SCHIZO RENNÍ ONEMOCNÌNÍ

Transkript

1 SCHIZO RENNÍ ONEMOCNÌNÍ doc. MUDr. Oldøich Vinaø, DrSc. Informace pro nemocné a jejich blízké

2 Obsah Úvod Diagnóza Pøíèina Mechanismus vzniku a trvání onemocnìní Pùsobení lékù Léèba Nìkterá fakta Závìr

3 Úvod Každý èlovìk se nìkdy probudí se špatnou náladou, má pocit tísnì, tøeba ho bolí hlava. Je to nepøíjemné a tíživé až do okamžiku, kdy najde vysvìtlení: pøechází studená fronta a je pøíliš nízký tlak vzduchu nebo jsou na slunci skvrny a sluneèní aktivita je nenormální. Nebo si vzpomene, že veèer snìdl špatný sýr a pohádal se s manželkou. Nepøestane se cítit špatnì, ale nalezení pøíèiny jeho potíží mu pøinese úlevu. Lidský mozek je nìco jako stroj na kauzalitu: potøebujeme znát pøíèiny jevù, které pozorujeme kolem sebe, pøedevším pak pøíèinu toho, co sami subjektivnì prožíváme. Neznámo a nejistota pøinášejí strach. Jsou-li nevysvìtlitelné zážitky hluboké, mohou pøinést úzkost a hrùzu. Jsou lidé, kteøí mají podivný pocit, a jeho vysvìtlení dlouho nenalézají. Cítí, že se celý svìt nìjak zvláštnì promìòuje a oni mu pøestávají rozumìt. Celým jsoucnem prochvívá nìco neblahého. Zaènou mít nejasné tušení, vším proniká zvláštní hluboká úzkost, pøíèina zùstává utajena: snad se nìco stalo, o èem ostatní vìdí. Možná, že už nastal konec svìta a vše, co tu zùstalo, jsou pouhé stíny bývalé živé barvité reality. Všechno dìní jako by se zastavilo, èas nemá budoucnost. Možná má konec teprve nastat. Všechno jsoucno, lidé, zemìkoule a vesmír spìjí k dìsivému zániku. Jsou ohroženi neznámou mocí, která jim odebírá veškerou energii a sílu. Vše je však jen v náznacích a pøíèina ponenáhlé promìny svìta je neznámá. S tímto hrozivým neznámem se nedá dlouho žít. Èlovìk potøebuje vysvìtlení a hledá ho. 1

4 Nìkdo takové vysvìtlení hledá celé týdny a nakonec ho nenajde. Celá tíživá atmosféra se ponenáhlu rozplyne jako zlý sen a èlovìk jako by se vrátil do svého normálního života. Jindy však je úzkost z neznáma velice krátká tøeba jen nìkolik minut a èlovìk najde vysvìtlení tøeba jako bleskový nápad, tøeba jako sen, kdy uslyší hlas svého zemøelého otce, nebo také hlas Boha, že on je vyvolen, aby zachránil svìt pøed zkázou. Nalezené vysvìtlení zaèíná chránit pøed hrùzou neznámé nicoty, najednou jsou tu zpoèátku tøeba jen ostrùvky poznání: èlovìk, kterého jsem potkal vèera na ulici, mìl zvláštní zlý pohled, káva, kterou jsem vypil u šéfa, mìla divnou chu, herec, propagující v televizi prášek na praní, se na mne výsmìšnì podíval a napodoboval intonací hlasu mou øeè, když jsem marnì pøemlouval dìti, aby šly spát. Zatím je to roztøíštìné. Jsou to však kamínky, ze kterých je tøeba stavìt novou jistotu, která mì vrátí mezi ostatní lidi a ochrání mì pøed hlubinou té neznámé hrùzy, ve které jsem byl sám, vystaven napospas neznámému. Svìt je tøeba postavit znova. Svìt, který mi má pøinést jistotu musí to tedy být svìt, ve kterém je všechno absolutnì jisté, svìt, ve kterém má naprosto všechno jednoznaèný smysl, svìt, ve kterém neexistuje náhoda. Svìt, ve kterém nemá místo náhoda, je svìt bez svobody. Vše je ovládáno jediným tématem, které bylo zrozeno hrùzou z nejistoty. Téma nemusí být jen pouhá nahá hrùza. Mùže to být i marná touha, neopìtovaná láska. Mùže to být nezasloužená bída, propastná nenávist. Mùže to být veliká ctižádost, touha ovládat jiné, touha po všemohoucnosti, po vševìdoucnosti. Mùže to 2

5 být strach ze samoty, strach, že mu nikdy nikdo nerozumìl a nebude rozumìt. Jakmile se téma osamostatní, ovládne psychický život a rozum a ten se stane nikoli pánem myšlení, ale otrokem tématu. Vše, co mu racionálnì odporuje, potlaèí. Èlovìk se stává architektem nového, zjednodušeného svìta, svìta, který neodpovídá realitì, svìta nadiktovaného strachem z neznáma a zhmotòovaného výchozím tématem. Výsledek takové konstrukce mùže být navenek nenápadný: manželka mi dává do jídla jed, aby se mne zbavila a mohla se vdát za mého nadøízeného, se kterým flirtovala na podnikovém veèírku. Nebo mne zvolila tajná náboženská sekta za prostøedníka mezi Bohem a jejími èleny. Musím tedy bedlivì sledovat všechno kolem sebe, abych poznal Jeho zjevení, protože Bùh se mùže vyjadøovat v symbolech a náznacích. Nìkteøí lidé v autobusu a samoobsluze mi dávají tajná znamení, že patøí k sektì, a èekají, co jim sdìlím. Dospívající dívce sdìlí hlas, že se do ní zamiloval slavný zpìvák a že mu má poslat prsten jako znamení, že souhlasí se sòatkem. Jiný èlovìk zaène poslouchat tajnou vysílaèku, která užívá zvláštní vlnové délky, takže on ji slyší bez rádia, pøímo ve své hlavì. Nìkdo mu ve spánku vmontoval do mozku pøístroj, který ète jeho myšlenky a vysílá je pro veøejnost. Bùh mu dal absolutní poznání: mùže teï pøedvídat budoucnost a uzdravovat lidi. Proces konstrukce nereálného svìta je pro psychiatrii vývojem jednoho z hlavních pøíznakù schizofrenie, vývojem bludu. Bludem mohou trpìt i jiní psychiatriètí nemocní, je však nìèím, 3

6 z èeho je aspoò trochu možné proniknout do vidìní svìta schizofrenických nemocných. Diagnóza Byla doba, kdy se myslelo, že diagnóza schizofrenie znamená, že nemocný bude duševní chorobou poznamenán na celý život a že bude trávit znaènou èást svého života v psychiatrickém ústavu. Byli i lékaøi, kteøí toto onemocnìní pokládali za nevyléèitelné. Jestliže se nemocný pøesto uzdravil, usoudili, že schizofrenie byla diagnostikována mylnì. Ještì donedávna byly názory na tuto nemoc znaènì rozporné. To souviselo se skuteèností, že na tomto onemocnìní zùstalo mnoho nevyjasnìného, ba záhadného. Lidem pøipadalo myšlení a chování pacienta nepochopitelné nepochopitelnou jako by se stávala i samotná nemoc. Nemocný jako by se zmìnil v jinou osobu jako by to najednou byl nìkdo jiný (latinsky alienus). Tento výraz ve francouzštinì (aliené) znamená šílený. Schizofrenie je jakýmsi modelem, pod kterým si lidé pøedstavují šílenství. Trvalo dost dlouho, než byly tyto pesimistické názory pøekonány. Už zaèátkem tohoto století ukázal švýcarský psychiatr E. Bleuler, že jedna tøetina nemocných schizofrenií se po prvním návalu nemoci uzdraví a zùstane už celý život v poøádku. Druhá tøetina nemocných se taky uzdraví, ale nemoc se jim bìhem dalšího života vrací. Jen jednu tøetinu nemocných postihoval 4

