Komparativní analýza přístupů k domácímu násilí ve vybraných evropských zemích

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky Komparativní analýza přístupů k domácímu násilí ve vybraných evropských zemích Diplomová práce Brno 2008 Vedoucí práce: PhDr. Mgr. Tomáš Čech, Ph.D. Vypracovala: Bc. Silvie Bindačová

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby byla práce uložena v knihovně Pedagogické fakulty MU a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne 12. dubna Silvie Bindačová

3 Chci poděkovat vedoucímu mé diplomové práce PhDr. Mgr. Tomáši Čechovi, Ph.D. za užitečnou a odbornou pomoc, kterou mi poskytl. Dále chci poděkovat své rodině a snoubenci za jejich podporu, pomoc a trpělivost.

4 Úvod O domácím násilí obecně Definice souvisejících pojmů... 8 Násilí... 8 Týrání Co je domácí násilí? Domácí násilí má svůj cyklus Historie domácího násilí Druhy domácího násilí Fyzické násilí Psychické násilí Emocionální násilí Sociální násilí Sexuální zneužívání Ekonomické násilí Další formy domácího násilí Dílčí shrnutí Charakteristika aktérů domácího násilí Osobnost agresora Osobnost oběti Muž oběť Dílčí shrnutí Příčiny a následky domácího násilí Příčiny domácího násilí Následky domácího násilí Syndrom týrané ženy (battered woman syndrom) Stockholmský syndrom Děti jako svědci domácího násilí Dílčí shrnutí Intervence v rámci domácího násilí Cíle intervence v oblasti domácího násilí Ochrana oběti Práce s pachatelem Dílčí shrnutí Empirická část Cíle výzkumu... 40

5 5.2 Metody výzkumu Výsledky analýzy získaných dat Domácí násilí v České republice Intervence ze strany státu Nestátní organizace Statistiky Domácí násilí na Slovensku Intervence ze strany státu Nestátní organizace Statistiky Domácí násilí v Rakousku Intervence ze strany státu Neziskové organizace Statistiky Domácí násilí ve Velké Británii - Anglie a Wales Intervence ze strany státu Nestátní organizace Statistiky Závěr empirické části Česká republika Slovensko Rakousko Velká Británie Anglie a Wales Vyhodnocení výzkumné analýzy Zhodnocení Doporučení Ideální model Závěr Seznam zkratek Seznam použité literatury Resumé Summary Seznam příloh

6 Úvod Láska je někdy jenom proto stálá, že její trny pronikly příliš hluboko do živého a každý pohyb je bolestný. Hector Berlioz (Svoboda, Jako téma své diplomové práce jsem zvolila domácí násilí, neboť je to problém, proti kterému je nutné bojovat. Impulzem pro mne bylo zavedení nového zákona na ochranu před domácím násilím a zkušenosti dvou blízkých osob s tímto jevem, přičemž u každé probíhal zcela jiným způsobem. Alena žila s násilným partnerem závislým na alkoholu přes třicet let a vychovala s ním dvě děti. Její manžel byl agresivní i na veřejnosti a dělal Aleně ze života peklo. Jana žila s manželem tři roky, jejich manželství se jevilo jako bezproblémové, spokojené. Po určité době se ale Jana svěřila, že ji manžel ponižuje a kontroluje a několikrát už ji fyzicky napadl. Domácí násilí se vyskytuje v naší blízkosti a my si to často ani neuvědomujeme. Probíhá za zavřenými dveřmi rodiny, kterou můžeme považovat za spořádanou, nedokážeme si představit, že by se zrovna zde mohlo něco podobného odehrávat. Také obětí se může stát každý z nás, záleží jen na tom, jak se k prvním projevům násilí ze strany partnera postavíme. Bohužel i v této době, kdy vláda a další odborníci v oblasti domácího násilí usilují o zlepšení postavení a ochrany obětí, mnoho lidí považuje domácí násilí za věc čistě soukromou, do které se nemá nikdo vměšovat. Mnozí zastávají názor, že kdyby se obětem násilí nelíbilo, dávno by agresora opustily. Je nutné, aby lidé pochopili průběh domácího násilí, následky, které zanechává na oběti a důvody, pro které oběť zůstává s partnerem se sklony k násilí. Komu by se líbilo trýznění ze strany milované osoby, od které očekáváme lásku, něhu a podporu při cestě životem? Domácí násilí vychází z tradičního pojetí role ženy v manželství. Žena byla a stále je ještě někdy chápána jako osoba podřízená muži, která jej musí ve všem poslouchat, starat se o něj a na oplátku se muž smí k ženě chovat podle svého uvážení. V minulosti bylo domácí násilí považováno jako běžný jev, který je nezbytný k donucení ženy a dětí k poslušnosti. I dnes, v 21. století, existují země a kultury, které tímto způsobem stále smýšlejí. Jedná se zejména o arabské země a země Jižní Ameriky. 6

