KDYŽ JSEM VSTUPOVAL DO JZD

Transkript

1 aktivita KDYŽ JSEM VSTUPOVAL DO JZD Kolektivizace zemědělství v komunistickém Československu ANOTACE: Aktivita se snaží žákům ukázat, jaké mechanismy používal komunistický režim k tomu, aby přinutil soukromě hospodařící zemědělce ke vstupu do JZD. Ukazuje také, co bylo jedním z hlavních cílů kolektivizace učinit ze svobodných sedláků snadno ovladatelné zaměstnance. VZDĚLÁVACÍ OBORY: ZV a GV: člověk a společnost, jazyk a jazyková komunikace OV: společenskovědní vzdělávání / občanský vzdělávací základ, jazykové vzdělávání a komunikace PRŮŘEZOVÁ TÉMATA: ZV a GV: OSV, VDO (ZV) OV: OVDS KLÍČOVÉ KOMPETENCE: k řešení problémů, komunikativní, sociální a personální, občanské kompetence a kulturní povědomí (OV) DOPORUČENÝ VĚK: 15+ CÍLE: Žáci: vysvětlí, co byla JZD a kdy vznikala; poznávají základní mechanismy, kterými komunisté nutili soukromé zemědělce ke vstupu do JZD; popíší, co takový člověk prožíval a cítil. DÉLKA: 45 min. POMŮCKY: rozstříhaný pro každou skupinu psací potřeby papír A4 pro každou skupinu přístup k internetu POSTUP: 1. Aktivitu realizujeme vždy až po projekci filmu Ztracená duše národa Ztráta tradice. 2. Na začátku práce rozdělíme žáky do skupin po pěti až šesti. Každá skupina dostane rozstříhaný PRACOVNÍ LIST. Žáci si ve skupině text rozdělí tak, aby měl každý z nich jednu, maximálně dvě části. Následně si text přečtou a podtrhnou v něm informace, které považují za důležité. 3. Nyní vysvětlíme žákům, že jejich úkolem je napsat na prázdný list papíru fiktivní příběh sedláka, který je přinucen vstoupit do JZD. Aby se žákům snadněji pracovalo, můžeme jim na tabuli napsat tyto body, které se mohou stát kostrou celého příběhu: po válce jsem patřil k největším sedlákům v obci [ 1 ]

2 aktivita poprvé se začalo o JZD mluvit pak na mě začali tlačit, abych vstoupil taky (jakými způsoby, čím) prožíval jsem, cítil jsem co všechno mi sebrali co na to moje rodina měl jsem vzdorovat? co se mnou mohli udělat, kdybych nevstoupil 4. Poskytneme žákům dostatek času na zpracování příběhu (alespoň 25 minut). Kromě informací z PRACOVNÍHO LISTU mohou využít také vše, co se dozvěděli ve filmu. Během práce mohou zástupci skupin chodit za učitelem konzultovat svoje nápady, případně klást doplňující otázky. Zároveň můžeme žákům umožnit přístup k internetu, kde si mohou potřebné informace sami dohledat. 5. Vyzveme zástupce skupin, aby své příběhy přečetli. Po skončení prezentace výstupů můžeme nechat žáky hlasovat, které skupině se podařilo nejlépe (a nejpřesněji) vystihnout problematiku kolektivizace v Československu 50. let. Při hodnocení bychom se měli zaměřit i na míru empatie, kterou žáci během zpracování příběhu dokázali projevit. REFLEXE: Reflexi provedeme formou diskuse, ve které se žáků ptáme, jak kolektivizace zemědělství ovlivnila podobu vesnice (JZD s kravíny v téměř každé obci, později jejich slučování, po roce 1989 časté hospodářské problémy vedoucí k jejich krachu prázdné kravíny jako pomníky kolektivizace apod.). Stejně tak lze reflexi provést písemnou formou. POZNÁMKA: Pokud nemáme dostatek času, můžeme zadat práci na příběhu formou domácího úkolu. V takovém případě pracují žáci samostatně. Postup je zachován. Pro lepší konkretizaci komunistické propagandy (vstup do JZD, kulaci) je možné využít také řady dobových obrázků, které lze nalézt např. na: ZKUŠENOSTI Z PRAXE: Aktivitu jsem vyzkoušela s žáky nižšího gymnázia. Jsou sice mladší, než je doporučovaný věk aktivity, ale jsou nadaní a forma této práce je baví. Nejprve jsem žákům