Nadaèní listy. Ema Skálová. Krása a temperament... è. 12/kvìten

Transkript

1 Nadaèní listy Ema Skálová Krása a temperament... è. 12/kvìten

2

3 Slovo úvodem Máj lásky èas. A s láskou jsme tentokrát i vzpomínali. Na herce národa, Vladimíra Menšíka v rubrice Vzpomínka i v nadaèním rozhovoru. S osobností tohoto vydání, hereèkou Emou Skálovou, zase na hereèku Zorku Janù èi Janu Rybáøovou. Ale život nejsou jen vzpomínky, život je i souèasnost. Tu nám osvìžila mladá a krásná klarinetistka Jana Lahodná, díky které jsme se, mimo jiné, seznámili také s Cenou Olega Podgorného, o které informujeme ètenáøe už hned na prvních stranách. A co ještì naleznete na tìch ostatních? Fenomenální dvoustranu o Žižkovském divadle a na vaši žádost také opìt nìco zajímavého z oblasti pivovarnictví. Neménì zajímavá byla i naše cesta na jih Moravy, do starobylého mìsta Uherské Hradištì, které je známé jak folklórními tradicemi, tak také vynikajícím Slováckým divadlem, a zejména pak proslulým letním filmovým festivalem Letní filmová škola, kam vás srdeènì zveme spolu s poøadateli. No a v rubrice Kam za kulturou vás zveme i na další zajímavá místa a akce, konané v naší krásné zemi, plné kvetoucích luk a voòavých kytièek, jakou má tøeba ve vlasech i osobnost na titulní stranì. Že byla krásná? A krásné už má být i poèasí. Tak neseïte doma, vyražte ven, na cesty, do pøírody a nezapomeòte sebou pøibalit i naše nadaèní listy, neboś až budete všechnu tu krásu kolem fotografovat, budete díky nám chytøejší i o poznatek historie barevné fotografie... Krásné dny plné sluníèka Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka Nadaèních listù Obsah NADACE ŽIVOT UMÌLCE 2 Cena Olega Podgorného NADACE ŽIVOT UMÌLCE 4 Hovoøí Vladimír Prošek TALENT 8 Jana Lahodná klarinetistka OSOBNOST 12 Ema Skálová FENOMÉN 18 Žižkovské divadlo CO MOŽNÁ NEVÍTE 20 Revitalizace industriálních památek Plzeòského Prazdroje KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ 22 Mìsto Uherské Hradištì HISTORIE 28 Historie fotografie 2. èást VZPOMÍNKA 32 Vladimír Menšík KAM ZA KULTUROU 38 Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS. alexandras@ .cz, tel: Grafická úprava: Blanka Roubíčková Redakce: Ing. Tomáš Salač, Radek Brož, Lýdie Soldánová, Jaroslava Řezníčková Nakladatelství STUŠKOVÁ, IČ: , DIČ: CZ , R. č.: MK ČR E měsíčník 12/09, vychází , příští číslo vyjde Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, Pardubice 1

4 NADACE ŽIVOT UMĚLCE ČLENOVÉ SPRÁVNÍ RADY: NADACE Vladimír Prošek předseda, dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes Jaromír Èerník člen České filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR RNDr. Jan Komín hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů Miroslav Svoboda člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR Ve dnech 12. kvìtna až 3. èervna 2009 se koná již 64. roèník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, jehož souèástí je také mezinárodní hudební soutìž Pražské jaro. Prof. Jiøí Tomášek profesor HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců Valérie Zawadská herečka, zástupkyně Herecké asociace ČLENOVÉ DOZORČÍ RADY: Prof. Jiøí Hlaváè předseda, prof. HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců Ing. Michal Krùšek člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE Odb. svaz profes. zpěváků ČR Ivan Pazour člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orch. hudebníků ČR APARÁT: Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace Lýdie Soldánová tajemnice REDAKČNÍ RADA: Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace Mgr. Daniel Rùžièka šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT Ing. Martin Maøan ředitel společnosti INTERGRAM Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro je víceoborovou soutěží, střídající v jednoletých intervalech různé hudební obory. Cílem soutěže je vyhledávání mladých, talentovaných uměleckých osobností. NADACE ŽIVOT UMĚLCE v této soutěži uděluje Cenu Olega Podgorného, spolu s finanční odměnou, nejúspěšnějšímu, nejmladšímu českému účastníkovi celé soutěže. Cena NADACE ŽIVOT UMĚLCE pro nejmladšího finalistu z ČR vznikla v roce 1994, kdy začal ve stálé soutěžní komisi pracovat Prof. Jiří Hlaváč, předseda dozorčí rady NŽU a zároveň i jeden ze zakládajících členů nadace. Po úmrtí ředitele Pražského jara Olega Podgorného, se na jeho památku, v roce 2003, změnil název na nynější: Cena Olega Podgorného pro nejúspěšnějšího, nejmladšího českého účastníka celé soutěže, a skládá se ze dvou částí. 2

5 ŽIVOT UMÌLCE MEDAILONEK Oleg Podgorný Muzikolog a dlouholetý ředitel mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Podle poradce festivalu Antonína Matznera, byl Podgorný respektovaným odborníkem i v zahraničí. Po léta zastával funkci viceprezidenta Mezinárodní asociace hudebních festivalů. V konkursu na ředitele Pražského jara zvítězil Podgorný bezprostředně po listopadu Za uplynulých deset let se výrazně zasloužil o jeho novou uměleckou i organizační podobu, až po statutární přeměnu festivalu ze státní příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost. Pražské jaro bylo první institucí, která takový přerod podstoupila. Oleg Podgorný absolvoval studium hudební a divadelní vědy na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V 80. letech byl ředitelem Hudebního informačního střediska českého hudebního fondu. NADACE ŽIVOT UMĚLCE přispívá v rámci ocenění finanční odměnou ve výši Kč, Pražské jaro se připojuje věnováním díla některého z vynikajících českých grafiků. Cena bývá předávána po skončení soutěže na slavnostním ceremoniálu předávání cen, na Staroměstské radnici v Brožíkově síni, za účasti primátora, pod jehož záštitou se soutěž koná. Finanční částku ocenění kandidáti používají na různé účely, např. na zaplacení vstupních poplatků do mistrovských kurzů, na nákup částí ke svému nástroji, na nákup notových materiálů apod. Letošní Cenu Olega Podgorného převzal z rukou výkonné ředitelky nadace Ing. Dagmar Hrnčířové, hráč na fagot výkonná øeditelka nadace Ing. Dagmar Hrnèíøová pøedává cenu Ondøeji Šindeláøovi Ondřej Šindelář. (A jak naložila s odměnou například loňská výherkyně, nejmladší česká účastnice, klarinetistka Jana Lahodná? O tom se můžete dočíst v rubrice Talent). I králové začínali korunou číslo účtu pro případné dary /0100 Ondøej Šindeláø adresa: NADACE ŽIVOT UMĚLCE Senovážné nám Praha 1 tel.:

6 NADACE ŽIVOT UMĚLCE Hovoøí Vladimír Prošek Hostem kvìtnového nadaèního rozhovoru je souèasný pøedseda správní rady NADACE ŽIVOT UMÌLCE, zástupce umìleckého sdružení ARTES, dramaturg a hudebník pan Vladimír Prošek. Po nìkolikerém zdvoøilostním odmítnutí se mi ho podaøilo koneènì dostat pøed diktafon a mám takové tušení, že právì tento rozhovor bude patøit k tìm nejzajímavìjším, neboś mimo jiné budeme vzpomínat na Menšíka, na estrády, na zábavu, no prostì na všechno... Jste zástupcem uměleckého sdružení ARTES, tedy sdružení artistů a estrádních umělců. Toto by zřejmě nevzniklo, kdyby život umělců nebyl zcela bez problémů. Nemám pravdu? Žádný život není bez problémů, to je samozřejmé, a o životě kumštýřů to platí dvojnásob. Sdružení ARTES vzniklo vlastně už v roce 1968, ale o rok později bylo zakázáno. Jenže myšlenka na znovuvzkříšení žila stále, a tak těsně po revoluci, už 10. ledna 1990 vznikl ARTES znovu. Je také jednou z šesti zakládajících organizací NADACE ŽIVOT UMĚLCE. V tomto vydání vzpomínáme na fenomenálního baviče Vladimíra Menšíka, který se bohužel vzniku NADACE ŽIVOT UMĚLCE nedožil. Kdyby ano, patřil by podle Vás do Herecké asociace (další z šesti zakládajících organizací NŽU pozn.) nebo spíše do ARTESU? Myslím, že by jeho přítomnost byla poctou pro Hereckou asociaci vždyť to byl Pan Herec, geniální člověk. Dovolím si na něj vzpomínat takto s obdivem, vím o čem mluvím, neboť jsme měli tu čest s ním jezdit po estrádách. To se ani nedá vyprávět, co všechno jsme s ním zažili. Jednou jsme například točili s televizí v Písku nějaký pořad o myslivcích. On a Milan Chladil si tam o přestávce sedli v šatně k piánu. Pan Menšík mimochodem uměl výborně na piáno, a tak zrušili celou televizi. Oba totiž zpívali píseň Ó řebíčku zahradnický takovým způsobem, že to bylo slyšet i na jeviště, takže celá televize a dvě stě lidí muselo čekat, až to ti dva dozpívají. Trvalo to půl hodiny! Pan Menšík, s prominutím, nikdy nezavřel hubu. Začal v šatně, pak šel na jeviště, pak zase v šatně, a vždycky pokračoval přesně tam, kde přestal. Nikdo s ním neměl šanci dostat se ke slovu a všichni řvali smíchy. I když mu kolikrát do smíchu nebylo, já ho nikdy neviděl smutného. O Menšíkovi by se dalo vyprávět hodiny a hodiny, těch vzpomínek mám samozřejmě daleko víc, ale ne všechny jsou publikovatelné (smích). Menšík to byl velký génius. Vzhledem ke své profesi jste musel poznat spoustu známých a zajímavých lidí. To ano. Nesmíte zapomenout, že spousta herců se pouze divadlem neuživila. Jediné, kde se dalo trochu více přivydělat na živobytí, bylo v televizi nebo na estrádách, na ty se jezdilo pořád. Koho považujete za takového excellent konferenciéra? To byl Jiří Štuchal. Kabaretní a cirkusový herec, estrádní konferenciér, spisovatel, lidový bavič a dlouholetý rozhlasový redaktor a moderátor. Člověk, který byl autorem mnoha set anekdot, humorných scének a skečů, skvělý vypravěč historek ze života, oblíbený také jako moderátor silvestrovských pořadů. Rád také vystupoval jako cirkusový klaun. Vynikal ve všem, co kdy dělal. Bohužel se na něj nějak rychle pozapomnělo. Určitě mu věnujeme vzpomínku v některém z dalších vydání. Nyní se ale vraťme zpět k AR- TESU. Prvním předsedou sdružení byl známý zpěvák Jiří Poper, po něm Karel Vlach, poté po různých organizačních peripetiích byl ARTES roku 1989 znovuobnoven Janem Pixou a Edu- 4

7 ardem Hrubešem. V současnosti je předsedou pan Dalimil Klapka, který převzal funkci po Jiřím Valovi. Co jméno, to pojem profesionality. Napadá Vás nějaké jméno ze současné mladé generace, kdo by dokázal toto sdružení zdárně vést i nadále? To je těžká otázka. On se vždycky někde někdo vynoří, schopnosti určitě má, ale mladým lidem se do kanceláří moc nechce. Většinou jsou také na volné noze. Ale u každého uskupení se musí najít někdo, kdo si i za ty ostatní do té kanceláře sedne. Například u nás v kapele jsem to odskákal já. Když jsem Vás v úvodu představovala, zmínila jsem také povolání dramaturga a hudebníka. Představíte se našim čtenářům trochu blíže? Třicet let jsem hrál s Mustangy a teď mám další kapelu Scarabeus. Na co hrajete? Na baskytaru. Ale jinak hlavně mluvím a zpívám, není pro nás problém, když vystupuji spolu s bráchou, třeba půl představení prokecat. (smích) Scarabeus A děláte také dramaturgii pořadů? No říká se tomu tak. Začínal jsem v programovém oddělení pro děti a mládež, ještě když se dělaly veškeré koncerty v Radiopaláci na Hajnovce, dělal jsem také všechny ty velké orchestry. Řeknu Vám, bylo to dobrodružství. To se kolikrát stávaly případy, že jsem z toho byl na mrtvici. Třeba když Hanka Zagorová byla ještě v 11. hod. dopoledne v Londýně a ve 3. hod. odpoledne už měla vystupovat v Radiopaláci, kde bylo samozřejmě vyprodáno. No stihla to, vypadla na letišti a odtud ji vezlo policejní auto s houkačkou. To už bychom si dnes dovolit nemohli. (smích) Co je Vaším původním povoláním? To je také neuvěřitelný příběh. Já jsem původně vyučen pasířem. Poněvadž můj táta byl živnostníkem (posledním v Praze) a maminka byla z politických důvodů dva roky zavřená, tak jsem moc na výběr neměl. Celý život také maluju, ale z té nabídky, co tam přicházely v úvahu, mi táta vybral pasíře. Povídá to tam tehdy tomu vedoucímu činiteli, že mi vybral pasíře, načež on odpověděl: No vidíte, synáček bude pastýř, aspoň mu ty nekalé myšlenky z hlavy vypadnou! Já se zalekl, co ten táta blbne, ale vyšli jsme ven a on povídá: Neboj se, budeš dělat brnění, on jen h... ví, co to znamená. (smích) Pak jsem si ještě udělal průmyslovku, ale dál na školu už jsem se nedostal. Zmínil jste smutné dětství bez maminky Když maminku zavřeli, mně bylo 11 a bráchovi 9. Řekla o jedné vysoce postavené sousedce, že je to kráva, pak se našel vhodný udavač a už to bylo. Tehdy stačilo málo. Seděla spolu s gestapačkama z Terezína v Litoměřicích To musí být tragédie, když zavřou malým klukům mámu. Ano, ale i jako velcí kluci jsme byli bezmocní vztekem, když ji v roce 89 rehabilitovali, čehož už se samozřejmě nedožila. Byla rehabilitována v Plzni, nikdy jsme nedostali do ruky její rozsudek a vůbec jsme neměli šanci se dopátrat, kdo a za co konkrétně ji vlastně odsoudil. Asi abychom si toho soudce nakonec nenašli. Ale víte co pomsta patří Indiánům Umíte ještě něco z pasířiny? Ještě bych to uměl, ale je to moc práce a chce to dobře vybavenou dílnu. A hlavně originál pasířství, to je třeba i brnění, a kdo by v něm dnes chodil? (smích) Ovšem musím se pochlubit! My jsme v minulém století dělali v dílně například také toho kohouta, co je na chrámu svatého Víta v Praze. Ty péra v jeho ocasu jsou ode mě! Jak jste se dostal z pasířství k tomu, co děláte dnes? No protože jsme všichni kluci hráli na kytaru a nikomu z nás se nechtělo dělat. (smích) Pak jsme si založili kapelu, hráli country a trampské písničky, poslouchali rádio Luxembourg, no šedesátá léta! Byla to jiná doba a byla to 5