7 Ale i navzdory tomu, že ve vyspělých zemích je domácí násilí odsuzováno a trestáno, stále se zde vyskytuje. V práci se věnuji násilí mezi dospělými osobami, konkrétně partnery v intimním vztahu. Nezabývám se zde problematikou dětí, které se velmi často stávají obětí domácího násilí, a jejich další život je tak ve většině případů negativně ovlivněn. V současné době se také stále více hovoří o problematice týrání seniorů. Tématika trýznění dětí a seniorů je ale specifická, proto se jí nezabývám a svou práci zaměřuji na hlubší pochopení násilí mezi partnery a manžely. Diplomová práce je členěna na teoretickou a empirickou část. V teoretické části, která je rozdělena na čtyři kapitoly, se budu zabývat definicí domácího násilí, průběhem, podobami, kterých může násilí nabývat, a také vývojem. Druhá kapitola teoretické části bude pojednávat o charakteristikách osobnosti agresora i oběti domácího násilí. Třetí kapitola bude věnována příčinám domácího násilí, ale i jeho důsledkům, které mohou být pro oběť zničující. Ve čtvrté kapitole se pokusím přiblížit možnosti intervence v případech domácího násilí. V empirické části se zaměřím na způsoby potírání domácího násilí ve vybraných evropských zemích. Kromě České republiky, kde byl začátkem roku 2007 přijat nový zákon na ochranu před domácím násilím, se budu zabývat situací na Slovensku, ve Velké Británii (konkrétně Anglii a Walesu) a v Rakousku. Cílem této části bude rozpoznání dalších možností v boji s domácím násilím, zhodnocení kladů i záporů jednotlivých přístupů. Součástí jednotlivých kapitol nebude pouze popis legislativních úprav, ale také přiblížení statistických údajů a výsledků studií v oblasti domácího násilí v dané zemi. Také přiblížím činnost neziskových organizací poskytujících pomoc obětem domácího násilí. Konkrétně se budu věnovat činnostem dvou základních celostátních institucí v dané zemi. V závěru empirické části se pokusím shrnout své poznatky a přednést návrhy na přijetí dalších opatření v jednotlivých zemích. Předložím také svůj návrh na ideální model boje proti domácímu násilí na základě poznatků z průzkumu jednotlivých zemí. Prací bych chtěla poukázat na klady i zápory současného systému ochrany obětí domácího násilí ve zkoumaných zemích. Budu usilovat o to, abych přiměla sebe i čtenáře k zamyšlení se nad možnostmi dalšího postupu v této oblasti. Nyní jsem vás seznámila se záměrem, který budu ve své práci sledovat. Věřím, že má diplomová práce bude přínosem a inspirací nejen pro mě, ale i pro čtenáře. 7

8 1 O domácím násilí obecně 1.1 Definice souvisejících pojmů Dříve než se začnu zabývat samotným jevem domácího násilí, považuji za důležité vysvětlit pár základních pojmů, které s touto problematikou souvisejí. Násilí Pojetí násilí je mnoho, psychologický přístup jej charakterizuje jako patologický způsob interakce konkrétního jedince (skupiny) s okolím. Řadíme zde všechny aktivity, pomocí nichž si jedinec nebo skupina (subjekt, aktér) vytváří a reguluje vztahy vůči sociálnímu okolí způsobem, který je vnímán jako agresivní nebo manipulativní. (Spurný, s. 7). Světová zdravotnická organizace (Haškovcová, 2004, s. 13) definuje násilí jako: úmyslné použití či hrozbu použití fyzické síly nebo moci proti sobě, jiné osobě, proti skupině či komunitě, a to síly (moci), která má, nebo s vysokou pravděpodobností bude mít, za následek poranění, smrt, psychickou újmu, poruchu vývoje či osobnosti. Definice OSN zní takto: Za násilí se považuje jakýkoliv násilný čin, jehož důsledkem je možné nebo skutečné fyzické, sexuální nebo psychologické poškození, včetně zastrašování, zanedbávání, využívání, nátlaku, neoprávněného zbavení svobody v soukromém nebo veřejném životě. ( mladez%20a%20zp.doc) František Koukolík (Haškovcová, 2004, s. 13) chápe násilí jako takový druh lidského chování, které jiné lidi záměrně ohrožuje fyzickou újmou, pokouší se ji přivodit, nebo ji přivodí. Násilí může být rozděleno na násilí absolutní a kompulzivní. U absolutního násilí chybí vůle oběti, je vyloučeno její vlastní jednání. Kompulzivní násilí působí na psychickou složku člověka s cílem přimět ho k podrobení se nátlaku. Kompulzivní násilí trvá tak dlouho, dokud se oběť nepodvolí cílům násilníka. Další rozdělení násilí je podle délky trvání, můžeme tedy rozlišit dlouhodobé, situační násilí nebo incidenty. Dlouhodobé násilí je latentní, má své pokračování, tento typ násilí, společně se situačním násilím, se podle výzkumů vyskytuje nejčastěji. 8

