Nové metody spolupráce veřejné správy a neziskového sektoru a rozvoj sociálních služeb v území - koncepty sociální ekonomiky

Transkript

1 Nové metody spolupráce veřejné správy a neziskového sektoru a rozvoj sociálních služeb v území - koncepty sociální ekonomiky PhDr. Jaroslava Kadeřábková, CSc. Sociální ekonomika je v současné době v centru odborné i široké veřejnosti. V České republice měla v minulosti poměrně velkou odezvu a patřila k tradicím země. Má úzkou návaznost na neziskový sektor, který zejména po roce 1989 v našich podmínkách získává významné postavení v procesu vytváření občanské společnosti. Pojem neziskový sektor se v České republice se po vynucené přestávce opět objevuje po roce Vznikají organizace různých právních forem. Stejně jako celý neziskový sektor jsou i tyto organizace velmi mladé, a proto je velmi důležité vnést je do povědomí občanů. Do neziskového sektoru vstupují lidé ze všech možných oborů, lidé mající různé stupně znalostí, kteří mu často věnují své osobní volno. Mladost tohoto sektoru s sebou nese i pomalost učení se jak tyto organizace řídit k efektivnímu výkonu. Neziskové organizace se ve většině případů dobře orientují v oblasti práva, účetnictví, sociálních služeb, rychle se orientují ve způsobu získávání finančních prostředků pro svou činnost, ale stále zaostávají ve spolupráci s veřejnou správou. Mnoho představitelů veřejné správy se obává vzájemné spolupráce a jsou přesvědčeni, že vede spíše ke zpomalení jejich rozhodování, a proto považují vzájemnou kooperaci za nepotřebnou. Současné zkušenosti i výsledky výzkumných prací ukazují, že je třeba věnovat větší pozornost vztahu veřejného a neziskového sektoru. V tomto smyslu se sociální ekonomika vystupuje jako nový fenomén současnosti, která proměňuje vztah mezi veřejným a neziskovým sektorem, neboť obohacuje a rozšiřuje kvalitu i rozsah veřejných služeb. Vztah veřejné správy a neziskového sektoru patří k problémům, které řeší různé vědní obory. Od sociologických, historických, ekonomických, přes právnické a jiné vědy. Nejvíce přináší reálné poznatky propojení věd sociologických a právních. Ukazuje se, že toto spojení může přinést poznatky,

2 které pomohou zachytit významné faktory vztahu veřejné správy a neziskového sektoru a postihnout úlohu sociální ekonomiky na lokální i regionální úrovni. Spolupráce veřejné správy a neziskového sektoru v oblasti sociálních služeb Ekonomické změny a růst sociálních problémů vyžaduje nová řešení a instituce. Vedle státu, podnikatelských společností nebo agentur jsou to subjekty organizačního typu, které jsou schopny pružně reagovat na nové skutečnosti a poskytovat potřebné typy služeb. Toto je právě prostor, který může vyplnit třetí sektor, pro který se užívá označení občanský sektor, dobrovolnický sektor, neziskový sektor nebo také sociální ekonomika. Zvýšeného významu neziskového sektoru jsou politické změny, zejména politické uspořádání s sebou přineslo i nová legislativní rozhodnutí. Nejvyšší růst neziskového sektoru byl v zemích, jejichž politiky vytvořili jakési partnerství mezi vládou a nestátními neziskovými organizacemi. Partnerství představuje poskytování služeb hrazené vládními prostředky nestátními neziskovými organizacemi. Bylo tomu tak například ve Velké Británii nebo v Německu. Do popředí se dostává nový jev, tzv. sebeorganizování, které znamená schopnost občanů sdružit se k výkonu soukromých aktivit ve veřejném zájmu, sloužící k obecnému dobru. V posledních letech se význam sebeorganizování vyzdvihuje zejména v souvislosti s posunem hodnot střední třídy směrem k oproštění se státu od odpovědnosti za sociální zabezpečení, záruky životního prostředí, i když právě takové záruky byly dříve spojované výlučně se státem. Tedy očekávání typu stát se o nás postará jsou dnes určitě mnohem menší než v minulosti. Občané mají větší důvěru sami v sebe a ve společnost v niž žijí, než by měli důvěru pouze v poslání státu. Značnou úlohu v tomto smyslu sehrávají státní (vládní, veřejné) neziskové organizace. Tyto organizace zabezpečují převážně realizaci výkonu státní správy. Jejich opodstatnění je dáno jejich posláním, kterým je podílení se na výkonu veřejné správy na úrovni státu, regionu či obce. Jejich právními formami jsou v rámci české republiky příspěvkové organizace a bývalé rozpočtové organizace, od roku 2001 také organizační složky státu, kraje či obce. Jejich určitá část se

