvisí i některé další pr. předpisy, které mají důležitý význam i pro právo občanské (např. zákon, kterým se upravují zápisy vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Tento zákon má význam pro vznik, změnu a zánik vl. práva k nemovitostem a jiným věcným právům týkajícím se nemovitostí (věcná břemena, ). 2. Rozhodnutí soudů (judikatura) 3. Obyčej - český soud nesmí odmítnout rozhodnutí pro neúplnost či nejasnost práva. I v takovém případě si musí pomoci výkladem o tento výklad však nezávazně působí jen mezi stranami sporu o teoreticky nepůsobí tedy rozsudky soudů jako precedent, tj jako závazná norma pro obdobné případy v budoucnosti o Pro precedent je totiž platí, že zavazuje jako pr. norma jak soud, který jej vydal, tak i soudy nižší - je-li rozhodnutí publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, působí jako by se o pramen práva jednalo - z hlediska sociologického u nás existuje soudcovské právo, ačkoli soudní rozhodnutí z hlediska právního pramenem práva nejsou. - ve společnosti, v pr. teorii i v pr. praxi se v současné době naléhavě volá po ustálenosti (konstantnosti) judikatury, tj. po naplnění požadavku, aby jedna a táž pr. otázka byla, i když je řešena různými soudy, rozhodována a odůvodňována shodně - i když judikatura soudů není pramenem práva, představují rozhodnutí soudů, zejména odvolacích vrchních soudů, Nejvyššího soudu ČR, významnou autoritu dotvářející normy obč. práva - podobná je situace i u rozhodnutí Ústavního soudu o o individuální stížnosti pro porušení Ústavou či Listinou zaručených práv FO a PO rozhoduje Ústavní soud v kontradiktorním řízení o i o tomto rozhodnutí platí, že je závazné pro strany sporu o normativní sílu mají ty nálezy Ústavního soudu, pokud ruší nějaký zákon - není pramenem práva - je třeba však odlišovat prostý obyčej od obyčeje právotvorného, jakožto součásti zvykového práva - ke vzniku obyčeje je nutný: usus longaevus (dlouhodobé zachovávání obyčejů) a opinio necessitatis (přesvědčení o tom, že obyčej vytváří právo) - je možné, že zákon někde sám odkáže na určitou zvyklost o pramenem práva ale není v tomto případě odkazovaná zvyklost, ale zákon, který na ni odkazuje o to činí např. obchodní zákoník, který aplikaci obchodních zvyklostí stanoví v 1 4. Dobré mravy - jsou souborem pravidel chování, které ukládá společenská morálka v určité době a na určitém místě - dobré mravy ve společnosti vytvářejí normu chování, se kterou je chování ostatních subjektů poměřováno a posuzováno (vychází se jen z mravů a chování dobrých lidí) - o tom, co je v souladu s dobrými mravy a co hranici dobrých mravů překračuje, rozhoduje soud - dobré mravy jsou např. v obč. zákoníku, zákoně o rodině a zákoníku práce občanský zákoník odkazuje na dobré mravy v 3, 39, 424, 469a písm. a), určitý výkon práva podnikatele nemusí být v rozporu s výslovným zákazem obsaženým v zákonné úpravě, nicméně jeho uplatnění se ocitne v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku o pro tyto případy obch. zák. stanoví, že takový výkon práva sice není neplatný, ale nepožívá právní ochrany, tj. nebude soudně vynutitelný 9

10 - sporné je použití právních zásad, ke kterým se např. výslovně odkazuje v 1 odst. 2 ObchZ o jedná se o odkaz na výklad per analogiam 5. Odborná literatura (doktrína) - výklad obč. práva ovlivňuje i literatura, sama o sobě pramenem práva není. - soud není vázán žádným názorem vyjádřeným v odborné literatuře, a to ani tehdy, kdy ve sporném případě existuje cekem jednoznačně přijímané stanovisko. - názory v odborných pracích mohou být pro soud určitou inspirací a návodem, jak rozhodnout. - často v praxi když trvala kritika teorie určitého způsobu rozhodování soudů, způsobilo to obrat soudu. Základní principy soukromého a občanského práva 1) Zásada rovnosti účastníků - nejen rovnost občanská, ale i rovnost tržních vztahů s ekonomickou ekvivalencí - je vyjádřena v 2 odst. 2 V občansko-právních vztazích mají účastníci rovné postavení. - tato zásada se projevuje i ve vzájemnosti vnitřní struktury pr. vztahů ta se vyjadřuje čtveřicí vzájemnosti práv a povinností (vznik již v římském právu): o abys mi za to něco dal do ut des o dávám, abys za to pro mě něco činil do ut facias o dávám činím něco, abys mi za to něco dal facio ut des o činím něco, abys za to něco činil pro mě facio ut facias 2) Nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci Nemo iudex in causa sua - vznikne-li mezi subjekty