Smír se zoufalstvím Ajahn Sucitto

Transkript

1 Smír se zoufalstvím Ajahn Sucitto Tato otázka smíru se zoufalstvím je otázkou hluboce duchovní. Nemžeme ji vyešit tak, že se budeme pokoušet udlat ze svta jiné místo - což je náš obvyklý pístup. Smíit se se zoufalstvím znamená pochopit nejen to, odkud povstávají nepíjemnosti typu nemocí a násilností, ale také to, jak vzniká pocit, že jsme k tmto problémm pipoutáni, že jsme jimi utiskováni; a jak všudypítomný tento pocit je. Lidé mohou prožívat zoufalství, když myslí, aniž by zrovna chtli; když mají mysl plnou neklidu, nejistoty, nestálosti; když se ocitnou ve stavu pochybnosti a nevdí, co mají dlat. Tm z vás, kdo mají alespo njakou zkušenost s meditací, je jist známý pocit zoufalství nebo bolesti zpsobený uvíznutím v nem, co se vám nelíbí, jako nap. v bolestné vzpomínce - akoli práv neprobíhá nic obzvláš hrozného nebo nic, o em byste mohli íct, že je to nefér. Takže je spousta zpsob, jak lze prožívat konflikt nebo nesouhlas, a pocit, že jsme jimi svázáni a utiskováni, je veskrze duchovní. Je to pocit probíhající v mysli nebo srdci - v duši, chcete-li. Lidské bytosti mají schopnost reflexe, která udlá od zkušenosti krok zpátky a prohlásí: "Tohle se mi nelíbí. Takováhle bych nemla být. Pry s tím!" Cílem duchovní cesty je pln pochopit, že hlavní problém života nespoívá v nespravedlivosti vlády, v nedostateném výdlku, v existenci hladu, násilí, bolesti nebo nemoci, ba ani v tom, že lovka nikdo nemá rád - ale v pocitu svázanosti tmito okolnostmi, který vzniká v reflexivní mysli. Jakmile jsme jasn porozumli mysli, mžeme prožívat trplivost, vyrovnanost a uvolnní - dokonce i v patáliích, které jsou složité nebo nepíjemné. Narazíme-li na tuto otázku, znamená to, že naše mysl je schopná reflektovat problémy lidské existence a podstatu našeho zoufalství. Jestliže jí jasn neporozumíme, budeme podle Budhy nadále usilovat a unaven se plahoit smsicí cíl, ambicí, píin, motiv, kampaní, válek a kížových výprav, zrození za zrozením, ve snaze se vším tímhle skoncovat. S takovým pístupem ale vším jen zamícháme a zpsobíme, že naše existence bude pinejmenším tak bolestivá jako dív. Ve skutenosti se nikam nepohneme. Na pozadí lidských djin je dnešní život úžasn rafinovaný; pokud jde o pohodlí a bezpenost, jsme na hony vzdáleni našim prapedkm. Bžná délka života je dnes šedesát, sedmdesát, osmdesát let. lovk se mže ohát, získat tlesnou teplotu, zmáknutím vypínae; mže cestovat, jíst rozmanité pokrmy a tšit se vyvinuté zdravotní péi, mže komunikovat a prožívat nádherné stavy radosti a štstí díky výtvarnému umní, hudb, zábav nebo intelektuálnímu úsilí. Navzdory tomu je naše schopnost trpt stále velká. Možná netrpíme tím, že by nás z jeskyn vyhnal medvd, polámala se nám pazourková sekera i nás stihla morová rána. Nicmén stále trpíme, když se porouchá poíta, zahradní sekaka najede na kámen, televize nám spálí pojistky nebo se rozbije auto. Vznikají stále nové nemoci, viry, alergie a nervová onemocnní, které sužují lidstvo bez ohledu na to, kolika jiných jsme se již zbavili. Svtová

