V. SYROVÝ & P. ŠUCHMANN. Stratifikace. ( drama )

Transkript

1 V. SYROVÝ & P. ŠUCHMANN Stratifikace ( drama )

2 Osoby: Recitátoři: R1 R2 R3 R4 R5 R6 recitátor šílený, hudebník recitátor, hudebník recitátor šílený recitátor recitátor recitátor Trosečníci: D V U L H C Z R dívka vrah úředník lékař herec Bum-čen-da, kapitán čínské džunky farmářka dělník Seznam písní: Budovatelská Velryba se skořicí Pochod pumprďlíků Utíkej Sametový pršník Půlení Skupinová Slepá spravedlnost Hymňa

3 I. Jednání Scéna: Ostrov. souš je vymezena nataženým lanem, štafle uprostřed představují kopec, skaliska židle. Všude jsou rozvěšeny hadry, chaluhy a jiné trosečnické potřeby. RECITACE - ÚVOD R6: Řekni mi, je pro tebe nějaký únik? R5: Není zde nic z toho, co jsi očekával, že uvidíš. R4: Že bys rád rozluštil tu záhadu, kterou skrývají ty studené oči? R6: Jejich složené tváře jsou v papíru na podlaze. R2: Je cítit chlad rozmlácených flašek. R6: Jste příliš staří? R5: Je příliš pozdě? R4: Ptáte se otců, kdy to všechno skončí? R6: S cihlou ve svém klobouku necítíš váhu svého břemene. R2: Představení musí pokračovat. Všichni: Jsou prasata, psi a ovce. R1,R2: Prase ví vše, avšak nesmí dát najevo, že ví, že ovce nechápou a psi chápou. R3,R4: Psi mají strach, aby prase neudělalo ovci psem, protože praseti to nic neudělá. R5,R6: Ovce jste vy, vy kývete. R1: Autoři nekývou, protože prasatům to nic neudělá. R3: Vy jste řetězec lidí, kteří nepochopili základní význam věci. R1: Renomovaní umělci jsou lidé, kteří dokázali vytvořit nejdelší řetězec lidí, kteří tento význam nepochopili. R1,R3: Vymažte autory z řetězce. R2: Jsme tak šťastni, že se to nedá ani vyjádřit. R4: Je to pekelný start. R5: Řekli jsme ti už jméno této hry, člověče? R6: Říkáme jí jízda v pohřebním autě.

4 R1: Lépe si zamaskuj tvář, v tvém oblíbeném přestrojení se svislými koutky úst a koulením slepých očí, s tvým prázdným úsměvem a hladovým srdcem. R3: Je pro vás hrozná představa, když si myslíte, že jsem tady. A já jsem moc potěšen, že vám v tom udělám jasno, že tu totiž vůbec nejsem. [Recitátoři tančí za zvuků ztroskotávající lodi. Míjejí se s Trosečníky, kteří právě ztroskotávají. Mohutná úvodní pantomima. Po ní všichni Trosečníci zůstávají ležet na zemi.] H: [zvedne hlavu] Kde to.. Co to.. Kde je naše loď? [uvidí ostatní] Proboha! Jsou mrtví? Člověk je tak nějak roztřesenej... Taková hrůza... A jaká to byla nádherná loď. Úžasnej parnik. Takovejch lidí, co tam zůstalo. A taková krásná cesta. Sluníčko svítilo, voda v bazénech byla prohřátá paprsky odpoledního sluníčka. Sluníčko svítilo... Co to všechno mělo za smysl? A najednou taková vichřice. Z ničehož nic, blesky, rachot hromů, kapitán vůbec netušil, co se to děje. Ve chvíli se celá loď zmítala v proudech vody. Lidé začali padat přes palubu. Najednou blesk praštil do komína, nebo co... Paluby začaly hořet. Přes tři tisíce pasažérů, každý někam jel. Každého někdo čekal. Marnost. Jenom v kajutách bylo trochu zima. A vidíte, už není. Stačila jediná bouřka a zbylo z ní jenom pár prken. Taková hrůza... Ani nevím, jak jsem se sem dostal. Najednou mě něco praštilo do hlavy, zachytil jsem se ještě kusu dřeva. Pak už jen křik lidí strhávaných mořským živlem pod hladinu. Praskot lámajícího se kýlu. Záchranné čluny byly vyrvány námořníkům z rukou v momentě, kdy byly odvazovány a ihned se ztratily z dohledu. Celá loď zmizela v temnotě. Na hladině zůstalo jen pár zoufale se zmítajícících cestujících. Hrůza. Hrůza. Kde to vůbec jsme? Občas nějaká louka, les... A co tady ten kopec? [vyleze na štafle] Bože, ostrov. [sleze dolů] Vlastně jsem s tím počítal, sám na pustém ostrově. Jenom naztrácet hlavu. [odejde, menší pauza] L: [probere se] Jé, tady je mokro. Kde to mám? [nalezne svou brašnu, rozhlíží se po ostatních, začne s resuscitací, trosečníky se podaří probudit. Pantomima - probírání se, výkřiky, všichni mluví najednou ] U: Co se děje? R: [alkoholicky] Nechte mě... Éééé... Z: Kde to jsme? V: [vyleze na štafle] Tak, a jsme v prdeli. D: Moje záda. R: Nechte mě... Éééé... [vstane, chce se napít] Moje játra. Lahev je avšak prázná od rumu. L: Jste všichni v pořádku? Neschází vám nic? D: Všechno. R: Rum. U: Co se vůbec stalo? [pauza, rozhlížení se kolem sebe, dolehnutí tragédie] L: Doufejme, že o nás vědí. Musíme se dostat k civilizaci. Z: Myslíte si, že jsme na ostrově? L: Ano, je to dost pravděpodobné. V této oblasti Tichého oceánu je mnoho korálových útesů. Většina lodí se těmto oblastem raději vyhýbá.

