Rozšalovávací List. kognitivně disonantní občasník, informační destilátor. číslo 3 září 2012

Transkript

1 Otevřený Rozšalovávací List kognitivně disonantní občasník, informační destilátor číslo 3 září 2012 "Planet Earth is the asylum to which the rest of the universe sends it's lunatics." Voltaire prof. JUDr. Vladimír Franz občanský kandidát na prezidenta Obsah čísla Vášeň pro houby jako zbytek instinktu pračlověka a šamanských rituálů...2 Milion nových komunistů (ne z KSČM). Všude mezi námi...5 Kdy lépe a kdy hůř?... 6 Libye, Sýrie, peklo a ráj... 8 Rozkradli zemi podle plánu, dodala jsem důkazy. Zpověď ženy, která mnoho ví...11 Svět opět čeká velká válka, varuje prognostik...12 Jan Keller: Tunel na konci světla...15 Jak to vidí Václav Cílek Kruté a neslýchané svědectví stupňů Fahrenheita Hororové vize Juraje Mesíka: Už kupuje trvanlivé potraviny...30 Tajemné kruhy v obilí připomínají Westminsterské opatství...35 Ekonomka Švihlíková: Naše země se řítí do smrtící spirály...37

2 Vášeň pro houby jako zbytek instinktu pračlověka a šamanských rituálů Houby jsou ale takovým zvláštním organismem, nejsou totiž ani živočichem, ani rostlinou. Mají zkrátka takříkajíc vlastní škatuli vedle živočichů a rostlin tvoří samostatnou říši. A i když se jimi kdysi tak jako rostlinami zabývali botanici, jako rostliny se nechovají. Zkrátka u nich žádná fotosyntéza čili proměna oxidu uhličitého a vody s pomocí světla v organické látky neprobíhá, ale podobně jako člověk potřebují k životu látky již hotové a dříve někým vyprodukované. Takže kdekoliv je nějaká organická hmota v podobě zbytků dřeva či spadaného listí, tak tam vyrostou. ČESKÁ POZICE: V čem je tedy říše hub v rámci přírody tak výjimečná? BOROVIČKA: Právě tím, že rozkládají organickou hmotu. Dá se dokonce říci, že nebýt hub, veškeré ekosystémy by doslova zkolabovaly. Tím, že rozloží organické látky obsažené třeba právě ve dřevě či listí, umožní v přírodě koloběh živin, jako jsou třeba vápník, fosfor či hořčík, a všechno pak zase může v cyklech pokračovat dál. Kde naleznou potravu a je vlhkost, tak tam houby rostou. Tisíce Čechů se jako každý rok ženou do lesů houbařská sezona je v plném proudu. Jenže to není jako hledání v bezproblémovém supermarketu, říše hub umí nadšeným houbařům připravit nejedno překvapení. Pod smrčky totiž můžeme nalézt nejen gigantické hřiby či kdejaké exotické kousky, ale také vlastní smrt. Navíc můžeme narazit i na nejednu houbařskou záhadu, třeba v podobě halucinogenních lysohlávek, které kdysi ke svým tajemným obřadům používali Mayové. Halucinogenní látky lysohlávek účinkují podobně jako LSD, způsobují změnu lidského vnímání. Mění se nazírání na věci: lidé, kteří je okusili, třeba popisují, jak si začali všímat úplně jiných detailů než za normálního stavu; třeba že najednou lidská dlaň je pozoruhodný obraz čar. Najednou nabýváte obrovskou empatii k okolnímu světu. Někteří pak popisují z pohledu normálního, střízlivého člověka úchvatné věci třeba že zažili půl hodiny pocit absolutního, křišťálově čistého štěstí, říká o záhadné lysohlávce náš přední mykolog Jan Borovička. ČESKÁ POZICE: Před kolika druhy český houbař stojí? BOROVIČKA: Kolik je druhů hub, v podstatě nikdo neví. Když ale mluvíme o houbách, nejsou to samozřejmě jen ty velké, které všichni dobře známe a sbíráme, ale existují i houby mikroskopické. Když budeme mluvit jenom o těch velkých, které tvoří takzvané plodnice v podobě krásných hřibů a podobně, tak by jich v Evropě mohlo být tak kolem šesti až osmi tisíc druhů. U nás odhadem kolem pěti tisíc. ČESKÁ POZICE: Přesto vypadají jako hodně bizarní hříčka přírody. BOROVIČKA: Jsou mezi nimi samozřejmě i jisté pozoruhodnosti: třeba v podobě hub parazitických, které vyrůstají přímo na jiných houbách. Nebo mezi nimi a okolím dochází k jisté symbióze takovým říkáme houby symbiotické a jsou jimi například hřiby, muchomůrky, ryzce či holubinky. Žijí totiž propojeny s kořeny stromů a mezi stromem a houbou probíhá intenzivní výměna látek. Stromy posílají houbám organické látky třeba v podobě jednoduchých cukrů a houby zase stromům dodávají vodu a minerální látky. A dokonce se například na Vysočině či v Jizerských horách objevují i cizokrajné houby, které u nás kdysi nerostly a byly sem zavlečeny až hodně zdaleka, jako třeba květnatec Archerův pocházející původně z jihovýchodní Asie. To je naprosto fascinující a krásná houba s rudými, tmavě žíhanými chapadly jakoby nějaká mořská hvězdice. ČESKÁ POZICE: Kde se ale u člověka vzala ta touha sbírat takovou podivnou zduřeninu žijící z nevábného tlení? BOROVIČKA: Zřejmě jsme měli kdysi hlad a zjistili jsme, že se dají kromě jiného jíst i takové podivnosti. Houby se přece dají sbírat a jíst téměř po celý rok. Hřiby můžeme potkat už třeba v květnu, v březnu či dubnu se objevují třeba smrže a kačenky. Pozdní houby jako hlívy či penízovky sametonohé můžeme sbírat až strana 2

3 do ledna. Jsou to zkrátka tuny a tuny hub, které nás obklopují. Žádnou extra výživnou hodnotu nemají, my je dnes chápeme spíš jako pochutinu, která zpříjemňuje náš jídelníček. Nakonec je to přece relax, docela dobrodružná zábava a i jistá výzva spojená s překvapením: chodíte po lese a výsledek dopředu nikdy neznáte. Možná je to pozůstatek nějakého sběračského instinktu pračlověka, který máme dosud v sobě. ČESKÁ POZICE: Jenže leckdo zná nazpaměť snad celý atlas. Je to jistý důkaz, že jsme přeci jen pořád v sepětí s přírodou? BOROVIČKA: Možná ano. Ale spíš to bude proto, že jsou houby prostě zadarmo a nedají se až na takový žampion, hlívu či lanýže uměle vypěstovat. Takže za nimi do toho lesa musíte jít. Že se ale u nás stalo houbaření doslova až jakýmsi letním šílenstvím, se vlastně odehrálo až poměrně nedávno díky našim velkým popularizátorům. Prvním byl ještě za Rakouska Uherska profesor Jan Bezděk, který tehdy pořádal nejen obrovské množství přednášek a besed, ale také přímo výprav za houbami. Později pak samozřejmě slavní otec a syn Smotlachovi. Nicméně nejsme jediní, kdo houby sbírá: regionálně jsou populární na řadě míst ve Francii, Itálii, Španělsku nebo jižním Německu. Na trhu v Miláně tak můžete koupit velice chutnou a u nás vzácnou muchomůrku císařskou i za pětapadesát eur za kilogram. Nakonec člověk není jediný, kdo je konzumuje: žerou je myši, veverky, divoká prasata a srnčí zvěř. ČESKÁ POZICE: Kolik u nás existuje opravdu jedovatých druhů hub? BOROVIČKA: Jak známo, nejnebezpečnější houbou u nás je muchomůrka zelená, smrtelná dávka představuje pouhých asi třicet gramů, což je celkem malá plodnice. Po jejím požití se přestanou obnovovat jaterní buňky a rozpadnou se nám játra taková smrt je pak opravdu nepříjemná. Smrtelně jedovatý je ještě pavučinec plyšový, což je zákeřná houba. Po jejím požití se totiž otrava objevuje až po dlouhé době, obvykle po několika dnech. Naštěstí není moc hezká a ke sběru neláká. Některé houby působí žaludeční potíže, jako třeba pečárka zápašná známá také jako žampion zápašný. Klasicky nebezpečná je i muchomůrka panterová neboli tygrovaná, protože ta každoročně přiotráví řadu sběračů je totiž běžně zaměňovaná s velice hojnou muchomůrkou růžovkou neboli masákem. Jinak známe spíš otravy ze zkažených a nahnilých hub. ČESKÁ POZICE: Do jaké míry vůbec člověk houby za ta staletí pochopil? Je to dosud záhadný předmět hodný naší úcty? BOROVIČKA: U mnoha druhů hub nevíme, zda jsou jedovaté, či nikoli. Prostě není v naší moci je všechny prozkoumat. Přesto i v těch, které známe, známe řadu látek, které můžou být v našem organismu biochemicky aktivní a můžou být i zdraví prospěšné. Jako třeba v případě houževnatce či hlívy, které mají v sobě látky snižující hladinu krevního cukru a jsou dobré pro diabetky. Jak známo, v tradiční čínské medicíně se houby využívají, a to konkrétně choroš či lesklokorka lesklá, která, jak se zdá, má protirakovinotvorné účinky. Na druhé straně, některé v nich obsažené látky nejsou tak pozitivní: některé houby jsou tak jedovaté, že jsou vcelku bezpečnou jízdenkou do rakve. Člověk je ostatně vždycky vnímal jako záhadu a extaticky je popisoval třeba jako přebytečnou vlhkost země a podobně. V mysli člověka byly spojované s tlením a tedy zánikem, navíc s tajuplnými místy v lesních hlubinách, kde se člověk tak často neocitá. Na konci devatenáctého století se na ně ale začalo pohlížet pozitivněji: začala se vnímat jejich barevná estetika a začaly vznikat také první barevné atlasy. Posun k pozitivnímu vnímání hub nastal v západní civilizaci tedy poměrně pozdě. ČESKÁ POZICE: Jak toto sbližování probíhalo jinde ve světě? BOROVIČKA: Třeba ve Střední Americe byly houby součástí náboženských a mytologických kultů, starých pravděpodobně tisíce let. Jednak se v rámci předkolumbovské indiánské kultury dochovaly kamenné sošky hub v podobě hřibů. Nakonec i v Africe byly na nástěnných malbách zobrazovány houby, které mimochodem připomínají halucinogenní lysohlávky. Ty ve Střední Americe představovaly po tisíce let v rámci místního života a kultury velkou roli. A to nejen v oblasti léčení, ale i jako součást náboženských kultů coby údajný prostředník v komunikaci s jiným duchovním světem. Naše znalost o tak výjimečném postavení hub v podobě lysohlávek v rámci lidské kultury je ale poměrně nedávného data, vědci to zjistili až někdy v padesátých letech dvacátého století. ČESKÁ POZICE: Kolik druhů je v tak početné říši halucinogenních? BOROVIČKA: Látky, které mají vliv na psychiku či vědomí člověka, mají v sobě nejen lysohlávky, ale i některé vláknice, čepičatky a štítovky. Nicméně lysohlávky jsou nejznámější, protože těch látek psilocybinu a psilocinu obsahují zdaleka nejvíc a rostou na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. A protože rostou, a to docela hojně, i u nás, tak se strana 3

