VYBRANÉ LEXIKÁLNÍ PROSTŘEDKY FILMOVÝCH RECENZÍ

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a žurnalistiky VYBRANÉ LEXIKÁLNÍ PROSTŘEDKY FILMOVÝCH RECENZÍ (Bakalářská diplomová práce) Petr Vácha Brno 2008

2 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně, 22. května 2008 Petr Vácha

3 ANOTACE Bakalářská práce Vybrané lexikální prostředky filmových recenzí se zabývá žánrem filmové recenze, jeho ukotvením v publicistice a specifiky jeho jazykových prostředků. V teoretické části normativně vymezuje zkoumané lexikální prostředky a jazykové kategorie, které jsou následně v části empirické identifikovány v textu. Výzkumným vzorkem této práce je 36 filmových recenzí ze dvou tištěných a jednoho on-line média. Cílem výzkumu je určit míru, způsob a styl užívání cizích slov, expresívních výrazů, slov s příznakem časovým, nespisovných lexémů, ale i výrazů s přeneseným významem a frazeologismů. Výzkum porovnává vybraná periodika a zaměřuje se i na případné rozdíly v užívání specifických jazykových prostředků v recenzích publikovaných v tištěných časopisech a recenzích publikovaných na internetu. ABSTRACT Diploma thesis Selected lexical means of movie reviews focuses on the genre of movie review, its insertion in journalistic genres and the specificity of its language means. The theoretical part prescriptively defines surveyed lexical means and language category, which are subsequently identified in the research part. 36 movie reviews from two printed and one on-line magazine are the research sample of this thesis. This research aims to recognize the rate, form and mode of using foreign and expressive words, words with temporal attributes, non-literary lexeme, also vocables with transferred meanings and phrases. The survey compares selected magazines and targets to find out possible differences in use of the specific language means in movie reviews published in printed journals and published on the internet. KLÍČOVÁ SLOVA filmové recenze, lexikální prostředky, jazykové prostředky, publicistika, lingvistika KEYWORDS movie reviews, lexical means, language means, journalism, linguistic

4 OBSAH 1. ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST PUBLICISTIKA Vymezení pojmu publicistika Jazyk publicistiky ON-LINE PERIODIKA Jazyk on-line žurnalistiky FILMOVÉ RECENZE JAZYK A NORMA Jazykový styl LEXIKÁLNÍ PROSTŘEDKY Lexikální prostředky nespisovné Obecná a hovorová čeština Slang a argot Nářečí Lexikální prostředky cizího původu Cizí slova Termíny Lexikální prostředky s dobovým příznakem Archaismy Neologismy Okasionalismy Lexikální prostředky slohově zabarvené Publicismy, klišé Floskule Knižní výrazy Lexikální prostředky expresívní Expresiva Deminutiva Augmentativa, slova zhrublá a hanlivá Lexikální prostředky s přeneseným významem... 27

5 Metafora Synestézie Personifikace Frazeologismy Přirovnání Metonymie Synekdocha EMPIRICKÁ ČÁST CÍL VÝZKUMU VÝZKUMNÉ HYPOTÉZY VÝZKUMNÝ POSTUP VÝZKUMNÝ VZOREK Časopis Cinema Časopis Premiere E-zine Tiscali Charakteristika výzkumného vzorku ZKOUMANÉ JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY Cizí slova a termíny Výrazy hovorové a obecně české Slang či argot Slova nářečná Archaismy Neologismy Okasionalismy Publicismy a klišé Floskule Výrazy knižní Expresiva Deminutiva Augmentativa, hanlivé a zhrublé výrazy Metafory a synestézie Personifikace, animizace Frazeologismy

6 Přirovnání Metonymie a Synekdochy Chyby v textech VYHODNOCENÍ HYPOTÉZ Hypotéza Hypotéza Hypotéza Hypotéza Hypotéza Hypotéza Hypotéza ZÁVĚR JMENNÝ REJSTŘÍK BIBLIOGRAFIE SEZNAM TABULEK SEZNAM PŘÍLOH

