Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury. POHRANIČNÍ OPEVNĚNÍ ORLICKÝCH HOR Bakalářská práce

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury POHRANIČNÍ OPEVNĚNÍ ORLICKÝCH HOR Bakalářská práce Autor: Eliška Imlaufová Ochrana obyvatelstva Vedoucí práce: doc. Ing. Jaromír Novák, CSc. Olomouc 2015

2 Bibliografická identifikace Jméno a příjmení autora: Eliška Imlaufová Název bakalářské práce: Pohraniční opevnění Orlických hor Pracoviště: Katedra aplikovaných pohybových aktivit Vedoucí bakalářské práce: doc. Ing. Jaromír Novák, CSc. Rok obhajoby bakalářské práce: 2015 Abstrakt: Bakalářská práce se zabývá Československým pohraničním opevněním, budovaném na obranu proti nacistickému Německu. Práce ve své první části přibližuje významné události tehdejší doby, které vedly k výstavbě těchto objektů, následně popisuje lehká a těžká čs. opevnění, jejich stavbu a vybavení. V poslední části jsou popsána opevnění Orlických hor, důležitého úseku v obraně Československé republiky. Klíčová slova: válka, Československo, obrana, pohraničí, opevnění, tvrz, Orlické hory Souhlasím s půjčováním bakalářské práce v rámci knihovních služeb.

3 Bibliographical identification Author s first name and surname: Eliška Imlaufová Title of the bachelor thesis: Border fortifications of Orlické hory Department: Department of adapted physical activities Supervisor: doc. Ing. Jaromír Novák, CSc. The year of presentation: 2015 Abstract: This thesis deals with the Czechoslovak border fortifications, built as a defense against Nazi Germany. The thesis in its first part approach main events of history, which led to construction of these objects, then describes the light and heavy Czechoslovak fortifications, their construction and equipment. The last part describes the fortifications of Orlické hory, an important segment in the defense of the Czechoslovak Republic. Keywords: war, Czechoslovakia, defense, border areas, fortifications, fortress, Eagle Mountain I agree the thesis paper to be lent within the library service.

4 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně s odbornou pomocí doc. Ing. Jaromíra Nováka, CSc., uvedla všechny použité literární a odborné zdroje a dodržela zásady vědecké etiky. V Olomouci dne 2. července 2015.

5 Tímto bych ráda poděkovala doc. Ing. Jaromíru Novákovi, CSc., za odborné vedení, konzultace a cenné rady, které mi jako vedoucí práce poskytoval při jejím zpracování.

6 Obsah ÚVOD MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ Politická struktura evropských zemí Mnichovská dohoda ČESKOSLOVENSKÁ OPEVNĚNÍ Československé opevňovací plány Maginotova linie Způsob výstavby opevnění Překážky a palebné průseky Zbraně LEHKÁ OPEVNĚNÍ Lehká opevnění vz Lehká opevnění vz TĚŽKÁ OPEVNĚNÍ Typologie objektů těžkého opevnění Pancéřové zvony, kopule a pohyblivé pancéřové věže Zvony Kopule Pohyblivé pancéřové věže Komunikace mezi objekty těžkého opevnění Kabelové telefonní sítě Zemní telegrafie OPEVNĚNÍ ORLICKÝCH HOR Lehká opevnění Těžká opevnění Dělostřelecká tvrz Skutina... 32

7 5.2.2 Dělostřelecká tvrz Hanička Dělostřelecká tvrz Adam Dělostřelecká tvrz Bouda OPEVNĚNÍ PO VÁLCE ZÁVĚRY REFERENČNÍ SEZNAM SEZNAM PŘÍLOH... 62

8 ÚVOD Tématem bakalářské práce je pohraniční opevnění Orlických hor. Při výběru tématu jsem si stanovila dvě kritéria. Abych měla ke zvolené práci blízký vztah, aby mě práce na ní bavila a aby byla pro čtenáře přínosem a zajímavostí, o které by se v budoucnu chtěli dozvědět více, třeba prostřednictvím návštěvy některého z vybraných opevnění Orlických hor. Orlické hory jsou mým bydlištěm, tak právě proto jsem si vybrala tuto lokalitu. Již odmala jsem byla fascinována vojenskými objekty zasazenými do přírody Orlických hor. Prožila jsem zde dětství a s radostí vzpomínám na časy, kdy jsem trávila čas v okolí těchto staveb a měla jsem možnost podívat se do velkých dělostřeleckých tvrzí, i malých zpustošených řopíků. Až postupem času jsem si uvědomila, k čemu vlastně tyto objekty sloužily a jak děsivé scénáře se zde v tak krásné krajině mohly odehrávat. I když ve mně tyto představy vyvolávají hrůzu, musím obdivovat stavitele, kteří dokázali vytvořit něco tak početného a do detailů promyšleného. Jsem ráda, že v této oblasti nikdy nedošlo k masakrům a větším ztrátám na lidských životech, ale zajímalo by mě, jak by v případě nouze naše pohraniční opevnění v boji obstálo. Ve své práci jsem se nejprve okrajově podívala do historie, která měla hlavní slovo ve výstavbě opevnění, následně jsem vybrala nejdůležitější informace o lehkých a těžkých objektech československého opevnění a na závěr jsem se zaměřila na opevnění Orlických hor a trochu detailněji jsem popsala jednotlivé sruby všech důležitých dělostřeleckých tvrzí, které jsou v dnešní době ve většině případů zpřístupněny pro veřejnost. Rozhodně mohu návštěvu těchto opevnění komukoliv doporučit, jsou vhodná pro návštěvníky všech věkových kategorií, i rodin s dětmi. Je důležité, aby se tyto stavby dostaly do podvědomí obyvatel České republiky, protože nám nedovolí zapomenout na smutnou, ale mnohdy i krásnou historii našeho národa. Cílem bakalářské práce je popis československého lehkého a těžkého opevnění od meziválečného období do 2. Světové války, nahlédnutí do historie, která měla vliv na jeho výstavbu, zmapování pohraničních opevnění Orlických hor a Podorlicka a všeobecné vyhodnocení účinnosti československého opevnění. 8

9 1. MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ V roce 1918, po skončení 1. světové války, se svět podstatně lišil od doby předválečné. Vznikl samostatný československý stát, Tomáš Garrigue Masaryk se stal prezidentem republiky a došlo k zániku čtyř velkých monarchií: rozpad Rakousko-Uherska, svržení císařství v Německu, Otomanská říše se zmenšila na Tureckou republiku a Rusko, které zaujímalo šestinu světa, se dalo na cestu nekapitalistického vývoje. Změnil se životní styl obyčejného člověka, autority a tradice byly otřeseny, vztahy mezi nadřízenými a podřízenými, rodiči a dětmi, muži a ženami, získaly novou, volnější podobu. Příčinou bylo i uplatnění nových technických vynálezů. V meziválečném období udělala věda a technika obrovský krok kupředu. V nejpokročilejších zemích se rozšířila pásová výroba, což zapříčinilo budování nových a nových továren, zejména v chemickém a elektrotechnickém průmyslu. Život lidí obohatil rozhlas, automobilismus, zemědělství začalo využívat mechanizace a věda dosáhla nejvýznamnějšího pokroku zejména v oblasti jaderné fyziky (Hájek, Ryšánková et al., 1990). 1.2 Politická struktura evropských zemí Předválečná politická struktura evropských zemí pokračovala i v době poválečné. Na levé straně stály dělnické strany, novinkou bylo rozdělení dělnického hnutí na sociální demokraty a komunisty. Střed vyplňovaly strany demokratické s republikánským zaměřením a pravou stranu konzervativci, v republikách monarchističtí. Kromě levých křídel se všichni zaměřovali na buržoazii a střední vrstvy (Hájek, Ryšánková et al., 1990). Novou a hrozivou politickou silou se stal krajně pravicový fašismus, který se začal do dvou let po 1. Světové válce rozšiřovat v Itálii. Jejím vůdcem byl Benito Mussolini. V SSSR se po úmrtí diktátora V. I. Lenina dostal k moci J. V. Stalin, který založil diktaturu jedné frakce (stalinské). Dokázal ovládnout stranický aparát a politickou policii. Ovšem největší nebezpečí pro Evropu se odehrávalo v Německu, kde záhy po válce vznikla nacistická strana, pod vedením Adolfa Hitlera. Ve dvacátých letech zůstávali nacisté slabí, ale v době krize (v 30. letech, kdy bylo v Německu 7 milionů nezaměstnaných) se stali za podpory dělníků a nezaměstnaných největší německou stranou, což později zapříčinilo začátek války v Evropě. V lednu 1933 byl Adolf Hitler jmenován říšským kancléřem a do půl roku dokázal potlačit všechny demokratické svobody a zavedl svou totalitní diktaturu. Nastolil rasistickou ideologii, která pohrdala méněcennými národy a rasami Slovany, Židy 9

10 a barevnými plemeny (Hájek, Ryšánková et al., 1990). Po zavedení nacistické diktatury v Německu se změnila situace v Evropě a byla ohrožena existence Československa. Začátkem února 1938 poslal Adolf Hitler do penze pro nespolehlivost na šedesát vysokých důstojníků a sám se ujal velení Wehrmachtu. Při té příležitosti prohlásil, že prioritou říše bude ochrana deseti milionů rakouských a československých Němců. V roce 1938, 24. dubna na sjezdu Sudetoněmecké strany (SdP), předseda strany Konrád Henlein vyhlásil tzv. Osm karlovarských bodů, platformu odporu, která měla pomoci sudetským Němcům změnit způsob dosavadní československé vlády nad nimi. Vše se mělo odehrát ještě v rámci ČSR. O měsíc později se SdP stala nejsilnější politickou stranou ve státě, díky zisku devadesáti procent všech Němců žijících v ČSR. V důsledku znepokojivých zpráv, které se odehrávaly v československém pohraničí, prezident republiky, Dr. Edvard Beneš vyhlásil 20 května 1938 mobilizaci Československé armády, na základě informací o pohybu SA a SS u Česko německých hranic. Sice tato mobilizace neměla žádný účinek a vymizela do ztracena, avšak měla efekt. Armáda zjistila mnoho vlastních chyb a nedostatků (také v oblasti pohraničního opevnění), měla vliv na morálku československých obyvatel a především se zapsala do podvědomí Evropy jako válečný štváč a nebezpečí pro Německo. ČSR dala najevo, že se s ní musí počítat. V srpnu až v září se politická situace v ČSR rychle zhoršila a to především díky odporu sudetských Němců a SdP. Přicházely náznaky o přímém odtržení Sudet od ČSR a žádosti o širokou autonomii. Říše samozřejmě vše maximálně podporovala a zbytek Evropy viděl v této československé krizi stále větší problém. Československo v té době využilo poznatky získané z květnové mobilizace a dozbrojovala, přeskupovala a připravovala se na předpokládanou brzkou válku s Německem. Řízení opevňovacích prací maximálním možným způsobem zrychlila výstavbu pohraničního opevňovacího systému (Junek, 2013). 1.2 Mnichovská dohoda Mnichovská dohoda byla jedním z rozhodujících faktorů ve vzniku druhé světové války a zničení míru a demokracie v Evropě. Dohoda byla společným usnesením čtyř velmocí Německa, Itálie, Velké Británie a Francie (Němeček, 2004) a nařizovala Československu odevzdat Německu území s většinou německého obyvatelstva (Sudety), (Radvanovský, 1998). V Mnichově, 29. září 1938, se konalo jednání mezi Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem, kteří se dohodli na odevzdání sudetského území Německu. Mělo tak být učiněno do 10 dnů. Až poté byl o rozhodnutí informován československý vyslanec. Následující den, 10

11 československá vláda za předsednictví Beneše a se svolením velitelství armády a většiny politických stran, mnichovský pakt přijala. Tento krok znamenal konec první republiky (Hájek, Ryšánková et al., 1990). Vydání Československa, jako demokratické republiky, můžeme hodnotit jako zradu, protože ho ostatní Evropské demokratické státy vydaly do područí nedemokratickému Německu. Navíc Československo upadlo do stavu naprostého obklíčení. Polsko a Maďarsko se přidalo k Německu, se svými územními požadavky. Polsko požadovalo vydání Těšínska a Maďarsko jižního Slovenska. V této situaci a s vidinou míru, musela československá vláda souhlasit s vydáním pohraničních území sousedním státům. I přesto, že se Německo zaručilo Francii a Velké Británii, že nezabere zbytek československého území, učinilo tak 15. března 1939 a bez boje vpadlo do Prahy. Slovensko se prohlásilo za samostatný stát a tím zapříčinilo rozpad Československa, Maďarsko uchvátilo podkarpatskou Rus a o pět měsíců později, dne , útokem Německa na Polsko začala 2. světová válka (Macoun, 2005). 2. ČESKOSLOVENSKÁ OPEVNĚNÍ S výstavbou opevnění v ČSR se začalo díky nepříznivé mezinárodní politické situaci, vyvolané především bouřlivými událostmi v Německu. Budování opevnění bylo módní záležitostí nejen u nás, ale i ve většině evropských států. Také Německo a Sovětský svaz, státy, ve kterých se spoléhalo hlavně na motorizované armády, schopné aktivního útočného boje, stavěly mohutné linie opevnění (Čermák et al., 2011). Obrázek 1. složení československého obranného systému. Zdroj: 11

