KLÍČOVÁ SLOVA Tibet Tibeťané Tibetská náhorní plošina dějiny kultura Čína útlak lamaismus buddhismus

Transkript

1 1. ABSTRAKT Tématem mé bakalářské práce je zachycení společnosti v Tibetu z antropologické perspektivy na základě informací z odborných knižních publikací, osobní zkušenosti rodinného přítele a dostupných informací na internetu. Svou práci jsem rozdělila na několik částí s ohledem na zachycení všech podstatných faktů, které mají (nebo měli) vliv na vytváření Tibetu jako celku. Jednotlivé části (historie, geografie, životní podmínky, životní filozofie, náboženství atd.) nám pak mohou pomoci lépe pochopit a zachytit tamější život Tibeťanů a celkovou úlohu a postavení Tibetu ve světě. KLÍČOVÁ SLOVA Tibet Tibeťané Tibetská náhorní plošina dějiny kultura Čína útlak lamaismus buddhismus 1

2 2. ÚVOD Tématem mé bakalářské práce je Tibet z antropologické perspektivy. Ve veřejném povědomí je Tibet vnímán jako země s originálním způsobem života a zachovalou starou kulturou. Každodenní život Tibeťanů je protkán modlitbami, zvyky a tradicemi vycházejícími z jejich náboženství lamaismu. Duchovní hodnoty v Tibetu převažují nad materiálními natolik, že staví samotný Tibet do zcela zvláštního a mystického postavení. Zájem o Tibet v dnešní době je dán především nesvobodou a útlakem tibetského lidu, kultury a náboženství, které pochází ze strany Číny. Díky kulturní revoluci a nepřiměřeného zásahu ČLR se Tibet stal podivným paradoxem starého světa, duchovních hodnot a moderní civilizace. 2

3 3. METODY PRÁCE Tuto práci jsem vypracovala na základě studia odborné literatury. Materiál jsem čerpala z odborných knižních publikací, zpráv vydaných Čínskou ambasádou, cestopisných knih a z dostupných internetových článků. V prvních částech této práce jsem pracovala výhradně s knižními publikacemi a informacemi z internetu. Pro tuto část práce jsem získala materiály hlavně z publikací J. Kolmaše, I. Desideriho, B. Aleksandrova, B. V. Jusova, G. C. Cybikova. Současné a individuálně zabarvené informace, v části s řízeným rozhovorem, jsem získala od ing. Milana Pařila. Řízený rozhovor, neboli orální historie je specifická metoda pro zachycení zážitků, vzpomínek, subjektivních prožitků a osobních zkušeností daného jedince. Rozhovor je na rozdíl od spontánní výměny názorů v každodenní konverzaci strukturovaný, otázky jsou pečlivě promyšleny a komponovány v určitém sledu, aby se získaly nové poznatky, potvrdila konkrétní interpretace či ověřila předběžná hypotéza. Metoda rozhovoru má několik fází: a) narátor volně vypráví, tazatel klade otázky, jež jsou impulzem k dalším vzpomínkám, nahrávky jsou přepsány a vytištěny; b) pro druhý rozhovor si tazatel připraví další otázky objasňující nejasnosti či zpřesňující původní výpověď, nahrávky jsou rovněž přepsány a vytištěny; c) další fází je analýza textu a historických údajů; d) konečnou fází je vyhodnocení a interpretace rozhovoru. 3

4 4. GEOGRAFIE TIBETU 4.1. Poloha a rozloha Tibetu Tibet se nachází na jihozápadě Číny v oblasti Čchingchajsko-tibetské náhorní plošiny. Jeho rozloha je okolo km², což je ⅛ z celé rozlohy Číny. Rozkládá se mezi severní zeměpisné šířky a východní zeměpisné délky ( Kolmaš 2002, s. 14) Hranice Tibetu Autonomní oblast Tibetu má okolo km dlouhých hranic (obr.1:1) s Indií, Nepálem Sikkimem, Bhutanem a Barmou. Na severu hraničí s Ujgurskou autonomní oblastí Sin tiangem, na severovýchodě s provincií Čching-chaj, na východě s provincií S -čuan, na jihovýchodě s provincií Jun-nan, na jihu a jihozápadě pak s indickými státy Arunáčalpradéšem, Sikkimem, Himačalpradéšem a Kašmírem, dále s Bhutanem a Nepálem (Kolmaš 2002, s. 14) Pohoří Ze všech stran je Tibet obklopen pohořími (1:2; 2:1; 2:2) nebo neprostupnými pouštěmi a bažinami. Tibetská náhorní plošina, v jejíž západní části Tibet leží, představuje nejrozsáhlejší, nejvyšší a zároveň nejnehostinnější náhorní plošinu světa (zhruba 2,5 miliónů km²) (Kolmaš 2002, s. 14). Tibet je nazýván Střechou světa, jeho průměrná nadmořská výška je přes m.n.m. vzhledem k faktu, že je domovem nejvyššího pohoří na světě Himalájí (obr.3:1). Nachází se zde také nejvyšší nadmořská hora světa Čhomolungma (známá spíše jako Mount Everest), měřící 8.848,13 m.n.m. Přes 70 vrcholů zde dosahuje nadmořské výšky přes m.n.m (Kolmaš 2002, s. 14). Jak uvádí J. Kolmaš (2002, s. 14), Tibet představuje přírodní ochranu severozápadu a jihozápadu Číny a je bránou do jižní Asie. Vedle Himalájí obklopují Tibetskou náhorní plošinu ještě masivy Karakoramu, Altyn-taghu a Kchun-lunu. Himaláje určují podnebí téměř v celé oblasti Tibetu. Představují přirozenou bariéru znemožňující pronikání vlhkého vzduchu z oblasti 4

