Jazykové reflexe některých aspektů konceptu kontejneru-nádoby v ruštině /s přihlédnutím k češtině/

Transkript

1 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Nové výukové metody a vyuţití informačních technologií při realizaci školního vzdělávacího programu na základních a středních školách Středočeského kraje, registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.3.04/ Jiří Korostenski Jazykové reflexe některých aspektů konceptu kontejneru-nádoby v ruštině /s přihlédnutím k češtině/ STUDIA

2 Vzor citace: KOROSTENSKI, J. Jazykové reflexe některých aspektů konceptu kontejnerunádoby v ruštině /s přihlédnutím k češtině/. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2011, 251s. ISBN Ediční rada VŠERS: Ing. Jiří Dušek, Ph.D.; PhDr. Jan Gregor, Ph.D.; prof. JUDr. Vilém Kahoun, Ph.D.; Mgr. Magdalena Malechová, Ph.D.; doc. Karol Murdza, PhD.; doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D. (předseda); doc. Ing. Oldřich Pekárek, CSc.; JUDr. Bohuslav Petr, Ph.D.; doc. Ing. Ladislav Skořepa, Ph.D.; prof. PaedDr. Gabriel Švejda, CSc., dr. h. c. Jazykové reflexe některých aspektů konceptu kontejneru-nádoby v ruštině /s přihlédnutím k češtině/ doc. Mgr. Jiří Korostenski, CSc., 2011 Recenze: prof. PhDr. Stanislav Ţaţa, CSc. prof. PhDr. Zdeņka Trösterová, CSc. doc. PhDr. Eva Vyslouţilová, CSc. Vydavatel: Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s., Ţiţkova 6, České Budějovice, Publikace neprošla jazykovou úpravou ISBN

3 Klíčová slova: kategorie nádoby v ruském jazyce, schéma kontejner-nádoba, jazykové reflexe, kognitivní lingvistika Anotace: Hlavním cílem naší monografie bylo zdůvodnit na konkrétním materiálu ruského jazyka existenci prototypického jádra kategorie nádoby v ruském jazyce, které, podle našeho názoru, ovlivņuje představovou sféru konceptuálního schématu kontejneru-nádoby v jazykových reflexích, které jsou s ním spojeny, včetně otázek metaforizace z pohledu kognitivní lingvistiky. Key words: meaning of the lexeme container in Russian, conceptualization frame containerreceptacle,language reflections, the cognitive linguistics. Annotation: The main aim of the monograph is to prove the existence of so called prototypical meaning of the lexeme container in Russian because this meaning affects the images of the conceptualization frame container-receptacle in connected language reflections including the questions of metaphorization based upon the cognitive linguistics. 3

4 Obsah ÚVOD Téma a cíl práce Téma výzkumu a cíl práce Oblasti výzkumu, materiálové prameny a metodologie výzkumu Nové paradigma ve vědě souvislosti Předpoklady vzniku kognitivizmu v lingvistice Sémantika a slovní zásoba Povaha jazykového obrazu světa Antropocentrizmus předpoklad změny Spojitelnost gramatické a lexikální kategorie Slovní druhy a text Dílčí závěry Typologie metafory Jazyková metafora Typologie jazykové metafory Umělecká metafora Symbol metafory Syntaktické souvislosti vzniku metafory Metonymie a metafora Mechanizmus procesu metaforizace a kognitivní pojetí Metafora a kvantifikace Dílčí závěry Koncept kontejneru-nádoby a kategorie nádoby Definice konceptu Jádro konceptu kontejneru-nádoby a otázky metaforizace Přirozené nádoby Další předmětné objekty nádoby Periferie kategorie nádoby Dílčí závěry Jádro kategorie nádoba experiment Materiál experimentu Podmínky realizace experimentu a jeho průběh Kritéria hodnocení výsledků experimentu Zhodnocení výsledků Dílčí závěry Dynamické a statické aspekty jádra kategorie nádoba Předmět a metody výzkumu Prostorové vztahy v jazycích a jejich studium Popis analyzovaného korpusu substantiv Prostor a plocha dvě sloţky jednoho pojmu Jazyková reflexe plochy a prostoru na pozadí předloţek в / на Lokalizace objektů na stěnách, dnu a otvorech Lokalizace objektů uvnitř kontejneru-nádoby Lokalizace objektu mimo prostor kontejneru-nádoby Délková charakteristika kontejneru-nádoby Části a celek kontejneru-nádoby Dílčí závěry

5 7 K otázkám spojitelnosti ruských rozměrových adjektiv se substantivy jádra kategorie nádoba O spojitelnosti adjektiv v atributivní pozici se substantivy Předmět vlastního výzkumu Kvantifikace výsledků podle spojitelnosti rozměrových adjektiv Souhrnný přehled spojitelnosti s ohledem na zkoumaný vzorek předmětných substantiv a rozměrov ých adjektiv Rozměrová adjektiva omezení spojitelnosti Spojitelnost adjektiv высокий х невысокий х низкий Mechanizmy metaforizace ve sféře adjektiv высокий х невысокий х низкий Spojitelnost adjektiv глубокий х неглубокий х мелкий Mechamizmy metaforizace ve sféře adjektiv глубокий х неглубокий х мелкий Spojitelnost adjektiv длинный х короткий (недлинный) Mechanizmy metaforizace ve sféře adjektiv длинный х короткий Spojitelnost adjektiv широкий х неширокий х узкий Mechanizmy metaforizace ve sféře adjektiv широкий х неширокий х узкий Spojitelnost adjektiv большой х небольшой х маленький Mechanizmy metaforizace ve sféře adjektiv большой х маленький х небольшой Spojitelnost adjektiv далекий х недалекий х отдаленный х близкий Mechanizmy metaforizace ve sféře adjektiv далекий х недалекий х отдаленный х близкий Dílčí závěry Výsledné kvantitativní ukazatele spojitelnosti Kvantifikace výsledků podle spojitelnosti substantiv s adjektivy Analýza kvantitativních výsledků asociativních a spojitelnostních testů Jádro kategorie nádoba charakteristika spojitelnosti Některé další objekty jádra kategorie nádoba Dílčí závěry Antropocentrizmus a otázky konceptualizace kontejneru-nádoby Podstata antropocentrického pojetí Orgány zraku jako zdroj konceptuální metafory Dynamické aspekty procesů vizuální konceptualizace Konceptualizační potence vizuálního vnímání Souvislosti s dalšími sférami vnímání Návaznosti ve sféře taktilních a ostatních vjemů Hmat a dotek v jazykovém obrazu Hmat jako zdrojová oblast konceptuálních metafor Sluch v prostoru konceptualizačního schématu Dílčí závěry ZÁVĚR Resumé v ruštině (Резюме) Resumé v angličtině (Summary) Pouţitá literatura Seznam pouţitých zkratek Seznam Excerpovaných pramenů

6 ÚVOD Stalo se tradicí, ţe vědecké práce shrnují a vyjadřují v úvodu nová hlediska a názory dosaţené v celkovém procesu uplynulého badatelského úsilí. To vytváří základ pro formulaci vlastní teorie při řešení zvolené problematiky. Podstata vývoje kaţdé z vědních disciplin tkví v neustálém hledání nových cest v různých aspektech, především však v metodách výzkumu, formulaci a výběru jevů vymezených předmětem discipliny, v jejich hodnocení a klasifikaci. Svými důsledky pak uvedený proces vede k porovnávání názorů dosud vţitých a obecně přijímaných s názory nově se prosazujícími. Na pozadí dynamických změn v lexikologii a sémiologii můţeme vidět konkurenci jednotlivých postupů, přičemţ starší teorie bývají označovány za tradiční či konzervativní a novější pak za modernu. Nicméně málokdy všechny koncepce a teorie staršího pojetí bývají zavrţeny jako zcela chybné a tudíţ nepouţitelné pro další výzkum v daném vědním oboru. To se týká i nově se prosazujícího kognitivního směru v jazykovědě. Ve většině případů se stává, ţe racionální jádro je dále uznáváno nastupujícím směrem, dokonce se někdy stává jednou z opěrných tezí nové teorie. Pokud se vrátíme do 19. století, kdy byla zformulována většina vědeckých disciplin, uvidíme, ţe i problematika spojená se sémantikou slovní i větnou, vzhledem ke sloţitosti povahy svého předmětu, prošla poměrně klikatým vývojem, v němţ se jednotlivé názory překrývaly, soupeřily a ještě relativně nedávno let některé teorie lexikologii a sémiologii jako vědu vůbec neuznávaly. Přesto, s odstupem několika málo desetiletí, podobné názory vymizely a lexikologie se sémiologií jiţ zaujímají pevné místo coby samostatné discipliny s víceméně stabilním předmětem studia, přestoţe i ten se v důsledku své sloţitosti mění, upřesņuje a získává pregnantnější obrysy. Povaţujeme proto za důleţité, abychom před formulací vlastního výkladu alespoņ velmi stručně nastínili nejpodstatnější vývojové etapy, v nichţ dominovalo určité vědecké pojetí a pokusili se přiblíţit dynamiku a názorové střety, vytvářející pozdější předpoklady pro vyjádření nových myšlenek a teorií, a stávající se tak hybnou silou právě v oblasti sémiologie. Jak jiţ bylo naznačeno výše, v kaţdém historickém období je určitá lingvistická teorie pokládána za ústřední. I kdyţ taková teorie většinou neobsáhne souhrn všech 6

7 problémů v lingvistice, přece jen odpovídá na širší okruh problémů, neţli teorie s ní soupeřící, a bývá proto pokládána za ústřední. Dominující postavení kaţdé hlavní teorie určuje ve značné míře charakter bádání i v těch oblastech, které přímo nespadají do její zájmové sféry. Ona i metody, jimiţ se vyznačuje, jako by indukovaly všechny oblasti: vyvolávají v nich vytyčování nových problémů a nabízejí nové způsoby řešení problémů starých. Není pochyb o tom, ţe takovou teorií dneška je kognitivní lingvistika. Její rozvoj byl podmíněn a je podporován analogickým rozvojem v řadě jiných vědních oborů působivými výsledky ve vědních oblastech, jako jsou syntaktická sémantika, textová lingvistika, psychologie, psycholingvistika a další. Přes počáteční nejistotu, která byla spojena s dominancí předchozího směru strukturní lingvistiky, pokračuje kognitivní lingvistika dále ve své expanzi a proniká do oblastí, od nichţ byla zpočátku dosti vzdálena (dialektologie, etymologie, stylistika). Pokud bychom se zjednodušeně pohybovali po vývojové linii, mohli bychom konstatovat, ţe kognitivní lingvistika se vrací ve svém pojetí a chápání jazyka do etapy před strukturní lingvistikou. Jak si uvedený paradox vysvětlit? V století, kdy se většina věd teprve konstituovala nebo procházela svérázným obrozením, pozorujeme u většiny představitelů velké lingvistiky M. V. Lomon o s o v a, J. D o b r o v s k é h o, W. H u m b o l d t a aj., kteří mimochodem rozvíjeli řadu dalších disciplin a měli značný rozsah vědeckých zájmů a v podstatě polyhistorické znalosti, snahu reflektovat širší zázemí jazyka a promítnout je do vysvětlení jazykových jevů. Příčinou nebyla pouze omezení daná dominancí všeobecně uznávané teorie, vycházející z předpokladu významotvorné a konstrukční funkce slov jako zdroje a aktivátoru na úrovni produkce řečové činnosti, ale i naprostý nedostatek zpracovaného jazykového materiálu včetně elementárního popisu jazyka. Tápání ukončily teprve studie Ferdinanda de S a u s s u r a, který se svou prací Kurs obecné lingvistiky z r zaslouţil o vznik dalšího významného směru v lingvistice strukturalizmu. Z tohoto pojetí začaly vycházet všechny nové směry i v lexikologii a podobně jako svého času představitelé nové, moderní gramatiky vytýkali gramatice tradiční nestrukturní přístup k prvkům lexikálního systému, tzv. atomizaci jevů, tj. zkoumání kaţdého jevu jako chaotické, neuspořádané masy izolovaných slov a tvrdili opak s tím, ţe slova jsou v jejich pojetí mezi sebou spjata mnoţstvím přímých i nepřímých vazeb, a vytvářejí tak lexikální tkáņ, jeţ je neopakovatelná, vlastní pouze danému jazyku. 7

8 Nelze tedy studovat toliko izolované články systému, aniţ by byl brán zřetel k článkům, jimiţ jsou obklopeny. Tato kritika je oprávněná jen zčásti. Předstrukturní tradiční lexikologie obsáhla v plánu synchronním jak analýzu lexikálních jednotek (jejich sloţek stabilních a kontextových, významových, emotivních, expresivních, gramatických apod.), tak i zjištění některých vztahů mezi nimi, a to v plánu paradigmatickém (polysémie, synonymie, antonymie, homonymie) i syntagmatickém (vzájemná souvislost mezi členy syntagmat apod.). Oprávněná byla z pohledu strukturalizmu proto, ţe prostoru pro důkladný strukturní popis zbylo více neţ dost. I kdyţ se strukturalizmu jako lingvistickému směru s četnými a významnými ideovými proudy podařilo zformulovat odpovědi na některé jazykovědné otázky, přesto se nikdo nepokusil ve sféře sémiologie a lexikologie o formulaci jednotné strukturalistické koncepce problematiky těchto disciplin. Lze konstatovat, ţe zpočátku byl vědecký svět, a nejen jazykovědný, do jisté míry fascinován snahou po maximální objektivizaci metod studia lexikálního materiálu. Zpřesnění a zvědečtění metod práce na všech jazykovědných úrovních bylo dosahováno nejen zaváděním matematických a technických pojmů do lingvistiky, ale také úsilím o implementaci jednotného postupu, coţ vedlo v některých případech k vytváření čisté jazykovědy, nezávislé na mimojazykové realitě. Ta byla chápána jako nesystémový a rušivý element, který svým způsobem bořil snahy o přesný popis jazyka, a lexikální význam byl také v některých směrech jako zcela nesystémový z popisu jazyka vyloučen. Zejména z těchto důvodů bylo strukturní studium jazyka charakterizováno nestejným zájmem o jednotlivé jazykové roviny. Nejméně pokusů z této strany bylo zaznamenáno v oblasti slovní zásoby a sémantiky. I kdyţ se dnes pojetí slovní zásoby jazyka ve smyslu pojetí sui generis vytrácí a lexikon jako takový je stále častěji zapojován do širších souvislostí, nelze šablonovitě a mechanicky přejímat strukturní modely z jiných jazykových úrovní. Lexikální systém se vyznačuje základním znakem, kterému jsou vlastní mnohé vazby s četnými vzájemnými vlivy v duchu humboldtovského Es gibt nichts Einzelnes in der Sprache, jedes ihrer Elemente kűndigt sich nur als Teil eines Ganzens an. Neudivuje tudíţ, ţe strukturalizmus uplatņoval na půdě lexikologie a sémiologie rozmanité přístupy, jeţ se v té či oné míře osvědčily v syntaktických výzkumech. Přestoţe jiţ dříve bylo jasné, ţe specifický charakter slovní zásoby a její sémantiky neumoţņuje uţívat stejných metod a schémat jako v morfologii, skladbě a fonologii, tak i 8

