Proces osvojování dítěte

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Proces osvojování dítěte Bc. Lenka Vopálková Vedoucí diplomové práce: PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. Brno 2009

2 Poděkování Děkuji především vedoucímu mé diplomové práce, PhDr. Pavlovi Navrátilovi, Ph.D., za odborné vedení, za toleranci a vstřícnost. Dále bych touto cestou chtěla poděkovat všem mým blízkým, kteří mi byli při psaní této práce velkou oporou. V neposlední řadě děkuji všem respondentům, kteří si našli čas a poskytli mi rozhovor. 1

3 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji magisterskou práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité zdroje, ze kterých jsem při jejím zpracování čerpala, uvedla v seznamu bibliografie. V Brně 11. ledna 2009 Bc. Lenka Vopálková 2

4 Obsah Úvod... 5 I TEORETICKÁ ČÁST Pojetí adopčního procesu Rozhodování k adopci Motivace k rodičovství Motivace k náhradnímu rodičovství Neplodnost Příčiny neplodnosti Diagnostika neplodnosti Léčba neplodnosti Adopce jako řešení bezdětnosti Proces smíření se s neplodností Žádost o náhradní rodinnou péči Odborné posouzení Psychologické vyšetření žadatelů o náhradní rodinnou péči Příprava žadatelů o náhradní rodinnou péči Vnímání přípravy žadateli o náhradní rodinnou péči 24 4 Čekání na adopci Statistiky Vytipování vhodné náhradní rodiny Adopce převzetí dítěte Seznámení s dítětem Převzetí dítěte Období po adopci Vznik nových vztahů Možné problémy Problémy spojené s obtížným vytváření vazeb Problémy se vztahy v rodině Sdělení pravdy o adopci 39 3

5 II METODOLOGICKÁ ČÁST Metodika Cíl výzkumu Strategie výzkumu Vymezení kvalitativní výzkumné strategie vůči výzkumné strategii kvantitativní Techniky sběru dat Jednotka zkoumání a zjišťování Výběr respondentů Operacionalizace Otázky pro rozhovor Organizace výzkumu III ANALYTICKÁ ČÁST Vyhodnocení výsledků Identifikace respondentů Rodičovství a náhradní rodičovství Představy před podáním žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči Podání žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči a příprava žadatelů o náhradní rodinnou péči Prožívání doby čekání na adopci Nabídnutí konkrétního dítěte a seznámení s ním Adaptace a postoj náhradních rodičů k adopci Závěr Bibliografie Anotace Annotation Jmenný rejstřík Věcný rejstřík Stať

6 Úvod Tato práce se zabývá jednou z forem náhradní rodinné péče adopcí. Adopce neboli osvojení má dlouhou tradici. V různých formách se ve společnosti objevuje od pradávna. Její současnou podobu formuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. Domnívám se, že v současné době, kdy sledujeme vzestupný trend počtu neplodných párů, je téma osvojení poměrně aktuální. Zároveň však ubývá počet dětí právně volných a současně vhodných k adopci. To ve spojení s mnohdy náročnými požadavky na věk, vlastnosti a původ potenciálně adoptovaného dítěte vede k prodlužování doby čekání na osvojení. Cílem této diplomové práce je popsat celý proces osvojení s hlavním zaměřením na osoby, které se rozhodly stát se náhradními rodiči, zejména se tato práce zabývá jejich motivací k tomuto rozhodnutí a jejich představami a požadavky na vlastnosti osvojovaného dítěte. Teoretickou část jsem se rozhodla rozčlenit podle jednotlivých fází, kterými prochází potenciální náhradní rodiče: rozhodování k adopci žádost o náhradní rodinnou péči čekání na adopci adopce převzetí dítěte období po adopci V následujícím textu tyto fáze stručně popíši. Rozhodnutí k adopci předchází, mimo jiné, zpravidla bezdětnost způsobená buď neplodností jako takovou, nebo nějakou jinou překážkou bránící páru v početí biologicky vlastního dítěte (např. výskyt vrozené vady v rodině). Jelikož vycházím z bio-psycho-sociálního pojetí člověka, věnuji v této kapitole prostor i druhům a léčbě neplodnosti. V této fázi se musí pár vyrovnat nejen s mnohdy nepříjemnými vyšetřeními a léčebnými procedurami, ale i s faktem, že nemůže dostát své roli zachovatele rodu a splnit očekávání okolí. Pár se tedy ocitá před nutností tuto nastalou životní situaci vyřešit. Ti, kteří se rozhodnou pro adopci vstupují do fáze druhé. 5

