ZPRÁVA O STAVU LIDSKÝCH PRÁV

Transkript

1 ZPRÁVA O STAVU LIDSKÝCH PRÁV v České republice za rok 2008 Český helsinský výbor PRAHA červen 2009

2 Obsah Úvodem... 1 Děti vězněných rodičů neboli zapomenuté děti... 4 Děti v rodičovských sporech... 9 Práva pacientů versus poplatky za zdravotní péči Práva seniorů Postavení cizinců Romové a potřeby bydlení Proč vytvořit nový zákon o sociálním bydlení? Vězeňství a trestní justice Porušení práva na ochranu soukromého vlastnictví v kombinaci s porušením práva na spravedlivý proces Výchova k lidským právům Neonacismus a radikální nacionalismus

3 Úvodem Letos už po patnácté vydáváme Zprávu ČHV o stavu lidských práv v České republice. Jde o soubor jedenácti statí k situaci různých skupin, ale též úseků a problémů našeho společenského života, jejichž autorkami a autory jsou pracovnice a pracovníci Českého helsinského výboru, ale i dalších organizací a institucí, též jednotlivci zabývající se lidskými právy. Právům dětí jsou tentokrát věnovány dvě stati týkající se dětí žijících v často nepříznivých podmínkách. Kateřina Matulová se zabývá u nás dosud opomíjenou problematikou dětí vězněných rodičů, Markéta Kovaříková pojednává o dětech v rodičovských sporech a tak zvaným syndromem odcizeného rodiče. Vladimíra Bošková z Občanského sdružení na ochranu pacientů se tentokrát věnuje nekončícím sporům kolem poplatků za zdravotní péči. O právech seniorů a aktuálních problémech stárnutí píše Helena Kunstová. Nejobsáhlejší a nejpodrobnější je pojednání o postavení cizinců, jehož autorkou je Pavla Burdová Hradečná, která využila spolupráce a textů dalších odbornic a odborníků, uvedených v závěru. Podrobná reference i rozsah textu odpovídají závažnosti a rozrůzněnosti dané problematiky i mnoha jejím kritickým aspektům, jimž by? v zájmu dodržování, respektování a ochrany lidských práv v naší zemi? měla být věnována náležitá pozornost, zvláště ze strany příslušných státních institucí. Autoři a autorky, kteří - jako vysoce kvalifikovaní pracovníci a pracovnice nevládních organizací - vydávají svědectví o závažných problémech postavení cizinců v ČR, by měli být pozorně čteni a slyšeni. Ve stati Kateřiny Valachové se seznamujeme se specifickými problémy bydlení Romů, v její následující kapitole pak s naléhavým požadavkem zákona i sociálním bydlení. Už tradičně zařazujeme do Zprávy problematiku lidských práv ve vězeňství a trestní justici, které se v ČHV zasvěceně a soustavně věnuje František Valeš. 2

4 Pavel Uhl se přihlásil s odborně náročným tématem, jímž je porušení práva na ochranu soukromého vlastnictví v kombinaci s porušením práva na spravedlivý proces. Vzděláváním k lidským právům v kontextu nedostatečného seznamování se soudobými dějinami ve školách se kriticky zabývá Libuše Šilhánová. Aktuální problematikou neonacismu a radikálního nacionalismu i jejich podceňovaným nebezpečím v naší zemi se zevrubně zabývá právnička Klára Kalibová. Zpráva s jedenáctkou uvedených statí má být příspěvkem Českého helsinského výboru k popisu situace lidských práv v České republice v uplynulém roce Redakce 3

5 Děti vězněných rodičů neboli zapomenuté děti Termín zapomenuté děti jsme v souvislosti s problematikou dětí vězněných rodičů poprvé zaznamenali na mezinárodní konferenci Děti vězněných rodičů - evropské perspektivy, kterou uspořádala v Paříži v roce 2006 francouzská nezisková organizace EUROCHIPS (Evropský výbor pro děti vězněných rodičů, European Committee for Children of Imprisoned Parents, Comité Européen pour les Enfants de Parents Détenus). Tato organizace se problematikou zabývá a mimo jiné se zabývá i síťováním evropských organizací a institucí, jež se problematice dětí vězněných věnují. Podle vyjádření organizátorů konference patřila v té době Česká republika mezi několik málo evropských zemí, které se problematice dětí uvězněných osob žádným způsobem nevěnovaly, ani je nijak nezohledňovaly, a to jak na státní úrovni, tak na úrovni legislativní, avšak ani v rámci aktivit občanské společnosti. Termín zapomenuté děti je tedy více než vhodný. Po necelém dvouletém aktivním působení malého týmu Českého helsinského výboru (ČHV) v dané problematice je možno konstatovat, že se toho v českých vodách z hlediska dětí vězněných rodičů příliš nezměnilo. Snad jen díky aktivitám ČHV došlo k částečnému zlepšení informovanosti laické i odborné veřejnosti o dané problematice. Na úrovni státní a legislativní prozatím k žádným změnám nedošlo, je ale možné sledovat pozvolně narůstající zájem některých orgánů a institucí části státní správy. Konkrétně je možno zmínit spolupráci dvou věznic a několika institucí ústavní péče, které na projektu ČHV k dané problematice participovaly. A nyní otázka: proč se těmto zapomenutým dětem věnovat a proč dosavadní podporu či aktivity ze stran státních orgánů a institucí shledáváme jako nedostatečné. Začít můžeme představou, co se stane s dítětem, jehož rodič je uvězněn? V takovém případě je třeba rozlišovat dvě základní situace. Jiná je situace dítěte, jehož jeden rodič je uvězněn, ale druhý rodič nebo jeho širší rodina jsou schopni o ně pečovat. V takové situaci je nutné se věnovat zejména psychickým potřebám dítěte, které se týkají hlavně vysvětlení situace, tedy zdůvodnění nepřítomnosti rodiče a také ujištění, že je všechno v pořádku, nic hrozného se neděje, že i nepřítomný, resp. uvězněný rodič ho má stále rád a zůstává jeho rodičem. Zdůvodnění nebo vysvětlení situace, ať už zcela pravdivé nebo v upravené podobě 4

