rekvizitám. Nevíte, jestli všichni ze štábu bydlí tady v tom hotelu? A co další hosté, bydlí tu někdo jiný? Motta se nadechl a spustil: Vypadá to

Transkript

1 FILMAŘI Bylo uplakané ráno. Pierre stál u okna a díval se ven. Kam jsme se to dostali? Ptal se sám sebe. Nemůže říct, že by už Julii nemiloval, ale nějak se mu vzdalovala, nebo se mu to jen zdá a vzdaluje se on jí? Něco prostě není v pořádku a musí s tím začít něco dělat. Z chmurných úvah ho vytrhlo zavolání. Pierre, můžeš odvézt Pavla? Já musím k diviznímu a mám tam být za půl hodiny! Pierre se otočil po hlase. Julie stála ve dveřích a zkoumavě ho pozorovala. Děje se něco? Ne, nic se neděje. Ano, já ho odvezu. A July? Kdy se vrátíš? Zavolal na Julii, která už byla na odchodu. Julie se udiveně otočila. No večer, jako obvykle! Vrátila se a políbila ho. Pierre jí automaticky vrátil polibek a znovu se zamyslel. Kde jsou ty časy, co se chtěli pořád objímat! Vlastně ještě když koketoval s myšlenkou pracovat v Montpelliere, to bylo fajn. Ty návraty byly úžasné. Večer si o tom musí nutně promluvit! Od Darzaca se Julie vrátila do kanceláře až před polednem. Jen si sedla za stůl, zazvonil telefon. Ano, Christel? Zvedla automaticky sluchátko. Máme nějakou zavražděnou ženu v hotelu Solai. Právě volal tamní recepční. Julie si povzdechla: Díky, Christel, jedeme. Pošlete mi Mottu, sejdeme se před komisařstvím. Děkuji! Vzala kabát a vyšla ven. Před hotelem Solai stál strážník. Před přijíždějící komisařkou zasalutoval. Tak co tady máme? Zeptala se Julie druhého, který čekal uvnitř. Mladá žena, našel jí její kolega v jejím pokoji s bodnou ranou v zádech. Spustil okamžitě. A víme tedy, kdo to je? Ujistila se komisařka. Strážník přikývl: Marci Rousseová, pomocná režisérka. Natáčí se tady nějaký film a hotel je plný filmařů. Ten, co jí našel, je produkční. Tak tady to je. Ukázal na dveře pokoje. Julie s Mottou v závěsu vešla do pokoje a v úžasu pootevřela ústa. Mrtvá ležela na břiše a ze zad jí trčel oštěp. Než se rozkoukali, vstoupil doktor. Dobrý den, paní komisařko! No koukám, konečně něco zajímavého! Uznale pohlédl na smrtící nástroj a sehnul se nad mrtvou. Julie se rozhlédla po místnosti. Běžný hotelový pokoj, běžný nepořádek, nic co by svědčilo o nějakém zápase nebo prohledávání skříní. Za pár minut byl patolog hotov s ohledáním: Zemřela asi před třemi hodinami, to znamená asi v půl deváté ráno. Příčina smrti se zdá být jasná - ten oštěp jí s největší pravděpodobností probodl srdce, zemřela téměř okamžitě. Sama si to asi neudělala, více po pitvě. Můžu si jí odvést? Julie pohodila hlavou: Myslím, že ano. Díky, doktore! A kde je ten člověk co jí našel? Obrátila se na Mottu. Ten ukázal ke stolku: Tamhle, je to Michel Fait, produkční... Julie se vydala za Michelem. Dobrý den, komisařka Lescautová. Můžete mi říct, jak jste jí našel? A co jste vlastně dělal u ní v pokoji? Začala s prvními otázkami. Fait se zhluboka nadechl a pak začal pomalu mluvit: Měli jsme dneska točit další exteriéry. Začít se mělo v devět hodin ráno, včera jsme skončili až po půlnoci, tak se dnešní natáčení trochu posunulo, ale Marci se neukázala. Jako pomocná režisérka není její přítomnost na place nezbytná po celou dobu natáčení. Začali jsme tedy bez ní, mysleli jsme si, že zaspala. Ale když už bylo jedenáct, bylo nám to divné a navíc režisér začal být velmi nevrlý, že je všechna práce na něm. Volali jsme jí na