PŘÍLIŠ JEDNODUCHÉ ŘEŠENÍ?

Transkript

1 DAŇ Z FINANČNÍCH TRANSAKCÍ DAŇ Z FINANČNÍCH TRANSAKCÍ PŘÍLIŠ JEDNODUCHÉ ŘEŠENÍ? Pražský institut pro globální politiku Glopolis Prosinec 2011

2

3 OBSAH SHRNUTÍ...4 SUMMARY...6 SEZNAM ZKRATEK...8 ÚVOD: NEPOKRYTÉ NÁKLADY FINANČNÍHO BOOMU TŘI HLAVNÍ DŮVODY PROČ SE UVAŽUJE O ZDANĚNÍ FINANČNÍHO SEKTORU KOMPENZACE ZA KRIZI OBRANA PŘED PŘÍŠTÍ KRIZÍ: REGULACE NEBO VYTVOŘENÍ ZÁCHRANNÝCH FONDŮ? NOVÉ ZDROJE PRO ROZVOJ A KLIMA PŘEHLED NÁVRHŮ NA ZDANĚNÍ FINANČNÍHO SEKTORU A JEJICH SROVNÁNÍ AKTUÁLNÍ KOMPENZAČNÍ DAŇOVÉ NÁVRHY STABILIZAČNÍ POPLATEK (BANKOVNÍ DAŇ) ZDANĚNÍ BONUSŮ VYUŽITÍ EXISTUJÍCÍCH DANÍ: ZVÝŠENÍ DANĚ Z PŘÍJMU ČI UVALENÍ DPH NA FINANČNÍ SLUŽBY? AKTUÁLNÍ KOREKTIVNÍ DAŇOVÉ NÁVRHY DAŇ Z FINANČNÍCH TRANSAKCÍ (FTT) DAŇ Z FINANČNÍCH AKTIVIT (FAT) JAK VYBRAT TU NEJLEPŠÍ VARIANTU: STRUČNÉ SROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH NÁVRHŮ SITUACE V EVROPSKÉ UNII NÁVRH EVROPSKÉ KOMISE REGULACE ODLIV KAPITÁLU PŘENOS NÁKLADŮ NA KLIENTY VÝNOS VÝBĚR DANĚ POZICE ČLENSKÝCH STÁTŮ NĚKOLIK POZNÁMEK K EVROPSKÉ SITUACI POZICE ČESKÉ REPUBLIKY OBECNÁ POVAHA SCHVALOVÁNÍ PŘEDBĚŽNÉ POZICE VLÁDY ČR POSTOJE KLÍČOVÝCH AKTÉRŮ K NÁVRHU SMĚRNICE POZICE MINISTERSTVA FINANCÍ A ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY DISKUSE NA PŮDĚ SNĚMOVNY FINANČNÍ SEKTOR MÉDIA A VEŘEJNOST NĚKOLIK POZNÁMEK K ČESKÉ POZICI...42 ZÁVĚR A DOPORUČENÍ POUŽITÉ ZDROJE Příliš jednoduché řešení? 3

4 SHRNUTÍ Překotný rozvoj finančních trhů v posledních čtyřiceti letech, během nichž objem finančních transakcí vzrostl na sedmdesátinásobek objemu světového hrubého domácího produktu (HDP), se stal zdrojem řady negativních externalit. Růst systémového rizika, skrytého v mnoha případech ve vysoce komplexních finančních produktech a nezodpovědném chování investorů, vedl v roce 2008 k největší finanční krizi od 30. let minulého století. Od té doby se mnozí odborníci stále přou o příčiny tak rozsáhlého selhání a politici nepřestávají slibovat kompenzace za vzniklé škody i reformy finančního systému. Hloubka finanční krize z let vrátila do jednacích sálů dlouhodobě opomíjený návrh na zdanění finančních transakcí, který se objevil již ve 30. a později znovu v 70. letech minulého století. Podle návrhu Evropské komise ze září 2011 by daň z finančních transakcí mohla přinést až 57 miliard eur ročně, což by mnohé zadlužené státy EU jistě přivítaly. Lze však nedostatky současného finančního systému vyřešit zavedením jedné plošné daně? Jaké jsou její (ne)finanční a politické náklady? Nebudou nakonec vyšší než konečný výnos? Představa zdanění finančního sektoru je lákavá zejména proto, že spojuje dva efekty (výhody): kromě nových příjmů (např. pro státní rozpočet) má daň potenciál omezit chování, které zvyšuje systémové riziko na finančních trzích (tzv. Pigouův efekt známý například v souvislosti s ekologickými daněmi). Jakkoli je otázka daňového výnosu důležitá (zejména pro politiky), tato studie se zaměřuje především na druhý ze zmiňovaných efektů. Zkoumá, nakolik mohou současné návrhy finančních daní přispět ke zmírnění negativních externalit finančních trhů, do jaké míry ovlivní jejich fungování a který z nich v sobě nejlépe kombinuje výše uvedené výhody a současně minimalizuje riziko nežádoucích účinků. Mezi snahami o zdanění finančního sektoru nachází studie tři (nikoliv nutně vzájemně protichůdné) převažující motivy: (1) přimět finanční sektor ke kompenzaci škody vzniklých krizí, (2) omezit zdroje systémového rizika prostřednictvím zvýšení nákladů spojených s rizikovým chováním a tím odradit finanční aktéry od jejich využívání, (3) vytvořit nové finanční zdroje využitelné pro řešení globálních problémů, jako je extrémní chudoba nebo klimatické změny (což je původní idea spojená se zdaněním finančního sektoru). Existuje celá řada variant finanční daně. V této studii jsou rozděleny do dvou hlavních skupin: (1) kompenzační daně a poplatky se snaží především získat prostředky vynaložené z veřejných zdrojů na záchranu krachujících finančních institucí. Patří sem například stabilizační poplatek (tzv. bankovní daň), zdanění bonusů nebo zavedení DPH z finančních služeb. (2) Korektivní daně mají kromě finančního příjmu zdražit rizikové investice, popřípadě vést ke strukturálním změnám (např. omezit vysokofrekvenční obchodování, tzv. HFT). V této oblasti se studie zaměřuje především na daň z finančních transakcí (FTT) a na daň z finančních aktivit (FAT). Kromě popisu vybraných variant zdanění se autor studie snaží i o jejich srovnání, a to na základě následujících kritérií: míry distorzního efektu (úroveň s jakou daň ovlivňuje fungování finančních trhů), schopnosti jednotlivých návrhů přispět k regulaci systémových rizik, nebezpečí přenosu nákladů na koncové klienty, výnosu daně a technické náročnosti (nejen výběru, ale i schvalování daného typu daně). Z porovnání jednotlivých variant zkoumaných v rámci studie vycházejí dva návrhy, které v sobě kombinují regulatorní i fiskální efekt a zároveň se vyznačují nízkou mírou distorze. Jde o stabilizační poplatek a zejména o daň z finančních aktivit (FAT). Aktuálně velmi diskutovaná daň z finančních transakcí (FTT) se zdá být málo předvídatelná jak v oblasti výnosu, tak co do nežádoucích účinků (nejistý regulační efekt, možné negativní dopady mimo finanční sektor apod.). V přípravě konkrétního návrhu zdanění finančního sektoru se zatím nejdále dostala Evropská komise. Ta v září představila návrh směrnice o společném systému daně z finančních transakcí. Tento návrh doporučuje jako nejvhodnější typ zdanění FTT. Argumenty ve prospěch tohoto řešení však nejsou příliš přesvědčivé. Existuje přinejmenším šest členských států, které s tímto návrhem nesouhlasí (mezi největší odpůrce patří Velká Británie, Švédsko a Česká republika). Situace je značně nepřehledná a pozice některých členských států (např. Itálie či Dánska) 4 Daň z finančních transakcí

5 proměnlivé. Z hlediska schvalovacího procesu to znamená komplikace, jelikož rozhodování v oblasti daňových otázek podléhá principu jednomyslnosti. Stačí jeden nesouhlasný hlas a celý schvalovací proces je zablokován. Zvažovaná možnost použití posílené spolupráce se přitom nezdá být příliš vhodná, jelikož ohrožuje účinnost FTT. Hlavní problém zamítavé pozice České republiky spočívá v tom, že neobsahuje konkrétní argumenty dokazující nevýhodnost FTT pro české prostředí. Rozhodujícími faktory je spíše nedůvěra k daňové regulaci jako takové a vztah k Evropské unii. Pozice ČR opomíjí význam zdanění finančního sektoru v kontextu současných ekonomických problémů EU a stejně tak přehlíží i možné praktické výhody plynoucí ČR z FTT (či jiné varianty). Obecné (politické) důvody tak převažují nad technickou (praktickou) analýzou, což je však obecný rys doprovázející tvorbu politik v ČR. I když zdanění finančního sektoru představuje jednu z možných cest, jak zajistit nové příjmy v době dluhové krize a zmírnit alespoň některá rizika spojená s fungováním finančních trhů, diskuse, jež se vede o konkrétních návrzích, vykazuje několik nedostatků. Mají-li se věci pohnout příznivějším směrem, je zapotřebí: zaměřit se na konkrétní oblasti selhání finančního sektoru a začít s opatřeními, u nichž je pravděpodobnější dosažení širší shody, jasně definovat cíle a očekávání, které má zdanění finančního sektoru naplnit: nepřeceňovat přínosy a nepodceňovat dopady regulačních opatření, zvýšit váhu expertních kritérií při rozhodování o typu zdanění finančního sektoru, zajistit, aby část z příjmů ze zdanění finančního sektoru byla věnována na účely spojené s extrémní chudobou, klimatickými změnami a dalšími globálními problémy. Příliš jednoduché řešení? 5

6 EXECUTIVE SUMMARY The fast growth of financial markets in the past four decades, during which the volume of financial transactions has grown 70 times that of world GDP, has led to many negative externalities. The increase of systemic risk, which is usually hidden in far too complex financial products and irresponsible behavior of managers, led in 2008 to the largest financial crash since 1930s. Since then many experts have been discussing the causes of such an enormous financial break-down and politicians continue to promise compensations for the large expenses of saving collapsing banks, as well as the severe financial reforms which should ensure such a situation never happens again. Current problems have brought the long neglected proposal of financial transaction tax back to the table, which first appeared already in the 1930s and then again in the 1970s. According to the proposal of the European Commission from September 2011 the financial transaction tax could raise up to 57 billion euro per year which would certainly be welcomed by many indebted EU states. However, is it possible to solve all the shortcomings of the current financial system by one global tax? What are the (non)financial and political costs of this move? What if the costs are in the end higher than the final revenues? The idea of taxation is tempting because it links two effects (advantages): in addition to the new revenues (e.g. for the national budget) the tax could limit the kind of behavior which increases systemic risk on financial markets (so called Pigou effect known for instance in relation to environmental taxes). However important the question of tax revenues is (especially for politicians) this study paper focuses on the second of the effects mentioned above. It explores to what extent the current tax proposals could help to reduce negative externalities of the financial markets, how far they could affect their operation, and which one of them includes most of the advantages and at the same time minimizes undesirable impacts? The study explores three (not contradicting) main motives for the financial tax: (1) make the financial sector pay back for the crisis, (2) limit sources of the systemic risk through increasing the costs of risky behavior, (3) create innovative sources of funding for global problems, such as extreme poverty or climate change (which was originally the idea linked with the financial tax proposal in the 70s). There are many variations of the financial tax. This study divides them into two main groups: (1) compensatory taxes and levies which aim to regain the money from public funds that was invested to save financial institutions from bankruptcy. This group includes for instance a bank levy, taxation of bonuses or VAT for the financial sector. (2) The second group includes so called corrective taxes which should (additionally to raising revenues) limit undesirable behavior by increasing the costs connected with it. This type of tax could possibly lead to structural changes (for example limit high frequency trading). In this area the study focuses in particular on the financial transaction tax (FTT) and financial activity tax (FAT). Besides the description of various types of taxing the author also aspires to compare different tax variations according to the following criteria: the level of distortion effect (level to which the tax influences trading on financial markets), the ability to limit systemic risk, the danger of the transmission of the costs on the final clients, tax revenues, and technical feasibility (also including the endorsement of the proposal on international level). Based on the comparison there are two proposals which combine regulatory as well as fiscal effects and at the same time they show lower levels of distortions. These are the stabilization fee (bank levy) and, in particular, the financial activity tax (FAT). Recently the highly discussed financial transaction tax (FTT) seems to be unpredictable regarding revenues as well as undesirable impacts (unsure regulatory effect, possible negative impacts beyond the financial sector, etc.). The European Commission is the most advanced institution regarding preparations of a concrete tax proposal. In September 2011 the European Commission introduced a proposal on a common system of financial transaction tax. This proposal recommends FTT as the most suitable type of taxation. However, the arguments supporting this recommendation are not very convincing. There are at least six member states which do not support the 6 Daň z finančních transakcí

7 EC proposal (amongst the strongest opponents we could include Great Britain, Sweden, as well as the Czech Republic). The situation is not very clear and positions of some countries (for example Denmark or Italy) are changing. From the point of view of the decision-making process this means complications. Decision-making in the area of the EU tax issues is based on a principal of unanimity which means that one state is enough to block the proposal. The possibility to use the mechanism of enhanced cooperation does not seem to be very suitable in the case of FTT as it decreases its effectiveness. Ensure that part of the revenues will be used to strengthen the fight against poverty, climate change and other global challenges Dismissal of the EC proposal by the Czech Republic is problematic mainly because it is not based on concrete arguments which would prove disadvantages of the FTT in Czech conditions. The decisive factors are rather distrust to tax regulation as such and the relationship towards the European Union. The Czech position is missing the relevance of taxation in the current complicated economic situation of the EU as well as possible practical advantages resulting from the FTT (or other types of tax) for the Czech Republic. General (political) reasons prevail over the technical (practical) analysis which is, however, a common characteristic of the Czech policy-making process. Although taxation of the financial sector represents one of the possible ways how to raise new revenues at a time of debt crisis and how to reduce at least some risks related to the financial markets, debate about individual proposals shows several needs. If we are supposed to move forward with the issues of taxation regarding the financial sector, it is necessary to: Focus on concrete areas of failure of the financial sector and begin with measures where consensus is easier to reach, Clearly define goals and expectations which taxation should fulfill: neither overestimate benefits nor underestimate regulatory impacts, Increase relevance of expert criteria regarding financial sector taxation decision-making, Příliš jednoduché řešení? 7