7 1. ÚVOD Film je v moderním světě silným a účinným médiem. Každým rokem, téměř s pravidelností, se zvyšují náklady na produkci filmových děl, zároveň i rostou tržby kinosálů a filmových společností. Již od počátku tvorby pohyblivých obrázků se objevil požadavek na zařazení filmů do žánrů, a to nejen pro lepší orientaci v nabídce filmového trhu, ale i pro lepší možnost komparace, potažmo kritiky filmové tvorby. Většina lidí se setkává s kritickými filmovými texty v podobě filmových recenzí, uveřejněných v denním tisku, časopisech či specializovaných filmových magazínech. S rozvojem internetu přibyla i možnost publikovat recenze na specializovaných webových portálech. Publicistický žánr filmové recenze má jistá specifika. Především užívá informačních, agitačních a persvazivních jazykových prostředků, aby mohl recipienty oslovit, podat jim informace a přesvědčit je. Jeho hlavním posláním je však kritická analýza. Recenzent musí filmové dílo zhodnotit, přičemž by měl užívat logickou argumentaci a srozumitelný jazyk. Vzhledem k tomu, že recenze nebývají velkého rozsahu, je nejlépe akcentovat výrazně kladné a výrazně záporné aspekty filmu. Filmové recenze užívají i specifických lexikálních prostředků. Jako jiné publicistické útvary využívají pestrosti českého jazyka a aktualizují a obohacují text metaforami, frazeologismy, emocionálně zabarvenými a příznakovými výrazy. Vkládají do recenzních textů i mnohá slova cizí, nápadné okasionalismy či výrazy slangové. Ale ani filmové recenze nejsou imunní vůči klišé a floskulím. Tyto a jiné prostředky jazyka tvoří poté celkový text, jenž může daný film ocenit, ale i zatratit. Filmové recenze poskytují čtenářům servis, doporučují jim konkrétní filmová díla, upozorňují na případné nedostatky a jsou jakousi pozvánkou do biografu. Tato bakalářská práce se zaměří právě na užívání specifických jazykových a lexikálních kategorií v žánru filmové recenze. Bude v ní zkoumáno a porovnáno celkově 36 recenzí, hodnotících 12 rozdílných filmů. Zdrojem recenzí budou tři různá periodika, a to různá nejen titulem, ale i způsobem publikování. Dvě z nich, tj. nejprodávanější české filmové magazíny, jsou periodiky tištěnými, třetí je periodikem výhradně internetovým. Důvodem této kombinace je možnost zjistit jak rozdíly mezi tištěnými měsíčníky, tak i porovnat tištěné a na internetu publikované recenze. Lze totiž předpokládat, že specifický způsob tvorby webových magazínů jim umožňuje větší jazykovou variabilitu a volnost, 4

8 zároveň ani neklade veliký tlak na správnost textu, vzhledem k možnosti neomezeného a postpublikačního redigování a korektur. Empirická část této práce má tak za úkol zjistit, zdali je tato premisa pravdivá, a to vyhodnocením sedmi hypotéz, pokrývajících spektrum jednotlivých jazykových kategorií. Této části bude předcházet část teoretická, jež normativně vymezí základní užívané pojmy a zařadí recenzi do skupiny publicistických žánrů. Zaměří se především na definování jednotlivých prostředků, jejichž výskyt, četnost a podobu bude tato práce zkoumat. Závěry výzkumu budou relevantní pro výzkumný soubor 36 recenzí z roku 2007, avšak mohou do jisté míry reflektovat i obecný trend a obecné platnosti v širším měřítku. Přínosem této práce budou především výsledky a zhodnocení sedmi stanovených hypotéz, které odhalí rozdíly mezi jednotlivými periodiky, mezi tištěnými a on-line recenzemi. Ale především budou prezentovat zastoupení a frekvenci či podíl užívání jednotlivých typů slov a slovních spojení, příznačných pro publicistické útvary. 5

9 2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1 PUBLICISTIKA VYMEZENÍ POJMU PUBLICISTIKA Filmová recenze patří mezi významné útvary publicistické. Publicistika (název je odvozen z latinského publicus = obecní, státní, veřejný, úřední) je označením žurnalistické tvorby i části žurnalistické produkce, také se tímto termínem označuje činnost zaměřená k veřejnosti, určená ke zveřejnění. V užším smyslu novinářská práce spojená se stanoviskem, objasňující události, situaci nebo myšlenky slovem, zvukem nebo obrazem v tisku, rozhlase, televizi i tzv. nových médiích (především na internetu). Na rozdíl od zpravodajství, ve kterém se uplatňují především fakta, publicistika kromě informací obsahuje názor, hodnocení a subjektivní přístup, zahrnuje pojmy, soudy, postoje, kombinuje analytický a syntetický postup. Jejím výsledkem je poznání a eventuálně přesvědčení a získání recipienta. Také směřuje k zobecnění a popisuje i cesty, jimiž k získaným poznatkům dospěla. Publicistika využívá kromě neutrálních sdělovacích i jazykové a kompoziční postupy literární (např. metafory) a jazykové vrstvy včetně nespisovných (v charakteristice postav apod.) (Osvaldová Halada 2002, s ) Publicistické texty vyjadřují především postoj autora sdělení a jsou emotivní (expresívní), tudíž směřují k dojmu jisté emoce (pravdivé či fingované) zaměřené na recipienta (Bartošek 1997, s. 56). Během vývoje novin a novinářské činnosti se postupně od sebe začaly odlišovat žánry zpravodajské a publicistické. Doménou publicistiky je hledání souvislostí, zveřejňování názorů, komentářů a stanovisek. V publicistice převládá abstraktně deduktivní přístup. (Osvaldová 2001, s ) Publicistika, na rozdíl od zpravodajství, není pod velikým časovým tlakem. Zatímco každodenní zprávy musejí informovat rychle o významné situaci, která se právě udála, publicistické žánry si pro svůj námět mohou zvolit z aktuálních i starších událostí. Ovšem v některých případech, například právě při publikaci recenzí, je třeba sjednotit dobu publikování s aktuálním děním. Mezi publicistické žánry náleží reportáž, glosa, poznámka, fejeton, interview, úvodník, sloupek, komentář, recenze a podobné. Pokud jsou např. v tištěném médiu použity jak zpravodajské 6

10 tak publicistické texty, je třeba je graficky či jinak oddělit. Rozlišuje se tak faktický text od názorového, čímž se přispívá k lepší orientaci čtenáře a nesměšování těchto dvou rozdílných útvarů JAZYK PUBLICISTIKY Zkoumání médií je často interdisciplinární záležitostí. V českém prostředí vyniká v tomto směru zvláště bohemistika a českými lingvisty rozvíjená funkční stylistika. (Burton Jirák 2001, s. 32) Publicistika je jedním ze základních funkčních stylů 1. Funkční styly jazyka jsou takové styly, které mají sdělný úkol ve společenském dění. Základní sdělná funkce spisovného jazyka se diferencuje dle vrcholných složek komunikační sociální činnosti, a to na funkci odborně sdělnou a estetickou. Podle nich rozlišujeme dva funkční styly: styl odborný a umělecký. Vedle nich existují i tzv. pragmatické funkční styly. Mezi nimi rozeznáváme styl publicistický, normativní, jednací a hospodářský. (Bečka 1992, s ) Chloupek rozlišuje čtyři druhy funkčních stylů: prostě sdělovací, odborný, publicistický a umělecký (Chloupek et al. 1990, s. 40). Tyto styly jsou primárně zaměřeny na organizaci a potřeby života ve společnosti. Jazyková komunikace těchto funkčních stylů do jisté míry určuje chování lidí v celospolečenské sféře. Činí tak po stránce informační, politické, právní i společensky organizační. Pragmatické styly sice navazují na základní funkční styly, jejich rostoucí význam ovšem působí, že se v nich tříbí i stylistické normy a postupy příznačné výlučně pro ně. Tím dochází k vzájemné diferenciaci a krystalizaci jednotlivých specifických pragmatických stylů. (Bečka 1992, s. 32) Publicistika je patrně nejdůležitějším z těchto stylů. V české kulturní tradici se v jazykovědě pojmem publicistika rozumí texty informující o aktuálních společenských a politických událostech a komentující je. V žurnalistické teorii se do publicistiky řadí texty, jejichž funkcí není informovat, nýbrž informace komentovat a hodnotit. Publicistika má adresáty mimo jiné získávat a přesvědčovat. (Bartošek 1997, s. 56) Není to ovšem jediným jejím cílem. Mediální produkty jsou vytvořené ze slov, obrazů a zvuků. Uživatelé těchto produktů, tedy čtenáři, diváci a posluchači, dokážou použitá slova ( ) skládat do celků, které jim dávají smysl. ( ) Aby něco takového byl možné, měli by mít tvůrci i uživatelé 1 více viz kap

11 mediálních produktů v podstatě shodnou představu o tom, co si lze při použití daných slov ( ) zpravidla představit - s jakým významem je možné si je spojit. (Jirák Köpplová 2003, s. 133) Styl publicistický je styl masmédií s funkcí dokumentárně informativní a občansky a politicky výchovnou. Ve zpravodajství by měl být styl objektivní a dokumentárně pravdivý, ve složce formativní se slučuje i působení na cit či vůli (apelové působení), hodnocení kritické a programové. Publicistický funkční styl je dnes hojně užívaný a má veliký ohlas ve veřejnosti. Což novináře zavazuje k tomu, aby usilovali o neustálé zdokonalování tohoto stylu. (Bečka 1992, s. 33) Jazyk médií totiž bývá, oprávněně i neoprávněně, terčem častých kritik a nejrůznějších hodnocení (Osvaldová Halada 2002, s. 85). Stěžejní úkoly publicistiky spjaté s jejími základními funkcemi získávacími a přesvědčovacími ovlivňují také výběr jazykových prostředků a způsob jejich užití. Je třeba si také uvědomit, že na publicistický text je v některých případech kladen nárok pohotovosti vzniku, tedy často bez zevrubné přípravy. Publicistovi proto usnadňuje práci jistá modelovost způsobu vyjádření, korespondující s opakujícími se situacemi. Tento modelový charakter si drží již kompozice periodika, v němž text vychází (rubriky, členění stránek). Tuto modelovost lze pozorovat ve způsobu výstavby textu i v jednotlivých publicistických žánrech. (Chloupek 1990, s. 205) Aby se novinář vyhnul této automatizované modelovosti, jež nedává velký prostor získávací funkci, záměrně tuto modelovost porušuje, mění tak stereotyp, aby zaujal čtenáře. Tento jev lze pozorovat i při volbě specifických jazykových prostředků. Užívají se tedy automatizované výrazy, floskule a novinářská klišé, vedle nich naopak i nové aktualizované, stylově aktivní výrazy jako metafory, metonymie a frazeologismy. Nepřímý kontakt mezi tvůrcem a příjemcem informace a opožděná zpětná vazba kladou na jazykově-slohovou výstavbu publicistického textu značně vyhraněné požadavky. Text proto musí být přístupný, tudíž musí užívat obecně přístupného (srozumitelného) kódu, obecně přístupných jazykových prostředků. Sociálně či územně omezený kód by zužoval okruh možných příjemců. Jediným opravdu srozumitelným a geograficky jednotným kódem je v našem případě spisovná čeština. Ovšem i ve spisovné češtině jsou kromě obecných jazykových prostředků i prostředky s omezeným užíváním, spojené s užším okruhem recipientů. (Osvaldová 2001, s ) Základem jazyka publicistiky je tedy neutrální spisovný jazyk. Porušení spisovné normy může přinejmenším u části 8

12 recipientů vyvolat negativní reakce. Pokládá se v naší kultuře za projev nekultivovanosti a nekompetentnosti autora. (Osvaldová 2001, s. 111) Všechny jiné než neutrální výrazové prostředky (knižní, hovorové a zejména nespisovné) se stávají příznakovými a v publicistice vystupují jako prostředky stylově aktivní. Průvodním jevem jazyka publicistického vyjádření bývá jeho metajazykový charakter. V textech se často objevují jevy vymykající se současnému lexiku 2 spisovné češtiny a vůbec stylovým normám publicistiky. Autor sdělení si tuto skutečnost může uvědomit a spojení signalizovat uvozovkami, jimiž svou nespisovnost odlišuje a omlouvá. Jedná se o příznakovost jako zřetelnou stylovou aktualizaci jazykového prostředku. Uvozovky se vyskytují v souvislosti s metaforičností, frazeologií či užitím hovorových výrazů. Někdy mohou nést expresívní náboj, a tím na něco upozorňovat. (Chloupek 1990, s ) Přesvědčovací, získávací a vybízející funkci publicistiky dobře plní specifická slovní zásoba. Informační a agitační působení publicistických výrazů je často výrazně akcentováno záměrným uplatněním výrazů expresívních. Pramenem těchto výrazů není pouze jazyk spisovný, ale i ostatní útvary a polotvary národního jazyka (jazyk hovorový, slangový, obecně český) (Chloupek s. 215). Některá expresiva mohou být neobvyklá (aktuální), jiná zase ustálená (lexikalizovaná) 3. Publicistické vyjadřování není striktně jasné a přesné a leckdy užívá některá pojmenování neurčitě definovaná. Publicistika užívá argumenty a manipulace. Přesvědčivost těchto prvků zvyšují logické argumentace, statistiky a analogie. Vedle nich se však objevují i falešné argumenty, sofizmata a již zmíněné manipulace. Jazykové prostředky manipulace spočívají kupříkladu v záměně slovních tvarů či v užití polysémního 4 pojmenování s dvojí konotací. (Bartošek 1997, s ) Příznačné pro styl publicistický je těsné sepjetí stylové oblasti s dobou, přičemž toho sepjetí je mnohem silnější než u jiných funkčních stylů. Toto časové zakotvení se netýká pouze stylu, ale i užitých výrazů. Publicismy, jakožto užívaná stylová vrstva tohoto pragmatického funkčního stylu, představují vzhledem k různým aspektům (frekvence, 2 v tomto případě běžná slovní zásoba jazyka českého 3 srov. Karlík Nekula Pleskalová 2002, s Polysémie neboli mnohoznačnost: jev spočívající v tom, že jazykové jednotky mají dva nebo více etymologicky související významy. Polysémie vzniká tím, že se od původního výchozího významu časem oddělily významy průvodní nebo se posunem vytvořily významy zcela nové. Při jazykové mnohoznačnosti můžeme popsat několik zřetelně odlišných významů slova (nejprve základních, posléze i druhotných). Polysémie vzniká v aktuálním užití slova, kdy slovo přibírá nové znaky ke svému původnímu významu. 9

13 spisovnost nespisovnost, časový výskyt) vrstvu velmi heterogenní. Přestože je tedy publicistický styl vrstvou jazyka spisovného, aktuální specifický rys publicistiky je dotvářen i výrazy nespisovnými. Vedle automatického užívání stabilních výrazových prostředků lze vysledovat i jejich záměrné obměňování. Svou aktuálností a novostí pak působí na recipienta. (Chloupek 1990, s. 206) Pro publicisticko-zpravodajský styl je proto charakteristické střídání procesu aktualizace jazykových prostředků (tj. novátorství v jejich užití, nezvyklé obraznosti apod.) a jejich automatizace (přeměny v klišé v důsledku častého opakování). (Osvaldová Halada 2002, s. 85) Burnsová ve své publikaci radí v jazykové výstavbě textu především nepoužívat dvojí zápor, který může působit zmatečně a nejistě. Dále také nabádá k ostražitosti při používání sloves, jež se pojí s různými pády, a k omezenému používání žargonu a slangu. Nelze totiž předpokládat, že všichni čtenáři jsou obeznámeni se stejnou terminologií. (Burns 2004, s ) Používání cizích slov je v publicistice běžné. Obvykle je to způsobeno potřebou konkrétního pojmenování objektů, procesů a často také cizí slovo působí v textu neotřele, nápadně. Kromě obecně známých cizích slov se mohou v textu objevit i termíny, jejich zasazení do textu by měl ovšem autor zvážit, především by měl brát zřetel na cílovou skupinu recipientů. Pokud předpokládáme, že texty budou číst zasvěcení čtenáři, jež se o konkrétní problematiku zajímají, pak zpravidla není problematické terminologii užívat. Ovšem i v tomto případě bychom se měli vyvarovat jejímu nadužívání. Nejedná-li se o médium určené odborné veřejnosti, je opatrnost volby na místě. Obzvláště kumulace řídce používaných cizích slov v jednom textu může působit disharmonicky a čtenáře odrazovat. Mimo cizích slov se v publicistické tvorbě objevují taktéž neologismy. Tyto novotvary, ve zpravodajství obvykle vzácné, jsou ovšem vítaným zpestřením publicistických textů, poněvadž díky své nápaditosti mohou sloužit jako prostředek upoutání pozornosti a vyjádření postoje autora (Osvaldová Halada 2002, s ). Publicistika využívá hojně přenesených a nepřímých pojmenování. Obrazná vyjádření v publicistice jsou založena na metaforických konotacích. K těm patří metafora, metonymie, synekdocha, personifikace a jiné. V publicistickém stylu plní nejen funkci informační, ale především je jejich úkolem upoutat čtenářovu pozornost a oživit jazyk sdělení. Jimi obohacený projev se stává emociálnějším, použitý druh metaforického vyjádření často také odhaluje kladný či záporný postoj autora. Metaforika obrazných vyjádření publicistického stylu nebývá složitá a publicistický obraz na rozdíl od metafory umělecké lze vždy v podstatě jednoznačně dešifrovat. (Chloupek 1990, s. 208) 10

