Jak na průřezová témata z pohledu zeměpisáře? Environmentální výchova

Transkript

1 Jak na průřezová témata z pohledu zeměpisáře? Environmentální výchova Studijní opora k akci č Jak na průřezová témata z pohledu zeměpisáře v rámci projektu č. CZ.1.07/1.3.05/ Zeměpis v nové perspektivě aneb tudy cesta vede Celkový počet stran: 25 Autor: RNDr. Tomáš Matějček, Ph.D. Ostrava, květen

2 OBSAH: 1. Biodiverzita 2. Světelné znečištění 3. Globální klimatická změna 4. Environmentální etika 2

3 1. BIODIVERZITA Biodiverzita neboli biologická rozmanitost bývá nejčastěji vyjadřována na úrovni jednotlivých rostlinných a živočišných druhů. Můžeme ji však zkoumat i na úrovni nižších taxonomických jednotek než je druh (biodiverzita genetická), nebo naopak na úrovni celých ekosystémů (biodiverzita ekosystémová). Rozmanitost živé přírody lze vymezovat nejen na celoplanetární úrovni, ale také pro menší území. Počet druhů, které se v určitém území vyskytují je závislý na nejrůznějších geografických podmínkách. Jedním z nejvýznamnějších je zeměpisná šířka. Obecně lze říct, že s rostoucí zeměpisnou šířkou počet druhů klesá. Největším druhovým bohatstvím tedy oplývají ekosystémy tropů, zatímco polární ekosystémy hostí biologických druhů mnohem méně. Ojedinělé výjimky tvoří pouze některé skupiny organismů (např. počet druhů tuleňů či tučňáků je nejvyšší v polárních oblastech). S rostoucí nadmořskou výškou počet druhů klesá. Vedle klimatických podmínek tu vstupuje do hry i další faktor, a tím je izolovanost vrcholových oblastí. Dochází zde k tzv. ostrovnímu efektu, který zde v souladu s teorií ostrovní biogeografie (viz dále) způsobuje nižší druhovou pestrost. Biodiverzita je závislá také na hloubce vody. S rostoucí hloubkou počet druhů pochopitelně ve vodě klesá, u dna však bývá druhová rozmanitost vyšší, a to v některých případech velmi výrazně. Závislost biodiverzity na zeměpisné šířce a nadmořské výšce souvisí především s produktivitou prostředí, která obecně stoupá od pólů k tropickým oblastem, a klesá naopak s nadmořskou výškou nebo ariditou prostředí. Obecně lze říci, že druhové bohatství se s rostoucí produktivitou zvyšuje, ale při překročení určité mezní hodnoty (například na přehnojených půdách či v eutrofizovaných jezerech) biodiverzita klesá, někdy i velmi prudce. Důvodem tohoto poklesu je přemnožení několika druhů na úkor ostatních, které vede k narušení mezidruhových vztahů. Nejvyšší biodiverzity je tedy většinou dosaženo při středních hodnotách produktivity. Rozmanitost prostředí biodiverzitu obecně spíše zvyšuje. V praxi to znamená, že pokud se na určité jednotce plochy střídá více biotopů na menších ploškách (vysoká mozaikovitost krajiny), druhová pestrost zde bývá většinou vyšší než na srovnatelné ploše s nižší mírou mozaikovitosti krajiny (biotopů je méně, ale jejich plochy jsou souvislejší). K druhům, které jsou charakteristické pro jednotlivé biotopy, totiž v prostorově rozmanité krajině přistupují druhy ekotonové, tedy druhy vyskytující se na rozhraní biotopů. Pokud je však rozmanitost prostředí příliš vysoká, může dojít k vymizení tzv. druhů vnitřního prostředí (např. některé lesní živočichy nenajdeme v drobných remízcích apod.). Vliv klimatické proměnlivosti prostředí na biodiverzitu závisí především na její předvídatelnosti. Pokud je klimatická proměnlivost sezónní, a tím pádem i předvídatelná, jednotlivé druhy se jí mohou přizpůsobit. Takové prostředí může za určitých okolností hostit i více druhů než prostředí bez sezónních výkyvů. Jako příklad zvýšení biodiverzity vlivem klimatické proměnlivosti bychom mohli uvést střídání jarního a letního aspektu bylinného patra listnatých lesů mírného pásu nebo sezónní tahy ptáků. Naopak v klimaticky stabilním prostředí je biodiverzita zvyšována specializací (např. druhy, které se živí výhradně plody), ke které nemůže dojít v prostředí se sezónním střídáním klimatických podmínek. 3

4 Poměrně těžko definovatelným faktorem je nehostinnost prostředí, jejíž vnímání je samozřejmě velmi subjektivní. Zjednodušeně můžeme říci, že nehostinné prostředí se vyznačuje extrémními podmínkami, které vyžadují od organismů výjimečné přizpůsobení. Nemusí se vždy jednat jen o podmínky klimatické, ale také například o podmínky edafické (zasolení půd, mimořádně nízký obsah živin), orografické (strmé svahy) aj. Taková prostředí většinou hostí méně druhů živých organismů. V globálním měřítku však extrémní podmínky biodiverzitu zvyšují, protože tyto úzce specializované druhy se často jinde nevyskytují. Zajímavý je vliv narušení (neboli disturbancí) na biodiverzitu. Disturbance mohou být způsobené buď přírodními vlivy (požáry, povodně, sopečná činnost) nebo lidskou činností (těžba nerostných surovin či vykácení lesa) a jsou to události, které způsobují významnou změnu v normálním režimu ekosystému. Dochází tak ke změně podmínek daného prostředí. Zatímco mírné disturbance vedou často ke zvýšení biodiverzity, silné disturbance naopak biodiverzitu většinou snižují. Svou roli hraje také vývojové stáří ekosystému. Dlouhodobý a nerušený vývoj přispívá ke specializaci druhů a jejich počet tak stoupá. Tato zákonitost většinou platí i během sukcesního vývoje. V počátečních stádiích sukcese biodiverzita většinou rychle roste, ve stádiích blízkých klimaxu však může dojít i k jejímu poklesu z důvodů nástupu několika převládajících druhů (tzv. ekologických dominant). Specifické podmínky z hlediska biodiverzity mají ostrovy, a to nejen klasické ostrovy pevniny v moři, ale i "ostrovy" určitého typu prostředí, obklopené územím s odlišnými podmínkami. Podstatné přitom je, že určité organismy nacházejí vhodné podmínky jen na těchto ostrovech (ať už v původním či přeneseném slova smyslu) a okolní prostředí jim vhodné podmínky neposkytuje. Ostrovem v tomto přeneseném významu je tedy například jezero, obklopené "mořem" pevniny, skalní výchoz s nelesní vegetací obklopený lesem, les obklopený zemědělsky využívanými plochami, ale i jeskyně, rašeliniště apod. Z hlediska parazita jsou ostrovem dokonce jednotliví živočichové či rostliny, na kterých tento druh parazituje. Obecné zákonitosti biogeografie ostrovů shrnuli již v roce 1967 Mac Arthur a Wilson ve všeobecně známé teorii ostrovní biogeografie. Podle této teorie biodiverzita klesá s rostoucí izolovaností a s klesající rozlohou izolovaného prostředí. Počet druhů, které se na ostrově vyskytují je tak určen přísunem nových druhů (imigrace), vymíráním druhů, které ostrov již obývají (extinkce) a vznikem druhů nových (speciace). Izolované ostrovy tak představují území s poměrně nízkou biodiverzitou, často se však jedná o druhy endemitní (jinde se nevyskytující), takže v celoplanetárním měřítku přispívají tato území ke zvýšení biodiverzity. Je velmi těžké říct, kolik druhů na Zemi v současné době žije. Popsáno je zhruba 1,75 mil. biologických druhů, na území České republiky zhruba druhů. Odhaduje se však, že ve skutečnosti na Zemi žije mil. druhů, některé odhady hovoří dokonce o 100 milionech. Nejlépe jsou popsány vyšší rostliny (270 tisíc z odhadovaného celkového počtu 320 tisíc druhů) a obratlovci (asi z odhadovaných druhů), nejméně je naopak probádán hmyz (popsán je necelý milion z celkového odhadovaného počtu 8 milionů druhů). Obratlovců je popsáno necelých druhů, z toho zhruba druhů ryb, 4000 obojživelníků, 6300 plazů, 9000 ptáků a 4000 savců. 4