9 Situační násilí znamená stupňující se násilí, incidenty jsou náhlé, krátkodobé a intenzivní projevy násilí. Násilí může mít formu fyzickou, psychickou, sociální, sexuální, ale také mediální či institucionální. Také způsoby páchání násilí můžeme rozdělit na agresi, manipulaci a kombinaci těchto dvou typů. Manipulace je způsob komunikace, kdy pod vlivem emocionálních argumentů rozhodujeme, měníme své postoje, jednáme v souladu s cíli manipulátora. (Spurný, s. 15). Může se jednat také o donucení k určité činnosti či nečinnosti, ať už přímé či nepřímé (výhrůžky, hrozby, zastrašování, psychický nátlak apod.). Manipulace většinou probíhá skrytě, člověk si neuvědomuje, že své názory nemění dobrovolně. Agrese znamená fyzický, verbální či symbolický (např. gesta) útok na jiného člověka. Cílem agrese je zastrašení či poškození druhé osoby, získání nebo odstranění určitého předmětu. Často také směřuje k dosažení určitých cílů, výhod. Do určité míry je agrese vrozená, člověk se během života ale učí způsoby, jak ji vyjádřit. Formy agrese i tolerance vůči ní se liší také v jednotlivých kulturách a společnostech. Agrese se dělí na přímou a nepřímou, přičemž přímá agrese směřuje proti konkrétnímu člověku. Nepřímá agrese vystupuje proti hodnotám, majetku druhé osoby, mohou to být pomluvy, ponižování, ironie apod. Nejčastější příčinou agrese jsou pocity, které člověk zažívá v případech frustrace. Frustrace je překážkou v dosahování vlastních cílů, přání, naplňování potřeb (lásky, bezpečí a materiálního zajištění, uznání, svobody atd.). Týrání Pojem týrání je většinou spojen s násilím páchaném na dětech. Týrání je zlé nakládání s druhou osobou, které se vyznačuje značným stupněm bezcitnosti a hrubosti, a které u oběti vyvolává pocity hlubokého příkoří. (Haškovcová, 2004, s ). Délka trvání může být různá, týrání může být ojedinělé, ale i opakované. Trvání je posuzováno na základě intenzity týrání. Trvalejší týrání se vyskytuje v uzavřených skupinách, jako jsou rodiny, týrání svěřených osob apod. Při týrání oběti nemusí vzniknout žádné škody na zdraví. Týrání může mít podobu fyzickou, psychickou, citovou či sexuální. K fyzickému týrání patří bití, pálení, kopání, škrcení a jiné tělesné poškozování. Citové týrání (vydírání) se většinou vyskytuje společně s týráním psychickým a je mnohem hůře odhalitelné než fyzické násilí. Technikami citového týrání může být agrese verbální (urážky, zesměšňování, ponižování, vyhrožování atd.) i neverbální (gesta apod.). 9

10 U tohoto druhu násilí je důležitá agresorova znalost osobnosti a zranitelnosti oběti, zneužívání lásky a slabšího postavení oběti. 1.2 Co je domácí násilí? Domácí násilí je nejčastější formou násilí v ČR. Je to negativní společenský jev, který způsobuje fyzickou i psychickou újmu členům rodiny, a to nejen obětem, ale také svědkům a samotným pachatelům. Domácí násilí je popřením toho, co rodina znamená, relativizuje základní lidské hodnoty a ponižuje základní lidská práva. (Voňková, Huňková, 2004, s. 20). Násilí se v určité míře a podobě vyskytuje v každé rodině, a to zejména při výchově dětí. Rodiče se snaží zajistit bezpečnost dítěte a způsoby, které k tomu volí, mohou být jinými osobami považovány za nepřiměřené. V některých rodinách a kulturách je násilí ze strany muže dokonce považováno za běžné či za projev lásky. V některých zemích Blízkého Východu a Jižní Ameriky je zabití ženy ospravedlňováno v zájmu vyšších hodnot, a to zejména hodnoty mužské cti. Hlavně ve státech islámského světa (Írán, Egypt, Jordánsko, Bangladéš, Libanon, Irák, Turecko apod.) má rodina právo zabít ženu, která byla znásilněna či jiným způsobem pošpinila čest rodiny (např. odmítla sňatek s vybraným mužem, chce se rozvést), aby byla uchráněna mužská a rodinná čest. Takové trestání žen je ale Koránem zakázáno a také ve většině islámských států je tento způsob ochrany cti považován za trestný. Ve skutečnosti je ale postih za takovéto jednání pouze symbolický. Například dvanáct států Latinské Ameriky umožňuje pachatelům znásilnění nabídnout své oběti sňatek, pokud tak učiní, jsou omilostněni. Nezáleží na tom, zda žena jeho nabídku přijme či nikoli. 2007, files/nasilinazenach.html) V roce 1997 provedl Van Dijk v Holandsku studii, do které bylo zahrnuto respondentů. Tento celkový počet tvořilo 516 mužů a 489 žen. Výzkum zjišťoval údaje o výskytu, povaze a důsledcích domácího násilí v Nizozemsku, domácí násilí bylo chápáno jako násilí nejen ze strany partnera, ale kteréhokoli člena rodiny. Byly rozlišeny tzv. incidenty, které nezpůsobují žádnou či jen nepatrnou újmu a opakují se minimálně, a skutečné domácí násilí. Celkem 45 % respondentů uvedlo, že se stali někdy v životě obětí domácího násilí. Obětí fyzického násilí se stalo 25 % respondentů. 35 % mužů a 34 % žen se cítilo být obětí fyzického násilí, 26 % mužů a 30 % žen uvedlo, že jsou týráni psychicky. K sexuálnímu násilí se přiznalo 30 % dotázaných žen 10

