Historie kočičí zoologie

Transkript

1 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis Historie kočičí zoologie Vít Štejnar

2

3 Vít Štejnar TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ

4 Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptolemaiovského období před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách

5 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS Historie kočičí zoologie Text Vít Štejnar

6 KDYBY ZVÍŘATA DOVEDLA MLUVIT, PES BY BYL VÝŘEČNÝ CHLAPÍK, ZATÍMCO KOČKA BY BYLA GRACIÉZNÍ DÁMA SE VZÁCNÝM DAREM NIKDY TOHO NEŘÍKAT PŘÍLIŠ MNOHO. MARK TWAIN

7 HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE Zoologie je přírodní vědou spadající do okruhu věd biologických, jejímž předmětem je studium živočichů. Slovo zoologie pochází ze spojení dvou řeckých slov ζοον zvíře a λόγος slovo. A vědu zoologickou prý vymyslel Aristoteles. O Aristotelovi ze Stageiry bylo napsáno už tolik, že není potřeba představovat si jej podrobněji, zmiňme tedy alespoň, že se narodil roku 384 před naším letopočtem v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiké v dnešní Makedonii a zemřel v roce 322 před naším letopočtem v Chalkidě. Byl to Platónův žák, jeden z nejvýznamnějších filozofů dějin a zakladatel mnoha věd, kromě už zněměné zoologie fušoval třeba do geologie, astronomie, biologie, ekonomie, etnografie, politiky, logiky, lingvistiky, a mnoha dalších. Napsal prý na čtyři sta knih, u mnohých je autorství ale sporné. Co se zvířat týká, můžeme jmenovat například O historii zvířat, O chůzi zvířat, O pohybu zvířat, O částech zvířat, O zkoumání živočichů všechny mají jedno více méně společné, popisují to obecné, to nejdůležitější. Aristoteles ale nebyl ani první ani poslední, kdo popisoval chování zvířat. Pojďme se kouknout na to, jak se pohled na kočky v proměnách času proměňoval. Anebo neproměňoval Stěžejních pro nás bude několik autorů, o mnoha z nich už jsme se zmiňovali. Takový příkladem může být Hérodotos Halikarnásský ( nebo 420 př. n. l.), významný antický historik a cestovatel, zvaný spolu s Ciceronem jako Otec dějepisu. Ve své knize Dějiny popisoval všechno možné, co zažil na cestách po západě Itálie, do Babylonie, do Egypta Právě z Dějin se můžeme leccos dozvědět o jeho pozorování lvů. Tvůrcem pravděpodobně nejstarší přírodovědné encyklopedie je Gaius Plinius Secundus, známý i pod jménem Plinius Maior, anebo česky prostě Plinius starší (23 79 n. l.). I on napsal více knih, pro nás bude nejzajímavější Naturalis historia, dílo o 37 knihách (a jediné dílo Plinia staršího, které se zachovalo kompletní) popisuje jednotlivé přírodní vědy, přičemž převážně ba téměř výhradně cituje ze starších děl. Plinius starší se živil jako voják, byl velitelem římského loďstva v Misenu. Za svojí funkci položil i život, zemřel totiž roku 79, když se se svými loděmi pokoušel opustit přístav a evakuovat obyvatelstvo před výbuchem sopky Etny. Před stejnou erupcí, která pohřbila Pompeje. Gaius Plinius Secundus Rytina z Grande Illustrazione del Lombardo Veneto ossia storia delle città, dei borghi etc.; Cesare Cantù, Milano 1859, Vol. III 8

8 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Isidor Sevillský, Bartholomé Esteban Murillo portrét z katedrály v Seville, Španělsko; olej na plátně; 1655 Zdroj: Wikipedia commons; volná licence Učitel církve, svatý Isidor ze Sevilly (asi dubna 636) byl encyklopedista a biskup v Seville, jeden z nejuznávanějších, nejvyhledávanější pisatelů středověku. Svým dílem ovlivnil mnohé následníky, díky čemuž jej papež Benedikt XIII. v roce 1722 pasoval na učitele církve. Nás bude zajímat jeho nejvýznamnější dílo s názvem Origines sive Etymologiae (Počátky neboli Etymologie), což je soubor dvaceti knih objasňujících vlastně celé tehdejší lidské vědomosti. Věnuje se tu gramatice, rétorice, dialektice, aritmetice, geometrii, astronomii, hudbě, teorii harmonie a kromě mnoha dalšího samozřejmě i zoologii. Další středověký učenec, františkán, který se zabýval přírodou a zvířaty, je Bartholomeus Anglicus, či Bartoloměj Anglický ( ). Jeho nejvýznamnější encyklopedické dílo je De proprietatibus rerum (O vlastnostech věcí) datované rokem Bartholomeus jej měl napsat na univerzitě v Magdeburgu v Sasku jako jakousi učebnici. Uvádí v ní poměrně podrobně, z jakých starších zdrojů čerpal, a porovnává staré a nové poznatky. De proprietatibus rerum je soubor devatenácti knih, pojednávajících o Bohu, andělech a démonech, lidské mysli, duši, fyziologii, medicíně, anatomii, základních přírodních elementech, geografii, mineralogii, zvířatech, barvách, chutích, kapalinách, a mnohém jiném. Abychom si mohli porovnat antické, středověké a novověké nazírání na svět, použijeme věhlasného díla věhlasného zoologa. V letech vydal zoolog Alfred Edmund Brehm (2. února listopadu 1884) prvních šest svazků encyklopedie Život zvířat. Tehdejší publikace ovšem nesla název Illustriertes Thierleben. Postupně vyšly ještě další čtyři svazky a tak dnes jsou čtyři díly věnovány savců, čtyři další díly ptákům, a po jednom díle plazům, obojživelníkům a rybám a bezobratlým. Život zvířat je zoologická publikace rozsahu, který nebyl nikdy překonán a dodnes je vlastně základním zdrojem dalších publikací. Jakékoliv nové vědecké výzkumy toto dílo vlastně jen doplňují a zpřesňují, vlastně téměř nikdy Brehmem uváděná pozorování nepopřely. Sám Alfred Edmund Brehm byl protestantským pastorem a amatérským ornitologem. Právě přes ptáky se Brehm dostal k zoologii jako takové. A kvůli zoologii v mládí opustil i studia architektury. Sám se Alfred Edmund Brehm Zdroj: Wikipedia commons; volná licence 9 Vikulka, CZ

9 HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE Kočky číhající na myš Ilustrace z kodexu Ashmole 1462 Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford účastnil několika přírodovědeckých expedic do severní Afriky, Etiopie, Španělska, Skandinávie či na Sibiř. Jeho zoologický věhlas a erudovanost mu časem vynesly post ředitele zoologické zahrady v Hamburku a veřejného akvária v Berlíně. Z českého pohledu bude zásadním novodobým zdrojem kočičích informací Ottův slovník naučný, největší tištěná encyklopedie napsaná a doplňovaná v letech Tedy její první vydání. Dodnes totiž vychází novodobý Ottův slovník naučný, doplňovaný a mnohé novější poznatky a hesla. Svým rozsahem je údajně druhou nejúplnější encyklopedií světa po Encyclopaedia Britannica. Samozřejmě věhlasných zoologů žilo mnohem více, ať už to byli Richard Lyddeker, Thomas Pennant, nebo náš Jan Svatopluk Presl, zmínit ale všechny by bylo nad možnosti našeho vyprávění. Spokojme se aspoň s uvedeným výběrem. Jako první si vezmeme na přetřes kočku. Myšleno tu malou, domácí kočku. Pravděpodobně nejstarší zoologickou zmínku o kočkách najdeme u Isidora Sevillského. Kočka (musio) dostala své jméno protože útočí na myši (mus). Někteří však říkají, že její jméno je cattus, od slova chytat (capture); jiní zase, že cattat (vidět), protože vidí tak ostře, že prozře i tmou. Bartholomaeus Anglicus pak o kočkách píše jako o zvířatech od mládí chlípných. Jako koťata jsou sice rychlá, poddajná a veselá, ale v dospělosti se stávají línými a mají svou hlavu. Jako koťata skáčou na všechno, co se před nimi jen pohne, ale v dospělosti u myších děr jen tiše leží a čekají až myš vyleze sama. Najde je spíš čichem než zrakem a loví je v skrytých místech; a když už chytí myš, hraje 10