9 pro oblast lexikologie a sémiologie mnozí strukturalisté kritizovali lexikální tradicionalisty z důvodu, ţe jejich metody analýzy lexikálního materiálu se vyznačují nedostatečně přesnými, víceméně subjektivními kritérii, které v mnohém spočívají na intuici apod. Přesto se nám zdá, ţe uvedené slovo intuice, intuitivní se často pouţívalo jako synonymum významu nedostatečně přesný či dokonce nedostatečně fundovaný. Situace došla dokonce tak daleko, ţe slovo intuitivní vystupovalo jako antonymum slov strukturní, formalizovaný, objektivní apod. Převaţující orientace na metody technických věd a matematiky v lingvistice přispěla ke vzniku matematické lingvistiky. V našich podmínkách je za jejího nejvýznamnějšího představitele povaţován P. S g a l l. Jako jeden z prvních aplikoval zásady generativní a rekognoskativní gramatiky na teoretickou lingvistiku [Sgall 1964]. Rovněţ postupy kvantitativní (matematické) lingvistiky se uplatnily velmi dobře v lexikografii při zpracování statistických vzorků slovní zásoby. Retrográdní slovník spisovné češtiny autorského kolektivu pod vedením M. T ě š i t e l o v é je toho nejlepším důkazem [Těšitelová Petr Králík 1986]. Ze strukturalistického pohledu přistupovali ke skladbě češtiny také autoři kolektivního díla F. D a n e š a Z. H l a v s a ve své známé práci Větné vzorce v češtině [1987]. Počáteční úspěchy strojového překladu a dílčí úspěchy při zvládání některých úseků větné sémantiky vedly jiţ v šedesátých letech 20. stol. k přesvědčení, ţe lexikon přirozených jazyků bude moţné formalizovat a popsat dle strukturních zásad. Nicméně tato očekávání se nesplnila a strukturní lingvistika jako směr neposkytla lexikologii a sémiologii dostatečnou teoretickou základnu ke zvládnutí tak náročného úkolu, jakým popis slovní zásoby bezpochyby je. 1 Přesto se jiţ na počátku sedmdesátých letech 20. stol. objevují nové pokusy v popisu a klasifikaci slovní zásoby. Vznikly sice jiţ v době převládajícího vlivu strukturní lingvistiky, nicméně v jejich popisu sémantiky slova a popisu celé slovní zásoby se začíná 1 O úloze matematiky při popisu světa jiţ v této době ţivě diskutovali filozofové. Výstiţně charakterizuje celkový pohled na úlohu matematiky v moderní společnosti Jan P a t o č k a ve svém traktátu Mají dějiny smysl? In: Patočka, J.: Péče o duši III, Praha 2002, s. 76. V matematické přírodovědě příroda není to, co se samo od sebe ukazuje, fenomén, nýbrž je předmětem konstrukce a experimentu, který dává přírodu v rámci přísně vymezených anticipací, jež nemohou jako takové být realizovány, ale umožňují výpočet. Nikde v přírodě nelze konstatovat setrvačný pohyb v přísném smyslu, a přece princip setrvačnosti v ní platí a bez něho není exaktní kinematika myslitelná. Odtud pak vychází při nesmírném, přímo zázračném úspěchu matematických metod ve fyzice a přírodovědách vůbec nový střízlivě-odvážný pohled na celek skutečnosti, který neuznává žádné jiné jsoucno než to, k němuž se dospělo takovouto matematickou rekonstrukcí smyslového světa, v němž se přirozeně pohybujeme. 9

10 objevovat nový postup, který při popisu jazyka vycházel zpočátku pouze z generativního modelu jazyka se zabudovanou strukturní axiomatikou a pravidly jeho produkce. Jeho tvůrci N. C h o m s k y [Хомский 1972] si později uvědomili dalekosáhlé souvislosti jazyka mimo jazyk. V Evropě na těchto podnětech začali budovat své vlastní teorie Němci W. von W a r t b u r g [1962], R. H a l l i g [1952], M. B i e r w i s c h [1987], E. L a n g [1987], Rusové Ju. D. A p r e s j a n [Апресян 1974], E. S. K u b r j a k o v o v á [Кубрякова 1979], Polka A. W i e r z b i c k a [1988] a jiní. Také naše jazykověda zaznamenala v osmdesátých letech 20. stol v tomto smyslu posun. Za všechny jmenujme alespoņ názory J. K o ř e n s k é h o [1989], posouvající naši jazykovědu v holistickém pojetí za horizont strukturalizmu. Vzniká nový směr v lingvistice tzv. kognitivní lingvistika, přičemţ její uznávanou platformou se stal lingvistický kongres v polském Olsztyně v roce I kdyţ bychom jistě mohli analyzovat styčné body ke vstupům do dalších prostor lidského myšlení, pravděpodobně bychom vţdy připustili, ţe původní saussurovská teze o přísné dichotomii langue a parol je minulostí a jazyk je pojímán v jednotě s řečí J. K o ř e n s k ý [Ibid.]. Tímto konstatováním se kruh pomyslně uzavírá, alespoņ pokud jde o názory na způsob a metody studia jazykového materiálu. Mladogramatikové a jejich předchůdci se sice pokoušeli při studiu jazyka brát v úvahu širší okolí sledovaných jevů, ovšem za tehdejší úrovně a stavu poznání jazyka, zpracování lingvistického materiálu bylo obtíţné pokusit se o syntézu zejména ve vztahu ke slovní zásobě. Ačkoli oficiální proklamace strukturní lingvistiky jako směru hovořily o komplexním přístupu k jazyku, o snaze formulovat zákonitosti fungování systému, pokračovala strukturní lingvistika v podstatě v inventarizaci a popisu jazykových jevů na niţších úrovních, neţ bylo oficiálně deklarováno. Teprve kognitivní lingvistika, vyuţívajíc teorií, výsledků, zkušeností a zpracovaného materiálu předchozích generací lingvistů, se pokouší o konečnou syntézu nejen v oblasti teorie, ale zejména při praktickém zpracování lexikálního materiálu. Na konečný výsledek si musíme ještě počkat, poněvadţ klíčovým bude moment úspěšnosti operací s hodnotami, které tvoří výslednici všech lingvistických jevů, zejména lexikálních. Problém spočívá ve správné kvantifikaci hodnot, vznikajících na základě mnohých sloţek. Stanovení proporcí, jejich vlivu a dále chápání výsledných hodnot nikoli v mechanickém součtu jednotlivých sloţek, včetně principiálně nového prvku, bude klíčem k novému 10

11 pohledu na slovní zásobu, její sémantiku i se stanovením konkrétních vztahů a zákonitostí v celém komplexu komunikačního nástroje. Zmíněné pojetí je ideálem kognitivního pojetí studia slovní zásoby, k němuţ se zatím nikdo nedopracoval. Nicméně řada souvislostí a otázek nebyla v uvedené sféře zatím ani pojmenována. Z tohoto důvodu je naše pozornost zaměřena na souvislosti jazykového výrazu s jeho pojmovou i předmětnou sloţkou v konkrétně vymezené oblasti konceptu kontejneru- nádoby v současné ruštině s přihlédnutím k českému materiálu. Sledujeme předpoklady formování mentálních reprezentací určitého typu a odpovídající jazykovou reflexi se zřetelem k sémantické stránce v jejích mnohotvárných proměnách. Při takto zaloţeném popisu nelze obejít ani diachronní aspekt. Ten je ovšem zastoupen v podobě nezbytně nutné a pouze jako východisko pro popis současného stavu. Přestoţe je dnes v lingvistice celkově plně akceptováno i rozvíjeno kognitivní pojetí jazyka a význam mentálních reprezentací pro formování jazykové sémantiky obecně i speciálně pro sémantickou dynamiku jiţ nikdo nezpochybņuje, ještě není k dispozici dostatek materiálově zaměřených prací, které by podobné jevy spolehlivě dokazovaly. V této práci vycházíme z uvedených i následujících tezí. Jazykové koncepty chápeme jako výsledek konceptualizace pojmů, které se pevně opírají o lidskou zkušenostní bázi. Vizuální, auditivní i taktilní percepcí získané zkušenosti se transformují do podoby konceptů, které ovlivņují nejenom myšlení, ale i jazykové reflexe. Bezprostředním nositelem jazykového konceptu jsou slovní jednotky, v nichţ nalézá konceptuální informace svůj bezprostřední výraz. Domníváme se, ţe zahrnuje jak obsahovou informaci mimojazykové povahy, tak zároveņ údaje interpretační, které jsou bezprostředně vyjádřeny v syntagmatických a paradigmatických spojeních slov. V ruštině, v češtině i v dalších jazycích nalezneme mnoho společných konceptů, které byly vytvořeny obdobnými mechanizmy konceptualizace. Jedním z nich je koncept kontejneru-nádoby, pro své univerzální postavení v mentálním systému člověka mnohdy označovaný v literatuře za superkoncept. Dvojslovným názvem naznačujeme mentální a vývojovou členitost pojmu ve smyslu principu jeho vzniku. Předpokládáme, ţe samotné výchozí mechanizmy procesu konceptualizace pojmu kontejneru-nádoby vycházejí z konkrétních fyzických zkušeností s předmětnými objekty. Prokázat a zdůvodnit existenci a funkci tohoto prototypického jádra kategorie nádoby při konstituování funkce konceptu 11

12 kontejneru a jeho reflexe v ruském jazyce s přihlédnutím k českému materiálu pak bylo jedním z úkolů této práce. Konceptualizace předmětných objektů je ovlivņována nejrůznějšími faktory a stejný objekt má moţnosti různých konceptualizačních postupů. Konkurence těchto konceptualizačních mechanizmů je naznačena v analýze spojitelnosti rozměrových adjektiv se substantivy i v nástinu merologické problematiky v rámci korpusu substantiv z námi vymezeného prototypického jádra. Aktuálnost práce vyplývá z dosud nízké intenzity studia jazykových jevů zmiņované praktické aplikace teoretických postulátů kognitivní lingvistiky v našem prostředí, zejména v otázkách lingvistického, psycholingvistického a filozofického zdůvodnění pojmu konceptu, zvláštností konceptuální informace v podobě její jazykové reflexe, způsobů explikace jazykových konceptů a kvantifikace určitých jevů a pojmů na konkrétním jazykovém materiálu ruštiny s přihlédnutím k českému materiálu. Za zcela nové v našem výzkumu povaţujeme vymezení pojmu jádra kategorie nádoba, jeho experimentální ověření na materiálu asociativních testů a popis mechanizmu vzniku a působení konceptuální metafory, která reprezentuje dvoustranný proces aktivizace obsahu mentálních struktur v našem vědomí v těsné součinnosti s jazykovými jednotkami (zejména lexikálními) s následnou jazykovou formální interpretací jejich obsahové sloţky. V práci se střídají metody výzkumu. Začínají asociativními testy rodilých mluvčí, pokračují metodami distributivní a komparativní analýzy společně s komponentní analýzou sémantiky lexikálních jednotek. Tato práce má zčásti povahu teoretického výkladu, v němţ se podrobněji zabýváme problematikou vzniku kognitivizmu ve vědě obecně a zvláště pak v jazykovědě. Druhá část má pak materiálovou povahu, v níţ s vyuţitím kognitivního přístupu zkoumáme dílčí fragmenty ruského jazykového obrazu světa v částečném porovnání s češtinou. Část zpracovávané problematiky byla ve své původní variantě otištěna v časopisech Auspicia č. 1, r. 2006, č. 2, r. 2007; Opera slavica č. 4 r. 2006, Съпоставительно езикознание č. 3, r. 2006, a ve sbornících z mezinárodních domácích i zahraničních konferencí v Olomouci 2005, 2007; Prešově 2006 a v ruském Bělgorodě V práci jsou rovněţ vyuţity poznatky a závěry autorovy disertační práce K některým aspektům spojitelnosti adjektiv se substantivy /srovnávací plán česko-ruský/ z r

13 Vyjadřuji vřelý dík PhDr. J. Gregorovi, Ph.D. za pečlivou korekturu textu, prof. PhDr. H. Flídrové, CSc. za pročtení rukopisu a cenné připomínky k jeho obsahu. Děkuji rovněţ doc. dr. Stěpanovové, CSc. za korekturu resumé v ruštině. 13

14 1 Téma a cíl práce 1.1 Téma výzkumu a cíl práce Práce je dílčím příspěvkem k řešení velmi aktuálních otázek současné teoretické i aplikované jazykovědy v kognitivní (procesní) lingvistice a souvisí s otázkami pojmu kategorie, vymezení jeho jádra, vztahu k prototypu a jejich jazykové reflexe konceptu kontejneru-nádoby s ohledem na sémantiku a celkovou dynamiku lexikální roviny v ruštině. Tématem výzkumu je analýza lexikálního materiálu, který byl stanoven na základě asociativního výzkumu a tvoří hypotetické jádro kategorie nádoba v ruštině s přihlédnutím k českému materiálu a souvislostem. Svou povahou se práce řadí na pomezí několika lingvistických disciplin s tím, ţe rozhodující podíl při analýze, deskripci a explikaci připadl lexikální a sémantické sloţce. Svůj významný podíl mají a bez nich by současný lingvistický výzkum nebyl myslitelný i přesahy do dalších příbuzných oborů, z nichţ nejvýznamnější jsou teoretická lingvistika, psycholingvistika a kulturologie. V práci pouţíváme termín koncept (schéma) kontejner-nádoba, pojem nádoba a jeho prototypické jádro. Pokusíme se vysvětlit jejich vzájemný vztah, posloupnost a fungování v procesu konceptualizace v širokém smyslu slova. Vycházíme z předpokladu, ţe vytváření jakéhokoli konceptu je dlouhodobý a sloţitý proces. Významný podíl na konstituování celého systému má nejen myšlení a antropocentrický způsob zpracování informací kulturně-historických a technickoprovozních, ale také souhrn jednotlivých druhů percepce. Zvláště superkoncept kontejner-nádoba povaţujeme ve shodě s E. S. K u b rj ak ovovou [Кубрякова 1999] za jeden z nejvýznamnějších a zároveņ i nejsloţitějších v celém konceptuálním systému lidského myšlení. Vycházíme z teze G. Lakoffa a M. J o hnsona [ 2002] o úloze vlastní zkušenosti člověka z kaţdodenního kontaktu a interakce s okolím. Vztah jednotlivých sloţek percepčního vnímání (vizuální, sluchové, taktilní, chuťové a čichové) je v tomto případě rozhodující a zcela nezastupitelný. Za nejdůleţitější v případě vytváření schématu kontejneru-nádoby ovšem povaţujeme percepci vizuální. Ta totiţ v lidském myšlení umoţņuje vznik pojmu nádoba, který jako hlavní konstitutivní prvek podporuje vytvoření vysoce abstraktního superkonceptu 14

15 (schématu) kontejner-nádoba. I kdyţ vnímání vertikality-horizontality je uchopitelné všemi smysly, přesto právě vizuální sloţka reprezentuje vjem nejkomplexněji. Vizuální způsob vnímání pomáhá identifikovat nádobu nejenom tvarově, ale také funkčně. Na tomto základě jsme stanovili tzv. prototypické jádro pojmu nádoba, které povaţujeme za důleţitý a nezbytný předstupeņ při formování pojetí vlastního konceptu (schématu) kontejner-nádoba. Superkoncept (schéma) kontejner-nádoba vystupuje jako důleţitý konstituent a akcelerátor myšlení i způsobu jazykového vyjadřování. Bezpochyby ovšem souvisí s tělesnou schránkou člověka. Tělo-nádoba, jak se uvádí v literatuře [Vaņková 2007], je podle nás schematizováno na základě určitého předstupně, který vidíme v pojmovém pojetí prototypické nádoby. Jedná se nejen o prostorové uspořádání a dynamickou (statickou) interakci člověka s okolím, ale i o vnímání dalších normativů podle vertikálněhorizontálního chápání prostoru: vpředu, vzadu,,uprostřed, nahoře, dole, ale téţ na dně, na stěně apod. Zatím se nikdo nepokusil o vytvoření komplexní definice superkonceptu kontejnernádoba. Dokonce ani jeho tvůrci G. Lakoff a M. J o hnson se jeho explicitním popisem nezabývali. E. S. K u b r jakovová [Кубрякова 1999] zdůrazņuje jeho členitost, dynamický charakter, jeho ukotvenost v mentální organizaci lidského myšlení a hovoří rovněţ o prototypických nádobách. Domníváme se, ţe superkoncept je tak do značné míry autonomním útvarem, zahrnujícím aktuální rámec určení, který provádí selekci dílčích konceptů a ty se pak objevují nejen jako hotové šablony s absorbovanými kolektivními zkušenostmi s nejjednoduššími objekty z našeho bezprostředního okolí, ale zahrnují i domnělé představy a ty jsou naplņovány dokonce individuálními předpoklady, názory, normami, vzory, znalostmi a zkušenostmi. Bylo to právě individuální pojímání a individuální přínos kaţdého jedince, které se po staletí spolupodílelo na formování tohoto superkonceptu v různých kulturních společenstvích lidí a umoţņuje jeho kontinuální a neustálý vývoj. Výsledky výzkumu by měly být nejenom podnětem pro další postupy ve sféře srovnávací lingvistiky, ale závěry by mohly přispět k osvětlení některých praktických jevů v oblasti výskytu určitých typů spojitelnosti v obou jazycích, ale i pro tvoření konceptuálních metafor typu kontejner-nádoba ve srovnávacím rusko-českém pohledu. 15

16 Vycházeli jsme z předpokladu existence souvislostí mezi pojmovými a jazykovými segmenty lidského myšlení. Tyto předmětné objekty, podle výsledků materiálových prací z oblasti výzkumu substantiv, se zcela konkrétně projevují v jejich sémantice a jsou reflektovány v jazykových jevech nejrůznějšího řádu. Za vlastní cíl práce pak povaţujeme: stručně a výstiţně systematizovat základní otázky a pojmy kognitivní lingvistiky; v exkurzu vysvětlit problematiku podmínek, příčin a zdrojů vzniku nového paradigmatu vědy v minulém století se širokým zřetelem i k ostatním disciplinám, jako je kybernetika, logika, výpočetní technika a další; naznačit vztahy a souvislosti nového kognitivního směru v jazykovědě k původně dominujícímu strukturalizmu, které se podílely na rozhodujícím obratu ve vědě; teoreticky zdůvodnit podstatu a mechanizmy konceptuální metafory; analyzovat konceptuální metaforu na konkrétním jazykovém materiálu spojitelnosti rozměrových adjektiv a v prostoru vjemové percepce v ruštině s přihlédnutím k českým protějškům; experimentálně prokázat jádro kategorie nádoba ve funkci superkonceptu kontejneru-nádoba na konkrétním materiálu a doloţit souvislosti jeho jazykové reflexe. 1.2 Oblasti výzkumu, materiálové prameny a metodologie výzkumu Rozsah práce se nekryje s oblastí vztahů, které bychom pojmenovali jako tradičně lingvistické, poněvadţ průkaznost existence takových pojmů, jako prototyp a koncept, se musí opírat nejenom o oblast čistě jazykovou v materializované podobě jeho reflexe, ale musí rovněţ vycházet z oblasti protikladné, a to z lidské psychiky. V ní dochází k prvotní akumulaci obrazů s jejich pozdějším skládáním, transformacemi do podoby mentálních reprezentací a konceptuálních struktur, které následně ovlivņují kvantifikace jazykového vyjádření ve smyslu konkrétních tvarů a výpovědí, textů apod. Poněvadţ bezprostřední podoba psychických procesů není přístupna přímému pozorování, musíme na ni pohlíţet pouze prizmatem jazyka, který pro uvedenou oblast zprostředkuje jazykovou reflexi předchozích etap kognitivního procesu. Parafrázováno kognitivní metaforou bychom řekli, ţe se plavíme v deltě obrovské řeky, např. Amazonky, 16

17 která odvádí veškerou vodu z území poloviny Jiţní Ameriky. Vnímáme její obrovskou sílu a velikost, ale jednotlivé její hlavní toky, přítoky a potůčky, tvořící celou sloţitou spleť povodí, nevidíme. Na konci tedy sledujeme pouze výsledek celého procesu v podobě celých textů, ale i jejich součástí, včetně neverbálních, a teprve z nich můţeme jen nepřímo provádět analýzu předchozích procesů. Z naznačených souvislostí vyplývá, ţe moţnost studovat tyto procesy je svým způsobem omezena na určitou oblast, i kdyţ k samotnému výzkumu a analýze výsledků můţeme přistoupit z různých hledisek. K analýze mentálních reprezentací a obrazů zpravidla přistupujeme pomocí modelování vymezených podmínek jejich projevů na základě nejrůznějších podob asociativních testů, jejichţ nejjednodušší podoba se zakládala na behavioristickém pojetí stimulu a reakce. I kdyţ se v podmínkách jazykového výzkumu nelze zcela vyhnout subjektivnímu přístupu, musíme se při řešení úkolů zaloţených na asociaci snaţit o minimalizaci jeho projevů. Prosté asociativní testy jsou poměrně dosti závislé na subjektivním hodnocení, které sumarizuje výsledky reakcí na jednotlivá, izolovaná slova. Experimentátor nejenom zadává, ale poté i dotváří a zpravidla jiţ zcela subjektivně propojuje výsledky testů do sloţitějších vztahů a vyšších celků, coţ určitě subjektivní prvky do celé metody nesporně vnáší. V našem případě jsme se pokusili zdroje subjektivních postojů alespoņ částečně eliminovat vytvořením většího prostoru pro tvůrčí jednání jednotlivců tak, ţe stanovené lexémy v počtu 123 substantivních jednotek jsme zadali stovce dotazovaných k zařazení do vyššího celku a teprve s tímto celkem jsme pracovali v dalších analýzách a explikacích. Nechtěli bychom se zde zabývat detailnějším popisem experimentu, poněvadţ bude v příslušné části podrobně osvětlen. Domníváme se nicméně, ţe došlo, podle našeho soudu, k částečnému vyloučení subjektivizmu v alespoņ určité části, vymezeném úseku pojmového myšlení. Posílení objektivity výsledků se tak týkalo relativně reprezentativního vzorku odpovědí. Principiálně jiným způsobem byl sbírán a registrován materiál, který byl určen k analýze spojitelnosti zmíněných 123 předmětných substantiv s rozměrovými adjektivy. Zde byly k rozboru a následné explikaci určeny souvislé texty, obsahující předmětná spojení. Poněvadţ nám šlo o zjištění aktuálního stavu v ruštině, pouţili jsme k excerpci jazykový materiál v širokém smyslu slova publicistický a opírali jsme se o reprezentativní 17

18 současné ruské časopisy a další periodika, uvedená v přehledu pramenů v závěru práce. Šlo především o časopisy Эхо планеты , Итоги , Российская газета 2005 а Факты и аргументы Z českých periodik pak byly voleny tematicky i obsahově obdobné tituly (Týden , Reflex , Právo 2005) a z důvodu co moţná největší kompletnosti posuzovaného materiálu jsme rovněţ posuzovali i obdobný materiál z internetových vyhledavačů v ruské i české verzi, jejichţ přehled je rovněţ k dispozici v závěru. Jako určité vodítko nám poslouţily i materiály sémantických i spojitelnostních slovníků, z nichţ nejpreciznější podklady dosud skýtá Český slovník věcný a synonymický Jiřího H a l l e r a [1969, 1970, 1977]. 18

19 2 Nové paradigma ve vědě souvislosti 2.1 Předpoklady vzniku kognitivizmu v lingvistice Jiţ delší dobu probíhá proces zásadních změn v lingvistickém bádání, v němţ ustupuje do pozadí dominantní a všeobjímající strukturalistické pojímání jazykových jevů. Přesto nástup kognitivního směru v lingvistice nebyl ani náhlý, ani frontální. Na rozdíl od strukturalistické lingvistiky, jeţ vznikla přímo jako program jazykovědy 20. století a jako takový byl zformulován pouze jedním představitelem, Ferdinandem de S a u s s u r e m, se kognitivní lingvistika rodila daleko pomaleji na půdě řady disciplin. Lingvistika sama mezi nimi nesehrála rozhodující úlohu teoretického základu, ale měla spíše doplņující, aplikovaný ráz a podpůrně metodický charakter, který byl prezentován v podobě dílčích srovnávacích prací. Kromě gramaticky a lexikálně orientovaných studií [Апресян 1974; Bierwisch 1987] se např. v rusistice pěstovala tradiční lingvistická vlastivěda při výuce cizinců [Костомаров Верещагин 1976]. Dalším důleţitým momentem je okolnost, ţe v téţe době, kdy se zmíněný směr v jazykovědě prosazoval, nebyl přesně zformulován předmět a zaměření studia, stejně tak ho nereprezentovala alespoņ jedna všeobecně uznávaná autorita. Teoretický základ kognitivizmu v lingvistice vznikal tentokrát na půdě jiných disciplin, jako kognitivní psychologie, ale téţ na půdě fenomenologické filozofie, zastoupené především M. H e i d e g g e r e m [1980], u nás pak nacházel oporu v dílech vynikajícího filozofa J. P a t o č k y [Vaņková 1999]. I kdyţ by se mohlo na první pohled zdát, ţe mezi tradiční lingvistikou, reprezentovanou v tuto chvíli strukturalistickým směrem a jazykovědou vymezující se jako kognitivní, existují zásadní rozpory, není tomu tak. Oba směry studují funkci, obsah, strukturu i segmentaci jazyka. Rozdíl je v přístupu, pojetí a rozsahu předmětu výzkumu. Strukturalizmus studuje jazyk na bázi funkcí, přičemţ metodologicky i terminologicky vychází z přírodních věd a přebírá i názorové pohledy na jeho vnitřní uspořádání strukturu jazyka. Kognitivní lingvistiku zajímají obdobné problémy s tím, ţe zároveņ překračuje úzký rámec jazykovědy ve vlastním slova smyslu a snaţí se rozhlédnout po okolí samotného jazyka a tím naplnit proklamovaný holistický přístup při řešení tradičních i aktuálních otázek jazykovědy. Jak se vyjadřuje J. P a t o č k a : Svět vědeckých teorií, 19

20 redukcí a zobecnění a přirozená lidská zkušenost, přirozený svět, svět žitý a každodenně zakoušený to jsou dva zcela rozdílné kontexty. Člověk nezačíná svou zkušenost nikdy od začátku, nikdy nepřijímá chaos, ale svět. V tom je korelace člověka a světa. Proto přirozený svět není dílem našeho konání: toto konání je zapuštěno do něčeho před námi, co v nás i s námi funguje [Patočka 1995: 130 n.]. Fenomenologie totiţ obrací pozornost lidí k přirozené podstatě světa, zpět k věcem samým, a tím se podstatně odlišuje od vědní vědy. Tradicionalisticky (rozuměj strukturalisticky) binární pojetí vyhraněné dichotomie jazyka a řeči s dále přesně navazujícími subkategoriemi ztrácejí na své původní vyhraněnosti a z vazeb se stávají spíše mosty, spojnice pro přechod do dalších prostorů. Původně přísná separace ztrácí smysl a lze hovořit o volně prostupném prostoru s určitými uzlovými body jakoţto klíčovými činiteli vztahů, coţ bylo popsáno v různých obměnách v teoriích o prototypech [Rosch 1977], poněkud jinak v pojetí stereotypů [Bartmiński Tokarski 1993] či v idealizovaných kognitivních modelech [Lakoff Johnson 2002]. Jak jiţ bylo výše naznačeno, předností kognitivního pojetí je výzkum jazykových realizací v širokých souvislostech, i kdyţ dnes bychom ještě nenalezli mnoho pokusů o takto široce zaloţený a vyváţený popis jazyka 2. V širším větném rámci, ale i mimo něj lze kvantifikovat řadu momentů, které mají bezprostřední podíl na formování smyslu celého kontextu a tím na jeho správném pochopení. Rozsah práce a především její zaměření ovšem nedovolují zabývat se podrobně faktory ovlivņujícími správnost chápání textu. Proto jsme se zaměřili pouze výběrově a přehledově na některé z nich. Jedním z nich je způsob heteronominativního pojmenování. Důvodem jeho uţití je pragmatika kontextu. V některých uměleckých textech dochází k situaci, kdy z existenciálně zaměřených vět se adresát obtíţně orientuje v jednotlivých postavách a tudíţ je i obtíţně identifikuje. V takové situaci pojmenování osob vlastními jmény ztrácí svoji identifikační hodnotu a k jejímu zvýšení se pouţívá jmen obecných, která odkazují k situaci, kterou si adresát lépe asociuje s danou postavou, přičemţ pouţití vlastního jména by ztrácelo jakoukoli výpovědní hodnotu. Nominace jako обдирала, зеленый жилет, игрок se mohou vztahovat k jedné a téţe osobě a pokud bychom se ji snaţili identifikovat 2 V naší literatuře jsou známy pokusy o komplexní popis jazyka autorského kolektivu pod vedením J. K o ř e n s k é h o [1999]. M. H i r s c h o v á [2006] se věnuje specifice pragmatické stránky jazyka a z ruskojazyčné lingvistiky je zajímavý pokus oděské lingvistky N. V. B a r d i n o v é [Бардина 1997]. 20

21 vlastním jménem Иван Григорьевич, adresát by měl identifikaci podstatně ztíţenu [Арутюнова 1998: 101]. Okruh moţných nominátů postav v diskursu nepochybně vyplývá nejenom z příčinné souvislosti, ale také ze stupně omezení pro spojované predikáty a souvisí i s autorským záměrem zvýraznit mnohotvárnost postav, jak se uvádí v Bulgakovově díle Мастер и Маргарита: Маг, регент, чародей, переводчик, или черт его знает, кто на самом деле словом Коровьев, раскланялся и широко поведя лампадой по воздуху, пригласил Маргариту следовать за ним [Арутюнова 1998: 105]. Význam deixe a reference pro organizaci textu je nepochybná a kromě identifikace osob, objektů atd. se deixe podílí na lokalizaci objektů apod. nejrůznějšími jazykovými prostředky, mezi nimiţ v češtině hraje významnou úlohu výraz to, odkazující často nejen na jednotlivé objekty, souvislosti apod., ale často na celou situaci, nereflektovanou explicitním jazykovým výrazem. Vztah jazykového výrazu k mentálním reprezentacím je vyjádřen referencí. Části výpovědi v podobě slov mají různý referenční potenciál, bezprostředně závisející na jejich významu, přičemţ v plnovýznamových slovech je tento význam nezpochybnitelný. K úspěšné identifikaci můţe dojít i v případě neadekvátně uţitého výrazu, pokud je reference podpořena dalšími podpůrnými odkazy, často na bázi vizuálně dobře vnímatelných podnětů: To modré auto se mi nelíbí... a reakce to není auto, ale motorka. Referenční akt je v takovém případě úspěšný [Hirschová 2006: 27 n.]. V oblasti deiktických prostředků bývají i mezi blízce příbuznými jazyky dosti značné rozdíly. Asymetričnost ve smyslu funkčním je doloţena v tomto směru mezi češtinou a ruštinou, coţ jiţ bylo v literatuře zmíněno mnohokrát [Adamec 1983]. Z poslední doby uveďme několik zmínek S. Ţ a ţ a [1999], Z. V y c h o d i l o v á [2004], J. G r e g o r [2008a]. 2.2 Sémantika a slovní zásoba Podstata modernistického pohledu tkví především v odlišném chápání počátečních fází percepce řečové činnosti. Jde o to, ţe při vlastní percepci řečové činnosti člověka se uplatņují stejné mechanizmy jako při akustickém vnímání např. hudby nebo vizuálním podnětu čehokoli [Рахилина 2000: 5 n.]. 21