5 V: Tak proč jsme se jim nevyhnuli? [pauza, bezradné bloumání po ostrově] U: Měli bychom se podívat po zbytcích lodi. L: Velmi správný nápad. H: [vrací se] Jste živí? Už jsem si myslel, že jsem tu dočista sám. L: Nejste zraněn? H: Ne, děkuji. A vy? Z: Co je tam, odkud jste přišel? H: Je to opravdu ostrov, přátelé. V: Jak velkej? H: [ukazuje rukama] Asi tak... ne, větší. Koneckonců, můžete se přesvědčit. Osamělý, pustý, uprostřed široširých vod, kolem ani živáčka... jen plovoucí trosky, mlsně kroužící supi... rozprostírající se závoje smrti..., stísněnost pocitů, osamění, pud sebezáchovy pudí [zasněně] šeří se, vánek věje, zaznívá křik racka, a v dáli, v dáli za obzorem se pomalu šine tramvaj. Stařičká a vrzající. Pomalu jede tou tmou... D: Ale po vodě přeci tramvaj nejezdí! H: No vidíte, to je právě na ní to zvláštní. L: Ukažte mi svou hlavu... [prohlíží H:] U: Vaše starosti bych chtěl mít. D: [po chvíli] Ale my tady umřeme hlady! [hystericky šílí] H: Snad se z naší lodi něco zachránilo. Nemusíme hned myslet na nejhorší. U: [prohlíží si trosky lodi, vyňá tužku zezaucha, nalezne velký sešit a začne psát] Já bych to sepsal pro pořádek. Ať máme přehled. Ukažte, co u sebe máte. V: [odmítavé gesto] L: Lékařskou brašnu se standartním vybavením. Z: To máme štěstí. L: Těsně před tím, než se loď začala naklánět, jsem ji vzal k sobě. H: Člověk by měl počítat se vším. Máte můj obdiv. U: Počkejte ještě. Napřed sepíšeme to, co máme všichni dohromady a pak to, co zachránil každý zvlášť. V: [ironicky:] Jedno moře pomlčka slané. Počet kusů - jedno. Ale stačí. Kde pomlčka všude. Máte to? U: [naštvaně] Jo. V: Ostrov pomlčka hliněný. Počet kusů - jeden. Zvláštní znamení - má kopec. Kde - jenom tady. U: [urazí se, zlý pohled] V: [mávne rukou, odejde] Z: [prohlíží si hlínu, mne ji a voní k ní] Pěkná půda. Úrodná. Jestli budeme mít co zasít, hlady nezemřeme. Matka Země se o nás postará. H: Jedna truhlička pomlčka dřevěná. Počet kusů - jedna. Obsah - samý papíry. U: Člověče, dejte to sem! [prohrabuje se v ní a vrní] Vraťme se k inventarizaci. R: [vyčenichá soudek] Jeden soudek s rumem. [dopije] Pomlčka prázdný. Moje játra. Čili jeden soudek s rumem bez rumu. H: Jedna bedna, obsah - konzervy, ale moc ne. Jedna.

6 D: Máte někdo otvírák? U: Otvírák není v inventáři. D: Tak přece jenom umřeme. V: [přichází, pomlaskává, olizuje kost] Ale neumřem. To jdu takhle po pobřeží, hodím kámen, racek leží. H: A kde ho máte? V: No sněd jsem ho. [všichni jsou rozčarováni,když najednou začne pípat vysílačka] Z: Vysílačka, jsme zachráněni! [všeobecná radost] H: Nádhernej zvuk, jež nás spojuje s civilizací. Dílo lidského umu a technické erudice. Den ze dne zkracuje vzdálenosti mezi kontinenty. Jak nádherná óda pro zoufalé ucho. Spásonosný zvuk. Ale drobet nepříjemnej. D: Vypněte to někdo. R: [vezme vysílačku a vrhne ji do moře] U: Člověče, vy jste zničil vysílačku! [všichni roztrpčení] Tak přece jenom umřem. [posedají a polehají po ostrově, R: otevírá konzervu] H: [po chvíli] Co myslíte, jak dlouho vydrží člověk bez vody? D: Víte, co ještě mám? Žízeň. V: Jak jsem jed toho racka, no tak tam tekla voda. H, Z, D: Kde?! [ženou se pryč] L: Tak takhle to nejde. Vždyť se chovají jako zvířata. Bezprostřední ohrožení života už nehrozí. U: Chtělo by to nějaký řád. V: Myslím že je nejvyšší čas. U: Tohle by nikam nevedlo. V: Co když jsou tu kanibalové. Zaútočí na nás a všechny nás sežerou. U: No právě, proto by to chtělo nějakou organizaci. Abychom se mohli třeba bránit, nebo tak nějak... V: Nebo i zaútočit. U: Vždyť to říkám. Pořádek. Taky spousta dalšího nebezpečí na nás číhá. Dravá zvěř, hadi. Kromě toho budeme mít určitě problémy s jídlem. V: A budeme mít žízeň. R: No právě. U: Kolik nás vlastně je? V: Sedm... To je poměrně moc. L: Klid, pánové. Máte zajisté pravdu. Je třeba zachovat si naději na přežití. Cesta je jednoduchá. Jen žádnou paniku. H, Z, D: [přicházejí] H: Tý vody tam fakt moc nebylo. Vlastně žádná. Ale zato tam byl šroubovák. Podejte sem tu konzervu. A kde je vůbec konzerva? R: [ohlédne se, je vidět, že je postříkaný od obsahu konzervy, provinile podává prázdnou plechovku H:] U: Víte, co jste provedl? Okradl jste nás. Možná o poslední sousto.