14 K nejčastějším postupům vytváření metafor patří personifikace neživotných objektů, spojení výrazů sémanticky náležících do jiné vrstvy a prostým přirovnáním. Velmi frekventované užívání specifických výrazů vede k oslabování jejich významu a k jejich lexikalizaci. Zvláštní zmínky zasluhují slova, jejichž výskyt se náhle zmnohonásobí tím, že se jejich význam rozšíří, a tak se stanou pohotovým prostředkem vyjadřování pro stále širší možnosti užití, což právě vyhovuje novinářské praxi. Nejednou taková slova ztrácejí časem pevné obrysy, až nakonec degenerují v pouhou výplň věty. Bečka je nazývá módní slova. (Bečka 1985, s. 13) Často se však jedná o ustálená sousloví, či novinářská klišé. Tyto kdysi zajímavé výrazy a obraty se častým používáním staly fádními a je lépe se jim vyhnout. Podle toho, jak se žurnalistika obohacuje o nové prvky, mění se i její jazyk. V rámci všech médií se zvyšuje potřeba diverzifikovat jazyk sdělení zpravodajských, publicistických a zábavních. Obecně řečeno, zvyšují se nároky na jazykovou kompetenci autorů. (Bartošek 1997, s. 44) Jazyková kultura specifického mediálního sdělení často odráží lingvistický styl celé redakce daného média, výstavba textu a volba slov probíhá nejčastěji v souladu s interním zavedeným územ. 2.2 ON-LINE PERIODIKA Pojem internetová žurnalistika v sobě zahrnuje média, jež jsou čtenářům distribuována prostřednictvím internetu, využívající služby World Wide Web, jsou tedy dostupná v podobě tzv. webových stránek. Za žurnalistiku internetovou můžeme pokládat jen takový druh novinářské práce, která je výlučně nebo alespoň primárně určena pro internetová média. Internetovou žurnalistiku lze rozdělit na profesionální a amatérskou. Zatímco profesionální žurnalista je za svou práci placen a vykonává ji jako své zaměstnání, pro amatérského novináře je vydávání internetového periodika (tzv. e-zinu) především koníčkem, kterému se věnuje bez podpory jakékoli mediální organizace. Novináře pracujícího pro médium, jehož obsahy se na webu pouze zrcadlí 5 (tj. mají kromě tištěné i internetovou verzi), nemůžeme považovat za žurnalistu výlučně internetového. (Reifová 2004, s ) 5 Zkoumaná periodika Premiere a Cinema mají na svých internetových stránkách (Premiere. ( Cinema magazine ( k dispozici téměř totožné texty, jaké jsou publikovány v tištěné verzi. Ovšem chybí u nich většina fotografií i s popisky, neobsahují mezititulky a jsou jednoduše graficky zpracované. 11