11 a 13 % mužů. U 61 % mužských obětí se jednalo o útoky nízké intenzity, zatímco ženy byly z 60 % obětí závažných útoků. Pachateli násilí byli v převážné většině muži (Čírtková, 2006, s , Neexistuje jednotná definice domácího násilí, můžeme jej charakterizovat jako ovládání nebo podmanění si jiné lidské bytosti ponížením a chováním zaměřeným na vyvolání strachu, jako je fyzické a citové zneužívání (Dufková, Zlámal, 2005, s. 4). Německy kriminolog Schneider (Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 227) tento pojem chápe takto: Domácí násilí je nerozšířenější formou násilí vůbec, přičemž je současně formou nejméně kontrolovanou a co do své frekvence a závažnosti nejvíce podceňovanou. OSN ( chápe domácí násilí jako každý projev rodově podmíněného násilí, který má nebo by mohl mít za následek tělesnou, sexuální nebo psychickou újmu nebo utrpení žen, včetně hrozby takovými činy, zastrašování a úmyslného omezování svobody a to jak ve veřejném či soukromém životě. Rada Evropy (Voňková, Huňková, 2004, s. 14) formulovala domácí násilí takto: Násilné chování v rodině zahrnuje jakýkoli čin, nebo opomenutí, spáchané v rámci rodiny některým z jejich členů, které podkopávají život, tělesnou nebo duševní integritu, nebo svobodu jiného člena stejné rodiny, nebo vážně poškozují rozvoj jeho osobnosti. Nadace ROSA (Vargová, et al, 2006, s. 5, popisuje domácí násilí tímto způsobem: K domácímu násilí dochází na základě zneužívání moci a kontroly jednou osobou (nejčastěji mužem) nad jinou osobou (obvykle ženou) v kontextu intimního vztahu. Násilí může nabývat mnoha podob, např. fyzické násilí, psychické násilí a citové vydírání, ekonomickou kontrolu a izolaci oběti, případně omezování jejího pohybu. Marie Vágnerová (2004, s. 633) definuje domácí násilí jako zneužití postavení a moci, kterou pachatel v rodině má. Projevuje se nepřiměřenými požadavky, vynucováním podřízenosti oběti a kontroly nad jejím životem. Agresor využívá přísné kontroly nad každodenním životem oběti, a to zejména v oblasti ekonomické a společenské. 11

12 Domácí násilí je dlouhodobé, opakované týrání ze strany blízké osoby, partnera, rodiče, jehož intenzita a krutost postupem času zesiluje a ztrácí se tak schopnost partnerů konflikty včas zastavit a narušený vztah napravit. Dlouhodobost týrání (v mnoha případech trvá i mnoho let) vytváří z domácího násilí součást běžného života. Domácí násilí se odehrává v soukromí uzavřené skupiny, jejíž členové jsou citově, sociálně i ekonomicky spjatí. Znalost osobnosti a slabostí partnera je při konfliktní situaci zneužitelná. Skrytost domácího násilí znemožňuje přesně určit, v kolika rodinách se odehrává. Za domácí násilí nemůžeme považovat hádky, rodinné spory a další situace, kdy sice dochází ke konfliktu, ale postavení obou stran je rovnocenné. Naopak, při domácím násilí agresor využívá svého silnějšího postavení k podmanění si, ovládnutí a zastrašení oběti s cílem upevnit svou moc a dominantní postavení. Oběť není schopna se útočníkovi bránit, sdělit svůj názor, protože ví, že by následoval trest. První příznaky domácího násilí si oběť ani nemusí uvědomit, neboť jsou velmi nenápadné a projevují se jako nadměrná péče, žárlivost či pozornost, kterou oběť chápe jako projevy lásky, ty se ale postupně mění v domácí násilí. Na počátku stojí útoky proti lidské důstojnosti, verbální agrese, urážky, ke kterým se dále přidávají útoky proti lidskému zdraví a často nakonec i útoky proti lidskému životu. Kromě fyzického a psychického týrání dochází postupně k omezování styku oběti s rodinou, přáteli a okolím. Po prvním útoku se agresor snaží všemi možnými způsoby oběti zdůvodnit svůj útok, omluvit se a získat zpět její důvěru. Oběť je nezvyklým chováním partnera zaskočena, omlouvá jeho jednání a utěšuje se, že jindy je přece velmi milý, hodný a starostlivý. Mezi agresorem a obětí tak vzniká pouto závislosti, které jim brání intimní vztah ukončit. Záleží na osobnosti týraného člověka, zda se pachateli brání nebo pasivně jeho útoky snáší. Pokud oběť násilníkovi odpustí a vrátí se k němu, pouze v něm utvrdí jeho nadvládu a odstraňuje zábrany k násilnému chování. Další útoky bývají ve většině případů krutější a postupně se také vytrácí důvod k násilí. Domácí násilí se nevyskytuje pouze u nižších sociálních skupin, jak se mnoho lidí stále domnívá, ale výjimkou nejsou rodiny, kde oba partneři jsou vysokoškolsky vzdělaní, rodiny s dostatečně silným materiálním zázemím, rodiny různých ras a etnik, homosexuální páry apod. Podle odhadů se až 70 % domácího násilí děje v rodinách středních a vyšších vrstev (2007, je zde ale mnohem obtížnější tento problém odhalit. Dalším omylem, který se 12