7 V: Já vás zabiju! L: Tak dost, přátelé. U: To co provedl tady kolega, tak to je... ééé... jak se vlastně jmenujete... R: Já?... Robert. U:...tak to je opravdu hnusný. V: Co kdyby to udělal každej? U: Tolik konzerv nemáme. V: Je nás moc. Já to říkám pořád. Je nás moc. H: Ještě se začněte hádat. Vždyť nám tu klidně může být hezky. Daleko od společnosti s jejími neduhy, žádný smog, tropické klima. Můžeme začít úplně znova. Kdo má takovou šanci? Mnoho lidí po tom marně touží... chtějí se navrátit k přírodě, žít čistě, zdravě, harmonicky, bez intrik. Nemít žádné postranní úmysly... Znovu jsme se narodili. Uděláme tečku za svou minulostí... V: [ušklíbne se] Svatá ty prostoto. Z: Vždyť se tu uživit můžeme. Stačí kus poctivý práce. Určitě tu něco poroste. Když se dáme hned do práce... V: [chytí se za hlavu] Rány boží. D: Já si stejně myslím, že nemáme moc velkou naději... U: Ale musíme něco dělat, takhle se nehneme z místa. Co vy na to, doktore? L: Naším největším nepřítelem je živelnost. Sami vidíte, že pobíhání po ostrově nic nevyřeší. Abychom mohli přežít, musíme zajistit tři věci. Pitnou vodu, přísun potravy a střechu nad hlavou. Nevíme, kde jsme, může se tu vyskytovat mnoho nebezpečné zvěře. Možná i nepřátelští domorodci. Bylo by nanejvýš žádoucí mít oči otevřené, držet hlídky a podobně. Protože to je příliš mnoho problémů najednou, musíme si rozdělit úlohy. Nesmíme zapomínat, že máme mezi sebou i dámy. Je třeba se o ně postarat. U: Konečně rozumný slovo. V: Tak. L: Kdo z vás se tedy bude starat o naši bezpečnost? Pánové? V: Ale Robert to být nemůže. Z: Ani vy. [míněn H:] Vy jste zraněný. [výmluvné poklepání na hlavu] U: Dobrá. Takže to zbývá na nás. V: Budiž. Já jsem Vincent. [podává ruku U:] U: Já jsem Urban. V: [potichu] Je nás moc... [U:,V: zůstávají mimo scénu] L: Je tu množství ovoce. Na protějším svahu roste kukuřice, mohli bychom ji zušlechtit. Z: Nejen kukuřice. Taky planý obilí. Zkusíme to. Jsme v tropech, úroda bude každý čtvrtrok. Vždycky jsem chtěla zkusit upéct si chleba. L: Výborně. Ještě by se mohlo zkusit něco ulovit. R: Ale nemáme čim. H: Budeme sklepávat lenochody ze stromů. D: Umím upéct lenochoda na víně. R: Co... Víno?

8 Z: Roste tu i plané víno. R: [zklamaně] Aha. L: Doufám, že najdeme bambusové kmeny. Dají se z nich udělat oštěpy. H: Víte co mám nejradši? Já strašně rád rybařím. To si tak sednu k rybníku. Kolikrát už nemohu dospat. Ranní rosa, probouzející se slunce, rozezpívávající se ptáci, příroda vstává. Hladina přímo vře rybami. Nahodím, posadím se a relaxuji. Inhaluji tu atmosféru kolem sebe, nasávám bezstarostnost a vydechuji nahromaděné problémy. Po chvíli se cítím úplně v jiném světě. Nirvána. Někdy i rybu chytím. Je to taková prémie. Ale o ty ryby vůbec nejde. D: Nám by o ty ryby celkem i šlo. Představte si takového pstruha na másle. L: Vidíte, můžeme se mít dobře. Stačí jen chtít. A teď se dáme do té chalupy. [opona padá] PÍSEŇ - Budovatelská RECITACE - PSI [před oponou] R6: Proč jsou věci takové, jaké jen věci jsou? R3: Kde je pravda a kde pleš? R1: Je kdosi v mé hlavě a nejsem to já. R2: Neznáte snad někoho, kdo zná své neznámé já? Já ne. R4: Psi by měli vědět, nebo alespoň tušit. Mělo by jim být dobře ve stávajícím uspořádání a měli by být rádi, že jsou psi. všichni: Bojí se ovcí, aby ovce nestanuly na postu psím. R5: Němý pohled v očích a ochotný úsměv. Je třeba mrkat dozadu přes rameno. R2: Dobře znáš, že to půjde hůř a hůř, čím budeš starší. R6: Prasata mají opratě od psů. R4: Prasata mají strach, aby měla sama co jíst. R1: Sehnat jídlo není lehké. R5: Psi mají také strach, aby měli co jíst, proto mají strach, aby prasata měla co jíst. R4: Psi jsou vlastně živitely prasat, avšak ve skutečnosti jsou prasata chlebodárci psů. R3: Proč jsme právě tací, jací právě jsme? R1: A kdo vlastně jsme? R3: A jsme?