15 Jsme svědky toho, jak si tradiční média jako noviny a časopisy vytvářejí v prostředí internetu svou elektronickou podobu. Internetová periodika, tj. periodicky obnovované webové stránky informačního charakteru, ať už je připravují amatéři nebo profesionálové, se dají rozdělit do tří hlavních skupin: 1. kopie (zrcadla) existujících médií, kdy jejich verze je pouze převedena do digitální podoby a umístěna na internet; 2. internetové odnože již zavedených médií, které nejsou totožné s původní verzí, ve srovnání s ní přinášejí nové obsahy a plně využívají multimediálních možností internetové on-line žurnalistiky, včetně propojení s dalšími informacemi pomocí hypertextových odkazů, v praxi se jim někdy říká on-line suplementy; 3. periodika, která jsou vytvářena speciálně a výhradně pro umístění na internetu. (Osvaldová 2001, s. 99) Média nabízejí množství neustále se opakujících interpretací našeho života, informují nás o hodnotách, postojích a názorech, které jsou nebo se díky mediální komunikaci zdají být sdílené s ostatními (Jirák Köpplová 2003, s. 11). Koupí-li si čtenář časopis, nemůže nijak ovlivnit, jaké informace v aktuálním vydání nalezne (ponechejme nyní stranou možnost ovlivnění obsahu zpětnou vazbou od čtenářů). Ovšem internetové, neboli tzv. interaktivní publikum disponuje možností volby. Jednotlivec má dosti velkou možnost vybírat si, co bude číst, na co se dívat a co poslouchat a zároveň jakou konečnou podobu bude mít to, co si nakonec vybere. (Jirák Köpplová 2003, s. 95) Recipient tedy svým způsobem vládne nad mediálním obsahem, stává se de facto spolutvůrcem či editorem internetových článků. Novým médiím se připisují vlastnosti jako interaktivita, multimedialita, síťovost, globální dostupnost a demokratičnost. Jakkoli tyto vlastnosti mnohá z nich mají a právě ony přispívají ke změnám sociální a mediální reality, nelze je na jejich základě přímo definovat. Tvůrce každého nového média může libovolně profilovat jeho vlastnosti, některé z nich akcentovat, jiné potlačit. (Reifová 2004, s. 135) Váha internetové publicistiky ovšem stoupá. Je na každém, aby posoudil, nakolik mu takové skladiště informací vyhovuje a jak přehledně se v něm dovede orientovat. U internetu platí totéž, jako u médií tištěných, v případě jeho příloh. K dispozici je velký prostor, ale co s ním? (Roth 2005, s. 110) Na jedné straně není internetový novinář 12

16 omezován v délce svých příspěvků, jelikož paměťová kapacita serverů je veliká, na straně druhé návštěvník internetových stránek vyžaduje stručnost a výstižnost, podání hlavních informací v kondenzované podobě. Tato krátká sdělení pak ovšem může novinář rozvinout do delší podoby v dalších stránkách, na něž odkazuje hypertextovým odkazem. (Osvaldová 2001, s. 102) Neustálé odkazy tak čtenáře navádějí na další články a rubriky, výsledkem čehož je vyšší podíl času strávený u internetu, než třeba u novin. Navíc je třeba zmínit, že cesta internetem je protkána reklamními bannery, které mohou čtenáře obtěžovat. (Roth 2005, s. 110) Na rozdíl od tradičních médií mají periodika publikovaná na internetu globální dosah a nemusí mít také pevně danou periodicitu. Mohou vycházet týdně nebo denně, ale častěji je jejich obsah doplňován a aktualizován průběžně, tak jak přicházejí nové události, resp. články. Tudíž třeba i po hodinách nebo po minutách. Protože jsou například internetové noviny pod časovým tlakem, méně se v nich dbá na redakční úpravu, často pak vycházejí s pravopisnými či věcnými chybami, což nemá ovšem tak velké důsledky jako v tištěných médiích, protože publikovaný text je možné libovolně revidovat. Řada internetových periodik zvyšuje svou atraktivitu zaváděním interaktivních prvků, zejména pak anket a hodnocení či komentářů článku. (Reifová 2004, s. 325) Některé webové stránky obsahující filmové recenze dovolují čtenářům zhodnotit nejenom recenzi samotnou, ale také udělit recenzovanému filmovému dílu vlastní hodnocení. Čtenářovi je pak dostupné jak hodnocení recenzenta tak hodnocení ostatních čtenářů 6. To, že se některá webová stránka stane médiem masové komunikace a jiná zůstane osobním sdělením, rozhoduje širší komunikační kontext, např. téma sdělení, jeho veřejný charakter, aktualizace a konkrétní obsah. Tato kritéria jsou rozhodující i při posuzování, zdali jde o pravou internetovou žurnalistiku, nebo jen o informace pro užší skupinu příjemců. (Osvaldová 2001, s ) V této bakalářské práci budu využívat jakožto zástupce internetové podoby filmových recenzí stránku, která má charakter veřejný, je tedy určená širokému okruhu recipientů. 6 Jiný systém se využívá u tzv. internetových filmových databází. Jedná se o službu databáze filmů, filmových tvůrců, herců apod. Důležitou složku těchto databází tvoří hodnocení a díky němu sestavované žebříčky nejúspěšnějších filmů. Dějová linie filmů je často textem distributora, hodnotícím prvkem jsou komentáře uživatelů. Pro příklad Internet movie database ( Česko-slovenská filmová databáze ( Filmová databáze ( 13

17 2.2.1 JAZYK ON-LINE ŽURNALISTIKY Nové technologie napomáhají vzniku nových komunikačních sfér, internet ruší rozdíl mezi masovou a individuální komunikací i mezí její tištěnou a elektronickou formou. (Bartošek 1997, s. 42) Na jedné straně platí pro internetovou žurnalistiku v zásadě stejná pravidla jako pro žurnalistiku v tisku, rozhlase a televizi. Dalo by se tedy říci, že internetová žurnalistika se od té tradiční liší pouze svoji formou. Na straně druhé není pochyb o tom, že specifická forma, do níž se žurnalistický produkt v digitálním multimediálním prostředí převádí, jakož i způsob jeho distribuce, nemůže zůstat bez vlivu nejen na metody práce, které internetový žurnalista používá, ale i na vnitřní obsah internetového zpravodajství. (Osvaldová 2001, s. 98) Je třeba ovšem říci, že proměny žurnalistického jazyka v internetovém prostředí nejsou dostatečně prozkoumány. Existují zahraniční výzkumy a také pár výzkumů českých, komplexní zmapování jazykových prostředků, stylistiky a specifik internetového užívání českého jazyka dosud chybí. 2.3 FILMOVÉ RECENZE Od roku 1895, kdy bratři Lumièrové začali promítat první pohyblivé obrázky, je filmový průmysl důležitou součástí kultury. A také významným producentem finančního zisku, což dokazuje i loňský rekord, kdy tržby jednoho filmu poprvé v české historii překročily hranici sta miliónu korun 7. První filmové produkce byly rozlišovány pouze podle děje a délky filmu. Teprve kolem roku 1910 byly vytvořeny tematické skupiny, které se vyznačovaly určitými společnými znaky, a to zejména v oblastech kompozice, námětu a formy žánry. Žánry usnadnily srovnávání filmů, protože okamžitě vyvolávaly vzpomínky na podobné snímky spadající do stejné kategorie. Měřítka žánrů se utvořila na základě několika málo filmů, považovaných za jakési prototypy. Žánrové zařazení nabízelo možnost seskupit filmy pod nadřazené pojmy, a tak získat orientaci ve stále nepřehlednější nabídce filmového trhu a ovlivňovat očekávání publika. (Röwekamp 2004, s. 94) To začalo vyhledávat informace o filmech, které se zrovna hrály v místním biografu. První filmové magazíny začaly vycházet v prvním čtvrtletí dvacátého století, osvojily si různou měrou žánr recenze. V podstatě lze rozlišit dva druhy publicistiky: racionálního a emocionálního typu. Recenze patří do typu emocionálního (analytického), podobně jako analýza, komentář, či 7 Film Vratné lahve režiséra Jana Svěráka za rok 2007 vydělal Kč (Unie filmových vydavatelů). 14

18 úvodník. Recenze (z latinského re-censeo = přehlížet, posuzovat, uvažovat) je zhodnocením a posudkem uměleckého díla, zároveň také druhem publicistického textu, jenž má za úkol především informovat a představit veřejnosti toto dílo (knihu, film, rozhlasovou či televizní inscenaci, výstavu, atd.) v hlavních rysech. Vzhledem k jejímu nevelkému rozsahu se soustřeďuje pouze na hodnocení výrazně kladných či výrazně záporných hodnot. Zároveň stručně představuje tvůrce, genezi díla a zařazuje ho do kontextu umělecké činnosti. (Osvaldová Halada 2002, s. 150) Od jiných úvahových útvarů se recenze liší především tím, že její autor by měl svá hodnocení zakládat na znalosti zásad umělecké tvorby, jimiž by měl také ve svém hodnocení argumentovat. (Bečka 1986, s. 199) Je otázkou, nakolik tato zásada platí, či spíše do jaké míry se dodržuje v posledních letech. Recenze často akcentují pouze partikulární aspekt či problém daného filmového díla a ten poté rozebírají, aniž by zmínily všechny hodnotitelné atributy. Recenze může být považována za součást stylu odborného, jakožto i stylu publicistického. Konstitujícím faktorem projevu je především jeho informativní a persvazivní funkce. Filmové recenze, jež jsou výzkumnými jednotkami této diplomové práce, můžeme blíže specifikovat jako útvary publicisticko-analytického stylu. Ten se od stylu odborných recenzí liší prvky popularizace a snahou o publicitu recenzovaného díla. Taktéž stylová norma je na rozdíl od odborného textu uvolněnější. (Čechová et al. 2003, s. 229) J. V. Bečka (Bečka 1992, s ) označuje recenzi za směs úvahového a informativního (příp. odborného) postupu. Recenze je aktuální, upozorňuje na umělecký výkon a hodnotí jeho kvality a společenský význam. Tyto útvary, rozebírající umělecká díla se neobejdou bez nezbytných informativních údajů, zároveň se však v nich musí zrcadlit odborné znalosti pisatele. Díla jsou tak hodnocena nikoli exaktními metodami, nýbrž méně či více subjektivním náhledem. Odděluje však od publicistické recenzi odbornou, uveřejněnou v odborném periodiku. Její úkol je jiný, než úkol recenze umělecké, navíc je určena odborné veřejnosti. Recenze lze rozdělit ještě detailněji. Například T. Corrigan rozlišuje recenzi, určenou nejširšímu laickému publiku, u něhož nepředpokládá hlubší znalost mechanismů filmové tvorby; teoretický esej, jenž je naproti tomu určen odborné veřejnosti a předpokládá znalost daného filmu a kontextu jeho vzniku a kritický esej, jenž sice 15

