OBSAH POLARITA, NEBO PALETA NÁBOŽENSKÝCH POSTOJÙ? (Ivan O. Štampach)

Transkript

1 POLARITA, NEBO PALETA NÁBOŽENSKÝCH POSTOJÙ? Ivan O. Štampach Podle realistického pohledu na náboženskou scénu souèasného svìta nejsou dnes už hlavním problémem rozdíly mezi vyznáními èi mezi náboženstvími, nýbrž spor náboženských konzervativcù (tradicionalistù, fundamentalistù) s progresisty (liberály, lidmi reformního ladìní). Tento spor jde napøíè jednotlivými smìry, a nìkdy probíhá i uvnitø jednotlivého èlovìka, který shledává dùvody pro jeden i druhý postoj a nemùže se jednoznaènì rozhodnout. Tento spor se stal se tématem tohoto èísla Dingiru. Ivan O. Štampach v pilotním èlánku nabízí tyto dva v médiích èasto uvádìné pøístupy k náboženství v historickém pohledu a ukazuje, že nejde o jednoznaènou polaritu, nýbrž o celou škálu èi paletu tradiènì zastávaných nebo novì utváøených postojù. Rovnìž historik z Masarykovy univerzity v Brnì a pracovník Centra pro studium demokracie a kultury Jiøí Hanuš se ve svém èlánku pøimlouvá za složitìjší seskupení náboženských postojù, než nabízí klasické politické dìlení na levici a pravici. Více se vìnuje ortodoxii a heterodoxii, rozhodnì však ne v tom smyslu, že by konstatování jednoho bylo synonymem chvály a druhé záminkou vyøízení ideového protivníka. Ivana Noble z Evangelické teologické fakulty pøekvapivì zamíchala konvenèními významy slov konzervativní a progresivní. Jako znalec katolického modernismu a z nìj vzešlé Církve èeskoslovenské (pozdìji husitské) ukazuje, jak to, co pøed desetiletími mohlo být progresivní, mùže dnes být tìžce konzervativní a naopak. Závisí to na tom, kam taková pozice ukazuje, jakým smìrem vede, jak je tvoøivá a plodná. I ona ukazuje, že je nìkdy nesnadné o pøíslušnosti rozhodnout. Evangelický faráø orientovaný na starozákonní biblistiku Mikuláš Vymìtal se ve svém rozsáhlém èlánku zabývá dvìma ze smìrù souèasného judaismu, ortodoxií a liberalismem, zejména v èeských pomìrech, aniž by opomíjel ostatní proudy. Nehodnotí, spíše popisuje a historicky dokládá. Zdá se mu, že ohrožení Židù v nìkterých èástech svìta èiní rozdíly mezi smìry ménì podstatnými; neuvádí ovšem, že rùzné smìry i údajná ohrožení hodnotí rùznì. Doktorandka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a spolupracovnice pardubického religionistického pracovištì Viola Pargaèová se zabývá ší itským islámem, který vládne v Íránu a je jednou ze stran krvavého iráckého konfliktu, který dostal prostor k projevení americkým vojenském zákrokem proti døívìjšímu režimu. Martin Fárek, historik zejména indických náboženství z pardubického Ústavu religionistiky a filosofie nabízí alternativní hodnocení indického kastovního systému, který, pokud se aplikuje i dnes, je pokládán za typickou ukázku konzervativismu. Uvádí ménì citované prameny, které ukazují, že v celých segmentech indické spoleènosti nebyly vždy a dnes nejsou kasty tak rigidní, jak uvádìjí západní kritici. Redakcí pøipojený delší citát z díla indického uèence a politika Bhímráo Ambédkara tlumoèí indickou zkušenost zevnitø, totiž kritický postoj pøíslušníka nejnižší, vlastnì už mimokastovní vrstvy dalitù, tzv. nedotknutelných, který se, nutno øíci, že i díky britské koloniální moci, propracoval k právnickému vzdìlání a k politické dráze. Špatné zkušenosti z èernobílých schémat by mohly být výzvou zaujímat zcela osobní a promyšlená stanoviska k náboženství (a nejen k nìmu) a neøadit se do pøedem pøipravených šikù. n OBSAH Polarita, nebo paleta náboženských postojù? (Ivan O. Štampach) Univerzální súfismus (Bronislav Ostøanský) Religiozita pop-kultury (Aleš Èrniè) Zahranièí Vedení svìdkù Jehovových (Petr Velechovský) Z domova Èasopis pro rebely (Miloš Mrázek) Téma Konzervativní a progresivní podoby náboženství (Ivan O. Štampach) Objev ortodoxie (Jiøí Hanuš) Dìdictví reformních idejí (Ivana Noble) Mezi liberalismem a ortodoxií (Mikuláš Vymìtal) Ší a, heterodoxní proud islámu (Viola Pargaèová) Kasty v Indii: Ideál bráhmana (Martin Fárek) Info-servis Zprávy Ritvikové také v Praze (Zdenìk Vojtíšek) Práce studentù Setkání se svìdky Jehovovými (Miluše Tùmová) Recenze Andìlé exaktnì dokázáni? (Ivan O. Štampach) Dopisy DINGIR 3/

2 Smìr súfismu, který si našel cestu na Západ UNIVERZÁLNÍ SÚFISMUS Bronislav Ostøanský Postavení islámské mystiky (súfismu) v rámci islámu prodìlalo za více než ètrnáct staletí, která nás dìlí od vystoupení proroka Muhammada, èetné promìny, a ani dnes nejsou postoje muslimù v tomto smìru jednoznaèné. Praxe i uèení súfijù byly dlouhá staletí trnem v oku tradicionalistickým teologùm a ani poté, co vrcholný pøedstavitel støedovìké islámské teologie Abú Hámid Muhammad al-ghazzálí ve svém monumentálním díle - jak se tradiènì uvádí - smíøil umírnìný súfismus s ortodoxní sunnou, nemìli súfijové na rùžích ustláno. Historie nám nabízí nesèetné pøíklady, kdy byli súfijové obviòováni z toho, že zneèistili pùvodní duch uèení Prorokova, na druhou stranu však súfijští mistøi stáli v èele mnoha obrodných hnutí, kterými je poznamenáno pøedevším 18. a 19. století, kdy se svìt islámu dostával stále nezadržitelnìji do defenzívy vùèi Západu. Z islámského mystického podhoubí vzešla celá øada hnutí, øádù, proudù a spoleèností, které dnes køehce balancují na samé hranì toho, co je bìžný muslim v souèasnosti ochotný ještì za islám vùbec považovat. Tradièní súfijské sklony k synkretismu se odrazily i v uèení univerzálního súfismu, jemuž se dostalo na Západì vøelého pøijetí, a který je spojován pøedevším se jménem Hazrata Inájata Chána. Hazrat Inájat Chán, nejvýraznìjší pøedstavitel - a de facto zakladatel - univerzálního súfismu, se narodil v roce 1882 v Baródì v Indii. Studoval indickou hudbu u pøedních mistrù své doby a zároveò se živì zajímal o západní kulturu, což mu mìlo pozdìji usnadnit jeho misi na Západì. Ve ètrnácti letech, po smrti svého milovaného dìdeèka, zaèal Chán cestovat po Indii a pozdìji pøi tìchto cestách poøádal koncerty a pøednášky o hudbì. V roce 1910 odplul do USA, kde se zapoèala jeho mise na Západì. Inájat Chán pøišel se súfijským poselstvím, ale uvìdomoval si, že zpoèátku bude jeho jediným prostøedníkem hudba. Mezi jeho prvními stoupenci pøevažovaly ženy. Obzvláš obtížné v západním prostøedí - jak si Inájat Chán dobøe uvìdomoval - bylo Hazrat Inájat Chán. rozvinout systém duchovního následovnictví, který je na mystické cestì tak nezbytný. Inájat Chán pozdìji pøesídlil do Anglie, pak do Francie, Ruska a po skonèení první svìtové války opìt do Francie. Na konci svého života se vrátil do Indie, kde byl podle vlastního pøání pohøben poblíž hrobky velkého èíštíjského svìtce Nizámuddína Awlijá. Ústøední osu celého myšlenkového systému univerzálního súfismu pøedstavuje víra v jednoho, vìèného a všemohoucího, Boha. Na první pohled zde nenacházíme nic, co by mohlo muslimùm, jejichž víra stojí na principu tawhídu (dogma o jedinosti, jedineènosti a vnitøní jednolitosti Boha), vadit. Ovšem Hazrat Inájat Chán tento bod dále rozvádí: Bùh je jediným jsoucnem a nic než On de facto neexistuje. Ke standardní výzbroji muslimských intelektuálù kritizujících univerzální súfismus tedy tradiènì patøí obviòování z panteismu. V uèení Hazrata Inájata Chána nalezneme nepøehlédnutelné stopy vlivu nejvìtšího støedovìkého mystika islámu, šajcha Muhjiddína ibn c Arabího, jehož uèení bylo rovnìž èasto odsuzováno jako panteistické. Jeho pozdìjší vykladaèi a stoupenci si dali mnoho práce, aby vysvìtlili, že to tak není a že Ibn c Arabího koncept jedinosti všeho bytí (wahdat al-wudžúd) není nikterak v rozporu s principem tawhídu. Další z klíèových myšlenek Hazrata Inájata Chána se týká progresivního pojetí náboženského vzestupu lidstva, což - opìt - na první pohled vùbec nemusí protiøeèit islámskému pojetí dìjin profécie, které se zakládá na pøedstavì neustálého prosazování a naplòování Božích zámìrù, jichž se lidem dostává prostøednictvím vystoupení celé øady prorokù. A protože lidé byli nadáni svobodnou vùlí (jak se alespoò èást muslimských teologù domnívala), èasto v islámských dìjinách profécie narážíme na pøíklady, kdy jsou poslové poníženi a zavrženi a národy, k nimž byli vysláni, se dostávají na scestí. Vystoupení prorokù na cestì lidského vzestupu hraje roli jistého korektiva zabraòujícího tomu, aby se Boží zámìry a lidské úmysly nenávratnì rozešly. V tomto smìru chápou muslimové dìjiny jako smysluplný a lineární proces, jehož cílem je všeobecné naplnìní Boží vùle v podobì nastolení øádu, který bude tím nejlepším ze všech možných. Vyvrcholení a zároveò uzavøení øetìzce proroctví pøedstavuje vystoupení Muhammadovo. Jeho prostøednictvím se Arabùm a skrze nì celému lidstvu dostalo završeného, dokonalého a autentického textu Zjevení. Stoupenci univerzálního súfismu vìøí (podobnì jako tøeba bahá isté), že Boží komunikace s lidstvem byla vždy podmínìna historickými a kulturními okolnostmi, èili øeèeno jinými slovy: Poselství bylo vždy takové, aby mohlo být adresátem pøijato a pochopeno. Proto zvìstování, které probíhalo skrze Mojžíše (Músá), se tolik lišilo od toho Ježíšova ( c Ísá) a to zase od vystoupení Muhammadova. Muslimové vìøí, že Muhammadovou smrtí a uzavøením se øetìzce profécie se dostalo lidstvu završené a dokonalé podoby zjevení, které mohou lidé studovat, rozebírat a komentovat, avšak nesmí k nìmu nic pøidávat, ani z nìj nic ubírat. Aèkoliv mezi proroky, v nìž muslimové vìøí, figuruje kromì Ježíše též celá øada starozákonních i jiných (v Bibli 74 DINGIR 3/2006

3 Hazrat Inájat Chán hlásal, že všechna velká svìtová náboženství jsou jen odlišnými projevy stejného základního poselství, tedy jinými slovy, odhlédneme-li od stránky vnìjších projevù zbožnosti, rituálù, právních záležitostí a podobnì, a ponoøíme-li se do vlastního spirituálního poselství, zjistíme, že existuje jistý soubor základních pravd, v nìmž se všechny náboženské systémy shodují. Hazrat Inájat Chán nikdy netvrdil, že uèení rùzných náboženství jsou identická - identický je pouze zdroj, z nìhož shodnì vycházejí. Posvátná písma jednotlivých náboženských smìrù jen odrážejí toto východisko. Liší se tam, kde jsou historicky a kulturnì podmínìna simystika (arab. tasawwuf, mystik - súfí, odtud súfismus) Nekonformní myšlení, jednání a duch. zkušenosti, které mají vìøícího vést k bezprostøednímu sblížení nebo dokonce splynutí s Bohem. V poèátcích m. jsou zøejmé vnìjší vlivy (novoplatonismus, gnosticismus, mysticismus), jde však o svébytné, dodnes rozšíøení islám. hnutí. Rozvíjelo se od raného islámu jako zvláštní proud paralelnì se zákl. uèením, vycházejícím z prorockého poslání Muhammadova. M. však usilovala o iracionální, intuitivní a emocionální poznání Pravdy (al-hakk - synonymum Boha). Islám byl kolektivní vírou obce, islám. m. byla vyjádøení víry jednotlivce. Poèátky m. byly projevem nesouhlasu se zpùsobem uplatòování norem náb. a spoleè. systému, pohoršení budil už okázalý dvùr umajjovských chalífù v Damašku. M. v mnohém obcházela zásady kodifikovaného islámu, a proto bývala zavrhována a pronásledována. Cíl m. se dosahoval opakovaným vzýváním Boha (zikr), rituálním zpìvem (báká - dosl. pláè), hudbou a tancem (samá), modlitbou (wird), askezí (zuhd), kontemplací, extatickými výkøiky (šath). Mystik se musí dlouho cvièit (azkár), podrobit se øádu a duch. autoritì, kolem níž se spoleèenství seskupilo. Mystikové (súfí, dervíš, fakír, sálik) sídlili v øádových domech, útulcích rùzného druhu a rùzných èástech chalífátu (záwija, ribát, chánaka, tekke, chalva). Mnozí žili potulným životem - zejm. dervíšové, jiní se naopak sdružovali v disciplinovaných a bojovných bratrstvech - murábité. M. je jedinou duch. sférou, kde mìly možnost uplatnit se i ženy, jak dokazuje existence nìkolika ženských mystických øádù. Za první mystiky jsou považováni asketové (zuhhád) v Sýrii a v Iráku (8-9. stol.). Velké rozšíøení m. v 10. a 11. stol. a její konstituování do podoby systému vyvolalo konflikty a pronásledování, postupnì byla však m. legalizována, pøedevším zásluhou sunnitského teologa al-ghazzálího. Hnutí nacházelo odezvu ve stø. Asii, v Malé Asii, zejména však v Íránu a mezi Berbery na severu Afriky, ménì mezi Araby. (...) V moderní dobì (od konce 19. stol.) vliv mystických øádù upadal, by pùsobily pøi rozvoji nápravných hnutí (mahdíja, sanúsíja). Oživení mystických øádù pøinesla 70. a 80. léta 20. stol. v souvislosti s globální krizí sekularismu a liberalizací (islamizací) pomìrù v bývalých komunistických zemích. Heslo mystika ze slovníku PAVLINCOVÁ, H., HORYNA, B. (eds.), Judaismus, køes anství, islám, nakl. Olomouc, 2003, str , autor hesla Miloš Mendel, v redakci Dingiru mírnì zkráceno. neznámých) postav, muslimové nemohli nikdy pøiznat prorocké poslání klíèovým osobnostem východních polyteistických náboženství. Súfijové v synkretickém indickém prostøedí byli v tomto smìru èasto mnohem benevolentnìjší a moment Boží inspirace (když ne pøímo zjevení) byli ochotni pøiznat i autoritám islámem tolik proklínaných náboženství modloslužebníkù (mušrikún). Hazrat Inájat Chán mezi velké proroky, skrze nìž byla vyjevována Boží vùle, zaøadil též Zarathuštru, Krišnu a Buddhu. Súfismus v Inájatovì pojetí byl starší než islám sám, a tudíž jej jen stìží vymezíme jako duchovní smìr pro stoupence jednoho náboženství. Spíše než cokoliv jiného pøedstavoval pro Inájata Chána súfismus starobylou moudrost, která byla rozvíjena již od dob starého Egypta a v prùbìhu dìjin èerpala z rozlièných inspiraèních zdrojù. Mezi tìmito zdroji vynikla gnoze, køes anství, zoroastrismus, ale klíèovým se stalo poselství islámu a s jeho rozšíøením pak následovaly podnìty z buddhismu a védanty. tuací adresátù, jimž byly seslány, a shodují se v tìch nejhlubších rovinách, kde odrážejí svùj nebeský pùvod. Nicménì stoupenci univerzálního súfismu jsou pøesvìdèeni, že k tomu, aby èlovìk poznal svého Stvoøitele, mu staèí studovat ten nejdokonalejší rukopis, který jej k Nìmu mùže pøivést - a tím je svìt, do nìhož byl èlovìk stvoøen, a on sám. To vše v intencích proslulé súfijské moudrosti, že ten, kdo pozná sebe sama, pozná i svého Pána. Uèení univerzálního súfismu se na Západì zprvu prosazovalo velmi pomalu, avšak zejména po druhé svìtové válce se jeho obliba stále zvyšuje, nebo - na rozdíl od islámského súfismu - nikterak netrvá na tom, aby se jeho stoupenci vzdali svého pùvodního náboženství. Èlovìk mùže být - dle Inájatova uèení - zároveò dobrým køes anem i pøesvìdèeným stoupencem univerzálního súfismu. Oblibì univerzálního súfismu hodnì napomohlo i dílo vlivného pákistánsko-britského myslitele Idriese Shaha, který proslul pøedevším jako velmi plodný spisovatel, jehož dílu se dostalo mnoha ocenìní a právì jeho prostøednictvím se tisíce západních ètenáøù seznámily s moudrostí súfijù. Tak ostatnì nazval i jednu ze svých publikací. Jak zdùrazòovaly èetné kritiky, v tvorbì Idriese Shaha se spojil Východ a Západ, což zní sice jako tradièní klišé, avšak pro nìj samého to byl nespornì vrcholný cíl celoživotního úsilí. Pro porozumìní poselství univerzálního súfismu tak západní ètenáø nemusí studovat teoretické spisy Hazrata Inájata Chána èi jeho literárnì zruèných stoupencù, ale mùže se obracet i k podobenstvím a pøíbìhùm plným poetiky i smyslu pro psychologii, jejichž prostøednictvím podával Idries Shah súfijské moudrosti. A je jedinì dobøe, že v dnešní dobì se s nimi mùžeme setkat i na èeských knihkupeckých pultech. n Hazrat Inájat Chán. PhDr. Bronislav Ostøanský, Ph.D. (*1972), vystudoval arabistiku a dìjiny a kulturu islámských zemí na Filozofické fakultì Univerzity Karlovy. V souèasnosti pùsobí v Orientálním ústavu Akademie vìd ÈR v Praze, kde se vìnuje islámu, støedovìkému muslimskému myšlení a pøedevším islámské mystice - súfismu. DINGIR 3/