9 R6: Ze všech zvířat nejvíce pes psa nenávidí. R4: Pes je psovi psem. R2: Prasata z psů strach nemají, protože každý pes je nahraditelný ovcí. R5: Psi to vědí, nedávají to najevo a mají z toho strach. všichni: Právě proto jsou psi. [otvírá se opona, na scéně dvě trosečnické chalupy] U: Pojďte se všichni podívat. H: To je nádhera. Jak pilní mravenečkové snášejí jehličky, klacíčky a kamínky k jehličkám, klacíčkům a kamínkům, tak i my větve k větvím, kameny ke kamenům a všechno hlínou spojili v jedno obrovské dílo. Nadšení, píle a spousta dřiny, to je to, co je zároukou budoucích úspěchů. Dnes na nás neprší, zítra si rozvítíme lampu a pozítří napneme plachty naší překrásné lodi. V: A za týden zase ztroskotáme. R: [valí kámen a loudí] Pojďte, ještě hospodu. [všeobecné veselí, poplácávání si po zádech...] L: Znamenitá práce přátelé. Myslím, že se stáváme opět lidmi. Pojď, Deniso. [odejde s D: do své chalupy] Z: Na to, že jsme nikdy nic takového nedělali, to není nejhorší. U: Neusínejme na vavřínech. V: Stejně to spadne. H: Ale ne, nebuďte pesimista, Vincente. R: Nejlepší bylo, jak Hugovi spadnul na nohu ten balvan. To jsem se nasmál. H: Už to nebolí. Z: Taková legrace to nebyla. Nebýt pana doktora... U: No, měli byste si ho víc vážit. Všem nám zachránil život. Z: Ještě by to chtělo nějaký rohože na zem. Neumíte někdo rohože? H: Já ne. Z: Ani tesař nikdo nejste? Chtělo by to aspoň stůl. H: Já ne. Já vlastně nic neumím. Já umím jen předstírat. Ale zato předstírám většinu lidských profesí. A lidských vlastností. A živí mě to. Z: Ty jsi herec? V: No nazdar. Verbež. H: Ano, stvárnil jsem v minulosti hezkou řádku rolí. Nějak jsem uvykl tomu životu ve světle reflektorů, vyčpělosti divadelních kostýmů, laciným pozlátkům a nezapomenutelné vůni divadelních šaten. A otvírá se opona... V hledišti tisíce a tísíce diváků hltajících každé vaše gesto, nenasytných konzumentů lidských příběhů a tragédií. V zákulisí tisíce a tisíce nadanějších, kteří čekají na vaši sebemenší chybu. A chyby se kupí. Musíte hledat obecenstvo, které vás nezná, i to je stále těžší. A tak jezdíte mezi městy, od štace ke štaci, bydlíte víc ve vlaku,... nebo na lodi... Až nemilosrdná ruka osudu vrhne vás na místo, na němž není vyčpělosti divadelních

10 kostýmů, a není laciných pozlátek a není nezapomenutelné vůně... V: Kuš. H: A čím jste vy, Vincente? V: [po chvíli váhání] Kaskadér. H: Tak to máme k sobě blízko. [podává V: ruku] V: Pozdrav pámbu. [vyhne se objetí H:] H: Měli bychom se lépe poznat. R: Myslíte? H: Ano, každý řekneme o sobě pár slov. Tak třeba já... U: Vy už ne. Vás už známe. Z: Tak vy. Čím jste byl, než... U: Vedoucí obchodního úseku. R: Takže ouřada. U: [urazí se] Z: A co jste teda vlastně dělal? U: [důležitě] Měl jsem pod sebou šest lidí. U mě v kanceláři byl vždycky pořádek. Šéf byl na mne pyšný. Z: To je zajímavé zaměstnání. To musí být strašná zodpovědnost. To já bych nesvedla. Já jsem jen na takovou obyčejnou práci. A mám ráda přírodu. Ta krása, když zrajou klasy. R: Já furt vidím toho Huga, s tou haxnou pod šutrem. Ježiš, ten řval. H: To vůbec nebyla legrace. R: Jako tehdá starej Kalous ze šestky. Když na něj spadly kusy z ekonoru. Ten řval zrovna jako ty. A s ním celá fabrika. [směje se] Z: Roberte, přestaň. R: Pak nemoh chodit půl roku. [směje se] V: Idiot... [mávne rukou a odejde] R: Nohu měl jak konev. [směje se] Z: Vzpamatuj se. H: Že se nestydíš. Radost z lidského utrpení. R: Von nás pak honil po dílně. [směje se] Jenže s tou nohou nikoho nechytil. [všichni se snaží utišit R:, když zjistí, že to nelze, odejdou] R: [chvíli se ještě směje, ztichne a po delší pauze začne předvádět pštrosa] V: [vyleze na kopec pozoruje dění] H: [přibližuje se k R: zezadu, pak mu poklepe na rameno] Prosím tě, můžeš mi vysvětlit... R: [otočí se, povalí H:] Co to... To jsi ty? Co tu děláš, překazil's mi lov. H: Nevykládej že si tu lovil. [vstane] R: A co myslíš, že jsem dělal? Předváděl jsem tady chtivou pštrosici, za chvíli by tu bylo pštrosů... Jenomže si přišel ty. [směje se] H: Jo, a kde by se tu vzali pštrosi? [směje se] R: Co to?