3 charakteristikami svých činností blíží nestátním neziskovým organizacím. Z vlastností neziskových organizací jim lze přiřadit neziskovost a samosprávnost. Tedy nejsou založeny za účelem zisku, který by sloužil k rozdělování mezi členy organizace. Je třeba se zmínit také o nestátních (nevládní, soukromé, občanské) neziskové organizacích, neboť také ty sehrávají v sociálních službách velmi významnou úlohu, se kterou je třeba počítat v případech řešení sociálních problémů na lokálních, regionálních i státních úrovních. Také tyto organizace charakterizuje princip sebeřízení společnosti, který představuje schopnost určitého společenství lidí žijících a spolupracujících ve vymezeném prostoru se organizovat a vzájemně usměrňovat své jednání je příčinou existence těchto organizací. Jde o podílení se na veřejné politice v rámci občanské společnosti, kdy se občané sdružují do různých typů nestátních neziskových organizací. Sdružování vychází ze svobody sdružování, jedné ze základních svobod demokratického státu. V České republice jejich základní formy představují sociální družstva, občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, nadace a nadační fondy. Vycházíme-li z vymezení sociálních služeb, které představují činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení 1. Je možné také zdůraznit, že prostřednictvím sociálních služeb je zajišťována pomoc při péči o vlastní osobu, zajištění stravování, ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, ošetřování, pomoc s výchovou, poskytnutí informace, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, psychoterapie a socioterapie, pomoc při prosazování práv a zájmů. V neposlední řadě také pomoc dlouhodobě nezaměstnaným, vytváření podmínek pro konsultační a poradenské aktivity apod. 1 Z. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, 3, a), ze dne

4 Cílem služeb mimo jiné bývá: a) podporovat rozvoj nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti uživatele, jeho návrat do vlastního domácího prostředí, obnovení nebo zachování původního životního stylu; b) rozvíjet schopnosti uživatelů služeb a umožnit jim, pokud toho mohou být schopni, vést samostatný život; c) snížit sociální a zdravotní rizika související se způsobem života uživatelů. Sociální služby pomáhají lidem žít běžným životem. Umožňují jim pracovat, nakupovat, navštěvovat školy, navštěvovat místa víry, účastnit se aktivit volného času, starat se sami o sebe a o domácnost apod. Zaměřují se na zachování co nejvyšší kvality a důstojnosti jejich života. Sociální služby jsou poskytovány jednotlivcům, rodinám i skupinám obyvatel. Mezi nejpočetnější skupiny příjemců sociálních služeb patří zejména senioři, lidé se zdravotním postižením, rodiny s dětmi, ale také lidé, kteří z různých důvodů žijí tzv. na okraji společnosti. Také v České republice v současné době existují a stále vznikají velké počety soukromých neziskových organizací, které poskytují sociální služby. Vedle nich se rozšiřují organizace komerčního ziskového typu, které také poskytují domácí, zdravotní a sociální služby. Tyto organizace vznikají ve vazbě na veřejná zdravotnická zařízení, soukromá zdravotnická zařízení a soukromé agentury sociální péče. Sociální služby jsou pouze jednou z aktivit, které mohou být vykonávány v rámci sociálního podniku. Může to být činnost soukromé firmy, která poskytuje sociální služby výlučně na tržním principu. Mix soukromých a veřejných prostředků může využívat například soukromé zdravotnické zařízení, kde je léčba pacientů hrazena z veřejných prostředků. Posledním případem jsou instituce, které vznikají v rámci realizace sociálního zabezpečení, jako jsou například úřady práce nebo sociální referáty obecních úřadů. Ukazuje se, že pro spolupráci veřejné správy a neziskového sektoru je důležitý princip partnerství. Tento princip se objevuje v Evropské unii, avšak ani v ní nepodléhá jednotným pravidlům. Upravuje se rozdílně v jednotlivých zemích. Podle Zelené knihy Komise Evropských společenství o partnerství veřejného a soukromého sektoru a právu Společenství o veřejných