8 N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E sranda. Taky jsme museli pořád proti něčemu bojovat bylo to dobrodružství. Dnešní generace bojovat nemusí a nic ji nebaví. Tehdy toho člověk ale zažil! Například když jsme chtěli jet s rodinou do Jugoslávie, tak se šlo za doktorem, strčila se mu pětistovka, on napsal, že jsou děti špatné na plíce a na průdušky a že musí k moři. Dostali jsme devizový příslib a jelo se. Když už tam pak člověk byl, tak si to uměl i náležitě užít. První cesta do Jugoše, přes Maďarsko jedno velké dobrodružství i pro federativní jugoslávské celníky, nestačili se divit, že jim jede přes čáru vosema Prošek? (Jel jsem s bráchovou rodinou a netušili jsme, že Prošek je tradiční místní šnaps ). Já neříkám, že to tehdy bylo lepší, ale určitě dobrodružnější. Pořád jsme něco dělali, pořád jsme něco vymýšleli a dnes? Mě třeba strašně štve, když někdo z těch mladých velice chytře posuzuje minulost a sám ji přitom nezažil. Pořád se říká, že český národ není statečný. Není to pravda, český národ je statečný. Přežil Rakušáky, Němce, přežil všechno Pojďme ještě k rodině. Jste ženatý? Už třicet let mám stejnou manželku, dvě dcery, dvě fenky kokršpanělky, i želva se jmenuje Lucka. Jsem utlačovaný (smích) Jaký je Váš názor na současnou zábavu? Nechci být neslušný. Ale vážně, tohle je jiná generace, baví se něčím jiným, to co my například cítíme jako úpadek, to oni vidí cool. Na druhou stranu, když vidím tu hrůzu, co se jim předkládá, tak vlastně nemají z čeho brát. Co byste vzkázal mladé generaci? Té nemůžete vzkázat nic, oni jsou takhle spokojení, jsou šťastní. Mají jiný život, veselý, my ho nechápeme, oni zase třeba nebudou chápat život jejich dětí. Ale přece jen něco bych jim vzkázal. Ať ti co zpívají, přestanou zpívat z playbacku, a když to neumí, ať jdou od toho. Vždyť to je drzost vylézt na jeviště a jen otvírat pusu. Lidé nejsou tak hloupí, a když už si zaplatí vystoupení, tak chtějí slyšet kvalitní zpěv a ne nějaký záznam. Jenomže..., kdo tady dnes umí zpívat naživo. To umí už jenom staří profíci. Michal David, Helena Vondráčková, Iveta Simonová, Richard Adam aj. Také mají stále vyprodáno. 6 A co živé hraní kapel? Také se vytrácí? To vidíte sama, že také. A vytrácejí se hlavně i velké kapely. ARTES třeba spolupořádá každý rok v Lucerně velký vzpomínkový koncert pro seniory, za účasti živoucích pěveckých legend a dalších umělců. Obsazujeme velký big band, kde sedí i třicet hudebníků, čtyři trumpety, čtyři trombony a tak dále. To je pak ten správný směr. Kolikrát když někde hrajeme s naší kapelou Scarabeus, tak zjistíme, že jsme jediní, kdo hraje naživo. Vraťme se ještě na závěr k NADACI ŽIVOT UMĚLCE. Co byste nám o ní řekl? Je to organizace, která se bude snažit, dokud bude mít sílu a prostředky, co nejvíce pomáhat těm umělcům, kteří to opravdu potřebují. Ono těch nešťastných lidí je na stará kolena hodně, ale umělci to nesou nějak hůře než ostatní. Po celý život byli zvyklí žít mezi lidma, ve společnosti a najednou zůstanou sami, bez publika, bez slávy. Lidé říkají, měli si šetřit, nemuseli teď nic potřebovat, ale to je omyl. Příjmy řadových umělců nebyly nikdy nijak vysoké. To nemůžeme porovnávat podle těch dvou, tří nejvyšších špiček, to ani náhodou. Kolikrát ty platy byly až podprůměrné. Ne všichni měli možnost si našetřit na stáří, neměli z čeho, žili od výplaty k výplatě. Takový baleťáci jdou do důchodu už v 35ti letech. Nic jiného neumí, kde se mají rychle uchytit? Musí dělat, co je potřeba. Nebo cirkusáci, to je na jednu samostatnou kapitolu. Nikdo z nich to nemá jednoduché, proto je dobře, že tato nadace vznikla a alespoň trochu pomáhá. Nemýlila jsem se. Rozhovor s panem Proškem byl velmi veselý, zábavný, chvilkami také na zamyšlení, ale rozhodně byl hodně zajímavý. Škoda jen, že se nám toho na stránky už více nevešlo a tak, jak já říkám, snad zase někdy příště... text: Alexandra Stušková, DiS. foto: poskytl pan Prošek a A.Stušková