4 domnívám, že je znaly i staré evropské národy, podobně jako ty středoamerické. Pochybuji, že by jim tak výjimečná vlastnost lysohlávek jako halucinogenních hub prostě unikla. Vždyť jich existují desítky a desítky druhů. Sice o tom nevíme zhola nic, ale možná to i v Evropě probíhalo podobně jako kdysi ve Střední Americe. ČESKÁ POZICE: Co se dělo tam? BOROVIČKA: Ihned po příchodu Evropanů v šestnáctém století katolická církev jako zapřisáhlý nepřítel kultů spojených s tajemnými přírodními jevy, které považovala za ďábelské, zasadila v podobě tvrdých represí kultu halucinogenních hub takřka smrtelnou ránu. A tím současně i povědomí a znalostem o jejich halucinogenních účincích. BOROVIČKA: Řekl bych, že lysohlávka je na tom, co se týče síly účinku, mnohem výš než marihuana. Třeba v Holandsku jsou však vedle marihuany legálně dostupné. Já osobně i když jsem vcelku liberální člověk bych lysohlávky případným experimentátorům nedoporučoval. Její použití totiž v sobě obsahuje řadu rizik. Je to totiž droga naprosto nevyzpytatelná a její účinky na rozdíl třeba právě od marihuany trvají několik hodin. Nakonec i ten navozený a výše popsaný stav štěstí se může ve vteřině pěkně zvrtnout a můžete dokonce prožít nepříjemnou psychózu. Problém je také v tom, že si jejich konzumenti počínají často dost hloupě nejdřív se zpijí alkoholem, a pak si na diskotéce vezmou lysohlávky. To může být jízdenka do blázince. ČESKÁ POZICE: Takže je to nebezpečná houba? Nicméně o tom alespoň víme, protože s prvními conquistadory a misionáři přišel i jistý španělský mnich Bernardino de Sahagún, a ten místní kult halucinogenních hub popsal. Přesto se na to zapomnělo a teprve až v padesátých letech dvacátého století jistý bankéř Robert G. Wasson ( , někdejší viceprezident J. P. Morgan & Co. pozn. red.) coby amatérský badatel objevil stopy toho kultu v Mexiku, a dokonce mu ten obřad jistá žena coby šamanka i předvedla; používal se především k diagnostice a léčení chorob. A je pozoruhodné, že původní kult místních indiánů už to není, ale halucinogenní houby se používají v rámci křesťanské víry. Jednoduše řečeno, protože jsme chudí a slabí, dal Ježíš Kristus člověku houby, aby jimi mohl léčit. Což je docela pozoruhodná životaschopnost nějakého přesvědčení. ČESKÁ POZICE: Jaké mají lysohlávky účinky? BOROVIČKA: Zmíněné halucinogenní látky lysohlávek účinkují podobně jako LSD, způsobují změnu lidského vnímání. Mění se nazírání na věci: lidé, kteří je okusili, třeba popisují, jak si začali všímat úplně jiných detailů než za normálního stavu, jako třeba že najednou lidská dlaň je tak pozoruhodný obraz čar. Najednou nabýváte obrovskou empatii k okolnímu světu. To je ale ovlivněné samozřejmě místem a rozpoložením a stavem mysli experimentátora. Někteří pak popisují z pohledu normálního, střízlivého člověka úchvatné věci třeba že zažili půl hodiny pocit absolutního, křišťálově čistého štěstí. Zvláštní prý bylo, že si dobře uvědomovali, že je to iluze způsobená houbou, přesto ten pocit přišel. Na druhou stranu mohou přijít i stavy velmi nepříjemné, při kterých hrozí riziko třeba i smrtelného úrazu. Také se říká, že podobné experimenty s halucinogeny mohou vést ke spuštění nějaké duševní choroby, pokud pro ni máte dispozice. ČESKÁ POZICE: Jenže v současnosti je na indexu podobně jako marihuana. To je to tak silná droga? BOROVIČKA: Je spíš nevyzpytatelná. Pokud totiž v sobě máte velkou dávku, máte po jejím použití hodně zkreslené vnímání, a třeba taková čtyřpatrová hloubka pod oknem se pak najednou zdá pouhým schůdkem. Takže se může stát, že pak z toho okna jednoduše vyskočíte. Se sběrem lysohlávek se pojí ještě jedno nebezpečí: spolu s nimi totiž rostou malé houby čepičatky jehličnanové které jim jsou dost podobné, ale přitom jsou stejně jedovaté jako muchomůrka zelená. V zahraničí už byly zaznamenány smrtelné otravy... ČESKÁ POZICE: V jakém množství se u nás lysohlávky vyskytují? BOROVIČKA: Na světě rostou desítky druhů halucinogenních lysohlávek, u nás jich je jen pár, ale zato některé jsou u nás nejhojnější v celé Evropě. Je veřejným tajemstvím, že v Brně se za nimi dá dojet dokonce normální městkou dopravou. A mimochodem v Česku se kolem lysohlávek vytvořila i jistá komunita, která se k nim chová velice obřadně. Slyšel jsem dokonce o případu zcela normálního člověka s rodinou, který některé své složitější životní situace konzultoval nejen s manželkou či s kamarády u piva, ale i se stavem navozeným lysohlávkou. Prostě se s ní sem tam potřeboval poradit. Jan Borovička (32) Renomovaný český vědec a odborník na řadu otázek souvisejících s houbami. Vystudoval environmentální geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti pracuje v Ústavu jaderné fyziky a Geologickém ústavu Akademie věd ČR, úzce spolupracuje s Mikrobiologickým ústavem AV ČR a Vysokou školou chemicko-technologickou. Zabývá se interakcemi hub a geologického podloží, především schopností hub akumulovat v plodnicích těžké kovy. Dále se zabývá mykogenními minerály (vytvořené činností hub) a strana 4

5 možnostmi využití radioanalytických a molekulárně genetických metod v geochemii. Je šéfredaktorem Mykologického sborníku. Pravidelně publikuje i v prestižních zahraničních časopisech odborné články o houbách. Je členem České mykologické společnosti a České vědecké společnosti pro mykologii. Jako mykolog se zabývá taxonomií a ekologií velkých hub, především se specializuje na lysohlávky (Evropa a Severní Amerika), holubinky a muchomůrky. Za výsledky své práce získal několik ocenění, především Prémii Otto Wichterleho (Akademie věd ČR), Cenu časopisu 21. století a Stříbrný Cantharellus (Česká mykologická společnost). to od nich v určitém stadiu kariéry požadovalo. Stejně jako chození do školy, přijetí zaměstnání nebo vstup do manželství. Ačkoli v souhrnu byli členové strany pro udržení komunistického systému důležití, jako jednotlivci byli v podstatě bezvýznamní a nevstoupením do strany přidělávali problémy hlavně sami sobě. Nyní již můžeme říct, že komunistický systém byl předurčen k zániku. Tehdy to však předpovídal málokdo. A jen hrstka těch, kteří v systému žili, byla ochotna riskovat svoji existenci projevením odporu vůči režimu. Pokud by komunismus nabral jinou podobu, jako se tomu stalo například v Číně, možná, že by se nezhroutil tak rychle. Avšak evropská forma komunismu byla natolik rigidní, že se nevyhnutelně muselo stát něco drastického. Milion nových komunistů (ne z KSČM). Všude mezi námi Samozřejmě, mnoho exkomunistů dnes říká, že do strany vstoupili proto, aby mohli systém rozkládat zevnitř. Realita byla ovšem naprosto jiná. Většina z nich systém plně podporovala a o jeho změnu neusilovala. Je ale pravda, že někteří lidé oficiálně pracovali na plánu přechodu na kapitalismus a mnozí z nich se později v rámci nového systému dostali rychle k moci. "Stejný druh mentality, který dovolil komunismu tak dlouho vydržet a poté tak nešťastně skončit, směřuje kapitalismus do podobné pasti," píše novinář a vydavatel zpravodaje Fleet Sheet Erik Best pro Aktuálně.cz. V listopadu roku 1989 bylo na území dnešní České republiky zhruba 1,7 milionů komunistů. Jen malé procento z nich bylo doopravdy přesvědčeno, že komunismus je odpovědí na problémy světa. Právě oni většinou reprezentovali komunismus navenek. Mnoho dalších z oněch 1,7 milionů komunistů bylo ambiciózními kariéristy, jež si dobře spočítali, jak jim členství ve straně pomůže v jejich profesní dráze. Dnes by mělo být stále více zřejmé, že skutečnou příčinou pádu komunismu nebylo jeho úplné odumření, ale spíš fakt, že mocní z Východu i Západu dospěli k rozhodnutí, že nastal čas spojit oba upadající systémy - východní komunismus a západní kapitalismus - a pokračovat dále po společné cestě. Měla to být záchrana pro obě strany. Východní ekonomiky měly krátkodobě profitovat z přílivu zahraničních investic a Západu se otevřením nových trhů načas ulevilo od narůstajících dluhů a sociálních problémů. Nebýt nových spotřebitelů, levné pracovní síly a nových nenasycených kapacit pro půjčky, Západ by se k dnešnímu bodu zlomu dostal mnohem rychleji. Ty, kteří vedou Západ směrem k jeho konečné zkáze, samozřejmě nikdo nikdy komunisty nenazýval, ale přesto v mnohém komunistické lídry Československa a ostatních zemí sovětského bloku připomínají. Ti na Západě byli (a stále jsou) reprezentanty odlišné ideologie, ale jejich mentalita je podobná mentalitě vůdců z Východu. Jen málo z nich opravdu věří v kapitalismus a spatřují v něm odpověď na problémy světa, zatímco mnozí dnešní kapitalisté jsou pouhými ambiciózními kariéristy, kteří si dobře spočítali, jak jim upsání se k panujícímu systému pomáhá v jejich profesní dráze. Nicméně převážná většina komunistů, kteří umožnili systému tak dlouho přežívat, byli něco mezi tím. Možná věřili v komunismus, ale skutečným důvodem, pro který se rozhodli vstoupit do strany, byl jednoduše fakt, že se Podobně jako předlistopadoví komunisté, převážná většina západních kapitalistů, kteří systému umožňují dlouhodobě fungovat, patří někam mezi. Možná v kapitalismus věří, ale skutečným důvodem jejich strana 5

6 dlouhodobé podpory systému, navzdory jeho očividným slabinám, je prostě fakt, že se to od nich očekává a je to zcela běžné. Stejně tak jako chození do školy, přijetí zaměstnání nebo vstup do manželství je běžná i podpora kapitalistického systému v jeho současné formě. Některým přesvědčeným komunistům se dá odpustit, že propadli filozofii Marxe a Engelse před tím, než byly známy zločiny komunistického systému, a některým kapitalistům se dá odpustit, že nerozpoznali, kam povede učení Adama Smithe v rukou zkorumpovaných politiků a bankéřů z Wall Street. Avšak většina dnešních kapitalistů stále nevidí očividné, neuznávají nedostatky systému a pokračují ve stejném jednání, které nás přivedlo do problémů (jako např. zlegalizovaná korupce, zadlužování a nadbytečné zvyšování státních výdajů). Svým způsobem se chovají obdobně jako komunisté na konci osmdesátých let, kteří ve svých úlohách vydrželi až do chvíle, kdy se jim systém rozpadl pod rukama. Pointou tohoto srovnání komunistů a kapitalistů je snaha ukázat, že stejný druh mentality, který dovolil komunismu tak dlouho vydržet a poté tak nešťastně skončit, směřuje kapitalismus do podobné pasti. Každý, kdo chce být v kapitalistickém prostředí úspěšný, se musí k systému přidat a zároveň tak nakonec přispět k jeho destrukci. A nezáleží na tom, jestli se člověk angažuje ve světě byznysu, státní správy, vzdělávání, médií anebo jiné vlivné profese. Existují tu i výjimky, ale jejich snaha o změnu systému, jakkoli dobrá, většinou situaci ještě zhorší vzhledem ke způsobu, jakým na ně reaguje establishment. V České republice můžeme takové kapitalisty, kteří vedou systém ke konečnému zániku, nazývat novými komunisty", protože plní v podstatě stejnou úlohu jako původní komunisté za minulého režimu. Tito noví komunisté" přispívají k zániku druhého politického systému v průběhu jediné generace a lze je snadno rozpoznat. Na samém vrcholu to jsou politici, kmotři, kmotříčci, univerzitní profesoři, mediální magnáti, klerici a další tvůrci veřejného mínění, kteří tuto zemi směřují do stále hlubšího zadlužení, podporují nebo jsou přímo zapojeni do korupčního jednání a nejsou schopni vštípit zbytku společnosti skutečné hodnoty. Dále tu jsou manažeři mezinárodních společností, kteří mluví o změně systému zevnitř, ovšem ve skutečnosti ze současného stavu věcí krátkodobě profitují a pouze chtějí stávající poměry zvrátit ve svůj prospěch. Po nich následuje armáda konzultantů, právníků, bankéřů a firem operujících v sektoru služeb, které ze stávajícího systému těží, často tím, že sami pracují pro vrcholné kriminálníky a zdráhají se jakékoli změny. Kolik je těchto nových komunistů" v České republice? Možná to nebude 1,7 milionů, jež vládlo českým zemím do listopadu 1989, ale to číslo pravděpodobně nebude o mnoho menší. Tito noví komunisté" jsou v podstatě všude tam, kde byli ti staří. Bylo by hezké říci, že situace je dnes velmi odlišná od té za starého režimu, a že lidé jsou mnohem svobodnější, aby se mohli vymanit ze systému a mohli začít konat dobro. Ale není to pravda. Rozloučit se s dnešním systémem od nového komunisty" vyžaduje téměř stejnou statečnost a osobní oběti, jako to vyžadovalo dříve. Proto to tak málo z nich dělá. Nechtějí se vzdát výhod systému anebo se stát disidenty v očích svých přátel. A to je právě ten důvod, proč od nich nemůžeme očekávat, že nás odvedou od zásadních problémů země nebo světa. Kdy lépe a kdy hůř? Devadesátá léta minulého století ukončila tisíciletí a 11. září zahájilo novou epochu v lidských dějinách. Svět byl znovu rozdělen na říši zla a říši dobra. Účelu bylo dosaženo a liberální atmosféru nahradil nový konzervativismus. Některé průzkumy stranických preferencí a konstrukce volebních modelů přičítají komunistům až dvacet procent. Poté, co orgány činné v trestním řízení ve velmi vhodné době na začátku předvolební kampaně do krajských zastupitelství, do Senátu a na prezidenta republiky odhalily, že opoziční David Rath možná dělá stejné lumpárny jako neodhalení vládní politici, klesá přízeň pro sociální demokracii. Voliči však podle všeho neodměňují pravici za chrabré činy její justice. Věci veřejné se propadly do neviditelnosti, občanští demokraté a konzervativci (z TOP 09) zůstávají v propadu. Na druhém Kubiceho předvolebním triku zjevně vydělali komunisté. Dvacet procent, to je každý pátý člověk. Z každé pětičlenné rodiny jeden. Na zalidněných ulicích potkáváme voliče komunistů každých několik vteřin. strana 6

