Vztah mnohostranného systému WTO a společné obchodní politiky EU

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ KATEDRA MEZINÁRODNÍHO OBCHODU Vztah mnohostranného systému WTO a společné obchodní politiky EU Autor: Adéla Červenková Hlavní specializace: Mezinárodní obchod Vedoucí diplomové práce: Ing. Ludmila Štěrbová, CSc

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. V Praze dne 15. srpna 2006 Adéla Červenková 2

3 Velmi děkuji Ing. Ludmile Štěrbové za předané odborné zkušenosti, trpělivost a cenné připomínky k mé práci. 3

4 OBSAH ÚVOD SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA Základy společné obchodní politiky Nástroje společné obchodní politiky Legislativa a rozhodování Rozdělení kompetencí mezi Unii a členské státy Role orgánů Unie v procesu tvorby společné obchodní politiky Tvorba obchodní politiky České republiky po přistoupení k Evropské unii SVĚTOVÁ OBCHODNÍ ORGANIZACE Vývoj mnohostranného obchodního systému Aktivity WTO a její rozhodovací proces Vztah GATT a Světové obchodní organizace VZÁJEMNÁ INTERAKCE EVROPSKÉ UNIE A SVĚTOVÉ OBCHODNÍ ORGANIZACE Postavení Evropské unie ve světové ekonomice Vztah WTO k regionálním integračním seskupením Členství Evropské unie ve WTO Institucionální paralely mezi WTO a Evropskou unií AKTUÁLNÍ OTÁZKY MNOHOSTRANNÉHO OBCHODNÍHO SYSTÉMU A JEHO VZTAHU SE SOUČASNOU OBCHODNÍ POLITIKOU EVROPSKÉ UNIE Konference v Dohá a zahájení rozvojového kola Témata konference v Dohá Zemědělství Obchod s nezemědělskými výrobky Obchod službami Právo duševního vlastnictví Investice, hospodářská soutěž a vládní zakázky Usnadňování obchodu Pravidla Životní prostředí Systém řešení sporů Elektronický obchod Obchod a rozvoj Mezinárodní trh práce Ministerská konference v Cancúnu Červencový balíček Konference v Hongkongu a aktuální vývoj...64 ZÁVĚR

5 ÚVOD Evropská unie a její aktivity představují v dnešním mezinárodním ekonomickém světě jedno z hlavním témat. Mnohostranný obchodní systém a působení Evropské unie v něm významně ovlivňuje mezinárodní ekonomické prostředí a tím i situaci v České republice. Jelikož jsem se po dobu svého studia na Vysoké škole ekonomické věnovala mezinárodnímu obchodu a mezinárodní politice a těmito tématy jsem se zabývala jak při své stáži ve Výboru pro Evropskou integraci v Senátu ČR, tak při svém pracovním působení v Oddělení koordinace agendy EU na Ministerstvu financí ČR, rozhodla jsem se zvolit si tuto oblast také pro svou diplomovou práci. Cílem práce bylo analyzovat nejen společnou obchodní politiku Evropské unie a mnohostranný systém Světové obchodní organizace (WTO), ale především jejich vztah a vzájemné ovlivňování. Evropská unie má totiž díky své ekonomické síle na fungování WTO značný vliv a při mnohostranných jednáních patří ke klíčovým hráčům. WTO je ovšem organizace, která pracuje na základě konsensu a ekonomická síla nemusí při vyjednávání vždy zvítězit. Je tomu tak ale i v praxi? Evropská unie i Světová obchodní organizace jsou uskupení, která se v posledních letech jednak dynamicky rozvíjejí, jednak čelí měnícím se podmínkám mezinárodního ekonomického systému. Vyvíjejí se ale podobným směrem? A mohou navzájem čerpat ze svých zkušeností? Úvodem se budu věnovat společné obchodní politice: pouze stručně jejím základním vývojovým mezníkům, zatímco hlavní důraz bude kladen na základy této politiky, její právní ukotvení a rozhodovacím systém, jímž je společná obchodní politika v rámci Unie tvořena. Součástí této kapitoly je také nástin tvorby obchodní politiky v České republice a její návaznosti na společnou obchodní politiku. Druhou část tvoří nástin vývoje mnohostranného obchodního systému a především vývoje WTO v prvních deseti letech její existence, a to se zaměřením na vývoj témat, kterými se WTO od svého založení zabývala, a na samotná jednání a jejich střídavé úspěchy a neúspěchy. Kapitola obsahuje též analýzu širších aspektů fungování mezinárodních organizací jako WTO nebo Evropská unie v současných ekonomických a společenských podmínkách. 5

6 Důležité pak je dokreslení významu Evropské unie na základě jejího postavení v mezinárodní ekonomice a v rámci WTO ve třetí kapitole. Poslední část se detailně věnuje tématům rozvojového kola z Dohá jeho vývoji a postojům společné obchodní politiky k jednotlivým otázkám. Zároveň je analyzován vztah WTO a Evropské unie a jejich vzájemné ovlivňování. Tato práce vznikala v dynamickém období, kdy se mnohostranná jednání dostala do klíčové fáze a situace se často měnila. Zprávy z jednání WTO se více než jindy objevovaly na předních stránkách světového tisku. Časové období, jež práce zahrnuje, končí v polovině roku 2006 tedy se již nevěnuje poslednímu vývoji v červenci tohoto roku ani rozhodnutí o přerušení jednání. 6

7 1 SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA 1.1 ZÁKLADY SPOLEČNÉ OBCHODNÍ POLITIKY Společná obchodní politika byla členy tehdejšího Evropského společenství poprvé smluvně zakotvena v Římských dohodách z roku Dohody byly podepsány šesti státy - Francií, Německem, Belgií, Nizozemím, Lucemburskem a Itálií a formálně zakládaly Evropské hospodářské společenství. Smlouva vstoupila v platnost 1. ledna K tomuto datu byly také ustaveny orgány, které v částečně pozměněné podobě působí dodnes: Komise EHS a Parlamentní shromáždění. Vznikla také Evropská investiční banka a Hospodářský a sociální výbor. Ve vztahu k pozdější společné obchodní politice byla tato smlouva velice důležitá, neboť obsahovala plán prvního kroku, bez něhož by společná obchodní politika nemohla vzniknout tím bylo postupné vytvoření celní unie. Pro harmonizaci tarifů bylo stanoveno dvanáctileté přechodné období (do roku 1970), nakonec však byly společné celní sazby dokončeny již v roce Smlouva obsahovala také klauzule o tom, že po uplynutí přechodného období se bude společná obchodní politika zakládat na jednotných zásadách i v oblasti uzavírání dohod, vývozní politiky a ochranných obchodních opatření. V současné době byla, především díky jednáním ve WTO, odstraněna většina cel také v obchodě zemí nyní již Evropské unie se třetími státy, především s rozvojovými zeměmi, stejně tak jako s ostatními evropskými státy. Společné celní sazby jsou tedy ve skutečnosti uplatňovány pouze vůči omezené skupině zemí, do níž patří například Spojené státy, Japonsko, Kanada, Austrálie, Nový Zéland nebo Jižní Korea. K další větší úpravě zásad společné obchodní politiky došlo v Amsterodamské smlouvě z roku Úprava odrážela fakt, že zatímco v době vytvoření Římských smluv byly předmětem obchodování hlavně suroviny a průmyslové a zemědělské výrobky, rostl nyní význam obchodu se službami. Do smluv byl tedy přidán odstavec o tom, že Rada může na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslným rozhodnutím rozšířit použití odstavců 1 a 4 na mezinárodní jednání o dohodách o službách a právech duševního vlastnictví, pokud nejsou těmito odstavci již pokryta. 1 1 Amsterodamská smlouva, 1997, 7