9 Vzpomínky na vodě Lídy Engelové Městská divadla pražská uvedou hru Vzpomínky na vodě, která autorce Shelagh Stephensonové vynesla prestižní Olivierovu cenu za nejlepší epš anglickou komedii roku Pro Divadlo Rokoko ji spolu s herci nazkouší režisérka Lída Engelová, která je pro povídání nad novou premiérou tou nejpovolanější... Autorka původně psala Vzpomínky na vodě o tom, jak se rodina sejde na něčích narozeninách a postupně se to setkání mění v hořkou komedii. V době psaní ale Shelagh Stephensonové zemřela maminka, a tak se důvodem rodinného setkání stal pohřeb. Kupodivu repliky nebylo skoro nutné měnit. Film, který na základě Vzpomínek vznikl, má dokonce podtitul Život se nedá naplánovat. Lída Engelová Ke zkoušení jste přizvala Danu Batulkovou, Danu Syslovou, Petra Štěpánka, Vlastu Peterkovou, Evellyn Pacolákovou a Jiřího Schwarze. Takže nejen dobrý text a renomovaná režisérka, ale také skvělý herecký tým Není příliš her, ve kterých má každý z herců svou velmi výraznou parketu, všechny role jsou zde vlastně velké, jak ženské, tak mužské. Každá postava se navíc v průběhu večera proměňuje, každá něco nového pochopí nebo taky nepochopí. V této souvislosti jsem si vzpomněla na jednoho anglického gentlemana, kte- rý býval kočím u královny matky. V době, kdy jsem se s ním potkala, byl už hodně starý. Vyprávěl: Když jsem byl chlapec a královna matka byla dívka, v Anglii pršelo každý den A JAKÝ TO BYL DÉŠŤ! A to mi říkal ve chvíli, kdy už čtrnáct dní nepřetržitě lilo ve vzpomínkách byl ten déšť z jeho mládí něco úplně jiného. Inscenaci Vzpomínky na vodě uvedou Městská divadla pražská 13. června v české premiéře. Nezbývá, než po divadelnicku popřát Zlomte vaz a diváky pozvat na nejbližší reprízy 16., 20. a Více na 7

10 talent Poèátkem tohoto mìsíce se opìt rozeznìly tóny na již 64. roèníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Každoroènì se zde mùžeme setkat nejenom s øadou zkušených hudebníkù, ale v rámci soutìže také s velkým poètem mladých a nadìjných talentù. Pojïme si nyní krátce pøiblížit atmosféru jara loòského, a to rozhovorem s velmi nadìjnou a talentovanou klarinetistkou, která ten minulý rok sbírala jedno ocenìní za druhým. Jana Lahodná klarinetistka V loňské soutěži Pražského jara jste se v oboru klarinetistů umístila na krásném třetím místě. Před Vámi byl pouze student pařížské hudební a taneční konzervatoře Francouz Florent Charpentier a student pražské Akademie múzických umění Irvin Venyš (rozhovor ŽIVOT UMĚLCE č. 5/08). Máte zhruba představu, kolik klarinetistů skončilo za Vámi? Děkuji za uznání. Myslím, že do prvního kola šlo 62 nebo 65 soutěžících, teď si to opravdu přesně nepamatuji, do druhého kola postoupila 11 a do třetího 3 soutěžící. Zároveň jste získala i Cenu Nadace Českého hudebního fondu za nejlepší provedení skladby napsané pro pražskou jarní soutěž. Ano, tuto cenu jsem dostala za interpretaci soudobých skladeb napsaných pro Pražské jaro, byly to tři sólové studie od Karla Husy. A do třetice to byla Cena Olega Podgorného, kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE pro nejúspěšnějšího, nejmladšího českého účastníka celé soutěže festivalu Pražské jaro. (smích) No, za nejmladšího účastníka v podstatě ani nemůžu, v té době mi už bylo 24 let, a to zas až tak mladý věk není. To tam byl jeden hobojista z Francie a tomu bylo teprve 19, ale je pravda, že v klarinetech a z Česka jsem byla nejmladší. Jinak při předávání cen na radnici Prahy 1 jsem ještě vůbec nic netušila, až při předávání diplomů a certifikátů jsem zjistila, co všechno jsem vlastně vyhrála. Byl to příjemný pocit. Součástí Ceny Olega Podgorného byla také finanční odměna, jak jste s ní naložila? Ty penízky přišly v pravý čas a strašlivě se mi hodily, neboť jsem se zrovna v rámci studijního pobytu Erasmus chystala na stáž do Madridu a toto město nepatří pro studenta právě k těm nejlevnějším. Tato finanční odměna mi tak rázem pomohla vyřešit spoustu problémů. Ještě jednou všem moc děkuji. Jak jste ve Španělsku dorozumívala? Umíte španělsky? (smích) Já jsem přijela do Madridu akorát s tím, že jsem uměla pozdravit a poděkovat. Myslela jsem, že se tam domluvím anglicky, ale řekla bych, že takových 95% Španělů angličtinu vůbec neovládá a ti co ji umí, tak moc málo. Takže já jsem se tam ještě mimo zdokonalování se ve hře na klarinet, učila denně i španělštinu. Ale nelituji toho, myslím, že se dnes slušně domluvím. Vraťme se ze slunného Španělska zpátky domů, třeba ještě k hudebnímu festivalu Pražské jaro. Prozraďte nám, jaká panuje at- 8

