UPRCHLÍCI A SOCIÁLNÍ PRÁCE

Transkript

1 AURELIÁN KURIC UPRCHLÍCI A SOCIÁLNÍ PRÁCE studijní text Brno 1997

2 (Studijní text) Sazba a tisk BEKROS Brno 1997

3 Přestože problematika masových uprchlických vln je dlouhodobě teoreticky reflektována v oborech demografie, politologie a především práva, psychologický a sociální aspekt věci bývá odborně zpracováván pouze sporadicky. Zjednodušeně řečeno, právě díky masovosti jevu se z pole teoretického zkoumání vytrácí jednotlivec. Je přitom zřejmé, že vykořeněná" a mnohdy traumatizovaná osoba, včleňující se do nového sociokulturního systému, potřebuje masivní pomoc hostitelské společnosti. A jsou to právě sociální pracovníci, které společnost realizací pomoci při adaptaci a integraci uprchlíků pověřuje. Proto je smutné, že sociální pracovníci, či studenti oboru sociální práce se zájmem o danou problematiku, naráží na tristní nedostatek literatury, o kterou by se mohli ve své práci či studiu, opřít. Velmi skromným příspěvkem k zaplňování této mezery si přeje být i naše příručka. Budeme v ní - již vzhledem k omezenému rozsahu - prezentovat především domácí zkušenosti. Specifika sociální práce s uprchlíky, resp. míra a možnosti sociální pomoci, či vůbec vyvíjení aktivit ve prospěch uprchlíků, se totiž do značné míry odvíjí od právního postavení potenciálních klientů, lze dokonce říci, že ve většině případů je jím i limitována, avšak praxe při přijímání žadatelů o azyl, specifika azylové procedury, ale i způsoby nezávislé pomoci se v jednotlivých státech - i v rámci Evropy - podstatně liší. Pro Českou republiku se problém uprchlictví stal aktuálním poměrně krátce po pádu komunistického režimu, a to v srpnu 1990, kdy na území tehdejšího Československa dorazila první vlna žadatelů o azyl, převážně z balkánských zemí. To postavilo státní správu, ale i občanskou veřejnost země, která až donedávna byla zemí emigranty spíše produkující, před nelehký úkol vyrovnat se ve vlastní komplikované situaci s dalšími naléhavými problémy spojenými s přijetím nově příchozích. V první řadě zcela praktickými: urychleně pro ně zabezpečit ubytování a základní sociální a zdravotní služby, a současně vytvořit pro jejich pobyt potřebný legislativní rámec. Dnes, po téměř sedmi letech, je Česká republika - přes předlouhou řadu různě závažných problémů a komplikací - vesměs vnímána jako

4 Uprchlíci a sociálnf práce stát s poměrně zdařilou a pružnou legislativou stran uprchlíků, a funkčním systémem komplementární pomoci, realizované zejména prostřednictvím sítě nevládních organizací poskytujících žadatelům kvalifikovanou právní a sociální pomoc. Platí-li obecně, že sociální práce jako zvláštní disciplína vznikla na bázi činnosti různých dobročinných spolků nestátního charakteru a po období její etatizace se do nestátní, neziskové sféry opět vrací, lze toto tvrzení na vývoji uprchlické problematiky ilustrovat velmi plasticky. Právě zkušenosti ze sociální práce a sociálního poradenství nevládních organizací zabývajících se pomocí imigrantům hledajícím v našem státě útočiště by měly tvořit gross našeho textu. Uprchlíci: Mezinárodní kontext Chceme-li se smysluplně zamyslet nad náplní sociální práce se specifickou klientelou uprchlíků, musíme mít především najisto postaveno, koho pojmem uprchlík" vlastně míníme. Jak ukáže následující stručný výklad, odpověd na tuto zdánlivě jednoduchou otázku zase tolik jednoduchá není, a že naopak - skutečně alespoň stručného - výkladu je k jejímu osvětlení zapotřebí. Podíváme-li se na věc zeširoka, budeme pravděpodobně souhlasit s tvrzením, že problematika individuálního a skupinového uprchlictví, jakož i větších exodů provází lidstvo po celou historickou dobu. Avšak teprve dvacáté století - vzhledem k masovosti - s sebou přineslo naléhavou potřebu staronový fenomén definovat v rovině mezinárodního práva, a nutnost regulace počtu uprchlíků, resp. rozdělení jejich břemene na co nejvíce států. Stalo se tak jednak v důsledku populační exploze, kdy uprchlické vlny narazily na absorbční schopnosti států, a také ovšem v důsledku dvou celosvětových ozbrojených konfliktů (Jílek, 1996). Za důležitou považujeme rovněž okolnost, že poprvé v historii existoval i instrument funkční mezinárodní regulaci umožňující: Společenství národů, od roku 1945 Organizace spojených národů (OSN). Klíčovým dokumentem mezinárodního práva zohledňujícím snahu o řešení problému masového uprchlictví se stala Úmluva o právním postavení uprchlíků (tohoto názvu užívá především právní věda; obecným územ lehce etnocentricky zaměřených profesionálů i dobrovolníků zabývajících se problematikou uprchlíků je nepřesný, avšak akceptovatelný termín ženevská konvence", kterého budeme nadále užívat i v tomto textu) z roku 1951, ustanovující, jaké osoby je třeba za uprchlíky považovat, a jaké minimální právní standardy vůči nim mají signatářské státy uplatňovat. Proklamativně vychází z článku 14 Všeobecné deklarace lidských práv, ustanovujícího, že každý má právo vyhledat si v jiné zemi útočiště před pronásledováním a požívat tam azylu." Tím, že konvence tento článek rozvádí a specifikuje ono pronásledování, vytváří definici uprchlíka de iure: Uprchlíkem je bud osoba, která za něj již byla považována podle dohod předcházejících ženevské konvenci (jednalo se o předválečné dohody definující uprchlíka s nacionálním či teritoriálním omezením), anebo se nachází mimo svou zemi původu, či zemi svého posledního trvalého pobytu v důsledku oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských či národnostních, z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro své politické přesvědčení. V textu původní Úmluvy z roku 1951 bylo stanoveno rovněž časové omezení definice, které bylo posléze odstraněno newyorským protokolem z roku Navzdory jisté restriktivnosti citované definice (novější konvence Organizace africké jednoty z roku 1969, závazné pro smluvní africké státy a cartagenská dohoda z roku 1984 v kontextu latinské Ameriky jsou o poznání velkorysejší, jelikož za uprchlíky považují též oběti vnější agrese, okupace, či živelných katastrof), bylo v důsledku jejího uplatnění uznáno za uprchlíky více než 17 milionů osob. Pro nás je nicméně zajímavé, že konvence má i sociální rozměr, nebot - jak již bylo předesláno - nestanoví pouze koho je třeba za uprchlíka považovat, ale rovněž jak se k němu státy mají chovat; v hrubých rysech garantuje standardy sociálních práv uprchlíků, a to při dodržení obecné zásady, že v sociální sféře musí mít uprchlíci minimálně ta