2 Zdravotnická Organizace napíklad zjistila, že v oblastech, kde byla vedena kampa za vymýcení erných neštovic, je dnes nejrozšíenjší AIDS, což uritým zpsobem souvisí s tím, že okování proti neštovicím vytvoilo cosi jako vstupní bránu, kterou se dovnit vplížil relativn slabý virus AIDS. Jakmile se zbavíme jednoho problému, hned jako by na nás íhal další. Problém utrpení jsme nevyešili, jen jsme ho pesunuli na jemnjší úrove. Naše oekávání roste spolu s našimi standardy. Pro nás je dnes otrava, když nám cesta z Londýna do Edinburghu zabere devt nebo deset hodin, zatímco ped sto padesáti lety byl zázrak, když to lovk zvládl za trnáct dní a nikdo ho cestou nevzal palicí po hlav nebo mu povoz neuvízl v bažin! Samozejm, letadlem se tam dostanete bhem ptatyiceti minut, ale pak musíte zase vyrazit o hodinu dív a njakou dobu se potloukat po letišti, takže cesta mže zabrat celkem ti hodiny. Dokonce i já pamatuji dobu - zhruba ped ticeti lety -, kdy zdaleka ne každý ml auto. Kdo ml v naší ulici auto, byl velký pán. My jsme jezdívali Bourákem o víkendech na zábavu, do Watfordu a zpátky a cestou jsme to vytáhli až na šedesát nebo ptašedesát kilometr za hodinu! Když dnes žijete v Londýn, nepovažujete ovšem Watford ani za njaké jiné místo, je to jen okrajový kousíek Londýna a lovk oekává, že tam dolétne alespo stovkou. Stroje, které byly pro vykonávání takových zázraných výkon vyvinuty, jsou úžasn rafinované - ale poád se porouchávají, a pak je lovk ješt bezmocnjší než kdysi. Když ped sto padesáti lety dostal váš k koliku, mohli jste mu dát njaký lék nebo ho zabalit do deky a on se zase postavil na nohy. Nebo když jste sami utrpli zranní, bylo vám jasné, co máte dlat; když šlo o problém na tlesné úrovni, bylo na vás, jestli s tím nco udláte nebo ne. Dnes je však technika, kterou používáme k naplování našich prostých každodenních poteb, natolik složitá, že ji sami opravit nedokážeme. Co dlat, když nastane výpadek elektiny? Pro naše pedky bylo posezení ve tm nco normálního - bu šli prost spát nebo sehnali lampu; dojde-li však dnes k výpadku elektiny, mže to mít osudné následky, protože nkteré život podporující systémy vyžadují neustálý písun energie. Závisíme na elektin kvli topení, svícení, kvli obecnému chodu vcí, a lovk nemže doopravdy ovlivnit, zda tu elektina je nebo ne - nemluv ani o pošt, likvidaci odpadu nebo vod. Nemáme tedy žádnou bezprostední kontrolu nad svým životním prostedím a jsme v roli bezmocných, což znamená, že neustále žijeme na pokraji možného pádu do ztracenosti, strachu, izolace nebo nejistoty. A to se nezmiuji o nebezpeí jaderného holocaustu nebo války. Lidská situace je v souasnosti velmi ošidná. Co s tímto problémem mžeme dlat? Nuže, musíme používat více moudrosti a zkoumat motivy, které za touto kehkostí, chatrností života stojí; v jáde jde o to, že lidské bytosti se ze života na smyslové úrovni snaží mít víc, než v nm je. Jaksi se pokoušíme ošidit smrt, vk nebo nemoc, abychom se dostali za meze, které píroda neustále klade - jako jsou poasí nebo životní prostedí. Neustálou snahou podídit si pírodu jsme své postavení zjemnili natolik, že

