Analýza výkonnostních ukazatelů chladnokrevných plemen koní zařazených mezi genetické zdroje České republiky

Transkript

1 ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE FAKULTA AGROBIOLOGIE, POTRAVINOVÝCH A PŘÍRODNÍCH ZDROJŮ KATEDRA SPECIÁLNÍ ZOOTECHNIKY Analýza výkonnostních ukazatelů chladnokrevných plemen koní zařazených mezi genetické zdroje České republiky DISERTAČNÍ PRÁCE Doktorand: Školitel: Ing. Martina Kosová prof. Ing. Ladislav Štolc, CSc. Praha 2011

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předloženou disertační práci na téma Analýza výkonnostních ukazatelů chladnokrevných plemen koní zařazených mezi genetické zdroje České republiky vypracovala samostatně, a že jsem veškerou použitou literaturu uvedla v literárním přehledu. Praha, březen

3 Poděkování Děkuji prof. Ing. L. Štolcovi, CSc. za odborné vedení disertační práce, rady a připomínky při jejím zpracování. Také děkuji všem svým spolupracovníkům, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na dosažení výsledků v této práci, pracovníkům Ústřední evidence koní a Asociace svazů chovatelů koní za vstřícnost a ochotu při poskytování veškerých potřebných údajů. V neposlední řadě děkuji také všem chovatelům, kteří umožnili zařazení jejich koní do experimentu.

4 OBSAH Seznam zkratek Úvod Literární přehled Genetické zdroje Význam genetických zdrojů Uchování genetických zdrojů Národní program Plemena koní zařazená mezi genetické zdroje ČR Výkonnost Vliv zátěže na organismus koně Nejdůležitější složky tvořící celkovou výkonnost koně Vnější vlivy Fyzikální podstata výkonnosti tažných koní Výkonnostní zkoušky chladnokrevných plemen koní Pohybové ústrojí koně Svalová soustava Kosterní soustava Biomechanika Biomechanická analýza pohybu koní 33 2 Hypotéza Cíl práce Materiál a metodika Zdroje podkladových dat Výsledky výkonnostních zkoušek Biomechanická analýza Statistické zpracování Analýza výsledků výkonnostních zkoušek 43 Analýza biomechanických ukazatelů 45 5 Výsledky a diskuse Výkonnostní zkoušky chladnokrevných koní Slezský norický kůň (SN) Českomoravský belgický kůň (ČMB) Norický kůň (N) Rozdíly v hodnocení na různých místech pořádání výkonnostních zkoušek Rozdíly mezi plemeny Vztahy mezi jednotlivými tělesnými rozměry, hodnocením exteriéru a disciplínami VZ klisen a hřebců Biomechanická analýza Porovnání charakteristik pohybu v jednotlivých fázích v kroku a tahu Korelace v jednotlivých fázích pohybu 74 6 Závěr Doporučení Přehled literatury Přílohy

5 SEZNAM ZKRATEK ACHHK Asociace chovatelů huculského koně ASCHK Asociace svazů chovatelů koní CBD Convention on Biological Diversity (Dohoda o biologické rozmanitosti) CV variační koeficient ČMB českomoravský belgický kůň FAO - Food and Agriculture Organization of the United Nations GZ genetické zdroje HPK hlavní plemenná kniha KVH kohoutková výška hůlková KVP kohoutková výška pásková N norický kůň NP GŽZ Národní program genetických živočišných zdrojů Ohol obvod holeně OHr obvod hrudníku PK plemenná kniha SD směrodatná odchylka SE standardní chyba SN slezský norický kůň ÚEK Ústřední evidence koní VZ výkonnostní zkoušky 5

6 ÚVOD Původní plemena hospodářských zvířat, která nejsou vhodná pro intenzivní hospodářské využití, v dnešní době stěží obstojí v tržním systému hospodaření. Nicméně pro jejich budoucí využití je nutné je zachovat jako zdroj genetické proměnlivosti a jedinečných vlastností, které moderní plemena díky jednosměrnému produkčnímu šlechtění mohou ztrácet. Vzhledem k tomu, že všechna plemena zařazená do genetických zdrojů musí obhájit svůj nejen kulturní, ale i ekonomický význam, je nutné monitorovat jejich užitkové vlastnosti, pro které byla v minulosti vyšlechtěna a chována. V České republice byla mezi genetické zdroje zařazena následující plemena koní: starokladrubský kůň, huculský kůň, slezský norik a českomoravský belgik. Chladnokrevníci v ČR jsou dále zastoupeni plemenem norický kůň a velkým množstvím užitkových kříženců s různým podílem krve výše uvedených plemen. Pro uchování produkčních vlastností plemen, je důležité zvířata využívat k účelům, pro které byla po generace chována. V případě genetických zdrojů koní je stále těžší hledat jejich uplatnění, které bude zahrnovat původní pracovní využití. I přes stále se rozvíjející mechanizaci mají chladnokrevní koně svou nezastupitelnou úlohu při přibližování dřeva. V menší míře jsou využíváni pro práce v zemědělství, příkladem je obdělávání vinic. Díky dlouhodobému selekčnímu tlaku vynikají chladnokrevná plemena chovaná v České republice výbornými charakterovými vlastnostmi. Proto nachází své nové uplatnění v hipoterapii a rozvíjející se agroturistice jako koně pro začínající a rekreační jezdce. Pracovní výkonnost chladnokrevných koní je hodnocena především při výkonnostních zkouškách tříletých klisen a v šedesátidenním testu chladnokrevných hřebců. Vlastnosti hodnocené při těchto zkouškách jsou neměřitelné a jsou tedy posuzovány pouze subjektivně. Tato doktorská práce se zabývá popisem a analýzou současného systému výkonnostních zkoušek chladnokrevných plemen koní zařazených mezi genetické zdroje České republiky. Vzhledem k tomu, že dle nových hledisek FAO lze za genetický zdroj považovat všechna plemena vyvíjející se ve specifických podmínkách daného státu, bylo do analýzy zahrnuto také naše třetí nejrozšířenější chladnokrevné plemeno norický kůň. V druhé části práce je návrh metodického postupu pro objektivní způsob hodnocení výkonnosti chladnokrevných koní pomocí biomechanické analýzy pohybu. 6