8 Ve smlouvě z Nice, schválené po problematických schůzkách na jednání Evropské rady v prosinci 2000, byl Článek 133 (v předchozích smlouvách Článek 113), který obsahuje ustanovení týkající se Společné obchodní politiky, rozšířen. Byl to především odraz rostoucího významu obchodu se službami a otázky práv duševního vlastnictví. Dále také v odstavci 6 upozorňoval na podmínku, že Rada nemůže sjednávat dohodu, pokud obsahuje ustanovení přesahující vnitřní pravomoci Společenství, zejména pokud zahrnuje sbližování právních a správních předpisů členských států v oblasti, v níž tato smlouva takové sbližování vylučuje 2. Do této oblasti spadají dohody týkající se kulturních nebo audiovizuálních služeb a služeb vzdělávacích, sociálních a zdravotnických. Tyto oblasti patří do sdílené pravomoci, a proto je pro jejich schválení nutné nejen rozhodnutí Společenství, ale i vzájemná dohoda členských států. Cílem harmonizované obchodní politiky bylo tedy odstranit překážky obchodu mezi členskými státy a postupně uplatňovat společný vnější tarif vůči třetím státům. Důsledkem neustálého růstu významu mezinárodního obchodu se společná obchodní politika stala jednou z nejdůležitějších komunitárních politik. Zároveň se díky ekonomické síle svých členů (celkem tvoří přibližně jednu pětinu celkového mezinárodního obchodu) a jejich narůstajícímu počtu stalo Evropské společenství a později Evropská unie jedním z nejdůležitějších hráčů v mezinárodních obchodních vztazích. Její význam se projevuje i v ekonomických vztazích, které zastřešuje Světová obchodní organizace. Je to samozřejmě v neposlední řadě dáno tím, že Evropská unie vykonává obchodní politiku jednotně za všechny své členské státy a má tedy potenciál tuto kombinovanou sílu využít. Efektivita využití závisí mimo jiné na tom, do jaké míry jsou členské státy schopny se v rámci Unie na společném postoji dohodnout. 1.2 NÁSTROJE SPOLEČNÉ OBCHODNÍ POLITIKY Společná obchodní politika je v praxi uplatňována na základě několika hlavních nástrojů: Společný vnější tarif (Common External Tariff CET) tvoří základní prvek evropské celní unie. Znamená, že na všechno zboží dovezené z třetích zemí se vztahuje jednotné clo, nezávisle na tom, do které členské země je zboží dovezeno. Tímto vlastně vznikla 2 Smlouva z Nice, 2001, 8

9 preferenční oblast, protože na zboží dovezené z jiného státu Společenství nebylo clo aplikováno. Tato výhoda ovšem není v rozporu s pravidly WTO tedy především s principem doložky nejvyšších výhod. WTO vznik takových regionálních uskupení, jejichž členové si navzájem poskytují větší obchodní výhody než nečlenům, při dodržení stanovených podmínek umožňuje (článek XXIV:6 dohody GATT a článek V dohody GATS). Integrovaný tarif Evropských společenství (TARIC) obsahuje pravidla pro tři skupiny cel: všeobecná, smluvní a preferenční. Všeobecná cla jsou cla, která EU stanovuje pro třetí země jednostranně. Smluvní cla jsou ta, která jsou smluvně ošetřena v rámci WTO, a preferenční cla jsou snížená cla, jež EU poskytuje vybraným oblastem. K dalším nástrojům patří anti-dumpingová politika. Ta by měla bránit dovozům zboží buď za výrazně nižší ceny, než jsou výrobní ceny vývozce, nebo za nižší, než jsou aplikovány na domácím trhu vývozce. Zároveň se Unie chrání před dovozem zboží, jehož cena je uměle snižována vývozními subvencemi v zemi původu. Na tyto dva druhy zboží mohou být dočasně uvalena cla, která by nízkou dovozní cenu kompenzovala. V případě, že konkrétní dovozy náhle vzrostou do té míry, že by mohly ohrozit situaci unijních výrobců, je možné uplatnit další ochranná opatření jednorázového charakteru. Musí se však týkat všech dovozů daného výrobku, a to bez ohledu na to, odkud pochází. Evropská unie dále rozvíjí své společné obchodní vztahy tím, že vyjednává zvláštní obchodní dohody se třetími státy nebo oblastmi mimo rámec multilaterálních obchodních vztahů zahrnutých do rámce WTO. Tyto dohody jsou výjimkou z pravidla doložky nejvyšších výhod, jsou ovšem, jak již bylo uvedeno, povolena pravidly WTO. Podle nich je možné za dodržení určitých podmínek vytvářet regionální uskupení a uzavírat preferenční dohody, které členům poskytují výhodnější obchodní podmínky než nečlenům. Tyto dohody tvoří spolu s mnohostranným obchodním systémem páteř vnějších obchodních vztahů Evropské unie, a proto ty nejdůležitější z nich nyní přiblížím. Skupinu dohod můžeme rozlišit na dohody smíšené a na dohody obchodní a dále na dohody preferenční a nepreferenční. Sektorové dohody se týkají konkrétních komodit nebo obchodovaných skupin zboží, například zemědělství či oceli. Příkladem z poslední doby je uzavření dohody s Čínou z 10. června 2005 o kontrolovaném růstu textilních dovozů z Číny. Smíšené dohody se týkají více oblastí a zahrnují dohody asociační, kooperační a rámcové. 9