7 tehdy zlý osud: jejich psychika se nikdy nezotavila, zùstali provždy nemocní a žili buï v ústavech, nebo mimo nì jako podivíni, kteøí byli vìtšinou odkázáni na pomoc jiných. Velká rùznotvárnost a rozdílná závažnost není v medicínì nìèím ojedinìlým. Tuberkulóza mohla probìhnout jako lehké onemocnìní, které se vyhojilo a zanechalo na plicích jen nevelkou stopu (primární infekt). Jiné nemocné odsoudila tuberkulóza k dlouhému životu v sanatoriích a mnohé usmrtila. Záleželo na odolnosti organismu, na spoleèenské a ekonomické úrovni rodiny, na vèasnosti správné diagnózy a na dostupnosti léèby. Pøíèina V tomto smìru zùstává medicína schizofrenickým nemocným mnoho dlužna. Pøedevším dosud neznáme pøíèinu schizofrenie. Je to pravdìpodobnì tím, že jediná pøíèina všech schizofrenií neexistuje: u každého nemocného mùže být jiná. Významnou roli hraje dìdiènost, v nìkterých rodinách je èastìjší než v jiných. Obì jednovajeèná dvojèata se stejnou genetickou výbavou onemocní èastìji než dvojvajeèná. V poslední dobì se ukazuje, že u lidí s vìtším rizikem onemocnìt schizofrenií (predisponovaných) se mozek vyvíjí trochu jinak, zvláštì z hlediska jeho symetrie (dnes víme, že napø. levá hemisféra mozku je dùležitá spíš pro rozumové funkce, za- 5

8 tímco pravá pro pøedstavivost, tvoøivost a do urèité míry i pro emocionální život). Velmi èasto onemocní lidé po nìjaké tìžké osudové ránì (psychické trauma, chronický psychický stres): zklamání v lásce, úmrtí nìkoho blízkého, tìžký spoleèenský neúspìch. Takové psychické trauma nemusí nìkdy pøipadat blízkým nemocného jako pøíliš závažné, dùležité však je, že subjektivnì pro samotného nemocného zpùsobí ztrátu smyslu jeho života. Už toto bývá pro okolí (budoucího) nemocného tìžko pochopitelné. Proto se nemocný cítí opuštìný, obrací se do sebe, zanedbává mezilidské kontakty, zaèíná budovat svùj od reality odtržený svìt, který jako by byl vysnìnou obranou proti kruté, pro nemocného nepøijatelné realitì. Zvýšené riziko takového vývoje bývá u lidí, kde už v útlém dìtství došlo k psychické traumatizaci (ztráta rodièe, vytvoøení zvláštních dvojznaèných vztahù v rodinì nebo mezi lidmi, kteøí byli pro dítì dùležití). Bývá tìžké rozhodnout, zda pro zvýšené riziko onemocnìt byla podstatná genetická vloha nebo výchova nemocného podivínským rodièem. Nezøídka propuká nemoc po oslabení organismu infekèní nemocí, po úrazu, porodu, vyèerpání. Urèitou úlohu mùže hrát zmìnìná imunita. Propuknutí schizofrenie usnadòuje zneužívání a závislost na alkoholu, analgetikách nebo jiných farmakologicky úèinných látkách, také pøestìhování do nového sociokulturního prostøedí, kde se jedinec ocitá ve spoleèenské izolaci. Takovou sociální izolací trpí èasto i ženy v prostøedí svého domova v dobì mateøské dovolené. 6

