ÚSTAV OCHRANY LESŮ A MYSLIVOSTI

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA ÚSTAV OCHRANY LESŮ A MYSLIVOSTI Dravci a sovy v Rychlebských horách BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Brno 2008 Vedoucí práce: Doc. Ing. Petr Čermák, Ph.D. Vypracoval: Lukáš Procházka 1

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Dravci a sovy v Rychlebských horách zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47 zákona č. 11/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor bakalářské práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne 2

3 Poděkování Děkuji vedoucímu této bakalářské práce panu doc. Ing. Petru Čermákovi, Ph.D. za vedení a věcné, konstruktivní připomínky k práci. Dále chci poděkovat především bratru Vojtěchu Procházkovi za poskytnutí části literatury, největší část shromážděných primárních záznamů, údajů o kroužkování a vedení evidencí, panu Mgr. Antonínu Lykovi za zapůjčení literatury, pořízenou fotodokumentaci, záznamy a pomoc v terénu (monitoring, výstupy na hnízda, kontroly budek aj.), panu Jiřímu Štrajtovi za pořízenou fotodokumentaci a některé záznamy a panu Karlu Poprachovi za údaje o sově pálené. Samozřejmě také děkuji všem ostatním autorům poskytnutých záznamů, jakož i vlastníkům a správcům za umožnění přístupu k pozemkům a objektům při terénních činnostech. 3

4 Dravci a sovy v Rychlebských horách Prey and owls in Rychlebské hory mountains Lukáš Procházka Abstrakt Během období byl v severozápadní části okresu Jeseník zaznamenáván výskyt a hnízdění dravců a sov. Byla použita kombinace různých metod, vyhledávání a kontrola hnízd, kontrola budek, liniová a bodová metoda, provokace nahrávkou, jiná pozorování. U hnízdících druhů byly zjišťovány údaje o prostředí, hnízdění (časový průběh, umístění hnízd, vejce, mláďata, potrava, případně hnízdní hustota), možnostech ochrany a následně porovnány se studiemi z jiných oblastí. Celkem bylo zaznamenáno 20 druhů dravců (8 hnízdících, 3 s možným hnízděním, 9 nehnízdících). Z hnízdících druhů je nejčastější káně lesní (Buteo buteo) a poštolka obecná (Falco tinnunculus), běžní jsou jestřáb lesní (Accipiter gentilis), krahujec obecný (Accipiter nisus) a moták pochop (Circus aeruginosus), vzácní včelojed lesní (Pernios apivorus) a ostříž lesní (Falco subbuteo), nejvzácnějším a nejvíce ohroženým dravcem je moták lužní (Circus pygargus). V oblasti hnízdí 6 druhů sov, nejčastější je puštík obecný (Strix aluco), kalous ušatý (Asio otus) a ve vyšších polohách sýc rousný (Aegolius funereus). Méně častý je výr velký (Bubo bubo) a nejvzácnější a nejvíce ohrožení jsou sova pálená (Tyto alba) a sýček obecný (Athene noctua). Klíčová slova: budka, dravec, druh, hnízdo, hnízdění, hnízdní hustota, hnízdní období, mládě, potrava, sova, vejce 4

5 Abstract During the years occurence and nesting of prey and owls in north-west part of district of Jeseník was recorded. A combination of different methods was used - finding and controlling of nests, controlling of nest boxes, methods of line and point, pravocation by playing of vocal of specie and other watching. The information of biothop, breeding (chronology of breeding, situation of nests, eggs, young birds, food, breeding density), protection about breeding species of prey and owls were searched and they were compared with different studies from other places. The total 20 species of prey were recorded (8 breeding species, 3 probably breeding species, 9 nonbreeding species). From breeding species the most numerous is Common Buzard (Buteo buteo) and Common Kestrel (Falco tinnunculus), common specie is Northern Goshawk (Accipiter gentilis), Eurasian Sparrowhawk (Accipiter nisus) and Western Marsh-harrier (Circus aeruginosus), more rare specie is Honey Buzard (Pernis apivorus), Eurasian Hobby (Falco subbuteo) and the most rare and endangered prey is Montagu s Harrier (Circus pygargus). Six breeding species of owls live in this area. The most numerous is Tawny Owl (Strix aluco), Long-eared Owl (Asio otus) and in higher places of mountains Boreal Owl (Aegolius funereus). The less numerous is Eurasian Eagle-owl (Bubo bubo) and most rare and endangered is Barn Owl (Tyto alba) and Little Owl (Athene noctua). Key words: nest box, prey, specie, nest, breeding, breeding density, breeding time, young, food, owl, egg 5

6 Obsah 1. ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED řád: Dravci (Accipitriformes) řád: Sokoli (Falconiformes) řád: Sovy (Strigiformes) CHARAKTERISTIKA OBLASTI Geomorfologie Geologické poměry Pedologické poměry Klimatické poměry Hydrologie Fytogeografické poměry Druhová a věková skladba lesních porostů Struktura využití půdy PODKLADY A METODIKA VÝSLEDKY Hnízdící druhy řád: Dravci (Accipitriformes) řád: Sokoli (Falconiformes) řád: Sovy (Strigiformes) Ostatní druhy řád: Dravci (Accipitriformes) řád: Sokoli (Falconiformes) řád: Sovy (Strigiformes)

7 6. DISKUSE Hnízdící druhy řád: Dravci (Accipitriformes) řád: Sokoli (Falconiformes) řád: Sovy (Strigiformes) Ostatní druhy ZÁVĚR SUMMARY POUŽITÁ LITERATURA SEZNAM PŘÍLOH

8 1. ÚVOD Dravci a sovy jsou dva řády ptáků, které už odedávna upoutávají pozornost člověka. Již od pravěku představují tito ptáci symboly síly, rychlosti, u sov často moudrosti, a už z těchto dob jsou známi ve výtvarných projevech pravěkého lovce. Během středověku se tak především dravci stali častými symboly rytířských i královských erbů. Už mnohem dříve předtím došlo k poznání, že některé dravce lze ochočit a vycvičit tak, aby dokázali lovit podle přání člověka. Ale během historického vývoje dochází ke změnám vztahu člověka a dravých ptáků, kdy jsou bráni jako potravní konkurenti člověka. Už ke konci 17. století jsou ji často řazeni mezi škodlivé. Takovýto pohled na ptáky se zahnutým zobákem vydržel v podstatě až do poloviny minulého století, odkdy se už začaly některé druhy chránit. Ovšem ještě docela nedávno bylo legální v rámci výjimek z mysliveckých předpisů lovit káně a jestřáby v bažantnicích a v honitbách, kde byl plánován odchov bažantů. Bohužel kvůli neznalostem při určování dravců i lidské lhostejnosti zde padlo za oběť i mnoho vzácnějších druhů dravých ptáků. V dnešní době jsou již naštěstí všichni dravci a sovy chráněni zákonem. Ale pouze pasivní ochrana nemůže zaručit, že jejich populace nemohou být ohroženy i jinými vlivy než jejich přímým pronásledováním. Dravci a sovy, jako vrcholní predátoři reagují velmi výrazně na narušení přírodního prostředí lidskou činností, jako například likvidace rozptýlené zeleně, změny v lesním hospodářství, zemědělství, nedostatku doupných stromů, tolik důležitých ke hnízdění mnoha druhů sov. V průběhu 20. století pokračující likvidace dravců, vybírání hnízd za komerčními účely, rozmach průmyslu a zejména intenzifikace zemědělství s používáním velkého množství chemických látek pesticidů, které se ukládají v tělech živočichů, kterými se draví ptáci živí, způsobilo hynutí a u některých dravců téměř vyhynutí. Naštěstí se projevila i kladná stránka lidí s ochranářským cítěním, a díky záchranným programům došlo k posílení zdecimovaných populací sokolů stěhovavých, orlů mořských i dalších druhů dravců. Ve své práci věnuji pozornost všem druhům dravců a sov, prokazatelně zaznamenaným na vymezeném území okresu Jeseník. Větší pozornost byla samozřejmě zaměřena na druhy hnízdící, a to hlavně na druhy vzácnější a ohrožené. Převážně se jedná o druhy, u kterých je v posledních desetiletích všeobecně zaznamenáván pokles početnosti jejich populací, jako jsou z řádu sov Athene noctua, Tyto alba, Bubo bubo, 8