5 ková práva, jako jiní cizinci s legálním pobytovým statusem. V citovaném textu je důležité zejména slůvko minimálně", neboť tím nevylučuje možnost nadstandardního postavení uprchlíků oproti jiným cizincům, resp. postavení co nejvíce se blížící statusu občana hostitelské země. Ženevská konvence je pro signatářské země závazná a měla by tvořit rámec jejích vnitrostátního azylového práva. Vedle přijetí konvence bylo dalším důležitým počinem mezinárodního společenství zřízení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (United Nations High Commisioner for Refugees, dále jen UNHCR) z rozhodnutí Valného shromáždění OSN v roce Jeho hlavním posláním - vedle poskytování právní ochrany uprchlíkům - je nápomoc vládám při hledání trvalých řešení situace uprchlíků, tedy jejich integraci, eventuálně dobrovolné repatriaci. V roce 1992 byla styčná kancelář UNHCR zřízena rovněž v Praze. vých, na problematiku specializovaných organizací. Z nich jmenujme alespoň brněnské Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) poskytující sociální a právní poradenství pro uprchlíky v moravskoslezském regionu, Poradna pro uprchlíky Českého helsinského výboru s analogickou náplní činnosti působící na území Čech, dále Organizace pro pomoc uprchlíkům se sídlem v Praze a sdružení specializovaných psychologů Locus. Činnost posledních čtyř jmenovaných občanských sdružení je masivně podporována pražskou kanceláří UNHCR. České zkušenosti Vládní a nevládní sektor Jak jsme již předeslali úvodem, problematika uprchlíků v moderním pojetí se stala pro Českou republiku aktuální v roce Byly zřízeny první uprchlické tábory; při MV (vedle orgánů cizinecké policie, které se uprchlíky musely zabývat jako první) byl zřízen Úřad zmocněnce vlády pověřeného řešením uprchlické otázky, později transformovaný v Sekci pro otázku uprchlíků Federálního ministerstva vnitra. Po vzniku samostatného českého státu byl místo ní při ministerstvu vnitra zřízen Odbor pro uprchlíky, zabezpečující provoz uprchlických zařízení a hrající též významnou roli v azylové proceduře, tedy v řízení o přiznání postavení uprchlíka. Vedle těchto státních orgánů zahájila na poli pomoci uprchlíkům poměrně brzy činnost celá řada nevládních organizací. Došlo k vybudování sítě poradců pro otázka uprchlíků při organizacích již existujících (Česká katolická charita, Český červený kříž), ale i ke vzniku no Jak jsme již výše uvedli, bezprostředně po přijetí první vlny žadatelů o azyl bylo nutné vedle vyřešení organizační stránky jejich pobytu, urychleně přijmout rovněž opatření směřující k vytvoření příslušných právních norem, jejich pobyt upravujících a zpětně legalizujících, norem, které by se co nejvíce blížily evropskému standardu. Výsledkem tohoto úsilí bylo přijetí zákona č. 498/1990 Sb.o uprchlících tehdejším Federálním shromážděním. Zákon byl doposud dvakrát novelizován (novela č. 317/1993 Sb. a 150/1996 Sb.); nadto se Česká republika v roce 1992 připojila ke smluvním státům ženevské konvence.

6 Co se týče kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, jsou naše vnitrostátní normy v podstatě souhlasné s definicí ženevské konvence; stanovují rovněž pravidla pro přijímaní žadatelů o azyl a azylové procedury, jejíž pravidla bychom nyní ve stručnosti nastínili. Řízení o přiznání postavení uprchlíka - azylová procedura Osoba, která má zájem požádat v České republice o azyl, měla by tento svůj úmysl projevit na státních hranicích (není-li to z objektivních příčin možné, může tak učinit prostřednictvím cizinecké policie). Žadatel je poté odeslán do záchytové části přijímacího uprchlického tábora, kde je povinen podrobit se zdravotní karanténě, po jejíž absolvování je přemístěn do některého ze čtyř pobytových uprchlických táborů, kde čeká na vyřízení své žádosti. Azylové řízení (řízení o přiznání postavení uprchlíka dle stávající právní úpravy v souladu s terminologií ženevské konvence) je dvoustupňové: v první instanci o žádosti rozhoduje ředitelství cizinecké policie. V případě, že je žádost zamítnuta, má žadatel možnost podat proti negativnímu rozhodnutí odvolání k ministru vnitra, který v prostřednictvím svých právních expertů z Odboru pro uprchlíky o odvolání (rozkladu) rozhoduje ve druhé instanci, a proti jehož rozhodnutí již odvolání není přípustné. Přestože - v souladu se zákonem o správním řízení - je možné přezkoumání rozhodnutí Vrchním soudem, převzetí zamítavého rozhodnutí druhé instance znamená, že žadatel je povinen opustit uprchlický tábor, jelikož právo na pobyt v něm je vyhrazeno žadatelům o azyl a dále spadá pod režim vymezený cizineckým zákonem (zákon č. 123/1993 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě, tedy v případě vyhovění žádosti, stává se žadatel uprchlíkem de iure, uprchlíkem z hlediska zákona i ženevské konvence. V této souvislosti si znova připomeňme, že ženevská konvence je i v našich podmínkách nadřazena vnitřním zákonům. Oddíl 10 české ústavy udává, že mezinárodní dohody týkající se lidských práv a základních svobod jsou přímo aplikovatelné a mají prioritu před parlamentním zákonem. To znamená, že konvence sama o sobě je součástí české legislativy. V případě rozporů mezi českou legislativou a konvencí, má konvence jakožto dokument vyšší právní síly přednost. (K jednomu zásadnějšímu rozporu tohoto druhu ostatně již došlo: V původním znění českého zákona o uprchlících - schváleného ještě před přijetím konvence - platilo ustanovení, podle kterého je status uprchlíka přiznáván pouze po dobu pěti let. Ustanovení platilo až do nabytí účinnosti novely zákona o uprchlících (zákon č. 150/1996 Sb.), jejímž přijetím byl kontroverzní paragraf ze zákona vypuštěn. Nesoulad mezi zákonem a konvencí však trval déle než pět let, přičemž státní orgány v podstatě protiústavně dávaly zákonu přednost před úmluvou; desítky lidí se tak po dobu několika měsíců bez vlastního zavinění ocitly v poloprávním postavení. Rádi bychom připomněli, že to byl právě tlak nevládních organizací a UNHCR, který nakonec přiměl vládu a posléze parlament tuto situaci uspokojivým způsobem řešit.) Podle statistik ministerstva vnitra bylo po celou dobu přijímání.uprchlíků zaregistrováno více než žádostí o azyl, přičemž pouze zhruba 12 - ti procentům z nich bylo vyhověno.(viz tabulka 1).Již s přihlédnutím k těmto číslům musíme uznat, že určení uprchlíka je poněkud úzké, avšak - budeme-li vycházet z praxe nevládních organizací - azylová procedura nám vedle nepočetné skupiny uznaných uprchlíků vymezí dvě další kategorie oprávněných klientů, jejichž právní postavení se diametrálně liší; jsou to žadatelé o přiznání postavení uprchlíka (dále jen žadatelé o azyl) a odmítnutí žadatelé o azyl. V našich podmínkách k těmto skupinám lze přiřadit rovněž osoby z prostoru bývalé Jugoslávie, kterým bylo v důsledku válečného konfliktu poskytnuto vládou České republiky dočasné útočiště.