9 Mechanismus vzniku a trvání onemocnìní Lidský mozek je složen pøibližnì ze 100 miliard nervových bunìk. Tyto buòky se spolu domlouvají a spolupracují tak, že jedna ke druhé vysílá zvláštní chemické posly. Jsou to chemické látky, kterým øíkáme pùsobky neurotransmitery. Také hormony jsou jednou z odrùd pùsobkù. Takový vyslaný posel ovlivní èinnost jiné buòky tím, že se naváže na její zvláštní citlivé místo (receptor) podobnì, jako když klíè zapadne do zámku. Každá nervová nebo duševní èinnost je spojena s aktivitou milionù bunìk takto chemicky regulovaných. Jedním ze zjistitelných projevù aktivity nervových bunìk je zmìna elektrických potenciálù, která je viditelná na elektroencefalogramu (EEG). Jestliže èlovìk sní nìco sladkého, dostane se mu cukr až do krve a hladina cukru v krvi (glykémie) se zvýší. U zdravého èlovìka nastane protiregulace: ze slinivky bøišní se vyplaví inzulín a jeho pùsobením se hladina cukru v krvi zase sníží. Tak se krevní cukr udržuje v normálním rozmezí. Èlovìk trpící cukrovkou (diabetik) má tuto regulaci narušenou a hladina cukru v jeho krvi je abnormálnì vysoká. Aby nedošlo k vážnému poškození zdraví, musí dodržovat pøísnou dietu s omezením cukrù, pøípadnì dostávat inzulín nebo jiné léky upravující hladinu cukru v krvi. Také èinnost mozku je regulována chemicky. Dopamin je pùsobek, se kterým pracují ony nervové buòky, které zajiš ují spontánní chování 7

10 èlovìka, pøedevším iniciativu, jeho snahu se prosazovat spoleèensky. Je-li aktivita bunìk aktivovaných dopaminem zvýšena, èlovìk se chová nepøátelsky a agresívnì, mùže se cítit v ustavièném ohrožení: je ve støehu a mùže podezírat okolí, že mu chce ublížit. Je pravdìpodobné, že za urèitých okolností a v urèitých místech mozku je tato vysoká aktivita spojena s bludným prožíváním a s halucinacemi. Lze øíci, že zdravý èlovìk má aktivitu svého dopaminového systému pod kontrolou: ví, kdy je opravdu ohrožen a kdy se musí bránit, a kdy je strach z ohrožení jen zdánlivý. U nemocného schizofrenií jako by tato kontrola chybìla. Jeho dopaminový systém ovládá celý mozek. Pùsobení lékù Psychofarmakologie je jednou z oblastí medicíny, kde došlo k velkému pokroku. Objevila léky, neuroleptika, která dovedou utlumit aktivitu dopaminového systému mozku tím, že zablokují dopaminové receptory. Jsou tu sice znaèné rozdíly, ale v podstatì je možné se na jejich úèinek dívat jako na úèinek inzulínu pøi cukrovce. Hlavní problém je v jednom rozdílu: pøi léèbì inzulínem se mùže lékaø øídit kontrolou krevního cukru, která se zjiš uje v biochemické laboratoøi, a urèovat dávky inzulínu tak, aby hladina cukru v krvi nebyla ani pøíliš vysoká, ani pøíliš nízká. Psychiatr takovou možnost zatím nemá: dávky neuro- 8

11 leptik urèuje podle zmìn chování nemocného. Tak se vìtšinou nemùže vyhnout tomu, že zvláš na zaèátku léèby nastane blokáda dopaminových bunìk nejen tam, kde je to pro léèbu prospìšné, ale také v oblastech, které regulují mimovolní pohyblivost a svalové napìtí (extrapyramidový systém). Úèinek neuroleptika se proto mùže projevit nejen zklidnìním, zmírnìním úzkosti, strachu a návratem schopnosti kriticky posoudit halucinace a bludy, ale èasto také pocitem ztuhlosti svalù, nechuti k pohybu, snížením gestikulace a mimiky (oblièej je jako málo pohyblivá maska). Nìkdy se vyskytnou i zvláštní mimovolné pohyby úst a oèí (stáèení oèí vzhùru), vzácnì i mimovolné pohyby šíje a paží. Nemocný a jeho pøíbuzní musejí být upozornìni, že jakkoli to nìkdy vypadá dramaticky a pro nemocného je to nepøíjemné (není to však bolestivé), jde o pøíznaky z lékaøského hlediska nezávažné. Zmírní se a vymizí samy pøi peèlivé volbì dávek nebo druhu neuroleptika a jen vzácnì vyžadují pøídatnou léèbu. Neuroleptika zpùsobila v psychiatrii revoluci. Nemocní, kteøí zaplòovali ústavy na dlouhá léta, bývají dnes hospitalizováni jen týdny, nanejvýš 2 až 3 mìsíce, a pokraèují v léèbì ambulantnì. Vracejí se ke svým rodinám a vìtšinou i do svého zamìstnání. Dùležitou podmínkou však je vytvoøení pevného vztahu dùvìry mezi pacientem a lékaøem. Jen takový partnerský vztah mùže zaruèit, že léèba bude dlouhodobì úspìšná a nemoc se nevrátí. Další dùležitou podmínkou je porozumìní a tolerance ze strany pøíbuzných a spolupracovníkù v zamìstnání. U schizofrenních nemocných totiž vìtšinou neplatí, že ner- 9

