Nové příhody černé čarodějnice

Transkript

1

2 Nové příhody černé čarodějnice také v tištěné verzi Objednat můžete na Napsala Milena Durková Ilustrovala Veronika Miklasová Příhody černé čarodějnice e-kniha Copyright Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

3 Janičce

4 JE TO NA DRAKA Kapitolka první Jak spočítat dračí hlavy Černá čarodějnice, známá nešika, byla doma a měla plné ruce práce. Myslela si, že spočítá šest zelených dráčat, jestli jsou všechna. Jenže to se pěkně přepočítala. Kdo to mohl vědět, durdila se, že počítat na víc než pěti prstech je taková dřina! Bezradně koukala na svých deset nešikovných prstů a také na to hemžení. Ať se snažila sebevíc, pořád někdo chyběl nebo naopak přebýval. A ještě k tomu dračí děti poskakovaly sem tam jako žáby skokani a vypadaly všechny na šupinku stejně, neboť se jednalo o dračí šesterčata. Spočítej nám hlavy, pošklebovala se dráčata bezradné čarodějnici, to máš raz dva! Černá čarodějnice se nedala raz dva ošálit. Bylo jí jasné, že z takových počtů nebude nic. Každé dráče totiž mělo hlavičky tři. To znamenalo tři krát šest a to máme... Čarodějnice se chytla za hlavu, tu svou jedinou a věrnou. Už se jí ze všech nespočítaných kebulek začínala točit. Šestice dráčat zatím vesele pobíhala po domečku a tropila neplechu. Ta neplecha byla šesterá a ještě znásobená trojkou, protože víc hlav toho vymyslí víc. Byla to neplecha osmnácterá. Kapitolka druhá Drakoviště Černá čarodějnice dostala nezbedná dráčata na starosti, aby jejich maminka mohla v klidu létat po nákupech. Hlídání jí nevadilo. Obzvlášť když ji jejich mamka ujistila, že žádné z nich ještě neplive oheň ani ohníček. Čarodějnice se těšila, že bude dráčátkům vyprávět pohádky a hrát si s nimi v domečku na schovku. Jakmile se ale dračice vznesla do vzduchu, přestala dráčata poslouchat pohádku O neposlušných dráčátkách. Zlobit, prohlásila, umí daleko lépe sama. Jen ať se čarodějnice koukne! A dráčata se rozběhla po domečku, že jí to ukážou. Nejprve snědla dráčata dracénu. Nadarmo jim černá čarodějnice vysvětlovala, že pokojová kytka dracéna je rostlina jedovatá a že je po ní rozbolí bříška. Dráčatům připadalo, že když se jméno té kytky podobá slovu drak, můžou si s ní dělat, co chtějí. Když z dracény nezbýval ani lísteček ba ani stonek, dráčata si všimla, že z jedné krabice

5 na klobouky čouhá kus tuhé zlaté nitě, které se říká dracoun. A hned si řekla, že dracoun je tu pro ně připravený na hraní. Tahala a škubala za něj tak dlouho, až čarodějnici vypárala všechnu zlatou ozdobu ze svátečního klobouku. Když se dráčata nabažila dracény i dracounu, dala hlavy dohromady a na něčem se domlouvala. A než se čarodějnice nadála, byly v kuchyni povalené židle, ze zásuvek vysypané příbory a vidličky zapíchané do stěny, jako by to byly minioštěpy. Co má tohle znamenat? lekla se čarodějnice. Dělo se tolik neplechy najednou, že to ani nestačila sledovat. My děláme drakoviště! volala dráčata jedno přes druhé a vyhazovala z police hrnce, až to dunělo a řinčelo. Ale jeminánku! spráskla ruce čarodějnice. Máte to nějak popletené. Říká se přece vrakoviště, a ne drakoviště! V jako vodička! Dráčata se zarazila. S vodou se nekamarádila. Nechtěla o ní ani slyšet. Jak byla celá rozparáděná, aby si udělala správné drakoviště, všechny rozpálené hlavy se otočily k čarodějnici a zasyčely na ni, jako by je tou vodičkou doopravdy chtěla polít. Vtom se to stalo. Jedné z kebulek, náhodou patřila třetímu dráčátku zprava, vyběhl z tlamičky plamínek! Malý, ale horký a provázely ho čtyři blýskavé jiskry. Ostatní hlavičky zatajily překvapením dech. A začalo velké chrlení plamínků, protože nikdo přece nechtěl zůstat pozadu. Za minutku jich bylo, že by to stačilo na tisíc svíček nebo na celý táborák. V domečku to čpělo spáleninou a přičmoudlinou až běda. Tohle je asi nejhorší nadělení, jaké se mi v poslední době nadělilo, zděsila se čarodějnice. Už jen chybí, aby mi tu začal řádit červený kohoutek. Mám tu vodovodní kohoutek, ale jestlipak bude na ohnivého kohoutka stačit? Čarodějnice chtěla běžet pro jistotu pustit vodu, ale nebyl na to čas. Jedno dráčátko totiž dostalo fantastický nápad. Byl bezva pro dráčata, ovšem pro čarodějnici bohužel vůbec. Plivlo plamínkem po čarodějnici. A zjistilo, že milá čarodějnice velice zábavně

6 nadskočila. Když ji další plamínek polechtal na bradě, poskočila ještě legračněji a vykvikla, jako by si sedla na polštářek se špendlíky. To byl krásný objev! Dráčata se semkla do kroužku a dštila na čarodějnici ohýnky. Naštěstí to ještě moc neuměla, a tak se jim dařily samé mrňavé. Ale na to, aby jí vypálily díru do klobouku a očmoudily límeček, stačily bohatě. Chudák čarodějnice za chvíli nevěděla, kam uskočit. Všude byla nějaká zelená hlavička a plivala na ni plamínky pichlavé jako jehličky. Čarodějnice stála naštěstí u kredence, tak alespoň popadla do každé ruky pokličku na hrnec a snažila se s nimi plamínky odrážet, jako by pokličky byly štíty a ona chrabrá rytířka. Jenže kampak se dvěma pokličkami na ohýnky z osmnácti hlaviček! To si černá čarodějnice ani nemusela spočítat, aby věděla, že na jednu malou čarodějnici je jich moc. Tak už toho nechte, vy troubové! vykřikla zoufale. Dráčata se jen zachichotala a honem se nadechla, aby chrlila další plamínky, když už ne pořádný oheň. A jeden plamínek olízl čarodějnici ucho a druhý jí vběhl do nosu a moc zalechtal. Pčuhúúú, udělala čarodějnice. A blesklo jí v hlavě. Kapitolka třetí Ježibabí pečínka Troubové řekla čarodějnice dráčatům jen proto, že jí dávala tak zabrat. Nic ošklivého si o nich samozřejmě nemyslela. Dráčata byla chytrá až moc. Ale opravdová trouba by se těm darebům mohla hodit. Čarodějnice odstrčila nejbližší rozohněné dráče a otevřela dvířka trouby u sporáku. Prosím, račte, panstvo, nabízela, tam dovnitř můžete nachrlit plamínků, co hrdlo ráčí. Ale zase to, vy troubelíni, nepřežeňte, protože nahoře na komíně je čapí hnízdo. Dráčata přirozeně ani nenapadlo, aby plivala plamínky do trouby, když mohla tak pěkně potrápit černou čarodějnici. Místo poděkování jen vychrlila dalších sedmnáct a půl štiplavého plamínku. Černá čarodějnice už na nic nečekala. Raději sama skočila dovnitř do trouby a bleskurychle za sebou přibouchla dvířka, div se z nich nevysypalo ohnivzdorné sklo. Dráčatům se nelíbilo, že jim čarodějnice unikla. Hned se na ni dobývala a zkoušela dvířka trouby otevřít. Čarodějnice je zevnitř zaklínila vařečkou, která tam naštěstí ležela zapomenutá.

