i jinú k tomu pøípravú vše bieše školskú postavú.

Transkript

1 PODKONÍ A ŽÁK

2 Pøihodich se jednú k tomu, kdež nalezech v jednom domu právì také v túž hodinu dva, jenž pøišla pohostinu, ana sedíta na pivì. Tu uèiništa poctivì, oba právì bez meškánie dašta mi milé vítanie. A já, pøiblíživ se k nima, posadich sì mezi nima, jakož èasto v krèmì bývá, køièéc: Paní, nalí piva! Jechom sì v odplatu ctíti, podávajíc sobì píti. Poslúchajte tuto právì, poviem vám o jich postavì. Z tìch jeden èlovìk bieše mladý, nejmieše známì brady, na nìmž suknì šerá, umlená, a k tomu kukla zelená; ta také zedrána bieše. Mošnu na hrdle jmieše, v niž by vložil, což mu tøìba, mním, že knihy, také chleba. Deš ky jmieše u pasu, jakž jej vidìch pøi tom èasu;

3 i jinú k tomu pøípravú vše bieše školskú postavú. Druhý, ten sì starší zdáše, vždy sedì bradku súkáše, na nìmž kabátec úzký, krátký, a dosti zedrané šátky; okasalý tak dvornì, k tomu bieše obut v škornì; ty biechu drahnì povetšìly, avšak okolo dìr cìly, skrzì nìž vidìti nohy. A také bieše vpal ostrohy, toèenku jmaje na hlavì. Tak, jakž jej sezøech právì, jistì mi se dvoøák zdieše; høbelce za pasem jmìjéše. Ten mluvieše, hrdì sedì, na své špice pyšnì hledì, øka: Nenie v svìtì toho, ani kto má zbožie tak mnoho, bych chtìl jeho zbožie vzieti a dvora se odpovìdìti. Neb jest tu tolik utìšenie! V svìtì ten jeden nenie, když by dvoøenie okusil, vìènì by dvoøiti musil. Ktož mi o lepšiem bydlu praví, každý se ve lži ostaví.

4 Dotud mluvì ústa trudi, až žáka na sì vzbudi. Ten mu k tomu odpovìdì a øka:,já to dobøì vìdì a tomu já také vìøi, že páni i také rytieøi, ti u dvora dobrú mají, i bohatí, to já znaji. Ale nebožátka chudí! Div, že se jim neostudí pro zlé bydlo jich dvoøenie, neb již vìcší psoty nenie; ti se chodiec psotú klonie A nad to pak vy, podkonie, vy ze všech najhorší máte, kromì že sì v tom neznáte. Byšte se chtìli poznati, svú psotu popsati dáti, což vy jé máte, podkonie: v svìtì vìèie psoty nenie, než vy ji trpíte dobrovolnì. Ale naše bydlo školnie, to já tobì pravím hole, tu je ve všem pravá zvóle, i od pitie i od jedenie, v nièemž nedostatku nenie. My netrpíme nikdy hladu. Když již tovaøišie sadú, tu já dosáhna úkrucha, nenie partéka tak sucha, bych jé nerozmoèil jíchú,

5 tiem lekuje svému bøichu; i budemy dobøì syti. K tomu máme dosti píti pitie ctného do nerody; èasto také vody napijemy se pro zdravie, neb jest velmi dobra hlavì. Ba, od ztravy sì mámy pyšnì, masa, kúr dosti pøielišnì to jest na každé posviecenie, v nièemž nedostatka nenie: když to koli u nás bývá, mámy pøieliš dosti piva. Ale vám miesto sniedanie dadie políèek za ranie. Však ste jedno za ranie syti, bývajíce vždycky biti. Miesto jedenie obìda kyjevá rána pøisedá. A když žák pøesta mluvenie, dvoøák vecì. Toho nenie! Okøièe se naò hnìvivì a øka: Žáku, mluvíš køivì, bychom byli hladoviti u dvora a kyjem biti. Ach, pøehubená partéko, i co jest tobì øeèi této o nás mluviti tøeba, sám nejsa nikdy syt chleba? Co dobrého do vás, žáci?