10 Dohody můžeme ovšem rozdělit i podle jiného kritéria. Jedná se o dvě skupiny vztahů. Do té první patří dohody uzavírané především s geograficky blízkými zeměmi; mají usnadnit a podpořit vzájemnou obchodní výměnu. Mezi nejdůležitější patří Dohoda o Evropském hospodářském prostoru s Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem. Prostřednictvím těchto dohod jsou tyto tři země úzce napojeny na vnitřní trh Unie. V mnoha sektorech existují podobné dohody také se Švýcarskem. Dalšími významnými dohodami jsou tzv. Evropské dohody s kandidáty na členství v Evropské unii. Většina z nich byla uzavřena se zeměmi, které se v květnu 2004 staly členy Unie v tom okamžiku byly nahrazeny členstvím. Dohody zajišťovaly sbližování legislativy budoucích členských zemí s unijní legislativou a přípravu podmínek ke vstupu. Jedním z klíčových bodů těchto smluv bylo postupné sladění obchodních politik. Takovéto dohody jsou stále platné s Bulharskem a Rumunskem. S Tureckem byla uzavřena dohoda o celní unii, která zahrnuje průmyslové zboží a zpracované zemědělské výrobky. S balkánskými zeměmi jsou postupně sjednávány tzv. Stabilizační a asociační dohody. Užší spolupráce na základě obchodních dohod probíhá také s Ruskem a dalšími bývalými zeměmi Sovětského svazu. Tyto dohody mají především podporovat vzájemný obchod a investice. Druhá skupina jsou obchodní vztahy s rozvojovými zeměmi. Tam hrají preferenční dohody klíčovou roli. Zmíním zde tři nejdůležitější skupiny: dohody se zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku (ACP), dohody se zeměmi Středomoří (EUROMED) a Všeobecný systém preferencí (GSP) s rozvojovými zeměmi. Tyto dohody se od předchozího typu dohod liší především tím, že zvýhodňují rozvojové země v podmínkách přístupu na evropský trh a jsou tedy z velké části jednostranně preferenční. Dohody se zeměmi ACP byly podepsány v červnu 2000 v Cotonou na dobu 20 let. V roce 2002 bylo původní jednostranné zvýhodnění doplněno ekonomickým partnerstvím, které zahrnuje závazky pro obě strany. Dohody se zeměmi Středomoří zahrnují uvolňování tarifů v obchodu s průmyslovými výrobky, zemědělskými výrobky i službami. Tzv. Všeobecný systém preferencí je hlavním nástrojem ekonomické spolupráce s rozvojovými a nejméně rozvinutými zeměmi a zároveň nástrojem rozvojové pomoci. Jedná se o systém jednostranného zvýhodnění výrobků z rozvojových zemí v přístupu na trh Evropské unie. Pokrývá téměř všechny sektory a zahrnuje také iniciativu Everything But Arms (Vše kromě zbraní), která umožňuje bezcelní přístup na evropský trh všem výrobkům z nejméně rozvinutých zemí (Least Developed Countries LDC), ovšem a výjimkou zbraní. 10

11 1.3 LEGISLATIVA A ROZHODOVÁNI ROZDĚLENÍ KOMPETENCÍ MEZI UNII A ČLENSKÉ STÁTY Právní základ společné vyjednávací pozice je v současnosti zakotven, jak bylo zmíněno výše, v Článku 133 Smlouvy o Evropské unii. Rozsah společné obchodní politiky definovaný tímto článkem byl Evropským soudním dvorem interpretován velmi široce. Nezahrnuje však mezinárodní vyjednávání a dohody týkající se služeb a duševního vlastnictví, což jsou dvě oblasti, jimiž se WTO zvláště v posledních letech intenzivně zabývá. Rada ovšem může rozšířit záběr Článku 133 i na tyto oblasti na základě jednomyslné shody po konzultaci s Evropským parlamentem. Společná obchodní politika spadá do oblasti, kde má Evropská komise výlučnou pravomoc. Znamená to, že Komise zde má právo přijímat a určovat pravidla a členské státy mohou v těchto oblastech zasahovat pouze s jejím svolením. Obchodní politika Unie je založena na několika hlavních zásadách. Tou nejdůležitější je zásada volného obchodu s co nejmenším množstvím celních omezení a dalších překážek mezinárodního obchodu. Tento cíl je také zakotven v Článku 110 Smlouvy o Evropských společenstvích (v pozdějších smlouvách Článek 131). Konkrétně hovoří o tom, že Členské státy hodlají přispět ve společném zájmu k harmonickému rozvoji světového obchodu, postupnému odstranění omezení mezinárodního obchodu a k snižování celních překážek. 3 Právo Evropských společenství je v některých oblastech nadřazené legislativám členských států, což ovšem neznamená, že Evropská komise může jménem členských států automaticky uzavírat mezinárodní smlouvy. V některých oblastech ale členské státy tuto pravomoc Evropské komisi postoupily, a to konkrétně v otázkách obchodních dohod spadajících pod článek 133 a asociačních dohod pod Článkem 238. V některých případech se objevují pochybnosti o tom, zda uzavření určité dohody do této oblasti spadá či ne. V takovém případě může členský stát podle Článku 228 požádat o posouzení Evropský soudní dvůr: ten rozhodne, jestli se na daný případ vztahuje Článek 133. Jeho rozhodnutí pak může být použito jako precedent při řešení dalších podobných otázek. Problém s určením kompetencí nastává především u smluv, které obsahují otázky, na které se Článek 133 vztahuje, ale i otázky, ve kterých mají kompetenci členské státy. Od 3 Smlouva o založení Evropských společenství, 1957, 11

12 faktu, jestli daná otázka spadá pod Článek 133, se také odvíjí způsob rozhodování a zapojení různých orgánů Unie. V zájmu Komise je kvalifikovat co největší počet oblastí jako otázku spadající pod tento článek, protože v takovém případě je zapojení dalších orgánů menší a Komise může rozhodovat převážně samostatně. Navzdory některým překážkám vystupuje Komise jménem členských států stále častěji. Na jedné straně je to vzhledem k neustále se rozšiřující agendě mezinárodních obchodních jednáních efektivnější. Na druhé straně však otázky mezinárodního obchodu zasahují do řady oblastí, které se netýkají čistě obchodní politiky zde pak často dochází ke střetu mezi efektivitou a legitimitou rozhodování. Už proto není pravděpodobné, že by se oblast, v níž prakticky rozhoduje sama Komise, nadále rozšiřovala. Problémy s rozhodováním o tom, kdo má v dané otázce právo rozhodovat, zda Komise, členské státy, případně oba společně, má důležité dopady nejen na rozhodování uvnitř Unie, ale také navenek. Pro partnery v jednání může být nepřehledné, kdo za jednotlivé členské státy Unie v dané otázce nebo oblasti vystupuje navenek a kdo má pravomoc uzavřít jednání a přijímat rozhodnutí. Pro Komisi je pak těžší provádět aktivní obchodní politiku, mluvit navenek jednotným hlasem a ujmout se vůdčí role při tvorbě mnohostranného obchodního systému, což je pozice, o kterou Komise dlouhodobě usiluje. Řešení této otázky se ukázal jako klíčové například v roce 1994 při uzavírání dohody po skončení Uruguayského kola GATT. Tato dohoda obsahovala kromě původní dohody GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu), týkající se obchodu se zbožím, ještě Všeobecnou dohodu o obchodu se službami (GATS) a Dohodu o obchodu s právy duševního vlastnictví (TRIPS). Komise požádala Soudní dvůr o vyjádření, jestli má výlučnou pravomoc tyto dohody uzavřít. Ten došel k závěru, že v rámci Článku 133 má sice Komise právo uzavřít samostatně Vícestrannou dohodu o obchodu zbožím, ale pravomoc týkající se dohody o službách sdílí Komise a členské státy. Soud uznal, že některé části dohody o službách by mohly být vnímány jako spadající pod Článek 133, dohoda ovšem obsahovala i oblasti, na které se tento článek vztahovat nemohl. Ke stejnému závěru došel Soudní dvůr i v otázce dohody týkající se obchodu s právy duševního vlastnictví. Uznal, že existuje spojení mezi těmito právy a obchodem se zbožím, přesto se na tuto otázku Článek 133 nevztahuje a kompetence je tedy rozdělená mezi Komisi a členské státy. Projevuje se snaha posuzovat tuto problematiku flexibilně podle 12