5 Indického oceánu, takže Tibet s výjimkou jihovýchodu má suché, vysokohorské a výrazně vnitrozemské klima (Kolmaš 2002, s ). V Sikkimu, položeném na jižním svahu Himaláje je ø množství srážek 800 mm, na druhé straně, v Tibetu se projevuje srážkový stín Himalájí, jelikož na většině území je ø srážek mm (Žagabpa 2000, s. 13) Geografické rozdělení Rozdíly v charakteru krajiny umožňují rozlišovat na území Tibetu dvě velké přírodní oblasti severní Tibet a jižní Tibet. V oblasti severního Tibetu převažují zejména pouště a polopouště, které jsou téměř neobývatelné. Nachází se zde velké množství solných jezer. Přírodní podmínky jsou pro obyvatele dosti kruté mrazy v létě i v zimě spadající až pod 40 C. I z tohoto důvodu je severní část velmi řídce osídlena a rozvoj průmyslových či hospodářských odvětví je nereálný (Kolmaš 2002, s. 14). V jižním Tibetu jsou podmínky příznivější. Projevuje se zde vliv monzunů větší množství srážek a vyšší teploty, které umožňují pěstování obilí jako v jiných částech světa ve stejné zeměpisné šířce. Údolí pod horami vyplňují velké říční toky jako např. Cangpo (známá jako Brahmaputra) a velké množství jejich přítoků (Aleksandrov 1950, s. 7). Povrch této části je členitější a hluboko vklíněná údolí jsou chráněna před silnými větry, které jsou charakteristické pro celý Tibet. Teploty zde dosahují vyšších hodnot (v zimě okolo 0 C, v létě až 17 C) (Kolmaš 2002, s. 15). Do této části zasahují svahy nejvyšší hory světa Čhomolungmy. V údolí řek jsou porosty jehličnatých a smíšených lesů (topol, olše a jíva), v nižších polohách je četný výskyt bambusových porostů. Půda je zde plodná a poskytuje pěknou úrodu pšenice, ječmene, bobů, hrachu, hořčice a různé zeleniny (Aleksandrov 1950, s. 7). Jihovýchodní část řeky Tsangpo se vyznačuje subtropickým podnebím (Aleksandrov 1950, s. 8) V takto položených místech se nacházejí velká naleziště drahých nerostů a kovů např. řelezné rudy, tuhy, azbestu, kamenného uhlí, zlata a další (Kolmaš 2002, s. 15). 5

6 4.4. Vodstvo V Tibetských horách pramení mnohé největší řeky (obr.3:2) Asie. V západním Himaláji v blízkosti svatého jezera Mánasaróvar a hory Kaljásu, které uctívají jak hinduisté tak i buddhisté, jsou prameny řeky Indu a Satladže, které tečou do Arabského moře. Nachází se zde také pramen řeky Tsangpo, která protéká několik set kilometrů na východ a svažuje se na území Indie, kde dostává jméno Brahmaputra. Na území Tibetu pramení i největší přítoky Barmy Irávadi a Saluin, které vtékají do Bengálského zálivu, a řeka Mekong, jež teče přes území Číny a Indočíny (Žagabpa 2000, s. 12). Na mnohých místech je Tibet poset jezery (obr.4:1) nejrůznějšího rozsahu. Některé z nich zabírá stovky čtverečních kilometrů a jiné jen několik desítek hektarů. Většina velkých jezer je úplně nevhodná pro plavbu lodí, protože nad nimi zuří silné bouře. Největším tibetským jezerem je Tengrinor. Mnohá z tibetských jezer jsou bohatá na sůl (Aleksandrov, 1950, s. 8) Podnebí Podnebí Tibetu je ostře kontinentální. Zima je mimořádně suchá a vyznačuje se pronikavými mrazy, kdežto léto je krátké a velmi parné. Velmi znatelný je teplotní rozdíl mezi dnem a nocí, teplotami ve stínu a na slunci (Žagabpa 2000, s. 13). 6

