Hospodářská politika a vývoj makroekonomických veličin v ČR

Transkript

1 BANKOVNÍ INSTITUT VYSOKÁ ŠKOLA, a. s. Finančnictví a ekonomických disciplín Hospodářská politika a vývoj makroekonomických veličin v ČR Diplomová práce Autor: Sup Yuriy Finance Vedoucí práce: PhDr. František Jirásek, Csc. Praha Červen

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze, dne Sup Yuriy 2

3 Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat svému vedoucímu práce PhDr. František Jirásek, Csc. za moţnost vypracování této diplomovou práce a za jeho trpělivé a ochotné vedení. 3

4 Anotace práce Předmětem Diplomové práce Hospodářská politika a vývoj makroekonomických veličin v ČR je rozbor hospodářské politiky v průběhu nezávislosti České republiky, kde je hospodářská politika analyzována pri pomoči souhrnu makroekonomických agregáty, prostřednictvím kterých je moţno působit na makroekonomickou a mikroekonomickou oblast národního hospodářství. První část obsahuje teoretický základ pro následnou práci, druhá část ukazuje kontrolní systém hospodářské politiky. Ve třetí části jsou uvedeny metody koordinace hospodářské politiky České republiky a Evropské unie. Ve čtvrté části je obsaţena samotná analýza makroekonomických veličin. V poslední části je popsán ekonomický vývoj a makroekonomické vyhlídky České republiky, který je dán do souvislosti s provedeným rozborem. Klíčová slova: hospodářská politika, hrubý domácí produkt, monetární politika, fiskální politika, míra nezaměstnanosti, deflátor HDP, přizpůsobovací mechanismy. Annotation Thesis " Economic Policy and Development of macroeconomic variables in the Czech Republic" "is an analysis of economic policy during the independence Czech Republic, where the economic policies analyzed in helping to aggregate macroeconomic aggregates, through which it is possible to affect macroeconomic and microeconomic areas of the national economy. The first section provides a theoretical basis for subsequent work, the second part shows the control system of economic policy. The third section describes the methods of economic policy coordination Czech Republic and the European Union. The fourth part is included analysis itself macroeconomic variables. The last section describes the economic development and macroeconomic prospects Czech Republic, which is given in connection with the performed analysis. Key words: economic policy, gross domestic product, monetary policy, fiscal policy, unemployment rate, GDP deflator, adjustment mechanisms. 4

5 Obsah Úvod Cíle a nástroje hospodářské politiky Cíle hospodárské politiky Nástroje hospodárské politiky Monetární politika Přímé nástroje Nepřímé nástroje Fiskální politika Alokační funkce Redistribuční funkce Stabilizační funkce Opatření fiskální politiky Důchodová politika Vnější obchodní a měnová politika Typy hospodárské politiky Klasický typ hospodářské politiky Keynesiánský typ hospodářské politiky Neokeynesiánský typ hospodářské politiky Politika kontroly Nositelé hospodářské politiky Institucionální rámec hospodářské politiky Základní zákon České republiky

6 2.4 Moc zákonodárná Koordinace hospodářské politiky Zvyková ekonomika Trţní ekonomika Centrálně plánovaná ekonomika Hospodářská politika ČR a její koordinace s EU Hlavní směr hospodářské politiky (BEPG) Hlavni doporučeni BEFG členským zemními Pakt stability a růstu Zapojení ČR do procesu koordinace hospodářské politiky Předvstupnií hospodářský program (PEP) Analýza vývoju makroekonomických velčin v ČR Hrubý domácí product HDP na obyvatele, výdaje na konečnou spotřebu Hrubé národní úspory Souhrnná produktivita práce Deflátor HDP - a další cenové ukazatele Energetická náročnost a emise kysličníku uhličitého Index stavební produkce Míra nezaměstnanosti Ceny vývozu zboţí, ceny dovozu zboţí a směnné relace Průmyslové trţby Makroekonomické vyhlídky České republiky

7 5.1. Situace v eurozóně Cyklická a strukturální sladěnost české ekonomiky s ekonomikou eurozóny Přizpůsobovací mechanismy v české ekonomice...68 Závěr...71 Seznam pouţité literatury...73 Seznam internetových zdrojů...74 Seznam obráyků...74 Seznam grafů a tabulek

8 ÚVOD Základem existence a fungování jakéhokoliv státu na světě je bezesporu ekonomika. Dobře fungující hospodářství vytváří předpoklady nejen pro další technický a technologický pokrok, jehoţ výsledky usnadňují a zlepšují další produkci, ale současně jsou vytvářeny i podmínky pro komplexní sociální rozvoj společnosti. V makroekonomické analýze se střetává teorie s fakty. Způsob, jakým vnímáme a interpretujeme fakta závisí do značné míry na teorii, z níţ vycházíme, tzn. ţe znalost makroekonomické teorie poskytuje rámec pro makroekonomickou analýzu, ale je nezbytná i pro pochopení příčinných vztahů a souvislostí a tudíţ pro interpretaci faktů. Proto se tato práce snaţí i o výklad makroekonomické teorie, který je bezpochyby potřebný k pochopení následné statistické analýzy, protoţe makroekonomická analýza se neobejde bez statistiky, která nás vyzbrojuje statistickými metodami, které se v analýze běţně vyuţívají, ale i statistickými údaji, které shromaţďuje. S určitou nadsázkou by se dalo říci, ţe makroekonomická analýza je určitou syntézou makroekonomické teorie, statistiky a hospodářské politiky, neb dělící čára mezi těmito disciplínami je volná a jsme velice často svědky, ţe se vzájemně prostupují. Analýza ekonomického vývoje země je velmi sloţitá věc, neboť ekonomiku ovlivňuje nesčetné mnoţství faktorů, z nichţ mnohé se dají interpretovat různě (makroekonomická analýza není prosta subjektivních pohledů). Analýza však není pouhým popisem změn, které probíhají v národním hospodářství. Vlastní analýza musí ukazovat hlavní faktory a základní hybné síly, které na ekonomický vývoj působily. Obecně se hospodářská politika musí snaţit o dosaţení 4 základních cílů, a to dostatečného růstu HDP, nízké míry inflace, přijatelné míry nezaměstnanosti a vyrovnané platební bilance. Celou diplomovou práci jsem pomyslně rozdělil do dvou hlavních tematických částí: první, teoretická, zaujímá kapitoly 1 aţ 3, druhá cast textu, tj. kapitoly 4 a 5, je věnována analýze hospodářské politiky státu a makroekonomických ukazatelů. Práce je rozčleněna do několika kapitol, které mají následující strukturu. V první kapitole se nachází teoretický základ pro další analýzu. Na počátku je nutné čtenáře uvést do problematiky a stručně osvětlit teorii, podle které se bude dále práce vyvíjet. Čtenář zde taktéţ nalezne teoretický exkurz do minulosti, a to k ekonomickým teoriím a k jejich postoji k hospodářské politiky. Druhá část je zaměřena na postupy a metody kontroly v České republice. Ve třetí kapitole se nachází postupy koordinace hospodářské politiky České republiky a Evropské unie. Ve 8

9 Čtvrté kapitole se nachází samotná analýza fiskální politiky v uvedeném období. Pátá část je zaměřena na samotný vývoj ekonomiky České republiky ve sledovaném období. Při zpracování diplomové práce byla vyuţita různá odborná literatura zahrnující odborné knihy, články v odborných časopisech a především internetové zdroje (z těch byla čerpána zejména data pro analýzu). První a druhá část byly zpracovány pomocí metody literární rešerše a komparativní analýzy. V dalších dvou částech byly pouţity metody analýzy, syntézy, abstrakce a dedukce. 9

