Historie před soudem

Transkript

1

2

3 Historie před soudem

4

5 Historie před soudem Můj den u soudu s Davidem Irvingem Deborah E. Lipstadtová Nakladatelství EPOCHA a Občanské sdružení SPHV

6 Kniha vychází s podporou MŠMT Published by arrangement with HarperCollins Publishers Copyright Deborah E. Lipstadtová, 2006 Translation Ivan Brož, 2006 Cover Eva Zittová, Josef Kroupa, 2006 Czech Edition Nakladatelství Epocha, Praha 2006 ISBN

7 Věnováno obětem Šoa a těm, kteří mi umožnili tolika různými způsoby bojovat proti snaze o zpustošení jejich dějin a jejich paměti.

8

9 Obsah Předmluva Sdělení čtenáři Prolog: Dopis předehra (1) Osobní a badatelská odysea (2) Strategie obhajoby (3) Osvětim: soudní výprava (4) Naše objektivní změny Proces (5) Povstaňte, soud přichází! (6) Irving na lavici svědků: nikoli popírač, ale oběť (7) Řetěz dokumentů (8) Holocaust: namátkové vraždy, nebo systematická genocida? (9) Zástupy lidí a rozpory kolem plynových komor (10) Americký profesor (11) Očišťování Hitlera, kritizování spojenců (12) Bojovná slova (13) Nechutné kalkulace

10 (14) Lži o Hitlerovi (15) Deník Anne Frankové román? (16) Náš německý kontingent (17) Skotačení s gangstery, nebo obviněn ze spolupráce? (18) Plynové komory pro jednu osobu a bělošské Polky (19) Konečná scéna VÝSLEDKY (20) Den soudu: řetězce telefonátů, žalmy, přeživší beze spánku (21) Nesmírné díky (22) V kostýmu šaška Doslov Obrazová příloha

11 Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky. Pátá kniha Mojžíšova 4:9 Forsan et haec olim meminisse iuvabit. Snad ti jednou jeden den přinese uspokojení, že si na to všechno vzpomeneš. Aeneas I: 203

12

13 předmluva Anthony Lewis J sem čtenář britských novin a časopisů. Před léty jsem si začal všímat článků, které psal jistý David Irving. Byly zaměřeny na Německo v období nacismu a to, co mne zaujalo, byla skutečnost, že se vyjadřovaly s velkými sympatiemi k Hitlerovi. Irving tvrdil, že Hitler nikdy nevydal žádný rozkaz k vyhlazení Židů v Evropě. Ve svých knihách pak zpochybňoval jakékoli organizované schéma vyhlazování, tedy holocaust. Tvrdil, že Židé, kteří zemřeli v koncentračních táborech, skonali na tyfus nebo v důsledku jiných nemocí. V Osvětimi žádné plynové komory nebyly. Co na tom bylo však nejnápadnější, autor takových urážlivých nesmyslů se těšil uznání. Britští vydavatelé pokračovali v publikování jeho článků. Irvingovy knihy byly posuzovány váženými historiky s tím, že jsou založeny na svědomitém bádání, byť s občasnými výhradami k některým jeho závěrům. Irving byl vybaven záhadnou imunitou vůči protestům kritiky, jakou si jeho psaní zasloužilo. Tohoto protestu se ujala Deborah Lipstadtová. Ve své knize Denying the Holocaust: The Growing Assault on Truth and Memory (Popírání holocaustu: Narůstající útok na pravdu a paměť) označila Irvinga jako popírače, nebezpečného popírače, a to o to nebezpečnějšího, že jeho knihy o druhé světové válce byly široce uznávány. Její komentáře o Irvingovi byly v knize stručné a jak se domnívala, i nekontroverzní, protože jeho názory byly tak jasně vyloženy. Když se 13