8 SEZNAM ZKRATEK AIFMD Basel III BIS směrnice o manažerech alternativních investičních fondů (Alternative Investment Fund Managers Directive). Označení alternativní investiční fondy zahrnuje hedgeové fondy, fondy soukromého majetku a další institucionální investory. Tento typ fondů zpravuje velké množství aktiv (např. penzijních fondů), často využívá tzv. pákového efektu (viz vysvětlení níže) a tím představují potenciálně velký zdroj rizika. Cílem AIFMD je zlepšit dohled a kontrolu nad hospodařením alternativních investičních fondů. Basilejský výbor pro bankovní dohled působí při Bance pro mezinárodní platby (BIS). Tento výbor vytváří standardy a doporučení pro bankovní dohled (např. mezinárodní standardy pravidel kapitálové přiměřenosti, která jsou známá pod označením Basel I, II a III (číslovka označuje příslušnou generaci pravidel). Basilejský výbor nemůže dodržování pravidel právně vymáhat. Jsou vynutitelná pouze na základě národní (popřípadě unijní) legislativy. Země a instituce, které se jimi neřídí, jsou považovány za rizikovější, což s sebou přináší řadu komplikací (např. vyšší úrokové sazby apod.). Banka pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements) BRICS skupina rychle rostoucích ekonomik, kterou tvoří Brazílie, Rusko, Indie, Čína a od roku 2010 i Jihoafrická republika. CDS CEBS COREPER CRD DPH EBA ECOFIN ECR EP FAT swapy úvěrového selhání (credit default swaps): jedná se o pojištění proti neschopnosti dlužníka splácet úvěr. Využívá se většinou u dluhopisů, kdy se vlastník dluhopisů může pojistit pro případ, že jejich vydavatel (např. vláda) zkrachuje (tzn. nebude schopna dluhopisy splatit). Problémem je, že toto pojištění si může investor pořídit i v případě, že žádné dluhopisy nevlastní (spekuluje na bankrot dlužníka). Evropský výbor orgánů bankovního dohledu (Committee of European Banking Supervisors) Výbor stálých zástupců členských zemí při EU směrnice o kapitálové přiměřenosti (Capital Requirements Directive). Tato směrnice upravuje i obezřetnostní pravidla dodržovaná bankami, spořitelními a úvěrovými družstvy a obchodníky s cennými papíry. Ovlivňuje též způsob dohledu České národní banky nad těmito institucemi. Novela směrnice navazuje na postup Basilejského výboru pro bankovní dohled (Basel III). daň z přidané hodnoty Evropský orgán pro bankovnictví (European Banking Authority) Rada pro hospodářské a finanční záležitosti (Economic and Financial Affairs Council) skupina Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu (European Conservatives and Reformists) Evropský parlament daň z finančních aktivit (Financial Activity Tax) 8 Daň z finančních transakcí

9 FCR FTT G20 HDP HFT LDCs MDGs MMF ODA OECD OTC poplatek z odpovědnosti za finanční krizi (Financial Crisis Responsibility Fee) daň z finančních transakcí (Financial Transaction Tax) skupina 20 největších ekonomiky světa hrubý domácí produkt vysokofrekvenční obchodování (high frequency trading) nejméně rozvinuté země (Least Developed Countries) Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals) Mezinárodní měnový fond oficiální rozvojová spolupráce (Official Development Assistance) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj prodej na přepážce (over the counter): jedná se o prodej, který neprobíhá přes oficiální zúčtovací instituci (např. přes burzu), ale účastníci jej domlouvají přímo mezi sebou. Používá se především v souvislosti s deriváty. Pákový efekt (leverage) jde o využití finančních instrumentů nebo vypůjčeného kapitálu s cílem zvýšit potenciální návratnost (zisk) investice. Většina společností si na své finanční investice půjčuje kapitál. Zvyšuje tak svoji investiční páku, aniž navýšila své jmění. Například pokud společnost disponuje 1 milionem dolarů od svých investorů, její majetek činí 1 milion dolarů, který může použít na další investice. Pokud společnost využije dluhového financování a půjčí si 10 milionů, může investovat celkem 11 milionů do finančních operací. Šanci na větší zhodnocení majetku (a majetku akcionářů) je tak vyšší. V případě, že nejsou investice úspěšné, však může dojít k velmi rychlé ztrátě. Celkové zadlužení může být nakonec několikanásobně vyšší než skutečný majetek společnosti (některé fondy investovaly až čtyřicetinásobek vlastního kapitálu). Obchodování na páku je proto vysoce rizikové. Prodej na krátko (short selling) označuje prodej aktiva, které prodávající nevlastní, ale pro účely obchodování si je pouze vypůjčí. Prodávající počítá s poklesem ceny aktiv. Lze si to představit takto: investor A si půjčí 10 akcií od banky B v ceně 1 USD za akcii. Akcie prodá a získá 10 USD. V případě, že cena akcie klesne na 0,9 USD, investor A nakoupí 10 akcií za cenu 9 USD. Akcie vrátí bance B, přičemž rozdíl 1 USD představuje jeho zisk. SDTR TBTF UNCTAD VEU VEZ tzv. kolkovné daň užívaná ve Velké Británii, která se odvádí při prodeji akcií firem registrovaných ve Velké Británii (Stamp Duty Reserve Tax stamp duty). Viz též Box 4 na str. 35. označení banky, která je příliš velká na to, aby zkrachovala/ padla (too big to fail) Konference OSN o obchodu a rozvoji (UN Conference on Trade and Development) Výbor pro Evropskou unii Výbor pro evropské záležitosti PSP ČR Příliš jednoduché řešení? 9

10 ÚVOD: NEPOKRYTÉ NÁKLADY FINANČNÍHO BOOMU Rozvoj finančních trhů v uplynulých čtyřiceti letech patří k nejvýznamnějším procesům ve světové ekonomice. Nejde o zcela nový fenomén, před první světovou válkou docházelo rovněž k masivnímu přeshraničnímu přelévání kapitálu. Avšak míra finanční globalizace po opuštění brettonwoodského systému na počátku 70. let minulého století je historicky zcela unikátní. 10 Daň z finančních transakcí