12 2.1 Československé opevňovací plány Pořadí a důležitost budování pevnostních linií stanovovala Rada pro opevňování, která byla vytvořena v březnu roku 1935 a na její návrhy začalo s okamžitou výstavbou fortifikací současně vzniklé Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) a 22. prosince 1935 zhotovilo na severu Moravy u Bohumína první betonový objekt. Československá armáda se rozhodla napodobit Francii a po jejím vzoru stavět dva druhy opevnění. Těžká opevnění, vybavené pevnostním dělostřelectvem, protitankovými kanóny, těžkými kulomety a přítomností 20 až 40 vojáků. Druhým typem opevnění byly lehká opevnění, vybavené podle velikosti pouze kulometnou výzbrojí, se 4 až 6 vojáky. První plány zahrnovaly budování těžkých objektů na místech, kde by uzavíraly silnice a železniční tratě, které v údolích křižovaly české pohraniční hory. Ovšem kvůli ceně (parlament byl armádě schopný přidělit deset miliard korun, přes tuto částku se však nebylo možno dostat) a nedostatku času se ŘOP rozhodlo pro vybudování souvislé linie těžkého opevnění vedoucího od Bohumína na severu Moravy, až po Krkonoše. Zbytek území mělo být zajištěno lehkým opevněním (Macoun, 2005). 2.2 Maginotova linie Ve třicátých letech 20. století, vybudovala Francie kvůli obraně svých hranic nejrozsáhlejší liniové opevnění, nazývané Maginotova linie. Opevnění mělo chránit Francii především před útokem z Německa a z Itálie. V té době se jednalo o nejsložitější a nejpromyšlenější typ opevnění, jaký byl do té doby postaven. Linie se skládala z vysoce odolných a vzájemně se podporujících železobetonových a ocelových pevnostních objektů, které dokázaly vydržet palbu i z těch nejtěžších děl. Zároveň byly schopné poskytnout bezpečný úkryt před útokem jedovatým plynem (Allcorn, 2007). Maginotova linie byla pojmenována po francouzském ministru války André Maginotovi. Dokázal sehnat miliony franků, které výstavba opevnění vyžadovala. V roce 1930 byl schválen úvěr na franků a započala výstavba linií. Když se v Československu v roce 1933 začalo uvažovat, jak zajistit hranice státu proti nacistickému vpádu, měla Maginotova linie velký vliv na rozhodování. Velení československé armády se zpočátku o francouzských liniích dovídalo pouze z odborného zahraničního vojenského tisku, než z oficiálních francouzských zdrojů, nicméně po delším jednání s francouzským velením, se v roce 1934 vypravila nepočetná československá vojenská delegace do Francie, aby spatřila tamní dostavěné pevnostní objekty. Na první návštěvu do Štrasburku 12

13 se vypravila malá skupina českých důstojníků v čele s generálem Havlem. První návštěva maginotky československou delegaci nadchla. Avšak při představě, kolik finančních prostředků a námahy by stavba podobných objektů v pohraničí Československa stála, nejevil se plán na výstavbu reálným. Výprava se vrátila bez konkrétních plánů, pouze s osobními dojmy, které v příštích týdnech pečlivě zpracovávali. Ale přeci jen měla cesta jistý přínos. Velení československé armády získalo první konkrétní poznatky o francouzských pevnostech, o vybavení, výzbroji, o organizaci úseků a jednotek, i předpokládané bojové činnosti. Zanedlouho požádalo Československo svého spojence o povolení další exkurze, tentokrát již početnější skupiny československých ženijních a vševojskových odborníků. Po dlouhé odmlce se Francie v roce 1935 rozhodla povolit dvanáctidenní československou misi k prohlídce svých opevnění. Výprava byla důkladně utajena, tisk se o odjíždějících osobách z Prahy nesměl dozvědět ani slovo. Tentokrát již mělo československé velení důkladně promyšlené otázky, na které chtělo získat co nejpodrobnější odpovědi. Po několikadenním pobytu ve Štrasburku, se ředitelství opevňovacích prací zdála řada technických a taktických problémů mnohem jednodušší. Sice tenkrát velitelství stálo na samém začátku československého pevnostního stavitelství, nikdo neměl zkušenosti, praxi, ale s odhodlání a odpovědností, se odborníci výborně ujali svého úkolu. V následujících měsících již účastníci této exkurze vykonávali řídící funkce v československém ředitelství opevňovacích prací, které právě zahájilo svou činnost (Holub, 1982). 2.3 Způsob výstavby opevnění I když byla výstavba tvrzí a řopíků svěřena civilním stavebním firmám, českoslovenští odborníci velice pozorně dohlíželi na kvalitu vykonávaných prací. Přímo na staveništích prověřovali, jestli vše odpovídá projektům a v laboratořích zkoušeli pevnost betonu. Při stavení řopíků se na staveniště nejprve navezl materiál, písek, štěrk a armovací železo výztuže. Dělníci zarovnali staveniště krumpáči, jako podklad vybetonovali tenkou betonovou desku, následně vztyčili lešení do výšky 2,5 metru a z prken zhotovili bednění. Do bednění podle přesných plánů uložili ocelové pruty výztuže. Nejvyšší možná odolnost pevnůstky mohla být zajištěna pouze díky vybetonování bez porušení betonáže, betonování lehkého opevnění trvalo 24 hodin, i více. Po dvou týdnech od vybetonování objektu bylo odstraněno vnější bednění a nanesla se omítka s maskovacím nátěrem. Dodání střílen, periskopové roury a dveří zajišťovali vojáci. Zbraně a zásoby taktéž, ale až při vyhlášení poplachu. 13

14 Výstavba těžkého opevnění byla mnohem složitější. Nejprve byla vyhloubena jáma na úroveň podlahy podzemního patra, následovalo vyvrtání studny a poté teprve výstavba lešení a bednění. Celý komplex byl chráněn před deštěm za pomoci střechy z prken a dehtové lepenky. Vybetonování těch nejodolnější srubů trvalo pět až sedm dní a taktéž nesmělo být přerušeno. Celkové dokončení objektů těžkého opevnění bylo náročnější. Musela být rozvedena voda potrubím, nataženy elektrické kabely, namontováno zařízení pro výměnu a filtrování vzduchu a vleklým úkolem bylo vybavení strojovny dieselovým motorem a agregátem pro výrobu elektrické energie. Do ochranných křídel opevnění byly zapuštěny zvony a kopule o váze od 14 do 65 tun. Poté mohly být do srubu dodány zbraně, munice a dlouhodobě uložitelné zásoby. K závěrečným pracím ještě patřilo stavění překážek (Macoun, 2005). 2.4 Překážky a palebné průseky Významnou roli u lehkého i těžkého opevnění hrály překážky, jejichž úkolem bylo zpomalit postup nepřítele a tím poskytnout více času obsluze zbraní k případné defenzívě. Rozdělení překážek bylo do dvou skupin, a to na protipěchotní a protitankové. Tam kde se nedostaly tanky, byly budovány protipěchotní překážky. Hlavně v terénu s měkkou a mokrou půdou, v lesích a stráních. Uprostřed lesů byly budovány převážně objekty lehkého opevnění, stromy dobře bránily vjezdu tanků, ale naopak nevýhodou lesních porostů byl špatný výhled z pevnůstek, tudíž i zhoršená viditelnost nepřítele při obraně řopíku. Proto se nechávaly kácet palebné průseky o šířce 8 10 metrů, vedoucí šikmo před vedlejší pevnůstku a další průsek o šířce 6 8 metrů byl vykácen přímo k vedlejší pevnůstce a sloužil k pozorování sousední osádky a její obrany kulometnou palbou (Macoun, 2005). 14

15 Obrázek 2. Palebný průsek mezi jednotlivými objekty. Zdroj: Přímo v palebných průsecích byly stavěny 2 3 řady ocelových tyčí s oky, do kterých byl zapleten hladký drát kvůli ukotvení překážky a hlavní, ostnatý drát. I u lehkého opevnění byly budovány protitankové zátarasy. Výborným objevem československé armády byly tzv. rozsocháče, složené ze tří ocelových úhelníků do tvaru L, dohromady spojených šrouby a nýty. Díky perfektnímu účinku a snadné výrobě se staly celosvětově oblíbeným prvkem protitankové obrany. Zátarasy byly použity například Německou armádou při spojeneckém vylodění v Normandii. V československých opevněních byly ježky stavěny do dvou řad, s protipěchotním ostnatým drátem v mezerách. U těžkého opevnění se taktéž používaly protipěchotní překážky. Když byly sruby situovány v lesích a horách, protipěchotní překážku zajišťovaly pouze 4 řady kolíků s ostnatým drátem, protože se tu útok tanků nepředpokládal. Naopak u těžkých opevnění v otevřené krajině byla přítomnost tanků pravděpodobná. Aby se tank nedostal do míst, kam nemohl střílet protitankový kanón, začínala protitanková překážka řadou zaberaněných kolejnic již u samotného objektu. Za kolejnicemi se nacházel příkop. Když tank uvízl, díky dostatečné hloubce příkopu vozidlo nepřekáželo palbě z pevnostních kanónů (Macoun, 2005). 15