5 V průběhu geologického vývoje se celkový počet druhů postupně zvyšoval, ale tento proces neprobíhal rovnoměrně. Byla období, kdy naopak docházelo po určitou dobu k jeho prudkému poklesu (tzv. masová vymírání). Příčiny masových vymírání byly různé - v některých případech šlo zřejmě o kosmické události, jindy zase o náhlé změny podnebí. Za nejnebezpečnější jsou považována dlouhá období s intenzivní vulkanickou činností. Celkem došlo v geologické historii Země nejméně k pěti velkých masovým vymíráním. Odhaduje se, že vždy vyhynulo alespoň % všech druhů. K pravděpodobně největšímu masovému vymírání v historii došlo na přelomu prvohor a druhohor, před 230 miliony lety. Vymřely tehdy např. stromové přesličky, stromové plavuně a trilobiti. Podle jedné z teorií to souviselo se srážkou kontinentů a vytvořením jediného velkého kontinentu - Pangey. Následkem toho vymřely zvláště druhy, obývající pobřežní mělčiny. Podíl na vymírání měla pravděpodobně i vysoká míra vulkanismu. Poslední velké vymírání nastalo na konci křídy, před 65 miliony lety. Nejčastěji se uvádí, že bylo způsobeno dopadem obrovského meteoritu (či asteroidu), který postupně vyvolal klimatické změny i chemické změny v atmosféře. Vyhynuli tehdy např. dinosauři a jiní velcí plazi a také mnozí hlavonožci. Dopad meteoritu v té době potvrzuje vrstvička iridia v horninách celého světa (tzv. iridiová anomálie). Přestože přirozené kolísání počtu druhů na Zemi probíhá i v současnosti, hlavní změny biodiverzity (převážně jde o její ochuzování) jsou dnes způsobeny lidskou činností. Dokonce se bohužel ukazuje, že rychlost, jakou dnes ubývání počtu druhů probíhá, nemá v geologické minulosti Země obdoby. Podle nejrůznějších odhadů vyhyne vlivem člověka tisíc druhů organismů ročně. Většinou se jedná o hmyz, nižší rostliny apod. Aktuálně je ohroženo druhů ptáků a savců a druhů rostlin. Většina vymřelých rostlinných a živočišných druhů pochází z ostrovů, případně se jedná o sladkovodní druhy, které obývají biotopy ostrovního charakteru v rámci pevniny (především jezera). Existují také pokusy zjistit, jaká by byla přirozená rychlost vymírání druhů. Odhady jsou různé, ale nejčastěji se uvádí, že rychlost vymírání je v současné době zhruba 100x až 200x vyšší než rychlost přirozeného vymírání. Důležitou roli hraje také vzájemná provázanost jednotlivých druhů. Tak například vyhynutí jednoho druhu rostliny znamená většinou zánik nejméně pěti závislých druhů hmyzu a vymření mnoha druhů specializovaných parazitů (tzv. dominový efekt viz dále). Za nejdůležitější mechanismy ztráty biodiverzity je považován především zánik a fragmentace přirozených stanovišť, introdukce druhů z jiných geografických oblastí a nadměrné využívání druhů (kácení, lov). Svou roli hraje také znečišťování životního prostředí, globální klimatické změny a průmyslové zemědělství a lesnictví. V mnoha případech se samozřejmě jedná o kombinaci těchto mechanismů. Na zániku přirozených stanovišť se nejvíce podílí odlesňování. Tak například v Etiopii klesl za 40 let ( ) podíl lesních ploch na celkové rozloze státu ze 40 % na 1 %. V Salvadoru pokrývaly lesy původně % rozlohy země a dnes je jejich rozloha omezena na méně než 7 %, z toho polovinu představují poškozené mangrovové porosty a lesy s vysazenými borovicemi. Za 5

6 posledních 100 let byla vykácena polovina celkové rozlohy deštných pralesů a tento neuvážený proces stále pokračuje, přičemž každý rok se vykácí tisíc km 2 ročně. Kácení se však netýká pouze tropických oblastí. Například lesnatost Běloruska se od roku 1750 snížila z 80 % na 35 %. Také v České republice se původní lesnatost (95 %) snížila na 33 %. Lesnatost území se naopak za posledních 50 let výrazně zvýšila v Izraeli (z méně než 1 % až na téměř 10 %) či v Bhútánu (ze 64 % na 73 %). Vedle kácení lesů dochází také ke změně jejich druhové skladby, které následně ovlivňuje i druhové složení květeny a zvířeny. Zánikem jsou ohrožena také stanoviště mokřadního charakteru. Například rašeliniště v Irsku pokrývala v minulosti 1,3 mil. ha (tj. 16 % rozlohy ostrova). V současnosti zbývá jen necelá pětina původní rozlohy ( ha) nedotčená člověkem. Také rozloha finských rašelinišť se v důsledku odvodňování při těžbě dřeva snížila z 10,4 na 6 mil. ha. Další milion hektarů se nyní využívá pro zemědělské účely. Mnohá stanoviště zanikají také v důsledku zástavby (sídla, silnice, dálnice apod.), využívání ploch pro zemědělství či vzniku tzv. druhotných stanovišť (skládky, rumiště aj.). Nově vzniklá stanoviště většinou hostí jen malý počet druhů, zatímco velké množství těch, které zde žily původně, již nenachází vhodné podmínky. Tak například v přirozených stepních ekosystémech Arménie se vyskytuje druhů rostlin. Po intenzívním nadměrném spásání klesá jejich počet přibližně na 15. Fragmentace stanovišť (tzn. členění na menší části) vede k částečné nebo úplné izolaci jednotlivých populací, což může mít za následek degeneraci. Takto jsou ohroženi především velcí savci. Ve střední Evropě se jedná například o losa evropského (Alces alces) či rysa ostrovida (Lynx lynx) jejichž migrace jsou komplikovány především dálnicemi. Druhým nejvýznamnějším mechanismem ohrožování biodiverzity je introdukce geograficky nepůvodních druhů, tedy vysazení geograficky nepůvodního druhu v novém prostředí (ať už záměrné nebo nezáměrné). Za geograficky nepůvodní druh považujeme takový druh, který pochází z jiné geografické oblasti a jeho výskyt v daném území je ovlivněn činností člověka. Tyto druhy jsou označovány také jako zavlečené, vetřelecké, introdukované, exotické či adventivní. Některé geograficky nepůvodní druhy se v novém prostředí šíří na úkor druhů původních. Takové druhy nazýváme jako invazní. Rychle obsazovat nová stanoviště a šířit v krajině na úkor jiných druhů se mohou také druhy, které jsou v dané geografické oblasti původní. Takové druhy nazýváme expanzívní. Geograficky nepůvodní druhy způsobují v nově obsazených území především tyto problémy: Konkurence - veverka popelavá ve Velké Británii konkuruje veverce obecné, chinovník červený na Galapágách se šíří na úkor původní vegetace, vosy na Novém Zélandu konkurují domácím živočichům konzumací medovice. Predace, tzn. vztah mezi dvěma organismy, při kterém se jeden živočich (predátor) živí jiným živočichem (kořist) se týká pouze živočichů - had bojga hnědá (Boiga irregularis) na ostrově Guam ohrožuje domácí druhy ptáků, probal nilský likviduje cichlidy a tlamovce ve Viktoriině jezeře). Kočky, psi, krysy, lasice aj. likvidují na mnohých ostrovech nelétavé ptáky, plazi, obojživelníky i některé bezobratlé). 6

