Toulám se městem chmurných končin, srdce mám těžké úzkostí, když tu má cesta náhle končí u terezínské pevnosti.

Rozměr: px

Začít zobrazení ze stránky:

Download "Toulám se městem chmurných končin, srdce mám těžké úzkostí, když tu má cesta náhle končí u terezínské pevnosti."

Zbyněk Vaněk
před 8 lety
Počet zobrazení:

1 BÁSNĚ Z TEREZÍNA Toulám se Terezínem 64 Toulám se městem chmurných končin, srdce mám těžké úzkostí, když tu má cesta náhle končí u terezínské pevnosti. Tam na mostě teď chvíli stojím, v údolí hledím, v zeleň stromů, dál bych šla ráda, jen se bojím, kéž bych tak mohla jít až domů! Domů! slovo, jež kouzlo halí, souží mě, nedopřává klid. Vždyť můj domov mi přece vzali, já nemám už kam domů jít. Vracím se skleslá na omdlení, tak těžce nesu porobu: Ach Terezíne, mé vězení, kdy skončí naše utrpení, kdy nám dáš opět svobodu? 209

Tam na mostě teď chvíli stojím, v údolí hledím, v zeleň stromů, dál bych šla ráda, jen se bojím, kéž bych tak mohla jít až domů!

2 KDY SKONČÍ NAŠE UTRPENÍ Hamburská kasárna Hnědavý obdélník, zdáli jak továrna, domov i vězení Hamburská kasárna s fasádou studenou, tlumící každý vznět. Mohutné stěny nás svírají napořád, jsou pevnou hranicí pro tento ženský stát, který zde vytváří podivný, malý svět. Vojsko tu bývalo, až mnohem později stal se z nich příbytek zmařených nadějí, necelý metr má každá z nás vězněná. Jen tisíc vojáků žilo v těch prostorách, nás je teď pět tisíc v Hamburských kasárnách, pro všech pět tisíc se jeden strom zelená. 210

Mohutné stěny nás svírají napořád, jsou pevnou hranicí pro tento ženský stát, který zde vytváří podivný, malý svět.

3 BÁSNĚ Z TEREZÍNA Kufřík hovoří 65 Jsem kufřík z Frankfurtu nad Mohanem a rád bych se setkal se svým pánem. Je starý, slepý, s hvězdou, vzali mu všecko, o mne však pečoval jak o své děcko. Svým průvodcem mě často nazýval, vlastníma rukama ošetřoval a nosíval. Jsem z vulkanfibru, ještě je to znát, býval jsem pánův fešný kamarád. Vždy jsem ho provázel, putoval sem a tam. I sem jsem přijel s ním, teď někde zůstal sám. Je slepý, starý, kam ho asi tak dali? A pročpak mě mu vlastně vzali? Proč stojím tady v kasárnách v tom blátě, vždyť jeho jméno tu mám na kabátě? Teď špinavý jsem, zámek zničili, je vadný, všechno mi vybrali, jsem skoro prázdný. Jen šátek se sklenkou se ve mně povaluje, slepecká tabulka, kterou pán potřebuje. Jinak je všechno pryč, léky a taky chleba. A pán mě nejspíš hledá, určitě jsem mu třeba. Pro slepce přece nemůže být snadné najít mě v haldě kufrů někde na dně. Kromě toho nemohu pochopit, proč tady mám tak nečinně živořit. Jsem kufřík z Frankfurtu nad Mohanem a chtěl bych za svým opuštěným pánem. 211

I sem jsem přijel s ním, teď někde zůstal sám. Je slepý, starý, kam ho asi tak dali? A pročpak mě mu vlastně vzali? Proč stojím tady v kasárnách v tom blátě, vždyť jeho jméno tu mám na kabátě?

4 KDY SKONČÍ NAŠE UTRPENÍ Cesta do Terezína 66 To je ta cesta do Terezína, po níž tisíce lidí šly. Každého čekal hlad a špína, všechny postihlo bezpráví. Hlavu sklopenou, v nitru strach a Davidovu hvězdu na prsou, bolavé nohy samý prach mnohého k cíli sotva donesou. Těžkým břemenem ruka zkrvavená, hrubé povely ženou dál, bez konce cesta sluncem rozpálená, a hrdlo svírá žízeň, žal. Do Terezína vede tato cesta, co ze srdce krev vysává, její štěrk nohy starců trestá, leckdo tu mrtvý zůstává. Je to cesta utrpení a hrůzy. Od pláče dětí, nářku žen tu proudem protékají slzy prolité v děsu bezmocném. Zmatení starci po ní klopýtají, nechápou, proč a kam je štvou. Mnozí se po ní domů nevydají, země je pojme v náruč svou. 212

Těžkým břemenem ruka zkrvavená, hrubé povely ženou dál, bez konce cesta sluncem rozpálená, a hrdlo svírá žízeň, žal.

5 BÁSNĚ Z TEREZÍNA Je to i cesta, po níž směrem dolů podivné vozy sjíždějí, když sténající náklad bolu umírajících sklízejí. To je ta cesta do Terezína, kde kleslo tolik vyčerpaných těl. Ta provždy utkví jako žádná jiná v paměti tomu, kdo ji uviděl. 213

To je ta cesta do Terezína, kde kleslo tolik vyčerpaných těl.

6 KDY SKONČÍ NAŠE UTRPENÍ Obrázek 67 Dav lidí pozoruje černý pohřební vůz. Stříbřitě zdobený je, nejde však o funus. Neveze nebožtíky, pražádná pieta, černý chléb, to bochníky přiváží do ghetta. Ten vůz netáhnou koně sněhem, blátem a smetím, zapřaženy jsou do něj slabé hladové děti. Krok za krokem jej vlečou v zápřahu do oje, pot a slzy jim tečou. Což to tak těžké je? Vědí, že nesmějí zlobit, zrudlá tvář, zrychlený tep, těžce si musí dobýt svůj skrovný černý chléb. A titul pod obrázek? Ten nám vůz dává též, bez studu, bez nadsázek: prý Péče o mládež. 214

Ten vůz netáhnou koně sněhem, blátem a smetím, zapřaženy jsou do něj slabé hladové děti.