pr. vztahu neshoda, nemůže ji jeden ze subjektů rozhodnout bez dohody s druhým (nemo iudex in causa sua) - nutno se obrátit na soud, před nímž mají vůči sobě oba subjekty rovné procesní právní postavení 3) Autonomie vůle účastníků - projevuje se v tom, že většina norem soukr. práva má dispozitivní charakter, tj. účastníci mohou vstupovat svobodně ze své vůle a iniciativy do soukromoprávních vztahů a stanovit většinou svá pr. a povinnosti, pokud v tom nejsou omezeni normami kogentními - tato zásada má své různé specifické projevy: o autonomie vlastnická mít majetek, užívat jej, užitky z něj (čl. 11 Listiny, 123 ObčZ) o autonomie smluvní volnost uzavírání smluv, volnost výběru spolukontrahenta, volnost utváření smluvního obsahu, o autonomie testovací volnost pořídit závěť, o autonomie rozvíjet osobnost člověka rozvoj duševní činnosti (čl. 10 Listiny, 11 ObčZ) o autonomie rozvíjet tvůrčí duševní činnost člověka (čl. 34 Listiny, 2 n. AZ) 4) Pacta sunt servanda - uzavřené smlouvy mají být dodržovány;, považována za nejobecnější právní zásadu - porušení smlouvy je porušením práva, které s sebou nese odpovědnost toho, kdo právo porušil - neznamená to, že není možno jednostranně odstoupit od smlouvy v případech, které stanoví zákon (např. sankce za vadné plnění - 623, za prodlení dlužníka odst. 1) - možno odstoupit i např. u smlouvy o úschově podle 749 odst. 2, 750 (rozhodnutí o setrvání v pr. vztahu je ve výlučné dispozici jen jednoho též např. odvolání zmocnění), nebo na základě dohody. 5) Neminem laedere nikoho nepoškozovat - nejen porušením smluvní povinnosti ale i mimosmluvní podle 415 Každý je povinen si počínat, tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. - tato zásada je řečena i v 420 odst. 1 a 13 odst. 1 6) Prevence - předcházení ohrožování či porušování práv z občanskoprávních vztahů ( 3 odst. 2, 4, 6, 11n, 43, 415, 417, 419) a při ohrožení práv zabezpečit co nejúplnější nápravu způsobené újmy (náhradou peněžní či naturální nebo satisfakcí 13, 444). 7) Neminem laedit, qui iure suo utitur - nikomu neškodí ten, kdo vykonává své právo ( 3 odst. 1) 10

11 - vykonává-li (užívá-li) někdo své subj. právo, nelze to kvalifikovat jako působení škody, ani zasahuje-li tento výkon do majetkové nebo osobnostní sféry jiného subjektu o např. domáhá-li se někdo práva pomocí soudního výkonu (exekuce), není to působení škody nebo o nevykonává škodu ten, kdo je oprávněn z věcného břemene čerpat studnu ze sousedovi studny - není připuštěn šikanózní výkon práva nikoliv výkon za uspokojením svých potřeba, ale s cílem poškodit druhého o výkon šikany bychom mohli dovodit z 3odst. 1, který stanoví, že výkon práv a povinností nesmí bez pr. důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy; o rovněž z 424 zakazujícího způsobení škody úmyslným jednáním proti dobrým mravům - jde o majetkový postih (např. fyzické napadení, aniž je způsobena pracovní neschopnost, urážka pro etnický původ, pohlaví... vědomé neobsloužení zákazníků pro jejich rasu...) 8) Ochrana dobré víry (bona fides) - zákon má být vykládán tak, aby nebyl poškozen ten, kdo sám jednal v oprávněné dobré víře, že jedná po právu, resp. ten, kdo oprávněně důvěřuje, že po právu jedná někdo jiný 9) Nemo turpitudem suam alegare potest - Nikdo nemůže mít prospěch ze zneužití práva, porušení práva nebo z nejednání v dobré víře 10) Ius ex iniuria non oritur z bezprávní právo nevznikne 11) Ochrana slabší strany - je významná pro smluvní vztahy zejména mezi silnými obchodními společnostmi a FO - např. u spotřebitelských smluv ( 52n, 55) o 55 stanoví, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a že spotřebitel se nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, popř. jinak zhoršit své smluvní postavení o tyto smlouvy nesmějí obsahovat ujednání označované jako nekalé, která by v rozporu v požadavkem dobré víry přivodila značnou nerovnováhu v právech - ochrana spotřebitele daná také zákonem o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobků. 12) Nemo plus iuris transfere potest, quam ipse habet - nikdo nemůže na jiného převést více práv nežli má on sám - platí obecně, ale výrazně se projevuje při převodech vlastnického práva - výjimkou je nabytí vlastnictví od nevlastníka ( 486, popř. 446 ObchZ) 13) Iura quaesita - respektování v minulosti nabytých práv novou právní úpravou, s tím souvisí zákaz retroaktivity (zpětné působnosti - 854, podrobněji ) 14) Neznalost zákona neomlouvá ignoratia legis non excusat 15) Zákaz odepření výkonu spravedlnosti (denegationis iustitiae), především je zásadou procesního práva, ale je významná i při aplikaci hmotného práva. 16) Vigilantibus iura (práva patří bdělým, opatrným) - každý je odpověd. za náležitou míru předvídavosti a opatrnosti při uzavírání závazku, do něhož vstupuje, např. při uzavření nájmu na dobu neurč. - musí si být vědom, že může dostat kdykoliv výpověď; - promlčení - mám-li právo na plnění, musím si dát pozor, abych to právo v zákon. lhůtě uplatnila u soudu (obecně 3 roky) 17) Volenti non fit inuria (tomu, kdo to chce, neděje se křivda) 11