7 Herbivorie (býložravost) - je zajímavé rozlišovat, zda býložravý živočich decimuje populace původních rostlin (kozy, ovce, králíci aj. na mnoha ostrovech, plzák španělský ve střední Evropě), nebo rostlin zavlečených v minulosti (klíněnka jírovcová či klíněnka akátová v Evropě). V některých případech byly býložravé druhy přivezeny záměrně, a to za účelem likvidace přemnožených dříve zavlečených rostlin (jihoamerický motýlek Castoblastis cactorum byl dovezen do Austrálie za účelem likvidace přemnožených opuncií), jindy bylo jejich rozšíření nezáměrné a z hlediska člověka dokonce nežádoucí, často s katastrofálními důsledky (červec Dactylopius tomentosus, který zdecimoval populace opuncií na Madagaskaru, mandelinka bramborová v Evropě). Parazitismus - např. kvasinka Akphanomyces astaci ze Severní Ameriky, která způsobuje u evropských raků onemocnění známé jako račí mor či plíseň bramborová (Phytophthora infestans), jejíž zavlečení do Irska mělo tragické důsledky. Amensalismus (tedy omezování populace domácího druhu na jedné straně a neutrální ovlivnění na straně druhu zavlečeného) - např. zavlečení býložravci na Kerguelenách, kteří kromě přímé likvidace domácí vegetace (tzn. herbivorie) zároveň omezují mořské ptáky, pro které destrukce vegetačního krytu znamená ztrátu hnízdiště. Jiným pjiným příkladem mohou být raci ze Severní Ameriky (především rak pruhovaný), kteří nejenže potravně konkurují evropským rakům, ale také šíří již zmiňovanou kvasinku Akphanomyces astaci, která způsobuje račí mor. Severoameričtí raci jsou přitom vůči račímu moru imunní. Složitějším případem jsou prasata na Havajských ostrovech, která rozrýváním poškozují kořenový systém pralesních dřevin a trusem šíří semena zavlečených rostlin, které pak dusí původní vegetaci. Na Kokosovém ostrově bylo dokonce pozorováno zanášení korálových ekosystémů v pobřežních vodách, které bylo způsobené erozí vyvolanou popisovaným působením zdivočelých prasat. Zvláštním případem amenzalismu je také tzv. alelopatie, tzn. vylučování chemických látek, které nepříznivě působí na jiné druhy. Látky mohou být vylučovány živými rostlinami, ale též odumřelými částmi rostlin (např. opad listů). Typickým příkladem je trnovník akát, z jehož listového opadu jsou do půdy uvolňovány fenolkarboxylové kyseliny, které zastavují klíčení většiny ostatních rostlinných druhů. Křížení s příbuznými domácími druhy - ve střední Evropě např. křížení topolu černého (Populus nigra) s jeho severoamerickými příbuznými, případně křížení jelena evropského se sikou východním (Cervus nippon). Vedle změn v ekologických vazbách mohou některé druhy měnit i chemické a fyzikální vlastnosti půdy, urychlovat erozi, měnit světelné podmínky i celkový vzhled krajiny. Názorným příkladem změny půdních podmínek je, vedle již zmíněného trnovníku akátu, také dřevina Myrica faya, která byla zavlečena na Havajské ostrovy z ostrovů při západním pobřeží Afriky. Díky své schopnosti vázat dusík dokáže zvýšit jeho obsah v mladých vulkanických popílcích až na čtyřnásobek. Zásadně se tak mění rychlost a směr primární sukcese, neboť dusíkatými živinami obohacená stanoviště jsou snáze osídlena dalšími zavlečenými druhy. Africký sukulent Mesembryantemum crystallinum, který byl zavlečen na americký kontinent, zase soustřeďuje ve svých kořenech sůl, která pak krystalizuje na půdním povrchu. 7

8 Urychlování eroze divokými prasaty či některými býložravci již bylo zmíněno, odolnost říčních břehů vůči erozi snižují křídlatky (Reynoutria sp.). Světelné podmínky mění například tokozelka nadmutá, která dokáže zastínit vodní hladinu a brzdí tím vývoj planktonu a ryb, v našich podmínkách mají výrazně změněné světelné podmínky např. porosty borovice vejmutovky (Pinus strobus). Zavlečené druhy také mohou podporovat požáry. Výborně hoří například listy australského stromu Melaleuca quinquenervia, který byl zavlečen na Floridu. Strom sám po požárech rychle regeneruje a šíří se na úkor okolní vegetace. Jiné druhy naopak vzniku požárů brání a mění tak po tisíciletí zavedený cyklický režim. Celkový vzhled krajiny mohou měnit jednak rostliny a dřeviny, které se rozšíří na velkých plochách (např. opucie v Austrálii, v Jižní Africe či na Madagaskaru), případně živočichové, které mění vzhled krajiny aktivně (např. již zmíněná prasata, vodní buvoli v Austrálii apod.). Mezi nejohroženější území z hlediska biologických invazí patří ostrovy, a to zvláště ostrovy menší, pokud jsou zároveň dostatečně vzdálené od pevniny. Důvodů je několik. Jednak tu většinou chybí původní savci (především šelmy) a velcí býložravci a ostrovní flóra a fauna tak nemá proti jejich působení vyvinuté patřičné obranné mechanismy. Tato území se navíc, díky své izolaci, vyznačují zvýšeným stupněm endemismu, takže případná ztráta druhu znamená ztrátu druhu v rámci celé biosféry. Dalším důvodem je celkově nižší počet druhů a z něj vyplývající menší možnosti alternativních ekologických vztahů v případě změn početnosti populací jednotlivých druhů. To způsobuje větší náchylnost k narušení celkové ekologické rovnováhy. Nejznámějšími invazními druhy rostlin na našem území jsou křídlatky, bolševník velkolepý, netýkavka malokvětá a n. žláznatá, borovice vejmutovka, trnovník akát, zlatobýl kanadský a z. obrovský, slunečnice hlíznatá (topinambur) aj. Nejznámějšími invazními druhy živočichů u nás jsou klíněnka jírovcová, rak pruhovaný, norek americký, plzák španělský, v minulosti to byla ondatra pižmová a především mandelinka bramborová (ty jsou dnes již druhy postinvazními). Nadměrný lov některých druhů živočichů či kácení určitých dřevin může vést v extrémních případech až k vyhubení druhu. Známým příkladem z minulosti je nelétavý pták dronte mauricijský (Raphus cuculatus), známý spíše pod názvem blboun nejapný. Pták byl vyhuben (podobně jako další dva příbuzné druh na sousedních ostrovech) v 17. století, a to především mořeplavci, kteří se na ostrovech zastavovali při cestě do Indie. Po jeho vyhynutí začala postupně mizet i kalvárie větší (Calvaria major). Ukázalo se totiž, že semena této dřeviny nemohou vyklíčit, aniž by prošla zažívacím traktem blbouna nejapného. Na pokraj vyhubení přivedl lov také bizony (Bison bison) v Severní Americe. Jejich původní stav je odhadován na miliónů. Jen v letech bylo zastřeleno přes 5 miliónů bizonů a v roce 1889 zbývalo už jen posledních tisíc kusů. Dnes žije v USA a Kanadě asi bizonů. Bohužel se však nezachovaly některé jejich poddruhy. Silně ohroženi lovem byli mimo jiné také mnozí kytovci - např. velryba grónská (Balaena mysticetus), velryba jižní (Eubalaena australis), velryba biskajská (Eubalaena glacialis), plejtvákovec šedý (Esrichtius gibbosus), plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) či vorvaň obrovský (Physeter macrocephalus). 8