22 Mnozí badatelé-lingvisté začali vyuţívat metody disciplin, jakými jsou psycholingvistika, psychologie gestaltů, kognitivní psychologie, hermeneutika a další. Do lingvistiky proniká i terminologie uvedených disciplin: pozadí / figura, pravidla o přednosti a teorie prototypů. Důraz na prioritu sémantiky se stává realitou, z níţ vyplývá rovněţ i větší propojenost kognitivní sémantiky s obecnými principy lidského chování a jednání (kognitivizmus). Antropocentrizmus se tak stává nejobecněji formulovaným východiskem pro jakýkoli výzkum, jeţ se programově i metodologicky hlásí ke kognitivnímu pojetí lingvistiky. Nelze ovšem opomenout, ţe i klasický strukturalizmus uznával vztah mimojazykové skutečnosti a lexikální sémantiky přirozeného jazyka včetně podstatných proměn v procesu formování významové entity od jejího východiska v podobě denotátu k jeho konečnému ztvárnění. Nicméně kognitivní lingvistika došla ještě dále. Celková projekce mimojazykové reality do lidské psychiky zde vytváří celý systém, který je běţně označován jako jazykový obraz světa. V praxi to znamená, ţe tímto filtrem na bázi kognitivního chápání světa, tj. relevantního okolí, se odráţí pouze její určitá část, přičemţ i ta je modifikována a limitována řadou faktorů. Proto jsou relativně méně často nebo vůbec odráţeny lidskými smysly hůře postiţitelné jevy, jako jsou různé zvuky, vizuální podněty apod., mimo oblast běţného lidského smyslové poznání, popř. mimo rámec určitého kulturního společenství 3. Ani jednotlivé smysly si totiţ nejsou při vytváření jazykového obrazu rovnocenné a prioritu mají jednoznačně vizuální smysly. Selektivnost tak zůstává nejpodstatnějším konstitutivním prvkem modelů jazykového obrazu světa. Omezení tudíţ vycházejí jak z vlastní podstaty hlubinné struktury vědomí, kdy jedna a tatáţ báze můţe být jazykem zpracována odlišně, tak jsou zde i vlastní, specifická kulturní omezení kaţdého jazyka G. L a k o f f [Кубрякова 1996: 145]. Aniţ si to běţní mluvčí v jednotlivých národních společenstvích uvědomují, existují vţdy celé soubory pravidel, která mnohdy zcela odlišně od ostatních jazyků a kultur zpracovávají některé procesy a jevy spjaté se základními pojmy, jako čas, parametrické charakteristiky jevů, jako vysoký, hluboký, tlustý, nízký, stejně tak i postavení pozorovatele vzhledem k jeho základní orientaci nahoře, dole, vpředu, vzadu apod. Uvedené rozdíly se pak promítají do 3 Jako příklad mohou poslouţit např. barevné, popř. zvukové podněty v kulturním okruhu domorodých obyvatel pásma dţunglí či arktických pustin. 22

23 konkrétního jazykového vyjádření a mnohdy mají překvapivě odlišné ztvárnění v různých jazycích. Odlišné pojetí jazyka se ze zcela pochopitelných důvodů odrazilo i v konstrukcích lexikálního významu. Jestliţe přísné strukturalistické pojetí sice přiznávalo lexikálnímu významu charakter entity, přesto jej nejraději uzavíralo do stroze vymezeného rámce jednoduchého jazykového znaku. Takto byl vţdy pojímán soubor relativně omezeného počtu sémantických rysů s distinktivní funkcí na pozadí dalších znaků uvedeného typu, např. v rámci sémantického pole. Rámcem pro jeho vymezení se nyní stále více stává jazykový obraz světa [Machová Švehlová 2001: 23]. Skládáním nejmenších, dále nedělitelných sémantických rysů (SR) významu, formulací jádra a periferie významu společně s funkcí jeho konotativní sloţky se opatrně připouštěla existence dalších moţných spojů, které lexikální význam začleņovaly do širších souvislostí. Existence tzv. širšího významu byla sice známa, nicméně zpočátku se o ní diskutovalo pouze v deklarativní rovině. Teprve později se postupně začalo prosazovat prohloubené studium lexikálního významu [Němec 1980]. Rozsáhlé teoretické i materiálové práce jiţ dříve přinášely důkazy o neobyčejné sloţitosti a podstatně širší ukotvenosti lexikálního významu v jeho struktuře, která se lišila od strukturalistické koncepce, později dokonce převedené do matematického pojetí [Sgall 1967]. Tradiční pojetí přesto stále dominovalo a připouštělo změny v chápání lexikálního významu pouze opatrně [Komárek 1999: 187 n.]. I kdyţ je podstata lexikálního významu ve zjednodušené podobě velmi blízká pojetí strukturalistickému, přesto se oba pohledy diametrálně liší ontologicky i gnozeologicky. Modelová struktura v novém koncepci vychází z kontrární pozice a na významy se pohlíţí nejprve v nejširších dimenzích, které mají styčné plochy s vizuálními, představovými a posléze bázovými metaforickými strukturami. Teprve jejich odpovídající konstrukce umoţņuje celostní chápání jednotlivých objektů, coţ dále poskytuje moţnost pro jejich snazší uchopení a popis. Samotný proces na rozdíl od strukturalizmu opět probíhá komplexně a objekt je nahlíţen jako celek. Nejde o prázdný teoretický konstrukt, ale o fakt, ţe určité části objektu jsou z hlediska významu podstatnější a další pak méně. Ve výsledku nejsou tyto součástí objektu pojmenovány, nehrají podstatnou roli, coţ se odráţí v návazných významových souvislostech. Příkladem můţe být i barevná stálost objektů, 23

24 která se nepromítá do lexikálního významu, stejně jako difúznost různých významových struktur při uznání prototypické organizace slovní zásoby [Рахилина 2000: 156 n.]. Orientace ve velmi rozsáhlém souboru lexikálních jednotek přirozeného jazyka, jakoţ i jejich třídění je obtíţné a vţdy si musíme uvědomit, ţe v lexiku více neţ kde jinde platí zásada neúplnosti a výběru materiálu, s nímţ pracujeme, analyzujeme a provádíme závěry a zobecnění. Jinak řečeno, při vyvozování obecných zákonitostí o slovní zásobě na základě studia i relativně reprezentativních souborů příkladů nelze dílčí pravidelnosti aplikovat na celou slovní zásobu jazyka. Jednotlivé oblasti komunikace, v nichţ se člověk pohybuje, determinují rozhodujícím způsobem výběr lexikálního materiálu, jeho stylistickou rovinu a další související aspekty. Tyto oblasti komunikace jsou otištěny různým způsobem do jazykového obrazu světa. Proto jsou pro přirozený jazyk určité oblasti více centrální na rozdíl od ostatních. Máme na mysli především oblast kaţdodenní komunikace, která je nejvíce uţívaným prostorem i s volbou slovní zásoby. Jde o jazyk a slovní zásobu prvotní a tudíţ nejjednodušší a nejrozšířenější. Převládajícím charakterem jednoduchého a nejčastěji pouţívaného jazyka je zároveņ determinována i povaha percepce světa, která se tak opírá o výrazný antropocentrizmus i s perspektivou hodnocení a výběru slovní zásoby, vymezující rámec obyčejného jazyka a prostoru, v němţ funguje [Vaņková et al. 2005: 56, 57]. 2.3 Povaha jazykového obrazu světa Máme tělo, ţijeme v prostoru a čase. To jsou základní premisy, z nichţ musíme vycházet při modelování prostředí, které nás obklopuje. I naše tělo se vymezuje na pozadí okolního světa a ostatní jevy povaţujeme za vnější, mimo nás. Obdobně nahlíţíme i na další objekty, které nás obklopují. Pokud není tato hranice zcela zřejmá, jazykový obraz ji vyrobí a jako takovou ji i prezentuje [Lakoff Johnson 2002: 43, 44]. Fyzikální pojetí času v podstatě nic nevypovídá o skutečném, lidském proţívání času. Výsledně má lidský pohled více dimenzí, coţ koresponduje posléze i s jazykovým vyjádřením. Všeobecně rozšířená klasifikace času jako minulosti, přítomnosti a budoucnosti má své podstatné a konkrétní projevy v jeho pojímání a tím i myšlení. Minulost vidí celek lidského ţivota, i kdyţ jednotlivosti jsou reálné, výsledkem je přesto 24

25 imaginativnost prolnutá realitou a naopak. Ve filozofii pak hovoříme o úloze a funkci mýtu. Mýtus tudíţ nezná svobody, kromě obrazu. Opačné chápání je u budoucnosti, která se jeví jako svobodná. Víra, která reprezentuje volbu, nás posunuje vpřed. Ovšem středobodem nejvyššího jsoucna člověka je pak pojetí přítomnosti v P a t o č k o v ě vyjádření: Naproti tomu tím, že zpřítomňujeme (jednotlivosti), umisťujeme je do celku, který již musí býti, potřebujeme nerozdílnost, která skrze naše habere mluví a která je hlubší, než každé habere. Habere je v napětí k esse, které nicméně nechtěně s sebou nese a vyjadřuje. Domnívajíce se, že mluvíme sami, jsme ve skutečnosti kusem mluvy bytí, která nezpřítomňuje, nýbrž naopak praví vždy něco více než přítomnost. Jelikož jazykové zpřítomňování a dorozumívání je možné toliko tím, že se chceme zmocnit celku, je tento celek nevýslovně v každém jazykovém pokusu přítomen [Patočka 1995: 156 n.]. Filozofické nazírání času ovšem nesmíme zaměņovat pojetím času v jazykovém obrazu světa. Nelze téţ z pochopitelných důvodů vyloučit ani opačný vztah, a to poměrně úzké souvislosti mezi uvedeným pojímáním času a jazykovým ztvárněním. Zdá se, ţe oním styčným bodem vţdy bylo a je zhmotnění jinak abstraktní kategorie. Schopnost lidského myšlení abstrakci konkretizovat a zařazovat ji do odpovídajících souvislostí, jak filozofických, tak i jazykových, otevírá lidskému myšlení další moţnosti nazírání a zpracování, přičemţ teprve jeho personifikace a konkretizace nabízí jazykové ztvárnění. Prostorové uspořádání okolního světa, jak se zformovalo v jazykovém obrazu světa konkrétního kulturního společenství, nalézá své jazykové reflexe na všech úrovních jazykového systému. Lze je doloţit především v sémantice různých druhů slov, nejvýraznější projevy pak lze prokázat v systému příslovcí, které nejúplněji a bez dalších významových posunů klasifikují prostorové uspořádání v antropocentrickém pojetí. Strukturace prostoru, jak jiţ bylo zmíněno, nevychází pouze z vertikálněhorizontálního členění prostoru a z charakteru perceptualizace jednotlivých objektů, kterými je prostor zaplněn. Antropocentrické vnímání totiţ předpokládá, ţe ţádný prostor není prázdný a člověk přirozeně poměřuje a hodnotí vzdálenost mezi jednotlivými objekty, ale také ve vztahu k sobě. Objekty tak vnímá nejčastěji vizuálně, ale téţ i sluchovým a taktilním způsobem, anebo toto vnímání spadá do sféry jeho představ. Způsob identifikace objektu a zároveņ kvantifikace prostoru je tak přímo reflektován jazykovým výrazem. V ruštině je základní jazyková reflexe uvedeného typu vyjádřena antonymním vztahem dvou adverbií близко х далеко, přičemţ k prvnímu členu dvojice se podle 25

26 slovníků synonym [ССРЯ 2007] váţí synonyma вблизи, поблизости, недалеко, рядом, zatímco k druhému členu dvojice mají synonymní vztah výrazy вдали, вдалеке, nicméně tyto řady lze dále rozšířit o lexémy неподалеку, / не / вдалеке a některé další. Proces tvorby prostoru z antropocentrického pohledu má mnoho různých aspektů. Nejvýrazněji se na něm ovšem podílí aspekt egocentrický, tj. deiktický vztah k mluvčímu. Přímé pozorování objektů pozorovatelem v prostoru je jedním z prvků, které ovlivņují výběr hodnoticích adverbií. V ruštině do této skupiny zahrnujeme adverbia вдалеке, невдалеке, вблизи, вдали, pokud tato nerealizují další stupeņ valence. Do druhé skupiny pak patří slova bez uvedeného příznaku: далеко, недалеко, неподалеку, рядом, поблизости, близко. Zmíněné rozdíly se pak odráţejí i na úrovni aktuálního a neaktuálního uţití, přičemţ první skupinu lze pouţít v diskurzu aktuální výpovědi, zatímco lexémy druhé skupiny se uţívají v kontextech nereálných podmínek, způsobů, krátce řečeno ve všech kontextech, které nepředpokládají přímou účast pozorovatele [Яковлева 1994: 22]. Povaha měřené vzdálenosti patří k dalšímu příznaku, kterým je kvantifikován sledovaný prostor a ten můţe být relativní v případě druhé skupiny a absolutní v případě první skupiny. Nicméně ani absolutní hodnocení nemají striktně zadaná pravidla ve smyslu konkrétních vzdáleností apod. Jde spíše o určitou konvenci, která je velmi odlišná v závislosti na individualitě a konkrétních podmínkách, v nichţ se mluvčí stává součástí diskurzu. Absolutní hodnocení vzdálenosti sice vychází z určité celospolečensky uznávané normy, která mimo jiné hodnotí vzdálenosti ke všeobecně známým cílům od mluvčího (Austrálie, Kanada apod.), přesto v případě konkrétního srovnání můţe např. adverbium далеко označovat relativně blízký objekt: Миша стоит далеко... до этого был рядом. Kromě toho můţe mít absolutní hodnocení i další dodatečná hodnocení, např. známost, obydlenost objektu, srov. např.:...рядом / недалеко Австралия... [Яковлева 1994: 27, 28]. I kdyţ se v jazykovědě jiţ dříve spontánně objevovaly úvahy o tom, ţe prostor popisovaný klasickou Euklidovou geometrií je jiný neţ ten, který pouţíváme v jazyce, přesto aţ kognitivní lingvistika začala tuto otázku systematicky studovat [Lang 1987: 296]. Ukázalo se, ţe tradiční euklidovský pohled na svět, jak si ho osvojili lingvisté v průběhu svého předchozího vzdělání, do značné míry vytvářel a mnohdy ještě vytváří zcela odlišný filtr pro chápání světa, neţ jak jej umoţņuje vnímat a realizuje jazykový obraz světa. Jeho podstata spočívá nikoli v chápání dílčích pojmů, nýbrţ v celkovém pohledu. Podle 26