12 3. Fyzické osoby PRÁVNÍ ZPŮSOBILOST - subjekty práv a právních povinností jsou fyzické osoby, tj. lidé a právnické osoby, včetně státu. - subjekty obč. práv a povinností mohou být i cizí st. příslušníci a zahraniční právnické osoby (včetně cizích států). - právní způsobilostí subjektů se rozumí: 1. způsobilost k právům a povinnostem - způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti neboli způsobilost být jeho subjektem - tato způsobilost se rovná právní subjektivitě, a tím pojmu osoby v právním smyslu vůbec 2. způsobilost k právním úkonům - ten, kdo má tuto způsobilost, je potenciálním subjektem práv a povinností - aby se stal subjektem určitého práva či povinnost je zpravidla třeba právně relevantního chování, se kterým objektivní právo spojuje vznik určitého práva či povinnosti - k tomu se vyžaduje určitý stupeň vyspělosti vůle a intelektu o občanské právo nespojuje právní následky s chováním všech osob, ale jen těch, u kterých jsou objektivně dány psychické předpoklady o proto obč. právo pečuje o osoby, jež nedosáhly úplně vyspělosti vůle a intelektu a nespojuje právní následky s chováním všech osob - nikoli tedy všechny subjekty práv a povinností (tj. osoby, které mají způsobilost k právům a povinnostem) mohou svými vlastními úkony v konkrétním případě nabývat práv a zavazovat se - všechny osoby mají tedy v občanské právu způsobilost k právům a povinnostem, ale pouze ty z nich, jejichž chování objektivní právo uzná za právně relevantní, mají i způsobilost k úkonům - způsobilost k právním úkonům se dělí na: a) Způsobilost k právním úkonům - což je způsobilost vlastními úkony způsobit právní následky, zejména nabývat práv, stávat se subjektem právních povinností b) Způsobilost k zaviněným protiprávním úkonům (deliktní způsobilost) což znamená způsobilost vlastními zaviněnými protiprávními úkony založit svou odpovědnost, tj. nést nepříznivé právní následky Osoby fyzické ZPŮSOBILOST K PRÁVŮM A POVINNOSTEM - způsobilost mít práva je jedno ze základních občanských práv čl. 5 LZPS - nikdo jí nemůže být zbaven ani v ní být omezen - způsobilost k právům a povinnostem podle hmotného práva je určující i pro způsobilost být účastníkem řízení před soudy 1. Vznik - způsobilost FO mít pr. a povinnosti vzniká narozením, tj. narozením živého dítěte - vedle toho 7 odst. 1 přiznává tuto způsobilost i plodu v lůně mateřském, narodí-li se dítě živé (nasciturus) o to je praktické zejména při dědění a při darování o podle NOZ se na něj má hledět jako na narozené dítě tehdy, vyhovuje-li to jeho zájmům - narodí-li se dítě mrtvé (nebo nedojde-li k porodu), posuzuje se to tak, jako by nikdy nebylo - v pochybnostech, zda se dítě narodilo živé či mrtvé, se uplatňuje domněnka, že se narodilo živé - způsobilost k právům a povinnostem trvá po celý život člověka bez jakékoli změny - nemůže být ani omezena, ani se v průběhu času nerozšiřuje 12

13 2. Zánik - způsobilost k právům a povinnostem zaniká smrtí; nelze-li smrt prokázat (úředním zjištěním smrti prohlédnutím těla mrtvého a vydáním úmrtního listu), prohlásí soud člověka za mrtvého, zjistí-li jeho smrt jinak - prohlásit člověka za mrtvého lze za dvou předpokladů: a. na základě zjištění smrti - tehdy, jestliže nelze smrt prokázat úředním zjištěním - např. bude-li zjištěno, že při katastrofě letedla zahynuly všechny osoby, a nelze úředně zjistit smrt (identifikovat mrtvoly), bude to dostatečný důkaz toho, že osoba, která byla na palubě letadla, je mrtvá ( 200 OSŘ tzv. důkaz smrti) - zánik způsobilosti k právům a povinnostem však ve skutečnosti nenastává prohlášením za mrtvého, ale smrtí - kdyby soud prohlásil za mrtvou osobu, která žije, nezanikne ani jeho způsobilost k právům a povinnostem a soud takové rozhodnutí zruší s účinky ex tunc b. osoba je nezvěštná - osoba, která je nezvěstná, může být