7 Lidé z mého okolí, kteří se ještě nevymanili ze starých témat a nevšimli si, že čas přinesl nové otázky, řeší, jak je tento posun preferencí možný. Děsí se, kolik lidí říká, že za komunistů jsme se měli lépe. Znám paní, jejíž manžel byl za minulého režimu umělecký kritik a publicista, který tehdy každou větou potvrzoval svou nezávislost na vládnoucí ideologii, což mu zjevně nebránilo u své činnosti setrvat. Ona sama pracovala ve státní kulturní instituci. Oba žili bohatým kulturním životem mimo jiné prostřednictvím bytových seminářů, jakož i hojného přísunu samizdatové a tamizdatové (exilové) literatury. Dnes tato dáma vydá celý svůj plat na pouhé nájemné. Aby zaplatila ostatní platby za bydlení a aby její nejbližší měli co jíst a co na sebe, věnuje se po zaměstnání dvěma dalším náročným pracovním aktivitám. Času na čtení, výstavy, divadla, koncerty a filmy zůstává velmi málo. Ale nechápe, proč někdo vidí současné poměry kriticky. Pokud se jí přece jen něco na současné vládní politice nelíbí, je to například to, že hendikepovaní dostávají státní podporu. Čekali byste, že jde o nějakou krutou, necitlivou osobu. Pravý opak je pravdou. Vidí utrpení v historii i kolem sebe a aktivně pomáhá potřebným. Jediným problémem je to, že nevidí svět reálně, takový, jaký je, nasadila si brýle mámení. Uvízla v ideologickém schématu, v černobílém vidění zlých komoušů a hodných demokratů. Srovnání osmdesátých a devadesátých let nás staví před očividný kontrast. Předposlední desetiletí minulého století byla nuda. Komunistický režim skomíral. Už neměl sílu na drakonické represe. Už jen otravoval a bral lidem odvahu ke změně a naději pro budoucnost. Už konec osmdesátých let znamenal nový závan. Na sovětskou televizi jsme se dívali se stejným zájmem, jako jsme poslouchali Svobodnou Evropu, kterou i u nás přestali rušit a její redaktor nakonec úspěšně usiloval o novinářskou akreditaci. V Maďarsku už řádku let nebyli žádní političtí vězni. Polské knihy (polských autorů i překladové) nám nahrazovaly hůře dostupnou západní literaturu. V Polsku byl významný soukromý sektor v obchodech a restauracích. V červnu roku 1989 tam komunistická vláda uspořádala svobodné volby, v nichž komunisté nezískali ani jeden mandát a nastoupila vláda složená z menšiny komunistů a většiny příslušníků stran spjatých se Solidaritou. V téže době odstupovali diktátoři, padaly zdi a stříhaly se dráty. Pavel Tigrid se v devadesátých letech vyslovil optimisticky o budoucích možnostech. Všiml si, že lidé se na sebe na ulici a v dopravních prostředcích víc usmívají a že je na nich vidět zájem o okolí. Pak přišly další zřetelné změny. Křesťanské církve, jiná náboženství a různé světové názory dostávaly volný prostor. Nakladatelé v rychlém sledu vrhali na trh knihy dosud opomíjené, první soukromé obchody soutěžily o přízeň voličů, lidé bez kontroly na jedné i druhé straně hranic jezdili na obhlídku dotud zakázaného světa a také na nákupy, drahého, ale kvalitního zboží. Budovy prokoukly, zazářily nové fasády a výlohy byly najednou pestré a naplněné reálnou nabídkou zboží. Řešily se osudové otázky: mají-li Češi a Slováci žít dál ve společném státě, je-li možné dodat kapitál podnikům rozptýlením akcií po obyvatelstvu, máme-li se stát součástí Severoatlantického obranného společenství a Evropského hospodářského společenství, jež se zrovna transformovalo v Evropskou unii. Převládaly postoje demokratické, sociální a liberální. A jejich garantem byla nejednoznačná, rozporuplná, ale přece jen úctyhodná postava Václava Havla. Jenže devadesátá léta ukončila tisíciletí a 11. září zahájilo novou epochu v lidských dějinách. Svět byl znovu rozdělen na říši zla a říši dobra. Účelu bylo dosaženo a liberální atmosféru nahradil nový konzervativismus. Stačí se rozhlédnout a vidíme znovu zástupy zamyšlených, do sebe propadlých, podezíravých, unavených a zamračených lidí bez zájmu o okolí. Křesťanské církve stačily během jednoho roku ztratit sympatie, které při změně režimu získaly a jejich propad do bezvýznamnosti a nicoty se zrychluje. Nakladatelé se bojí vydávat alternativní myšlenky, protože se dobře neprodávají. Stovkové náklady elitní literatury si ti nejodvážnější finančně kompenzují myšlenkovým hnojem. Na naší straně hranic nás stále ještě nekontrolují, na druhé, v Německu každé druhé auto nebo autobus a zdejší návštěvníky tam vítají nápisy na obchodech: Češi, nekraďte! Jezdí se tam na levné nákupy kvalitního zboží. Do vzdálenější ciziny se jezdí méně, protože nezbývají prostředky. Kdysi jsme nezískali devizovou doložku, dnes nemáme na výměnu korun za devizy. Zdi a dráty padly a nové se stavějí, technicky lépe vybavené. Září už jen fasády bank, polorozpadlých, špinavých a šedých budov s vytřískanými okny je i v centru Prahy čím dál tím víc. V politice se řeší, kdo koho odposlouchával a kdo komu dal v obálce půjčku nebo úplatek. Opoziční poslanec je vydán cizími i vlastními poslanci ochotně téměř ze dne na den, vládní poslankyni její strana hájí a zítra uvidíme, jak žádost o její vydání dopadla. Účast v NATO se zpočátku jevila jako podíl na společné obraně evropských hodnot, dnes jsme vtahováni touto organizací do zbytečných lokálních válek. Evropskou unií bylo na přelomu posledních dvou desetiletí obyvatelstvo nadšeno, dnes by z ní nejraději vystoupilo. Protievropský prezident Václav Klaus financovaný mimo jiné ruskými ropnými magnáty se integrované Evropě vysmívá. Rozhodně se mi to nejeví tak, že jsme listopadem 1989 a následnými změnami přešli z babylonského zajetí do svobody a rozvoje. Nevidím dobu temna a jas nových poměrů. Nevidím tehdy jen rozčarování a dnes nadšení. Kritický pohled na stávající poměry není jednostranný. Už spolutvůrce současného systému s politováním a pravdivě mluvil o blbé náladě obyvatelstva. strana 7

8 Nejsem ochoten uplatňovat dávno překonaná schémata. Kritiku si současný systém zaslouží aspoň ve stejné míře jako minulý. Nehodlám maskovat oligarchii a klepotokracii důstojnými proslovy o nutnosti chránit demokracii. Chci se podílet na řešení problémů dneška a ne schémat včerejška a předvčerejška. Libye, Sýrie, peklo a ráj Libyjský scénář Libye byla vymlácena jen proto, že Západ (Itálie a Francie) už nechtěl za své odebrané avšak nezaplacené zboží (ropa v hodnotě 200 miliard USD) Libyi platit. Usmrcením prezidenta Kaddáfího dluhy Západu za odebranou a neproplacenou ropu zanikly? Očividně ano. Zapomeňte, že by v Syrii šlo o lidská práva. Když v Zimbabwe tamní prezident přivedl od roku 2000 své obyvatele k bídě a útočil na pozemky kolonistů, nechával přepadat jejich farmy a farmáře zabíjel, Západ nehnul ani prstem, dokonce ani když byly ve hře životy bělochů. Lidská práva jsou páka na veřejné mínění, nic jiného, způsob jak si získat souhlas veřejnosti s intervencí. Mimochodem, v Sýrii platí výjimečný stav nepřetržitě už od roku Zapomeňte také na to, že to co navenek vypadá jako vnitrosyrský konflikt není vedeno zvenčí. Oproti předchozí dekádě se však Američané poučili a špinavou práci na Blízkém Východě nechávají na svých evropských spojencích. Zničení Libye si překvapivě vzala na svědomí Francie, stojící nad stejnou ekonomickou propastí jako Španělsko či Itálie, a v případě Syrie se vůči této své bývalé kolonii opět činí, aby své příležitosti nepromeškala. Libye byla ještě předloni zemí s nejvyšší životní úrovní v Africe. Západ tomu udělal přítrž. Jak říká Michael Chossudovski: Pokud se domníváte, že v Sýrii bojuji čestní povstalci proti nečestnému režimu, máte do určité míry pravdu. Syrský režim je prostě režimem. Nikdy jsem v Syrii nebyl, Vy pravděpodobně také ne. Nemohu Syrii hodnotit, ani porovnávat. Ani s Tureckem, ani s Libanonem, ani s Izraelem. Co však hodnotit mohu, je skutečnost, že tamní vzpoura proti prezidentu Asadovi nespadla z nebe, ale připravuje se přes lidskoprávní organizace posledních sedm let, od roku Alespoň podle listu Washington Post. A to, že Spojené státy nalily v uplynulých letech množství peněz syrským rebelům dokazují podle téhož washingtonského zdroje i kabelogramy z wikileaks. Geopolitický význam Sýrie je v současné době jenom jeden. V okamžiku, kdy Západ začne bombardovat Irán, a že posledních šest let žádný jiný zahraničně-politický cíl Západ nemá, v tu chvíli může dojít k významné komplikaci: íránský spojenec Syrie provede vojenskou odvetu na Izraeli. Nebylo by se tomu z hlediska energií co divit, neboť Izrael je dlouhodobě jedním z hlavních proponentů války proti Íránu. A tak by sklidil pouze to, co zasel. A proto musí být z pohledu Západu nejdříve zlikvidována Syrie. V oficiálním newspeaku se sice bude mluvit o vyvedení Syrie z policejního režimu do rukou parlamentení demokracie, nicméně se podívejte, jakou parlamentní demokracii a vymlácenou vyhořenou zemi mají Libyjci. "Záměrem bombardování NATO bylo od prvopočátku zničit životní úroveň země, její zdravotnickou infrastrukturu, její školy a nemocnice, její systém dodávek vody. A pak to znovu vybudovat za pomoci dárců a věřitelů, pod záštitou MMF a Světové banky. Diktát volného trhu je nutnou podmínkou pro zavedení západního stylu demokratické diktatury. Asi 9000 náletů, desítky tisíc útoků na civilní cíle, včetně obytných oblastí, vládních budov, vodovodního systému a elektráren. (Viz komuniké NATO, 5. září Od 31. března do 5. září náletů) Celá země byla bombardována tím nejvyspělejším arzenálem, včetně munice obohacené uranem." Proč nejde o Sýrii ale o Írán? Zdá se Vám být náhoda, že je z podpory terorismu (a pro jistotu i antisemitismu) obviňována země, která je shodou okolností druhým největším vývozcem zemního plynu? Vývozcem číslo jedna je Rusko. Zdá se Vám být náhoda, že tato země, kterou Západ potřebuje potrestat, je společně s Kanadou třetím až čtvrtým největším vývozcem ropy na planetě? Pokud se Vám zdá, že je tato souvislost náhodná, pravděpodobně vidíte náhodné souvislosti na každém kroku. Náhodou se opět vede diskuse o tom, zda Sýrie přechovává zbraně hromadného ničení. To je mantra, na kterou je strana 8