5 zakázkách a koncesích upravovaných a zpřesňovaných od roku 2004 se pojmem partnerství veřejného a soukromého sektoru, tzv. Public Private Partnership, často se objevuje jen zkráceně jako PPP, obecně označují formy spolupráce mezi orgány veřejné správy a podnikatelským sektorem za účelem zajištění financování, výstavby, obnovy, správy či údržby veřejné infrastruktury nebo poskytování veřejné služby. Základním předpokladem pro toto partnerství v sociálních službách jsou jasně vymezené standardy, které je třeba, aby státní orgány účinně a striktně hlídaly. Dnešní právní úprava, byť ještě nedokonalá, představuje obrovský pokrok v této oblasti. Ještě před několika málo lety si bylo nemožné nevšimnout neochoty veřejné správy v rozhodovacích procesech využívat účast veřejnost. Převažovaly formální způsoby komunikace mezi veřejnou správou a ostatními subjekty. Nestátní neziskové organizace byly pro představitele veřejné správy nepochopený sektor, neorganizovaný a obtížně počitatelný. Nebylo konkrétně jasné jaké přínosy plynou ze spolupráce veřejného a občanského sektoru. Současný právní řád nedefinuje pojem neziskový sektor. Definici termínu sociální služby se nachází v zákoně o sociálních službách 2. Subjekty neziskového sektoru se řadí mezi soukromoprávní subjekty, upravuje je tedy občanský zákoník 3. Ten dělí účastníky občanskoprávních vztahů na fyzické a právnické osoby. Právnické osoby rozděluje na čtyři skupiny 4, sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Mezi sdružení fyzických nebo právnických osob bych ze subjektů neziskového sektoru zahrnul občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, církve a náboženské společnosti, politické strany a hnutí, zájmová sdružení právnických osob, profesní komory, družstva, společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti založené podle Obchodního zákoníku 5 za jiným účelem než pro zisk. Mezi účelová sdružení majetku řadím pouze nadace a nadační fondy. 2 Z. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, 3, a). 3 Z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 4 Z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, Z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

6 Právní úprava subjektů neziskového sektoru je roztříštěná. Tvoří ji obecné zákony jako občanský zákoník, obchodní zákoník, ale i řada samostatných zákonů pro jednotlivé dobrovolnické organizace. Nové metody spolupráce veřejné správy a neziskového sektoru a rozvoj sociálních služeb v území Koncept sociální ekonomiky Novou tendencí ekonomického vývoje ve vyspělých zemích je rostoucí význam o sociální ekonomiku. Prohlubuje se zájem o nové směry podnikání, které nově sledují ekonomické i sociální cíle. Toto vede ke vzniku konceptu sociální ekonomiky. Sociální ekonomika je, dle mého názoru, jedním z východisek ze situace krize sociálního státu, kdy stát již nestačí na pokrytí sociálních nároků obyvatel a neziskový sektor zároveň není schopen dostatečně pružně reagovat na nové a různorodé typy aktivit. Koncept představuje řešení nových témat, témat, která se objevila na prahu 21. století v zemích střední a západní Evropy. Prvním tématem je poskytování sociálních služeb na místní úrovni. Jedná se zejména o závislé osoby v domácnostech, jako jsou předškolní děti a nemocní senioři. Druhým tématem je integrace osob ohrožených sociálním vyloučením (exkluzí) na pracovní trhy. V poslední řadě jde o šetrné využití a rozvoj místních zdrojů při poskytování služeb a realizaci programů místního rozvoje. Z tohoto pohledu koncept sociální ekonomiky vychází z předpokladu, že stát již dále nemůže v plné míře uspokojovat sociální potřeby, ani je finančně zabezpečovat, a že ani komerční pojetí nevyhovuje nárokům moderní demokratické společnosti. Jedná se zejména o dostupnost služeb a uplatnění veřejného zájmu. V současné době v České republice je připravován dokument, který by přesněji vymezil pojem sociální ekonomika. Přesto jsou některé její principy a cíle nepřímo vyjádřeny v dokumentech mající