soudem prohlášena za mrtvou, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem soudit, že nežije - takové prohlášení za mrtvého nemá charakter zjištění smrti, ale vydává se na základě vysoké pravděpodobnosti smrti - v případě, že prohlášení za mrtvého bylo zrušeno, práva a povinnosti osoby omylem prohlášené za mrtvou se obnoví ex tunc, tj. tak, jako by k prohlášení za mrtvého nebylo došlo - výjimka platí podle zákona o rodině, pokud jde o manželství - to se totiž v případě zrušení prohlášení za mrtvého obnoví jen tehdy, neuzavřel-li druhý manžel mezitím manželství nové ZPŮSOBILOST K PRÁVNÍM ÚKONŮM - způsobilost k právním úkonům je způsobilost člověka fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a povinností, resp. působit právní následky - vzniká postupně podle stavu psychické vyspělosti, v plném rozsahu vzniká způsobilost k právním úkonům dosažením zletilosti - zletilosti se nabývá ( 8 odst. 2): 1. Dovršením 18. roku 2. Uzavřením manželství (i neplatného) před dovršením 18. roku - nikoliv však uzavřením manželství zdánlivého putativního - zletilost se nabývá tímto jednou provždy a nezaniká ani kdyby bylo manželství zrušeno ještě před dovršením 18. roku - protože pr. úkony jsou projevy vůle, požaduje se pro úplnou způsobilost k pr. úkonům jednak neporušenost vůle a potřebný stupeň intelektuální vyspělosti - jde o psychickou způsobilost rozpoznávací a určovací, tj. způsobilost rozpoznat charakter vlastního jednání a jeho adekvátnost k zamýšlenému následku a zároveň způsobilost podle tohoto poznání své chování určit (tzn. ovládat vůlí) - tato způsobilost může být omezena a fyzická osoba jí může být i zcela zbavena: a) přímo ze zákona ( 9) v důsledku nedostatku věku - nezletilci jsou podle 9 způsobilí jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku - osoba uzavírající pr. úkon s nezletilcem zpravidla může usuzovat na jeho psychickou vyspělost pouze z odhadu jeho věku, aniž by mohla zkoumat jeho skutečnou psychickou vyspělost 13

14 o avšak je-li osobě známo, že nezletilec potřebnou psychickou vyspělost odpovídající svému věku nemá (např. je debilní) a osoba tedy nejedná v dobré víře, pak k tomu bude potřeba přihlédnout při posuzování (ne)způsobilosti - v některých případech nezletilci způsobilost k pr. úkonům nebudou mít vůbec, a to tehdy, jestliže psychická vyspělost odpovídající jejich věku dosud vůbec nepřipouští konání jakýchkoli pr. úkonů (např. u novorozence) - u lidí, u kterých uvědomělá vůle není dosud vyvinuta, nelze mluvit o pr. úkonech b) rozhodnutím soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k pr. úkonům ( 10) v důsledku duševní poruchy, která není jen přechodná, nebo nadměrného požívání alkoholických nápojů, omamných prostředků či jedů - soud může člověka způsobilost k pr. úkonům zbavit tehdy, jestliže není vůbec schopen, tj. rozumově a podle své vůle, činit pr. úkony, a to pro duševní poruchu, která není jen přechodná - soud se vždy opře o znalecké posudky - pro přechodnou duševní poruchu zbavení pr. způsobilosti vysloveno být nemůže, ale pr. úkony během přechodné duš. poruchy jsou neplatné ( 38 odst. 2) - jestliže někdo pro duševní poruchu, která není jen přechodná, nebo pro nadměrné požívání alk. nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopen činit jen některé pr. úkony, soud jeho způsobilost k pr. úkonům omezí o za nadměrné požívání bude považováno takové, které právně působí omezení schopnosti konat právní úkony o je ovšem také potřeba určité trvalosti snížené schopnosti konat právní úkony o ovšem pr. úkon učiněný v době opilosti či intoxikace by byl však neplatný podle 38 odst. 2 - rozsah omezení způsobilosti se stanoví v rozhodnutí soudu, jímž byla způsobilost omezena (soudy tak v praxi činí především negativním vymezením) - rozdíl mezi zbavením a omezením způsobilosti k právním úkonům je tedy v tom, že: zbavení může být provedeno, jen není-li člověk schopen činit pr. úkony vůbec, kdežto omezení tehdy, nemůže-li konat jen některé, zbavení může být provedeno výlučně pro duševní poruchu, která není jen přechodná, kdežto omezení může být provedeno i v důsledku nadměrného požívání alk. nápojů či omamných prostředků nebo jedů zbavení má za následek úplný zánik způsobilosti k pr. úkonům, kdežto omezení má za následek její zánik jen potud, pokud jde o pr. úkony uvedené ve výroku rozhodnutí soudu c) přímo ze zákona podle 38 odst. 2, jestliže osoba, jejíž způsobilost nebyla omezena, vykonává