mobil, ale nebrala to. Tak jsem se vrátil do hotelu, abych se po ní podíval. Dveře do pokoje neměla zamčené, zavolal jsem na ní, ale neodpovídala, tak jsem vešel dovnitř a najednou jsem jí uviděl... Julie se na něho chápavě podívala. Chápu, že vás to rozrušilo, ale nenapadá vás, kdo by mohl mít důvod jí zabít? I sebemenší důvod? Michel se zamyslel : Víte, ono vyjít s Marci není... nebylo snadné. Byla velmi náročná na lidi kolem sebe. Ale práci odváděla skvělou. Když byla na place, muselo všechno běžet jako po drátku. Žádné zbytečné zdržování, a přitom muselo být všechno dokonale připravené. Na herce, zejména na kompars bývala dost nepříjemná. Měla pocit, že právě oni nejvíc zdržují natáčení. Ale za to by jí přeci nikdo nezabíjel?!! Julie neodpověděla, ona moc dobře ví, že se vraždí i z daleko malichernějších důvodů. A co se tady vlastně natáčí? Historický film, o lásce a zradě... Je to koprodukce s Belgií. Marci měla na starosti právě hlavně Belgičany, oni také vlastně hrají všechny hlavní role. Tady? Rozhlédla se Julie po hotelu. Ne, tady ne, ale deset kilometrů na jih je nádherně zachovalý hrad, kolem les... ideální místo pro náš příběh! Používají se v tom filmu nějaké staré zbraně? Vzpomněla si Julie na vražednou zbraň. Ano, samozřejmě. Je tam několik bojových scén. Julie ho propustila a obrátila se na Mottu: Taky si myslíte, že jí musel zabít někdo ze štábu? Kdo jiný by měl přístup k

2 rekvizitám. Nevíte, jestli všichni ze štábu bydlí tady v tom hotelu? A co další hosté, bydlí tu někdo jiný? Motta se nadechl a spustil: Vypadá to tak. V hotelu bydlí všichni, včetně těch Belgičanů. A kromě nich tady mají pronajaté dva pokoje čtyři cizinky. Jsou z Prahy, to je v České republice... Já samozřejmě vím, kde je Praha, nedávno jsem tam byla! Usmála se Julie. Jasně šéfe, já jen pro úplnost. Tady máte jejich jména. A tady je seznam všech ostatních, kteří tady bydlí. Začnu nám je všechny postupně zvát na komisařství. No já myslím, že tady jsme hotoví, co myslíte šéfe? Julie kývla. Na komisařství zavládl chaos. Tolik lidí tu už dlouho nebylo. Střídali se tady všichni, kdo měli s filmem něco společného. Julie a Motta je vyslýchali už několik hodin. Výslechy členů štábu nepřinesly nic překvapivého. Všichni mluvili o Marci jako o náročné osobě, která ale odváděla velmi dobrou práci. Nikdo s ní neměl žádné větší problémy. Ale když Julie vyslýchala první herce, začal se obrázek trochu kazit. Zvlášť Belgičané jí viděli v trochu jiném světle. Ano, byla to skvělá profesionálka, ale často na ně byla nepříjemná, několikrát někdo z nich zaslechl, že se o někom vyjadřovala velmi nelichotivě. Příště by si asi rozmysleli případnou další spolupráci s ní. Tento názor potvrdila i největší hvězda filmu, belgická herečka Rosalie Bouhaudová. Dobrý den, madam. Můžete mi něco říct o Marci Rousseové? Rosalie se zamyslela. No, já jsem s ní neměla žádný problém, ke mně se chovala slušně, aspoň pokud vím. Opravdu nevím, kdo jí mohl zabít, je to strašné, natáčení pokračovalo celkem podle plánu, pravda, někdy se něco nepodaří, ale to je u takových projektů běžné. Ale já jí znala jen pár týdnů. Julie jí poděkovala. Rosalie se najednou ve dveřích na okamžik zarazila. Julie to samozřejmě zaregistrovala: Copak, něco vás napadlo? Víte, asi to je hloupost, ale jednou jsem opravdu měla s Marci nepatrnou roztržku. Přijela sem čtyři děvčata z České republiky, víte