11 Za masivním rozvojem finančních trhů stojí jak dlouhodobé trendy ve světové ekonomice, tak i faktory, které jsou typické pro několik posledních let. Do první skupiny lze zařadit například přebytek výrobních kapacit a nadprodukci ve vyspělých zemích na počátku 80. let, který vedl ke snížení investičních příležitostí v reálné ekonomice, politiku liberalizace, jež omezila kontrolu kapitálu na absolutní minimum či nástup nových technologií umožňující daleko efektivnější a rychlejší zpracování informací (Singh 2000). Mezi bezprostředními příčinami raketového růstu obchodování na finančních trzích po roce 2000 se uvádí extenzivní nárůst krátkodobých investic zásobující trhy likviditou, vytváření stále komplexnějších finančních produktů, politika tzv. levných peněz udržující úrokové sazby dlouhodobě velmi nízko a v neposlední řadě rovněž pokřivené pobídky a finanční bonusy pro manažery, které je motivovaly k maximalizaci krátkodobých zisků a podceňování investičního rizika (Darvas and Weizsäcker 2010). Svět - HDP = 1 Graf 1: Srovnání objemu finančních transakcí se světovým HDP Celkem Spotové trhy Derivátové trhy Zdroj: Bank for International Settlements (BIS), cit. dle Schulmeister 2011 Bezprecedentní rozmach finančních trhů lze dobře ukázat při porovnání objemu finančních transakcí se světovým hrubým domácím produktem (HDP). Zatímco v roce 1990 byl poměr mezi objemem finančního sektoru a celosvětovou produkcí zboží a služeb přibližně patnáctinásobný, o dvacet let později jde již o sedmdesátinásobek, přičemž se zdá, že finanční krize tento dlouhodobý trend nijak zvlášť neovlivnila (viz graf 1). Po dlouhou dobu spočívala hlavní funkce finančního systému v efektivní alokaci zdrojů tam, kde jich bylo v reálné ekonomice potřeba (Kapoor 2010). Tradiční (tzv. retailové) bankovnictví, založené na dlouhodobých vkladech a půjčkách firmám či domácnostem a na transparentním hospodaření vyplývajícím z poměru půjček, vkladů a ziscích z úroků, začalo postupně ustupovat do pozadí. Od 80. let minulého století začal bankovní sektor přecházet na nový model investičního bankovnictví, který byl založen na obchodování s cennými papíry, deriváty a dalšími finančními produkty. Z nového druhu obchodování se stal zdroj nových zisků, daleko vyšších než jakých lze dosáhnout v oblasti retailového bankovnictví. Ovšem jen malá část z nového kapitálu se přelévá do reálné ( nefinanční ) ekonomiky (produkující zboží, služby, vysoký počet pracovních míst apod.), čímž se citelným způsobem oslabuje vztah mezi finanční a produkční ekonomikou známý z dob klasického bankovnictví. Studie Mezinárodního měnového fondu (MMF) a dalších institucí potvrzují, že investice do finančních instrumentů (nejčastěji finančních derivátů) podstatně převyšují investice do podniků jak v Evropě, tak v USA (Matheson 2010). Vzhledem ke komplexním finančním operacím, které nejsou vždy zachyceny v účetních bilancích, s sebou investiční model bankovnictví přináší i vyšší riziko a náchylnost k šíření finanční nákazy (Habbard 2010). Rozmach investičního bankovnictví se stal zdrojem řady negativních externalit 1. Mezi nejproblémovější patří zdroje tzv. systémového rizika, které v době extrémně propojených finančních trhů ohrožují stabilitu celého finančního systému. Za jeden z hlavních zdrojů systémového rizika jsou považovány velké finanční instituce, které jsou tak roz- 1 Termínem externalita jsou v ekonomii označovány přínosy (pozitivní externalita) či náklady (negativní externalita) určité činnosti, které nejsou zahrnuty v ceně produktu či služby. V širším pojetí lze za externalitu označit nezamýšlené efekty chování/výroby/produkce. V kontextu finančních trhů lze za negativní externalitu označit například vznik finančních bublin či nestabilitu cen, které mohou vést k rozsáhlým krizím, jejichž důsledky nesou i ti, kteří neměli s obchodováním na trzích nic společného. Příliš jednoduché řešení? 11

12 sáhlé, že jejich potenciální úpadek ohrožuje stabilitu celého finančního sektoru 2. Tento jev vede podle mnohých odborníků k morálnímu hazardu (instituce implicitně počítají s vládní podporou a chovají se méně zodpovědně) i tržním distorzím (díky vládním garancím jsou považovány za bezpečnou investici). Další z negativních externalit je asymetrický přístup k informacím (většina obchodníků na trhu se řídí rozhodnutími několika velkých investorů 3 ), který znemožňuje spolehlivé ohodnocení rizika. K tomu přispívá i složitost a neprůhlednost finančních produktů, v prvé řadě některých typů finančních derivátů, které často produkují právě velké finanční instituce, čímž mohou přispět k šíření rizika mezi další účastníky na trhu. Informační asymetrie a nespolehlivé oceňování rizika přispívají k větší volatilitě (kolísání) trhů. Ta bývá dávána též do souvislosti s rozmachem krátkodobých investic, avšak o jejich vlivu na stabilitu trhů existují značné pochybnosti. Problematickým jevem je i tzv. leverage (pákový efekt), který investorům umožňuje obchodovat s několikanásobkem vlastního jmění a tím nepřiměřeně zvyšovat riziko ztráty v případě prodělečné transakce. Negativní externality finančního sektoru vzbuzovaly před krizí jen malý zájem. V souvislosti se zhroucením finančních trhů na podzim roku 2008 se však otázka jejich zvládání ocitla mezi nejpalčivějšími prioritami politiků i finančních expertů. Existuje celá řada návrhů, jak problémy finančních trhů řešit a předejít jejich opakování v budoucnu. Tato studie vychází z rozdělení zásahů proti negativním externalitám do dvou skupin na opatření administrativní a opatření daňová. Do skupiny administrativní regulace spadají návrhy, jejichž podstatou je zpřísnění pravidel pro aktéry, kteří jsou spojováni s hlavními zdroji externalit, což může vést až k citelnému omezení jejich činnosti (např. pravidla pro hedgeové fondy, omezení či zákaz OTC derivátů apod.). V případě daňové regulace jde o návrhy, které nemají v úmyslu původ externalit a priori zcela eliminovat, ale snaží se zatížit jejich původce zvláštním poplatkem či daní. Výsledkem by měl být opět citelný pokles výskytu chování, které je považováno za rizikové či nežádoucí (z tohoto principu vycházejí především ekologické daně). Administrativní regulace bývá zpravidla považována za nákladnější a náročnější (často je zapotřebí zřídit nové úřady, které budou dohlížet na dodržování pravidel a sankcionovat provinilce) než regulace daňová (k výběru poplatku je možné použít existující úřady a navíc odpadají náklady na kontrolu pravidel). Tato publikace se zabývá výhradně návrhy, které spadají do druhé skupiny, tedy do oblasti regulace negativních externalit pomocí zdanění. Snaží se odpovědět zejména na otázku, nakolik mohou současné návrhy finančních daní přispět ke zmírnění negativních externalit finančních trhů a zda nakonec nezpůsobí více škody než užitku? První kapitola se zabývá hlavními důvody, které se objevují v souvislosti se zdaněním finančního sektoru a zejména různými očekáváními, která myšlenka zdanění finančních trhů vyvolává. Druhá kapitola se věnuje nejčastěji uváděným variantám finančních zdanění, které již některé státy zavedly anebo o jejich zavedení uvažují a snaží se o srovnání jejich dopadů a potenciálních pozitivních efektů. Třetí kapitola přibližuje aktuální situaci v Evropské unii, kde se právě rozbíhá proces vyjednávání o konkrétním návrhu daně z finančních transakcí (tzv. FTT). Kromě rozboru zmíněného návrhu se zabývá i postoji jednotlivých členských států, které mají při rozhodování o zavedení či nezavedení daně rozhodující roli. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na debatu o zdanění finančního sektoru v České republice právě v kontextu předloženého unijního návrhu o FTT. 2 V angličtině se pro tento druh institucí vžil termín too big to fail (TBTF). 3 Pro tuto skupinu obchodníků se používá výraz noise traders ti, kteří se na trzích orientují podle hluku nakupují či prodávají podle toho, jak se trh vyvíjí (jak se chovají ostatní hráči na trhu), nikoliv na základě vlastní analýzy podkladových aktiv. 12 Daň z finančních transakcí