10 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Číhající kocour Ilustrace z kodexu Ashmole 1462 Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford si s ní a až potom ji sežere. Popisuje i kočičí chování při námluvách: V době lásky spolu kocouři těžce bojují o kočky a koušou se a škrábou. A dělaji přitom velký hluk, když se perou, trvá to tak dlouho, dokud jeden druhého neshodí z nějakého vysokého místa. O zhruba dvě stovky let později v 15. století popisoval kočky náš Mistr Pavel Žídek v Knize dvacatera umění. Píše tu o nich jako o zvířatech veskrze užitečných, ryze negativní informace tu nenajdeme: Kocour (murilegus) je kočka domácí (cattus domesticus). Zvláště samec se nazývá kocour (murilegus) a samici se říká kočka (cattus), ačkoliv podle gramatiků je to slovo rodu mužského. Má velkou hlavu a oči mu v noci svítí jako uhlíky. Činí v skrytu úklady krysám a myším, dlouho vysedává před myší dírou a pozorně ji sleduje, aby chytil kořist, kdyby se ukázala. Názory ovlivněné církevními dogmaty byly vskutku odolné. Ještě z doby o nějakých čtyři sta let mladší je vyprávění o kočkách, které napsal německý teolog, protestant, Adolf Wuttke (10. listopadu dubna 1870) v knize z roku 1865 Der deutsche Volksaberglaube der Gegenwart: Kočka jest věštkyní a má moc kouzelnou. Trojbarevná kočka chrání dům od ohně a jiného neštěstí, lidí od zimnice, hasí též oheň, je-li do něho hozena, a sluje proto ohnivá kočka. Kdo jí utopí, nemá již dále žádného štěstí nebo jest po sedm let nešťasten; kdo ji zabije, není rovněž dále šťasten; kdo ji bije, musí to činiti ze zadu. Kočka přitahuje k sobě nemoci; avšak její mrtvola, zakopá-li se po práh dveří, přináší domu neštěstí. Kočičí maso jest dobré proti souchotinám; kdo však spolkne kočičí chlup, dostane je, a učiní-li to malé dítě, neroste již. Černé kočky čarují člověku peníze a činí ho neviditelným, chrání pole a zahradu, hojí padoucnici a záškrt; jmenovitě černí kocouři slouží k příšerným kouzlům. Dosáhnou-li kočky věku 7 nebo 9 let, stávají se samy bytostmi čarodějnými a za noci Valpurginy chodí do shromáždění čarodějnic nebo hlídají podzemní poklady. Čistí-li se kočka nebo hrbí-li hřbet, přijdou hosté; jezdí-li prackami po uších, znamená to vznešenou návštěvu; natahuje-li zadní nohy, přijde někdo s holí; myje-li se však a na někoho se při tom podívá, dostane tento člověk ještě théž dne výprask. Křičí-li kočka před domem, nastane v tomto domě brzy hádky nebo neštěstí, ano i smrt; sváří-li se kočky v noci páteční, povstane brzy po té i v domě svár; sedí-li před oddavkami kočka na oltáři, bude manželství nešťastné. Bílá příšerná kočka, jež venku za oknem přede, zvěstuje, že za dvě hodiny někdo zemře. Nicméně, na přelomu století Kocour číhající na myš ilustrace z kodexu Latinus 6338B, str. 18r Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique 11 Vikulka, CZ

11 HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE devatenáctého a dvacátého byly už poměrně rozšířené další zdroje vědecké. Nespornou hodnotu má Ottův slovník naučný, jen o necelých čtyřicet let mladší, než kniha Wuttkeova. Otta už na to jde přeci jen vědecky. Kočky řadí do sekce šelem kočkovitých (Felidae), rodu Felidae a podrodu Felis. V následujících letech se však taxonomie (klasifikace organismů) koček měnila a mění se dodnes. Dodnes nejsou všechny výklady jednotné, ten nejčastější je, že kočka domácí náleží k šelmám (Carnivora), čeledi kočkovitých (Felidae), k podčeledi malých koček (Felinae) rodu kočka (Felis). Otta pod pojmem kočka rozumí menší šelmy kočkovité starého světa bez chvostů na boltcích, se zornicí v podobě svislé štěrbiny a s drápy dokonale zatažitelnými. Pod tímto vysvětlením najdeme kočku domácí a kočku divokou, což není nic překvapivého. Podle Otty sem ale patří i manul, dnes řazený do samostatného rodu Otocolobus, či kočka plavá. Pojďme si je představit očima pisatelů z konce 19. století: V Evropě jest domovem k-ka divoká (Felis catus L.), stará šelma zdéli 80 cm, s ocasem jen 30 cm dlouhým, tlouštky všude rovné, na konci tupým a nikoli zašpičatělým, s hlavou zavalitou a hojnými kníry. Hustá a dlouhá srst má barvu šedou, někdy málo nahnědlou nebo zažloutlou s načernalými pruhy příčnými; jen zpodek těla a vnitřek stehen mají barvu světlejší, nažloutlou, na břiše jsou řídké skvrny tmavé, na hrdle skvrna žlutavě bílá. Na temeni jsou 4 podélné pruhy černé, z nichž oba vnitřní pak splývají v prostřední temný pruh hřbetní; oko má duhovku červenavě žlutou. Ocas jest černě kroužkován a také na konci černý. Domovem k. divoké je střední Evropa kromě Čech a končin severnějších, zejména pak jižní a východní krajiny evropské. U nás byla poslední tato šelma ulovena v Blánském lese r. 1836; v březnu r zastřelili jeden kus na panství oseckém, ale ten se asi za tuhé zimy sem ze sousedních hor Německa zatoulal. Divoké k. přebývají v rozsáhlých a hustých lesích hlavně jehličnatých, ve krajích skalnatých. Mívají pelech v houštinách, ano i v močálech, ale žijí jako samotáři kromě té doby, kdy se mají pářiti. Děje se to v únoru; v dubnu mívá samice 5, 6 mláďat. Jsou to šelmy škodlivé; vycházejí na lov se soumrakem, živí se především hlodavci a ptáčaty, ale napadají i zvěř a jiné větší savce. Proto i pro kožešinu je lidé pronásledují. Příbuzná k-ka stepní, manul (F. manul Pall.), jest menší a nižší (délka těla 52 cm, ocasu 27 cm) a má srst světle šedou; na líci jest pruh černý, temeno poseto drobnými skvrnami téže barvy, hruď jest na předu černá, na žlutavě šedém ocase je 6 kroužků černých a také konec jeho má barvu černou. Tento druh jest domovem ve stepech vysoké Asie a v jihových. Sibiři. Ještě menší k-ka plavá (F. maniculata Rüpp.), zdélí jen 50cm a s ocasem 25 cm dlouhým, má srst nahoře žlutavou nebo také trochu do šeda, uprostřed na hřbetě poněkud narudlou, na bocích světlejší, vespod bělavou. Na temeni hlavy a na šíji má 8 temných pruhů podélných, na trupu a na nohách podobné pruhy příčné, ale nepříliš zřetelné, na ocase 3 kroužky černavé a konec téže barvy. Žije v Palestině, Nubii, Habeši, Súdánu a tu a tam i ve vnitřní Africe. A konečně o domácích kočkách Otta píše: Od ní bezpochyby pochází naše k-ka domácí (F. domestica Briss.). Má na rozdíl ode všech popsaných druhův ocas delší než polovinu těla, ku konci zúžený a tu kratší srstí pokrytý. Barva srsti bývá rozmanita; známe k. bílé, černé, s bílou skvrnou na hrudy, barvy Kočka divoká Ilustrace z knihy The Wild Cat of Europe; Edward Hamilton, Londýn