13 základního ducha dané smlouvy, navíc pojem obchodní dohody je v současnosti rozšiřován. Precedenční právo ozřejmuje, že koncept obchodní politiky je dynamický. Není to statický koncept vytesaný do kamene v roce Rozvojové cíle mohou v moderní obchodní politice hrát důležitou roli. Záběr společné obchodní politiky zahrnuje nové nástroje pro rozvoj mezinárodního obchodu, i když jsou více zaměřené na regulování obchodu spíše než na jeho liberalizaci. 4 V poslední době ovšem fakt, že obsah společné obchodní politiky není ve Smlouvách konkrétně vyjmenován, rozhodování o pravomocích komplikuje. Vzhledem k tomu, že se oblasti, kterým se například věnuje WTO, dynamicky rozšiřují, stává se často, že tyto nové oblasti jednání jsou automaticky zahrnovány pod pravomoci Komise jen proto, že se jednání odehrávají v rámci Světové obchodní organizace. Ve skutečnosti zasahují do dalších oblastí unijních politik. Díky tomu se kompetence Komise v této oblasti v posledních letech velmi rozšířily. Fakt, že Evropský soudní dvůr neuznal právo Komise samostatně uzavřít jednání v rámci dohod GATS a TRIPS, ukazuje, že se tento trend možná v nejbližší době změní a rozšiřování působnosti Komise v těchto oblastech bude již pokračovat méně automaticky a pod větší kontrolou, než tomu bylo doposud. Státy nejsou ochotné připustit, aby čím dál větší množství oblastí a dohod obcházelo jejich rozhodování a zůstávalo pouze v kompetenci Komise. V nejbližší době by mělo být prakticky prokázáno, a to konkrétně v oblasti práv k duševnímu vlastnictví (patenty na léčiva), jakou část kompetencí ponechají členské státy Komisi. Na konci roku 2005 byla totiž ve WTO sjednána novelizace dohody TRIPS, která je předložena členům k ratifikaci. Prozatím byly členské státy EU vyzvány, aby nepodnikaly žádné kroky k ratifikaci s tím, že tato otázka bude vyřešena až po přijetí nařízení ES k tzv. nuceným licencím na léčiva. Neustálé posuzování toho, do čí kompetence daná otázka spadá, případně jde-li o kompetenci smíšenou, je poměrně neefektivní a je tedy otázkou, zda nedojde v této oblasti k nějaké změně a přizpůsobení se novým, změněným podmínkám na mezinárodní obchodní scéně. Dalším důležitým faktorem při takovém rozhodování je otázka finančních dopadů uzavírané dohody. Komise může přijímat finanční závazky, dopadající na společný 4 Cafruny A., Peters P.; The Union and the World: The Political Economy of a Common European Foreign Policy; Kluwer Law International, Haag, 1998, str

14 unijní rozpočet. Pokud ovšem dohoda zahrnuje dopady přímo na rozpočty členských států, pak ty mají právo spolurozhodovat ROLE ORGÁNŮ UNIE V PROCESU TVORBY SPOLEČNÉ OBCHODNÍ POLITIKY Společná obchodní politika patří do oblasti 1. pilíře EU, což předurčuje roli jednotlivých unijních orgánů v otázkách obchodní politiky. Následující část práce bude věnována nejprve procedurální a následně věcné části tvorby a implementace této politiky. Orgánem, který je zodpovědný za jednání v rámci společné obchodní politiky a který tato jednání provádí, je Evropská komise. Toto je zakotvené v již zmiňovaném článku 133. V prvním pilíři může Rada přijímat právní akty pouze na základě návrhu Evropské komise, která má výlučné právo iniciativy. Dokud Rada akt nepřijme, může Komise svůj návrh kdykoliv změnit či stáhnout. Podle Článku 133 vede Komise jednání jménem členských států na základě konzultací se zvláštním výborem - Výborem Článku 133. Skládá se ze zástupců všech 25 členských států a zástupců Evropské komise. Jeho hlavní funkcí je koordinovat společnou obchodní politiku. Výbor se schází jednou týdně a projednává obchodní agendu na všech úrovních, od strategických otázek až po konkrétní problémy, například s dovozem určitého typu zboží. Jeho úkolem je zajistit také konzistentnost společné obchodní politiky a ochranu obchodních zájmů členských států Unie. V tomto výboru představuje Komise své návrhy týkající se postupů v otázkách obchodní politiky a výbor je pak potvrzuje. Přesné pravomoci tohoto výboru jsou následující: Otázky vztahující se k vytváření a implementaci společné obchodní politiky Unie a jejím vnějším ekonomickým vztahům, zvláště pak: finanční, ekonomické a obchodní vztahy se třetími zeměmi a regionálními organizacemi, opatření k technické harmonizaci a standardizaci v oblastech pokrytých nástroji mezinárodního práva, vztahy s relevantními mezinárodními organizacemi a s organizacemi podporujícími regionální ekonomickou a obchodní integraci mimo Unii, vztahy s WTO, včetně parlamentní dimenze. Návrh, jenž tento výbor schválí, je pak předán Výboru stálých zástupců COREPER, který je složen ze zástupců všech členských států, většinou velvyslanců nebo jejich zástupců pověřených 14

15 vedením stálých zastoupení členských států v Bruselu. COREPER, dělící se dále na COREPER I a COREPER II, se věnuje především politickým aspektům návrhu předtím, než je předán Radě k odsouhlasení. Významná finální rozhodnutí (například rozhodnutí zahájit nebo ukončit jednání) pak potvrzuje Rada ministrů. Rada je nejvyšším orgánem Evropské unie. Schvaluje všechna základní rozhodnutí a vyjadřuje vůli a dohodu všech členských států. Má proměnné složení podle toho, jakým tématem se na svém jednání zabývá. Nejvyšší formu představuje ta Rada, na níž se schází nejvyšší představitelé členských států. Většinou je však tvořená ministry příslušných resortů. Otázkami mezinárodní obchodní politiky se zabývá General Affairs and External Relations Council (GAERC). Tento orgán se zabývá všeobecnými otázkami a vnějšími vztahy a je jednou z historicky nejstarších skupin vytvořených v rámci Rady. Schází se jednou měsíčně a na oddělených zasedáních projednává všeobecné otázky a otázky týkající se vnějších vztahů. V tomto orgánu zastupují jednotlivé členské státy jejich ministři zahraničí. Podle projednávané agendy jsou dále zváni ministři odpovědní za evropské záležitosti, obranu, rozvoj a v neposlední řadě také za obchod. Toto rozdělení je dáno tím, že neexistuje samostatná Rada ministrů obchodu, a proto se otázkami mezinárodního obchodu v drtivé většině případů zabývá Rada ministrů zahraničních věcí. To je pro Komisi respektive Generální ředitelství pro obchod poměrně obtížná situace, protože zatímco Generální ředitelství pro zemědělství může obhajovat své institucionální zájmy mezi podobně smýšlejícími ministry zemědělství, Generální ředitelství pro obchod musí obhájit svoji pozici ve všech oblastech mezinárodního obchodu před ministry zahraničí EU, kteří mají mnoho dalších a možná akutnějších bodů na své agendě. 5 V rozhodnutích týkajících se změny tarifů, cel nebo ochranných opatření rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou. V oblasti investic, duševního vlastnictví a služeb jsou kompetence sdílené a rozdělené mezi Komisi a členské státy. To platí i v případech, že se rozhodnutí z určité části týká jiné než obchodní oblasti. Rada tedy zmocňuje Komisi k uzavírání smluv a stanovuje její mandát. V neposlední řadě zasahuje do procesu také Evropský parlament orgán, jehož pravomoci prošly v posledních letech patrně největší proměnou ze všech orgánů Unie. Díky úsilí, 5 Cafruny A., Peters P.; The Union and the World: The Political Economy of a Common European Foreign Policy; Kluwer Law International, Haag, 1998, str