13 ve společnosti šíří, je, že agresory domácího násilí jsou pouze muži. Také ženy často páchají násilí na členech své rodiny, nejčastěji ale využívají psychické násilí, zatímco muži preferují fyzické týrání. Nové studie přinášejí poznatky, že poměry týraných žen a mužů jsou vyrovnané (Čírtková, Oběťmi domácího násilí se také stávají senioři a děti. Nicméně faktem zůstává, že ženy jsou oběťmi domácího násilí z 95 % (Vargová, 2006, Dalším společenským mýtem je, že domácí násilí páchají pouze alkoholici, alkohol může být pouze spouštěcím prvkem domácího násilí, ale také nemusí. Opilost se stává častým ospravedlňováním agresorova chování a samotné oběti se snaží partnera obhajovat tím, že kdyby se neopil, k žádnému násilí by nedošlo. Ani představa, že domácího násilí se dopouštějí psychopati a sadisté není zcela pravdivá. Násilníky se sice často stávají jedinci s poruchami osobnosti, ale také vnitřně nejisté, silně závislé osoby, lidé s potřebou někoho ovládat, kontrolovat, převychovávat. Někteří lidé zastávají názor, že oběti mají násilí rády, protože by jinak od pachatele odešly. Situace je ale často natolik složitá, že není možné, aby opustily společnou domácnost. Většinou nemají kam odejít, nemají peníze, bojí se samoty, selhání v partnerském vztahu, odpovědnosti za rozpad rodiny, reakce okolí, dalšího intenzivnějšího násilného činu partnera. Podle některých studií hrozí obětem domácího násilí po odchodu od partnera mnohem vyšší riziko zabití než těm, které v násilném vztahu zůstávají. Často agresoři vyhrožují, že v případě odchodu oběti použijí násilí vůči sobě nebo i dětem. V mnoha případech se oběti také obávají, že nebudou schopny se postarat o sebe a své děti. K setrvání ve vztahu s partnerem se sklony k násilí mohou mít také náboženské či kulturní důvody. Výzkumy potvrdily, že nejčastějším důvodem pro setrvávání oběti ve společné domácnosti s agresorem je bydlení, finanční zdroje a snaha zachovat rodinu pohromadě. S postupným nárůstem intenzity násilných aktů oběti navíc ztrácejí povědomí o tom, co je pro ně již nebezpečné a incidenty podceňují. V průměru odejdou ženy jako oběti domácího násilí dočasně celkem šestkrát, než jsou schopny agresivního partnera opustit definitivně (Buriánek, Kovařík, Zimmelová, et al., 2006). 13

14 1.3 Domácí násilí má svůj cyklus O cykličnosti domácího násilí (spirála domácího násilí) se poprvé zmínila L. Walker v roce Domácí násilí má tři opakující se části, které tvoří fáze klidu, fáze agrese a fáze usmiřování. Právě střídání jednotlivých fází je důvodem, proč oběti často v intimním vztahu s násilníkem setrvávají. Čím déle a více se násilí v rodině rozvíjí, tím kratší jsou fáze klidu a usmiřování a postupně dokonce mohou zmizet. Agresor si je totiž jistý svou mocí nad partnerem, je přesvědčen, že jeho jednání je oprávněné nebo zcela ztratil kontrolu nad svým chováním. Násilí se stupňuje zejména tehdy, když se oběť snaží od násilného partnera odpoutat. Ve fázi klidu se oběť nechová příliš podřízeně a vlídně vůči násilníkovi, kterého toto jednání znejišťuje. Dochází k nárůstu napětí a menším incidentům, násilník je podrážděný, vznětlivý, žárlivý, kritický. Oběť se snaží, aby nedošlo k útoku, je poslušná a pečlivá, snaží se vyhnout konfliktu. V druhé fázi se agresor snaží upevnit své oslabující postavení, a to pomocí násilí. Spouštěčem násilí může být cokoli, co podle názoru agresora není správné, například spálená večeře, nepořádek, zapnutá televize, podezření z nevěry. Oběť se tedy může snažit, aby vše dělala podle přání násilníka, ale ten si vždy vhodný důvod najde. V této fázi prožívá oběť pocit bezmoci, viny, strachu z agresora a zároveň zloby na něj. Fáze usmiřování, nebo také líbánková fáze, je obdobím klidu, kdy se muž snaží ženě omluvit a přesvědčit ji, že už se podobná situace nebude opakovat. Nastává dočasné období harmonie, lásky a štěstí. Někteří násilníci se ale místo slibů snaží vysvětlit, co je vedlo k násilnému chování, často se snaží převést vinu za své chování na někoho či něco jiného, vysvětluje oběti, čím ho vyprovokovala, a tím jí dává celý incident za vinu. Více než polovina žen zůstává z počátku s agresorem díky jejich důvěře v partnerovy sliby, že už se situace nebude opakovat. Tato víra je označována jako naučená naděje. 1.4 Historie domácího násilí Násilí v rodině se ve společnosti vyskytovalo vždy, a to v různé intenzitě i podobě, bylo ale chápáno jako běžná součást rodinného života. V minulosti byly ženy i děti považovány za majetek muže hlavy rodiny, ten byl oprávněn využít jakéhokoli trestu vůči členu své rodiny. Tělesné trestání žen a dětí bylo společností tolerováno, neboť poslušnost ženy vůči muži byla formulována již v Novém zákoně, konkrétně 14