7 5. TAO TIBETSKÁ AUTONOMNÍ OBLAST 5.1. Rozdělení Tibetu Tibet, nazývaný tibetsky Böjul nebo Bödžong či čínsky Si-cang (Xizang) je zemí nevšedních přírodních krás, zemí jenž si udržela vlastní způsob života a především pro mnohé synonymem pro zemi záhad. Vlastní Tibet se rozkládá v jihozápadní části ČLR na ploše okolo 1,222 milionu km² a je druhou největší územě-administrativní jednotkou ČLR.Tibetskou autonomní oblast dělíme na tři části (obr.4:2). První částí je tzv. Přední Tibet (Ü) s centrem ve Lhase, druhou je Zadní Tibet (Cang) s centrem v Žikace a Západní Tibet (Ngari) s centrem v Ruthogu. Nejen tyto tři části jsou domovem Tibeťanů, ale i přilehlé provincie Číny jako je Čching-chaj (dřívější historické Amdo), západní část S - čchuanu (historický Kham), Kansu a Jün-nan (Kolmaš 2002, s. 14) Obyvatelstvo Tibetu V Tibetské autonomní oblasti dnes žije 2,62 milionu obyvatel ( podle sčítání lidu 2.dubna 2001). Počet obyvatel nejspíše klesá, neboť podle vyprávění kronikáře Ba Salnanga bylo naverbováno pro jednu válku dokonce čtrnáct milionů mužů, avšak tyto informace nemůžeme brát jako směrodatné (Žagabpa 2000, s. 18). Z této celkové skupiny tvoří Tibeťané 96,4%. 2,8% obyvatel Tibetu tvoří Chanové, což představuje přibližně 66 tisíc příslušníků a 0,8% (18 tisíc) příslušníci ostatních, zde žijících, nechanských etnik. K této skupině obyvatel patří Tibeťané žijící v již zmíněných provinciích Číny, dále pak mnoho dalších Tibeťanů žijících v Indii (Ladak, Sikkim), Nepálu, Bhútánu také v Evropě, USA a podobně. Těchto Tibeťanů je přibližně okolo 2,4 milionu. Dalajlamova exilová vláda v Indii udává 6 milionový údaj o Tibetském lidu, avšak tento údaj není potvrzen žádnou statistikou. Průměrná hustota obyvatelstva je 1,79 osoby/km², často v závislosti na přírodních podmínkách je osídlení nerovnoměrné. Největší osídlení je v údolí Cangpo a v okolí Lhasy. Zde žije přibližně 15 lidí/ km², kdežto určité části Čhangthangu osídleny nejsou (Kolmaš 2002, s. 15). 7

8 Z celkového počtu Tibeťanů se odhaduje, že 48% jsou kočovníci a 32% jsou obchodníci a zemědělci. 20% přibližně představují mniši a mnišky, z čehož 18% připadá na mnichy a zbylá 2% na mnišky (Žagabpa 2000, s. 18). 8

9 6. STRUČNÁ HISTORIE TIBETU 6.1. Počátky osidlování a první sjednocení Rané počátky Tibetu zahaluje závoj legend a pověstí. Je zde rozšířena legenda o potopě světa, kterou měla prý na svědomí řeka Tsangpo. Tibet byl od této pohromy osvobozen Buddhou, který rozsekl Himalájské hory a tak se voda nahrnula do oceánu (Aleksandrov, 1950, s.10). Na Tibetské náhorní plošině započalo trvalé osidlování až začátkem našeho letopočtu, i když máme k dispozici nalezené osidlování i z doby paleolitu a neolitu. V první polovině 1. tisíciletí našeho letopočtu se někdejší předkové dnešních Tibeťanů, původně žijící při horních tocích řek Chuang-che (Žlutá řeka), Čchangťiang (Dlouhá řeka) a v lesích jihozápadní Číny, přesunuli do údolí řeky Cangpo. Zde započalo prvotní osidlování kočovných kmenů a roztříštěných rodů, které díky obrovské ploše a tím pádem i obtížnému styku mezi sebou velmi často bojovali. Teprve v 6. století si vůdcové kmenů, sídlící v údolí řeky Jarlung vydobyli hegemonii nad nejbližším okolím a nejschopnější z nich, Namri Songcän, se stal jediným vládcem. Sjednocení celé země pak dokončil Songcän Gampo ( ) a vzniká tak raně feudální tibetský stát se vším všudy. Vytváří se centralizovaný stát s ústřední vládou, vlastním zákonodárstvím, vojskem a začíná celkový rozmach země díky stykům s vyspělými civilizacemi jako Čína a Indie (Kolmaš 2002, s.16). Byla vypracována tibetská abeceda, začaly se stavět vodní mlýny, vyrábět sýr, máslo a především začíná pronikat do Tibetu buddhismus (Alexandrov 1950, s.10). Ve 2. polovině 7. a hlavně 8. století je Tibet na vrcholu svých dějin. Moc Tibetu se rozšířila i do částí Sin-ťiangu, dochází k sňatkům mezi tibetskými monarchy a dcerami čínských císařů, do země přicházeli šiřitelé buddhismu a mezi Čínou a Tibetem probíhá velmi četná výměna korespondence. Díky tomuto bylo uzavřeno mezi Čínou a Tibetem osm významných dohod, například čínsko-tibetská smlouva ( ) jejíž dvojjazyčný text je dodnes zachován na kamenné stéle ve Lhase (Kolmaš 2002, s. 16). V této době se Tibet projevuje jako samostatný a nezávislý stát s činorodými zahraničními styky a zároveň svrchovanými a neomezovanými vládci. Vztah mezi Čínou a Tibetem byl vztahem dvou nezávislých mocností podobný vztahu strýce a synovce. V roce 842 začíná Tibet procházet obdobím plném rozvratů, neshod a 9