7 1 LITERÁRNÍ PŘEHLED 1.1 GENETICKÉ ZDROJE Výchozí biodiverzita (druhy, kombinace genů) byla základem pro vznik druhů a odrůd zemědělských plodin, plemen hospodářských zvířat a speciálních kmenů mikroorganismů. Část biodiverzity, která zahrnuje příbuzné a původní plané (divoké) druhy, primitivní formy plodin a celou škálu odrůd, plemen a ras, které vznikly záměrnou činností člověka (šlechtěním), je označována pojmem genetické zdroje (MZe, 2006) Význam genetických zdrojů V současné době je v Evropě ohrožena existence řady místních plemen hospodářských zvířat. Vliv jednostranného selekčního tlaku působí, že řada původních plemen je překřížena nebo je postupně vyřazována z chovu (MÁCHA, 1993). Se zánikem původních plemen se ztrácí i cenné geny, které byly pro tato plemena typické a jejichž přítomnost v dědičném základu byla hlavní příčinou přizpůsobivosti místním podmínkám. Původní plemena je nutné udržovat jako zdroje genetické proměnlivosti pro zabezpečení realizace šlechtitelských a hybridizačních programů v chovu hospodářských zvířat. Při uchovávání biofondu nelze opomíjet i kulturní hledisko, protože plemena hospodářských zvířat patří ke kulturnímu dědictví každého národa (HROUZ a kol., 1997). Ohrožené plemeno navržené jako genový zdroj se musí od ostatních převládajících plemen lišit v zásadních hospodářsky důležitých znacích (velikost těla, rezistence vůči zátěžím, odolnost k chorobám, barva srsti, fyziologické zvláštnosti, specifické geny, biochemický polymorfismus nebo krevní skupiny). Tyto rozdíly musí být nejméně v jednom z uvedených kritérií a alespoň tak velké, že je nelze intenzivní selekcí změnit za tři generace (MAJERČIAK, 1993). V roce 1992 podepsalo 157 zemí včetně ČR Konvenci o biologické diverzitě. FAO jako organizace OSN převzala zabezpečení a plnění programu biodiverzity v oblasti živočišných a rostlinných zdrojů (BULLA, 1996). Koncepce biologické diverzity specificky uznává domestikované a chované druhy jako významný komponent globální biologické diverzity. Upozorňuje národy, aby identifikovaly a monitorovaly svou biodiverzitu s cílem zachovat, organizovat a užívat výsledná data a začlenit konzervaci a užití biologických zdrojů do národních programů (URBAN, 2001). 7

8 1.1.2 Uchování genetických zdrojů V globální databance pro Farm Animal Genetic Resources jsou plemena hospodářských zvířat zařazena do následujících kategorií: vyhynulá - pokud již není možné populaci daného plemene obnovit, kriticky ohrožená - pokud je celkový počet samičích plemenných jedinců 100 a celkový počet samčích plemenných jedinců 5, ohrožená - celkový počet samičích plemenných jedinců je > 100 a 1000 a celkový počet samčích plemenných jedinců > 5 a 20 (SCHERF, 2000). Populace je ohrožena tehdy, klesne-li její početnost u velkých druhů hospodářských zvířat pod 5000 jedinců a u malých dokonce pod 7500 zvířat. Pro populace na vzestupu nebo na ústupu v tomto případě platí populační rozmezí cca ± 20 %. Za silně ohroženou je považována populace, jejíž četnost klesla pod 1000 kusů, nebo jejíž počet samčích linií je menší než 10 (GRÜNENFELDER, 1993). Zachování původních plemen se zajišťuje metodami in situ a metodami ex situ. Metody ex situ zahrnují jak kryokonzervaci (tj. zmrazování spermatu, embryí atd.), tak zachování populací živočichů daleko od místa jejich původního výskytu (např. chovná stáda ovcí plemene valaška v Německu). Metody in situ představují v podstatě zachování plemene přímo na místě (GRÜNENFELDER, 1993). Pouze kryokonzervací nelze zachovat původní plemeno, protože doba kryokonzervace embrya znamená přerušení adaptability na prostředí a po oživení se jedinec dostává do nových podmínek, na které není adaptován. Může tím docházet ke značným zdravotním, a tím i užitkovým změnám (MÁCHA, 1997). Genetické zdroje nelze pouze zakonzervovat bez dalšího pokroku. Cílem šlechtění by mělo být takzvané udržitelné zlepšování, tedy vývoj plemene v prostředí, ve kterém vznikalo a adaptovalo se, s přihlédnutím k budoucím potřebám dané oblasti. Je nutné uchovat co nejširší škálu jedinců s rozličným genotypem. Chovatelé svými postupy směřují spíše k uniformitě populací jednostranným šlechtěním zaměřeným na v dané chvíli nejvýznamnější produkční znaky (KOSOVÁ, 2008). Kryokonzervace představuje ideální doplňkový způsob konzervace genofondu plemen zahrnutých do NP GŽZ. Uchováván je jak reprodukční materiál (inseminační dávky a embrya), tak materiál určený zejména pro charakterizaci a popis genetických zdrojů, monitoring změn 8

9 v populacích a studium užitkových vlastností plemen na molekulárně-genetické úrovni, zejména krev, sliny, srst a další tkáně pro izolaci DNA. Pro předpokládaný rozvoj moderních reprodukčních biotechnologií se ve stále větší míře realizuje i konzervace somatických buněk (MÁTLOVÁ a kol., 2009). Konzervace genových zdrojů ohrožených plemen je často chápána jen jako ochrana a uchování vzorků semene a/nebo embryí. Toto samostatně však nezajistí efektivní uchování a co nejlepší využití genetické diverzity hospodářských zvířat. Úspěšná konzervace genetických zdrojů hospodářských zvířat nezbytně zahrnuje: identifikaci a seznam všech plemen, popis a charakteristiku plemen, monitorování početních stavů populací, usnadnění současného využití plemene, skladování dostatečného množství vzorků co nejvíce plemen (ve formě zmrazeného spermatu, ovocytů nebo embryí), implementaci vzdělávacích programů, asistenci při vývoji národních a mezinárodních postupů, maximalizaci zájmu kapitálových účastníků (SCHERF, 1995) Národní program Dle Plemenářského zákona (č. 154/200 Sb.) Jsou opatření k zajištění ochrany, konzervace a využívání genetických zdrojů zvířat upravena v Národním programu konzervace a využívání genetických zdrojů zvířat významných pro výživu a zemědělství (dále jen Národní program ). Ministerstvo zemědělství vydává Národní program vždy na dobu 5 let. Spektrum názorů na to, jak by měly genetické zdroje být šlechtěny, je velmi široké (jako ostatně i vlastní pojetí genetického zdroje (GZ). K lepšímu pochopení problému je potřeba připomenout, že Národní program vznikal v polovině 90. let v odezvě na Globální strategii využívání GZ, vyhlášenou Organizací spojených národů pro výživu a zemědělství (FAO) jako jednou z cest k zajištění potravinové bezpečnosti. Vycházel přitom z Dohody OSN o biologické rozmanitosti (CBD), která apeluje na nutnost jejího uchování a podporuje její setrvalý rozvoj (MÁTLOVÁ, 2006). Do genetických zdrojů hospodářských zvířat byla zahrnuta plemena skotu, ovcí a koz, koní, prasat, drůbeže, králíků, nutrií, sladkovodních ryb a včel, která mají původ nebo jsou dlouhodobě adaptována na území České republiky. Hlavním prostředkem jejich ochrany je chov in situ. Další zdroje jsou udržovány ex situ, v genobankách, a to ve formě kryokonzervovaného reprodukčního materiálu (inseminační dávky, embrya, kmenové buňky, tkáně, zmrazené dávky mlíčí ryb) (ROUDNÁ, DOTLAČIL, 2007). 9