7 celonárodní dosah. Je to například Národní akční plán sociálního začleňování na léta Ministerstva práce a sociálních věcí 6, který hovoří sociálních službách, sociální ochraně a zmiňuje hrozbu sociálního vyloučení pro určité skupiny obyvatelstva 7 ; a další dokumenty Ministerstva práce a sociálních věcí jako například normativ k zavádění Komunitního plánování sociálních služeb. Nebo je to obecně deklarovaný princip upřednostňující komunitní péči před individuální. S těmito dokumenty ještě dále souvisí např. politika celoživotního vzdělávání pracovníků sociálních služeb 8 kdy má pracovník sociálních služeb dokonce povinnost se dále vzdělávat 9 ; nebo zavádění standardů sociálních služeb 10. Tyto a jiné dokumenty skýtají prostor pro uvádění sociální ekonomiky do teorie a praxe v České republice. Přístupy k sociální ekonomice Koncept sociální ekonomiky kombinuje dva základní přístupy. Vychází z identifikací shodných rysů jednotlivých organizací a dále z právně - institucionálních charakteristik: a) normativní přistup zdůrazňuje společné principy sdílené jednotlivými organizacemi, na základě kterých spojuje i organizačně odlišné typy institucí; b) právně - institucionální přístup je založen na identifikaci organizačních forem, nepředpokládá však nějak významný právní formalismus přístupu; používá se zejména pro účely statistického vykazování; obecně sem patří: a. družstva, b. vzájemně prospěšné organizace, c. spolky. 6 ze dne ze dne s. 16., ze dne ze dne s. 1 a 2, ze dne Z. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, s. 5, ze dne

8 Výše uvedené typy organizací jsou přítomny v každé společnosti. Avšak jejich právní formy mohou mít v různých zemích různé podoby, názvy i náplň činnosti, což je dáno zejména historií dané země, jejími sociálně ekonomickými kořeny, vztahy či zvyklostmi. Sociální ekonomika je součást ekonomiky. Je tvořena na státu nezávislými subjekty organizacemi a podniky, které produkují statky, služby obchodního i neobchodního charakteru se sociálním cílem; podniky, které uplatňují demokratickou účast svých členů a zaměstnanců; podniky sledující cíle solidarity a obecného zájmu a které nerozdělují zisk mezi podílníky 11. Sociální ekonomika je kombinací normativního a právně institucionálního přístupu a zahrnuje aktivity jejích subjektů. Tyto subjekty produkují statky a služby se sociálním cílem na základě následujících principů: a) cílem je služba členům nebo komunitě, cílem není primárně vytvářet zisk, kdy zisk není nevyužit, není hlavním motivem k činnosti, je využit například ke zvýšení kvality poskytovaných služeb; b) nezávislost řídících struktur organizace, nezávislost managementu, která není možná u veřejného sektoru a znamená velkou přednost institucí sociální ekonomiky; c) demokratický rozhodovací proces, tento princip vychází z pravidla jeden člen, jeden hlas typického pro rozhodování v družstevním typu organizace, na rozdíl od obchodních společností rozhodujících podle pravidla jeden podíl, jeden hlas, kde je tedy rozhodování svěřeno do rukou úzké skupiny nebo do rukou jednotlivců; d) nadřazenost lidí a pracovní síly nad kapitálem a redistribucí důchodů, tento principy vyplývá z výše uvedených, děje se tak zejména pomocí omezeného rozdělování výše výnosů kapitálu, rozdělování zisku mezi členy nebo pracovníky ve formě bonusů apod. V této souvislosti by bylo přínosné, aby v rámci konceptu sociální ekonomiky se ČR více zaměřila na zkušenosti evropských zemí, kde se pojem i náplň sociální ekonomiky objevuje již na počátku devadesátých let. Vznik tohoto konceptu je spojen s družstevním hnutím. Pojem sociální ekonomika 11 Dohnalová M. Sociální ekonomika v Evropském kontextu. Nadace universita v Brně, Akademické nakladatelství CERM v Brně, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA v Brně, 2002, s. 292.

9 je v terminologii Evropské unie poprvé užit v roce V dalších evropských zemích byl podnětem vznik sítí pro studium sociální ekonomiky. Sociální ekonomika se v současnosti rychle rozvíjí např. ve Francii. Zde je třetí sektor ztotožňován se sociální a solidární ekonomikou. V Itálii vznikala první sociální družstva zprvu jako reakce na chybějící nebo nedostatečné veřejné služby. Dlouhou tradici má sociální ekonomika ve Španělsku a ve Velké Británii. Již v roce 2003 vzniká mezinárodní projekt LNet, Enterprise and innovation in deprived urban spaces: sharing the European experience 12. Koordinátorem toho projektu se stala Velká Británie. Projekt zakládá novou síť pěti zemí. Kromě České republiky projekt zahrnuje Itálii, Nizozemí, Spolkovou republiku Německo a Velkou Británii. Projekt hledá nové formy sociálního podnikání, které pomohou řešit ekonomické a sociální problémy jako je nezaměstnanost, chudoba a inkluze v některých částech velkoměst a to Prahy, Milána, Hamburku, Amsterodamu a Londýna. Hlavním cílem je rozšířit možnosti trhu práce a přispět k sociálnímu začleňování osob, sociálních i etnických skupin. Vzrůstající ocenění sociální ekonomie v Evropě spolu s větším zájmem o nekonvenční podnikatelskou dynamiku, vedly ke vzniku nového konceptu sociálního podnikání. Zatímco před několika lety byl koncept sociálních podniků probírán jen zřídka, nastává nyní v této oblasti průlom. V USA byl tento koncept přijat na počátku devadesátých let velmi pozitivně. V roce 1993 založila Harvard Bussines School Sociální podnikatelskou iniciativu, která se stala milníkem nové éry, jak jsem již dříve uvedl v této práci. Nicméně, sociální podnikání v USA zůstalo velmi širokým a neurčitým pojmem odkazujícím na tržní síly s kontextem sociálních záměrů. Během tohoto období bylo na sociální podnikání nahlíženo jako na novou odezvu problémů s financováním neziskových organizací, pro které bylo čím dál těžší získat soukromé a vládní dary či granty jako zdroj financování. V Evropě se tento koncept poprvé objevuje počátkem devadesátých let, ale pouze v nejužším kruhu sociální ekonomie a v blízkém napojení na družstevní hnutí. V roce 2002 britská vláda Tonyho 12 ze dne