7 Tabulka 1)* Nové žádosti a přiznaná postavení uprchlíka či prevenci falešné integrace u osob s malými vyhlídkami na kladné vyřízení své žádosti o azyl - má za následek jisté napětí a tedy i potenciální konflikt. Nemajetnost žadatelů navíc značně komplikuje jejich situaci v případě neúspěchu v azylovém řízení, tedy v případě definitivního zamítnutí jejich žádosti o azyl. Žadatelé mají možnost účastnit se kursů českého jazyka, pořádaných v současnosti Českým helsinským výborem; děti žadatelů mají právo na základní školní docházku. Odmítnutí žadatelé )* Všechny tabulky použité v tomto textu jsou zpracovány podle statistické zprávy Ministerstva vnitra, údajů ke dni Nyní si tedy jednotlivé kategorie klientů stručně představme, a to nejen stran jejich právního postavení, ale rovněž z hlediska jejich přístupu k - ubytování - zaměstnání - sociálnímu zabezpečení - zdravotnímu pojištění - školství Žadatelé o azyl jsou osoby ve zcela zvláštním postavení, protože aktem přijetí jejich žádosti o azyl orgánem cizinecké policie se na ně přestává vztahovat cizinecký režim ve svém plném rozsahu. Mají právo (a povinnost) zdržovat se v určeném uprchlickém táboře, kde náklady spojené s jejich pobytem hradí stát, podobně jako nezbytnou lékařskou péči. Vzhledem k omezené možnosti opouštět uprchlický tábor, ale i díky praxi Úřadů práce, v podstatě nemají možnost legálně pracovat. Tato skutečnost - přestože je pochopitelná vzhledem k ochraně trhu práce, mohou být mezi oprávněné klienty zahrnuti především v případě objektivní nemožnosti návratu do země původu, z důvodu právní síly svého případu (podání žaloby k Vrchnímu soudu a šance na úspěch v řízení), nebo z důvodů sociálních, resp. humanitárních. Z hlediska možnosti účinné pomoci představují skupinu nejproblematičtější. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o azyl nemá odkladný účinek a nabývá právní moci dnem převzetí. To znamená, že bývalý žadatel se okamžitě stává cizincem se všemi důsledky, které toto právní postavení obnáší. Podle stávající právní úpravy (Zákon š.123/1992 o pobytu cizinců na území České republiky ve znění pozdějších předpisů) má cizinec možnost pobývat na území České republiky krátkodobě, dlouhodobě, nebo trvale. Krátkodobý pobyt - jedná se o tzv. turistické vízum, které může být při dodržení dosti přísných podmínek prodlužováno po dobu 180-ti dnů Těmito podmínkami jsou: - zajištění přiměřeného ubytování; vyžaduje se čestné prohlášení majitele bytu. Za jistých specifických okolností mohli odmítnutí žadatelé dočasně pobývat za úplatu v uprchlickém táboře, v současnosti se od této praxe postupně upouští - nutnost prokázat se částkou, která by pokryla náklady spojené s pobytem po dobu platnosti prolongovaného výjezdního víza; de facto se jedná o částku životního minima

8 garance zdravotního zabezpečení. Jedná se o podmínku velmi obtížně splnitelnou, neboť zdravotní pojištovny zpravidla nechtějí cizince s krátkodobým pobytem pojistit. Nicméně, doposud existuje množství bilaterálních smluv s nejrůznějšími státy, kdy se smluvní strany zavazují poskytnout občanům druhého smluvního státu přesně stanovenou míru lékařské péče. Ve zcela výjimečných případech může lékařský zákrok zpětně hradit ministerstvo zdravotnictví, disponující jistým omezeným fondem pro tyto účely. podání žaloby k Vrchnímu soudu proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o azyl ve druhé instanci je specifickou podmínkou u odmítnutých žadatelů; v případě šance žaloby na úspěch může UNHCR takovéto osobě vydat potvrzení, které by ji mělo chránit před eventuálním vyhoštěním. Možnost využití některé z těchto forem pobytu odmítnutým žadatelem je nezřídka komplikována absencí platného cestovního dokladu, ve svých důsledcích znemožňující nejen legalizaci dalšího pobytu v České republice, ale de facto rovněž legální vycestování z jejího území. Otázka odmítnutých žadatelů bez platného cestovního dokladu patří již několik let k nejožehavějším problémům, se kterými se instituce zabývající se problematikou uprchlíků a cizinců potýkají; řekněme jen, že jednou z mála možností je pomoc klientovi při vyřízení náhradního cestovního dokladu prostřednictvím zastupitelství jeho země původu; k tomu je však zapotřebí výslovného souhlasu klienta. Pokud se nevzdal své žádosti o azyl, je kontaktování státních úřadů země původu bezpředmětné. Dlouhodobý pobyt - bývá povolován zejména za účelem zaměstnání; délka pobytu je potom limitována platností pracovního povolení. Zdravotní pojištění pochopitelně hradí zaměstnavatel. Vedle povolení k zaměstnání (vydávaného příslušným Úřadem práce), je cizineckou policií vyžadováno rovněž zajištění ubytování, podobně jako v případě krátkodobého pobytu. Podle zákona o státní sociální podpoře (zákon č Sb.) je osoba s dlouhodobým pobytem považována za oprávněnou osobu; má tedy nárok na všechny dávky sociální podpory stanovené tímto zákonem. Trvalý pobyt - (který je v podstatě jakýmsi předstupněm státního občanství) může být povolen za účelem sloučení rodiny, či z blíže nespecifikovaných (a zřídka reflektovaných) humanitárních důvodů, či z důvodů zahraničně - politického zájmu České republiky. Sám zákon sice nevylučuje možnost přiznání trvalého pobytu i z jiných důvodů dle našich zkušeností však bývá ministerstvem vnitra, jakožto rozhodujícím orgánem, interpretován dosti restriktivně. Výjimku tvoří poměrně nově vzniklá možnost povolení trvalého pobytu z důvodu příslušnosti k české krajanské komunitě - o tom, zda žadatel je, či není krajanským Čechem, vydává potvrzení a eventuální doporučení pro rozhodující orgán ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Uznaní uprchlíci jsou osoby, jejichž žádostem o azyl bylo vyhověno a stávají se uprchlíky ve smyslu vnitrostátního i mezinárodního práva. V našich podmínkách to znamená, že právní postavení takovéto osoby je v podstatě identické s postavením českého státního příslušníka, s následujícími výjimkami: - nemá volební právo - nepodléhá branné povinnosti (nemusí a nesmí sloužit v armádě České republiky, ani v jiných ozbrojených složkách) - může vykonávat výdělečnou činnost pouze se souhlasem příslušných úřadů (v tomto případě s formálním povolením Úřadu práce po dobu tří let) - může nabývat nemovitého majetku pouze se souhlasem České národní banky. Uznaní uprchlíci nejsou omezeni ve vstupu do sítě sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění; ze strany vlády je rovněž doporučováno umožnit jim studium na školách vyšších stupňů za podmínek platných pro české státní občany.

9 Vládou byl navíc zpracován a v listopadu roku 1993 schválen program integrace uprchlíků se státní asistencí, kladoucí si za cíl vyhledání přiměřeného ubytování pro uprchlíky, a to formou finanční zainteresovanosti obce, která ubytování nabízí. V případě přijetí uprchlíka, resp. vyčlenění přiměřeného ubytování po dobu deseti let a jednoho dne dostane obec od vlády prostřednictvím ministerstva financí částku ,- Kč ( ,- Kč pro každého dalšího člena rodiny) - tato částka je účelově vázána na rekonstrukci integračního" bytu, či domku. Dále obec obdrží částku ,- Kč ( ,- Kč na každého dalšího člena rodiny) na rozvoj infrastruktury. Z výše uvedeného, dle našeho názoru, vyplývá jedna z hlavních slabin celého programu: uvedené částky jsou motivující především pro velmi malé obce, s malým množstvím pracovních příležitostí, a problematickým přístupem ke školnímu vzdělání, resp. horším dosahem zdravotní péče. Platí přitom zásada, že uprchlík nesmí nabídku odmítnout, neboť nová se již nebude opakovat. V takovém případě je uprchlík z integračního programu vyřazen. V praxi by měl být realizován následujícím způsobem: Poté co osoba převezme rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka, má možnost odejít do některého z tzv. integračních pobytových středisek (IPS). Zde může pobývat po dobu šesti měsíců, během nichž by ze strany MV měla být nabídka integračního bydlení učiněna. Nestane-li se tak ve stanovené době, má uprchlík - pochopitelně - možnost pobývat v IPS nadále, avšak jen do doby učinění nabídky a možnosti do nového domova se přestěhovat. Odmítne-li ji, musí IPS opustit. O přiměřenosti bydlení ovšem rozhodují pouze pracovníci MV, účast nezainteresované strany (např. nevládní organizace se splnomocněním UNHCR) je až na výjimky, kdy jsou ministerstvem vnitra o asistenci výslovně požádány - vyloučena. Podle poslední právní úpravy (zákon č. 150/1996 Sb.) může uprchlík po pěti letech nepřetržitého trvalého pobytu v České republice získat její státní občanství - pochopitelně při splnění dalších podmínek stanovených zákonem č.40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Uprchlíci de facto. Dočasné útočiště Dočasné útočiště představuje zvláštní instrument mezinárodního práva, garantující ochranu skupin osob, které sice splňují kritéria pro přiznání statusu uprchlíka, avšak jejich žádosti by vzhledem k počtu nebylo možné administrativně zvládnout, či osobám, které se staly oběťmi válek a jiných pohrom, osobám, které by se jinak vymykaly definici uprchlíka podle ženevské konvence. Sama konvence tuto formu ochrany připouští a v podstatě smluvním státům doporučuje, dává jim však při její interpretaci značnou volnost. V našich podmínkách byl tento instrument poprvé (a prozatím naposled) uplatněn v případě obětí válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii, později výhradně občanů rebubliky Bosna a Hercegovina, a to na základě vládního usnesení z roku Dočasné útočiště bylo poté průběžně prodlužováno - zpravidla vždy po půl roce. Právní postavení osob se statusem dočasného útočiště bylo v podstatě jakousi kombinací statusu žadatele a uznaného uprchlíka. Pobývaly ve státem zřízených či provozovaných humanitárních střediscích, ovšem s možností ubytování v soukromí, umožňovala-li to situace. Žádostem o povolení k zaměstnání Úřady práce zpravidla vyhovovaly. V roce 1994 došlo ke změně způsobu financování těchto osob: oproti původnímu modelu, podobnému režimu žadatelů v uprchlických táborech, se přešlo na systém výplaty dávek životního minima. V souladu s daytonskými mírovými dohodami v současnosti ve spolupráci vlády a UNHCR probíhá dobrovolná repatriace osob s dočasným útočištěm; role nevládních organizací se v tomto případě přesunula směrem k pomoci osobám, které z objektivních důvodů možnosti repatriace nemohou využít, při hledání optimální formy legalizace jejich dalšího pobytu na území České republiky.