9 Aeogolius funereus, z dravců pak Circus pygargus, Falco subbuteo, Pernis apivorus. Získané údaje o zatím relativně běžných druzích dravců (Buteo buteo, Accipiter gentilis aj.) a sov (Strix aluco, Asio otus) zde budou zpracovány rovněž. Cílem této studie je shrnutí zjištěných údajů o výskytu a hnízdění jednotlivých druhů dravců a sov v této oblasti a jejich porovnání s výsledky z jiných oblastí České Republiky. Také se zabývá možnostmi aktivní ochrany u druhů, které jsou bezprostředně ohroženy nejrůznějšími negativními vlivy. Výsledky u jednotlivých druhů, každého z těchto dvou řádů, jsou v této práci rozděleny do dvou oddílů, z nichž prvním jsou druhy prokazatelně hnízdící, a druhým pak druhy zastižené na tahu, zatoulané, nebo druhy, u nichž zahnízdění nebylo prokázáno, ale nelze je vyloučit. Údaje pro tuto práci byly získávány postupně od roku 1994, odkdy se začaly vést záznamy o pozorováních, hnízdění atd. až do dnešní doby. V dřívějších letech se zde bohužel touto problematikou nikdo komplexněji nezabýval. 9

10 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 řád: Dravci (Accipitriformes) Káně lesní Buteo buteo (Linnaeus, 1758) Hnízdní areál káně lesní se rozprostírá v lesním a lesostepním pásu Eurasie od Kanárských ostrovů až po Japonsko a je nejpočetnějším druhem Evropy.. V ČR káně lesní obývá lesy všeho druhu od nížin až vysoko do hor. Preferuje však krajinu, kde se střídají lesy s poli, loukami, či velkými pasekami, spokojí se i s polními lesíky, někdy i s alejemi stromů a dokonce i soliterními stromy (Bejček, Šťastný, Hudec, 2006). Žije v monogamii (Hudec, Štastný a kol. 2005). Hnízdo je umístěno na stromech, počet vajec je nejčastěji 2-4, snášena jsou koncem března a začátkem dubna, doba sezení je dní. Doba hnízdní péče je průměrně 47 dní. Na hnízdišti se docela často ozývá hlasitým voláním hié. V potravě převažují drobní hlodavci, dále ptáci, obojživelníci, plazi a bezobratlí (Hudec, Štastný a kol. 2005). Jestřáb lesní Accipiter gentilis (Linnaeus, 1758) Hnízdí v severoafrické a evropské části druhového areálu. Chybí pouze na Korsice, Sardinii a pak na nejzazším severu Evropy. V ČR hnízdí po celém našem území. Hojnější je v lesnaté kulturní krajině, v předhůřích s nesouvislými lesy a místy v lužních lesích (jižní Morava) než uvnitř hlubokých horských lesů (Hudec, Štastný a kol. 2005). Hnízdí jednotlivě, páry si udržují stále stejný okrsek. Hnízdo je vždy umístěno na vysokých stromech. Počet vajec je nejčastěji 2-4, snáší od konce března až do května. Doba sezení je dní. Od 43. Dne jsou mláďata vzletná. Na hnízdišti se ozývá stoupajícím a klesajícím gigigigik, mláďata pronikavým jié (Hudec, Štastný a kol. 2005). Potravu tvoří téměř výhradně ptáci a savci. 10

11 Krahujec obecný Accipiter nisus (Linnaeus, 1758) Hnízdí v Evropě mimo ostrovy ve Středozemním moři. V ČR hnízdí, protahuje a přezimuje. Rozšířen je na celém území v lesních porostech různého typu. U nás dává přednost jehličnatým, zejména mladším smrkovým porostům. Proniká i do měst (Hudec, Štastný a kol. 2005). Hnízdo je umístěno nejčastěji na jehličnatých stromech. Snáší převážně v květnu 3-6 vajec, doba sezení je dní, ve věku 3-4 týdnů mláďata opouštějí hnízdo. U hnízda se nejčastěji ozývá gigigig (Hudec, Štastný a kol. 2005). Krahujec je význačným potravním specialistou na lov ptáků. Menší samec loví převážně ptáky z čeledi Fringillidae, Passeridae, Emberizidae samice pak hlavně z čeledi Turdidae a Sturnidae (Hudec, Štastný a kol. 2005). Včelojed lesní Pernis apivorus (Linnaeus, 1758) Hnízdní rozšíření je téměř v celé Evropě, kromě nejsevernějších částí. V ČR obývá většinu území. Nejpočetněji hnízdí v nížinách až středních polohách, ojediněle však vystupuje i vysoko do hor v lesnaté krajině, střídající se s poli, loukami nebo alespoň protkané pasekami a světlinami (Hudec, Štastný a kol. 2005). Hnízdí jednotlivě, páry se tvoří po příletu a přetrvávají min. jednu hnízdní sezónu. Hnízdo bývá vždy na stromě, snáší v květnu až červnu pravidelně 2 vejce. Doba sezení je dní. Ve stáří 40 dnů jsou mláďata schopna letu. Na hnízdišti se ozývá jasným pi já, které je mnohem vyšší než u káně lesní (Hudec, Štastný a kol. 2005). Hlavní součástí potravy jsou vosy a jejich larvy, pak různý jiný hmyz a v malé míře i obratlovci, ojediněle byla zjištěna rostlinná potrava (Hudec, Štastný a kol. 2005). Moták lužní - Circus pygargus (Linnaeus, 1758) Rozšíření druhu je evropsko-turkestánského typu. Moták lužní je vysloveně tažný pták. Na hnízdiště přilétají ve 3. Dekádě dubna a odlétají do konce srpna. V ČR nepravidelně hnízdí a nehojně protahuje. Prostředím je otevřená krajina s vlhkými loukami, obvykle v nížině, zřídka ve vyšších polohách. U nás hlavně v obilných polích, na vlhčích místech u velkých rybníků, v lučinatých nížinách podél řek a na velkých pasekách lužních lesů. (Hudec, Štastný a kol. 2005). Hnízdí jednotlivě, nezřídka však hnízdí i několik párů blízko sebe. Hnízdo je postaveno vždy na zemi. Snášení probíhá od počátku května do konce června. Počet 11