12 vy potøebují klid. Rozumná rehabilitace a navázání bìhu života tam, kde byl doèasnì epizodou schizofrenie narušen, je èasto zárukou, že se nemoc nebude vracet. Následky pøehnané spoleèenské reakce na nemoc (pøiznání dùchodu, radikální zmìna zamìstnání, ukonèení dosud úspìšného studia, rozvod manželství) vedou èasto k tomu, že vyléèenému pacientovi nezbývá, než znovu utéci do nemoci a žít v nereálném svìtì bludù a halucinací. Léèba Dobrý vztah mezi lékaøem a pacientem zajiš uje mimo jiné dobrou spolupráci pøi volbì nejvhodnìjší medikamentózní léèby. I když je poèáteèní nával nemoci zvládnut, nemocný se vrací nebo zùstává žít v podmínkách, které pøispìly k propuknutí nemoci. Je to podobné, jako když v nemocnici vyléèí infekèní nemoc a pacient se vrátí domù, kde pøetrvává infekèní prostøedí, a musí tedy dál užívat léky proti infekci. Odolnost proti návratu schizofrenie mùže zvyšovat pravidelná návštìva rehabilitaèních klubù, práce v chránìných dílnách a skupinová nebo i individuální psychoterapie. U pøevážné vìtšiny nemocných je navíc samozøejmostí pravidelné užívání neuroleptik. Je tøeba trpìlivì hledat takové neuroleptikum (jsou jich dnes k dispozici pøibližnì dvì desítky) a takovou jeho dávku, která nedovolí recidivu nemoci a která pøitom ne- 10

13 mocného jen minimálnì obtìžuje. Mìla by to být taková dávka, která ještì nenavozuje apatii nebo únavu a ospalost. Výhodná bývají neuroleptika, která lze užívat v minimálních dávkách jen jednou dennì nebo jen jednou týdnì. Èasto se osvìdèuje podávat neuroleptika v injekcích nìkdy staèí jedna injekce za 3 až 4 týdny, výjimeènì i v delších èasových intervalech. K opakovanému propuknutí schizofrenie dochází èasto tehdy, když nemocný pøestane užívat léky bez vìdomí lékaøe. Proto je tak dùležité, aby mezi lékaøem a nemocným byl takový vztah, že se nemocný nemusí obávat svìøit se lékaøi i se svými eventuálními pochybami o nutnosti užívat léky a nesnaží se klamat. Nepøíjemné následky nìkdy vznikají tím, že lékaø neví, že pacient neužívá léky vùbec nebo je užívá jinak, než má pøedepsáno. Pozoruje-li pak návrat pøíznakù nemoci, doporuèí zbyteènì vysokou dávku léku, eventuálnì ji aplikuje v injekci. Èasto si taková situace vyžádá hospitalizaci, ke které by pøi dobré spolupráci pacienta s lékaøem dojít nemuselo. Pøíbuzní se èasto ptají, jak se mají k nemocnému chovat. Na to není odpovìï jednoduchá, ponìvadž je tøeba se chovat ke každému jinak a i k jednomu nemocnému je tøeba se chovat rùznì v rùzných fázích jeho nemoci. Propuká-li nemoc náhle s bouølivými pøíznaky, nìkdy dokonce i s agresivitou, je pøedevším tøeba pøivolat lékaøe a zajistit pøevoz do nemocnice. Èasto zaèíná nemoc plíživì, nenápadnì, leckdy i po øadu mìsícù. Pøíbuzní vidí, že se s pacientem nìco dìje, pøestávají mu rozumìt, bojí se však pøímo mu to øíci. Zde je vhodné, aby se poradili 11

14 s psychiatrem i bez pøítomnosti nemocného. Nebývá však výhodné snažit se zorganizovat setkání lékaøe s pacientem tak, aby nemocný nevìdìl, že jde o psychiatra. Døíve nebo pozdìji se to pacient dozví a cítí se pak podveden. Jen za výjimeènì dramatických okolností je pøípustné, aby se nemocnému lhalo, že je odvážen nìkam jinam, když ho vezou do ústavu. Když zjistí pravdu, posílí se jen jeho podezíravost a bludné pøesvìdèení, že ho všichni klamou a manipulují s ním proti jeho vùli. I když to bývá nìkdy velmi nesnadné, je nejlepší, když se k nemocnému chováme zcela pøirozenì, tak jak jsme se k nìmu chovali pøed onemocnìním. Chováme-li se k nìmu jako k bláznovi, nezbývá mu, než aby se i on choval jako blázen. Jestliže se nám nemocný svìøuje se svými bludnými pøedstavami, nepokoušejme se mu je vyvrátit: mùžeme mu dát najevo, že s ním cítíme a že je nám líto, že nìco takového prožívá. Vyhnìme se však tomu, abychom projevili souhlas nebo víru, že také my jsme pøesvìdèeni, že ho nìkdo pronásleduje nebo že je nìjak ovlivòován na dálku. Za urèitých podmínek je možné nemocnému poradit, aby se snažil chovat tak, jako by jeho bludné pøesvìdèení nebylo pravda mùže se tak vyhnout konfliktùm, rùzným nepøíjemnostem, eventuálnì i tomu, že je považován za duševnì nemocného. Nevhodná bývá nedùvìra a strach ze strany blízkých, když se nemocný vrátí z ústavu po vyléèení schizofrenní epizody. Vìèné hlídání a úzkostné pozorování každého hnutí pacienta, zvláštì ze strany jeho rodièù nebo jiných blízkých, podkopává jeho sebedùvìru a je nìkdy jednou z pøíèin, proè se nemoc vrací. 12

15 Nìkterá fakta V Èeské republice trpí schizofrenií nejménì sto tisíc lidí. Z nich je hospitalizováno asi 5 %. Z hlediska psychiatrické diagnózy se rozeznávají ètyøi formy schizofrenie: paranoidní, simplexní, hebefrenní a katatonní. Paranoidní forma se projevuje vztahovaèností, bludy a halucinacemi a je nejèastìjší. Simplexní schizofrenní nemocný ztrácí zájem o vše, co bývá pro èlovìka významné, jeho myšlení bývá nesouvislé a nerealistické. Hebefrenní forma zaèíná zpravidla brzy po pubertì a vyznaèuje se jakousi karikaturou pubertálních protestù proti spoleènosti: bizarní obleèení a chování, jakýsi výsmìch a schválnosti, které však jdou proti zájmùm pacienta a jsou prohloubeny porušeným myšlením, zvláštnostmi øeèi, která se stává nesrozumitelnou a bizarní. Katatonní forma je dnes velmi vzácná. Nemocný pøestává mluvit, minimálnì se pohybuje, èasto nejí, snaží se dìlat pravý opak toho, oè je požádán. Takový stav jakési nehybnosti (stupor) je nìkdy vystøídán pohybovou bouøí, velkým neklidem a køikem. Subjektivnì prožívá katatonní nemocný èasto hlubokou úzkost stupòující se v paniku. U všech forem schizofrenie hrozí možnost sebepoškození a sebevraždy. Riziko sebevraždy je vyšší tam, kde se zavøou cesty mezilidské komunikace mezi nemocným a jeho blízkými a kde ani vztah k lékaøi není otevøený a není prodchnut dùvìrou. 13