pr. úkon v duševní poruše, která ji činí k tomuto úkonu neschopnou - způsobilost k právním úkonům se nabývá podle objektivním hledisek (dosažení určitého věku), kdežto při omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům se přihlíží k subjektivním odchylkám od průběhu normálního psychického vývoje člověka - právní úkony osoby zbavené soudem způsobilosti k právním úkonům, resp. učiněné v rozsahu omezení její způsoblosti k právním úkonům stanovené soudem, jsou neplatné, aniž by se muselo zkoumat, zda byly vykonány ve stavu duševní poruchy nebo v jasném okamžiku (lucidum intervallum) o naproti tomu platnost či neplatnost právního úkonu podle 38 odst. 2, tj. u osoby, u níž nedošlo k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům soudem, se bude vždy posuzovat právě podle toho, zda úkon byl učiněn v jasném okamžiku, nebo ve stavu duševní poruchy - právní úkony osoby zbavené soudem způsobilosti k pr. úkonům jsou neplatné; za takové osoby jedná opatrovník 14

15 - omezení nebo zbavení bude soudem zrušeno nebo změněno, odpadnou-li nebo změní-li se důvody, které ke zbavení nebo omezení vedly - způsobilost k právním úkonům podle hmotného práva je určující i pro rozsah procesní způsobilosti (obdobně jako tomu bylo i u způsobilosti k právům) DELIKTNÍ ZPŮSOBILOST - deliktní způsobilost je svou podstatou způsobilostí k zaviněným protiprávním úkonům a znamená způsobilost vlastními zaviněnými protiprávními úkony založit svou odpovědnost - obč. právo zná i objektivní odpovědnost (tzv. odpovědnost za riziko strict liability), tj. nezávislou na zavinění o vychází se z myšlenky, že je spravedlivé, aby ten, kdo má prospěch z určité činnosti, která ohrožuje zvýšenou měrou okolí, nesl se zřetelem na zajištění účinné ochrany poškozených bez ohledu na zavinění odpovědnost za škodlivé následky z této činnosti - deliktní způsobilosti se nabývá v plném rozsahu, nebrání-li tomu jiná překážka, dosažením zletilosti, nebo stejně jako způsobilosti k pr. úkonům o před dosažením zletilosti se deliktní způsobilost posoudí vždy v konkrétním případě se zřetelem k uskutečňovanému protiprávnímu úkonu podle toho, zda nezletilec byl schopen ovládnout své chování a posoudit jeho následky ( 422 odst. 1), tzn. schopnost určovací a rozpoznávací o totéž platí i u osoby s duševní poruchou - výjimečně zákon přiznává deliktní způsobilost i tomu, kdo v daném okamžiku sice uvedené schopnosti určovací a rozpoznávací neměl, avšak do stavu, v němž není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, se uvedl svým zaviněním ( 423) Příbuzenství, osoby blízké a domácnost OSOBY BLÍZKÉ - v občanskoprávních vztazích má někdy význam, zda jejich subjekty jsou osoby blízké, zejména osoby příbuzné - občanský zákoník proto v 116 vymezuje pojem osob blízkých rozlišuje o osoby, které jsou si navzájem blízké, tj. příbuzní v řadě přímé, sourozenci a manžel (partner/ka) o jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní - v 117 stanovuje ObčZ, jak se zjišťuje stupeň příbuzenství dvou osob se určuje podle počtu zrození, jimiž v řadě přímé pochází jedna od druhé a v řadě pobočné obě od nejbližšího společného předka - ustanovení občanského zákoníku o osobách blízkých mají obecnou působnost, tj. mohou být použita i v jiných právních odvětvích, pokud tato právní odvětví nemají své vlastní zákonné vymezené pojmu osoby blízké ( 88 odst. 8 TrZ) JEDNOTLIVÉ OSOBY BLÍZKÉ - osobami blízkými podle 116 jsou v prvé řadě: 1. Příbuzní, a to příbuzní řadě přímé (v přímém pokolení) bez omezení a v řadě pobočné (sourozenci) - tj. předkové (ascendenti) a potomci (descendenti), z příbuzných v řadě pobočné (kolaterální) pouze sourozenci - tyto osoby jsou osobami blízkými ipso facto, tzn. že jsou osobami blízkými v důsledku již samého faktu svého příbuzenství, aniž by bylo potřeba splnění další podmínky - ObčZ pojem příbuzenství nedefinuje, neboli nestaví výslovně, které jsou navzájem příbuzné 15