6 zohledňující věk dítěte a délku osobní nepřítomnosti rodiče, je pro psychický vývoj dítěte velmi důležité. Pokud k tomu nedojde a dítě se najednou ocitá v situaci, kdy svého otce nebo matku nevídá, a tito dříve milující rodiče, o ně nejeví zájem, a to vše se děje bez vysvětlení, prožívá dítě velmi frustrující situaci, na kterou reaguje hledáním příčin takového stavu. To se mnohdy projevuje výčitkami, zpytováním svědomí a obviňováním sebe sama či druhých za vzniklou rodinnou situaci. V druhém případě, kdy dítě uvězněného rodiče nemá to štěstí, aby mohlo setrvat v blízké rodině, a je umístěno mimo rodinné prostředí, nejčastěji do dětských domovů nebo jiných zařízení poskytující péči ohroženým dětem, a následně třeba do pěstounské péče, se k uvedeným frustrujícím okolnostem navíc přidává další skutečnost: že se dítě musí adaptovat na nová prostředí, která velmi často nejsou schopna nebo ochotna respektovat a podporovat vztah dítěte a vězněného rodiče. Další skutečnost, ne zcela přátelská k udržování kontaktu dítěte se svým uvězněným rodičem, na které má však právo garantované Úmluvou o právech dítěte 1, je systém vězeňství a jeho způsob podpory a udržování sociálních vazeb vězněných. Ten problematiku práva dítěte na rodičovskou péči, na rodinný život, na kontakt s rodičem zohledňuje pouze ve smyslu úpravy a realizace výkonu trestu odnětí svobody matek s nezletilými dětmi. Tento způsob výkonu trestu je však omezen délkou trestu matky a věkem dítěte. Znamená to tedy, že se k tomuto výkonu trestu přijímají pouze matky, které byly odsouzeny k trestu ne delšímu než do doby, kdy jejich nezletilé dítě dosáhne věku 3 let. S výjimkou uvedeného specifického výkonu trestu odnětí svobody se na kontakty mezi dětmi a jejich vězněnými rodiči vztahují stejná pravidla jako na ostatní extramurální vztahy a vazby vězněných osob. Konkrétně se jedná o neomezenou, ale kontrolovanou korespondenci, telefonický kontakt za předpokladu prokázání důvodů a v případě, že odsouzený disponuje telefonní kartou, kterou mu někdo zaslal, nebo je dostatečně finančně zabezpečen, aby si ji zakoupil na vlastní náklady. V neposlední řadě se jedná o osobní setkání v podobě návštěvy vězněné osoby ve věznici, a to ve frekvenci 3 hodiny za měsíc, jež se v některých případech rozdělují na dvě setkání trvající 1,5 hodiny. 1 Úmluvou o právech dítěte je Česká republika vázána od roku 1993, ČSFR jí ratifikovala v roce

7 Prostředí českých věznic, stejně tak jako jejich zaměstnanci, nejsou na přítomnost dětí zcela připraveni, tedy v některých případech si rodiče své děti na návštěvy ani nezvou, protože se obávají toho, že to prostředí bude mít neblahý vliv na psychiku dítěte. Nechceme podceňovat hledisko prevence kriminality, které jistě nemůže být ve vězeňství opomíjeno, nicméně současný stav většiny návštěvních místností a režim návštěv je z hlediska výchovného prostředí a preventivního působení na děti sporný. Pokud naznačené možnosti kontaktů vězněných osob s okolím a prostředí, ve kterém se realizují, posoudíme z pohledu výkonu trestu, je možné je vyhodnotit jako dostačující. Jinak tomu zřejmě bude v případě, když dané možnosti budeme posuzovat z hlediska dětí, jejich příznivého vývoje, řádné výchovy, ale i jejich osobních přání. O nich se dovídáme např. z návrhu zákona VIII. dětského parlamentu ve Francii z roku 2001, ve kterém děti vyjádřily přání setkávat se s rodiči bez drtivého tlaku na jejich rodiče, vytvořit místo ve věznici, kde by děti mohly se svými rodiči sdílet intimní rodinné chvíle, odsouzení by mohli své děti obejmout, a zároveň by byly vytvořeny - i mimo návštěvy možnosti pro přímé rodinné kontakty, jako je necenzurovaná korespondence a možnost zasílání takových osobních věcí rodičům, jako jsou obrázky, dopisy, apod. 2 Nelze zapomínat, že návštěvy dětí často mají (nebo mohou mít) pozitivní vliv na sebereflexi provinilých osob, na jejich uvědomění si základních, tj. rodinných vazeb i na vývoj jejich citového a rozumového života. Další faktory, které se velmi silně podílejí na neuspokojivé situaci udržování vztahů a vazeb mezi dětmi a jejich vězněnými rodiči, je lokalizace věznic, umisťování odsouzených k výkonu trestu, většinou ne zcela uspokojivá finanční situace osob či institucí pečujících o děti vězněných rodičů a neexistence systému státní podpory, který by takovou situaci mohl a uměl řešit. V důsledku tohoto stavu je velmi obtížné a v některých případech i nemožné návštěvu dítěte u uvězněného rodiče realizovat. Věznice určené k výkonu trestu jsou povětšinou lokalizovány do míst, jež mají velmi nízkou dopravní obslužnost. Není výjimkou, že k přepravě od poslední 2 6