9 Evropan citlivý, takže už si nemusí vybavit okolnosti této mantry v roce Vylhané tvrzení o ZHN v Iráku naklonilo veřejnost k invazi do Iráku. Bez permanentně kývající veřejnosti se totiž v demokratických zemích nedá provést nic. Demokratická veřejnost přestane kývat totiž pouze v okamžiku, kdy jí vyrvete telku ze zdi a uzmete lahváče od úst. Zlo Iránu má spočívat ve vývoji jaderných zbraní. Samozřejmě, Írán obklíčen vojenskými základnami ze všech stran nemá právo jadernou energii vyvíjet. Zatímco nás na jiném místě poradce premiéra (pro lidská práva!) Roman Joch ujišťuje v diskusi s Danielem Veselým, že pouze díky jaderným zbraním se Západní Evropa v době studené války mohla ubránit početní přesile Sovětů. Ergo država jaderných zbraní byla schopna zajistit Evropě mír. A stejně tak by jej zajistila Íránu. Až na to, že práva na zbraně, která máme my, upíráme týmiž zbraněmi druhým. Zejména pokud sedí na jedné z hlavních světových zásobáren plynu a nafty. Sto zemí pod vojenskou intervencí Situace je přesně opačná: jadernými zbraněmi v největším počtu disponují Spojené státy, kterážto země jako jediná z jaderného klubu v současnosti podniká vojenské operace více než ve stovce zemí světa. Alespoň podle amerického admirála Williama H. McRavena, hlavy velitelství speciálních sil Spojených států (SOF). V roce 2011 se v USA dokonce v kongresu hlasovalo o vyhlášení permanentní války. Permanentní revoluce Fidela Castra je proti tomu nedělní svačina. Nemluvě o válce finanční a klimatické, která se vede paralelně také, a to pravděpodobně nejenom proti ideovým protivníkům. Až na to, že klimatická válka může ve finále snadno postihnout i výchozí zemi, což se letos také stalo, pakliže to není také záměr. To už tu (ne)jednou bylo Proti Syrii Západ intrikoval již před padesáti lety. CIA už v roce 1957 měla vypracovaný plán, jak ospravedlnit invazi Jordánska a tehdy ještě zpřáteleného Iráku. Invaze z Turecka se tehdy však jevila jako neproveditelná a plán nebyl proveden. Po padesáti pěti letech se však tento plán dostává na scénu a probíhá jako přes kopírák. Britský deníkguardian, k tomuto padesát let starému plánu v roce 2003 napsal mj. toto: "Zpráva uvádí, že jakmile bude vytvořena nezbytná míra strachu, zinscenují se pohraniční potyčky, aby se vytvořila záminka pro Irák a Jordánsko k vojenské intervenci. Sýrie se musí naaranžovat, aby vypadala jako sponzor spiknutí, sabotáží a násilností směřovaných proti sousedním vládám, říká zpráva. CIA a SIS by měly využít svých schopností, jak psychologických, tak i akčních, ke zvýšení napětí. To znamená operace v Jordánsku, Iráku a Libanonu, které nabudou formu sabotáží, národních spiknutí a různých silně ozbrojených aktivit, aby se to svedlo na Damašek. Tento plán volal po financování Výboru Svobodné Sýrie a po vyzbrojování politických frakcí s militantními či jinak akčními schopnostmi uvnitř Sýrie. CIA a MI6 měly podněcovat vnitřní povstání např. u Druze na jihu, aby se pomohli osvobodit političtí vězni držení ve zdejším žaláři Mezze a rozdmýchat aktivitu Muslimského bratrstva v Damašku." Vzbouřence v Syrii řídí člen NATO, Turecko A jaká je situace dnes? Nepokoje v Sýrii se řídí z Turecka, ze základny ležící v blízkosti americké letecké základny Indirlick, (oznámila Reuters), turecká armáda vpadává jen tak do Sýrie, Sýrie zajala čtyřicet tureckých důstojníků, koordinujících akce povstalců a podle tureckých médií je odmítá vrátit nazpět, Američané zajišťují zásobování povstalců zbraněmi a municí, Turecko obviňuje Sýrii ze sestřelení svého průzkumného letadla nad jejím územím. Pokud Vás pozadí dění v Sýrii zajímá, podívejte se tedy více do pozadí letošních událostí. Zjistíte, že nepokoje jsou připravené ke spuštění už od roku Podívejte se na to, jak je světové zpravodajství jednostraně synchronizováno, jak se po celém světě objevují tytéž nepodložené informace ze strany syrského disentu, placeného Západem. Jak jsou dlouhá léta připravováni lidé, kteří budou ve správné chvíli veřejnosti ukázáni jako zachránci země. V Syrii mělo podle představ Západu už dávno proběhnout humanitární bombardování, už dávno tam mělo panovat stejné peklo, jaké vládne nyní v Libyi zmítané bezvládím a bojůvkami, když by Rusko s Čínou nevyslovilo veto v radě bezpečnosti OSN. Ničit postupně jednu zemi po druhé Dokonce i americký velitel jugoslávské operace generál Wesley Clark, přiznává v uniklém videu, že se jedná o dlouhodobý plán na postupné zničení sedmi různých zemí během pěti let. Říká v něm: "Obdržel jsem toto sdělení seshora, z kanceláře sektretáře obrany. Jedná se o plán na pět let. Začneme s Irákem, pak přijde na řadu Sýrie, Libanon, poté Libye, Somálsko, Súdán a pak se tam vrátíme po pěti letech ještě jednou a vyřídíme Írán." Když toto slyšíte od Wesleyho Clarka, skutečně pak ještě potřebujete, aby Vám to napsali v českých novinách? Potápějící se loď Pokud Vám to celé nedává smysl, vězte, že válka je posledním způsobem, jakým se Spojené státy mohou udržet nad vodou, zatímco se jejich loď nezadržitelně potápí. Centrum světové ekonomiky i technologií leží v jihovýchodní Asii, Američané nakupují od Číňanů (360 mld USD v roce 2010), ale Číňané nenakupují od Američanů (90 mld USD). Nicméně USA v podstatě strana 9

10 zadarmo dováží zboží ze zbytku planety, až na to, že Japonci, Číňané ani Íránci už dolary nechtějí. Na potvoru však, jedni mají technologie, druzí mají technologie i zboží a třetí mají plyn i ropu. Jen když si vezmete telekomunikační technolofie, tak 45 z 50 největších telefonních operátorů na planetě používá čínský hardware firmy Huawei. Čínský premiér Wen Jibao vykreslil obrázek nanejvýš jasně, když napsal, že "z USA se stal globální parazit tisknoucí neomezené množství dolarů, které vyváží výměnou za dovezené zboží, a tudíž kupují pro Američany opulentní životní úroveň tím, že okrádají zbytek světa." 3/ "Snahy USA podkopat stabilitu na Blízkém východě mohou částečně přispět k tom, že rekonstrukce regionu se zdevastovanou infrastrukturou by vyžadovala obrovské dolarové infuze, výsledkem čehož by bylo oživení americké ekonomiky." (A asi nemusím k Bourbakimu dodávat, že za situace, kdy Spojené státy trpí zadlužeností ve výši 100% svého HDP jim už ani nic jiného než rozpoutání války nezbývá, protože z takového dluhu se nelze vyhrabat. Zkuste Vy i manželka každý vydělávat 25 tisíc a přitom splácet hypotéku ve výši 50 tisíc.) Výhody války Válka má tu výhodu, že pokud ji vyhrajete, můžete ostatním vnutit vlastní podmínky. Které jsou tak nevýhodné, že by je od Vás v době míru nikdy nepřijali. A toto je také důvod, jak je možné, že 45 z 50 nejhorších diktatur na planetě je udržování s plným vědomím a podporou Spojených států. Tento novodobý nacismus však dobíhá do svého konce, protože dlouhodobě fungovat nemůže. A Írán má v ruce neobvyklou kartu: má šanci na to, aby poté, co Syrie pravděpodobně nápor zaplacených ozbrojenců neustojí, podobně, jako jej neustála Libye, má šanci, aby Írán, aby se planetárnímu terorismu Spojených států ubránil? Pravděpodobně ano. Vždyť Spojené státy prohrály dvě války po sobě, v Iráku a v Afghanistánu. K obraně Iránu však bude třeba přinejmenším politické podpory Číny a světové veřejnosti. Hlavní body celého plánu A jak říká analytik Viktor Bourbaki, z jehož článku si s dovolením půjčím podstatné body: 1/ "Implementace projektu Velkého Středního východu spolu s citelnými škodami způsobenými Rusku a Číně by byla klíčovou odměnou v rámci nadějí USA vyhrát vojensky velkou válku Tento plán se stal široce známým díky publikaci v americkém časopise Ozbrojené síly, pod označením Petersova mapa. Motivací stojící za tím bylo vytlačit Rusko a Čínu z oblasti Středomoří a Středního východu, odstřihnout Rusko od jižního Kavkazu a střední Asie a odstavit Čínu od jejích nejdůležitějších energetických dodavatelů." 2/ "Vyplnění plánu Velkého Středního východu by zničilo vyhlídky Ruska na mírový a trvalý rozvoj, protože USA ovládaný jižní Kavkaz by vysílal šokové vlny do celého severního Kavkazu. Protože by nepokoje očividně vyvolaly síly muslimského fundamentalismu, je jisté, že převážně muslimské regiony Ruska by byly zasaženy." 4/ "V roce 2011, se americká strategie zaměřená na zachování globálního vedoucího postavení začala přeměňovat na mocenskou politiku, protože Washington předpokládá znehodnocování držení dolaru (státních úspor) jako jedno z řešení krize." Jinými slovy jedním ze způsobů, jak se zbavit svého dluhu by bylo, dolar jako měnu zcela potopit inflační politikou, v důsledku čehož by Čína, nejvetší světový držitel dolarových dluhopisů a Japonsko, největší světový držitel dolarových rezerv, mohli své dluhopisy a dolary definitivně vysypat do koše. Pokud jste to ještě nepostřehli, tak Čína peníze, které od Američanů utržila za zboží, Američanům přes dluhopisy zpátky půjčuje, aby tito mohli vůbec nějak fungovat a nezbrankrotovali. Jak to souvisí s námí A nyní tedy dost. Rýsuje se zde počátek velké války a my se můžeme ptát, zda s tím máme něco společného. Možná, že ano. Nakolik se války bojíme, podporujeme ji. Nakolik se jí nebojíme, buď je to dáno tím, že si jsme vědomi síly svého duševního tvoření anebo jí prostě soustředěním se na sebe sama a svoji přítomnost odmítáme dávat pozornost a význam, čímž ji rozpouštíme. Jsme jedno lidstvo. Nedělme se už na nás a na ně. Pachatele a oběti. Tvořením představy, že tuto situaci lze vyřešit i jinak, nastavme vibrační pole na jinou, než válečnou možnost. Hledejme, kde se děje válka v nás. Nebude se pak dít ve vnějším světě. Najděme, kde v nás sídlí touha po ničení a bolesti. Kde v nás žije staré přesvědčení, že se staré scénáře musí znovu opakovat. Nemusí se už opakovat vůbec nic. Spojeným státům nezbývá než rozpoutat velkou válku a o tento cíl usilují už řadu let. Doposud se jim to nepodařilo. Možná se jim to ani nepodaří. A možná, že ten, kdo přispěje k tomu, aby se naplnil pozitivní scénář, je čtenář tohoto článku, který převezme za své vlastní konflikty, za svojí vlastní vnitřní válku zodpovědnost. Tvoříme nový svět, je to jisté, je to nezvratné. Otázkou se jeví být pouze, jaké množství bolesti a pochopení je ještě nutné odžít nebo v lepším případě pochopit, aby tento nový svět mohl přijít. strana 10

11 Rozkradli zemi podle plánu, dodala jsem důkazy. Zpověď ženy, která mnoho ví čeho brát? A tohle musí definitivně skončit. To je to, proč chci do vrcholné politiky. Jak Vás poznamenala kauza LTO, které jste věnovala kus života? Díky této kauze jsem měla možnost seznámit se s tím, jak se připravují zákony. Poznala jsem obě strany mince, poznala jsem příčinu i důsledek. Příčina? Lačnost po penězích, a to nejen do kapes jednotlivců, ale i politických stran. Ti, kteří ty zákony připravovali, byli buď úplně hloupí, anebo velmi chytří. Já se přikláním ke druhé variantě, ale musím dodat, že skloubení chytrosti a vychytralosti je to, co nás dostalo na kolena nejen ekonomicky, ale co nás poznamenalo mnohem hůř. A to je naprostá devastace mravních zásad a principů. A to je ten nejhorší možný důsledek. O kauze LTO napsala knihu Krvavé oleje Můj přítel vrah. V budoucnu se v knihkupectví objeví další zajímavá kniha, dnes se totiž Jana Lorencová snaží najít pravdu v jiné známé kauze Diag Human. Nespokojenost s arogancí současných politiků dovedla známou novinářku k rozhodnutí vstoupit do politiky. V podzimních volbách kandiduje do Senátu. Proč se investigativní novinářka rozhodla vstoupit do vrcholné politiky? Nikdy dřív by mě ani ve snu nenapadlo, že se chci jednou zařadit mezi politiky. Protože ale skutečná investigativní novinařina byla i ve veřejnoprávních médiích zrušena, rozhodla jsem se bojovat z druhé strany břehu. To, co se totiž v této zemi děje, je pro mě naprosto nepřijatelné. A jak jsem už někde řekla, arogance moci těch, co vedou tuto zemi, dosáhla vrcholu. Jakým právem má mít právo na pravdu jenom ten, kdo má peníze? Copak může být právo a pravda předmětem obchodování? Já se obávám, že u nás ano. Že u nás se stalo právo na pravdu tím nejdražším, na co naprostá většina z nás nemá peníze. A přitom by pro tu pravdu většina poškozených obětovala cokoli. S jakým cílem kandidujete? Chci, aby se změnily ty zákony, které byly přijímány účelově tak, aby nemohli být potrestáni ti, kteří současný stav ekonomiky u nás zavinili. Svého času to vypadalo, že každý, kdo šel kolem, se mohl ohnout a urvat z toho, co tu bylo, kolik chtěl. Ti ostatní čekali na zákony, které vymezí mantinely, za které už nelze jít. A než se vzpamatovali, už nebyl důvod něco vymezovat. Téměř vše bylo rozkradeno. Vždycky když se objeví nová kauza, tak se ptám: Bože, ono je ještě pořád z Vidíte tuto kauzu po letech v jiných souvislostech, než když jste ji rozkrývala a popisovala? Stejně jako u jiných kauz, na kterých jsem pracovala, sehrál roli čas. Postupně jsem se dostávala k dalším informacím. Moje očekávání, že někomu bude zabaven majetek, že bude potrestán, se nenaplnilo. Je naprosto nepochopitelné, jak daleko jsme je pustili a dopustili tak, aby zločin prorostl do všech pater společnosti. Tehdy, když jsem oleje točila, jsem dávala orgánům činným v trestním řízení důkazy na zlatém podnosu a věřila, že logicky budou viníci potrestáni. Stalo se ale to, že v určité fázi vyšetřování narazila policie právě na zákony, které z těch miliardových zlodějin udělaly legální podnikání. A pokud někdo potrestán byl, pak to nebylo za trestnou činnost, která souvisela s daňovými úniky, ale za násilnou trestnou činnost, která následovala. A pokud někdo potrestán za daňové úniky byl, po čase byl omilostněn, nebo propuštěn z vězení pod jinou záminkou. Věříte po tom, co jste zažila, v nezávislost a poctivost orgánů činných v trestním řízení, jsme už právní a demokratický stát? Teď o tom mluvím. Nikdo zatím neprojevil snahu sáhnout na úplný začátek, nikde se zatím neobjevila snaha potrestat skutečné viníky. V tom případě by totiž musely jít orgány činné v trestním řízení mezi politiky a těch se ptát, jakým právem přijali zákony, které nevratně poškodily tuto zemi. Ty zákony střídavě posvětili členové všech vládnoucích stran, a tudíž se jedná o vinu kolektivní. A to je další problém. Je to jako chobotnice, kdy useknutí jednoho chapadla nic neřeší. Každý z politiků, který tímto vším prošel, nese zodpovědnost za stav, v němž se nacházíme. Vazby, které se za ta léta vytvořily, se dají odstranit jedině odstraněním konkrétních lidí z politiky. Obecně platí, strana 11