13 1. TŘI HLAVNÍ DŮVODY PROČ SE UVAŽUJE O ZDANĚNÍ FINANČNÍHO SEKTORU Myšlenka zdanění finančního sektoru není nikterak nová. Poprvé se objevuje již ve 30. letech minulého století, kdy britský ekonom John Maynard Keynes upozorňoval na rizika, která s sebou přináší málo kontrolované finanční trhy, jejichž slabá regulace a četné výstřelky byly jednou z příčin krachu na Wall Street v roce Krátkodobé obchodování zaměřené na dosažení rychlých zisků považoval za plýtvání zdroji a za jednu z příčin prohlubování mezery mezi finančními trhy a reálnou ekonomikou (Keynes 1936). Přestože byl Keynes zastáncem liberalizace světového obchodu, doporučoval, aby kontrola přílivu a odlivu kapitálu byla pevnou součástí poválečného systému (Keynes 1936). Účastníci brettonwoodské konference v roce 1944 vzali mnoho z předválečných nedostatků v úvahu a vytvořili poměrně statický, zato velmi stabilní mezinárodní měnový systém, který trval po následující tři desetiletí. V 70. letech se kyvadlo zhouplo na druhou stranu a následovala silná vlna deregulace. V této době přichází James Tobin, americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii (1981) s návrhem na zdanění mezinárodních měnových transakcí daní ve výši 1 % (odtud pojmenování Tobinova daň). Tobin chtěl umožnit národním vládám omezit přeshraniční transakce, které z jeho pohledu narušovaly jejich snahu o regulaci agregátní poptávky. Na Tobina navázali další ekonomové (např. Stiglitz 1989), kteří ve zdanění finančních transakcí viděli možnost, jak zamezit krátkodobým spekulacím, plýtvání kapitálem a volatilitě trhů. Jak lze pozorovat, prvotní motivací podporující úvahy o zdanění finančních trhů byla především snaha o jejich regulaci. Jak ukáže následující kapitola, postupem času se nicméně k regulačnímu efektu přidávala i další očekávání, a to zejména fiskálního charakteru. Příliš jednoduché řešení? 13

14 1.1 Kompenzace za krizi Mezi hlavní argumenty ve prospěch zdanění finančního sektoru v rámci diskuse o zdanění jako kompenzaci patří především úhrada nesplacených vládních výdajů z veřejných rozpočtů vynaložených na záchranu krachujících bank a náhrada škod vzniklých v ekonomické a sociální oblasti v důsledku finanční krize, na jejímž vzniku má finanční sektor zásadní podíl. V rámci tohoto pojetí zdanění má prioritu výnos, nikoliv regulace negativních externalit souvisejících s finančními aktivitami. Podle odhadů MMF činily v roce 2009 náklady spojené s krachem finančních trhů 11,9 bilionu dolarů. Tato částka v sobě zahrnovala, jak přímou kapitálovou podporu, tak výkup toxických aktiv a vládní garance (viz tabulka 1). S tím, jak se situace na finančních trzích zlepšovala, banky byly schopné vládní intervence splácet, čímž celková míra přímých nákladů postupně klesá. Podle odhadů MMF by se konečné náklady vyspělých zemí G20 měly pohybovat kolem 5 % HDP, což bude méně, než v případě předešlých krizí, kdy náklady tvořily kolem 8 % HDP (MMF 2010). Podle některých odhadů budou konečné náklady ještě nižší, například Schildbach ve své práci z dubna 2010 odhaduje přímé náklady okolo 1 % HDP (Schildbach 2010). Dopady krize však nelze měřit pouze na základě přímých kapitálových injekcí či garancí vynaložených na záchranu finančního sektoru. Je třeba zohlednit i hospodářské a sociální náklady, které dosahují mnohem vyšších hodnot. Pokud se podíváme na širší ekonomické dopady, činí kumulativní ztráta v důsledku ekonomického poklesu v zemích G20 postižených systémovou krizí přibližně 26 % HDP (MMF 2010: 7). Právě pokles ekonomického růstu v kombinaci s náklady na sanaci bankovního sektoru vedl k enormnímu růstu zadlužení, zejména ve vyspělých zemích a k druhé fázi tentokrát dluhové krize. Podle odhadů MMF se v období 2008 až 2015 zvýší dluh vyspělých zemí G20 o 40 %. Statistiky OECD ukazují, že objem dluhopisů členských států v období 2007 až 2010 vzrostl z 500 na miliard dolarů. Vyjádřeno poměrem rozpočtového deficitu k HDP se jedná o skok z 1,3 % na 7,6 % HDP během necelých čtyř let 4. Právě výše státního dluhu představuje jednu z hlavních překážek pro obnovení ekonomického růstu. Zásadní vliv vysokého dluhu na ekonomický růst dokazuje například nedávná studie amerických vědců, kteří na základě empirických údajů dokazují, 4 Přičemž za časů Paktu stability a růstu, na jehož základech vznikla společná měna euro, se za udržitelný považoval roční deficit ve výši 3 % HDP. Tabulka 1: Zveřejněná nebo přislíbená podpora finančního sektoru (v procentech HDP z roku 2009, pokud není uvedeno jinak) Kapitálové injekce Nákup aktiv a půjčky ze státního rozpočtu Přímá podpora Záruky Výměny aktiv a nákup finančních aktiv ze státního rozpočtu a centrálních bank Vyplacené vládní zálohy (A) (B) (A+B) (C) (D) (E) Průměr G20 2,6 1,4 4,0 6,4 4,6 3,1 Vyspělé ekonomiky 3,8 2,4 6,2 10,9 7,7 5,0 (v mld. USD) Vynořující se ekonomiky 0,7 0,1 0,8 0,0 0,0 0,2 (v mld. USD) Poznámka: sloupce A, B,C,D a E obsahují zveřejněné či přislíbené částky, nikoliv finančním sektorem nezbytně využité. Zdroj: IMF 2010:31 14 Daň z finančních transakcí