16 2.5 Zbraně Obranu proti nepříteli netvořily jenom samotné pevnosti, pohyblivé věže a kopule. Hlavní roli hrály zbraně umístěné uvnitř objektů, které zaručovaly pomalejší posun nepřátelské armády k opevněním. Československo patřilo ke světové špičce ve vyspělosti průmyslu, tudíž byly zbraně velice kvalitní a oblíbené i v jiných zemích. Dokonce se Československo na čas stalo světovou jedničkou v exportu se zbraněmi. Zbraně byly podle typu instalace rozděleny na zbraně pod betonem, které střílely skrz ocelové střílny ve stěně opevnění a zbraně pod pancířem, ty byly umístěny v pevných ocelových zvonech, nebo otočných věžích (Visingr, 2014). Československá opevnění měla ve své výzbroji tyto typy zbraní: lehký kulomet vz. 26, velice spolehlivá zbraň, která patřila do základní zbroje lehkých opevnění. Byl schopný vystřelit ran za minutu a jeho zásobník obsahoval 20 nábojů ráže 7, 92 mm. Kulomet se hodil na střelbu do vzdálenosti 1500 metrů, byl velice přesný díky lafetě (podpěra umožňující střelci plynulý pohyb se zbraní, na zbraň se nepřenášelo chvění rukou a tím byla střelba na cíl velice přesná)., ve které byl umístěn v objektech vz. 37. Kulomet se dal přenášet i mimo objekt, byl vhodný k polnímu postavení. Tato zbraň byla chloubou československého konstruktéra Václava Holka, byla oblíbená ve Velké Británii a později se dostala i do rukou německého vojska, Obrázek 3. Lehký kulomet vz. 26. Zdroj: 16

17 těžký kulomet vz. 37 už byl zbraní také pro těžké opevnění, měl stejnou ráži jako předchozí kulomet - 7,92 mm a jeho zdrojem byl nábojový pás se 100 nebo 200 náboji. Byl používán jako dvojče v lafetě, nebo spojený s protitankovým kanónem, Obrázek 4. Těžký kulomet vz. 37. Zdroj: těžký kulomet vz. 24 taktéž stejné ráže jako předchozí dvě zbraně, byl zbraní sestrojenou již za první světové války a byl využíván pro daleké palby v objektech lehkého opevnění. Hlaveň měl obklopenou vodou, aby se kulomet nepřehříval a při dlouhodobé palbě bylo nutné vodu doplňovat, Obrázek 5. Těžký kulomet vz. 24. Zdroj: 17

18 kasematní minomet vz. 38 ráže 90 mm byl zkonstruován pro těžká opevnění typu říman a arab. Minomety byly velice účinné v krajině s nerovným povrchem. Jedna mina vážila 7 kg a dolétla do vzdálenosti metrů, protitankový kanón vz. 36 ráže 47 mm, jeho hlavním cílem bylo zneškodnění tanků a ostatních obrněných vozidel. Jeho municí byl protipancéřový granát s doletem 1050 metrů a dokázal rozbít 38 mm silný pancíř, Obrázek 6. Protitankový kanoń vz. 36. Vzor: pevnostní houfnice vz. 38 ráže 100 mm měla být hlavní výzbrojí dělostřeleckých srubů a věží. Až do vzdálenosti metrů s rychlostí palby ran za minutu byly stříleny tříštivotrhavé granáty o hmotnosti 14, 4 kg (Macoun, 2005). 18

19 Obrázek 7. Pevnostní houfnice vz. 38. Zdroj: Tyto těžké zbraně byly v opevněních doplněny ručními granáty vz. 34 (mohl selhat při dopadu do mechu, nebo jiného měkkého terénu) a 38 (za jakýchkoliv podmínek po odjištění do tří sekund vybuchl). Granáty byly spouštěny granátovými skluzy před pevnost. Dále byly objekty vyzbrojeny signálními pistolemi, které vystřelovaly světlice a sloužily k boji v noci, nebo k dorozumívání mezi jednotlivými objekty. V případě nouze mohli vojáci střílet ze střílen objektů puškami (Macoun, 2005). 3. LEHKÁ OPEVNĚNÍ U lehkého opevnění hrála hlavní roli zejména kvantita. Konstrukce objektů nepočítala s delšími boji, proto byla jednoduchá. Tento typ opevnění měl nepříteli ztížit postup a obranným jednotkám polní armády usnadnit obranu v potenciálním ústupovém boji. První řopíky se začaly stavět počátkem roku V letech poválečných dostaly tyto pevnůstky označení podle roku zavedení lehké objekty vz. 36. V průběhu první světové války byly tyto pevnůstky hojně budovány na bojištích západní fronty. Objektům však chyběl rozmanitější koncept ve výstavbě i způsobu boje, tudíž docházelo k různým zdokonalením. I přesto ale Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) usoudilo, že je jednodušší postavit od základu úplně něco nového, než se neustále pokoušet o složitou rekonstrukci. Proto byla vypracována 19

20 jasná koncepce opevnění, které svou konstrukcí vyhovovaly daným podmínkám opevňovacího plánu. Počátkem roku 1937 bylo schváleno opevnění nového typu (po válce nazývané jako vz.37), které postupem času zcela vytlačilo pevnůstky starého typu (Čermák, Lakosil & Svoboda 2011). Díky účelné destrukci opevnění vz.36 poblíž pěchotního srubu S-80 na Dobrošově, se pracovníci Náchodského ženijního skupinového velitelství V, přesvědčili o oprávněnosti výhrad k opevněním staršího typu. Po odpálení nálože bylo zjištěno, že díky nekvalitnímu betonu, obsahujícímu nesourodé částice zvětralou opuku, jílovité břidlice, pískovec, fylit, nebo škváru, se dalo opevnění jednoduše rozkopat krumpáčem. (Holub & Kaplan, 1986). 3.1 Lehká opevnění vz.36 Podle archivních podkladů existovaly typy A, B, C, D a E. Objekt typu E je jedno střílnový, typy A, a B jsou dvou střílnové (liší se od sebe pouze tloušťkou stěny a stropu, kdy je u typu B o 10 cm větší) a typ C je tří střílnový. Typ D nebyl realizován, měl mít dvě střílny. Do objektu vz.36 se vstupuje z týlové strany, odvrácené od nepřítele a má pouze jednu místnost. Ve stěně proti vstupu jsou umístěny jedna až tři střílny (podle typu A, B, C, D, nebo E) s ozuby tvarovanými přímo v betonu. Vstup do objektu zajišťují jedno, nebo dvoukřídlá plechová dvířka. Dále můžeme ve střelecké místnosti najít kanálky sloužící k odvodu vysrážené vody z objektu a obdélníkový otvor ve stropě pro zákopový periskop. Rozdílnosti jednotlivých typů objektů vykazují i úpravy vstupu do pevnůstek. Může být řešen normálně, bez úpravy, šachtou se stupačkami a poklopem, vybetonovaným zákopem, schůdky nebo inundační šachtou proti vysoké vodě. Vstup byl vždy přizpůsobován terénu, ve kterém se objekt nacházel. 20