7 Když se dráčatům nepodařilo odklopit dvířka, začala chrlit plamínky na sklo zvenčí. V troubě se to ohřívalo a bylo tam stále tepleji. Udělalo se tam takové horko, že se čarodějnice bála, jestli se už nepeče. V pohádce o Jeníčkovi a Mařence to bylo jinak, mudrovala a utírala si střídavě pravým a levým rukávem zpocené čelo. Tam si ježibaba zasloužila, aby z ní byla pečínka, protože byla zlá a záludná. Ale já tady hlídám děti, aby se jim nic nestalo. To přece není důvod dělat ze mě rostbíf! Mám dojem, že se mi to hlídání nějak popletlo. A dráčata v kuchyni se spokojeně pochechtávala a jedno přes druhé nakukovalo přes sklo do trouby, jestli se čarodějnice dobře peče. Ještě z toho nemají rozum, zamumlala si černá čarodějnice a protáhla se rourou od trouby do komína. V komíně byla fůra sazí, ale naštěstí také žebříček. Čarodějnice po něm vyšplhala až na vrcholek komína. Sedělo tam čapí hnízdo upletené z klestí. Čarodějnice si klestím proklestila ruku a zamávala o pomoc. Čápice byla naštěstí doma, protože musela sedět na vejcích. Udělala zobákem větší díru a čarodějnice vylezla nahoru do hnízda. A honem díru zase přikryla, aby se žádné vejce neskutálelo do komína. Čarodějnice měla s čápy dohodnuto, že nebude v troubě péct, dokud nevyvedou mladé. Teď se jí hodilo, že byla na čápy tak hodná, protože čápice ji nechala sedět v hnízdě a trpělivě vyslechla, co se jí stalo. No jo, dráčata, co byste chtěla, milá paní, prohlásila paní čápová, to malí čápi by nikdy nic takového neudělali. My dbáme na to, aby naše děti byly slušně vychované. Čarodějnice na to neřekla nic. Vzpomněla si, jak byly loňské čapí děti vybíravé v jídle. Nechtěly jíst žáby, i když měly zdravě zelenou barvu, a házely je komínem do trouby. Čarodějnice pak měla plnou kuchyň vyděšených žabátek, která netrefila domů. Ale tak bylo vlastně zlobení k něčemu dobré. Vloni se tak spousta žabiček vrátila do rybníka. Nemohla byste se, prosím, nenápadně mrknout, poprosila čarodějnice, co se tam dole

8 právě děje? Čápice natáhla dlouhý krk a nakoukla do okna. To jsou ale nadané děti, prohlásila překvapeně. A honem se zase usadila na vejcích, aby jí nevystydla. Nadané k čemu? zeptala se čarodějnice. Ale čápice jen klapla zobákem a strčila hlavu pod křídlo, aby si zdřímla. Čarodějnice poděkovala za schování v hnízdě a slezla po okapu ze střechy na záhon. A koukla se do okna v obýváku. Kapitolka čtvrtá Bíloprázdno Hrome dome! Na koberci sedělo dráče a z nosu mu vyletovaly plamínky, jako když rychle za sebou škrtá sirkou. Byly pestrobarevné, od růžové, červené a oranžové až po hnědou a švestkově modrou. Dračí plamínky barvily všechno, čeho se dotkly. Například hnědá židle měla na opěradle přimalované leopardí skvrny a moc se jí to zamlouvalo. Krčila se a plížila kolem stolu jako leopard na číhané. Ještě že jí dráčata nenamalovala zubatou tlamu, to by asi židle pokousala stůl. Červená židle měla namalované žluté kytičky. Také se jí to líbilo. Cupitala po pokoji drobnými krůčky jako baletka a připadala si krásná. Žlutá židle měla huňatou hřívu. Zatím stála a mručela. Zřejmě si myslela, že se tak chová lev, když se chystá na lov. Na stěně s příborníkem byla temně zelená džungle. Příborník byl rovněž omalovaný, aby zapadal do té divočiny. Skoro v ní zmizel a hodinám, co visely vedle, někdo rozbil ciferník.