11 mosféra před samotnou soutěží v zákulisí? Je například cítit nervozita či vzájemná rivalita? Bohužel je. Hodně mě překvapuje i ta rivalita, která je opravdu obrovská. I když chápu, že se jedná o velkou a významnou soutěž. Vrátím se ještě krátce zpět do Madridu, tam například můžete vidět, jak se všichni studenti vzájemně mezi sebou podporují a fandí si, to tady bohužel není. Tady jde každý opravdu hodně za sebe. Na druhou stranu je to pochopitelné, neboť následné uplatnění v oblasti vážné hudby u nás není vůbec jednoduché. Hudba v Čechách je strašně málo placená a rozhodně se s ní nedá uživit jako v zahraničí. Přitom si nemyslím, že oni tam hrají lépe, ale spíš mají větší motivaci. To Vám tady potvrdí každý, že například na to, abyste uživili rodinu, musíte hrát alespoň ve třech orchestrech. Naše platy jsou v porovnání se zahraničními až pětkrát menší, ale to už se dostávám někam, co bohužel já sama nevyřeším. To musí chtít někdo jiný. Pojďme tedy raději k odlehčenějšímu tématu. Kdy jste začala poprvé s hrou na klarinet a co rozhodlo při výběru tohoto hudebního nástroje? Já jsem nejprve od pěti let začala s hrou na housle. Chodila jsem do známé hudební školy ve Voršilské ulici. Po rozchodu rodičů jsme se s maminkou přestěhovaly do Čelákovic, kde jsem ještě trochu hrála, ale už to nebylo ono. Pak se v Praze na Žižkově otvíralo hudební gymnázium a tatínek mě tam přihlásil. Dva měsíce před přijímačkami! Na housle mě nevzali, ale ptali se, jestli hraju na nějaký jiný hudební nástroj. Já jsem v té době ještě hrála asi dva měsíce na klarinet. Takže jsem jim tam něco předvedla a oni mě přijali. Ale i po pouhých dvou měsících hraní to asi nebylo špatné? (smích) To já nevím, už si to moc nepamatuji. Popravdě ani nevím, co mě k tomu klarinetu přivedlo. Mnohokrát jsme to už doma probírali. Snad, že táta měl doma spoustu krásných, i starých klarinetů, tak mě možná duch jednoho z nich oslovil. (smích) Tak přece jen nejste tak daleko od věci. Tatínek hraje na klarinet? Jen amatérsky. On je takový všeumělec. Má krásný hlas, takže hodně zpívá, hraje na housle, na cello a na již zmíněný klarinet. Dělal tři roky lidovou konzervatoř. Možná, kdyby se tomu všemu věnoval více profesně, tak by to dotáhl daleko, má obrovský potenciál. Pojďme ještě trochu více nahlédnout pod pokličku soukromí. Co maminka a sourozenci? Maminka podniká a sourozence mám dva. Starší sestra je v současnosti na mateřské dovolené a jinak je zdravotní sestřičkou. Mladší bratr, kterému je 18 let, studuje na všeobecném gymnáziu a přitom hraje krásně na klavír. Musím se trochu pochlubit, že jsem ho k tomu vlastně přivedla já, neboť jsem mu pořád nosila nějaké nahrávky a ačkoliv to profesně nikdy nedělal, sedne si každý den ke klavíru a dvě tři hodiny cvičí jen tak pro radost. Strašně ho to baví. Vraťme se opět k Vám. V současnosti studujete třetí ročník HAMU v klarinetové třídě Prof. Jiřího Hlaváče (rozhovor ŽIVOT UMĚLCE č. 3/08) a Prof. Vlastimila Mareše. To jsou mistři ve svém oboru, co říkáte? To ano. I když zpočátku jsem měla s panem Hlaváčem potíže, tedy spíše on se mnou. Musel mě totiž především strašně zklidnit. Já jsem hrávala hodně pudově, no prostě jak se mi zrovna chtělo, tak jsem hrála. On mi to neustále vytýkal a já si říkala, co to vlastně po mně pořád chce. Naučil mě, že když třeba studuji novou skladbu, musím si vzít klavírní výtah a přesně kvůli návaznosti vědět, co klavír ve skladbě má. Teprve pak můžu hrát dobře. Nakonec jsem mu dala za pravdu a strašně mi tím pomohl. No a pan profesor Mareš, ten toho má také strašně moc profesně za sebou. Je vlastně prvním klarinetistou FOKU (Symfonický or- 9

12 talent chestr hl. města Prahy pozn.), byl také vítězem Pražského jara... víte, já nechci aby to vyznělo jako nějaké pochlebování, navíc je před zkouškama (smích), ale ptala jste se, tak jen odpovídám, že ano, oba pánové jsou mistry svého oboru. A tečka. (smích) Co Vy a tréma? Jé, tak ta bývá obrovská. Je to samozřejmě také odvozeno podle toho, jak často vystupuji. Občas se mi stane, že třeba i půl roku nikde nehraju, a to pak když mám nastoupit, tak se mi podlamují kolena. Tréma pak postupně opadá s počtem představení. Teď nedávno jsem například měla tři koncerty za sebou a ten třetí už jsem si jen užívala. Vystupujete i sólově? Občas ano. Například letos v únoru jsem hrála třikrát sólově s Jihočeskou filharmonií, v březnu jsem hrála v Drážďanech a v dubnu jsem měla recitál na AMU. Mívám také koncerty s kvintetem. V minulých letech jsem hrála sólově s Pražskou komorní filharmonií, s Českým komorním orchestrem, s Filharmonií Hradec Králové nebo Pražským komorním orchestrem. Amatérské koncerty nepočítám. No panečku, a to ještě působíte ve Filharmonickém orchestru Hradec Králové, jak dlouho? Jsem tam zaměstnaná na půl úvazku a teď dodělávám třetí sezónu. Je to klasický symfonický orchestr s šéfdirigentem Ondřejem Kukalem. Hráváme také v Obecním domě nebo v Rudolfinu v Praze, teď budeme dělat Dvořákovu Stabat Mater v kostele u Salvátora, ale jinak jezdíme spíše po oblastech, hráli jsme např. v Kutné Hoře, Turnově, Jičíně. Moc se mi v orchestru líbí, i když ta hudební řehole není pokaždé jednoduchá. MEDAILONEK Jana Lahodná se narodila v Praze. Na klarinet začala hrát ve třinácti letech na hudebním gymnáziu Jana Nerudy v Praze, pod vedením prof. Jiřího Krejčího. Poté přestoupila na Pražskou konzervatoř k prof. Ludmile Peterkové, po profesorčině odchodu na mateřskou, přestoupila k prof. Milanovi Polákovi. Od roku 2006 je posluchačkou Hudební akademie múzických umění v Praze, kde studuje u prof. Jiřího Hlaváče a prof. Vlastimila Mareše. Během studií se zúčastnila několika soutěží: 1.cena z mezinárodní soutěže v Itálii r. 2000, 2. cena ze soutěže konzervatoří v ČR r. 2003, 3. místo na 63. ročníku soutěže Pražské jaro v r. 2008, v témže roce udělena Cena Nadace Českého hudebního fondu za nejlepší provedení skladby napsané pro pražskou jarní soutěž a Cena Olega Podgorného, kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE nejúspěšnějšímu, nejmladšímu českému účastníkovi celé soutěže. Jedná se o jednu z nejnadanějších českých klarinetistek, která hraje v současnosti ve Filharmonii Hradec Králové. ten orchestr přijme, což je strašlivě důležité. Kamarády si najdete všude, ale musíte mít také zázemí, bydlení, opravdu nevím. I když například ze Španělska se mi vůbec nechtělo, ale zrovna tam žádné konkurzy nebyly. (smích) Děkuji Vám za milý rozhovor a přeji hodně štěstí u zkoušek a také v životě. Ať už tady doma nebo v zahraničí. Také děkuji a chtěla bych všem vzkázat, že i vážná hudba se dá poslouchat vesele )) text: Alexandra Stušková, DiS. foto poskytla: Jana Lahodná A co řehole budoucnosti? Budoucnost, to je velká neznámá. Určitě bych chtěla u muziky zůstat, ale jak jsem zmínila, v České republice je tato práce hodně finančně nedoceněná. Nemůžeme však všichni utéct do zahraničí. Ani já sama asi nemám odvahu, všechno tady nechat a odejít. Udělat konkurz to je jedna věc, ale co dál, kde je ta jistota, že se tam uplatním, že se mi tam bude líbit, jestli mě 10

