Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Sociální pedagogika a poradenství Bc. Pavla Zacpalová Vliv pobytu v zahraniční misi na osobní život vojáků Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Bohumíra Lazarová, Ph.D. 2012

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury... Podpis autora práce

3 Upřímně děkuji doc. PhDr. B. Lazarové, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, poskytování rad, připomínek a materiálových podkladů k práci. Také děkuji rodině a přátelům za podporu, kterou mi věnovali po celou dobu studia stejně jako při psaní této diplomové práce.

4 OBSAH ÚVOD... 6 I. TEORETICKÁ ČÁST ZAHRANIČNÍ MISE POHLEDEM SOCIÁLNÍHO PEDAGOGA Adaptace Aspekty ovlivňující adaptaci Poruchy adaptace SOCIÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÝ POHLED NA ARMÁDU ČESKÉ REPUBLIKY Osobnost vojáka z povolání Novodobý válečný veterán Psychosociální sluţby v armádě PŮSOBENÍ AČR V ZAHRANIČNÍCH OPERACÍCH AČR v současnosti Sociálně-psychologická problematika zahraničních misí Charakteristické fáze zahraniční mise Nejčastější problémy na misi PSYCHICKÁ ZÁTĚŽ Co se rozumí pojmy stres a stresory Moţné reakce na stres Zvládání stresu OSOBNÍ ŽIVOT VOJÁKA NA ZAHRANIČNÍ MISI A PO NÁVRATU DO ČESKÉ REPUBLIKY Záţitky a zkušenosti z mise Změna v ţivotě Rodinné prostředí je základ Člen rodiny je na misi Rodina vojáka po návratu z mise Volný čas jako součást ţivotního stylu Volný čas po zahraniční misi Návrat do pracovního prostředí KRIZOVÁ INTERVENCE Debriefing Sociální opora... 54

5 SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI II. EMPIRICKÁ ČÁST METODOLOGIE KVALITATIVNÍHO VÝZKUMU Cíl výzkumu a výzkumné otázky Technika sběru dat Výzkumný soubor Etické předpoklady Vstup do terénu Způsob zpracování dat Analýza dat Shrnutí výsledků výzkumu Diskuze ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ ČESKÉ LITERATURY A ZDROJŮ SEZNAM POUŽITÉ ZAHRANIČNÍ LITERATURY A ZDROJŮ PŘÍLOHA A: Schéma a ukázka rozhovoru

6 ÚVOD Česká republika se svým vstupem do Severoatlantické aliance zavázala ke spolupráci při plnění konkrétních úkolů s cílem prosazení a udrţení bezpečnosti v různých regionech celého světa. Pro úplné zabezpečení těchto závazků jsou pravidelně sestavovány kontingenty vojenských specialistů, kteří po určitou dobu operují v poţadovaných oblastech. Příprava těchto vojáků je velice komplexní, profesionálně řízená činnost. Mnohem menší důraz je ovšem kladen na zpětnou adaptaci vojáka a případnou pomoc ve sloţitých ţivotních situacích, způsobených dlouhodobější absencí v jeho původním prostředím. Téma diplomové práce zní: Vliv pobytu v zahraniční misi na osobní ţivot vojáků. Práce se tedy věnuje vojenské oblasti, konkrétně příslušníkům Armády České republiky, kteří absolvovali zahraniční operaci, ocitli se v silně stresovém prostředí a zaţili náročné ţivotní situace ve válečné oblasti. Podstatná část práce se věnuje analyzování vlivu těchto záţitků a zkušeností na pozdější osobní ţivot vojáka. Toto téma je pro mě osobně velmi zajímavé, protoţe můj ţivot je úzce spjat s vojenským prostředím. Konkrétně k tomuto výzkumnému problému mě přivedla osobní zkušenost s vojáky, kteří po návratu ze zahraniční mise přetvářeli své ţivoty. Příslušníci Armády České republiky, kteří odjíţdějí plnit spojenecké závazky do vzdálených regionů, často opouštějí rodinné i pracovní prostředí s určitými předpoklady. Většinou si voják nepřipouští, ţe by se mohl na zahraniční operaci nějakým způsobem změnit, vnímá sebe jako profesionála a daný úkol jako poslání. Obdobně nahlíţí na osobnost svého partnera či na jeho přátele, jeţ na něho čekají v republice. Realita je ovšem často diametrálně odlišná. Na člověka neustále působí různé determinanty a přetvářejí nevědomky jeho postoje a chování. Následné shledání s jeho blízkými a adaptace na původní prostředí proto často neprobíhá tak snadno. Cílem diplomové práce je tedy zjistit, jak pobyt na zahraniční misi ovlivnil ţivot vojáka. Tato práce se majoritně zabývá vlivem zahraniční mise na následnou adaptaci vojáka, především je zaměřena na jeho osobní ţivot. Důleţité je také přiblíţit problematiku zahraničních operací a zvláště pak moţnosti následné odborné pomoci. Práce je standardním způsobem rozdělena na dvě části. Teoretická část pojednává o základních tématech, které souvisí s danou problematikou. Empirická část zjišťuje, jak vojáci reflektují adaptaci do běţného ţivota po misi. 6

7 První kapitola objasňuje pohled sociálního pedagoga na zahraniční mise, součástí této kapitoly je i adaptace, která je důleţitá při návratu vojáka ze zahraničních operací. Následuje kapitola věnovaná sociálně-psychologickému pohledu na Armádu České republiky. Obsahuje charakteristiku osobnosti vojáka z povolání, novodobého válečného veterána a představuje i psychosociální sluţby v armádě. Pozornost je věnována samotným zahraničním operacím, u nichţ jsou popsány charakteristické fáze mise, psychická a zdravotní příprava, motivace k výjezdu do mise i nejčastější problémy, jeţ se objevují na misi. S danou oblastí koresponduje vznik mnoha stresových situací a z toho důvodu je zařazena kapitola o psychické zátěţi a zvládání stresu. Důleţitou součástí teoretické práce je i osobní ţivot vojáka na misi a po návratu do České republiky. Na začátku jsou popsány záţitky a zkušenosti z mise, které vojáci musí začlenit do civilního ţivota. Pobyt na zahraničních operacích znamená změnu v ţivotě, která je následující kapitolou. Osobní ţivot vojáka je rozdělen na základní sloţky, obsahující především rodinu, volný čas a práci. Poslední, ale neméně důleţitá, je kategorie krizová intervence, která představuje soubor metod a technik, které by měly pomoci jedinci proţívajícímu zátěţovou či stresovou situaci. V empirické části práce je vyuţit kvalitativní výzkum, který je uskutečněn hloubkovým rozhovorem s vojáky, kteří slouţili v zahraničních operacích. Hlavní výzkumná otázka zní: Jak reflektují vojáci adaptaci do běţného ţivota po misi? Získaná data jsou zpracována formou otevřeného kódování a následně je vyuţita technika vyloţení karet. Cílem výzkumné studie bylo zjistit, jak vojáci reflektují adaptaci do běţného ţivota po misi a odpověď na další specifické otázky. 7