12 vajec je nejčastěji 3-5. Doba sezení je dní, mláďata jsou schopna letu nejdříve ve stáří 28 dní. V době hnízdění se ozývá víceslabičným gigegigegige a slabě znějícím vábením psípsí (Hudec, Štastný a kol. 2005). V potravě převažují drobní savci, v menší míře ptáci a jejich mláďata (u druhů hnízdících na zemi), obojživelníci, plazi a hmyz (Hudec, Štastný a kol. 2005). Moták pochop Circus aeruginosus (Linnaeus, 1758) Hnízdní areál motáka pochopa se rozkládá v téměř celé Evropě kromě nejsevernějších částí a v Asii, žije i v severozápadní Africe. Naši ptáci jsou tažní, na hnízdiště přilétají v březnu až dubnu, do zimovišť ve Středomoří či severní Africe odlétají už od července až srpna do září až října. U nás v době hnízdění vyhledává především porosty rákosin, orobince a jiné mokřadní vegetace na rybnících, jezerech, slepých ramenech řek či v bažinách (Šťastný, Bejček, Hudec 2006). Páry hnízdí zpravidla jednotlivě, bylo však zjištěno i hnízdění více párů blízko sebe. Hnízdo bývá umístěno zpravidla v rákosovém porostu, méně často v orobinci, ostřici, kopřivách nebo v obilí. Počátek hnízdění připadá od poloviny dubna do konce května. Snáší nejčastěji 3-6 vajec. Doba sezení je dní. Mláďata mohou vzlétat od 38. Dne, úplně vzletná jsou ve stáří kolem 56 dní. Ozývá se pouze v době hnízdění pisklavým a málo hlasitým kei, fíh, při letu k hnízdu slabým pískáním (Hudec, Štastný a kol. 2005). Hlavní potravou pochopa u nás jsou savci a ptáci do velikosti mladého zajíce a koroptve, v menší míře jiní vodní nebo suchozemští živočichové (Hudec, Štastný a kol. 2005). 2.2 řád: Sokoli (Falconiformes) Poštolka obecná - Falco tinnunculus (Linnaeus, 1758) Areál poštolky obecné zabírá celou Evropu, velkou část Afriky kromě saharské oblasti. Naše poštolky jsou z velké části tažné. Na jaře se vracejí na hnízdiště v březnu až dubnu, do zimovišť odlétají v září až listopadu. Poštolka obecná má ráda otevřenou krajinu, ve které se střídají pole a louky s roztroušenými lesíky a skupinami stromů, hustým lesům se vyhýbá (Šťastný, Bejček, Hudec 2006). 12

13 Poštolky jsou monogamní. Hnízdo bývá nejčastěji na stromech na hnízdech postavených jinými ptáky, nebo ve stromových dutinách, skalních dutinách a štěrbinách. Ve městech a místy i v menších obcích hnízdívá ve věžích kostelů a ve výklencích vyšších budov. Počátek snášení připadá převážně na duben a květen. Počet vajec je nejčastěji 4-6. Délka sezení je dní, nejčastěji 29 dní. Mláďata vyletují z hnízda ve stáří dní. Poštolky se ozývají často zejména v začátku hnízdění jasným klikliklikli a krátkým úsečným tyk tyk (Hudec, Štastný a kol. 2005). Potravou jsou drobní hlodavci žijící v otevřeném terénu a větší hmyz, v malé míře ptáci, plazi a měkkýši (Hudec, Štastný a kol. 2005). Ostříž lesní Falco subbuteo (Linnaeus 1758) Má obrovský hnízdní areál, zahrnující Eurasii od Portugalska a jižní Anglie, přes severní Afriku, Evropu, střední Asii až na Kamčatku, Sachalin a Japonsko. U nás je přísně tažným druhem. Přílet na hnízdiště spadá do druhé poloviny dubna až května, odlet hlavně na srpen a září (Hudec, Štastný a kol. 2005). Nejraději obývá okraje lesů, zvláště borových, listnatých nebo smíšených, hraničících s otevřenou krajinou, remízy i stromořadí, zejména v blízkosti vodních ploch (Šťastný, Bejček, Hudec 2006). Páry jsou věrné místu hnízdění, často však mění strom, na němž hnízdí. Hnízdo obvykle bývá na vyšším stromě nebo při kraji lesa na místě s dobrým rozhledem. Začátek snůšky připadá na květen až červen. Počet vajec je nejčastěji 2-3, doba sezení je 28 dní. Mláďata vyletují z hnízda ve dnech. Hlas ostříže je podobný poštolce obecné, ale mnohem vyšší, často klesající a stoupající. Též jasné opakované kju nebo ket (Hudec, Štastný a kol. 2005). Potravu téměř výhradně tvoří létající hmyz a drobní ptáci, hlavně pěvci (Hudec, Štastný a kol. 2005). 2.3 řád: Sovy (Strigiformes) Puštík obecný - Strix aluco (Linnaeus, 1758) Areál puštíka obecného je zřetelně rozdělen na část evropskou (sk. subspecií aluco) a asijskou (sk. subspecií nivicola). Táhne se od Portugalska na západě po Koreu na východě. V Evropě zasahuje na severu do poloviny Skandinávie. Je stálým, vysoce 13

14 teritoriálním druhem. Životním prostředím jsou listnaté a smíšené lesy, běžně však žije i v lesích jehličnatých (Šťastný, Bejček, Hudec 2006). Na hnízdišti se zdržuje po celý rok. Jednou vytvořené páry jsou pravděpodobně trvalé. Hnízdí převážně v dutinách starých stromů nedaleko okraje lesa, ale i ve větších hnízdních budkách, na půdách domů, ve výklencích staveb, někdy i ve starých hnízdech dravců. Začátek hnízdění může být už od konce února až do poloviny dubna. Nejčastější počet vajec je 2-5, délka sezení je dní. Mláďata opouštějí hnízdo ve dnech a nějaký čas se ještě vracejí do hnízdní dutiny. Hlas puštíka je nejčastěji hluboké a táhlé, ke konci klesající hů, huhů, které zní někdy chvějivě, samice volá často pronikavě kivit, vyvedená mláďata pak zvláštním sípavým psit (Hudec, Štastný a kol. 2005). Potrava je značně pestrá, převládají drobní savci, dále ptáci, obojživelníci, plazi i ryby a bezobratlí. (Hudec, Štastný a kol. 2005). Sýc rousný Aegolius funereus (Linnaeus 1758) Sýc rousný má cirkumpolární holarktické rozšíření, obývá v širokém pásu eurasijské a severoamerické jehličnaté lesy (Šťastný, Bejček, Hudec 2006). Je to stálý a přelétavý pták, na severu jsou samice označovány jako nomádické, zatímco ve střední Evropě jsou ptáci více usedlí (Korpimäki 1986, Schwerdtfeger 1984). Preferuje staré vysokokmenné lesy ve vyšších polohách, převážně jehličnaté, žije však i v lesích listnatých, u nás v bučinách (Šťastný, Bejček, Hudec 2006). Hnízdí jednotlivě, páry nejsou trvalé a vytvářejí se snad každým rokem znovu. Hnízdí vždy v dutině stromu nebo v budce. Hnízdní strom stojí někdy i mimo souvislý les. Počátek hnízdění je od druhé poloviny března až do května. Velikost snůšky je nejčastěji 4-7 vajec, délka sezení je dní. Mláďata jsou vyváděna ve stáří dní. Sýc se ozývá zvláště zjara v noci (výjimečně i ve dne) hlasitým rychlým pupupupupu, podobným volání dudka, mláďata na hnízdě vydávají pípavé a cvrčivé zvuky (Hudec, Štastný a kol. 2005). Potrava je výhradně živočišná. Drtivou většinu tvoří drobní hlodavci, daleko méně je rejskovitých, řídcí jsou plchovití a netopýři, mezi ptáky jsou to drobnější druhy do velikosti sýkory, výjimečně drozda (Hudec, Štastný a kol. 2005). 14