13 Pražský komorní balet Pavla Šmoka POZVÁNKA NA ČERVEN 2009 Pražský komorní balet Pavla Šmoka Staré pověsti české Poslední uvedení tanečně-herecké syntézy pro nejmenší diváky v sezoně 2008/ června v 15 hodin v Divadle v Dlouhé, Praha Tanečníci provedou nejmenší diváky světem známých Jiráskových pověstí O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Libuši, O Bivoji a O Přemyslovi. pro děti a rodiče s dětmi snížené vstupné 70,- Kč. zakoupení vstupenek on-line: STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ZJASNĚNÁ NOC Zjasněná noc Reprízy tanečního večera Zjasněná noc nabízí Šmokovy choreografie Stabat a Zjasněná noc, které vznikly na Dvořákovu a Schönbergovu hudbu. Program doplňuje atraktivní choreografie Lucie Holánkové Divocí koně. 13.června v 19 hodin v Divadle v Dlouhé, Praha Zakoupení vstupenek on-line: 27.června v hodin, Nádvoří Lichtenštejnského paláce. V rámci letošního mimořádného tanečního festivalu Dance Open-air Lichtenštejn 09. Zakoupení vstupenek na nádvoří hodinu před začátkem představení a v předprodejích Ticket Pro, Ticket Stream, Ticket Portal a Bohemia Ticket. 11

14 osobnost Odjakživa mám jaro spojené s vùní kvìtin a se stále více høejivými sluneèními paprsky, které nám dodávají radost a také energii. Blížící se léto pak tuto radost ještì umocní. Lidé kolem zaèínají být veselejší, temperamentnìjší a tak nìjak i krásnìjší, než když jsou zachumláni v zimnících a mrznou jim uši. Vím však o jedné dámì, která i vzhledem ke svému úctyhodnému vìku, aś je zima nebo léto, krásou a temperamentem pøekypuje puje stále. Mám na mysli, mimo jiné, také jednu z nejstarších držitelek ceny SENIOR PRIX, kterou jsem nedávno opìt navštívila a když dovolíte, moc ráda se s vámi o toto milé setkání podìlím... hereèka Ema Skálová 12

15 Paní Ema Skálová bydlí na barrandovském sídlišti, v malém, hezky zařízeném útulném bytečku. Svou návštěvu jsem ohlásila asi týden dopředu, ale nějak jsem si neuvědomila, že když je někomu již téměř 94 let, tak si může dovolit i zapomenout. I stalo se. Asi 20 min. jsme stáli spolu s fotografem pod okny, a když už jsme to chtěli vzdát, paní Emička si vzpomněla, že měl asi někdo v tu dobu přijít, vykoukla z okénka... a my se dostali do vytoužených dveří. Ve dveřích nás čekalo vřelé uvítání s tisícero omluvami, že na nás úplně zapomněla, ale my ani neměli pomalu kdy odpovědět, že to nevadí, že to se stává, neboť paní Ema neustále pobíhala po bytě, neustále se smála, no prostě bylo jí všude plno. Jen těžko byste hádali její věk, zrovna před hodinkou třeba právě vyskočila z tramvaje. To já jezdím tramvají normálně. Třeba na Zličín (druhý konec Prahy pozn.), tam si jezdím pro Lambrusku (Giacobazzi Lambrusco dell Emilia italské červené víno, pozn.), oni ho nikde jinde nemají, tak já si ho vždycky vozím odtamtud. Je výborné! Znáte ho? A než stačíme odpovědět, už zase odběhne a za chvilku je víno, spolu se skleničkami, na stole. Tak a neodjedete dřív, dokud ho nevypijeme, směje se paní Skálová. A tak popíjíme Lambrusku a posloucháme poutavý životní příběh Emy Skálové. partnerem v rolích, a tento Podhora jezdil ke své mamince na prázdniny a vždycky když přijel, tak se šel podívat i na to naše představení. Jednou mi takhle povídá: Prosím Vás Emičko, proč Vy nejdete k divadlu? A já na to: No jakpak bych mohla, vždyť to není dostupné. A on: Udělejte si konzervatoř a dostupné to bude. Já a konzervatoř? Já byla úplně blbá, nezkušená. Učila jsem se zubařkou, víte? Uměla jsem tak akorát namíchat nějaké kašičky, mastičky, podržet hlavu a vyškrabat zubní kámen (smích). Jé, ale kdybych byla herečkou, to by bylo! A on mi tehdy pověděl: O to se nestarejte, přijeďte na konzervatoř na zkoušku a uvidíme. Já nevím, jestli se tam tehdy za mě přimluvil, ale zřejmě ano, neboť jsem tam přijela a oni mě vzali. Také nikdy nezapomenu, že ještě než jsem na ty zkoušky šla, tak mě Podhorský vzal do nějaké brněnské kavárny a tam mě tehdy představil Vlastičce Fabiánové, Karlu Högerovi a ještě... už nevím komu, hlava děravá (smích), no samé elitě. Já vám byla nervózní, prostě holka z venkova. A vidíte, s Karlem jsme pak spolu hráli i hlavní role. Při vzpomínce na her- Malá Emička se narodila 2. října roku 1915 v Holešově. Měla jednu sestru, spousta kamarádů a kamarádek, ale hlavně měla už od dětství hodně temperamentu. Já jsem dělala čtvrtou měšťanku a pořád jsem nevěděla co dál. Přitom jsem ale už od dětství hrála v ochotnickém divadle, v Sokole, různé kašpárky a podobně. Pak jsem už jako starší, mladá holka, dostávala role hlavní. No a odtamtud z Holešova pocházel jeden režisér z Národního divadla, jmenoval se Pasáček, umělecky Podhorský, ten mimo to, že režíroval v Praze, pracoval také pro brněnské Národní divadlo. Jeho bratr býval mým 13

16 osobnost ce Karla Högera se Emička zasní: Ten byl tak nádherný, moc nádherný! Byla to krásná láska. Když se spolu díváme na fotografie z divadelních začátků, nezbývá než souhlasit. Oba byli krásní... Roku 1940 Ema Skálová absolvovala Dramatické oddělení brněnské konzervatoře. Ještě během studií hostovala ve Státním divadle v Brně, kde hrávala s již zmíněným mladým Karlem Högerem. Z jejích významných rolí vzpomeňme např. Venkovskou dívku ve hře V. Dyka Ondřej a drak (1939) nebo Rossetu ve hře A. de Musseta Se srdcem divno hrát (1940). V té době také vytvořila v brněnském rozhlase titulní postavu v seriálu podle Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky. V letech se stala členkou Východočeského divadla. To už byla poprvé vdaná za divadelního režiséra Karla Svobodu. V letech se stala členkou Městského divadla v Olomouci. Zde odehrála velkou spoustu zajímavých, zejména hlavních rolí. Např. Verunku v Našich furiantech, Alenu a poté i Elišku v Noci na Karlštejně, titulní postavu v Goldoniho hře Mirandolina a mnoho dalších. Na všechny krásné role, ale také životní příběhy, vzpomínáme s paní Skálovou i prostřednictvím fotografií v albech, kterých má doma celé stohy. Sáhneme po prvním. A v něm, kromě paní Emy, tváře spousty známých osobností. Mě osobně zaujaly nejvíce dvě. Zorka Janů, sestra prvorepublikové herečky Lídy Baarové, a Jana Rybářová. Obě byly krásné, talentované, ale i záhadné, a obě bohužel spáchaly ve velmi mladém věku sebevraždu. Paradoxem života je, že například Janu Rybářovou svého času srovnávali právě se Zorkou Janů, aniž by kdo tehdy tušil, že obě skončí podobně. Paní Ema má od obou hereček fotografie s osobním věnováním. Jsem zvědavá a ptám se, jestli je znala nějak blíže. To víte, že jsem je znala. Zorka se mnou byla rok u Východočeského divadla a moc jsme spolu kamarádily. Jenže byla dost nemocná. Byla také hodně hubená, ale když třeba dostala menstruaci, celá najednou strašně otekla. Navíc trpěla velkými migrénami, mně jí bylo vždycky strašně líto. Měla jsem ji moc ráda, to byla velká tragédie, co se potom všechno stalo. A co její slavná sestra Lída? Tu znala paní Ema taky? Jenom od vidění. Ona se se mnou moc nebavila. To víte, co nějaké holky konzervatoristky. Ona už byla velkou hvězdou. Vždycky jsme se jen pozdravily. Ale mám od ní obraz, tady na stěně, ukazuje paní Ema na krásnou olejomalbu Malé strany ve starobylém rámu. Lída Baarová ho dala jako svatební dar mému prvnímu manželovi Karlu Svobodovi. Ten obraz maloval Nedbal. Znáte herce Miloše Nedbala? Tak jeho tatínek, ten byl malířem. Obraz je opravdu nádherný. 14