7 Pro fázi zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči je typická úzká spolupráce s úřady, jež náhradní rodinnou péči zabezpečují. Pár, nyní již žadatelé, po vyplnění potřebných dotazníků, sepsání žádosti a doložení nezbytných skutečností podstupuje psychologické vyšetření a přípravu žadatelů o náhradní rodinnou péči. V této chvíli mají možnost si utřídit a doplnit dosavadní poznatky o osvojení a zároveň se připraví na možné problematické situace, které mohou z tohoto aktu vyplynout. Fáze čekání na osvojení je jakýmsi obdobím klidu žadatelé již absolvovali vše potřebné a nyní toužebně očekávají zprávu, že byli vybráni jako vhodní náhradní rodiče. Délka této fáze se odvíjí nejen od počtu dětí vhodných k osvojení, ale i od požadavků a očekávání, které potenciální náhradní rodiče vyjádřili ve fázi předchozí. Trvá-li čekání příliš dlouho, stává se, že si žadatelé navyknou na život ve dvou, tedy bez dítěte, a celé období může vyvrcholit zažádáním o vyřazení z registru žadatelů o náhradní rodinnou péči. V této kapitole se věnuji i některým statistikám, které se týkají osvojení. Domnívám se, že pomáhají osvětlit problematiku čekání na osvojení. Tato fáze, i kapitola, končí vytipováním vhodné náhradní rodiny pro konkrétní dítě a jejím oslovením. Předposlední fází adopčního procesu je převzetí dítěte. V této chvíli jsou vybráni nejvhodnější žadatelé pro konkrétní dítě a jsou posléze seznámeni s jeho dokumentací. Pokud projeví žadatelé o nabízené dítě zájem, je jim umožněno dítě navštívit. V případě, že se jedná o osvojení dítěte se speciálními nároky na péči, mohou být žadatelé zaškoleni přímo v zařízení, v němž se dítě nachází. Nerozhodnou-li se žadatelé od osvojení nabízeného dítěte odstoupit, končí tato fáze zažádáním o umístění dítěte do předadopční péče a následným vydáním soudního rozhodnutí o nezrušitelném osvojení. V opačném případě se žadatelé vrací do pomyslné třetí fáze a znovu čekají na to, až budou vybráni jako vhodní osvojitelé jiného dítěte. V poslední fázi se žadatelé stávají legitimními rodiči dítěte. Postupně se prohlubují vzájemné vztahy jak mezi dítětem a adoptivními rodiči tak i mezi dítětem a širší rodinou, okolí rodiny nevyjímaje. Podaří-li se nově vzniklé rodině zdárně překonat všechna úskalí tohoto období, trvá tato fáze de facto navždy. 6

8 I TEORETICKÁ ČÁST 1 Pojetí adopčního procesu V následujícím textu popíši čtenáři členění této práce. Při koncepci teoretické části jsem vycházela z pojetí adopčního procesu některých autorů a zároveň i logicky podle časového sledu samotného procesu. Matějček (2002) v knize Osvojení a pěstounská péče užívá dělení adopčního procesu na Období příprav před přijetím dítěte, Období posuzování budoucích rodičů, Období očekávání a převzetí dítěte-vzniká nová rodina. Jak lze vytušit z názvů, v první z částí se zabývá dobou, ve které potenciální osvojitelé zvažují, zda podat žádost o náhradní rodinnou péči. V další části nastiňuje, jak probíhá posuzování budoucích rodičů, co vše musí žadatelé předložit, co vše je posuzováno a taktéž jak probíhá přípravný kurz pro žadatele o náhradní rodinnou péči. V části nazvané období očekávání radí žadatelům, jak využít dobu, ve které čekají na to, až budou vybráni jako vhodní osvojitelé konkrétního dítěte. V poslední části je popsán proces převzetí dítěte. V následujících částech knihy se k některým výše zmíněným tématům vrací a podrobněji je rozvíjí. Bubleová a kolektiv (2007) v Průvodci náhradní rodinnou péčí rozděluje adopční proces na části Období příprav před přijetím dítěte, Převzetí dítěte a Nové soužití. První část, tedy období příprav před přijetím dítěte, se ještě dále dělí na podkapitoly Období vnitřního rozhodnutí, Období posuzování budoucích rodičů a Období očekávání. Autoři v každé části stručně popisují její specifika situace, jež mohou nastat, možnosti jejich případného řešení a v neposlední řadě i zákonem daný postup při žádání o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči a postup při převzetí dítěte do péče. Schoolerová (2002) svou knihu Adopce, vztah založený na slibu člení do 4 částí s názvy: Adopce, porod v srdci; Když přijde dítě domů; Jak o adopci mluvit; Vyrůstám jako adoptované dítě. V první části popisuje rozhodnutí k osvojení, popisuje druhy adopce (např. adopce prostřednictvím veřejných agentur, adopce, jíž předchází 7