4 Populární kulturu je možno považovat za implicitní náboženství RELIGIOZITA POP-KULTURY Aleš Èrniè Nyní, když z kinosálù definitivnì zmizela Šifra Mistra Leonarda a povolila vlna euforie, nastal pravý èas k vážnìjším analýzám. Ani ne tak filmu samotného, aèkoli si je svou závratnou úspìšností jistì zaslouží, nýbrž spíše širšího kontextu, v nìmž se vyskytl. Filmový (a pøedtím samozøejmì i knižní) bestseller totiž otevírá øadu otázek týkajících se souèasné pop-kultury, reakcí na ni i jejího spojení s náboženstvím. Šifra Mistra Leonarda Film, který celosvìtovì vydìlal 740 milionù amerických dolarù, samozøejmì vychází z ještì úspìšnìjší knihy - pøes 40 milionù ètenáøù si zakoupilo exempláø v jednom ze 44 jazykù, do nichž byla pøeložena. Obsahovì ovšem svìtový bestseller Dana Browna nenabízí nic nového. Za svùj úžasný úspìch nevdìèí novému tématu, ale pøedevším výjimeènì dovednému spojení víceménì starých idejí v nový, zdaøile sepsaný celek. Jde o kombinaci historických faktù a spekulací, spojení skuteèných událostí a výmyslù - tedy souèástí každého dobrého thrilleru, kterým Šifra Mistra Leonarda bez pochyb je (alespoò kniha, a do znaèné míry - navzdory upjatým odborným kritikám - i film). Ètenáøe a diváky pøitahuje (dvojí) fascinace tajemstvím: na jedné stranì je to fascinace esoterickým, tajným a domnìle Madonna (*1958), ikona populární kultury. Její vzhled i slova odkazují k náboženství. jediným opravdovým duchovním - nebo chcete-li náboženským - vìdìním, které by mìlo vést ke spasení; zároveò ale i fascinace mocí církve jako nejstarší pùsobící globální instituce a tajným zákulisím, které tuto moc pohání. Vzhledem k tomu, že moc øímskokatolické církve nesahá pouze do oblasti ducha, nýbrž zasahuje témìø veškerou oblast lidského (a spoleèenského) života, není vùbec divu, že fascinace zdroji této moci je stará témìø jako církev sama. Pokud je tedy poslední bestseller popkultury pouze novì zabalené spojení urèitých starých alternativních dìjin køes anství, a tím i celého západního svìta, proè tak žluèovité reakce z Vatikánu i mnohých jiných køes anských smìrù? Nìkteøí vlivní kardinálové mluví o soudních zákazech uvádìní filmu, jiní vyzývají katolíky k jeho bojkotu a podání žaloby na autory, Øecká pravoslavná církev se dokonce skuteènì pokouší soudní cestou promítání filmu zabránit atd. Na jednu stranu je to jistì proto, že film podává radikálnì jinou (aèkoli ne novou) interpretaci základního køes anského mýtu - pokud souhlasíme s Šifrou Mistra Leonarda, pak nemùžeme vìøit Novému zákonu, je-li Šifra opravdová, je Nový zákon podvod. Zároveò je ale Šifra mnohem více než kritika náboženství, jde samozøejmì o kritiku církve. Její antikatolický sentiment má hluboké koøeny, církev ale místo vypoøádání se s jejich pøíèinami znovu odhodlanì pouští jen do boje s jejich symptomy. Na druhou stranu ale ostré církevní reakce (které nejsou nic nového, pøipomeòme si jen Scorseseho Poslední pokušení Krista), svìdèí o tom, že si øímskokatolická církev dobøe uvìdomuje výjimeènou moc pop-kultury, která do znaèné míry utváøí souèasnou spoleènost. Zahrnuje Šifru mocnými výèitkami, že podává nepøesná a pøekroucená fakta, pøestože je (alespoò ve filmu) zcela jasné, že jde o fikci (jasným indikátorem tohoto rozporu je i množství knih, které dokazují její omyl a v názvech kromì Šifry Mistra Leonarda nosí i slova rozbíjení, odhalení, dešifrování, podvod, léèka; dodnes je jich na trhu více než 50). Jen dva roky pøed premiérou Šifry Mistra Leonarda øímskokatolická církev (spoleènì s vìtšinou jiných, zvláštì amerických køes anských církví) odhodlanì podpoøila Gibsonovo Umuèení Krista, navzdory èetným legitimním upozornìním a protestùm, že jeho falešné vytváøení pocitu autentiènosti je založeno na nepøesném zpodobení evangelií a klamném podání historických skuteèností. Umuèení Krista Gibsonùv spektakulárnì násilnický film zažil velmi kontroverzní reakce: na jedné stranì explicitní podporu konzervativních amerických køes anských církví i øímskokatolické církve (sám papež údajnì po filmu prohlásil: Tak to bylo. ), na druhé stranì ale už pøed premiérou film doprovázely bouølivé kritiky, které zdùrazòovaly pøedevším teologickou nekonzistentnost a z ní vycházející antisemitismus filmu a zároveò promyšlené vytváøení falešné historické autentiènosti. Ve svém celku totiž film nekriticky a úèinnì reprodukuje stereotyp o židech jako Kristových vrazích, prùmìrný žid ze zástupu je krvežíznivý, nemilosrdný, ukrutný a je obecným ztìlesnìním zla (ovlivòuje ho sám Satan, který se èasto prochází zástupem); jediní pozitivnì pøedstavení židé jsou ti, kteøí pøijmou Ježíšovo uèení a pozdìji se v katolické tradici stanou svìtci. Zároveò film zbavuje jakékoli viny Øímany: židé zavraždí Ježíše, dobrý Pilát má ale svázané ruce a nemùže ho zachránit (což je ovšem historicky nepøesné a v rozporu s evangelii). Film staví na zdvojené manichejské pøedstavì a zobrazuje tedy èernobílý boj mezi Bohem a Satanem a mezi køes anskými svìtci a židy. Mel Gibson, spoluscénárista, režisér a producent mìl samozøejmì pøi jeho tvorbì 76 DINGIR 3/2006

5 Harry Potter. Magické schopnosti této literární a filmové postavy dokázaly znepokojit nìkteré køes any obavou, že její popularita bude mít dùsledky pro náboženské postoje Západu. hlavní slovo, proto pøi analýze nelze nezmínit jeho fundamentalistický køes anský pùvod. Je totiž stoupencem radikální americké katolické sekty (Catholic Traditionalism), která odporuje II. vatikánskému koncilu (mimo jiné také rozhodnutí, že židy jako pospolitost nelze vinit z bohovraždy), jehož reformy jsou prý spiknutím svobodných zednáøù, které údajnì (finanènì i jinak) podpoøili židé. Gibsonova církev slouží mše v latinì a výraznì odporuje Vatikánu (který je prý pøíliš liberální). Jeho film sice zobrazuje pøíbìh, který pochází z Bible, nelze si však nepovšimnout, že jde o výbìr jen urèitých èástí evangelií a jejich autorskou harmonizaci a interpretaci, která zámìrnì (a velice dovednì) vytváøí zavádìjící dojem, že film je hodnovìrným zobrazením Bible. A zároveò je udìlán tak, že díky promyšleným kostýmùm, natáèení na historických místech, použití starobylých jazykù, citátù z Bible atd. vzbuzuje iluze dokumentárnosti. Umuèení Krista je zkrátka velice pùsobivì pøedstaveno jako biblicky, historicky a teologicky autentický dokument; ve skuteènosti je ale, jak ukázali mnozí kritici, v urèitých bodech nebiblický, nehistorický a nabízí radikální sektáøské katolické teologické interpretace, které v mnoha bodech oficiální katolické i protestantské teologii odporují. Navzdory tomu všemu je ale jeho vliv dalekosáhlý a mnohovrstevnatý: poèínaje tím, že mnozí jednotlivci budou ještì dlouho køes- anské Bibli rozumìt skrze prezentaci tohoto filmu, pøes chápání komplexních vztahù mezi køes any a židy, konèe pak obecným vnímáním náboženství v západní spoleènosti. Pop-kultura a náboženství Pop-kultura výraznì formuje souèasnou spoleènost a dokonce dnes vykonává i nìkteré funkce, které v historii patøily do domény náboženství - urèitým zpùsobem vykonává funkce lidové víry. Jako kdysi li- Implicitní náboženství Religionistika jako vìda o náboženství se zabývá samozøejmì i jevy náboženství podobnými. Nìkteøí autoøi (z dostupných v èeštinì napø. v pøekladu Jacques Waardenburg a z èeských autorù Bøetislav Horyna) jevy se vším všudy náboženské, odpovídající definici náboženství, oznaèují jako explicite náboženské. Stoupenci tìchto smìrù sami také pokládají své smýšlení a jednání za náboženské, pøípadnì nábožensky interpretují nìjakou svou zkušenost a vytváøejí nábožensky odùvodnìné èi vyložené normy. Široký okruh jevù podobných náboženství, jež tyto znaky nemají, oznaèují jako implicite náboženské. Doslovný význam slova implicite je zavinutì, èímž se naznaèuje, že nejde o náboženství v jeho plnì rozvinuté (explicitní) podobì. Nìkteøí jiní autoøi místo o implicitních náboženstvích mluví o jevech kvazináboženských (pøípadnì kvazireligiózních). Jeví se to jako èastìjší, a pokud to neznamená nìjaké hodnocení, i korektní. Nìkdy se pak ještì tyto zdánlivì náboženské èi náboženství podobné jevy dále rozlišují na kryptoreligiózní, skrytì, nepøiznanì náboženské (napø. náboženství podobné jevy v politice jako zbožš ování národa, státu, trhu, vùdcù, symbolù, a zbožš ování sportovcù, zpìvákù apod.) a jevy pseudonáboženské (padìlající náboženství, nejèastìji se míní skupiny, které se z pragmatických dùvodù prohlašují za náboženství, ale smysl a cíl jejich smýšlení a jednání je zjevnì èasný, pozemský, imanentní, napø. èistì politický nebo obchodní). Ivan O. Štampach dová víra vytváøela alternativní interpretace svìta (v opozici k oficiálním církevním dogmatùm), tak dnes podobnì èiní i popkultura. A stejnì jako oficiální církev kdysi jednu èást lidových pøesvìdèení pronásledovala a utlaèovala (i ohnìm a meèem) a jinou èást povolovala, ba dokonce povzbuzovala (uctívání rùzných svìtcù, májové pobožnosti aj.), dnes podobnì reaguje na pop-kulturu. Obèas ji, jako v pøípadì Šifry Mistra Leonarda, ostøe kritizuje a snaží se ji rùznými zpùsoby omezovat: Národní rada køes anských církvi v USA napø. ostøe kritizovala seriál Sex ve mìstì, který podle jejího pøesvìdèení propaguje zavádìjící hodnoty, èetné církve ostøe napadaly Harryho Pottera, snažily se omezit promítání filmu a zabránit použití knih ve školách, pøipomeòme si ostré køes anské kritiky rappové hudby apod. Obèas ale církev urèité segmenty popkultury podpoøí (jako v pøípadì Umuèení Krista) a použije pøi propagaci urèitých cílù: napø. spolupráce církve s pop hvìzdami v kampaních proti drogám, násilí atd. Na druhou stranu je ovšem také pop-kultura odedávna èasto kritická k náboženství nebo církvi (vzpomeòme britskou skupinu Monty Python a jejich klasiku Život Briana a mnohé filmy výjimeènì kritické k nìkterým událostem uvnitø køes anství, jako napø. Padlé ženy atd.). I jinak nacházíme v souèasné popkultuøe množství náboženských (ne nutnì køes anských) motivù, a už jde o názvy hudebních skupin (napø. Nirvana) nebo jejích písní a videoklipù (napø. Madonna a její kontroverzní videoklip Like a Prayer), najdeme je v kreslených filmech (South Park žertuje o náboženství neustále, v Simpsonových se s náboženstvím setkáváme prostøednictvím souseda Neda Flanderse, obèas se zjeví sám bùh nebo ïábel), pøedevším ale ve filmech. Nìkteré filmy náboženské pøíbìhy zobrazují explicitnì (kromì už zmínìných pøíkladù ještì napø. Jesus Christ Superstar, Malý Buddha aj.) a mnohá náboženská témata najdeme skryta i ve filmech s nenáboženskou tematikou. Hvìzdné války (Star Wars) napø. obsahují všechny základní mýtické prvky, jasnì èitelné jsou i paralely s biblickou Apokalypsou: Luke Skywalker je univerzální hrdina, paradigmatická spasitelská postava (mnozí zdùrazòují i paralely s Ježíšem), která brání celou kulturu; v kosmické bitvì mezi silami dobrého a zlého spravedliví pøežijí pomocí nadpøirozené, duchovní, božské Síly (the Force). Podobnì DINGIR 3/