8 I. TEORETICKÁ ČÁST 1. ZAHRANIČNÍ MISE POHLEDEM SOCIÁLNÍHO PEDAGOGA Sociální pedagogika prošla řadou změn a různě se měnila v průběhu svého vývoje. Většina změn souvisela s výkladem pojmu sociální, který byl interpretován jako pomoc jednotlivcům (individualistické pojetí 1, jeţ spatřovalo smysl pouze v rozvoji individua a opíralo se o psychologii), nebo sociální ve vztahu k celé společnosti (opíralo se o sociologii). Nyní je sociální pedagogika jedna z moderních pedagogických disciplín a v odborné literatuře je vymezována v různých významech: od vlivů sociálního prostředí na výchovu a vzdělávání jedince aţ po pomoc sociálně problematickým osobám, skupinám a s tím spojenou krizovou intervencí (Čábalová, 2011; Kraus, 2008). Sociální pedagogika je velmi mladou disciplínou a její skutečný rozmach ve vývoji nastává aţ po roce Proto existuje mnoho odlišných pojetí od různých autorů. Někteří vymezují poměrně úzce sociální pedagogiku a přisuzují ji jen některé z jejích moţností. Např. Kvapilová (in Kraus, 2008) definuje sociální pedagogiku zvláště jako teorii ţivotní pomoci ohroţené mládeţe. Taktéţ Moucha (tamtéţ), který spojuje obsah sociální pedagogiky s náhradní rodinnou péčí a ústavní výchovou. Naopak jiní odborníci se přiklánějí k širšímu pojetí, jako např. Kraus a Poláčková (2001, s. 12), kteří uvedli: V kaţdém případě zastáváme tedy širší pojetí sociální pedagogiky, podle kterého se tato disciplína zaměřuje nejen na problémy patologického charakteru, marginálních skupin, částí populace ohroţených ve svém rozvoji a potenciálně deviantně jednajících, ale především na celou populaci ve smyslu vytváření souladu mezi potřebami jedince a společnosti, na utváření optimálního způsobu ţivota v dané společnosti. Kraus (2008) uvádí, ţe do sociální pedagogiky lze tedy zahrnout výchovu a vzdělání, společnost, kulturu a nejbližší životní prostředí jedince, kterým je rodina a další sociální skupiny (vrstevníci, pracovní kolektiv aj.). Sociální pedagogika se 1 Typickým představitelem byl J. F. Herbart (Kraus, 2008, s. 39) 8

9 nesnaţí pouze o rozvoj kaţdého jedince, ale o úplné chápání jedince a jeho socializace 2. Právě socializace je důleţitá pro jedince i celou společnost. Člověk si osvojuje specifické formy chování, normy, jazyk a kulturu dané společnosti. Socializace je celoţivotní proces, jenţ probíhá vţdy v nějakém prostředí, které má různou úroveň i kvalitu. Šimíčková-Číţková (2004) uvádějí, ţe hlavními činiteli socializace jsou ty primární skupiny, ve kterých je jedinec trvale a pevně začleněn, jelikoţ mají moţnost dlouhodobě a přímo působit na člověka. Z tohoto důvodu jsou jako hlavní socializační prostředí označovány rodina, škola, vrstevnická skupina, sociální skupina na pracovišti a média. Důleţitým faktorem v procesu socializace člověka je sociální adaptace, coţ je přizpůsobení se normám a poţadavkům dané společnosti, a také sociální kreativita, jeţ přispívá k formování vztahu k sobě samému, k druhým lidem i celé společnosti, současně umoţňuje jedinci aktivní řešení ţivotních událostí (Čábalová, 2011). Adaptace je nedílná součást ţivota a také patří k jednomu z úkolů sociální pedagogiky, která má zkoumat, jak jedinci poskytovat pomoc v adaptaci na stále náročnější podmínky (Kraus, 2008). Adaptace je jedním ze základních pojmů této práce, protoţe vojáci, kteří vyjedou slouţit na zahraniční misi, se musí adaptovat na místní kulturní, klimatické, bojové a značně stresové situace. Adaptace je také důleţitou součástí po skončení mise, jelikoţ se voják vrací zpět do běţného ţivota, který se ale mezitím také změnil. Z toho důvodu bude tento zásadní pojem blíţe definován v následující kapitole. Dalším významným pojmem v sociální pedagogice je prostředí, jeţ vytváří podmínky pro ţivot ţivotní prostředí. Prostředí lze chápat jako souhrn činitelů, které na člověka působí. Prostředí člověka se rozděluje podle určitých kritérií (Kraus, 2008), např.: velikostí prostoru; podílem člověka na podobě daného prostředí; povahou realizované činnosti; charakterem; podle teritoria; kvalitou podnětů působících na člověka. 2 Socializaci chápeme jako proces postupného aktivního začleňování jedince do společnosti prostřednictvím jeho zapojení se do sociálních vztahů a celospolečenského dění. (Čábalová, 2011, s. 184) 9

10 Jednotlivá prostředí se různě doplňují a prolínají a na osobnost člověka mohou působit jak pozitivně, tak negativně (Kraus, Poláčková, 2001). Tato práce se bude zabývat jak rodinným prostředím, které voják opouští více jak na půl roku, tak lokálním prostředím, kterým se pro vojáka na zahraniční misi stává vojenská základna. Sociální pedagogika často operuje s pojmem komunikace, jenž je chápán jako proces, při kterém si lidé sdělují informace v přímém i nepřímém sociálním kontaktu. V těchto kontaktech probíhá sociální interakce, coţ je jednání, které vzájemně ovlivňuje jedince či skupiny (Kraus, 2008). Komunikace je tedy základ mezilidských vztahů a bez ní se mohou velmi snadno rozpadnout. Ať jiţ se jedná o utvrzování pracovního kolektivu na vojenské základně, nebo zprostředkovaným kontaktem s blízkými v ČR, vţdy je důleţité komunikaci udrţovat a upevňovat jakoukoli formou. Šest měsíců strávených v cizí zemi, být pod neustálým stresem, vidět utrpení a bídu, a po návratu moţný komunikační nesoulad s partnerem nebo rodinou tyto aspekty mohou iniciovat potřebu následné intervence. Krizová intervence je souborem různých metod a technik, které pomáhají zpřehlednit a strukturovat klientovo proţívání a ohroţující kontraproduktivní chování. U vojáků se vyuţívají různé druhy skupinových sezení, mezi nimi je i debriefing, který by měl zajistit včasnou intervenci. Přesto jsou nejvíce vyuţívány svépomoc, vzájemná pomoc a sociální opora, které jsou uskutečňovány samotnými vojáky, pracovním kolektivem nebo rodinou a přáteli. Krátký souhrn pomáhajících profesí ve vládním sektoru podle Krause a Poláčkové (2001, s. 188) ukáţe, ţe sociální pracovník můţe pomoci jak vojákovi, tak jeho rodině. sociální pracovníci jako zaměstnanci správy, samosprávy a resortních ministerstev pracovníci na různých sociálních úřadech, v domovech pro seniory, domech s pečovatelskou sluţbou, v dětských domovech, ústavech sociální péče či školských zařízeních, pracovníci ve vězeňství a trestní justici aj.; poradenští pracovníci v poradenském systému České republiky pracovníci v rodinných, výchovných, občanských či profesních poradnách; psychoterapeuti profesionálové zaměření na péči o duši klientů, ať uţ při akutní krizi nebo v dlouhodobé spolupráci; učitelé a výchovní pracovníci školských zařízení školy, výchovné a diagnostické ústavy, domy dětí a mládeţe či střediska pro volný čas. 10