16 které vyvíjel sám Parlament, i následkem tlaku občanů Unie, kteří volali po větší roli jediného orgánu Unie, jehož složení mohou přímo ovlivnit, se jeho kompetence v poslední době výrazně rozšířily. Z převážně konzultativního orgánu s minimem rozhodovacích pravomocí se stal plnohodnotným článkem rozhodovacího procesu v naprosté většině oblastí, tedy i v otázkách společné obchodní politiky a vnějších ekonomických vztahů. Před přijetím Jednotného evropského aktu v roce 1987 byla role Parlamentu omezena na neformální postupy. Nyní je konzultativní role Parlamentu ve vztahu ke všem mezinárodním dohodám kromě dohod spadajících pod Článek 113 vysvětlena v Článku 228 Smlouvy o Evropské unii. Evropský parlament má v oblasti společné obchodní politiky podle Smlouvy o Evropském společenství omezenou roli. Podle současné smlouvy může být při ratifikaci významných dohod, přesahujících hranice společné obchodní politiky, vyžadován souhlas ( assent ) Evropského parlamentu. I mimo rámec Smlouvy je ovšem běžné, že Komise postup v obchodních otázkách s Parlamentem konzultuje. Návrh Ústavní smlouvy o Evropské unii zahrnuje výrazné rozšíření pravomocí Parlamentu v otázkách obchodní politiky. Vzhledem k současným problémům s ratifikací ústavní smlouvy v členských státech zůstává ale otázkou, zda v tomto ohledu dojde v dohledné době ke změně. Obr. č. 1 Proces rozhodování o otázkách týkajících se SOP v Evropské unii EVROPSKÁ KOMISE (DG TRADE, DG AGRI) Výbor článku 133 EVROPSKÝ PARLAMENT RADA EVROPSKÉ UNIE Pracovní skupiny Rady COREPER 16

17 Věcný aspekt procesu rozhodování v otázkách týkajících se obchodních záležitostí, jehož některé prvky byly uvedeny výše, je možné přehledně rozdělit do čtyř základních fází. Jedná se o následující body 6 : 1) fáze formulace politiky 2) vytvoření mandátu 3) fáze vyjednávání 4) endorsement a ratifikace Pokud má dojít k mezinárodnímu jednání o určité oblasti, Komise poskytne doporučení Radě. Ta potom může oprávnit Komisi k zahájení jednání hlasováním kvalifikovanou většinou. Komise sama má právo iniciovat návrhy a vydat doporučení, zda má Unie do konkrétních jednání vstoupit. V druhé fázi má klíčovou roli Rada ministrů ve většině případů to je Rada ministrů zahraničních věcí. Jedinou, ale důležitou výjimku, tvoří Rada ministrů zemědělství. V této fázi se Rada rozhoduje, jestli přijme, změní nebo zamítne doporučení Komise. V samotné vyjednávací fázi opět přebírá hlavní iniciativu Komise. V oblasti mezinárodního obchodu má totiž v mezinárodních vyjednáváních značnou míru samostatnosti, a to je v mezinárodních otázkách týkajících se Unie výjimka. Jak již bylo ovšem zmíněno, Komise úzce spolupracuje s Výborem Článku 133 a u politicky citlivějších témat také s výborem stálých zástupců COREPER. V některých otázkách je konzultován i Parlament. V poslední fázi musejí být dohody vyjednané zástupci Evropské komise potvrzeny Radou. Rozhoduje se kvalifikovanou většinou. Důležitá je zde role pracovních skupin Rady: ty se konkrétními projednávanými otázkami věcně zabývají a připravují tak podklady pro rozhodnutí Rady. Některé dohody, jako byl například GATT 1994, musí být poté ratifikovány národními parlamenty a v daných případech, jak již bylo zmíněno, je nutný i souhlas Evropského parlamentu. 6 Cafruny A., Peters P.; The Union and the World: The Political Economy of a Common European Foreign Policy; Kluwer Law International, Haag, 1998, str

18 V praxi je společná obchodní politika vykonávána Generálním ředitelstvím (Directoriate General DG) pro obchod. Generální ředitelství patří pod Evropskou komisi. Jeho organizační úkoly zahrnují mimo jiné: 1) mnohostrannou obchodní politiku 2) sektorální obchodní politiku ve spolupráci s dalšími DG (především textil, ocel, automobily a vyspělé technologie) 3) podporu evropského obchodu v otázce přístupu na zahraniční trhy 4) implementace nástrojů obchodní politiky (například anti-dumpingová opatření) 7 DG pro obchod je v úzkém kontaktu s dalšími Generálními ředitelstvími, především s Generálním ředitelstvím pro průmyslovou politiku, pro soutěžní politiku, vnitřní trh a pro zemědělství. Generální ředitelství hraje důležitou roli v první fázi formulace obchodní politiky při přípravě doporučené strategie. Právě proto jsou představitelé Generálního ředitelství pro obchod často lobováni jak různými zájmovými skupinami, tak představiteli jednotlivých členských států, kteří chtějí, aby se jejich zájmy promítly do návrhů, jež Komise předkládá. GŘ pak koordinuje a vede konkrétní jednání. Existuje ovšem jedna výjimka, a to je oblast zemědělství. V rámci jednání má výlučné postavení vzhledem k tomu, že zemědělství je ve spojitosti se společnou zemědělskou politikou velmi citlivým tématem. Jednání týkající se zemědělství tedy vede Generální ředitelství pro zemědělství, zatímco role Generálního ředitelství pro obchod ustupuje do pozadí. Vzhledem k rostoucímu počtu členských států není jednoduché dosáhnout společné pozice. Tu pak při jednáních obhajuje zástupce Komise, a to z GŘ pro obchod nebo z GŘ pro zemědělství. Členské státy se jednání účastní, ale nemají možnost do diskuse zasáhnout. Situace může být pro zástupce členských států nepřehledná, protože jednání vedou dvě Ředitelství současně a vzhledem k často utajené povaze jednání je těžké kontrolovat, jestli jejich zástupci dodržují svůj mandát. 7 Cafruny A., Peters P.; The Union and the World: The Political Economy of a Common European Foreign Policy; Kluwer Law International, Haag, 1998, str