9 Globální klimatické změny ohrožují nejen druhy v chladných oblastech (např. lední medvěd, který je v tomto ohledu tzv. vlajkovým druhem ), ale také řadu druhů v mírném i tropickém pásu. Například řada druhů žab ve střední Evropě se v důsledku mírnějších zim předčasně probouzí ze zimního spánku a následně hyne v důsledku nedostatku potravy. V jihovýchodní Evropě jsou zase ohrožovány vysušováním klimatu. Ohroženi jsou také mnozí plazi, zejména krokodýli a želvy, jejichž vejce se pohlavně diferencují na základě teploty, které jsou vystaveny zárodky během vývoje ve vejcích. I poměrně malé zvýšení teploty (v řádu desetin C) vede k převaze samic či k úplné absenci samců. Obrovský problém pro živé organismy představují cizorodé látky v prostředí. Celkem se jedná o více než látek, z toho zhruba je potenciálně velmi nebezpečných. Mezi nejproblematičtější patří vedle těžkých kovů zejména rezidua hormonální antikoncepce či antidepresiv, kofein a další látky, které se do životního prostředí (zejména do vody) dostávají z moči lidí. Vedle zamýšlených účinků těchto látek na člověka (tzn. neplodnost v případě hormonální antikoncepce či apatie v případě antidepresiv), dochází u živočichů obývajících vodní prostředí i k dalším účinkům, např. k přechylování pohlaví u ryb či obojživelníků. Velmi neprobádané jsou také možnosti vzájemného spolupůsobení těchto látek. Nebezpečí cizorodých látek spočívá také v jejich hromadění na vyšších úrovních potravního řetězce Důležitou roli hraje vzájemná provázanost jednotlivých druhů. Ukázalo se totiž, že například vyhynutí jednoho druhu rostliny znamená zánik nejméně pěti závislých druhů hmyzu a vymření mnoha druhů specializovaných parazitů. Tomuto jevu říkáme dominový efekt. Například po vyhynutí dronta mauricijského začala postupně mizet i kalvárie větší. Ukázalo se totiž, že semena této dřeviny nemohou vyklíčit, aniž by prošla zažívacím traktem tohoto vyhynulého ptáka. Doporučená literatura k tématu: BEGON, M. - HARPER, J. L. - TOWNSEND, C. R. (1997): Ekologie: Jedinci, populace, společenstva. Nakladatelství UP, Olomouc. LIPSKÝ, Z., MATĚJČEK, T. (2004): Rostlinné invaze v naší krajině. In: Geografické rozhledy, 13, č. 4, s MATĚJČEK, T. (2004): Invazní druhy živočichů - celosvětový problém. In: Geografické rozhledy, 14, č. 2, s MATĚJČEK, T. (2005): Invazní druhy rostlin: jaká je situace ve světě? In: Geografické rozhledy, 14, č. 3, s MATĚJČEK, T. (2005): Geograficky nepůvodní druhy živočichů v České republice. In: Geografické rozhledy, 14, č. 4, MATĚJČEK, T. (2005): Biodiverzita jako geografický problém. In: Geografické rozhledy, 14, č. 5, s MATĚJČEK, T. (2005): Ohrožená biodiverzita. In: Geografické rozhledy, 15, č. 1, s MATĚJČEK, T. (2005): Zavlečené druhy - ekologický problém Nového Zélandu. In: Živa, LXXVII, č. 2, s

10 MATĚJČEK, T. (2005): Zavlečené druhy - metla ostrovních ekosystémů. In: Živa, LXXVII, č. 3, s MÍCHAL, I. (1994): Ekologická stabilita. Veronica, Brno, 276 s. (str ) MOLDAN, B. (1997): Příroda a civilizace. SPN, Praha, 148 s. OPRAVIL, E., DRCHAL, K. (1987): Jak rostliny cestují. Albatros, Praha PLESNÍK, J. - ROTH, P. (2004): Biologická rozmanitost na Zemi: stav a perspektivy. Scientia, Praha, 261 s. PYŠEK et al. (2002): Catalogue of alien plants of the Czech republic. In: Preslia, 74, č. 2, s PYŠEK, P., TICHÝ, L. (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno, 40 s. SÁDLO, J. a kol. (2004): série článků v časopise Vesmír na téma biologické invaze SEDLAG, U. (1986): Zvířata na zeměkouli. Panorama, Praha ŠEFROVÁ, H., LAŠTŮVKA, Z. (2005): Catalogue of alien animal species in the Czech Republic. Acta univ. agric. et sivic. Mendel. Brun., LIII, No. 4, s VAČKÁŘ, D. (2005): Ukazatele změn biodiverzity. Academia, Praha, 298 s. 10

11 2. SVĚTELNÉ ZNEČIŠTĚNÍ Světlo je jednou ze základních podmínek života a jeho případný nedostatek představuje pro většinu živých organismů zásadní překážku pro jejich existenci. Stejně důležitá je však také tma, jejíž přítomnost je dnes na mnohých místech naší planety stále vzácnější. Světelné znečištění se tak stává významným environmentálním problémem. Jako první začali na tento problém upozorňovat astronomové, kterým světelné znečištění (někdy též označované jako světelný smog ) znesnadňuje pozorování oblohy. Zatímco v minulosti bylo možné při dobrých pozorovacích podmínkách rozlišit pouhým okem na noční obloze zhruba 3500 hvězd, na přesvětlené obloze velkoměst jich dnes při stejných podmínkách rozlišíme nanejvýš kolem čtyř stovek. Dříve běžně pozorovatelné jevy jako např. zodiakální světlo (světelný pás, který vzniká promítáním roviny oběhu Země kolem Slunce na nebeskou báň) nebo protisluní (odraz schovaného Slunce na noční obloze, podle nějž lze v noci určovat čas) dnes již prakticky neznáme, neboť světla velkých měst osvětlují oblohu zhruba 100x silněji než Měsíc v úplňku. Postupem času se ukázalo, že světelné znečištění má ještě mnohem vážnější důsledky. Nedostatek noční tmy totiž narušuje život mnoha živých organismů včetně člověka. Vedle narušení jejich přirozeného životního rytmu dochází v důsledku změněných světelných podmínek také k dezorientaci, narušení mezidruhových vztahů, příjmu potravy, rozmnožování, migrace i komunikace. Řadu konkrétních příkladů uvádějí Longcore & Rich (2004). Dezorientace vlivem nadměrného světla byla pozorována například u mořských želv, ptáků a zejména hmyzu, který je navíc doslova vysáván z volné krajiny osvětlenými sídly. Tam je pak většinou likvidován pouličním osvětlením. Je například známo, že po spuštění osvětlení v pražských ulicích museli metaři uklízet každé ráno pod lampami velké množství uhynulých jepic. Po několika letech jepice z Prahy v podstatě vymizely. Podle některých odhadů došlo jen během posledních 50 let k redukci řady hmyzích populací v urbanizovaných oblastech zhruba na desetinu. To má samozřejmě dalekosáhlé vlivy na celé ekosystémy. K narušení funkcí ekosystémů přispívá také zvýhodnění některých predátorů nočním osvětlením, které je naopak nevýhodné pro jejich kořist. Poruchy komunikace a rozmnožování v důsledku světelného znečištění byly pozorovány např. u světlušek. Zatímco ve tmě jsou nelétavé samičky schopny přilákat svým světlem samečky až na vzdálenost 45 m, světelné znečištění dosah takové komunikace citelně snižuje. Noční světlo ovlivňuje i rostliny, zejména dřeviny. Opožďuje se opadávání listů na podzim, neboť ubývání světla je pro ně přirozeným signálem, že mají listy shodit. Listy tak opadají až poté, co zmrznou. Zkušenosti ukazují, že noční nasvícení památných stromů je osvědčeným receptem na jejich likvidaci během let (Kolář 2006). Světelné znečištění má také vážné dopady na lidské zdraví. V důsledku nedostatku noční tmy dochází u řady lidí k narušení spánku a k poruchám vnitřních biologických hodin, které řídí lidské tělo tak, aby bylo v dané denní době připraveno k práci nebo naopak k odpočinku. Vnitřní biologické hodiny člověka se o několik minut rozcházejí se skutečným časem a jejich regulace probíhá právě díky rozdílnému množství okolního světla. Nedostatek tmy ve spánku vede ke snížení produkce melatoninu (pozor na záměnu s melaninem, což je skupina látek, které mají obvykle podobu pigmentu a naopak organismus chrání před světlem!). Melatoninu se také říká spánkový hormon a vytváří se v průběhu noci v šišince. Pro lidské tělo je důležitý především proto, že jej chrání proti tvorbě nádorových onemocnění. Zejména u dětí se také hovoří o možnosti poškození zraku při spánku v nedostatečné tmě a noční osvětlení je dále podezříváno z vlivu na zvýšený výskyt obezity. Lidský organismus si totiž