10 Blaira založila Koalici pro sociální podnikání a Sociálně podnikatelský svaz pro vzdělávání populace o sociálním podnikání za účelem propagovat cestu sociálního podnikání napříč Velkou Británií. V rámci stejného systému britský sekretariát obchodu a průmyslu, který dohlíží na Svaz, navrhl svou vlastní definici sociálního podnikání a vyhotovil počáteční seznam sociálních podniků. Nové sociální podnikání je tedy charakteristické spíše pro Evropu než pro USA, což je dáno především krizí sociálního státu evropského typu. Sociální podnikání, jakožto to odlišná forma podnikání je dle britské vlády činnost, s primárně sociálními cíly, kdy hospodářské přebytky jsou přednostně znovu investovány do podnikání za stejným účelem nebo do rozvoje místní komunity, spíše než aby se jednalo o činnost vedenou potřebou maximalizovat zisk pro zainteresované osoby, skupiny či vlastníky 13. Sociální podnik V současné době se rozvíjí nové formy podnikání. Do této kategorie patří sociální podnik, který představuje svébytný druh podniku. V této oblasti byl průkopníkem italský parlament, který roku 1991 zavedl status sociální družstvo. Roku 1995 Belgie zavedla do své legislativy koncept společnosti založené k sociálním účelům, zatímco Portugalsko zavedlo sociální družstvo se společným ručením. Španělský zákon z roku 1999 ohledně družstev obsahuje speciální zmínku o sociálních družstvech. Speciální právní rámce byly od té doby zavedeny v různých zemích. V nedávné době Francie zavedla družstevní podnik společného zájmu (société coopérative d intérệt collectif neboli SIC), a ve Velké Británii je nová legislativa ohledně zájmové společnosti právě v procesu přijetí. Tyto nové právní rámce jsou navrženy tak, aby podpořily podnikatelské a obchodní síly, které jsou nedílnou součástí sociálního programu. Poskytují způsob utváření přirozeného směru četných aktivit mnoha nezúčastněných skupin, a to se zapojením zúčastněných skupin - placených zaměstnanců, dobrovolných zaměstnanců, uživatelů do rozhodovacího procesu. I přes všechny legislativní kroky, 13 Publikováno v červenci 2002 pod názvem Sociální podnik: Strategie úspěchu.

11 kromě Itálie, velká většina sociálních podniků stále užívá tradiční právní formy třetího sektoru, i když tyto nemusí být někdy na první pohled zřejmé. Forma podniků je nazývána sociální, jestliže koncept sociální ekonomiky umožňuje rozpoznat tři roviny, ve kterých lze posuzovat sociální podstatu iniciativ: a) účel aktivit, koncept sociální ekonomiky ve svém těžišti lpí více na požadavku služby členům nebo komunitě než na hromadění zisku. Koncept nestáních neziskových organizací zase zdůrazňuje nerozdělování zisku mezi manažery, členy či zakladatele. Společným rysem je požadavek socializovat přebytek hospodaření, tedy znovu ho investovat na rozvoj činností, nebo jej využít pro blaho lidí jiných než těch, kteří řídí organizaci; b) nekomerční zdroje příjmů, oba koncepty zahrnují prospěšnost místnímu společenství nebo cílovým skupinám. Tato prospěšnost je velice často ospravedlňujícím důvodem k podpoře organizací třetího sektoru. To se také stává v případě většiny sociálních podniků, které jsou financovány jak z prostředků odvozených z tržních aktivit, tak z komerčních prostředků přidělených orgány státní správy, tj. typicky úroveň místních financí. Obvykle sem patří i nekomerční zdroje, jako je dobrovolná práce nebo dary, jako součásti neziskového přístupu. Jejich typickou schopností je mobilizovat širokou škálu zdrojů; c) specifické metody řízení, nejdůležitější je nezávislost managementu, která je vlastní nestátním neziskovým organizacím a demokratické řídící struktury a proces řízení vlastní sociální ekonomiky. Takové rysy se často nacházejí v sociálních podnicích založených obvykle na participativní dynamice, která zahrnuje jejich členy, tj. placené zaměstnance, dobrovolníky, uživatele nebo partnery zastupující například místní komunity. Dále také u řízení a kontrolních orgánů, a tam, kde rozhodovací moc členů není úměrná žádnému množství kapitálového podílu, který by mohli mít.