11 Pomáhající profese jsou povolání zaloţená na mezilidském vztahu a komunikaci. Profesionálové v pomáhajících profesích mají jako poslání péči a podporu klienta, které mu vracejí pocit bezpečí a pohody, nebo mu pomáhají s vypořádáním se s obtíţnými ţivotními situacemi (Kraus, Poláčková, 2001). 1.1 Adaptace Obecně lze adaptaci povaţovat za takové chování organismů, které jim umožňuje přizpůsobení se prostředí, ve kterém žijí, a toto přizpůsobení je podmínkou přeţití. Adaptace je vnímána jako vzájemné působení různorodých systémů, jejich podsystémů, součástí a prvků. Jedná se o schopnost vyrovnávat se s novými nároky, hledání nového způsobu chování, ale i pruţně vyuţívat a modifikovat jiţ osvědčené adaptační mechanismy. Jako označení adaptační schopnosti systému lze pouţít termín adaptabilita. Její rozsah s ohledem na nároky zátěţových stimulů včetně těch ohroţujících (stresorů) pak značí pojem odolnost proti zátěži stresu (Paulík, 2010), viz kapitola 4. Adaptace je velmi důleţitým psychologickým jevem. Je to schopnost měnit své chování s ohledem na ţivotní podmínky v průběhu času. S adaptací se setkáváme na kaţdém kroku, od narození aţ do konce ţivota (Křivohlavý, 2011). V případě, ţe je jedinec pasivně ovlivňován prostředím, hovoříme o akomodaci. Na druhou stranu asimilace je pojmenováním aktivního přizpůsobování se prostřednictvím změny v okolí systému. Z psychologického pojetí je asimilace příznačná aktivním zasahováním jedince do svého prostředí s cílem přizpůsobit si je s ohledem na své zájmy a potřeby. Projevem asimilace je aktivita v jednání s lidmi a v mezilidských vztazích. Asimilaci lze také vnímat ve dvou formách, a to jako asertivní (slušná a nenásilná forma prosazování vlastních práv, názorů a pocitů) a agresivní (bezohledná, ohroţující či poškozující projevy k druhým). Akomodace je přizpůsobení vlastního systému tak, aby lépe vyhovoval nárokům okolí. Jde o viditelnou tendenci maximálně vyhovět okolí na úkor vlastního názoru, případně nadměrný respekt k autoritám, jenţ můţeme označit jako konformismus. Pro pojmenování adaptačních dějů, především zdůrazní-li se v této souvislosti sociální kontext adaptace, je vyuţit pojem adjustace. Základní funkce lidského adaptačního 11

12 procesu jsou zaloţeny na zhodnocení volby, situace, aplikaci způsobů vyrovnání se s jistými nároky, reflexí postupu a případné změny (Paulík, 2010). Proces uspokojování potřeb bývá spojen s potíţemi, problémy a překáţkami. Jestliţe se tyto obtíţe či bariéry stanou příliš závaţnými s ohledem na moţnosti člověka, můţe se jeho adaptace zhroutit. Následné nepříznivé důsledky se potom projevují v chování, v proţitcích i ve zdravotním stavu (Zacharová a kol., 2007). Smékal (2009, in Paulík, 2010) uvádí, ţe při charakterizaci aktuálního adaptačního procesu můţeme vycházet z vnitřní a vnější perspektivy. Vnější, objektivně zaměřený pohled se zabývá tím, jak se člověk včlenil do podmínek ţivota, jak se mu daří, jak vychází se svou rodinou a přáteli, konstruktivně se vyrovnal s úkoly a problémy ţivota, poţadavky i podmínkami, které jsou na něho kladeny v práci, v partnerském ţivotě i při výchově dětí apod. Vnitřní, subjektivní stránku či subjektivní perspektivu adaptačního procesu vyznačuje přijetí vlastní identity (schopnost člověka ţít se sebou samým), realisticky se hodnotit, včetně posouzení vlastního postavení ve společnosti a řídit svůj vlastní vývoj apod. Maladaptace či maladjustace je označením pro neúspěšnou adaptaci, při níţ má jedinec problémy se zvládáním ţivotních situací. Maladaptace se projevuje výskytem mnoha konfliktů a nedorozumění s ostatními lidmi, nízkou autoevaluací, nespokojeností, nesamostatností, proţíváním vnitřních rozporů a úzkostí apod. Maladjustace bývá častým důsledkem působení akutních či chronických distresorů 3, také u lidí s určitými predispozicemi 4 a u jedinců, kteří uţ od raného období procházeli socializačním tlakem, především výchovným působením autorit 5 (Dvořáková a kol., 2007). Proces adaptace je tedy přizpůsobení se na okolní podmínky. Pro vojáka znamená přizpůsobit se armádním podmínkám ve válce i v míru. Jiţ vstup do vojenského ţivota je velmi náročný, protoţe vojenský reţim je specifický. Poté, co si voják projde základním kurzem a výcvikem, stává se profesionálem, který můţe být kdykoli vyslán na zahraniční vojenskou misi. Velkým problémem na začátku kariéry vojáka bývá kromě nedostatečné fyzické či psychické zdatnosti subordinace, coţ je 3 Např. smrt, závaţná nemoc či trauma blízké osoby, rozvod, ale i důsledek náhlých sociálních, civilizačních zlomů kariérový zlom, náhlé získání obrovského bohatství či propad do chudoby, trauma ze zločinného násilí, války apod. (Dvořáková a kol., 2007, s. 157) 4 Často jsou to jedinci s lehkou mozkovou dysfunkcí, kteří tvoří nejméně 10 % populace (Dvořáková a kol., 2007, s. 157) 5 Zpravidla jsou to rodiče, kteří své dítě uvedli do stavu naučené bezmocnosti (Dvořáková a kol., 2007, s. 157) 12

13 sluţební podřízenost. Přizpůsobení se přímé podřízenosti jiným osobám bývá velký problém a kaţdý jedinec takovou pevnou vůli a odhodlání nemá. Proto jiţ na začátku můţe vzniknout maladaptace vojáka. Je-li ale voják jiţ v aktivní sluţbě, je pro něj důleţité adaptovat se na poměrně nové moţnosti, které vyplývají z mezinárodních smluv. 1.2 Aspekty ovlivňující adaptaci Lidská adaptace se realizuje ve vzájemném působení osobnosti a prostředí. Vnější, objektivní stránka adaptace se projevuje především v situacích, které ohroţují zdraví nebo ţivot člověka bez zřetele na to, zda si je toho sám vědom. Jde např. o situace, při nichţ se výměna energií v prostředí náhle vymkne kontrole a přitom je dostatečná k tomu, aby jedinec byl skutečně ohroţen intenzivním prouděním vzduchu, padajícími tělesy, velkou spoustou vody či extrémním teplem atd. K nejdůleţitějším vnějším vlivům působícím na adaptační proces se zpravidla řadí ţivotní události, drobné kaţdodenní nepříjemnosti (daily hassles) a radosti (daily uplifts) a sociální opora (social support) (Paulík, 2010, s. 23). Adjustační variabilita se vztahuje ke způsobilosti adaptace na měnící se situace. Je typická plastickou přizpůsobivostí a při nízké úrovni se osoba adaptuje neúplně nebo vůbec. Reakce mohou být pouze na některé stránky situace a na skutečnosti, jeţ účinně nezvládá, mohou navazovat frustrace. Emocionální variabilita je rozsah proměnlivosti záţitkové odezvy na různé situace a s tím spojená citlivost na jejich závaţnost. Z hlediska adaptace můţe mít pozitivní i negativní význam (Paulík, 2010). 1.3 Poruchy adaptace Poruchy procesu adaptace s sebou nesou další problémy a nemoci. Tato porucha je zapsána v samostatném oddílu nazvaném F43 Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení v desáté revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (Paulík, 2010). Kategorie reakce na závaţný stres a poruchy přizpůsobení se liší od jiných tím, ţe obsahuje poruchy, které lze identifikovat na základě mimořádně stresujícího ţivotního záţitku, který vyvolal akutní stresovou reakci, nebo významné ţivotní změny, 13