12 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Egyptská kočka Ilustrace z knihy Brehm s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895 žemlové, ryšavé, šedé aj., pak k. všelijak žíhané a skvrnité, ano i trojbarevné, tj. bílé se žlutavými a černavými skvrnami (z pravidla kočky, nikoli kocouři). K-ka domácí je kromě nejstudenějších krajin severních a horských snad všude zvířetem domácím; v Evropě byla ještě v XI. a XII. stol. dosti vzácna. Lne spíše k domu než k rodině svého živitele, jíž se jen houževnatě drží, má-li se dobře. Jest to zvíře čistotné, velmi užitečné, hubící hlodavce (myši) i hmyzy škodlivé, ač i po ptáčatech pase a mlsnotu svou vždy ukrotiti nedovede. Jest chytrá, odvážna i statečna, má výborný zrak a sluch; příslovečná faleš její není vlastností všech koček vůbec. Všecky její pohyby jsou ladny; za kořistí se plíží, umí tělo ku podivu prohýbati a provléci dosti úzkou štěrbinou. Obratně šplhá a skáče; letích s výše vždy na měkká bříška tlap dopadá. Jinak sedává na zadních nohách, přední majíc vzpřímeny; spává svinuta v kotouč. Hlas jest známé mňoukání; také přede, funí a ze zlosti prská. Tou dobou, kdy se k. páří pronikavě v noci po střechách křičívají. Bývá to dvakráte do roka; poprvé koncem února nebo počátkem března, podruhé v prvých dnech června. Po 55 dnech mívá pak samice 3 6 mláďat, která teprve as 9. dne prohlédnou; samice je pečlivě ošetřuje, statečně jich brání a vůbec na jevo dává upřímnou lásku mateřskou. Z odrůd k. domácí jsou nejznámější k-ka angorská (F. d. angorensis; z jižní Sibiře) s dlouhou hebkou srstí barvy bílé, někdy žlutavé nebo našedivělé, pak k-ka krátkoocasá (F. d. ecaudata; z ostrova Manu) s vysokými nohami a krátkým ohonem. Relativně ze stejné doby pochází Brehmsův Život zvířat. Ten se kočkám věnuje mnohem podrobněji, není divu, Ottův slovník naučný je obecnou encyklopedií všelikých vědomostí a znalostí, zatímco Brehms se věnuje jen a jen zvířatům, jen pro srovnání, část zabývající se kočkovitými šelmami zabírá přes sto stran a o kočce domácí v české verzi z roku 1906 v překladu Josefa Soukupa se píše na více než jedenácti stranách. Tak tedy ze Života zvířat o kočkách domácích: 13 Vikulka, CZ

13 HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE Dosavadní naše výzkumy ukazují k tomu, že kočka ochočena byla nejprve od starých Egypťanů, nikoli od starých Indů nebo národů severských. Staroegyptské památky dávají nám obrazem i písmem, jakož i mumiemi určitou o tom zprávu, dějiny ostatních národů neopravňují ani k domněnce. Právě ta okolnost, že nalézáme v hrobkách nejen mumie kočky domácí, nýbrž i mumie rysa bahenního, podporuje dle mého mínění názor právě vyslovený, neboť jest tím podán důkaz, že za doby květu staroegyptské říše ještě stále se lidé zaměstnávali cyhtátním a, což totéž znamená, ochočováním divokých koček. Před časy Herodotovými setkáváme se se jménem kočky u starých řeckých spisovatelů, a z toho, jakož i z té okolnosti, že i později Řekové a Římané jen krátce se o ní zmiňují, lze souditi, že zcela pomalu jen z Egypta se šířila. Z Egypta dostala se kočka nejdříve asi na východ; víme mimo jiné, že byla obzvláštním miláčkem proroka Mohameda. Naše domácí kočka hodí se výborně k poznání celé čeledi, neboť každý ji může pozorovati. Jest tvorem neobyčejně švarným, čistotným, půvabným a roztomilým, každý její pohyb jest ladný a příjemný a její obratnost skutečně podivuhodná. Chodí odměřeně našlapujíc tak tiše svými sametovými tlapkami, jejichž drápy jsou pečlivě vtaženy, že člověk její chůze naprosto neslyší. Každý její krok prozrazuje pohyblivost, která jest jí vlastní, spojenou s největší ladností a půvabností. Jen je-li pronásledována jiným Kočka mramorovaná Ilustrace z knihy Brehm s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago

14 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ zvířetem nebo náhle polekána, zrychluje svou chůzi v běh, záležející ze skoků rychle za sebou následujících, jimž dosti rychle se pohybuje a téměř vždy nepříteli uniká, poněvadž umí využíti chytře každého úkratu a dostati se na jakoukoli výši. Leze snadno a obratně, zachycujíc se svými drápy po stromech a zdech drsných i měkkých; v širém poli neběží právě rychle, každý pes jí tu dohoní. Velikou její obratnost viděti jest zejména při skocích ať je provádí dobrovolně nebo z donucení. Ať padá jakkoli, vždy dopadne nohama a to poměrně lehce na měkká bříška šlapadel. Nikdy se mi nepodařilo, abych kočku, kterou jsem držel obrácenou hřbetem dolů těsně nad stolem nebo nad židlí, tak pustil, aby hřbetem dopadla. Jakmile ji pustíme, obrátí se jako blesk a již stojí pevně na všech čtyřech. Jak to může provésti v tak malé vzdálenosti, jest takřka nepochopitelno; padá-li se značné výše, vysvětlíme si to ovšem velmi dobře, neboť pak kormidluje svým vzhůru vztaženým ocasem a tím řídí směr pádu. Plovat dovede také, ale užívá této schopnosti jen tehdá, dostane-li se do té nepříjemné situace, že jest nucena z vody se zachrániti. V případech jen velice řídkých jde dobrovolně do vody; vyhýbá se dešti takřke úzkostlivě. Haacke znal však kočku, která skákala do rybníka a lovila zlaté rybky. Sedá jako pes na bobku, opírajíc se o obě přední nohy; ve spánku se svine a položí se na stranu. Přitom vyhldává si ráda měkkou a teplnou podložku, ale jen málo kdy jest jí milé, přikryjeme-li ji. Ze všeho nejraději volí si za podušku seno, asi proto, že jí lahodí jeho vůně. Takovýmto lůžkem nabývá její kůže velmi příjemné vůně. Zmínky zasluhuje ohebnost hlasu naší domácí kočky, jenž sám o sobě jest drsný. Mňoukají rozličným způsobem, jinak, když něco žádají, jinak když se mazlí, jinak, staví-li se k vádě nebo boji, praví již Gesner velmi správně. Pes ani zdaleka není schopen tak vyjadřovati své žádosti jako kočka. Její mňau mění se nejrozličnějším způsobem, kočka je vráží brzy krátce, brzy dlouze, brzy protáhle, brzy úsečně, podle toho, prosí-li, naříká-li, žádá-li si čeho či hrozí. Ke zvuku mňau druží se ještě jiné zvuky, jichž nelze slovem vystihnouti, které po případě pojí se v píseň, jež by obměkčila kámen a člověka připravila o rozum, poněvadž střídají se tu nejen zvuky mňoukavé, nýbrž i kňouravé, ječivé a temně řvavé, se zvláštním prskáním, jímž se vyznačují všecky kočky. Ze smyslu kočky nejznamenitější jsou hmat, zrak a sluch. Nejhorší jest čich, o čemž Kočka divoká s koťaty Ilustrace z knihy Brehm s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago Vikulka, CZ