pustila dokument Ztráta tradice. Ještě před reflexí, která je podle mne nedílnou součástí práce s filmem, kladli žáci otázky k dané problematice. Zajímal je především nějaký přijatelný důvod perzekuce majitelů půdy. Společně jsme potom dospěli k tomu, že vlastně žádný důvod, přijatelný slušnými lidmi, není. Z reakcí žáků vyplývalo rozhořčení z nespravedlnosti, v níž se protagonisté příběhu ocitli. Objevila se i zmínka o tom, že v rodinách některých žáků se událo něco podobného, což vnímám jako příležitost pro budoucí projekty. Samotnou aktivitu jsme využili v další hodině. Žáci pracovali ve skupinách a s větší či menší úspěšností se jim podařilo sestavit fiktivní příběhy sedláků tak, aby odpovídaly dobovým reáliím. Docela se mi vyplatilo jmenovat ve skupinách tzv. funkci koordinátora, který měl za úkol hlídat, aby ostatní neodbíhali od důležitých věcí k nepodstatným jednotlivostem. V jedné třídě jsem vyzkoušela využít navrhovanou kostru příběhu, kterou jsem žákům napsala na tabuli pro usnadnění jejich práce. Tuto pomůcku považuji za velmi praktickou. Většina žáků ji využila, jiní se jí však rádi vyhnuli a pracovali samostatně. Nejtěžší byl začátek práce. Čas, kdy tvořili svou postavu, byl docela dlouhý a diskuse ve skupinách velmi dynamická. Vyplatilo se mi obejít skupiny a upozornit je na ubíhající čas. Dali si říct a začali tvořit příběh. V některých skupinách se ale začali dohadovat o každé slovo ve větě, proto jsem jim doporučila, ať se střídají a tvoří věty jeden po druhém každý jednu větu. Některé skupiny toho s úspěchem využily, ale jinde se raději [ 2 ]

3 aktivita domluvili a pracovali společně a všichni dohlíželi na kvalitu celého příběhu. Na závěr jsem žákům navrhla, že mohou vytvořit své vlastní individuální příběhy jako jakýsi iniciativní úkol. Část třídy se této příležitosti chytla. Dobrovolné úkoly tohoto typu zadávám jako příležitost pro ty, kteří na sobě chtějí pracovat. Vždy se někdo najde a já jim tyto činnosti hodnotím jako aktivitu v předmětu. Vnímám to jako cvičení k budování osobní zodpovědnosti. S výsledkem práce v rámci této aktivity jsem byla spokojena. Je zřejmé, že žáci pochopili, o co tehdy šlo. Andrea Baumannová, Gymnázium Hodonín UKÁZKA Z REALIZACE: Jmenuji se Adolf Prachař, narodil jsem se v roce 1913, moje rodina měla velký statek na kraji vesnice. Měli jsme hodně zvířat, třeba koně a krávy. Vlastnili jsme hodně strojů a pozemků. Ve velkém domě jsem žil se svou ženou a 7 dětmi a prarodiči. Čeledíni také bydleli s námi. Po válce jsem patřil díky mé poctivé a tvrdé práci k největším sedlákům v obci. Poprvé se u nás začalo o JZD mluvit v roce Jednoho dne, zrovna když jsem přišel z pole, mě ve dveřích překvapil příslušník VB, nebyl sám. Mluvili hrubě a byli neústupní. Začali na mě tlačit, abych vstoupil do JZD. Slušně jsem jim řekl, že odmítám. Nevzdávali se, hrozili mi, že mé děti nebudou moct studovat. Prožíval jsem velkou krizi. Chtěl jsem pro své děti to nejlepší... Přišlo mi předvolání k soudu. Pro začátek nám sebrali všechna zvířata, většinu zemědělských strojů, ale hlavně nám vzali důstojnost. Moje rodina byla zmatená. Děti se mě ptaly, proč se s nimi ostatní nebaví. Když přišla zpráva, že našeho souseda, také statkáře, zavřeli, byl jsem rozhodnut. Tlak byl tak velký, že jsem polevil a vstoupil jsem do JZD. Tím jsem se stal nejlevnějším dělníkem ve státě, a navíc jsem přišel o veškerá práva na vlastním pozemku. Jmenuji se František Sedláček. Narodil jsem se roku Narodil jsem se v Petrově a moji rodiče byli bohatí sedláci. Takže jsem