14 vedoucí k trvale nepříjemným okolnostem a mající za následek poruchu přizpůsobení (Mahrová, 2008, s. 81). Předpokládá se, ţe podstatnou roli pro vznik adaptačních poruch v zátěžové situaci hraje individuální predispozice nebo zranitelnost. Projevy jsou velmi různorodé. Objevuje se úzkost, depresivní nálady, obavy, neschopnost, sniţuje se výkonnost i v běţných činnostech, projevy agresivity a zloby, sklony k dramatickému chování a u dětí se vyskytují regresivní jevy (pomočování, cucání palce apod.) Tato nemoc se obvykle projeví do jednoho měsíce od stresující situace a netrvá déle neţ půl roku. Poruchy přizpůsobení vznikají v období adaptace na závaţnou ţivotní změnu (Paulík, 2010). 14

15 2. SOCIÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÝ POHLED NA ARMÁDU ČESKÉ REPUBLIKY Vojenské prostředí je velmi specifické. Mladý člověk se náhle ocitá v jiných podmínkách, které jsou neobvyklé, a náročné poţadavky podstatně mění jeho dosavadní způsob ţivota. Po skončení druhé světové války byla základní vojenská sluţba povinná na dva roky pro všechny mladé muţe, kteří dovršili osmnácti let. V letech na vojně mladí dospělí trávili rok a půl a po vzniku České republiky to byl rok. V této době byla adaptace vojáků velmi náročná a zdlouhavá, dokonce se dělila na několik fází. Profesionální armáda, jak ji známe dnes, omezila základní vojenský výcvik na pouhé 3 měsíce 6 a následné odborné kurzy, přesto by to měl být dostatečný začátek do ţivota vojáka, protoţe nyní je vojenská sluţba dobrovolná 7. Vojáci si musí osvojit vzorce chování a schémata reagování a značnou psychickou připravenost. Proces adjustačního průběhu má své rysy a etapy, rychlost a úroveň adaptace závisí na každém jednotlivci. Nejdůleţitější je počáteční fáze, která začíná příchodem do vojenského ţivota. Vyznačuje se neracionálním přístupem k novým okolnostem, všeobecným psychickým napětím a zvýšenou aktivací psychických procesů. V dalších fázích postupně přichází psychické uvolnění a výraznější uplatňování racionálnějšího přístupu k nárokům a podmínkám vojenského ţivota. Významné je navázání trvalejších sociálních vztahů a zvyšování vlivu kolektivního mínění. Proces adjustace má různou variabilitu, která je podmíněna objektivně i subjektivně (Timko, 1986). Pro úspěšnou adaptaci vojáků je důleţitým činitelem promyšlená a cílevědomá organizace celého systému a postupné začleňování do podmínek vojenského ţivota. Vojenští psychologové musí při této organizaci vycházet z hluboké znalosti psychických zvláštností vojenské mládeţe a uplatňovat podle potřeby individuální přístup. Efektivní ovlivňování a řízení adaptačního procesu vyţaduje podle Dziakové (2009, s ): od prvních okamţiků cílevědomě rozvíjet motivaci k výkonu vojenské sluţby; 6 Fyzicky a psychicky náročný základní výcvik v sobě zahrnuje to nejdůleţitější z tzv. vševojskové přípravy, jako je pořadová a tělesná příprava, základní řády, ochrana proti zbraním hromadného ničení, a střeleckou, spojovací, topografickou, taktickou a zdravotnickou přípravu (ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Moţná i na tebe čeká kariéra profesionálního vojáka. [on line] [cit ]. Dostupné z: < 7 Tamtéţ 15

16 uplatňovat důsledné a racionální systémy poţadavků v duchu vojenských řádů a vytvářet základní návyky rytmu a pravidelnosti vojenského ţivota; rozvinutí efektivní a výchovné práce s individuálním přístupem ke kaţdému vojákovi s respektováním osobnostních zvláštností; upevňování a rozvíjení vojenského kolektivu, vytváření zdravé kolektivní atmosféry. Průběh i kvalita adjustace závisí na mnoha činitelích. Kaţdý voják proţívá adaptaci rozdílně, u někoho probíhá pomalu a u jiného rychle, jedni se adaptují úplně a druzí špatně či jednostranně a občas produkují neodůvodněné a nepřiměřené reakce. Ojediněle se objeví i naprosto neadjustovaní vojáci. Maladjustovaný voják projevuje výraznou emocionální instabilitu, psychickou nevyrovnanost, jeho chování a postoje odráţejí nedostatek uspokojení a ve svém okolí působí rušivě. Je zdrojem konfliktů, výchovných problémů a těţkostí (Dziaková, 2009, s. 507). Timko (1986) tvrdí, ţe adjustace v bojových podmínkách se liší svým průběhem, obsahem i podmínkami. Adjustace do bojových podmínek je sloţitější a mnohem náročnější neţ v podmínkách mírových. Typické je celkové přeorientování psychických mechanismů a procesů zabezpečujících regulaci chování ve vztahu k poţadavkům bojových podmínek. Průběh adaptace můţe trvat od několika dnů po několik měsíců a je závislý na vnitřních i vnějších podmínkách. Celková úroveň bojové a psychologické připravenosti z mírového výcviku je nejdůleţitějším faktorem pozitivně ovlivňujícím průběh a výsledek adjustace. Stejně jako proces i struktura bojové adjustace se podstatně liší od bojových okolností. Můţeme vymezit následující tři sloţky: pracovní adjustovanost (zapracování se, adaptace analyzátorů aj.), sociální adjustovanost (přivyknutí bojovým faktorům a situacím, zmírnění potřeby sebezáchovy atd.) a funkční adjustovanost (optimální psychické funkce spojené s odpovídajícím plněním bojových úkolů aj.). Proces adjustace v bojových podmínkách je sloţitý a obtíţný, navíc je podmíněn vnitřními zákonitostmi i podmínkami, ve kterých probíhá. Vlivem neobvyklých a intenzivních faktorů můţe voják zaţít otřes nebo se podlomit, coţ můţe vyvolat maladjustační formy chování a narušit tak proces adaptace. Váţné těţkosti můţe v procesu adaptace způsobit i nedostatečná psychická, fyzická či morální připravenost. Jakákoli neschopnost adaptace v bojových podmínkách můţe mít velmi váţné následky, 16

17 a proto je nutné tomu věnovat dostatečnou pozornost jiţ v mírových situacích (Timko, 1986). 2.1 Osobnost vojáka z povolání Osobnost je individuální jednota člověka, je to jednota jeho duševních vlastností a dějů zaloţená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích (Tardy, 1964, s. 14, in Autorský kolektiv, 1985, s. 177). Lidské chování je podmíněno silami, které ovlivňují naše vnitřní pochody (intrapersonální), a silami, jeţ působí na vztahy k lidem a okolí (interpersonální). Dohromady tyto vnitřní a vnější síly tvoří dynamiku osobnosti, která je sloţitou strukturou psychologických, sociálních a fyziologických potřeb, jeţ působí jako motivační činitelé. U vojenských profesionálů je třeba se zaměřit na psychické procesy, výkonové vlastnosti, charakter a motivaci. Důleţité jsou podle Gottvaldové a Znojilové (2006, s ) tři oblasti: co vojenský profesionál může dělat (pro jakou činnost se hodí a v jaké práci můţe být úspěšný) sem patří jeho dovednosti, schopnosti, talent, vědomosti, zkušenosti. To jsou základní předpoklady pro výkon vojenské činnosti. K výkonovým vlastnostem náleţí schopnosti i temperament, pudové impulsy i vůle; co vojenský profesionál chce (jaké má pohnutky a motivy k určitému jednání) zahrnují se sem potřeby, návyky, zájmy a ideály. Všechny uvedené pojmy podněcují činnost a aktivitu vojáka, změny osobnosti a jsou zdrojem osobního růstu. Hnacím motorem pro růst osobnosti je motivace, která vychází z ţivotních hodnot a potřeb postojů kaţdého člověka; jaký je vojenský profesionál člověk (zda se na něho člověk můţe spolehnout) patří sem charakterové vlastnosti, hodnoty, postoje i temperament. Nic takového jako univerzální voják s přesně stanovenými vlastnostmi neexistuje, uţ jen proto, ţe dnešní armáda má mnoho specializací a na kaţdou je vhodný jiný typ člověka s různými dispozicemi. V dnešní době jde především o intelekt vojáka, protoţe ozbrojené síly vyuţívají nejmodernější technologie, které jsou často sloţité na ovládání. Dnešní vojáci kromě pokrokové technologie musí být schopni 17

18 vstřebat velké mnoţství informací, rychle se rozhodovat, a to vše v nebezpečných podmínkách pod tíhou extrémní zátěţe a stresu. Voják musí být samostatně uvaţující specialista ve svém oboru 8. Mezi důleţité povahové rysy se řadí vytrvalost v těţkých podmínkách, vysoká flexibilita, schopnost adaptace na různé podmínky. Voják dále musí být komunikativní, sociabilní, kooperativní a své chování musí umět regulovat a předvídat důsledky svého rozhodnutí. Důleţitá je i zdravá míra agresivity. Právě proto, ţe kaţdý dobrý voják stejně jako kdokoli jiný podvědomě cítí, ţe zabíjet není správné, je pro něj nesmírně důleţité, aby byl zcela ztotoţněn s důvody, proč je na misi vyslán, a aby za sebou cítil podporu státu, jeho nejvyšších představitelů a veřejnosti. 9 Nejasné politické cíle a strategie, které se dozvídá z médií, potom komplikují motivaci a postoje vojáka. Problematika žen v armádě je stále otevřena a diskutována. Armáda České republiky je zastoupena přibliţně z 10 % ţenami. Jiţ dříve byly ţeny příslušnicemi ozbrojených sil, ale stále častěji se příslušnice ţenského pohlaví posouvají na profese, které jsou více zátěţové, a dosahují i vysokých funkcí, coţ svědčí o kvalitních výkonech. Klose (in Haladová, 2010) 10 vidí problematiku ţen v armádě jen v bojových misích na místech v první linii, jelikoţ to přináší řadu problémů. Přestoţe ţeny mohou být lépe fyzicky připraveny neţ muţi, stávají se problematickým článkem 11. Padnou-li do zajetí, nepřátelé s nimi zachází jinak neţ s muţi a spolubojovníci mají větší tendence je zachránit a riskovat tak pozornost od aktuálního úkolu. Ve smíšeném kolektivu se mohou objevit různé nesváry způsobené rozdílností pohlaví a právě takové konflikty nepatří do bojové mise. Přes všechny problémy pracují ţeny na různých pozicích profesionální armády. 2.2 Novodobý válečný veterán Novodobí váleční veteráni jsou ti, kteří slouţili v zahraničních misích od první války v Perském zálivu. Za novodobé válečné veterány je povaţován kaţdý voják z povolání, který nepřetrţitě minimálně 30 kalendářních dnů konal sluţbu v mírových a válečných operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, které je Česká republika 8 HALADOVÁ, O. Vzali by vás za vojáka? [on line] [cit ]. Dostupné z: < > 9 Tamtéţ 10 Tamtéţ 11 V americké armádě se řešily problémy se znásilněním a sexuálním obtěţováním (tamtéţ) 18

19 členem. Výjimkou z určené časové lhůty jsou případy, kdy voják přišel k újmě na zdraví, vykonal mimořádně zásluţný čin, nebo samotná mise trvala kratší dobu 12. Na základě osvědčení vydaného Ministerstvem obrany získává voják či policista statut válečného veterána 13. Novodobé válečné veterány lze rozlišit z hlediska výhod 14 : váleční veteráni vojáci z povolání: Vojáci ve sluţebním poměru mají stejný nárok na rozsah výhod podle zákona č. 221/1999 Sb., jako ostatní vojáci z povolání. Zvýhodnění vojáka nastává při odvelení vojáka na zahraniční operaci. Jedná se především o příplatky za hodnost, funkci a bezpečnostní rizika. Další výhodou je veřejné ocenění za osobní zapojení do bojové činnosti a preventivní a následná zdravotní péče; váleční veteráni mimo činnou službu: Vojákům, kteří nepobírají dávky důchodového pojištění, se poskytují rekreační pobyty s ozdravným programem. Dále se provádí kaţdé dva roky preventivní prohlídky ve vojenských nemocnicích a je poskytována zdravotní ambulantní, specializovaná a ústavní péče; váleční veteráni důchodci (invalidní, starobní): Vojáci, kteří dosáhli důchodového věku, mohou čerpat podobné výhody jako váleční veteráni 2. světové války. Je to především příspěvek na stravování ve vlastních stravovacích zařízeních MO, příspěvek na lázně a rekreace a také mohou poţádat o umístění v Domově péče o válečné veterány, na sociálních lůţkách vojenských nemocnic či v LDN pro válečné veterány. Absolvování zahraniční operace, zejména v místě válečného konfliktu, úmrtí kolegy, dlouhodobé odloučení od rodiny apod. můţe u příslušníků armády vyvolat nepříjemné stavy nebo psychické problémy. Pro tyto účely je na zahraniční misi i na vojenském útvaru vojenský psycholog i vojenský kaplan. Odchodem do civilního sektoru o tyto podpůrné sloţky voják přichází. Nikdy nelze vyloučit, ţe stresové a 12 MINISTERSTVO OBRANY ČR. Novodobý válečný veterán. [on line] [cit ]. Dostupné z: < 13 V roce 2011 splňuje podmínky pro přiznání statutu válečného veterána cca osob (MINISTERSTVO OBRANY ČR. Koncepční záměr péče o novodobé veterány. [on line] [cit ]. Dostupné z: < 14 MINISTERSTVO OBRANY ČR. Benefity pro novodobé válečné veterány. [on line] [cit ]. Dostupné z: < 19