14 Historie před soudem Irving například v roce 1988 postavil před kanadský soud, aby obhajoval jednoho popírače, tak prohlásil: Žádné dokumenty nikterak nedokazují, že by někdy došlo k nějakému holocaustu. Avšak po vydání knihy Denying the Holocaust Irving zažaloval profesorku Lipstadtovou a jejího britského nakladatele, společnost Penguin za urážku na cti. V následujících pěti letech Deborah Lipstadtová vlastně věnovala všechny své síly boji proti takovému nařčení. Stal se její prací, jejím zaujetím, její noční můrou. Tato bitva vyžadovala velké zdroje, spousty peněz milióny dolarů a morální odolnost. Jednalo se o zápas, který byl veden nejen o slova v knize, nýbrž o historii. Nakonec se stal prostředkem, jak čelit nejen lžím Davida Irvinga, ale veškerému úsilí zaměřenému na omlouvání Hitlera a jeho hrůzných nohsledů. Tato kniha je mimo jiné mocnou lekcí pro Američany o významu prvního dodatku k americké ústavě. Jak bylo řečeno Nejvyšším soudem, tento dodatek zaručuje svobodu slova a tisku, a tak ponechává jen velmi malý prostor pro Davidy Irvingy tohoto světa, aby sekýrovali své kritiky. Ve Velké Británii žádná taková ústavní ochrana neexistuje a zákon o nactiutrhání je zde zcela odlišný. Podle amerického práva musí osoba, která si stěžuje, dokázat, že to, co o ní bylo napsáno nebo vysloveno, není pravda nebo že ji to poškozuje. Ve Velké Británii musí obviněný autor nebo vydavatel dokázat, že napsané nebo vyslovené je pravda. Takový rozdíl v důkazním břemenu může způsobit, že se vše chápe odlišně. A navíc, americký zákon vyžaduje, aby žalující strana, pokud je osobou vystupující na veřejnosti tedy velmi dobře známým člověkem prokázala, že obviněný publikoval urážlivý výrok s vědomím, že jde o zfalšování nebo o bezohledné znevážení pravdy. Ve Velké Británii může být za urážku úspěšně obžalován každý vydavatel nebo autor, který sice vyvíjí maximální úsilí, aby jeho výrok byl přesný, ale dopustí se přitom nevinné chyby. Obhajoba kritických komentářů před nactiutrháním je natolik zatěžující, že se jí britské noviny obvykle vzdávají. Celou záležitost urovnávají podstatně velkou sumou a omluvným prohlášením u soudu. Devastující ovšem může být již samotná hrozba žaloby za urážku. Významné britské nakladatelství Weidenfeld & Nicolson mělo v plánu 14

15 Předmluva vydat knihu historika Johna Lukacse, ve které je Irving vylíčen jako zatvrzelý obdivovatel Hitlera, ale pak od tohoto úmyslu ustoupilo v obavě ze žaloby za urážku na cti. Jakmile Lipstadtová svůj proces vyhrála, nakladatelství Weidenfeld & Nicolson tuto Lukacsovu knihu přece jen vydalo, ale komentáře o Irvingovi zmírnilo. Britský list The Observer si postěžoval, že pasáže věnované Irvingovi byly vykuchány. Na rozdíl od společnosti Weidenfeld & Nicolson se nakladatelství Penguin odvážně postavilo za Deborah Lipstadtovou a podílelo se na financování její obhajoby proti Irvingově justičnímu útoku. Jistě se nehodí, aby se v úvodu vyzrazovaly detaily dramatu, který je obsažen v příběhu Lipstadtové. Ale rád bych se zmínil alespoň o jedné epizodě, která mne zasáhla velmi tvrdě. Během přestávky soudního líčení přistoupila k Irvingovi jedna žena a řekla mu, že její rodiče zemřeli v osvětimské plynové komoře. Vedle stojící novinář zaslechl, jak Irving té ženě odpověděl: Madam, může vás jen těšit vědomí, že téměř jistě zemřeli na tyfus. Těšit vědomí. Soudní proces byl řízen jedním soudcem, bez poroty. Jeho verdikt představoval mimořádně velké vítězství profesorky Lipstadtové. Ale pak nastalo něco, co považuji za nesmírně překvapující a zneklidňující události v celém případu. Většina komentátorů ve Velké Británii se o rozsudku ve prospěch Deborah Lipstadtové vyslovila s nadšením. Ale dva profesionální historikové nesouhlasili. Donald Cameron Watt napsal sloupek pro londýnský list Evening Standard, který pod titulkem Dějiny potřebují Davida Irvinga vyšel ve stejném odpoledni, kdy soudce vyhlásil rozsudek. Watt v něm prohlásil: Ukažte mi jednoho historika, kterému nevyskočí po těle studený pot při pomyšlení, že by měl podstoupit takovou proceduru tedy takovou, jaké byly vystaveny Irvingovy lži. Druhý den ráno se v Daily Telegraphu objevila slova významného vojenského historika, Sira Johna Keegana, že soudce Gray rozhodl, že veškerá předvedená znalost obrovského množství materiálu neomlouvá chyby v interpretaci těchto fakt. Watt a Keegan psali, jako kdyby iniciátorem procesu byla Deborah Lipstadtová. Ale byl to přece David Irving, kdo ji zažaloval a kdo ji donutil polykat jeho lži a strávit pět let života dokazováním toho, čím je, 15