docela mě potěšily, že přijely kvůli mě. Doma jsem docela známá, ale tady mě nikdo nepoznává a najednou se objevily ony, párkrát se byly podívat na natáčení a před dvěma dny za mnou přišly s dárečkem, pro podpis a chtěly se se mnou vyfotit. Samozřejmě jsem souhlasila, bylo to od nich milé. Ale než jsme se stihly vyfotit, Marci měla pocit, že zdržujeme natáčení a dost zle se na mě i na ta děvčata rozkřikla. Přitom o nic nešlo, scéna ještě nebyla připravená...tak jsem jí odpověděla stejným tónem, docela mě naštvala. To je všechno. Julie se zamyslela: To jsou ty, co bydlí v hotelu s vámi? Jak se jim to povedlo? Rosalie pokrčila rameny: To opravdu netuším, paní komisařko. Je mi líto. A odešla. Motto, víme, kde jsou ty Češky z hotelu? Taky bych s nimi ráda mluvila, vypadá to, že se nějak přimíchaly mezi filmaře. Motta věděl: Ano, to natáčení je prý velmi zajímalo, recepční říkal, že se dnes chystaly do Paříže, ptaly se ho, jak se tam nejlépe dostanou. Ty se vrátí až bůhví kdy, ale neodjedou nám, nebojte, věci mají pořád na pokojích. Výborně Motto, tak zítra ráno je chci mít ve své kanceláři, ano? Motta jen přikývl. Už jdete domů, šéfe? Ano, Christel. Tady jsme pro dnešek skončili, kdyby něco jsem doma nebo na mobilu. Chtěla bych dnes uvařit něco dobrého, Pierre byl ráno nějaký divný... Zamyslela se. Doktor Verdon a divný? To mi k němu moc nesedí... Odvětila Christel. Cože? Aha, ne, nic se neděje, jen jsem se nějak zamyslela nahlas. Tak na shledanou! Cestou se zastavila v supermarketu a přesto domů dorazila první. Kde všichni jsou? Pak si uvědomila, že vlastně běžně chodí domů o několik hodin později, měla by to nějak změnit, ale jak? Během přípravy slavnostní večeře přemýšlela o Pierrovi. Byl ráno nějak zaražený, že by měl nějaké problémy v práci? Musí si spolu popovídat, už dlouho to neudělali... Uvědomila si najednou. V tu chvíli bouchly domovní dveře a do kuchyně se vřítil Pavel: Ahoj, mami, ty už jsi doma? Jé a co to vaříš? Zvědavě koukal na sporák. Ahojky, ty můj darebáčku! Dnes mi to vyšlo dřív, nejsi rád? Pavel jí místo odpovědi vlepil pusu. Pierre, který ho přivezl šel za ním: Hej, počkej a co taška, kdo jí bude za tebe nosit? Mával Pavlíkovou aktovkou. Pak stočil pohled na Julii: Ahoj, opravdu jsi tu nějak brzy...? Zkoumavě se na ní zadíval. Julie to nekomentovala. Co oba mají, místo aby byly rádi, mají poznámky... Večeře byla výtečná, jen nálada vypadala, jak pod bodem mrazu. Pavlík si nevšiml, pochutnával si a po večeři si šel bez řečí vyčistit zuby a zmizel ve svém pokoji. Tak, co se děje, Pierre? Rozhodla se Julie protnout dusnou atmosféru. Pierre se jí zadíval do očí: Mám pocit, že jsme se nějak odcizili, nepřijde ti? Ty nejsi skoro vůbec doma, o Pavla se starám

3 více méně já nebo Sára, nezajímá tě moje práce. Nezdá se ti to dost, Julie? Pokud nás náhodou nespojí nějaký tvůj případ, samozřejmě. Nezdá se mi to správné... Julii jeho útok docela zaskočil. Nenapadlo jí, že by to takhle cítil: Ale co to říkáš, Pierre, mám tě pořád moc ráda, je nám spolu dobře, ne? A pokud jde o Pavlíka, myslela jsem, že ti to nevadí, rozumíte si přeci, ne? A práci mi, prosím, nevyčítej, od začátku víš, jak to se mnou chodí! Pierre potřásl hlavou: Jistě, máš pravdu, ty máš vždycky pravdu, viď? Ale asi si vůbec neuvědomuješ, že za poslední rok se to všechno zhoršilo! Julie se rozzlobila: Ty moc dobře víš, Pierre, že co odešel N Guma máme