20 zátěţové situace se v lidské psychice neprojeví později. Navíc odchod do civilu můţe být pro vojáka velmi stresující (ztráta zaměstnání, ztráta sociálního statusu, propad příjmu aj.) 15. Ministerstvo obrany zahájilo projekt Začleňování válečných veteránů do civilního ţivota s důrazem na jejich uplatnění na trhu práce. Projekt je podporovaný z Evropského sociálního fondu. Projekt je určený pro válečné veterány, kteří končí sluţební poměr, nebo jiţ skončil a trvalý pobyt mají v celé ČR, kromě Prahy. Pro tyto vojáky bylo vytvořeno 7 poradenských center v Plzni, Praze, Českých Budějovicích, Olomouci, Ostravě, Brně a Pardubicích. Cílem projektu je pomoct válečných veteránům s návratem do civilního ţivota a pomoct při uplatnění na trhu práce 16. Váleční veteráni mají moţnost sdruţovat se v občanských sdruţeních, jako je Československá obec legionářská, která přispívá k obnovení národní hrdosti, demokratických a bojových tradic v armádě a usiluje o zachování míru a bezpečnosti. Další organizací je Sdruţení válečných veteránů ČR, jehoţ cílem je především trvalá péče o sociální a zdravotní potřeby válečných veteránů a aktivní se podíl na činnostech směřujících k šíření dobrého jména ČR Psychosociální služby v armádě Součástí Armády České republiky jsou vojenští psychologové a vojenští kaplani, jeţ bývají součástí mírových i bojových misí, aby poskytovali především psychickou podporu. Vojenští kaplani jsou duchovní, jeţ ve vojenském prostředí slouţí všem, kteří o pomoc poţádají. Na základě dohody 18 mezi rezortem ministerstva obrany a církvemi sdruţenými v České biskupské konferenci a Ekumenické radě církví vznikla Duchovní 15 MINISTERSTVO OBRANY ČR. Psychologická podpora válečných veteránů v civilu. [on line] [cit ]. Dostupné z: < 16 MINISTERSTVO OBRANY ČR. Koncepční záměr péče o novodobé veterány. [on line] [cit ]. Dostupné z: < 17 MINISTERSTVO OBRANY ČR. Novodobý válečný veterán. [on line] [cit ]. Dostupné z: < 18 Dohoda vznikla na základě působení prvního českého kaplana na misi IFOR/SFOR v Bosně a Hercegovině v roce Prvním kaplanem byl Tomáš Holub, který se následně stal hlavním kaplanem AČR a nyní zastává funkci poradce ministra obrany pro duchovní sluţbu. DUCHOVNÍ SLUŢBA ARMÁDY ČESKÉ REPUBLIKY. Základní informace o Duchovní sluţbě Armády České republiky. [on line]. [cit ]. Dostupné z: < > 20

21 sluţba Armády České republiky v roce Duchovní sluţbou prošlo přes 30 kaplanů ze 7 křesťanských církví a jejich úkoly jsou zejména: 19 podporovat všechny velitele v odpovědnosti a ochraně ţivota kaţdého vojáka a občanského zaměstnance; nabízet pomoc při řešení pracovních, osobních a rodinných krizí a těţkostí; přispívat k prohlubování a rozvíjení tradic evropské kultury; vytvářet podmínky pro svobodu vyznání ve všech situacích spojených s plněním pracovních a sluţebních povinností. Dalším důleţitým člověkem v armádě je vojenský psycholog, který můţe být úspěšný pouze při spolupráci s jinými odborníky, jako je personalista (nově příchozí či odcházející vojáci, výskyt náročných ţivotních situací apod.), právník (zaviněné a nezaviněné dopravní nehody, potíţe se zákonem, výskyt zneuţívání návykových látek apod.), velitelé na všech stupních velení (velitelé druţstva, čety, roty, praporu a brigády) a důstojníci operační skupiny (skupina bojové přípravy, plánovací skupina apod.). Dziaková (2009, s ) uvádí, ţe vojenský psycholog je zodpovědný zejména za: provádění psychologického vyšetření; provádění psychodiagnostické a psychoterapeutické práce, psychologického poradenství; samostatný výběr a zpracování dílčích výsledků psychologických vyšetření, administrace testů při vedení skupinových vyšetření; poskytování a zabezpečení servisu všem příslušníkům praporu (brigády) ve své odborné kompetenci; zabezpečení kvalifikovaných podkladů z oblasti psychologické problematiky pro potřeby velitelského sboru, upozorňuje na krizové situace a negativní sociálněpsychologické klima a dává doporučení k jejich řešení; naplňování cílů a obsahů psychologické přípravy vojska, podílí se na vedení zaměstnání z psychologické přípravy; spolupracuje s vojenskými lékaři a kaplanem praporu; podílí se na prevenci SNJ sociálně neţádoucích jevů. 19 Tamtéţ 21

22 Největší část práce vojenského psychologa je psychologické poradenství, jeţ se týká všech oblastí ţivota vojáka rodinná, osobní, vztahová, pracovní i partnerská. Ţádný velitel nemá právo vyţadovat informace z těchto sezení, pokud vojákova situace neohroţuje pracovní výkon (alkoholismus, emoční labilita apod.). Vojenský psycholog by se měl zaměřit na problematiku zahraničních misí jiţ před výjezdem v období vojenské přípravy a také alespoň měsíc po návratu z mise. V ideálním případě by měl do mise vyjíţdět se svojí jednotkou vojenský psycholog, který by se na svou jednotku dlouhodobě a kontinuálně připravoval po odborné i psychické stránce. Zároveň by odpadla i zdlouhavá adaptace vojáků na osobnost nového psychologa. Bohuţel to nebývá pravidlo a zatím není tolik fundovaných vojenských psychologů v armádě. Dziaková (2009) uvádí, ţe vojenský psycholog je u vojenské jednotky ve dvojí roli jako poradce velitele a jako důvěrník běžných vojáků. Toto postavení je velmi ošemetné, jelikoţ vojáci mají aţ vrozenou nedůvěru ve slova a sliby nadřízených. Vojenský psycholog zápasí s otázkou, v jaké míře musí a můţe informovat velitele o sociálně neţádoucích jevech i rizicích ve vojenských jednotkách a co spadá do absolutní důvěry v diskrétnost a mlčenlivost psychologa o problémech vojáka. Kdyţ uţ se voják svěří do rukou odborníka, většinou volí vojenského kaplana, protoţe k němu cítí důvěru a zároveň si je jist mlčenlivostí. 22