21 Obrázek 8. lehké opevnění vz. 36. Zdroj: Nejčastěji byly pevnůstky situovány v místech s nejlepším výstřelem a v místech, kde bylo jednoduché objekt zamaskovat (okraje lesů, keře, ). Okraje lesa, kde objekty dobře splývaly s okolím, byly nejoblíbenějším umístěním. Úkolem lehkých opevnění bylo postřelovat důležité body v terénu silnice, křižovatky, železnice, mosty, budovy apod. K plnění těchto úkolů pomáhaly zejména daleké palby. Objekty byly díky tloušťkám stěn odolné proti dělostřeleckým projektilům ráže 75 mm a minometným střelám do ráže 81 mm. Problémy však nastávaly při přímém zasažení střílny, nebo vstupu. Osádku tvořilo podle počtu zbraní 2 až 8 mužů. Výstavba opevnění vz.36 byla zastavena na přelomu roku 1936/37. K tomuto datu bylo dokončeno 858 objektů. Začátkem června 1937 už se začala stavět opevnění vz.37 (Čermák et al., 2011). 21

22 Tabulka 1.Celková bilance vybudovaných, dochovaných a zničených objektů vz.36 (Čermák et al., 2011). ZVV Praha Brno Bratislava Celkem Postaveno Dochováno Zničeno Zahlazeno Lehká opevnění vz.37 Lehká opevnění vz. 37 zahrnovala stejně jako u vz. 36 pět základních typů, a to typ A, B, C, D a E. Na rozdíl od pevnůstek vz. 36, které byly stavěny po vzoru francouzské Maginotovy linie, byla opevnění vz. 37 stavěna do linií, tvořila souvislou opevněnou zónu a v terénu vytvářela vzájemnou palbou neproniknutelný postřelovaný pás. Pevnůstky byly kolem sebe umístěny v jednom až třech sledech a vzájemně se podporovaly a kryly bočními palbami, v místech s nepřehledným terénem se doplňovaly čelními, nebo šikmými palbami. První sled, za použití nejúčinnějších zbraní měl být nejúčinnější a sloužil k zastavení nepřítele. Druhý sled měl hlavní úkol podporovat a doplňovat palby prvního sledu. Další, tzv. zadržovací sledy byly stavěny podle rozmanitosti terénu v důležitých úsecích linie (Čermák et al., 2011, Lehké objekty, n.d.). Vnitřní výbava pevnůstky byla oproti vzoru 36 mnohem dokonalejší. Především klikou poháněný větrák zajišťoval větší bojeschopnost, protože nasával čerstvý vzduch ze vstupní chodbičky a mírný přetlak uvnitř místnosti vyháněl pryč jedovatý kouř ze střelného prachu. Také ochrana bunkru byla lepší, do vstupu mířila střílna z chodbičky a ze střelecké místnosti se dalo vypustit ruční granát před týlovou stěnu a pozorování okolí zajišťovaly dva ze stropu vedoucí periskopy (Macoun, 2013). 22

23 4. TĚŽKÁ OPEVNĚNÍ Obrázek 9. Lehké opevnění vz. 37. Zdroj: Nejmohutnějším prvkem čs. pevnostního systému se staly dělostřelecké tvrze. Jednotlivé tvrze byly soustavou několika pěchotních srubů, doplněných 1 2 dělostřeleckými kasematními sruby, 1 2 dělovými otočnými věžemi, u některých případů 1 2 objekty pro minometné kopule a vchodovým objektem určeným k zásobování. Hluboko v podzemí tyto objekty spojovaly chodby s mnoha sály určenými k uskladnění munice, potravin a ubytování posádky. Mimo jiné zde byly zhotoveny kuchyně, sociální zařízení, vodárny, ošetřovny, filtrovna a strojovna s agregáty, které vyráběly elektrickou energii pro potřeby tvrze. Celý tento komplex podzemních i povrchových objektů obklopoval a chránil systém protitankových a protipěchotních překážek. Ty byly v případě potřeby pod neustálou palbou zbraní z jednotlivých objektů, které se svou výzbrojí doplňovaly a navzájem kryly (Vávra, 2001). U těžkého opevnění se používaly nejlepší zbraně a převažovala technická dokonalost železobetonových konstrukcí objektů (Čermák et al., 2011). Pěchotní srub byl hlavním elementem linie těžkého opevnění. Měl za úkol vést palbu hlavních zbraní (protitankových minometů a těžkých kulometů) do boků postupujícího nepřítele. Hlavním úkolem těžkého 23

24 opevnění bylo dlouhodobě zadržet postup německé armády do vnitrozemí a umožnit československé armádě ústup do slovenských hor (Macoun, 2005). 4.1 Typologie objektů těžkého opevnění Těžká opevnění (TO) můžeme rozdělit do skupin dle více hledisek. Podle účelu a výzbroje je dělíme na sruby pěchotní, dělostřelecké, vchodové, minometné apod. Dále, z hlediska stavebního a dle počtu střeleckých místností, dělíme TO na jednostranné a oboustranné. Existuje dělení i dle odolnosti. Odolnost TO byla řazena do šesti stupňů. První dva stupně se označovaly arabskými číslicemi 1 a 2, proto nesly pojmenování arab. Tyto objekty byly nejmenší a nejméně odolné, se stropem silným 100, nebo 150 cm a čelní stěnou tlustou 120, nebo 175 cm. Další čtyři stupně srubů, označené číslicemi I, II, III a IV (proto název říman ) byly odolnější, se železobetonovými stěnami a stropy, silnými 125 až 350 cm (Macoun, 2005; Ráboň et al., 1993). Pro každý těžký objekt se stavební plán vyhodnocoval zvlášť, podle umístění v terénu a úkolu, kterému měl sloužit. Tudíž neexistoval jeden konkrétní vzor. Avšak jisté podobné prvky se zde nacházely. Objekty měly obvykle jedno podzemní a jedno nadzemní (bojové) patro. Nejsilnější, betonová stěna se nacházela ke straně k nepříteli. Hlavní výzbroj byla soustředěna ve střeleckých místnostech po pravé, i levé straně. V terénu, kde hrozil útok nepřátelských tanků, byla střelecká místnost srubu vybavena protitankovým kanónem spřaženým s těžkým kulometem a ještě jedním dvojčetem těžkých kulometů. V horských úsecích a lesích, kde byl útok tanků nepravděpodobný, objekty obsahovaly pouze těžké kulomety v různém počtu, granátové skluzy, dále i pomocnou výzbroj v podobě lehkých kulometů, umístěnou taktéž v pancéřových zvonech, vystupujících nad střechu objektu. Podle počtu zvonů nebo kopulí se objekty dělí na jedno- až čtyř zvonové. V několika případech se počítalo s umístěním otočné kulometné věže. Vojáci ve zvonech mohli střílet směrem k nepříteli, avšak jejich hlavním úkolem bylo pozorování okolí (Macoun, 2005; Ráboň et al., 1993). Každý srub tvořila osádka 14 až 40 mužů, podle velikosti objektu. V podzemním patře měli vojáci místo pro odpočinek. Sice v rámci úspory místa připadali na každé lůžko dva muži, nicméně nikdy se dva vojáci na jedné posteli netísnili, jelikož měl vždy jeden z nich službu. Srub byl také vybaven umývárnou a splachovacím WC (to se mohlo používat jenom v boji). Před začátkem války chodili vojáci na latríny mimo objekty (Macoun, 2005). 24