15 že státní dluh na úrovni 90 % HDP, k němuž se vyspělé země rychle přibližují (viz tabulka 2), snižuje ekonomický růst o jedno a více procent (Reinhart and Rogoff 2010). Jak můžeme v současné době pozorovat, míra zadlužení států jako je například Řecko, Španělsko, Portugalsko či Itálie začíná ohrožovat i jádro evropské ekonomiky Německo a Francii, což může destabilizovat nejen Evropu, ale celou globální ekonomiku. Aby se dluhy vyspělých zemí dostaly opět na udržitelnou úroveň, je podle doporučení OECD z roku 2010 zapotřebí, aby země snižovaly své deficity v následujících pěti letech alespoň o 1 % ročně, v případě zemí s deficitem nad 6 % HDP alespoň o 2 % za rok (viz srovnání s tabulkou 2). V celkovém součtu to pro země OECD znamená každoroční úspory ve výši 300 až 370 miliard dolarů. V některých zemích se snižování deficitu pomocí rozpočtových škrtů dostalo na hranici sociální udržitelnosti. V roce 2011 bylo možné pozorovat nepokoje nejenom v předluženém Řecku, ale též ve Španělsku, Izraeli či Velké Británii, přičemž za jednu z hlavních příčin byla označována zhoršující se životní úroveň sociálně slabých skupin (nezaměstnaní, mladí lidé, senioři ad.). V takové situaci je proto podle mnoha odborníků nutné hledat nové zdroje příjmů. Mnozí se domnívají, že by se jím měl stát právě finanční sektor. Tabulka 2: Vývoj zadlužení a deficitu v zemích OECD Země* Dluh v poměru k HDP (v %) Deficit v poměru k HDP (v %) Předpoklad 2011 Změna Předpoklad 2011 Změna oproti 2010 Rakousko 80,0 + 16,9-3,7 pokles o 0,9 Belgie 100,7 +12,6-3,6 pokles o 0,6 Kanada 85,9 +19,4-4,9 pokles o 0,6 ČR 49,3 +15,7-3,8 pokles o 0,9 Dánsko 57,1 +22,7-3,8 nárůst o 0,9 Estonsko 15,2 +7,9-0,5 nárůst o 0,6 Finsko 62,7 +21,2-1,4 pokles o 1,4 Francie 97,3 +25,0-5,6 pokles o 1,4 Německo 87,3 +22,0-2,1 pokles o 1,2 Řecko 157,1 +44,3-7,5 pokles o 2,9 Maďarsko 79,8 +7,9 2,6 pokles o 6,8 Island 121,0 +67,7-2,7 pokles o 5,1 Irsko 120,4 +91,6-10,1 pokles o 22,3 Izrael 73,5-4,2-3,7 pokles o 1,3 Itálie 129,0 +16,2-3,9 pokles o 0,6 Japonsko 212,7 +45,7-8,9 nárůst o 0,8 Korea 33,3 +5,4 0,5 pokles o 0,5 Lucembursko 20,5 +8,9-0,9 pokles o 0,8 Nizozemsko 74,3 +22,8-3,7 pokles o 1,6 Nový Zéland 45,8 +20,1-8,5 nárůst o 3,9 Norsko 56,1-1,2 12,5 pokles o 2,0 Polsko 65,6 +13,9-5,8 pokles o 2,1 Portugalsko 110,8 +35,4-5,9 pokles o 3,3 Slovensko 48,7 +15,9-5,1c pokles o 2,8 Slovinsko 52,9 +22,9-5,6 0,0 Španělsko 73,6 +31,5-6,3 pokles o 3,0 Švédsko 45,4-4,0 0,3 pokles o 0,7 Švýcarsko 38,7-8,1 0,6 pokles o 0,1 Příliš jednoduché řešení? 15

16 Tabulka 2: Vývoj zadlužení a deficitu v zemích OECD Velká Británie 88,5 +41,3-8,7 pokles o 1,7 USA 101,1 +39,1-10,1 pokles o 0,5 Eurozóna 95,6 +24,0-4,2 pokles o 1,8 OECD celkem 102,4 +29,3-6,7 pokles o 1,0 * V případě Chile, Mexika a Turecka nejsou dostupná relevantní data. Zdroj: OECD 2011, Návrhy, které se objevují v souvislosti se zdaněním jako kompenzací, jsou typické tím, že požadují zdanění finančního sektoru pouze na omezenou dobu. A sice do chvíle, kdy budou uhrazeny náklady související s krizí, popřípadě po naplnění zvláštních fondů, z nichž by byly hrazeny náklady příštích krizí (viz kapitola 2.1.1). Rovněž počítají s tím, že příjmy ze zdanění poputují buď přímo do státního rozpočtu anebo do zvláštních fondů. V obou případech bude jejich hlavním cílem snížit státní dluh a tím i tlak dluhové krize. 1.2 Obrana před příští krizí: regulace nebo vytvoření záchranných fondů? I přesto, že s argumenty, jež obhajují zdanění finančního sektoru jako kompenzaci za veřejné výdaje a vzniklé škody, nemusíme souhlasit, lze je označit za vcelku jednoznačné a přímočaré. Diskuse o zdanění jako regulaci negativních externalit, které je v konečném důsledku důležitější než daňový výnos, je mnohem komplikovanější. Prvním problémem je prioritizace příčin selhání finančního sektoru a vzniku finanční krize z roku Bez shody na tom, co způsobilo problémy na finančních trzích, nelze dosáhnout konsensu o tom, jak jejich fungování daňově regulovat. Tedy, jakým způsobem nastavit základní parametry zdanění a na který segment finančních trhů jej směřovat. V zásadě lze v debatě o regulaci finančního sektoru rozlišit tři hlavní proudy: (1) první tvoří odpůrci jakékoliv regulace finančních trhů, ať administrativní či daňové. Tato skupina není příliš početná, avšak může být poměrně vlivná, jelikož do ní patří někteří představitelé velkých finančních institucí s téměř neomezenou lobbistickou kapacitou. Příčiny krize vidí v ekonomickém cyklu, jehož regulace může přinést více starostí než užitku. V případě zdanění varují především před poklesem efektivity trhů, jež povede ke zvýšení nákladů pro firmy i domácnosti a v konečném důsledku ještě více zatíží reálnou ekonomiku. (2) Druhý proud považuje za hlavní příčiny krize (a tudíž i za hlavní předmět regulace) existenci silných a vzájemně velmi propojených finančních institucí, které nelze nechat padnout, aniž by to ohrozilo stabilitu celého finančního sektoru (MMF 2010). Zaměřují se proto především na regulaci institucí, nikoliv na regulaci trhů či vlastního obchodování. Tento přístup se částečně odrazil i v opatřeních, která přijaly některé státy po vypuknutí finanční krize (viz kapitola 2.1.2). Návrhy vycházející z tohoto proudu se zaměřují zejména na omezení velikosti finančních institucí formou zdanění systémového rizika odvozeného od velikosti finanční instituce (tzv. zdanění systémového rizika) či nadměrných zisků pocházejících z rizikových investic, jež realizují právě velké finanční instituce v přesvědčení, že pokud dojde k problémům, vláda je nikdy nenechá padnout (tzv. zdanění morálního hazardu). Pod drobnohledem se ocitají i další jevy související se systémovým rizikem. Jde především o extrémní využití pákového efektu (možnost zavedení poplatku ze záporné účetní bilance) či manažerských bonusů motivujících manažery velkých institucí k riskantnímu obchodování. I když jsou návrhy v mnoha ohledech problematické, nejsou nerealizovatelné, jak lze vidět ve třetí kapitole, v níž jsou některé návrhy vycházející z těchto úvah, podrobněji rozebrány. (3) Třetí skupinu tvoří zastánci teze, že negativní externality souvisí především s rapidním nárůstem 16 Daň z finančních transakcí