16 Historie před soudem tedy rasistickým falšovatelem. Jak si vysvětlit reakci Watta a Keegana? Způsobila to zášť k člověku stojícímu mimo, k někomu, kdo není členem klubu, kdo je Židem, k ženě? Nechť byla jejich zvrácená reagence čímkoli inspirována, stala se mrazivým přízrakem na desce spravedlnosti. 16

17 sdělení čtenáři D louho předtím, než jsem mohla vědět, že David Irving změní své výhrůžky soudem ve skutečnou žalobu, jsem si detailně zaznamenávala všechny své rozhovory s mými právníky a dalšími lidmi, kteří byli do případu zasvěceni. Nakonec jsem se rozhodla vést si deník, v němž jsem si zapisovala jak tyto rozhovory, tak i své vlastní úvahy. Všechny citáty v této knize jsou prakticky použity z těchto mých poznámek a deníků. V několika málo vzácných případech jsem je upravila podle toho, jak jsem si je uchovala v paměti. Snažila jsem se své partnery interpretovat co nejvěrněji s úplným vědomím toho, že paměť bývá vrtošivá. Všechny citáty ze soudních zápisů pocházejí z dokumentů, jak je pořizoval soudní zapisovatel. V zájmu důslednosti jsem sjednotila pravopis jistých slov, jako například antisemitismus. Periodicky jsem zdůrazňovala některé výrazy podle toho, jak jsem je podle svých poznámek a paměti slyšela. Při každém soudním přelíčení, zejména bez účasti poroty, se může objevit nějaký námět, který je pak odložen stranou a za jistou dobu zase vrácen k jednání. Abych čtenáři usnadnila sledování soudní debaty, spojila jsem dva nebo více dnů jejího průběhu do jednoho dne. 17

18

19 prolog Dopis S talo se to jednoho krásného podzimního dne. Právě začínal akademický rok na Emory University. Letní vedra skončila, univerzitní areál se třpytil v plném lesku, listy na stromech dostávaly podzimní barvu a studenti se chovali vlídně. Vynořili se zrovna z budov postavených ve stylu italské renesance a zaplnili travnatý čtyřúhelník, neoficiální centrum areálu. Celý prostor patřil studentům, kteří si tam házeli talíři, četli, hráli míčové hry či jen tak užívali poslední dny, než sem vpadne zima, pokud lze o Georgii říci, že má i toto období. Líbil se mi ten pohled, když jsem tudy kráčela do své pracovny. Přišla jsem z Los Angeles před několika lety, sem do Atlanty, když mi nabídli vedení katedry moderních židovských studií a dějin holocaustu. Ačkoli jsem ztratila z dohledu své dřívější přátele, považovala jsem Atlantu za svůj domov. Před chvílí jsem skončila přednášku z historie holocaustu. Uvolnila jsem se a v dobré pohodě jsem se chystala k domluvené konzultaci s jednou studentkou o její diplomové práci s tím, že pak ještě strávím odpoledne prací na dokončování návrhu knihy vycházející z mého nového výzkumného projektu studii o tom, jak byl prezentován holocaust v poválečné Americe. Když jsem vešla do kanceláře katedry, sekretářka mi sdělila, že právě došel expresní dopis od společnosti Penguin, britského vydavatele mé knihy Denying the Holocaust: The Growing Assault on Truth and Memory (Popírání holocaustu: Narůstající útok na pravdu a paměť), což byla vědecká studie o popírání nacistické 19