15 Kalous ušatý Asio otus (Linnaeus 1758) Obývá většinu Evropy a Asie kromě nejsevernějších částí. Ptáci ze Skandinávie a Ruska jsou tažní. Naši ptáci jsou zčásti stálí a přelétaví, z menší části také tažní. Kalous ušatý žije v lesích od nížin až vysoko do hor, ale i v otevřených oblastech se skupinami stromů, v městské zeleni v parcích, hřbitovech (Šťastný, Bejček, Hudec 2006). K hnízdění používá stará hnízda dravců, krkavcovitých, holubů nebo veverek, řidčeji v dutinách stromů nebo v budkách. Počátek snůšky připadá na březen až duben, velikost snůšky je nejčastěji 3-6 vajec. Doba sezení je dní, ve 3-4 týdnech opouštějí mláďata hnízdo a plné vzletnosti dosahují v 5 týdnech. Ozývá se zvláště zjara velmi hlubokým, tlumeným hú, za toku různými štěkavými a naříkavými zvuky. Vyvedená mláďata mají mňoukavý hlas, kterým se ozývají po celou noc, někdy i ve dne (Hudec, Štastný a kol. 2005). Mezi potravu patří převážně drobní savci, zejména hraboši, ale i myši a myšice, rejsci, někdy i větší savci, také ptáci, obojživelníci a hmyz (Hudec, Štastný a kol. 2005). Výr velký Bubo bubo (Linnaeus, 1758) Je stálým druhem obývajícím velkou část Evropy a také Asie kromě nejsevernějších partií. V Evropě chybí na Islandu, ve Velké Británii, Irsku a v západní Francii. U nás je výr stálý, mladí ptáci se rozletují až do 100 km od místa hnízdění. V ČR dává přednost lesnatým oblastem ve středních nadmořských výškách sousedících s otevřenými plochami, kam vylétá na lov (Šťastný, Bejček, Hudec 2006). Hnízdišti jsou výři věrni a hnízdí někdy po mnoho let na témže hnízdě nebo v blízkém okruhu. Hnízdo bývá kotlinka vyhrabaná na zemi nebo na skalním útesu, ojediněle i v dutinách stromu nebo ve starých hnízdech jiných ptáků. Začátek snůšky může být již v únoru s těžištěm v půli března. Snáší 1-4 vejce, doba sezení je dní. Mláďata na hnízdě setrvávají 5-6 týdnů, potom se rozlézají do okolí. Vzletnosti dosahují ve stáří 9 týdnů. Výr se ozývá hlubokým, avšak nepříliš hlasitým dvojslabičným uhu často již navečer před setměním (Hudec, Štastný a kol. 2005). 15

16 Potravu tvoří výhradně obratlovci od velikosti hraboše po zajíce. Uttendörfer (1952) zjistil ve střední Evropě mezi 5809 živočichy 60 % savců, 28 % ptáků a po 6 % obojživelníků a ryb (Hudec, Štastný a kol. 2005). Sova pálená Tyto alba (Scopoli, 1967) Sova pálená má kosmopolitní rozšíření, její poddruhy jsou rozšířeny ve všech kontinentech kromě Antarktidy. Asi 80 % evropské populace žije ve Španělsku, Velké Británii, Německu a Itálii. V posledních 50 letech došlo k silnému úbytku. Příčinou byly tvrdé zimy a hlavně změny v krajině v souvislosti s intenzifikací zemědělství, používáním pesticidů a zvyšováním silniční dopravy. V ČR sova pálená obývá otevřenou zemědělskou krajinu nižších poloh, kde žije většinou synantropním způsobem (Šťastný, Bejček, Hudec 2006). Sova pálená je většinou věrná místu hnízdění. Páry jsou trvalé, byla však prokázána i polygamie. K hnízdění si vybírá většinou těžko přístupná místa. Hnízda jsou umístěna nejčastěji ve věži kostela, v zemědělských objektech a také v umělých budkách, umisťovaných zejména do zemědělských areálů. Průběh a úspěšnost hnízdění je silně závislá na početnosti hraboše polního. Začátek snůšky je zpravidla v prvé dekádě dubna. Počet vajec je nejčastěji 4-7, doba sezení dnů. Mláďata dosahují vzletnosti ve stáří asi 60 dnů. Při přemnožení drobných hlodavců hnízdí i dvakrát během roku (Hudec, Štastný a kol. 2005). V potravě převažují drobní savci, především hraboš polní, dále ptáci, obojživelníci a v menší míře i hmyz (Hudec, Štastný a kol. 2005). Sýček obecný Athene noctua (Scopoli, 1769) Obývá většinu Evropy a Asie kromě nejsevernějších částí, žije i na severu Afriky a na Arabském poloostrově. Zhruba od roku 1950 došlo ke snížení populace zejména ve střední a západní části Evropy. Sýček obecný je stálým, někdy přelétavým druhem, který obvykle jen v zimě podniká krátké potulky. V ČR je obyvatelem otevřené zemědělské krajiny, nejčastěji vesnice se stodolami, stájemi a jinými hospodářskými budovami, ve velkých městech i v panelových sídlištích (Šťastný, Bejček, Hudec 2006). 16

17 Páry žijí většinou po celý život v trvalém svazku. Začátek snůšky je od dubna do poloviny května, počet vajec je nejčastěji 4-5. Doba sezení je dnů a mláďata opouštějí hnízdo ne úplně vzletná ve věku dnů (Hudec, Štastný a kol. 2005). Potravu tvoří drobní hlodavci a větší bezobratlí živočichové. Z obratlovců je to nejčastěji hraboš polní. Z ptáků jsou to většinou drobní pěvci, z obojživelníků žáby, z bezobratlých členovci, kroužkovci a měkkýši (Hudec, Štastný a kol. 2005). 17

18 3. CHARAKTERISTIKA OBLASTI Sledovaná plocha se nachází z převážné části v nejseverněji položeném okrese Slezska, Jeseníku. Členitá západní, severní a severovýchodní hranice území probíhá po státní hranici s Polskou republikou. Jihovýchodní, jižní až jihozápadní hranici tvoří postupně po proudu vodní toky směrem z Ramzovského sedla Ramzovský potok, řeky Staříč a Bělá, která opouští pod obcí Mikulovice území naší republiky. Jihozápadní část pohoří Rychlebské Hory, zasahující do okresu Šumperk, nebyla detailněji sledována. 3.1 Geomorfologie Geomorfologicky se oblast dělí na celek Rychlebské hory s podcelky Hornolipovská hornatina, Travenská hornatina a Sokolský hřbet., celek Vidnavská nížina a celek Žulovská pahorkatina s podcelky Tomíkovická pahorkatina a Černovodská pahorkatina. Rychlebské hory, které tvoří rozhraní mezi východosudetskou a západosudetskou horskou soustavou, náhle vystupují z nížiny Klodzké Nysy a jen na několika místech překračují nadmořskou výšku 1000 m (celkem 9 vrcholů). Je to v jihozápadní části oblasti, a to nejvyšším vrcholem Smrk (1125 m n. m.) a Lví horou (1040 m n m.). Směrem na západ od nejvyššího vrcholu Smrk ještě z plochého hraničního hřebene vystupuje několik vrcholů o nadmořské výšce nad 1000m a postupně se snižují až ke Kladskému sedlu (815,4 m n. m.), které pohoří odděluje od Kralického Sněžníku. Na Rychlebské hory přímo navazují polské Góry Złote a Góry Bialskie. Na severozápad od nejvyššího bodu se pohoří ponenáhlu snižuje, až končí vrcholem Javorník (764 m n. m.). Pro reliéf západní části tohoto pohoří jsou typická ostře zařezaná údolí, jdoucí převážně ve směru severovýchodním až severním a ostrý přechod do Slezské nížiny. Hlavní hřeben, který tvoří státní hranici, je poměrně plochý, a jen některé vrcholy z něj výrazněji vystupují, např. Špičák (957 m n. m.). Na severovýchod od pomyslné spojnice obcí Vápenná a Lipová se rozprostírá Sokolský hřbet. Zde naopak typická údolí téměř chybí, a reliéf severozápadních svahů je silně ovlivněn dřívějším zaledněním, kdy ledovec dotlačil množství obřích balvanů, které místy tvoří velké plochy nepřístupných míst. Dominantu Sokolského hřbetu tvoří tři vrcholy Medvědí vrch (979,2 m n. m), Sokolí vrch (967,3 m n. m.) a nejvyšší, Studniční vrch 18