17 krátkodobých spekulativních investic (Schulmeister 2008, Darvas and Weizsäcker 2010, Kapoor 2010, viz též box 1). Krátkodobé investice, které se řídí převážně cenovými trendy, podle představitelů tohoto proudu, přispívají k volatilitě cen, přeceňování aktiv a ke vzniku finančních bublin, jelikož investoři je nakupují pouze za účelem zisku (spekulace), nikoliv ze zájmu vlastnit podíl v konkrétní firmě či zajistit si stabilní cenu určité komodity nutné pro výrobu zboží či poskytování služeb. Tento pohled navazuje na dřívější analýzy Keynese (1936), Tobina (1970) či Stiglitze (1989), kteří shodně upozorňovali na omezený význam krátkodobých investic pro reálnou ekonomiku, neboť podle jejich soudu nevytvářejí žádnou reálnou ekonomickou hodnotu. Návrhy vycházející z tohoto proudu se proto zaměřují na zdanění vlastních finančních transakcí (při realizaci každé transakce by byla odvedena daň odvozená od celkové hodnoty transakce) a patří k nejvíce kontroverzním, neboť zasahují do samotného jádra finanční globalizace. Box 1: Jak rozpoznat spekulaci? Každá spekulace je investicí, ovšem ne každá investice musí být spekulací. Spekulaci lze definovat jako investici s vyšším rizikem, jejímž cílem je dosáhnout zisku na základě předpokládaného pohybu ceny. Spekulace tak na první pohled mohou připomínat sázky v kasinu, k nimž bývají přirovnávány. Skutečnost je však komplikovanější. I mnoho podniků z nefinančních ekonomických sektorů využívá spekulací k zajištění svých obchodů. Například letecká společnosti se může zajistit před neočekávaným růstem ceny leteckého benzínu (spekuluje proti růstu ceny), farmář se může zajistit proti poklesu cen pšenice (spekuluje proti poklesu ceny), banka proti poklesu kurzu apod. Na druhé straně velké množství investorů spekuluje pouze za účelem rychlého zisku. To znamená, že nepotřebují podkladové aktivum (to, s čím spekulují, tedy např. letecký benzín či pšenici), pouze jej využívají jako prostředek ke zvýšení majetku společnosti a jejích klientů (což mohou být například klienti penzijních fondů, kteří si spoří na důchod). Problémem je, že na trhu lze jen obtížně rozeznat zajišťovací spekulaci od spekulace na zisk (ani toto rozdělení není úplně přesné). Podle některých může být rozpoznávacím znakem čas, respektive krátkodobost investice. Toto přesvědčení vychází z hypotézy, že čím kratší dobu investor aktivum drží, tím vyšší je jeho motivace využít jej pouze ke znásobení zisku (letecká společnost poté, co si zajistila cenu benzinu, již nemá zájem s ní dále spekulovat, na rozdíl od hedgového fondu, který usiluje o maximální zisk a proto bude s kontraktem dále obchodovat, pokud na trhu dostane lepší nabídku/cenu). Zdanění transakcí by zvýšilo náklady těch, kteří velmi často obchodují (resp. kteří drží aktiva jen velmi krátkou dobu). Naopak pro ty, kteří drží aktiva delší dobu, by daň znamenala zanedbatelnou položku. Podle příznivců zdanění transakcí by tak došlo k omezení spekulací na zisk a naopak k růstu zájmu o dlouhodobější investice, které jsou úžeji provázány s nefinanční (reálnou ekonomikou). S rozmachem krátkodobých investic souvisí jeden z fenoménů posledních let tzv. vysokofrekvenční obchodování (high frequency trading HFT). HFT, pod nějž se poněkud nepřesně zahrnují všechny druhy počítačového obchodování, je založeno na počítačových algoritmech, které automaticky provádějí příkazy na základě předem definovaných parametrů s limitovaným či žádným zásahem člověka (SIFMA 2011: 3). Počítače jsou schopny realizovat tisíce obchodů v několika vteřinách (například při tzv. flash crash 6. května 2010, kdy došlo ke krátkodobému propadu cen akcií na americké burze, bylo během 13 vteřin uzavřeno kontraktů). V oblasti počítačově řízeného obchodování došlo v posledních deseti letech k masivnímu nárůstu. V roce 2009 se HFT týkalo 60 % transakcí na amerických kapitálových trzích a 20 % obchodování s opcemi a s futures (druhy derivátů). V Evropě se podíl HFT pohyboval mezi 30 a 40 % (Reuters 2009). HFT podle mnohých (i když záleží na úhlu pohledu) přispívá ke zkracování doby investic. Podle agentury Standard and Poors se průměrná délka vlastnictví aktiva zkrátila z 22 měsíců v roce 1990 na 3,5 měsíce v roce 2009 (MMF 2010). Pro ty, kteří spojují krátkodobé investice s nestabilitou trhů, tak HFT představuje jedno z hlavních systémových rizik. Příliš jednoduché řešení? 17