15 v Pavlově listu Efezským: Muž je hlavou ženy, a proto ať je mu žena ve všem podřízena. Ve středověku tak bylo podřízené postavení ženy vůči muži kodifikováno církevním i občanským právem. Sňatkem přebíral manžel poručnictví otce nevěsty a práva ženu vychovávat, tedy i fyzicky trestat. V novověku byl rozdíl ve společenském postavení mužů a žen mnohem menší, ale manžel byl stále osobou, která řídí život všech členů rodiny. Domácí násilí bylo považováno za věc soukromou a zřídka se vyskytující. Až do počátku 20. století platila v Londýně vyhláška, která zakazovala mužům bít své ženy po desáté hodině večerní. V 60. letech 20. století přestalo být násilí v rodinném prostředí považováno za ojedinělý jev. Povědomí o vysokém počtu případů domácího násilí se přes velké prvotní obtíže rozšířilo nejdříve v USA a v západní Evropě. Nutností bylo změnit přístup k této problematice na úrovni mediální, legislativní, rodinné i individuální a zamezit toleranci vůči domácímu násilí. V 70. letech se díky feministkám z USA a západní Evropy tato problematika dostala do popředí veřejného zájmu a postoje vůči rodinnému násilí se začaly měnit. Otevřeně se mluvilo o týrání, zneužívání a znásilňování v rodině, vznikaly azylové domy pro ženy a krizová centra. V USA vzniklo hnutí týraných žen, jejich heslem bylo: Domácí násilí je kriminální, nikoli privátní záležitost. Smysl tkvěl v tom, aby domácí násilí bylo stíháno jako trestný čin, a to i v případech, kdy nedojde k těžké újmě na zdraví. Snahy zmíněného hnutí byly úspěšné, domácí násilí začalo být chápáno jako netolerovatelné a postižitelné. Byl kladen důraz na represi, což ale mělo za následek, že obětem domácího násilí nebyla věnována pozornost a zůstávaly tak bez další pomoci. V 70. letech ještě panoval názor, že domácí násilí představuje krizi partnerského vztahu a komunikace. Domácí násilí bylo považováno za jev, který lze odstranit psychologickým rozborem incidentů, které se mezi partnery udály, a také motivů chování pachatele i oběti. Využívala se párová psychoterapie či mediování, ty ale nevedly ke snížení či odstranění domácího násilí ve vztahu. V 80. letech byla vyslovena potřeba, aby k domácímu násilí bylo přistupováno specifickým způsobem oproti jiným trestným činům. Zatímco v 80. letech byli agresoři stíháni za kriminální čin a zatýkáni, později byla preferována opatření, která kombinovala právní a sociální opatření. Hledaly se způsoby, jak reagovat na počátky násilí v rodině a jak zacházet s agresory i oběťmi. Důvodem změny tohoto přístupu k agresorům byly rozpady rodin, sekundární poškození obětí a krátkodobý účinek takového opatření. 15

16 V roce 1985 byla na VII. Kongresu OSN o prevenci kriminality a zacházení s pachateli v Miláně vydána rezoluce o potírání domácího násilí, dále bylo přijato Doporučení výboru ministrů Rady Evropy R85(4) o násilí v rodině. Toto Doporučení nechává na jednotlivých státech, aby samy uvážily, zda do svého právního řádu začlení postih domácího násilí. Navíc vyjadřuje preferenci neformálních způsobů řešení případů domácího násilí, ale pouze za předpokladu, že je aplikováno včas a v kombinaci s právními a sociálními opatřeními. V červnu 1993 byla přijata na Světové konferenci o lidských právech Vídeňská deklarace, která požaduje odpovědnost jednotlivých států za strukturální podmínky, které mohou násilí v rodině podporovat či omezit. V prosinci 1993 přijalo Valné shromáždění OSN Deklaraci o odstranění násilí na ženách, která se stala východiskem pro ostatní orgány a instituce a jejich aktivity. V roce 1999 vyhlásilo Valné shromáždění OSN 25. listopad jako Mezinárodní den proti násilí na ženách a vyzvalo mezinárodní organizace, vlády a neziskové organizace jednotlivých států, aby v tento den pořádaly akce pro zvýšení povědomí veřejnosti o této problematice. Tento den byl slaven již dříve neoficiálně, a to od roku 1981, v České republice až od roku 1995 díky aktivitě Koordinačního kruhu prevence násilí na ženách. 1.5 Druhy domácího násilí Domácí násilí nabývá mnoha podob. Jeho nejčastější formou je fyzické týrání v kombinaci s psychickým násilím. Dále je zde zahrnuto násilí sexuální, sociální či ekonomické. Fyzické násilí Fyzické násilí může být namířeno přímo proti oběti, proti blízkým osobám či zvířeti. Následkem je drobné či větší poranění, těžké ublížení na zdraví, ale dokonce i smrt oběti. Jako příklady bych uvedla fackování, kopání, škrcení, bití pěstí, strkání, mrzačení, tahání za vlasy, kousání, štípání, pálení cigaretou, svazování, přinucení k užití drog, ohrožování zbraní, nožem, nadměrné vystavování oběti chladu či extrémnímu teplu, vědomé vytváření nebezpečných situací (rychlá jízda apod.) a jiné útoky. Psychické násilí Prostřednictvím psychického násilí agresor obětí manipuluje nebo kontroluje její pocity a chování, tato forma násilí má za následek strach oběti, snížení jejího 16