11 Z: [projde scénou a seje] H: Radši budeme chytat ryby. [nahodí háček] Já strašně rád rybařím. To si tak sednu k rybníku. Kolikrát už nemohu dospat. Ranní rosa, probouzející se slunce, rozezpívávající se ptáci, příroda vstává. Hladina přímo vře rybami. Nahodím, posadím se a relaxuji. Inhaluji tu atmosféru kolem sebe, nasávám bezstarostnost a vydechuji nahromaděné problémy. Po chvíli se cítím úplně v jiném světě. Nirvána. Někdy i rybu chytím. Je to taková prémie. Ale o ty ryby vůbec nejde. [zabere ryba] R: Hele, bere. H: [vytáhne rybu] To je kus. To už se mi dlouho nestalo. To je paráda. Z: [prochází scénou a seje] R: Hele, Zito, máme rybu. V: [odejde a po chvíli se vrátí s L:] L: Jste pašáci. Budeme mít slavnostní večeři. Ukažte, Denisa ji připraví. Ještě bychom se mohli podívat po nějakém dalším zvířeti. V: [vezme rybu a odejde do chalupy] H: Dneska máme štěstí, určitě něco chytnem. Pojď, Roberte. [odejde s R:] L: [k Z:] Tak co zrno? Myslíte, že se ujme? Z: Doufám, že ano, pane doktore. L: To rád slyším. Jen tak dál. Z: [odchází a seje] L: [spokojeně odchází] [přede všemi proběhne PEPA. H:, R: honí zvíře. Zmatek] H:,R: Viděli jste to? Za tim! Co je to? Chyťte to! Sníme to! PÍSEŇ - Velryba se skořicí [občas během první písně H:,R: honí PEPA, během druhé nikoliv] [na konci písně se PEPA zastaví pod štaflemi] V: Tak pojď, PEPA. [vezme PEPA] [H:,R: přicházejí schvácení, zničení] H: Chytil jste to? R: Ne. H: Naposledy to proběhlo pod kopcem. [k V] Ani vy jste to neviděl? Takový huňatý, špinavý a na břiše to mělo něco napsaný. V: No to bylo PEPA. Ale to bylo moje PEPA, to mi nesmí nikdo vzít. H:,R: Tak to bylo Zitino PEPA. H: A co je to vlastně PEPA? Krysa nebo pes? V: Ne, to je PEPA. R: Aha.

12 H: A kde jste k tomu přišel? V: Potkala jsem to v moři. H: Vždyť krysy neplavou. V: Ale to není krysa, to je PEPA. R: A jo, vždyť je to vaše PEPA. H: A co s tím PEPA budete dělat? V: Bude to naše hlídací PEPA. Půjde z toho strach. H: Vždyť je to roztomilý. V: Co ty víš o PEPA? PEPA mě zrovna před chvílí kouslo do prstu. U: [přichází s Z:,D:] Co je to tady? Pojďte mi pomoct. Musíme najít ostré kameny do oštěpů. Budeme vyrábět s Vincentem zbraně. Půjdeme v rojnici. [na Z:, D:] Vy půjdete tudy. [na H:,R:] A vy, pánové, tudy. A sejdeme se zde. [Z:,D:,H:,R: odejdou] U: [posadí se. k V:] To máme dnes hezky. V: Hm. U: Ještě, že je tu pořád léto. V: Mě se nezdá. U: Jak to, vždyť je tu pořád horko. V: Aha. U: Mělo by zapršet, jinak se nic neurodí. V: Stejně se nic neurodí. U: Proč myslíte? V: Tak. U: Všiml jste si včera, jak jsme byli v Urbanově zátoce, jak... [zarazí se] V: Co? V čí zátoce? U: Vlastně nic. V: Všim. V: Už by měli bejt zpátky. U: No, už jsou tam hezky dlouho. PÍSEŇ - Pochod pumprďlíků + TANEC [během písně U:, V: stále vedou dialog - potichu, ke konci odejdou] RECITACE - STROJ [učení rozbíhajících se strojů, siréna, recitátoři kromě R2 tvoří stroj]

13 R2: Pozor, kulturní vložka. [hukot stroje postupně přechází v hudbu] R1: [do hlásné trouby] Prosíme pana Huláka, aby se dostavil do kanceláře. R2: Vítej synku, vítej v této mašinérii. Kde jsi byl tak dlouho? To je v pořádku. My víme, kde jsi byl. Fuzzy regulátory aplikované pro kontrolu a řízení technologických procesů ve velkosériové výrobě dvojtečka. celý stroj: Přehřívám se, přehřívám. Jsem trošku přehřátý. Jsem trošku přihřátý. R3: Zastavte výrobu homosexuálních strojů. R2: Chladící kapalina je - trošku - z padesáti procent ekologicky závadná. Stroj pracuje rychleji a rychleji, neboť je poplatný své době. Stroj nejí, nespí, nežije. R3: Proto to není ovce. R2: Stop. [koncová siréna, dechovka, stroj odjíždí, hlásná trouba R1 zůstává] R1: Prosíme zaměstnanci z pracovní skupiny 47, aby východem 65 se dostavili do bloku 13, kde bude dílenská porada pracovní skupiny 59. Zároveň prosíme zaměstnanci pracovní skupiny 212 na bloku D, aby se dostavili ke stříhání ke dveřím 250 haly 6. Rukavice a solvína se fasuje ve výdejně materiálu. Do kantíny přivezli čerstvý chléb. Prosíme, používejte všechny všíchni ochranné pomůcky. Výkup vlny se provádí v hlavním koridoru severního traktu objektu 4. Všechny ochranné pomůcky odevzdejte na vrátnici. Všechny vyčištěné myšlenky si vyzvedněte na vrátnici. Přejeme vám příjemný zbytek dne a zítra opět nashledanou. [odtančí] R2: [přijde, píchne si v píchačkách, dramatická pauza] A vrátnicí se valí vlna za vlnou. [pozpátku odejde, cestou opět píchne] [recitátorka proběhne s nápisem 'Po třech letech'] PÍSEŇ - Utíkej [vše se odehrává, jako před třemi lety, R,H,Z jsou vystrašení, V,U přísnější a ostražitější] R: [vejde, začne předvádět pštrosa] V: [přijde a pozoruje přísně dění, je ozbrojen nožem] H: [přibližuje se k R: zezadu, pak mu poklepe na rameno] Prosím tě, můžeš mi vysvětlit... R: [otočí se, povalí H:] Co to... To jsi ty? Co tu děláš, překazil's mi lov. H: Nevykládej že si tu lovil. [vstane] R: A co myslíš, že jsem dělal? Předváděl jsem tady chtivou pštrosici, za chvíli by tu bylo pštrosů... Jenomže si přišel ty. H: Jo, a kde by se tu vzali pštrosi? R: Co to? Z: [projde scénou a seje] H: Radši budeme chytat ryby. [nahodí háček] Já strašně rád rybařím. To si tak sednu k rybníku. Kolikrát už