3 již nemáme pístup k žádné vnitní nezlomnosti, houževnatosti nebo vynalézavosti ducha. Snažíme se z oné patálie našich smysl získat více, než je možné. Je souástí lidské pirozenosti pokoušet se nastolit poádek, urité zkvalitnní života; zdá se, že je v nás už takový pud. Problém však tkví v tom, že ho neuplatujeme na správném míst. Ne že bychom nemli usilovat o zlepšení života - ale veškerá frustrace vyplývá z toho, že pekonáváním Pírody vynakládáme spoustu snahy a energie zpsobem, který není práv nejplodnjší. Je to, jako bychom se pokoušeli pstovat pšenici na rumišti: je teba vložit do toho rumišt spoustu práce, abychom je pro pstování pšenice sdostatek zúrodnili; ten však, kdo zaseje do pdy úrodné, vystaí s mnohem menším úsilím. Když hledáme klid a uspokojení na smyslové úrovni, je to spíš, jako bychom se pokoušeli pstovat pšenici na úhoru, a dokud se lidé považují za pouze smyslové tvory, budou vždycky pociovat tuhle frustraci a toto niterné zoufalství. Smyslová íše (ímž míním vše, co lze slyšet nebo vidt a vjemy, které vyvstávají skrze slyšení, vidní, dotýkání a chutnání) je z podstaty kehká, taková, že nad ní nelze mít plnou kontrolu. V íši smysl je všechno pomíjivé, protože všechno, co je smyslové, umírá. Existuje spousta myšlenek, filozofií, náboženství a sociálních zízení urených k tomu, aby uinily svt lepším místem pro život. Vezmte si systém království, kde existuje jeden silný vdce, kde každý prost následuje a nechá si urovat život jediným lovkem, takže všechny vci alespo jdou stejným smrem. To vytváí uritý ád - jde tedy o docela dobrý nápad. Pak máme sdílenou moc, kde se radí skupina moudrých lidí, takže nedostatky jednotlivce se nestávají zákonem zem. Potom lze mít demokracie - ale ty mají sklon být ovlivovány obchodní mocí a ekonomikou, takže co kdybychom se radji o všechen majetek podlili v komunismu? Pak je tu náboženství s njakým bohem jako králem, jehož všichni následují. Potom jsou tu ovšem vždycky rozdílné výklady toho, co pesn po nás Bh chce, a jak si to peje mít udláno - což vede ke konfliktu. Takže náboženství nebo vrouky nebo filosofie ustavené myslí mohou být tou myslí zase svrženy; není možné udržovat správu, poádek, stát nebo systém, jako trvalou vc, jako nco, na em je možno lpt. Kolik systém doopravdy funguje tak, jak bylo zamýšleno? Je nutno ty systémy nejprve trochu onosit jako nové boty, nemyslíte? Vezmte si zdejší monastický režim, kde máme konkrétní zvyklosti a uritou vinaju (disciplínu) - která je jako idea velmi dobrá. Musíme ji však prbžn upravovat, tvarovat, pizpsobovat okolnostem, komentovat a vykládat; a jejího ducha a správné zpsoby jeho osvojení je nutno vyuovat. lovku zaíná docházet, že za tím vším není chyba systému. Systém, který vám tohle umožuje - ten, který sám sebe nepokládá za njakou absolutní poslední pravdu -, je ve skutenosti systém toho nejlepšího typu. Jinými slovy, myslí vytvoená idea, která sebe sama neustavuje jako nco víc než pouhý pibližný odhad, je možná ta nejpesnjší. Je skromná, zdánliv bezvýznamná, ale je nejpesnjší, protože íká, že ve smyslové sfée není možné nikdy ustavit nic dokonalého; musíme ji vždy pizpsobovat asu a místu, tomu, co skýtá daná situace.