daleko víc práce. Nemůžeme za něho pořád najít adekvátní náhradu. Dělám, co můžu. A moc mě mrzí, že to nechceš pochopit. Zrovna ty, který jsi klidně odjel do Montpelliere a jezdil sem jen o víkendech. Vím, domluvili jsme se na tom, ale stejně mě to mrzelo. Ty mi chceš vyčítat práci? Ale já jsem se vrátil. Pustil jsem tu kancelář, protože jsem chtěl být s vámi... A tím chceš říct co? Že mám dát výpověď, abych ti udělala radost? Tak toho se můj milý nedočkáš! Vstala z křesla a demonstrativně za sebou zabouchla dveře od koupelny. Do rána spolu nepromluvili. I snídaně proběhla v napjaté atmosféře. Rozloučili se sice pravidelným polibkem, ale bylo to spíš gesto určené Pavlovi. Na komisařství na Julii už čekaly čtyři dívky. Hned si je vzala sebou do kanceláře. Mluvíte francouzsky? Zeptala se jich. Dívky se na sebe rozpačitě podívaly a nakonec odpověděla ta nejmladší: Já trochu, rozumíme docela dobře, ale kamarádky moc nemluví. Co od nás potřebujete? Její spisovná francouzština Julii mile překvapila: Ale vy mluvíte velmi dobře! Zajímalo by mě, co děláte ve Francii, konkrétně v Clariere, jistě víte, co se stalo v hotelu, ve kterém bydlíte? Nejmladší dívka po chvíli přemýšlení odpověděla: No my jsme přijely, protože máme rády Rosalii Bouhaudovou. Zjistily jsme, že bude natáčet tady, a protože jsme se stejně chtěly podívat do Paříže, rozhodly jsme se to spojit. Hotel jsme si zabukovaly tady, protože je levnější než v Paříži a navíc to natáčení je taky tady, víte? To, že v něm bydlí i herci a štáb, byla náhoda. A viděly jste se s Rosalií Bouhaudovou? Usmála se Julie. Dívky nadšeně kývaly hlavou. Ano. Dokonce několikrát. Byla úžasná! Julie se zamyslela. A co lidi kolem filmu, těm jste nevadily? Ne, aspoň myslíme... Tedy až na takovou tu zrzavou, asi pomocná režisérka, Marci se jmenuje, myslím, ta nás moc nemusela. Ale jinak na nás byli všichni moc hodní. A Rosalie, ta byla naprosto úžasná! Když jste bydlely ve stejném hotelu jako filmaři a herci, nevšimly jste si včera ráno něčeho podezřelého? Konkrétně něčeho kolem té vaší rezavé pomocné režisérky. Někdo jí totiž včera ráno zavraždil... Dívky ustrnuly. To ona je ta mrtvá? Julie opět přikývla: Ano, ona. Tak co, ničeho podezřelého jste si nevšimly? Dívky se na sebe rozpačitě podívaly a pokrčily rameny. Nevadí, pro zatím vám děkuji, kdy odjíždíte? Za dva dny. Výborně, tak kdybychom ještě něco potřebovali, ještě vás zkontaktuji! Motta vše sledoval: Co si o nich myslíte, šéfe? Nemyslím, že by přijely do Francie proto, aby tady kolektivně zabily nějakou pomocnou režisérku... Ale co ta hádka, o které se zmínila Rosalie? No tak, Motto, přeci se kvůli jedné výtce nevloupaly do skladu rekvizit, neukradly oštěp a nešly s ním zabít pomocnou režisérku? To je přitažené za vlasy. Kdepak, musíme hledat jinde. Nekamarádila se s někým ze štábu? Motta nahlédl do papíru: Ano, se Suzane Persilovou. Taková blonďatá, je něco jako produkční. Vyslýchal jsem jí včera. Chcete s ní mluvit? Ano, pozvěte mi jí na odpoledne. Díky! Mobil Julii zazvonil hned vzápětí. Pierre. Po chvilce přemýšlení hovor přijala: Ano, Pierre? Ahoj, Julie, chtěl jsem ti jen říct, že mě ten včerejšek moc mrzí. Nechtěl jsem, abychom se tak pohádali, chtěl jsem si v klidu promluvit. Já vím, Pierre, taky jsem to takhle nechtěla. Ale teď nemám čas to řešit, promluvíme si doma, ano?... Dobře, tak večer! Suzane Persilová přišla těsně po