12 že ten, kdo si nepamatuje vlastní minulost, je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval. A já nechci, abychom za pár let otevírali nové a nové kauzy a bezmocně se ptali, proč s tím někdo něco nedělal. Tím jsem vám vlastně odpověděla na vaši otázku. Neznám nikoho, kdo by tady v nezávislost a poctivost orgánů činných v trestním řízení věřil. Já nejsem výjimkou. Svět opět čeká velká válka, varuje prognostik Co je dnes v politice a ekonomice jiné než v 90. letech? Posunuli jsme se k lepšímu nebo horšímu? Původní euforie z nabyté svobody a důvěra v poctivost a svobodu postupně opadávala jako vánoční stromek v parném létě. Tenkrát jsem tomu věřila i já, i když zdaleka ne tak dlouho jako ostatní. Největším šokem bylo pro mě zjištění, že to není nedostatek zkušeností nebo politické prozíravosti, ale že to byl záměr. Přesunutí majetku, patrně předem vytipovaným jedincům, se odehrálo za přihlížení většiny z nás. Pokud se ptáte, jestli jsme se posunuli k lepšímu nebo horšímu, tak musím říct, že mě dnes patrně nikdo nezavře za tento článek. Na druhé straně ale právě tento článek by měl být impulsem k tomu, aby pozavírali stovky jiných. Můžeme cestovat do zahraničí, ale kdo z nás na to má? Jak říká sociolog Jan Keller, kdysi jsme na tom byli všichni zhruba stejně špatně, teď jsou z mnohých z nás žebráci. Na druhé straně je tady vrstva superbohatých, kteří až na výjimky přišli k majetku bezostyšnými loupežemi z kapes každého z nás. A jak se od té doby podle vašeho mínění změnila média? Pamatuji si na dobu těsně po revoluci, kdy začala vznikat jako houby po dešti řada nových titulů. Ten úplně první vznikl v mém bytě a narodil se v mé hlavě. Původní představa, že zůstane v rukou novinářů, kteří ho se mnou zakládali, vzala za své. Někteří z kolegů totiž ucítili, že jsou v tom pěkné peníze a noviny rychle prodali zahraničnímu majiteli. To byl postupně osud i dalších novin. Dnes už média, která by byla čistě v českých rukou, neexistují. S výjimkou snad jednoho titulu. Většina novinářů zůstává na povrchu problému a kauzy tak nejsou dotaženy do konce. Ke cti novinářů lze snad říct, že jsou zahlcování dalšími úkoly a la návštěva zoo, narození medvíděte, tip na výlet a podobně. Dále je třeba zdůraznit, že si svou práci ulehčují i proto, že když se na vlastní pěst pouštějí do kauz politického rázu, dělají si nemalé problémy u svých šéfů. Několik takových novinářů znám osobně. Korupce, o které vlastně celou dobu mluvíme, se nevyhnula ani médiím. Podezření, že jsou ovlivňována možná i finančně ze strany politiků, je někdy do očí bijící. Takže média nejsou podle mě nezávislá a svobodná tak, jak by být měla a jak jsme si představovali. Gerald Celente, proslulý trendový prognostik z USA, vidí nejbližší budoucnost bledě: "Celá Amerika už jen posluhuje dluhu. Všichni pracují na banky. Až se země zhroutí, nastane celosvětově období temna podobně jako po pádu Říma." V jarním vydání vašeho magazínu Trends Journal předpovídáte světu brzký příchod "velké války". Proč? Když se podíváte do historie, co následuje po období ekonomických obtíží a propadů? Když trhy v roce 2008 zkolabovaly, nastala panika. Rok 2009 byl rokem celosvětových sanací a stimulů. Nafoukla se sanační bublina, jak jsme ji nazvali. Říkali jsme, že až tato bublina splaskne, až už se vládám nebude dostávat dalších peněz na stimulace, přijde nezbytně válka. K tomu to nyní směřuje. Vážně? Jen si všimněte těch lidí, co jsou ve vládách. Jsou to sociopati. Zajímají se pouze o svůj prospěch a klamou sami sebe. Když jste sem přijel, vystoupil jste snad z jumbo jetu a rozvinuli před vámi červený koberec? Vyhrávala k tomu snad hudba? Ten jejich sebeklam, pocit vlastní důležitosti, je obrovský. A hrozně nesnášejí, když ztrácejí. Když ztrácejí moc. A lidé, jejichž zájmy hájí, zase nesnášejí finanční ztráty. A ty finanční ztráty nyní jen tak neustanou. Organizace, jako je Mezinárodní měnový fond nebo Evropská měnová unie, jen zachraňují velké korporace, banky, finanční a investiční instituce, které špatně investovaly. To je proti jakýmkoli pravidlům byznysu. Sanují ovšem jen své kamarády. Když kamarádi přijdou o peníze, politici je vezmou od řadových občanů a kamarády zahojí. A strana 12

13 říkají tomu úsporná opatření. Co bude spouštěčem té války, záminkou pro ni? Ano, války často začínají umělými aférami. Incident v Tonkinském zálivu, jímž začala válka ve Vietnamu, se nikdy nestal. Zvěsti o tom, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení a má vazby na al-kajdu - tak tomu také nikdy nebylo. Ničemu, co vláda říká, nevěřím. Žádné nové daně, žádný sex s Monikou Lewinskou, Saddám a al-kajda. Je to jedna lež za druhou. Co bude spouštěčem? Nevím. Nejpravděpodobněji půjde o válku v Íránu. Proč? Proč Spojené státy stále prosazují sankce proti Íránu? Čím se Írán tak moc provinil vůči mezinárodnímu společenství? Jen se podívejte, co dělá takový Izrael! Co dělají Spojené státy! Co jiného Írán udělal, než že donutil šáha, aby opustil úřad, který pro něho ukradli v roce 1953 USA a Velká Británie, když svrhly demokraticky zvolenou Mosaddekovu vládu? Co tedy Írán provedl? Všechno je to jenom o ropě! Myslíte, že by Spojené státy teď byly v Iráku, kdyby jeho hlavním vývozním artiklem byla brokolice a kdyby neseděl na druhých největších zásobách ropy na světě?! Takže spouštěčem bude pravděpodobně Írán, Blízký východ a nějaký teroristický útok proti USA. Začne válka ještě za Obamova úřadování? To je obtížné říci. On ale určitě dělá všechno možné, aby se tak stalo - vysílá třeba do Afghánistánu další vojáky, 38 tisíc mužů. Spojené státy totiž momentálně ztrácejí ve dvou zásadních válkách - v Iráku i v Afghanistánu. Předpovídali jsme, že ty války prohrají, už hned, jak začaly. Můžete si to ověřit - je to vytištěno černé na bílém. Američané jsou váleční lúzři. Poslední válka, kterou vyhráli, byla druhá světová. Nedokážou skoncovat s několika bosými chlapíky někde v Kandaháru. Dochází to už sakra někomu?! životních pojistek. Navíc, k automobilovému průmyslu a bankám. Myslíte si, že jsou si Američané vědomi toho, co se děje? Vědí o tom, je to nový trend. Amerika přechází z toho, co bývalo vůdčí kapitalistickou zemí ve světě volného trhu křižák do toho, co Mussolini nazval fašismem: spojení moci korporací a státu. Takže to není socialismus, jak lidé věří, není to socialistické rovnostářství. Není to komunismus, kde stát řídí monopoly je to fašismus, prostě a jasně. Spojení moci korporací a státu. Státem kontrolovaný kapitalismus se nazývá fašismus. A fašismus přišel do Ameriky za bílého dne. Ale krmí jím lidi po kouskách. Nejdříve byla AIG příliš velká na bankrot. Hypotéční společnosti Fannie Mae a Freddie Mac byly příliš velké na bankrot. Banky a automobilové společnosti jsou příliš velké na bankrot. A nyní dáváme peníze lidem, kteří vyrábějí automobilové díly. A nyní mluvíme o technologických společnostech, které chtějí svůj kousek koláče. Spojení moci korporací a státu se nazývá fašismus. Převezměme to od Mussoliniho; ten o tom něco tak trochu něco věděl. Co může Amerika udělat, když nesouhlasí s cestou, kterou ji vládní představitelé táhnou dolů? Lidé opravdu nemají na výběr, není tu žádná volební urna. Jsem italského původu a slyšel jsem dost příběhů o mafii pro zbytek svého života. Když se chcete zabývat mafií, můžete ji nazývat republikánská nebo demokratická strana. A když se chcete zabývat dvěma rodinami, šéfy mafie, vše, co musíte udělat, je podívat se na Bushovi a Clintonovi. Ti řídili show asi 24 let. Slyšeli jsme o Obamovi, který má přinést změnu. Změnu, ve kterou můžete věřit, jen pokud jste hloupí, stupidní a slepí. Podívejte se na to, koho si přivedl jako své hlavní tvůrce politiky. Starou chásku ze staré Clintonovy vlády. Je to dvouhlavý systém jedné strany. Takže je velmi obtížné, aby si lidé v hlasování zvolili novou vládu, která není součástí té staré. Jaký je rozdíl mezi Bushem a Obamou? Vůbec žádný. Obama je celý Bush. Fakta jsou zřejmá: Obama může klidně zatknout cizince, jako jste vy, poslat vás do vazby v cizí zemi, nařknout vás, že jste terorista, uvěznit a mučit! A vy se nedovoláte žádného práva! Já můžu být uvězněn jako americký občan po nařčení z terorismu. A nikdy se také nedovolám žádného práva! Nemám právo na právníka. Administrativa také může odposlouchávat kohokoli a kdekoli. Takhle to vypadá za Obamy! Když se vrátím k našemu předešlému rozhovoru, tak tam jsem se vás zeptala k jakému druhu revoluce si myslíte, že dojde a kdy, a proč by k ní mělo dojít? a vy jste řekl, že dojde k daňové revoltě. A nyní stále více a více slyšíme o těchto čajových párty. Co z toho vyvozujete? Myslíte si, že je to prostě první z akcí a americká veřejnost bude pokračovat v mnoha dalších? Bude toho mnohem víc. Toto je jen začátek. Jako chlapec z Bronxu říkám: Když lidé ztratí vše a nemají již co ztratit ztratí to. Rád bych začal zmínkou o ministerstvu financí. Rozhodli rozšířit nouzová vyplácení i na řadu problematických Začnete vídat lidi vycházející do ulic, jak je tomu v jiných zemích. Lidé jsou vyřízení, mají toho plné zuby. strana 13