15 HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE Kočka divoká Ilustrace z knihy Brehm s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895 se můžeme velmi snadno přesvědčiti, předložíme-li kočce nějaký její oblíbený pokrm, tak aby jej mohla jen nosem nalézti. Jde a přiblíživši se ku předmětu samému, obrací hlavu mnohokráte sem a tam, tak že ihned vidíme na jejích pohybech, jak málo jest vedena čichem. Pak užívá svých knírů, které jsou výbornými čidly hmatu, ještě stále daleko více než nosu. Ukryjeme-li myš v dlani, musíme ji velmi blízko před ní držeti, než ji ucítí. Daleko jemnější jest její hmat. To se jeví nejlépe na knírech; dotkneme-li se jen jediného vousu zcela lehce, uvidíme, kterak kočka okamžitě s sebou zpět trhne. I v měkkých tlapkách má schopnost hmatací, avšak ne tak vyvinutou. Výborný jest zrak. Vidí právě tak dobře za dne jako v noci, má schopnost přizpůsobovati svou zřítelnici různému světlu tj. zmenšovati ji za velikého jasu a za tmy zvětšovati, tak že jí toto čidlo koná dobré služby za kterékoli doby. Ale přece ze všech smyslů nejvýše stojí sluch; jest neobyčejně bystrý. Lenz vypravuje, že kočička, která venku seděla na jeho klíně, skočila náhled zpět po myši, jež nepozorována běžela po hladké dlažbě z jednoho křoví do druhého, nepůsobíc ovšem ani nejmenšího šumotu. Změřil vzdálenost, na kterou kočka myš za sebou slyšela: bylo to plných 14 m. Duševní povaha kočky se obyčejně úplně zneuznává. Považujeme ji za zvíře nevěrné, falešné a lstvé a myslíme, že nikdy není možno jí věřiti. Mnozí lidé mají nepřekonatelný odpor proti ní. Obyčejně srovnáváme ji se psem, s nímž vůbec nemůže býti srovnávána, a protože nenalézáme na ní týchž vlastností jako na psu, nezabýváme se již s ní, pokládajíce ji vůbec za tvora, s nímž nelze nic svésti. I přírodozpytci pronášejí o ní posudky právě tak nepříznivé jako jednostranné. Pozoroval jsem kočku od mladosti s láskou a mnoho jsem se s ní zabýval, a proto kloním se k mínění Scheitlinovu, jež dále uvádím, a jež se rozhodně vyznačuje původní, rozumným pojímáním a spravedlivým oceněním povahy kčoky. Kočka jest zvíře povahy vznešené. Již stavba jejího těla jest výborná. Jest malým, pěkným lvem, tygrem ve zmenšném měřítku. Všechno tělo její jest souladně ustrojeno, žádná část není ani příliš veliká ani příliš malá. Proto i nejmenší nepravidelnost na ní vynikne. Vše jest okrouhlé, nejpěkněji hlava, což lze pozorovat též na obnažené lebce: žádné jiné zvíře nemá pěknější tvaru hlavy. Celá kostra jest pěkná a svědčí o neobyčejné pohyblivosti a způsobilosti k pohybům vlnitým nebo ladným. Její ohyby nedějí se klikatě ani v ostrém úhlu, obraty její téměř jsou neviditelné. Zdá se, jako by neměla kostí a byla utvořena jen z lehkého těsta. Schopnost jejích smyslů jest veliká a souhlasí úplně s tělem. Ceníme kočky obyčejně příliš nízko, poněvadž nenávidíme jejich zlodějství, bojíme se jejich drápů a vysoko si ceníme nepřítele jejich psa, nejsouce s to milovati protiv, nenalezneme-li na nich nějaké shody. Zajímavá jest doba lásky kočičí. Kocour jest tu divoký, kočky, jež jej vyhledávají, sedí kolem něho; on uprostřed bručí svým hlubokým basem, kočky pějí tenorem, altem, diskantem, všemi možnými 16

16 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Kočka domácí s koťat y Ilustrace z knihy Brehm s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895 hlasy. Koncert jest stále divočejší. Chvilkami vjedou si vzájemně pěstmi do obličeje, a právě ty kočky, jež ho vyhledaly, nepřipouštějí nikterak, aby se k nim přiblížil. Vše musí si vybojovati. Za měsíčních nocí povykují hůře než nejpustější hýřilové. Páření kočky domácí děje se obyčejně dvakráte do roka, koncem února nebo počátkem března po prvé, počátkem června po druhé. Po 55 dnech vrhá kočka 5 6 mláďat, jež se rodí úplně slepá a teprve devátého dne prohlédnou. Po prvé se kočka okotí koncem dubna nebo počátkem května, po druhé počátkem srpna. Matka vyhledá již dříve skryté místo, obyčejně na senníku nebo na neužívaném lůžku, a skrývá mláďata co 17 možná dlouho, jmenovitě před kocourem, který je ihned sežere, nalezne-li je. Malá koťátka jsou zvířátka velmi hezká, roztomilá. Matčina láska k nim jest velkolepá. Ještě než se narodí, připraví jim hnízdo a okamžitě odnese mláďata na jiné místo, bojí-li se nebezpečenství; při tom béře je něžně jen pysky za kůži na šíji a odnáší je tak jemně, že ani ničeho nepozorují. Pokud kojí, opouští mláďata pouze tehdy, chce-li přinést potravu pro sebe i pro ně. Mnohé kočky neumějí se svými prvními koťaty zacházeti a musí jim lidé neb staré kočky takřka ukázati, jak si mají počínati. Jedna kočka si zvykla nositi za ocas myši, které chytila; chtěla tak nositi i první koťata, jež se jí narodila. Ale to jí nešlo tak dobře jako Vikulka, CZ

17 HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE Angorská (Perská) kočka Ilustrace z knihy Brehm s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago s myšmi; neboť koťata chytala se pevně za půdu a stará jich nemohla odnést. Ale paní jí ukázala, jak si má s mláďaty počínati. Pochopila to okamžitě a později nosila vždy svá mláďata tak, jak to činí jiné kočky. Že všecky kočky časem se naučí mnohem lépe s mláďaty zacházeti, jest jisto. Žádná matka lidská nemůže s větší něžností a oddaností pečovati o své děti než kočka. V každém pohybu, v každém zvuku, ve všem jejím jednání jeví se vroucnost, péče a láska, jež dbá nejen o potřeby mláďat, nýbrž řídí se i přáním jejich. Pokud jsou slabá a sama pomoci si nemohou, zaměstnává se stará hlavně jen výživou a čištěním jich. Obezřele blíží se k loži, opatrně klade své nohy mezi hemžící se družinu, olizuje kotě po kotěti a vynáší je, načež je přikládá k prsu; neustále se snaží, aby uhladila každičký chloupek, aby uchovala v čistotě oči, uši, ano i řiť. Láska její projevuje se ještě beze zvuku: nanejvýše přede, aby si takřka krátila čas. Koťata vyrůstají a matka v pplném souhlasu s jejich vzrůstem mění pomalu své chování k nim. Jakmile otevrou očka, počne vyučování. Ještě zírají tupě do dálky; ale brzo obrátí se zraky jejich rozhodně na jeden předmět: na matku živitelku. Ta počne nyní s potomky svými mluviti. Její hlas, jenž není právě příjemný našemu uchu, nabývá libého znění, že bychom se toho ani nenadáli; mňau mění se v mí, v němž jest všechna něžnost, všechna oddanost, všechna láska matčina; zvuk murr, jenž jinak vyjadřuje spokojenost, blahobyt nebo též prosbu, stává se tak něžným, tak výmluvným, že ho nelze za nic jiného pokládati než za výraz nejvroucnější lásky k dětské drobotině. Ta chápe brzo, co vyjadřuje toto něžné zvolání: naslouchá, dává naň pozor a nemotorně přílézá, spíše se belhajíc, než jdouc, zaslechne-li matku. Nepoddajné údy stávají se ohebnějšími, svaly, šlachy a kosti podrobují se pomalu probouzející se a rychle se vyvívející vůli; nastává třetí oddíl dětství jejich, doba hry. 18