19 (991,6 m n. m.), seskupené nedaleko od sebe. Na svazích, sbíhajících k Jeseníku, vyvěrá množství pramenů. Žulovská pahorkatina přiléhá k Rychlebským horám z východu. Nejvyššími body jsou Boží Hora (525 m n. m.), Borový vrch (487 m n. m.) a Smolný vrch (404 m n. m.). Na Žulovskou pahorkatinu navazuje na severu Vidnavská nížina ( m n. m.). 3.2 Geologické poměry Geologické poměry oblasti jsou velmi pestré. Zastoupeny jsou horniny vyvřelé, usazené i přeměněné. Přeměněné horniny, starohorního a prvohorního stáří, zejména ruly, svory a erlány, převládají a spolu s vyvřelinami tvoří západní část Rychlebských hor a Žulovskou pahorkatinu. Původ nejmladších hornin souvisí s pevninským zaledněním asi před lety, kdy ledovec dosahoval v severní části okresu Jeseník až do nadmořských výšek m. Glaciální sedimenty místy dosahují mocnosti až 50 m. Rychlebské hory, které byly tvarovány složitým geomorfologickým vývojem, byly zarovnány a ve třetihorách rozlámány do ker a vertikálně dislokovány podél zlomů. Erozí v průběhu čtvrtohor došlo k exhumaci odolných hornin zejména v důsledku mrazového zvětrávání. Tak vznikly mnohé útvary, jako např. Šafářova skála u obce Bílá Voda, nebo Čertovy Kazatelny poblíž města Javorník. Pohoří je bohaté na peřejovité a kaskádovité úseky vodních toků, největší jsou známé vodopády na Stříbrném potoce - PP Vodopády Stříbrného potoka (Šafář a kol. 2003). V oblasti Rychlebských hor se nachází největší krasová oblast Slezska, z níž nejznámějšími jsou zpřístupněné jeskyně na Pomezí a jeskyně na Špičáku u obce Supíkovice. Menší krasové lokality jsou u Vápenné, Bílé Vody, Zálesí a u Horní Lipové (Krkavec, 1959) Žulovskou pahorkatinu tvoří zvětrávací plochy s terénními depresemi vyplněnými ledovcovým nánosem štěrků, písků, souvků a s řadou orientovaných glaciálních tvarů. Charakteristické jsou ostrovní hory. Typická je krajina oblíků, snad nejlépe vyvinutá v rámci ČR, v okolí obcí Kobylá a Stará Červená Voda (Šafář a kol. 2003). Vidnavská nížina je tvořena výraznými ledovcovými uloženinami a třetihorními usazeninami. Nejvýznamnější ložiska jsou u Vidnavy, Bernartic a Uhelné. (Šafář a kol. 2003) 19

20 Vzhledem k výskytu kvalitních žul, mramorů a vápenců je na území zejména kolem Skorošic, Žulové, Černé Vody, Vápenné a Lipové několik činných a mnoho menších bývalých lomů. 3.3 Pedologické poměry Pro značnou výškovou členitost a geologický původ je na území vyvinuto více různých druhů a typů půd. Převažují kyselé a silně kyselé kambizemě, popřípadě podzoly. V nejvyšších polohách jsou místy vyvinuty rašeliništní vrchovištní půdy. V severní části území převažují kambizemě a nivní půdy na štěrkových a pískových sedimentech. Na menších plochách se nachází slatinná rašeliništní půda a na vápencích rendzina (Šafář a kol. 2003). 3.4 Klimatické poměry Klimaticky zasahuje Vidnavská nížina a Žulovská pahorkatina do mírně teplé oblasti. V nejníže položených částech území (Vidnavská nížina) je průměrná teplota 8,1 o C a roční úhrn srážek mm. Rychlebské hory náležejí do chladné oblasti. V převážné části pohoří (přibližně do 1000 m n. m.) je průměrná teplota 5 6 o C a roční úhrn srážek mm. V nejvyšších polohách je průměrná teplota 4 o C a roční úhrn srážek mm (ČHMÚ, dlouhodobý normál ). V uvedené oblasti během roku všeobecně převládá severozápadní a západní proudění, proto nejnižší části leží ve srážkovém stínu. Jen výjimečně, při změnách převládajícího proudění na severovýchodní, zde bývají vysoké srážkové úhrny. Celkově se, až na nejvyšší polohy, ráz počasí blíží spíše kontinentálnímu typu, kdy maximum srážek je v letních měsících a minimum v zimním období (Šafář a kol. 2003). 3.5 Hydrologie Sledovaná oblast patří ke dvěma úmořím. Nejjižnější část je odvodňována několika drobnými přítoky řeky Moravy, patřící k úmoří Černého moře (Krkavec, 1959). Ostatní část patří k úmoří Baltského moře. Největším tokem je řeka Bělá s přítokem Staříče, který do ní ústí v Jeseníku. Řeka Vidnávka odvodňuje Žulovskou pahorkatinu a jihovýchodní část Rychlebských hor. Mezi její nejvýznamnější přítoky patří Stříbrný potok a Černý potok. Na svém horním toku se Vidnávka místy ztrácí z povrchu v důsledku krasového území kolem 20

21 Vápenné a Pomezí. Ostatní menší vodní toky v severozápadní části území se vlévají přímo do Klodské Nysy, z nichž významnější je Vojtovický potok a Račí potok. Jsou to převážně pstruhové vody (Šafář a kol. 2003). V zájmové oblasti je velmi malé zastoupení vodních ploch (0,9 %). Nejvýznamnější je soustava převážně lesních rybníků kolem Černé Vody, určených k chovu ryb a vodní pernaté zvěře. Největší z nich je Velký rybník s rozlohou vodní plochy 10 ha. Z přírodního hlediska hodnotnější, jsou mokřady severovýchodně od obce Vidnava (PR Vidnavské mokřiny) a rybník Dolní les u Vlčic, hostící typické i vzácné druhy vodní a mokřadní fauny a flóry. Pro oblast Žulovska jsou typické opuštěné, zatopené žulové lomy, často vyhledávané ke koupání, které dotvářejí zdejší krajinný ráz. V blízkosti Uhelné se nachází zatopený Pelnářův důl, vzniklý po těžbě lignitu a ve Farském lese u Vidnavy vodní plocha, vytvořená těžbou kaolinu. Ostatní vodní plochy v otevřené krajině v blízkosti Horních Hoštic, Bílého Potoka a Javorníku jsou až nadměrně intenzívně využívány hlavně k chovu ryb nebo mysliveckému hospodaření, význam pro divoké vodní ptáky mají převážně jen jako tahové zastávky při přesunech mezi hnízdišti a zimovišti. 3.6 Fytogeografické poměry Fytogeograficky patří nejvyšší části Rychlebských hor do oblasti oreofytika, fytogeografický obvod České oreofytikum Králický Sněžník. Nižší část Rychlebských hor a navazující Žulovská pahorkatina a Vidnavská nížina náleží do fytogeografické oblasti mezofytika, fytogeografický obvod Českomoravské mezofytikum Rychlebská vrchovina a Vidnavsko-osoblažská pahorkatina (Botanický ústav ČSAV, Průhonice 1987). Podle mapy potenciální přirozené vegetace (Šafář a kol. 2003) se níže položená území (Vidnavská nížina a část Žulovské pahorkatiny) nacházejí v pásmu lipových dubohabřin (dnes převážně zemědělsky obdělávané plochy), do nichž kolem větších vodních toků pronikají z nížiny střemchové jaseniny s mokřadními olšinami. Na menší území Žulovské pahorkatiny pak zasahují acidofilní bikové, jedlové, březové a borové doubravy. Největší plochu Rychlebských hor zaujímají květnaté bučiny s kyčelnicí devítilistou, které ve vyšších polohách přechází do acidofilních bučin a jedlin. Pásmo klimaxových a podmáčených smrčin zabírá pouze malou plochu v oblasti nejvyšší hory Smrku (1125 m n. m.). 21