6 z a h r a n i è í je Superman, souèasný popkulturní mesiáš, jakousi sekulární analogií k Ježíši Kristovi; nìkteøí vidí alegorie Krista dokonce v E. T. (na Zemi pøinese mystické léèivé síly, nevinní ho milují a chrání, autority ho stíhají). Hlavní hrdina Matrixu Neo je obdobnì paradigmatickým spasitelem (neo znamená nový, což oznaèuje nového èlovìka, ale pøedevším je Neo anagram slova one - the one, On, jediný, který mùže znièit matrice a rozpustit iluze) a hlavní hrdinka se jmenuje Trinity (bez pochyby aluze na biblickou trojici). Celý film navíc velice jasnì èerpá z buddhismu: neznalostí jsme vtaženi do materiálního svìta (samsara, kterou ve filmu velice jasnì znázoròuje matrice), z nìhož se mùžeme s pomocí duchovního vùdce (uèitele) zachránit osvícením (probuzením), na což jasnì náraží i závìreèná píseò v provedení Rage Against the Machine s názvem Wake up! (Probuï se! ). Pokud náboženství pojímáme v širším smyslu a vezmeme-li v úvahu, že jako takové pøesahuje kulturní hranice a jednotlivé tradice - v náboženství se zachází s univerzálními archetypy, symboly a obøady, které se objevují v rùzných formách - najdeme náboženství ještì leckde jinde (v sociologii se tìmto náboženským elementùm øíká implicitní náboženství). V souèasné popkultuøe snadno nacházíme øadu postupù, které se podobají náboženským - vytváøejí a zprostøedkovávají svaté pøíbìhy, obøady a etické pøíkazy, které do života vnášejí urèitý øád a dávají mu smysl. Pop-kultura je dnes hlavním tvùrcem souèasných mýtù; média a sport vytváøejí veøejné obøady, mytologii a systémy symbolù, jejichž pomocí lidé interpretují skuteènost. V tomto smyslu se pop-kultura z nevyèerpatelného pramene náboženských symbolù a idejí nejen napájí, nýbrž se sama stává svého druhu (implicitním) náboženstvím. n Pøeložila Tina Klauž, studentka kulturologie Fakulty spoleèenských vìd Univerzity v Lublani. Poznámka redakce O knize Šifra Mistra Leonarda viz KVASNIÈKA, D., Šifra postmoderní spirituality, Dingir 9 (1), 2006, str O filmu Umuèení Krista viz LANDRES, J. S., BERENBAUM, M., Diskuse o Gibsonovì Umuèení Krista, Dingir 8 (2), 2005, str O vztahu øímskokatolické církve k fenoménu Harryho Pottera viz MRÁZEK, M., Harry Potter posvìcen?, Dingir 6 (1), 2003, str Aleš Èrniè (*1971), doktor spoleèenských vìd, je docentem Fakulty spoleèenských vìd Univerzity v Lublani, Slovinsko. Zpùsob vedení svìdkù se bìhem let výraznì mìnil VEDENÍ SVÌDKÙ JEHOVOVÝCH Petr Velechovský V posledních dvaceti letech je v literatuøe svìdkù Jehovových uvádìn tzv. vedoucí sbor jako ideální model vedení organizace. Má naplòovat slova biblického proroka Izajáše (60:17): pokoj chci urèit jako tvé dozorce a spravedlnost jako ty, kteøí ti pøidìlují úkoly. 1 Tento vedoucí sbor údajnì zaèal existovat od vyvolení dvanácti uèedníkù Ježíšem a po pøestávce byl obnoven C. T. Russellem, zakladatelem svìdkù Jehovových. 2 Skuteènost je ovšem jiná: po 70 let historie svìdkù Jehovových žádný vedoucí sbor tak, jak dnes svìdkové tvrdí, neexistoval. V posledních sedmi letech nastává v organizaci svìdkù Jehovových mnoho zmìn. Souvisejí patrnì s tím, že poèet èlenù stagnuje, 3 poèet køtù klesá, 4 finanèní zdroje slábnou, nauky jsou mìnìny, množí se aféry 5 i diskuse mezi svìdky o nevyøešených otázkách minulosti (spolupráce nìkterých vrcholných pøedstavitelù s nacistickým režimem, spolupráce pøedstavitelù se Státní bezpeèností v komunistických zemích). Sílí také rozpaky èlenù a nevole veøejnosti ve vìci úmrtí kvùli odmítání krevních transfúzí (hlavnì v USA, Nìmecku a Anglii). Zdá se, že se blíží rozhodující období této náboženské spoleènosti. Zvládne stárnoucí vedoucí sbor tyto nepøíjemnosti a zmìny? A jaká je vlastnì historie a souèasnost vedení svìdkù Jehovových? Zatímco na první otázku odpovìdìt nemùžeme, druhé se vìnuje následující èlánek. Charles Taze Russell Zakladatel Charles Taze Russell se narodil 16. února 1852 v Allegheny nedaleko pennsylvánského Pittsburghu. Charlesovi rodièe Joseph Lytel Russell a Ann Eliza Birneyová se kvùli chudým pomìrùm rozhodli r vystìhovat z Irska do Ameriky. Pronajali si obchod s pánskými odìvy. Po setkání s nìkolika adventisty našel mladý Russell pravdu o druhém pøíchodu Ježíše Krista. Opustil otcùv obchod a v èervenci 1879 zaèal vydávat v nákladu 6 tis. výtiskù èasopis Strážná vìž. 6 Téhož roku se Joseph F. Rutherford. oženil s Mary Francis Ackleyovou. Roku 1881 založil Sionskou traktátní spoleènost Strážná vìž.registrována byla O vedení Spoleènosti Russell o 10 let pozdìji napsal: Charles Taze Russell...sestra Russellová a já samozøejmì volíme pøedstavitele, a tím také spoleènost ovládáme. Øeditelé to od poèátku také takto chápou. Rozumí se, že jejich užiteènost vystupuje do popøedí v pøípadì našeho úmrtí. 8 Russellovo hnutí se zaèalo šíøit hlavnì díky nauce, že se Ježíš Kristus vrátil neviditelnì v roce Viditelný návrat Krista a konec svìta Russell pøedpovídal na rok Proroctví se ovšem nenaplnilo. Russell zemøel na cestì vlakem 31. øíjna Joseph Franklin Rutherford Charismatickou osobností, která podobnì jako Russell vládla organizaci pevnou rukou, byl i Russellùv nástupce Joseph Franklin Rutherford. Narodil se 8. listopadu 1869 v Boonville ve státì Missouri. Tam se také stal advokátem a pozdìji pùsobil jako státní 78 DINGIR 3/2006

7 z a h r a n i è í návladní a zastupoval jako soudce. Mezi badateli Bible (jak se tehdy svìdkové nazývali) byl proto znám jako soudce Rutherford. S badateli Bible se Rutherford kontaktoval poprvé roku Roku 1906 se setkal s Russellem. 9 O rok pozdìji se stal právním poradcem Spoleènosti Strážná vìž v Pittsburghu. Roku 1917 se za podivných okolností stal prezidentem Spoleènosti. Russellova závì totiž mìla obsahovat pøání, aby jeho místo zaujal Vydavatelský výbor. Mezi muži, kteøí mìli výbor tvoøit, Rutherfordovo jméno nefiguruje. Byl uveden až jako náhradník ve druhé skupinì. Rutherford ovšem jako zkušený znalec právních záležitostí Russellovu závì ignoroval a šikovnou politikou se nechal zvolit do èela. Bìhem nìkolika mìsícù odstranil odpùrce a získal volnost v jednání ve všech záležitostech Spoleènosti Strážná vìž. V roce 1925 se proti Rutherfordovi postavil i Vydavatelský výbor, protože nesouhlasil s jeho názorem, že boží království zaèalo v roce Rutherford všechny vylouèil. Jako prezident korporace držel až do své smrti organizaci autokraticky ve svých rukou. 10 Roku 1931 reorganizoval badatele Bible a pøejmenoval je na svìdky Jehovovi. V roce 1942 si na smrtelné posteli zavolal Nathana Knorra, Fredericka Franze a Haydena Covingtona a vyslovil pøání, aby spolu udrželi organizaci. Nástupcem byl zvolen radou øeditelù pouze Knorr, žádné výbory ani jiné rozdìlení pravomocí mezi tyto tøi nenastalo. 11 Rutherford zemøel Po šedesáti letech trvání organizace stále není o vedoucím sboru žádná zmínka. Nathan Homer Knorr Prezidentem organizace se stal po Rutherfordovi Nathan H. Knorr. Narodil se v pennsylvánském Betlehemu. Jako osmnáctiletý se stal pracovníkem ústøedí Strážné vìže. Zastával postupnì rùzná místa v organizaèní oblasti a jeho pøirozené vlohy došly pøi organizování a rozšíøení organizace plného uplatnìní. Roku 1943 založil Biblickou školu Gilead, která slouží k výcviku misionáøù. V dobì Knorrova prezidentsví se kolektiv sedmi èlenù rady øeditelù zaèal nazývat vedoucí sbor. Pravomoci ovšem nemìl žádné. Rutherfordovu teokracii Knorr postupnì pøemìnil v pyramidální systém øízení. Centralizovaná moc ovšem postupem èasu stále více pøecházela na tzv. vedoucí sbor, protože s rostoucím množstvím èlenù již nebylo možné ji držet jen v rukou prezidenta, který navíc v závìru života trpìl dlouhou nemocí. Pøibližnì od roku 1974 jsou všechna významná rozhodnutí schvalována dvoutøetinovou vìtšinou vedoucího sboru. Reorganizace vyvrcholila 1. ledna 1976, kdy bylo vedení organizace rozdìleno do nìkolika výborù a pravomoc prezidenta velmi oslabila. Prezident Nathan Homer Knorr zemøel 8. èervna Nathan H. Knorr. Vedoucí sbor Podle svìdkù Jehovových Ježíš Kristus zaopatøuje a vede své spoleèenství pomocí vìrného a rozvážného otroka. Tato nauka vychází ze svérázného výkladu Ježíšova podobenství, které je zapsáno v Matoušovì evangeliu, 24. kapitole Za vìrného a rozvážného otroka se považoval již zakladatel Charles Russell; 12 dnes se ovšem mezi svìdky již nemluví o jednom otroku, ale o tøídì otroka. Tuto tøídu tvoøí pozùstatek 144 tis. pomazaných - dìdicù Kristova nebeského království. (Poèet 144 tis. je odvozen z biblické knihy Zjevení 7:4 a 14:3). Tøídu vìrného a rozvážného otroka reprezentuje vedoucí sbor. 13 Prezidenti Spoleènosti Strážná vìž prezident narozen v úøadu od v úøadu do zemøel C. T. Russell J. F. Rutherford N. H. Knorr F. W. Franz M. G. Henschel D. A. Adams dosud Poèet èlenù vedoucího sboru kolísá. Zpoèátku byl sedmièlenný; jeho èlenové byli souèasnì èleny správní rady Biblické a traktátní spoleènosti Strážná vìž. Nejvìtšího poètu (osmnácti èlenù) dosáhl vedoucí sbor roku V prùbìhu roku 2006 se poèet snížil z dvanácti na deset. Vedoucí sbor pøedstavuje pro ostatní svìdky Boží informaèní kanál. Svìdkové Jehovovi vìøí, že si vedoucí sbor vyvolil sám Bùh, aby se jim všem dostalo smìrnic i náležité duchovní potravy v pravý èas. Vedoucí sbor se zároveò tìší vysoké mravní autoritì. O to bolestnìjší jsou pro svìdky skandály, které se týkají jeho èlenù. Leo K. Greenless (který i za totality navštívil Èeskoslovensko) musel z vedoucího sboru odejít roku 1984, když vyšla najevo jeho homosexuální orientace (mezi svìdky je silnì odsuzována). Strážná vìž z 1. ledna 1986 se v èlánku Dny podobné Noemovým dnùm dotkla nepøímo této události, když uvedla, že nemravného jednání, vèetnì homosexuality, vymìòování manželek a obtìžování dìtí se dopustili i nìkteøí lidé pøední (angl. prominent) v Jehovovì organizaci. 14 Ještì vìtším skandálem se stal pøípad dalšího èlena vedoucího sboru Ewarta C. Chittyho. Jeho homosexuální druh, sedmnáctiletý svìdek Jehovùv, spáchal po odhalení sebevraždu. 15 Frederick William Franz Nástupcem N. H. Knorra se stal Frederick William Franz. Ètvrtý prezident Spoleènosti Strážná vìž se narodil 12. záøí 1893 v Covingtonu ve státì Ohio. Podle Spoleènosti Strážná vìž se setkal s Russellovou organizací, když studoval na presbyteriánského duchovního. Po Rutherfordovì smrti se Franz stal viceprezidentem Spoleènosti. Vzhledem k rozsáhlým biblickým znalostem byl považován na hlavního znalce Písma. Roku 1966 se stal tvùrcem nauky o konci svìta v roce Tato nauka zvedla organizaci z mírného poklesu èlenù k novým vrcholným poètùm. Velká propagaèní kampaò na nový konec svìta odstartovala knihou Vìèný život ve svobodì Božích synù v roce V roce 1974 interní bulletin urèený èlenùm svìdkù Jehovových napsal: Množí se zprávy o bratrech, kteøí prodávají domy a majetek a plánují strávit zbytek svých dnù v tomto starém systému vìcí prùkopnickou Frederick W. Franz. DINGIR 3/

8 z a dh or ma no iv èaí službou. Je to jistì pøíkladný zpùsob, jak prožít krátký èas, který ještì zbývá do konce tohoto zkaženého svìta. (1. Jana 2:17). Text dále chválí ty, kteøí tráví zbytek èasu prùkopnickou službou (v té dobì to znamenalo minimálnì 60 hodin mìsíènì). 16 Jiné èlánky vzbuzovaly ve svìdcích výèitky svìdomí, pokud dávali v tìchto posledních dnech pøednost zbyteèným vìcem, napø. studiu na vysoké škole. Po roce 1975 následovalo tìžké zklamání. Vina spoèinula na øadových èlenech, kteøí údajnì vše špatnì pochopili. Ti, kdo reptali nebo požadovali nazpìt svùj majetek, byli vyluèováni. Rok 1975 se stejnì jako léta 1914 a 1925 stal pomníkem nesplnìných oèekávání. Po smrti Fredericka Franze (22. prosince 1992 ve vìku 99 let) doznala zmìny i nauka o generaci Pùvodnì se mìli lidé, kteøí zažili tento rok, doèkat konce. Ale od roku 1997 svìdkové význam slova generace vykládají jinak a žádné datum neurèují. Stále ovšem platí, že v roce 1914 vstoupil tento svìt do svých,posledních dnù. Toto období trvá již 83 let a my se blížíme k jeho konci. Rychle se blíží doba, která otøese celým svìtem! 17 Tìsnì pøed smrtí Fredericka Franze bylo dovoleno vstupovat a nahlížet na zasedání vedoucího sboru tzv. nepomazaným ( jiným ovcím nebo také pøíslušníkùm velkého zástupu ). Museli být vybráni z doporuèených a vìrných svìdkù a nesmìli hlasovat. 18 Milton George Henschel Osm dní po smrti Fredericka Milton G. Henschel. Franze se stal pátým prezidentem organizace Milton G. Henschel (*1920). Bylo o nìm známo pøekvapivì málo. Nebyl nikdy charismatickou osobností a pouze jeho vysoká postava vzbuzovala respekt. Již jako dítì doprovázel svého otce na kazatelských cestách. Cestovali spoleènì v nákladním voze s amplióny, jimiž zvìstovali poselství Strážné vìže. Henschel byl pokøtìn roku Roku 1939 postoupil na místo Knorrova tajemníka. Zùstal na tomto místì øadu let a navštívil témìø všechny zemì svìta. Henschel byl znám svou nechutí ke všem návrhùm zmìn nauky. Pøesto od roku 1993 dochází k pøehodnocování nìkterých klíèových nauk svìdkù Jehovových. 19 Další zmìny nastaly ve vedoucím sboru, kam byli jmenovány výraznì mladší osobnosti: roku 1994 Gerrit Losch (*1941) a roku 1999 další ètyøi: Samuel Herd (*1935), Stephen Lett (*1949), Guy Pierce (*1934) a David Splane (*1944). V roce 2005 posílili øady mladších èlenù Antony Morris (*1940) a Geoffrey Jackson (*1955). V roce 2006 mùžeme oèekávat jmenování dalších dvou až tøí nových èlenù. Starší generace, narozená pøevážnì v desátých letech minulého století, totiž odchází. Nejstaršímu èlenu vedoucího sboru Carey Barberovi je 101 let. Je možné, že Henschelova nechu k radikálním zmìnám sama zpùsobila zmìnu: poprvé v historii se stalo, že prezident abdikoval. Henschel opustil úøad roku 2000 a o tøi roky pozdìji zemøel. Don A. Adams. Kdo je pomazaný Svìdkové Jehovovi od roku 1935 uèí, že jsou dvì odlišné tøídy - malé stádo pomazaných s nadìjí na život v nebi po boku Ježíše Krista, a jiné ovce, také zvané velký zástup, neomezený poèet tìch, kteøí budou po Armagedonské bitvì žít v pozemském ráji. Podle statistik svìdkù Jehovových dnes žije už jen asi pomazaných. Jsou nazýváni také ostatek. Drtivá vìtšina svìdkù Jehovových (dnes asi 6,5 milionu) patøí k velkému zástupu, nejsou v nové smlouvì s Kristem. Èást z pomazaných svìdkù byla vybírána do orgánu tzv. vedoucího sboru. Tito svìdkové museli být podle Rutherfordovy nauky narozeni pøed rokem Od vydání Strážné vìže z 15. dubna 1992 svìdkové Jehovovi nauku zaèali pozmìòovat na základì nìkolika nových vysvìtlení. Složitá konstrukce o vedoucím sboru je nyní od základù pøepracována. Vìtšina èlenù vedoucího sboru již mezi pomazané nepatøí. Podle: Jana Bartošová, Rozmluvy z Písem se Svìdky Jehovovými, Setkávání 1999, strana 29, upravil a doplnil Petr Velechovský. Don A. Adams V souèasné dobì je prezidentem Spoleènosti Strážná vìž Don Adams (*1925). Neèekané je, že tento svìdek Jehovùv není èlenem vedoucího sboru, a dokonce se ani nepovažuje za pomazaného (mezi pomazané patøí lidé pokøtìní do roku 1935). Donedávna bylo vylouèeno, aby èleny vedoucího sboru byli nepomazaní. Pomazanými by ovšem nadále mìli být všichni èlenové vedoucího sboru. Výbìr pomazaných byl ovšem podle nauky svìdkù Jehovových ukonèen roku Skuteènost, že vìtšina souèasných èlenù vedoucího sboru se narodila až po tomto datu, byla zatím nìkolikrát rùznì vysvìtlována. Zmìna tohoto èlánku uèení není zdaleka jediným problémem, který má souèasné vedení svìdkù Jehovových pøed sebou. n Poznámky 1 Pøeklad nového svìta Svatých písem, Wach Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, 1991, strana Strážná vìž, 15. bøezna 1900, uvádí obsáhlé èlánky o vedoucím sboru a jeho údajné práci od poèátku historie Spoleènosti Strážná vìž. 3 Roku 2005 mìla spoleènost pøíslušníkù, oproti roku 2004 zaznamen rùst pouze 1,3 % (zatímco roku 1995 byl zaznamenán vzrùst o 5%). Zdroj: V souèasné dobì je na svìtì více èlenù bývalých než souèasných. 4 Roku 2005 bylo køtù, zatímco roku 1995 jich bylo Homosexuální a pedofilní aféry jsou diskutovány na stránkách Mlèící oveèky ( silentlambs.org). 6 Pùvodnì se èasopis nazýval Siónská strážná vìž a hlasatel Kristovy pøítomnosti. 7 Souèasný název zní Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania. Roku 1909 byla založena Peoples Pulpit Association, pøejmenovaná v roce 1939 na Watchtower Bible and Tract Society, Inc., od roku 1956 známá jako Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc. 8 Siónská Strážná vìž , str. 59 (umístìná na internetu na: Russell s manželkou vlastnil hlasù z celkového poètu Tím spoleènost skuteènì ovládal a rada øeditelù nemohla být a ani nebyla považována za vedoucí sbor. 9 MACMILLAN, A. H., Faith on the March, Englewood Cliffs 1957, str. 70; HOROWITZ, D., Charles Taze Russell, New York 1991, str FRANZ, R., Krize svìdomí, Ethics 1994, str Tamtéž, str Strážná vìž, 15. èervence 1906, str. 229; 1. bøezna 1923 str. 68 a Strážná vìž, str Strážná vìž (anglické vydání), , str SPRINGMEIER, F., Be Wise as Serpents, Lincoln 1991, str Viz též 16 Our Kingdom Ministry, kvìten Strážná vìž, , s Strážná vìž, 15. dubna 1992 str. 31; Strážná vìž, 1. èervence 1995, str Zmìna postoje ke krvi: Strážná vìž, 15. èervna 2004, str. 22, zmìna postoje k civilní službì: Strážná vìž, 1. kvìtna 1996, zmìna v pohledu na generaci 1914: Strážná vìž, 1. listopadu 1995 apod. Petr Velechovský (*1977) byl do roku 1997 èlenem Náboženské spoleènosti Svìdkù Jehovových. Systematicky se nadále zabývá historií svìdkù Jehovových. Pracuje jako analytik. 80 DINGIR 3/2006