10 Ubrchlíci a sociální práce Tabulka 2 Dočasné útočiště - (bývalá SFRJ) Osoby v humanitárních střediscích MV (souhrnně za roky) Tabulka č. 3 pit k její charakteristice. To je úkol nepoměrně náročnější, neboť lidé, které jsme označili za uprchlíky, pocházejí z nejrůznějších zemí světa, vykazují nejrůznější demografické charakteristiky, rekrutují se ze všech společenských vrstev, mají různou úroveň vzdělání. Nakonec, mají za sebou většinou i zcela rozdílné životní příběhy; rozličné důvody vedoucí k emigraci. Krátce a dobře, jakékoli společné znaky zde lze hledat jen velmi obtížně. S jistou dávkou zjednodušení lze sociální práci s uprchlíky definovat jako poměrně široký komplex cílených aktivit, zaměřených na hledání trvalého řešení situace jednotlivců, rodin, i uprchlické komunity jako celku, tedy především jejich adaptaci a potažmo integraci do nové společnosti. Pochopitelně, při vyvíjení těchto aktivit narážíme na celou řadu bariér, brzdících proces integrace, ale současně též do značné míry vymezujících jejich náplň. Stručný popis těchto bariér nám pak zpětně může dát poměrně konzistentní představu o specifikách klientely, zatímco náznak možností jejich překonávání pak o náplni činností, zařaditelných do do nepříliš ostře ohraničeného rámce sociální práce. Dočasné útočiště Osoby v humanitárnch střediscích MV (Aktuální stav ke dni ) Specifika práce s uprchlíky: Bariéry a možnosti jejich překonávání Zatímco v předchozím oddíle jsme si klientelu uprchlíků pokusili definovat (pro účely tohoto textu budeme nadále o všech čtyřech skupinách klientů hovořit jako o uprchlících), měli bychom nyní přistou Sociokulturní specifika První překážkou, na kterou při práci s uprchlíky narazíme, je nepochybně jazyková bariéra. Pochopitelně, ne u všech klientů je stejně výrazná: naše zkušenosti však ukazují, že její překonávání není nikterak snadné. Například, u příslušníků slovanských národů často zaznamenáváme nechuť účastnit se kursů českého jazyka, což bývá způsobeno falešným pocitem, že se dohovoří." To ovšem platí pouze na půdě uprchlických táborů, jejichž zaměstnanci jsou nuceni denně s klienty komunikovat a společnou řeč hledat; mimo tábory k takovéto vstřícnosti dochází jen zřídka. U neslovanských národů je nutnost zvládat základy češtiny výraznější, zde ovšem narážíme na prostou skutečnost, že čeština nepatří k jazykům, které by se učily právě snadno. Nelze ani přeceňovat význam a funkci nonverbální komunikace; při neznalosti kulturního kontextu zemí původu žadatelů totiž představuje živnou půdu pro celou řadu tragikomických, leč mnohdy velmi

11 zásadních nedorozumění. Rovněž přítomnost tlumočníka lze doporučit jen při jednáních zásadní důležitosti, kdy nedorozumění může mít závažné následky; dlouhodobě je jeho permanentní pomoc z hlediska adaptace nepříliš žádoucí. Jazyková bariéra je ovšem jenom jedním z nejzřetelnějších" ukazatelů celého komplexu specifik, označitelných jako specifika sociokulturní, jichž je uprchlík jako příslušník určitého národa, rasy, etnika, nositelem. Zde narážíme na skutečnost, že bariéry stojící mezi nově příchozími a majoritou nejsou jen doménou hostů. Jejich odlišné kulturní vzorce, normy a tradice jsou naší po dlouhá léta etnicky a kulturně víceméně homogenní společností jen obtížně vstřebatelné; pro hosty pak naopak konflikt s normami hostitelů může nabýt až podoby kulturního šoku. Typickým příkladem může být naprosto odlišné postavení ženy v rodinách ze zemí se silnou patriarchální tradicí ve srovnání se západoevropskou liberální tradicí. Psychologická a sociálně psychologická specifika Sociokulturní specifika velmi úzce souvisí, ba vzájemně se prolínají se specifiky psychologickými a sociálně psychologickými. Na seminářích věnovaných problematice uprchlíků se v poslední době stále častěji hovoří o stresu, či chcete-li traumatu, podobně jako se hovoří o zvláštní skupině traumatizovaných uprchlíků (oběti mučení či jiného nelidského zacházení). Často se přitom zapomíná na skutečnost, že v podstatě každá emigrace, bez ohledu na to, zda byla provázena traumatizujícím zážitkem (nemusela být!) je traumatizující ve svých důsledcích. (Novák, 1994). V žebříčku faktorů způsobujících stres emigraci nenajdeme, přestože jich zpravidla obsahuje celý vzájemně se podmiňující a podporující komplex. V jednání s těmito lidmi je proto a priori nutná maximální citlivost, trpělivost, a také opatrnost předpokládající ovšem jistý talent pro tento druh práce, jelikož naučit se jednání odpovídajícímu psychickému stavu klienta lze jen do určité míry. Zde spadají do úvahy odborné konzultace profesionálního psychologa, či jeho přímé vložení se do případu; nikdy však nemůže plně suplovat roli sociálního pracovníka. Ten může postrádat odborné znalosti, zpravidla však vzhledem k frekvenci sociálních kontaktů požívá větší důvěry klienta, než externí odborník. V praxi se sice v zásadě pravidelné návštěvy psychologa v uprchlických táborech osvědčily, ovšem přímé vyhledání jeho pomoci bez zprostředkující role sociálního pracovníka a tedy i jistého stupně utajení" účelu návštěvy, je spíše vzácnou výjimkou než pravidlem. Využívání psychologických či psychiatrických služeb, jakožto zcela normálního a užitečného zdroje pomoci doposud zcela nezdomácnělo ani v české společnosti, natož ve společnostech s tradičně nízkým stupněm důvěry a úcty k psychologii a psychologům, a ještě nižším k těm, kteří jejich pomoc vyhledají. S jistou dávkou opatrnosti lze k psychologickým zvláštnostem přiřadit rovněž zvýšený výskyt onemocnění - obzvlášt psychosomatického charakteru - v uprchlické komunitě oproti hostitelské populaci. Tento jev lze vysvětlit jednak hypotézou o premorbidních vlastnostech kterými migrující jedinci disponují, a jednak tzv. stresovou hypotézou (v zásadě objasněnou výše), nejspíš však kombinací obou hypotéz při pochopení vlivu negativních faktorů působících v hostitelské zemi. Poněkud odlišný je zpravidla také vztah pacienta k vlastní nemoci a k jejím eventuálním sociálním dopadům. Ostentativní demonstrace nemoci často indikuje pouze zástupný psychosociální problém a snahu zaměřit na sebe pozornost. Poněkud obtížněji sledovatelným, avšak velmi častým jevem provázejícím emigraci - zejména ve svých počátcích, bezprostředně po přijetí uprchlíka azylovou zemí - je změna sociálního statutu a sociálních rolí, zejména v průběhu pobytu v uprchlickém táboře. Poněkud tvrdě řečeno, sociální status bývá sražen na úroveň nejnižšího společného jmenovatele; sociální role redukovány na jednu - emigrant je zkrátka emigrantem, žadatelem o azyl, ať již se ve své zemi původu těšil sebevětší společenské prestiži, či jakkoli bohatou měl rozehranou sadu sociálních rolí. Je žadatelem o azyl, a tímto faktem jsou veškeré jeho další role determinovány. Diferencovaný přístup sociálního pracovníka ke klientům proto není protežováním jednoho na úkor druhého, ale jedním ze základních pravidel, kterými by se při své práci měl řídit.