10 1.1.4 Plemena koní zařazená mezi genetické zdroje ČR Českými plemeny jsou starokladrubský kůň, český teplokrevník, českomoravský belgický kůň, slezský norik, český sportovní pony, moravský teplokrevník a kůň Kinský. Z toho jsou starokladrubský kůň, českomoravský belgický kůň a slezský norik zařazeni do tzv. genetických zdrojů. K těmto speciálně chráněným plemenům náleží ještě populace huculského koně, jehož významná část je chována právě v ČR (MACHEK, GAUDNÍKOVÁ, 2010). Huculský kůň Huculský kůň je malé horské plemeno, pocházející z oblasti Karpatského oblouku, kde vznikalo dlouhodobým historickým vývojem na podkladě místních typů koní. V době Rakouska - Uherska, do kterého celá oblast původního chovu huculského koně patřila, bylo započato se systematickým chovem huculského koně v polovině minulého století, a to především pro účely armády. Od té doby se vedou záznamy o plemenitbě a z této doby také pocházejí nejstarší kmeny huculských koní. Huculský kůň zde již vystupuje jednoznačně jako samostatné a specifické plemeno koní. V roce 1979 byl huculský kůň zařazen do chráněného genofondu původních a primitivních plemen hospodářských zvířat FAO a v roce 1993 bylo toto plemeno prohlášeno genovou rezervou ČR (ACHHK, 2009). MATOUŠOVÁ-MALBOHANOVÁ (2002) se zabývala typologií huculských koní. Byla udělána podrobná analýza populace huculských koní zahrnující posouzení úrovně příbuzenské plemenitby, zjištění procentuálního zastoupení hlavních krevních linií a zastoupení krve jiných plemen (MATOUŠOVÁ-MALBOHANOVÁ, HÁJKOVÁ, 2003). Na základě porovnání sedmnácti tělesných měr a jedenácti indexů rozměrů těla byly srovnávány populace huculských koní v České republice a Polsku. Analyzován byl vliv země původu, pohlaví, věku a samčích linií (Gurgul, Goral, Oušor, Hroby, Polan, Pietrosu, Prislop). Mezi oběma populacemi byly nalezeny vysoce signifikantní rozdíly ve dvou třetinách tělesných měr a u více než poloviny indexů (MATOUŠOVÁ-MALBOHANOVÁ a kol., 2004). Typický huculský kůň - představitel svého plemene - je dlouhověký, tvrdé konstituce, nesoucí co nejúplnější genetickou informaci svého plemene. Má dobře vyjádřený plemenný typ, který se charakteristicky vymezuje podle původních předků. Tělesný rámec s delšími liniemi, dobrým fundamentem, korektním postojem a pravidelnými chody odpovídajícími plemenu. Kopyta jsou odolná s tvrdou rohovinou. Pro svoji vytrvalost, skromnost, charakterové vlastnosti, pevné zdraví a klidný temperament je zvláště vhodný pro jezdeckou turistiku, rekreaci, výcvik dětí, hipotherapii i lehký zápřah. S ohledem na jeho velikost je dobře využitelný pro jezdecký 10

11 i vozatajský provoz. Huculský kůň patří mezi pozdní plemena dospívající v 5 až 6 letech. Plně výkonným zůstává při dobré péči až do pětadvaceti let, dožívá se třiceti, výjimečně i více let (ACHHK, 2009). Dospělí koně by měli dosáhnout následujících základních tělesných rozměrů (měr): Klisny Hřebci KVH [cm] OHr [cm] OHol [cm] 17,5-19,5 18,2-20,2 (ACHHK, 2009) V roce 2009 bylo v rámci celé plemenné knihy Huculský kůň nově zařazeno do chovu pouze 22 klisen (v roce klisen). Z nich 14 vykonalo zkoušky výkonnosti, ale požadavky na zařazení do genetických zdrojů NP splňuje jen 8 klisen (JELÍNEK, 2009). Starokladrubský kůň Plemeno je dobře přizpůsobeno specifickým podmínkám prostředí, s jedinečnými vlastnostmi a vysokou kulturní a historickou hodnotou. Plemeno je chováno ve stádech v Kladrubech nad Labem (bělouši) a ve Slatiňanech (vraníci) a dále u soukromých chovatelů. Hřebčín v Kladrubech nad Labem byl založen císařem Rudolfem II. v roce 1579, který dovezl starošpanělské koně a založil plemeno Equus Bohemicus (Kůň český starokladrubský), které má historii delší než 400 let. Původně byli tito koně používáni pro ceremoniální účely císařského dvora a vysokých církevních hodnostářů. Koncem 18. a začátkem 19. století bylo plemeno dále zušlechtěno staroitalskými koňmi. Původ starokladrubského koně je možno vysledovat zpět k zakladatelům kmenů, které daly jména současně existujícím otcovským kmenům (Generale, Generalissimus, Sacramoso, Solo, Favory, Siglavi Pakra, Romke, Rudolfo) (NRS, 2007). Kůň středně velkého až velkého obdélníkového rámce s korektní stavbou těla, harmonickými proporcemi a typickou klabonosou hlavou s výrazným velkým tmavým okem. Vyznačuje se pravidelnými kadencovanými chody s typickou vysokou akcí hrudních končetin v klusu. Cílem je zachování jediného původního českého plemene koní v typu galakarosiera, s využitím k ceremoniální a reprezentativní službě, soutěžím spřežení, drezuře, baroknímu a rekreačnímu ježdění (NH Kladruby, 2010). 11

12 Standard základních tělesných znaků ve třech letech věku: Tělesný znak Hřebci Klisny KVP [cm] KVH [cm] OHr [cm] OHol [cm] 21,8-22,4 20,5-21,4 Hmotnost [kg] (NRS, 2007) Tomuto plemeni byla z genetických zdrojů koní věnována doposud největší pozornost z hlediska analýz hodnocení exteriéru, liniové skladby, úrovně příbuzenské plemenitby a efektivní velikosti populace (DUŠEK, 1981a, 1981b, 1991; JAKUBEC a kol. 1996, 1997, 1998, 1999, 2000; JAKUBEC, ZÁLIŠ, 2000; JAKUBEC, VOLENEC, 2003). Chladnokrevná plemena koní Mezi genetické zdroje zvířat v České republice jsou zařazena 2 plemena chladnokrevných koní - slezský norik a českomoravský belgik. Dle nových hledisek FAO je však nutné z celosvětového hlediska za genetický zdroj považovat každé plemeno chované na území daného státu, vyvíjející se ve specifických podmínkách. Nemusí jít tedy vždy pouze o původní a v daném místě vyšlechtěná plemena. Proto výčet hlavních chladnokrevných plemen chovaných v ČR je rozšířen i o plemeno norický kůň (původní, rakouský). Šlechtění a čistokrevná plemenitba chladnokrevných koní v České republice, realizovaná chovatelskou veřejností a státními institucemi, předurčovala oficiální rozdělení populace chladnokrevných koní na tři plemena. Oprávněnost tohoto rozhodnutí potvrdily roku 1991 exaktní původové genové analýzy. Dostatečně četné a čistokrevně prochované populace belgických a norických koní moravské a české provenience byly základem pro plemeno českomoravských belgických koní (ČMB) a plemeno norických koní (N). Obdobně čistokrevně prochovaná populace slezských noriků, převážně slezské provenience, pro plemeno slezský norik (SN). V celé dosavadní historii vývoje chovu a šlechtění nebyly výše uvedené populace koní oficielně označeny příslušnými a za šlechtění odpovídajícími státními institucemi jako plemena, i když parametry pro uznání plemene splňovaly již přibližně v 60. letech. Jedinci z čistokrevné plemenitby i křížení, vyjma plemene SN, byly v období let 1900 až 1960 nazýváni 12