25 4.2 Pancéřové zvony, kopule a pohyblivé pancéřové věže Pancéřové zvony, kopule a věže byly neodmyslitelným prvkem těžkého opevnění. Zvon nebo kopule je mohutný ocelolitinový blok válcovitého tvaru s kulovitým zaoblením na svém vrcholu. Po dokončení výstavby železobetonového objektu byly zvony a kopule zasazeny do šachty vytvořené ve stropě objektu a tam následně zabetonovány. Celkem existovalo 54 variant zvonů a kopulí a 4 varianty dělostřeleckých zvonů, o tloušťce stěn 150, 200, nebo 300 mm. Cena zvonů a kopulí se pohybovala v rozmezí Kč, vždy podle typu, počtu střílen, odolnosti a hmotnosti Zvony Hlavním úkolem zvonů bylo pozorování objektu a řízení palby z pevnostních zbraní. Můžeme je rozdělit na tři typy: pěchotní zvon AJ/N, který byl jedním z nejpoužívanějších a nacházel se téměř ve všech typech těžkých objektů. Obsahoval dvě až tři střílny s otvorem ve vrchlíku, kde byl umístěn pěchotní periskopický dalekohled. Pozorovatel zde řídil střelbu hlavních zbraní pěchotního srubu a zajišťoval terén v okolí objektu. Při případném napadení srubu pozorovatel zaklopil periskop a zapojil se do obrany okolí srubu, pěchotní zvon AJ/D, určený pro sólo těžký kulomet vz. 37. S předchozím typem zvonu si byl velice podobný, lišil se pouze tvarem a střílnou. Byl určen k pozorování a mimo to byl využíván i k palbě na důležité cíle, například na silnice a mosty, dělostřelecký pozorovací zvon AJ/P, který sloužil zejména k pozorování a řízení dělostřeleckých paleb z objektu. Hlavním předmětem k pozorování byl dělostřelecký periskopický dalekohled a dále měly zvony jeden až čtyři pozorovací průzory, ze kterých se okolí dalo sledovat pouhým okem, nebo polním dalekohledem (Ráboň & Svoboda, 1993). 25

26 Obrázek 10. Zvon vyjmutý z opevnění. Zdroj: Obrázek 11. Poškozený zvon. Zdroj: Kopule Kopule měly trochu jiný úkol. Nahrazovaly zbraně z betonové části objektu, které by byly např. kvůli špatnému terénu zranitelné. V kopulích samozřejmě nechyběly otvory pro periskop. Jsou známy dva typy kopulí: 26

27 kopule JA/D, která byla budována s jednou, nebo dvěma střílnami, bylo zde místo pro těžký kulomet vz. 37. a po stranách střílen se nacházely dva pozorovací průzory, kopule JA/M, budována vždy pouze s jedinou střílnou a dvěma průzory po stranách (Ráboň & Svoboda, 1993). Obrázek 12. Kopule ostřelovaná ve Francii u atlantického valu. Zdroj: Pohyblivé pancéřové věže Zhotovení pohyblivých pancéřových věží bylo rozděleno Ředitelstvím opevňovacích prací mezi dva podniky. Škodovy závody v Plzni a Vítkovické hutní a horní těžířstvo. Původních návrhů na pancéřové věže byla celá řada, nakonec ŘOP zaujaly tyto tři typy: pěchotní otočná kulometná věž M/OR zaobleného tvaru o celkové hmotnosti i se strojním zařízením až 150 tun, byla vyrobena ze speciální chormniklmolibdenové oceli o tloušťce 300 mm a velmi dobře odolávala dělovým střelám. Otáčení věže bylo elektrické, pokud nastal problém, tak i ruční, ovládané pomocí pedálů. Čím větší bylo sešlápnutí pedálu, tím rychleji se věž dokázala otáčet. Vnitřní zařízení zahrnovalo lafetu pro dva těžké kulomety vz. 37 (lafeta k sobě k sobě měla připojený světelný ukazatel, který ve tmě i v mlze ukazoval na místo, kam zrovna mířil kulomet, což velice 27

28 zpřesňovalo střelbu), zařízení k odsávání zplodin ze střelby a vystřelených nábojnic, muniční výtah a sedátka pro střelce a pomocníka, otočná výsuvná dělová věž Škoda XY/RO byla tím nejlepším, co mohlo být v opevňovací technice vytvořeno. Stala se nejdůležitějším a nejúčinnějším prvkem zbraní v československém fortifikačním systému. Věž byla schopna odolat i přímým zásahům dělostřeleckých granátů. Věž byla většinou zasunuta v zabetonovaném pancéřovém prstenci, při povelu k palbě se vysunula a k obraně objektu použila dvojče houfnic vz. 38, nebo dvojče kanónů. Při elektrickém pohonu trvalo vysunutí věže 7 sekund a otočení kolem své osy 60 sekund. Při ručním pohonu se doba vysunutí prodloužila o 80 sekund. Tato věž byla vyspělejší i díky bezpečnosti v objektu, například při neúplném zasunutí věže se zde nacházely pojistky proti odpálení houfnic, vystřílené nábojnice sklouzávaly do kobky v podzemí a i hlavně zbraní byly chlazeny vodou po stranách houfnic. Tato technicky velice vyspělá věž měla být dodávána za Kč, včetně zbraní, náhradních dílů a nářadí. Bohužel byly během okupace pozastaveny práce na těchto věžích a Němci později nechali dokončit pouze dva exponáty. Jeden byl odvezen k experimentům do Německa, druhý byl v šedesátých letech minulého století roztaven v pecích, což je velká škoda. Rozhodně by byl v dnešní době v hojné míře obdivován odborníky a nadšenci na válečné zbraně a historii, otočná minometná věž G/OR byla vcelku jednoduchá, tvořila ji kopule poskládaná ze čtyř částí (3 části byly identické a ve čtvrté se nacházel otvor s průchodem do spodního patra). Otvor pro zbraň byl kryt dvojdílným, dálkově ovladatelným víkem. Toto opevnění mělo být instalováno na 15 československých těžkých opevnění (Ráboň & Svoboda, 1993). 28