18 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Z textů můžeme zjistit jednu poměrně zajímavou věc. Totiž, že o kočičím chování se ví a vědělo více méně to samé po celou dobu, po kterou můžeme různé literární zdroje sledovat. Vždy byly kočky myšilovkami, vždycky číhaly u myších děr, vždycky to byli tvorové jako koťata hraví a v dospělosti vznešení. Informace o kočkách se měnily jen v doprovodných nuancích textů v závislosti na aktuálním stavu společnosti. Staří Řekové o nich psali relativně objektivně a v zásadě kladně, středověcí obyvatelé ovlivnění dogmaty církve v kočkách viděli vlastnosti odporující pravidlům, k nimž zavazuje bible (lenost, vychytralost). Záhy, v souvislosti s rozvojem věd se na kočky lidé opět začali dívat jako na užitečná stvoření a od přelomu 19. a 20. století jsou zmínky o kočkách opět objektivní. Jinak řečeno, více méně všechno negativní myšlení o kočkách v dějinách lidstva měla na svědomí církev, lhostejno v jaké podobě. Zatímco tedy informace o domácích kočkách jsou vesměs konzistentní, u lvů se nebudeme stačit divit. Lvi byli už od pradávna považováni za krále zvířat. Dokonce ani církev neměla důvod, proč tuto sousloví měnit, nebo zpochybňovat. A tak má lev ve všech bestiářích právo být na prvních místech a kapitola o něm bývá zpravidla nejdelší. Lev ilustrace z kodexu Latinus 14429, str. 109v Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique Herodotos v pátém století před naším letopočtem popsal něco málo o lvím mateřství. Lvice podle něj mohou mít mláďata jenom jednou jedinkrát za život. Navíc mohou porodit pouze jediné mládě. Po porodu už nikdy znovu otěhotnět nemohou. Zapříčiněno to má být tím, že jak lvíče v lůně matčině roste, rostou mu i zuby a drápy. Než se vyvine do fáze porodu, má už drápy tak ostré a dlouhé, že při pohybech před porodem i při porodu navždycky zničí matčinu dělohu. O šest set let později se o tom samém zmiňuje i Plnius starší, zároveň to však s odkazem na tvrzení Aristotelova odmítá. Podle Plinia má lvice koťata celkem pětkrát, v prvním roce se jich narodí pět, v druhém roce čtyři, ve třetím tři, ve čtvrtém dvě a v pátém roce jedno. Potom je lvice už tak vyčerpaná, že další koťata mít nemůže. Koťata se mají rodit nedodělaná, nezformovaná. Teprve lev otec je svým olizováním dotvoří do konečné podoby a vdechne jim opravdový život (ostatně, stejně to mají dělat medvědi a lišky). Mláďata se rodí jako pouhé kusy masa o velikosti lasice. V prvních dvou měsících života se vůbec nepohybují a chodit nedokážou až do svých šesti měsíců. Lvi se v Evropě nacházejí pouze mezi řekami Achelous a Mestus a tito lvi jsou silnější než ti ze Sýrie a Afriky. Existují dva druhy lvů: plachý druh s kudrnatou hřívou, a dlouhosrstý lev, který je statečný a smělý. Pijí jen nepravidelně a jít jim stačí každý druhý den, někdy se po velkém jídle postí i tři dny. Když sní lev jídla příliš, dosáhne svými drápy skrze hrdlo až do žaludku, odkud přebytečnou potravu zase vytáhne. Lev je jediné zvíře, které ušetří život člověka, který si před ním lehne na zem. Když je rozzloben útočí pouze na muže, 19 Vikulka, CZ

19 HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE Lev olizuje svá mláďata, aby jim vdechl život ilustrace z kodexu Fr 1951, str. 18r Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique na ženy ne a na děti útočí, jen když má opravdu velký hlad. Plinius dál uvádí, že největší lví síla je ukryta v jeho hrudi a lví krev, že je černá. Když lví matka brání svá mláďata, dívá se k zemi, aby jí nestrašila kopí lovců. Ale i odvážní lvi se bojí: otáčejících se kol, prázdných vozů, kokrhání kohoutů a ohně. Lev, který ztratil svůj apetit a ochořel, vyléčí se nejspolehlivěji chutnou krví opičí. A pozor, podle Plinia je lví dech prudkým jedem. Za krále zvířat označuje lva i Isidore Sevillský v sedmém století našeho letopočtu, a zároveň nám prozrazuje, že řecké leo znamená v naší řeci, tedy rozuměno v latině, král. Vlastně přímo navazuje na Plinia a uvádí, že ti lvi s kudrnatou hřívou jsou slabí, ale ti s chlupy rovnými jsou větší a násilnější. Jejich odvaha je skryta v kořeni ocasu, odolnost a vytrvalost v hlavě a síla v hrudi. I Isidorus se zmiňuje o tom, že je-li lev obklopen lovci s kopími, kouká k zemi, aby neměl takový strach. Spí s otevřenýma očima. Když lev jde, svým ocasem za sebou zametá všechny stopy, takže ho lovci nemohou vystopovat. Když se narodí lví mládě, spíš tři či tyři dny a noci, až do chvíle kdy místem, kde spí, neotřese řev jeho otce lva. Tehdy teprve se probudí k životu. Lvi dokážou bojovat svými drápy a zuby už jako mláďata. Na člověka ale lvi útočí, jen když mají velký hlad; jinak jsou vlídní a jemní. Ušetří rovněž každého, kdo jim pomůže uprchnout ze zajetí. Poslední zmínku má Isidorus Sevillský zcela jistě ve spojitosti se životem Svatého Jeronýma. Ale určitě i on věděl, co se dělo ve starověkém Římě. Lvi se chytali a chovali pro zápasy, pro brutální a krvavé potěšení římských občanů. Trošku předběhněme a citujme z Brehmova Života zvířat: První lví zápas uspořádal aedil Scaevola, druhý diktator Sulla. Tento sehnal k boji již 100 lvů, ale Pompejus 600, Julius Caesar nejméně 400. Lapání lvů bylo dříve těžkou prací a užívalo se většinou jam. Ale za Klaudia jakýsi pastýř objevil náhodou snadný prostředek k chytání lva. Hodil mu svůj šat přes hlavu, čímž byl lev tak zaražen, že se dal klidně chytiti. V cirku užívalo se potom často tohoto prostředku. M. Antonius jel po bitvě u Farsalu s jednou herečkou městem na voze, jejž táhli lvi, Hanno, Kartaginec nám již známý, byl první, jenž ochočeného lva řídil rukama. Byl však proto z vlasti vyhnán, protože se myslilo, že ten, jenž zabýval se krocením lva, zamýšlí si podmaniti i lidi; Hadrian usmrtil v cirku často 100 lvů najednou; Markus Aurelius dal jich 100 postříleti šípy. Tímto způsobem se počet lvů tak ztenčil, že jednotlivcům lovení v Africe bylo zakázáno, aby bylo stále dostatek šelem pro zápasy. 20

20 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Tři atributy l va z kodexu Ashmole 1511 str. 10r Lev jí opici, aby vyl éčil nemoc; lev ušetřil vyčerpaného člověka; lev se bojí kohouta. Zdroj: Bodl eian Library, University of Oxford 21 Vikulka, CZ