6 Však ste vy hubení žebráci, jenž teèete dóm od domu, hekajíce a chtiece tomu, by vám dali jíchy mastné. Auvech, vaše bydlo strastné! Tu vám dadie partéku režnú a s tiem vás pesky vyženú. Pakli již na vaše šèestie vám dadie v nìkterém miestì jíchy nemastné a málo, vej, kak se vám dobøe stalo! Již se vše zdálo po vóli. tiem pak bìžíte do školy a to s velmi dobrú myslí, mniec, byšte na hody pøišli. Tu vás pak starší omýtie, i chléb i jíchu vám vzchytie a to všecko zjedie sami Jmú se vás bíti metlami, budú sì nad vámi mstíti hnìvy, nejsúc dobøe syti. Ach, to vám psota nehovie! Slýchal sem dávné pøíslovie, že žákóm draho vaøenie. Protož ty nechaj sváøenie se mnú, neb já také vìdì praviti o vašiej biedì, což vy jé máte, žáci. Ale my, panici dvoøáci, když již za stolem sìdem, inhed na sì lúèiemy chlebem,

7 my nic nešetøímy toho, neb ho mámy pøieliš mnoho. Tu nám dadie jésti dosti. Pakliže pro jiné hosti nás kuchaøi zapomanú, inhed já od stola vstanu i bìžím tam sám k kuchyni: dadie mi dosti zvìøinypakli nenie, ale kaše. To jest všì útìcha náše, že jé ukydá druh druha a tudy nás mine túha. Nìkdy sì vladaø v mì vpeøí a mì svú holí udeøí v pleci nebo v hlavu ranú. Inhed já odbìhnu v stranu, toho nikakž nenechaji, od mateøe mu nalaji: kromì leè by byla hlucha, tož jéj nepovzní u ucha. Když pak bude po veèeøi, což nás koli dvorské sbìøi, béøemy sì dolóv s hradu a netrpiece v nièemž hladu. Ale vy, žáci nebožátka, ach, že vás jest váše matka, tìžcì nosivši v životì, pøirodila k takéj psotì! Já sì tomu velmi divi, že ste jedno bitím živi.

8 Však vás za obyèìj tepú, jednak burcují, jednak svlekú, vymyšlujíc muky nové, o vy kaziec metly bøìzové. Netaže toho doøéci, žák sì chtieše hnìvy ztéci a øka: Vy, podkoní hubení, však ste vy tak zahubeni! V vás jsú zakrsaly kosti, pro psotu nemohúc rósti. Kdyžs mne nechtìl zbaviti, již chci z knih o tom praviti, což já o vás psáno mám. Když jeden jel cìstú sám, hodného pacholka ptaje, podkonie sobì nemaje, tu sì jemu èrt pokázal, inhed mu sì pøikázal i slúžil mu k jeho vóli. Což jedno rozkázal koli, v tom nikdy nebyl rozpaèen avšak èasto za vrch vláèen. To on všecko trpìl míle až právì do jedné chvíle, když sì tak povìtøie zrudi, hroznú slotu s dešèem zbudi, o nìmž jest strach povìdìti. Šèastný, ktož mohl usedìti toho neèasu pod støìchú. Èrtu nebieše do smiechu, ano s nìho šaty berú,

9 kuklu i plášèe s hrdla derú podlé obyèeje i práva, jako sì i dnes tøìpaèkám stává. Opìt vše téhož èasu slunce pokáza svú krásu, pusti svój poprslek jasný; by èas horký, velmi krásný. Tuž panoše každý zvlášèe pacholku podává plášèe a plášè mokr a pln dešèe! Tu sì tepruv èrtu stešèe. I zìvi sì pánu svému a takto povìdì jemu: Tuto mého bydla nenie. Beru, pane, odpušèenie. Již sem dobøì zkusil toho, že mají zlého bydla mnoho tøepaèky: kudyž sì obrátie, vždycky v psotì chvíli krátie. Viece mluviti nerodì, inhed sì kamosi podì. Vyprnu sì jim všem z oèí, jedne ze sì vicher zatoèi. Èím ty sì pak chceš chlubiti? Vidíš, že èrt nechtìl tøepaèkú býti. To jest dosti znamenie, že horšieho bydla nenie, než vy je máte, pøepaèky. Ale já, když sedím s žáèky, to bez chlúby chci povìdìti, tu sú mnohé mìstské dìti, jenž jsú také pod mú stáží:

10 ty já všecky metlú káži a sám sì pak bitie zhojím. V svátek sì jeho nic nebojím. A když pøijde èas postný, mnì vdìèný a velmi radostný, o nìmž jest dlúhé pravenie, co mám tehdy utìšenie! Když já již budu na poli, ano všecko po méj vóli, neviem nic o chudobì, sem sám dobrovolem sobì. Jakžkoli pøídu ke vsi, inhed bojuji se psy, an každý preè bìží, skolí, a já jej ranil svú holí. Jakž mì náhle sedlky zoèie, inhed ke mnì pøiskoèie, neuèinie k tomu lénì, padnú na svoji kolenì, mé obrázky cìlují a mì daøiti slibují, tepúce sì v prsi náramnì, tiežíc, co bych ráèil, na mnì. Já jé za vajce poproši, ana inhed bìží k koši i po všech sì høadách zplazí a kde které hniezdo zlazí, ve všech kútiech pilnì hledá, mnì vždy práznu jíti nedá. Pak odtad pójdu s radostí a nabrav již vajec dosti.

11 A kdež sì namìte slepice, hus neb která kaèice, když já ji popadnu koli, téj jest vždy jíti do školy. A sedlák sì chce hoøem vstéci však mi nesmie nice øéciani protivného slova, boje sì póhonu do Pasova. My žáci i také knìžie, kamž koli po svìtì bìžie, to, vedì, malá vìc nenie, nebojíme sì obìšenie. Ale vy, hubené panošky, vy nejste bezpeèni trošky; vy strachy zdrástíte kèici jedúc mimo šibenici. Vám sì tøìba ohlédati a pøìd sebú sì žehnati, neb jest pilnì tøìba toho. Dvoøák sì rozhnìva z toho a øka: Mizero nevlídná, k èemu tobì ta øìè nesklidná? Však ty za pléšku nestojíš, nebs huben, metly sì bojíš a jsi živ na svìtì sotnì, obcházìje sì robotnì. Ty sì robotnì obchodíš, a ktomu v zlých šatech chodíš; ale to hanba nenie v školském bìhu. Kterak pak o tvém noclehu?

12 Ty ležeš na kamnách nynie, ale až bude ondy zimì, inhed sì o to s tebú svadie a na kamna viec nedadie. Ješèe bude tobì blazì, dadie-li léci na podlazì. Tu ležíš dosti nemìkce, zimú sì tøasa a zuby šèekce. A k tomu vstánie rané! Když sì pak na tì dostane všì školská pracná tøieda, tepruv tobì bude bìda. Když ty již dieš,že prost budeš, toho nikoli nezbudeš. Tu tobì vše zpósobiti, školu mésti i ztopiti, nièehož nic neminúti. A kde pak odpoèinúti a léhaje velmi tvrdì? Ale já sì mám od toho hrdì. By ty vidìl mú posteli, když já sobì slámy nasteli! Tu já ležím v pokoji. Èastokrát také pospím v hnoji. Toho já neèiním pro jiné, kromì když dešèem zmoknu jediné, aby mé rúcho zsechlo k jitru. To já vstana pìknì vytru, aby na mnì stálo èistì. To já tobì pravi jistì, že sì mne chlapi velmi bojé,

13 kadyž chodie nebo stojé, pokornì mi sì klanìjí, vežde: Vítaj, panièe!,dìjí. Sedláci pøìde mnú sršie i také slepice pršie, s nimiž já mám hroznú útìchu: kteréž dosáhnu do mìchu, ta sì viec nepozná zasì, sniem ji s tovaøiši v kvasì. To také pravil neskrytì, že nemám péèe na bitie; na tom bych mohl pøisieci, že v tomto cìlém mìsieci nejsem já bit pro mú vinu, kromì vyjmúc jedinú, leè kdy z klamu po hlavici, neb za vrch, nebo po líci. V tom já nice pána nevini, neb on to vše z klamu èiní. Mám pána po všiej svéj vóli; da mi, což poprosím koli; má mi nový kabát dáti, netáhne jeho jedne zedrati. Což mi sì pak nedostává, když mi jedno hlava zdráva? Však již netrpím psoty viece. Ale však, pravdu praviece, já z mladu na svéj hlavici nosil sem tìžkú pøílbici, doniž sem rynéøem byl. Ale již sem já té psoty zbyl.