se měl po tu těžkou dobu dobře. Roku 1942 jsem se oženil s Marií Kropáčkovou. O dva roky později se nám narodil syn, který onemocněl a zamřel. Roku 1946 se nám narodila dvojčata Michal a Veronika. Při 2. světové válce jsme přišli o většinu dobytka. Po 2. světové válce jsem se rozhodl začít se vším znova. Dokoupil jsem dobytek, zvířata a pole. Statek jsem podědil po mém strýci, který zemřel při 2. světové válce. Když už bylo všechno jako dříve, tak roku 1949 komunisté zavedli zákon o JZD a všechno mi sebrali. Nejdříve zavřeli do vězení mého otce a následně mě. Fiktivní příběhy sedláků vypracovali žáci Gymnázia Hodonín [ 3 ]

4 JAK TO BYLO S KOLEKTIVIZACÍ Zákon o JZD Návrh zákona o JZD se začal projednávat na ministerstvu zemědělství v prosinci Po několika menších úpravách poslanců schválilo zákon o Jednotných zemědělských družstvech 23. února 1949 Národní shromáždění. Hlavním cílem komunistů při sestavování tohoto zákona bylo učinit ze svobodných rolníků ovladatelné zaměstnance, tzn. odebrat jim půdu a stroje, což se jim ve třech fázích násilně prosazované kolektivizace postupně podařilo. Zemědělec se tak stal námezdním a nejlevnějším dělníkem ve státě, který přišel o veškerá práva na vloženém pozemku. Dodávky Charakteristickým rysem poválečné ekonomiky se stal systém povinných dodávek zemědělských výrobků a jejich výkup. Tento systém byl po roce 1948 využit jako nástroj perzekuce selského stavu. Především pro sedláky byly nastaveny často neúměrně vysoké kvóty pro odvod zemědělských komodit. Obecně každý rolník či zemědělský podnik měl za úkol odvádět státu určitou část své roční produkce. Způsoby dodávek, osoby zodpovědné za výkup apod. byly určeny zákonem. Každé zemědělské hospodářství muselo podle vládního nařízení z roku 1949 uzavřít smlouvu o dodávce. Ta byla závazná a její výši určoval místní národní výbor (MNV) podle směrnic ministerstva výživy a ministerstva výkupu. Toto nařízení bylo ale již krátce po vyhlášení prohlášeno za nedostatečné, neboť přesně nestanovovalo trestní ustanovení za neplnění dodávek. O tři roky později je proto nahradil nepoměrně přísnější zákon č. 56/1952 Sb., o dodávkových povinnostech a výkupu zemědělských výrobků. Dodávkové normy opět určovala vláda, realizací výkupu se zabývalo samostatné ministerstvo výkupu. Zákon přesně stanovoval kontingenty pro jednotlivé kategorie zemědělských hospodářství, přičemž silně znevýhodňoval vesnické boháče na úkor jednotných zemědělských družstev, protože bral v úvahu pouze výměr půdy, ale vůbec nezohledňoval rozdílné podmínky JZD a sedláků. Předepsané dodávky se každým rokem neúměrně zvyšovaly a čím dál více přesahovaly možnosti většiny rolníků, kteří je tak mohli splnit jen na úkor vlastní spotřeby nebo výkrmu hospodářského zvířectva. Následkem toho dramaticky rostl počet rolníků, kteří odmítali rozpisy dodávek podepsat. S tím ovšem narůstal i počet prohlídek stavení, při nichž se leckdy zabavovalo i obilí určené k setí, či dokonce samozásobitelské dávky. [ 4 ]

5 Akce K Jedním z opatření, které mělo vyústit v likvidaci selského stavu, se stala centrálně řízená Akce K ( kulak ), prováděná prostřednictvím tajné směrnice tří ministrů z října Směrnice číslo 27 s platností od 1. listopadu 1951 určovala rodinným příslušníkům tzv. vesnických boháčů odsouzených soudem nebo národním výborem nové pracovní místo a místo nového pobytu mimo obvod obce dosavadního bydliště, čímž se rozumělo vystěhování pokud možno do vzdáleného kraje. Mezi rodinné příslušníky se počítaly všechny osoby, které žily se sedlákem v době