12 Změna sociálního statutu a rolí není zřetelná jen ve vztahu ke společnosti jako celku, ale také v rámci menších skupin, především rodiny. Děti, snadněji než jejich rodiče překonávající jazykovou bariéru, se brzy stávají v rodině tlumočníky, později jejími mluvčími, a mnohdy posléze neformálně přebírají funkci hlavy rodiny. To může vést - a mnohdy i vede - k frustraci původní a tradiční hlavy rodiny a k růstu potenciálu její agresivity, již tak dosti značného v důsledku výše popsaných skutečností. Obdobným - třebaže méně často zaznamenávaným - jevem s obdobnými následky je rovněž emancipace žen v důsledku konfrontace patriarchálního modelu rodiny s relativně liberálním českým prostředím. Naše" specifika Jak jsme již předznamenali, sociální práce s uprchlíky je determinována nejen specifiky klientely, ale rovněž specifiky hostitelské společnosti. Přiznejme, že příznačná je především její nepřipravenost na příchod cizinců, rasistické a xenofobní tendence, stereotypy o cizincích, ale i autostereotypy, mající své kořeny v dávné i zcela nedávné minulosti. V neposlední řadě je však nutné hovořit i o specifikách těch, kteří jsou pověřeni zprostředkující rolí mezi hostitelskou společností a nově příchozími, tedy specifikách sociálních pracovníků v našich podmínkách. Fiktivní trojuhelník ohraničující pole sociální práce, tedy vztah společnost - sociální pracovník - uprchlík, vymezuje tři role sociálního pracovníka: první z nich je role reprezentanta společnosti (státu), dále role obhájce" klienta vůči společnosti, třetí pak role zprostředkovatele mezi uprchlíky a majoritou, role předpokládající vyváženost mezi loayalitou ke klientovi a loayalitou ke státu, resp. společnosti. Sociální pracovníci pověření touto rolí, si mnohdy neuvědomují jak velkou mocí díky tomuto pověření vůči klientům disponují, ani jak silně je jeho moc klientem vnímána: identifikace sociálního pracovníka s hostitelskou společností je zvráceným, avšak vcelku logickým důsledkem tohoto a priori daného vztahu. Často vede k přeceňování reál ných možností sociálního pracovníka klientem, který pak má tendenci na sociálního pracovníka přenášet plnou odpovědnost za řešení svých problémů, jakož i vinit jej ze svého neúspěchu (například odmítnutí žádosti o azyl, nezískání pracovního povolení a pod.). Ze strany sociálního pracovníka je tedy nutné od počátku kontaktu s klientem velmi trpělivě, avšak rozhodně svou roli zdůrazňovat, zdůrazňovat své postavení i své možnosti, jakož i neustále vysvětlovat roli a možnosti klienta. Nezvládnutí role zprostředkovatele, tedy jednoznačné sebevymezení sociálního pracovníka jakožto reprezentanta společnosti, či jako zástupce klienta, má často za následek selhání sociálních pracovníků, označované zpravidla anglickým termínem burnout" ( vyhoření"): krizi, vedoucí až ke znechucení uprchlíky a ztrátě motivace cokoliv v jejich prospěch podnikat, či naopak k opačnému extrému, tedy nepatřičné identifikaci sociálního pracovníka s klientem a zpětné neochotě akceptovat praxi úřadů azylové země. Z hlediska obecného přístupu k sociální práci lze v současnosti - pochopitelně velice hrubě -rozdělit sociální pracovníky do tří skupin, a vymezit jim odpovídající druhy metod aplikace sociální práce. Jsou to: 1. rutinér" - zpravidla disponuje praktickými zkušenostmi, méně však vzděláním. K teoretickým poznatkům svých vzdělanějších kolegů přistupuje se značnou dávkou nedůvěry. Mnohdy též mladé vysokoškoláky považuje za potenciální konkurenci, což často vede ke konfliktu mezi těmito dvěmi koncepcemi sociální práce. 2. technický expert" - je opakem rutinéra - je vzdělaný, k rutinérům a jejich praktickým zkušenostem přistupuje s despektem, svou práci však často podrobuje teoretickým šablonám. Oba výše jmenované typy mají jedno společné, a to, že se jen s obtížemi vyrovnávají s neobvyklými, nestandardními situacemi - tyto však právě při řešení složitých problémů uprchlíků převažují. Optimální variantou je spojení vzdělání technického experta" se zkušenosti rutinéra"; dojde - li k tomuto spojení, lze vykonstruovat třetí model sociálního pracovníka, a tím je 3. reflektující odborník"