14 nemohu dospat. Ranní rosa, probouzející se slunce, rozezpívávající se ptáci, příroda vstává. Hladina přímo vře rybami. Nahodím, posadím se a relaxuji. Inhaluji tu atmosféru kolem sebe, nasávám bezstarostnost a vydechuji nahromaděné problémy. Po chvíli se cítím úplně v jiném světě. Nirvána. Někdy i rybu chytím. Je to taková prémie. Ale o ty ryby vůbec nejde. [zabere ryba] R: Hele, bere. H: [vytáhne rybu] To je kus. To už se mi dlouho nestalo. To je paráda. Z: [prochází scénou a seje] R: Pane Vincente, máme rybu. V: [vezme rybu] Jste pašáci. Pan doktor bude mít radost. Ukažte, Denisa ji připraví. Ještě bychom se mohli podívat po nějakém dalším zvířeti. U: [běží] Loď! Loď přirazila k severnímu pobřeží. [mluví tiše k V] V: [k U] Jdu pro doktora. [odejde] Č: [vejde na scénu včínském] Do-brý-den. Jsem kapi-tán Bum-Čen-da. R: [údiv] Vy jste tu s lodí? Č: A vy jste kdo? H: Zachráněni! Odvezete nás! Č: Kam? Čim? R: Proč? H: Ale rychle, já už to tu dlouho nevydržím. R: Kdo to je a vo co mu jde? Z: Já se ho zeptám. Kto was... být ty? Jak si dostat se ty sem? My tu osadníks. Č: Bing, bang, beng. [L:,V:,D: přicházejí, L:, U: a V: zůstávají opodál a o něčem se potichu domlouvají] R: Já mu nerozumím ani slovo, kurva. Č: Kur-va? Kde? Z: Hele, von andrstent. H: Ale jak čemu. Beszél magyarul? Tud magyarul? Č: Něpanimaju. H: Ty ne maď-ar? Č: Ja Čen-da. D: My by chtéli moc... like home! Č: Brum, brum? H: Moment. Kde ty mít vor, he? Č: Maj vor byt tam, čum! R: Volové, von tam má loď. Z: Ty mít v vor klec? Rozumíš,takový to, abys byl tam a ne ven. Vě-žen-ní Č: Ba-sa? Ja! Ma-la ba-sa? R: Pi-va? Č: Nou! La-pák. Z: For PE-PA?

15 Č: Brm, brm. Z: Tak, můžem jet. Č: Dámy und držentlmens. Za five minutes můj málenkij šip odplout k maj velkyj vor-džunka. R: Jaká žumpa? Č: Maj vor is Džun-ka. Žumpa mít tam tóže. [odejde, V: odejde za ním] Z: Pojďte se zrychle zbalit. [R:,Z:,D: shon] H: Bože, ani tomu nemohu uvěřit. Přišlo to tak náhle. Čtyři roky na tuto chvíli čekáme. A teď, když je tu, je mi, tak nějak... Přirostlo mi to tu k srdci. Ta kouzelná krajina. Všude hojnost. Čtyři roky jsme tu pilně pracovali. Pravda, naše předsevzetí o vytvoření ideální společnosti se příliš nenaplnila. [všichni se postupně shromažďují před chalupami s uzlíčky] U: Tak už ses vyplakal? H: Víte, pane Urban. Já jsem tak šťastnej. Že jedeme domů. Že jsme se tu měli dobře. U: Vy se asi moc těšíte domů, že? R: Pojďte už. Z: Kde je ten Číňan s tou lodí? V: [navrátí se do naprostého ticha, na rukou zakrvácené rukavice] Odjel. H: Vždyť tamhle je ta jeho loď. V: [nekompromisně] Už odjel. [odhodí rukavice, R: je sebere a hodí do popelnice] [všichni potichu odejdou] Přestávka II. Jednání RECITACE - ZAŽIVA II [diktátor - R1, ostatní recitátoři tvoří sbor] R1: Mám pro vás samé špatné zprávy, Šéf není v pořádku, zůstal v hotelu Poslali s námi zástupce a my přicházíme odhalit na čí straně skutečně stojíte. Nabízíme vám radostný život. Staňte se součástí našeho soukolí. Jsme boží mlýny.