4 Ve vašem vlastním život jsou struktury, které vytváíte, vaše zvyklosti a vztahy, funkní, jen když si vytyíte njaký ideál, jemuž zkoušíte být vrni, a užíváte ho, jak nejlépe umíte. Vezmte si napíklad manželství: pi obadu je e o lásce, ctní a podizování se. Ovšem kdybychom chtli být realisty, bylo by lepší íkat spíš "vždy se s ní/ním budu snažit njak vyjít". Jakýkoli systém ukutý myslí, jakákoli z mysli pocházející struktura, musí být vyladna zpsobem, který není nikdy pln sdlitelný. Musíme se spoléhat na své reflexivní porozumní, a pemítat: funguje to? Pistupujeme k tomu moude? Máme njakou ideu toho, jak by mlo vypadat naše manželství, jak by ml probíhat náš den, ba i jací bychom mli být my sami - a musíme se tomu prbžn pizpsobovat. Nemžete na tchto pojmech prost ulpt a oekávat, že budou fungovat, aniž byste o nich uvažovali. Jinak pravdpodobn skoníte s obrovskou kupou zoufalství z lidského svta. Nebo, i když máme vládu, poád ve spolenosti existuje korupce a násilí; i když máme zdravotnictví, poád je tu nemoc; a máme úinnou techniku, stále existují poruchy, zmatek, nehody a nedopatení; poád nco, co jsme ješt tak docela nevyešili, ješt jeden erv v jablku. Avšak pro nkoho, kdo moude reflektuje a chápe, že ervi mají plné právo být v jablcích - nemají kam jinam jít a jablko je pro takového erva dokonalým domovem -, jsou rozpory a nesouhry života pro smyslovou oblast mnohem pirozenjší než ideje dokonalosti, které svtu ponkud arogantn vnucujeme. Dokonalé podnebí, kde si lovk nikdy nemusí stžovat na poasí; dokonalý den, dokonalý domov, dokonalá vláda, dokonalá spolenost, dokonalý klášter, náboženství, filosofie, tlo nebo mysl - odkud tato idea dokonalosti pochází? Pochází z této pídatné dimenze lidské mysli, kterou koky, hlemýždi a brouci nemají. Zvíata se zkrátka nepozastavují. Ne že by neprožívala bolest nebo strach, ale neprožívají - pokud víme - ten typ tísnivého bezdvodného utrpení, který lovk cítí, když jde všechno špatn. Bolest a utrpení tohoto druhu je aspektem oné pídatné dimenze, která vytváí pojem dokonalosti, ideálu, Snu. Lidé jsou snící tvorové s velkými aspiracemi, s myslemi boh, myslemi, které aspirují na dokonalost a pitom jsou svými tly zakoenny v patálii smysl, kde dokonalost prost neexistuje. Dokonalost rže spoívá v tom, že je pouptem, žene do kvtu, odkvétá a okvtní lístky opadají a ona umírá. Její dokonalostí je to, jak je. Takže když rže ztrácí okvtní lístky, nemžete jí íkat: "Nechala jsi m na holikách, zase jsi m zklamala! Pro jsi nezstala poád taková? Pes všechno hnojivo, co jsem ti dávala! Znova podvedená!" Je to prost tak, jak to je. lovk zane chápat, že tento pocit zoufalství je ním, co vnucujeme oné patálii smysl tím, že si ji pedstavujeme jinou, než jaká je. Ovšem tu "pídatnou dimenzi" v nás, která si umí pedstavovat a vytyovat aspirace, nesmíme chtít vynulovat. Nkdy lid é k buddhismu pistupují na základ tohoto nedorozumní; domnívají se, že jde o naprostou inertnost a apatii, že žijeme v njakém inertním stavu a jen pasivn pihlížíme a ekáme na zánik, na Nibbánu, definitivní vyprázdnní. Nco takového však nevede ke klidu mysli, ale jen ke sterilizaci a