29 Obrázek 13. Prostor pro umístění otočné věže. Zdroj: Komunikace mezi objekty těžkého opevnění Komunikaci mezi jednotlivými objekty těžkého opevnění zajišťovaly kabelové telefonní sítě, nebo zemní telegrafie (Ráboň & Svoboda, 1993). Zemní telegrafie byla určitě významější, díky své jednoduchosti a malé možnosti přerušení signálu. Kabelové telefonní sítě mohly být snadno přerušeny výbušninami a jinými bojovými prostředky Kabelové telefonní sítě Kabelová telefonní síť byla hlavním spojením mezi objekty těžkého opevnění, tvrzemi, stanovišti velitele a pozorovatelnami. Byla vedena rovnoběžně s opevňovací linií a skládala se z telefonních příček, spojovacích os a telefonních úředen. První telefonní příčka byla od objektů umístěna ve vzdálenosti 0,5 až 2,5 km od srubů, druhá podle terénních podmínek ve vzdálenosti 2,5 až 5 km. Obě příčky po 5-6 kilometrech propojovaly spojovací osy. Na příčkách, osách a uzlech se nacházely speciální železobetonové objekty, tzv. kabelové komory a studny, ve kterých byly kabely propojovány. Kabely byly svou stavbou obyčejné, s papírovou izolací, olověným pláštěm a obalem z ocelového plechu. Čím více bylo požadováno spojení, tím větší počet žil se nacházel v kabelu, nejčastěji pramenů. Prvních 300 m trasy v blízkosti objektů se kabely umisťovaly 3 až 3,4 m do hloubky kvůli největší pravděpodobnosti poškození. Dále od objektů už vedly 2, ale i 1 m pod povrchem (Ráboň & Svoboda, 1993). 29

30 Obrázek 13. Spojovací osy telefonní sítě. Zdroj: Obrázek 14. Kabelová studna. Zdroj: Zemní telegrafie Rozhodně důležitějším komunikačním prostředkem než spojením telefonickým, bylo spojení telegrafické, i když se tato zařízení navzájem vhodně doplňovala. Řízení opevňovacích prací zvolilo zemní telegraf do opevnění zejména pro jeho spolehlivost, nízkou zranitelnost, špatnou možnost odposlechu a malé možnosti rušení. Dále proto, že byl signál velice dobře 30

31 slyšet až 1500 m od vysílače. Aby nedocházelo k přeslechům a zmatkům, měl každý objekt určenou svou individuální frekvenci, na které vysílal (Ráboň & Svoboda, 1993). Obrázek 15. Zemní telegraf uvnitř objektu. Zdroj: 5. OPEVNĚNÍ ORLICKÝCH HOR S výstavbou opevnění v Orlických horách se začalo v druhé polovině třicátých let, v důsledku hrozby vpádu Německa do Evropských zemí. Orlická pevnostní linie se rozprostírala po celé délce hraničního hřbetu Orlických hor a byla jednou z části opevnění státní hranice nejvíce ohroženého úseku, začínajícím od Bohumína (Slezsko), konče Krkonošemi. Pásmo těžkého a lehkého opevnění začíná tvrzí Bouda (přelom Orlických hor a Králíků), severně pokračuje na Mladkov, přechází přes údolí Tiché Orlice k okraji obce Petrovičky, zvedá se ke kopci Adam, kde se nachází stejnojmenná dělostřelecká tvrz. Dále pohraniční opevnění pokračuje k soutěsce Zemská brána, která je umístěna v údolí Divoké Orlice, dále směr Rokytnice v Orlických horách a Bartošovice, kde se nachází další dělostřelecká tvrz Hanička. Od Haničky pokračuje opevnění na Anenský vrch, odkud pokračuje na poslední dokončené objekty těžkého opevnění, Komáří vrch (viz příloha 1). Úsek mezi Velkou a Malou Deštnou, což je nejvyšší hřeben Orlických hor a zároveň místo situované nejblíže k hranicím, zajišťují pouze objekty lehkého opevnění. Opevnění pokračuje přes Sedloňovský vrch k obci Polom a v tomto místě navazuje na tvrz Skutinu, která už patří pod opevnění Náchodska a znemožňuje přístup z Polska do Olešnice v O.h. a Nového Města nad Metují. 31

32 5.1 Lehká opevnění V roce 1936 pražské Zemské vojenské velitelství rozhodlo, že se s opevňováním československé republiky začne přednostně v pohraničním pásmu Žamberk Náchod Trutnov. Na tuto linii bylo vyhrazeno ,- Kč a z této částky mělo být vystavěno 55 jednostřílnových, 53 dvoustřílnových a 8 třístřílnových kulometných objektů vz. 36. V roce 1937 se začalo s výstavbou opevnění vz. 37 v místech s největší pravděpodobností vpádu nepřátelských vojsk a zároveň v místech, kde neprobíhala výstavba těžkého opevnění. V Orlických horách byly lehké objekty stavěny hlavně na hřebeni hor, kde se nesetkáme s žádnými objekty těžkého opevnění. Pevnůstky vz. 36 tvořily předsunutou linii u těžkých objektů a tvrzí a poté následovaly dva sledy pevnůstek vz. 37. Když se tato kombinace dala dohromady se zátarasami a polním opevněním spojujícím tyto jednotlivé prvky, stala se z tohoto komplexu skutečně pevná linie, odolná proti útoku nepřítele (Kamenský, 2004). 5.2 Těžká opevnění Na rozdíl od jiných hraničních úseků v Československu bylo území Orlických hor s výstavbou těžkého opevnění nejdále. Téměř všechny tvrze, s výjimkou tvrzi Adam byly osazeny pancéřovými zvony a zahrnovaly nejmodernější technická vybavení. Obranná opatření v horách se neobešla bez značných zásahů do přírody, kvůli lepší dostupnosti byly budovány příjezdové komunikace až na hřeben hor, které jsou dodnes známy pod názvem bunkrovky. ( Pohraniční vojenské opevnění z r. 1938, n. d.) Dělostřelecká tvrz Skutina Tvrz Skutina byla vystavěna mezi obcemi Sedloňov a Olešnice v Orlických horách a měla se skládat ze šesti objektů. Ze dvou pěchotních srubů ( N-S 48, N-S 49), srubu s dělostřeleckou věží a dvojicí houfnic (N-S50), minometného srubu (N-S51), z nejmohutnějšího objektu se třemi houfnicemi (N-S 52) a z vchodového objektu (N-S 52a), který by zajišťoval přísun potravin a munice pro plánovaných 464 vojáků. Všechny sruby měly spojovat hluboko situované chodby a v nich měla vést úzkorozchodná dráha pro vozíky zásobující jednotlivé sruby municí. Z tvrze byly vybetonovány pouze dva pěchotní sruby (N-S 48 a N-S 49), zbytek zůstal k září roku 1938 ve stavebních počátcích ( Tvrz Skutina, n. d.). 32

33 Obrázek 16. Umístění tvrze Skutina. Zdroj: Obrázek 17. plánek jednotlivých srubů v tvrzi Bouda. Zdroj: 33

34 V následujících řádcích popíši dva dokončené sruby: pěchotní srub N-S 48 U stodol je jednostranný objekt, se střeleckou místností vpravo, který měl být vybaven kanónem a dvojčetem těžkých kulometů, s dvojčetem těžkých kulometů v levé pancéřové kopuli. Dále se zde měl nacházet pěchotní zvon s těžkým kulometem se třemi střílnami a dělostřelecký pozorovací zvon. Žádný z pancéřových prvků však nebyl na své místo osazen a za okupace němečtí vojáci vytrhli střílny a objekt zatopili vodou, Obrázek 18. Pěchotní srub N-S 48 (přerušované čáry znamenají směr střelby). Zdroj: 34

35 Obrázek 19. Pěchotní srub N-S 48. Zdroj: soukromá sbírka fotoateliér Imlauf Obrázek 20. Ubikace ve srubu N-S 48. Zdroj: soukromá sbírka fotoateliér Imlauf pěchotní srub N-S 49 Pod lesem, dvoukřídlý oboustranný objekt, po pravé i levé straně vyzbrojený protitankovým kanónem a kulometným dvojčetem a ve stropě osazený třemi pancéřovými útvary. V ochranných křídlech se měly nacházet dva pěchotní zvony pro lehký kulomet vz. 26, vepředu uprostřed stěny měl být umístěn dělostřelecký pozorovací zvon ( Tvrz Skutina, n. d.). 35