7 BÁSNĚ Z TEREZÍNA Nastává večer Nastává večer, místnost se plní, hádkami, křikem i smíchem jen duní. Do dveří nakoukne osůbka známá, klučina zeptá se: Je tu už máma? Ach ano, je tu a vlídně se dívá, mateřsky šťastná ho objímá, líbá. Chlapec jen pyšně pusinku špulí: Maminko, nesu ti dříví a uhlí. Můžeš zas zatopit, polévku uvařit. Už se moc těším, jak my se budem mít. No to je dobře, kde ti to dali? Na dvoře jsem to vzal, špitne jen malý. Šlohnul to, ještě tam hromádka zbyla. Ty se snad zlobíš, maminko milá? V bezelstná očka se maminka zahledí, malého vezme a vážně se soustředí. Miláčku, chci teď, abys mě poslouchal a každé slovo si opravdu k srdci vzal. Tím, cos teď provedl, jsi mi moc ublížil. Už nemám nikoho, jenom ty jsi mi zbyl. To, co ti říkám, pamatuj si a věz: Brát cizí majetek, toho se provždy střez. Ba ani suchý chléb druhému nesmíš brát, i kdybys sám měl bůhvíjak velký hlad. Šlohnout je ukrást a kradou jen zloději. Tak bys mě připravil o všechnu naději. 215

Už se moc těším, jak my se budem mít. No to je dobře, kde ti to dali? Na dvoře jsem to vzal, špitne jen malý. Šlohnul to, ještě tam hromádka zbyla. Ty se snad zlobíš, maminko milá?

8 KDY SKONČÍ NAŠE UTRPENÍ Syna mít zloděje, to by byla tvá zrada a já bych tě už nemohla mít ráda. Ostatní ale Po těch nám nic není. Pohladí tvářičku v něžném usmíření. Pokud si čistotu dokážeš uchovat, žádné bídy se nemusíš strachovat. Tvůj lup teď odnesem tam, kde byl, nechci nic, o co jsi jiného ošidil. Ručky si umyj, zapomeň na ohýnek, a zase jsi můj malý hodný synek. Klučina zvážní, má výraz dospělého. Nevěděl jsem, že dělám něco zlého. Teď vím, jak žít a nebýt kazisvět, a chci to taky jiným povědět. 216

Pokud si čistotu dokážeš uchovat, žádné bídy se nemusíš strachovat.

9 BÁSNĚ Z TEREZÍNA Večerní modlitba malého Tomíka Pánbíčku, přání mám ne jedno, více, dej, ať dostanu plané neštovice a můžu ještě na marodce pobýt. Slibuju, nebudu už zlobit. Dej, ať jsem denně veselý a můžu si hovět hezky v posteli, ne na podlaze, na níž jinak spím a všem ostatním jenom překážím. I když se postel hodně těžko shání, kéž tady zůstanu a poležím si na ní. Chci stonat, ač nemám rád nemocnice; nemusí to být zrovna neštovice, jenže spalničky, příušnice jsem už měl a se spálou bych na infekční šel. Sešli mi, Pane, stonání, co nebolí, sestra Mici je fajn a leccos dovolí, sestra Ema zase moc chutně vaří, s ní se nám dětem tady dobře daří. I náš pan doktor je moc milý. Odpusť mi, Pane, byl jsem rozpustilý. Právě jsem přišel na novou myšlenku: Co kdybych dostal třeba žloutenku? Ach panebože, zařiď, prosím, chvatně, ať je mi ráno při vizitě špatně. Pan doktor zvážní, nic mi neslíbí, řekne však: Ten hoch se mi nelíbí, necháme ho tu na pozorování. Dej, ať mám večer horečku před spaním. Nezlob se, hodně toho chci, já vím, já se však bojím vrátit tam, kde spím. 217

Chci stonat, ač nemám rád nemocnice; nemusí to být zrovna neštovice, jenže spalničky, příušnice jsem už měl a se spálou bych na infekční šel.

10 KDY SKONČÍ NAŠE UTRPENÍ V té cimře je nás tolik namačkáno, že tam po sobě šlapem každé ráno. Ještě o něco prosím plaše: Zítra je k obědu játrové hašé, a to mi chutná víc než cokoli. Tak ať mě bříško nebolí! Maminku, Pane, chraň i tátu v kasárnách, a vůbec všechny lidi, co mám rád tu paní, co nám dala bonbon s marcipánem, i pana doktora se sestřičkami. Amen. Nebe pro tetu Ilsu 218

11 BÁSNĚ Z TEREZÍNA Ukolébavka Hajej, dadej, maličký, slunéčko už dávno spí, žádný ptáček už nezpívá, měsíček se z nebe dívá, vše na světě je tiché tichounké. 219

12 KDY SKONČÍ NAŠE UTRPENÍ Ukolébavka pro Haničku Temná noc se ghettem plíží, černá, němá na nás shlíží. Spi, zapomeň, co tě tíží. Opři si o mne hlavičku, u mámy budeš v teplíčku. Spi, v noci se leccos stává, přes noc se i hoře vzdává. Kéž tě čeká tato zpráva: Až se jednou probudíš, mír tu bude již. 220

Opři si o mne hlavičku, u mámy budeš v teplíčku.

Podobné dokumenty

Korpus fikčních narativů

1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod