Úvěrové riziko a jeho ošetření při poskytování úvěrové angažovanosti

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Bankovnictví a pojišťovnictví Úvěrové riziko a jeho ošetření při poskytování úvěrové angažovanosti Bakalářská práce Autor: Jana Štěpničková Bankovní management Odborný konzultant: ing. Ivana Moltašová Praha Duben, 2011

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Teplicích, dne Jana Štěpničková

3 Poděkování Na tomto místě bych rádá poděkovala ing.ivaně Moltašové za odborné rady a připomínky, kterými velmi přispěla k vypracování této bakalářské práce.

4 Anotace: Bakalářská práce úvěrové riziko a jeho ošetření při poskytování uvěrové angaţovanosti popisuje, jaké existují formy zajištění, zjišťování úvěrového rizika a rozdílu mezi právnickými osobami a fyzickými osobami při poskytování úvěru. První část se zaměřuje především na úvěrové riziko jako na pojem. Druhá část popisuje zjišťování úvěrového rizika, průběh úvěrového procesu a úvěrovou analýzu. Třetí část se věnuje ošetření úvěrového rizika a poslední část popisuje rozdíl v pracnosti a mnoţství dokumentů, které musí dokládat fyzická osoba a právnická osoba při ţádosti o úvěr. Anotation: This bachelor thesis Thi Risk of Management is dealing with the forms of the establishing and guaranteeing of the classified credits. Further, it observes the differences between the legal entity (artificial person) and the natural person in the process of the credit granting. First part of the thesis is focused on the credit risk in the nature of the scientific construct or conception. Second part describes the process of the granting of the credit, particularly establishing of the credit risk and the credit analysis. Third part is concerned on the treating the credit risks and the forth part compares specifically the differences in the process of the credit granting in the case of the artificial and the natural person from the point of view of the documentation needed to be provided by these persons and the demandingness of the process.

5 Obsah Úvod Pojem úvěrové riziko Členění rizik Úvěrové riziko v širším a uţším slova smyslu Širší pojem Nejširší pojem Uţší pojem Zdroje bankovního rizika Systém řízení úvěrového rizika BASEL II ( kapitálová přiměřenost, řízení úvěrového rizika) Historický vývoj kapitálové přiměřenosti (Basel I) Rizikové kategorie uvedené v Basel II Přístupy k úvěrovému riziku Zjišťování úvěrového rizika Metodické postupy měření Metody měření úvěrového rizika Interní rating Externí rating Diskrétní modely Úvěrový proces Úvěrová analýza

6 2.4.1 Systémy úvěrových analýz Hodnocení bonity klienta Ošetření úvěrového rizika Zásady týkající se zajištění z pohledu banky Zásady zajištění obecně Vyţadované zásady Akceptovatelné zajištění Zakázané zajištění Zajišťující instrumenty Ručení Směnečné zajištění Připuštění závazků Zástava Postoupení pohledávek Trţní metody zajištění Sledování úvěrového rizika Zdroje krytí rizik Posouzení úvěrového rizika v praxi Rozdělení PO a FO Komerční úvěry a jejich úvěrová analýza Spotřební úvěry a jejich úvěrová analýza Informační zdroje

7 4.3 Zdroje ke splácení úvěru Příklad předloţených dokumentů pro PO a FO při poskytování vzorového úvěru FO - Půjčka na cokoliv PO Účelový úvěr Posouzení pracnosti Závěr Seznam pouţité literatury:

8 Úvod Tato bakalářská práce se zabývá úvěrovým rizikem a jeho ošetřením při poskytování úvěrové angaţovanosti. Cílem práce je posouzení pracnosti a mnoţství předávaných dokumentů při ţádosti o úvěr pro fyzické osoby a právnické osoby, aby mohla být prověřena rizikovost obchodu a na základě zjištění rizika byly zvoleny vhodné zajišťovací instrumenty. Nejdříve se zaměřuji na úvěrové riziko jako na pojem, vysvětluji úvěrové riziko v uţším a širším pojmutí. Dále se v teoretické části zabývám kapitálovou přiměřeností, důvody vzniku a její historií. Druhá kapitola pojednává o zjišťování úvěrového rizika, a jakými metodami se dá toto riziko měřit. Úvěrové riziko je potřeba hlídat a ošetřovat v celém úvěrovém procesu, který popisuji ve své práci. Nedílnou součástí úvěrového procesu je stanovení bonity a úvěrová analýza. Ve třetí kapitole se zaměřím na ošetření úvěrového rizika, jeho zajištění a následný monitoring. Zajištění je významnou částí ošetření rizikových obchodů a je velmi důleţitým prvkem, proto zde popisuji různé formy zajištění a rozebírám existující zajišťující instrumenty. V praktické části mé bakalářské práce porovnávám rozdíl mezi právnickou a fyzickou osobou. Rozebírám rozdíly mezi těmito dvěma subjekty v postupech při ţádosti o úvěr v dané bance - kolik musí klient předloţit dokumentů, aby mohla banka úvěr schválit a jak je úvěrový proces časově náročný. 4

9 1 Pojem úvěrové riziko Bankovní podnikání je vystaveno mnoha rizikům. Patří mezi ně riziko úrokové, akciové, komoditní, měnové, korelační a úvěrové. Já se zaměřím na riziko úvěrové. Úvěrové riziko je riziko ztráty banky vyplývající ze selhání smluvní strany tím, ţe nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy, na základě které se banka stala věřitelem smluvní strany. 1 Ale úplně nejdříve vysvětlím, co znamená samotný pojem ÚVĚR. Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel (např. banka), ţe na poţádání dluţníka poskytne v jeho prospěch peněţní prostředky do určité částky, a dluţník se zavazuje poskytnuté peněţní prostředky vrátit a zaplatit úroky Členění rizik Rizika rozdělena podle Price Waterhouse : FINANČNÍ TRANSAKČNÍ LIKVIDNÍ PROVOZNÍ ÚVĚROVÉ CENOVÉ PŘEPÁŢKY BACK OFFICE SYSTÉMŮ ÚROKOVÉ MĚNOVÉ TRŢNÍ 1 ČNB [online] [cit ]. Slovník pojmů. Dostupné z < 2 ČNB [online] [cit ]. Slovník pojmů. Dostupné z < 5

10 1.2 Úvěrové riziko v širším a užším slova smyslu Širší pojem Úvěrové riziko je nejspíše jedním z nejstarších bankovních rizik a v bankovnictví má nejdelší tradici. Je prakticky největší riziko českých bank a spočívá převáţně v platební neschopnosti. Platební schopnost neboli solvence znamená schopnost hradit splatné závazky. Solventnost znamená pouze předpoklad dobré platební morálky, není její zárukou. Odběratel musí mít i vůli platit, nestačí pouze schopnost platit. Skutečnou ochranou před platební neschopností odběratelů je však řízení pohledávek zahrnující monitorování platební morálky obchodních partnerů. 3 Potřebujeme zde dva subjekty dluţníka a věřitele. V českém bankovnictví to bývá nejčastěji vztah klienta a banky. K úvěrovému riziku dochází k nedodrţení podmínek a závazků ze strany dluţníka. Tím vzniká finanční ztráta na straně věřitele (bance). Profesor Jílek uvádí klasickou definici tohoto rizika jestliţe úvěr je moţné definovat jako očekávání přijetí peněţních prostředků, potom úvěrové riziko je pravděpodobnost, ţe toto očekávání nebude splněno Nejširší pojem Úvěrové riziko se dá rozdělit do pěti skupin, pokud ho budeme brát v nejširším pojetí (tj. riziko selhání protistrany při jakékoliv operaci) : Přímé úvěrové riziko Riziko úvěrových ekvivalentů Měnové vypořádací riziko Vypořádací riziko CP Riziko úvěrové angaţovanosti 3 BPX : Vymáhání - pohledávky - prevence [online] [cit ]. Platební schopnost - Solvence. Dostupné z: < 6

11 1.2.3 Užší pojem Je to nejváţnější druh rizika v českém bankovnictví. Můţeme ho rozdělit do dalších dvou skupin podle příčina to na interní a externí příčiny. Interní příčiny: jsou bezvýhradně závislé na vlastních rozhodnutích banky. Externí příčiny: jsou naopak nezávislé na rozhodnutích banky, ale jsou dány vývojem ekonomiky, politickou situací v daném státě apod. Identifikace: Banka je soukromý podnikatelský subjekt. Pokud se banka vyvaruje rizik, je za to odměněna ziskem a to v podobě úroků a pokud je riziko vyšší, plyne z toho bance vyšší výnos v podobě vyšších úrokových sazeb. Za řízení rizik je zodpovědné představenstvo banky. Tomu náleţí rozhodování o úvěrovém riziku, a proto se musí rozhodnout, jaké správné řídicí systémy zavede. Bankovnictví podléhá přísné kontrole. Jako orgán bankovního dohledu slouţí Česká národní banka (ČNB). ČNB kromě bankovního dohledu má i pravomoc vydávat vyhlášky a různá opatření, která definují pravidla obezřetného podnikání. 1.3 Zdroje bankovního rizika Dají se rozdělit do dvou skupin: - Ekonomické zdroje Fungují jako kapitál z úvěrové operace formou půjčka splátka nebo jako z aktu koupě a prodej - Mimoekonomické zdroje zde se zahrnují všechna rizika, která nejsou spojena s bankovními obchody, ale naopak rizika z nestability prostředí, kde se bankovní obchody neodehrávají. 1.4 Systém řízení úvěrového rizika Systém řízení úvěrového rizika lze rozdělit do čtyř kategorií: Identifikace úvěrového rizika Měření úvěrového rizika Zajištění úvěrového rizika 7

12 Sledování úvěrového rizika 4 Jestliţe jedna nebo více z těchto kategorií není správně zajištěna, můţe dojít k většímu riziku ztráty výnosu na straně banky. Pokud toto nebude ošetřeno a pokud by k této chybě docházelo častěji, banka by ztrácela dlouhodobě výnos a tím pádem dobré jméno. Následoval by odliv klientů, a to by způsobilo odliv primárních zdrojů. 1.5 BASEL II ( kapitálová přiměřenost, řízení úvěrového rizika) Úvěrové riziko je řízeno pomocí tzv. kapitálové přiměřenosti, která je vymezena v dokumentu BASEL II. Jak a proč vnikl Basel II Banky čelí při svých činnostech mnoha různým rizikům. Kapitálová přiměřenost je jedním z populárních měřítek stability bank. Stanovení minimálního úvěrového kapitálu a změření rizik daných subjektů je hlavní podstatou kapitálové přiměřenosti. V polovině 80. let minulého století byl v důsledku globalizace národních finančních trhů a konkurenčního boje zjištěn trend, který byl nebezpečný v poklesu kapitálové vybavenosti bank. Díky Basilejské bance ( Bank for International Settlemensts BIS ) a Basilejskému výboru bankovního dohledu ( Basel Committe on Banking Supervision BCBS), které mají výsadní postavení v oblasti bankovní regulace, vznikl BASEL II. Vývoj BASEL II se dá rozdělit do pěti etap. - Zhruba od 30. let minulého století se začíná vyuţívat poměrový ukazatel kapitál/celková aktiva nebo kapitál/celková depozita. - Od 60. let se začal pouţívat subjektivní úsudek regulátora. - V roce 1988 vniká BASEL I (první mezinárodní dokument pro regulatorní měření finančních rizik Basel Capital Accord ). Basel I zjišťoval, ţe podílové ukazatele neodlišují rizika adekvátně. Podle BASEL I činí poměr kapitálu a rizikově váţených úvěrů a dalších aktiv minimálně 8%. Tento systém byl velmi kritizován, 4 Vlasta Kašparovská, Řízení obchodních bank, str. 74 8

13 protoţe všechny korporační úvěrové expozice byly váţeny 100 % rizikovou vahou bez ohledu na kvalitu dluţníka. Rizikově váţená aktiva jsou sloţena z rozvahových a podrozvahových aktiv po převodu konverzními faktory na úvěrové ekvivalenty. - V roce 1966 vydal BCBS dodatek kapitálové dohody za účelem zahrnutí trţních rizik, který obsahuje výpočet kapitálových poţadavků na otevřené akciové, úvěrové, komoditní a měnové pozice. Důsledkem toho je, ţe banka činí rozdíl mezi bankovním portfoliem a obchodním portfoliem. - Za pátou etapu je povaţován vznik NBCA označovaná právě jako BASEL II. BASELL II předpokládá vyuţívání vnitřních bankovních modelů pro řízení úvěrového a operačního rizika. Ze strany regulačních pravidel a podmínek BASELL II představuje největší změnu v bankovním a finančním světě Historický vývoj kapitálové přiměřenosti (Basel I) Aby mohl vzniknout dokument Basel II, předcházel tomu dokument Basel I. Basel I byl sestrojen zejména za účelem krytí úvěrového rizika a tak by měl být i vnímán. Neměl postihnout všechna rizika bank. Hlavní kritikou Basel I byla absence vlivu dalších rizik na výpočet kapitálové přiměřenosti (docházelo ke zvyšování vlivu operačního rizika a to díky rostoucím technologickým pokrokem v bankovnictví). Basel I nebyl vyvinut, aby se pouţíval u rozvíjejících se ekonomik, přesto byl koncem roku 1999 rozšířen po celém světě. Zavedením dokumentu Basel I investoři vnímali bankovní systém jako stabilnější a zdravější. Postupem času byl Basel I nedostačující. Mezinárodní investoři mohli přecházet z dlouhodobých investic na krátkodobé instrumenty a tím pádem docházelo ke zvýšení přílivu horkých peněz. V roce 2004 byl představen nový dokument Basel II. Nový koncept Basel II oproti původnímu Basel I je tvořen třemi pilíři: - 1. pilíř minimální kapitálové poţadavky - 2. pilíř proces dohledu - 3. pilíř trţní disciplína 9

14 První pilíř stanovuje minimální kapitálové poţadavky. Z hlediska úvěrového rizika se jedná o nejdůleţitější pilíř. Nově se do kapitálových poţadavků kromě úvěrového a trţního rizika zahrnuje i riziko operační. Změnou v pojetí úvěrového rizika je odklon od obecného stanovení rizikových vah jednotlivých druhů aktiv k nejpřísnějšímu přístupu v závislosti na rozdělení jednotlivých subjektů dle jejich bonity. Stanovení minimálních kapitálových poţadavků je nyní zaloţeno na definování regulatorního kapitálu, rizikově váţených aktiv a poměru kapitálu k těmto aktivům. V souvislosti se stanovením minimálních kapitálových poţadavků je moţno pro výpočet pouţít jednu ze tří metod - metodu standardizovanou, základní metodu interních ratingů nebo pokročilou metodu interních ratingů. 5 Druhý pilíř předpisů Basel II jde za hranice výpočtů ukazatelů úvěrového rizika stanovených v prvním pilíři. Hlavním zaměřením druhého pilíře je proces přezkumu, který napomáhá individualizaci bankovního dohledu. Modelové vyhodnocování a monitorování prostřednictvím pravidelných zpětných a zátěţových testů je základním aspektem druhého pilíře a hraje obzvlášť důleţitou roli při pouţívání pokročilých metod. Dva další klíčové aspekty druhého pilíře Basel II jsou měření těch rizik, která nejsou pokryta prvním pilířem, a také zavedení procesu posouzení a zhodnocení vnitřně stanoveného kapitálu (ICAAP). 6 Třetí pilíř souvisí s trţní disciplínou. Označuje se jako Market discipline a vymezuje pravidla chování bankovních institucí na finančních trzích. Přináší do bankovnictví vyšší ochranu pro klienty a další subjekty. 5 Martin Hubík, Diplomová práce, Úvěrové riziko obchodních bank

15 Schéma č. 1: Basel II tři pilíře: Kapitálová přiměřenost Pilíř 1 Pilíř 2 Pilíř 3 Poţadavek Proces Poţadavky na na minimální dozorného trţní disciplínu kapitál posouzení Pravidla pro Posílené Posílené výpočet dohlíţecí poţadavky na poţadovaného pravomoci poskytování kapitálu informací Zdroj: is.bivs.cz Tabulka č. 1: Dopad programu Basel II na ceny úvěru: NÁKLADOVÉ FAKTORY Náklady na financování Kapitálové náklady Náklady na rizika Reţijní náklady Ziskové rozpětí OVLIVNĚNO PROGRAMEM BASEL II? NE ANO ANO MOŢNÁ NE Zdroj: is.bivs.cz Rizikové kategorie uvedené v Basel II - Úvěrové riziko riziko, ţe by ţadatel o úvěr nebo protistrana nemuseli dostát svým závazkům - Tržní riziko riziko nepříznivého pohybu cen, např. směnné kurzy, hodnota cenných papírů a úrokové sazby 11

16 - Provozní riziko riziko škod následkem nepřiměřenosti nebo selhání interního postupu, lidí a systému, nebo vlivem vnějších událostí 7 Basel II klade důraz na zlepšení řízení úvěrového rizika. Měřením úvěrového rizika se posuzuje úvěruschopnosti ţadatele. Úvěr by měl být proto vyhodnocen tak, aby zahrnoval veškerá rizika a mohl je odráţet. 7 is.bivs.cz 12

17 . Schéma č. 2: Složky úvěrového rizika : Velikost očekávané ztráty Očekávaná ztráta EL 1.Jaká je pravděpodobnost,ţe se protistrana dostane do platební neschopnosti? 2.Kolik bude takový zákazník dluţit bance v případě platební neschopnosti?(očekávané (is.bivs.cz) 3.O jakou část takovým ohroţení) ohroţením banka přijde? Zdroj: is.bivs.cz Pravděpodobnost platební neschopnost Přiměřenost úvěru (ohroţení při nesplácení) Váţnost (nesplácení způsobené ztrátou) PD EaD LGD K úvěrovému riziku se můţe přistupovat třemi způsoby. Typizovaným přístupem, základním přístupem na základě vnitřní klasifikace (ratingu) nebo pokročilým přístupem na základě vnitřní klasifikace (ratingu) Přístupy k úvěrovému riziku Typizovaný přístup: Je podobný metodě Basel I. Pouţívají se rizikové váhy jako 20 %, 50 %, 100 %, 150 % pro posouzení poţadovaného kapitálu. Pokud je k dispozici, můţe vyuţívat i externí klasifikace. Základní přístup založený na vnitřní klasifikaci: Bankou se provádějí sloţky vnitřní klasifikace, coţ je pravděpodobnost nesplácení a Basilejskou dohodou se určují sloţky, které jsou způsobeny ztrátou nesplácení. Pokročilý přístup založený na vnitřní klasifikaci: Má stejné zásady jako základní přístup, ale všechny sloţky si zakládá sama banka na základě interně vypracovaných modelů. 13

18 2 Zjišťování úvěrového rizika Úvěrové riziko zjišťujeme měřením. Smyslem měření úvěrového rizika je stanovení výše moţné ztráty v důsledku realizace úvěrových obchodů. Na základě této kvantifikace se banky rozhodují, zda podstoupí daný úvěrový obchod a za jakou cenu. Cenou za realizaci se rozumí stanovení výše úrokové sazby a typu zajištění, při kterém jsou banky ochotny podstoupit kreditní riziko a úvěrový obchod přijmout Metodické postupy měření Měření úvěrového rizika můţeme rozdělit na dva metodické postupy: Metody založené na absolutní pozici v úvěrovém riziku: Tyto metody udávají objem bilančních aktiv vystavených v úvěrovém riziku, kde toto riziko představuje souhrn poskytnutých úvěrů včetně úroků a poplatků. Celkový objem můţe být sníţen v případě kvalitní zástavy úvěrů. Při těchto metodách banka začíná tvořit opravné poloţky a rezervy k poskytnutým úvěrům aţ v případě, kdy ze strany klienta dojde k porušení úvěrové smlouvy (např. pozdní splácení) a hrozí tak vznik ztráty z poskytnutého úvěru Metody založené na očekávané míře nesplácení úvěrové pohledávky: Tyto metody přistupují k měření úvěrového rizika z odlišné perspektivy neţ předchozí. Při jejich pouţití se odlišuje výše moţné ztráty z úvěru a pravděpodobnost vzniku ztráty. Součinem odhadované výše a pravděpodobnosti poté dostáváme celkovou rizikovou částku. Banka zařadí úvěr hned při jeho sjednání do příslušné rizikové kategorie, které odpovídá riziková váha defaultu klienta. Zařazení do určité kategorie ovlivňuje rozhodování banky ve věcech charakteru zajištění, výše úrokové sazby, tvoření rezerv a opravných poloţek. 9 Rozdíl mezi těmito dvěma metodami měření úvěrových rizik je velký. První metoda zastává pozitivní přístup, a druhá metoda je právě naopak více reálná. V praxi se pouţívá druhá metoda a to metoda zaloţená na očekávané míře nesplácení pohledávky. 8 Vlasta Kašparovská, Řízení obchodu a bank, str Boţena Petrjánošová, Bankovní management, str.56 14

19 2.2 Metody měření úvěrového rizika Metody měření úvěrového rizika jsou dvojího typu kvalitativní a kvantitativní. Při rozlišováni mezi těmito dvěma metodami záleţí zejména na konstrukci metody. Vstupní data pro obě metody bývají podobná, proto hranice mezi nimi je těţko rozpoznatelná. Výsledkem procesu měření je výstup v podobě bonitního hodnocení klienta a stanovení ratingové kategorie pro daný úvěrový obchod. Bonitním hodnocením nazýváme souhrn indikátorů, které na základě ekonomických, finančních a právních charakteristik klienta vyvodí jeho schopnost a moţnost dostát závazkům pro něj plynoucích z úvěrového obchodu. Ratingem pak nazýváme proces stanovení tohoto bonitního vyjádření klienta a jeho unifikaci v rámci dané stupnice. 10 Ratingové hodnocení se dělí na dvě základní formy: - Interní rating interní rating si banky vypracovávají samy - Externí rating- externí rating je vypracován specializovanou ratingovou agenturou Interní rating Interní hodnocení si dělají banky samy a to na základě znalostí jejich klientů. Oddělení řízení rizik ve spolupráci s úvěrovými analytiky obvykle vypracovává interní rating. U právnických osob se vychází hlavně z předloţených investičních plánů, obchodních plánů, z předloţených finančních výkazů, pozice na trhu a na aktuální situaci v odvětví. U fyzických osob se provádí scoring (bodové ohodnocení). Určuje se bonita klienta na základě potvrzených příjmů ze zaměstnání, majetkových poměrů atd. Výchozím nástrojem interního ratingu je úvěrová analýza, jejímţ cílem je posoudit budoucí schopnost klienta splácet své závazky vůči bance. Vyuţívaným metodickým postupem v úvěrové analýze je finanční poměrová analýza Vlasta Kašparovká, Řízení obchodních bank, str Vlasta Kašparovská, Řízení obchodních bank, str.76 15

20 Hodnocení interního ratingu je neveřejné. Kaţdá banka má svoje vlastní klasifikace (číselné a písemné), podle kterých rozpozná pravděpodobnost nedodrţení závazku klienta. Čím horší hodnocení klienta, tím větší riziko nesplácení. Úvěrovou smlouvu s méně bonitním klientem banka uzavírá pouze za těch podmínek, ţe z toho bude mít vyšší výnos a to na základě vyšší úrokové míry nebo s lepším zajištěním úvěru ze strany klienta. Některé banky se snaţí spojit své interní ratingové stupnice se škálami renomovaných externích agentur Externí rating Externím hodnocením se zabývají specializované externí ratingové agentury. Tyto agentury stanovují pro velké mezinárodní společnosti, státy a ekonomická odvětví úvěrová a investiční rizika. Hodnocení bývají obvykle ve formě pozice na ratingové škále agentury. Kaţdá agentura má svoje hodnocení. Nejčastěji se jedná o písemné vyjádření škály abecedně. Za nejlepší stupeň hodnocení se povaţuje A (případně AAA). Jako významnou českou externí agenturu můţeme uvést Czech Rating Agency a jako světovou např. Standard & Poors. Hodnocení těchto agentur je veřejné a u investorů velmi sledované. Ratingové instituce musí dodrţovat daná kritéria: - Objektivitu (hodnocení musí být přísné, systémové a hlavně objektivní) - Nezávislost (hodnocení nesmí být závislé na vnějších politických tlacích a na tlacích hodnocených subjektů) - Transparentnost (hodnocení musí být veřejně přístupná) - Důvěryhodnost (důvěryhodnost se pozná, ţe agentura plní předešlá kritéria) - Mezinárodní dosah (domácí i zahraniční zájemci musí mít přístup k hodnocení) Jestliţe ratingová agentura dodrţuje tato kritéria, mohou banky pouţít její ratingy pro svoji bankovní praxi. Tyto ratingy se vypracovávají na základě poţadavku klienta. Znamená to, ţe ratingová agentura za úplatu provede ohodnocení úvěrové kvality klienta. Ratingová agentura chce podat co nejobjektivnější a nejvěrnější obraz úvěrové situace klienta. Klient naopak chce získat co nejlepší ratingové hodnocení od agentury. Zde pak vzniká často střet zájmu. Ze strany klienta pak můţe docházek k úmyslnému zamlčování informací nebo dokonce 16

21 k podplacení agentury, aby klient získal co nejlepší hodnocení. K zabránění těmto situacím si klade za cíl Směrnice Evropské komise č. 2003/ Diskrétní modely Diskrétní modely (default mode) vycházejí z předpokladu, ţe dluţník je charakterizován dvěma stavy v souvislosti s úvěrovým rizikem. Selháním nebo neselháním. Z toho vyplývá, ţe úvěrové riziko spočívá v defaultu (selhání) dluţníka. Selhání můţe nastat kdykoliv, pravděpodobnost selhání dluţníka neovlivňuje čas. Tento systém měření je typický pro homogenní portfolia. Mezi známé metody, které vyuţívají diskrétní modely, patří model CreditRisk+, CreditPortfolioView a další. Model CreditRisk+ : Model CreditRisk+ vytvořila společnost Credit Suisse Financial Products v roce U tohoto modelu se vychází z předpokladu, ţe pravděpodobnost selhání dluţníka je stejná ve všech časových obdobích. Také se zde vychází pouze z předpokladu, ţe banka zná pravděpodobnost selhání jednotlivých dluţníků. Vstupními daty jsou angaţovanosti bank vůči klientovi a pravděpodobnost jeho selhání. Historie klienta a jiné důvody zde nehrají roli. Model CreditRisk+ rozděluje dluţníky do několika pásem. V kaţdém pásmu je výše úvěrového rizika a do určitého pásma jsou pak zařazeni dluţníci se stejným úvěrovým rizikem. Model analyticky stanoví odhad očekávané ztráty, jejíţ výsledek je očekávaná ztráta daného pásma. Pouţití modelu CreditRisk+ není vhodný pro rizikovější klienty nebo pro klienty, u kterých u kterých lze dojít k opakovanému selhání. U tohoto modelu se nepracuje s ekonomickými podmínkami, a proto dochází k nadhodnocování úvěrového rizika. Model CreditPortfolioView : ModelCreditPortfolioView navrhla společnost McKinsey & Company taktéţ roce Na rozdíl od modelu CreditRisk+ pracuje tento model s makroekonomickými ukazateli. Na těchto základech definuje pravděpodobnost selhání. Pomocí historických dat modeluje budoucí vývoj HDP, nezaměstnanosti, úrokové sazby, atd. Pravděpodobnost není proto definována na úrovni jednotlivých emitentů, ale záleţí na úrovni země nebo určitého sektoru. 17

22 Spojité modely: Metoda spojitých modelů je dalším přístupem, kterým se dá měřit úvěrové riziko. V diskrétních modelech se pracovalo pouze s tím, ţe existoval systém 1/0 (definují pouze dvě moţnosti, selhání neselhání). Zde se pouţívá více hodnot, které se u dluţníka počítají. Dluţník můţe být zařazen do n kategorií. Tento přístup je výhodnější pro nehomogenní soubory z hlediska většího členění. Jsou to například úvěry pro velké společnosti. Pro stanovení jednotlivých kategorií se vyuţívá externí rating (změna kategorie odpovídá změně externího ratingu). Mezi spojité modely patří model CreditMetrics, Basel II. Model CreditMetrics : Metoda CreditMetrics je od společnosti J.P. Morgan taktéţ z roku Tento model je zaloţen na analytické metodě a na metodě simulace Monte Carlo. Analytická metoda odhaduje riziko jednotlivých aktiv, očekávaná hodnota portfoliaa jeho směrodatná odchylka. Simulací MonteCarlo se odvozuje rozdělení hodnot portfolia na konci sledovaného období. Díky tomuto rozdělení se je určen potřebný ekonomický kapitál. 2.3 Úvěrový proces Nyní bych chtěla rozebrat úvěrový proces. Jednou ze součástí úvěrového procesu je také uţ zmiňované stanovení bonity klienta (úvěrová analýza). 1. Rozhovor s klientem 2. Ţádost o úvěr (získání informací) 3. Určení bonity a schvalování úvěru 4. Čerpání a splácení úvěru 5. Monitoring úvěru Jak probíhá rozhovor s klientem? Nejdříve musíme zjistit poţadavky klienta. Jaký úvěr chce, na co ho chce? Dále si od něj vyţádáme potřebné podklady k prokázání totoţnosti. Jako např. občanský průkaz, další platný doklad (můţe to být řidičský průkaz, pas a další). Rodný list se nedá pouţít jako doklad při poskytnutí úvěru. V dnešní době uţ vţdy není zapotřebí ani předkládat pracovní smlouvu, a to u určitých typů úvěrů a u určitých splátkových společností nebo bank. 18