20 Historie před soudem genocidy. Upoutaná zvědavostí jsem požádala čekající studentku, zda jí nebude vadit, když se rychle podívám na dopis. Stačilo, abych si přečetla jen pár řádek, a vybuchla jsem smíchy. Studentka, která si mezitím prohlížela své poznámky, zvedla hlavu, když jsem vyhrkla, stále ještě s potlačovaným smíchem, to je ale opravdu nemorálnost. Vysvětlila jsem jí, že David Irving, světově nejproslulejší popírač holocaustu, mně vyhrožuje soudní žalobou za to, že jsem ho nazvala popíračem. V mé knize jsem Irvingovi věnovala asi dvě stě slov, když jsem ho popisovala jako Hitlerova přívržence s klapkami na očích, který překrucuje důkazy manipuluje s dokumenty a neobjektivně dezinterpretuje fakta, aby dospěl k historicky neudržitelným závěrům. Napsala jsem, že v jistém smyslu se zdá, že Irving na sebe přebírá poslání Hitlerova dědice. Pokládala jsem ho za nejnebezpečnějšího popírače holocaustu, protože na rozdíl od jiných lidí tohoto druhu, o nichž bylo známo, že jsou jen popírači, Irving představoval autora četných knih o druhé světové válce a o Třetí říši, přičemž některé z nich byly všeobecně uznávané. Lze říci, že prakticky všichni zájemci o historii druhé světové války jeho jméno znali, dokonce i když věděli, že se v jeho knihách nacházejí jisté sympatie k Třetí říši. O jeho publikacích se psalo v hlavních periodikách a tudíž jeho aktivity s popíráním holocaustu sklízely mnohem více pozornosti než práce jiných popíračů. Moje slova byla nepochybně ostrá, ale nepovažovala jsem je za kontroverzní, protože se Irving při popírání holocaustu takovým způsobem veřejně vyjadřoval. Když v roce 1988 kanadská vláda obvinila německého emigranta Ernsta Zündela z propagace popírání holocaustu, Irving svědčil v Zündelův prospěch. Před soudem řekl, že neexistovala žádná celková politika Říše pro zabíjení Židů, že nejsou k dispozici ani žádné dokumenty dokazující, že někdy vůbec došlo k holocaustu a že plynové komory k masovému zabíjení lidí neexistovaly. Poté Irving opakovaně popíral holocaust. Když se ho jeden reportér zeptal, proč z nového vydání jedné z jeho knih zmizely všechny zmínky o holocaustu, odpověděl: Jestliže se nic nestalo, pak si to nezasluhuje ani poznámku pod čarou. Popíral, že Židé byli systematicky zabíjeni v plynových komorách. Prohlašoval, že nebyl potvrzen žádný oficiál- 20

21 Prolog ní plán Třetí říše na likvidaci evropských Židů. A tvrdil, že Hitler byl pravděpodobně největším přítelem Židů, jakého vůbec mohli mít v Třetí říši. A že to byl právě Hitler, kdo dělal vše, co bylo v jeho silách, aby zabránil těm ošklivým věcem, které se jim staly. Lidi, kteří přežili a trvali na svých svědectvích, že viděli plynové komory, označoval za lháře nebo šarlatány. Když jsem vzala v úvahu vše, co bylo o Irvingovi známo, zdála se mi jeho hrozba absurdní. Divila jsem se, jak o sobě může někdo, kdo nazývá holocaust legendou, tvrdit, že není popírač? V domnění, že nejde o nic jiného, než o nával zmateného rámusu, jsem tak trochu úmyslně odhodila dopis na stálou hromadu papírů na mém pracovním stole a věnovala se studentce. Po několika dnech jsem ten dopis vydolovala jelikož spočíval pod jinou poštovní zásilkou a předala jej mé vědecké asistentce s prosbou, aby jej poskytla právníkům nakladatelství Penguin společně s podklady, z nichž jsem vycházela ve své kritice Irvinga. Vzhledem k tomu, že vskutku všechno, co jsem o něm napsala, lze najít ve spolehlivých zdrojích, byla jsem si jista, že tím celá záležitost skončila. Vyzvala jsem asistentku, aby tomu nevěnovala příliš mnoho času a co nejrychleji se vrátila ke sběru materiálu, který jsem potřebovala k mému novému projektu. Je ironické, že před pětadvaceti lety, kdy jsem se poprvé dověděla o popírání holocaustu, byly mé reakce totožné, prostě jsem to považovala za nevýznamné. V polovině sedmdesátých let mi profesor Jehuda Bauer, jeden z předních badatelů dějin holocaustu, řekl, že skupina lidí z Kalifornie, sdružená kolem Institutu pro výzkum dějin (IHR), rozšiřuje časopis popírající holocaust. Dělala jsem si posměšky z představy, že by je někdo mohl brát vážně. Ale nyní, když jsem seděla ve své pracovně na Emory University, jsem si lámala hlavu, kdo by mohl brát vážně argumenty Davida Irvinga, že není popíračem holocaustu. Zřejmě mohlo jít jen o nějaký trik, který mě měl zastrašit. Nad kávou jsem o dopise řekla některým kolegům a vyslovila domněnku, že to nikam nepovede. Jak se však ukázalo, naprosto jsem se mýlila. Irving to bral velice vážně, stejně jako britské soudy. Skutečnost, že všechny moje prameny 21