16 o to ale vyplývá nepřímo z 117, že příbuzenstvím se rozumí vztah předků a potomků (příbuzní v řadě přímé, kdy jeden pochází od druhého) a vztah osob pocházejících ze společného předka (příbuzní v řadě pobočné) - určení stupně příbuzenství stanoví 117, a to počtem zrození - takto lze stanovit stupeň příbuzenství mezi všemi příbuznými, tj. nejen mezi příbuznými v řadě přímé, nýbrž i mezi vzdálenějšími příbuznými v řadě pobočné a) Řada přímá je dána vztahem mezi předky a potomky - příbuzní, z nichž pochází určitá osoba, se nazývají předci ascendenti, potomci jsou descendenti - např. vnuk je v poměru k dědovi ve druhém stupni b) Řada pobočná je dána tehdy, pocházejí-li dvě osoby od společného předka a nejsou přitom příbuznými v řadě přímé - sourozenci jako potomci společných rodičů, nebo tzv. polorodí sourozenci jako potomci jedno společného rodiče - první stupeň v pobočné linii nemůžu existovat, protože musí dojít ke dvěma zrození, aby příbuzenský vztah mohl vzniknout - rozdíl mezi příbuznými plnorodými (vztah zprostředkován oběma rodiči) a polorodými nemá podle platného občanského práva právní význam pro stanovení právních následků závislých na příbuzenství - zcela nerozhodné je, zda ke zrození, která zakládají příbuzenství, došlo v manželství nebo mimo manželství (viz čl. 32 odst. 3 LZPS) - příbuzenství pokrevnímu, resp. přirozenému (biologickému), se rovná právní vztah založený osvojením ( 63 n. ZoR) nezletilého dítěte, a to bez rozdílu, zda jde o osvojení zrušitelné či osvojení nezrušitelné, spojené se zápisem osvojitele v matrice místo rodiče osvojence o platí tedy fikce, že osoby osvojené jsou příbuzné s osvojitelem a s jeho příbuznými o osvojením však nevzniká příbuzenský vztah mezi příbuznými osvojence a osvojitelem o naopak právní vztah příbuzenství mezi osvojencem a jeho vlastními pokrevními příbuznými osvojením zaniká ( 72 o rodině) o bylo-li osvojení (zrušitelné) zrušeno, zanikají vztahy příbuzenství založené osvojením a obnovují se právní vztahy příbuzenství založené příbuzenstvím pokrevním o pokrevní příbuzenství ovšem v důsledku osvojení zaniknout nemůže 2. Osobami blízkými jsou dále ipso facto, tj. nezávisle na jakékoliv další podmínce: a) Manželé - jsou příbuznými po dobu trvání manželství, bez zřetele na to, žijí-li společně či nikoliv - manželství je podle 1 odst. 1 ZoR trvalé životní spolužití muže a ženy (tedy osob různého pohlaví) založené zákonem stanoveným způsobem - hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí - rodina jako taková netvoří sama subjekt právních vztahů - jejich subjekty jsou jednotliví členové rodiny b) Partneři - osoby stejného pohlaví, které spolu uzavřely registrované partnerství podle z. č. 115/2006 Sb. - registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem 3. Jiné osoby jsou osobami blízkými pouze za dvou podmínek, a to že: a) jsou navzájem v poměru rodinném nebo obdobném a (kumulativně) ad b) 16

17 - osobami blízkými mohou tedy být i vzdálenější příbuzní, kteří jsou osobami blízkými již z důvodu příbuzenství v řadě přímé a nejsou sourozenci (např. strýc, bratranci), osoby žijící s někým ve společné domácnosti (druh, družka, tj. vztah mezi mužem a ženou, kteří nejsou manželé, avšak žijí spolu a společně se podílejí na úhradě sých osobních potřeb - rodiče a ostatní příbuzní osvojence, jejichž příbuzenský vztah k němu osvojením zanikl ( 72 ZoR). - za uvedených podmínek mohou být osobami blízkými i osoby sešvagřené (švagři, ), tj. příbuzní druhého manžela o příbuzní manžela jednoho se pokládají ve stejném stupni a stejné linii sešvagřeni s manželem druhým o mezi příbuznými manželů navzájem však neexistuje vzájemný vztah. b) jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. - zda osoba bude pociťovat újmu způsobenou jiné osobě jako újmu vlastní a zda to pociťuje důvodně, přísluší uvážit soudu podle okolností a povahy každého konkrétního případu DOMÁCNOST - domácnost ( 115) tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby - domácnost tvoří FO nezávisle na tom, zda jsou osobami blízkými podle determinujícími znaky domácnosti jsou kumulativně: a) spolužití FO, b) trvalé, c) společné uhrazování nákladů na potřeby takto žijících FO. Pojem spolužití ve smyslu 115 předpokládá podle soudní praxe i společné bydlení. - týká se to i spotřebního společenství lze soudit, že dočasné, byť i delší dobu trvající opuštění spotřebního společenství neruší příslušnost k domácnosti (např. učen v učňovském internátě nepřestane být členem dosavadní domácnosti) ustanovení 115 je obecným ustanovením o domácnosti a použije se tam, kde ObčZ nebo ZoR pojmu domácnost používají, ale samy jej pro své účely nevymezují 17