9 pěstounská péče nebo adopce mezinárodní 1 ), genetické faktory a vliv předchozí rodinné výchovy na vlastnosti osvojovaného dítěte a faktory, jež ovlivňují úspěšnost adopce. Ve druhé části se věnuje utváření vazeb mezi osvojeným dítětem a adoptivními rodiči a problémy, které mohou po osvojení nastat. Název třetí části napovídá, že tato je věnována pojednání o problematice seznamování dítěte s faktem, že je osvojené. Poslední, čtvrtá, část se zaobírá potřebami dětí, jejich vnitřním prožíváním faktu, že jsou osvojené a v neposlední řadě i specifiky mezikulturní adopce. 2 Rozhodování k adopci Rozhodnutí adoptovat dítě předchází nelehký proces rozhodování. Preference tzv. vlastního, biologického rodičovství je odpradávna považována za něco jedinečného a nenahraditelného. Vřelý citový vztah podle této představy může existovat jen mezi vlastní matkou a vlastním dítětem. Bohužel mem 2 o neomylném hlasu krve je v lidech zakořeněn dodnes a nemálo komplikuje jak samo rozhodování, tak i pozdější případné nevlastní rodičovství. (Matějček, 2002) 2.1 Motivace k rodičovství Podle Karáskové (2000) lze rodičovství jako takové lze rozdělit na tři neoddělitelné složky biologické, psychologické a sociální. Biologické rodičovství je vázáno na narození dítěte. Biologickým rodičem pak člověk zůstává až do konce života a to bez ohledu na to, zda o potomka pečuje. Psychologické rodičovství je o vzájemném emocionálním uspokojení rodičů a dětí. Rodiče zároveň pomáhají dítěti získat základní orientaci ve světě. Sociální rodičovství souvisí s rolemi. Společnost od rodičů očekává, že se budou ve vztahu k dítěti chovat určitým způsobem. 1 Autorka, jakožto američanka, popisuje systém platný ve Spojených státech amerických. 2 Mem (z řeckého mimema napodobovat) je jakousi kulturní obdobou genu replikující se jednotkou kulturní informace. Memy se rozšiřují jak z generace na generaci, tak i komunikací s nepříbuzným okolím. Některé memy jsou jednoduché, například básnička, recept či melodie, jiné (těm se pak říká memplex) jsou komplikovanější třeba náboženská víra nebo politické přesvědčení. (cs.wikipedia.org) 8

10 Všechny tyto typy rodičovství existují současně, nikoli však v závislosti na sobě. Právě v případě osvojení se můžeme setkat s příkladem, kdy existuje psychologické rodičovství bez biologického. Rodiče, kteří z různých důvodů své dítě opustí pak jsou rodiči biologickými, nikoli však psychologickými. (Karásková, 2000) Motivace je stav, který aktivizuje chování a dává mu směr. Subjektivně je vnímán jako touha: přání jíst, pít, milovat se. (Atkinson, 2003, s. 348) Hartl (2000) rozlišuje dva druhy motivace vnitřní a vnější. Motivace vnitřní přichází z jedince samého. U žadatelů o náhradní rodinnou péči je jí především touha pomoci dítěti bez vlastní, tedy biologické, rodiny. Motivace vnější je u žadatelů nejčastěji zastoupena v podobě absence biologického dítěte a to kvůli neplodnosti, či smrti vlastního dítěte. Oba tyto druhy motivace by měly být u žadatelů přítomny. (in Juráková, 2002) Podle Pohlmana (1969) je na prvním místě rodičovské motivace instinkt. Touha mít děti je dána přírodní zákonitostí a bezdětnost je vnímána jako něco nepřirozeného, nepřírodního. Na druhém místě je pak motivace psychologická a společenská. V tomto případě hraje důležitou roli potřeba osvědčit před sebou i před druhými svou ploditelskou schopnost. (in Matějček, 1999) Jako další důvod vidí Matějček (1999) obohacení života. Děti od rodičů nejen přijímají, ale také jim noho dávají. Oproti dřívějším dobám, kdy byly děti hlavně pomocníky v práci a ekonomickou pojistkou pro stáří rodičů, jsou dnes děti zejména vnímány jako citová pojistka proti osamělosti. 2.2 Motivace k náhradnímu rodičovství Matějček (Matějček, 1999) zmiňuje dva nejčastější činitele v motivaci k adopci. Prvním z nich je nemožnost mít dítě vlastní, druhým pak náhrada za zemřelé dítě. Následující text se bude věnovat motivu častějšímu tedy neschopnosti mít dítě vlastní. Charakter motivovanosti žadatelů může být různý. Juráková (2002) se zmiňuje o primární, sekundární, nesouhlasné, slabé a zástupné motivovanosti. Primární motivovanost pramení z emocionální roviny. Takto motivovaní žadatelé chtějí pomoci opuštěnému dítěti. Sekundární motivovanost značí nepříliš ujasněnou pohnutku k adopci, žadatelé kupříkladu nechtějí zůstat ve stáří sami. Nesouhlasná motivovanost je podle Jurákové (2002) záporná, žadatelé se v páru výrazně neshodují. Slabá motivovanost se objevuje v případech, kdy mají žadatelé velkou šanci stát se biologický 9

11 mi rodiči. Projevuje se mimo jiné absencí na smluvených schůzkách. A konečně o zástupné motivovanosti žadatelů hovoříme tehdy, preferují-li své zájmy na úkor potřeb dítěte. Nyní si představme modelovou situaci: Mladí lidé se poznají, vstoupí do manželství. Okolí páru, ať už blízká rodina, či širší okruh přátel, známých a samozřejmě i novomanželé, automaticky předpokládají, že nově založená rodina naplní svou rodičovskou roli a rozroste se o nového člena. Některé páry se rozhodnou početí dítěte odložit na dobu, kdy budou finančně a materiálně zajištěni (aneb až zařídíme byt, až se v práci zavedu aj.). Když přijde doba, kterou pár pokládá za příhodnou, vysadí antikoncepci a očekává otěhotnění. Po několika marných pokusech se dostaví malá nejistota a pochybnost, které s přibývající časem sílí a mění se v zoufalství a beznaděj. Nyní je načase, smířit se s faktem, že něco není v pořádku a rozhodnout se jak nepříjemnou situaci řešit. (Konečná, 2003) Konečná (2003) se domnívá, že touha po založení rodiny může vyústit v tři cíle: vlastní dítě, adoptované dítě a bezdětnost. Ani jeden z těchto cílů nepokládá za méněcenný, je však důležité se ztotožnit se zvoleným cílem. Způsoby, jakými lze dosáhnout jednotlivých cílů, znázorňuje Konečná v mapce, viz obrázek č Vychází přitom z dělení psychologických dějů na jednání, prožívání a vědění. Jednáním jsou jednotlivé kroky, které bezdětný pár podniká od rozhodnutí se řešit neúspěšné pokusy o otěhotnění, přes řešení tohoto problému po dosažení vytýčeného cíle. Prožíváním pak rozumí vliv životní situace, ve které se bezdětný pár ocitá. Samo prožívání má do jisté míry vliv na jednání (viz psychogenní příčiny neplodnosti). Nemalý vliv na jednání mají též znalosti a zkušenosti, neboli vědění, jež je tvořeno systémem názorů, předsudků, postojů a hodnot. Na jejich základě pak pár jedná a jednáním zároveň získává nové informace a zkušenosti. Konečná zdůrazňuje, že neplodnost je vždy záležitostí dvou lidí, i když léčbu podstupuje pouze jeden z páru, a každý má rozdílné prožívání i vědění. Pojítkem obou je právě jednání, které vede ke společnému cíli. (Konečná, 2003, s. 38) 10