12 během roku vytváří tukové zásoby na zimu, které začíná spotřebovávat v době, kdy se zkracuje délka dne a klesá intenzita okolního osvětlení. Pokud však tento signál nedostane, tukové zásoby se nespotřebovávají a hromadí se dál. K tomu všemu přispívá i změna spánkového režimu (bdění do pozdních nočních hodin či pozdní ranní vstávání) a zejména celkové zkrácení doby spánku v zimě, často až na polovinu (v minulosti spali lidé v zimě až 12 hodin denně). Důsledkem je trvalá spánková deprivace, která podporuje chuť k jídlu (hlavně na sladké), projevuje se celodenní únavou, nárůstem výskytu cukrovky apod. Kratší doba spánku navíc přispívá i ke zvýšené míře světelného znečištění, protože lidé, kteří v noci nespí, potřebují svítit. Podle odhadů chybí zhruba třetině obyvatel ČR dostatečná tma, která je potřebná pro kvalitní spánek. Někteří řeší situaci zatemňováním svých ložnic, tím však zase přicházejí o plné ranní světlo, které je důležité pro řádný přechod organismu z nočního do denního režimu. Nabízejí se různá řešení situace. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby lidé v noci nesvítili a spali, jak tomu bývalo po staletí, když bylo osvětlení natolik drahé, že znamenalo zbytečný výdaj. To je ovšem pouhá utopie. Můžeme však noční svícení omezit a především svítit účelněji. Existují pozitivní příklady, které ukazují, že je to možné. Například přitažlivost osvětlených sídel pro hmyz lze řešit vhodným cloněním, aby z dálky byl vidět pouze osvětlený terén a nikoliv zdroj osvětlení. Poměrně jednoduchým řešením v územích s menším nočním provozem (např. ve vilových čtvrtích) je osvětlení ulic, které se pomocí fotobuňky spíná pouze v případě, že ulicí někdo prochází. Efektivitu osvětlení lze zvýšit také vhodným nasměrováním lamp a poněkud paradoxně i snížením jeho intenzity. Příliš ostré nebo špatně nasměrované světlo totiž často oslňuje chodce i řidiče. Dokonce se ukazuje, že nižší intenzita osvětlení snižuje i kriminalitu, protože při ostrých přechodech mezi světlem a tmou jsou lidé oslepeni. Pro celkové zefektivnění nočního svícení hovoří také ekonomické důvody. Například pouze v USA stojí neefektivní svícení Pánu Bohu do oken zhruba jednu miliardu USD ročně. Odstranění nevhodného nočního osvětlení v našem nejbližším okolí se můžeme alespoň částečně domáhat právní cestou. Historicky první zmínku o světelném znečištění v české legislativě najdeme v Zákoně č. 86/2002 Sb. o ochraně ovzduší. Bohužel však nedošlo k doplnění zákona prováděcím předpisem, takže v případě obtěžování světelným znečištěním lze pouze podat tzv. sousedskou žalobu podle Občanského zákona nebo se obrátit na stavební úřad, který může nařídit vlastníkovi stavby nezbytné úpravy tak, aby užívání stavby neobtěžovalo okolí světelným zářením. Obec také může závaznou vyhláškou regulovat promítání světelných reklam a efektů na oblohu. Výrazně účinnější zákony, které umožňují regulovat světelné znečištění, platí ve Slovinsku, v italském regionu Lombardie a v americkém státě Connecticut. Dopady na své vlastní zdraví můžeme snížit jednak prostým přiblížením svého spánkového režimu přirozenému střídání dne a noci (spát když je tma, v zimě spát déle), ale také technickými úpravami nočního osvětlení ve svém domě či bytě. Nejnovější výzkumy totiž ukazují, že odfiltrováním fialové, modré a částečně zelené barvy sytě žlutým filtrem lze do značné míry eliminovat rozpor mezi vnějším osvětlením a vnímáním denní doby vnitřními biologickými hodinami člověka. Je to dáno tím, že receptory, které z lidského oka posílají do mozku signály o celkové intenzitě vnějšího osvětlení, reagují především na kratší vlnové délky viditelného světelného spektra, zatímco na červenou a žlutou složku reagují výrazně méně (blíže viz Hollan 2005). Zcela jednoduchým řešením pro odstranění dopadů nadměrného osvětlení při spánku může být tmavá látková maska zakrývající oči, která bývá k dispozici při dlouhých letech v letadlech, a snadno si ji můžeme vyrobit i podomácku. Nevýhodou je ovšem nedostatek ranního světla, podobně jako v případě zatemnění pomocí okenic či rolet. Většímu povědomí o negativních dopadech světelného znečištění může napomoci řádná osvěta. O tu se u nás i v zahraničí snaží především hvězdárny. Významnou aktivitu v této oblasti vyvíjí

13 Mezinárodní organizace pro temnou oblohu (Interantional Dark Sky Association), která prosazuje zejména zájmy astronomů. Cílem rakouského projektu Kolik hvězd ještě můžeme spatřit? je zmapování aktuálních pozorovacích podmínek noční oblohy pomocí jednoduchého astronomického pozorování, které je přístupné laikům. Stránka tohoto projektu je přístupná i v češtině ( Zajímavým počinem je vyhlášení první mezinárodní oblasti ochrany tmy na česko-polské hranici, v okolí české obce Jizerka a polského Orle. Tato oblast o rozloze zhruba 70 km 2 se vyznačuje nejen celkově poměrně zachovalým životním prostředím, ale také ovlivnění světelným znečištěním je zde na středoevropské poměry relativně nízké. Doporučená literatura k tématu: HOLLAN, J. (2004): Mapování světelného znečištění a negativní vlivy umělého osvětlování na živou přírodu na území České republiky. Výzkumná zpráva VaV/740/3/03, dostupná na HOLLAN, J. (2005): Ve zdravém domě zdravou noc! Symposium Zdravé domy, Brno. Text je dostupný na KOLÁŘ, J. (2006): Biologické hodiny rostlin. Academia, Praha, 106 s. LONGCORE, T. & RICH, C. (2004): Ecological Ligh Pollution. In: Frontiers in Ecology and Environment, 2 (4): MATĚJČEK, T. (2009): Světelné znečištění. In: Geografické rozhledy, 19, č. 2, s