10 velkého úpadku. Jednotné království se rozpadá a na jeho půdě vzniká řada feudálních knížectví. Pouze v západní části v kraji Ngari a na území dnešního Ladaku je poměrně stabilní situace a kontinuita politické moci (Kolmaš 2002, s.16) Období sektářství ( století) Rozpadem království v 9.století vzniklo v centrálním Tibetu velmi silné poltické vakuum, které trvalo bezmála 400 let (Kolmaš 2002, s. 17). Toto období bylo velmi příhodné pro rozvoj sektářství svým politickým vakuem, které zapříčinilo čím dál menší styky s Indií a tak i s rozvoj buddhismu v Tibetu. Během 11. a 12. století se v centrálním Tibetu zformovaly čtyři hlavní sekty (školy) tibetského buddhismu a to Kadampa, Žičhepa, Sakjapa a Kagjüpa s četnými odnožemi. Jednotlivé kláštery představovaly centrální moc daného okolí a staly se tak středisky náboženského, kulturního, hospodářského a politického života svých stoupenců (Kolmaš 2002, s. 17). Pro získání hegemonie jedné sekty nad ostatními bylo však ještě potřeba se opřít o silnou světskou moc, kterou se stala v 13.století Mongolská říše Navázání styků s Mongolskou říší ( století) Na přelomu 12. a 13. století se severně od Tibetu začala formovat mongolská říše sjednocená vůdcem kmene Mongolů Temudžinem, zvaným Čingischán ( ). Nově vznikající říše přitáhla pozornost Tibetu a zvláště pak pozornost sekt, které potřebovaly pro zajištění hegemonie nad ostatními světskou oporu. V té době byla nejmocnější sekta Sakjapa v čele se známým učencem a literátem Künga Gjalcchän, zvaný Sakja-pandita ( ). Sakja-pandita přijal v roce 1245 pozvání k návštěvě do Mongolska kde došlo k vytvoření vztahu tzv. lamy-obětníka a laika-almužníka. Tímto si vyzískal hegemonii nad všemi ostatními s oporou ve světské moci (Kolmaš 2002, s. 17). Ve vzájemné politice mezi mongolským dvorem a představiteli tibetské buddhistické církve pokračoval i chán Chubilaj ( ), zakladatel a první panovník mongolské (jüanské) dynastie na čínském císařském trůně, se synovcem Sakja-pandity, učeným Phagpem ( ) (Kolmaš 2002, s. 17). 10

11 Díky těmto vztahům realizovanými ještě před založením dynastie Jüan v Číně bylo dovršeno zřízení mongolského protektorátu nad Tibetem, který pak se vznikem říše Jüan (1280) přešel automaticky pod její jurisdikci. Díky založení dynastie Jüan zůstával Tibet až do poloviny 13. století na svém východním sousedovi nezávislý a dostával se do stále těsnějšího vazalství s ústřední mongolskou vládou v Pekingu. S pádem Jüanského císařství v Číně r zanikl i mongolský protektorát nad Tibetem. Ani následná čínská dynastie Ming střídající mongolskou dynastii Jüan už nedokázala vazalský poměr Tibetu k říši obnovit (Kolmaš, 2002, s. 18) Období střídání světských dynastií a opětovné spojenectví s Mongoly ( století) Po zániku Jüanského císařství v Číně se ukázal velmi špatný vliv přízně Jüanského dvora na vládnoucí sektu Sakjapu. Nespokojení obyvatelé se v pol. 14. století začali soustřeďovat kolem sekty Digungpy, jež vznikla v pol. 12. století jako odnož starší sekty Kagjüpy. K tomuto hnutí se připojili i světští feudálové zejména pak šlechtický rod Phagmodu, který držel moc ve svých rukou od r až do r Tímto krokem se alespoň střední část země po mnoha staletích politické roztříštěnosti opět sjednotila pod jednou vládou. Další vládnoucí dynastie Rinpung vládnoucí v letech měla své sídlo v západním Tibetu a duchovní oporu získávala v duchovní sektě Karmapě. Tato dynastie byla svržena jedním z ministrů, který založil svou vlastní dynastii, zvanou Cangpa (r ). V Tibetu však neustávali boje mezi jednotlivými sektami tibetského buddhismu, díky čemuž se Tibet ocitl v náboženské nesnášenlivosti a době morálního úpadku. Na pozadí těchto problémů přišel slavný Congkhapa ( ) se svou reformou tibetského mnišství a založil sektu Gelugpa (nazývaná též sektou žlutých miter ), zdůrazňující striktní řád, mravně bezúhonný život a hluboké filozofické vzdělání. Po jeho smrti byl zaveden systém dvou nejvyšších převtělenců, dalajlamy a pančhenlamy, trvající až dodnes. Jelikož vliv sekty Gelugpa byl výhradně náboženského směru a neměl podporu ani pekingského dvora ani královských rodů, navázal v pořadí třetí představitel Gelugpy, Sönam Gjamccho ( ) přátelské vztahy s mongolským vládcem Altanem ( ). Byla tak obnovena stará tibetskomongolská aliance a Sönam Gjamccho získal titul dalajlama. Díky těmto přátelským vztahům zahájila sekta Gelugpa boj o získání veškeré duchovní a světské moci 11

12 v celém Tibetu. Vojenskou pomoc poskytl vůdce západomongolského kmene Chošúdů, žijících v krajině Amdo. Po tomto krvavém převratu se dalajlama stal duchovní i světskou hlavou Tibetu. Tímto se zformoval jednotný a nezávislý teokraticko-světský tibetský stát, který přetrval 75 let (Kolmaš 2002, s.18 19) Čínské snahy o podmanění Tibetu ( ) První etapa ( ) tohoto období je charakterizována snahou o navázání nových kontaktů vládců Číny s představiteli Tibetu. K prvním kontaktům došlo ještě před oficiální vládou mandžuských vládců v Číně. Poté došlo k několika pozvání na návštěvu císařského dvora, ale první oficiální návštěva se uskutečnila až v letech na císařském dvoře císaře Šun-č. Dalajlama pobýval na dvoře půl roku, ale až na výměnu darů a získání honosného titulu nedošlo k žádnému oficiálnímu jednání, které by mělo upravit politicko-právní poměry mezi říšemi. A tak nadále náležel duchovní primát dalajlamovi a vojenská moc třímala v rukách mongolských králů Tibetu (Kolmaš 2002, s. 19). Ustavičné hašteření a přetahování o moc (dokonce i prohlášení 6. dalajlamy za neplatného převtělence) i mezi samotnými představiteli Tibetu mělo za následek, že lamové největších tibetských klášterů a čchingchajští Mongolové požádali o pomoc početnou armádu Džúngarů, sesadit tzv. tibetského krále Lhabzang-chan. Armáda dobyla Lhasu a samovolný administrátor Lhabzang byl zabit v boji. Na krátkou dobu se stali Džúngaři pány země za podpory protičínské opozice (Kolmaš 2002, s. 20). Druhá etapa ( ) je charakterizována dobyvačnými taženími čínských vojsk. Převrat ve Lhase zavdal císaři Kchang-si podnět k uspořádání dvou trestných výprav do Tibetu a to v letech a v r S těmito výpravami vznikly reformy ve vojenské a civilní správě Tibetu. Byla ustavena prozatímní vojenská junta ( ) v čele s Mandžuským generálem Jansinem a za nového dalajlámu byl prohlášen Kalzang Gjamccho ( ). Pod vrchním dohledem velitele císařských vojsk byla vytvořena čtyřčlenná ministerská rada Kašag. Během následujících let donutily potíže spojené s vydržováním početného vládního vojska a četných mandžusko-čínských civilních úřadů, císaře Jung-čengoba nahradit formu přímé kontroly nad touto oblastí formou protektorátu (1727) (Kolmaš 2002, s. 20). 12

13 V letech vypukla v zemi občanská válka a tímto získal císař Jungčeng důvod k vyslání čínského expedičního sboru do Tibetu. Kontroly nad činností místních Tibetských úřadů se ujali 2 ambani (císařští vysocí úředníci) Sengge a Mailu, kterým byla ponechána k ochraně vojenská posádka. Postupem času došlo k redukci vojenské posádky a tohoto oslabení využila v r protičínská opozice k rozpoutání nepokojů. Následkem toho vyslal císař Čchien-lung novou trestnou expedici do Lhasy (Kolmaš 2002, s. 21). Během třetí etapy ( ) vznikl systém mandžusko-čínské suverenity nad Tibetem a tak se postupně Tibet měnil v protektorát čínské říše. Za vlády Čchienlunga ( ) došlo k posílení pozic ústřední vlády a k mocenským změnám jako bylo zrušení dědičných králů Tibetu, byl obnoven systém čtyřčlenné ministerské rady, dalajlama byl prohlášen za duchovní a světskou hlavu Tibetu a pravomoci ambanů byly rozšířeny. Díky svrchovanosti ambanů nad místní administrativou došlo k faktickému podřízení Tibetské vlády ústřední vládě Číny. Vytvořil se tak nový vztah vazala (Tibet) a suverénu (mandžuská Čína) nazývaný též čínský protektorát nad Tibetem (Kolmaš 2002, s. 21). Další období, které představuje čtvrtou etapu ( ) je obdobím relativního klidu a stabilitou mandžudko-čínské suverenity nad Tibetem. Mocenský dozor je neustále v rukou ambanů, střídajících se v pravidelných tříletých intervalech. Roku 1792 obdaroval císař Tibet zlatou urnou (serbum), určenou pro losování převtělenců dalajlamy (Kolmaš 2002, s. 21). Pátá etapa ( ) je obdobím zvratů a vojenských vpádů do Tibetu ze strany Anglie a snahou o udržení a upevnění mandžusko-čínské suverenity nad Tibetem (Kolmaš 2002, s. 22). Anglie, která se hospodářsky a politicky začala zajímat o Tibet podnikla v letech ozbrojený vpád do Tibetu, díky čemuž byl vyvolán zvýšený zájem o vnitropolitický vývoj ze strany Číny. Za ambana byl jmenován zkušený Lien- Jü ( ), který nastolil celou řadu reforem. V únoru r vstoupili do Tibetu čínská vojska, která kontrolovala celou zemi a díky útěku dalajlamy do britské Indie se vlády v zemi ujal Lien-Jü, využívající lhaskou vládu jako figurky (Kolmaš 2002, s. 22). 13