18 4. Ochrana osobnosti PRÁVNÍ ÚPRAVA - soukromé právo stojí na dvou základních pilířích osobnostněprávním a majetkoprávním (viz 1 ObčZ) - osobnostní práva jsou spojena s osobností člověka, její nedotknutelností a autonomním postavením - rozvíjejí a konkretizují ústavně vyjádřená a uznaná základní práva a svobody spojená s osobní integritou fyzické osoby - občanský zákoník upravuje ochranu osobnosti v 11 n. o rozumí se jí občanskoprávní ochrana ryze osobních práv, nazývaných též všeobecnými osobnostními právy o tato úprava se týká jen fyzických osob, a to fyz. osob všech (proto všeobecná osobnostní práva) 1) Ústavní základ ochrany osobnosti fyzické osoby - tvoří Listina, zejména v čl. 6 a 7, jmenovitě v čl základní úpravu tvoří rovněž čl. 8 Úmluvy o ochraně LP a ZS, dále Úmluva o biomedicíně, Úmluva o právech dítěte apod. 2) Občanský zákoník - ochranu osobnosti činí ObčZ velmi široce, takže těžiště ochrany v něm výslovně uvedených všeobecných osobnostních práv, např. života a zdraví, je i v jiných částech práva (trestní a správní) - kromě života a zdraví uvádí 11 jako předmět občanskoprávní ochrany osobnosti před neoprávněnými zásahy občanskou čest a lidskou důstojnost, soukromí, jméno a projevy osobní povahy - výčet chráněných práv v 11 je demonstrativní, takže z občanskoprávní ochrany nejsou vyloučena ani jiná práva sloužící rozvoji osobnosti o např. podle 11 by byla možná ochrana proti neoprávněnému zásahu do práva na osobní svobodu, na zachování listovního tajemství či zachování lékařského tajemství o chráněné jsou také skutečnosti týkající se rodinného života a samotné vnitřní, intimní stránky lidské osobnosti, apod. - hlavním smyslem občanskoprávní ochrany je všestranný vývoj a uplatnění osobnosti člověka 3) Právo autorské a práva související s autorským právem - jakož i průmyslovým právům se dostává ochrany zvláštními předpisy: autorským zákonem č. 121/2000 Sb., zákonem o vynálezech, prům. vzorech a zlepš. návrzích č. 527/2000 Sb., zákonem o ochraně prům. vzorů č. 207/2000 Sb., aj. 4) Tiskový zákon a zákon o rozhlasovém a televizním vysílání - významný doplněk obecné občanskoprávní ochrany osobnosti tvoří dále tiskový zákon (č. 46/2000 Sb.), zákon o rozhlasovém a televizním vysílání (č. 231/2000 Sb.). - tiskový zákon ( 10 a 11) a zákon o rozhlasovém vysílání ( 35 a 36) upravují právo na odpověď a právo na uveřejnění dodatečného sdělení - právní ochranu podle ObčZ a podle těchto zákonů lze uplatnit nezávisle na sobě - jestliže totiž bylo v tisku nebo rozhlase či TV vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby nebo jména či dobré pověsti PO, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi o odpověď se omezí pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení uvádí na pravou míru nebo se doplňuje či zpřesňuje zkreslující tvrzení o odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána pouze jeho část, pak této části 18

19 o osoba, na jejíž žádost byla uveřejněna odpověď, nemůže požadovat uveřejnění další odpovědi, - po smrti fyzické osoby přísluší právo na ochranu formou odpovědi jejímu manželovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům. - jestliže bylo uveřejněno sdělení o tr. řízení, nebo o řízení ve věcech přestupků, nebo o řízení ve věcech správních deliktů o osobě, kterou lze pomocí uveřejnění identifikovat, a řízení ještě nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na vydavateli či provozovateli uveřejnění informace o výsledku tohoto řízení jako dodatečného sdělení o vydavatel je povinen žádosti vyhovět o po smrti fyzické osoby přísluší právo na uveřejnění dodatečného sdělení jejímu manželovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům 5) Zákon o ochraně osobních údajů č. 101/2000 Sb. - upravuje ochranu osobních údajů o fyzické osobě, práva a povinnosti při zpracování těchto údajů, podmínky jejich předávání do ciziny - zákon se vztahuje na osobní údaje, které zpracovávají st. orgány, orgány územní samosprávy, orgány veřejné moci a též fyzické či právnické osoby - poruší-li správce nebo zpracovatel obch. údajů opatření zabraňující zneužití těchto informací, má oprávněná osoba nároky podle 21 odst. 2 tohoto zákona o zejména nároky na odstranění závadného stavu, na omluvu či jiné zadostiučinění atd.. 6) Pracovněprávní ochrana - doplňkem obecné občanskoprávní ochrany osobnosti je ochrana poskytovaná fyzické osobě jako zaměstnanci zdůrazněním rovného zacházení se všemi zaměstnanci, zákazu diskriminace i zákazu ponižování lid. důstojnosti i zvýšenou ochranu osobních údajů o podle 16 odst. 1 ZP jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání o zásada rovného zacházení znamená, že v prac. vztazích ( 16. odst. 2 ZP) je zakázána přímá i nepřímá