5 ztuhnutí mysli. Zkuste si na pt minut sednout v meditaci a jen pasivn všechno pijímat - a uvidíte, jaký je to zápas! Bhem tch pti minut sedíte a snažíte se být zticha a pak nco v kuchyni udlá bum a vy si íkáte: "No, kdybych tak vdla, jak dlouho už to rámusí? Pokouším se být zticha! Kolik minut už tu sedím? Opravdu pi meditaci nenarazím na vtší ticho, než je tohle? Jestlipak se moje mysl nkdy utiší?" A tak to jde poád dál, není-liž pravda? Jestliže ale na druhé stran íkáte: "Nu dobrá, nesmím oekávat, že budu nkdy jiná než ubohá a nespokojená" - pak také neuskuteníte žádný klid mysli, prost se budete cítit zadušeni. Nkdy pistoupíme na tuhle alternativu, že? Prost všechno zadusíme, po tlaíme, zahladíme. Nco ve vás kií a vy to pesto spolknete, ignorujete to; to jsou velmi bžná zadní vrátka, kterými utíkáme ped naším zoufalstvím - nebo je to jeho blokáda. Ve velkých mstech, kde je obrovské množství smyslových podráždní, vídáme lidi, kteí se nauili všechno zablokovat. Kráejí s hlavami svšenými, aniž by se jeden na druhého podívali, a v mozku mají program, který íká: "Dom - jdi dom - dojdi na stanici - kup si lístek - a se dje cokoli, prost se ped vším uzavi." Lidé tohle praktikují do nevídaného stupn! A co dláme s utrpením v mysli, frustracemi dne, se smutkem nebo strachem z nho? Pijdeme dom a pustíme si rádio, televizi, magnetofon, teme si knihu, konverzujeme, dáme si jídlo, pití, cokoli. Jinými slovy, proklouzáváme kolem bolesti a rozptylujeme se hrubými smyslovými podráždními, která jsou píjemná a konejšivá a pinášejí nám jistou úlevu. Bohužel nás však nezbaví zoufalství. Všimnte si, kolika zpsoby se umíme rozptýlit, vyhnout se pohledu do naší mysli, vyhnout se pemítání o dsledcích denních událostí, letitým vzpomínkám, pocitu z njaké hádky, frustraci, bolesti, zklamání, strachu, úzkosti; je tolik zpsob, jak se vyhnout nutnosti tohle všechno dlat. Vytváí to jakousi neklidnou potebu nco neustále vkládat do své mysli nebo konzumovat n jaký druh smyslové zkušenosti, aby byl pekryt onen pocit neukojenosti a neklidu. Stává se to normou do té míry, že mnozí lidé si ani neuvdomují pítomnost njaké neukojenosti. Myslí si: "Mám se dobe," dokud si jednou možná na deset minut tiše nesednou a nezanou vidt onen tkavý pohyb, který vibruje v mysli, zatímco - ejhle - myšlenky, vzpomínky a pocity vyplouvají na povrch. Není obtížné na naší chuti po smyslovém postehnout uritou nutkavost; nejde o to, že bychom byli od podstaty chamtiví a chlípní, jde jen o to, že chamtivost je vydráždna tou spoustou vcí a píležitostí, k jejichž ustavinému hledání jsme pobízeni. Pro je tomu tak, pro existuje toto nepetržité puzení a pobízení hledat víc, když pece už máme tak moc? Práv proto, že máme tak moc, stává se naše smyslové vdomí hrubším a my se cítíme stále frustrovanjší jeho mezemi, a proto cítíme potebu mít víc. Jen se podívejte, jak vypadá naše spolenost zvenku: jdete-li do velkého msta, setkáte se s pívalem smyslových podráždní. Jen máloco íká: "Tady je cesta, jak mít mén, jak nco odložit." Narazíte spíše na poselství typu: "Podívej, tady máš víc, tady má š víc a víc a víc!" Dokonce i na hlubokém a podntném smyslovém prožitku je tak zdrazován pocit nutnosti

6 mít víc. Vezmte si dnešní Ameriku - každý druhý den je k mání njaké nové náboženství, nové druhy jógy, Východních náboženství. Te když máte své dva ústedn vyhívané bazény, své auto, video, soukromý vrtulník, ran o výmru pt tisíc akr, mohli byste TAKÉ dosáhnout osvícení! Mžete si vybrat svoje náboženství pro daný den, pustit si píslušnou audio- nebo videokazetu - nemusíte dokonce ani nikam chodit, prost si vše pinesete dom a vyberete si to, které vypadá nejinspirativnji a nejaktuálnji. Opravdová duchovní cesta vyžaduje odložení veškerého oekávání, že daná náboženská forma bude dokonalá, že jí budete totáln okouzleni a že je ta jediná pravá, lepší než všechny ostatní. Vezmte si theravádový buddhismus: jako pouhá forma je v poádku, ale nejrznjší vci nás