13 Bohužel, sociální práce se netěší příliš velké prestiži a mladí ambiciózní vysokoškoláci odchází mnohdy po poměrně krátké době na atraktivnější místa, např. do profitní sféry. Neméně důležitá je rovněž okolnost, že první absolventi oboru sociální práce vyšli z vysokých škol teprve v posledních letech; i v případě, že se sociální práci chtějí dlouhodoběji věnovat, chybí jim prozatím patřičné zkušenosti. Ideální sociální pracovník, tedy reflektující odborník, se v našich podmínkách prozatím vyskytuje pouze zřídka. Konečně bychom k této věci rádi učinili ještě jednu závěrečnou poznámku, kterou bychom současně téma uzavřeli. Sociální práce (a práce s různorodou, často traumatizovanou a svým způsobem nevyzpytatelnou klientelou uprchlíků obzvlášť) klade značné nároky na pracovní nasazení a je psychicky vyčerpávající. Často již po krátké době. Ukazuje se, že pět let představuje ve většině případů limit, po který je pracovník schopen se touto činností skutečně smysluplně zabývat, aniž by nedošlo k jevu nazývanému burn-out. Aktuální a dlouhodobá řešení klient často nabízí pouze zástupný problém. Teprve podaří - li se nám najít latentní problém, od jehož vyřešení mnohdy závisí rovněž možnosti řešení ostatních problémů, můžeme začít vyvíjet smysluplné aktivity, přičemž je ve většině případů nutné o správnosti námi nalezeného postupu klienta přesvědčit. Práce s klientem, pochopení jeho reálných potřeb, jsou tedy základními předpoklady jakýchkoli zásahů sociálního pracovníka, ať již vedou k eliminaci dílčího problému, či hledání dlouhodobého řešení klientovy situace. K tomu je ovšem zapotřebí klientovy aktivní participace na aktivitách vyvíjených sociálním pracovníkem; k tomuto přístupu by měl být průběžně veden. Účelným způsobem překonávání klientovy pasivity je především hledání jeho pozitivního potenciálu, resp. jeho cílevědomé posilování. Opřít se můžeme nejenom o klientovy dovednosti, které si s sebou přináší, tedy kupříkladu jeho talentu k určitému druhu činnosti prospěšné také hostitelské společnosti, ale rovněž o celkovou sílu člověka, který se odhodlal vzít svůj život (resp. život své rodiny) do vlastních rukou, jeho schopnost přežít." Přestože většina sociálních pracovníků pojímá svou roli a náplň činnosti poměrně úzce, lze z pohledu praxe specializovaných nevládních organizací důvodně uvést, že obdobný přístup (tedy hledání a posilování pozitivních stránek) možno uplatnit rovněž při hledání dlouhodobějších řešení situace nejen jednotlivců či rodin, nýbrž uprchlické komunity jako celku. Pojednávali -li jsme zatím převážně o odstředivých tendencích hostitelské společnosti, je nutné v této souvislosti připomenout rovněž pozitivní stránky jejího přístupu k uprchlíkům: např. poměrně zdařilou legislativu (jejíž nedostatky, jak jsme již upozornili, není nemožné iniciováním změn zákonů ovlivnit směrem k jejich eliminaci), poměrně rychlé a efektivní vybudování sítě nevládních organizací, schopných mimo jiné napomoci při budování svépomocných uprchlických komunit (můžeme uvést např. aktivity SOZE vedoucí k založení arménské organizace Cicernak", či bosenského sdružení Bosniacki sabor"). K posílení vytváření objektivního pohledu na uprchlíky lze využít ovliv V konfrontaci se složitými, a mnohdy zdánlivě neřešitelnými situacemi uprchlíků, ve snaze najít alespoň částečné a především přiměřené řešení, musíme mít vždy na paměti obecné pravidlo, že priorita řešení dílčích problémů, jak ji vidí klient, není vždy prioritou reálnou;

14 ňování veřejného mínění, ať již plošně (tisková prohlášení, vystoupení v dalších masmédiích, vydávání periodik popularizujících uprchlickou problematiku), nebo oslovením přesně definovaných cílových skupin. Konečně, k vytváření pozitivního prostředí a podmínek pro zlepšování stavu uprchlické problematiky můžeme přispět také svým vlastním zdokonalováním, sebevzděláváním, či bojem s vlastními předsudky a stereotypy. Z hlediska pojetí sociální práce specializovanými nevládními organizacemi a v souladu s posláním a cíly UNHCR bývají za trvalá řešení situace uprchlíků považovány především - dobrovolná repatriace - integrace do nové společnosti - přesídlení do třetí země Trvalá řešení Jelikož přesídlení do třetí země v našich podmínkách spadá v úvahu jen u velmi omezeného počtu případů, budeme se zabývat pouze prvními dvěmi možnostmi trvalých řešení k nimž naše aktivity mohou směřovat. Dobrovolná repatriace je ideálním řešením situace osob, jimž v zemi původu nehrozí, či přestalo hrozit nebezpečí (jak tomu je v uvedeném případě běženců z prostoru bývalé Jugoslávie), ale i celé řady žadatelů, jejichž přítomnost v České republice je motivována převážně ekonomickými důvody, domníváme se, že korigování, či vyvracení nerealistických představ klientů o hostitelském státě patří ke standardní součásti informačního servisu poskytovaného sociálními pracovníky, který může vést - a v minulosti již opakovaně vedl - až k žádosti o umožnění dobrovolné repatriace. V případě působení na klienta tímto směrem je ovšem nutno vzít v potaz především dobrovolnost repatriace; v žádném případě klient nesmí z jednání získat pocit, že je na něj v této záležitosti vyvíjen nátlak. Současně musíme připomenout, že financování repatriací představuje značně nákladnou záležitost, na kterou nadto není právní nárok. Celkově se ukazuje, že - navzdory podpoře dobrovolných repatriací UNHCRa dalšími mezinárodními organizacemi, optimálním řešením by byla především prevence emigrace z ekonomických důvodů, emigrace vyprovokované současně zkreslenými představami o cílové zemi azylu. Integrace Integrace, kterou považujeme za hlavní cíl aktivit vyvíjených zejména nevládními organizacemi na poli sociální práce s uprchlíky, představuje komplikovaný a dlouhodobý proces, ovlivňovaný celou řadou individuálních i situačních faktorů - počínaje psychickými predispozicemi uprchlíka přes rozdílné kulturními tradice jeho země, či regionu původu, až po přístup hostitelské země (např. snažší akceptace uprchlíka kulturně a etnicky bližšího české majoritní populaci, než Asijce či Afričana). Vlastní integraci, tedy začlenění do nové společnosti, předchází proces adaptace, zahrnující fázi orientace a srovnávání. Pokud jde o orientaci, tedy poznávání nového prostředí, lze říci, že v případě uprchlíků je jejich pobyt v uprchlickém táboře - oproti jiným cizincům jevícím snahu žít v našem státě - výhodou i nevýhodou současně. Výhodou je bezesporu možnost postupného poznávání reálií, jistý čas pro vstřebání odlišností; nevýhodou pak relativní uzavřenost komunity, či budování falešného, zkresleného obrazu nové společnosti, její stereotypyzovaná percepce vedoucí ke zjednodušujícím generalizacím. Opět musíme připomenout těžce zastupitelnou roli sociálního pracovníka, skrze něhož si uprchlík často vytváří obraz o celé hostitelské společnosti.