19 Existuje však tzv. pravidlo pro plnou transparentnost, na které dohlíží předsednictví a v jehož rámci se konají koordinace a debriefingy členských států s Evropskou komisí v sídle WTO v Ženevě. Tyto schůzky jsou iniciovány předsednictvím, ale zrovna tak si je mohou vyžádat členské státy. Tyto koordinace se konají před každým zasedáním WTO: je zde sdělen stav a vývoj jednání od posledního zasedání a objasněna pozice Komise, kterou bude její zástupce ve WTO předkládat. Debriefingy se konají na závěr delších zasedání a Komise na nich informuje, kam se problematika posunula a jaké byly pozice a reakce ostatních členů WTO. Debriefingy se také konají průběžně i k jednáním, které vede pouze Komise bilaterálně nebo plurilaterálně s partnery WTO, nebo z jednání, kam má přístup pouze Komise a nikoli členské státy (např, tzv. Green Room nebo Senior Officers Meetings). Evropa je obchodní blok ne tolik ve smyslu toho, že vylučuje zahraniční výrobce ve větším měřítku než další velké trhy, ale v tom smyslu, že je, v dobrém i špatném, úzce propletený do světové ekonomiky. 8 Pozice Evropské unie ve světovém obchodním systému je ovlivněna jak interními změnami (například reformy, rozšíření), tak vnějšími vlivy a změnami uspořádání světové ekonomiky. Tyto změny byly výrazné především v 90. letech jako důsledek rozpadu bipolárního světa a rozvíjejícího se procesu globalizace. Ten silně ovlivňuje Světovou obchodní organizaci a jejím prostřednictvím potom Unii. Následkem globalizace je pro jednotlivé státy stále náročnější udržet kontrolu nad toky zboží, služeb a investic. Státy spolu začínají soutěžit o benefity z mezinárodního obchodu a o příliv investic. Vzniká konkurenční stát : národní stát, který aktivně podporuje příznivé domácí investiční prostředí na úkor jiných států. 9 Mezinárodní obchod je pro ekonomiku Unie naprosto klíčový a společná obchodní politika začíná zasahovat do mnoha oblastí aktivit Unie a stává se jedním z rozhodujících prvků její zahraniční politiky jako takové. 8 Cafruny A., Peters P.; The Union and the World: The Political Economy of a Common European Foreign Policy, Kluwer Law International, Haag, 1998, str Cafruny A., Peters P.; The Union and the World: The Political Economy of a Common European Foreign Policy; Kluwer Law International, Haag, 1998, str

20 1.4 TVORBA OBCHODNÍ POLITIKY ČESKÉ REPUBLIKY PO PŘISTOUPENÍ K EVROPSKÉ UNII Přistoupení k Evropské unii znamená pro strategii a následné praktické provádění obchodní politiky České republiky významnou změnu. Po vstupu se změnila jak věcná stránka tvorby obchodní politiky, tak celý procedurální systém této tvorby. V první řadě způsobil přístup mnoho změn v dosavadních smluvních vztazích, které Česká republika do té doby v této oblasti měla. Ke dni vstupu skončila platnost smluv, jež Česká republika uzavřela s Unií, a smluv s obchodními aspekty, které uzavřela se třetími zeměmi a které nejsou kompatibilní se společnou obchodní politikou v EU. Naopak vstoupily v platnost předpisy Evropských společenství. Součástí převzetí závazků je přistoupení ke smlouvám, které v této oblasti Unie uzavřela jménem členských států se třetími zeměmi. Změna pravidel se týká obchodních vztahů České republiky jak s Evropskou unií, tak se třetími zeměmi. Významnou změnou po vstupu bylo zrušení ochranných opatření Evropské unie vůči přistupujícím zemím a zároveň zrušení ochranných opatření, jež uplatňovaly členské země vůči sobě navzájem. Ve vztahu ke třetím zemím musela Česká republika zrušit svoje původní celní sazby a aplikovat unijní celní sazebník. Musela také zrušit svoje opatření na ochranu trhu a přijmout ochranná opatření EU vůči třetím zemím. Opatření třetích zemí vůči dovozům z České republiky zůstala v platnosti až na některé výjimky, například zrušení jednostranných výhod v rámci Všeobecného systému preferencí, poskytovaných České republice Spojenými státy a Kanadou. V důsledku přístupu se na ni vztahují I ustanovení Dohody WTO o vládních zakázkách. Obchodní politika patří mezi několik málo oblastí, kde má Evropská unie výlučnou pravomoc, což má velký vliv na způsob, jakým mohou jednotlivé členské státy prosazovat v této oblasti svoje zájmy. Neznamená to, že by obchodní politiku nemohly aktivně ovlivňovat, ovlivňují ji ovšem prostřednictvím společné obchodní politiky, která musí vycházet z jejich konsensu. Členství tedy znamená přenesení drtivé části pravomocí v této oblasti na společné evropské orgány. Zákonodárná iniciativa v oblasti obchodní politiky přechází na Evropskou komisi, která je hlavním iniciátorem strategie společné obchodní politiky. Evropská komise tuto politiku 20

21 také vykonává. Rozhodovací pravomoci pak kromě Komise přecházejí ještě na Radu a Evropský parlament. Samotné členské státy ovlivňují společnou obchodní politiku prostřednictvím Rady. V té má samozřejmě svoje zastoupení i Česká republika a jejím prostřednictvím může podobu společné obchodní politiky ovlivňovat v rámci procesů, které byly popsány v kapitole o společné obchodní politice. Následující část se věnuje procedurálním otázkám tvorby obchodní politiky v České republice a její návaznosti na společnou obchodní politiku. Tvorba strategie ČR v této oblasti a následné praktické provádění společné obchodní politiky patří do působnosti vlády. Gestorem pro otázky obchodní politiky je v České republice Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). Celková strategie a konkrétní pozice ČR k jednotlivým projednávaným otázkám jsou připravovány především tímto ministerstvem, ale v závislosti na tématu se na nich podílejí také další resorty, především Ministerstvo zemědělství. Zástupci MPO se také účastní různých pracovních skupin a výborů Rady, kde jsou projednávány technické a praktické aspekty jednotlivých otázek a kde jsou připravovány podklady a předjednávány pozice pro jednání v Radě. Tato jednání ve výborech a pracovních skupinách jsou často klíčová pro bezprostřední ovlivnění konkrétních otázek. MPO je v současné době gestorem v patnácti a spolugestorem téměř v padesáti pracovních skupinách Rady. Zde se legislativní i nelegislativní akty projednávají, než jsou dále postoupeny Výboru stálých zástupců (COREPER). Konkrétní procedurální postupy jsou upraveny v materiálu Institucionální zajištění členství České republiky v Evropské unii, schváleném vládou v dubnu Pozice pro jednání pracovních skupin Rady připravuje MPO ve spolupráci se spolugestory. Tyto pozice jsou schvalovány většinou jednou týdně Resortní koordinační skupinou na Ministerstvu průmyslu a obchodu, které se účastní zástupci všech relevantních resortů. Mandáty příslušných resortů pro jednání různých formací Rady schvaluje v rámci ČR Výbor pro Evropskou unii (vytvořen při Ministerstvu zahraničních věcí), zahrnující zástupce všech resortů, Úřadu vlády a dalších institucí (například ČNB, Úřad na ochranu hospodářské soutěže a další); schází se každé úterý. Předkladatelem mandátů pro jednání Rady v otázkách obchodní politiky zde ovšem není Ministerstvo průmyslu a obchodu, ale Ministerstvo zahraničních věcí, a to proto, že otázky obchodní politiky jsou projednávány na Radě pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC). Konkrétně se otázkami 21