12 Sociální podniky uspokojují potřeby, které nejsou uspokojovány ani obchodními společnostmi na tržním principu, ani organizacemi veřejného sektoru, popřípadě jimi uspokojovány jsou, ale ne v dostatečném rozsahu, struktuře či kvalitě. Sociální podniky, na rozdíl od nestátních neziskových organizací, které do při svých činnostech využívají specifických postupů a stylů řízení i organizace práce, zapojují do své činnosti zcela nové partnery. Spektrum zahrnuje účastníky od placených zaměstnanců až po dobrovolníky, spřátelené organizace, orgány místní právy, spotřebitele či klienty. Ti se všichni mohou stát součástí fungování sociálního podniku 14. Tato struktura určitě vede k dosahování vyšší efektivnosti. Schopnost mobilizovat a získávat pro svou činnost dobrovolné pracovníky je jednou ze specifických vlastností neziskového sektoru. To umožňuje poskytovat služby, které by jinak mohly být vyprodukovány pouze za použití placené pracovní síly. Výhodou je i osobní zapálení dobrovolných pracovníků, což přináší vyšší kvalitu odvedené práce. Sociální podnik využívá dobrovolné pracovníky, ale inovativně je mixuje s pracovníky placenými v rámci jedné organizace. Sociální podniky nabízejí nové způsoby poskytování služeb. V některých zemích byla po dlouhou dobu nabídka určitých služeb omezena pouze na veřejné poskytovatele nebo neformální poskytovatele, jakými byla rodina nebo sousedství. Toto otevřelo prostor pro nové typy poskytovatelů, pro nové typy trhů - kvazi-trhy. Sociální podniky se proto musí přizpůsobit konkurenčnímu prostředí a dochází u nich k posilování podnikatelského charakteru. Nové vztahy na trhu způsobily, že existující organizace se dostávají do konkurenčních situací a vztahů. Čelit konkurenčním situacím musí pomocí přeměny nebo posílení vnitřní řídící struktury. Vzorem bývají často komerční organizace, které mají větší zkušenosti s konkurenčním prostředím. Tímto mnohdy končí i monopol veřejného sektoru v této oblasti a vyvolává vznik i zapojování zcela nových organizací. Ty mají obrovskou výhodu oproti stávajícím v tom, že mohou být budovány již se zřetelem na novou situaci. Organizace musí zároveň nést větší rizika, protože jejich financování se stává závislým na jejich schopnostech uspět v tržních vztazích a uspokojit věřitele. 14 Tzv. multi-stakeholder structure, tedy situace zapojení všech zainteresovaných partnerů do činnosti organizace.