15 Výsledkem srovnávání starého prostředí s novým pak může být: - idealizace nového (a také možné rozčarování při konfrontaci s realitou během pobytu v uprchlickém táboře, či po jeho opuštění) - idealizace starého (která může být důsledkem rozčarování, nebo negativních zkušeností v novém prostředí) - akceptace nového bez iluzí, realistický pohled na sebe i společnost, Podle Diamanta (1995) můžeme na základě výše uvedeného uvažovat o třech způsobech integrace: 1. Hyperintegrace - ve smyslu poturčenec horší Turka", či papežštější než papež", je-li výsledkem srovnávání nadměrná a nekritická idealizace nového. S tímto jevem se setkáváme především u dospívajících dětí uprchlíků, či uprchlíků druhé generace, lidí se silnou potřebou začlenění do určité sociální skupiny. Často se stydí za svůj původ, rodiče, svůj jazyk a kulturu - ve svých důsledcích se nejedná integraci, ale o zarputilou snahu o asimilaci. 2. Hypointegrace, charakterizovaná přehnaným zdůrazňováním své odlišnosti, idealizací svého národa či země původu. Tato maladaptace často vede k budování kulturních ghett, k malé úctě pro kulturní normy a vzorce hostitelského národa, kterým se maladaptovaní uprchlíci odmítají přizpůsobit. Jejím viditelným projevem je například netaktní používání rodného jazyka v přítomnosti Čechů. Svým nadměrným zdůrazňováním odlišností se dostávají do konfliktů, nebo sociální izolace. Na druhé straně musíme připustit, že hypointegrace může být ovlivněna i negativními postoji majoritní populace, či negativní zkušeností uprchlíka s jejími příslušníky, kteří si neuvědomují, že emigrace - a tedy i přítomnost uprchlíka v azylové zemi - ve většině případů představovala negativní variantu řešení uprchlíkovy životní situace, což může podmínit snadný vznik stereotypů o hostitelském státě a národě. (Hendriks, 1996). 3. Normální (ideální) integrace je jednak výsledkem realistického zhodnocení své situace uprchlíkem a realistického vidění svého okolí, jakož i výsledkem cílevědomé snahy sžít se s novou společností bez ztráty osobní integrity, bez zapírání osobní minulosti, tradic a názorů, začlenění při zachování svých kulturních zvláštností, které mohou zpětně obohatit i hostitelskou společnost. Poměrně bezpečným indikátorem" míry úspěšnosti integrace může být například množství kontaktů s příslušníky hostitelského národa. Snahou o nápomoc tomuto optimálnímu typu integrace je provázena také činnost nevládních organizací, at již v rámci sociální práce, či osvětové činnosti. Závěrem bychom rádi dodali, že plnohodnotná integrace je mnohdy procesem několikageneračním. Proto teprve příští léta ukáží, do jaké míry byly naše aktivity vyvíjené na její podporu úspěšné. Poznámka na závěr Text "", je stručným shrnutím několika přednášek stejnojmenného kursu, konaného na Škole sociálních studií Filosofické fakulty Masarykovy university v zimním semestru akademického roku 1996/97 v rámci projektu "Rozšíření výuky o problematiku uprchlictví a migrace na vybraných vysokých školách"; jeho realizace byla umožněna díky podpoře Vzdělávací nadace Jana Husa. Přestože hlavním cílem tohoto projektu bylo především vnesení dané problematiky na akademickou půdu, přednášky samotné reflektovaly spíš praktickou stránku věci; obracely se na posluchače oborů, u jejichž absolventů lze předpokládat, že se v praxi s problémem uprchlíků skutečně setkají. Proto i náš text je spíše shrnutím praktických zkušeností, než klasickou teoretickou studií. Rádi bychom rovněž upozornili, že právní předpisy, o které se podstatná část našeho výkladu opírá, jsou neustále novelizovány a měněny: např. stávající zákon o uprchlících, jehož plné znění přikládáme, bude s největší pravděpodobností již v roce 1998 nahrazen novým Zákonem o azylu. Všechny citované právní normy byly platné ke dni

16 Diamant, Jiří: Psychologické problémy emigrace, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1995 HHendriks, Marina: Sociální práce a uprchlíci, Český helsinský výbor 1996 Jílek, Dalibor: OOdpověd mezinárodního práva na hromadné uprchlictví, Vzdělávací nadace Jana HHusa, 1996 Pří1ohy Příloha 1 Adresář organizací zabývajících se uprchlíky Mezivládní organizace Použitá literatura Novák, Tomáš: Emigrace a duševní zdraví. In: People on the Move, č. 4, 1994 UNHCR tel.: Vysoký komisař OSN pro uprchlíky Styčná kancelář Praha Kinského náměstí 6 Státní úřady OOdbor pro uprchlíky ministerstva vnitra Lhotecká Praha 7 Správa uprchlických zařízení ministerstva vnitra Lhotecká Praha 7 Ředitelství cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia České republiky Olšanská Praha 3 Specializované nevládní organizace Locus tel.: Senovážná Praha 1 Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) tel.: Veletržní Praha 7 Poradna pro uprchlíky Českého helsinského výboru Senovážná 2 tel.: Praha 1 Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) Mostecká 16 tel.: Brno Praha

17 Příloha 2 SOZE Sdružení občanů zabývajících se emigranty (Society of Citizens assisting Emigrants) KDO JSME SOZE, Sdružení občanů zabývajících se emigranty, je nevládní nezisková organizace poskytující sociální a právní poradenství migrantům žádajícím o ochranu na území České republiky, od roku 1992 v rámci společného projektu s UNHCR (United Nations Hight Commisioner for Refugees - Vysoký komisař OSN pro uprchlíky). Hlavními skupinami beneficientů tohoto projektu jsou žadatelé o přiznání postavení uprchlíka, uznaní uprchlíci, ale i značná část odmítnutých žadatelů a osoby kterým bylo vládou poskytnuto dočasné útočiště. je poskytnuta přiměřená právní porada, a to buď v uprchlických táborech které jsou pracovníky SOZE pravidelně navštěvovány, nebo přímo v poradenském středisku SOZE v Brně. Sociální poradenství představuje široké spektrum činností směřující k usnadnění orientace klientů v nové společnosti, a tedy jejich úspěšné integrace do ní. Jde především o komplexní informační servis a asistenci v oblasti zaměstnání, ubytování, školství, sociálního a zdravotního zabezpečení. DALŠÍ AKTIVITY Od počátku svého působení vyvíjí intenzívní kulturní a osvětovou činnost, směřující jak k vlastní klientele, tak i k majoritní společnosti. Výrazem tohoto úsilí je pořádání celé řady kulturních večerů, přednášek a výstav, vydávání časopisu People on the Move", nebo projekt Rozšíření výuky o problematiku uprchlictví a migrace na vybraných vysokých školách" realizovaný s podporou Vzdělávací nadace Jana Husa. NAŠE CÍLE SOZE se snaží být mostem mezi nově příchozími a majoritní populací s cílem prevence negativních jevů provázejících migraci, především xenofobie a rasismu. V souladu s cíly UNHCR - jakožto hlavního partnera - se snaží hledat trvalá řešení situace jednotlivců, rodin i uprchlické komunity jako celku. Usiluje o úspěšnou a plnohodnotnou integraci uprchlíků do hostitelské společnosti při zachování a respektování jejich kulturních specifik, zpětně obohacujících také kulturu českou a přispívajících tak k budování otevřené občanské společnosti. Dalším důležitým projektem - s několika nizozemskými partnery je projekt Právně-poradenského střediska pro právníky zabývající se problematikou uprchlíků; jeho realizace je průběžně dokumentována v časopise Refugee Law Review." HLAVNÍ OBLASTI ČINNOSTI Právní poradenství a pomoc SOZE poskytuje v průběhu celého azylového řízení. Při jeho realizaci vychází striktně z respektování standardů vnitrostátního i mezinárodního práva. Právní poradci garantují že každému zájemci spadajícímu do okruhu oprávněných osob

18 Uprchlici a sociální práce Příloha 3 4 (1) Postavení uprchlíka se nepřizná cizinci, který: Zákon o uprchlících Zákon č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ve znění zákona č.317/1993 Sb., zákona č. 4/1993 Sb. a zákona č.150/1996 Sb. Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto zákoně: 1 Účelem tohoto zákona je upravit postup státních orgánů v řízení o postavení uprchlíka a stanovit práva a povinnosti cizinců', kteří požádali o přiznání nebo kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka na území České republiky. 2 (1) Postavení uprchlíka se přizná cizinci, který má ve státě, jehož státní občanství má, odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. (2) Má-li cizinec více než jedno státní občanství, rozumí se pojmem stát, jehož státní občanství má" každý stát, jehož státní občanství získal. (3) Nemá-li cizinec žádné státní občanství, rozumí se pojmem stát, jehož státní občanství má" stát jeho posledního stálého pobytu. 3 Postavení uprchlíka lze přiznat též manželu a nezletilým dětem cizince, kterému bylo postavení uprchlíka přiznáno podle 2 odst. 1, i když nesplňují podmínky v něm stanovené. 1) 1 odst. 3 zákona č. 123/I992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky. a) dobrovolně znovu přijme ochranu státu, jehož státní občanství má, b) dobrovolně znovu získá své ztracené státní občanství, c) získá nové státní občanství a přijme ochranu státu, jehož státní občanství získal, d) dobrovolně znovu pobývá ve státě, který opustil z odůvodněného strachu před pronásledováním, e) může užívat ochrany státu, jehož státní občanství má, protože důvody uvedené v 2 odst. 1 pominuly, f) má více než jedno státní občanství a bez důvodu založeného na odůvodněném strachu nevyužil ochrany některého ze států, jejichž státní občanství má, g) nemá žádné státní občanství a může se vrátit do státu svého posledního stálého pobytu, protože důvody uvedené v 2 odst.1 pominuly. (2) Postavení uprchlíka se též nepřizná cizinci, který: a) spáchal trestný čin proti míru, proti lidskosti nebo válečný zločin, b) spáchal jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin, c) dopustil se činů, které jsou v hrubém rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů, jakož i s cíli a zásadami mezinárodních úmluv, kterými je Česká republika vázána. 5 (1) Cizinec, který má v úmyslu požádat o přiznání postavení uprchlíka, je povinen to oznámit při překročení státní hranice České republiky, a to písemným prohlášením (příloha č.1) u orgánů pasové kontroly. (2) Po prohlášení učiněném podle odstavce 1 orgán pasové kontroly vydá cizinci průkaz (příloha č. 2) opravňující k bezplatné přepravě do určeného uprchlického tábora. Průkaz je platný 24 hodin od doby jeho vydání. (3) Cizinec, který u orgánů pasové kontroly prohlásil podle odstavce 1, že požádá o přiznání postavení uprchlíka, je povinen se neprodleně dostavit do určeného uprchlického tábora.