12 Obrázek 2.1 Mapka (Konečná, 2003, s. 38) 2.3 Neplodnost Neplodnost, neboli sterilita, je definována jako neschopnost počít dítě během jednoho roku nechráněného pohlavního styku s normální frekvencí. ( Prevalence neplodnosti je uváděna mezi 10 15% partnerských dvojic. Matějček (2002) uvádí, že v České republice je zhruba 13% neplodných párů. Podle 11

13 některých se toto procento neustále zvyšuje. Vůči tomuto tvrzení je ovšem Matějček skeptický. Světová zdravotnická organizace (WHO) dělí neplodnost do 4 kategorií: primární neplodnost: Naprostá absence početí i přes pravidelný nechráněný pohlavní styk po dobu jednoho roku. sekundární neplodnost: I přes pravidelný nechráněný pohlavní styk po dobu jednoho roku nedošlo k žádnému novému početí poté, co v minulosti k oplodnění došlo. pravidelné spontánní potraty/kojenecká úmrtnost: Úmrtnost živě narozených dětí před dosažením pátého roku života. idiopatická neplodnost (nevysvětlitelná neplodnost): Absence početí způsobená faktory jako laktace, antikoncepce, stižená sexuální aktivita nebo z neznámých příčin Příčiny neplodnosti Příčiny neplodnosti lze dělit podle toho, zda je příčina na straně ženy, či muže. Příčiny ženské neplodnosti ovariální: Příčinou je hormonální porucha způsobená nedostatečnou činností vaječníků. Prevalence 40%. tubární: Nejčastější příčinou bývá neprůchodnost vejcovodů způsobená pozánětlivým stavem. Prevalence 25 30%. endometrióza: Výskyt ložisek sliznice dělohy v podobě cyst v jiných částech pohlavního ústrojí. Prevalence 10%. cervikální faktor: Z různých příčin nedochází k vytvoření vhodných podmínek pro průchod, přežívání a pohyb spermií přes děložní hrdlo. Prevalence 5%. imunologický faktor: Tělo ženy tvoří protilátky proti spermiím, protilátky proti vnější vrstvě vajíčka (zona pellucida), nebo proti embryím. Prevalence 1 3%. psychogenní: V důsledku bolesti při pohlavním styku (dyspareunie), absence libida, frigidity, anorgasmie či vaginismu dochází k poruše normálního sexuálního života. Stejným způsobem působí i přílišná touha po otěhotnění. Žena bývá velmi často úzkostlivá a měsíční krvácení ji neurotizují. V závažných případech je nutná pomoc psychoterapeuta. Prevalence 6%. 12

14 příčiny související s jiným onemocněním: Nejčastěji se jedná o kachexii (podvýživa), nadměrnou otylost, těžké avitaminózy, závažná postižení nadledvin, diabetes mellitus nebo tyreopatie (nemoci štítné žlázy). Prevalence 6%. ovariální disfunkce při cytotoxické léčbě: Dochází k ní při chemoterapii zhoubných nádorů poškození genetické informace v oocytech: Chemoterapie i radioterapie má mutagenní účinek na oocyty i spermie, nebyl však prokázán zvýšený výskyt vrozených vad u dětí. (Švábová, 2007) Příčiny mužské neplodnosti Podíl mužské neplodnosti v posledních letech stoupá. primární testilkulární selhání: Může být buď vrozené, nebo získané (záněty varlat, traumata, radioterapie). sekundární testikulární selhání: Jedná se o poruchu funkce varlat, jež vede k nedostatečné tvorbě pohlavních hormonů. rezistence na androgeny: tzv. testikulární feminizace obstrukce genitálního ústrojí: Příčinou je oboustraný pozánětlivý uzávěr v oblasti nadvarlete nebo chámovodů, buď v důsledku úrazu, nemoci, či operace. toxické látky: Působení léků s estrogenním účinkem, cytostatik, návykových látek. Vliv má i pracovní prostředí muže. idiopatická: snížený počet pohyb spermií v ejakulátu (oligoastenospermie) psychogenní: Impotence, nedostatečná erekce či chybějící ejakulace. infekční: Např. způsobená chlamydiemi. životní styl: Široké spektrum vlivů (výživa, ale i pesticidy, kovy a průmyslové chemikálie, které se mohou dostat do pitné vody,vzduchu či potravin). testikulární dysfunkce u onkologických pacientů: Poškození varlete patří k nejčastějším dlouhodobým vedlejším účinkům chemoterapie. poškození genetické informace ve spermiích: Jak již bylo řečeno výše, po chemoterapii dochází ve spermiích k poškození genetické informace, není však prokázán zvýšený výskyt vrozených vad, ani vliv na poporodní váhu či změnu poměru mezi počtem narozených chlapců a dívek. (Švábová, 2007) 13