9 z d o m o v a Nový katolický èasopis vzbudil bouølivé reakce ÈASOPIS PRO REBELY Miloš Mrázek V èeských zemích vychází øádovì nìkolik desítek katolických (èi øímskokatolické církvi blízkých) èasopisù. Mùžeme je rozlišovat podle toho, zda jde o tiskoviny oficiální (poèínaje celostátním Katolickým týdeníkem a konèe farními bulletiny, dále pak periodika vydávaná øády a kongregacemi) a neoficiální, s církevním schválením i bez nìj, èasopisy intelektuální èi, øeknìme, lidové, ale také podle jejich ideového zamìøení (silnì zjednodušenì od liberálních až po ultrakonzervativní). U poslední øady pak mùžeme sledovat vìtší èi menší míru shody s oficiálním uèením øímskokatolické církve a loajality s jejím vedením. Dále mùžeme rozlišit ty, které umožòují publikovat èlánky, jejichž postoje pokrývají širší spektrum názorù a èasopisy ideovì jednoznaènì vyhranìné. Te Deum vychází Vydavatelé neoficiálních èasopisù se vìtšinou nedostali do vìtšího konfliktu s hierarchií. K urèitému napìtí došlo mezi biskupy a vydavateli mládežnického èasopisu Anno Domini èi Mezinárodního katolického reportu. Oba dnes už nevydávané èasopisy vedly svùj boj o možnost distribuce ve farnostech. Druhý zmiòovaný navíc i o oznaèení katolický ve svém názvu - slovo bylo nakonec vydavatelem vyòato. Z velké èásti právì obci ètenáøù Mezinárodního reportu je pak urèen nový dvoumìsíèník Te Deum. A právì tento èasopis vyvolal na oficiálních místech øímskokatolické církve i mezi vìøícími bouølivý rozruch. Ten zaèal vlastnì už pøed vydáním prvního èísla, kdy jsme mohli sledovat diskusi na køes anském internetovém portálu Christnet.cz poté, co byl uveøejnìn krátký rozhovor s šéfredaktorem èasopisu Martinem Èejkou. Ten oznaèil pøipravované periodikum za programovì tmáøské. 1 Bylo zajímavé sledovat horlivé odpùrce a zastánce tiskoviny, kterou zatím nikdo ještì neèetl. Zanedlouho se redakce Christnetu, který je jinak otevøený rùzným pohledùm a názorùm, za publikování tohoto rozhovoru omluvila s tím, že nevìdìli, kdo Martin Èejka je a jací lidé za èasopisem stojí. 2 Extrémisté, heretici a podvratné živly financované z Ameriky Brzy po vydání prvního èísla v bøeznu letošního roku, které se distribuovalo zdarma a neslo podtitul katolický dvoumìsíèník, pøišly reakce ze strany pøedstavitelù èeské øímskokatolické církve. Nejdøíve Miloslav kardinál Vlk v prohlášení publikovaném v Katolickém týdeníku a na internetových stránkách Arcibiskupství pražského zakázal nejen distribuci ve farnostech, ale jakoukoliv podporu jeho vydavatelùm. Dùvodem podle M. Vlka je to, že èasopis je dílem lidí napojených na z církve papežem Pavlem VI. (sic!) 3 vylouèeného arcibiskupa Marcela Lefebvra nebo jeho dnešního nástupce (rovnìž schismatického biskupa) Bernarda Fellaye, kteøí odmítají reformy po II. vatikánském koncilu. Èinnost stoupencù tohoto hnutí, tedy i èasopisu Te Deum, považuje za nebezpeènou proto, že vyzývají k neposlušnosti k církevní autoritì v èele s papežem, jehož údajnì pokládají za antikrista. 4 Ve svém dalším prohlášení z poèátku kvìtna je pražský arcibiskup ještì ostøejší. Lefebvristy obvinil z toho, že neuznávají platnost katolických svátostí. 5 Hovoøí o extrémistech a o živlech, kteøí vystupují na takových akcích, jako je Pochod pro život. 6 Jmenuje konkrétní lidi, kteøí za vydáváním stojí. Kromì knìží z Knìžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) založeného M. Lefebvrem je zmínìn známý publicista Michal Semín ( On je s nimi osobnì i s celou rodinou úzce propojen ). 7 Èeští a moravští biskupové se od èasopisu oficiálnì distancovali s tím, že jeho vydavatelé nemají právo oznaèovat jej jako katolický. 8 Biskup D. Duka k tomu uvedl: Tento èasopis z hlediska církevní disciplíny není katolický. Pro nás je symbolem tradice papež. Nemùžeme tvrdit, že existuje tradice bez papeže. Tím se tito lidé dostávají mimo základní proud. 9 Kauza Te Deum rozpoutala diskuse na mnohých internetových stránkách. Nejbouølivìjší veøejná diskuse byla asi na oficiálních stránkách Arcibiskupství pražského. To ji potom muselo zastavit, k èemuž dosud zatím nikdy nedošlo. Ale i oficiální èlánky zde publikované byly dosti ostré. Vedle zmínìných prohlášení kardinála Vlka se psalo o heretickém jednání a podvratné èinnosti financované z Ameriky. 10 Redaktoøi dvoumìsíèníku na tato obvinìní reagovali bezprostøednì na internetových stránkách redakce pøedevším tím, že proklamovali svou úctu k papežskému úøadu i k samotnému souèasnému papeži Benediktu XVI. Mnohé z toho, co bylo v oficiálních odsouzeních, oznaèili za nepravdivé a celý tón vyjádøení za nenávistný. Pochybili-li jsme v tomto ohledu a neúmyslnì nesplnili podmínky stanovené kanonickým právem, pak jistì k sjednání nápravy staèila otcovská domluva. Bohužel jsme se místo toho doèkali nenávistného útoku od našeho církevního otce, píše se v závìru redakèního prohlášení v souvislosti s používáním oznaèení katolický. 11 Toto DINGIR 3/

10 z d o m o v a oznaèení se redaktoøi skuteènì rozhodli z podtitulu vyškrtnout. Redakce se naopak ohradila proti nálepce lefebvristický nejen pro její pejorativní konotace, ale i pro fakt, že ne všichni spolupracovníci èasopisu se hlásí k aktivitám FSSPX. Knìz z FSSPX T. Stritzko v rozhovoru pro Te Deum øíká: Na prohášení kardinála Vlka je zajímavé i to, že je postaveno na popøení ideologie náboženské svobody 12 a svobody svìdomí. [ ] Nezakazuje tento èasopis pouze šíøit, on ho zakazuje i kupovat, a tím i èíst. Vìøící si už tedy nemají na všechno vytváøet vlastní názor, ale poslouchat své pastýøe. Kardinál Vlk po dlouhých letech sáhl ke katolickému principu, ale nikoliv k hájení katolické víry. Také návrat k oznaèení heretik a schizmatik je hluboce pøedkoncilní. 13 Bùh, vlast, rodina Témata jednotlivých rubrik dvoumìsíèníku odpovídají cílové skupinì ètenáøù. Na prvním místì jsou to katolíci, kterým má èasopis pomáhat orientovat se v církevní nauce i v rùzných fenoménech dnešní doby. Druhou cílovou skupinou jsou ti, kteøí hledají pravdu. 14 Èasopis tak má i jistý Hymna èasopisu Te Deum Je veèer, stmívá se. Utichlo koloseum Pøi louèích zpívá se Te Deum, Te Deum Stráže jsou pozorné. Venku se rychle šeøí A hlasy pokorné zpívají pøed veèeøí Tobì, Bože, Tobì náleží naše žití Vem si nás k sobì, a Tvoje svìtlo svítí Do našich duší. Na žití potìšilé To co jen tuším, zjeví se v plné síle Císaø si podává ovoce v zlaté míse A šelmy hladové arénou rozhlíží se Sám Joviš pøihlíží, co bude následovat Šelmy se pøiblíží a není se kam schovat Te Deum, Te Deum už duše porouèíme Te Deum, Te Deum, brzo Tì uvidíme Pùjdeme za Synem, za Jeho jasnou záøí Až tady zahynem, staneme pøed Tvou tváøí Tobì, Bože, Tobì náleží naše žití Vem si nás k sobì, a Tvoje svìtlo svítí Do našich duší. Na žití potìšilé To co jen tuším, zjeví se v plné síle Te Deum, Te Deum Text: Tomáš Hamet, v mp3 ke stažení na misijní rozmìr, pøièemž tato misie je zamìøena nejen na nevìøící, ale i na køes any jiného vyznání. (Výraznì neekumenický pøístup je pro èasopis Te Deum charakteristický. Protestantismus je jednoznaènì oznaèován za herezi, pravoslavní jsou schizmatiky.) Sám šéfredaktor v již zmínìném rozhovoru pro Christnet.cz tuto druhou skupinu ètenáøù blíže charakterizuje jako rebely bouøící se proti svìtu, protože být dnes katolíkem je nejodvážnìjší forma rebelie. Ideový program èasopisu Nový mešní obøad je jedním z hlavních dùvodù nesouhlasu nìkterých øímských katolíkù s vývojem církve po II. vatikánském koncilu. Obálka z publikace Knìžského bratrstva sv. Pia X. je v prvním èísle kromì redakèního úvodníku vyjádøen i samotným prvním èlánkem O pravdì nebeského patrona èasopisu Maximiliána Kolbeho: 15 Pravda je jenom jedna, tou je neporušená katolická víra a jen ona mùže být základem štìstí jednotlivcù i celého lidstva. A právì snaha o aplikaci této jediné pravdy v životì lidí a celé spoleènosti je spoleèným jmenovatelem všech èlánkù v èasopise. Èást rubrik se vìnuje katolické spiritualitì postavené na tradièní (tridentské) liturgii a na pravovìrné dogmatice. Vysvìtlování, obhajování a vyzdvihování nemoderních èlánkù katolické vìrouky (samospasitelnost øímskokatolické církve, uèení o limbu 16 apod.) jsou pro nový èasopis typická. Další rubriky se vìnují spoleèenským a politickým otázkám, jejichž spoleèným jmenovatelem je pøedevším kulturní válka. 17 Velký prostor je vìnován takovým tématùm, jako jsou interrupce, eutanázie, homosexuální hnutí apod., pøièemž se poukazuje nejen na nesluèitelnost tìchto jevù s katolickou mravoukou, ale i na možný nebezpeèný totalitní aspekt ideologií, z nichž jejich prosazování vychází. Napø. nyní už bývalý poslanec Parlamentu ÈR J. Karas v èlánku Bude za nás myslet Velký bratr? 18 poukazuje na to, jak normy zrovnoprávòující homosexuální svazky s heterosexuálními pøibližují evropskou spoleènost orwellovské antiutopii. Zájem o politiku není vyhranìnì stranický. To bylo patrné na pøedvolebním vydání èasopisu, ve kterém byly jako volitelné pøedstaveny hned ètyøi kandidující subjekty: ODS, KDU-ÈSL, Koruna èeská a Právo a Spravedlnost (PaS). Nicménì vazba redakce na poslednì jmenované mimoparlamentní uskupení je nejvýraznìjší. Napø. televizní pøedvolební spot PaS byl doprovázen písní písnièkáøe Tomáše Hameta, jehož text další písnì je oficiální hymnou èasopisu. Šéfredaktor M. Èejka je zároveò pøedsedou strany Národní sjednocení (NSJ), které je souèástí volební koalice PaS. Ta se svým názvem hlásí k prvorepublikové politické stranì vedené K. Kramáøem. Organizaèní koøeny souèasného NSJ, které vzniklo na poèátku tohoto desetiletí, sahají k ultrapravicové Vlastenecké frontì, v níž došlo k zajímavému setkání èásti nacionalistické skinheadské subkultury s tradicionalistickými katolickými kruhy soustøedìnými napø. kolem èasopisù Pochodeò dneška a Nové obzory. 19 Dalším výrazným tématem èasopisu je rodina. Nìkolik rubrik je zamìøeno na praktické rady a výmìnu zkušeností z rodinného života, pøedevším výchovu dìtí. Jedna rubrika je vìnována receptùm na zbožná jídla. Osobitý charakter èasopisu dávají rubriky kulturní, které se urèitým zpùsobem odlišují od èistì katolických témat. Snad proti oèekávání se setkáme s recenzemi na filmy èi knihy, které nejsou nutnì jednoznaènì zbožné a stoprocentnì katolické. Naopak na literaturu, která tyto charakteristiky splòuje, jsou recenzenti ochotni pohlížet i s urèitým despektem. 20 Redaktoøi periodika se zjevnì snaží dát apologetickému zamìøení èasopisu takový rozmìr, kdy se ke kultuøe tohoto svìta nepøistupuje jen jako k nìèemu špatnému, ale jsou pøipraveni v ní hledat zrnka pravdy, by to, že její plnost je pouze v øímskokatolické církvi, je vždy podtrženo. Typickým pøíkladem tohoto je životopis O. Wildea, jehož bouølivý život není popisován jen jako nemravný a z katolického hlediska odsouzeníhodný, ale pøedevším jako nabitý touhou po pravdì, kterou spisovatel nakonec na smrtelné posteli pøijímá svým vstupem do øímskokatolické církve. Èlánky v Te Deum jsou prokládány básnìmi J. Durycha, V. Renèe, J. Zahradníèka, ale také P. Verlaina. Je patrné, že redaktoøi nového èasopisu chtìjí svým zpùsobem navázat na tradici prvorepublikového Øádu, Durychova Rozmachu èi vydavatelské èinnosti J. Floriana ve Staré Øíši. 82 DINGIR 3/2006