19 nepředpokládá znalost recenzovaného díla, ovšem jeho cílem je po nastínění dějové linie dobrat se k hlubšímu rozboru filmu 8. V recenzích denního tisku často převládá stránka informační, zatímco stránka hodnotící se omezuje na celkový dojem, v němž autor vystihuje osobní názor spíše než erudované hodnocení. Recenze se tak nepřibližují svému ideálnímu poslání, a sice pěstování vkusu nejširších mas. V publicistických periodických publikacích bývají recenze ještě principiálnější. (Bečka 1992, s ) Filmovou recenzi lze navíc chápat i jako tolerovanou reklamu. Může se stát, že redakce není schopna zajistit dostatek redaktorů, kteří by navštívili promítání filmu. Musí se tedy zčásti spolehnout na informace dodané třetí osobou, případně distributorem. Film je silným médiem, stabilně podporovaným silnými distribučními společnostmi, jež zvou novináře na projekce. I proto se píše prakticky o všech filmových novinkách uvedených do kin (Roth 2005, s. 98). A to především těch určených pro mainstream 9. S tím souvisí především agenda setting filmových časopisů a kulturních rubrik společenských časopisů a novin. Jiří Roth k tomuto poznamenal: Ono je celkem jedno, zda jsou recenze dobré nebo špatné, ale každopádně je to reklama, neboli způsob, jak se lidé o jakémkoli díle dozvědí. (Roth 2005, s. 97) Díky typům filmů, na které jsou v konkrétním periodiku obvykle recenze psány, se inzertní klient dozví, na jakou cílovou skupinu je periodikum orientováno. Může pak lépe zhodnotit, např. v jakém časopise uveřejní svou reklamu, respektive zhruba na jaké publikum může touto reklamou apelovat. Přesto však při pohledu na obsah nejprodávanějších filmových magazínů zjistíme, že jejich obsah je takřka totožný. Alespoň co se recenzovaných filmových titulů píše. Filmové produkty jsou od samého počátku koncipovány jako univerzálně použitelné prostředky zábavy, které jsou schopny zajistit zisk ve všech formách své prezentace: jako hračky, počítačové hry, videoklipy, hudební nosiče nebo romány. Zisky z prodeje těchto vedlejších produktů jsou dnes již nedílnou součástí kalkulace každé firmy. Film samotný se stal součástí celého souboru zboží, a tím i nosičem reklamy na jiné produkty. (Röwekamp 2004, s. 140) 8 Corrigan, T. (2001): A short guide to writing about film. New York, Longman, 9-13; dle Chmelíková 2007, s neboli hlavní proud (z anglického main stream), označující hlavní tendenci chování mas filmových diváků. Tato tendence je podporována především propagační strategií distributorů (reklama, doprovodné druhotné reklamní produkty), širokou dostupností mainstreamových filmových titulů (mnoho kopií, multikina) a nedostatkem kinosálů, promítajících alternativní filmová díla. 16

20 2.4 JAZYK A NORMA V moderních společnostech se stala podstatným nástrojem šíření sociálních norem a hodnot média (Burton Jirák 2001, s. 15). Základním předpokladem užívání médií je schopnost rozumět jejich obsahům, tudíž mít nějaké minimální vzdělání a rozumět jejich jazyku. Jazyk je systém znaků sloužící k výměně a vyrovnávání obsahů lidského vědomí, tj. k dorozumívání a myšlení, jinak též množina promluv (komunikátů) uskutečněných, probíhajících, nebo potenciálních, řídících se stejnými strukturními zákonitostmi. Předpokladem vzájemného dorozumění je noremní ráz jazyka, neboli že se původce projevu a jeho adresát při užívání jazyka nebo při porozumění projevu jazykově mohou ztotožňovat. Komunikační situace je dána objektivními i subjektivními faktory, upravujícími podobu komunikátu. Její osou je vztah původce a recipienta komunikátu. Dorozumívají se o jedné ze tří skutečností (společenské, přírodní, jazykové) o tzv. denotátu. K dalším objektivním faktorům patří prostor (potažmo vzdálenost mezi komunikujícími), čas, kód (a jeho možnosti). Mezi subjektivní faktory patří sociální role, věk, pohlaví, jazyková kompetence, vzdělání, povolání a znalosti komunikujících. Souhra objektivních a subjektivních faktorů vytváří komunikační model. (Chloupek et al. 1990, s ) Jazyk se stále vyvíjí, v každém okamžiku své existence však tvoří ucelený, rovnovážný a fungující systém. Současný stav jazyka vzhledem k jeho pozorovateli, tedy jeho jazyková přítomnost, je nazývána jazykovou synchronií. Ta je na rozdíl od diachronie (kontinuální časový vývoj jazyka) plně poznatelná. Jen zde může mluvčí uplatnit své jazykové podvědomí a intuici, které jsou nejvyšším arbitrem synchronního, tj. toho, co skutečně v jazyce žije a jak to žije. (Čermák 2004, s. 80) Předmětem jazykové kodifikace je poznávání a utvrzování objektivně existujících zákonitostí, které představují normu spisovného jazyka a také shrnutí výsledků tohoto poznávání ve slovnících, mluvnicích či pravopisných pravidlech. Zatímco norma je vlastní spisovným i nespisovným jazykovým útvarům, kodifikace se vztahuje převážně k jazyku spisovnému. Norma je v kontinuálním vývoji, zatímco kodifikace může odrážet změny až s časovou prodlevou. Narůstá tak rozpor mezi normou a kodifikací. (Osvaldová Halada 2002, s. 114) Rozeznáváme tyto odlišnosti od spisovného jazyka: - nespisovné útvary o teritoriální dialekt; 17