15 2.3.2 Diagnostika neplodnosti Rozhodne-li se pár pátrat po příčině marných pokusů o otěhotnění, čeká jej série vyšetření, která nejen, že mnohdy nejsou příliš příjemná, ale zároveň jsou i zásahem do tak intimní záležitosti, jako je plození dětí. Konečná (2003) se však domnívá, že člověk snáší vyšetření tím lépe, čím více je o jeho průběhu informován. Vzhledem k tomu, že nejméně 20 % všech případů neplodnosti je způsobeno neplodností ženy i muže zároveň, je velice důležité, aby byli vyšetřeni oba partneři. ( Anamnéza Anamnéza je prvním krokem pro volbu dalšího postupu. Důraz je kladen na zdravotní stav, genetickou zátěž, životní styl, užívanou antikoncepci, průběh předešlých těhotenství a v neposlední řadě i na sexuální poměry (frekvence styků, potíže při styku atd.). (Konečná, 2003; Švábová, 2007) Základní fyzikální vyšetření U žen se jedná o gynekologickou prohlídku, u muže jde o andrologickou prohlídku genitálního ústrojí. Sledují se odchylky ve stavbě a funkci pohlavních orgánů. (Konečná, 2003) Genetické vyšetření Podstupují jej oba partneři. Sledují se možné rizikové faktory podmíněné dědičností a možné a narušení chromozomů. (Švábová, 2007) Hormonální vyšetření U žen se sleduje kolísání hladiny ženských hormonů v krvi v průběhu menstruačního cyklu, u mužů hladina gonadotropinů, testosteronu a prolaktinu. (Švábová, 2007) Vyšetřovací metody u ženy ultrazvukové vyšetření vaječníků a jejich funkcí (Švábová, 2007) měření bazální teploty: Zvýšení průměrné bazální teploty o 0,3 C je důkazem proběhlé ovulace. (Švábová, 2007) 14

16 vyšetření cervikálního hlenu: Součástí je i postkoitální test, kdy se odebírá hlen z děložního hrdla za hodin po nechráněném pohlavním styku. (Konečná, 2003) imunologické vyšetření: Zjišťuje se případná přítomnost protilátek proti spermiím či zona pellucida (vnější obal vajíčka). rentgenové vyšetření průchodnosti vejcovodů endometriální biopsie: Odběr vzorku tkáně z děložní sliznice a vyšetření jeho reaktivity na estrogen a progesteron. laparoskopie: Vizuální vyšetření orgánů břišní dutiny. Může mít zároveň i terapeutický charakter (např. odstranění srůstů). (Konečná, 2003) hysteroskopie: Přímé optické vyšetření děložní dutiny, které umožní vyloučit anatomické překážky. (Švábová, 2007) Vyšetřovací metody u muže spermiogram: Vyšetření vlastností ejakulátu a spermií. Před vyšetřením je nutná 3-4 denní sexuální abstinence. (Švábová, 2007) testikulární biopsie: Jedná se o diagnostický výkon kombinovaný s terapeutickým odběrem tkáně. Získané spermie lze použít pro oplodnění vajíček v rámci mimotělního oplodnění. (Švábová, 2007) kultivační vyšetření: Zjišťuje se přítomnost infekčních agens Léčba neplodnosti Objeví-li se příčina neplodnosti, je páru doporučena léčba. Mnoho z léčebných postupů je úspěšných, ne však každému páru se podaří dosáhnout kýženého výsledku rychle a některým párům se to bohužel nepodaří nikdy. Příprava na léčbu Mnozí odborníci na léčbu sterility doporučují vytvořit si na úvod léčby plán. Plán by měl obsahovat nejen procedury, které se pár na doporučení odborníka rozhodne podstoupit, ale též finanční plán. Pacienti nezřídka získávají pocit, že potřebují ještě pár dalších cyklů léčby, ještě jeden pokus a výsledek se musí dostavit. Mnoho partnerských 15