21 HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE Tři atributy l va z kodexu Ashmole 1511 str. 10v Lev má rád vyvýšená místa; lev rodí mrtvá beztvará mláďata, lev vdechuje svým mláďatům život Zdroj: Bodl eian Library, University of Oxford 22

22 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Lví mláďata se rodí mrtvá, teprve třetí den jim lev vdechne život vyobrazení z Bestiaire d Amour Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford Zdá se vám to kruté, necivilizované? Brehm citovaný odstavec uzavírá tragicky pravdivou větou: Ale teprve s vynalezením střelné zbraně udeřila královskému zvířeti doba zhuby. Přesuňme se nyní do století třináctého. V Bestiáři Guillaume le Clerc o lvech píše jako o hrdých, divokých a velmi odvážných šelmách. Zmiňuje tři zvláštní vlastnosti. První je, že vždy pobývá na vysokých horách. Už zdálky tak pozoruje lovce, který ho stopuje. Aby lovci lev jeho práci ztížil, zametá svým ocasem cestu, po které přešel. Další pozoruhodnou zvláštností lva je, že spí s doširoka otevřenýma očima. Třetí charakteristika lva je rovněž velmi podivná, neboť když lvice porodí mládě, to mládě spadne na zem a nejeví žádné známky života až do třetího dne, dokud k němu nepřijde lev a nepřivede ho k životu svým dechem. Le Clercův současník Bartholomaeus Anglicus rovněž neuvádí žádné převratné novinky. I podle něj existují dva druhy lvů, kudrnatí hodní a s rovnými chlupy, kteří jsou nebezpeční. I on zmiňuje lví vlastnost se mezi lovci s kopími dívat k zemi a nepropadat tak strachu. I on uvádí jako největší zdroje strachu lva otevřený oheň a zvuk kol vozu. Jako relativní novinku a doklad lví odvahy uvádí, že když je lev zraněn šípem střelce, neschová se, naopak, rozeběhne se za střelcem v úmyslu si to s ním řádně vyřídit. Další novinkou, kterou se dočteme v Anglicově díle, je způsob projevu lva jako krále zvířat. Svým silným a hrozivým hlasem šíří strach po okolí mezi zvířaty i lidmi (to samozřejmě žádnou novinkou není), ale když loví, například stádo antilop či zeber a nažene svou kořist na vhodné místo, opíše kolem ní ocasem kruh a tato kořist se neodváží hranici kruhu překročit. Takovou autoritu má mít lev jako král zvířat. Spousta tvrzení o chování lvů se nám tu opakuje, je tedy pravda, že se mláďata lvů rodí mrtvá? Zametají lvi cíleně svým ocasem stopy svých cest? Ovšem, že ne. Už na začátku 20. století se toho o lvech a jejich chování vědělo dost. A hlavně se vědělo něco úplně jiného, než ve středověku. Kupříkladu i podle Otty byl lev svým majestátem skutečným králem zvířat, konečně toto tvrzení nelze popřít ani dnes, v době moderních technologií, ale zprávy o jeho chování už se přeci jen mnohem více blíží realitě: Lev (Felis leo L.), král zvířat, nejsilnější a nejmohutnější, nejstatečnější i nejušlechtilejší šelma kočkovitá (v. t.; čeleď Felidae) z podrodu Felis, jehožto znaky jsou dokonale vztažitelné drápy a boltce bez chvostů; jediný druh sekce lvů (Leonina), kteří se od jiných koček liší okrouhlou zřítelnicí, ocasem na konci chvostnatým a hřívou samců. Statné, na přídě zvláště složité, v bocích štíhlejší tělo lvovo dorůstá délky i 1,5 m, výšky v plecích až 90cm; ocas bývá 80 cm dl. a končí se ve chvostu rohovitým hrotem. Hlava jest široká, čenich dosti široký a tupý, oči poměrně malé, ale bystré a ohnivé, boltce 23 Vikulka, CZ

23 HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE neveliké; krátký trup spočívá na silných nohách, jež mají dole tlapy všech šelem kočkovitých největší. Tělo jest pokryto krátkou a hladkou srstí; samci mají kolem obličeje na hlavě i na přídě těla delší hřívu. Barvou a rozměry její, pak barvou srsti vůbec liší se odrůdy lvů od sebe, jak následuje. Největší z nich l. berberský (F. l. barbarus), v severí Africe žijící, má srst barvy žlutavé, trochu narudlé nebo nahnědlé, a hustou, mohutnou hřívu až i vespod na břicho a na přední končetiny dosahující, v níž chlupy barvy plavé s načernalými jsou pomíšeny. U lva senegalského (F. l. senegalensis; ze střední a jižní Afriky) nesahá kratší, řidší i světlejší hříva dozpod, na břicho. Veliký l. kapský (F. l. capensis; již. Afrika, Habeš) jest mu podoben, ale má hřívu tmavou. Menší l. perský (F. l. Perseus; přední Asie) má srsť světlé barvy izabelové, v huňaté hřívě však roztroušené chlupy i hnědé a černé. Nejmenší všech variet, l. guzeratský č. gudžarátský (F. l. guzeratensis; Indie), má srsť barvy plavé, ale hřívu velmi krátkou; chvost ocasní jest veliký, barvy bělavé. L. žije tou dobou v Africe kromě údolí kolem dolního Nilu, zejména v Africe vnitřní, pak v západní a jižní Asii. Ještě v historické době býval domovem i v Řecku a Makedonii. Jest opravdu králem pouště. Obývá po většině sám jediný, jen v čase páření se lvicí ve svém lovišti, z něhož Lev spí s otevřenýma očima ilustrace z kodexu Fr 1951, str. 32r Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique se v pohodlnosti své jen nerad vydává na delší výpravy. Doupětem si volí mělkou prohlubinu v houštinách, rákosí a vůbec nějak krytou. Jsa šelmou noční, bývá za dne jen zřídka vídán mimo svůj byt. Vydávaje se v noci na lov, strašlivě zařve. Kořist svou, zejména antilopy i všelikou jinou zvěř, lapá skokem do dálky i větší 9 m; menší ssavce zabíjí jediou ranou mohutné své tlapy, větším skáče na krk a hrozným chrupem svým jim rozdrtí obratle šíjové. Nejraději odnáší kořit svou v tlamě do brlohu; nemá-li savců na svobodě žijících, i do osad a ohrad pro dobytek se vkrádá. Jest pak arci v obydlených končinách, např. sev. Afriky, mnohem škodlivějším než v nitru temné pevniny. Na člověka činí útok jen zřídka, z hladu nebo podrážděn; také jest nebezpečno dáti se přede lvem na útěk. Zajatý l. zkrotne a přilne ku člověku, ač se nikdy nezhostí svých vrtochů. Všem ostatním šelmám předčí velikomyslností, ušlechtilou povahou, vážností, klidem a rozvahou, chováním po královsku důstojným. Nejodvážlivější a nejdivočejní všech prve jmenovaných odrůd jest l. berberský. Samice rodí z jara za 15 nebo 16 neděl po páření z pravidla dvě nebo tři, zřídka jen jedno neb a ž i šest mláďat; lvíčata hned s počítku vidí, mívají délku 33 cm a barvu našedivělou, na hlavě na končetinách skvrny, na hřbetě příčné pruhy černé, jež se však již v prvém roce života ztrácejí. Samice k nim lne obětivou, příslovečnou láskou mateřskou. Také zajatí lvové se plemení např. v zoologických zahradách. Průměrný věk lvův prý jest 35 roků. Lidé lvy pro maso, kůži a také pro to, že jsou škodlivi, střílejí nebo do jam chytají. Přemnoho jich pohubili Římané, kteří lvy do Říma pro cirky vozili; Pompejus sám prý dal jednou přivézti 600 těchto šelem ku hrám. Zbytky fosilních lvů (F. l. spelaea Goldf. = Leo spelaeus Filh.) nalezeny v diluviu, také u nás. A ještě podrobněji Brehm: 24