8 zastávky veřejné dopravy do věznice je třeba využít taxi-služby. V takovém případě věznice realizují návštěvy 1x měsíčně. Přesto celá akce - cesta z domova do věznice a zpět, včetně tříhodinové návštěvy - trvá i déle než 24 hodin. Kromě finančních nároků se tak zvyšuje i náročnost na fyzickou kondici a odolnost vůči zátěži a stresu návštěvníků, zvláště dětí. Sociálně-právní ochrana dětí Základními úkoly sociálně-právní ochrany dětí stanovené zákonem č. 395/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, je ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění a působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. Podpora kontaktů dětí s vězněnými rodiči do takto vymezené věcné působnosti patří. Otázkou je, jakým způsobem orgány sociálně-právní ochrany dětí uvedené působení, směřující k obnovení narušených funkcí rodiny, v případě dětí vězněných rodičů naplňují. Pracovnice a pracovníci sociálně-právní ochrany dětí mají povinnost pravidelně navštěvovat děti, jimž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova ( 29 odst. 2 zák. č. 395/1999 Sb.). Stejná povinnost je jim uložena v případě umístění dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc ( 42 odst. 4) a v případě svěření dětí do výchovy jiným fyzickým osobám ( 19 odst. 5). Přitom jsou povinni navštěvovat zařízení a rodiny, kde se dítě zdržuje, nejméně 1x za tři měsíce a nadále v souladu s potřebami a zájmy dítěte. Pokud jsou děti umístěny v zařízení pro ochrannou a ústavní výchovu, mají orgány sociálně-právní ochrany dětí explicitně stanovenu povinnost sledovat, jak se vyvíjejí vztahy mezi dětmi a jejich rodiči ( 29 odst. 1). Tento požadavek je však možné dovodit ze základního ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí, již uvedeného působení k obnovení narušených funkcí rodiny. Další poměrně důležitou povinností orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tentokrát vůči rodičům, je poskytnout pomoc rodiči, který jej požádal o pomoc při výkonu svých práv a povinností ( 9). Z uvedeného by bylo možno dovodit, že orgány sociálně-právní ochrany dětí, za předpokladu, že jejich působení bude v souladu se zájmem dítěte, tedy minimálně: že trestná činnost, které se vězněný rodič dopustil, nebyla páchána na dítěti nebo k ní nebylo dítě zneužito, budou o děti vězněných rodičů dbát, pracovat s nimi a podporovat jejich kontakty včetně osobních. Podle zkušeností z uvedeného projektu ČHV tomu ale zdaleka tak není. 7

9 Základní problém sociálně právní-ochrany dětí vidíme zejména v tom, že vyhodnocení zájmu dítěte často nerespektuje právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné kontakty s oběma rodiči. Zájem dítěte tak není povětšinou spatřován v udržování vazeb mezi dětmi a jejich vězněnými rodiči, ale pouze v zajištění přívětivého materiálního zázemí, ať už v zařízeních ústavní péče nebo v náhradní rodinné péči, přičemž vztahy a vazby dětí a rodičů ustupují do pozadí nebo jsou zcela zpřetrhány. Proto si v duchu uvedeného vyjádření francouzských dětí dovolujeme apelovat na všechny odborníky, kterých se tato problematika dotýká, aby se při své práci, pokud se setkají s dítětem jež má uvězněného rodiče, dokázali zastavit, zamyslet a zejména zvážit to nejzásadnější, tedy zájem dítěte a jeho zdravý psychosociální vývoj. Ten je nemožný bez zdravého vztahu k vlastním rodičům. Kateřina Matulová, ČHV 8

10 Děti v rodičovských sporech Východiskem většiny úvah a projektů 3 k Syndromu odcizeného rodiče je zachování práva dítěte na kontakt se svými rodiči (ve smyslu čl. 9 Úmluvy o právech dítěte) a minimalizace negativních dopadů na realizaci tohoto práva, vyplývajících z událostí, které dítě nemůže ovlivnit. Rozpad rodiny je náročnou životní situací, traumatický pro všechny její členy. Zejména dětem však hrozí důsledky trvalého charakteru, deformace a zbrzdění psychosociálního vývoje. Článek 9 Úmluvy vymezuje právo dítěte na kontakt se svými rodiči. Je zde uznáno právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. V tomto ohledu reagujeme na vysoký počet rozvodů či rozpadů partnerství v ČR a současný právní systém, který podle našich zkušeností neošetřuje dostatečně dodržování tohoto práva. Jedná se o velmi závažnou problematiku, genderově zatíženou, odborně nejednoznačnou, jejíž negativní a často nezvratitelné důsledky jsou stále významně opomíjeny. V ČR dosud neexistuje žádná systematická podpora rodin nacházejících se v rozvodové situaci. Rozvod bolí i dospělé jedince a právě proto se dítě v těchto vyhrocených sporech stává často prostředkem boje mezi manželi. Podaří-li se však rodičům zvládnout porozvodovou adaptaci či rozpad partnerství, má i jejich dítě značný předpoklad zpracovat tuto situaci bez velké újmy a bez trvalých následků. Podle údajů Českého statistického úřadu se jen za I.-III. čtvrtletí 2008 rozvedlo manželství s celkovým počtem nezletilých cca dětí 4. Lze však konstatovat, že česká společnost zatím není připravena toto téma aktivně řešit a přihlédnout k jeho závažnosti. Z našich zkušeností vyplývá, že případy dětí v rodičovských sporech získávají na intenzitě a praktiky používané některými rodiči jsou naprosto šokující. Není výjimkou obviňovat partnera nebo někoho z jeho blízké rodiny, že pohlavně zneužívá dítě, že je týrá (zde se objevují obvinění z běžných typů týrání jako je bití až po velmi tvrdé a neobvyklé, např. že otec nutí matku i děti pod různými hrozbami pít moč apod.). Rodiče se vzájemně obviňují z domácího násilí. V několika případech odcizení (a jde o stále častější jev) 3 ČHV realizoval jeden z takových projektů v roce

11 děti vyhrožují, že budou-li muset jít k druhému rodiči, něco si udělají, skočí pod auto, z balkónu apod. Současné postoje odborné i laické veřejnosti k tomuto jevu oscilují od bagatelizace problému až po zneužití syndromu (dále PAS) jako další zbraně v rozvodové válce rodičů. Přispívá k tomu zřejmě jednak nejednotnost ve výkladu (i překladu) Parental Alienation Syndrome ( Alienation = odcizení, zcizení, duševní porucha, šílenství, převod, přesun), ale také široká škála projevů odcizení od mírné formy vztahového vzdálení až po ztrátu vztahu dítěte s jedním z rodičů (obvykle s tím, se kterým nežije). Šárka Gjuričová 5 konstatuje, že význam pojmu odcizení vyjadřuje vztahovou situaci dítěte a rodiče, kteří se vzájemně odcizili. Nedramatizuje, ani v sobě nezahrnuje viníka. S tímto názorem se ztotožňuje také Jaroslava Fabíková 6 (Konfrontace:109), která dodává, že pojem zavržení v sobě obsahuje vědomé a jednostranné zapuzení člověka, často ve spojitosti s morálním odsouzením. Podle ní jde o výraz velmi emocionálně zabarvený, expresivní, s výrazně negativní konotací. U mnoha rodičů, řešících problém styku s dítětem, může takový termín vyvolat pocit, že jsou vlastně zavrženíhodní nebo dokonce zavržení. Fabíková soudí, že idea tak předchází nebo vytváří realitu. Celou situaci pak rodič může vnímat mnohem dramatičtější a katastrofičtější než ve skutečnosti je. Odcizení chápe jako proces, který většinou probíhá v obou směrech. Dochází k němu v důsledku absence kontaktů, nedostatečné komunikace, neslučitelných názorových postojů, které jim brání najít společnou řeč. Podobně problematické mezi odbornou veřejností je dospět ke konsensu o tom, zda PAS je či není diagnóza. Mezinárodní klasifikace nemocí ani Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (MKN-10 ani DSM-IV) takový syndrom nepopisují. Tento jev není duševní poruchou ani poruchou chování (ve smyslu nemoci). Tento psychologický fenomén není z pohledu psychopatologie ani souborem příznaků (tedy syndromem), jenž by se charakteristice nemoci blížil. Jedná se tedy o chorobu, kterou je nutné léčit? Je možné tento defekt chápat tak, že se vadná část opraví a vrátí na své místo? Lze podobné mechanické moderní myšlení aplikovat na sociální systémy a vztahy? Vrátíme-li uzdravené dítě zpět do nefunkčního rodinného prostředí, opětovně se adaptuje na původní procesy, které v něm probíhají. 5 GJURIČOVÁ, Š. Syndrom zavrženého rodiče? [cit ]. Přístup z : 6 FABÍKOVÁ, Jaroslava. Syndrom zavrženého rodiče. Konfrontace, s

12 Gjuričová se domnívá, že jde o kontroverzní koncept, který nemá jednoznačnou podporu ani ve Spojených státech, odkud vzešel. Poukazuje se i na mocenské zájmy, zejména organizací sdružujících nespokojené otce. Klasifikovat PAS jako nemoc se pro odbornou práci nehodí, skoro lze říci, že škodí a vede k polarizovanému hodnocení: někdo je nemocný, potřebuje léčit, někdo je viník a někdo oběť. Považuje to spíše za příklad neadekvátní medializace vztahového problému. Fabíková (Konfrontace:109) rovněž odmítá označit dítě jako nositele patologie. Dítě prožívá vnitřní konflikt vyplývající z dlouhodobých rodičovských sporů. Aby dospělo ke kongruenci, začne se identifikovat s názory a pocity jednoho rodiče a druhý rodič se ocitá v pozici lháře a nepřítele. Jedná se tedy o adaptivní, sebezáchovný mechanismus, kterému by měla být podle Fabíkové přiznána legitimita a neměl by být označen za patologii. Z hlediska psychopatologie jej mnozí odborníci, zejména E. Bakalář nebo J. Jedlička, považují za podmnožinu jevu, který nazýváme šíře: týrání dítěte. V rámci fenoménu týrání se obvykle dále rozlišuje týrání, zneužívání, zanedbávání a deprivace. Odcizení rodiče může - v závislosti na intenzitě jeho projevů - zapadat do kteréhokoli z vyjmenovaných souborů. O duševní poruše (případně syndromu) je možné hovořit tehdy, když týrání dítěte dosáhne takové intenzity, že dítě není schopno se s touto zlou zkušeností samo adekvátně vyrovnat a reaguje vznikem duševní poruchy (dříve by se mluvilo např. o vzniku úzkostné neurózy). Přítomnost PAS podle jejich názoru splňuje definici týrání dítěte tak, jak tento společenský jev formulovali Dytrych a Matějček (1994:12) 7, kdy se jedná o jakékoliv nenáhodné, preventabilní, vědomé a nevědomé jednání rodiče, vychovatele anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, případně způsobuje jeho smrt. Přestože PAS ve své publikaci nezmínili, existuje mnoho názorů, které považují PAS za jednu z forem týrání dítěte, spadající pod tzv. syndrom CAN. Argumentují tím, že dítě je proti jednomu z rodičů programováno do takové míry, že samo aktivně začne vyvíjet vlastní dynamiku postojů vůči druhému rodiči, že ho nakonec odmítne a zavrhne. Znamená to, že bez programujícího rodiče tento syndrom neexistuje. Dítě si ho není schopno vypěstovat samo. Zákonitě musí být vystaveno vysoké psychické manipulaci a citovému vydírání, které vede k nápadně rychlé a nekompromisní změně vztahů k jednomu z rodičů. Část odborné veřejnosti považuje tento 7 MATĚJČEK, Zdeněk.; DYTRYCH, Zdeněk. Děti, rodina a stres : Vybrané kapitoly z prevence psychické zátěže u dětí 1. vyd. Praha: Galén, s. ISBN X. 11