17 dvojic se již dostalo do dluhů jen kvůli ještě jednomu poslednímu pokusu. (Doherty, Clark, 2006) Hormonální léčba Pokud u ženy laboratorní testy ukazují na poruchu ovulace nebo je u mužů zjištěna porucha tvroby spermií, bývá obvykle doporučována léčba hormony. ( Úspěšnost léčby žen bývá v těchto případech až 75%. (Doherty, Clark, 2006) Intrauterinní inseminace Znamená zavedení spermií do dutiny děložní. Sperma partnera a nebo dárce je před inseminací speciálně upraveno a pomocí tenkého ohebného katetru přeneseno do děložní dutiny ženy. Před tímto zákrokem obvykle žena podstupuje hormonální léčbu. Úspěšnost této techniky se pohybuje mezi 10-15% na cyklus, s vyšším počtem opakování inseminací se může i (mírně) zvýšit. ( Mimotělní oplodnění Principem mimotělního oplodnění (IVF) je získání vajíček z vaječníku ženy a jejich oplození mimo tělo ženy. (Doherty, Clark, 2006) Následuje již zmíněné oplodnění in vitro (ve zkumavce), kultivace embryí a jejich následný přenos do dělohy. ( Úspěšnost po jednom pokusu je 30 45%. (Doherty, Clark, 2006) Intracytoplasmatická injekce spermií Je metoda založená na zavedení jediné spermie přímo do zralého vajíčka pomocí pipety. V případě úspěšného oplodnění a vzniku embrya se následně postupuje jako při standardní IVF. Tato metoda umožňuje počít biologicky vlastního potomka i mužům, kteří byli ještě donedávna odkázáni výhradně na spermie dárce. Pro vyšší naději na úspěch je v mnoha zemích používána častěji než klasická IVF. ( Dárcovství spermií Spermie dárce se používají pokud nejsou k dispozici vlastní spermie nebo pokud je muž nositelem geneticky vázaného onemocnění. Darované sperma je po laboratorním zpracování zmraženo a skladováno ve spermabance po dobu následujícího nejméně půl 16

18 roku, než je použito k oplození. Z právního hlediska je možné použití spermií dárce pouze u manželské dvojice, která zároveň doloží právně ověřený souhlas obou partnerů. ( Dárcovství vajíček Pokud se u pacientky nepodaří získat vlastní vajíčka nebo u ní existují genetická onemocnění sdružená s poruchami plodnosti, je možno získat vajíčka od dárkyně. ( Dárkyní může být buď žena, která podstupuje IVF a má nadbytek vlastních vajíček nebo žena, která je stimulována pouze za účelem darování oocytů. ( Kryokonzervace Pod tímto termínem rozumíme uchování embryí ve speciálních kontejnerech v tekutém dusíku při teplotě -196 C. Používá se u pacientek s vyšším počtem embryí, kdy se nedoporučuje jejich přenos do dělohy, nebo tam, kde je nutné transfer odložit. Slouží i pro uchování embryí před radioterapií nebo chemoterapií. ( 2.4 Adopce jako řešení bezdětnosti Jak již bylo řečeno výše, adopce se nejčastěji uplatňuje tam, kde selžou pokusy o početí i léčba. (Matějček, 1999) Tento fakt potvrzuje i studie WHO (DHS Comparative Reports), jejímž závěrem je, že bezdětné ženy preferují adopci dítěte o 15% častěji, než ženy, které mají vlastní dítě. Tuto skutečnost potvrzuje i praxe podle Břuskové (2001) jsou žadateli o osvojení dítěte v drtivé většině bezdětné manželské dvojice. Páry se zpravidla rozhodují k adopci až po několikaletém, vyčerpávajícím snažení o početí biologicky vlastního dítěte. Domnívám se, že motivace k adopci se liší v závislosti na diagnóze. V případech, kdy biologické rodičovství znamená ohrožení zdraví a života matky nebo dítěte je nejspíše motivace osvojit dítě vyšší, nežli v případech, kdy je možno problém eliminovat terapií. Podle Matějčka (1999) je pár, který se nehodlá smířit se životem bez dítěte postaven před nelehké rozhodování. Osvojené cizí dítě s sebou přináší spoustu neznámých. Je třeba si uvědomit, že je obdařeno genetickou výbavou neznámých lidí 17