24 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Lev je králem zvířat vyobrazení z kodexu Lyell71, str. 16r Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford Jediný pohled na tělo lva, na výraz jeho obličeje postačí, abychom z plna srdce přisvědčili prastarému názoru všech národů, kteříkoliv toto zvíře poznali. Lev jest králem čtvernohých lupičů, vládcem v říši savců. A třebas zoolog, roztřiďuje říši tu, nedbá této jeho královské důstojnosti a vidí ve lvu jen kočku těla obzvláště mohutného: celkový dojem, jímž toto nádherné zvíře působí, přiměje i badatele, aby mu vyhradil náležité místo mezi jeho příbuznými. Lvy lze snadno rozeznati ode všech ostatních šelem kočkovitých. Hlavními jejich znaky jest mocné tělo, silně stavěné, s krátkou, hladce přiléhající, jednobarvou srstí, široký obličej s očima poměrně malýma, vladařský plášť, jenž splývá po plecích samce a chvost, jenž zdobí konec ocasu. Proti tělu jiných koček jeví se trup lva krátký, břicho vtažené a proto celé tělo velmi silné, nikoli však nemotorné. Na konci ocasu jest rohovitý hrot ve chvostu skrytý, jehož si všiml již Aristoteles, který však mnozí novější přírodozpytci popírali. Oči mají okrouhlou zřítelnici, kníry seřazeny jsou v 6 8 řadách. Především jest to hříva, jíž se vyznačuje lví samec a která mu dodává pyšného, královského vzezření: Plášť královský v své hustotě a kráse po prsou, hřívě splývá lvovi dolů a tuhou srstí tělo pokrývá se jak koruna by krále na prestolu. Hříva pokrývá, je-li vyvinuta, úplně krk a předek prsou, má však tolik různosti, že dle nich se lišilo několik odrůd lva, ať již právem či neprávem. Popíši dále různé tvary lva a ponechám pak čtenáři, aby si sám o tom utvořil úsudek: zatím obraťme svou pozornost ke lvu berberskému; jest to zvíře, které již od nejstarších dob mělo slavnou pověst pros vou zmužilost, odvahu a sílu, statečnost a mohutnost, rekovnost, ušlechtilost a vysokomyslnost, pro svou vážnost a klid. Síla, sebedůvěra, chladná, jistá mysl a vědomí vítězství v boji zračí se již v jeho vzezření. Vše na něm jest ušlechtilé; každý pohyb jest odměřený a důstojný, duch i tělo jsou v úplném souhlasu. Lev berberský (Felis leo barbarus; der Berberlöwe) má tělo jako jeho příbuzní silné, zavalité: předek těla jest pro široká prsa a pro vtažené slabiny mnohem silnější než zadek. Tlustá, téměř čtyřhranná hlava prodlužuje se v široký a tupý čenich. Uši jsou okrouhlé, oči jen střední velikosti, avšak živé a ohnivé, okončiny složité a neobyčejně silné, tlapy největší, snad i poměrně největší ze všech tlap šelem kočkovitých; dlouhý ocas končí krátkým hrotem a jest pokryt vločkovitým chvostem. Hladký, krátký kožich barvy živě červenavě žluté nebo plavohnědé zakrývá obličej, boky, nohy a ocas; tu a tam končí chlupy černými špičkami, nebo jsou úplně černé, čímž vzniká právě ona smíšená barvitost. Hlava a krk jsou pokryty silnou, hustou hřívou, která sestává z chlupů dlouhých, rovných, které v pramenech splývají a dosahují napřd téměř až k samým tlapám a v zadu až skoro do polovice hřbetu a boků. Též spodek těla po celé délce má husté 25 Vikulka, CZ

25 HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE Lev senegalský Ilustrace z knihy Brehm s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895 rovné chlupy; ano i na loktech a na předku stehen jsou aspoň chomáčky chlupů. Na hlavě a na krku jest hříva, vlastně plavožlutá, pomíšená chlupy rezavě černými, které jmenovitě po stranách šíje hojně splývají a promíchány jsou s plavožlutými, vyskytují se i v hřívě břišní, která jest barvy mdle černé, v černých chomáčcích na loktech a na stehnech a konečně i na chvostu ocasním. To platí o dorostlém samci, jehož výška po zátylek jest cm, délka těla 1,6 1,9 m a délka ocasu cm. Dle toho jest tedy úhrnná délka zvířete od špičky čenichu až ke konci ocasu asi 2,4 2,8 m. Novorozená lvíčata jsou dlouhá asi 33 cm, ale nemají ani hřívy, ani ocasního chvostu, nýbrž jsou pokryta vlnatými, našedivělými chlupy a v kresbě srsti jejich na hlavě, na nohách a bocích, po hřbetě a na ocasu pozná zkušený pozorovatel nepopiratelnou podobu, s kresbou srsti pardálí. Již v prvém roce bledne tato kresba, ačkoli jmenovitě u samic, ještě několik let jest znatelná, zvláště na nohou a po stranách spodní části těla; třetím létem objevují se známky mužnosti. Lvice podobá se vždy více méně mladšímu zvířeti; jmenovitě odlišuje se od samce stejně dlouhou nebo jen velmi málo na přední straně těla prodlouženou srstí. Lev berberský jest omezen na země pohoří Atlasu. Od lva berberského liší se lev senegalský (Felis leo senegalensis; der Senegallöwe) světlou hřívou na předku těla značně vyvinutou, která však na spodní straně jest buď slabá nebo úplně mizí, kdežto lev kapský (Felis leo capensis; der Kaplöwe) a, jak se zdá, i lev habešský, vyznačuje se velikostí a má tmavou hřívu. Dle Selouse měří jihoafričtí lvi až 305 cm; silný, ale hubený samec vážil 170,5 kg. Lva perského (Felis leo Perseus; der Perserlöwe), který má hřívu smíšenou z chlupů hnědých a černých a jest rozšířen od Persie až do Indie, známo příliš málo, než abychom mohli určitě říci, zdali se podobá spíše lvu senegalskému nebo příbuznému lvu gudžeratskému v Indii, jenž jest často bez hřívy. Lev senegalský a kapský, jejž asi k senegalskému jest počítati, rozšířen jest po všech zemích střední a jiží Afriky, od pobřeží západního až k východnímu a asi od 20. stupně severní šířky až po Kapskou zemi; v užších rovníkových krajinách západní Afriky, asi od Konga až k Nigru, nebyl však ještě pozorován. V zemích nilských nevyskytuje se v době přítomné na sever od 17. stupně. Na Modrém a Bílém Nilu a v Habeši shledáváme se s ním pravidelně v lesnatých krajinách, kdežto v mnohých stepnatých zemích střední a jižní Afriky jest vzácný. 26