zahájení trestního stíhání ve společné domácnosti. Rodinní příslušníci byli nuceni se vystěhovat zpravidla do tří dnů po vynesení rozsudku nad obžalovaným sedlákem. Celou organizaci deportace dané rodiny měl na starosti příslušný ONV včetně zajištění dopravních prostředků za dohledu Státní bezpečnosti na náklady vystěhovaných. Podle směrnice mohl prokurátor z propadlého majetku v trestním řízení vyjmout nejnutnější majetek k zaopatření rodiny, do kterého spadalo nutné osobní šatstvo, prádlo, zásoby potravin na pár dní či nejnutnější bytové zařízení, jako stůl, židle, postele a skříň. Na druhou polovinu usedlosti, kterou zpravidla vlastnila manželka nebo děti, byla uvalena národní správa a byla bez náhrady převedena do užívání místního JZD nebo státního statku. Rodinné celky byly umisťovány na předem vytipované státní statky do nevhodných bytových prostor. Deportované rodiny zde žily pod dohledem a nesměly se vzdalovat z určeného místa, například ani na pohřby do původního bydliště apod. Akce K ( kulak ) probíhala ve dvou vlnách v období let , její délku limitoval zejména nedostatek vhodných míst pro deportované rodiny, ale i finančních prostředků. Centrálně řízená Akce K ( kulak ) byla pozastavena v létě 1953 na základě ústního rozkazu tehdejšího ministra národní bezpečnosti K. Bacílka. Ovšem přesidlování již dříve rozhodnutých a administrativně vybavených případů pokračovalo až do podzimu téhož roku. Jako běžná praxe se v dalších letech udrželo přemísťování závadných rodin v rámci jednoho okresu či kraje, které však již nepodléhalo centrálnímu řízení, nýbrž se dělo v kompetenci místních orgánů. Formálně byla Akce K zastavena až v lednu Jako důvod se uváděl fakt, že akce pro nedostatečné politické zajištění a nesprávné provádění nesplnila svůj účel, což konkretizovaly následující hlavní body: vystěhování se konalo často proti vůli vesnice, aniž byli odsouzení sedláci patřičně odhaleni jako škůdci vesnice ; komise špatně vybíraly osoby k přesídlení, často šlo o lidi přestárlé, nemocné, ženy s malými dětmi nebo o rodinné příslušníky, kteří bydleli a pracovali mimo vesnici, atd. V průběhu Akce K ( kulak ), která způsobila rozvrat venkova a vážně narušila tradiční venkovskou pospolitost, bylo vysídleno podle odhadů rodinných celků. [ 5 ]

6 Procesy s vesnickými boháči Téměř každá obec měla svého modelového kulaka z řad středních a velkých rolníků. Procesy s velkými rolníky tvořily nemalou část agendy okresních a krajských soudů, jen v menší míře se tyto případy dostaly na celostátní úroveň, kterými se pak zabýval Státní soud. Většina velkých rolníků byla trestána za neplnění povinných dodávek, zatajování obilí, verbální delikty apod. Hlavní soudní líčení se v mnoha případech odehrávalo mimo tradiční soudní síně a stálá sídla soudů v blízkosti bydliště obviněných nebo přímo v dané obci (ať už v místním kulturním sále, v hostinci, nebo v kině) za přítomnosti vybrané veřejnosti a místních funkcionářů. Tyto spektakulární procesy měly posloužit jako výstraha pro ostatní rolníky, kteří by se chtěli nějakým způsobem vzepřít proti tehdejšímu režimu. Zároveň se komunistická moc pokoušela přesvědčit přítomné obecenstvo o skutečné vině vesnických boháčů. Celé přípravné řízení a následný proces byly od prvopočátku především v režii dané okresní prokuratury (na celostátní úrovni v rukou státní prokuratury) a Státní bezpečnosti. Charakteristická byla přitom ideologicky motivovaná snaha příslušníků Státní bezpečnosti a prokurátorů nepřihlížet k reálným okolnostem neplnění hospodářských