14 Již si to nemohou dovolit. Podívejte se na to, co se děje. Deset hlavních států opět zvyšuje daně, zatímco lidé ztrácí práci, příjmy klesají, ztrácí své penze, ztrácí své investice a vláda říká: více daní, více daní, více daní Zároveň, na vrcholku, se děje to, že mění regulaci, aby zloději mohli krást více, jak to udělali novým zákonem o bankách. Říkají tomu oceňování podle trhu. Takže jim to nyní umožňuje dělat něco jiného, než přiznávat skutečné ztráty svých aktiv toxických aktiv, která drží nechávají je dělat, cokoliv chtějí! Přichází s fiktivními čísly a začnete vídat že bankovní akcie opět porostou. Má morálka, způsob, jakým jsem byl vychován Existují dvě věci v mravním kodexu, které jsou proti všemu, čemu jsem byl naučen. První je, že nezabíjíte nevinné lidi, a USA jsou zapleteny do zabíjení nevinných lidí jak v Iráku, tak v Afghánistánu. Fakta mluví sama za sebe. Bylo dokázáno, že Saddam Hussein neměl zbraně hromadného ničení, ani vazby na Al-Kejdu. Přesto USA válku v Iráku stále vedou. A za druhé, celá ta věc s Afghánistánem, převzetím země z jakýchkoliv důvodů, a Rusové to vědí ještě lépe, než Američané, a Angličané to věděli před Rusy neustále to pokračovalo. Afghánci Američanům nic neudělali. A nyní prezident Obama poslal do Afghánistánu dalších 21,000 vojáků. Takže zabíjení nevinných lidí je proti mé morálce. Je to zfalšované, a dělají to, že mění regulaci nahoře, aby velcí zloději mohli krást více, zatímco se vozí po malých lidech a tito malí lidé jsou vyřízení. Tyto stimulační plány, jak bývalého prezidenta Bushe, tak prezidenta Obamy, byly protlačeny velmi rychle a vy to přirovnáváte ke způsobu, jakým USA začaly válku v Iráku, se stejnou spěšností. Protlačují to, aby si lidé nevšimli vnáší do srdcí lidí strach. Pamatujete na ten hřibovitý mrak, který by se objevil, pokud bychom to s Irákem neudělali tak rychle? A pamatujete, že finanční systém měl zkolabovat, pokud bychom nezachránili AIG? A kdo kdy věděl, co je AIG, jen tak pro začátek?! Co je AIG?! Předtím jsem o tom nikdy neslyšel! řekla by dnes většina lidí. Druhou částí revoluce, toho proč voláme po revoluci, je, že jsme okrádáni za bílého dne. Čísla a fakta, která jsme probrali, mluví sama za sebe. Kradou z kapes malých lidí, aby vyplatili velké hochy. To je proti všemu, co nás kdy v této zemi učili, když jsme rostli jako společnost svobodného trhu. To je fašismus. Když vás někdo nazývá černohlídem a hlasatelem zkázy, někým, kdo děsí veřejnost jaká je na to vaše odpověď? Mojí odpovědí je toto: řekněme, že zajdete k lékaři, když cítíte, že je s vámi opravdu něco špatně, a lékař vám provede diagnózu a tou bude, že to může být rakovina. Budete toho lékaře nazývat černohlídem a hlasatelem zkázy? Je to fakt, lidé by měli raději dospět. Loď narazila na ledovec a potápí se. Když byl plán AIG spěšně protlačen, jedinou osobou mimo Federální rezervy a Washington, která měla sedět v tom nouzovém vyplacení AIG, byl Lloyd Blankfein, generální ředitel Goldman Sachs. Goldman Sachs dostal 13 miliard dolarů peněz daňových poplatníků, aby nemusel převzít ztrátu z nouzového vyplacení AIG, protože na AIG udělali špatnou sázku. A kdo byl v té době ministrem financí? Bývalý generální ředitel Goldman Sachs Henry Paulson. Ach, a koho Obama přivedl, aby nyní řídil AIG za vládu? Eda Lilly. A odkud je Ed Lilly? Goldman Sachs. Náprava je tu, hra je zmanipulována. Zapomeňte na to nazývat to vládou, Washington unesl Wall Street. Takže nyní co? Potřebujeme revoluci. A budeme o ní mluvit více v budoucnu. A oznámíme naše plány na revoluci během příštích týdnů. A bude to mnohem větší, než čajové párty nebo daňové revolty. Říkáme lidem, stejně jako lékař říká pacientům: Podívejte, existují z toho cesty ven, ale nejdříve musíme rozpoznat, jaká je to nemoc. A pak budeme muset být velmi vynalézaví při pokusu na to zaútočit mnoha různými způsoby. Mohli bychom se vydat alternativní medicínou, mohli bychom se vydat tradiční cestou mohli bychom se dokonce vydat kombinací věcí. Ale to, co lékař říká, respektujete a nenazýváte ho černohlídem a hlasatelem zkázy. Je to dětinská reakce lidí, kteří chtějí věřit, že mají nového vůdce, a že tento nový vůdce je vyvede na slastnou cestičku štěstí. Raději, než aby pochopili, že za oponou nikdo není. Je to čaroděj ze země Oz. Raději by měli dospět; nikdo je nezachrání. Takže jsme dali informace ven, říkáme: Toto je směr, kudy se věci ubírají. Toto je to, kde věříme, že to skončí. Zde je pár strategií ke zvážení, takže nemusíte jít ke dnu s lodí. strana 14

15 Jan Keller: Tunel na konci světla veřejného sektoru. Ti lidé se poznají podle toho, že mají relativně vysoké příjmy, velkou míru svobody rozhodování, vyšší vzdělání, zaručené penzijní zajištění, ve spoustě evropských zemích se penzijní fondy budovali nejdříve pro tu servisní třídu, pro vysoké státní úřeníky a potom pro lidi, kteří byli v jiných sektorech v horních příčkách. A za to, že mají toto všechno, vzdělání, příjmy, možnost rozhodovat a být sociálně zajištěn, za to museli být naprosto loajální. Pokud byli ve firmě, tak k majiteli a k akcionářům, a pokud byli ve státní službě, tak museli být loajální k mocenské elitě. Prof. Phdr. Jan Keller, Csc. Červen 27, 2012 Hradec Králové, Regiocentrum Nový pivovar Tohle vystoupení se jmenuje tak divně, Tunel na konci světla, ale já nebudu mluvit pouze o tunelování, i když tunelování samozřejmě souvisí s etikou velice úzce. Vezmu to trochu zeširoka a začnu o problematice středních vrstev, kterou se několik let poměrně intenzivně zabývám. Nejprve budu stručně hovořit o tom, co se děje v globálním rámci, a nejsou to moc pěkné věci, které se v něm dějí, v druhé, delší části pak o tom, jak si to navíc ještě ztěžujeme my sami. To už se bude týkat přímo těch tunelů. Takhle to fungovalo se středními vrstvami zhruba až do 2. světové války, a kromě tzv. starých středních vrstev, kromě živnostníků a řemeslníků, ve středních vrstvách prakticky nikdo další nebyl. Potom najednou přišla obrovská demokratizace vzdělávacího systému na prahu 50. a 60. let, mluvím o zemích jako je Francie, Velká Británie nebo Německo, a střední vrstvy začaly obrovsky narůstat. A ty střední vrstvy, které tak obrovsky narostly, dokonce narostly tak, že se mezi ně dostala spousta potomků z příjmově nižších kategorií, takže to dotáhly až na podíl nějakých pětašedesáti, sedmdesáti procent obyvatelstva ve společnosti. Tyto střední vrstvy pak začaly považovat za naprosto automatické, že všichni budou mít vyšší vzdělání, solidní příjmy, perfektní sociální zajištění, hlavně penzijní zajištění a velkou autonomii v práci. Tak jako ti vybraní, vyvolení po první světové válce, kterých bylo velice málo. Najednou tady toto braly jako samozřejmost dvě třetiny společnosti. Hra o střední vrstvy Nejdříve tedy ten širší rámec. Domnívám se, že dnes, to dnes trvá už takových nějakých 20 až 30 let, se v Evropě i ve vyspělých zemích mimo Evropu hraje o osud středních vrstev. Nebudu mluvit o tom, kdo patří do středních vrstev, jak se to vymezuje, protože to by bylo téma na zvláštní povídání, zhruba 2/3 až 70 % Čechů, Moravanů a Slezanů patří do středních vrstev. Bráno přímo. Pod nimi je nějakých 20, 25 % nízkopříjmových a lidí pod hranicí bídy, pod hranicí bídy je (a to bylo zveřejněno před dvěma třemii dny) 8,9 % obyvatel, což znamená více jak milión lidí. Takže 20 až 25 % lidí je pod středními vrstvami a nějakých 5 až 10 % je nad středními vrstvami. To je ten nejbohatší decil domácností, který má výrazně více než ty nejbohatší střední vrstvy. Takovým jádrem středních vrstev je to, co už skoro před sto lety rakouský politik a sociolog Karl Renner nazval servisní třídou. On tehdy mluvil jednak o špičkových manažerech, tehdy ve 20. a 30. letech minulého století se jim ještě říkalo jinak, jednak o špičkových manažerech soukromých firem a jednak o vysoce postavených úřednících v rámci státu nebo Myslím si, nedá se to nijak prokázat, ale leccos tomu nasvědčuje, myslím si, že někde na přelomu 70. a 80. let, si ti skutečně vlivní, bohatí a skutečně mocní řekli, že to tak dál nejde, a začalo se mluvit stále více o tom, že společnost si žije nad své poměry. Prostě si řekli, že kvalitní a vyšší vzdělání, dobré zajištění na stáří a kvalitní zdravotní péče tady nebude pro všechny, ale jenom pro ty, kteří budou naprosto loajální. Ti ostatní si to nezaslouží. Všechna tato privilegia, kterých se střední vrstvy dožadovaly v rámci demokratizace společnosti od 60. let, a pak už se jich dožadovali prakticky skoro všichni - si budou muset ti dotyční zasloužit. Začalo se mluvit o tom, že si příliš žijeme nad poměry. Kdo si žije nad poměry, je úplně jasné. Nad poměry si žijí střední vrstvy. Nikdo není tak cynický, aby tvrdil, že nad poměry si žijí ti, kteří jsou pod hranicí bídy. Nikdo není tak odvážný, aby tvrdil, že nad poměry si žijí ti, kteří mají miliardy korun. Nad poměry si nežijí ani ti úplně dole, ani ti úplně nahoře. Nad poměry si žijí ty 3/4 společnosti, které patří do střední vrstvy. Říkám, že se to nedá dokázat, ale leccos svědčí k tomu, že mocenská elita usoudila, že tak rozsáhlou armádu tak komfortně vydržovaných služebníků, potomků služební třídy, prostě k ničemu nepotřebuje. A že si vystačí se zlomkem populace, jak tomu bylo někdy v tom roce 1924, kdy Karl Renner začal psát o služebných postech. strana 15

16 Asi není náhoda, že k tomuto rozhodnutí došlo v době, kdy začalo klesat tempo přírůstku hrubého domácího produktu. Když totiž po 2. světové válce HDP zemí jako je Francie nebo Německo rostlo o 5 7 % ročně, tak ta majetková mocenská elita měla dost. Mohla se podělit s početnými středními vrstvami. Jakmile se ale po dvou ropných krizích zpomalilo tempo růstu HDP, tak najednou ti úplně nahoře, domnívám se, usoudili, že už nemá cenu se s někým dělit, protože to přibývá tak pomalu, že se taktak dostane na ně samotné. Václav Bělohradský kritizuje často princip Růstu růstu, ale je dobré si uvědomit, že dokud ekonomiky rostly, tak bylo dost peněz i pro střední vrstvy. Jakmile by se růst zastavil, tak ti nahoře udělají všechno pro to, aby k tomu málu, co poroste, se dostali především oni sami. Myslím si, že do toho právě spějeme. Takže nástup té nové politiky počátkem 80. let ve Spojených státech, v tehdejší západní Evropě může znamenat, že skutečně vlivné vrstvy se rozhodly zinkasovat příslušníky střední vrstvy. Střední vrstvy už nebudou dostávat taková provilegia jako dříve, naopak budou si muset zaplatit za to, aby mohly sloužit. Je to taková historická novinka, že si někdo musí zaplatit za to, aby mohl zůstat ve služebném postavení. Kdo si nezaplatí, má smůlu. Předmětem plateb za to, aby člověk mohl zůstat v servisní třídě, se stávají tři věci. Ty tři věci, které lidem ze servisní třídy umožňovaly dostat se nahoru a udržet se tam. To znamená, budou platit za vzdělání, protože vyšší vzdělání umožňuje vstoupit do servisní třídy, budou plati za zdravotní péči, protože zdravotní péče umožňuje se udržovat ve špičkové formě, kvalitní zdravotní péče, a budou platit za to, co servisní třídu vždy nejvíce, více jak sto let v některých zemích, nejvíce tu střední vrstvu privilegovalo oproti těm nejnižším vrstvám, a sice za spolehlivé zabezpečení na stáří. Takže střední vrstvy, těch zhruba % společnosti, jsou postaveny před vynucenou volbu. Buď si zaplatí za to, co až donedávna považovaly za samozřejmost, anebo klesnou mezi ty, kteří žijí v naprosté nejistotě, protože nejsou pojištěni. A nebudou pojištěni. Neinvenční české reformy Myslím si, že z tohoto hlediska lze interpretovat také probíhající reformy. Ty naše probíhající reformy, do toho mocenská elita nedala žádnou invenci. Tady se jen opisuje to, co už 20, 30 let probíhá ve světě. Nic z těch reforem, které jsou tady prezentovány, není typicky české. Dokonce ne ani typicky moravské. Reforma školství směřuje k tomu, že peníze na zaplacení setrvání v té servisní třídě, budou mít ti, kdo se podřídí v zájmu stále rychlejšího zhodnocování velkých peněz. Ono se mluví o zkvalitňování výuky, o motivaci studentů, o motivaci učitelů, ale je za tím vším v podstatě jen jediný motiv. Studovat si zaslouží ten, kdo přispěje po svém studiu k co nejrychlejšímu obratu peněz, v jakékoliv oblasti lidského života. Ti, kteří budou studovat takové nepraktické vědy jako je filosofie, sociologie, to ani nejsou vědy, politologie a podobně, to jsou literární discipliny v podstatě. Ti, co budou studovat něco tak nepraktického, tak budou mít prostě smůlu. Bude to tady jako v 19. stol., tehdy taky se mohla studovat sociologie, filosofie, ale mohli to studovat jenom ti, kdo byli existenčně perfektně zajištěni. Když si vezmete dějiny sociologie, tak všichni velikáni Mergl, Pareto, Simmel, mohli studovat sociologii takovým zvláštním způsobem, že jim umřel strýček. Když člověku neumřel bohatý strýček, tak nebyl dost zajištěný k tomu, aby mohl studovat sociologii. Nevím, jak to dělali, ale každému se to podařilo tímto způsobem získat existenční nezávislost. Reforma zdravotnictví povede k tomu, že nadstandardní péči o zdraví, to znamená, že tu péči, která je elementárním předpokladem k podání vysokého výkonu, si budou moci dovolit jen ti, kdo budou schopni odevzdávat zvýšené poplatky podnikatelům se zdravím. V podstatě se tady rozjede určitý začarovaný kruh. Ti, co budou mít dost peněz,aby platili za zdraví, budou lépe ošetřováni, i když se říká, že ne, ale budou. Tím pádem budou mít v průměru lepší zdraví, větší výkonnost a více peněz pro to, aby si mohli platit za lepší lékařskou péči. Reforma penzijního systému povede k tomu, že šanci na lepší stáří budou mít ti, kdo si tu šanci zaslouží pravidelnými platbami do soukromých penzijních fondů,k tomu se dostanu za chvíli, a navíc budou mít to štěstí, že nepřežijí své fondy. To tam bude velice důležité. Tímto způsobem může být v poměrně krátkém čase početnost středních vrstev zredukována na nějakou předválečnou úroveň. Střední vrstvy by se potom, pokud je tento scénář pravdivý, to se uvidí, střední vrstvy by se potom zase začaly krýt se členy poslušné služebné třídy. Ta volba, jestli si připlatit nebo klesnout mezi nepojištěné, bude čím dál naléhavější. Protože ve společnosti vzdělání si musíte pořizovat maximální vzdělání proto, abyste měli alespoň nějakou práci. Minulý týden vyšla statistika, jak si za posledních 20 let různé profese polepšily nebo pohoršily. A když se na to člověk podíval z hlediska vzdělání, je to naprosto jednoznačné. Pokud jste si vybrali vy nebo vaši potomci správný vysokoškolský obor, tak za posledních 20 let v průměru stoupl jejich reálný příjem dvakrát až třikrát. Pokud vystudovali vysokou školu, podmínkou je ale pouze nějaký perspektivní obor - bankovnictví, pojišťovnictví, medicína, práva - pokud jste vystudovali něco z toho, tak vám stoupl váš příjem o 50 až 70 % v strana 16