14 6.6. Období nezávislosti Tibetu ( ) Během Sinchajské revoluce v Číně r byly zmařeny plány, které měla císařská vláda s Tibetem. Přesto však republikánská vláda Číny, která se bála rozpadu mnohonárodnostního státu vydala prohlášení o sounáležitosti pěti ras tvořící dohromady jednotný stát - Čínskou republiku. Představitelé Tibetu byli přizváni do čínského parlamentu, avšak neshody mezi čínskou vládou ve Lhase a Tibeťany vedly k tomu, že ambanská administrativa opustila Tibet v lednu roku Tímto způsobem neměla Čína v Tibetu žádného svého oficiálního zástupce (Kolmaš 2002, s. 22). Během této doby vydal dalajlama deklaraci nezávislosti. 11.ledna 1913 došlo prvnímu sjednání smluvního dokumentu Tibetsko-mongolské dohody, v níž se prohlašuje vymanily z područí mandžuské dynastie, oddělily od Číny a staly se nezávislými státy (Kolmaš 2002, s. 22). Další podobou snah o nezávislost Tibetu bylo trojstranné jednání britsko-čínskotibetské na tzv. Simelské konferenci r Ani však na této konferenci nebyli schopni vzájemné dohody. Nakonec byl předložen britský kompromisní návrh kde by byl Tibetu přiřazen status autonomie. To však nebylo přijato a Simenská konference skončila neúspěchem. V roce 1918 skončily boje v S -čchuanskotibetském pohraničí, čímž Tibet získal další území. Během dalšího období docházelo k posilování britského vlivu a následná odezva na tento vliv byla ustanovení komise pro mongolské a tibetské záležitosti v květnu 1930 a Tibet byl vyhlášen součástí Čínské republiky (Kolmaš 2002, s. 23). Po smrti 13. dalajlamy, který byl pro navazování styků s Velkou Británií se dostal k moci regent Radeng-rinpočhe ( ). Když byl ve Lhase zřízen čínský úřad, Tibetem bylo toto chápáno spíše jako forma diplomatického styku, neboť i obdobný úřad otevřela v roce 1936 Velká Británie. Lhaská vláda byla nezávislá, díky čemuž mohla přizpůsobovat své kroky o další získání faktické nezávislosti jako byl např. výcvik vlastního vojska, vydávání vlastních peněz, vlastní poštovní a telegrafní systém atd. Další projevy nezávislosti byly v postoji vlády např. v čínsko-japonské válce, zřízení samostatného úřadu pro zahraniční záležitosti atd. Můžeme se tedy domnívat, že během tohoto období představoval Tibet plně nezávislý stát na Číně. Avšak tomuto uspořádání se nedostalo žádného mezinárodního uznání (Kolmaš 2002, s. 23). 14

15 6.7. Tibet jako součást ČLR (1951) V Číně se blížilo vítězství lidové revoluce, a tak Tibetská vláda regenta Takdagrinpočheho se rozhodla přerušit styky s ústředím a vyhlásila formálně nezávislost Tibetu. Pro tuto nezávislost Tibetu vyslala vláda zvláštní vyslance do několika států jako bylo USA, Velká Británie, Indie a Nepál. Tyto kroky však podnítili vládu ČLR k návrhu vyslat tibetského zástupce do Pekingu k rozhovorům o mírovém urovnání v otázkách Tibetu. Tibetská vláda se těmto rozhovorům dlouho bránila, ale v říjnu 1950, kdy čínská armáda pronikla na východ Tibetu do administrativní oblasti Čhamdo a byl vzat do zajetí guvernér Ghaphö Ngawang Džigme, přistoupila k rozhovorům (Kolmaš 2002, s. 25). Mezitím byl uveden do úřadu 14. dalajlama Tändzin Gjamccho, jehož duchovní autorita měla sjednotit Tibetský lid. Tibetské úřady se obrátili na Indii a zároveň na organizaci OSN, avšak nic z toho neskončilo úspěchem. Došlo k mírovým jednáním, z kterého vznikla tzv. sedmnácti bodová dohoda mezi ústřední lidovou vládou Číny a místní vládou Tibetu o podmínkách mírového osvobození Tibetu z Tímto prohlášením se stal Tibet součástí ČLR a bylo mu přiřčeno právo na autonomii v rámci ČLR (Kolmaš 2002, s. 25). Tímto získala ČLR svrchovanost nad celým Tibetem a pro Tibet samotný se otevřela další kapitola dějin Politický vývoj po roce 1951 Od roku 1951 a vnuceného mírového osvobození dochází ze strany Číny k prosazování svých reforem. Byl vytvořen Přípravný výbor Tibetské autonomní oblasti v čele s dalajlamou a pančhenlamou. V roce 1957 začínají první protičínské nepokoje, které se odehrávaly na celém území Tibetu, a které byly vyvolané čínskými snahami o reformy a jejich tvrdé uplatňování. Tyto nepokoje vyústily v březnu 1959 v ozbrojené povstání ve Lhase. Dalajlama uprchl do exilu do Indie a s ním i desítky tisíc dalších tibetských uprchlíků. Čínská armáda tvrdě potlačila toto povstání a začala nekompromisně uplatňovat reformy podle svého vzoru. Dalajlama byl prohlášen za zrádce, do čela Přípravného výboru Tibetské autonomní oblasti byl dosazen pančhenlama a v roce 1965 byl oficiálně vyhlášen Tibet jako Tibetská autonomní oblast ČLR (Kolmaš 2002, s. 26). 15