17 Po chvíli se od Lídy Baarové a její sestry Zorky přeneseme k druhé tváři v albumu, k Janě Rybářové. (Herečka, která zazářila např. ve filmu Stříbrný vítr, coby Anička posedlá, či v pohádce Labakan jako princezna Fatma aj. V únoru 1957 spáchala sebevraždu, den předtím, než měla dostat vytouženou roli ve filmu Vlčí jáma. Bylo ji teprve 21 let. Tuto roli pak hrála mladičká Jana Brejchová pozn.). Jen taková pamětnice jako je paní Skálová nám o ní jistě může povědět blíže. Paní Ema se najednou rozpláče. To jsem vážně nechtěla a snažím se rychle odvrátit řeč jinam, ale vzápětí si slzičky osuší a moc ráda na svou kamarádku zavzpomíná. To byla moje holčička. Já jsem byla taková její mateřská přítelkyně. Co my jsme si toho napovídaly. Víte, ona byla velice citlivá. Bláznivě se zamilovala do ženatého muže, ale ten by se nikdy nerozvedl. Všichni jsme věděli, co je zač, ale nikdo ji to nedokázal rozmluvit. Ani já. Dodnes si to vyčítám. Jak to dopadlo, víme. Janička byla přesně taková jako v rolích, které hrála. Jemná a citlivá, jako by ani nebyla z této doby. Je jí škoda, byl to velký talent. Od smutných vzpomínek přejdeme raději k těm veselým, a třeba i k pracovním. Paní Skálová svou práci milovala. A bylo jí čím dál víc. V letech byla členkou Realistického divadla (dnes Švandovo divadlo na Smíchově), stála vlastně u jeho zrodu. Až do roku 1980 zde ještě hostovala. Hned při první zahajovací inscenaci RD, 15. září 1945, si zahrála roli Dívky z továrny. Poté však už přišly role větší. Například Curleyova žena v Steinbeckově hře O myších a lidech, nebo Zuzka v Langerově hře Velbloud uchem jehly. Kvůli druhé jmenované se dokonce nechala obětavě, i v civilu, odbarvit na zrzavo. Já jsem se pořád barvila, jednou na zrzavo, jednou na blond, záleželo na roli, směje se paní Ema. Kupodivu časté barvení na jejích vlasech nezanechalo žádné následky. Pořád je má krásné a husté. 15

18 osobnost Já byla taková divoška! směje se herečka. A to asi opravdu byla. Paní Ema byla celkem třikrát vdaná. První manželství, s divadelním režisérem Karlem Svobodou jsme již zmínili, v druhém manželství s rozhlasovým režisérem Ludvíkem Pompe, se jí narodil syn Michal. Třetí manželství bylo s hercem RD Jaroslavem Radimeckým. A to stálo za prt, zapletl se s jednou zpěvačkou, mrcha jedna, uleví si paní Ema se smíchem. Áále, stalo se, budiž odpuštěno, pokračuje dále: Sama nejsem, mám syna a také vnučku Natálku a jednu pravnučku Andulku. Bydlí v Počernicích a jsou to moc krásné holčičky. Bodejť by nebyli! Jsou krásné po babičce (a prababičce). Při prohlížení fotografií jsme totiž natrefili na něco úžasného! Paní Ema byla už v roce 1936 tváří reklamních plakátů, které zvali návštěvníky do kin. (Brno 1936, viz. titulní strana pozn.). To si mě vyžádal nějaký Skácel, brněnský fotograf. Přišel tehdy ještě na konzervatoř a hledal nějakou holku na plakáty, nakonec si vybral mě. Tehdy mi ten můj obrovský portrét dokonce i dal jako obraz ve zlatém rámu, jenže já ho nechala u sestry a někde se ztratil, tak už to mám jenom jako fotografii. Bože, to už snad ani nejsem já! povzdechne si paní Ema nad krásným portrétem. Svou krásou okouzlovala i známého milovníka žen Svatopluka Beneše, se kterým jezdívala na divadelní zájezdy. V albu má fotografii jak Sváťovu, tak i jeho první ženy Evelyny. Jé, se Sváťou jsem zažila legrace! Když byla válka a Němci zavřeli divadlo, tak jsme se u Svátíka vždycky scházeli. Chodil tam i Krška, Marie Vášová a další. Na Mařenku mám však vzpomínku, která mě vždycky rozpláče. To jsem byla ještě hodně mladá a pamatuji si, že když jsem kvůli těm zavřeným divadlům brečela, ona si mě vždycky k sobě přivinula a povídá: plač, herečko, plač. Je to jako živé, jako by se to stalo včera. Ne všichni herci se v tu dobu měli dobře. Ale jednou bylo zle, podruhé zas dobře. Byli jsme mladí a vždycky jsme si tu legraci udělat dovedli. Válka skončila, paní Skálová začala působit v již zmíněném Realistickém divadle, ale co film? Ááále, to jsem si pokazila sama. Byla jsem blbá, odpoví paní Ema s upřímností sobě vlastní. To bylo tak, že náš šéf divadla Palouš (ředitelem byl tehdy ještě Škoda pozn.) nám říkal, že si nepřeje, abychom se od divadla vyrušovali ještě nějakým filmováním. Tak já ano pane řediteli, ano, jako osel jsem na všechno kývala. I stalo se jednou, že režisér Karel Steklý, který byl navíc ještě manželem mé kamarádky, takže jsem ho opravdu znala velice dobře, za mnou přišel s nabídkou hlavní filmové role. No a já, protože jsem byla poslušná tomu, co řekl Palouš, že se musíme věnovat pouze divadlu, jsem mu řekla: Karlíčku nezlob se, já nemůžu, my to máme zakázané. Tak on se naštval, už mi nikdy nic nenabídl, a nejenom u něho, ale i u ostatních jsem si takto zavírala dveře. No blbec jsem byla. (smích) Avšak čím víc paní Ema Skálová dozrávala umělecky, tím více dozrávala i žensky. Její živelnost a temperament ji nakonec přihrály i pár těch rolí u filmu a v televizi. Za všechny vzpomeňme film Škola otců, Jé, to jsme flámovaly se Stellou Zázvorkovou, zavzpomíná zvesela paní Ema, nebo Smrt v sedle, 105% alibi, Znamení raka, Dáma na kolejích, Žižkovská romance nebo Kruh. To jsem se musela odbarvit na blond, poněvadž podle režiséra Rychmana, milenky prej musí být blond. Ten příběh byl o manželství, které já nabourávám, já hrála vždycky takové svůdnice. (smích). Emu Skálovou jsme mohli vidět také ve známých televizních seriálech; Pan Tau, Žena za pultem, Malý pitaval z velkého města, ale zejména v řadě televizních pohádek. Ty snad ani nelze spočítat. Hrála vždy různé jarmarečnice, tetiny, babičky apod. Za celou dobu své kariéry se poznala se spoustou vynikajících hereckých osobností. Všechny je má pečlivě založené na fotografiích ve svých albech. Můžeme na nich spatřit Emu Paní Skálová úplnì vlevo 16