23 3. PŮSOBENÍ AČR V ZAHRANIČNÍCH OPERACÍCH Po rozpadu Rakousko-uherské monarchie vznikla v říjnu 1918 Československá republika, která svou suverenitu a územní celistvost musela chránit. Nová Československá armáda vznikla z rekrutů z řad československých legionářů, kteří bojovali v první světové válce, vojáků bývalé rakousko-uherské armády a značnou část tvořili nově příchozí příslušníci z civilního obyvatelstva. Přes nelehké začátky mladá Československá republika svoji pozici uhájila a tím vznikly novodobé ozbrojené síly. Zánik československé státnosti na jaře roku 1939 zmařil poţadavky československých vojáků bránit svoji zemi proti napadení se zbraní v ruce. Armáda prošla mnohými změnami. Ta největší se uskutečnila po roce 1989, kdyţ naše republika prošla demokratickou proměnou, a armáda dostala značně rozdílné úkoly. Rozpadem československé republiky a vstupem České republiky do NATO se změnila i činnost ozbrojených sil. Vojenské zakázky vyplývající ze smluv se Severoatlantickou aliancí a EU, ke kterým se Česká republika zavázala, mohou být splněny pouze plně profesionální armádou. Profesionalizace, jeţ je součástí kompletní reformy armády, nikoli samostatným aktem, vyplynula ze změn ve vnitřním a vnějším bezpečnostním prostředí na přelomu století. Předpokládalo se, ţe nová armáda bude tvořena na čistě profesionálním základě při zachování všeobecné branné povinnosti (Koldinská, Šedivý, 2008). Armáda České republiky je hlavní sloţkou ozbrojených sil, které dále tvoří Vojenská kancelář prezidenta republiky a prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil. Mezi hlavní poslání Armády ČR můţeme zařadit bezpečnou a co nejefektivnější obranu území ČR a plnění závazků vyplývajících z uzavřených smluv s NATO a EU 20. Posláním ozbrojených sil je zajistit územní celistvost, principy demokracie a právního státu, chránit ţivoty obyvatel a jejich majetek před vnějším ohroţením a pomoci v souladu s mezinárodním právem k prosazení strategických, ţivotních a dalších bezpečnostních zájmů ČR ve spolupráci s koaličními a aliančními partnery. Ozbrojené síly mohou být vyuţity k likvidaci následků ţivelních katastrof, při záchranných pracích a v mezinárodních operacích na prosazení, podporu a udrţení míru a záchranných a humanitárních akcí (Balabán, Duchek, Stejskal, 2007). 20 MINISTERSTVO OBRANY ČR. Armáda České republiky se představuje. [on line]. [cit ]. Dostupné z: < > 23

24 Zajištění obrany České republiky se řídí platnými právními předpisy, především Ústavou České republiky; ústavním zákonem č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky; zákonem č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky; zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; zákonem č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), zákonem č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky (Bílá kniha o obraně, 2011). S členstvím v mezinárodních organizacích přijala Česká republika část odpovědnosti za bezpečnost a ochranu svých spojenců, stejně jako spojenci přebírají příslušný díl odpovědnosti za obranu České republiky. Odpovědnost za obranu ČR má vláda, která ji zajišťuje prostřednictvím ozbrojených sil (Bílá kniha o obraně, 2011). 3.1 AČR v současnosti Změny, které se udály od roku 1989 ve vojenském prostředí, byly obrovské a historicky ojedinělé (odsun sovětských vojsk, rozdělení federální armády, rozpad Varšavské smlouvy, poloţení základů AČR, redislokace a restrukturalizace členství v Alianci). Pro Českou republiku členství v NATO 21 (Organizace Severoatlantické smlouvy) znamená výrazné posílení mezinárodního postavení. Vnější bezpečnost je zajištěna lépe a kvalitněji neţ kdykoli předtím. Významné důsledky to také přináší v uskutečňování zahraniční politiky a řešení ekonomických problémů ČR. Zároveň ČR musí přijmout řadu opatření, aby dostála spojeneckým závazkům, do kterých spadá i posilování mezinárodní bezpečnosti (Kavan, 1999; Pisklák, 2000). Zahraniční vojenské mise se začaly datovat v noci z 1. na 2. srpna roku 1990, kdy irácká vojska překročila hranice státu Kuvajt a následně obsadila celé jeho území. Jako první tuto situaci odsoudila Rada bezpečnosti OSN a americký prezident G. Bush poslal vojáky své armády do Perského zálivu. 21 Severoatlantickou alianci podepsalo v dubnu 1949 dvanáct států: Spojené státy americké, Kanada, Spojené království, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island. V roce 1952 se připojilo Řecko a Turecko. V roce 1955 po získání plné suverenity vstoupilo Západní Německo. V roce 1982 se připojilo Španělsko. 12. března 1999 podepsalo smlouvu o spolupráci Česká republika, Maďarsko a Polsko. V roce 2004 se v největší vlně rozšiřování NATO připojilo 7 států: Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. 1. dubna 2009 přistoupily Chorvatsko a Albánie (EU-OSN-NATO. Severoatlantická aliance. [on line]. [cit ]. Dostupné z: < 24

25 Z naší země byla do zálivu vyslána protichemická jednotka, sloţená z 200 vojáků dobrovolníků. Účastí vojáků v řešení krizových situací začala nová etapa v novodobých dějinách českého státu. Následující přehled zahraničních vojenských misí je výčtem účasti českých vojáků v krizových oblastech. Mise jsou řazeny chronologicky a číslo příslušníků znázorňuje počet zúčastněných vojáků AČR. Některé zahraniční mise stále probíhají a počet příslušníků se mění s rotací mise. Stav k prosinci POUŠTNÍ BOUŘE ( ) osvobozovací operace v Kuvajtu 200 příslušníků UNGCI ( ) humanitární operace v Iráku 320 příslušníků UNPROFOR ( ) mírová mise v zemích bývalé Jugoslávie příslušníků UNCRO (3/1995 1/1996) mírová mise v Chorvatsku (Krajina) 750 příslušníků UNTAES (1/1996 1/1998) mise polní nemocnice v Chorvatsku (Vých. Slavonie) 100 příslušníků IFOR, SFOR, SFOR II ( /2001) mírová operace v Bosně a Hercegovině, v Chorvatsku příslušníků AFOR (1999) 6. polní nemocnice v Albánii a Turecku (zemětřesení) 100 příslušníků KFOR (1999 2/2002) mírová operace v Kosovo příslušníků ESSENTIAL HARVEST-TFH (8 10/2001) mírová operace v Makedonii 120 příslušníků KFOR (od 2/2002 7/2005) česko-slovenský prapor v Kosovu příslušníků KFOR (od 2005) brigáda a úkolové uskupení Střed v Kosovu příslušníků SFOR ( /2004) velitelství a civilní spolupráce v Bosně a Hercegovině 42 příslušníků TRVALÁ SVOBODA (3/2002 6/2003) protiteroristická operace v Kuvajtu 612 příslušníků 22 MINISTERSTVO OBRANY ČR. Historie zahraničních misí. [on line]. [cit ]. Dostupné z: < > 25