22 Historie před soudem byly zdokumentovány, mě ve Spojeném království nikterak nechránila, jak tomu bylo ve Spojených státech. Byla jsem jednoznačně v nevýhodě. Podle britských zákonů spočívalo důkazní břemeno na mně, jako na žalované straně. V americkém právu je tomu úplně naopak. Ve Spojených státech by Irving musel dokázat, že lžu. Ve Velké Británii jsem musela já dokázat, že jsem měla pravdu. V průběhu onoho kvasu, kdy se lidé snažili pomáhat tomuto právnickému tažení, jsem přemýšlela o tom, jak si mě Irving ve svých obviněních vůči mně vypodobnil jako součást globálního spiknutí. Podle Irvinga jsem proti němu vedla trvale zlovolnou, mocnou, dobře finančně zajištěnou a bezohlednou kampaň. Nic nemohlo být pravdě vzdálenější. Kniha Denying the Holocaust byla mým individuálním projektem realizovaným za pomoci skromného výzkumného grantu, který mi umožnil najmout výzkumnou asistentku, získat několik balíků dokumentačního materiálu a vykonat cesty do několika archivů. Některé židovské organizace již měly kolekce novinových výstřižků o popíračích a publikace těchto popíračů, které mi zapůjčily. Většinu času jsem seděla sama ve své pracovně vedena snahou vysvětlit čtenářům historii popírání holocaustu. Bylo to moje zcela samostatné úsilí, které trvalo do okamžiku, než se Irving rozhodl mne pronásledovat. Teprve potom, zdůrazňuji až potom, se kolem mne soustředila skupina lidí, která mi pomohla získat fondy, bez nichž by nebylo možné odvrátit Irvingovy útoky. A pokud už moji zastánci vytvářeli nějaké spiknutí, pak to byla konspirace, jíž neslo odhodlání zabránit tomu, aby bylo kdykoli v budoucnu možné znásilnit dějiny k takto ohavným účelům. Při mnoha příležitostech se ke mně hlásili lidé, kteří chtěli soudní cestou zakročit proti popíračům. Vždy jsem je upozorňovala, aby tak nečinili, protože první dodatek k americké ústavě jim ve Spojených státech prakticky zajišťuje, že neuspějí. Odrazovala jsem od toho dokonce i v těch státech, kde bylo právně možné k takovým žalobám na popírače přistoupit. Takové zákony totiž dělaly z popírání zakázané ovoce, čímž se stávalo ještě více nikoli méně přitažlivým. Kromě toho jsem nevěřila, že by soudní síně byly tím správným místem k historickému bádání. A tvrdila jsem, že popírači musejí být zastaveni nikoli 22

23 Prolog odměřeným soudním verdiktem, nýbrž racionálními fakty vyplývajícími z výzkumu. Také jsem měla pocit, že soudy vykonávaly spravedlnost tím, že nechaly strany předkládat to, co každá z nich považovala za závažnou průkaznou skutečnost, za fyzický důkaz a jasná fakta, aby porota nebo soudce mohli být o usvědčujícím materiálu naprosto beze zbytku přesvědčeni. Historikové se snaží dospět k historické pravdě objektivním určováním toho, co se stalo. Zvažují kontext a okolnosti dané události nebo dokumentu. Interpretují důkaz a nabízejí své názory s tím, že si jsou zároveň vědomi, že jiní historikové mohou stejný materiál také posuzovat a bez pokusu o jakékoli klamání dospět k odlišným závěrům. Historikové rovněž vědí, že když přijdou na světlo nové zdroje a dokumenty, jejich pravdy mohou být odloženy stranou. Jednoduše řečeno, historické pravdy nelze měřit jako smog, který znečišťuje městské ovzduší. Po čtyři roky jsem se připravovala na tento proces, když jsem se ponořila do prací muže, z něhož prýštilo pohrdání vůči mně a vůči tomu, o čem jsem byla přesvědčena. Prožila jsem řadu bezesných nocí v obavě, aby se neobjevila nějaká právnická nahodilost, která by Irvingovi pomohla zvítězit. V zimě roku 2000 jsem deset týdnů seděla sotva pět metrů od něho a tiše naslouchala, jak otevřeně vyjadřuje své pohrdání před soudcem a před světovými sdělovacími prostředky. Moje vědecká práce byla rozebírána na kousky a tisk pitval mé šaty, moji osobnost a mé osobní přesvědčení. Většina z toho, co se o mně psalo například můj věk, zdroje podpory a politické názory byla prostě vedena zlým úmyslem. Ale neměla jsem jinou možnost, než se proti tomu postavit. Během procesu jsem však na naléhání mých obhájců u soudu mlčela a nepředkládala žádná svědectví. Ačkoli jsem měla vždy připravená slova, která se týkala podstaty tohoto zápasu, musela jsem se spoléhat na ostatní, kteří mluvili za mne. Pro člověka, který tak vášnivě oceňuje možnost mít svůj život pod vlastní kontrolou i když měli advokáti pravdu to bylo mučivě obtížné. Několik let před tímto soudním jednáním se Irving před svými sympatizanty vyjádřil, že když se lidé obvinění z nactiutrhání dovědí, že půjdou před soud, tak se obvykle bouřlivě vychloubají. Když zjistí, 23