14 3. ENVIRONMENTÁLNÍ ETIKA Pokud se vážněji zabýváme vztahem člověka k životnímu prostředí, dříve nebo později zjistíme, že na mnohé otázky neexistuje jednoznačná odpověď. Rozdíly v pohledu na environmentální problematiku vyplývají z různého pojetí environmentální etiky a pochopení těchto rozdílů je často klíčem k pochopení aktuálních dilemat a sporných otázek v ochraně životního prostředí. Vzhledem k tomu, že se environmentální otázky stále častěji stávají předmětem veřejné diskuze a politických rozhodnutí, je důležité zařadit základní orientaci v této problematice i do školního vzdělávání. Environmentální etiku (též označována jako ekologická etika, etika životního prostředí, případně morální ekologie) můžeme definovat jako určitý soubor pravidel, která určují vztah člověka k mimolidskému světu (blíže viz např. Kohák 2000, Máchal 2000, Brázda 1998). Můžeme rozlišit několik pohledů na ekologickou etiku. Přehled nejvýznamnějších směrů ekologické etiky podává Kohák (2000), Máchal (2000), Činčera (2009) či Dlouhá (2007). Velmi zjednodušeně je lze charakterizovat na základě nejvyšší uznávané hodnoty (viz tab.1). Antropocentrická etika - Východiskem každého hodnocení je v tomto případě člověk a jeho zájmy. Jakékoliv hodnoty, včetně hodnot přírodních, vznikají teprve na základě lidských potřeb. Antropocentrická etika se opírá se o právo všech lidí žít ve zdravém životním prostředí. Vychází z ní mimo jiné koncept udržitelného rozvoje, který toto právo přiznává i dalším generacím. Živé organismy i neživá příroda jsou v tomto pojetí často vnímány spíše jako perspektivně využitelné zdroje, které by se mohly člověku jednou hodit, případně jsou chráněny pro svou estetickou či jinou člověkem posuzovanou hodnotu. Příroda je tak někdy chápána spíše jako jakási kulisa, přičemž člověku jde o to, aby se mu v ní žilo dobře. Řešení současné ekologické krize hledá tento přístup ve změně technologií, nikoliv ve změně myšlení lidí či ekonomického systému. Řeší tedy spíše důsledky lidského chování, nikoliv jeho příčiny. Přesto může i tento přístup vést k environmentálně uvědomělému chování. Uvědomělé environmentální postoje vycházející z antropocentrické etiky jsou někdy označovány jako tzv. mělká ekologie. Toto označení může vyznít poněkud hanlivě, což není zcela oprávněné. Podle některých autorů (např. Máchal 2000) může být právě tento přístup dobrým startem pro pochopení dalších, širších souvislostí a následné orientace směrem k hlubším environmentálním postojům. Označení mělká ekologie je odvozeno od tzv. hlubinné ekologie (viz dále). Extrémní formou antropocentrické etiky je tzv. arogantní antropocentrická etika. Zahrnuje myšlenkové směry, které popírají nebo neřeší odpovědnost člověka vůči ostatním živým tvorům na Zemi. Příroda sama o sobě není v tomto pojetí považována za hodnotu a hodnoty nabývá teprve na základě lidských zájmů (tzn. pokud lze přírodní zdroje nějakým způsobem využít pro uspokojení lidských potřeb a zájmů). Biocentrická etika - Zastánci tohoto přístupu přiznávají živým organismům samostatnou vnitřní hodnotu, která není závislá na lidských potřebách. Formuloval ji Albert Schweitzer (německý teolog, filozof, lékař, varhaník, nositel Nobelovy ceny míru). Podle jeho přesvědčení je etické prokazovat životu ostatních tvorů stejnou úctu jako životu vlastnímu (blíže viz Schweitzer 1989). Život jako fenomén je tedy v tomto pojetí považován za nejvyšší hodnotu. V souladu s principy biocentrické etiky je také princip ahimsá, který je charakteristický pro východní filozofie a náboženství. Jeho podstatou je neubližování živým tvorům. Typický je např. pro sikkhismus. Praktickým projevem biocentrické etiky mohou být různá omezení ve stravě (např. vegetariánství), pokud jsou motivována snahou o neubližování živým tvorům. Tato snaha může mít různou úroveň: nezabíjet živé tvory pro maso (vegetariánství), nezneužívat živočichy a neubírat právo na život živočichům dosud nenarozeným (veganství), nezabíjet rostliny (tzn. nejíst kořenovou zeleninu) či neubírat semenům rostlin šanci na vyklíčení (tzn. nejíst semena a živit se v podstatě pouze dužninou plodů). 14

15 Tyto úvahy nás dovedou k zamyšlení nad tím, zda vůbec a případně o kolik je lidský život hodnotnější než například život vepře, kapra, nenarozeného kuřete, mrkve nebo nevyklíčeného hrachu. Zajímavým fenoménem je pak v tomto ohledu kanibalismus, který v podstatě klade hodnotu lidského života na stejnou úroveň jako hodnotu života ostatních živých tvorů. Ekocentrická a evoluční etika - za zakladatele ekocentrické etiky je považován americký lesník a filozof Aldo Leopold. Podle jeho názoru je základní hodnotou rovnováha celého ekosystému a význam jednotlivých druhů či konkrétních jedinců je podřízen významu funkčního celku (Leopold, 1999). Poněkud extrémnější formou je pak tzv. evoluční etika, která neuznává radosti a strasti jedince, nýbrž jednoznačně a výhradně upřednostňuje celek jako jedinou hodnotu, o kterou má smysl usilovat. Bývá nazývána také jako etika záchranného člunu, podle přirovnání k potápějícímu se člunu, který je přetížený pasažéry, a pokud někteří z nich člun neopustí, všichni se utopí. Autorem je americký filozof Garrett Hardin, který na příkladu tragédie obecní pastviny vysvětluje, že k tomu, aby byl na planetě uchován život i kulturní hodnoty, je nezbytné drasticky omezit počet obyvatel. Proto také odmítá veškerou pomoc zemím třetího světa, která by nevedla k návratu udržitelnosti, a tvrdí, že každý zachráněný život znamená zbídačení příštích generací a Země jako celku (Hardin cit. in Kohák 2000). Autor používá metaforu tragédie obecní pastviny, která spočívá v tom, že tato pastvina může uživit jen určitý počet ovcí. Je-li na pastvu vypuštěno ovcí více, dochází ke kolapsu celého systému a k prohře všech. Situace ukazuje skutečnost, že omezené možnosti nejsou slučitelné s neomezenými nároky. Na tomto principu je založeno také několik známých simulačních her např. Fish banks, Tahitský rybář, Pastýřská idyla (viz např. Činčera a kol. 1996) aj. Princip uvedených her spočívá v tom, že nikdo neví, kde je ona magická hranice, při jejímž překročení dojde k tragédii obecní pastviny. Teocentrická etika - Tento přístup vychází z posvátnosti přírody a úcty k Božímu stvoření. Příchod člověka na Zemi bývá někdy chápán jako zákonité vyústění předchozího vývoje. Člověk tak vystupuje v roli nového geologického činitele a vytváření noosféry (tj. vše, co bylo vytvořeno člověkem) je chápáno jako logický důsledek vývoje biosféry. Teocentrické pojetí environmentální etiky lze chápat tak, že Bůh nám svěřil Zemi a pověřil nás vládou nad ní, ale také tak, že jsme Bohu odpovědni za to, jak se na Zemi chováme. Člověk je tedy chápán jako pastýř Stvoření. Přecenění prvního a opomenutí druhého z výše uvedených aspektů může vést k chápání člověka jako pána tvorstva a takové pojetí by pak mělo blízko k etice antropocentrické. Vztahem křesťanství k environmentálním problémům se podrobněji zabývá např. Heller (1995). Teocentrická etika však může vycházet i z dalších náboženství například v práci Začalové (2008) lze najít důkladnou analýzu environmentálních aspektů islámu. Naturalistická etika - Tento přístup zmiňují pouze někteří autoři (např. Dlouhá 2007). Vychází z předpokladu, že správné je to, co je přirozené. Řád přírody tedy představuje optimální řešení všech sporů, zatímco příčiny zla musíme hledat v odcizení člověka přírodě a v odklonu od přirozenosti. V mnoha konkrétních otázkách pak dochází ke shodě s etikou ekocentrickou. Výše uvedené rozdělení na základní směry ekologické etiky je samozřejmě velmi schématické a u konkrétního jednotlivce nebo lidského společenství se s těmito postoji velmi zřídka setkáme ve zcela čisté podobě. Přesto lze říci, že u každého z nás určitý přístup převažuje. Názory na vybrané problémy z pohledu různých přístupů k environmentální etice jsou nastíněny v tab. 2 a 3. Je zřejmé, že zejména názory na možnosti řešení konkrétního problému mohou vzájemně být ve značném rozporu. Například antropocentricky pojaté řešení problému automobilové dopravy v podstatě posiluje hlavní problém z pohledu biocentrické etiky, neboť problémy s úhynem živočichů pod koly aut či s migrací živočichů nejen neřeší, ale spíše jej dále stupňuje. Podobně například ekocentrické řešení reprezentované využíváním biopaliv znamená z antropocentrického pohledu menší plochy pro pěstování potravin apod. 15

16 Tab. 1 Nejvyšší uznávaná hodnota při různém pojetí environmentální etiky. etika antropocentrická arogantní antropocentrická biocentrická ekocentrická, evoluční teocentrická nejvyšší uznávané hodnoty lidské zdraví, lidský život lidská svoboda, lidský život život v jakékoliv podobě funkční celek Bůh a jeho vůle naturalistická přirozenost Zdroj: sestaveno autorem podle více zdrojů (viz seznam literatury) Tab. 2 Příklady pohledu různých přístupů k environmentální etice na konkrétní otázky. antropocentrická etika biocentrická etika ekocentrická etika Proč by lidé měli omezit spotřebu masa? Nadměrná konzumace masa ohrožuje zdraví. Dochází k zabíjení živých tvorů; zvířata ve velkochovech nežijí v důstojných podmínkách. Chov hospodářských zvířat je mnohem náročnější na prostor, vodu a energii v porovnání s rostlinnou výrobou. Proč chránit biodiverzitu? Některé organismy mohou pro člověka představovat do budoucna nové zdroje potravin, léčiv apod. Všechny živé organismy mají stejné právo na život. Každý organismus má svou funkci a jeho případné vymření může ohrozit funkci celého ekosystému. Který problém vyplývající z nadměrné automobilové dopravy je nejzávažnější? Výfukové plyny a hluk ohrožují zdraví obyvatel. Zdroj: sestaveno autorem podle více zdrojů (viz seznam literatury) Pod koly aut zahyne mnoho živočichů, silnice představují závažnou bariéru pro migraci živočichů v krajině. Produkce skleníkových plynů ohrožuje klimatickou stabilitu planety. Tab. 3 Možnosti řešení problému nadměrné automobilové dopravy z pohledu různých přístupů k environmentální etice. antropocentrická etika biocentrická etika ekocentrická etika Výstavba obchvatů měst, protihlukových bariér apod. Výstavba migračních koridorů pro živočichy, oplocení silnic, přenášení Auta na alternativní pohon (biopaliva, vodík). 16