poledni. Promiňte, ale nemám moc času, potom, co se to stalo Marci... promiňte... musela jsem převzít její práci a jsme ve skluzu s natáčecím plánem... Julie jí přerušila: Dlouho vás nezdržím. Chci se něco dozvědět o soukromí Marci, pak můžete jít. Suzane kývla: Dobře. Marci se před pár týdny rozešla s Philipem Collérem, pracuje taky s námi. Byl to docela bouřlivý rozchod, Philipe to těžce nesl. Vy si myslíte, že... Já si nic nemyslím, slečno, já jen vedu vyšetřování. Co dělá ten Philipe? Pracuje jako hlavní zvukař. A byl včera ráno na place? Suzane chvilku přemýšlela: Ano, přišel nějak na devátou, akorát se mělo začít, ale

4 čekalo se na Marci... Suzane se rozplakala. Moc vám děkuji, můžete jít, slečno! Stačil jeden pohled na Mottu a ten okamžitě pochopil. Mám pro něho zajet, šéfe? Nečekal na souhlas a vyrazil ke starému hradu. Philipe Collér byl v plné práci. Na další přerušení natáčení reagoval režisér velmi podrážděně, ale proti Mottovi neměl šanci. A pokud vám můžu radit, zajistěte si náhradu, myslím, že tady pán se hned tak nevrátí! Doporučil mu. Na stanici ho netrpělivě očekávala komisařka. Tak co, pane Collére, jak to bylo s vaším rozchodem? A jak my vysvětlíte, že ačkoliv jste se rozešli, včera ráno vás viděli vcházet do jejího pokoje? Philipova suverenita byly ta tam. Ano, byl jsem u ní, ale já jí nezabil, byl jsem u ní pracovně... Domlouvali jsme si něco kvůli natáčení... počkejte, vy si myslíte... vy si myslíte, že jsem ji zabil? Ano, myslím, pane Collére. Nedávno jste se rozešli, často vás viděli, jak se hádáte a byl jste u ní v pokoji. Navíc jste měl přístup k vražedné zbrani. Mě to na to, abych vás mohla vzít do vazby, zatím stačí! Herouxi, odveďte ho do cely! Zavolala na recepci. Motta nestačil zírat: My máme nějakého svědka, který ho viděl, šéfe? To jsem přehlédl, měl bych se víc soustředit... Dodal sebekriticky. Uklidněte se, Motto, žádného svědka nemáme, jen jsem to zkusila a náhodou to vyšlo. Kdyby návštěvu popřel, byla jsem nahraná. Usmála se Julie. Teda šéfe, vy jste ale... Potvora, jste chtěl říct? Možná, ale když je to pro dobrou věc...! No tak to sepíšeme a půjdeme, musím dnes přijít domů včas. Vzpomněla si na Pierrův telefonát. Mezitím si v hotelu Solai čtveřice dívek přehrávala záznam z natáčení pořízený videokamerou. Jé, podívej, tady to Rosalii hrozně sluší! vykřikla Bára. Jo, ten dobový kostým je skvělej! Přizvukovala jí Klára. A co je tohle? Na obrazovce se objevilo listí a jehličí v úctyhodném měřítku, sem tam prostřídané oblohou a korunami stromů. Jo, to jsem asi zapomněla vypnout nahrávání, to jsem celá já, ale to nevadí, to se vystřihne! Sebekriticky zhodnotila Hedvika. Lucku ale jehličí nijak neoslovilo: Tak to přetoč a najdi Eifelovku, jsem zvědavá, jestli jsme dokázaly zachytit ten úžasný výhled! Hedvika se sehnula ke kameře a zmáčkla rychlé přetáčení. Hedviko, počkej, vrať to!! Vykřikla Klára. Co je? Nechápaly ostatní. Vrať to kousek zpátky. Něco jsem tam zahlédla... Hedvika vrátila záznam a všechny čtyři bedlivě sledovaly obrazovku. Mezi záběry listí a oblohy se náhle objevila postava, která schovávala pod dlouhý pracovní kabát oštěp. Byl to jen mžik, vzápětí se na obrazovce objevily mraky na obloze. Dívky se na sebe podívaly. Co budeme dělat? Zeptala se Bára Neříkali tady, že tu zrzku zabili oštěpem? Celkem zbytečně se přeptala Hedvika. Já myslím, že by se to mělo jít ukázat té komisařce, vypadala docela milá. Nanejvýš se nám vysmějí Usoudila Bára a začala si oblékat bundu. Ostatní jí následovaly. Julie se chystala odejít, když jí zazvonil telefon. Ano, Christel? Cože? Ano, samozřejmě, hned mi je sem přiveďte! A za okamžik vstoupila do místnosti opět čtveřice z Čech. Tak copak pro mě máte? Přivítala je Julie. Slova se opět chopila Bára: My sebou máme videokameru, protože jsme si chtěly nahrát, jak se natáčí film, a hlavně jak pracuje Rosálie, víte. A před chvílí jsme se dívaly na záznam a narazily jsme na tohle... Kývla na Hedviku, která zapnula přístroj a stoupla si vedle komisařky. Tady, vidíte? Hedvika zapomněla vypnout nahrávání a jak jsme šly kousek jinam, nahrálo se náhodou i tohle... Julie zaostřila na miniobrazovku. Opravdu, nějaká postava s oštěpem! Mohla bych si tu kazetu půjčit? Zítra vám ji vrátím... Samozřejmě, pokud vám to pomůže, stavíme se tady zítra odpoledne, ano? A s pozdravem odešly. Julie okamžitě zavolala Mottu. Můžete to nějak přehrát a zvětšit mi jeden záběr? Vysvětlila mu, co to je. A pokud to je Collér, nic mu nepomůže! Dodala spokojeně. Jasně šéfe, hned to udělám a ráno tu máte jeho fotku! Díky, Motto. No, já jedu domů, na shledanou! Motta se pustil do práce, během pěti minut se díval na docela ostrý záběr. To co na něm bylo ho ale nijak nepotěšilo. Vytočil číslo. Haló, šéfe, to jsem já. Možná by jste to měla vědět hned, ale ten člověk na videu rozhodně není Collér. Tenhle má na rozdíl od něho úplně krátké tmavé vlasy a Collér je dlouhovlasý blonďák... Julie se skřípěním zastavila téměř na místě. Otočila auto. Jedu zpátky, Motto, za chvíli jsem tam. Pierre doma nervózně přecházel z pokoje do pokoje. Na stůl dal vázu s velikou kyticí růží, které pro Julii koupil. Zastavil se před sekretářem, kde za sklem byla jejich společná fotka. Z dovolené. A hned vedle z Pavlíkova fotbalového zápasu. Otevřel skříňku a vyndal krabici s fotkami. Ano, tady ta

5 je dělaná krátce potom, co se poznali, je na ní i Babou. A tahle je z doby, kdy adoptovali Pavla, ještě vykulený klučina se pevně drží Julie za ruku. Julie. Vždyť jí tak miluje! Vůbec neví, co ho to popadlo. Najednou se rozhodl. Musí jí to říct. Hned. Vrátil se do haly a z kytice ve váze vyndal jednu růži. Julie na komisařství prohlížela fotku : Máte pravdu, to není on. No tak si mezi ty povedené filmaře zajedeme. Abychom je zase nezdržovali od práce! Dodala sarkasticky. Ke starému hradu přijeli za pár minut. Suzana pohlédla na fotku a kývla : Ano, to je Paul, nevím jak dál, najali jsme ho tady v Clariere na pomocné práce, jako přesunování dekorací a podobně. Je to pro nás výhodnější. Nevím, kde teď je, ale bude někde poblíž. Je to trošku podivín, ale práci dělá dobře...! Julie jí poděkovala a rozhlížela se, kde by tak mohla pomocného dělníka najít. Možná tamhle, u stanu, ve kterém byly rekvizity. Pomalu se tam vydala. Pierre dorazil na komisařství s květinou v ruce. Jdu za Julií... Oznámil Christel a vydal se ke schodišti. Christel vyběhla za ním : Počkejte, pane doktore, paní komisařka tady není, jela za těmi filmaři. Jsou u starého hradu... Pierre se otočil a zamířil ven. Hledat filmaře v lese pod hradem nebyl velký problém. Z dálky viděl jejich stanové městečko. A také zahlédl rusovlasou hlavu. Rychle pospíchal za ní. Když byl od ní asi dvacet metrů, nevydržel to a zavolal na ní. Julie se překvapeně otočila: Pierre, co tady děláš? Pierre