16 Víte co je strach? - obraťte se na nás. Kdo z vás ho nemá? Vy? Znáte strach? - svěřte se nám. Vyřešíme všechny vaše problémy. Zařídíme vám šťastný život. My sami vám budeme zárukou. Nebuďte odkázáni sami na sebe. Sedíte bezradně u telefonu, chcete nám zavolat? Hej, vy! Chcete nám pomoci valit kámen naší zodpovědnosti? Ne všichni jsou schopni pochopit velikost našich myšlenek. Je třeba s důsledným důrazem uvést zbloudilé ovce na správnou cestu. Jsou dnes v divadle nějací podezřelí? Postavte je ke zdi. Je tu někdo, kdo se mi nechce podívat přímo do očí? Postavte ho ke zdi. Proč ty vypadáš jak žid - nejsi náhodou negr? Kdo sem shromáždil všechnu tu lůzu? Kdyby bylo po mém, dám je všechny postřílet. sbor: Trvalo to dlouho, než se objevil Ten, kdo nám dal všechny jednoduché odpovědi na naše složité otázky. Jsme ochotni pro něj udělat vše. R1: Vyžaduji jen přísné nadšení. [recitátorka proběhne s nápisem 'Po třech letech'] [přicházejí Z:,U:] U: Podívej, Zito, nech si to už konečně vysvětlit. Já vím, že se ti může zdát, že v zátoce vidíš něco, co by vzdáleně mohlo připomínat loď. Ale na to zapomeň. Ten Číňan, co tu byl, a co tu dělal rozruch v tom smyslu, že by nás moh' na té lodi odvézt, už dávno odjel... Ani se nerozloučil. Z: Ta loď tam je. Přece mám oči. U: Já nevím, jak bych ti to ještě... Ty nesmíš věřit tomu, co vidíš. Zkus si namluvit, že tě jenom tak klame zrak. Představ si, je nás tu šest, co žádnou loď nevidíme. A ty jsi sama, co tvrdíš, že tam ta loď je. Myslíš si, že je možný, aby se všech šest lidí pletlo? Je nanejvýš pravděpodobné, že se pleteš ty. Je to tvoje... utkvělá představa, jak říkal náš pan doktor. Z: Mě názor většiny nezajímá. Vidím, co vidím. A nevím, proč bych si měla něco namlouvat. U: Aby se ti líp žilo, copak to nechápeš? Proč si myslíš, že dostáváme menší příděly? Z: Už dlouho jsme neulovili nic pořádnýho. Musíme šetřit. U: Blbost! Náš pan doktor má zásob dost. Kdybys ho líp poslouchala, když vždycky mluví před společnou večeří.

17 Z: Ale já ho ráda poslouchám. Náš pan doktor má takovej moudrej hlas. U: Tak ho zkus taky někdy vnímat. Jak mluví o tom, že musíme táhnout všichni za jeden provaz. Že nesvornost se nevyplácí. Že musíme všichni tvořit harmonickej celek. A že v naší situaci můžou neshody mezi námi vést jedině k smrti hladem. Na koho si myslíš, že tím naráží? Každej už se umoudřil, jen ty vedeš pořád svou. Vsadím se, že až dostaneš rozum, uvidíš, že tak kritický to s našema přídělama není... Ber ohled taky na ostatní. Myslíš si, že je jim příjemný, když jim náš pan doktor pořád mluví do duše?... Podívej se na Vincenta. Je poslední dobou nějaký zadumaný. A myslím si, že zadumaný Vincent - to rozhodně nevěští nic dobrýho. Z: A co bych teda měla dělat? U: Tak za prvý: podívej se támhle... Do zátoky. Co tam vidíš? Z: Je tam... U: Co? Z:... Nic, jen voda. U: Správně, tak se mi líbíš. A za druhý: myslím, že by ti pomohlo, kdybys prokázala našemu panu doktorovi malou službičku. Z: Ale já s ním... Vždyť má Denisu. U: Ne, tak jsem to nemyslel. Mohla bys mu ale poskytnout takovou malou informaci. Už jsem ti říkal o zasmušilém Vincentovi. Toho si může všimnout každý. Ne každý si ale všimne toho, že největší starost má o něj právě Denisa. Ráda mu rozhání chmury. Viděl jsem to. Z: To mám jít za naším panem doktorem a říct mu, že Denisa a Vincent... U: Samozřejmě nějak chytře. Nášemu panu doktorovi stačí jenom naznačit. Domyslí si, co mu neřekneš. Vidí nám všem do duše. [přicházejí H:,R:] H: Prosím vás, pomozte mi někdo vysvětlit tady Robertovi, co to znamená být optimista. R: Von [H:] si ze mě pořád dělá srandu. U: Co se děje? R: Pořád, že jsem alpinista. H: Optimista, Roberte. To je rozdíl. R: Vždyť je to jedno. Alpinista jako optimista. H: Optimista vidí všechno hezky a růžově. Optimistou je například... třeba... Z: Tady na ostrově žádnej optimista není. H: Ale no tak. Oproti tomu pesimista... No, je to s tebou těžký. R: Ale já vim. Pesimismus, to je ten švajneraj, co se dává kytkám, aby víc rostly. H: Samá voda, Roberte. R: Tak to je něco, co se žere. H: Pořád vedle. Pesimismus je opakem optimismu. R: Heleď Hugo, nech si to, jo. H: Učit někoho něco, to je jako hrát divadlo. To samé nevděčné poslání. Každá lidská činnost zanechává za sebou výsledek. Zasadíš strom - sklidíš plody. Vyrábíš v továrně šroubky? - Můžeš si na ně sáhnout. Jsi architekt? Zbydou po tobě domy, lidem se mohou líbit, někdo v nich dokonce musí i bydlet, a tak podobně... Jsi-li učitel

18 či herec, co po tobě ale zbyde? Nemáš žádnou satisfakci... R: Co nemám? Nezačínej s tím zase. U: Roberte, mohu se vám něco oznámit? R: Klidně. U: Vy jste úplně blbý. R: [zarazí se a vyhrůžně hledí na U:] U: [opatrně ustupuje] [Z:,H: uklidňují U: a R:, hádka, chaos. vstupuje V:, všichni zmlknou] V: Co se to tu děje? [k U:] Nějak se vám to vymklo, pane kolego. Nezapomínejte, že jsme zodpovědni za bezpečnost všech osadníků. Z toho nebude mít náš pan doktor moc velkou radost. [Z:,H:, R: se rozejdou] U: Myslím ale, že byste neměl teď příliš našeho pana doktora vyrušovat a obtěžovat ho nějakými podružnými záležitostmi. V: Myslíte? U: Má asi spoustu práce. V: To má. U: Co vůbec teď dělá náš pan doktor? V: Přemýšlí. U: Aha. Náš pan doktor... Věříte v Boha? V: Vy jste věřící? U: Vy nevěříte? V: Ale jó, jak komu a jak čemu. U: A čemu věříte, smím-li se zeptat? V: No spíš komu, než čemu. U: Tak komu? V: Co je Vám do toho? U: To není řešení. V: Čeho? U: Toho, na co jsem se vás ptal. V: Chtěl jste odpověď, máte ji. U: No jo, ale takovou diskutabilní! V: Je nás tu asi moc. PÍSEŇ - Sametový pršník RECITACE - TEZE R3: Uspořádejte si své významy a přiřaďte jim jejich slova.