11 z d o m o v a Kritika pokoncilní církve Nejkontroverznìjší místa v dvoumìsíèníku jsou ta, která jsou vìnována kritice pokoncilního smìøování øímskokatolické církve a jejího souèasného vedení. By se zdaleka nejedná o jedinou ani o dominantní náplò nového èasopisu, setkáme se na nìkterých místech s více èi ménì razantním odsouzením aktivit èi postojù oficiálních pøedstavitelù církve. Spoleèným pøedmìtem této kritiky je údajné pøílišné pøizpùsobování se duchu doby. Hned v prvním èísle je velmi ostøe kritizován pražský arcibiskup (potažmo Vatikán) za udìlení vatikánského vyznamenání bývalému rektorovi UK I. Wilhelmovi za likvidaci bývalého vedení pražské katolické fakulty. (Laureát se v èlánku ocitá v nelichotivé spoleènosti pornografù èi mafiánù.) 21 Ovšem ve srovnání s nìkterými jinými písemnými projevy tradicionalistického katolicismu (napø. s lefebvristickému hnutí blízkými soukromými internetovými stránkami Contras) 22, je celkové vyznìní èasopisu mnohem kultivovanìjší a pozitivnìjší. Na co kauza Te Deum poukazuje Je pøedèasné dìlat jakékoliv závìry z kauzy Te Deum. Jistì však ukazuje, že jde v èeské øímskokatolické církvi o velmi citlivou záležitost. Co mùžeme øíci nyní, je, že vydavatelé nového èasopisu ukazují jistou specifickou tváø katolicismu (nakolik je autentická èi nikoliv, není nyní pøedmìtem našich úvah). Rozhodné odmítnutí èeských a moravských biskupù, kterého se v této podobì zatím nedostalo žádnému jinému èasopisu, ukazuje zase katolickou hierarchii v jiném svìtle, než v jakém je obvykle prezentována v médiích. Ta èasto vedení øímskokatolické církve vykreslují jako nemožnì konzervativní a bránící se pokrokovým a modernímu svìtu otevøeným myšlenkám. Nyní katolickou hierarchii vidíme v opozici vùèi konzervativním hnutím. Z religionistického a sociologického hlediska je zase zajímavé sledovat to, jak se do oficiálního církevního diskursu navracejí výrazy jako heretik a schismatik a jaký obsah se tìmto pojmùm pøidìluje. n Poznámky 1 Te Deum bude veskrze tmáøský èasopis. Rozhovor s šéfredaktorem nového katolického èasopisu Te Deum Martinem R. Èejkou [online], Christnet.cz, [staženo ], URL: magazin/clanek.asp?clanek= Šéfredaktor nového èasopisu Te Deum je zároveò šéfredaktorem Revue Katolik [online], Christnet.cz , [staženo ], URL: cz/magazin/zprava.asp?zprava= Øímskokatolická hnutí prosazující tridentskou liturgii Tradicionalistická hnutí v øímskokatolické církvi jsou rozmanitá a jsou mezi nimi podstatné rozdíly, ale èasto dochází k jejich zamìòování. Jedním je Knìžské bratrstvo sv. Pia X. (Fraternitas Sacerdotalis Sancti Pii X, FSSPX) založené arcibiskupem M. Lefebvrem ( ) po II. vatikánském koncilu ( ) primárnì jako vzdìlávací instituce pro kleriky, kteøí chtìjí být formováni v tradièní, pøedkoncilní spiritualitì. Bratrstvo pùvodnì získalo schválení Vatikánu, po narùstajícím napìtí mezi hnutím a vedením církve však v roce 1988 Lefebvre vysvìtil ètyøi biskupy bez souhlasu papeže. Ten jej i nové biskupy za to exkomunikoval. Knìží z FSSPX exkomunikaci neuznávají a i nadále pøi mši vzpomínají papeže a místní biskupy (biskupové FSSPX mají statut pouze svìtících, nikoliv diecézních biskupù). V souèasné dobì probíhají oficiální jednání mezi zástupci FSSPX a Vatikánem o možném oficiálním zaèlenìní organizace do církve. Centrum hnutí je ve švýcarském Ecône, kde se nachází knìžský semináø. Po svìcení roku 1988 se od Lefebvrova hnutí oddìlili ti knìží, kteøí nechtìli stát mimo spoleèenství s papežem. Založili Knìžské bratrstvo sv. Petra. Slouží tradièní tridentský Arcibiskup Marcel Lefebvre. obøad, ale plnì uznávají závìry posledního koncilu. Tento postoj je zastáván i laickým hnutím Una Voce, jehož smyslem je právì prosazování a uchovávání tridentské liturgie v životì církve. Naopak zcela nekompromisnì se k pokoncilní církvi staví tzv. sedisvakantisté, kteøí odmítají legitimitu papežù po Piovi XII. ( ) a svatý stolec prohlašují za neobsazený (sedes vacans). Toto hnutí je rozdìlené do nìkolika vzájemnì se neuznávajících proudù. Další radikální podobou tradicionalismu je tzv. konklávismus. Ten narozdíl od sedisvakantismu nehovoøí o doèasném neobsazení papežského úøadu, ale naopak svolává konkláve a volí pravé papeže. I toto hnutí je velmi rozdrobené. Patrnì nejznámìjší je Jedna svatá, obecná a apoštolská církev palmariánská, v jejíž èele stojí papež Petr II. Pravá katolická církev je zase je vedena papežem Piem XIII. I u nás, by velmi nevýraznì, pùsobí Latinská církev, jejíž papež pøijal jméno Linus II. Miloš Mrázek 3 Ve skuteènosti byl arcibiskup Lefebvre exkomunikován až v roce 1988 Janem Pavlem II. 4 Pražský arcibiskup varuje pøed èasopisem Te Deum [online], Pražská arcidiecéze, [staženo ] URL: &page=lefebvristi&datum=ano. 5 Ve skuteènosti Lefebvrovi následovníci na rozdíl od tzv. sedisvakantistù platnost svátostí vysluhovaných v pokoncilním ritu nezpochybòují. 6 Pochod pro život poøádá Hnutí pro život, jehož pøedstavitelka Zdeòka Rybová se od lefebvristického hnutí výslovnì distancuje ( Každý zná pocit, kdy se èlovìku zastaví srdce. Dokonèení rozhovoru se Zdeòkou Rybovou [online], Christnet.cz, [staženo ], URL: clanek.asp?clanek=2584) a na letošním pochodu žádný jeho pøíslušník oficiálnì nehovoøil. Naopak zde mìl proslov královéhradecký svìtící biskup mons. Kajnek. 7 Slovo kardinála Vlka k problematice kolem èasopisu Te Deum [online], Pražská arcidiecéze, [staženo ], URL: vypsat.php?ide= Stanovisko biskupù k èasopisu Te Deum [online], Pražská arcidiecéze, [staženo ], URL: 9 Kriminál nauèí èlovìka toleranci. Pokraèování exklusivního rozhovoru s biskupem Dominikem Dukou [online], Christnet.cz, [staženo ], URL: Informace k oživení aktivit schizmatického lefebvristického hnutí [online], Pražská diecéze, [staženo ], URL: vypsat.php?ide=2004&page=lefebvristi&datum=ano. 11 Vyjádøení redakce èasopisu Te Deum k nepravdivým výrokùm pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka, internetové stránky èasopisu Te Deum [staženo ], URL: _ad_abp_vlk.htm. 12 Dekret o náboženské svobodì II. vatikánského koncilu patøil právì mezi ty, které M. Lefebvre nejvíce kritizoval a odmítl jej podepsat. 13 Rozhovor s P. Tomášem Stritzkem, FSSPX, 3/2006, s /2006, s Je to poslední text M. Kolbeho, který napsal pøed svým uvìznìním v koncentraèním táboøe, ve kterém zahynul. 16 Tedy místì, kam pøicházejí duše zesnulých nepokøtìných dìtí. 17 Culture wars je pojem, který se objevuje nejdøíve v americké sociologii, která jím chtìla uchopit narùstající polarizaci spoleènosti v citlivých mravních otázkách. 18 1/2006, s Miroslav Mareš, Pravicový extrémismus a radikalismus v ÈR, Barrister & Principal a Centrum strategických studií, s , , , Mareš NSJ narozdíl od Vlastencké fronty neoznaèuje jako organizaci extrémistickou, ale pouze jako pravicovì radikální. Samo NSJ se oznaèuje jako strana konzervativní a nacionalistická. (Oficiální stránky dostupné z URL: 20 Srov. P. Píchlová, Polská varianta angažované poezie, 1/2006, s. 36.; táž, Èernobílá spirituální poezie, 3/2006, s R. Malý, Mùj návrh na rytíøe Øádu sv. Øehoøe Velikého, 1/2006, s Dostupné z URL: Redaktor stránek vystupuje pod pseudonymem Jan Nebadal. Mgr. Miloš Mrázek (*1974) pøednáší na Katedøe religionistiky a filosofie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. DINGIR 3/

12 t é m a Existuje uvnitø náboženstvích tradic polarita postojù, nebo mùžeme spíše hovoøit o spektru? KONZERVATIVNÍ A PROGRESIVNÍ PODOBY NÁBOŽENSTVÍ Ivan O. Štampach Vidìno žurnalistickou optikou se musí vše eventuelnì zajímavé na náboženské scénì rozpadat do dvou táborù, a ty musí mezi sebou vést lítý boj. V tomto èernobílém schématu se do té èi oné z obou rolí, do role svìtlonošù nebo nepøátel pravdy, podle potøeby, napø. podle politické objednávky, obsazují obhájci progresivní pøíp. liberální nebo konzervativní èi tradicionalistické koncepce. Ve skuteènosti je tolik postojù, kolik je jednotlivcù a vymezených skupin. Všechny minulé a souèasné postoje k náboženství lze nakonec opravdu naházet do dvou velkých pojmových kontejnerù. Jednoduché, binární setøídìní je témìø s jistotou ideologicky pøedpojaté. Nabízejí se i složitìji uspoøádané do škály èi spektra postojù bez odesílání (hypotetických) pólù nebo aspoò jejich krajních podob na smetištì dìjin. Kdo je k tomu svolný, bude ochoten se na náboženské postoje podívat i historicky. Postoje se totiž neuplatòují èirou náhodou nebo podle osobní libovùle. Spíše na sebe konsensuálnì nebo kriticky navazují. Tradièní ortodoxie Za východisko pokládejme pøirozenou péèi køes anù o èistotu a úplnost víry, tedy snahu slavit Boha pravým zpùsobem. 1 Víra je pøedevším praktický životní postoj. Je to dùvìra a spolehnutí na Boha, který v Ježíši Kristu nabízí záchranu lidem. Není ale bezobsažná. Je i souhlasem s urèitými myšlenkami, o kterých se nemùžeme pøímo pøesvìdèit, protože jsou principálnì netestovatelné. 2 Víra se projevuje èiny, ale také slovy. Církev svou víru oficiálnì vyznává (a uèí) v textech, jako je krédo, 3 konfese, 4 katechismus. 5 Jednotlivá závazná výpovìï se oznaèuje jako èlánek víry (articulus fidei). V tradiènì pojaté ortodoxii je souhlas s tìmito tezemi spíše jakousi nepøímou indikací pravovìøí. Formulace èlánkù víry se udála v bohatém kulturním kontextu. Je tedy zøejmé, že èlánky jsou pouze analogicky (tedy nejednoznaènì) platné. Verbální ortodoxie Jako významný a rùznì hodnotitelný pøedìl v køes anských dìjinách mùžeme vidìt situaci od 4. století, kdy èlánky víry zaèala garantovat státní autorita a nesouhlas s nimi se stal státnì stíhaným zloèinem. Sankce už døíve pøidružované k èlánkùm víry se staly hmatatelnými. Církevními autoritami pøedepsané tresty za vìrouèné odchylky se vyvíjely od uložených kajících skutkù pøes vyhnanství až po vìznìní a trest smrti (obvykle milosrdnì, bez prolití krve, tedy upálením zaživa). Takto pojatý èlánek víry se oznaèuje výrazem dogma. Slovo samo pøes svou odlišnou etymologii 6 bylo pùvodnì užíváno ve smyslu dekret èi naøízení. Posléze už jde o oficiálnì uložený a poslušnì vyznávaný èlánek víry. Víra se pozvolna v bìžném chápání (nikoli v oficiální interpretaci) redukuje na souhlas s dogmaty a jinými autoritou pøedloženými tezemi, jednotlivì i s celým jejich souhrnem. Reformaèní proudy od 16. století Impuls reformátorù byl zpoèátku existenciální, orientovaný na praxi duchovního života, ale posléze se reformátoøi sami podíleli na vytváøení textù, které jejich podnìty stabilizovaly. Jejich spolupracovníci a pokraèovatelé vytvoøili jakousi alternativní ortodoxii. Je uložena v souboru, kterému se pak zaèalo v hlavních reformaèních vyznáních øíkat symbolické knihy. Své mínìní o otázkách víry tito autoøi pokládali za ortodoxní, mínìní nereformované vìtve latinské církve, ale i mínìní jiných reformaèních vìtví pokládali za heretická a stíhali je kletbami. Takto se po jistou dobu k sobì chovaly všechny zúèastnìné vìtve køes anstva. K luterským reformaèním podnìtùm se svým zpùsobem vraceli od druhé poloviny 17. století pietisté. Pro nì byla podstatná osobní zbožnost, mluvili o obrácení a znovuzrození, pøijetí Ježíše do srdce, zdùrazòovali osobní svìdectví o Ježíši Kristu slovy i skutky. Organizace, obøady a také vìrouka symbolických knih a teologie nebyla pro nì tak dùležitá. Staèila jim Bible. V ní se jako dùležitý jevil morální a duchovní smysl textù, ménì jejich doslovný historický vý- Jedním ze symbolù tzv. islámského fundamentalismu se stal ájatolláh Chomejní. Na obrázku z Encyklopedie náboženství (Karmelitánské nakladatelství, 1997) je na plakátu nad hlavami íránských žen. 84 DINGIR 3/2006

13 t é m a nosti (Bùh tento text nadiktoval shùry takový, jaký je). 10 Doprovodným znakem tohoto pojetí bývá oèekávání brzkého druhého Ježíšova pøíchodu. Radikálové z rùzných denominací se scházeli v posledních desetiletích 19. století na biblických konferencích. Formulovali struèná spoleèná vyznání (pøekraèující hranice tradièních denominací), obsahující nìkolik vybraných a zjednodušených èlánkù tradièních symbolù, na prvním místì s èlánkem mluvícím o neomylnosti Bible. 11 Lyman Stewart, prezident ropné spoleènosti Union Oil (dnes Unocal) financoval (spolu se svým bratrem Miltonem) vydání a bezplatné rozesílání desetitisícù exempláøù celkem dvanácti knih vìnovaných tìmto selektivním èlánkùm víry v letech Publikace se souhrnnì oznaèovaly jako Fundamentals (tj. Fundamenty èi Základy) a hnutí od nich odvozené se záhy samo oznaèovalo a okolím bylo oznaèováno jako fundamentalismus. Podobné tendence v návaznosti na to nebo nezávisle na tom vznikaly i v jiných køes anských vyznáních. V øímskokatolické církvi byly oficiální reakcí na již zmínìný modernismus a zahrnovaly kromì jiného i skládání rozsáhlé antimodernistické pøísahy, zakládání tajných výborù bdìlosti, vytvoøení udavaèské atmosféry a pøímé pronásledování jinak smýšlejících teologù. Pøímý vliv amerického fundamentalismu se také silnì uplatnil v nìkolika posledních desetiletích v nìkterých èástech svìtového pravoslaví. Inspiraci nebo aspoò analogii mùžeme také spatøovat v pøíklonu ofenzivních arabznam. Tam bývá hledán koøen køes anského teologického liberalismu. Toto pojetí, zastávané v rùzné intenzitì, postupnì získalo silnou pozici v hlavním proudu svìtového protestantismu, v církvích luterských, reformovaných, unionovaných a anglikánských. Vedle pietistického dùrazu na srdce a jeho odtud odvozené vlažnosti k církevním textùm se na rozvoji náboženského liberalismu podílela i souèasná osvícenská náboženská ideologie. 7 Navazující hnutí v øímskokatolickém prostøedí Hnutí podobné liberálnímu protestantismu vzniklo na pøelomu 19. a 20. století v øímskokatolickém prostøedí. Dostalo se mu oznaèení modernismus. Šlo o široké spektrum od naivního pøejímání schémat novovìké, osvícenstvím utváøené kultury do prostoru víry, až po snahu George Tyrella a Alfreda Loisyho pøispìt k obnovì církve ve svobodì z jejích koøenù. Typickými projevy byla snaha o emancipaci tváøí v tváø církevní autoritì, poèátky ekumenického a mezináboženského dialogu, porozumìní pro moderní humanismus a snaha o spolupráci s ním. Po krizi a odsouzení modernismu pokraèovala v podobných snahách opatrnìji théologie nouvelle. Tato nová teologie byla zpoèátku též odmítána, uplatnila se však na II. vatikánském koncilu ( ) a její pøedstavitelé (napø. Yves Congar, Dominique M. Chenu, Henri de Lubac) byli po døívìjších potížích osobnì ocenìni na konci života. 8 Konzervativní reakce Klasickou podobu køes anské ortodoxie mùžeme oznaèit jako tradièní, protože je dynamická, je v pohybu, v procesu tradování od zakládajících událostí a jejich bezprostøedních svìdkù a úèastníkù pøes všechny generace k souèasnosti a dál. Naproti tomu verbální ortodoxie (která formuluje korektnì a bez širší souvislosti) proud tradice zastavuje. Jakoby se oèekávalo, že z paøezu vyraší vìtve, odìjí se listím, kvìty a plody. Pravé slavení Boha a správné mínìní ve vìcech víry se najednou jeví jako cosi statického, je to vlastnì už jen soubor textù. Tyto myšlenky mají tvoøit dokonalou stavbu, katedrálu posvátného vìdìní. Tendence reagující na liberalismus a modernismus mùže být oznaèena jako náboženský konzervativismus, protože tu èi onu etapu náboženských dìjin, tu èi onu fázi postupného formulování doktríny Tradicionalismus v pravoslaví Napìtí mezi progresivními a konzervativními proudy je patrné i v pravoslavné církvi. Institucionální podobou tradicionalismu v øecké církvi je tzv. starokalendáøní hnutí, které je v opozici proti modernizaèním projevùm, jejichž výrazem je zavedení nového kalendáøe ve 20. letech 20. stol. Hnutí samo je rozdìlené a nalezneme mezi nimi umírnìné tradicionalisty v tzv. Synodu v resistenci, kteøí vedle ekumenismu vystupují i proti nacionalismu, fundamentalismu a protizápadním a konspiraèním náladám rozšíøeným v øecké církvi a vyvíjejí úspìšnou misijní èinnost po celém svìtì, 1 i znaènì rozdrobené, uzavøené extrémisty, kteøí se považují za jediné pravoslavné køes any. Nicménì všechny proudy jsou v silném napìtí s vedením oficiální øecké církve a konstantinopolským patriarchou. Na obrázku jsou mniši z athonského kláštera Esfigmenou, který je obýván radikálními starokalendáøníky a které se zatím neúspìšnì konstantinopolský patriarcha snaží z mnišské republiky vyhnat i pomocí násilí. Nad klášterem vlaje vlajka s nápisem Pravoslaví, nebo smrt. M. Mrázek, zdroj obrázku: 1 Viz rozhovor s biskupem tohoto synodu in Dingir 2/2004, s a praxe považuje za normativní. Ji chce konzervovat. Podle konzervativismu je tøeba se vracet od pozdìjšího neuspokojivého vývoje k normativní minulosti. Napøíklad v øímskokatolickém prostøedí ti, kdo odmítli umírnìný i radikální modernismus i théologie nouvelle a její souèasné akademické a praktické dìdictví, pokládají (obvykle nereflektovanì) za normativní katolicismus 19. století, dohasínající snad ještì v pontifikátu Pia XII. (jemuž se ale napø. v tìchto kruzích tìžce vyèítá jako kompromis s modernismem exkomunikace ultrakonzervativce Leonarda Feeneye 9 ). Fundamentalismus Konkrétní historickou podobou programového konzervativismu v protestantském prostøedí v zásadním sporu s teologickým, resp. náboženským liberalismem jsou (vedle jeho menšinových a spíše elitních podob, jako je napø. anglokatolicismus) rùzné masovì rozšíøené a stále vitální podoby náboženského fundamentalismu. Zejména ve Spojených státech amerických se ujalo zvláštní dìdictví reformace, totiž radikální reformaèní proudy, resp. jejich pozdìjší pokraèovatelé. Charakteristické pro toto prostøedí jsou vlny probuzeneckého hnutí, Born-Again Christianity, køes anství založené na radikálním obrácení, které se interpretuje jako znovuzrození, narození shùry, èi zrození k novému životu. Nìkterými svými rysy je probuzenectví podobné pietismu. Liší se od nìj pøedevším tím, že zdùrazòuje svébytnou biblickou ortodoxii, soulad kázání a uèení s biblickým textem chápaným v jakési prosté doslov- DINGIR 3/