povinností. Prokurátoři povyšovali sebemenší hospodářská provinění na úroveň záměrných kriminálních a protistátních politických činů. Rozsudky byly proto často nepřesvědčivé, působily dojmem až příliš umělé konstrukce. U soudu nebyly brány v úvahu výpovědi svědků, doklady potvrzující plnění dodávek, beztrestnost apod. Odsouzení se proti těmto rozsudkům mohli odvolat k vyšší instanci. Odvolací soudy však prvoinstanční rozsudky zpravidla potvrzovaly, případně tresty ještě zvyšovaly. Kromě mnohaletých trestů odnětí svobody, konfiskace majetku hrozil sedlákům zákaz pobytu v obci po vypršení trestu, popřípadě nucené vystěhování jejich rodinných příslušníků. Zvláštní místo zaujímaly politické procesy s velkými rolníky, jejichž předmětem byla činnost vyprovokovaná Státní bezpečností. Nešlo o provokace v oblasti zásobování či zemědělské výroby. V nich velcí rolníci nebo odpůrci kolektivizace figurovali jako příslušníci protistátních skupin ve službách imperialistů, agenti nebo jejich spolupracovníci, teroristé a žháři. Režiséři těchto provokací chtěli ukázat odpůrce kolektivizace v propagandisticky působivém světle, demonstrativními procesy vyvolat strach, aby to otřáslo vesnicí a zlomilo její odpor k JZD. [ 6 ]

7 Děti sedláků Děti sedláků byly vychovávány v intencích zachování rodinného hospodářství, a proto bylo snahou hospodářů poskytnout svým potomkům (nejenom synům) odborné vzdělání na odpovídající výši na tehdejších středních zemědělských školách, popřípadě v odborných kurzech. U dívek se předpokládalo, že po absolvování střední zemědělské školy, kde si měly osvojit znalosti z domácího hospodářství, z chovu hospodářských zvířat, z rostlinné výroby apod., se budou schopny více než aktivně podílet spolu s budoucím manželem na chodu jejich rodinného hospodářství. Na selku na rodinném statku připadala nelehká úloha. Kromě starosti o domácnost musela obstarat i péči převážně o drobné hospodářské zvířectvo a samo sebou byla nápomocna sedlákovi na poli i v závislosti na tom, kolik si sedlák mohl dovolit zaměstnávat námezdních sil, zvláště při sezónních pracích. Sedlákům bylo postupně s nástupem socializace zemědělství znemožněno využívat jakékoli cizí pracovní síly včetně sousedské výpomoci. Rodinná hospodářství tak musela napnout všechny síly, aby zabezpečila alespoň základní chod svých podniků a vyhnula se možnému správnímu nebo trestnímu postihu za neplnění povinných dodávek. Ve zvládnutí nelehké situace jim nezřídka pomáhali kromě osob z širší rodiny i dobří sousedé, kteří od nich v tomto čase neodklonili hlavu ani za cenu možného postihu. Synové sedláků byli často účelově posíláni pracovat do průmyslu nebo byli povoláváni až na tři roky a více k Pomocným technickým praporům (PTP), zejména na těžkou práci do dolů na Ostravsku a na Kladensku. Na statku tak leckdy zůstávaly po odsouzení sedláka hospodařit jen ženy s dětmi a starými rodiči na výměnku, a bylo tedy jen otázkou času, kdy podlehnou tlaku zvenku a všichni budou nuceni buď vstoupit do JZD, nebo budou odsunuti na předem určené místo bez náhrady za jejich majetek. Po vystěhování bývalí sedláci a jejich děti mohli zastávat zpravidla jen ty nejpodřadnější práce za minimální výdělek. Třídní původ, znamenající nezřídka nemožnost jakéhokoli dalšího studia včetně vyučení i volby povolání, předurčil dětem sedláků nezáviděníhodnou pozici, do budoucna plnou administrativních překážek, sociálních nejistot, selské dřiny a jejich vytlačení na okraj společnosti. Zdroj: Čítanka kolektivizace (zkráceno a upraveno). Dostupné na: [ 7 ]