19 (4) Vyžaduje-li veřejný zájem dopravu cizince do uprchlického tábora pod dohledem příslušníků Policie České republiky, musí se doprava uskutečnit nejpozději do 24 hodin od prohlášení učiněného podle odstavce 1. Po tuto dobu je cizinec povinen zdržovat se na určeném místě. (5) Cizinec je povinen podat nejpozději do 24 hodin od příjezdu do uprchlického tábora na stanoveném tiskopisu žádost o přiznání postavení uprchlíka (dále jen žádost") - (příloha č. 3). Současně se zadrží cestovní, popřípadě jiný doklad, kterým cizinec prokázal svou totožnost. (6) Nedodrží-li cizinec stanovené podmínky, je jeho další pobyt na území České republiky posuzován podle zvláštních předpisů. 2) 8 Ministerstvo vnitra vydá žadateli na dobu pobytu v uprchlickém táboře průkaz totožnosti (příloha č. 4), který ho opravňuje: a )k pobytu na území České republiky za podmínek stanovených v 7 odst. 2 písm. b), b) k bezplatnému poskytování ubytovacích, stravovacích a jiných služeb spojených s pobytem v uprchlickém táboře, c) k bezplatnému poskytnutí nezbytné lékařské péče, d) k výplatě kapesného (u osob starších 15 let). 6 Za cizince mladšího 15 let podává žádost zákonný zástupce nebo ve správním řízení ustanovený opatrovník. Je-li třeba souhlas druhého zákonného zástupce, lze jeho souhlas nahradit rozhodnutím soudu. 7 (1) Cizinec, který požádal o přiznání postavení uprchlíka (dále jen žadatel"), je osvobozen od všech nákladů nebo poplatků spojených s řízením o přiznání postavení uprchlíka a má nárok na bezplatné poskytnutí tlumočníka v souvislosti s tímto řízením. (2) Žadatel je povinen: a) podrobit se lékařským prohlídkám, karanténním opatřením, případně obdobným ze zdravotního hlediska nezbytným opatřením, b) zdržovat se do vyřízení žádosti v určeném uprchlickém táboře; výjimku může, se souhlasem orgánu rozhodujícího ve věci, povolit vedení uprchlického tábora, c) aktivně v průběhu řízení o žádosti spolupracovat, zejména podávat úplné a pravdivé informace a vysvětlení k žádosti, d) dodržovat stanovený režim uprchlického tábora. K řízení podle tohoto zákona je příslušné ministerstvo vnitra Řízení o přiznání postavení uprchlíka je zahájeno dnem podání písemné žádosti podle 5 odst (1) Rozhodnutí o žádosti vydá ministerstvo vnitra do 90 dnů ode dne podání žádosti. Nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout v této lhůtě, může ji ministr vnitra přiměřeně prodloužit. O prodloužení lhůty musí být žadatel písemně vyrozuměn. (2) Shledá-li při podání žádosti ministerstvo vnitra žádost jako zřejmě neodůvodněnou, rozhodne nejpozději do sedmi dnů ode dne podání žádosti o jejím zamítnutí. Před vydáním rozhodnutí je ministerstvo vnitra povinno vyzvat žadatele k pohovoru, aby podal vysvětlení k ověření důvodů, pro které lze žádost shledat jako zřejmě neodůvodněnou. Jestliže žadatel podal vysvětlení a jeho žádost poté nelze posuzovat jako zřejmě neodůvodněnou, postupuje se podle odstavce 1. (3) Žádost je zřejmě neodůvodněná, jestliže: a) žadatel neposkytuje spolupráci ke spolehlivému zjištění jeho totožnosti, zvláště jeho státního občanství, nebo, nemá-li žádné státní občanství, jeho 2) Zákon č. 123/1992 Sb.

20 posledního stálého pobytu, b) žadatel je občanem státu nebo, nemá-li žádné státní občanství, měl poslední stálý pobyt na území státu, kde mu na základě obecně známých skutečností nehrozí pronásledování ve smyslu 2 odst. 1, c) ministerstvu vnitra jsou známy důvody uvedené v 4, d) žadatel odůvodňuje žádost pouze hospodářskou nouzí. (2) Ministerstvo vnitra může odejmout postavení uprchlíka, jestliže: a) uprchlík spáchal úmyslný trestný čin nebo opakovaně úmyslně ohrožuje veřejný pořádek, b) rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka bylo vydáno na základě nepravdivých nebo neúplných údajů. 12 (1) Rozhodnutí o zastavení řízení, zamítnutí žádosti nebo odnětí postavení (1) Ministerstvo vnitra řízení o přiznání postavení uprchlíka zastaví, jestliže uprchlíka se doručuje žadateli nebo cizinci, kterému bylo toto postavení přiznáno (dále žadatel: jen uprchlík"), sekretariátu zmocněnce vlády České republiky pro otázky uprchlíků a Vysokému komisaři Organizace spojených národů pro uprchlíky, pokud o to požádá. a) vezme svou žádost zpět, b) neposkytuje potřebnou spolupráci k posouzení žádosti, c) úmyslně opakovaně porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem, d) v průběhu řízení zemřel. 15 (2) Po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení, o zamítnutí žádosti nebo 0 odnětí postavení uprchlíka je cizinci vrácen zadržený doklad a jeho další pobyt na území České republiky je posuzován podle zvláštních předpisů. 2) (2) Jestliže bylo řízení o přiznání postavení uprchlíka pravomocně zastaveno, lze podat novou žádost jen tehdy, pokud došlo k podstatným změnám okolností rozhodných pro podání takové žádosti. 16 Ministerstvo vnitra rozhodne o: a) přiznání postavení uprchlíka nebo 13 b) zamítnutí žádosti a podle potřeby projedná další opatření se zainteresovanými státními orgány. (1) Proti rozhodnutí vydanému podle 11 odst.1, 12 nebo 14 má žadatel nebo uprchlík právo podat rozklad do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Včas podaný rozklad rná odkladný účinek. (2) Proti rozhodnutí vydanému podle 11 odst. 2 má žadatel právo podat rozklad do tří dnů ode dne doručení rozhodnutí. Včas podaný rozklad má odkladný účinek. (3) O rozkladu podle odstavců 1 a 2 rozhoduje ministr vnitra. (4) Návrh na přezkoumání rozhodnutí soudem 3) lze podat do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu. 14 (1) Ministerstvo vnitra odejme postavení uprchlíka, jestliže: a) uprchlík písemně uvede, že se tohoto postavení vzdává, b) uprchlíkovi byl povolen trvalý pobyt na území České republiky, c) uprchlíkovi bylo uděleno státní občanství České republiky, d) nastaly skutečnosti uvedené v 4. 2) Zákon č. 123/1992 Sb. 3) 247 až 250k občanského soudního řádu.