17 reálných cenách. Pokud jste si vy nebo vaši potomci udělali maturitu, tak příjmově stagnujete na stejné výši, v jaké byli maturanti počátkem 90. let. A pokud zůstali bez maturity, tak příjmově poklesli. Je to tam a je to strašlivé. Prostě je třeba a bude třeba si pořizovat stále vyšší vzdělání proto, aby byl člověk méně ohrožen nezaměstnaností, aby měl aspoň nějakou práci. Podobná vynucená volba bude fungovat i s ohledem na penzijní pojištění. Ve společnosti, která stárne, je velice nezodpovědné nezajistit se na stáří. V 50. letech u nás člověk v průměru pobíral důchod 5 7 let, dneska se to naštěstí blíží k 20 rokům. Což je výborné, ale na druhou stranu dramaticky roste problém těch, kteří se na těch 20 let nebudou schopni pojistit. Jeden francouzký sociolog před léty napsal, že žijeme ve společnosti, kde člověk je mladý do stále pozdějšího věku, a starý ve věku stále ranějším. Pomalu do 30 let je stále příliš mladý, aby se uchytil na trhu práce, buď musí do té doby studovat vysokou školu, anebo školu nestuduje a prochází obdobím nezaměstnanosti, rekvalifikací, brigád a dalších rekvalifikací, a uchytne se někdy před třicítkou. Ale když má potom 45 let, tak přestane být perspektivní. Což je obrovský problém ekonomický, protože v zásadě máte 15 až 20 let na to, abyste si zajistili stáří a zároveň pomohli svým dětem. Před tím mnoho nevyděláte a potom už se tlučete. Tváříte se, že jste pořád mladí, ale oni to v těch agenturách poznají. Jeden německý sociolog říká, láme se to po čtyřicítce, kdy je obtížné nejenom vypadat, ale i se cítit jako mladý. Zaměstnavatel to pozná. Víte, že dneska proběhla v mediích taková zpráva, to se týká stárnutí společnosti a penzijní reformy, proběhla zpráva, že v roce 2050 ti, kteří mají dneska zhruba 30 let, budou v přepočtu na dnešní ceny pobírat v průběžném státním pilíři důchod ve výši Kč. Tady jsou dvě možnosti. Buď to pravda je, anebo to pravda není. V každém případě ten autor té zprávy, hlavně jestli to pravda není, tak by ho někdo měl zažalovat za šíření poplašných zvěstí, ale zatím je těžké rozhodnout. Já myslím, že nikdo soudný takovou zprávu nemůže vypracovat, protože tam je tolik neznámých, že není skutečně možné zjistit, kolik bude průměrná penze v roce Předvčírem ministr financí popravdě přiznal, že on neví, jak to bude vypadat s ekonomikou v září a v říjnu. Protože ta nejistota je obrovská. On to nemůže vědět, protože jestliže během prázdnin krachne Španělsko, tak ta ekonomika bude vypadat úplně jinak než vypadá tento měsíc. To znamená, že my žijime naprosto v absurdní situaci, kdy politik nemůže vědět, jak bude ekonomika vypadat na podzim. Když se politika zeptáte, jak bude vypadat za 2 roky nebo za 5 roků, tak si poklepe na čelo, že jste úplný blázen. Potom je dalších 20 let, kdy se pořádně nic neví. A teprve potom, po letech vám jinak seriózní politici slibují, že se dožijete zajištěného stáří, pokud si okamžitě začnete platit soukromý penzijní fond. Ti samí lidé, kteří nevědí, co bude na podzim, za 10 či 20 let, ti samí lidé vědí, co bude kolem roku Demografové pracují s nejméně třemi verzemi demografického vývoje do roku Neví, která ta verze se skutečně naplní. Podle té nejkatastrofičtější nás Čechů, Moravanů a Slezanů bude v roce 2100 celkem 5 milionů, podle té opačné, té nejoptimističtější nás bude 15 miliónů. My nevíme, jestli podle odborníků zabývajících se demografií nás bude 5 nebo 15 miliónů, ale finanční analytici dokáží spočítat, kolik ekonomicky aktivních bude připadat na kolik důchodců v roce Prostě ten výpočet nemůže být korektní. Naštěstí. Pokud by totiž byl korektní, tak je to ještě horší. Protože v té zprávě se zároveň říká, že přejít do druhého ponzijního systému se vyplatí plné polovině mužů a třetině žen. To je dáváno jako optimistická zpráva. Přitom to je to nejkatastrofičtější, co jsem za posledních 10, 15 roků slyšel. Protože tady se vlastně tvrdí, že polovina mužů a dvě třetiny žen buď příjdou o bydlení a nebo umřou hladem. V roce Polovina mužů a dvě třetiny žen bude na tom důchodu Kč, nebude mít totiž prostředky podle tohoto experta, aby se připojistili v druhém penzijním systému. A už dnes, v domácnostech seniorů to vědí nejlépe, rostou nejrychleji tři položky. Když se mluví o celkové inflaci, tak je do toho zahrnuto všechno. To se říká v těch vtipech, cena lokomotiv a podobně. Ale když si vezmete jenom to, co musí platit domácnosti, které nemají mnoho peněz, tak tyto věci rostou nejstrměji. Za posledních 5 let nebyla inflace u těch základních položek 2 nebo 3 %, ale potraviny vzrostly o 16 %, nájmy, bydlení a energie o 35 % a léky o 41 %. To znamená, že čím máte chudší domácnost, tím větší podíl výdajů musí ti lidé vydat za věci, jejichž cena roste nejrychleji. Čím jste chudší, tím chudnete rychleji. Tyto trendy zřejmě tak brzy nepoleví. To znamená že dvě třetiny žen a třetina mužů bude mít v roce 2050 podle této expertní zprávy volbu. Buď zaplatí své bydlení, nebo zaplatí jídlo. Ta třetina žen a polovina mužů, kteří budou vydělávat více, takže se připojistí v soukromých fondech,a nikdo jim s těmi fondy neuteče, nikdo jim ty peníze neodplaví, tak ti budou mít dokonce i na léky. Cena léků poroste rychleji, zatím roste rychleji než jídlo, energie a nájmy. Tak otřesná zpráva a uvidíte, že během dvou dnů zapadne a pokud ji neopráší nějaký penzijní fond, tak o ní už za týden nebude vůbec nikdo vědět. Mafianizace ekonomiky Pokusil bych se teď trochu zobecnit to, o čem byla řeč. Mám za to, že se dá mluvit o tom, že v naší době dochází k mafianizaci ekonomiky. Nebudu mluvit o tunelech, o zakázkách. Mafianizace ekonomiky v širším strana 17

18 slova smyslu. Prostě světová ekonomika, ekonomika v rozvinutých zemích, začíná fungovat podle stejného modelu, na jakém funguje mafie. O mafii existuje spousta studií a jejich autoři se shodují v tom, že podstatné na mafii není to, že občas někoho zabije, že občas pašují drogy, někoho unesou, někoho vydírají. To všechno jsou ty třešinky na dortu. V zásadě je mafie naprosto racionální firma, která prodává ochranu platícím zákazníkům. Mafie je sdružení specializované na prodej ochrany. Prodává ochranu těm, kdo si za to mohou zaplatit. Mafie funguje ekonomicky naprosto geniálně. Protože je schopna toho, o čem sní každý podnikatel - je schopna sama zvyšovat si nabídku po svých službách. Každý podnikatel se třese, že po jeho zboží nebo službách poptávka nebude. A on zkrachuje. Mafie na to vyzrála. Mafie nabízí ochranu před nejistotou, a když se jí zdá, že se jí hlásí málo klientů, tak zvýší nejistotu. Někoho zabije, někoho unese, někdo se ztratí a hned přibude klientů, kteří si dobrovolně přijdou zaplatit zvýšenou ochranu. To znamená, mafie může dát jen polovinu svých investic do ochrany klientů a druhou polovinu investic do zvyšování nejistoty, a díky tomu může sama regulovat poptávku po svých službách. Na tomto principu, domnívám se, začala někdy od přelomu 70. a 80. let, shodou okolností při přechodu od průmyslové k tzv. postprůmyslové společnosti, fungovat světová ekonomika. Na jedné straně vytváří nejistotu. Jsou takové dvě oblasti, kde ekonomika soustavně, programově zvyšuje nejistotu. Jednak je to na trhu práce skrze neplnohodnotné pracovní smlouvy, skrze nabourávání zákoníku práce, skrze erozi práv zaměstnanců, tam se obrovsky zvyšuje nejistota. A jednak je to v oblasti sociálního zabezpečení prostřednictvím osekávání sociálního státu. Takže tato opatření jednak v sociální sféře a jednak na trhu práce zvyšují nejistotu. Na trhu práce se zvyšuje nejistota zaměstnanců, a ti, kdo z nejrůznějších důvodů nepracují, jsou příliš mladí, příliš staří, příliš nemocní a podobně, tak těm se dá dávkovat nejistota podle rytmu, jakým se osekává sociální stát. Tady se postupuje naprosto systematicky. Cituji jednoho německého sociologa z 80. let: Nejprve je vyvolán strach o budoucnost, zároveň se vzbudí sen o zajištěném zisku a nabídne se ochrana v podobě soukromého fondu. Nejprve jsou rizika přeháněna, pak jsou bagatelizována a mezitím trh se soukromým pojištěním shrábne svoji odměnu. Myslím, že tahle výzkumná zpráva, která dneska obíhala v mediích, je jedním z nástrojů podporování této,,mafiánské ekonomiky. Mafie zabíjí velice nerada. Na tom se shodují všichni autoři. Mafiáni mají v podstatě odpor k zabíjení. Většina z nich je naprosto lidumilných, ale oni musí zabíjet kvůli kšeftu. Jinak by zbankrotovali. Ona nešíří tu nejistotu nějak samoúčelně. Dokáže vydělat na jejím dávkování. Stačí, když klient přistoupí na jejich pravidla. Ani ten současný systém nešíří nejistotu kvůli ní samotné. Nikde není nějaké centrum zloduchů, kteří by měli radost z toho, jak jsou lidé nejistí. Ten systém by rád každého zajistil. Ale musí být solventní, jinak to nejde. Ten systém není dobrácký,on musí fungovat ekonomicky. Solventní klienty zajistí téměř spolehlivě. A ty nesolventní klienty se pokouší přimět, aby se pojistili přímo ze zákona. Na Slovensku se to v jednu dobu podařilo, u nás už se zapomnělo, že ministr sociálních věcí Drábek se v září a říjnu 2010 zasazoval o to,aby penzijní pojištění bylo naprosto povinné. Potom z toho sešlo, a zbyla z toho vlastně jenom polovina. Teď vstup do penzijních fondů není povinný. Ten vstup bude na základě psychologického nátlaku. Když si přečtete v novinách několik dní po sobě, že budete mít korun v roce 2050, tak vstoupíte a budete si říkat, jaký jste udělali dobrý tah. Ale výstup nebude možný. Ten, kdo se upíše soukromým penzijním fondům, nemůže vystoupit. Já jsem se ptal hodně ekonomů, hodně politiků, nikdo z nich mi neodpověděl, co se bude dít, když svého syna přiměju, aby vstoupil do penzijního fondu, a on potom dlouhodobě buď onemocní nebo dlouhodobě příjde o práci a nebude moci do toho penzijního fondu odevzdávat. Nesmí vystoupit, nebude moci odevzdávat. Nikdo mi neodpověděl. Bylo by vzhledem k těm ostatním pojištěncům nekolegiální, aby platili za něho, to dost dobře nejde v penzijním fondu, takže mi z toho vychází jen exekuce majetku. Exekuce majetku, která zajístí spokojené stáří. Past chudoby Dokud fungovala průmyslová společnost, ve Spojených státech, v západní Evropě to fungovalo perfektně, protože sociální stát měl velké příjmy a nízké výdaje. V 50. a 60. letech byla nezaměstnanost v ekonomicky vyspělých zemích 1,5 %, maximálně kolem 2 %. To znamená, že všichni mohli platit daně, všichni mohli platit pojistné a skoro nikdo nepotřeboval, aby mu sociální stát nějak zvlášť přispíval. To skončilo, jakmile práce odešla do chudších zemí s příchodem tzv. postindustriální společnosti, zjednodušeně řečeno, když práce odešla do Číny. Ona tam jde přes Českou republiku, ale u nás se nezdrží dlouho. Jakmile bychom začali vydělávat více, tak ta práce od nás odejde. Taková poznámka, myslím si dost zajímavá, v České republice máme efektivitu práce na úrovni 73 % Německa, skoro tři čtvrtiny efektivity Německa, přitom mzdy máme na třetinové úrovni. Ceny základního zboží máme vyšší než v Německu, ale to je jedno. Prostě smůla, to je jiná věc. V případě, že bychom tou mzdou se přiblížili ke dvěma třetinám německé mzdy, tak ty firmy od nás odejdou. Půjdou tam, kde ti lidé budou brát čtvrtinu německé mzdy. Nejde to všude, nejde to ve všech odvětvích, ale v zásadě tato logika funguje. strana 18