19 Asi před pěti lety prodělala paní Skálová operaci kyčelního kloubu. Po světě už nejezdí. Ale zato pořád pobíhá. Po celou dobu naší návštěvy byla nesmírně pozornou hostitelkou a skvělou společnicí. Věřím, že se osobnost májového vydání líbila i vám... text: Alexandra Stušková DiS. foto: Tomáš Salaè Skálovou s Martinem Růžkem, s Josefem Vinklářem, s Ivankou Devátou, Petrem Haničincem, Otou Šimánkem, Růženou Merunkovou, Jiřinkou Bohdalovou a dlouhou řadou dalších významných herců, bez kterých se žádný film ani televize neobešly. Zaplať pánbůh za televizi. Díky ní jsem poznala spoustu přátel a také mě hodně živila. Byl to takový dobrý vedlejšák, neboť každý mi dá za pravdu, že platy v divadle tehdy nestáli za nic. Divadlo se dělalo více z lásky, jak z prospěchu, dodává paní Skálová při prohlížení. Paní Ema má spoustu přátel, ale také spoustu koníčků. Dříve hodně cestovala. Jak se nám pochlubila, objela téměř celý svět a dokonce seděla i na židli Ernesta Hemingwaye, na jeho chatě na Cubě. V návaznosti na zmínku o tomto skvělém spisovateli, padne můj zrak na obrovskou knihovnu za jejími zády. Paní Ema můj pohled zachytí. Holčičko, knížky to je moje! I kdybych neměla jíst, raději koupím knížku. Knihy jsou celý můj život. Ale dnes už málokdo umí napsat dobrou knihu. Dnes je prostě všechno jinak... V roce 1993 obdržela paní Ema Skálová cenu SENIOR PRIX. Tuto cenu uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost. 17

20 fenomén Dnes zavítáme do slavné pražské ètvrti zvané Žižkov, projdeme se švejkovskými plácky plnými Pepíkù a Frantíkù, navštívíme nìkterou z nepøeberného množství restaurací a hospùdek, necháme na sebe dýchnout atmosféru i ducha místního bohémství, který nás nakonec zavede až do prostøedí barev, kostýmù a líèidel, do malebné ulièky Štítného, kde se nachází Fenomén dnešního vydání Žižkovské divadlo Járy Cimrmana. Neodmyslitelnou součástí Žižkovského divadla je jednoznačně, již bezmála sedmnáct let působící Divadlo Járy Cimrmana. Vedle něj zde však hostuje i řada jiných souborů, ať už profesionálních, či amatérských, z celé České republiky i ze Slovenska. Svou stálou scénu zde mají i studenti konzervatoře. Ale nepředbíhejme událostem a vraťme se v čase ještě o něco nazpátek, do roku 1875, kdy byl ve Štítného ulici č. 5 postaven dům, v jehož přízemí se nacházel hostinec U rytíře Dalimila, později zvaný též U Jana Lucemburského. Součástí celého tohoto objektu byla také velká taneční síň, později kolem roku 1883 zde byla zřízena i kaple zasvěcená Panně Marii, ale po vystavění nedalekého kostela sv. Prokopa význam této kaple upadl. Vzniklo zde také gymnázium a Veřejná obchodní škola. Roku 1919 bylo v prostorách budovy postaveno pódium a v hledišti umístěno 208 sedadel pro lidovýchovné účely. Nově zřízená síň Žižkova pak sloužila různým kulturním akcím, jako byly přednášky, hudebně recitační pásma či společenské besedy. Byly zde zavedeny také divadelní večery, pro které však pódium síně, nazvané Síň T. G. Masaryka, nebylo příliš vyhovující. Roku 1924 bylo tedy rozšířeno a upraveno, o tři roky později zde proběhly další stavební úpravy a kapacita síně byla upravena na 336 sedadel. Od té doby zde působila především scéna Městského osvětového sboru pod vedením ing. Františka Síly, která zde působila prakticky až do zřízení protektorátu. Po skončení druhé světové války byla Masarykova síň přejmenována na Síň lidové umělecké tvořivosti (LUT) a byla opět vyhrazena potřebám osvětové činnosti. V roce 1960 bylo divadlo LUT na Žižkově pro svůj havarijní stav uzavřeno. Opona se opět rozhrnula až po rozsáhlé rekonstrukci budovy, dne 6. září roku Začal se také stabilně používat název Žižkovské divadlo. V prvním pětiletí provozu měly v repertoáru divadla dominantní postavení zejména dva ze studiově orientovaných souborů. Bylo to Studio Y, které zpočátku pravidelně zajíždělo ze svého působiště v Liberci, než se mu Žižkovské divadlo stalo de facto mateřskou scénou. Ypsilonka zde uváděla první premiéry inscenací, jež nastudovala už v Praze a které bylo možné hrát v kukátkovém prostoru. Druhým pak bylo Činoherní studio z Ústí nad Labem, které spojuje první pravidelné uvádění svých nových inscenací v Praze, právě s Žižkovským divadlem. Práci dalších studiových souborů, např. Divadla Na provázku a Ha-divadla, nemohlo Žižkovské divadlo v Praze představit vlastně z technických důvodů, třebaže se na provázkovské šňůře roku 1983 podílelo i produkčně. Nabídlo svůj prostor tedy alespoň těm inscenacím, které jsou do kukátka přenosné. V roce 1986 pak následovala další rozsáhlejší rekonstrukce divadla a v roce 1989 bylo Žižkovské divadlo přejmenováno na Žižkovské divadlo T. G. Masaryka. 18