17 obojživelníků apod. Zdroj: sestaveno autorem podle více zdrojů (viz seznam literatury) V obecnější rovině se vztahem vzdělávání a ekologické etiky zabývala Dlouhá (2007). Autorka konfrontuje různé přístupy s aktuálními vzdělávacími požadavky. Upozorňuje přitom především na skutečnost, že současná kurikula jsou založena na jednostranném racionálním pohledu, který směřuje pouze k blahu jedince a lidské společnosti, zatímco ostatní přístupy zůstávají opomenuty. Hodnocení průřezového tématu Environmentální výchova v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (nejen) z hlediska zastoupení jednotlivých směrů provedl Činčera (2009). Z provedené analýzy vyplývá, že průřezové téma je z tohoto pohledu zpracováno poměrně vyváženě a žádný z přístupů výrazně neupřednostňuje. Seidlová (2010) provedla zhodnocení aktuální nabídky učebnic zeměpisu pro gymnázia. Podle jejích závěrů převažovaly v hodnocených učebnicích antropocentricky laděné výroky (výsledkům tohoto výzkumu bude věnován samostatný článek v příštím čísle Geografických rozhledů). V práci Matějčka (2010) lze najít výsledky výzkumu environmentálních postojů budoucích učitelů zeměpisu. Z výsledků vyplývá, že v této specifické skupině respondentů převažovala ekocentrická hodnotová orientace. Obšírněji se problematice environmentální etiky věnují Jickling a kol. (2006), kteří nabízejí k úvaze také konkrétní témata, resp. etická dilemata. Škola by měla pokud možno nabízet různé pohledy a přístupy, zároveň by však měla působit nestranně. Aby mohla tuto úlohu plnit, je třeba aby učitelé (nejen zeměpisu) v první řadě diagnostikovali sami sebe tedy aby si uvědomili, ke kterému z přístupů k environmentální etice se přiklánějí. Toto uvědomění si vlastního zaměření umožní učiteli větší nadhled. Svůj názor nemusí nijak tajit, zároveň by však měl nabízet i další možné přístupy a umožnit tak žákům kritické a nestranné posouzení jednotlivých přístupů. Příklady konkrétních aktivit k tématu Vzhledem k povaze problematiky environmentální etiky je nejrozšířenější a zároveň zřejmě i nejvhodnější metodou k zařazení tématu do výuky forma diskuze. Diskuzní charakter má také většina aktivit, které navrhují Jickling a kol. (2006). Autoři předkládají řadu konkrétních příkladů problémů z oblasti životního prostředí, které mohou posloužit jako podklad pro diskuzi ve školní výuce. Ukázkové příklady problémů, o kterých lze v hodinách diskutovat, jsou uvedeny v dalším textu. Obdobných aktuálních problémů a dilemat lze najít v současném světě velmi mnoho, přičemž řada z nich je předmětem politických sporů. Diskuze a diskuzní aktivity ve výuce můžeme pojímat různým způsobem. V případě konkrétních a jasně vymezených problémů lze diskuzi koncipovat jako vzájemné argumentování dvou stran s odlišným názorem (zjednodušeně příznivců a odpůrců určitého řešení či názoru). Jednotlivé strany podávají střídavě své argumenty, přičemž platí pravidlo, že každá strana před vyřčením nového argumentu či dotazu reaguje na předchozí dotaz či argument protější strany. Zajímavým prvkem je možnost přeběhnout k protější skupině (tuto možnost by však měl mít každý účastník diskuze pouze jednou). Podrobněji tento způsob diskuzí rozebírá Alvermann (1991). Řešení etických problémů, zejména takových, které souvisejí s využíváním zvířat, je součástí některých výukových programů z nabídky středisek ekologické výchovy. Konkrétní náměty na činnosti k této problematice lze najít např. v publikacích Leblocha a Leblochové (2001) či Máchala (2000). Efektivní formou zařazení diskuzních aktivit do výuky jsou simulační hry. Pro zařazení environmentálně-etických témat je důležité zejména to, že simulační hry umožňují komplexní rozvoj osobnosti žáka (tedy nejen znalostí, ale také dovedností a především postojů), učí systémovému a abstraktnímu myšlení a poskytují možnost bezpečného prostředí pro učení. Navíc významně zvyšují motivaci k učení. Podrobnější informace o simulačních hrách a o možnostech jejich využití ve výuce lze najít např. v publikaci Činčery a kol. (1996). 17

18 Doporučená literatura k tématu: ALVERMAN, D. E. (1991): The discussion web: A graphic aid for learning across the currriculum. The Reading Teacher, 45, BRÁZDA, R. (1998): Úvod do srovnávací etiky. KLP Koniasch Latin Press, Praha, 180 s. ČINČERA, J. (2009): Analýza průřezového tématu Environmentální výchova v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání. In: Envigogika, IV, č. 1. ČINČERA, J., CAHA, M., KULICH, J. (1996): Hry a výchova k trvale udržitelnému rozvoji. Brontosaurus Praha 7, Praha, 75 s. DLOUHÁ, J. (2007): Ekologická etika na pomezí etikety a revoluční ideologie. In: Envigogika, II, č. 1. HELLER, J. (1995): Člověk pastýř stvoření. Universum, Revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie, č. 16 (1994/95), CESTA, Brno. JICKLING, B., LOTZ-SISITKA, H., O DONOGHUE, R., OGBUIGWE, A. (2006): Environmental Education, Ethics, and Action: A Workbook to Get Started. UNEP, Nairobi, 52 s. (publikace je dostupná ve čtyřech jazykových mutacích na adrese KOHÁK, E. (2000): Zelená svatozář. SLON, Praha, 204 s. LEBLOCH, B. jun., LEBLOCHOVÁ, M. (2001): Zvířata v naší mysli. Občanské sdružení Člověk a Krkonoše, Vrchlabí, 107 s. LEOPOLD, A. (1999): Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky. Abies, Tulčík, 269 s. MÁCHAL, A. (2000): Průvodce praktickou ekologickou výchovou. Rezekvítek, Brno, 205 s. MATĚJČEK, T. (2010): Environmentální postoje budoucích učitelů zeměpisu. Informace České geografické společnosti, 29, č. 2, MATĚJČEK, T. (2011): Environmentální etika výzva pro geografické vzdělávání. Geografické rozhledy, 21, č. 2, s SEIDLOVÁ, M. (2010): Hodnocení zeměpisných učebnic z hlediska ekologické etiky. Bakalářská práce, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta UK, Praha, 46 s. + přílohy. SCHWEITZER, A. (1989): Albert Schweitzer zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Vyšehrad, Praha, 308 s. ZAČALOVÁ, P. (2008): Zelená je barva islámu: islámská environmentální etika a její žitá praxe. Diplomová práce. Fakulta sociálních studií, Masarykova Univerzita, Brno, 98 s. 18