14 t é m a Øímskokatolický konzervativní arcibiskup Marcel Lefebvre svìtí v Ecône ètyøi biskupy. O Lefebvrovi viz též v èlánku na str Foto: ských nacionalistù ve 20. století k pøísné reformní škole wahhábíja, ke smìru dnes znaènì rozšíøenému a dále svým vlivem rostoucímu pod obecným oznaèením islámský fundamentalismus. Je mu vìnována mediální pozornost zejména pro jeho obèasné extremistické výstøelky. 12 V ší itském islámu zaujala Škola dvanácti (zvaná též Džafarí) ostrý programovì konzervativní postoj, v kontrastu napø. s integrativními a dialogicky otevøenými alevity. K èlánkùm víry vykrojeným z organického celku tradièní ortodoxie a k èlánkùm konstruovaným ranými fundamentalisty pøistoupily nové agendy, které jsou zrcadlovým obrazem pozdìjšího vývoje mezi náboženskými liberály: odmítání potratù, odmítání homosexuálních praktik a zejména akceptace partnerských dvojic církvemi a státy, jakož i akceptace služebníkù církví, kteøí se otevøenì pøiznali k homosexuálnímu partnerství. Speciálnì v USA se k tomu ještì pøimyká spíše politická agenda, podpora tzv. útlého státu (neoliberalismus nebo dokonce extremistické libertariánství), obhajoba práva volnì nosit a široce užívat støelné zbranì. Proslulé jsou konkrétní výzvy fundamentalisticky ladìného televizního evangelisty Pata Robertsona k zavraždìní venezuelského presidenta Hugona Cháveze. Souèasná polarizace náboženské scény Popsaný složitý vývoj na náboženské scénì bývá zjednodušován do jednoduchých, emocionálnì zabarvených schémat. V øímskokatolickém prostøedí od II. vatikánského koncilu nastoupilo ostré dìlení na progresisty, kteøí sledovali a možná i rozvíjeli stejným smìrem dál to vše nové, co koncil pøinesl nebo jen otevøel, a tradicionalisty, kteøí s odùvodnìním, že koncil nic nestanovil jako plnì závazné dogma èi jako kánon, s obnovnými koncilními a pokoncilními iniciativami nesouhlasili. Od této terminologie se pozvolna ustoupilo, protože je nevýstižná. Dnes se èasto první smìr oznaèuje jako modernistický nebo (pro odlišení od døívìjšího sporu) jako neomodernistický. Bývají k nìmu poèítáni aktivisté ekumenického dialogu, zejména dialogu tzv. zdola, praktici mezináboženských vztahù, zejména ti, kteøí avizují sdílenou náboženskou identitu, 13 signatáøi petice My jsme církev, pøíznivci laskavìjšího jednání s homosexuálnì orientovanými lidmi a lidé uvažující o dalších možnostech rovnoprávného zapojení mužù a žen do rùzných služeb v církvi. Ke konzervativcùm na hranicích øímskokatolické identity bývají poèítáni stoupenci Knìžského bratrstva svatého Pia X. (tzv. lefébvristé 14 ) a vedle nich radikálnìjší a rozšíøenìjší sedisvakantisté, 15 jakož i na nich nezávislí nebo od nich odvození stoupenci èetných souèasných vzdoropapežù, napø. Lina II. 16 a Pia XIII. I uvnitø øímskokatolické církve jsou obdobné skupiny, napø. Knìžské bratrstvo sv. Petra, Milites Christi (Kristovi vojáci), osobní prelatura Opus Dei (Boží dílo), spíše na obnovu tradièní latinské liturgie zamìøené hnutí Una voce (Jedním hlasem). Mezi tìmito køídly se postuluje støed chápaný jako rùznì široký. V èeském øímskokatolickém prostøedí se uplatòuje koncepce extrémnì úzkého støedu teoreticky i prakticky zastávaná smìrodatným èeským teologem Otou Mádrem (*1917). V protestantském prostøedí se èasto postulují dvì køídla. Jedno oznaèované nadále jako teologický nebo náboženský liberalismus snad pøevládá v lidových církvích navazujících na hlavní vìtvì reformace (luteráni, reformovaní, anglikáni) v Evropì, Americe a Austrálii a zdá se, že je na ústupu, co do poètu stoupencù a vlivu. Konzervativismus, nìkdy až ve fundamentalistické podobì se nìkdy paušálnì pøipisuje evangelikální církvím. 17 Nìkdy však vede linie rozdìlení uvnitø jednotlivých denominací, což dokládá napø. rozdìlení na americké jižní a severní baptisty. Pravoslavní bývají pokládání za konzervativní vìtev køes anstva, je to však zjednodušené. Jsou strážci tradice, dìdictví nerozdìlené církve, ale mají celou øádku odvážných tvùrèích osobností, 18 proti nimž stojí jejich ultrakonzervativní køídlo považující napø. ekumenismus a gregoriánský kalendáø za bludy, Organizaci spojených národù, Èervený køíž a podobné organizace za nástroje ïáblovy. Polarizace zpochybnìna Jednoduché dvojice pólù, do nichž se vtìsnává složitost lidských situací, mají vždy za cíl získávání pøíznivcù a eliminaci odpùrcù. Jde o èernobílé vidìní svìta bez odstínù šedi, natož rùzných barev. Vedle konzervativcù se na evropské náboženské scénì vynoøili tradicionalisté (zvaní též perennialisté 19 ), kteøí ovšem pøekvapivì pìstují intenzivní mezináboženské vztahy. Do schématu se sotva vejde mohutný proud køes anské teologie (a praxe) osvobození. Jejich priority jsou vzdálené od náboženského liberalismu èi modernismu, lze je nazvat radikálními køes any. Relativnì nové je hnutí radikální ortodoxie 20 (takto identifikováno od roku 1999, v èeském prostøedí zatím nezastoupené) žije v kruzích anglikánských, presbyteriánských a katolických autorù, kteøí se vracejí ke køes anství, opøenému o patristickou a scholastickou teologii a pìstují tradièní liturgii. Jako filosofická opora tohoto proudu slouží postmodernì interpretovaný novoplatonismus, vedle tradièních teologických témat se vìnují napø. teologické analýze moderního a postmoderního mìsta, teologické interpretaci souèasného umìní, nerepresivní interpretaci tìla a sexu, kritice politického a kulturního liberalismu. V judaismu bývají proudy oznaèované jako konzervativní a progresivní spoleènì øazeny k reformnímu judaismu, oba jsou obvykle odmítány židovskou orthodoxií, jejíž nìkteøí pøedstavitelé však vykazují výrazné postmoderní rysy. Zdá se, že pro úèastníka náboženského sporu se pestrý a promìnlivý svìt náboženských postojù rozpadá víceménì na spøíznìné a odpùrce, obvykle podle zásady kdo není s námi, je proti nám. Kdo zachovává od náboženského hemžení jistý odstup, nebo je i uvnitø, ale ne jako straník, ten vnímá barvy a odstíny a také dìjinné promìny. Postoje pak popisuje spíše jako spektrum nebo škálu. n 86 DINGIR 3/2006

15 t é m a Poznámky 1 Slovo ortodoxie souvisí s øeckým slovem orqov (orthos) - správný, pravý a doxa (doxa) - sláva. 2 Nejsou to hypotetické teze interpretující empirická data, nelze je podrobit tradièní, pozitivisticky pojaté verifikaci, ale ani falzifikaci v duchu Karla R. Poppera. 3 Odvozeno z latinského credo - vìøím. Je to název vyznání víry. V køes anské tradici se široce uplatòují dva takové texty, zvané ještì také symboly (souhrny) víry, tzv. Apoštolské krédo a Nicejsko-caøihradský symbol víry. 4 Text obsáhlejší než struèné krédo, užívaný v církvích reformaèní tradice, napø. Augsburská konfese nebo Helvétská konfese. 5 Cosi jako uèebnice obsahu víry, døíve psaná formou otázek a krátkých odpovìdí. 6 Od dokein (dokein) - ukazovat se správným 7 Šlo o požadavky, aby náboženství bylo racionální, užiteèné, výchovné a osvìtové, prospìšné absolutistickému státu. 8 Zásahy papeže Pia X. proti modernismu prostøednictvím dekretu Lamentabili sane exitu (1907) a pak obsáhlé encykliky Pascendi Dominici gregis (1907) a prostøednictvím praktických vyšetøovacích a trestních opatøení. Èeský text obou encyklik a popis praktických opatøení a dalších souvislostí, vèetnì pozdìjšího dìdictví modernismu pøehlednì ve sborníku DOLEJŠOVÁ I., HRADI- LEK P. (eds.), Budoucnost modernismu?, Sí, Praha Americký jezuita Leonard Feenney byl rozhodnutím Svatého Oficia dne 13. února 1953 exkomunikován, protože nebyl ochoten akceptovat oficiální mírnìjší výklad tradièní teze Extra Ecclesiam nulla salus (Mimo církev není spásy) poèítající pøedevším s tzv. køtem touhy, a v zásadì tvrdil, že lidé nepokøtìní v øímskokatolické církvi nebudou spaseni a èeká je vìèné zavržení. 10 Pøipomíná se, že jde o doslovnost spíše chtìnou než reálnou, založenou v poèátcích na biblických pøekladech, které jsou ovšem vždy už i výklady, a že tam jde o vèítání soudobých obsahù do textù z jiného prostøedí a jiné doby. 11 Niagarské krédo 1878, tzv. Pìtibodové krédo Základem tohoto smìru je islámská právní škola salafíja, jíž do dnešní podoby rozvinul novovìký vùdce reagující pravdìpodobnì i na evropské osvícenství, Muhammad ibn Abd al-wahhab ( ). 13 Podrobnìji pod záhlavím Postdialogické alternativy (str. 6-8) v èlánku ŠTAMPACH I., Náboženská pluralita a její (ne)zvládání, Teologie & Spoleènost, 4/2006, s Podle zakladatele arcibiskupa Marcela Lefebvra ( ) 15 Název odvozen z latinských slov sedes - stolec (míní se papežský stolec) a vacans - uprázdnìný. Sedisvakantisté jsou pøesvìdèeni, že od smrti papeže Pia XII. je papežský stolec neobsazen. Zakladatelem a vùdcem byl døívìjší saigonský arcibiskup Pierre Martin Ngô Ðinh Thuc ( ). 16 Tento vzdoropapež má v Èechách biskupa, jímž je Emanuel Koráb pùsobící ve Svitavách. 17 Není jednotné urèení kriterií. Zde mám na mysli jednoduše církve, v nichž (plné) èlenství závisí na osobním postoji jednotlivce a na rozhodnutí sboru, resp. jeho reprezentace. 18 Napø. Amerièan abp. Seraphim Sigrist, polský teolog Jerzy Klinger, Francouz Olivier Clément, ruský náboženský myslitel Nikolaj Berïajev, exilový ruský autor, který pùsobil ve Francii, Paul Eudokimov, øecký teolog Christos Yannaras. 19 Od latinského perennis, což je jeden z výrazù ve významu vìèný, v èeštinì dostupní autoøi tohoto proudu René Guénon, Titus Burckhardt, Huston Smith, Karen Armstrongová. Viz též souhrnnou recenzi ŠTAMPACH, I. O., Knihy svìtové moudrosti, Dingir 8 (2), 2005, str John Milbank, Catherine Pickstock, James K. A. Smith; práce tìchto a dalších anglicky píšících autorù èekají na èeský pøeklad. Doc. ThDr. Ivan O. Štampach (*1946) je vedoucím Katedry religionistiky a filosofie na Fakultì filozofické Univerzity Pardubice. Podle jakého kritéria posuzovat vnitøní stav a vývoj køes anství? OBJEV ORTODOXIE Jiøí Hanuš Byl jsem dlouho zastáncem tzv. politologického tøídìní jednotlivých náboženských (pøedevším køes anských) skupin, a to z prostého dùvodu: setkal jsem se totiž èastokrát s názorem, že tøídìní na levici, støed a pravici (pøípadnì progresivismus - støed - konzervatismus), již ztratilo v náboženském prostøedí své opodstatnìní kvùli jakési objektivní pravdì, již garantují vùdcové toho kterého náboženského smìru. Zároveò jsem se setkával s jakýmsi druhem pokrytectví, kdy se sice na jedné stranì nutnost tohoto tøídìní popírala, na druhé stranì se ho hojnì využívalo pøi dehonestování èi likvidaci vnitøních nepøátel. Dnes mám však za to, že toto dìlení a jim podobná jsou opravdu spíše neš astná a neodpovídají v podstatì nièemu, co víme o historii i souèasnosti náboženství. Ve svém krátkém textu bych se rád zamyslel nad tím, proè jsou tato tøídìní nevyhovující, pøípadnì nad tím, v jakých speciálních pøípadech je možné je adekvátnì užívat. Omezím se pøitom na køes anství, nebo jiná náboženství odbornì nestuduji, natož abych se v nich cítil doma. Praví a leví Za prvé: tøídìní na levici - støed - pravici se skuteènì více hodí do prostøedí sekularizované demokratické politiky, kde jsou tyto pojmy vyjasnìny, kde se zápasí o zisk vìtšiny a u vìtšiny rozhodnutí (nikoli u všech!) lze zjednodušit situaci do pøehledných formulací a podrobit se vùli stranických sekretariátù. I zde je ovšem namístì zjednodušenou trichotomii zpochybòovat, nikoli snad z toho dùvodu, že by ztratila smysl, ale že se v urèitých historických konstelacích promìòuje a musí se znovu a znovu definovat vzhledem k urèitým politickým subjektùm. V èeském prostøedí probìhla v posledních letech zajímavá diskuse nad otázkou, zda trojèlenné dìlení je adekvátní postmoderní politice. Jakkoli se mnozí publicisté a nìkteøí politikové vyslovili proti, souèasná politologická teorie i politická praxe ukazují na to, že je toto dìlení stále funkèní. V náboženském svìtì je tomu zøejmì jinak, a to z mnoha dùvodù. Napøíklad køes- anství nelze dnes zjednodušit do pomyslné politické mapy už proto, že v nìm nejde primárnì o politický boj, ale o vnitøní prožívání víry, pøípadnì o adekvátní sdílení spoleèných obsahù této víry a jejich konkrétních dùsledkù v rámci života ve spoleèenství. Ne že by nešlo v køes anství také o moc a ne že by zde neexistovaly soupeøící skupiny. Naopak - køes anství zná nejvášnivìjší boje, o nichž takzvaní pohané nemìli nejmenší tušení. Kritéria pøípadných volebních øádù, rozhodovacích pravomocí apod., a pøedevším jejich teologické zdùvodòování však vychází i z premoderních obyèejù a pravidel a v mnoha konfesích není urèitá politická vùle ve vnitrocírkevním prostoru témìø vùbec od vìøících požadována. Pozornost se zde zkrátka soustøeïuje na jiné vìci, jako je modlitební život, charitativní pùsobení, liturgické jednání, každodenní zápas o mravný zpùsob života a pøedevším o spásu èili záchranu èlovìka. Vìtšina køes anských denominací navíc nechává svým èlenùm doširoka otevøenou možnost smýšlet politicky rùznì a rùznì se politicky angažovat. V rámci konfesí tedy vìtšinou neexistuje nìjaká naléhavá potøeba politického rozlišení. Co má tedy smysl, je konstatování, zda urèitá konfese èi nìkteøí její èlenové jsou politicky orientování - na vnitøní náboženský svìt je to však nevhodné aplikovat. Existuje tedy baptista-pravièák èi levicovì orientovaná køes anská strana. Badatelsky zajímavé je ovšem vysvìtlit, zda DINGIR 3/