16 V letech dochází ke kulturní revoluci jejíž důsledky byly - zbořené kláštery, poničené kulturní památky, zničené knihy a další. Na základě vnitropolitických změn v Číně dochází roku 1978 ke zvolnění reforem a Čína začíná podporovat volnější politiku vůči Tibetu. Začíná se pečovat o hospodářský a kulturní rozvoj, zakládají se nové instituce jako školy, knihovny, vědecké instituce a Tibet je pomalu otevírán pro okolní svět (Kolmaš 2002, s. 26). Pro Tibet začíná období kdy se střetávají snahy Číny o to aby Tibet zůstal pod jejich vládou a snahy dalajlamy o zrušení nadvlády a osamostatnění Tibetu. Toto období je časem dialogů a smluvních návrhů. 16

17 7. ETNICKÉ SLOŽENÍ TIBETU V Tibetské autonomní oblasti a přilehlých provinciích žije obyvatelstvo stejného či příbuzného etnického složení. To, co je od sebe odlišuje, je rozdíl kde žijí, vlastní historický vývoj, vlastní specifika životního stylu, odlišné náboženství a duchovní kultura, která pramení z rozdílných kontaktů sousedních zemí či provincií Rozdělení dle etnik Na velkém území Čínské lidové republiky se nachází několik autonomních oblastí a provincií, které zaujímají dohromady jednu čtvrtinu veškeré plochy ČLR a kde žije již od předhistorických dob autochtonní lid, který je stejného či příbuzného etnického a jazykového složení.tento lid nese označení tibetsko barmské etnické a jazykové čeledi. Toto velké území zahrnuje Tibetskou autonomní oblast, provincii Čching-chaj, větší či menší části přilehlých provincií Kan-su, S -čchuan, Jün-nan a z části i Kuej-čou, Chu-nan a Čuangské autonomní oblasti Kuang-si. Tato velká čeleď představuje druhou největší skupinu nechanských národů, která podle posledních údajů (z roku 1978) má přibližně 12,5 milionu obyvatel. Z těchto čeledí jsou však zastoupena na území ČLR pouze tibetská a jim příbuzná etnika, barmská etnická větev na tomto území není (Kolmaš 2004, s ). Tibeťané a jim příbuzné národy jsou národy spojované historicky a etnicky s lidem označovaným v nejstarších čínských pramenech jako Žungové, či později jako Čchiangové nebo Si-nan-iové. Dnes dělíme tyto příslušníky národů a národností do tří skupin (Kolmaš 2004, s. 242). První skupinu tvoří lidé žijící v Tibetské autonomní oblasti, provincii Čchingchaj, S -čchuan, Jün-nan a Kan-su. Tvoří ji Tibeťané, Sifanové, Ďarongové, Pchumiové, Mönpové, Čchiangové, Nuové a Tulungové (Kolmaš 2002, s. 43). Druhou skupinu tvoří Iové a jim etnicky blízcí Chaniové, Lisuové, Lachuové, Ačchangové, Nasiové, Pajové a Tchuťiaové (Kolmaš 2002, s. 43). Poslední, třetí skupina, zahrnuje pouze lid nazývaný jako Ťingpchové. Tento lid žije převážně v Jün-nanu a je velmi podobný vlastním Barmáncům (Kolmaš 2002, s. 43). Pro tato etnika bylo doposud zřízeno celkem 33 autonomních jednotek z nichž některé mají charakter autonomní oblasti (Tibet), autonomních krajů (17) a 17