14 V tom sì pochlubiti mohu a z toho dìkuji Bohu, že sem tak velmi povýšen, všìm žákóm mohu býti pyšen. Sám však znamenaj cti této: sem podkoním sedné léto a k tomu mám dobrú nádìji a to jistì øéci smìji: netáhne mój pán dluhóv zbýti, mì chc støìlcem uèiniti. Pak neponesu tlumoka, ano samostøiel u boka a k tomu suknì èistá, na niejž haklíkóv na tøi sta. Kdež budu v nenámém kraji, mì vežde za pána mají. Protož, huben sagitáøi, i kací sú tvoji sváøi? Proti mnì viec neroï mluviti, neb jest vìènì ve psí býti. Vám jest pøisúzena psota, byšte ji mìli do života. Žáku to bieše protivno; vecì: Jest mi velmi divno hrdú øìè slyšì od tebe. I zda sám již neznáš sebe? Vy, tøìpaèky nebožátka, to vám nikdy nenie svátka. Všaks ty hubená satrapa! Èím chceš lepší býti chlapa, na každý den hnój kydaje

15 a k lepšiemu èáky nemaje? Ty sì nevrovnáš žáku, neb my mámy lepší èáku, ne jako vy, chlapi hlúpí. Z žákóv bývají biskupi komuž toho Bóh popøìje, v nìmž jest má dobrá nádìje. Prodlí-li mi Bóh zdravie, až bude o svìtiem Václavì, ješto již daleko nenie, pøijmu já prvé svìcenie. Inhed sobì pleš proholi, a kto mi pøìkazí koli, tomu bude nelzì zbýti, vždy mu jest pohnánu býti. Zaplatí mi to dosti drazì, pojé se mnú calet v Prazì. Což mi pak bude škoditi, když já již budu choditi hrdì v mešném rúše zlatém, jsa knìzem neb prelátem, když já budu v kostele, a ty stojíš jako tele v svém zedraném rúše letnì, na mì smieš hledìti setnì? Protož, nebožtíku lichý, razi to: ostavuj sì pýchy a se mnú nechaj sváøenie. Však vidíš, že statka nenie. Ješèe nad to vìrnì pravi: chceš-li prodlenie svému zdraví,

16 nebudiž viec dvoøskú chasútak snad prodlíš svého èasu. Jinak zhyneš na živo ì, neb nenie koncì vašiej psotì, aniž jesti lepšie èáka. Protož razi, u sedláka pøistati v dobréj dìdinì, zda tì tady psota mine. Tu tepa v hlavu pšenici obráníš sì šibenici. A když žák svú øìè vylíèi, dvoøák sì inhed vstýèi, hnìvivì naò tøasa hlavú, hrozì jemu rukú pravú, øka: Již nepøìzøím toho déle, by pak bylo i v kostele. Mluvíš na mì, ješto nenie. I zda již úfáš v své svìcenie? Døiev než doèakáš plešì, budeš ty utopen v mìše, jakož sì i jiným dìje. I v tom-li jest tvá nádìje? Døiev než ty budeš prelátem, spieše ješèe budeš katem. Neb najviec biøici, kati, vše bývají literáti. Téhož ty také nezbudeš, po maléj chvíli katem budeš. Ješèe vìrnì razi tobì: pøizøi, již jest èas, o sobì,

17 a já z dobrých lidí pomocí øemesla chci dopomoci. Tudy nìèso psoty pozbudeš a potom obìšen budeš. To øek, ruku naò opøìže a žák ho k sobì za vrch dosìže, k tomu jej v hlavu udeøi. Tak sì druh v druha vpeøi za vrch tak nelítostivì, druh druhu hlavu køivì. K tomu pohlavci suší pleskájí okolo uší. Tak zaroveò bez rozpaèi druh druha pod sì tlaèí; hrozný hømet jde o podlahu, i sen i on búchá hlavú, nepoddada sì druh druhu. Rvášta sì chvíli tak dlúhú, drúce sobì ústa rózno, až mì by hledìti hrozno. Nechtì sì dívati tomu, brach sì preè z toho domu, ana sì za vrch vláèíta. Rujtaž sì, dokud ráèíta! To jest krèemná pøíhoda, neb sì pivo pie a ne voda. Dnes, ktož rád do krèmy chodí, èastokrát sì jemu pøihodí, že zvie pøíhody nekaké

18 a k tomu noviny také. Mnohému sì tak zraèí, najviec, ktož sì tam omraèí, že má doma co praviti. Avšak sì je lépe zbaviti a v noci, jakž èas jest, spáti, a doma novin doèakati.