diskriminace z důvodu pohlaví, sex. orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, st. občanství, soc. původu, o ponižování lid. důstojnosti zahrnuje obtěžování, včetně sex. obtěžování o bližší podmínky rovného zacházení upravuje č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředích ochrany před diskriminací (antidikriminační zákon) - zaměstnavatel nesmí vyžadovat od zaměstnance informace, které bezprostředně nesouvisejí s výkonem práce a s pracovněprávním vztahem (inf. o těhotenství, rodinných poměrech, sexuální orientaci, členství v politických stranách nebo hnutích, apod.) - dojde-li k porušení povinnosti, má člověk právo domáhat se, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky porušování a aby zaměstnanci bylo dáno přiměřené morální zadostiučinění o pokud byla snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti, má zaměstnanec právo požadovat i náhradu nemajetkové újmy v penězích o podle 133a písm. a) OSŘ platí, že pokud došlo ze strany žalovaného k přímé či nepřímé diskriminaci, je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení (zaměstnanec je zvýhodněn přenesením důkazního břemene) zaměstnanec musí náležitě a objektivně vylíčit konkrétní skutkový stav, popsat, kdy, kde a k jakému chování došlo zaměstnavatel musí následně prokázat, že k tomuto konkrétnímu tvrzenému chování, které popisuje zaměstnanec, tj. k porušení zásad stejného zacházení, nedošlo 19

20 - požádá-li zaměstnanec zaměstnavatele o vydání pracovního posudku, je zaměstnavatel povinen do 15 dnů zaměstnanci tento posudek vydat o pracovním posudkem jsou veškeré písemnosti týkající se hodnocení práce zaměstnance o nesouhlasí-li zaměstnanec s jeho obsahem, může se do 3 měsíců domáhat u soudu, aby zaměstnavateli uložil upravit prac. posudek - obdobně to platí i o potvrzení o zaměstnání 7) Antidiskriminační zákon (AZ) - z důvodu roztříštěnosti právní úpravy a neurčitosti některých ustanovení byla do českého právního řádu nově zařazena speciální, diskriminační problematika (zákon č. 198/2009 Sb.) - tento předpis taxativně vymezuje právo na rovné zacházení ve věcech práva na zaměstnání, přístupu k povolání, členství a činnost odborových organizacích, radách zaměstnanců, přístupu ke zdravotní péči, přístupu ke vzdělání, přístupu ke zboží a službám, apod. - antidiskriminační zákon rozděluje diskriminaci na: a) Přímá diskriminace - jednání (i opomenutí), kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo by se ve srovnatelné situaci zacházelo s jinou osobou z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdrav. postižení, náb. vyznání víry či světového názoru b) Nepřímá diskriminace - jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria či praxe je z některých výše uvedených důvodů osoba znevýhodněna oproti ostatním - za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci - AZ poskytuje v 10 speciální právní prostředky ochrany, které jsou, obdobou právních prostředků ochrany u nároků za neoprávněný zásah do ochrany osobnosti podle 13 ObčZ o dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení neboli k diskriminace, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění o pokud se takové zjednání nápravy nebude jevit postačující, zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížená dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má dotčená osoba též právo na náhradu majetkové újmy v penězích 8) Správněprávní a trestněprávní ochrana - správněprávní ochrana osobnosti je obsažena např. v 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích - trestněprávní ochrana je obsažena zejm. v 184 TrZ sankcionující trestný čin pomluvy OBSAH NÁROKŮ NA OCHRANU OSOBNOSTNÍCH PRÁV - ochrana všeobecných osobnostních práv poskytovaná ObčZ není úplná o občanskoprávní prostředky se např. nehodí k ochraně proti všeobecnému ohrožení, resp. všeobecnému poškozování práv uvedených v 11 o nikdo se nemůže např. občanskoprávními prostředky (podle 13) domáhat zlepšení závadné kanalizace ve čtvrti, kde bydlí, nebo aby bylo zakázáno vypouštět výfukové plyny na křižovatce, na kterou vedou okna z jeho ložnice, - naopak se však zpravidla může s úspěchem bránit proti určitému konkrétnímu neoprávněnému zásahu do svých všeobecných osobnostních práv (např. nájemník by se mohl domáhat, aby v jeho bytě byly odstraněny závady, které ohrožují jeho zdraví) - jednotlivé aspekty ochrany osobnosti fyzické osoby zakotvené v 11 se v literatuře třídí takto : 20