19 R1: Základní vlastností tezí je popiratelnost tezí se navzájem. R3: Jednou vyřčená teze přestává být tezí. R1: Teze tudíž neexistují. R3: Mlčeti je zlato. R1: Zlato je vlastně zaplněnost tezemi. R3: Popiratelnost a nezapamatovatelnost tezí se navzájem je základní vlastností sebe sama. R1: Zlato nad teze. R3: Teze nad teze. R1: Zlato nad zlato. R3: Je třeba popřít všechny tyto teze. PÍSEŇ - Půlení H: [přichází] Vodporný vedro. To je... to je jako když na vás praží reflektory na rampě. Vy stojíte, před váma seděj lidi, co si říkaj - tak se ukaž, co z tebe vyleze. Co nám tady budeš předvádět, šašku? Nějaký moudrý řečičky... pro jednou to snesem. A pan Houžvička se v duchu ptá, jestlipak paní Houžvičková vůbec ocení, že jí vzal do divadla? Musel se přeci chudák obětovat, vždyť dneska dávaj třináctej díl... Zatímco paní Houžvičkovou zajímá jedině to, odkud má paní Chvojíková tu novou róbu a kolik za ní dala... ať pukne, baba. No, a pro tyhle lidi vy máte připravenej nějakej klasickej monolog. Třeba: [pateticky] 'Poslední dobou - ale proč, to nevím - ztratil jsem všechnu svou veselost a nechal všeho, oč jsem se zajímal a co jsem dělal posud. A je to se mou opravdu tak zlé, že tento pohostinný svět, tak důkladně a pěkně sroubený, mi připadá jako pusté předhoří; povětří, ten skvostný baldachýn, nádherná obloha, tak směle klenutá, krov královský, zlatými ohni posázený - to všechno, považte, nic jinak se mi nejeví než jako odporná sraženina morových par. Jak mistrovské dílo je člověk! Jak vznešený rozumem! Jak neomezený schopnostmi! Sestrojením a úkony, jaký zázrak! Vystupováním jak podoben andělu! Chápáním jak podoben bohu! Rozkoš stvoření, pravzor všeho živoucího! A přece, čím je pro mne tato největší umocnina prachu?' No není to, do prdele, krása? Chce se vám řvát do toho publika: To je Shakespeare... Perly sviním... Ale jim je to jedno. Většinou... A navíc je dneska takový horko. Životy připomínají hrací automat. Do drážek obehranejch desek osudu se boří tupá jehla jednoho lidskýho individua. Na deskách jsou samý šlágry, jsou si značně podobný. Někomu jehla přeskakuje zpátky a způsobuje šedé pouto stereotypu. Každýmu se ale jednou deska dotočí... Nemám rád lidi v drážkách. A taky ty, co maj vostrý lokte a vždycky ve všem pravdu. Nebo ty, co se dovedou bodře usmívat a přitom cenit zuby. A hlavně ty, co si můžou koupit svět. Ale dokažte jim, že není třeba měřit lidi penězma! Že si největší srandu užijou právě ti, co nemaj na žvejkačku. Co maj obrovskou radost z toho, že... jen žijou. Stačí totiž málo a... [znecitliví (příjemně) ]

20 RECITACE - PŘÍJEMNÉ ZNECITLIVĚNÍ R2: Je tu někdo? R6: Jestli mě slyšíš, ozvi se! R4: Je zde někdo doma? R5: Pojď dál. R1: Slyšel jsem, že jsi na dně. R3: Mohu tě zbavit tvé bolesti a postavit tě opět na nohy. R1,R3: Uvolnění R6: Budu potřebovat nějaké informace R4: Jen základní fakta R2: Můžeš mi ukázat, kde bolest působí? R5: Vzdal ses, bolest ustoupila R4: Vzdálená loď pluje na obzoru R6: Přicházíš jen skrze závany vlny R2: Tvé rty se pohybují, ale neslyším, co říkají H: Když jsem byl dítě, měl jsem horečku. Cítil jsem, jak se mé ruce vznášejí. Teď mám zase ten pocit. Nemohu vysvětlit... R3: Proč mi nerozumíš? R1: Všechno je úplně jinak. Nejsi mrtvý. R1,R3: Jsi příjemně znecitlivělý. [H: odejde s recitátory] [všichni trosečníci a recitátoři shromážděni na scéně tvoří pohřební průvod, L: čte smuteční projev] L: Osud je k lidem krutý, jeho nevyzpytatelnost působí nejednu bolest a utrpení. Pokud zastihne člověka smířeného se světem, nemocného či unaveného množstvím prožitých let, lze hovořit o bolestném odchodu. Jestliže však osud překvapí člověka nepřipraveného, náhle v plné jeho životní síle, jedná se o tragédii. Tato tragická událost je také hlubokou ránou v srdcích přátel a blízkých zesnulého. Ano, tvůj odchod, Hugo, byl nečekaný. Mnoho divadelních rolí tě ještě čekalo, ještě mnoho postav, do kterých by ses dokázal mistrovsky vcítit. Žel, na konci každého představení musí padnout opona. Nikdo z nás jistě