17 sebevědomí. K psychickému násilí řadíme citové a slovní týrání, jako je zastrašování, vyhrožování, zesměšňování, ponižování, podceňování, moralizování, obviňování, nadávky, vydírání, odepírání spánku či stravy, ničení majetku a věcí oběti, odpírání oblíbené činnosti, přehlížení emocí, potřeb a přání oběti, vyhrožování pobytem v psychiatrické léčebně apod. Emocionální násilí Zde se uvádí jako příklad soustavná kontrola činnosti, kontaktů oběti, zesměšňování, neustálá kritika, prohlašování oběti za blázna či nejhoršího člověka, citové vydírání, lhaní, manipulace s emocemi a pocity aj. Emocionální násilí se také obrací proti osobám, zvířatům a věcem, které jsou oběti blízké. Může se jednat o nátlak prostřednictvím dětí, ovlivňování dětí, vyhrožování odebráním dětí, napadání blízkých osob a zvířat, ničení osobních věcí a vyhrožování takovým jednáním. Sociální násilí Cílem sociálního násilí je posílit závislost oběti na partnerovi. Patří zde zejména společenská izolace, tedy bránění styku se společností, s rodinou, přáteli, pronásledování, omezování pohybu po bytě, zamykání, neustálé kontroly činnosti oběti náhodnými návštěvami či telefonáty, kontrola chování oběti, oblékání, rozhodování za oběť, určování či zákaz literatury, sledování televize, poslouchání rádia, omezování či zákaz zájmů oběti a další. Za první důležitý krok oběti k tomu, aby přispěla k ukončení domácího násilí, je považováno právě vymanění se ze sociálního násilí a nalezení emocionální podpory u blízkých lidí. Sexuální zneužívání Zde je možné uvést znásilnění, donucení k sexuálním praktikám, které oběť odmítá, ponižování či fyzické ubližování během intimního styku, nezájem o souhlas partnera při sexuálním styku, vydírání ke styku, bránění používání prostředků proti početí či k ochraně před pohlavními chorobami, nucení k prostituci. K sexuálnímu násilí patří také situace, kdy partner dává oběti najevo, že ho vzrušuje představa znásilnění, dále případy, kdy intimní styk získá podobu sexuálního útoku (bití, házení o zeď apod.). Sexuální násilí se vyskytuje velmi často a jsou to činy s nejvyšší latencí, neboť se ženy bojí, stydí se. Celkem 45,9 % obětí domácího násilí v USA uvedlo, že 17

18 v manželství byly nuceny k intimnímu styku ( vzdelavaci_aplikace/sexualni%20nasili%20.htm). Někteří lidé toto nepovažují za násilí, ale žena prožívá stejné utrpení při útoku i po něm, jako by byla znásilněna cizím mužem. Ekonomické násilí K ekonomickému násilí se řadí zadržování peněz, omezování přístupu k rodinným financím, snaha zakázat chodit do práce, ničení majetku oběti, vystavování rodině hladu, chladu, nedostatečné ošacení a hygiena, rozprodávání zařízení domácnosti, neplacení nákladů spojených s bydlením, absolutní kontrola nad příjmy rodiny či zatajování skutečné ekonomické situace rodiny. Další formy domácího násilí K dalším podobám domácího násilí můžeme přiřadit spirituální násilí, při kterém agresor brání oběti vyjadřovat své náboženské a spirituální pocity, zakazuje navštěvovat obřady a zesměšňuje víru, tradice, kulturu oběti. Homofobní násilí znamená zesměšňování homosexuality oběti, vyhrožování prozrazením tohoto tajemství. Imigračního násilí se pachatel dopouští tehdy, kdy ztěžuje situaci imigrantovi, např. ničí dokumenty potřebné k imigračnímu řízení, vyhrožuje udáním, zesměšňuje postavení oběti, odmítá jí poskytnout pomoc. 1.6 Dílčí shrnutí Pojetí domácího násilí je mnoho, neexistuje žádná jednotná definice. Domácí násilí je jev, který způsobuje negativní následky nejen u obětí, ale také svědků domácího násilí, kterými se velmi často stávají děti. Oběťmi nejsou pouze ženy, ale také děti, senioři a muži. Nejnovější výzkumy přinášejí poznatky, že muži se stávají obětí domácího násilí téměř stejně tak často jako ženy, jedná se ale zejména o násilí psychické a sociální. Domácí násilí je dlouhodobé, opakované a skryté násilí probíhající uvnitř uzavřené skupiny. Pachatelem se stává partner, rodič, dítě či jiná blízká osoba, se kterou jsme spjati emocionálně, ekonomicky a sociálně. Domácí násilí je založeno na posilování moci agresora, kontrole a zastrašení oběti. Nerovné postavení obou účastníků domácího násilí je to, čím se liší od běžných domácích hádek. Domácí násilí probíhá v cyklu, který se neustále opakuje. Na počátku je napětí mezi agresorem a obětí, 18