13 jev za sociální diagnózu. Pamela Start-Mills Hoch 8, ředitelka programu Mosty, dospěla po nějaké době k přesvědčení, že PAS nemůže být popsán pouze psychiatrickou definicí, stejně jako že nemůže být popsán pouze v rámci duševního zdraví, ačkoli tyto dvě disciplíny jsou při zkoumání a kvalifikaci daného fenoménu bezpochyby nepostradatelné. PAS jako jev je - podle ní - produktem širších a mnohem složitějších mechanismů sociální evoluce, nejedná se tedy o prosté vysoce konfliktní boje o výchovu dítěte nebo o válku mezi pohlavími. Ty jsou také pouze symptomy. Hoch čerpá ze svých dlouholetých osobních i profesních zkušeností a nepovažuje se za odbornici ve smyslu vědeckém. Její přístup se v praxi osvědčil a považuje se za nejvěcnější a nejméně kontroverzní. Různost náhledů na tento jev přispívá k obtížím při jeho řešení, a s tím související nejasnosti se tak mohou snadno stát živnou půdou pro psychologické hry a zneužívání syndromu jen jako další zbraně v rukách bojujících rodičů. I z tohoto důvodu se nyní odkláníme od tohoto názvu a přecházíme k jasnějšímu pojmenování Děti v rodičovském sporu. Negativní následky takových sporů na psychosociální vývoj dítěte jsou zcela nezpochybnitelné. Proto věříme, že všechny zúčastněné profesní skupiny učiní v těchto otřesných případech maximum v zájmu dítěte, a upustí od výše zmíněných, často neplodných polemik. Markéta Kovaříková, ČHV 8 HOCH STUART-MILLS, P. Úspěšná re-integrace vztahů u těžce odcizených dětí a jejich rodičů. [cit ]. Přístup z : 12

14 Práva pacientů versus poplatky za zdravotní péči Na počátku roku 2008 byly v ČR v rámci reformy veřejných financí zavedeny poplatky pacientů: 30 Kč za klinické vyšetření u lékaře, 60 Kč za den hospitalizace, 90 Kč za lékařskou pohotovost a 30 Kč za každý jednotlivý lék na receptu. Zároveň byla stanovena některá ochranná opatření, kdy byli z poplatků vyjmuti příjemci sociálních dávek a celkově by pacienti za rok neměli platit více než pět tisíc Kč (po dosažení tohoto limitu jim zdravotní pojišťovny mají finanční prostředky vydané na poplatky vracet). Toto rozhodnutí pravicové vlády nemělo plnou podporu všech koaličních politiků, někteří z nich například poukazovali na potřebu vyjmout z poplatků více skupin občanů, zejména děti (později část vládní koalice spolu s opozicí prosadila zrušení poplatků u novorozenců v inkubátoru). Hned v prvních měsících se v praxi projevily některé závažné nedostatky. Ochranný limit pět tisíc Kč se vztahoval jen na návštěvu u lékaře a pouze na část léčiv, nikoli na poplatky za hospitalizaci a pohotovost, takže zejména senioři či chronicky nemocní zůstali významně finančně zatíženi. Hranice chudoby je v ČR stanovena příliš nízko a příslušný zákon umožňuje sociálním pracovníkům subjektivní posuzování potřeby sociální pomoci, takže část nemajetných občanů nezíská od úřadů statut příjemců sociálních dávek. Bez něj pak občané museli platit poplatky ve zdravotnictví, ačkoli to výrazně snižovalo životní úroveň jejich rodin, nebo - dokonce - tito jedinci neměli vůbec žádné finanční prostředky k dispozici a u zdravotnických zařízení se zadlužili. Problémy měli též například imobilní občané, kteří byli nuceni každý měsíc obnovovat úřední potvrzení o tom, že jsou příjemci sociálních dávek a tedy vyjmuti z poplatků (pro srovnání: ve vyspělých demokratických zemích se takovéto potvrzení občanům vydává na celý rok, nikoli jen na měsíc). Skupina opozičních poslanců a senátorů podala u Ústavního soudu ČR návrh na zrušení poplatků s odůvodněním, že podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod mají občané v rámci veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči. Tento právní výklad mj. podpořilo i Občanské sdružení na ochranu pacientů, které se spolu s dalšími subjekty a významnými osobnostmi připojilo k petici Občanské neposlušnosti (jednalo se o výzvu, aby občané do rozhodnutí soudu poplatky neplatili). Názor, podle něhož bylo zavedení poplatků neústavní, podpořila i část lékařů, kteří se rozhodli ve vlastní ordinaci poplatky nevybírat, ovšem podle zákona jim hrozil finanční postih ze strany zdravotních 13