13 českými a moravskými chladnokrevníky a v letech 1960 až 1990 pak chladnokrevníky (ASCHK ČR, 2001). Za posledních 14 let se počet zapouštěných klisen snížil na méně než polovinu. Naopak se výrazně zvýšilo procento čistokrevné plemenitby. Chovatelé tedy, především v důsledku současné finanční podpory, častěji zapouštějí kvalitní klisny zařazené do vyšších oddílů PK. Kvalita klisen v GZ se tak stále mírně zvyšuje a zároveň je vysoký podíl klisen zařazených do HPK (TEPLÝ, POLÍČEK, 2009). Do GZ jsou zařazovány pouze klisny, které od roku 1997 absolvovaly výkonnostní zkoušky. V roce 2009 proběhly zkoušky výkonnosti klisen na 12 místech. Zúčastnilo se jich celkem 99 klisen plemen ČMB, N a SN (TEPLÝ, POLÍČEK, 2009). HÁJKOVÁ (2004) podrobně analyzovala exteriérové vlastnosti populace českomoravského belgického koně a slezského norika v České republice. Dle vysokého počtu nalezených rozdílů mezi plemeny, potvrzuje správnost rozhodnutí o vedení samostatných plemenných knih pro českomoravského belgického koně, slezského norika a norika. Odlišnost slezského norického koně od norika je dána podle MISAŘE (1997) skutečností, že vznikal převodným křížením teplokrevných klisen. V důsledku toho je jeho použití ve srovnání s ostatními chladnokrevnými plemeny všestrannější. Českomoravský belgický kůň Až do druhé poloviny 19. století byl na území ČR chován převážně teplokrevný kůň. Pak vznikla potřeba hospodářsky využitelnějších typů koní a v krátkém čase se rozšířil chov chladnokrevných belgických koní, jejichž dovoz končí v roce Přes určité rozdíly v typech chovaných v Čechách a na Moravě vznikl postupně jednotný typ českomoravského belgika, který se liší od ostatních zahraničních belgických plemen chladnokrevných koní. Je typově lehčí, bez přehnané robustnosti, velmi pohyblivý a relativně ušlechtilý, výkonnostně velmi spolehlivý i v maximálním nároku na tažnou sílu. Převažující barvou je ryzák s bohatou světlou hřívou a ohonem s typickými rousy (NRS, 2007). Názvem českomoravský belgický kůň (ČMB) byla v roce 1991 označena cca 800členná, reprodukčně aktivní, populace chladnokrevných hřebců a klisen chovaných v ČR (VOLENEC, TEPLÝ, 2004). Chovným cílem je chladnokrevný kůň dospívající ve třech letech stáří, středního čtvercového rámce s dobrým osvalením, minimalizací exteriérových vad (ASCHK ČR ČMB, 2010). 13

14 Minimální tělesné míry při zápisu do plemenné knihy: Hřebci Klisny KVP [cm] KVH [cm] OHr [cm] OHol [cm] (HPK) 22 (ostatní) (ASCHK ČR ČMB, 2010) Plemeno se vyznačuje ranějším dospíváním cca ve 3 letech stáří, dlouhověkostí, dobrou plodností, pevnou konstitucí, adaptabilitou pro různá prostředí a dobrou krmitelností. Je určeno především pro práci v tahu (ASCHK ČR ČMB, 2010). Slezský norický kůň Populace slezských noriků se utvářela ve specifických klimatických a půdních podmínkách Slezska v posledních cca 100 letech a to zpočátku (období let 1900 až 1950) na bázi importů originálních norických hřebců rakouské provenience a bavorských chladnokrevných hřebců bavorské provenience - pocházejících původem z originálních rakouských noriků (ASCHK ČR, 2001). Chovným cílem je chladnokrevný kůň dospívající v pěti až šesti letech stáří, delšího rámce, s dobrým osvalením. Hlava suchá, ušlechtilá s oválnou očnicí, možný mírný klabonos, krk středně vysoko nasazený, přiměřeně dlouhý, klenutý, často s méně výrazným kohoutkem, dobře úhlovaná delší lopatka, umožňující prostorný chod, hrudník středně hluboký, široký, oválný, středně dlouhý. Delší, pevný dobře s bedry vázaný hřbet, středně dlouhá, dobře vázaná pevná bedra, mohutná, delší, skloněná, široká a silně osvalená záď, s náznakem šavlovitého postoje pánevních končetin. Fundament suchý, kostnatý, klouby a šlachy výrazné, suché. Přiměřeně dlouhé a správně úhlované spěnky. Kopyta pevná, pružná a dobře utvářená (ASCHK ČR SN, 2008). Minimální tělesné míry při zápisu do plemenné knihy: Hřebci Klisny KVP [cm] KVH [cm] OHr [cm] OHol [cm] (ASCHK ČR SN, 2008) 14

15 Plemeno se vyznačuje pozdějším dospíváním cca v 5 letech věku, dlouhověkostí, dobrou plodností, pevnou konstitucí, adaptabilitou pro různá prostředí a dobrou krmitelností. Je určeno především pro práci v tahu. Zvířata jsou přiměřeného temperamentu, vyrovnaného charakteru, snadno ovladatelná, učenlivá, pracovitá a dobře spolupracující s lidmi (ASCHK ČR SN, 2008). Norický kůň Populace norického koně se utvářela, v podmínkách ČR, v posledních cca 100 letech, a to zpočátku (období let 1900 až 1950) na bázi různě četných importů originálních norických hřebců rakouské provenience a bavorských chladnokrevných hřebců bavorské provenience pocházejících z originálních rakouských noriků (ASCHK ČR N, 2008). Chovným cílem je chladnokrevný kůň, dospívající ve čtyřech letech věku, mírně delšího rámce, s dobrým osvalením (ASCHK ČR N, 2008). Norik je pracovitý, dobře ovladatelný kůň přiměřeného temperamentu, dobrého charakteru, dobře krmitelný, pohyblivý, se středně prostornými chody, převážně hnědák nebo ryzák (VOLENEC, 1996). Minimální tělesné míry při zápisu do plemenné knihy: Hřebci Klisny KVP [cm] KVH [cm] OHr [cm] OHol [cm] (ASCHK ČR N, 2008) Plemeno se vyznačuje, dlouhověkostí, dobrou plodností, pevnou konstitucí, adaptabilitou pro různá prostředí a dobrou krmitelností. Je určeno především pro práci v tahu. Zvířata jsou přiměřeného temperamentu, vyrovnaného charakteru, snadno ovladatelná, učenlivá, pracovitá a dobře spolupracující s lidmi (ASCHK ČR N, 2008). 1.2 VÝKONNOST Kontrolou užitkovosti získáváme opakovaným a přesným měřením podklady pro genetické ocenění zvířat. Naší snahou je na základě znalosti vývinu užitkových vlastností a znaků zvířat identifikovat s dostatečnou spolehlivostí geneticky nadřazená zvířata. Základem šlechtění koní 15