22 obchodní politiky zabývá Odbor obchodní politiky a zemědělství. Mandát ovšem vzniká v úzké spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu jako jeho spolugestorem, případně dalšími resorty, jichž se projednávaná problematika bezprostředně týká. Zároveň vstupuje do příprav Stálé zastoupení ČR při Evropské unii, které se přímo podílí na projednávání všech otázek v rámci obou formací Výboru stálých zástupců (v otázkách obchodní politiky je to jeho formace COREPER II) a tedy i otázek týkajících se obchodní politiky. Výboru pro Evropskou unii se ovšem nepředkládají ke schválení pouze mandáty pro jednání Rady, ale také tzv. rámcové pozice k určité širší problematice nebo naopak pozice k dílčím otázkám nebo dokumentům, které jsou zařazeny na program jednání COREPER I a COREPER II daný týden. Důležitou součástí systému je také Stálá mise v Ženevě, která zastupuje Českou republiku u mezinárodních organizací sídlících v Ženevě, tedy i u WTO. Mandáty na jednání Rady následně schvaluje vláda; ta také případně projednává otázky, na kterých se Výbor pro EU neshodne. Jinak se vláda ve vztahu k záležitostem EU zaměřuje především na určování priorit a definování hlavních směrů národního zájmu. Spolupráce vlády a parlamentu je rámcově zakotvena v čl. 10b Ústavy ČR (tzv. Euronovely), který ukládá vládě pravidelně a předem informovat parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství ČR v mezinárodní organizaci nebo instituci, tj. včetně EU. Vláda s parlamentem konzultuje významné aktivity EU, jakož i důležité návrhy připravované a předkládané Evropskou komisí Kuchařka k Evropské unii, Příručka pro státní zprávu k zapojení do činnosti Evropské unie, Ministerstvo zahraničních věcí,

23 2 SVĚTOVÁ OBCHODNÍ ORGANIZACE 2.1 VÝVOJ MNOHOSTRANNÉHO OBCHODNÍHO SYSTÉMU Světová obchodní organizace (World Trade Organisation WTO) byla založená v roce 1995, ale její skutečný vznik sahá do doby po druhé světové válce. V té době existovala velká vůle k liberalizaci světového obchodu, který byl vnímán jako cesta, jak posílit mezinárodní spolupráci, přispět k celkové politické a ekonomické stabilitě a vyvarovat se takové ekonomické krize, k níž došlo v období mezi válkami a která měla za následek rapidní nárůst ochranářských opatření. Vznikla tedy myšlenka vytvoření Mezinárodní obchodní organizace, která by fungovala pod záštitou nově ustavené Organizace spojených národů a tvořila spolu se Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem jeden ze tří pilířů nového ekonomického systému. Tyto dvě organizace byly na rozdíl od organizace obchodní skutečně vytvořeny. Obchodní organizace byla sice založena formálně, ale vzhledem k problémům s ratifikací v mnoha státech nikdy nevstoupila v platnost. Ještě v průběhu příprav bylo ovšem mezi zúčastněnými státy dohodnuto výrazné snížení celního zatížení v mnoha oblastech a tyto dohody byly nakonec přijaty v roce 1948 jako Všeobecná dohoda o clech a obchodu. Ta měla fungovat prozatímně, než bude vytvořena organizace, ale k tomu nakonec došlo právě až v roce V počátcích se GATT soustředil především na snižování cel v mezinárodním obchodu zbožím. Klíčovými byla jednání v Ženevě (1947), Annecy (1949), Torquay (1951) a opět v Ženevě v roce Od roku 1960 se jednání v rámci GATT a nyní i v rámci WTO odehrávají systémem tzv. kol. V průběhu daného kola se jedná vždy o balíku dohod týkajících se předem daných oblastí a konkrétních problémů. Tento systém umožňuje větší flexibilitu jednání, protože zahrnuje mnoho různých témat a umožňuje jednotlivým účastníkům, kteří mají pro jednání poměrně široké pole, sledovat co možná nejpříznivější celkový výsledek. Systém je také efektivnější v případě, kdy balík zahrnuje politicky citlivé oblasti, kde je obtížné dosáhnout dohody. Tlak na nutnost dosáhnout dohody je v případě takového balíku vysoký, a tak existuje větší vůle k nalezení kompromisu i v problematických otázkách. Je to však zároveň i nevýhoda: je totiž velmi obtížné dosáhnout současně dohody 23

24 ve všech projednávaných oblastech, a tak mohou problematické oblasti brzdit dohody, kterých už v jiných sektorech mohlo být dávno dosaženo. Kola trvají vždy několik let. Nejdelší bylo poslední dokončené kolo, Uruguayské, které trvalo osm roků. Prvním kolem, které zahrnovalo i jiné prvky než cla a další tarify, bylo tzv. Kennedyho kolo ( ). Vedlo k dohodě o anti-dumpingových opatřeních a zahrnovalo část o rozvoji. Přelomové bylo hned v několika směrech Tokijské kolo ( ). Kromě výrazného nárůstu počtu zúčastněných zemí v něm vzrostl i počet projednávaných oblastí. Právě díky tomuto kolu bylo sníženo průměrné celní zatížení průmyslových výrobků na 4,7%. Poprvé se zde objevil prvek harmonizace, tedy princip, že nejvyšší celní sazby byly snižovány nejrychleji. Tokijské kolo také poprvé obsahovalo jednání o odstraňování jiných než tarifních překážek. V této oblasti se podařilo dosáhnout pouze dílčích dohod tzv. kódů, které nebyly přijaty všemi členy GATT. Postupně byla ovšem naprostá většina z nich začleněna do systému mnohostranných závazků. Poslední kolo, které nakonec vyústilo v založení WTO, bylo Uruguayské kolo ( ). Svým rozsahem bylo s předchozími koly neporovnatelné: pokrývalo téměř všechny oblasti obchodu a zahrnovalo poprvé také služby, práva duševního vlastnictví a další oblasti. V prvních dvou letech jednání se podařilo dosáhnout úspěchů, jako například dohody o systému pravidelného přezkoumávání obchodních politik členských státu a další. Pak ovšem začalo jednání stagnovat a několik problematických témat především zemědělství, služby, přístup na trh, anti-dumpingová pravidla a vytvoření nové obchodní organizace další postup téměř zastavilo. Nakonec byla ale jednání prodloužena a podařilo se dospět k dohodě o celém navrhovaném balíku. Nejdůležitějším výsledkem tohoto kola byl vznik Světové obchodní organizace (WTO), zřízené Dohodou o založení Světové obchodní organizace, která byla podepsána 15. dubna 1994 v Marrákeši. 2.2 AKTIVITY WTO A JEJÍ ROZHODOVACÍ PROCES Organizace sídlí v Ženevě. Rozhodovací pravomoc náleží čistě jejím členským státům, respektive jejich vládám. Na rozdíl od Světové banky nebo Mezinárodního měnového fondu nejsou tedy rozhodovací pravomoci delegovány na žádnou užší skupinu. Objevují se názory, že užší výkonný orgán by mohl efektivitu organizace zlepšit. Pravomoci členských států a 24