22 3.6.1 Druhová a věková skladba lesních porostů Pro studovanou oblast je typická velká lesnatost - 59,3 % (ČÚZK, 2007). Jedná se ovšem z velké části o lesy hospodářské s vysokým zastoupením jehličnanů. Celkově jsou jehličnaté dřeviny zastoupeny 58 %, z toho smrk ztepilý (Picea abies) 51 %, modřín opadavý (Larix decidua) 4 %, borovice lesní (Pinus sylvestris) a jedle bělokorá (Abies alba) dohromady 3 %. Rychlebské hory se vyznačují poměrně vysokým zastoupením listnatých lesů (42 %). Z listnáčů převažuje buk lesní (Fagus sylvatica) 30 %, místy tvořící téměř čisté porosty, které se vcelku úspěšně přirozeně obnovují. Takovéto, zejména starší porosty, ještě poskytují hnízdní možnosti dutinovým druhům živočichů, a lze je ve větší míře nalézt v okolí Vápenné, Červené Vody, nebo v Račím údolí. Jednotlivé druhy ostatních listnatých dřevin jsou zastoupeny maximálně do 2,5 % a až na malé výjimky se vyskytují jen jako příměsi. Zejména mladé nárosty javorů (Acer pseudoplathanus, A. platanoides), jasanu (Fraxinus excelsior) a jeřábu (Sorbus aucuparia) jsou velmi silně poškozovány okusem spárkaté zvěře a v některých lokalitách tyto dřeviny bez ochránění nemají šanci odrůstat. Celkově převažují porosty mladší než 100 let (85 %) s rovnoměrně rozloženými věkovými stupni. Starší porosty zaujímají zbylých 15 %, z toho dvě třetiny zabírají porosty ve věku let. Zbytky přirozených lesních porostů se nacházejí jen v malých ploškách na extrémních terénech (např. PR Račí údolí), které znemožňují hospodářské využití nebo na podmáčených stanovištích kolem některých vodních toků. Poměrně velká část smrkových monokultur byla založena na bývalých zemědělských plochách kolem podhorských osad, zaniklých po poválečném odsunu německého obyvatelstva, například Hraničky, Kamenná, Hraničná poblíž Vojtovic a Horních Skorošic, nebo osada Růženec u Bílé Vody. 3.7 Struktura využití půdy Zemědělské půda zabírá 33,6 %, z toho orná půda 20,6 %, zahrady a ovocné sady 1,5 %, louky a pastviny 11,5 % území (ČÚZK, 2007) Z pěstovaných plodin převládají obiloviny, řepky a kukuřice. Ostatní plodiny, jako je mák, sója, brambory, len, svazenka aj. jsou zastoupeny okrajově. Během 22

23 posledních let došlo k převodu části orné půdy na trvalé travní porosty (jistě i z důvodu zajímavých dotačních titulů), nejen ve vyšších polohách, ale i v nízko položených oblastech. Tyto plochy jsou využívané zejména k pastvě hovězího dobytka, méně již k pěstování pícnin. Zastavěné plochy jsou na 1 % území a ostatní plochy zabírají 5,2 % území (ČÚZK, 2007). 23

24 4. PODKLADY A METODIKA Podklady, potřebné pro tuto práci, byly shromážděny od května 1994 do března Většina údajů o hnízdění ale pochází až z období přibližně od roku 1997, což souvisí také s postupným lepším poznáním studované oblasti. Většinu pozorování nebo hlasových projevů jsme zaznamenali společně s bratrem Vojtěchem Procházkou, popř. s panem Antonínem Lykem vždy v průběhu celého roku. Ostatní pozorovatelé jsou uvedeni v poznámkách k jednotlivým záznamům (viz. přílohy). Ke zjišťování výskytu hnízdících druhů dravců a sov a lokalizaci jejich hnízd byly používány různé metody a jejich kombinace. Především byla zaznamenávána nalezená hnízda v lesních porostech, polních remízech či v pásech stromové zeleně kolem vodních toků, ať už při náhodných, nebo cílených pochůzkách, která byla poté kontrolována. Na obsazené lokality dravců často upozornily jejich hlasové projevy při toku už od počátku jara i později během hnízdění (jestřáb, krahujec, ostříž), které usnadnily nálezy hnízd. Obsazená hnízda byla také identifikována podle většího množství stříkanců trusu, nebo zbytků potravy v prostoru pod hnízdem. V menším množství případů se podařilo zastihnout dospělého ptáka na hnízdě (zřejmě převážně jen v období sezení na vejcích a v době po vylíhnutí). Ne všechna obsazená hnízda byla kontrolována výstupem přímo ke hnízdu. V některých případech stačilo vylézt na vhodný strom v okolí a kontrolu provést z něj, nebo zaznamenat ze země podle výskytu očividných znaků (trus, zbytky potravy a přítomnost dospělých ptáků). U dravců, kteří nejsou vázáni na lesní porosty ani skupinovou či roztroušenou stromovou zeleň (motáci), byl zjišťován hnízdní výskyt při pěších pochůzkách nebo projíždění otevřené krajiny na jízdním kole. Tito ptáci jsou na hnízdištích velmi nápadní, takže při opakovaně prováděných trasách zpravidla neujdou pozornosti. Malý počet kontrolovaných obsazených hnízd motáků lužních má důvod především v problematickém hledání hnízd v lánech polních plodin, a ve snaze co nejvíce omezit rušení jejich hnízdění. Taktéž i u motáka pochopa bylo upuštěno od přímého vyhledávání hnízd (až na jeden případ) i s ohledem na to, že jsme nechtěli rušit ani jiné druhy hnízdících vodních ptáků. 24