13 Na vývoj, který byl výše zmíněn reagovaly některé právní systémy, které zavedly nové pojmy a nové formy právních typů podniků, což by bylo vhodné zařadit také do legislativního procesu v ČR. Smyslem je vyhovět novým a různorodým typům aktivit, na které již tradiční nestátní neziskové organizace nestačí. Například uvedu několik nových právních forem v zavedených v zemích Evropské unie. V roce 1991 zavedl italský parlament do právního řádu pojem socio kooperativní status. Jde o novou právní formu, v Itálii velice úspěšnou. V roce 1995 zavedla Belgie do svého právního řádu koncept firmy se státním účelem. V roce 1998 byla v Portugalsku zavedena forma social solidarity co-operative. V roce 1991 byla v Řecku zavedena social co-operative with limited lability. Francie zavedla do národní legislativy status družstevní podnik společného zájmu. Velká Británie pojem zájmová společnost. Definice sociálního podniku Jednotná definice pro sociální podniky zatím ještě neexistuje, většinou jsou však tyto podniky charakterizovány jako hospodařící sdružení zájmu, která zapojením svých členů do vlastních aktivit, pomáhají těmto členům nebo jejich komunitám jako osobám ohroženým sociálním vyloučením 15. Členy mohou být placení nebo dobrovolní zaměstnanci, případně vlastníci sociálního podniku, jeho klienti nebo v něm sdružené organizace. Tento aspekt definice navazuje na dávnou družstevní tradici. V širším pojetí může být za sociální podnik považován každý ekonomický subjekt, který poskytuje sociální péči a pomoc sociálně potřebným s tím, že se předpokládá vícezdrojové financování a případné napojení na vládní politiky, zejména na místní a regionální úrovni 16. Ekonomické a podnikatelské zaměření 17 vymezuje sociální podnik následujícími čtyřmi kritérii: a) soustavný charakter produkční činnosti znamená, že sociální podniky v rámci svého hlavního cíle nejsou zapojeny do advokačních činností nebo, na rozdíl od tradičních 15 s. 2, ze dne s. 2, ze dne pracovní verze výzkumu Emergency os Social Enterprises (EMES 1), s. 7, ze dne

14 neziskových organizací, angažovány v dobročinných aktivitách či v přerozdělování finančních toků jako je tomu typicky u nadací. Naopak jsou přímo zapojeny do produkce zboží a služeb pro své zákazníky, klienty, spotřebitele a trvale, tedy soustavně, poskytují zboží a služby. Zajišťování takového užitku nebo služeb je tedy právě jeden z hlavních důvodů existence sociálních podniků; b) vysoký stupeň autonomie, sociální podniky jsou dobrovolně vytvářeny skupinami lidí a jsou jimi nezávisle řízeny. To nemá nic společného se zdroji příjmů, které mohou být i veřejné, ale musí zde být absence přímého i nepřímého ovlivňování či řízení orgány veřejné správy nebo kohokoliv jiného stojícího mimo organizaci; c) významná úroveň ekonomického riskování, na rozdíl od většiny veřejných institucí, závisí jejich finanční životnost na úsilí jejich členů, zaměstnanců a manažerů zabezpečit adekvátní zdroje. d) relativně nízký podíl placené práce, sociální podniky kombinují peněžní a nepeněžní zdroje, dobrovolnou a placenou práci. Přesto aktivity prováděné sociálními podniky vyžadují minimální hladinu placené práce. Sociální zaměření 18 definice sociálního podniku přidává ještě dvě další kritéria: a) zřetelný záměr prospět společnosti, jedním ze základních záměrů sociálních podniků je sloužit společnosti nebo specifické skupině lidí. Na stejné úrovni je hlavní charakteristikou sociálních podniků i jejich touha podporovat smysl pro sociální zodpovědnost na lokální úrovni; b) iniciativa nastartovaná skupinou občanů, sociální podniky jsou výsledkem kolektivní dynamiky lidí patřících ke společnosti nebo skupině, která sdílí určitou potřebu nebo záměr. Tento kolektivní rozměr musí být zachován, přestože je vedení ztělesňováno specifickými jednotlivci nebo skupinou vůdců. V současné době v ČR jsou tyto legislativní úpravy i přesná definice diskutovány (např. TESSEA), která pro tyto účely získala finanční podporu a v dohledné době budou výsledky tohoto projektu veřejně přístupné pracovní verze výzkumu Emergency of Social Enterprises (EMES 1), s. 8, ze dne

15 Shrnutí: Spolupráce veřejné správy a neziskového sektoru u nás bohužel není na úrovni jakou mají ostatní státy v Evropě, ať již se jedná o Velkou Británii, Itálii či Francii. Rozvoji stále ještěně brání nedostatečná legislativní úprava. Nestátní neziskové organizace se při legislativních aktivitách setkávají s komplikovaností a neprůhledností legislativního procesu, s malým zájmem zástupců státu a politické reprezentace o problémy neziskového sektoru. Pro zlepšení dnešní situace by měla veřejné správa vzít v úvahu následující doporučení a návrhy: přistupovat k organizacím neziskového sektoru jako k plnohodnotným partnerům s dostatečnou odbornou způsobilostí a alternativním pohledem na řešení společenských problémů, protože neziskový sektor zabezpečuje široké spektrum služeb pro občany a tím de facto i přispívá k naplňování politických programů místních představitelů, více se zajímat o problémy nestátních neziskových organizací, které představují významný a nepostradatelný segment rozvoje občanské společnosti, je potřeba zřídit připomínková místa pro střešní nestátní neziskové organizace, která by složila ke sběru jejich podnětů, zjednodušit informační osvětu pro nestátní neziskové organizace, aby měly včasný a snazší přístup k podstatným a kvalitním informacím bez nutnosti zvyšování nároků na čas a personál. Nestátním neziskovým organizacím by prospělo kdyby: se sdružovaly pod střešní neziskové organizace; sdružení pod střešními nestátními neziskovými organizacemi jim pomůže více se plnohodnotně zapojovat do dlouhodobých informačních sítí nestátního neziskového sektoru což jim umožní lepší monitoring legislativních změn a prosazování návrhů; co nejvíce spolupracovaly s ostatními nestátními neziskovými organizacemi, sdílet a vyměňovat si nimi aktuální informace a zkušenosti;