16 v ČR jsou systémy hodnocení užitkovosti a výkonnosti u jednotlivých plemen (JAKUBEC, VOLENEC, 2003). Užitkovost koně je charakterizována poskytováním svalové síly k přemísťování břemene v tahu nebo nesením. V obou základních typech pracovního využití se ze základního diferenciačního hlediska rozlišují pracovní výkony absolutní (např. vyvinutí maximální tažné síly, překonání dráhy v určitém čase atd.) a výkony relativní (dlouhodobé práce tažných koní atd.) (DUŠEK, 1992). MARŠÁLEK (1996) uvádí, že čím jsou vyšší požadavky na výkonnost, tím má větší význam temperament, charakter a pracovní ochota. Jen z koní s odpovídající chutí k práci, dobrým temperamentem a povahou se mohou stát vynikající koně, jestliže jsou splněny předpoklady z hlediska tělesné stavby. Naopak nemůžeme při špatném temperamentu a charakteru, i když je výborná tělesná stavba a nadprůměrné fyziologické funkce, očekávat maximální výkonnost. Zatímco některé vlastnosti lze hodnotit metricky, jiné vlastnosti (charakter, temperament, jezditelnost atd.) jsou hodnoceny subjektivně. Souhrn výsledků získaných posouzením všech vlastností pak určuje užitkovou hodnotu koně. Ta je v běžné praxi označována jako výkonnost koně (DUŠEK, 1992). Vzhledem k nutnosti srovnávat výsledky hodnocení je kladen vysoký požadavek na snížení vlivu posuzovatele. Touto problematikou se zabýval např. DUŠEK (1979, 1986, 1987, 1990) Vliv zátěže na organismus koně Podávaný výkon do značné míry ovlivňuje fyziologické parametry organismu koně. KRONER (2006) sledoval parametry krve a slin u tažných koní v klidu a v průběhu výkonu, PEREZ a kol. (1994) hodnotil u dvou skupin chladnokrevných koní vztah mezi pracovním výkonem a kardiorespirační reakcí na zátěž v tahu, PEREZ a kol. (1996) a CABEZAS a kol. (1994) zjišťovali fyzickou výkonnost, energetické požadavky a schopnost fyziologické adaptace organismu tažných koní na zátěž při orbě. Při déletrvající svalové práci se zvyšuje u pracujících zvířat počet dechů, tepů a tělesná teplota. Zvýšený počet dechů při svalové práci se vysvětluje vznikajícím nedostatkem kyslíku, rozmnožením kysličníku uhličitého a ostatních zplodin výměny látkové (KOŽELUHA a kol., 1965). DUŠEK (1962) sledoval hematologické změny po vytrvalostním maximálním tahu v jednospřežní v saních na úseku 150 m dlouhém s postupným zvyšováním relativní tažné síly do průměrné hranice 40,4 %. Zjistil statisticky významné zvýšení erytrocytů, hemoglobinu, 16

17 hematokritové hodnoty a středního objemu erytrocytu. Domnívá se, že hranice relativní tažné síly má být při podobných zkouškách pro mladé koně maximálně 35% Nejdůležitější složky tvořící celkovou výkonnost koně Činitelé, na nichž závisí výkonnost koní, jsou: stavba těla, konstituce, temperament a charakter (MICHAL, 1957). O výkonu zvířete v práci rozhoduje jeho mechanika kostry, vývin svalů, srdce, plic, temperament, pohlaví, výchova a výcvik pro určitou práci. Výkon ovlivňuje i výživa zvířete (ROZMAN a kol., 1981). Exteriér Ve srovnání s jinými druhy hospodářských zvířat má posuzování tělesné stavby při šlechtění koní výrazně zřetelnější význam. Tato skutečnost je následkem faktu, že kůň je chován především pro svalovou práci, resp. pohyb. Existují zjevné vztahy mezi znaky tělesné stavby a jejich funkcí, resp. výkonností (JAKUBEC a kol., 1996). U tažného koně se vyžaduje větší tělesná váha, silná kostra a končetiny, aby byl co největší prostor k nasazení širokých svalů, které by svým stahem a natažením zprostředkovaly posun těžkého břemena odzadu dopředu. Do těžkého tahu na rovných, tvrdých cestách jsou vhodná raná plemena chladnokrevných koní. V horském terénu se osvědčil kůň norický (KOŽELUHA, 1965). Podle DUŠKA (1976) je mezi habitem koně a jeho pracovní kapacitou v širším výběru populace signifikantní vztah, není však tak vysoký, aby bylo možné jen na základě tělesné stavby spolehlivě usuzovat na výkonnost. DUŠEK (1977) sledoval vztah výšky koně k prostornosti chodu. Zjistil, že v rámci jednoho plemene je tento vztah nesignifikantní. Otázkou určení vhodného typu koně pro přibližování dřeva se zabýval DUŠEK (1980). Dle výsledků se z obecného hlediska jako nejvšestrannější, s relativně největším využitím svalové účinnosti, ukazuje kůň v hmotnostním intervalu kg. Vyhovující mohutnost 17

18 charakterizovaná poměrem hmotnosti a kohoutkové výšky hůlkové (tj. hmotnost na 1 m výšky) je optimální v rozsahu 410 až 470 kg. SIDBÄCK (1993) určuje optimální exteriér výkonného pracovního koně pro těžbu dřeva. Vzhled hlavy nemá praktický význam, ale je odrazem temperamentu koně. Krk by neměl být příliš krátký, jelikož je používán jako opěrný bod, pro udržení rovnováhy v náročném terénu. Hrudník má být široký a svalnatý, s dobře klenutými žebry poskytující dostatečný prostor pro plíce a srdce. Důležitá je dostatečná šířka v ramenech. Hřbet by neměl být příliš dlouhý, přes hřbet je transportována síla ze zádi do oblasti plece. Dlouhý hřbet je často fyzicky slabší, než hřbet krátký. Záď by měla být široká a dlouhá. Zde se vyvíjí veškerá tažná síla. Zdůrazňuje důležitost utváření končetin, podstatné je zejména bezchybné utváření holenní kosti. Pro úspěšné zvládnutí náročné práce je významným faktorem i kvalita kopyt, která by měla být velká, s pružnou kopytní stěnou. Vliv 17 tělesných rozměrů na délku a frekvenci kroků (kadenci), rychlost v kroku, klusu a cvalu na dráze dlouhé 100 m u teplokrevných koní hodnotil MARŠÁLEK a kol. (1995). Délka předloktí a délka kosti kyčelní statisticky významně ovlivňovaly frekvenci kroků, zatímco rychlost v klusu byla významně ovlivněna délkou přední spěnky a šířkami pánve. DOLVIK a KLEMETSDAL (1999) sledovali 4 tělesné míry a 72 subjektivně posuzovaných znaků končetin ve vztahu k výkonnosti u norských chladnokrevných klusáků. Zjistili významný vliv tělesné stavby koní na jejich výkonnost. KASHIWAMURA a kol. (2001) potvrzují ve své práci významný vztah mezi obvodem holeně, délkou těla a délkou stehna k výkonnosti tažných koní. DUŠEK (1971) zjistil u klisen tehdejšího českého chladnokrevníka pro základní tělesné míry (KVH, OHR, OHol, KVP) variační koeficienty v rozmezí od 2,29 % do 4,09 % a pro hřebce v rozmezí od 1,69 % do 3,47 %. Konstituce Konstituce je významná vlastnost, ve které se zobrazuje fyziologická činnost organismu. Je to stupeň celkového zdraví a formy reaktivnosti na dané podmínky prostředí (DUŠEK, 1999). Konstituce jako faktor podmiňující výkonnost vyjadřuje stupeň odolnosti koně proti nepříznivým vlivům tělesné námahy, která je rozhodující složkou užitkovosti koně (MARŠÁLEK, 2008). 18