se na okamžik zastavil: Přišel jsem ti říct něco moc důležitého... A opět vykročil. Ještě pět metrů a bude jí moct vzít do náruče! Ještě tři a bude ji moci obejmout. Ještě dva a... najednou zahlédl podezřelý stín za stromem asi dvacet metrů od Julie, v takovém úhlu, že ona tu postavu s kuší v ruce vidět nemohla. Pozor, Julie! Vykřikl Pierre a skočil po ní. Oba dva se svalili do trávy. Julie se zasmála. Co to vyvádíš, Pierre? Pierre na ní pohlédl: Chtěl jsem ti říct, že tě moc miluju... V tu chvíli si Julie všimla, že něco není v pořádku. Přejela Pierovi po zádech. Trčel mu z nich šíp. Pierre! Pane bože, Pierre, slyšíš mě? Pierre byl stále při vědomí. Ano, miláčku, tohle je pro tebe! Chtěl jí podat růži, ale nešlo to. Moje... ruka... nemůžu s ní pohnout... Julie se vyprostila z pod jeho těla a opatrně ho položila na bok. Vydrž, hned seženu pomoc! Vytáhla mobil a zavolala sanitku. Motto, kde jste? Já jsem za skladem rekvizit. Přijďte hned sem za mnou. Cestou do nemocnice Pierre upadal chvílemi do bezvědomí. Co mu je, doktore? To vám zatím nemohu říct, paní Lescautová. V každém případě ho budou operovat a podle toho, jaké orgány šíp zasáhl, vám budeme moci říct něco bližšího. Ale asi byla zasažena mícha, soudě podle ztráty hybnosti paže. Julie držela Pierra za ruku a pořád opakovala: Já tě taky miluju, Pierre, moc, prosím, neopouštěj mě! Na operační sál jí samozřejmě nepustili. Julie se usadila na chodbě, v ruce pořád držela růži. Po čase se objevil doktor. Je po operaci, paní komisařko. Zatím vám toho moc nepovím, mícha byla jen nepatrně poškozena, to by neměl být problém, horší je, že bylo porušeno střevo a hrozí infekce dutiny břišní, proto ho budeme nějaký čas udržovat v umělém spánku. Jak dlouho, vám také nepovím... Julie se odevzdaně zvedla: Děkuji vám, doktore. A můžu ho vidět? Doktor přikývl. Pierre ležel na bílém lůžku a spal. Julie ho pohladila po vlasech a políbila na tvář. Snad čekala nějakou reakci, ale ta nepřišla. Chvíli se na něho dívala a pak kývla hlavou: Já teď musím jít, abych toho prevíta dostala za mříže. Ty si zatím odpočiň, miláčku, já zase přijdu. Miluju tě! Dodala ještě, když se za ním naposledy ohlédla. Na komisařství přijela z posledních sil. Zhroutila se na židli v kanceláři a konečně se pořádně rozplakala. Na dveře zaťukal Motta. Šéfe, jak je? No tak, doktor Verdon bude určitě v pořádku... Julie si otřela obličej. Já mám strach, Motto. Víte, trochu jsme se včera pohádali, ani nevíte, jak mě to teď mrzí... A co ten Paul, máte ho? Motta zasmušile zakroutil hlavou: Bohužel, zmizel. Ale mi ho najdeme, to vám přísahám! Já vím, já vím... Kývla Julie. Domů přijela až pozdě večer. No to je dost, nic neřeknete a o Pavla abych se starala já... Spustila Sára, jen Julie otevřela dveře. Měla jsem něco domluveného s Raphaelem a zatím... Mami? Co se ti stalo? A kde je Pierre? Volal mi, že mám vyzvednout Pavla, že jede za tebou a za hodinu že bude doma... Vy jste se zase pohádali? Julie zakroutila hlavou. Pierre je... v nemocnici. Zachránil mi život...vůbec nevím, jestli to přežije... Znovu se rozplakala. Sára zůstala jako opařená. Ten večer se od mámy ani nehla. Ráno bylo jako každé jiné... Ne tak pro Julii. Probudila se v prázdné posteli a z kuchyně nevoněla