16 spolupracovaly i s organizacemi státního sektoru, a to hlavně rozvíjely spolupráci spočívající v předávání klientů mezi organizacemi navzájem, kdy se tak klient může dostat k organizaci, která se jeho problémem zabývá primárně; upozorňovaly na aktuální nedostatky širokou veřejnost a média a dále podněcovaly diskuzi u odborné veřejnosti formou fór a diskuzí; i přes rostoucí zájem Čechů o neziskové organizace zlepšily komunikační dovednosti s veřejností, místní veřejnou správou, komerční sférou, s médii a s neziskovými organizacemi v regionu i za cenu svěření této oblasti profesionálním společnostem, jednou z nich je například Spiralis, o.s.; zlepšiliysvoje znalosti a dovednosti v oblasti fundraisingu, aby lépe obstály v tomto období zásadních změn ve struktuře finančních zdrojů pro neziskové organizace; si rozšířily informace o fondech Evropské unie, o možnostech jejich využití pro rozvoj vlastní organizace a jí poskytovaných služeb; měly zpracované plány dlouhodobého rozvoje a strategicky plánovaly, protože absence strategie je faktorem, který významně limituje schopnost připravovat nejen vlastní projekty, ale i partnerské. Potenciální provázání strategie organizace a fondů Evropské unie do adekvátních projektových záměrů a celkové nastavení jejich základních parametrů by pak představovalo pro většinu neziskových organizací komplikaci. Subjekty sociální ekonomiky budují místní sociální kapitál, stávají se partnery místních úřadů a firem z tržního sektoru vstupují do konkurence při realizaci místních rozvojových cílů. Tyto subjekty jsou významnou součástí místní občanské společnosti pro řešení problémů ekonomické, sociální a kulturní povahy. Mají různé právní formy a představují nové alternativy ve způsobech uspokojování potřeb občanů a sociálních skupin, zejména znevýhodněných osob, které se obtížně integrují do většinové společnosti. Na závěr můžeme konstatovat, že přes všechny kulturní, politické a legislativní překážky, představují tradiční družstva a spolky, sociální podniky i nová generace neziskových organizací významný potenciál pro rozvoj lokálních i regionálních komunit. Propojení sociální ekonomiky,

17 veřejné ekonomiky a regionální ekonomiky naznačuje, že jde o nový i reálný směr budoucího sociálně-ekonomického rozvoje české společnosti. Literatura: BUCHTOVÁ, Božena a kolektiv: Nezaměstnanost, Psychologický, ekonomický a sociální problém, DOHNALOVÁ, Marie: Sociální ekonomika v evropském kontextu, Nadace Universitas, Akademické nakladatelství CERM, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, Brno 2006 HUNČOVÁ, Magdalena: Sociální stát a sociální ekonomie v teorii a praxi. In: Sociální stát a sociální ekonomie hrozba, nebo příležitost? Fakulta sociálně ekonomická Univerzity J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2003 HUNČOVÁ, Magdalena: Ekonomický rozměr občanské společnosti, Fakulta sociálně ekonomická Univerzity J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2004 HOLMAN, J: Ekonomie. 3. Aktualizované vydání, Praha, C. H. Beck, 2002 JÍROVÁ, Hana: Trh práce a politika zaměstnanosti, Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta národohospodářská, Praha 1999 MOŽNÝ I.: Sociologie rodiny, Sociologické nakladatelství, Paha 1999, ISBN PEKOVÁ,J., PILNÝ,J.JETMAR.,M.: Veřejná správa a finance veřejného sektoru. Praha: ASPI, a.s., 2005 TOMEŠ, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, Praha Portál, 2010