19 Konstitucí se rozumí stupeň zdraví daného jedince, tj. výraz jeho životní energie, která je výsledkem jednak anatomické struktury, jednak fyziologické zdatnosti jednotlivých orgánů a tkání těla (KOŽELUHA a kol., 1965). Temperament Temperament je nervovou složkou konstituce a při posouzení je mu věnována významná pozornost, protože je jím určen stupeň energie a vytrvalosti, s jakou kůň vykonává požadovanou práci (MARŠÁLEK, 2008). Projevy temperamentu spolu s duševními ději jsou podmíněny bystrostí smyslů. Ty jsou vzhledem k charakteru chovu koní na vyšší úrovni než u druhů zvířat chovaných jen stájově. V širších návaznostech souvisí temperament též s plemenem a pohlavím. Je ho nutné posuzovat nejen při předvedení koně, ale hlavně při jeho pracovním využití (DUŠEK, 1999). Zajímavý je poměr charakteru a temperamentu jako výkonnostních faktorů. Čím je kůň temperamentnější, tím je náročnější na správné, logické a jemné jednání člověka, aby nebyl pokažen nejdůležitější výkonnostní faktor, tj. charakter (MICHAL, 1958). Charakter Charakter - povaha - je vlastnost, která do značné míry určuje využití koní v chovu nebo v práci. Posuzuje se podle stupně podrobení se vůli člověka. Charakter je dědičně podmíněn, daleko více ho však ovlivňují vnější podmínky než např. temperament (DUŠEK, 1999). Bodové hodnoty charakteru v testaci v našich chovech jsou vysoké, téměř monotónní. To však neukazuje na formální hodnocení této disciplíny, ale na skutečnost, že po několika generacích testace koní se požadovaný charakter v chovu stabilizuje a že nevhodní jedinci byli z chovu vyřazeni. Druhý aspekt, který se v bodové hodnotě stájového charakteru promítá, je nedostatek posuzovaných znaků projevů koní (DUŠEK a kol., 1998). Jednotlivé složky charakteru bývají na sobě vzájemně nezávislé, např. koně, kteří při styku s člověkem vykazují špatný až zlý charakter, mají výbornou povahu při práci a koně jinak hodní odpírají snadno poslušnost, jakmile po nich požadujeme výkon (NAVRÁTIL, 2000a) Mechanika pohybu Základní vlastností koně je jeho pohybová způsobilost. Čím lehčeji, pravidelněji, prostorněji a bez námahy kůň střídá jednotlivé nohy v pohybu, tím méně se unavuje a tím více pracovního zatížení vydrží (JISKROVÁ, 1992). 19

20 Vydatnost chodu je závislá na utváření a činnosti pohybových orgánů, temperamentu a vůli koně, což se odráží ve výkonu koně. Utváření jednotlivých tělesných partií, síla kostí a svalů a úhlování jednotlivých kloubů dává pouze předpoklady k výraznosti a rychlosti pohybu (MARŠÁLEK, 2008). Základní chody koně jsou krok, klus a cval (DUŠEK, 1999). Krok Krok je čtyřdobý chod s průměrnou rychlostí 6,5 km/hod. Jedno kopyto je vždy ve vzduchu, zatímco ostatní tři jsou na zemi, kromě krátkého okamžiku, kdy kůň přesouvá váhu z jedné končetiny na druhou (HIGGINS, 2009). Sled končetin je v diagonálním pořadí (některá zadní, protilehlá přední, druhá zadní a jí protilehlá zadní) (MARŠÁLEK, 2008). Krok je nejpomalejší chod koně. Rychlost se pohybuje v rozmezí od 6 do 8 km za hodinu, délka kroku 1,5 až 1,9 m, frekvence 0,8 až 1,1 krok.s -1. V tomto typu chodu zvyšuje kůň rychlost převážně prodlužováním jednotlivých kroků, ovšem někteří jedinci mohou zvýšit rychlost zvýšením krokové frekvence (DVOŘÁKOVÁ a kol., 2005). Krok má být pravidelný, prostorný, kmihuplný. V kroku dosahuje kůň v průměru rychlosti 100 m za minutu, takže za hodinu urazí 6 km (DUŠEK, 1999). V sagitální rovině dochází odrazem zadní končetiny koně k poklesnutí zádě a k vyklenutí beder, při došlapu ke zvednutí zádě a k poklesu beder (DVOŘÁKOVÁ a kol., 2005). Při chůzi se páteř střídavě podélně vlní v horizontální rovině a v důsledku toho se střídavě vychyluje i příčná osa kyčelních a ramenních kloubů (KOMÁREK a kol., 1971). V dobrém kroku kůň předvádí stejně dlouhé, aktivní, rytmické a impulzivní kroky. Takového kroku kůň dosáhne, když má pružné svaly, ohebné klouby a hřbet mu pracuje (HIGGINS, 2009). Klus Klus je rychlejší formou pohybu. Odraz zadních končetin je energičtější než v kroku (DUŠEK, 1999). Za klusu se zvíře pohybuje tak, že úhlopříčné končetiny vykonávají současně stejný pohyb (tzv. diagonální klus) (JEŽKOVÁ, 1969). Klus je dvoudobý symetrický chod. Pracovní klus má průměrnou rychlost 8 až 13 km.hod -1 (HIGGINS, 2009). 20