24 Historie před soudem jaké obtíže ve Spojeném království přináší takový soudní zápas ve věci křivého obvinění, tak se zhroutí a zbaběle utečou. Irving dost možná předpokládal, že se rozhodnu, že nemá cenu takový soud podstupovat a že se vše urovná, když se mu nějakým způsobem omluvím nebo svá slova odvolám. Kromě toho jsem přece byla osm tisíc kilometrů daleko s tím, že bych se musela bránit v cizí zemi, jejíž zákony vyznívaly ve prospěch mého oponenta. Soudní řízení se může nadlouho protáhnout a může být mimořádně nákladné. Mýlila jsem se, když jsem tuto možnost odmítala jako pouhý rušící svízel. Ale David Irving se mýlil dokonce ještě víc, když si myslel, že se já, jako zažalovaná, zhroutím a zbaběle uteču. Neudělala jsem ani jedno, ani druhé. Bojovala jsem za svoji věc útočně, i když jsem si nikdy nepomyslela, že budu muset někdy k něčemu takovému přistoupit. A tak jsem s troškou naivity o tom, co mne očekává, a zcela otrávená skutečností, že budu muset věnovat spoustu času něčemu, co se zdálo být naprosto nicotnou záležitostí, ale přitom poněkud nedočkavě, nastoupila k cestě, která měla dokázat, že jsem napsala pravdu. Tato kniha je příběhem této cesty. 24

25 předehra Tým obhájců si v osvětimském archivu prohlíží architektonické plány krematoria

26

27 (1) Osobní a badatelská odysea N e, nejsem dítě lidí, kteří přežili holocaust. Pokaždé, když jsem začala přednášet o holocaustu, dostávala jsem otázky o svém rodinném prostředí. Zdálo se, že někteří tazatelé byli mojí odpovědí překvapeni. Proč jinak bych se zajímala o toto téma? Ale jiní vycítili, že můj osobní odstup od těchto událostí mi umožňuje lepší badatelskou perspektivu. Otec opustil Německo před vznikem Třetí říše a matka se narodila v Kanadě. Vyrůstala jsem v horní části čtvrti West Side na newyorském Manhattanu, kde jsem poznala hodně uprchlíků. Nikdo jim neříkal lidé, kteří přežili. Někteří emigrovali ve třicátých letech dvacátého století, když za sebou nechali pohodlnou existenci příslušníků středních vrstev. Otec mnohým z nich po příjezdu do New Yorku pomáhal. Snažil se dostat do Spojených států svých pět sester, ale to se mu nepodařilo. Přežily v jiných zemích a do New Yorku přijely až po válce. Z doby, kdy jsem byla mladá dívka, si pamatuji atmosféru těch domovů středoevropských Židů s jejich těžkým, tmavým nábytkem a kouřícími šálky čaje s lahodným domácím štrůdlem a dalším vyloženě evropským pečivem lišícím se od toho, jaké znali moji američtí spolužáci. Moderní ortodoxní domov mých rodičů byl na jedné straně zasvěcen židovské tradici, zatímco na straně druhé měl cit pro sekulární 27