23 Pak dalším krokem je získání informací. To jsou jiţ zmiňované všeobecné, finanční a nefinanční informace. Všeobecné: u fyzické osoby je jméno, příjmení, bydliště u podnikatelů (OSVČ osoba samostatně výdělečně činná) to je jméno firmy, IČO, místo a obor, ve kterém firma podniká, dodavatelské a odběratelské vztahy, Finanční: finanční výkazy musí být většinou poskytovány u podnikatelů (např. např. daňové přiznání, výkaz příjmů a výdajů, výkaz majetku a závazků), u právnických osob (daňové přiznání včetně příloh rozvaha, výkaz zisků a ztráty, cash-flow) Nefinanční: u firem se hodnotí ještě řada dalších oblastí (např. konkurence, postavení firmy na trhu, počet odběratelů a dodavatelů, platební podmínky, atd ) Určení bonity: Určení bonity znamená posouzení schopnosti splácet úvěr. Čím vyšší bonitu klient získá, tím niţší můţe obdrţet úrokovou sazbu a tím pádem dosáhne na vyšší úvěr. Hodnocení bonity nezahrnuje pouze posouzení příjmu očištěného o výdaje a splátky závazků, ale také způsob splácení předchozích úvěrů, vyuţívání více sluţeb finanční skupiny či majetek ţadatele o úvěr. Pokud je úvěr schválen, následuje podpis smluvní dokumentace a po splnění podmínek čerpání je úvěr načerpán. Po celou dobu splácení je klient sledován (monitorován). To znamená do doby splacení celého úvěru i s úroky. 19

24 2.4 Úvěrová analýza Úvěrová analýza neboli určování bonity klienta spočívá v tom, ţe banka hodnotí pomocí předloţených podkladů rizikovost (bonitu) klienta. Hodnotí se podle předem určeného metodického postupu. Jsou hodnoceny finanční, nefinanční a všeobecné oblasti. Jejím primárním cílem je posoudit schopnost klienta v budoucnu splácet daný úvěr. Při rozhodování, jestli danému klientovi banka dá či nedá úvěr, se můţe banka dopustit dvou zásadních chyb. Buď schválí úvěr klientovi, který není schopen v budoucnu splácet úvěr včetně úroků. Nebo naopak odmítne klienta, který by byl schopen v budoucnu úvěr splatit i s úrokem. Oboje znamená pro banku ztrátu, protoţe i potenciálně ziskový obchod, který banka neuskuteční, je pro banku v zásadě ztrátou. Úvěrová analýza by právě měla co moţná nejspolehlivěji navzájem oddělit obě skupiny. 12 Ne všechny banky mají stejné úvěrové analýzy, ale všechny musí dodrţovat určitý rámec, na základě kterého analýzy provádějí. Cílem analýzy je zjistit, zda na základě podnětů je moţnost předcházet tomu, aby banka nepůjčovala nevhodným klientům, a eliminovat úvěrová rizika Systémy úvěrových analýz V praxi bank se setkáváme se dvěma základními systémy úvěrových analýz: Posuzovací úvěrové analýzy ( augment credit analysis ) jsou zaloţeny ve značné míře na subjektivním hodnocení klienta ze strany úvěrového pracovníka Empirické úvěrové analýzy (empirici credit analysis ) často označované jako credit scoring (bodovací systém) ten vychází na rozdíl od předchozí analýzy z exaktního vyhodnocení relevantních údajů o klientovi na základě matematicko-statistických metod. 12 Petr Dvořák, Bankovnictví pro bankéře a klienty, str