21 Rychlost v klusovém pohybu je závislá na délce jednotlivých vykročení a na rychlosti jejich následného opakování. Délka prostoru podchycení přeplné akci všech čtyř končetin je 2,20 až 3,30 m (HARTMANN a kol., 1957). Klus má být čistý - nesmí nastat opoždění některé nohy a musí být zachován pravidelný rytmus. Proto v klusu nejlépe diagnostikujeme kulhání, které může být v kroku a ve cvalu neznatelné (MARŠÁLEK, 2008). Cval Cval je vlastně nepřetržitá řada skoků za sebou pravidelně jdoucích a podle toho, jsou - li obě pravé nebo levé v náskoku, rozeznáváme cval vpravo nebo vlevo (MARŠÁLEK, 2008). Rychlost tohoto chodu výrazně kolísá a může dosáhnout až 27 km.hod -1. Koně nese dopředu setrvačnost a pomáhá mu udržet rovnováhu, a to i když se země dotýká pouze jedno kopyto (HIGGINS, 2009). Délka kroku při cvalu je u koně 80 až 475 cm, rychlost dosahuje 10 až 20 km.hod -1. Rychlost závodního cvalu bývá až 58 km.hod -1 (JEŽKOVÁ, 1969). Pohyb koně v tahu Pohyb tažného koně musí být energický, ale volný. Koně s trhavým pohybem mají menší výdrž a také horší stabilitu v těžkém terénu. Strnulý kůň s přemírou energie se nedokáže vyrovnat s těžkou a dlouhotrvající prací (SIDBÄCK, 1993). Pro pracovní využití tažných koní DUŠEK (1999) uvádí, že při zvyšování tažné síly dochází ke zkracování délky kroku. Dále určil, že se zvyšuje rychlost na krátké vzdálenosti vlivem zvyšující se tažné síly. Při zahájení tahu kůň rozkládá svou hmotnost do postrojů, tedy do tlakových bodů (na předních končetinách na lopatce) a navíc do opěrného bodu, tedy kopytního kloubu. Kůň výrazně napíná krk ve směru dopředu a dolů, lopatka se staví strměji, pažní kloub se napíná (otevírá) a ohýbá se (uzavírá) kloub loketní. Přední končetiny zaujímají zákročný postoj a těžiště koně je posouváno vpřed a tažný odpor působí ve směru opačném (SCHROLL, 2008). V tahu se nejvíce namáhá končetina ve fázi podpěru, zvláště v jeho konečném okamžiku, kdy je končetina lomena nejvíce ve spěnce. Nejvíce se tak namáhá (napíná) šlacha hlubokého ohybače prstu (DUŠEK, 1999). Kůň v těžkém tahu má fázi kmitu poměrně krátkou a relativně rychlou na rozdíl od koně v lehkém tahu, nebo pod sedlem. Délka kroku koně v těžkém tahu je závislá na velikosti síly, 21

22 s jakou překonává hmotnost břemene, a částečně na terénu (do kopce je prostor daleko kratší) (MARŠÁLEK, 2008) Vnější vlivy Na pracovní výkonnost zvířat má vliv druh postroje a druh zápřeže (KOŽELUHA a kol., 1965). Schopnost pracovního koně podat optimální výkon je výrazně ovlivněna postrojem použitým pro danou práci, jeho správnou velikostí a uzpůsobením tělesným rozměrů koně. Vliv tří různých druhů postrojů na sílu tahu a rychlost práce koně v zápřeži zjišťoval MENGISTU (1996), sledoval schopnost regenerace organismu měřením tělesné teploty, frekvence tepu a dechu po výkonu. Z tohoto hlediska je optimální chomoutový postroj, který v důsledku větší kontaktní plochy umožňuje maximální využití tažné síly koně. Chomout nemá být malý ani velký. Malý chomout ztěžuje koni dýchání, velký chomout přenáší opěrnou plochu koni na lopatky, čímž snižuje jeho výkonnost a mnohdy způsobuje bolestivé otoky (KOŽELUHA a kol., 1965). HOBBS (2001) uskutečnila kinesiologickou analýzu optimálního zatížení koně ve vztahu k tažnému postroji. Konečný projekt zahrnoval studium kinematiky (geometrie) a kinetiky (síly) produkované pracovním koněm v průběhu tahu s ohledem na zatížení postroje, jeho optimální nastavení a úhel tahu. Pohyb koně je z anatomicky funkčního hlediska ovlivňován udidlem a otěžemi. Důležité je citlivé zacházení, které pokud možno pohyb koně nebude omezovat (GEYER, WEISHAUPT, 2006) Fyzikální podstata výkonnosti tažných koní Hodnocení výkonnosti tažných koní je z hlediska fyzikální charakteristiky podstatně jednodušší než koní jezdeckých. Kůň vykonává při tahu práci, jejíž obtížnost se určuje veličinou tažné síly. Technickou jednotkou práce je jeden kilogrammetr. Je to práce vykonaná silou 1 kg po dráze 1 m, jeli směr síly a dráhy souhlasný. Jednotka výkonnosti v technické soustavě měr je koňská síla vyjádřená v kgm za sekundu (DUŠEK, 1999). Závislost rychlosti pohybu na výkonnosti zohlednil DUŠEK (1957), který udává, že množství práce, kterou musí kůň k přepravě určitého nákladu vynaložit, závisí na síle tahu (P), rychlosti (v) a čase (t): N = P. v. t. Podobný vztah používá i RÓNAY a DEJMAL (1991), uvádí, že s prací při vyšší rychlosti výkonnost zvířete klesá. Výkon je pak vypočítán dle vztahu E = Ft. c, kde c je rychlost při práci (m.s -1 ) a Ft tažná síla. 22

23 Normální tažná síla je takový stupeň vyvinuté síly, kdy při určitém pracovním efektu vynakládá kůň úměrné svalové vypětí a organismus se udržuje fyziologicky v rovnovážném stavu (DUŠEK, 1999). Pro zjištění normální síly koně, která nebude mít za následek jeho přetěžování, udává JINDRA a kol. (1955) následující vztah pro těžké koně: Ft = G/8+12, kde G je živá hmotnost koně a 8 je výzkumem stanovený koeficient. MATYÁŠ (1962) udává normální sílu zvířete na 1/5 až 1/6 jeho živé hmotnosti, tedy 15 až 20 %. DUŠEK (1957) rozdělil tažnou sílu dle % živé váhy koně: Lehká práce do 13 % živé váhy koně Střední práce od 13 do 15 % živé váhy koně Těžká práce od 15 do 18 % živé váhy koně Velmi těžká práce od 18 do 20 % živé váhy koně. Nad 20 % živé váhy koně je práce zdraví koně škodlivá, a proto je nepřípustná. Síla tahu, kterou musí kůň vynaložit k přepravě určitého nákladu, je podmíněna mimo váhu taženého břemene ještě několika jinými faktory, a to: úhlem tahu, jízdním odporem a početností zápřeže (DUŠEK, 1957). Optimální interval úhlu je 18 až 21, kdy je tažná síla v postraňcích vyšší o 5 až 10 % než přímočaře vyvíjená síla (DUŠEK, 1962). Platí, že čím menší úhel, tím větší je potřeba tažné síly. Pro praxi to znamená, že níže umístěný tažný bod na postroji (příkladem může být poprsní postroj) negativně působí na tažnou sílu koně (SCHROLL, 2008) Výkonnostní zkoušky chladnokrevných plemen koní Maximální výkonnost je schopnost jedince dosáhnout při mobilisaci tělesných energetických rezerv (přibližující se hranici vyčerpání organismu) největší výkon za časovou jednotku. Tento krajní fyziologický stav se však u koní nepožaduje. Výkonnost je tedy výsledek dosažený při vysokém pracovním úsilí, aniž by docházelo k poškození organismu. U mladých teplokrevných a chladnokrevných koní nelze maximální výkonnost požadovat ani při výkonnostních zkouškách, protože by to mělo za důsledek jejich psychický i fyzický stres. Podstatou výkonnostních zkoušek u těchto plemen je požadování zvýšených výkonů, avšak úměrných věku (DUŠEK, 1999). 23