19 4. GLOBÁLNÍ KLIMATICKÁ ZMĚNA Problém globálních klimatické změny je v současné době aktuálně diskutovaným tématem. Na jedné straně se objevují katastrofické scénáře, které počítají s celosvětovým nárůstem teploty až o 8 C, vzestupem mořské hladiny o několik metrů, totálním kolapsem ekologické rovnováhy, šířením invazních druhů a nemocí do vyšších zeměpisných šířek, vyhynutím více než třetiny rostlinných a živočišných druhů, řadou meteorologických katastrof, rozsáhlými migracemi environmentálních uprchlíků apod. Není vyloučeno, že globální klimatická změna by se mohla stát příčinou celosvětové krize, která by mohla ve svém důsledku znamenat v podstatě zánik civilizace. Na druhé straně se objevují i názory, že globální klimatická změna buď vůbec neprobíhá, nebo že jde spíše o přirozený klimatický výkyv, ke kterému dochází nezávisle na lidské činnosti. Mezi kritiky většinového proudu patří např. pedolog M. Kutílek, paleoklimatolog J. G. Kukla, statistik B. Lomborg či V. Klaus. Závěry vědeckých studií se však vesměs shodují v tom, že ke globální klimatické změně dochází a její důsledky mohou být vážné až katastrofální. Otázkou zůstává konkrétní podoba těchto důsledků a také to, do jaké míry se na globální klimatické změně podílí svou činností člověk. K rozdílnosti názorů na příčiny hrozící změny klimatu přispívá rozsah i komplikovanost celého problému, předpokládané dopady a s tím související rozsah změn, které je žádoucí provést, i ekonomické zájmy, jež těmto změnám brání. Klima je mimořádně komplikovaný dynamický systém, utvářený řadou rozličných faktorů roli hraje geografická poloha, sluneční aktivita, atmosférická cirkulace, oceánské proudění, sopečná činnost, obsah skleníkových plynů (především CO 2 ) v atmosféře aj. Některé vlivy působí krátkodobě, jiné ovlivňují vývoj počasí po staletí. Některé se ve svém působení vzájemně posilují, jiné naopak působí proti sobě. Faktem zůstávají následující skutečnosti (podle oficiálního stanoviska Komise pro Životní prostředí Akademie věd ČR k diskusi o klimatických změnách. Doplněny jsou také závěry, které z různých na sobě nezávislých zdrojů shrnují Cílek, 2006 a Pretel, 2007): Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře se za posledních 250 let zvýšila zhruba o 50 %. Zatímco v roce 1750 (tedy před začátkem průmyslové revoluce) činila jeho koncentrace 254 ppm (1 ppm = 10-4 %) a vykazovala jen malé změny (podobně jako koncentrace metanu a oxidu dusného). Současná koncentrace dosahuje zhruba 380 ppm a je (podobně jako koncentrace metanu) zřejmě nejvyšší za posledních 650 tisíc let. Dochází k narušení přirozených cyklů. Do atmosféry se vlivem lidské činnosti každoročně dostává asi 5,4 miliardy tun uhlíku, který byl doposud uložen v litosféře (fosilní paliva, vápenec) a nebyl tedy součástí přírodního koloběhu. Dalších 1,7 miliardy tun se do ovzduší dostává vlivem změn využití půdy (např. úbytek lesů v důsledku vypalování). Antropogenní příspěvek CO 2 celkově rychle stoupá a pro rok 2006 je vypočten už na 8 miliard tun. Část z toho je pohlcena do půdy a oceánů. Čisté zvýšení množství atmosférického uhlíku vlivem lidské činnosti tak činí přibližně 3,3 miliardy tun ročně. Za posledních 100 let ( ) se průměrná teplota povrchu Země zvýšila o 0,74 C a nárůst o 0,13 C za 10 let v posledním padesátiletém období je téměř dvojnásobný oproti stavu před sto lety. V posledních letech se trend oteplování výrazně zrychluje. Devatenáct z dvaceti celosvětově nejteplejších let od roku 1850 se odehrálo po roce 1980, nejteplejšími dvanácti roky od počátku měření jsou 1990, 1995,

20 Nejteplejším rokem v období od roku 1850 (ale pravděpodobně i za celé poslední tisíciletí) byl rok 1998, následovaný léty 2005, 2003, 2002, 2004 a Poslední padesátileté období bylo nejteplejším za posledních šest tisíc let. Jsou pozorovány změny výskytu extrémních teplot a častější jsou vlny vysokých teplot. Nejvyšší nárůst teplot je pozorován ve vyšších zeměpisných šířkách severní polokoule. Například v Arktidě je za posledních sto let pozorován nárůst teploty zhruba o 1,5 C a podle satelitních snímků klesá plošný rozsah zalednění arktických moří zhruba o 3 % za deset let (ještě rychleji klesá plošný rozsah letního zalednění těchto moří zhruba o 7,4 % za 10 let!). Za posledních dvacet let se rovněž zvýšily teploty horních vrstev permafrostu, a to až o 3 C. Paleoklimatické informace potvrzují, že polární oblasti byly dlouhodobě zřetelně teplejší než dnes naposledy před lety. Redukce objemu polárního ledu tehdy způsobila zvýšení hladiny oceánů asi o 4 6 metrů v porovnání se současným stavem. Se zvyšováním teplot vzduchu a moře se hranice průměrných teplot, nad kterou dochází k tání ledovců, posouvá směrem k pólům. Zmenšuje se oblast pokrytá mořským ledem, který tvoří hranici mezi oceánem a ledovcovou pokrývkou pólu. Roční ústup mezi léty byl 2,5 %, v současnosti se pohybuje okolo 5 %. K tání arktického ledovce přispívá také přesun teplejších vod z Tichého a Atlantského oceánu. V roce 2007 došlo poprvé od roku 1978 k uvolnění tzv. severozápadní cesty, jejíž využívání by odtávání ledu ještě více urychlilo. Podle některých projekcí by mohlo na konci 21. století docházet koncem léta prakticky ke kompletnímu odtávání arktického mořského ledu. Zmenšuje se také plocha horských ledovců. Celková plocha ledovců na Zemi se již zmenšila o více než 11 %. Tato skutečnost může prostřednictvím pozitivní zpětné vazby ovlivnit další urychlení oteplování úbytek ledu snižuje albedo (schopnost zemského povrchu odrážet sluneční světlo) a mění též schopnost oceánu absorbovat oxid uhličitý a teplo. Taje i dlouhodobě zmrzlá půda v sibiřské a kanadské tundře. Pozorováno je rovněž oteplování povrchu oceánu. Vzrůstající teplota vody a její následná teplotní expanze se na zvyšování hladin oceánů podílí v posledních deseti letech zhruba z jedné poloviny (za posledních deset let vzrostla hladina oceánu o 31 mm, tzn. 3,1 mm/rok), zatímco během posledních čtyřiceti let, kdy byla rychlost nárůstu hladiny světového oceánu 1,4 mm/rok, se vzrůstající teplota vody a její teplotní expanze podílela na nárůstu hladiny oceánů jen z jedné čtvrtiny. Oteplování povrchu světového oceánu s sebou přináší také změnu směru větrů a srážek. Důsledkem je častější výskyt extrémních situací v podobě povodní, silných větrů, období mimořádného sucha, spojených s rizikem požárů apod. Samotné zvýšení povrchové teploty oceánu zvyšuje riziko vzniku tropických cyklón (hurikánů, uragánů, tajfunů apod.). Přibližně od roku 1970 jsou doklady o větší aktivitě tropických cyklón v severním Atlantiku. Zřetelný nárůst je zaznamenán po roce Tento trend koreluje s růstem teploty povrchu oceánů. Naopak u tornád, prachových bouří, krupobití, bleskových výbojů změny pozorovány nebyly. Významný je růst srážek ve východní části Severní a Jižní Ameriky, v severní Evropě a severní a střední Asii. Vysychají oblasti Sahelu, okolí Středozemního moře, rozsáhlé části jižní Afriky a některé oblasti jižní Asie. Pokles srážek v tropech a subtropech je zesilován zvýšením teploty. Období sucha mají větší intenzitu a jsou delší, což platí hlavně o tropech a subtropech. Zvýšila se četnost výskytu intenzivních srážek nad většinou pevninských oblastí. Přestože v Antarktidě (narozdíl od Arktidy) není zatím pozorován výraznější úbytek pevninského ledovce, dochází i na jižní polokouli ke zmenšování ledové pokrývky moře. To ohrožuje např. krill a 20