19 a noví rodiče neměli možnost se s ním v průběhu prenatálního vývoje sžít. Mnozí lidé, kteří zvažují adopci, o ní mají zkreslené představy, příliš si ji idealizují. 2.5 Proces smíření se s neplodností Pár, který se ocitá tváří v tvář faktu neschopnosti počít vlastního potomka, prochází nelehkou krizí, se kterou se musí vyrovnat. Nejen, že může prožívat pocit vlastního selhání, trpí nenaplněním svých tužeb a snů, ale i zároveň může pociťovat zklamání nad nenaplněním své společenské role, role rodičovské. Existuje řada teorií, které se zabývají průběhem a zvládáním krizí. Pro nastínění situace, jíž prochází neplodný pár jsem zvolila fáze krize, které definovala Verena Kastová (2000): 1. Fáze popření to přeci nemůže být pravda : V této fázi se člověk/pár dozvídá diagnózu a poprvé se ocitá tváří v tvář této nepříjemné skutečnosti. Byť tomuto okamžiku s největší pravděpodobností předcházelo období diagnostikování, mnohdy i léčby a závěr bylo možno předpokládat, teprve nyní se definitivně rozplynuly i poslední naděje na vlastní dítě. Člověk v této chvíli může ztratit schopnost vnímat, pociťovat, odmítá se s diagnózou smířit. 2. Fáze propukání chaotických emocí:tuto fázi charakterizují bolest, vztek, úzkost, strach, hněv, radost a pocity viny. Mohou se objevit i snahy najít a označit viníka či příčinu. Člověka pohlcuje neklid, objevují se poruchy spánku a zvýšená náchylnost k infekcím. Tento emoční chaos je nutno vydržet a vyjádřit. 3. Fáze hledání, nalézání a odpoutávaní: V této fázi člověk nalézá nový smysl života, nový směr a smiřuje se s údělem člověka, který nikdy nebude mít biologicky vlastní dítě. Tak, jak jsem již zmiňovala výše, jedním z nalezených východisek může být právě adopce. 4. Fáze nového vztahu k sobě a ke světu: Člověk se plně vnořuje do naplnění nového cíle, který si vytýčil. Tato fáze však neznamená definitivní smíření se s neplodností. 18

20 3 Žádost o náhradní rodinnou péči Vnitřní rozhodnutí osvojit dítě je prvním z mnoha nelehkých kroků, které pár (nebo i jednotlivec) rozhodnutý k adopci musí podniknout. V další části textu se budu věnovat pomyslné druhé fázi, kterou je zažádání o náhradní rodinnou péči. Podle zákona o sociálně právní ochraně dětí (zk. č. 359/1999 Sb.) se žádost o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči podává příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Tato žádost musí obsahovat osobní údaje žadatelů jméno a příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu. Dále žadatelé předkládají doklad o státním občanství nebo o povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu na území České republiky; zprávu o zdravotním stavu a v neposlední řadě i údaje o ekonomických a sociálních poměrech. Součástí dokumentace žadatelů je i výpis z Rejstříku trestů vyžádaný obecním úřadem. Žadatelé též musí písemně vyjádřit svůj souhlas s tím, aby byli po uplynutí lhůty po uplynutí jednoho roku od právní moci rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů zařazen do evidence Úřadu pro zprostředkování osvojení dítěte z ciziny. Písemně je též nutno stvrdit souhlas s tím, že orgán sociálně právní ochrany dětí zprostředkující osvojení je oprávněn zjišťovat další údaje potřebné pro zprostředkování, zejména o způsobu života žadatelů a kdykoli zjistit, zda nedošlo ke změně rozhodných skutečností uvedených ve spisové dokumentaci. Jako další krok žadatelé písemně potvrzují souhlas s účastí na přípravě fyzických osob k přijetí dítěte do rodiny. Úřad přikládá své stanovisko k žádosti. Spisová dokumentace žadatelů je v kopii posléze postoupena krajskému úřadu, který vede jak evidenci žadatelů o zprostředkování náhradní rodinné péče, tak i evidenci dětí vhodných k osvojení. (zk. č. 359/1999 Sb.) Splňuje-li žádost všechny náležitosti, může být přikročeno k dalším částem adopčního procesu, kterými jsou odborné posouzení a příprava žadatelů. 3.1 Odborné posouzení Odborné posouzení pro zprostředkování osvojení a pěstounské péče zahrnuje: posouzení žadatele a dítěte zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny 19