24 Jednou z nejdůležitějších částí systému výběru chovných koní je objektivní hodnocení vlastní biologické a hospodářské hodnoty koně (MACIJAUSKIENE, 2006). PIERAMATI a kol. (2000) hodnotil genetické parametry pro ukazatele výkonnosti u koní plemene Maremmana v průběhu tréninkového období a při výkonnostních zkouškách. Nejvyšší fenotypové a genotypové korelace nalezl u temperamentu a jezditelnosti, nejnižší naopak u jezditelnosti a celkové pracovní ochoty. Výsledky výkonnostních zkoušek spolu korelují méně než ukazatele hodnocené během tréninkového období. MACIJAUSKIENE (2006) analyzoval výkonnostní zkoušky litevského národního plemene Žemaitukai. Chovatelské směry se rychle obrací ke koním pro sportovní a rekreační využití. Proto bylo nutné nalézt kriteria pro zhodnocení biologických a pracovních znaků původních litevských plemen koní. Výkonnostní zkoušky chladnokrevných koní v ČR Zkušební řád, jako součást Šlechtitelského programu, je pro všechna tři chladnokrevná plemena stejný. Ve zkušebním řádu jsou uvedeny zásady a pravidla pro jednotlivé druhy posuzování výkonnostních zkoušek a zásady pro určování hodnotitelů nebo složení hodnotitelských komisí. Hodnotitelem musí být schválený uznaným chovatelským sdružením (dále jen UCHS). Hodnocení chladnokrevných koní probíhá u hříbat do věku 3 let známkami v rozsahu 1 až 5 bodů, u starších koní při zápisech do PK (svodech) a při výkonnostních zkouškách známkami v rozsahu 1 až 10 bodů. Hodnotí se celými čísly bez používání desetin. Hodnotí se: a) hříbata pod klisnou, b) hřebečci v testačních odchovnách, c) klisny při zápisu do PK a při výkonnostních zkouškách, d) koně na výstavách a přehlídkách, e) hřebci při výkonnostních zkouškách a 60 denním staničním testu, f) hřebci při udělování výběru k plemenitbě a při zápisu do PK. Zkoušky výkonnosti klisen Zkoušek výkonnosti se mohou zúčastnit klisny již zapsané do plemenné knihy. Nejdříve probíhá zkouška v zápřeži. Zkouší se ve dvojspřeží, je možno zvolit i jednospřeží. Pro jednospřeží je volen lehký vůz se dvěma nápravami a dvěma oji. Ve dvojspřeží musí jít 3letá 24

25 klisna opět jen s 3letetým koněm, tedy bez staršího koně jako učitele. V případě, že se VZ účastní starší klisny pak je zápřež bez omezení. Hodnotí se mechanika pohybu a ovladatelnost spřežení (C4), ihned poté následuje zkouška ovladatelnosti spřežení na parkuru (C7), kdy je předepsaným chodem klus. Jako poslední probíhá zkouška spolehlivosti v tahu v samotě (C8), klisna musí 3x zastavit a znovu zabrat v těžké zápřeži, kterou představují saně s hmotností 300 kg. Hodnotí se: a) mechanika pohybu - koeficient přepočtu průměrného hodnocení je 0,3 b) schopnosti, ochota k tahu - koeficient přepočtu průměrného hodnocení je 0,5 c) připravenost k výkonu (klid, vyrovnanost res. charakter) - koeficient přepočtu průměrného hodnocení je 0,2 Výsledek zkoušky se vypočte z průměrů bodového hodnocení všech hodnotitelů v jednotlivých částech, vynásobením koeficienty a součtem těchto podílů. Zkoušky úspěšně absolvuje klisna s minimálním hodnocením výkonnosti na úrovni 5 bodů a s dílčím hodnocením užitkových - výkonnostních znaků na úrovni nejméně 4 bodů. Zkoušky výkonnosti hřebců Do staničního testu v délce trvání 60 dnů, zakončeného zkouškami výkonnosti, mohou být zařazeni chladnokrevní hřebci, kteří budou splňovat kritéria podle následujících bodů: a) Posouzení celkového tělesného vývinu a splnění stanoveného požadavku minimální KVH a obvodu holeně vzhledem ke standardu při zařazení do staničního testu. b) Oboustranně prokazatelný původ do čtvrté generace předků při splnění podmínky stejnosměrné plemenitby, přičemž platí zásada: otec a otcové matek v přímé mateřské linii, při taxativně stanoveném počtu generací do 4 generace předků, přísluší k vlastní chovné populaci plemene nebo k takové populaci, která splňuje záměry a cíle chovného programu. c) Hřebci zařazení do staničního testu musí být zdraví, prostí zjevných, dědičně podmíněných a konstitučních vad a chorob. d) Zkoušek výkonnosti se mohou zúčastnit chladnokrevní hřebci dvouletí a tříletí (dle ročníků) 25

26 Posuzované znaky, vlastnosti a zkušební discipliny při staničním testu: typ a pohlavní výraz, exteriér, výkonnost. Všechny uvedené znaky se hodnotí desetibodovým systémem a jejich preference je určena významovými součiniteli. Výkonnost (C) je celková výkonnost koně, která sestává z hodnocení výcviku (C1), distanční jízdy v páru v zápřeži (C2), zkoušky ovladatelnosti v páru na vozatajském parkuru (C3), zkoušky mechaniky pohybu v jednospřeží (C4) a ze zkoušky v tahu v jednospřeží v kládě (C5). (ASCHK ČR SN, 2008; ASCHK ČR ČMB, 2010; ASCHK ČR N 2008) Hodnocení výkonnostních zkoušek V případě sportovních koní MARŠÁLEK (2006) uvádí, že subjektivní hodnocení umožňuje zohlednit některé kvalitativní znaky a vlastnosti např. výbušnost, odvahu, schopnost korigovat chyby, pozornost koně, soustředěnost na překážku, vyváženost a pravidelnost pohybu před skokem a za skokem, klid při překonávání překážky apod. Samotný průběh skoku však není jednoduché přesně zaregistrovat. Posuzovatel si obvykle všimne nejzřetelnějších projevů skokového luku, flexe předních a zadních končetin, letové křivky vycházející z intenzity odrazu a poměru výšky a délky skoku. Základem podchycení vlastností a znaků je subjektivní hodnocení a posouzení užitkových a výkonnostních vlastností, jakož i znaků tělesné stavby pokud možno co nejpřesněji a objektivně. Značným příspěvkem k objektivizaci vlastností a znaků je komisionelní hodnocení koní, tj. za účasti více jedinců, kteří v podstatě tvoří komisi posuzovatelů či hodnotitelů (JAKUBEC, VOLENEC, 2003). ANDREJSOVÁ (2008) hodnotila ukazatele výkonnosti u části populace starokladrubských koní, která se zúčastnila výkonnostních zkoušek v letech Nejnižšího variačního koeficientu dosáhla hodnocená vlastnost fundament a celkový soulad, naopak nejvyšší variační koeficient byl u zkoušky spolehlivosti v tahu. Byly hodnoceny faktory vlivu chovu, roku narození, věku, linie a pohlaví. SVOBODOVÁ (2010) tvrdí, že současný stav hodnocení výkonnostních znaků a na jejich základě zařazování jedinců chladnokrevníků do plemenitby je nevyhovující. Konstatuje, že na jedince nejsou kladeny prakticky žádné nároky, které by formovaly a dále utvrzovaly jeho 26