19 kdy násilník pociťuje oslabování své silné pozice v intimním vztahu. Musí tedy opět získat nad partnerem moc a kontrolu, k čemuž využívá násilí. Ve třetí fázi se agresor snaží oběti omluvit, slibuje, že už to nikdy neudělá, nebo naopak svaluje vinu na oběť. Čím déle oběť ve vztahu s násilným partnerem zůstává, tím více se zkracují fáze klidu a usmiřování. Také formy, jak agresoři trápí své oběti, jsou rozličné. Nejrozšířenější je fyzické trýznění, které je ve většině případů doprovázeno psychickým násilím. Jedná se zejména o ponižování, zesměšňování, vyjadřování neúcty, pomlouvání, citové vydírání a mnoho dalších. Psychické násilí je mnohem nebezpečnější, neboť fyzické rány se zahojí, ale narušená psychika oběti se léčí dlouho a často s malými úspěchy. Velká část lidí se domnívá, že domácí násilí se týká jen několika málo lidí, výzkumy bohužel ukazují opak. Domácí násilí se vyskytuje u rodin všech sociálních vrstev, národností, etnik, vzdělání, sexuální orientace apod. Přetrvává lhostejný postoj veřejnosti vůči této problematice, což posiluje povědomí násilníka o přijatelnosti jeho chování. Je tedy jistě potřeba tento problém zveřejnit, upozornit, že bez zásahu společnosti si oběť nedokáže sama pomoci, i když to potřebuje. Dlouhou dobu bylo násilí v rodině chápáno jako běžná součást života a bohužel i v dnešní společnosti se ještě setkáváme s názory, že muž je nadřazen své ženě a může s ní nakládat podle svého uvážení. Jako netolerovatelné a postižitelné chování začalo být vnímáno až v 70. letech 20. století, a to díky feministkám z USA a západní Evropy. 19

20 2 Charakteristika aktérů domácího násilí 2.1 Osobnost agresora Není možné přesně určit charakteristické rysy osobnosti agresora domácího násilí. V minulosti byly prováděny výzkumy, jejichž cílem bylo zjistit, které osobnostní rysy jsou pro násilníky typické, ale výsledkem byly pouze vlastnosti, které se mohou, ale také nemusí, u agresorů vyskytovat. Mezi zkoumanými pachateli totiž byli často lidé s navzájem protichůdnou osobností, např. násilníci agresivní, dominantní, impulzivní, ale také slabí, úzkostní, podezíraví. K násilí se ve většině případů přiklánějí proto, že si jsou vědomi, že tak mohou činit, a nikoli kvůli své duševní poruše či kvůli tomu, že jsou emocionálně rozrušeni, stresováni, cítí nespokojenost a chtějí ji vyjádřit. L. W. Sherman (Hrdá, 2007, rozdělil na základě amerického kriminologického výzkumu agresory na dvě skupiny, a to pachatele s dvojí tváří a sociálně problémové pachatele. V zásadě se jedná o rozlišení agresorů z nižších a vyšších vrstev. Pro pachatele dvojí tváře je užíván také pojem tzv. fenoménu Jekylla a Hyda, jsou pro ně typické dva střídající se způsoby chování. Násilník má jiné vystupování ve společnosti a jiné v soukromí rodiny. Na veřejnosti se jeví jako řádný a slušný člověk, ale v soukromí se stává agresivním. Proto mnozí lidé po odhalení domácího násilí nevěří, že daný člověk by byl schopen tak hrubého jednání. Také oběti často neví, jak se mají k partnerovi zachovat a nejčastěji volí popírání negativního chování. Pat Cravenová (Matoušek, Koláčková, Kodymová, et al, 2005) vytvořila na základě informací od samotných obětí typologii pachatelů domácího násilí, ti jsou rozděleni podle způsobu týrání. Rozlišila celkem osm typů, které se mohou kombinovat: surovec, žárlivec, špatný otec, lhář, vyděrač, sexuální násilní, pán domu a psychický utlačovatel. Podle získaných údajů v České republice převládá typ vyděračského surovce, který využívá fyzické i psychické násilí. Na základě psychologicky zaměřených výzkumů, které se zaměřují na psychiku agresora a zkoumání typických rysů jeho osobnosti, bylo definováno několik typů pachatelů domácího násilí. Jedná se o tzv. specialistu ( čistý domácí agresor ), což je v podstatě agresor s dvojí tváří, dále generalistu, který se chová násilně nejen doma, ale i na veřejnosti. Dalším typem je situační domácí agresor, který je k násilí v intimním 20