16 t é m a a proè je urèitá køes anská skupina politicky vyhranìná, èi co zpùsobilo zmìnu orientace. Napøíklad má smysl se ptát, proè byl pøedváleèný èeský katolicismus spíše pravicový, zatímco pováleèný (a hlavnì pokoncilní) v øadì aspektù støedový èi støedolevicový. Konzervativní a liberální Za druhé: zdá se, že tøídìní na postoje liberální - støedové - konzervativní má v náboženském prostøedí hlubší smysl. Odpovídá také evropskému chápání vývoje spoleènosti, který vypadá napøíklad takto: Po francouzské revoluci, v zásadì protikøes- anské, pøichází restaurace s pokusem obnovit i veøejný vliv náboženství. To se nezdaøí, vytvoøí se spíše alternativní svìt rùzných spoleèenských sloupù : katolického, protestantského, ale tøebas též socialistického, které spolu zápasí o duše stoupencù. V tìchto alternativních svìtových názorech spolu zápasí liberálové a konzervativci, pøièemž v mnoha církvích a náboženských spoleènostech vítìzí ti druzí. Jako klasický pøíklad bývá v tomto schématu užíván øímský katolicismus, v nìmž se v prùbìhu 19. století uplatnil tzv. ultramontanismus, tj. jakýsi alternativní systém (nejen nauky, ale i zbožnosti) k modernímu svìtu. Tento systém fungoval v podstatì hluboko do 20. století a s jeho relikty je možné se setkat dodnes. Uvedený výklad má øadu slabin. Platí pro Evropu, nikoli napøíklad pro (v mnoha ohledech) blízkou severní Ameriku. Platí, ale s tolika výjimkami, že je jeho platnost možné úspìšnì zpochybnit. Na katolické stranì tento výklad problematizuje celá øada evropských osobností, které se i k ultramontanismu pokoušeli vytvoøit ne zcela liberální alternativu (napø. v britském prostøedí kardinál Newman èi lord Acton), na protestantské stranì vývoj v rámci menších probuzeneckých církví, napøíklad metodistické, kde fungovala lidová odbojná hnutí proti oficiální hierarchii (staèí si pøeèíst napøíklad román Farní letopisy od Johna Galta z roku 1821). Nepochybnì se též s uplývajícím èasem mìnila náplò výrazù konzervativec - liberál. V polovinì 19. století byl konzervativcem tøeba èlovìk obhajující papeže, církevní stát a spojení státu s církví, na poèátku století 20. tøeba ten, kdo už rezignoval na svìtskou papežovu moc a kdo se již smíøil i s demokratickým státním uspoøádáním. V prùbìhu 20. století situaci ještì zkomplikovalo ekumenické hnutí, které vedlo ve svých dùsledcích k promýšlení identity u protestantských a posléze i katolických církví. V 60. letech už mohl být teolog, který byl v létech 30. odsuzován jakožto liberál, povolán ke službì a významnému církevnímu úøadu, jiný teolog, stoupenec v podstatì velmi konzervativního náhledu na sociální a hospodáøský øád ve spoleènosti, mohl být odsouzen za pøíliš liberální pohled na teologické a filozofické problémy. Dnes už je situace zcela nepøehledná. Existují konzervativní liberálové i liberální konzervativci, podle toho, jak kdo si tyto pojmy interpretuje. Celou kauzu ještì komplikuje poznání, k nìmuž došli Gabriel Le Bras a další badatelé - že totiž èlenové církví nikdy docela nepochopili, nevstøebali a neaplikovali církevní nauky v jejich úplnosti, nebo se èasto jedná o velmi intelektuálnì nároèné systémy s celou øadou interpretací. Jinými slovy - nìkdo si mùže celý život myslet, že je konzervativní, z hlediska církevní nauky a tradice je však holý liberál a vice versa. Ortodoxní a heterodoxní Za tøetí: jako nejsmysluplnìjší se nakonec jeví starodávné èlenìní vnitøního stavu, vývoje i jednotlivých nauk na opozici ortodoxie - heterodoxie, a to z jednoho prostého dùvodu. Všechny køes anské konfese mají jak potøebu, tak nástroje k tomuto vymezení èi spíše neustálému vymezování. Vnitøní potøeba je dána stálým vztahováním k zakladatelským textùm jednotlivých konfesí, pøièemž prim hraje nejednoznaèný a èasto vnitønì rozporuplný biblický text, v jehož výkladu žádná z køes- anských církví èi skupin neustává. Dílèím motivem k potøebì vymezování ortodoxie je samozøejmì též vztah k mìnící se okolní spoleènosti a jejím výzvám (napøíklad výzvì ke vzájemné toleranci), popøípadì též k ostatním køes anským denominacím - v poslední dobì i mimokøes- anským náboženstvím. Zde je v sázce nesmírnì dùležitá otázka vlastní identity, kterou nyní prožívá køes anství jako celek (vztah k islámu, k evropskému humanistickému dìdictví apod.). Co se týèe nástrojù, jednotlivé køes anské konfese (a již byla jejich historie jakákoliv) mají k dispozici celou øadu zpùsobù, jak ortodoxii od heterodoxie odlišit - jsou to ostatnì èasto zpùsoby, na nichž se køes- ané kupodivu docela shodují, napøíklad pomìrnì známá a užívaná metoda vztahu mezi øádem modlitby a øádem víry, pøípadnì respektování urèitých základních symbolických prvkù, jakým je napøíklad køest. Samozøejmì, i toto èlenìní je nesmírnì problematické, napøíklad kdo a proè je oprávnìn takovéto dìlení provádìt (zde jsou naopak køes ané v dosti zásadních vzájemných sporech). Problémy vyvstávají napøíklad i v otázce akceptace základních moderních poznatkù - jinak bude zøejmì nahlížet na problematiku základních èlánkù víry ten, komu není cizí evoluèní náhled na èlovìka a svìt, jinak ten, kdo se drží výpovìdí bible jako uèebnice geologie a biologie. Pøesto se však domnívám, že toto tøídìní je ze všech uvedených možností nejvýstižnìjší pro uchopení vnitøího svìta køes anství a jeho promìn. Ke slovu mùže pøijít køes- anská teologie a její interpretace tradice a specifické køes anské vidìní svìta a místa èloveka v nìm. Mýlil by se ovšem ten, kdo by se domníval, že to, co je ve svìtì ortodoxní a co nikoli, lze nìjak jednoduše a prostoduše urèit. Urèitým, dnes již klasickým pøíkladem je to, co se stalo spisovateli Gilbertu K. Chestertonovi. Ten svého èasu tvrdil, že se snažil dojít k pravdì svým vlastním zpùsobem, svými vlastními metodami, a nakonec s údivem zjistil, že to, k èemu došel, je stará ortodoxie. Což ho stálo nemálo intelektuální námahy. I když se nìkomu bude zdát jeho nález neaplikovatelný na souèasnou dobu, v níž je samotné hledání pravdy (natožpak nalezení!) zpochybnìno, pøece jen je jeho pøíklad zajímavý z hlediska našeho tématu. Ortodoxie (a na jejím pozadí nezbytná a možná potøebná heterodoxie) se totiž netýká pouze nìjakých náboženských pravd, vyjádøených navíc vìtšinou nedokonalým, dìjinnì podmínìným zpùsobem. Nakonec se týká toho, z jakého základu vychází jakékoli lidské myšlení a jednání. Pøi vší toleranci a velkodušnosti je rozlišování mezi ortodoxií a heterodoxií (tedy mezi správnými a nesprávnými myšlenkami, vedoucími ke vhodnému èi ménì vhodnému jednání) velmi namáhavým lidským údìlem, který mùže sloužit nikoli pouze zpøehlednìní v rámci rozmanitých køes anských skupin, ale ujasnìní myšlení vùbec. n Doc. PhDr. Jiøí Hanuš (*1963) vyuèuje moderní dìjiny a historiografii na Historickém ústavu FF Masarykovy univerzity v Brnì, souèasnì pracuje v brnìnském Centru pro studium demokracie a kultury. 88 DINGIR 3/2006

17 t é m a Konzervativní a progresivní proudy v Církvi èeskoslovenské husitské DÌDICTVÍ REFORMNÍCH IDEJÍ Ivana Noble V tomto krátkém èlánku budu pøistupovat k hlavnímu tématu tohoto èísla ze specifického úhlu pohledu. Budu se zabývat tím, jak se tyto podoby potkávají, mísí, obohacují èi dostávají do konfliktu v rùzných proudech náboženské praxe a teologické reflexe v Církvi èeskoslovenské husitské. Za progresivní podoby budu pøitom považovat ty, které otevírají nové horizonty, nutí tradici k tomu, aby reagovala na nové situace, aby se promìòovala; za konzervativní pak ty podoby, které se soustøedí na uchovávání toho, co už jsme dostali, co je tøeba spravovat nebo snad i hlídat, aby se toto dìdictví zachovalo neporušené, nezmìnìné okolními vlivy. Církev èeskoslovenská husitská se na našem území zrodila jako dítì katolického modernismu v roce Její pùvodní název byl Církev èeskoslovenská - a mìl vyjadøovat to, že se jedná o místní podobu katolické církve, která po nezdaøilých jednáních s Øímem chce uvést do praxe reformní požadavky reagující na situaci katolických køes anù na konci 1. svìtové války, po rozpadu Rakouska-Uherska. Je tøeba novì uchopit èeskou národní a náboženskou identitu, což je vìc pro nás dnes možná nejménì srozumitelná. Dále je tu sociálnì levicová orientace, je tøeba se pastoraènì zamìøit na skupiny lidí, kteøí houfnì opouštìjí církev, protože se z ní cítí být vykoøenìni - církev jako by zùstala na venkovì, ale poèetná èást obyvatelstva se pøesunula z vesnic do mìstských dìlnických ghett, kde se s církví setkávají èastìji jako s tou, která odmítá jejich problémy vidìt a zabývat se jimi, protože se bojí hrozby komunismu. V neposlední øadì se zde setkáme se snahou dovolit moderní dobì, aby vstoupila také do církve a ustavila tam svùj øád - aby církev demokratizovala, oprostila od pøedsudkù a povìr, které osvícený rozum pøece mùže vysvìtlit jinak. Všechny tyto tøi oblasti v sobì skrývaly budoucí otevøené èi potlaèené konflikty, které urèovaly další vývoj Církve èeskoslovenské. 1 Snaha rozlišit od sebe konzervativní a progresivní proudy v poèátcích stejnì jako v dalším vývoji, je velice obtížná, protože vždy záleží na tom, kdo, s jakými zájmy a z jakého úhlu pohledu pojmenuje, co je konzervativní a co progresivní. Aby tento problém byl patrný, pokusím se na mozaiku Církve èeskoslovenské husitské podívat ještì z trochu vìtší blízkosti - a budu pøi tom sledovat tøi oblasti, v nichž církev cítila potøebu reformy. Národní církev Nejprve se zastavím u dalšího vývoje církve národní. Bìhem první svìtové války byla místní katolická církev vedena arcibiskupem Pavlem Huynem, který nechápal èeskou situaci a vydával nepøimìøená prohlášení podporující jeho rakouskou válku. Sen o èeské církvi vedené èeskou hierarchií tehdy pøedstavoval asi podobnì žádoucí alternativu jako pro naši generaci církev disidentù v dobách komunismu. Rozpad Rakousko-Uherska mìní silové pole a Církev èeskoslovenská tìží z nového nadšení pro svobodný národ - z nadšení, Jako modernismus oznaèujeme které není již obrušováno perzekucí, korigováno opozicí a které nyní kodifikuje novou národní ortodoxii. Zkušenost promìny zde a nyní jako by ale zakryla církvi oèi pro dìjinnou hloubku a kulturní šíøku 2 køes- anské tradice, z níž církev musí èerpat, aby mohla zdravì žít. Mohli bychom tedy øíci, že progresivní národovectví konèí rozpadem Rakousko-Uherska. Konzervativní národovectví je pak konfrontováno s moderním nacionalismem. Bìhem druhé svìtové války církev musí zmìnit svùj název na Církev èeskomoravská a navíc - musí se vymezit proti nacionalistickým návrhùm ze strany Nìmeckých køes anù. 3 To zmìní její další orientaci smìrem k biblickému vyznavaèství a pøipraví Pius X. ( , papežem ). Obrázek je z èasopisu Knìžského bratrstva sv. Pia X. hnutí nebo snahy, které smìøují k pøizpùsobení podmínkám nové doby. Jako katolický modernismus pak oznaèujeme myšlenkový smìr v katolické teologii, který vznikl ve druhé polovinì 19. století a snažil se o to, aby katolická teologie byla v souladu s moderní vìdou a kulturou. Byl reakcí na novotomismus a usiloval pøedevším o to, aby pøi studiu církevní tradice byly aplikovány moderní kritické archeologické a filologické metody a aby zvìst církve byla vykládána moderním zpùsobem ve zmìnìné filozofické a spoleèenské situaci. V rùzných evropských zemích mìl rùzné podoby. Zatímco ve Francii byl soustøedìn na biblická studia (A. Loisy), v Nìmecku pak na dogmatické spekulace (H. Schell) a v Anglii na nové pojetí spirituality (G. Tyrell). Modernismus byl odsouzen papežem øímskokatolickou církví v r papežským dekretem Lamentabili a encyklikou Pia X. Pascendi Dominici gregis. V r byla naøízena v téže církvi tzv. antimodernistická pøísaha, zrušená až v r Øada požadavkù katolických modernistù (i když zdaleka ne všechny) byla realizována v øímskokatolické církvi v úsilí o aggiornamento (zdnešnìní) po II. vat. koncilu. Kamila Veverková DINGIR 3/

18 t é m a další zmìnu názvu na Církev èeskoslovenská husitská, jíž se bude chtít od nacionalismu nadobro distancovat. Tato zmìna má v roce 1971 spolu s novými Základy víry 4 církev viditelnìji pøipojit k dìdièkám èeské reformace. A zde pak budeme mít další pøíklad toho, jak je od sebe tìžké odlišit progresivní a konzervativní proudy. Bìhem druhé svìtové války a po ní církev hledá alternativu vùèi národovectví, lék na nacionalismus a oporu v novém hledání vlastní identity. To jí poskytne hnutí, které se stavìlo na odpor Nìmeckým køes- anùm - Vyznávající církev. 5 Její výraznì protestantská teologie shora, kdy vše stojí a padá Božím zjevením v Písmu, pøedstavuje žádoucí alternativu vùèi nacionalismu i vùèi protestantskému liberalismu, který nemìl sílu se nové ideologii bránit. Služebníkùm Církve èeskoslovenské, kteøí byli od roku 1933 o roku 1950 vychováváni na evangelické Husovì fakultì, nebyla tato orientace cizí. Protestantský biblicismus doplnìn pozdìji o židovsky inspirovanou personalistickou teologii 6 nìkteré dveøe otevíral, ale jiné uzavíral. Znamenal posílení distance od katolicismu, z nìhož církev vyrostla. Tato distance se objevovala již v døívìjších letech, ale spíše v heslech obhajujících schizma 7 než v tom, že by církev ve velkém mìøítku zaèala èerpat z odlišné køes anské tradice, než je ta, z níž se zrodila. V šedesátých a sedmdesátých letech pøedstavoval ale již konsolidovaný, konzervativní proud, který do sebe již neabsorboval zmìny a výzvy, jaké pøinesl druhý vatikánský koncil. Komunikaci s øímskokatolickou církví jistì nenapomohla politická situace, ale nenapomohl jí ani jistý nedostatek touhy registrovat reformy tak podobné tìm, po nichž toužila první generace Církve èeskoslovenské, a reagovat na nì. V pozdìjších letech to pak byl právì konzervativní biblicismus, který stál jako protipól progresivním snahám o obnovu liturgického a svátostného života církve. Zde by bylo možné namítnout, že úkrok protestantským smìrem nebyl prvním pokusem najít nového spojence. Již v létì 1920 zaèala první jednání o možnostech aliance se Srbskou pravoslavnou církví - a tím také o získání pravoslavné apoštolské sukcese. Tato jednání trvala do roku 1924 a byla pozdìji nazývána dobou pravoslavné krize. O co se jednalo? Církev èeskoslovenská v sobì již od poèátku zahrnovala jak protidogmatický, svobodnì teologický proud, který nemìl daleko od hnutí Volná myšlenka, 8 i tradiènì orientovaný proud, který po rozchodu s øímskokatolickou církví vidìl v pravoslaví možnosti jak zajistit církevní, duchovní i teologickou kontinuitu. Tato kombinace byla ale pro Srbskou pravoslavnou církev nepøijatelná a v roce 1924 komunikace s pravoslavím na oficiální rovinì ustala a byla na dlouhou dobu tabuizována. 9 Pøesto tento pravoslavnì orientovaný proud žije jako menšina v Církvi èeskoslovenské husitské dodnes, i když je vystaven obdobným tlakùm jako zastánci katolicky inspirované liturgicko-svátostné obnovy. Levicová orientace Jak se progresivní a konzervativní proudy støetávaly v otázkách sociální orientace? Podobnì jako francoužští dìlniètí knìží v padesátých letech nebo latinsko-ameriètí teologové osvobození koncem šedesátých let, tak i èeské modernistické duchovenstvo znalo cosi jako pøednostní volbu pro chudé. 10 Sociální cítìní a levicová orientace se v církvi ovšem ne docela pøekrývaly, i když by se tak na první pohled mohlo zdát. Snaha nevyhýbat se sociálním problémùm, pastoraènì se angažovat v obtížných situacích nebyla na prvním místì inspirována Marxovým Kapitálem, ale tradicí køes anské diakonie, která byla s novou naléhavostí nejen vykládána, ale zejména žita. Navíc, do nové církve vstupovali èastìji lidé chudí než bohatí, byla spíše církví dìlníkù, nádražákù, poštovních úøedníkù, maximálnì venkovských uèitelù, nežli církví intelek- Souèasné sebepojetí Církve èeskoslovenské husitské Církev èeskoslovenská husitská je spoleèenstvím lidí, které spojuje snaha navrátit se k Bohu cestou, kterou nám ukázal Ježíš z Nazareta, kterou hledaly a nalézaly prvokøes anské obce, putovali po ní Mistr Jan Hus a husité i dr. Karel Farský a zakladatelská generace této církve. Základní rysy 1. Úcta k vìdecké pravdì a a otevøenost vùèi svìtu. Poslední Pravda je jen jedna. Poznávání této koneèné Pravdy je pouze èásteèné. Pravdu chápeme nejen jako princip poznání, ale jako odpovìdný vztah k Bohu i k èlovìku. Co je pravdivé, je i dobré (charakter etický); co je pravdivé, je i krásné (charakter estetický). S tím souvisí kladný a porozumivý vztah ke svìtu vùbec. Vìrné zvìstování evangelia souèasnému èlovìku znamená dìjinnou tvoøivou moc. 2. Apostolicita a reformaèní charakter. Obojí chápeme duchovnì. Apoštolskost církve je urèena vìrným uchováváním a pøedáváním ryzí biblické zvìsti a její aktualizaci oživující mocí Ducha svatého. Reformaèní charakter spoèívá v neustálém proèiš ování církevní tradice na základì biblické zvìsti pod normou Ducha Kristova. Karel Farský ( ). 3. Zpøítomnìní jako liturgický princip. Sám živý Kristus, který se z Otcova pøíkazu a podle svých slibù v moci Ducha svatého spásnì zpøítomòuje pøi svátostném jednání církve, si z ní èiní své tìlo na této Zemi. 4. Presbyterní zøízení s episkopálními prvky. Vychází z obecného knìžství Kristova lidu. Služby knìžství celé obecné církve Kristovy jsou pøenášeny pøi svìcení knìžstva na osoby zpùsobilé a osvìdèené, na muže a od roku 1947 i ženy, aby byla zajiš ována nezkrácenost a jednota tøí Kristových úøadù (prorockého - uèitelského, královského - pastýøského, knìžského - obìtního). Služby jsou rozèlenìny podle míry svìøené odpovìdnosti na službu jáhenskou, knìžskou a biskupskou. Presbyterním zøízením se míní úèast zvolených presbyterù (starších) na øízení církve. Církev èeskoslovenská husitská se ve svém uèení dává vést svìdectvím a zvìstí Bible. Z církevní tradice pøijímá to, co je s Písmem svatým ve shodì. Biblická orientace jí otevøela dùležité poznání, že existuje jediná církev Kristova na celém svìtì, která je složena z køes anù ve všech organizacích køes anských církví. Zdroj: 90 DINGIR 3/2006