28 Historie před soudem společnost, která nás obklopovala. Na stole v našem obývacím pokoji bylo možno najít stejně tak knihu o židovské věrouce, jako knihu o Rembrandtovi. S bratrem a sestrou jsme chodili do židovských škol. Když jsem byla v první třídě, tak se rodiče rozhodli přestěhovat z Manhattanu na předměstí. Zvolili si Far Rockaway, část čtvrti Queens přiléhající k mořské pláži, protože obdivovali místního rabína, Emanuela Rackmana, kterého chtěli mít jako duchovního vůdce a vzor pro své děti. Tento muž, absolvent právnické fakulty na Kolumbijské univerzitě, v sobě spojoval vědomosti o judaismu se znalostmi soudobého světa. Jeho velmi dovedná temperamentní kázání, bez jediného připraveného textu, pokrývala široké tematické spektrum všechno z týdeníku Torah až po dílo britského historika a filozofa Arnolda Toynbeeho. Krátce po Stalinově smrti, během perestrojky v Chruščovově stylu, odcestoval se skupinou amerických rabínů do Sovětského svazu. Po jeho návratu můj otec navrhl, abych v době sabatu zůstala v synagoze při bohoslužbě ve chvílích, kdy si děti obvykle hrály na velkém trávníku před budovou. Bude to pamětihodné, uvidíš, ujišťoval mě. Ačkoli jsem si nebyla zcela jistá, co znamená slovo pamětihodné, věděla jsem, že se rabínova cesta vyznačovala něčím významným. Nedokázala jsem pochopit všechno, co rabín Rackman vykládal, ale bylo mi jasné, že se setkal se skupinou Židů, kteří nežili tak svobodně, jako my, a řekl, že na ně nesmíme zapomínat. Rackman, věřící muž, který svým dialogem uvnitř i vně náboženství, ještě dříve, než se to stalo módou, dokázal oslovit lidi jak v židovské komunitě, tak i mimo její řady. Pravicově orientovaní náboženští Židé na něho útočili za to, že se snažil dokázat, že je možno a nutno sblížit to nejlepší v tradičním judaismu s tím nejlepším v sekulárním světě. Vzpomínám si, jak se otec kvůli těmto útokům zlobil a jak zdůrazňoval důležitost toho, aby ideje rabína Rackmana nebyly umlčeny. Takže dlouho předtím, než jsem si přesně mohla uvědomit, co takový vzor představuje, jsem si řekla, že chci být jako on. Ačkoli návštěvy synagogy a dodržování židovských rituálů určovaly rytmus našeho domova, byli jsme samozřejmě součástí širšího světa. Kromě toho, že jsme se sourozenci dostali intenzivní židovské vzdělání, 28

29 Předehra nás rodiče orientovali i směrem k divadlům, muzeím, uměleckým aktivitám a k politice. I když jsme se přestěhovali na předměstí, matka nás v neděli často brala na Manhattan, kde jsme chodili po výstavách, navštěvovali speciální hudební pořady YMHA pro mladé na Devadesáté druhé ulici, dívali se na pochodující přehlídky, lezli po skalách v Centrálním parku a dokonce si prohlíželi i zakotvené letadlové lodě. Rodiče v nás pěstovali i jistý stupeň nezávislosti. Když mi bylo dvanáct a chtěla jsem jít do kina v Radio City Music Hall na Manhattanu nebo navštívit muzeum, rodiče to podpořili. Problémem bylo najít kamarádku, jejíž rodiče by to nepovažovali za nějaký naprosto riskantní výlet. Obvykle jsem si vybírala přítelkyně odvážného ducha. Brzy jsem se naučila pohybovat se po městě bezpečně. Na střední škole jsem získala pověst prudké a bojovné studentky, zejména u učitelů v židovské denní škole. Když učitelé udělali něco, co jsem nepovažovala za spravedlivé, neváhala jsem se vzepřít často nepříliš diplomaticky. A tak se stávalo, že se matka pravidelně objevovala v kanceláři ředitele, aby obhajovala mé kroky a přimlouvala se za mne. Měla jsem dojem, že i když takové návštěvy ve škole nepokládala za nic příjemného, obdivovala moji kuráž. Věděla jsem, že mi dali jméno Deborah, protože matka milovala jeho biblický charakter. Byla jsem ještě hodně malá, když mi líčila, jak Deborah vedla svůj lid do boje a vykonávala spravedlnost. Líbilo se mi, že se jmenuji jako tato osobnost. Když mě matka napomínala za nějakou potíž, tak jsem jí říkala, že se jen snažím být jako Deborah. Moje matka zastávala svobodu ducha. Nebylo ničím neobvyklým, že mi zničehonic řekla: V Guggenheimově muzeu je báječná výstava Van Gogha. Období jeho plavebních kanálů a padacích mostů. Pojďme. A tak jsem šla. Vzdor tomu a možná díky tomu že ani otec, ani matka neměli vysokoškolské vzdělání, sami se intenzivně vzdělávali, když systematicky navštěvovali různé kurzy a přednášky. Vzpomínám, jak během sabatu oduševněle debatovali o románech Silent Spring (Tiché jaro) od Rachel Carsonové, Franny and Zooey (Franny a Zooey) od Jerome D. Salingera a Goodbye, Columbus (Sbohem, město) od Philipa Rotha, nebo 29