18 autonomních okresů (15) v rámci čínských provincií. Tento status autonomie zatím neobdrželi všichni, a to Sifanové, Ďarongové, Pchumiové, Mönpové a Ačchangové (Kolmaš 2002, s. 43) Tibeťané Tibeťané představují mezi nechanskými národy ojedinělé postavení, ať již z hlediska historického vývoje, specifické duchovní kultury či osobitého životního stylu, ale především vývojem vztahů k Číně (Kolmaš 2002, s. 44). Tibeťané nazývají sami sebe Böpa nebo podle krajů z kterých pocházejí například Cangpa, Amdowa atd.. Číňané je označují jako Si-cang-žen nebo Cang-cu. Tibeťané se řadí na deváté místo v počtu obyvatel.tibeťané žijí kromě vlastního Tibetu také v indických státech, jako Džammú, Kašmír, Himačálpradéš, Sikkimu a Arunáčalpradeš.Velká část jich žije i v Bhútánu, Nepálu a dnes, díky emigraci žijí i v USA, v Evropě a Kanadě. Tibeťané patří k národům s silným vlivem na okolní svět a to hlavně díky svébytnému duchovnímu světu a silným tradicím (Kolmaš 2002, s. 44). Jejich každodenní život, kultura i vše ostatní je silně ovlivněno náboženstvím lamaismem (Kolamaš 2002, s. 44). K vlastním Tibeťanům patří ještě Sifanové (33 tisíc), kteří žijí v kraji Kanete a v kraji Liang-šan.Dalšími jsou pak Ďarohgové (70 tisíc) žijící v povodí řeky Minťiang v kraji Ngapa. Obě tyto skupiny obyvatel vyznávají bönismus Mönpové Toto obyvatelstvo čítá přibližně 40 tisíc obyvatel převážně žijící na jihovýchodu Tibetu, kteří se živý zemědělstvím a lovem zvířat. Jejich kulturní a náboženský život je v mnoha směrech určován vlivem z Tibetu (Kolmaš 2002, s. 45). 7.4 Čchiangové Čchiangové žijí v Ś čchuanu ve vlastním autonomním kraji Mao-wen. Tento lid čítající 198,3 tisíc obyvatel se převážně živí zemědělstvím a pastevectvím. Většina z nich se přiklání k lamaismu a bönismu (Kolmaš 2002, s. 45). 18

19 7.5. Pchumiové Tito obyvatelé (29,7 tisíc) severozápadní provincie Jün-nan tvoří zvláštní skupinu, která nemá svou vlastní autonomii, ale je velice zvláštní svým specifickým jazykem. Ten se liší ode všech jak svou gramatikou, slovní zásobou tak i fonetikou, a který nemá své vlastní písmo, a tak používá tibetskou abecedu a čínské znaky. Náplní jejich života je zemědělství, lov a chov domácího zvířectva. Vyznáním jsou animisté, ale i buddhisté a taoisté (Kolmaš 2002, s. 46) Nuové a Tulungové Nuové (27,2 tisíc) žijí v autonomním okrese Kung-šan, Fu-kung, Pi-ťiang a Lan pching v severozápadním Jün-nanu. Živí se zemědělstvím a jejich náboženství, většiny lamaistů, je protkáno i katolíky díky zdejšímu působení misionářů (Kolmaš 2002, s. 46). Tulungové jsou nejméně početnou skupinou ( 5,8 tisíc) žijící v okrese Kung-šan a Wej-si, živící se zemědělstvím, rybolovem a honitbou. Zde se také uchovalo mnohoženství (Kolmaš 2002, s. 46) Iové (I cu) Iové jsou jedni z nejstarších národů tibetsko barmské skupiny. Jejich předkové vytvořili v 7. století obrovskou otrokářskou federaci Nan čao. Byla to velmi vyspělá říše s rozvinutou kulturou, vlastním písmem, architekturou a lidovou slovesností. Dnes patří Iové k jedněm z nejpočetnějších nechanských národu s přibližně 6,578 milionu obyvatel. Žijí v jižních provinciích Číny, v provincii S -čchuan, Jün-nan, Kuej-čou a dalších. Živí se především zemědělstvím, chovem dobytka i řemeslem (Kolmaš 2002, s. 46). 19

20 7.8. Chaniové a Lisuové Chaniové, čítající přibližně 1,254 tisíc obyvatel, žijí převážně v nejjížnější části Jün-nanu. Jejich obživou je hlavně pěstování cukrové třtiny, kávovníku, banánovníku atd. Vyznáním jsou animisté (Kolmaš 2002, s. 46). Lisuové, nazývání také jako Nisu, Losu Mosu či Nosu, žijí v severozápadní části Jün-nanu, ale také za hranicemi ČLR v Barmě, Thajsku a v Kambodži. Je jich kolem 574,6 tisíc a živí se zemědělstvím, pastevectvím a lovem (Kolmaš 2002, s ) Lachové, Ačchangové a Nasiové Lachové v celkovém počtu 411,5 tisíc obyvatel žijí v provincii Jün-nan a vedle zemědělství se živí i lovem (Kolmaš 2002, s.47). Ačchangové s počtem 27,7 tisíc obyvatel žijí roztroušeni v mnoha okresech. Hlavní obživou je zemědělství a různá řemesla, v kterých se vyznačují velkou zručností (Kolmaš 2002, s. 47) Pajové a Tchuťiaové Pajové jsou starobylý národ (1,598 milionu obyvatel), dnes již žijící převážně v Jün-nanu.Je to lid zejména zemědělský, dále chovají skot a k jejich obživě se přidává i rybolov.vyznávají taoismus a animismus (Kolmaš 2002, s. 47). Tchuťiaové jsou velmi početným národem s 5,725 miliony obyvatel žijících v čínských provinciích (Kolmaš 2002, s. 47) Ťingpchové Toto obyvatelstvo (119,3 tisíc) tvoří přechodný typ k etniku větve barmské. Žijí v horských oblastech při hranicích Barmy, ale také v samotné Barmě a dalších zemích jižní a jihovýchodní Asie. Jsou to zemědělci s převážně animistickým či katolickým vyznáním (Kolmaš 2002, s. 48). 20