od nho budou odrazovat. Nemá práv propracovaný hospodáský program a dokonce ani píliš liberální ideály; je hierarchický; není sobstaný - mniši a mníšky nesmjí pstovat své vlastní potraviny nebo dlat nco podobného, nesmjí si zvolit, že budou vegany, ba ani vegetariány a nad tím vším je možné pociovat uritou lítost. Když jsem se prvn setkal s buddhismem, lákal m Zen, protože mniši tam mají opravdu krásné kláštery, vnují se kaligrafii, zametají štrk a dlají spoustu podobn milých vcí; pronášejí skuten moudré a vtipné výroky a všechno je prost bezvadné. Pak jsem skonil v jednom thajském kláštee, kde byly všude poházené prázdné plechovky, kolem pobíhali toulaví psi a žrali odpadky, které se tam prost nahromadily, a já jsem sedl v chatri celý zpocený! Nevypadalo to moc inspirativn, nov nebo progresivn a nezdálo se, že bych dlal njaký pokrok. Nejen na tlesné úrovni smysl, ale i na intelektuální úrovni jsem byl trochu zklamaný; lovk se musel vzdát spoust y intelektuální žízn a idealismu. Avšak opravdové pekonání zoufalství vyžaduje totální pevrácení postoje k sob samému, kdy už od smyslového vdomí neoekáváme, že nám poskytne víc než pouhý základ, z nhož mžeme naplovat svou lidskost: pinést nco do svého života. Ne proto, že si to zasloužíme nebo že to život uiní úžasným, ale prost proto, že práv k tomuhle je lidská bytost nejlépe zpsobilá. Jemná vyváženost duchovní cesty s hledáním dokonalosti na svtské úrovni spoívá v tom, že duchovní cesta je v jádru cestou dávání, pinášení neho nového z oné reflexivní stránky mysli, z oné jiné dimenze, o níž jsem mluvil. Je to cesta vytváení trplivosti, když se objeví neklid, vytváení lásky, když se objeví averze, vytváení tolerance, když se objeví pedsudky. Jinými slovy, ona reflexivní stránka na situaci spíše odpovídá než reaguje. Duchovní je ta cesta, na níž existuje tato kvalita dávání, nabízení; neíkáme na ní svému prostedí: "Obšastni m a udlej to co možná nejrychleji!" Pitažlivost reaktivního, svtského stavu mysli spoívá v tom, že lovk obdrží rychlý, okamžitý efekt; zbavíme-li se neuspokojivých vcí rychle, okamžit a zdánliv úpln - když vyhubíme mšice, zniíme nemoc a vyhladíme nepítele - dostaví se okamžitý pocit úspchu a pokroku. Ale jakmile se problémy nevyhnuteln znova objeví, dostaví se pocit mrzutosti, hnvu a zoufalství. Na duchovní cest tedy musíme vci pojímat mnohem více v celku a chápat, že uíme-li se mít

7 více trplivosti s jejich mezemi, jsou naše oekávání realistitjší. Uznáváme: dobe, letos nám ást zelné úrody sndí králíci, tak to prost chodí. Musíme se uit, jak se tomu pizpsobit - ale to neznamená, že nad tím pociujeme beznadj. Existuje tedy reflexivní zpsob, jak se doopravdy pizpsobit okolnostem - ale co je nejdležitjším posláním lovka? Na em mžeme postavit svj klid, své štstí? V podstat se to dje tak, že do svta pinášíme vše, co mžeme, a tak, že v nás samých reflektujeme ducha, který umí dlat dobro, který umí být moudrý, trplivý a milující. Už tohle je pro nás samo o sob tak úžasným pokladem, že jsme schopni vytrvat. Uznáváme, že život je tžký, ale umíme ho snášet, protože ona svízel se už nestává stedem naší pozornosti. Nkomu, kdo nemá zkušenost s meditaní praxí, se životní styl mnicha nebo mníšky bude zdát velmi obtížný. "Co dláte po veerech," ptají se. "Nemáte televizi, netancujete, nepijete, nejíte (je na jídle nco špatného?). Neužijete si žádnou legraci, jaký ubohý zpsob života!" A tak by to skuten bylo, kdyby v naší praxi šlo jen o potlaování a odmítání všeho. Když se ale zamíte na obohacování vašeho života rozvíjením schopností