27 některých lingvistů právě topologické typy (beztvaré, ploché, kulovité apod.) objektů mají rozhodující úlohu pro organizaci prostoru ve smyslu jazykového obrazu světa. Kognitivní lingvistika pak v jejich pojetí nabízí dílčí fragmenty jazykového obrazu světa, který se bezpochyby liší podle jednotlivých jazyků a kulturních systémů [Talmy 1978: 631]. Jejich srovnání a analýza je tak zjevně jedním z nejdůleţitějších a zároveņ nejnáročnějších úkolů, které musí lingvistika v současnosti řešit. Z uvedeného pohledu se liší i prostorové uspořádání, které je tvořeno jednotlivými objekty a vztahy mezi nimi. A v tomto případě je rozdíl ve vyjadřování vzdáleností mezi objekty v prostoru klasické geometrie a prostorem jazykového obrazu nejmarkantnější. V klasické geometrii nelze pouţít hodnoticí adverbia typu далеко х близко, poněvadţ hodnotí pouze relativní vzdálenost ve vztahu k pozorovateli. Uměle vytvořený systém nepřevzal tuto kategorii a další nevytvořil z pochopitelných důvodů zjednodušení nejednoznačnosti a schematizace. 2.4 Antropocentrizmus předpoklad změny Patří k základním schématům kognitivního pojetí světa, které zásadním způsobem ovlivņuje téţ jazykovou reflexi ve všech aspektech. Přes veškerou mnohotvárnost a všezahrnující charakter zmíněného schématu lze analýzami dokumentovat, ţe jazyková vyjádření určitých konceptualizačních schémat, např. námi zkoumaného konceptu kontejener-nádoba jsou v různé míře s uvedenou konceptualizací propojena a ovlivněna. Za zcela zjevné projevy antropocentrického schématu lze podle A. P a j d z i ń s k é [2007: 27 n.] povaţovat široce zaloţené chápání opozičního pojmu vlastní cizí v jehoţ rámci jsou zvýrazněny, popř. naopak utlumeny, jednotlivé dílčí aspekty jevu. Dílčím aspektem tak můţe být např. člověk jako nejdůleţitější součást světa, na jejímţ pozadí se generují sériové metafory, zaloţené na protikladu lidský zvířecí : волк vlk; лиса liška; баран beran apod., nebo ve skrytější podobě také diferencované chápání okolního prostoru, který je různým způsobem stratifikován, nejčastěji na základě vertikálně-horizontálního pohledu, coţ můţe být v jazyce reflektováno např. měrovými adjektivy: высокие требования vysoké požadavky; низкие мысли nízké myšlenky; близкие соратники blízcí spolubojovníci; левые заработки černé příjmy; мелкие идеи bezvýznamné myšlenky, широкие связи široké kontakty. 27

28 Lze říci, ţe škála projevů antropocentrizmu v jazykové realizaci je velmi široká a konstituuje se především abstrakcí konkrétní antropogenní činnosti, která je vztaţena k určitým konceptualizačním schématům. Např. schéma antropogenní dynamika je pak široce zastoupeno především slovesnými realizacemi typu прыгать, бежать, пресмыкаться, приседать, стоять на коленях a mnoţstvím dalších sloves. Nicméně v rámci tak širokého schématu lze v konkrétních kontextech konceptualizovat detailněji, např. v konkretizaci vertikálně-horizontálního pohybu s vyuţitím různých typů předpon от-, п(е)ре-, за-, на-, в-, об-, с-, předloţek напротив, около, позади, вслед за, сверх, внутри, вблизи a dalších výrazů předloţkové povahy [Бранднер 2008: 108 n.] 4. Při konkrétní konceptualizace, v níţ pak mezijazykově srovnáváme např. vertikálněhorizontální pohyb, zejména v cílových významech, zaznamenáváme v česko-ruském srovnání shody, ale i rozdíly. Např. spojení пресмыкаться перед властью plazit se před mocnými s cílovým významem poniţovat se shodně zaznamenáme v obou jazycích. Ale pokud bereme v úvahu i typologii konceptů, vidíme, ţe stejný cílový význam, např. ztratit vedení, můţe být v ruštině realizován několika konceptualizačními typy. Ruština má při vlastní jazykové realizaci na výběr více typů. Např. v rámci schématu nahoře/vpředu je úspěšný je změna vyjádřena pohybem po vertikálně-horizontální linii. Zde můţeme v ruštině vybrat řadu slovesných tvarů соскользнуть; слететь; отлететь; отскочить команда «Динамо» отскочила от руководящего положения; отпрыгнуть Он неожиданно отпрыгнул от кресла; Возможность отпрыгнуть от воды, či expresivní загреметь. Čeština disponuje pro uvedené schéma např. slovesy spadnout, sletět, odskočit Sparta odskočila z / do vedení. Zde se oba jazyky zdánlivě shodují mimo ruského отпрыгнуть, které je vyhrazeno pouze pro konkrétní ţivé organizmy. Přesto se oba jazyky liší právě v konceptualizačním detailu, který je obsaţen v samotné sémantice konkrétních lexémů. Ruština pro vyjádření ztráty vedoucího postavení ve slovese отскочить vyjadřuje jednosměrný pohyb od hranice určitého objektu, zatímco čeština u odskočit z / do jako obousměrný s tím, ţe dochází k průniku do konceptuální sféry kontejneru-nádoby. V dalších slovesech vidíme i pohyb po vertikální linii dolů ve schématu dole je neúspěšný, který je typické pro ruštinu. V češtině se v konkrétním pojmu vedení soutěţe nevyskytuje. 4 Podrobnou analýzu těchto slov z hlediska gramatického, etymologického i sémantického provedl v poslední době A. B r a n d n e r [ 2008], přičemţ analýza zmíněných aspektů odkazuje na souvislosti konceptuální povahy. 28

29 Dalším významným aspektem, opírajícím se o antropocentrické pojetí světa, je i pojetí normy. Lidé ţijí a pohybují se v určitém prostředí. Proto základem smysluplné existence člověka je schopnost vytvářet časové a prostorové představy / modely a formovat je do podoby smysly a jazykem uchopitelné v návaznosti na konkrétní historickou a kulturní realitu, a to vše v rámci příslušného jazykového obrazu světa. I kdyţ v konkrétních případech pozorujeme rozdíly, zesílené diachronickou diverzifikací, přesto můţeme konstatovat v chápání jazykového obrazu světa některé představové univerzálie, alespoņ pro určité kultury a tím i jazyky. Jde především o pojmové chápání normy, která má v jazykovém obrazu světa libovolného jazyka téměř univerzální ráz. Jde o jednotlivé aspekty podílející se na konstituování jazykového obrazu světa. Budeme proto sledovat pojetí normy a) délkových rozměrů, b) postavení pozorovatele a jeho vztah k okolnímu prostředí, c) projekce do slovní zásoby prototypického pojetí. Pokusíme se nastínit úlohu jednotlivých sloţek ve zmíněném mnohotvárném procesu. Základ je tvořen pojmovým zpracováním délkových rozměrů v návaznosti na normativní kvantifikaci v konkrétním kulturním společenství. Zároveņ jsme si vědomi relativity pojmu norma nejen v poměru ke konkrétním individualitám kulturní pospolitosti, ale i k ostatním společenstvím v synchronním i diachronním průřezu. Právě z tohoto důvodu se abstraktně pojímaná norma jako určitý průnik všech konkrétních pohledů, názorů a pro určité konkrétní, historicky vymezené období a kulturní společenství lidí stává prvkem relevantním a relativně stabilním. Pokud by takový prvek neexistoval, značně by se ztíţila moţnost konstruovat smysluplný pojmový systém člověka. Norma je v širokém slova smyslu jeden z nejpodstatnějších orientačních a klasifikačních prvků. Chápeme ji nejen v úzkém slova smyslu pro konkrétní rozměry objektů, nýbrţ také jako imanenci v jakékoli interakci člověka s okolím a jeho komunikativním ztvárněním. Z ní totiţ vychází další hodnocení potřebné ke zpracování předmětů, coţ bezprostředně ovlivņuje sémantiku slov. a) Normy se mohou v konkrétních případech více či méně lišit, přičemţ máme na mysli nejen základní pojmové určení parametrů, jako je délka, šířka, tloušťka, výška, hloubka apod., nýbrţ také jejich poměr k normativnímu zařazení v konkrétních kulturně historických podmínkách. Odlišně bude např. chápána výška lidského jedince jako norma platná v kulturních společenstvích např. Pygmejů a Holanďanů, ale rozdíly budou jistě i např. mezi Američany a Bělorusy apod. Zásadním faktorem v tomto pohledu je ovšem 29

30 kvantifikace jednotlivých dimenzí vzhledem ke tvaru označovaného předmětu, jeho poloze ve sledovaném prostoru a výslednému pojmovému zpracování. Předmět budeme popisovat jako vysoký, pokud má určitou pevnou strukturu a vertikální orientaci, i kdyţ ani toto nejsou veškerá kritéria, podle nichţ bychom mohli u kaţdého předmětu jednoznačně stanovit tento rozměr. Antropcentrizmus se projeví téţ v tom, ţe u předmětů a jevů naprosto neznámých se etalonem srovnání automaticky stává výška samotného mluvčího či jiných známých objektů. I z minimálního kontextu přívlastkového adjektiva a substantiva jsou zřejmá normativní omezení pro jednotlivé dimenze [Bierwisch 1987: 21]. Stačí pohled na tuto jednoduchou tabulku: 1a velký vůz 1b dlouhý vůz 2a velká koule 2b dlouhá koule? 3a velká čára? 3b dlouhá čára 4a vysoká ohrada 4b dlouhá ohrada 5a vysoký stoţár 5b dlouhý stoţár Spojení 1a indikuje všechny tři dimenze, 1b pouze jednu. 2a neoznačuje rozměr, nýbrţ vzdálenost od pomyslného středu a zároveņ i objem, poněvadţ se jedná o tzv. ideální tvar, tj. se stejnoměrnou vzdáleností od středu. Z uvedeného vyplývá, ţe spojení 2b nesprávně lokalizuje nejenom dimenzi, ale tím i celé spojení. Rovněţ tak spojení 3a nelze povaţovat za správné, poněvadţ objekt předpokládá pouze jednu dimenzi, jak je uvedeno v 3b. To implikuje vztah adjektiva velký jako univerzálního rozměru s tím, ţe označuje jak objem, tak i plochu. Ve spojeních 4a, b se obě adjektiva vztahují k různým rozměrům a konečně v 5a, b charakterizují různá adjektiva stejnou dimenzi v odlišné mimojazykové situaci. Uvedené příklady tak ukazují obecnou závislost mezi dimenzí, jejím pojmovým zpracováním, slovním vyjádřením a mimojazykovou situací s tím, ţe konkrétní spojitelnost je úzce vázána na aktuální a příslušný jazykový obraz světa. b) Jazykové chápání (jazykový obraz světa) zahrnuje i další aspekty, ovlivņující uţití klasifikace rozměrů v konkrétní situaci. Postavení pozorovatele totiţ ovlivņuje určitý úhel náhledu a s ním i relevantnost jednotlivých aspektů. Určitý předmět můţe pozorovatel klasifikovat jako široký (úzký), pokud jej lze pozorovat z pomyslného středu, nebo jako 30

31 dlouhý (krátký), pokud stojí na jednom jeho konci. Kromě postavení pozorovatele jazyk pracuje s další relevantní kategorií. Mohli bychom ji pojmenovat jako hierarchii funkčnosti sloţek. Pro jazykové pojmenování rozměrů je rozhodující nikoli geometrické a matematické vidění, nýbrţ funkčnost jednotlivých součástí pojmenovávaného objektu v pojetí jazykového obrazu světa. Adjektivem hluboký nelze charakterizovat veškeré předměty, byť by byly z geometrického hlediska podobné. Takto mohou být popsány např. křeslo, skříň. Přestoţe podobného tvaru jsou i stoly a židle, nelze je tímto adjektivem označovat, poněvadţ v jazykovém obrazu nesplņují stejná funkční kritéria, která by v normálním uţívání reflektovala právě hloubku nádoby jako relevantní rys [Рахилина 2000: 122, 123]. Podstatná je z hlediska jazykového chápání světa také postavení a orientace sledovaných objektů. Předměty mohou mít polohu neměnnou, tj. fixovanou v prostoru, bez moţnosti její změny, např. jáma, jezero, propast. Některé však svou polohu mění, např. hrnce, sklenice, některé druhy nábytku apod. Zde se uplatņuje norma podle jejich běţného uţívání, tudíţ i pojmenování rozměru se nemění, i kdyţ např. talíř otočíme dnem vzhůru. Přesto ani ve zmíněné kategorii není rozměr hluboký pouţitelný pro pojmenování rozměrů všech zmíněných objektů. Pouze ty předměty, jejichţ uţívání reflektuje pojem hloubky ve smyslu pojmu nádoby, lze takto označovat. Existuje také pojem kontextové závislosti, kdy předmět (např. klobouk) získává kanonickou orientaci podle kontextu [Ibid.: 120]. Postavení pozorovatele má rovněţ distinktivní funkci zejména při hodnocení některých typů objektů, a to těch, které hodnotíme jako nádobu. Pokud se totiţ nacházíme uvnitř a nahoře, hodnotíme rozměr jako hloubku (např. továrenský komín), zatímco při vnějším postavení v dolní poloze jako výšku. Pro klasickou geometrii nejsou takové aspekty relevantní. Podstatnou roli hraje ovšem i materiál, z něhoţ je předmět zhotoven, a tudíţ i jeho pojmové zpracování ve vědomí člověka: Dlouhý provazový žebřík visel z paluby parníku. [Апресян 1974: 58] Zahradník nesl dlouhý dřevěný žebřík. Vysoký žebřík stál opřen o kmen višně. Rovněţ poloha pozorovatele, jak jiţ bylo výše zmiņováno, můţe sehrát určitou roli ve výběru jazykového výrazu. Jev jsme nazvali antropocentrická selektivnost. Zejména vizuální stránka celého procesu vnímání předmětných objektů se opírá o tradiční kulturně- 31

32 historickou zkušenost a reflektuje ji v jazyce. Proto např. spojení деревянный дом odráţí bezprostřední zkušenost vnějšího vizuálního pohledu a odpovídá pojmu udělaný ze dřeva, neboť dům pozorujeme zvnějšku a pouze tento vjem je pro pozorovatele rozhodující, aby zhodnotil jeho kvalitu. Na rozdíl od toho uţití slovního spojení деревянная комната není moţné mimo speciální kontext 5, poněvadţ dřevo sice můţe být součástí uvedeného pojmu, ale nikdy jej nemůţeme pozorovat zvenčí. c) S prototypickým pojetím slovní zásoby lingvistika pracovala jiţ dříve, ovšem ucelený pohled na asymetričnost vztahů v rámci sémantických skupin, jakými jsou např. ptáci, skot apod., zpracovala na experimentálním materiálu aţ americká psycholoţka E. R o s c h o v á [Кубрякова 1996: 156, 157]. Neúplnost všech prototypických znaků v rámci celých skupin pak ovlivņuje různé postavení jednotlivých členů skupiny a řadí je na různé stupně v pomyslném ţebříčku celého systému. Proto také dochází k neostrému pohledu na zmíněné členy určitých pojmových skupin a tím i k jejich nejednoznačné interpretaci, coţ zároveņ přímo ovlivņuje sémantiku, škálu spojitelnosti a šíři pouţitelnosti v kontextech. Zde je nutné připomenout, ţe právě předmětná jména, na rozdíl od sloves, nejsou vázána na přesně vymezené kontexty se všemi souvisejícími důsledky [Рахилина 2000: 28]. Pokud hovoříme o vágnosti jejich významu, jeho šíři a pokud pochybujeme o moţnostech jeho uţití v různých kontextech, musíme vţdy analyzovat příčiny kaţdého konkrétního jevu. 2.5 Spojitelnost gramatické a lexikální kategorie Zřejmé i méně nápadné anomálie v nejrůznějších gramatických kategoriích přirozených jazyků byly známy jiţ dříve, nicméně jejich povaha nebyla soustavněji studována v sémantických souvislostech. Přesto i takové výsostně gramatické kategorie, jakými jsou slovesný vid a číslo podstatných jmen, jsou ve svém uţití značně závislé na lexikální sémantice lexémů a na komunikativní organizaci vyšších celků. Např. rozdíl v 5 Film Деревянная комната, художественный фильм, 1995 год, 108 мин. [on line]. Rusko Dostupný z www: Jde o kontexty porušující obecný rámec vymezený vizuální zkušeností, coţ se projevuje ve specifičností vnímání a proţívání hlavní postavy: Здесь переплетаются и существуют, как одна полумистическая, полуабсурдная реальность фильмы и сны главного героя (его роль исполняет Владимир Маслов). Кажется, что этот мир полностью закруглен, закончен, самозациклен. Длинные планы-эпизоды, держащие в поле зрения камеры едва подвижные объекты, превращают пространство в стеклянный аквариум, эстетизированный натюрморт, где жизни не больше, чем в искусственном цветке или опавшей листве. 32

33 uţití neprefigované a prefigované varianty nedokonavého vidu ve větách От нечего делать он жег бумаги a Опасаясь обыска, он сжигал бумаги je motivováno účelovým významem prefigovaného tvaru, který odpovídá celkovému komunikativnímu zaměření více, neţ varianta první. Podobné analogie nalézáme rovněţ v kategorii čísla podstatných jmen, kde defektní uţití mnoţného čísla ukrývá i jiný neţ druhový význam např. соки, спирты, вина, газы apod. Ještě byl vyčleněn např. pojem souboru колеса (машины), струны (гитары), přičemţ párové předměty (сапоги, гусеницы, руки) tvoří jeho subkategorii. V případě nepevně fixovaného mnoţství mluvíme o významu skupin (спички, краски, карандаши). Podstatně se změnil i pohled na kategorii pádů. Pádová gramatika byla od doby R. J a k o b s o n a aţ po R. M r á z k a orientována výhradně gramaticky, přičemţ za řídící prvek, určující výběr a funkci jednotlivých aktantů, bylo vţdy povaţováno sloveso. Nově se uvedené role přesouvají nejen směrem k aktantům vázaným na sloveso, nýbrţ v teorii se rovněţ prosazuje názor, ţe kategorie pádu sama o sobě disponuje významovou dominancí, která vyvíjí dostatečnou sílu k vytváření určitých konstrukcí. Zmiņován je zejména slovanský instrumentál. Nosnou se jeví hypotéza o pojmu pozorovatelnosti srovnávacího instrumentálu, který je celkově pojímán jako smyslový. Běţně se uvádějí dva příklady: бросало, как щепку, oн воевал как Наполеон, oн смотрел/глядел Наполеоном. První a druhý příklad vylučují instrumentální vazbu proto, poněvadţ celý proces vyjadřuje sloţitý komplex vnitřních pocitů, který nelze zvnějšku pozorovat. Třetí příklad za podobného lexikálního obsazení umoţņuje instrumentální variantu. Vysvětlením je zde moţnost vnější pozorovatelnosti jevu. V případě lexikálních kategorií jsou sledované vztahy ještě méně zřetelné a lze je prokázat teprve po detailní analýze rozsáhlého lexikálního materiálu. Tak se např. podařilo stanovit vztah částí a doplňků, přičemţ existuje rozsáhlá škála přechodného pásma ve smyslu jazykové neoddělitelnosti jednotlivých částí od celku směrem k charakteristice komplementarity. V podstatě lze vyčlenit tyto skupiny: a) zásadně neoddělitelné jsou ty části, které vytvářejí pouze genitivní konstrukci bez moţnosti transformace do předloţkové vazby s от (край стола, гребень холма, угол комнаты); b) podmíněně oddělitelné, kdy genitivní konstrukci lze nahradit předloţkovou vazbou s от (ножка [от] стула, воротник [от] пальто, рука [от] куклы Киры); c) doplňující určitý pojem pouze s 33

34 předloţkovou vazbou, v níţ jsou přesně stanoveny funkce doplņujícího a doplņovaného členu (ключ от шкафа, наволочка от подушки, пояс от пальто) [Рахилина 2000: 42]. I kdyţ uváděné příklady nereprezentují soustavnější pohled na komunikativní organizaci slovní zásoby, přesto zde lze vyvodit dílčí závěry. Spojení celých řad vytváří v uvedeném pojetí odlišná komunikační centra. V případě atributivních konstrukcí se jím stávají přídavná jména, která vystupují jako určitý sémantický operátor a působí na nejvýznamnější část smyslové sloţky substantiva. Obdobně se chovají i adverbia ve spojení se slovesy. Ta rovněţ ovlivņují část slovesné sémantiky, tvořící komunikativní centrum lexému, coţ umoţņuje mluvit o pojmu komunikativní shoda. 2.6 Slovní druhy a text Jak jiţ bylo zmíněno výše, nový pohled na funkční postavení jednotlivých slovních druhů, jako jsou substantiva, adjektiva, slovesa i adverbia, do značné míry mění tradiční pohled na předpokládanou dominanci slovesa jako ústředního, centrálního prvku při výstavbě věty. Při detailnější sémantické analýze ostatních, dříve okrajových slovních druhů byla jiţ prokázána opodstatněnost jejich sémantické relevantnosti při výstavbě minimálních spojení i vyšších celků textů. Lze se oprávněně domnívat, ţe takto pojímaná proporcionalita je hluboce ovlivněna historickým vývojem řady slovních druhů, které jsou z hlediska diachronie obsahově i formálně propojeny společnými prvky. Jde např. o kategorii slovesného aspektu, v němţ bylo prokázáno, ţe se sufixy indoevropského slovesného vidu shodují se jmennými [Красухин 2005: 28]. Uvedený posun v chápání sémantických závislostí je vyváţenější a odpovídá více kognitivnímu pojetí jazyka, v němţ se opouští přísně formalizované pojetí výstavby věty a textu, aniţ by se ovšem rezignovalo na nutnost vědeckého pojetí analýzy a syntézy při formulaci nových postulátů. V současných lingvistických teoriích se na text pohlíţí jako na jednotu jeho fáze dynamické i statické. Ve druhé fázi navazuje na pojem procesu řeči. Někteří vědci se domnívají, ţe zde se otevírá cesta k integraci lingvistiky textu s lingvistikou komunikace [Kořenský 1989: 11]. Současná jazykověda nejenţe konstatovala vzájemnou souvislost elementů textu vyjádřenou v koherenci textu pomocí konektorů k dané funkci určených, nýbrţ podrobila 34

35 rovněţ úspěšné analýze celé společensko-kulturní okolí, determinující přímo i zprostředkovaně formu i kvalitu produkovaných textů. Tak se zcela zásadně mění pohled na účel a povahu interdisciplinárního výzkumu, který dříve zůstával spíše na deklarativní úrovni a jenţ v nových souvislostech dostává novou náplņ a konkrétní vyuţití [Ibid.] 6. V textové rovině probíhají procesy strukturace, které texty typologicky klasifikují do skupin, na základě vzájemného poměru sloţek nocionálních a pragmatických, přičemţ vztahem jejich dynamických a statických významových sloţek je ovlivněna narativní povaha textu se statickou perspektivou či dynamickým dějovým zaměřením. Slovnědruhová příslušnost hraje v uvedených souvislostech významnou úlohu prvků výstavby textu, poněvadţ se podílí na vytváření dílčích kohezních řetězců a posléze celých textů. Na výstavbě dílčích textových řetězců se podílí především plnovýznamové slovní druhy, jako substantiva, adjektiva, adverbia a slovesa, zatímco jako konektory mezi nimi působí spojky spolu s dalšími spojovacími prvky. Pro vnitřní organizaci řetězců jsou důleţité nejen konstelace slovesných osob, časů, nýbrţ i deiktických prostředků [Kořenský Hoffmannová Müllerová Jaklová 1999: 72 n.]. 2.7 Dílčí závěry Kognitivní pojetí v lingvistice stojí teprve na samém počátku. Můţeme konstatovat, ţe modernistické pojetí ukazuje další moţnosti při řešení obtíţných otázek, zejména lexikálních, ale i v oblasti větné i textové sémantiky. Prozatím dochází ke specifikaci předmětu oboru, jeho metodologie, jakoţ i k diskusi o jednotlivých pojmech, jazykovým obrazem světa počínaje a pojmem reference konče. Mimo veškerou pochybnost budou mnohé kognitivistické teorie pod tlakem dílčích lingvistických studií korigovány či dokonce zcela přehodnoceny. Ovšem jiţ dnes lze s jistotou prohlásit, ţe celkový přínos nového proudu jako impulsu k řešení závaţných lingvistických otázek, které v tradičním pohledu ztrácely vývojovou dynamiku, je nepopiratelný. Bylo by ovšem chybou profilovat směr jako absolutní popření dosavadního strukturalistického pojetí. V tomto smyslu byly a dosud jsou vedeny určité diskuse našich předních lingvistů [Komárek 1999: 187n]. Podle dosud známých věrohodných výstupů lze 6 Autor soudí, ţe je lépe překračovat institucionální, pomyslné hranice věd než rezignovat na úplnost a explicitnost modelování těchto řetězců, jejich průniků a svazků. 35

36 naopak vztah tradičního a modernistického pojetí hodnotit spíše jako symbiózu, v níţ se více navazuje, rozvíjí, neţ popírá a absolutně neguje, coţ je přirozeně pro další vývoj lingvistiky velmi prospěšné. 36

37 3 Typologie metafory 3.1 Jazyková metafora Kognitivní pojetí jazyka úzce souvisí s metaforou a jejím pojetím. I v současnosti se většina teorií metafory opírá o původní Aristotelovo pojetí, jehoţ základem je vnímání podobnosti. Z něho pak vycházejí substituční a komparační teorie v podobě zkráceného přirovnání, tématu a nosiče, či teorie interakce I. A. R i c h a r d s e a M. B l a c k a [Stachová 1992: 282] 7. S psychologickým pojetím souvisí bezprostředně otázka šíře záběru metafory, coţ vyplývá opět z pozice, jakou zaujme výzkumník. Pokud preferuje pouze vnější lingvistický přístup, stává se hlavní bezpochyby metafora jazyková, v oboru výtvarného umění pak metafora tvořená např. výtvarnými prvky apod. Nicméně pro celkové pojetí je nezbytný i pohled zevnitř, který je prezentován psychologickým vhledem do hlubinných vrstev lidského vědomí. V. C h r z ve své práci [1996a] rozlišuje tři úrovně metafor. Jako první klasifikuje ty, u nichţ dochází k přenosu významu na pozadí interakce tématu a nosiče a jejich střet dává vzniknout novému významu. Uvedená problematika je součástí kognitivistických teorií. V další rovině jsou řazeny metafory, v nichţ dochází ke spojení verbálního a neverbálního obsahu, coţ bývá z podstatné části náplní neogestaltických a neobehavioristických přístupů, a konečně třetí rovina je z perspektivního hlediska pojímána jako projekce určitého vzoru do některé oblasti skutečnosti. Skutečnost je pak vţdy nahlíţena podle určitých metafor. Podstatnou měrou přispěl k rozvoji teorií o metafoře zakladatel psychoanalýzy S. F r e u d podrobnou analýzou transformace latentního obsahu nevědomí do oblasti vědomí různými mechanizmy zhuštění s následnou transformací nepřípustných obsahů a jejich přesunem do vědomí. Podstatná je zvláště etapa přesunu, při níţ dochází k nahrazení jednoho prvku druhým, popř. ke změně akcentů. V následném sekundárním zpracování jiţ tak dochází ke vzniku nového a kompaktního celku. Popsaný mechanizmus se stal v další fázi vývojové etapy součástí výbavy lingvistických teorií, především pak J a k o b s o n o v a 7 V článku autorka posuzuje především moţnost vytvoření jednotné teorie metafory z pohledu M. B l a c k a. Na pozadí široké škály otázek pravdivostních metaforických výroků, pro něţ neexistuje objekt srovnání, vyloučení podobnosti jako součásti metaforického výroku a z těchto výroků vyplývající otázky o odlišnostech doslovného a metaforického vyjádření rozlišuje autorka podle B l a c k a tzv. silné a slabé metafory jako nejvýraznější vyjadřovací prostředek, přičemţ je zde vyjádřena a uznána obecně přijímaná teze o nenahraditelnosti metafory pro fungování lidské komunikace. 37

38 pojetí metafory, který ve zmíněných přesunech nalezl analogie pro vysvětlení jak vzniku metafory v podobě zhuštění, tak metonymie na bázi přesunu. Psychoanalytický pohled na metaforu tak zdůrazņuje nepřímé vyjádření psychických obsahů apod., které byly vytěsněny kulturním a historickým vývojem do nevědomí. V případě metafor ovšem nejde o pouhou liniovou progresi, a tak dochází ke vzájemnému kříţení těchto kondenzátů, coţ můţeme označit jako uzel 8, v němţ dochází ke koncentraci mnoha asociačních řetězců. Teprve v následném verbálním vyjádření dochází k uvolnění afektu a redukci tenze [Ibid.: 106]. Zájem o metaforu jako prostředek nejen v rámci jazyka, ale také v dalších komunikačních sférách člověka se periodicky zvyšoval a poté opět opadal. V poslední době opět vzrůstá zájem lingvistů o metaforu v souvislosti s jejím postavením a úlohou na pozadí antropocentrického chápání podstaty verbální komunikace. I kdyţ se neustále objevují názory, ţe uvedený jev je anomálie, nepravidelnost apod., přesto je mnohem více názorů, které hledají, ostatně jako jiţ dříve v minulosti, pravidelnost v její tvorbě a uţití. Zmíněný pohled je v současnosti mnohem zřetelnější, zejména v souvislosti s novým kognitivním pojetím ve vědě a v lingvistice zvlášť. Pomineme-li moţnost metaforického vyjádření v jakémkoli sdělném aktu lidské činnosti hudba, sochařství, malířství apod. je zřejmé, ţe mimořádně široké spektrum metaforických posunů a zejména jejich neprognózovatelnost v oblasti jazyka, vedla mnohé lingvisty k pokusům o vnitřní klasifikaci zmíněného jevu na úrovni samotného jazyka. Snaha o akcentaci lingvistické stránky jevu se projevila v důrazu na její syntaktickou a sémantickou stránku. Tak vzniká klasifikace, v níţ jsou určujícím kritériem zmíněné lingvistické jevy. Mluvíme o jazykové metafoře (JM). Uvedené názory nejsou jiţ dnes převládající, a proto někteří autoři, např. G. L a k o f f, a M. J o h n s o n [2002: 15 n.] tvrdí, ţe určité činnosti, zejména ty, jeţ jsou dlouhodobě formovány kulturou a historií jazykového kolektivu v širokém smyslu slova a jsou v něm pevně zakotveny, probíhají zpravidla podle určitých schémat. Jde tudíţ o určitou formu typizace, která se zákonitě promítá do metaforického pojmosloví a konceptualizace. V praxi konstruujeme určité části výpovědi podle předem stanovených schémat. Např. spor ( spor je válka ), ale i nákup ( nákup je lov ), přičemţ z hlediska 8 Tento pojem pouţívá V. C h r z [1996a: 106], nicméně i my jsme jej uţili jiţ dříve a nezávisle na citované práci. 38

39 konečného cíle komunikačního aktu dochází ve většině případů ke konkurenci více konceptů. Z uvedeného vyplývá, ţe míra nahodilosti vzniku většiny metafor a jejich typologie je do značné míry normována právě mírou systematičnosti a hierarchického postavení uvedených pojmů (= konceptů) ve struktuře myšlení člověka. Navenek, tj. v jazykovém vyjádření, se dle našeho názoru odlišný způsob vzniku a funkční typologie metafor projevuje ve zdůraznění různých prvků ovlivņujících jejich gnozeologii a funkcionalitu. Proto mnohé speciální monografie o problematice metafory kategorizují směry výzkumu na pozadí zvýrazněné absolutizace zmíněných aspektů, z nichţ v praxi tvoří kaţdý jednotlivý aspekt nedílnou součást jejích konstitutivních elementů. Často se zmiņují směry: 1) Sémasiologický, s důrazem na sémickou strukturu vlastní metafory; 2) onomaziologický, s preferencí role předmětného vztahu; 3) gnozeologický, zvýrazņující poznávací funkci metafory a její celkovou konstrukční roli v přirozeném jazyce; 4) logický, vycházející z referenční povahy metaforických jevů; 5) tradičně lingvistický, kvantifikující metaforické vlastnosti na čistě jazykových projevech (morfologických, slovotvorných, syntaktických); 6) lingvisticko-stylistický, se sloţkou stylistického vrstvení metafory; 7) psycholingvistický, studující jev z pohledu teorie vzniku a percepce řečové činnosti; 8) kombinovaný lingvisticko-literárněvědný, sledující umělecké odlišnosti metafory; 9) lexikální, s akcentací mezislovních vztahů metafory v rámci nejrůznějších skupin lexémů; 10) lexikografický, který se zatím do určité míry teprve konstituuje [Скляревская 1993: 6 10]. I kdyţ jsou uvedené směry prezentovány jako jediné relevantní pro studium jazykové metafory, přesto nezasahují oblast fungování metafory prakticky v celé její šíři. Samotné pojetí JM se můţe opět specifikovat v několika oblastech. Často jde o pojetí, v němţ metafora vystupuje jako prostředek sekundární nominace při současném dodrţení její sémantického binomu a obraznosti. Nicméně další konstrukce zmíněného pojetí spočívá v dominanci odpovídajícího lexikálního významu, tvořeného denotativním významem jako jádrem, které je obklopeno periferií a řadou konotativních prvků. Konotace bývá chápána velmi široce, přičemţ zahrnuje nejen doplņující významové odstíny, nýbrţ rovněţ i spojené asociace nejrůznějšího druhu. Ponecháváme stranou otázku, zda konotace tvoří nebo netvoří integrální součást lexikálního významu a zda jsou součástí významu oddělitelnou, nebo neoddělitelnou. Stoupenci konotace jako samostatného fenoménu, 39

40 který se nachází za hranicemi lexikálního významu ji posouvají do oblasti psychických proţitků člověka, vyjadřujících jeho vztah k předmětu, objektu a adresátu promluvy, a jako taková vyjadřuje souhrn predikačních sloţek významu slova. Proto je často konotace povaţována za strukturovaný souhrn nejrůznějších sémantických prvků spolu s dalšími asociacemi a vystupuje jako faktor kolektivních znalostí o předmětu, přičemţ tvoří uspořádanou část v podobě koncentrických periferních kruhů. Jádro pak sestává z denotativní sloţky, která je tvořena stabilními sémantickými prvky v rámci určitého sémantického intervalu. Hierarchizované sloţení sémantické periferie pak předpokládá variabilitu systému s aktivací potenciálních sémantických prvků v závislosti na jejich funkčním postavení ve struktuře [Скляревская 1993: 12 16]. Nastíněný model se vyznačuje relativně dobře vymezenými okruhy působnosti jednotlivých sloţek, tvořících funkční model potenciální metafory, nicméně v současném kognitivním pojetí neodpovídá novým poţadavkům na funkčnost jazykových modelů. Zcela chybí psychofyziologická reflexe řečového aktu. Teoretická a metodologická báze výzkumu předpokládá kromě tradičního pohledu na otázky lexikálně-sémantických vztahů ve větší míře i funkční a syntaktické charakteristiky daného jevu. 3.2 Typologie jazykové metafory Jak jiţ bylo zmíněno výše, symbol metafory, který G. N. S k l j a r e v s k á povaţuje za ústřední prvek v mechanizmu vzniku jazykové metafory, se z hlediska svého sloţení i vztahů vyznačuje poměrně širokým spektrem různorodých vazeb mezi výchozím a metaforizovaným významem. Jde v zásadě o moţnost monosémického a polysémického přenosového sémantému a o vztah bezprostřední a zprostředkovaný mezi výchozím a cílovým významem. Na základě takto zformulovaných výchozích předpokladů lze JM rozdělit do tří typů: 1) motivovaná JM, 2) synkretická JM, 3) asociativní JM. Předem je nutné zdůraznit, ţe se jedná pouze o podmíněně formulovanou typologii, kde je řada přechodů a nejasných míst. První typ metafory, který je v typologii označován jako motivovaný, obsahuje metaforický význam, kterým lze explicitně doloţit sémantický prvek, spojující výchozí a 40

41 cílový význam metaforického přenosu. Nicméně podle výzkumných závěrů [Скляревская 1993: 48] nelze ve většině sledovaných případů, podle materiálu výkladových slovníků, doloţit explicitní výskyt aktualizovaného sémantického příznaku ve výchozím významu. Jako příklad uvádí G. N. S k l j a r e v s k á přenos v rámci slova карикатура. Výchozí význam: obrázek, zobrazující něco neodpovídajícím, směšným způsobem. Přeneseně pak: neumělá napodobenina, neodpovídající, směšné napodobení něčeho. Jako další byl analyzován lexém кремень, označující velmi tvrdý minerál, sloţený z oxidu křemičitého a přeneseně označuje člověka tvrdého, nepoddajného, ale také lakomce a chtivého peněz. V uvedených příkladech se jedná o metaforický přenos s velmi zřetelnými a jasnými výchozími a cílovými parametry, přesto se však společný SR, který se podílí na metaforickém přenosu, odlišuje od obecného SR výchozího a odvozeného významu. Jde o to, ţe ve většině dalších případů má společný metaforický příznak značně subjektivní povahu, coţ je způsobeno difúzností, synkretizmem a schopností odráţet působení pocitů. Tudíţ se můţe SR výchozího a metaforizovaného významu různým způsobem modifikovat a dokonce ztrácet svou aktuálnost. Např. ve slově калейдоскоп je výchozí význam optický přístroj jako hračka v podobě trubičky, v níţ jsou pod určitým úhlem sloţena zrcadlová sklíčka a doplněna o další barevné kousky papíru, která při pootočení vytváří různé barevné obrazce v rychlém sledu. Přeneseně se jedná o rychlou změnu barevně pulsujících obrazů, ale i osob, událostí apod. Autorka se ptá, zda je moţné povaţovat SR rychlá změna za společný sémantický element pro přenos metaforického odvozování. S vyuţitím rozsáhlé analýzy materiálu z umělecké literatury dochází k závěru, ţe tomu tak není. V řadě případů uvedeného konkrétního přenosu probíhá specifické posilování určitých sloţek a oslabování jiných. Zřetelně se např. v citátu z Dobroljubova (Забитые люди) «И точно роман (Униженные и оскорбленные) представляет нам калейдоскоп происшествий» posiluje prvek následnosti, kontinuálnosti, nikoli rychlosti. Můţe dojít k aktivizaci i dalších SR, např. různobarevnost, různorodost apod. Z uvedeného vyplývá, ţe se při metaforickém přenosu ve většině případů můţe společný prvek v procesu metaforizace vyčlenit pouze do určité míry a s výhradami, coţ nepochybně souvisí se sloţitostí metafory jako jevu pomezního, který není explicitně vymezen rámcem jazyka, avšak lze o něm hovořit jako o fenoménu myšlení a i dalšího nejazykového vyjadřování (např. sochařství, malířství, hudba a další). 41

42 Někdy bývá za předstupeņ metaforického přenosu pokládáno srovnání. G. N. S k l j a r e v s k á pokládá srovnání, které je paralelně uvedeno s metaforou k němu vztaţenou, za svého druhu obraz zrození metafory a tvrdí, ţe jde o tzv. ţivou ideální metaforu, která ještě nepřestoupila práh své lexikální fixace. Dále jsou zmiņovány jevy, které mají bezprostřední souvislost s psychologickou podstatou metaforického odvozování. Podstatu jevů uvedené skupiny zkoumal jiţ na konci 19. století A. N. V e s e l o v s k ý [Веселовский 1989] a dospěl k závěru, ţe v uvedené skupině, ostatně jako v řadě dalších jevů přirozeného jazyka, se musíme vracet především jako k nejstarším etapám uvědomělého vývoje lidské společnosti, kdy fyziologická podstata smyslového vnímání skutečnosti měla zřetelně splývavý ráz, coţ se projevilo i v synkretizmu jazyka a jeho konkrétních projevech: «мертвая тишина», «черная тоска» [Веселовский 1989: 46 n.]. Právě oblast smyslového vnímání je i dnes nedostupná přímému vědeckému pozorování a moţnost analýzy sekundárních projevů, mezi něţ řadíme i řečovou produkci, do značné míry znesnadņuje jasnou formulaci pregnantních závěrů. Nicméně se zdá velmi pravděpodobné, ţe kvalita různorodých podnětů z okolního světa, které procházejí lidskými orgány percepce, přímo ovlivņuje druhy pocitů a vjemů, které teprve dnes současná psychologie dělí na vizuální, hmatové, sluchové, čichové a chuťové. Přesto i toto je pouze hrubé rozdělení a z hlediska povahy nejrůznějších jevů jsme spíše svědky jiţ výše zmíněného procesu splývání a kříţení pocitů tak, ţe v konkrétním procesu vnímání dochází ke komplexnímu vnímání jednotlivých podnětů, coţ v konečném důsledku vytváří dojem jednoty, komplexnosti, celistvosti. Metafory konstituované zmíněným způsobem G. N. S k l j a r e v s k á pojmenovává jako synkretické a řadí mezi ně např. сладкий чай сладкая мелодия, жидкая каша жидкие аплодисменты, тусклый свет тусклый голос. Pokud analyzujeme podstatu uvedených jevů, zjistíme, ţe splývání vjemů akustických s chuťovými se stalo základem pro vznik první metafory, s dotekovými ve druhém a s vizuálními vjemy ve třetím příkladě [Скляревская 1993 : 53]. Je zřejmé, ţe rozsah i prostředí splývání jednotlivých uváděných vjemů mohou být velmi různorodé, a tak projevy synkretizmu v oblasti metafor můţeme sledovat i mimo lidský organizmus, např. v přírodě, v jazykových projevech popisujících působení určitých ţivlů, druhů energií apod. Jsou poměrně dobře známy např. брызнула вода брызнул 42

43 свет, сильная буря буря восторга, вспыхнул огонь вспыхнул гнев. Dlouhodobé fungování podobných typů metafor, např. jiţ ve staroruštině dokládá metafora «Тогда зѣло на оба (Флавиана и Илью) гнѣвъ въздвиже... и бурю велику на обѣ... въстави» [СРЯ XI XVII вв : 358], vedlo k vytrvalému uţívání v nejrůznějších situacích a tím i kontextech a k postupnému sníţení onoho prahu obraznosti, který je typickým základem pro sblíţení JM s metaforou konceptuální. Vztahy na bázi synkretických vjemů různorodých fyziologických podráţdění označoval A. N. V e s e l o v s k ý jako psychologický paralelismus, nicméně samotnou výrazovou stránku jevu v grafickém vyjádření lze přirovnat spíše ke svazkům, nikoli paralelám. Tak pozorujeme synkretické sblíţení např. ve sféře emocionálního působení (холодный тон, холодный взгляд) [Скляревская 1993: 55]. 3.3 Umělecká metafora Často se jako protipól jazykové metafory klade umělecká metafora (UM). Příklady lze hledat v jakémkoli uměleckém díle, nejčastěji se však obracíme k poezii. Např. ve verších M. Cvetajevové nalézáme: «Я думаю об утре Вашей славы, Об утре Ваших дней»; «Забыть, как сердце раскололось И снова сросло» 9. Její popis je znám jiţ od dob Aristotelových, přičemţ k jejímu srovnání došlo aţ v minulém století, kdy Ch. B a l l y [ Балли 1961: 331] ukázal na celkovou úlohu metafory v jazyce vůbec. Ve výrazu umělecké metafory se zdůrazņuje především inovační schopnost umělecké řeči i v případech těch metafor, které v rámci JM svou obraznost jiţ ztratily : «туманный взгляд» «Ее глаза как два тумана» 10. Existence dvou základních typů metafor je uznávaným faktem, alespoņ u převládající části strukturalistických tradicionalistů. Přesto ne všichni jsou ochotni povaţovat UM za funkcionálně samostatný útvar v rámci procesů metaforizace [Арутюнова 1990: 30; Lakoff Johnson 2002: 213 n.]. Zastavíme se nyní podrobněji u výkladu srovnání obou typů metafory. I kdyţ v odborné literatuře existují různé názory na podstatu obou typů, pokusme se je shrnout a popsat. Všeobecně rozšířené je tvrzení, ţe jazyková metafora je prezentována jako hotový lexikální prvek, který je mluvčím k 9 М. Цветаева podle [Скляревская 1993: 30 n] 10 Н. Заболоцкий podle [Ibid.: 32 n.] 43

44 dispozici kdykoli a její význam je všem členům jazykového kolektivu pochopitelný. Její percepce jsou do značné míry automatizovány. U umělecké metafory se na jejím vzniku, vývoji a fungování podílí především samotná estetická funkce uměleckého projevu, coţ v konečném důsledku ovlivņuje strukturu konkrétního uměleckého textu s jeho jedinečným a neopakovatelným funkčním záměrem a má vliv na sémantiku a smysl jednotlivých sloţek díla v jejich vzájemné souvislosti. Různé názory na podstatu fungování umělecké metafory lze shrnout v podstatě do dvou velkých bloků. Do prvního jsou zahrnuty metafory z hlediska funkčně-stylistického jako dílčí projevy jevu se shodnou genetickou podstatou. Ve druhém pak převaţuje názor o výjimečnosti umělecké metafory jako takové, přičemţ její podstata, jak jiţ bylo řečeno, spočívá v její estetické funkci. Pokud se diskutují typologické shody a rozdíly uvedeného jevu, většinou se uvádí, ţe obrazy, jako výrazné a charakteristické znaky metafory, mohou kontinuálně přecházet z uměleckého textu do obecného jazyka a naopak, přičemţ se mění její typologické charakteristiky a ani jeden z textů principiálně nevylučuje existenci geneticky odlišného typu metafory. Přesto rozdíly mezi nimi nespočívají v pouhé intenzitě metaforické obraznosti, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale kvantitativní rozdíly, podle uvedených názorů, generují rozdíly kvalitativní, jejichţ podstata by se dala na lexikální úrovni zobecnit v dichotomickém vztahu obecného a zvláštního s relativně volnou sémantickou strukturou v případě první kategorie a ve druhém případě pak jde o jedinečnost, neopakovatelnost a tudíţ i platnost uvedeného jevu v souhrnu zmíněných podmínek. Uvaţuje se o běţných typech transformací a sémantických náhrad v rámci synonymních, antonymních a podobných vztahů [Скляревская 1993: 32 n.]. Takováto dedukce hodnotí UM jako zcela jedinečnou, neopakovatelnou a tudíţ nepodléhající jakékoli zařaditelnosti a tudy ani systematickému popisu. 3.4 Symbol metafory V teorii metafory se klade velký důraz na identifikace a konkretizaci uzlového bodu přeměny metaforizovaného významu. Zmíněný stav je svědectvím, ţe dosud není uspokojivě vysvětlena etapa samotného vzniku metafory. Existuje několik různých skupin pojetí. Ostatní pak jsou jejich kombinacemi. 44

45 Obvykle je spojován klíčový moment metaforické transformace se sémantickým prvkem, který zásadním způsobem přetváří smyslovou strukturu slova při uvedeném procesu. Známý ruský lingvista А. А. P o t e b n j a pojmenoval zprostředkující element jako prostředek apercepce, přičemţ za něj pokládal jak společné rysy spojující dvě různorodé skupiny vjemů, tak i samotné slovo [Потебня 1976: 136 n.]. Tyto myšlenky v současné době rozvíjejí a vyuţívají stoupenci sémantického pojetí JM. Předpokládají existenci společného sémantického komponentu, který se stává realizátorem přenosu příznaku mezi dvěma skupinami vjemů. Nicméně i kolem uvedeného tvrzení není zdaleka vše jasné. Poněvadţ neměnnost předpokládaného společného sémantického základu lze doloţit pouze v některých typech přenosů, objevily se teorie o jeho nejrůznějších modifikacích [Веселовский 1989; Кацнельсон 1965]. Ve zmíněném názorovém segmentu představuje ovšem značný problém samotná bliţší lokalizace sémantické struktury výchozího významu. Jde o součást (v tradičním pojetí) denotátu, či se jedná o prvek konotativní sloţky? Jaké je jeho hierarchické postavení ve struktuře SR? Mezi jazykovědci je teze o společném sémantickém komponentu, který je pokládán za původce přenosu i transformace původního významu poměrně často přijímána [Бессарабова 1987: 158]. Uvedené tvrzení je pak chápáno buď ve smyslu společného sémantického prvku pro více lexikálních jednotek, které se spojují do jednotného sémantického pole [Bierwisch 1987: 182], nebo se pouţívá v úzkém pojetí jako označení identického prvku pro dva pojmy z psychologického hlediska velmi vzdálené [Черкасова 1968: 28]. V další skupině je odlišně chápán společný příznak. Není pokládán za totoţný, ale ani za relevantní pro výchozí sémantickou, pojmovou i cílovou strukturu metaforického přenosu. Jedná se často o elementy mimo struktury, v jejichţ rámci se předpokládaný přenos realizuje a hovoříme o asociativním pojetí přenosu. Realizace opět vychází z duálního pojetí nominativní a cílové jednotky, ale metaforická závislost je «отражением в них ассоциативных, или репрезентативных, признаков, то есть признаков, так или иначе отражающих представления, связанные с обозначаемыми данными словами предметами и явлениями» [Шмелев 1973: 73]. D. N. Š m e l e v vyslovil rovněţ názor, ţe zmíněné asociativní příznaky jako ustálené jevy spojené s představovými oblastmi jevů označujících slova nelze povaţovat za diferenciální SR či za jiné konstrukční významové prvky [Ibid.: 193, 231]. 45

46 Pokud srovnáváme oba názory, jakkoli vypadají nesmiřitelně, jedná se v podstatě o rozdíl v celkovém pojetí významu jako takového. V současné lingvistice se běţně operuje s pojetím významu v uţším smyslu slova, které odpovídá stroze denotativnímu chápání významu, a logicky determinuje výběr relevantních metaforizujících činitelů uvnitř hranic významu. Naopak širší pojetí lexikálního významu zahrnuje i onu dynamizující sloţku, která je velmi proměnlivá a aktivizuje se pouze za určitých podmínek daných širším okolím, především pak syntaktických a šíře i textových. Tím se zapojují i zmíněné asociativní sloţky metaforizace jako součást širšího významového spektra. Ve snaze překlenout uvedený názorový i terminologický rozpor a pregnantněji vymezit vágní hranice pro metaforické jednotky se někteří současní lingvisté snaţí o zdokonalení integrálního přístupu a za relevantní metaforizované jednotky povaţují ty, které jsou uváděny v reprezentativních výkladových slovnících daného jazyka, přičemţ i tak mají metaforizující sémantémy velmi různou povahu a mohou být vyčleņovány z povrchových struktur významu (неуклюжий такой...медведь), ale mohou být také součástí sloţité mnohonásobné kulturně-historické reflexe, v níţ se spíše aktivizují soubory určitých rysů v širších kontextech (овца, выдра), a některé jsou natolik specifické, ţe i v blízce příbuzných jazycích chybějí, popř. jsou značně modifikovány (индюк, кувальда, чурбан). V takových případech podle některých lingvistů [Скляревская 1993: 46], dochází při přenosech k aktivizaci většího počtu SR. V jazykové metafoře se můţe aktivizovat SR, který nemusí být relevantní pro denotát a který mu můţe do určité míry dokonce odporovat. Uvedený aspekt tak vytváří půdu pro odpověď na otázku, proč v některých případech nejsou vlastnosti metafory explicitně demonstrovány ve výchozím významu. Tyto sémantické komponenty významu nazývá G. N. S k l j a r e v s k á [Скляревская 1993: 47 n.] symbolem metafory a hodnotí jej jako transformační prvek jazykové metafory, který odstraņuje rozpor mezi jednotlivými sémantickými rysy a jejich skupinami ve funkci nosiče vlastní metaforizace. 3.5 Syntaktické souvislosti vzniku metafory N. D. A r u t j u n o v a [Арутюнова 1998] se domnívá, ţe při vzniku metafory hrají rozhodující roli dvě syntaktické funkce ve větě. Samostatná explikace a prolínání funkcí 46

47 identifikace předmětu řeči v tématu s funkcí predikace ve výpovědním rématu jsou z pohledu realizace jazykové metafory klíčové proto, ţe samostatná existence dvou základních sémantických kategorií slov identifikačních a sémantických predikátů dokonale reguluje metaforiku jazykového vyjadřování. Úzká souvislost s komunikativními úkoly v tomto případě ovlivņuje řadu poloţek při konstituování jazykové metafory, mezi jinými i sémantické proměny v konkrétní řečové promluvě. SR svou povahou určují a klasifikují do dvou lexikálních kategorií predikátová slova s jejich smyslovou určitostí a deskriptivní povahou sémantické nediferencovanosti pro vlastní identifikaci slovní zásoby. Z povahy obou lexikálních kategorií vyplývá, ţe sémanticky jednoznačněji a kompaktněji vystupuje kategorie slov predikátových, zatímco identifikační slovní zásoba působí z tohoto pohledu mnohem difúzněji a s daleko četnějšími sémantickými vztahy, coţ vytváří moţnosti širšího uplatnění v mnohotvárném světě lidské komunikace. Tím by mohl vzniknout dojem, ţe právě identifikační lexikon, který disponuje zúţeným referenčním rámcem a do značné míry syntetizuje difúzní povahu sémantiky, má svůj potenciál pro vznik a další tvorbu metafor omezen, zatímco predikátová pozice s protikladnou charakteristikou, tj. monosémičnost se smyslovou jednoznačností, implikující její analytický ráz, je předurčena pro další moţnost metaforické přeměny daleko významněji. Difúznost a deskriptivní ráz významu skutečně vytváří za určitých podmínek větší potenciál metaforizace. Naznačené obecné rysy jsou ovlivņovány i dalšími souvislostmi, mezi nimiţ jsou velmi podstatné např. tendence metafory ke zvýrazņování individuálních rysů konkrétních předmětů a jevů. Schopnost individualizovat se tudíţ výrazněji váţe na funkci identifikační neţ na predikační. Nehledě na vymezenou lexikální charakteristiku typologie metafory dochází ke vzniku tzv. klasické metafory na úrovni skladebné, a to změnou pozic, kdy identifikační pozice slova je přenesena do pozice predikátu. Konstelace, v níţ je relativně přesně vymezená zóna syntézy funkčně začleněna do zóny analytické, umoţņuje současně přesun obrazu do pojmové sféry a stává se zde zdrojem výrazných metafor, především v poezii [Скляревская 1993: 51]. Nicméně i kaţdá metafora se, jako jiné jevy v jazyce, podřizuje jeho zákonitostem, coţ vede k postupnému stírání výraznosti a individuálnosti, takţe pak v mnohých případech při zběţném pohledu původní metaforický proces ani neodhalíme. 47

48 3.6 Metonymie a metafora I kdyţ v jazyce nelze zcela přesně kvantifikovat gramatické podmínky pro metaforu a metonymii, přesto na syntaktické úrovni jasné souvislosti nepochybně existují. Třebaţe se metafora a metonymie tradičně profilují jako odlišné útvary sémantického přenosu, přesto v čistě lexikálním vyjádření můţe být totoţná jednotka formálně vyjadřována metaforou i metonymií. Pomíjíme nyní případy hraniční, v nichţ ani kontext není dostatečnou zárukou proti výměně pozic, coţ v praxi znamená, ţe jev můţeme nahlíţet současně metaforicky i metonymicky. Jde nám zde o případy označování osob, které můţe být v určitých případech metonymické: Шляпа оторвалась от чтения газет x Вон та шляпа настоящая (ужасная) шляпа [Арутюнова 1998: 349]. První příklad je typická metonymie, kdeţto ve druhé větě se jedná o klasické pouţití metafory. Nicméně nás zajímá gramatická stránka celé problematiky. Pokud se podrobněji zaměříme na syntaktickou funkci metonymie, musíme konstatovat, ţe metonymie je koncentrována do referenčního rámce tzn. ţe jde o vztah ke konkrétnímu předmětu a sama nevystupuje v pozici predikátu. Je naopak vyčleněna a typizována svou funkcí pro metaforu. Jak vyplývá obecně z povahy predikátu, je určen především pro označování vztahů, coţ svým způsobem modifikuje i další slovní druhy, uţívané jako metafory. Míníme tím např. substantiva, která ve funkci metafory svou referenční povahu ztrácejí, i kdyţ nikoli po formální stránce, coţ se projevuje zvýšeným uţíváním adjektiv v pozici přívlastku uvedených substantiv a tím i v určité gradaci příznaku. I kdyţ ani identifikační funkce některých metafor není zcela vyloučena, uţívá se např. голова a глава částečně i v této funkci, jiţ získala oklikou právě přes predikativní uţití, kde těmto lexémům byla připisována funkce zaujímající vedoucí, hlavní postavení. Referenční uţití slova глава se geneticky váţe ke schopnosti metaforického příznaku vázat na sebe schopnost vyčlenit osobu z okruhu ostatních, které patří do společného sociálního okruhu. Můţeme v uvedených souvislostech hovořit rovněţ o jisté třídě obdobných kvalit spojitelnostních, zejména na půdě sémantiky. Pokud bychom hovořili o konkrétních případech uţívání výše uvedených lexémů голова x глава, lze poměrně přesně vymezit jejich spojitelnost v pozici přívlastkové, která je vymezena identifikační funkcí metonymického uţití části celku, tudíţ lexémy odkazující na celek v tomto případě chybí. Proto se adjektiva старый, грязный, длинный apod. vztahují pouze ke slovu тулуп, nikoli k celku, tj. k osobě. Ještě sloţitěji probíhá projekce v oblasti metafory. Zde pracujeme 48

49 s pojmy reálný a fiktivní denotát metafory, coţ znamená opačnou situaci, neţ jaká byla výše popsána u metonymického uţití, takţe lexémů старая шляпа, старые калоши lze metonymicky uţít k jakékoli osobě nezávisle na jejím konkrétním stáří, kdeţto v případě generalizující funkce metafory podobného spojení můţeme uţít pouze pro osobu fyzicky starou [Aрутюнова 1998: 351]. 3.7 Mechanizmus procesu metaforizace a kognitivní pojetí V souvislosti se vznikem kognitivního pojetí jazyka se objevilo i několik pokusů vymezení podstaty metafory kognitivní lingvistiky. Obecně se přitom vychází z hlediska, ţe metafora patří k nejvýznamnějším nástrojům nového poznání, poněvadţ se sémantika obou referentů, které se podílejí na vzniku nové metafory, shoduje pouze zčásti. Shodné nazírání různých pojmů umoţņuje realizaci metaforizační funkce, zatímco neshodné funguje jako realizátor nového smyslu. Z kognitivního hlediska se předpokládá, ţe samotný proces vzniku metafory je svou podstatou vícezdrojový a zasahuje nejenom povrchové, tj. jazykové struktury, ale má i hlubinné zdroje, přičemţ ty lze s určitou nadsázkou označit jako sémantické a kognitivní. Mezi nimi probíhá proces kooperace, jak uvádí E. R. M a c C o r m a c [МакКормак 1990: 358]. Tendence k formalizovanému pojetí sémantického modelování v podobě chomskyánské generativní gramatiky a později i sémantiky se projevila v názorech na uspořádání lidského myšlení, které je povaţováno za podobné počítačovému procesu. Nehledě na takto jednoznačně formulovaný pohled na mechanizmus lidského myšlení, zůstává i nadále nevyřešenou otázka prognózy (předpověditelnosti) vzniku konkrétní metafory. Výběr a usouvztaţnění dvou referentů, kteří spolu reálně nesouvisejí, se stává zdrojem určitého sémantického napětí, které má nejen signifikantní, ale také poznávací funkci. Nicméně ţádná věda dosud nedovede postulovat zákonitosti výběru a usouvztaţňování referentů v procesu metaforizace v jakémkoli přirozeném jazyce. Proto se zdá, ţe odhalení a popis vzniku metaforizačního procesu se neobejde bez hlubší součinnosti filozofie, psychologie, lingvistiky a kybernetiky. E. R. M a c C o r m a c [Маккормак 1990: 377] uvaţuje o vícestupņovém metaforizačním procesu, přičemţ za klíčový a výchozí moment povaţuje tzv. počítačovou metaforu, kterou označuje jako bázovou. V literatuře je tento krok spíše znám jako teorie 49

50 umělé inteligence. Tato základní metafora, na niţ lze obecně uplatnit mechanizmy algoritmů, je v teorii předpověditelná. Vlastní průběh tvorby metafory je pak podle jeho názoru soustředěn do tří rovin, přičemţ za hlubinnou E. R. M a c C o r m a c [Маккормак 1990: 380] označuje sémantickou a kognitivní rovinu v podobě vlastního poznávacího procesu a poté je odstupņovaně následuje rovina jazyková a kulturní. Konceptualizační schéma je přímo spojeno s metaforou a jeho síla a bezprostřední ukotvení v jazykovém obrazu konkrétního jazyka se projevuje, kromě jiného, v četnosti metafor a frazémů, podléhajících konkrétnímu typu konceptualizace. Zpravidla jde o konkrétní jazykové realizace současného a vzájemného jejich působení a výsledkem vlivu i mnoha takovýchto schémat. Např. pojem этаж můţe být v současné ruštině konceptualizován v nejširším smyslu jako antropocentrické schéma, ale zároveņ i jako kontejner-nádoba, plocha a prostor. Jeden typ nevylučuje druhý, přičemţ z hlediska jazykové reflexe nejsou všechna tato konceptualizační schémata na stejné úrovni. Liší se svou silou působení v myšlení a jazykové realizaci. Graficky bychom vztahy a vzájemné působení a ovlivņování těchto konceptualizačních schémat přirovnat ke koncentrickým kruhům, které jsou řazeny od největšího poloměru aţ po nejmenší, přičemţ postavení jednotlivých schémat má dynamickou povahu a v mentálních strukturách se liší. Obr. č. 1: Vztah některých konceptualizačních schémat 1) vnější ţlutý kruh schéma antropocentrizmus 2) červený kruh schéma kontejneru-nádoby 3) modrý kruh schéma plochy 4) zelený kruh schéma prostoru S kognitivním pojetím souvisí téţ otázka konotací. V kognitivně pojaté lingvistice se většinou při lexikálně-sémantických interpretacích pracuje s pojmy významových konotací. Jsou povaţovány za operační kategorie umoţņující hluboký vhled do podstaty 50