19 t é m a tuálních, kulturních a vìdeckých elit, a také nežli církví továrníkù a majitelù bank. I když k pravidlu vždy patøí také výjimky. Pokud je možno mluvit o lidové zbožnosti, kterou si tito lidé do církve pøinesli, museli bychom øíci, že byla vìtšinou velmi sekulární, silnì akcentovala lidské bratrství, solidaritu, svobodu svìdomí a morální odpovìdnost, ale velmi málo tajemství Boha, který zasahuje do tohoto svìta ještì jinak než pøes dìlné ruce svých služebníkù. S takovým pojetím køes anství mohla levicová politická orientace snadno koexistovat. I když èastìjší politickou preferencí byla spíše sociální demokracie než komunistická strana, Církev èeskoslovenská se svým odporem k mateøské katolické církvi, která vlastnila mnoho statkù a málo se starala o chudé, nebyla tak daleko myšlence tøídního boje a vize nové sociální spravedlnosti, kterou by tento zápas mohl nastolit. Vedle toho církevní tisk ale informoval o situaci v Rusku. Zejména Náboženská revue pod Kováøovým vedením pøinášela nejen informace o nastupujícím nacismu v Nìmecku, ale i o totalitních praktikách a zloèinech v komunistickém Rusku. V roce 1945 ovšem nastal první zlom, skupina levicovì orientovaných faráøù pod vedením pozdìjšího patriarchy Nováka utvoøila národní správu CÈS a postupnì prakticky i teologicky zaèala podporovat komunistickou politiku. A tak se postupnì z levicové orientace, která na poèátku století pøedstavovala progresivní proud, v této podobì stává proud konzervativní. Marxistická interpretace husitství pøedstavuje podobnou snahu dokonèit èeskou reformaci, jako nacistické dokonèení reformace Lutherovy. V dobì komunismu Církev èeskoslovenská husitská natolik kolaborovala s režimem, že je obtížné odlišit, kde se setkáváme s fragmenty jejího sociálního cítìní a snahy o obèanskou odpovìdnost a kde se jedná jen o snahu zachránit si vlastní kùži. 11 V roce 1968 církev ještì má sílu, aby se pokusila o oèistu, v roce 1989 sil podstatnì ubylo. Odlišné hlasy a proudy v církvi nepøedstavují po dalších deset let pro vedení církve nové možnosti, ale ohrožení, a praktiky, které na sobì církev zakusila od komunistických úøedníkù, nyní praktikuje na svých vlastních menšinách - a progresivnì èi konzervativnì smýšlejících. Mluvit dnes o sociální orientaci církve Èeskoslovenské husitské je obtížné zejména proto, že po dobì nacismu a komunismu církev nemá svùj jeden nový hlas, ale množství hlasù, které øíkají rùzné vìci a tìší se rozlièné vìrohodnosti. Moderní doba Pøedchozí øádky již v mnohém pojednávaly o tom, jak se Církev èeskoslovenská utkávala s moderní dobou. Pokusím se tedy tyto momenty rekapitulovat a doplnit. Poèátkem 20. let se v Církvi èeskoslovenské vyskytují dva výrazné proudy, svobodnì teologický proud a tradiènì orientovaný proud. Po pøedchozí analýze lze tìžko øíci, který z nich je progresivní, který konzervativní - nebo se o tyto role støídají. V dobì, kdy se oba proudy setkávají v reformním hnutí Jednota katolického duchovenstva, se shodují v tom, že je tøeba církev demokratizovat, poèeštit, reformovat knìžské studium tak, aby odpovídalo potøebám doby, zmírnit celibátní zákon. 12 V církvi Èeskoslovenské se pak výraznìji objeví rozdílná pojetí úsilí o obnovu - od typu racionalistického náboženství bez zázrakù ke snaze hledat útoèištì pøed konzervativním katolicismem u ještì konzervativnìjší formy pravoslaví. Když v roce 1924 dojde k dalšímu rozkolu, pøevládne svobodnì teologický proud pøedstavovaný napø. Kalouskovým a Farského Katechismem. 13 Èím více je ovšem tento proud stavìn do pozice výluèného nositele identity Církve èeskoslovenské, tím ménì progresivity se v nìm bude nacházet. Proti nìmu se pak postaví pováleèný biblicismus a personalistická teologie. Jako by se ovšem jedním dechem stavìli zároveò proti katolickému a pravoslavnému dìdictví, které v církvi pøežívá jako menšina. A opìt není tak docela jasné, který z proudù je progresivní a který konzervativní, nebo k promìnì rolí dochází prùbìžnì. Proti Hegelovì pokrokovì ladìné dialektice dìjin ovšem musím øíci, že v tomto tanci se pokrok i regres zároveò potkávají, zápolí, mìní kostýmy. A tak jsme ve velmi radikální formì vystaveni tomu, že musíme posuzovat situaci od situace, hledat souvislosti, zkoumat, kudy proudí Boží život a kudy ne, ohledávat, kudy vlastnì vedou naše koøeny a s kým vším jsou spojeny a propleteny, ke komu všemu jsme posláni, abychom se s ním ve své chudobì dìlili o víru a nadìji, která - pøekvapivì - ještì docela nezmizela. n Poznámky 1 Dosud nejspolehlivìjší kritickou monografií o poèátcích Církve èeskoslovenské je kniha Rudolfa Urbana, Die Tschechoslowakische Hussitische Kirche. Herder Institute, Marburg, V tomto èlánku jsem také èerpala z poznámek ze semináøe Dìjiny CÈSH, který na Husistské teologické fakultì vedl v roce 1990 Jan Blahoslav Lášek. 2 Tyto termíny jsem si vypùjèila z pøednášky Geoffrey Wainwrighta, The exchange of ideas and the exchange of gifts : Some thoughts on ecumenical relations in light of Ut Unum Sint (28) and the international Methodist-Catholic dialogue, XIV. Academic Consultation of Societas Oecumenica, Praha, 22. srpna Nìmeètí køes ané bylo nejsilnìjším hnutím v nìmeckých zemských evangelických církvích, které se snažilo slouèit nacismus s køes anstvím a dokonèit tak Lutherovu reformaci. Viz František Kováø, K církevním pomìrùm v Nìmecku, Náboženská revue XI (1939), Viz pdf 5 Vyznávající církev, nìm. Die bekennende Kirche, má své poèátky v listopadu 1933, jako Svaz faráøù v tísni. V kvìtnu 1934 se v Barmen sešla její první synoda a vydala programové prohlášení, v nìmž se distancovala od lživé nauky vládnoucích pøesvìdèení a vyslovila nárok na vìrnost Božímu zjevení, jak je dosvìdèeno v Písmu, a na poslušnost jedinému pravému Pánu a Spasiteli, Ježíši Kristu. Synod i prohlášení byly pod silným vlivem Karla Bartha. Viz Bekennende Kirche 1-64, Kaiser, München, František Kováø pøináší zprávy do Církve èeskoslovenské, viz: K situaci nìmeckého protestantismu, Náboženská revue VIII (1936), Viz Zdenìk Trtík, Vztah já-ty a køes anství. Blahoslav, Praha, Pøíkladem je úkol vytyèený Karlem Stateèným dokonèit èeskou reformaci, které si v roce 1990 dokonce novì vzniklá Husitská teologická fakulta dala na svùj znak, aniž by se kdy vážnìji zabývala problémem, že reformaci nelze dokonèit, že církev musí zùstat semper reformanda, neustále se reformující, pokud se nechce stát skanzenem, ale chce ze svých pokladù vynášet staré i nové, dìlit se o tradici s dalšími generacemi a dovolit Duchu svatému, aby ji stále promìòoval a oživoval. 8 V roce 1930 pod vlivem tohoto proudu Církev èeskoslovenská zaèala spolupracovat se Svìtovým svazem pro svobodné køes anství - od nìjž se musela distancovat pøed vstupem do Svìtové rady církví roku Srbská pravoslavná církev udìlila roku 1921 biskupské svìcení Gorazdu Pavlíkovi, který se pak ovšem dostal do svízelné situace - od dalších dvou biskupských svìcení bylo ustoupeno, distance mezi obìma církvemi se zvìtšovala, až vedla k tomu, že Pavlík v roce 1924 rezignoval na funkci èeskoslovenského biskupa a založil Èeskou pravoslavnou církev pod srbskou jurisdikcí. Viz Gorazd Pavlík, O krisi v církvi èeskoslovenské. Otázka pravoslavné církve v Èeskoslovensku, Praha, Viz napø. Karel Farský, Pøelom: Pøíspìvek k dìjinám vzniku církve èeskoslovenské z roku Vlastním nákladem, Praha, Mezi nejménì jednoznaèné prameny v této olasti patøí dílo Anežky Ebertové, profesorky sociální teologie na bývalé Husovì ès. Bohoslovecké fakultì. Ebertová své žáky èasto odrazovala svým pro-komunistickým pøesvìdèením, zároveò se zabývala nìkterými aktuálními sociálnì teologickými otázkmi, které v jejím pojetí režim nepronásledoval. Viz A. Ebertová, Úvod do sociální teologie. Blahoslav, Praha, 1967; Základy sociálnì etické orientace Církve èeskoslovenské husitské, které A. Ebertová pøipravila, a které byly pøijaty jako snìmovní usnesení v roce In Usnesení VI. øádného snìmu CÈSH, ÚR CÈSH, Praha, 1983, str Viz požadavky, které se objevují již v Pøerovském programu z roku 1902, v návrhu duchovenstva na obnovu církve katolické v republice èeskoslovenské z roku 1919 i v memorandu, s nímž téhož roku delegace reformátorù putuje do Øíma. 13 Výbornou studii k tomuto tématu napsal Petr Šandera, Modernismus - nauka a exegeze, in Budoucnost modernismu? Roèenka Getseman, Sí, Praha, 1999, Doc. Ivana Noble, Ph.D. (*1966) vystudovala teologii na Husitské teologické fakultì UK a na katolické Heythrop College Londýnské univezity. Pøednáší teologii na Evangelické teologické fakultì UK v Praze. DINGIR 3/

20 t é m a Židé v èeských zemích mezi tradicionalistickou a liberální koncepcí MEZI LIBERALISMEM A ORTODOXIÍ Mikuláš Vymìtal Souèasnou situaci judaismu v èeských zemích z perspektivy zaøazení do polarity mezi tradicionalistickou a liberální náboženskou koncepci je tøeba chápat jak s ohledem na nìkterá specifika, jimiž se judaismus liší od dalších náboženství na naší náboženské scénì, tak také v historickém a mezinárodním kontextu. V diaspoøe Historickým specifikem judaismu je, že se jedná o staré národní náboženství, jehož èlenové po velmi dlouhou dobu žili a z vìtšiny dodnes žijí v rozsáhlé diaspoøe. V praxi to znamenalo, že menší komunity žily rozptýleny v rùzných svìtových kulturách, takže byly rozlièným zpùsobem ovlivnìny prostøedím, v nìmž žily. Jednalo se nejen o jazyk, který pøejaly k vzájemné komunikaci od národù, mezi nimiž žily, 1 nýbrž i o rùznou míru pøejímání myšlenkového svìta kultury, v níž ty èi ony židovské skupiny žily. V dobách a prostøedích, které byly k Židùm otevøenìjší, docházelo k vìtšímu sblížení mezi místní židovskou a vìtšinovou kulturou - zmiòme napøíklad helenizované židovství, sefardské Židy žijící ve Španìlsku v pluralitní dobì tamního kulturního rozkvìtu ( století), západoevropské a americké Židy od 2. poloviny 19. století i èeskoslovenské Židy v nedlouhém, ale významném období Masarykovy 1. republiky. Naopak v dlouhých dobách, vyznaèujících se pro Židy diskriminací až útiskem, se židovské náboženství rozvíjelo pøedevším zevnitø zpracováváním svých tradièních témat ve svém pùvodním jazyce, 2 takøka zcela nezávisle na kultuøe zemí, v nichž Židé právì žili - jednalo se nejen o støedovìkou a èasto novovìkou køes anskou Evropu, ale v leckterých obdobích i o prostøedí zemì Izrael a Babylónie, 3 v nichž v 1. tisíciletí našeho letopoètu vznikala rabínská literatura, i o muslimské státy, kde Židé snad nebyli pronásledováni tak tvrdì jako v tìch køes anských, ale stejnì mìli postavení obèanù druhé kategorie. V tomto kontextu lze tedy liberalizující tendence v židovském náboženství pozorovat pøedevším v místech a dobách ménì diskriminujících Židy, zatímco útisk a pronásledování posilovaly v judaismu tendence konzervativní. K této úmìøe lze nepochybnì najít i paralely z historie dalších náboženství, což však již pøekraèuje hranice našeho èlánku. Specifika judaismu Z náboženských specifik židovství podstatných pro naše téma, zmiòme alespoò dvì: Judaismus pøes svou diaspornost zùstává náboženstvím národním, takže náboženská pøíslušnost znamená souèasnì i pøíslušnost národní - a naopak národní pøíslušnost k židovskému národu znamená pøinejmenším to, že Žid není pøíslušníkem žádného jiného náboženství. Existují tedy ateistiètí Židé, ale nikoliv Židé - jinovìrci, protože konverze od židovství znamená nejen ztrátu dosavadní víry, ale i národnosti. Ztotožnìní náboženské a národní identity má ovšem pozitivní dopad na blízkost, kterou k sobì Židé navzájem cítí. Pro Židy Ortodoxní Židé na jeruzalémské ulici. Foto: Marek Èejka. nebyly a dodnes nejsou rozdíly v náboženských postojích takovým kamenem úrazu jako pro pøíslušníky ostatních exkluzivisticky ladìných monoteistických náboženství (køes anství a islámu). Týká se to postojù, zaøaditelných na škále liberalismus - ortodoxie. Náboženské války, vedené mezi pøíslušníky jednoho náboženství kvùli odlišnostem ve vìrouce, judaismus takøka nezná. Také pronásledování heretikù z vlastních øad èi jejich exkomunikace se v židovských dìjinách vyskytuje jen velmi sporadicky. Díky pocitu jednoty lidu Izraele jsou pak povìtšinou i vztahy mezi konzervativnìjšími a liberálnìjšími Židy podstatnì lepší, než jsou vztahy mezi liberály a konzervativci v dalších náboženstvích. Druhým náboženským specifikem, ovlivòujícím vztahy rùzných proudù v judaismu, je pøemýšlení nad tématy víry a života, založené na dialogu. Polarita mezi rùznými pojetími vlastní víry je tradiènì výrazným prvkem, spoluutváøejícím podobu židovského náboženství. Právì na základì paralelní existence rùzných škol se náboženské texty judaismu (pøedevším Mišna a Talmud) vyvinuly do podoby diskusí s rùznými argumenty nad daným tématem. Diskuse vìtšinou zùstává otevøena, takže není za pravdu dáno žádnému názoru - a to podstatné na rozhovoru je pak jeho samotný prùbìh. To umožòuje znaènou myšlenkovou svobodu v rámci jednoho náboženství a má velkou integrující sílu pro rùzné názorovì odlišné skupiny. Mezi rùznými proudy judaismu èasto docházelo k dialogu a postupnému sbližování, ménì èasto k tomu, že nìkteré proudy postupnì vymizely èi byly (ovšem vnìjším nepøítelem) vyhubeny a nestaèily pøíliš ovlivnit myšlení 92 DINGIR 3/2006