26 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Lev berberský Ilustrace z knihy Brehm s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895 Lev gudžeratský již starým národům známý, nesprávně též zvaný lvem bezhřívým (Felis leo guzeratensis; der Gutscheratlöwe, der mähnenlose Löwe), kterého obyvatelé gudžeratští nazývají untia-bagh čili tygr velbloudí, Indové šer a singh, byl prý (dle Smeea) menší než jeho příbuzní a bez hřívy; leč obé objevilo se nepřípadným. Jest úplně barvy plavě červenožluté nebo žlutavohnědé až na tmavý chvost ocasní, který má rovněž malý rohovitý hrot, a až na uši, které vně u kořene jsou více méně černě stínovány. Hříva úplně dorostlých samců má nezřídka tmavé konce. Dle Blanforda byla úhrnná délka samce 269 cm, samice 243 cm bez chvostu ocasního. Samec dlouhý 268 cm měl značnou výšku po zátylek 106 cm. Beze vší pocyby jsou tu zvířata i menší i větší obého pohlaví. Již Rice poukázal k tomu, že domnělý nedostatek hřívy nebo značnou krátkost její nesmíme považovati za zvláštní znak, poněvadž on sám zastřelil v Gudžeratu lvy s úplnou hřívou. Připouští, že není tak hustá a vyvinutá jako hříva mnohých afrických lvů mezi nimi a indickými nechce ostatně činiti rozdílu ale délka chlupů byla dle něho až 45 cm, kdežo Blanford udává délku tu pouze cm. Blyth, s nímž souhlasí i Jerdon, považuje nedostatek hřívy rovněž jen za věc náhodnou. Zdali lvi s hřívou zakrnělou nebo bez ní (jako např. samec ostatně nedorostlý, chovaný v londýnském museu), všude se vyskytují vedle lvů plnohřívých, či v mnohých krajinách převládají, lze sotva rozhodnouti; můžeme však za to míti, že tato ozdoba u indického lva právě tak rozmanitě se vyvinula, jako u lva afrického. Dle Kinga vyskýtali se v centrální Indii, v poříčí řeky Džamny, pravidelně lvi hřivnatí. Pronaše účely jest zbytečno uvažovati, kterého názoru se máme přidržeti, při posuzování a rozhodování o otázce, zdali lvi zmínění jsou pouhou odrůdou jednoho a téhož druhu, či zdali aspoň lva berberského, senegalského a gudžeratského máme považovati za různé druhy. Hříva i při jednom druhu nepopiratelně značně se mění a má snad jistou oprávněnost důsledek, jenž se z toho odvozuje, že slabší nebo silnější zbujení hřívy má svou příčinu v poměrech klimatických. Leč ani to není veskrze platné. Lev jihoafrický má tolik odchylek v zevnějšku co do plnosti a barvy hřívy u samce, co do zbarvení kožichu, skvrn na nohou a co do velikosti a postavy u obou pohlaví, že zkušení lovce dle toho 27 Vikulka, CZ

27 HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE Lev a lvice Ilustrace z knihy Brehm s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895 rozlišují 2 a 3, ano dokonce 4 a 5 druhů nebo odrůd. Selous však uznává jen jeden druh. Praví: Z 50 koží lvích samců nalezneme stěží dvě, jež by byly stejně barvou a vývojem hřívy. Jest jisto, že ode lva, jenž má sotva stopu hřívy, až po lva krásnějšího, ale mnohem vzácnějšího, s dlouhou vlnící se tmavou hřívou, nalezneme všechny možné tvary přechodné. Lev neobývá rozsáhlé pralesy, nýbrž miluje krajinu otevřenou: místa porostlá travou s roztroušenými háji a lesíky, nuzné křovinaté stepi a pusté krajiny, ať jsou hornaté nebo rovinaté. Na některém chráněném místě v Sudanu, zvláště v křoví, v jižní Africe se zálibou v širokých pásech vysokého rákosí, jež vroubí koryta řek dočasně tekoucích, a nemá-li těch i v houštinách trnitých vyvolí si za lože plochou prohlubeninu a odpočívá tu den nebo i několik dní, podle toho, je-li krajina chudá či bohatá, nepokojná či klidná. Na potulce ukládá se tam, kde jej zastihne jitro. Celkem podobají se jeho obyčeje zvykům jiných šelem kočkovitých: ale v mnohých jednotlivostech značně se od nich liší. Jest línější než všichni ostatní členové jeho čeledi a naprosto nemiluje větších výprav, nýbrž snaží se vše si učiniti co možná nejpohodlnější. Dle zkušeností Selousových nasytí se lev jihoafrický raději zvěří, tkerou lovec zastřelil, než aby si jí sám ukořistil. Tak např. ve východním Sudanu chodí pravidelně za kočovníky, ať se obrátí kamkoli. Táhne s nimi do stepi a vrací se s nimi do lesa; pokládá je za své poddané, kteří jsou mu zavázáni daněmi, a vybírá od nich skutečně daň nejtěžší ze všech berní. Vede život noční. Za dne zřídka se s ním setkáme, v lese málo kdy náhodou, nýbrž obyčejně jen tehdy, jestliže jej lovecky vyslídíme, a vyštveme psy z lože. Jak jsem se přesvědčil za poslední své cesty po Habeši, stává se přece, že spatříme jej i za dne, an plíží se houštinou nebo klidně a tiše sedí na vyvýšeném místě, odkudž snad chce přehlédnouti počínání zvířat ve svém lovišti. Dříve pokládalo se toto rozhlížení, které již Leveillant pozoroval a o němž od 28

28 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Lev berberský Ilustrace z knihy Brehm s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895 pozdějších cestovatelů opětně bylo vypravováno, za nepravdivé;ale přesvědčili jsme se o tom, a o pardalech jest to rovněž známo. K vesnicím nepřibližuje se před třetí hodinou noční. Arabové praví: Třikrát oznámí řevem, že se vydal na cestu a varuje tím zvířata, aby mu šla z cesty. Toto dobré mínění spočívá bohužel na slabém podkladě; neboť právě tak často, jako jsem zaslechl řev lva, učinil jsem tu zkušenost, že se tiše k vesnici připlížil a uchvátil některý kus dobytka. Také jiní pozorovatelé vypravují, že lev velmi často se tiše přikrádá, jako zloděj v noci. A přece Arabové nevypravují nepravdu; špatně si jen vykládají skutečnost. Nepoznával jsem v řevu lvím výstrahu zvířatům, nýbrž spíše jsem toho názoru, že chce jím poplašiti zvířata svého loviště, aby se dala na útěk a aby se tak stala kořistí, když ne právě řvoucího, tedy aspoň jiného lva, jenž společně s ním loví, leže někde na číhané. V jižní Africe neočekávají útoku od lvů řvoucích, poněvadž ozývají se jen tehdy svým mocným hlasem, jsou-li nasyceni nebo poplašeni. Lovící lvi jsou tam buď úplně tiší, nebo vydávají jen někdy dunivé vrčení, které zdá se přicházeti z daleka, i když je slyšíme v bezprostřední blízkosti. Zdali toto vrčení má zvěř rozčíliti, není jisto. V jižní Benguele slyšel Danckelmann řváti lvy teprve tehdy, když se nezdařil jejich útok na tažný dobytek. Doba, kdy se lev páří s lvicí, jest velmi rozdílná dle krajin, v nichž bydlí; neboť porod souvisí s jarem. V době páření chodí za jednou lvicí často samců, kteří svádějí i mnoho bojů a zápasů o lásku. Jakmile však lvice si manžela vyvolila, ostatní odejdou a oni dva žijí věrně spolu. Vášnivost pohlavní jest sice méně prudká než u jiných velkých šelem kočkovitých; avšak spáření děje se rovněž nasčíslněkráte: dle pozorování mého kolegy Schöpffa spářili se lev a lvice drážďanské zoologické zahrady 360 krát za 8 dní. Samec zachovává i v této době důstojnost a klid, ale přes to není vždy prost žárlivosti. Statný lev, který jest nyní ve frankfurtské zoologické zahradě, pronásleduje stále svého hlídače ovšem jen tohoto ranami tlap a zuřivým řevem, jakmile některá ze lvic chce se pářiti a jest mu dána za družku. Lvice projevuje větší touhu než samec. Přicházívá lísajíc se a lichotíc vážnému manželi, jako by jej vyzývala; ten klečí obyčejně klidně proti ní upíraje na ní oči a zvedne se teprve, když se 29 Vikulka, CZ