36 Obrázek 21. Pěchotní srub N-S 49. Zdroj: Dělostřelecká tvrz Hanička I dělostřelecká tvrz Hanička patřila mezi pět dokončených tvrzí. Je situovaná v těžce přístupném a hustě zalesněném terénu, kousek od Anenského vrchu (985 m. n. m.) a 6 km severovýchodně od Rokytnice v O. h.. Obrázek 22. Umístění tvrze Hanička. Zdroj: 36

37 Vojenští odborníci ji záměrně umístili v blízkosti spojovací silnice Rokytnice v O. h. Bartošovice, kterou měla společně se samostatnými pěchotními sruby chránit. Tato silnice totiž představovala jednu z mála možností spojení od státní hranice a celnice v Bartošovicích do vnitrozemí. Tvrz Hanička se skládala ze šesti objektů, které mezi sebou byly v podzemí propojeny 1,5 kilometry chodeb a sálů. Ve velikých sálech se dalo uskladnit značné množství munice a dalších zásob. V případě obklíčení by zásoby vydržely po dobu několika měsíců (Vávra, 2001), ( Historie tvrze Hanička, n. d.). Těmi šesti objekty v komplexu Hanička byly tyto pěchotní sruby: R S 76 Lom, který byl dvoupatrový, oboustranný a pravokřídlý, s tloušťkou stěn směrem k nepříteli 350 cm kvalitního železobetonu. Sloužil ke sledování nepřítele a okolí a hlavně ke snadnější ochraně okolí srubu zde byly umístěny tři pancéřové zvony pro lehký kulomet, těžké kulomety a pro pozorovatele, Obrázek 23. Srub R-S 76. Zdroj: www. Opevneni.cz 37

38 Obrázek 24. Srub R-S 76. Zdroj: www. Cestovani.idnes.cz R S 77 Pozorovatelna, oboustranný levokřídlý a dvoupatrový, také opatřený třemi pancéřovými zvony. Střílny byly ohraničeny 3 m hlubokým ochranným příkopem, do kterého vedl granátový skluz a periskopy pro sledování hluchých prostor. V horním patře tohoto srubu byly umístěny ubikace pro dělostřelce, stanoviště velitele a prostor pro telefonistu, v přízemí se nacházelo WC s umývárnou, radiostanice, muniční sklad, ubikace a filtrovna zajišťující výměnu vzduchu s okolní atmosférou (tak tomu bylo u každého srubu, filtrovna byla spojena se zvonem umístěným ve stropě), Obrázek 25. Srub R-S 77. Zdroj: R S 80 Potůček, dvoupatrový oboustranný dvoukřídlý, se dvěma ocelovými střílnami, opatřenými těžkými kulomety a dvěma kulomety lehkými k ochraně 38

39 nejbližšího okolí srubu. Dále objekt tvořily dvě ocelové střílny také s těžkými kulomety, z boku chráněné lehkými kulomety pod betonem. Pod střílnami vedly příkopy (levý a pravý), do levého ústil nouzový výlez ze srubu. Příkopy opět zahrnovaly granátové skluzy, periskopy a odpady z vystřílených nábojnic od hlavních zbraní. V horním patře ve střeleckých místnostech se nacházel sklad kulometné munice, stanoviště velitele, místnost pro telefonistu, nádrže na vodu a výklenek na vařič pro úpravu stravy. Stejně jako v předchozím objektu spodní patro zahrnovalo filtrovnu, ubikaci mužstva a WC s umývárnou, Obrázek 26. Srub R-S 80. Zdroj: Obrázek 26. Srub R-S 80. Zdroj: 39

40 R S 78 Na Pasece, tento srub byl vybudován pro otočnou výsuvnou věž s dvojčetem houfnic. Šachta pro věž byla hluboká 11,4 m a po smontování věž vážila 442,8 tun. Skládala se z výsuvné a otočné časti, která se dle potřeby pohybovala. Vysunutí trvalo 7 vteřin a kolem své osy se věž otočila za 1 minutu. Do věže měly být namontovány dvouhlavňové houfnice s maximálním dostřelem metrů a kadencí 20 ran za minutu. Bohužel se tyto zbraně do předválečného československého opevnění nikdy nedostaly, Škodovy závody v Plzni je nedokázaly zhotovit včas. Kromě této věže se ve srubu nacházel další zvon pro lehký kulomet, kopule pro těžký kulomet a dva zvony pro ventilaci. Tento srub měl mít po dokončení celkem čtyři patra. Nejvrchnější patro bylo patrem střeleckým, mezipatro obsahovalo stanoviště velitele, pohotovostní sklad munice a 4 nádrže na vodu. V dolním patře se nacházela ovládací část věže, filtrovna, ubikace pro pohotovostní obsluhu, WC s umývárnou a sklad proviantu. Nejspodnější patro zahrnovalo komoru na vystřílené nábojnice, které zde chladly a byly z nich odsávány jedovaté zplodiny, následně byly výtahem sváženy do podzemí pevnosti, Obrázek 27. Srub R-S 78. Zdroj: 40

41 Obrázek 28. Srub R-S 78. Zdroj: Dvoupatrový pravostranný dělostřelecký kasematní srub R S 79 Na Mýtině, střelbou orientovaný na východ ve směru na Zemskou bránu a sousední Mladkovskou dělostřeleckou tvrz Adam. Výzbroj měly tvořit 3 houfnice (nestihly být vyrobeny), které měly podporovat defenzívu samostatných pěchotních srubů. Další výzbroj byla tvořena čtyřmi lehkými kulomety. Dva byly uloženy ve dvou pancéřových zvonech, třetí bránil plochu před střílnami a čtvrtý zajišťoval prostor ochranného příkopu pod střílnami. Do ochranného prostoru dále ústily čtyři granátové skluzy a hluchá místa zajišťovaly čtyři pozorovací periskopy zasazené do stěny objektu. Horní patro obsahovalo střílny, nádrže na vodu, vstupy do pancéřových zvonů a stanici dvou nákladních výtahů o nosnosti 2500 kg. Dolní patro zabíraly dvě místnůstky pro odpadávání vystřílených nábojnic, filtrovna, stanoviště velitele a ubikace, 41

42 Obrázek 29. Srub R-S 79. Zdroj: Obrázek 30. Srub R-S 79. Zdroj: vchodový objekt R S 79a U Silnice, sloužil převážně k zásobování tvrze a zároveň osádce umožňoval vstup. Srub je postaven v dostatečné vzdálenosti od hlavní obranné linie na protilehlé straně kopce. Při stavbě bylo nevýhodou umístění ve svahu, přesto však není na dohled z nepřátelského území. Díky jeho převážně zásobovací funkci se nepočítalo s jeho zapojením do boje, proto byl vybaven pouze čtyřmi kulomety. Dva kulomety se nacházely ve dvou pancéřových zvonech umístěných ve stropě objektu. Chránily nejbližší okolí objektu a zbylé dva těžké kulomety byly zasazeny v levé a pravé střelecké místnosti a měly dosah na 42