15 pojišťoven (pro srovnání: v západních demokratických zemích smí zdravotnické zařízení přihlédnout k momentální sociální situaci občana a poplatek mu odpustit). Až téměř s půlročním zpožděním Ústavní soud ve věci rozhodl tak, že těsnou většinou hlasů návrh na zrušení poplatků zamítl. Přitom však podpořil další návrh opozice a zrušil jedno z opatření vlády v sociální oblasti, podle něhož občané v prvních třech dnech nemoci neměli pobírat žádné nemocenské dávky. Soud vyslovil názor, že pokud vláda nesnížila sociální pojištění, pak nemůže občanům krátit nemocenské dávky. Z tohoto pohledu se tedy zdá nelogické, že obdobně soud nerozhodl v oblasti zdravotnictví (bez adekvátního snížení zdravotního pojištění se od občanů začaly vybírat poplatky). Sám předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský označil rozhodnutí soudu v oblasti zdravotní péče za protiústavní a politicky účelové. Poukázal zejména na případy osob žádajících v ČR o azyl, které bývají bez finančních prostředků, a pokud by jim stát nezajistil přístup ke zdravotní péči bez poplatků, fakticky by jim odepřel právo na ochranu zdraví. Podobně ústavní soudkyně Eliška Wagnerová spolu s dalšími soudci vyjádřila názor, že zamítnutím návrhu na zrušení poplatků utrpěla důvěryhodnost Ústavního soudu, protože koncepce poplatků je v rozporu s ústavní garancí práva na bezplatnou péči (z dikce Listiny vyplývá, že pokud je péče plně hrazena z pojistného, pak u ní nelze stanovovat poplatky). Navíc soudkyně E. Wagnerová poukázala na závažné nedostatky při přezkoumávání návrhu opozičních poslanců a senátorů. Na podzim roku 2008 proběhly volby do senátu a krajských zastupitelstev, v nichž zvítězila opoziční sociální demokracie, a to zejména z důvodu příslibu, že zruší výběr poplatků v krajských nemocnicích. V závěru roku se opozičním stranám, zčásti i za podpory politiků vládní koalice, podařilo v Poslanecké sněmovně schválit návrh zákona na celkové zrušení poplatků ve zdravotnictví. Normu však ještě posuzoval Senát, v němž má převahu ODS, a ta podpořila zachování poplatků, byť s některými kompromisními změnami. Platby pacientů se tak znovu ocitly ve sněmovně, kde opozice v podstatě o jediný hlas prohrála. Od dubna 2009 tedy přestanou platit u ambulantních lékařů děti do 18 let. Jim i seniorům od 65 let se snižuje roční limit nákladů na péči z pěti tisíc na 2500 Kč (do limitu se však většina výdajů občanů nezapočítává, což způsobuje problémy zejména rodinám zatíženým kupováním léků s vyššími doplatky nebo dražších zdravotních pomůcek). Žádné pomoci zákonodárců se nedočkali trvale vážně zdravotně postižení nižších věkových kategorií s nízkými invalidními důchody. 14

16 V této situaci začaly kraje na přelomu let 2008 a 2009 rušit výběr poplatků v nemocnicích spadajících do jejich kompetence (vč. ústavních lékáren) s tím, že mohou občanům platby odpustit v podobě daru. Někteří odborníci na ústavní právo potvrdili, že předpisy krajům tento postup umožňují. Přesto se objevilo riziko soudních sporů, neboť část soukromých lékařů a lékárníků se obává nekalé konkurence v podobě odlivu pacientů do krajských nemocnic. Je však třeba uvést, že i v západních státech (např. USA) mají občané možnost využít bezplatné péče ve veřejných nebo soukromých neziskových nemocnicích a toto opatření státu se nevnímá jako nekalá konkurence, naopak se to chápe jako povinnost státu zajistit bezplatnost péče ve vybraných zařízeních pro část populace. Poplatky pacientů přinesly do systému navíc více než pět miliard Kč, ovšem tyto finanční prostředky ve velké míře pouze posílily osobní zisk lékařů a lékárníků, nebyly zákonem směrovány do oblasti zvyšování kvality či dostupnosti péče. Na začátku roku 2009 zůstal nevyjasněn osud stovek dlužníků - občanů, kteří z nějakého důvodu zdravotnickému zařízení nezaplatili. Jednotlivé nemocnice informovaly, že mají připraveny vůči pacientům stovky žalob a tyto pohledávky představují milióny korun. Pokud jde o legislativní posílení práv pacientů, rok 2008 nepřinesl žádné potřebné změny. Protože i na úrovni vládní koalice probíhaly spory nad kontroverzními návrhy zákonů předkládaných ministerstvem zdravotnictví (zákon o zdravotních službách, zákon o zdravotnické záchranné službě, a zejména předpisy, jimiž by došlo k přeměně fakultních nemocnic i zdravotních pojišťoven do formy akciových společností), systém zdravotní péče v ČR je i nadále upraven výraznou měrou jen zákonem o péči o zdraví lidu z 60. let minulého století. Ten samozřejmě neodpovídá modernímu pojetí práv pacientů, zakotvených v mezinárodních konvencích. Ostatně na počátku roku 2009 postihla ČR výtka od evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému zacházení s člověkem (CPT), který kritizuje provádění kastrací medicínsky zastaralým způsobem a v rozporu s mezinárodním právem, zejména ve vztahu k pacientům při nucené hospitalizaci, kdy zpravidla nemají podmínky pro svobodné vyjádření názoru na lékařskou péči. Vladimíra Bošková, Občanské sdružení na ochranu pacientů 15