26 ISAF (4/2002 1/2003) mírová mise v Afghánistánu (6. a 11. polní nemocnice) 269 přísl. ISAF (1/2003 4/2003) polní chirurgický tým v Afghánistánu 11 příslušníků IZ SFOR (4/ /2003) kontingent 7. polní nemocnice v Iráku (Basra) 526 příslušníků IZ SFOR (MNF-I) (12/ /2006) kontingent Vojenské policie v Iráku (Shaibah) příslušníků CONCORDIA (4/ /2003) operace EU v Makedonii 2 příslušníci ISAF EOD + meteo (od 3/2004) Letiště Kábul v Afghánistánu 350 příslušníků TRVALÁ SVOBODA-2004 (3 8/2004) 6. skss v Afghánistánu 120 příslušníků WINTER RACE humanitární operace NATO v Pákistánu 29 příslušníků TRVALÁ SVOBODA-2006 operace NATO v Afghánistánu 120 příslušníků ALTHEA ( ) Operace Evropské unie Bosna a Hercegovina 400 příslušníků MNF I (12/2008) Operace koalice mnohonárodních sil v Iráku 423 příslušníků KAIA ISAF (4/ /2008) Polní nemocnice na kábulském mezinárodním letišti KAIA v Afghánistánu 658 příslušníků Výcviková mise NATO v Iráku NTM-I (2009) 4 příslušníci Mise ISAF Uruzgán (2009) Ochrana a obrana obvodu nizozemské základny Camp Hadrian 200 příslušníků Operace Evropské unie EUFOR Čad (2009) 2 příslušníci AIR POLICING 2009 (2009) Litva 2 75 příslušníků TRVALÁ SVOBODA Afghánistán příslušníků Vrtulníková jednotka HELI UNIT ISAF ( ) Afghánistán příslušníků 26

27 Nejvíce českých vojáků slouţí v různých oblastech Afghánistánu. Jedná se především o provincii Lógar, kde se vojáci starají o obnovu a rozvoj celé oblasti. Dále operují příslušníci Armády ČR v provincii Vardak, kde školí tamní ozbrojené síly. Další vojáci, především lékaři a instruktoři, slouţí na základně v Kábulu. V zemi působí také stovka elitních bojovníků z 601. skupiny speciálních sil. V Afghánistánu se v současné době pohybuje okolo 600 českých vojáků, ale tato čísla se během roku neustále mění, protoţe probíhají půlroční rotace vojáků Sociálně-psychologická problematika zahraničních misí Armáda České republiky se aktivně podílí na zahraničních misích, kde plní funkci kontrolní, dozorčí, humanitární i bojovou. Náročné situace, ve kterých vojenští profesionálové působí, s sebou nesou určitá rizika a ohroţení. Příslušníci ozbrojených sil si musí zvyknout na odloučení od rodiny, na rozdílné klimatické podmínky, odlišnou kulturu, zvýšené nebezpečí, sníţené soukromí spojené se strádáním, ohroţením zdraví a ţivota, a to všechno přináší velkou psychickou, fyzickou i sociální zátěž. Psychická zátěž můţe vzniknout při řešení sloţitých, náročných a nebezpečných vojenských situací, při osobních problémech, neschopnosti plnit nařízené úkoly, časovým tlakem, nedostatkem pomůcek, prostředků a technik na výcvik profesionálů. Také se můţe jednat o situaci, při níţ hrozí úrazy či smrt. Fyzickou zátěží se rozumí pracovní vypětí, horko, chlad, prašnost, hluk, práce s jedy a jinými škodlivinami, úrazy, nebezpečí infekcí, činnosti při různých ţivelních, přírodních či průmyslových katastrofách, haváriích, pohromách a podobných případech, kdy je poţadováno zvýšené fyzické vypětí. Sociální zátěž můţe být vytvářena různými událostmi v rodině nebo partnerských vztazích, odloučením od rodiny, izolací atd. Zároveň se mohou vyskytnout sloţité situace, jako jsou hromadné chování s panickými, agresivními a hysterickými tendencemi, masová hysterie, panika, dezinformace či strach z nesplnění pracovních poţadavků ke kolektivu (Gottvaldová, Znojilová, 2006). Armáda ČR se snaţí předcházet všem předpokládaným zátěţím a jednotky vyjíţdějící do misí se intenzivně věnují zdravotní a psychologické přípravě. 23 NATOAKTUAL.CZ. Oficiální portál informačního centra o NATO. Čeští vojáci by měli zůstat v Afghánistánu do roku [on line] [cit ]. Dostupné z: < /na_zpravy.aspx?c=a120130_153004_na_zpravy_m00 > 27

28 3.2.1 Psychická a zdravotní příprava na misi Zdařile zvládnout psychickou a fyzickou zátěţ můţe pouze voják, který je na zátěţové a stresové situace kvalitně připraven. Psychika člověka je částečně geneticky děděna a částečně je dána výchovou, učením a výcvikem. V dobře vedeném výcviku by měly v psychice vojáka vzniknout nové funkce a psychické vlastnosti, jeţ mu pomáhají zvládnout zátěţové a bojové situace. Psychická připravenost je tedy takový komplex substruktur psychiky, který svým regulujícím vlivem na jedné straně účinně potlačuje neţádoucí psychické stavy vznikající v důsledku působení zátěţových situací ve vojenských činnostech, na druhé straně zajišťuje aktivní a přiměřené jednání v nich, a tím úspěšné plnění funkčních povinností a bojových úkolů (Vodráţka, 1994, s ). Příprava vojáků na jednání ve sloţitých, nebezpečných a neobvyklých situacích je základní předpoklad pro úspěšné zvládnutí zátěţe. Přísloví Těţko na cvičišti, lehko na bojišti lze aplikovat i na psychiku vojáka, který si osvojuje a učí nové způsoby jednání při plnění vojenského výcviku. Tyto způsoby jednání se příslušník armády snaţí v sobě zachytit, a kdyţ se později ocitne v boji v podobné situaci, tak se mohou upevněné způsoby chování znovu vybavit a řídit chování vojáka. Seberegulace negativních emocí a nepříznivého stavu je u vojáka důleţitá schopnost, protoţe pokud si nedokáţe vytvořit objektivní pohled na bojové okolnosti, vzniká negativní proţívání a tím je zhoršeno také racionální jednání. Naopak, přesné pochopení bojového stavu se příznivě odráţí v emoční sféře a ulehčuje plnění úkolu. Důleţitým předpokladem pro zvládnutí zátěţe jsou také pevné volní vlastnosti, jeţ spočívají v uvědomělém a záměrném jednání člověka, který při plnění vytyčeného úkolu překonává různé překáţky. Osobnost vojáka je jedním ze základních pilířů úspěšného zvládání zátěţe. Podstatné jsou motivačně-aktivizační vlastnosti, temperament a charakterové vlastnosti a schopnosti. Sociální klima, pozitivní atmosféra a dobré mezilidské vztahy v bojující jednotce příznivě působí na všechny příslušníky jednotky a pomáhají zvládat zátěţové situace i sociálně-psychologické jevy (Autorský kolektiv, 1985; Vodráţka, 1994). Důleţitá je také zdravotní příprava na zahraniční misi. Podmínkou pro výjezd na zahraniční misi je odborné lékařské vyšetření ve spádové vojenské nemocnici na oddělení nemocí z povolání. Součástí tohoto vyšetření je anamnéza, objektivní 28