25 O jednotlivých druzích zastižených na tahu, zatoulaných, nebo druhů s neprokázaným hnízděním bude pojednáno v oddíle Ostatní druhy. Tito dravci nebyli nijak systematicky sledováni a jejich pozorování byla zaznamenávána při běžných terénních pochůzkách či jiné činnosti. Pro určování dravců byla využita literatura s vyfotografovanými siluetami letících ptáků. U některých druhů dravců pomohla také determinace podle hlasu, který byl následně určen pomocí nahrávky Hlasy dravců, Pelz Biophon, Výskyt jednotlivých druhů sov byl zaznamenáván především na základě registrace spontánních hlasových projevů. Sovy se ozývaly nejvíce v období jejich toku už od konce zimy a počátkem jara, ale i později během roku, zvláště na podzim. Nejčastěji zaznamenaným hlasem bylo teritoriální houkání samců. Jinou metodou bylo provokování sov hlasovou nahrávkou, přehrávanou z magnetofonu. Bylo vyzkoušeno na více druzích sov, ale jednoznačně se osvědčilo pouze u sýčka obecného, který na nahrávku spolehlivě reaguje, často už po několika desítkách sekund. Hlas byl přehráván na místech s potenciálním výskytem sýčků, tedy u zemědělských objektů, kostelů nebo parků v nižších polohách oblasti v jarním období (někdy již od února až do května) vždy až po setmění. V případě silného větru nebo srážek kontrola prováděna nebyla. Při negativním zjištění byla provokace nahrávkou zopakována za několik dní. Na jaře roku 2006 byl prováděn celorepublikový monitoring sýce rousného (Aegolius funereus) a kulíška nejmenšího (Glaudicium passerinum). V rámci této akce bylo v oblasti Rychlebských hor vytyčeno celkem 10 tras, na kterých byla pomocí kombinace liniové a bodové metody zjišťována přítomnost těchto sov podle hlasových projevů. Při liniové metodě byla trasa kontrolována pěšky, při bodové metodě bylo pro přesun využito motorové vozidlo. U tohoto způsobu byla vzdálenost jednotlivých zastávek cca 1 km a čas poslechu 2-5 minut. Přítomnost kulíška nejmenšího byla navíc zjišťována pomocí imitace jeho teritoriálního hlasu pískáním. Výsledky monitoringu byly vyjádřeny údaji v přehledné tabulce i graficky na mapě (porostní 1: nebo jiná 1:25 000) se zákresem jednotlivých tras a bodů, kde byl druh registrován. 25

26 Pro přehrávání hlasových projevů k provokaci sov byl použit teritoriální hlas samců, který byl nahrán vždy na celou jednu stranu kazety o délce 60 minut. Zdrojem originálního záznamu byla nahrávka Hlasy našich sov, Pelz Biophon, K této činnosti byl používán kazetový magnetofon Philips AQ 4150, jako zdroj dobíjecí baterie - 4 x 1,5 V. Ke zjišťování výskytu dvou malých druhů lesních sov (sýc rousný, kulíšek nejmenší) byly také zaznamenávány nalezené stromy s dutinami, vzniklými činností šplhavců. V době hnízdění byly tyto doupné stromy kontrolovány ze země zaškrábáním větví na kmen a následným pozorováním vletového otvoru dutiny dalekohledem. V několika případech obsazených dutin pak byla vylezením na strom provedena přímá kontrola. Hnízda sov byla nacházena nejčastěji při kontrolách budek (puštík obecný, sýc rousný, sova pálená), při kontrolách stromových hnízd (kalous ušatý, výr velký), nebo při obhlídkách potenciálních hnízdních lokalit výra (lomy, skaliska aj.). Celkem bylo vyvěšeno 5 budek pro sýce rousného, 15 budek pro puštíka obecného, 21 budek pro sovu pálenou (Poprach), 2 budky pro sýčka obecného. Vyvěšování dalších budek pro puštíky prováděly Lesy České republiky na LS Javorník v době před rokem Bohužel informace o jejich počtu a rozmístění v terénu nebyly přesně evidovány, a proto v tomto přehledu nejsou započítány. Ve výsledcích k jednotlivým hnízdícím druhům jsou údaje o charakteru biotopu, hnízdění (umístění hnízda, počet vajec nebo mláďat, potrava na hnízdech), možná ochranná opatření proti negativním vlivům. Hustota hnízdících párů je přesně určena pouze u sýčka obecného, u kterého lze údaje pro toto stanovení považovat za objektivní a částečně u jestřába lesního, u ostatních druhů je pouze odhadnuta. Údaje o charakteru biotopu mají za cíl uvést, v jakém prostředí se kontrolovaná hnízda či hnízdiště nacházela. Popis je zaměřen na druh porostu (např. smíšený lesní porost, pás stromů kolem vodoteče, druh polní plodiny a její stav apod.), druh převládající dřeviny, terén, nadmořská výška a jiné charakteristiky. V odstavci o umístění hnízda je uvedena výška hnízd nad zemí, druh stromu (u sovy pálené typ objektu), materiál, z kterých byla hnízda zhotovena. V případě 26

27 hnízd, umístěných v budkách, je věnována pozornost typu, použitému materiálu, jejich rozměrům, průměru vletového otvoru. V několika případech byly změřeny rozměry hnízda (výška, šířka, průměr hnízdní kotlinky). Vzdálenost hnízda od okraje lesa byla stanovena v případě kratších vzdáleností krokováním, u hnízd, umístěných hlouběji v lesních porostech změřením na lesnické porostní mapě (v měřítku M= 1 : ). Při výstupech na stromy při kontrolách hnízd bylo použito lezecké vybavení, které obsahovalo jednohrotové kovové stupačky, lana s karabinami, bezpečnostní pás, rukavice, lehký batoh (pro uschování fotoaparátu, kroužkovacích kleští, kroužků, pravítka, zápisníku, popř. ke spouštění mláďat při kroužkování na zemi pod hnízdem). Kontroly budek pro sovu pálenou a sýčka obecného, umístěných v zemědělských objektech, byly prováděny pomocí kratšího dřevěného a delšího výsuvného hliníkového žebříku, popř. v kombinaci s lanem či stupačkami (při výstupu po trámech). Odstavec vejce, mláďata obsahuje vždy veškeré možné údaje, které souvisejí s rozměry vajec (jen v několika případech, měřeny posuvným měřítkem), dobou snášení či líhnutí. Stáří mláďat bylo určováno odhadem dle jejich vývoje (velikost, stav opeření) a z něj potom případně zpětně datum líhnutí nebo naopak datum předpokládaného opouštění hnízda. Dále jsou v této části textu údaje o kroužkování mláďat, které prováděl pan V. Procházka. Při kontrolách stromových hnízd a budek byla zaznamenávána nalezená potrava (viz. odstavec potrava na hnízdech ), pokud se zde nacházela a bylo možno ji identifikovat. Také je zde zapsáno, v jakém stavu se nalezená potrava zachovala. Rozbory vývržků nebyly prováděny. Pro pozorování ptáků byla použita tato výbava: dalekohledy Carl Zeis 8 x 30, 10 x 50, stativový dalekohled Meopta HS 75, x 75, lehký dřevěnný stativ, kovový stativ Manfrotto 055NAT3. 27

28 5. VÝSLEDKY 5.1 Hnízdící druhy řád: Dravci (Accipitriformes) Káně lesní Buteo buteo (Linnaeus, 1758) V letech bylo registrováno celkem 25 obsazených hnízd káně lesní převážně v oblasti Javornicka. Vzhledem k tomu, že se jedná v této oblasti o nejběžnější druh dravce, nebyla jednotlivá pozorování zapisována. Pozornost byla věnována pouze případům přímo souvisejícím s hnízděním, tedy nalezením hnízd. CHARAKTER BIOTOPU Výskyt tohoto druhu byl pravidelně zaznamenáván v celé oblasti od nejnižších poloh až po horské hřebeny v otevřené i lesnaté krajině v období celého roku. Větší počty exemplářů bylo možno pozorovat v mimohnízdních obdobích v zemědělské krajině (také káně, přilétající ze severských oblastí), kde se ptáci koncentrovali na místech s větším výskytem jejich hlavní potravy, hraboše polního, a to zejména na trvalých travních porostech, nebo na plochách po sklizni plodin, pokud nebyla provedena orba, nebo podmítka. UMÍSTĚNÍ HNÍZD Z celkového počtu 23 nalezených obsazených hnízd (1999 1, , , , , ) se 35 % nacházelo v lesních porostech. Vždy se jednalo o porosty starší než 80 let. Hnízd, nacházejících se v malých polních remízech bylo 35 %, zbylých 30 % připadá na pásy stromů kolem vodotečí v polní krajině. Z 23 obsazených hnízd bylo 31 % na borovici, 18 % na dubu, 13 % na javoru, 13 % na olši, 9 % na smrku, po 4 % na jedli, jasanu, lípě a vrbě. Jednotlivá hnízda byla nejčastěji umístěna v místě přechodu kmene ve vidlici větví, nebo v místě vzniklém po zlomení hlavního kmene a následném růstu několika vrcholů. Jen na borovici a smrku byla některá hnízda umístěna na bočních větvích. Nejnižší výška hnízda nad zemí byla 7 m v polním remízu poblíž Uhelné (vrba, 282 m n. m.), výška ostatních hnízd se pohybovala mezi m. 28