17 Práva seniorů Stav lidských práv seniorů v ČR v roce 2008 nedoznal podstatných pozitivních změn, spíše naopak. Tento příspěvek je primárně věnován situaci seniorů, kteří více či méně potřebují sociální a zdravotní služby. V oblasti zdravotních služeb je systém propracován lépe a užíván delší dobu. Vzdělání poskytovatelů (v našem případě diplomovaných sester) je plněno povinným celoživotním vzděláváním, jež je plně funkční. Úhrady za poskytnutou zdravotní péči provádí zdravotní pojišťovny. V oblasti sociálních služeb, konkrétně ve využívání příspěvků na péči, došlo v minulém roce k několika negativním událostem. Příjemci příspěvku jej často používali v rozporu s určením, kterým je úhrada za poskytnuté sociální služby. Ale občané závislí na péči jiných osob, či jejich blízcí, potřebují včasné a relevantní informace, podané přiměřenou formou. Především informace o tom, že příspěvek na péči je určen výhradně na úhradu sociálních služeb, a potom - jak a s kým uzavřít smlouvu o jejich poskytování. Ačkoliv potřebují pomoc, jsou to převážně mentálně schopní jedinci, kteří jsou s to vyrovnat se s realitou. Zda se rozhodnou pro služby svého blízkého, či registrovaného poskytovatele, je na dobrovolném rozhodnutí každého příjemce příspěvku. Povinnost má pouze v ohlášení a označení fyzické či právnické osoby, která bude poskytovat sociální služby. S rozhodnutím o přiznání příspěvku by měli příjemci příspěvku/zájemci o službu, dostávat seznamy jejích dostupných poskytovatelů. Kvalifikovaní sociální pracovníci a pracovnice by měli ve své praxi důkladně sledovat nejen využití příspěvku, ale též možnost využití příspěvku, tedy i existenci registrovaných poskytovatelů, kteří potřebné služby v regionu nabízejí 9. Podle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. poskytují sociální poradenství zdarma, tedy vč. informace, jak a kde poptat sociální služby, které jsou v konkrétním případě zapotřebí. Výchozím dokumentem pro plánování a podporu sociálních služeb ze strany úřadů veřejné správy je komunitní plán. Ten vychází z potřeb komunity, tedy občanů všech věkových skupin, tedy i seniorů. Úřady povinně zpracovávají komunitní plány a tyto informace by jim při plánování a podpoře sociálních služeb neměly chybět. Nedílnou součástí plánování rozvoje komunity je důkladný průzkum jejích potřeb. Kraje mají ve své kompetenci a za povinnost zjišťovat a pomáhat ke 9 Registr poskytovatelů mluví sám za sebe. Je jich velmi málo, mají omezenou kapacitu a některé služby není možno poptat vůbec. 16

18 vzniku a budování potřebných služeb. Program komunitního plánování je celkem výrazně dotován. Řízení o přiznání příspěvku na péči v průběhu roku 2008 trvalo zase neúměrně dlouho a docházelo opět k porušování správních lhůt pro jeho vyřízení Někteří občané byli nuceni žít bez odpovídajících služeb, protože si je nemohli dovolit. Poskytovatelům sociálních služeb bylo leckdy doporučeno, aby poskytovali sociální služby zadarmo, lépe řečeno: na dluh. Až?prý? úřad rozhodne, uživatel spotřebovanou službu zaplatí ze získaných peněz. To ale jen v případech, kdy úřad rozhodne kladně. V opačném případě bude poskytovatel úhradu složitě vymáhat od uživatele (a nakonec se přihlásí v dědickém řízení jako věřitel zemřelého?). Zvláště v případech, kdy jde o terénní sociální služby, je tento postup nerealistický. V případech sociálních služeb poskytovaných fyzickými osobami na základě zákona o sociálních službách se poskytovatel dostává do svízelné situace. Sám je povinen plnit povinnosti vůči pojišťovnám a jiným subjektům, ale nedostává od svých zákazníků zaplaceno. Dostává se do druhotné platební neschopnosti - pasti, ze které není téměř úniku. Dluhy a penále za ně na nich budou příslušné instituce vyžadovat bez ohledu na skutečnost, že se na jejich vzniku významnou měrou podílel stát. Co bude následovat dál? Exekuce na poskytovatelův majetek a další... Nezmiňuji zde otázku živobytí poskytovatele a jeho rodiny (např. dětí a manžela, ke kterým má vyživovací povinnost ze zákona o rodině). Částečně i z těchto důvodů zanikly některé terénní sociální služby pro seniory, nové vznikají jen velmi pomalu, a po zhodnocení současného stavu v dotacích a finančních toků směrem k uživatelům si to každý rozmyslí. V odůvodněných případech by snad mohlo být využito ustanovení zákona o vzájemné vyživovací povinnosti mezi předky a potomky, a dospělé děti by měly hradit náklady za sociální služby pro své rodiče. V terénní praxi to už v mnoha případech funguje, ale zásadně dobrovolně. Na tento model nelze spoléhat. Jen velmi málo rodičů - seniorů vymáhá prostředky na živobytí od svých dětí soudní žalobou. 10 Do budoucna se předpokládá, že demografické změny způsobí transfery bohatství uvnitř rodin. Doporučení různých přijatých evropských dokumentů vyznívá v tom smyslu, že by 10 Ze své dlouholeté 30 ti leté praxe sociální pracovnice znám jen jeden případ žaloby, který měl shodou okolností pozitivní zakončení - tedy matce byly povinny děti přispívat na živobytí podle svých možností a postačilo to. 17