6 káva. Na komisařství jí čekal Darzac: Jak je, komisařko? Zvládnete to? Julie nadopovaná několika šálky kávy, kterou nakonec uvařila Sára, přikývla a zavolala si Mottu. Jak jsou daleko s tím Paulem? Motta vstoupil do kanceláře a na rtech měl nepatrný náznak úsměvu: Máme ho, šéfe! Právě volala hlídka, že na něho narazili na vlakovém nádraží. Zrovna si kupoval jízdenku do Montpellier. Za chvíli ho máme tady! Julie kývla. Při zmínce o Montpelliere jí znovu zaslzely oči. Tolik se kvůli tomu místu dohadovali! Rychle se ale vrátila do reality: Výborně, hned mi ho sem přiveďte! Motta se odporoučel a Julie vytočila číslo do nemocnice. Nic nového jí však neřekli. Rychle si osušila oči a nalila si trochu vody. Za pár minut znovu zaklepal Motta: Tak ho tady máme, šéfe! Hned sem s ním. A buďte tu taky, prosím vás. Motta kývl, to se rozumí, že jí v tom nenechá samotnou! Paul Wiedl byl na pohled nenápadný muž kolem čtyřicítky. Na Julii se ale díval s nenávistí v očích. Julie to přešla, na takové chování byla zvyklá. Pane Wiedle, proč jste zabil Marcii? A proč jste chtěl zabít mě? Zeptala se kupodivu klidně. Paul chvíli mlčel. Motta to nevydržel: Tak mluvte, člověče! Proč jste to udělal? Paul konečně odpověděl: Byla nepříjemná, stejně jako moje matka a moje bývalá žena. A měla stejné vlasy jako ony, rezavé ženské jsou potvory!!! Zase se mi to potvrdilo. A ta nafoukaná režisérka byla největší mrcha! Chtěla mě vyhodit, že jsem prý na ní drzý! To od ní sedělo! A co byla ona? Jednou večer mi řekla, že už druhý den nemusím chodit, že si najdou někoho jiného. To mě naštvalo, kde bych narychlo sehnal takovou práci? Moc jsem se nenadřel a platili slušně. Tak jsem si půjčil ten oštěp. Nikomu nechyběl, v pohodě jsem ho odnesl pod kabátem. Jako jediný jsem nebydlel v hotelu, ale ráno jsem se za ní vypravil, jako že si s ní ještě promluvím, ale ona se mi vysmála. Tak když byla zády, bodnul jsem. Hned upadla. A já jsem odešel. Sám jsem se divil, jak to bylo jednoduché... A když jste zatkli Colléra, říkal jsem si, že je to v suchu. Ale pak se objevila tahle ženská, zase rezavá! A začala všude ukazovat mojí fotku. Věděl jsem, že je to v háji, ale říkal jsem si, že si také nezaslouží žít. Raději jsem se schovával a pak jsem si vzpomněl, že ve stanu s rekvizitami jsou funkční kuše. Několikrát jsme z nich s chlapama zkoušeli střílet, tak jsem si jednu vzal a zamířil jsem na ní. Ale pak se najednou objevil ten chlap a schytal to místo týhle tý. A tak jsem zdrhnul. Julie se při jeho posledních větách roztřásla. To snad není pravda, motivem vraždy je barva vlasů? A chudák Pierre... Tak že se přiznáváte k jedné vraždě a k jednomu pokusu o vraždu, spojené s útokem na policistu? Zeptala se kupodivu stále pevným hlasem. Paul přitakal. Odveďte ho, Motto, nemůžu se na něho ani podívat. Na ARO Julii nechtěli pustit. Nakonec jí povolili aspoň krátkou návštěvu. Tak Pierre, máme ho. Ani ti nebudu vyprávět, proč se to stalo, ty se teď musíš uzdravit, slyšíš?? Máčela mu polštář slzami. Naposled takhle plakala v nemocnici, když Babou ležela v kómatu, ale to měla oporu v Pierovi. O koho se má opřít teď?? Do dveří nahlédl lékař : Prosím, paní Lescautová, přijďte zase zítra, dnes už ho necháme odpočívat. Nejsem schopen vám říct, kdy se probere, jeho zranění jsou vážná. Musí vám stačit fakt, že je určitá šance, že přežije. Ale víc vám slíbit nemůžu, je mi líto. Julie odcházela z nemocnice jako ve snách. Až před domem jí to došlo. Pavlík a Sára, a vlastně taky Babou, o ty se teď může opřít. A všechno určitě dobře dopadne!!!