30 Historie před soudem o občanských právech, o stávce newyorských učitelů v roce 1968 a válce ve Vietnamu, proti které jsme jednoznačně vystupovali. S matkou jsme se v Harlemu zúčastnily pochodu solidarity s lidmi, kteří v Birminghamu-Salemu vystupovali na obranu občanských práv. Byly jsme svým způsobem pyšné, že Andy Goodman, jeden ze zastánců hnutí za občanská práva, který byl zavražděn v Mississippi, žil o jeden blok pod námi a vždy jsme návštěvníkům ukazovaly jeho dům. Trvalou součástí našeho domova byly časopisy jako New Republic, Saturday Review of Literature a Commentary. Na střední škole jsem hrála košíkovou a prázdniny trávila na židovských táborech v pennsylvánském Pocono Mountains, kde jsem se zdokonalovala v plavání. Už si nevzpomínám jak k tomu došlo, prostě nějak jsem se dověděla o holocaustu. Učitelé v mé denní židovské škole nám říkali, nechť je jméno Hitler vymazáno, ale nikdy jsme se při vyučování vlastně nedověděli, co se tehdy stalo. Pravidelně se o tom při bohoslužbách zmiňoval rabín Rackman. Na letním táboře bylo téma holocaustu zařazeno alespoň do jednoho programu. Při oslavě židovských velikonočních svátků Seder můj otec recitoval modlitbu připomínající holocaust a povstání ve varšavském ghetu. Tekly mu po tváři slzy, když mluvil o těch, s nimiž vyrůstal v Hamburku. V té chvíli jsem se zděsila. Byly to právě jeho slzy, které mě znepokojily. Byla jsem ráda, když už to pak bylo za námi. Na toto téma jsme doma měli knihy, jako například The Wall (Zeď) od Johna Herseye, The Last of the Just (Poslední spravedlivý), jejímž autorem byl Andre Schwarz-Bart a The Pawnbroker (Zastavárník) od Edwarda Wallanta. Sledovali jsme některé části Eichmannova procesu v televizi a četli Exodus, který napsal Leon Uris. Ale holocaust nepředstavoval dominantní místo v naší židovské identitě. Byl jedním z vláken mezi mnohými v tapisérii našich židovských životů. Setkání s holocaustem: Izrael, 1967 Na newyorské City College jsem studovala politické dějiny Spojených států ve 20. století. Moji pozornost upoutalo to, co vědci označovali jako paranoidní styl v americké politice, americkou náchylnost ke 30

31 Předehra všem druhům teorie spiknutí, zejména k takovým, které vyvolávaly předpojatost a antisemitismus. Byla šedesátá léta a já jsem se účastnila různých studentských demonstrací. V jednom okamžiku jsme v rámci boje za otevřené přijímání dokázali uzavřít školu na delší období. Požadovali jsme, aby každý absolvent střední školy v New Yorku měl zaručeno přijetí na některou z veřejných univerzit ve městě. Sice jsme dosáhli svého, ale bylo to jen Pyrrhovo vítězství, jelikož městské střední školy byly plné studentů, kteří byli špatně připraveni na studium ve státních školách univerzitního zaměření. Naše vítězství tak ve skutečnosti garantovalo pokles vysoké kvality vzdělání na těchto školách na řadu desetiletí. Ve snaze získat zkušenost ze zahraničí jsem se roce 1966 impulzivně rozhodla ke studiu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Ačkoli moji rodiče patřili k zastáncům Izraele, tuto moji cestu neinspirovaly žádné sionistické pohnutky. Chtěla jsem cestovat, zlepšit si hebrejštinu a poznat odlišnou kulturu. Cesta do Izraele nebyla tedy vedena žádným jiným účelovým záměrem, a přesto svým dopadem změnila můj život. V letech 1948 až 1967 byla jediným přechodem mezi Izraelem a ostatními částmi Středního východu jeruzalémská Mandelbaumova brána. Byla vlastně ekvivalentem kontrolního bodu Charlie v Berlíně. Izraelci stáli a pozorovali lidi, kteří přecházeli několik set metrů široký úsek země nikoho mezi Izraelem a Jordánskem. Vypadalo to tak, jako by si mysleli, že když tam budou stát dostatečně dlouho, že se jim podaří dohlédnout až do Starého města. Jordánci se snažili přístup turistů do Izraele ztížit, a proto jim dovolili procházet Mandelbaumovou branou pouze jedním směrem, a to buď do Izraele nebo z Izraele. Jedenkrát ročně, na vánoční svátky, udělali Jordánci výjimku, ale pouze pro křesťany. Umožnili jim procházet Mandelbaumovou branou tam i zpět, očividně proto, aby izraelští křesťané mohli tyto svátky oslavit v Betlémě. V prosinci 1966 se tuto výhodnou příležitost rozhodla využít skupina amerických studentů z Hebrejské univerzity. Tamním úředníkům řekli, že jsou křesťané a dostali speciální povolení k cestě. I když jsem byla plná pokušení jet s nimi a vidět Staré město jeruzalémské, nemohla jsem se vydávat za křesťanku jen proto, abych toho dosáhla. 31