19 měly být vypracovány politiky na podporu mezigenerační solidarity, mezi jiným pomocí inovativních postupů k řešení finančních problémů a na podporu dialogu mezi generacemi. Je potřeba vytvořit systém, který jej podpoří. Chybí ovšem zákonné úlevy pro dospělé pracující, kteří pečují o své, většinou zdravotně oslabené či postižené, rodiče. Mají nárok pouze na úpravu délky pracovní doby a na možnost flexibilních variant zaměstnání v případě, že to charakter práce dovolí. Pokud ale pečující osoba do práce nechodí a pečuje o své rodiče celodenně a řádně, může od nich obdržet (a v praxi zpravidla obdrží) za své služby úhradu z příspěvku na péči. Současná výše příspěvku činí za kalendářní měsíc Kč až Kč, a to podle věku a stupně závislosti příjemce příspěvku na pomoci jiné osoby. V legislativním procesu je návrh novely zákona o sociálních službách, který obsahuje diskriminační ustanovení. Počítá se snížením příspěvku až na základní částku 800 Kč z dosavadních 2000 Kč v případech, kdy osobě za úhradu neposkytuje sociální službu registrovaný poskytovatel. Ke snížení má dojít bez ohledu na to, zda v dané lokalitě takový poskytovatel existuje a s nímž by bylo možno požadovaný typ smlouvy uzavřít. Tuto situaci nemůže příjemce příspěvku ovlivnit a jednoznačně omezuje kompetence oprávněných osob týkající se způsobu využití příspěvku na péči. Záměrem zákona o sociálních službách bylo i řešení situace v rodinách osob, kteří celodenně a řádně pečují o svého rodinného příslušníka, např. sociální zabezpečení těchto osob a další. Pokud ale bude příspěvek na péči krácen právě z důvodu osobní péče o rodinného příslušníka, je tento postup diskriminační, a pro rodiny, které o své potřebné osoby pečují, značně demotivující. Přidělování dotací na provoz sociálních služeb bylo i v roce 2008 velmi problematické. Situace s nedostatkem finančních prostředků je však nejsložitější v oblasti rezidenčních, tedy ústavních, služeb. Přitom dotace ze státního rozpočtu nejsou rozhodujícím zdrojem jejich financování. Na této částce se podílí nejen státní rozpočet, ale i rozpočty územních samospráv. Průměrné celkové měsíční náklady na jedno lůžko v domově pro seniory činí cca 22 tis. Kč. Z toho hradí klient za stravu a pobyt ze svých prostředků 7 tis. Kč a klient za péči z příspěvku na péči (státní dávka) 11 tis. Kč. V průměru je tedy nutné z veřejných rozpočtů dokrýt částku cca 7 tis. Kč (cca jedna třetina nákladů). Ministerstvo práce a sociálních věcí si je vědomo obtížné situace poskytovatelů sociálních služeb, a již od schválení zákona o státním rozpočtu hledá řešení, jak v dané situaci pomoci. Využitím všech rezerv v rozpočtu ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas rozhodl o dodatečném posílení prostředků na dotace ve výši 1,5 mld. Kč. Na konci ledna proběhla první schůzka k dané problematice se zástupci 18

20 krajských úřadů s cílem dohodnout administrativní a procesní postupy. MPSV předpokládá, že během 1. čtvrtletí 2009 bude se zainteresovanými dohodnut způsob a postup řešení. Navýšená dotace se promítne do druhé splátky vyplacené nejdéle do konce června Jde o jednorázové řešení aktuální krizové situace, kdy hrozí v roce 2009 v zániku některých pobytových služeb nebezpečí, že o jejich uživatele nebude postaráno. Očekáváme od příslušných institucí komplexní řešení situace na trhu sociálních služeb, včetně vytvoření prostoru pro vznik smíšeného trhu sociálních služeb. V mnohých stávajících zařízeních sociálních služeb jsou již velmi dobře zpracovány a v praxi používány standardy kvality sociálních služeb (SQSS), které zkvalitňují péči o uživatele. Velkou míru osobního rozhodování vkládají do rukou uživatele, a dochází tak k významné změně v ochraně jeho práv. Jako inspiraci a pomoc při vytváření/revizi standardu č. 2 - ochrana práv uživatele nabízím publikaci, kterou vydal ČHV již v r jako - Metodiku pro zavádění SQSS č. 2 - Ochrana práv uživatelů sociálních služeb v pobytových zařízeních pro seniory - Aplikační příručku pro poskytovatele, uživatele a zřizovatele. Naznačuje metody práce, poskytuje porovnání postupů a názorů při zlepšování služeb a tím i kvality života seniorů. Přílohou k příručce je dotazník sebehodnocení pro posouzení souladu kvality poskytovaných služeb s vybranými standardy kvality a metodika k vypracování sebehodnocení. Je k dispozici v elektronické podobě na webu ČHV v sekci Senioři a na Centrálním webu pro seniory. SQSS č. 2 velmi úzce souvisí se standardy č. 3, 4, 5 a 6, které se věnují otázkám jednání se zájemcem o službu (3), obsahu smlouvy o poskytování služby (4), individuálnímu plánování průběhu služby (5) a dokumentaci o poskytování služby (6) souvisí s ochranou osobních a citlivých údajů. V tomto ohledu záleží na emancipaci a schopnosti uživatelů a na spolupráci obou smluvních stran. Senioři mají stejná práva jako jiní občané a jejich perspektiva žití a prožívání je citelně časově omezená. Pokud nebudou moci využívat vhodné sociální služby na míru, jejich zbytek života nebude kvalitní. Těší nás, že se Integrované sociálně zdravotní modely péče, o kterých jsme psali vloni, staly součástí Národního plánu přípravy na stárnutí 2008 až Očekáváme posílení všech forem těchto služeb, vč. mobilních, které jsou poskytovány v místě bydliště uživatelů. Pro rodiny, které musí nebo chtějí pečovat o své blízké, jsou optimálním řešením. 11 Údaje jsou převzaty z portálu MPSV a týkají se situace, která vznikla v r Řešena je takto po stávce poskytovatelů sociálních služeb a po složitých jednáních mezi představiteli obou účastníků sporu (zástupci MPSV a poskytovateli sociálních služeb. 19