16 Závìr Každý psychický projev, každé duševní hnutí mùže být za urèitých okolností pøíznakem schizofrenie nebo mùže být nemocí zmìnìno: radost, žal, hnìv, nenávist, náklonnost, strach, úzkost, smutek, hrùza, lhostejnost, apatie, nepøátelství, soucit, lítost. Tyto projevy mohou být výraznì až bizarnì zesíleny nebo deformovány. Radost a štìstí mùže být extatické, smutek zdrcující, úzkost propastná a nièivá. Lhostejnost tak umrtvující, že otevírá bránu nicotì. Pøesvìdèení a víra v nìco se mùže promìnit v blud. Nutkavé myšlenky, kterých se èlovìk nemùže zbavit a bojuje proti nim, mohou ovládnout psychiku, a èlovìk místo aby proti nim bojoval, jim podlehne a bojuje za nì. Pøedstava se stupòuje v iluzi a iluze pøerùstá v halucinaci: èlovìk jde v noci lesem a pøepadá ho strach. Zapraskání vìtvièky za ním je krok velkého šedého medvìda. Hrùza stupòuje tento zážitek a èlovìk cítí na šíji jeho horký dech a slyší jeho funìní. Dává se na panický útìk a s úlevou uslyší zvony z blízké dìdiny. Medvìd pøed nimi prchá do houštiny a dunìním spásonosných zvonù proniká boží hlas vybízející ke konání dobra a odchodu do kláštera. Protichùdná pøání a city se mísí: nemocný si zároveò stejnou vìc velice silnì pøeje i nepøeje, stejného èlovìka nade všechno miluje a zároveò ho hluboce nenávidí. Radost je doprovázena èernou hrùzou. Nemoc otevírá dveøe ke zcela neznámým a nepopsatelným zážitkùm, pro které je tøeba vytvoøit nová slova. 14

17 Vždy tu však zùstává možnost vrátit se do svìta zdravých lidí. Ti však musejí umìt poutníka z cesty propastmi šílenství pøijmout zpìt mezi sebe. Prùvodcem na této cestì bývá chápající lékaø a dveøe k návratu otevírá medikamentózní léèba. Èím døíve je tato pomoc právì onemocnìlému poskytnuta, tím má léèba vìtší nadìji na úspìch. 15

18 Oldøich Vinaø SCHIZO RENNÍ ONEMOCNÌNÍ Informace pro nemocné a jejich blízké Jako neprodejnou úèelovou publikaci pro LUNDBECK Èeská republika s.r.o. vydalo nakladatelství Galén, Na Bìlidle 34, Praha 5 Praha, 2002 Sazba Galén, Praha Tisk Glos, Špidlenova 436, Semily Lundbeck Èeská republika s. r. o. U páté baterie 8 a Praha 6 - Støešovice tel.: , , fax: lundbeck@ecn.cz ISBN

19 Doc. MUDr. Oldøich Vinaø, DrSc., se jako lékaø vìnuje psychiatrii už více než 40 let. Pracoval v psychiatrické léèebnì v Kosmonosích a v Praze-Bohnicích, pozdìji na psychiatrické katedøe Institutu pro další vzdìlávání lékaøù a farmaceutù. Pøes 20 let vedl psychofarmakologické oddìlení Výzkumného ústavu psychiatrického a byl vedoucím Centra pro studium psychofarmak Svìtové zdravotnické organizace v Praze. Publikoval více než 390 prací v našich i zahranièních vìdeckých èasopisech, je autorem nìkolika knih vìnovaných psychofarmakologii a skript pro vysokoškolské studenty. V posledních letech se zabýval vývojem nových lékù v Ústavu organické chemie a biochemie Èeské akademie vìd a ve Státním ústavu pro kontrolu léèiv. Byl po dlouhá léta pøedsedou Psychofarmakologické spoleènosti, byl jmenován profesorem univerzit v Minessotì a Mexiku. Je èlenem èetných výbìrových zahranièních vìdeckých spoleèností a redakèních rad zahranièních èasopisù. Pøednáší na Karlovì univerzitì v Praze.

20 Je možné předcházet polovině relapsů schizofrenie? Prelapse je psychoedukační program, doporučený Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a Světovou psychiatrickou asociací (WPA), zaměřený na předcházení relapsům schizofrenie zlepšením spolupráce mezi pacienty, jejich příbuznými a lékaři. Důležitým předpokladem je správné dodržování předepsané léčby.