19 Jsme kolektivně v jakési pasti chudoby, protože pokud bychom měli jako celek zbohatnout, tak investoři od nás odejdou. Víte, že 80 % české produkce je v zahraničních rukou a zahraniční investoři tady budou jenom tak dlouho, dokud budeme pracovat za třetinu německé mzdy. Poláci chtěli po těch firmách, aby jim dávaly peníze na rozvoj vzdělanostního systému a ty firmy jim přímo řekly, proč bychom u vás měly podporovat vzdělanost, my ji v zásadě k ničemu nepotřebujeme, my máme svoje vzdělanostní centra jinde a taky nevíme, jak dlouho se u vás zdržíme. Takže na jihovýchodním Slovensku se postavila automobilka Peugeot. Slováci vyhráli soutěž o delokalizaci té automobilky k nim, k umístění automobilky někde pod Trnavou, a vyhráli to proto, protože té automobilce dali pobídku zhruba miliardu eur. Za ty peníze si ta firma postavila supermoderní výzkumné středisko automobilového průmyslu a postavila ho kousek od Frankfurtu nad Mohanem. Takže Slováci získali nekvalifikovanou práci u pásu jenom proto, že podplatili tu firmu a přitom v podstatě dotují Francii a Německu vzrůst jejich expertnosti. Je to určitá past, protože dokud budeme pracovat lacino, tak tu práci budeme mít. Ale mluvit v této souvislosti, že se u nás bude rozvíjet vzdělanostní společnost je nezodpovědné, protože ty firmy vzdělanost nepotřebují, jestliže mají svoje vývojová střediska někde jinde. Jim stačí během dvou týdnů zacvičit si pracovníka, o kterém neví, jestli tam bude za rok ještě pracovat. V čem teď tedy spočívá ten velký rozpor: Na jednu stranu ti, co pořád ještě dávají své peníze, kde pořád ještě nějaký průmysl je, ti, kdo dávají své peníze do průmyslových odvětví, potřebují, aby zaměstnanci pracovali lacino. To jinak nejde v globalizované ekonomice. Pokud by byli tak hodní a svým zaměstnancům přidali, tak zkrachují. Potřebují z hlediska konkurenceschopnosti, aby se mzdy držely pokud možno nízko. Česká republika je v takovém přechodném stádiu. U nás nadnárodní firmy v mnoha případech platí více než české firmy. Ale platí více než české firmy proto, že platí Čechům jen třetinu toho, co by platili svým lidem. I když platí více než české firmy, tak pořád by za tři Čechy zaplatili jednoho Němce nebo Francouze. Takže ti, kteří dávají své peníze do továren, potřebují v době světové konkurence, aby práce byla co nejskromnější, co nejlacinější. Ale ti, co podnikají v mimopracovních oblastech, ve službách, ti kdo chtějí podnikat s naším zdravím, s naším stárnutím a s naší touhou dát svým potomkům dostatečné vzdělání, tak ti zase potřebují, abychom jim platili co nejvíc. A teď je to velký problém. Jak máme platit co nejvíc, když dostáváme málo, aby ty firmy neodešly. Jak se ten problém bude řešit, nejenom že nevím, ale ani jsem nenašel nikoho, kdo by mi odpověděl. Ani na Googlu to nevědí. A tento rozpor je ve všech i mnohem vyspělejších zemích než jsme my. I Francouzi, pokud mají větší požadavky, tak se jim řekne, že se výroba přesune do Česka, kde budou lidé pracovat za čtvrtinu mzdy. Ale zároveň ve Francii ti, kdo dělají v soukromých fondech v oblasti zdravotnictví, školství a penzijního pojištění, potřebují mít od Francouzů co nejvyšší platby. Je to rozpor, který zatím řešení nemá. Velký tunel do budoucnosti Prostě je to taková zjednodušená teze, že v zásadě u nás byla do jisté míry vytunelována minulost, teď jsme svědky tunelování přítomnosti a začíná se razit velký tunel do budoucna. To tunelování minulosti proběhlo v podstatě v 90. letech v souvislosti s privatizací. Před dvěma dny jsem se dozvěděl zajímavý údaj. Stát nakonec ve velké privatizaci prodal majetek za miliard, necelé 2 bilióny, takže stát by někde měl mít miliard. On má místo toho miliard dluhů. Máme dluhy skoro tak velké, kolik jsme utržili za privatizovaný majetek. Já jsem měl přednášku ve Španělsku a tam ti studenti nebyli schopni pochopit, že už jsme prodali skoro všechno kromě Budvaru (a ten už se chystá k privatizaci), Českých lesů, Českých drah a ČEZu. Oni říkali, musíte být nejbohatší země v Evropě. Španělé jsou tak hloupí, že nedovedli pochopit, že nejsme nejbohatší země v Evropě. Nejsou schopni myslet ekonomicky. Je známá věc, že toto vytunelování obrazně řečeno minulosti se v řadě případů dělo tak, že byly uměle jinak celkem dobře vynášející firmy převedeny do červených čísel, potom si je někdo z milosti vzal za symbolickou korunu a pár týdnů potom, co si je z milosti vzal, už zas jely plnou parou a vytvářely milionové a miliardové majetky. Existuje podezření, že podobným způsobem má být nyní zprivatizován veřejný sektor. Že se přivede do červených čísel (na státním penzijním systému je to vidět úplně jasně), čím více lidí z něho odejde do soukromých fondů nebo poodejde do soukromých fondů, protože oni tam budou mít jen desetinu, čím více lidí z něho odejde, tím chatrněji na tom bude ten státní penzijní systém a tím jednodušší a lacinější bude privatizovat důchody jako takové. S nemocnicemi je to podobné. Existuje podezření, že celé části veřejného sektoru budou uměle převedeny do červených čísel, aby se pak našli ušlechtilí zájemci, kteří si je zadarmo rozeberou. Už jednou se to stalo na firemní úrovni. V těch 90. letech to lidem samozřejmě moc nevadilo, protože každý věděl, že ty podniky mu nepatřily předtím, takže když je teď bude mít někdo jiný, tak vlastně o nic nepříjde. Dříve to bylo anonymně státní, teď je to anonymně akciové. Takže z tohoto hlediska si lidé mysleli, že když proběhne tato operace, tato transakce, tak se to nijak nedotkne jejich peněženek. strana 19

20 Problém je v tom, že se někdy po roce 2000 začaly organizovat ekonomické mafie už v tom doslovném slova smyslu, kdy politické rozhodování už začalo srůstat a spojovat se s až možná i podsvětím. Aspoň těch mrtvých na dně přehrad bylo dost. A v té době už bylo jasné, že ten polštář v podobě privatizace státního majetku už je vyčerpán. Jakmile se vytvořila ta uskupení, která potřebovala další a další peníze, tak se muselo sáhnout po dalším polštáři a muselo se jít do peněženek lidí. Hlavně zaměstnanců. Ten další polštář do jsou ty další desítky miliard ročně, o které je osekáván sociální stát a veřejný sektor. Protože v zásadě to posledních 6 let funguje tak, když se podíváte na příjmovou a výdajovou bilanci státu, tak někdy od toho roku 2006, 2007 každým rokem chybí ve státní pokladně, když se vyberou všechny daně, zhruba 200 miliard korun, které by byly zapotřebí k tomu, aby ten stát fungoval, aspoň tak, jako funguje dosud. Každým rokem je tam manko 200 miliard. A to manko se posledních 5 nebo 6 let řeší tak, že zhruba 150 miliard se napíše na futro jako vzrůst zadlužení státu, loni to bylo 143 miliard. Zhruba tři čtvrtiny té chybějící části, která se nevybere na daních, se připíše jako nárůst státní zadluženosti a o tu zbylou čtvrtinu, zhruba 50 miliard, se osekají výplaty policie, hasičů, učitelům se přidá, pak se jim vezme o to více, oseká se veřejný sektor. Těch 50 miliard, to jsou tzv. úsporná opatření, z nějakého důvodu se jim říká reformy. To nemá vůbec žádný důvod, proč by se to mělo nazývat reformy. Jediný důvod těch opatření je, aby se nemuselo odepsat těch 200 miliard ročně, aby se neřeklo, že stát se zadlužuje o 200 miliard, ale pouze o 150 miliard, a tak se těch 50 miliard vezme těm, u kterých se předpokládá, že s tím budou téměř souhlasit. Říká se tomu reformy, i když je zcela evidentní, že reforma vzdělávacího systému, která u nás probíhá, která byla odpískána minulý nebo předminulý týden, vůbec neměla sloužit na zlepšení vzdělávání. Ona měla sloužet ke všemu možnému, ale ne pro zlepšení kvality vzdělávání. Málokdo věří, že reforma zdravotnictví je tady od toho, aby každý měl lepší zdravotní péči. A u reformy penzijní, tam je to naprosto evidentní. To znamená, společný jmenovatel tady těch reforem je snížit narůstající státní dluh alespoň o něco. Proč ten dluh narůstá, to by byla otázka pro ekonomy. Já jsem se poměrně nedávno dozvěděl čísla, která jsem netušil. V roce 1993 platily firmy ze svých zisků 55% daň. To je moc, to prostě nejde. V globalizované ekonomice je to nemyslitelné. Vloni platily 19% daň. To znamená, daňová zátěž firem klesla o 2/3. Nejbohatší decil domácností, to znamená ti lidé, kteří vydělávají nejvíc, nemluvím o těch, co vydělávají nějakých hloupých 70 až měsíčně, ale o těch, kteří vydělávají skutečně mnoho, tak ti platili v roce 1993 daň nějakých 43 nebo 45 % ze svých příjmů, nyní platí 15% rovnou daň. Protože se to počítá ze superhrubé mzdy, tak platí 23% daň, ale protože nikdo z nich nebere míň jak měsíčně, tak potom má strop na pojistném. Takže je spočítáno, že když máte měsíční příjem 2 3 milióny, tak platíte jenom 18% daň. Což, nikdo jim to nezávidí, ti lidé musejí pracovat ve dne v noci, ale je to jeden z důvodů, proč ve státní pokladně nic není. Jestliže firmám snížíte daně o dvě třetiny a nejbohatším příjmovým kategoriím zhruba o polovinu, tak dopadnete jako Řecko. Protože Řecko udělalo to samé. U nás se strašilo řeckou cestou, bylo to naprosto cynické, protože Řekové nezchudli vinou rozhazovačného sociálního systému. Když si berete německé srovnávací příručky sociálních systémů v Evrop ještě z roku 2000, a Němci jsou velice důkladní, tak tam Řecko vůbec nenajdete. Řecko nebylo zasazeno do žádného typu sociálního státu, protože ještě kolem roku 2000 vůbec nebylo za sociální stát považováno. Dávalo tak zanedbatelně málo na sociální výdaje, že se to těm Němcům vůbec nerentovalo je někam zařadit. Evropa dává na sociální výdaje kolem 27 % HDP ročně. My jsme dávala ještě před třemi lety 23 %, nyná dáváme 18 %. Řekové do roku 2005 dávali nějakých 13 %, stejně jako Irsko. A potom teprve přes penzijní systém to vyšroubovali tak, že jsou na 24 procentech evropského průměru. Řekové pořád na sociální výdaje dávají méně, než je evropský průměr. Ty země, které dávají 30 či 33% nejsou nijak ohroženy krachem. Řekové jsou ohroženi krachem. Z toho lze vidět, že ta příčina krachu není v rozhazovačnosti sociálního systému. Ale Řekové mají dvě další specifika. Za prvé se tam nevybírají daně. Nevím, jaké procento, ale více jak 50 % řeckého bohatství vlastní rodin velkých rejdařů a Řecko má ve svých zákonech, že nikdo není oprávněn ověřovat účty rejdařů. V zákoně mají uzákoněno, že žádný kontrolní orgán nesmí ověřit, jestli ti rejdaři, kterým patří polovina řeckého majetku, platí nějaké daně nebo ne. Vloni byl takový skandál, neboť vystoupila v řecké televizi ministryně sociálních věcí a práce, našla si na daňovém úřadu daňové přiznání rodiny, která měla dva domy a dvě jachty, byla to docela slušně bohatá rodina, a našla, že ta rodina zaplatila na daních tento rok 14 eur. To znamená, že problém Řecka není v tom, že by z pokladny plynuly peníze na rozhazovačný sociální systém, ale v tom, že tam žádné peníze nedoplynou. Daňový systém tam prakticky nefunguje. Druhý problém Řecka je to druhý největší dovozce zbraní v Evropě. Řecko je zemí, která dává druhý nejvyšší podíl svého HDP na nákup zbraní. Takže ne sociální výdaje, ale nákup zbraní. A teď se to všechnno promítlo do celoevropského problému, protože v podstatě Evropa fungovala tak, že výrobci dávali půjčky těm, kdo si kupovali jejich zboží. Největší exportér je Německo a německé banky dávaly úvěry zemím se slabou ekonomikou, protože by jinak nemohly kupovat strana 20