25 konsensuální princip rozhodování však na druhé straně přispívají k větší váze společných rozhodnutí a k větší ochotě členů dodržovat své závazky. Činnost a rozhodování organizace probíhá na čtyřech úrovních. Nejvyšším orgánem je Ministerská konference, v níž jsou zastoupeni všichni členové na vysoké úrovni a která se schází nejméně jednou za dva roky. Má pravomoc rozhodovat o všech otázkách týkajících se všech mnohostranných obchodních dohod. Dalším klíčovým orgánem je Generální rada. V ní jsou také zastoupeni všichni členové. Jejím hlavním úkolem je řídit činnost WTO v obdobích mezi jednotlivými ministerskými konferencemi. Rada funguje také jako Orgán pro řešení sporů a Orgán pro přezkoumávání obchodní politiky. Pod Generální radou dále fungují tři další Rady: Rada pro obchod zbožím, Rada pro obchod službami a Rada pro obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví. Dále bylo ustaveno přes deset výborů, které se zabývají konkrétními oblastmi, například rozpočtem nebo životním prostředím. Dále jsou pro některé konkrétní otázky ustanoveny také pracovní skupiny či tzv. working parties. Obr. č. 2 Struktura hlavních orgánů WTO MINISTERSKÁ KONFERENCE GENERÁLNÍ RADA Orgán pro řešení sporů Orgán pro přezkoumávání obchodní politiky Rada pro obchod službami Rada pro obchod zbožím Rada pro obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví 25

26 Rozhodování ve WTO probíhá především na základě konsensu. Dohoda však vymezuje čtyři situace, kdy se přistupuje k hlasování: interpretace mnohostranné dohody, výjimka z plnění povinností pro některého z členů, změny v mnohostranných dohodách a přijetí nových členů. Tehdy se hlasuje podle principu jedna země jeden hlas. Vzhledem k vysokému počtu svých členů a principu rozhodování na základě konsensu je velmi obtížné vést všechna jednání na takto širokém fóru. Ve fungování WTO hrají proto klíčovou roli neformální jednání, která vždy předcházejí finálním dohodám uzavřeným v rámci Generální rady nebo Ministerské konference. Často se zástupci delegací scházejí v menším počtu a snaží se najít státy se stejnými zájmy a cíli a vytvořit společnou skupinu, která bude mít lepší vyjednávací pozici. Zrovna tak se scházejí delegace, pro něž je důležité konkrétní téma, ve kterém chtějí dosáhnout dohody nebo alespoň pokroku v jednání. Tato neformální jednání bývala především v minulosti terčem kritiky pro svoji netransparentnost a fakt, že nezahrnují všechny zainteresované strany. Svou vyšší efektivitou a flexibilitou nicméně přispívají k urychlení jednání a často jsou jedinou platformou, kde je možné dosáhnout průlomu v jednání. V rámci těchto jednání jsou také často vytvářeny vyjednávací skupiny států s podobnou pozicí. Někdy jsou to aliance vytvořené ad hoc, jindy se jedná o regionální integrační seskupení, vystupující v některých otázkách společně. Nejsilnější takovou skupinou je Evropská unie, kde je stupeň integrace velmi vysoký. Společné stanovisko v některých otázkách také často hájí i další, méně formální uskupení, vytvořená v rámci WTO na základě společných zájmů. Skupiny vytvářejí často i rozvojové země. Klíčovou roli v těchto jednáních i v jednáních na formální úrovni hrají ale největší světové ekonomiky. Jejich dohoda je často rozhodující podmínkou toho, aby bylo dosaženo konsensu v určité otázce. Patří mezi ně například Evropská Unie nebo Spojené státy, v posledních letech ovšem výrazně roste vliv rozvojových zemí, zejména Brazílie, Indie a Číny; významný jistě bude po jeho případném vstupu i vliv Ruska. 26

27 2.3 VZTAH GATT A SVĚTOVÉ OBCHODNÍ ORGANIZACE Založení WTO znamenalo pro mnohostranný obchodní systém významný přerod. Rozdíly WTO oproti GATT jsou následující: - Dohoda GATT měla provizorní charakter mnohostranné dohody představující soubor pravidel. Světová obchodní organizace má stálý charakter a její ustavení se opírá o právní základ. Na rozdíl od GATT nemá smluvní strany, ale členy. - GATT se zabýval pouze obchodem se zbožím, WTO pokrývá také obchod službami a obchodní aspekty práv duševního vlastnictví. - WTO je správcem několika dohod, z nichž jednou je GATT (nelze tedy říci, že by GATT zanikl) s tím, že členové WTO jsou členy všech dohod. - Systém pro řešení sporů je ve WTO propracovanější a proces řešení sporů nemůže být zablokován, což v GATT možné nebylo. 11 Mezi hlavní cíle, které organizace deklaruje, patří zvýšení životní úrovně, dosažení plné zaměstnanosti, růst reálného důchodu a další. Nově tam patří i cíle v oblasti trvale udržitelného rozvoje a ochrany životního prostředí. Tyto cíle mají být realizovány odstraňováním překážek obchodu, jednáním mezi státy ve snaze dosáhnout společné dohody a vytvořením efektivních pravidel. Důležitým prvkem je také role WTO jako prostoru pro řešení sporů. Mnohostranný obchodní systém je založen na pěti základních principech, které se vztahují na všechny dohody, uzavřené v rámci WTO. - nediskriminace: členské státy nesmějí diskriminovat nebo zvýhodňovat některé ze svých obchodních partnerů (doložka nejvyšších výhod) a nesmějí rozlišovat mezi národními a zahraničními předměty obchodu, event. subjekty (národní zacházení) - postupné odstraňování překážek: negociace jsou zaměřeny na postupnou liberalizaci obchodu, odstraněné překážky obchodu nemohou být znovu zavedeny 11 Štěrbová L., Aktuální otázky mezinárodního obchodu, VŠE, Praha, 2001, str. 8, Šroněk I., Světová obchodní organizace, VŠE, Praha, 1999, str