18 V tomto směru je však třeba říci, že existují různé HFT metody a strategie obchodování, z nichž některé jsou velmi významné pro fungování trhů (více likvidity, menší rozdíly mezi poptávkovou a nabídkovou cenou tzv. spread, nižší transakční náklady) jiné mohou být naopak značně nebezpečné (manipulativní obchodování, zneužívání informačního náskoku tzv. front running ad.). HFT je proto třeba vnímat spíše jako nástroj, který sám o sobě nestabilitu nezpůsobuje (k výkyvům dochází i na méně likvidních trzích, např. na realitních), avšak při špatném používání může její šíření velmi zrychlit. V prvé řadě je třeba odlišovat mezi rychle se rozvíjejícími ekonomikami, které dnes reprezentují zejména státy BRICS 5 a nejchudšími zeměmi. Kapacita první skupiny zemí rychle narůstá a přímo úměrně s ní by měla růst i jejich zodpovědnost (viz nárůst významu skupiny G20 oproti skupině G8) za řešení globálních problémů, včetně otázky globální chudoby a klimatických změn. Debata o tom, jakou roli mají tyto země hrát v rámci politik rozvojové spolupráce, je tak zcela na místě (rozsah a zaměření této studie bohužel neumožňují hlubší prozkoumání tohoto relevantního tématu). Zároveň však nelze přehlížet skutečnost, že i rychle rostoucí ekonomiky stále čelí problémům, které jsou nesrovnatelné se situací ve vyspělých zemích. 1.3 Nové zdroje pro rozvoj a klima Diskuse o zdanění finančního sektoru se až do vypuknutí finanční krize pohybovala zejména v intencích zajištění nových/inovativních zdrojů pro řešení globálních problémů, zejména chudoby a postupně i klimatických změn. Aktuální fiskální krize ve vyspělých zemích však tento aspekt odsunuly stranou. Tento pohled na zdanění finančního sektoru příliš neřeší negativní externality, tedy vliv finančních transakcí mimo finanční sektor. Prioritou je výnos (podobně jako v případě kapitoly 1.1), který však nemá směřovat (pouze) do státního rozpočtu vyspělých zemí, ale především na rozvojové či klimatické projekty v nejchudších zemích. Pokles zájmu o využití zdrojů ze zdanění finančního sektoru na zmírňování globálních problémů však není na místě. I když rozvojové země byly krizí postiženy méně než vyspělé státy, neznamená to, že by problémy, s nimiž se potýkaly před krizí, zmizely. Kvůli vzrůstající globální propojenosti jednotlivých ekonomik je tomu spíše naopak. V řadě ohledů nelze spoléhat pouze na růst HDP, který do jisté míry vypovídá o ekonomické kondici dané země, nikoliv však o tom, zda je tato kondice dostačující pro řešení řady sociálních či environmentálních rizik, jimž obyvatelé v méně vyspělých zemích čelí. Box 2: Pozor křehké relativita vysokého růstu zemí BRICS Vysoký ekonomický růst zemí BRICS je do jisté míry zavádějící. Vzhledem k velikosti populace (a počtu lidí žijících v extrémní chudobě) může vést pokles o několik procent k velkým sociálním problémům. Například Indie vzhledem ke svému populačnímu vývoji potřebuje udržet růst nad 5 %, v opačném případě hrozí, že se začne míra chudoby a nerovností opět zvyšovat (pro rok 2012 MMF předpovídá růst 7,8 %, což není příliš daleko od kritické hranice 5 %). Podobný problém existuje i v Brazílii (její růst se má v budoucnu pohybovat okolo 4 %, přibližně o 3 % níže oproti dnešnímu stavu (Ernst a Wahl 2010). Rovněž Čína, která v současné době táhne globální ekonomický růst, se potýká se závažnými problémy. Pod hranicí bídy stanovenou OSN (méně než 1,25 dolaru na den) zde stále žije přes 250 milionů lidí (každý pátý obyvatel Číny), přičemž nárok na oficiální podporu ze strany státu mají lidé žijící s méně než 50 centy na den, což je oficiální hranice chudoby stanovená čínskou vládou (Anderlini 2011). Kromě zvyšujících se příjmových rozdílů (zejména mezi velkými městy na pobřeží a oblastmi ve vnitrozemí) se Čína bude muset vypořádat s rychlým stárnutím populace (důsledek politiky jednoho dítěte), což po- 5 Nejedná se jen o Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jihoafrickou republiku, jejichž počáteční písmena tvoří zažitou zkratku, ale do skupiny rychle rostoucích ekonomik lze zahrnout i další státy skupiny G20, které dříve spadaly do kategorie rozvojových zemí. 18 Daň z finančních transakcí

19 vede k poklesu množství pracovní síly (a předpokládanému růstu její ceny). Tyto problémy mohou mít vliv na politickou stabilitu země. Podle odhadů proběhlo v Číně v roce 2010 přes 180 tisíc veřejných protestů, který byly motivovány zejména ekonomickými faktory (Asianews 2011). Daleko horší situace panuje ve skupině nejchudších států světa Světová banka (SB) je označuje jako Least Developed Countries (LDCs) 6. Vzhledem k vysoké závislosti těchto zemí na externích zdrojích jako jsou zahraniční investice, mezinárodní obchod, remitence, ale i oficiální rozvojová spolupráce (ODA), na ně mělo zpomalení globální ekonomiky zásadní dopad. Již před krizí, kdy ekonomický růst LDCs dosahoval 7 % HDP ročně, se počet extrémně chudých pohyboval nad 50 % a mezi lety (doba největšího ekonomického růstu) se zvyšoval o 3 miliony osob ročně. Podle odhadů UNCTAD počet extrémně chudých v LDCs v důsledku krize vzroste o 9,5 milionu osob. Na zhoršení situace se podepsal i rychlý růst cen potravin, který zvýšil počet lidí trpících hladem (v Subsaharské Africe se v roce 2010 jednalo o 239 milionů osob, (FAO 2010). Ze 48 nejchudších zemí pouze 7 splňuje více než jeden z Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs) (UNCTAD 2010). Podle zprávy UNCTAD z roku 2010 proto není možné spoléhat pouze na stabilizaci globální ekonomiky (kterou stále ohrožuje nebezpečí nových krizí), ale je třeba podporovat nejchudší země též skrze ODA, jež by měla být poskytována zejména ve formě povzbuzující investice a zvyšující kupní sílu obyvatel, která je hlavní příčinou dlouhodobé extrémní chudoby (UNCTAD 2010: 3). Situaci v mnoha LDCs navíc komplikuje fakt, že většina z nich se nachází v oblastech, které jsou ve větší míře postiženy změnami klimatu. V důsledku finanční krize bude podle OECD v období 2012 až 2017 rozdíl mezi přislíbenými a poskytnutými prostředky na oficiální rozvojovou spolupráci (ODA) činit 168 až 180 mld. dolarů ročně (Leading Group 2010, Habbard 2010). Spolehlivý odhad nákladů potřebných k udržení emisí skleníkových plynů pod přijatelnou hranicí a pro zmírňování již nezvratných změn, není dosud k dispozici. Nicméně UNDP odhaduje, že v případě mitigací bude scházet 70 mld. a v případě adaptací 86 mld. dolarů ročně (UNDP 2007 cit. dle Habbard 2010). Celková mezera ve financování programů na zmírňování extrémní chudoby a dosažení klimatických cílů tak v následujících šesti letech činí mezi 324 a 336 mld. dolarů ročně. Pravděpodobnost, že se potřebné zdroje najdou ve veřejných rozpočtech vyspělých zemí, se, vzhledem k jejich rozpočtovým problémům, blíží nule. Potřeba nových zdrojů je proto značná a poměrně urgentní. Zdanění finančního sektoru by v tomto ohledu mohlo významným způsobem pomoci. 6 Světová banka je klasifikuje jako Least Developed Countries (LDCs). V současné době je na seznamu LDCs 48 zemí 33 afrických, 14 asijských a 1 z Latinské Ameriky. Celkem v nich žije přibližně 800 milionů obyvatel (zhruba 12 % světové populace). Tyto země z velké většiny trpí špatnou institucionální správou, vysokými příjmovými nerovnostmi a nedostatkem domácích finančních zdrojů. Jejich průmysl je velmi málo rozvinutý a příjmy z exportu (celkem se LDCs na světovém obchodu podílejí jen 1 %) se odvíjejí od několika málo komodit, což je činí velmi zranitelnými vůči cenové volatilitě, jejíž riziko se zvyšuje právě v době krizí. Příliš jednoduché řešení? 19

20 2. PŘEHLED NÁVRHŮ NA ZDANĚNÍ FINANČNÍHO SEKTORU A JEJICH SROVNÁNÍ V kontextu předchozí kapitoly je možné rozlišit tři základní cíle, z nichž vycházejí návrhy na zdanění finančního sektoru. Jde o: (1) zajištění toho, aby finanční sektor vždy zaplatil za veškerou finanční podporu, kterou obdržel z veřejných zdrojů, (2) snížení pravděpodobnosti a nákladnosti budoucích krizí a (3) zajištění nových zdrojů pro financování globálních problémů. 20 Daň z finančních transakcí