29 Nejníže položené místo hnízda bylo v polním remízu poblíž Bernartic (javor mléč, 244 m n. m.), nejvýše situované hnízdo se nalézalo poblíž Nových Vilémovic (jedle, 630 m n. m.). U hnízd, nalezených v lesních porostech byla vzdálenost od okraje lesa m, průměrně 341 m. V případě hnízd v polních remízech a pásech kolem vodních toků byla vzdálenost od okraje porostu vždy menší než 30 m. Materiál ke stavbě hnízd tvořily převážně suché větve do průměru 3-4cm, které tvořily základ hnízda, horní část byla postavena z jemnějších větví a v období kontrol byly ve výstelce čerstvé zelené větvičky podle druhů dřevin v okolí. Několik hnízdění bylo zjištěno na hnízdech původně postavených jinými druhy ptáků. Ve dvou případech to byl čáp černý (Ciconia nigra) na lokalitách u Nových Vilémovic (jedle, 630 m n. m.) a Račí údolí Prostřední c. (smrk, 560 m n. m.), 1 krkavec velký (Corvus corax) nad obcí Buková (borovice, 340 m n. m.). Některá hnízda byla obsazena vícekrát v průběhu několika let, např. lokalita u Bílého Potoka (dub, 260 m n. m.) 3 během roků Ve dvou případech bylo zaznamenáno v průběhu let střídavé obsazení konkrétního hnízda více druhy ptáků polní lesík mezi Javorníkem a Bernarticemi (olše, 2003 včelojed, 2004 káně, 2008 krkavec) a u Bílé Vody Šestilipská c. (borovice, 370 m n. m., 1999 káně, 2002 krkavec, káně). VEJCE, MLÁĎATA Protože všechna hnízda nebyla kontrolována přímým výstupem, přesné údaje jsou známy jen ze čtrnácti hnízd. Vzhledem k tomu, že jsme nechtěli rušit káně během sezení na vejcích, byly kontroly uskutečňovány až v době, kdy se dalo předpokládat, že již na hnízdě budou přítomna mláďata. U ostatních hnízd nebylo možno zjistit přesné počty, proto se s nimi neuvažuje. Uvedené počty byly zjištěny v době kroužkování mláďat, tedy už v jejich odrostlejším stavu. Tab. 1 Počet mláďat na hnízdech Počet mláďat: x = 1,64 Počet případů: n = 14 29

30 POTRAVA NA HNÍZDECH Při kontrolách hnízd byla nalezena tato kořist: 1 5 ks. - Microtus arvalis ( Buková, 2005), 1 Apodemus flavicollis a Clethrionomys glareolus (Bílá Voda, 2004), 1 téměř zkonzumovaná 2 pull. Buteo buteo (sourozenci), juv. Sturnus vulgaris a kostra neidentifikovatelného ptáka (Bernartice, 2003), 1 kostra Phasianus colchicus (Bernartice, 2003), 1 nalezené peří Garrulus glandarius (Bílá Voda, 2003). Jestřáb lesní Accipiter gentilis (Linnaeus, 1758) V letech bylo zkontrolováno celkem 13 hnízd. U tohoto druhu bylo také zaznamenáno více hnízdních okrsků podle registrovaných hlasových projevů, i když v nich nebyla vyhledávána hnízda. Hustota hnízdících páru je odhadnuta pouze v severní části oblasti pro území dvou sousedních lesních revírů Bílá Voda a Hoštice, kde na celkové katastrální ploše ha byly v roce 2007 zjištěny 4 páry, tj. 6,7 párů/100 km 2. CHARAKTER BIOTOPU Jestřábi byli pro svůj skrytý způsob života zaznamenáváni poměrně řídce, nejčastěji v lesnaté krajině během hnízdního období, kdy byly registrovány hlasové projevy na hnízdištích (období toku, vylétnutá mláďata), popř. pozorováni při kroužení. Hnízdní lokality se nacházely v lesních porostech různého druhu na relativně klidných a nerušených místech, avšak vždy nedaleko od okolní otevřené krajiny. Mimo hnízdní sezónu byli častěji pozorováni v otevřené krajině při přeletu nebo lovu. UMÍSTĚNÍ HNÍZD Všechna kontrolovaná hnízda (1997, 98, , 05, 07 po jednom hnízdě, hnízda, hnízda) se nalézala v lesních porostech starších než sto let, až na jeden případ (modřín), na smrku. Umístěna byla všechna na bočních větvích přímo u kmene. Výška hnízd nad zemí byla m. Nejníže položená lokalita hnízda byla zaznamenána u Černé Vody- Sedm skal (smrk, 410 m n. m.), nejvýše pak nad Horními Hošticemi (modřín, 565 m n. m.). Vzdálenost hnízd od okraje lesa činila m, průměrně 588 m. 30

31 Materiálem ke stavbě hnízd byly suché větve (často borovice) do průměru 4 cm. Horní vrstva byla z jemnějších větví a vystýlku tvořily nejčastěji čerstvé zelené větvičky modřínu. I když byli jestřábi věrni svému okrsku, neobsazovali vždy stejné hnízdo, pouze na lokalitě nad městem Javorník (smrk, 460 m. n. m) bylo hnízdo obsazeno každoročně v období , a v dnešní době má úctyhodnou velikost. VEJCE, MLÁĎATA Údaje o počtu mláďat byly zjištěny z deseti hnízd, tři hnízda byla kontrolována pouze ze země (pozorování dospělého ptáka, vylétnutých mláďat v okolí hnízda). Celkem bylo okroužkováno 26 mláďat v devíti hnízdech. Tab. 2 Počet mláďat na hnízdech Počet mláďat: x = 3 Počet případů: n = 10 POTRAVA NA HNÍZDECH Téměř ve všech případech kontrol hnízd potrava nebyla zaznamenána ve stavu možné identifikace, pouze jedenkrát nalezen celý Clethrionomys glareolus (Černá Voda, 2004). Převážně na zemi pod hnízdy, ale i na nich byly nacházeny kroužky holubů domácích a zbytky koster ptáků, které nebylo možno určit. Krahujec obecný Accipiter nisus (Linnaeus, 1758) I když jsou tito malí dravci v oblasti poměrně běžní, v době hnízdění velmi unikají pozornosti svým skrytým způsobem života. Nalezena byla pouhá dvě obsazená hnízda, obě v roce 2004, a to víceméně náhodně. Jeho hnízda nebyla aktivně vyhledávána také kvůli tomu, že k hnízdění vyhledává mladší a hustě zavětvené stromy v jehličnatých porostech, kde se jednotlivá hnízda obtížně determinují. CHARAKTER BIOTOPU Obě hnízdní lokality se nacházely v lesnaté krajině, a podobně jako u jestřába na klidnějších místech. 31