pozornosti, aplikace, úsilí, laskavosti, trplivosti, citlivosti - pak na tch ostatních vcech nezáleží. Nepotebujete už tolik vcí; ne že byste je odmítali, ale prost je nepotebujete, protože získáváte z vcí velmi prostých - jako je vzájemné peování nebo prosté sezení a bytí s dechem - tak mnoho, že vás jejich prožívání obohacuje mnohem víc než dejme tomu sledování televize nebo úast na njaké estrád. Ne že byste se neho doopravdy vzdávali; vlastn si jen dopáváte pístup ke svobod na útraty zoufalství, takže na tch ostatních vcech vlastn nesejde. Nejsem-li neustále bezvadn zdravý - to je jen pozadí. Ve skutenosti nesejde tak moc na tom, není-li vždy po mém, když nemohu dlat, co je mi libo - to vše je okrajové. Smyslový svt není ním, na em byste mimovoln lpli, takže pízn a nepízn štstny pro vás už nepedstavují palivé problémy; jsou prost ním, co používáte a s ím praktikujete. Máte napíklad pronést e a nevíte, o em mluvit, a tak proslov použijete jako zpsob smíru se svým pocitem nepatinosti. Neustále používáte nepatinosti tla a mysli a smyslových prožitk k vytvoení neho, co je vyváží. Zjišujete tak, že samotné mez e vás neustále iní plnjšími a bohatšími, protože je vynahrazujete pítomností ducha, bdlosti mysli. Život je tžký. Neíkáme, že neexistuje násilí nebo neklid nebo strach nebo vci, které nás dsí nebo nám psobí bolest. Ale na to vše mžeme pohlížet jako na píležitosti: ne k vytvoení pout, ale k osvobození. Jestliže nás nco zasahuje nebo se u neho zasekneme, je to proto, že njakým zpsobem ulpíváme, nco oekáváme, domníváme se, že máme kontrolu nad tím, co se stane - a mýlíme se! Takhle to nefunguje. Nemžeme ani pedpovdt, co se stane s naším vlastním tlem - jak bychom to tedy mohli provést se svtem? Nemžeme to provést s naší myslí, s vcí, kterou nejsoustavnji považujeme za svou a s níž se identifikujeme. Zkuste pinutit mysl, aby se njak chovala - byla šastná, jasná, bystrá:

8 neposlechne vás. Když ale lovk udlá krok zpt a vnuje své srdce, ochotu a pozornost, vyjasní se sama od sebe. Potíže mohou zajisté i nadále petrvávat, avšak onen pocit, že se vám v krku zaseklo nestravitelné sousto neho, co nelze polknout, vyplivnout nebo tolerovat - ten pocit zmizí. Mluvíme o praxi toho, co Buddha nazval tymi Vznešenými Pravdami: neukojenost, její zdroj, její ustání a cesta k nmu. Jde o praxi, která transformuje smyslový svt ve svt duchovní - a založena na omezení a smrtelnosti, vede nás ke volnosti a vysvobození. Pomocí meditace se mžeme v mžiku vrátit zpt k pozorování bolestivých pocit, aniž bychom se ptali, co jsou za nebo pro by mly i nemly existovat, pop. co si s nimi máme ponout. Vidíme naproti tomu, kde nás zoufalství zasahuje - kde sídlí ten pocit a co je za? Je to touha, aby situace byla jiná, než je, že? A jestliže s tím pocitem vytrváte, ucítíte, jak do mysli vstupuje zoufalství, když se vci nedaí, když se komplikují nebo stávají nepehlednými. O vzniklé panice, o tchto pocitech, které prost vybublají, však mžete pemítat a spíše než je potlait nebo pekrýt njakým dalším smyslovým podráždním, je sledovat; upínat stále pozornost na srdce, které umožuje jejich existenci. Pak už nejste zoufalstvím tísnni nebo do nho zapleteni a ono ustoupí. Toto je zpsob, jak obratn rozptýlit úzkost ze svta na samotném míst, kde vás zasahuje. Získat takovou schopnost nezabere dva tisíce let djin a nevyžaduje masivní technologii nebo civilizaci. Vyžaduje ovšem civilizovanost instinktu; je ovšem možné v prbhu jediného života, ba dokonce bhem nkolika let, pochopit a rozvinout uritou obratnost na Cest.