10 1. Cíle a nástroje hospodářské politiky «Hospodárskou politiku muţeme obecne charakterizovat jako zpusob, formu chování státu pri realizaci základních ekonomických cílu spolecnosti, zkoumá a vysvetluje ekonomické aspekty rozhodnutí subjektu a jejich vliv na ekonomický rozvoj 1.» Systém, který se opírá o výsledky a doporučení ekonomické teorie, který je však rozpracováván v konkrétních společenských a politických podmínkách. Proto musí akceptovat základní principy a normy politického systému země. Sledované hospodářské cíle musí být kompatibilní se soustavou ostatních sledovaných cílů v oblasti politiky. Proto praktická doporučení hospodářské politiky nejsou tak přímočará jako její jednotlivé teoretické koncepce a zejména ne jako doporučení ekonomické teorie, která není vázána politickou zodpovědností. «Analýza cílů, které sleduje stát v hospodářství a nástrojů pouţívaných kdosaţení stanovených cílů je předmětem zkoumání hospodářské politiky 2.» Predmet hospodárské politiky lze vymezit jako souhrn hospodárských, politických a spolecenských vztahu souvisejících s vývojem hospodárství daného státu. Hospodárská politika predstavuje ve vztahu k politice nástroj realizace cílu politické moci v oblasti fungování ekonomického systému. V oblasti politiky se hospodárská politika zameruje predevším na analýzu a tvorbu prostredí, ve kterém se hospodárská politika realizuje, zkoumá zejména moţnosti a omezení vyplývající z daného spolecensko politického usporádání, analyzuje vliv politické moci, vliv zájmových skupin na tvorbu a realizaci hospodárské politiky. Ve vztahu k ekonomice analyzuje hospodárská politika vývojové trendy v hospodárství a zpracovává dlouhodobé strategické zámery vývoje ekonomiky. Analyzuje také príciny poruch ve vývoji ekonomiky, zpracovává variantní návrhy rešení konkrétních hospodárských situací, nabízí soubor odpovídajících nástroju pro dosaţení vytcených cílu a koordinuje ekonomické aktivity nestátních ekonomických subjektu. Pri svých postupech se hospodárská politika opírá o poznatky ekonomické teorie, predevším makroekonomie i mikroekonomie a uplatnuje také poznatky z vývoje ekonomického myšlení. Pro potreby dosaţení stanovených zámeru vyuţívá rovneţ poznatky souvisejících vedních disciplín, a to: politických, spolecenských, právních, ale i exaktních ved jako jsou statistika, 1 Zdroj: T I B O R, Paulík. Základy Makroekonomie. OSTRAVA 2008, str.96 2 Zdroj: FUCHS, K., TULEJA, P. Makroekonomie. Vydavatel Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, Katedra ekonomie, Brno : Masarykova univerzita, 2003 str

11 matematická analýza a modelování. Subjektem hospodárské politiky je predevším stát a vláda jako predstavitel státu a všechny státní orgány i instituce podle pridelených pravomocí a odpovedností (napríklad ministerstva, úrady práce, financní úrady, katastrální úrady). Je treba však pripomenout, ţe v pluralistické spolecnosti existuje celá rada dalších tuzemských subjektu podílejících se jak na tvorbe, tak i na realizaci hospodárské politiky. Navíc v podmínkách otevrené ekonomiky zde vstupují nadnárodní subjekty, které výrazne determinují tvorbu a také realizaci hospodárské politiky (napríklad mezinárodní organizace, nadnárodní orgány). Subjekty hospodárské politiky cleníme podle jejich podílu na hospodársko politickém rozhodování a podle úrovne, na které pusobí. Patrí sem zejména: - decizní sféra, stát a sloţky státní moci a správy, tj. parlament, vládní instituce a další instituce jako jsou napríklad centrální banka, soudní instituce. - estabil sféra, tzv. nositelé vlivu a tvorí ji napríklad odborová organizace, politické strany, vedecké instituce, lobby, velké firmy, komory, zájmové organizace. - nadnárodní organizace, kam patrí i orgány nadnárodní úrovne v integracních seskupeních. Predmet hospodárské politiky lze vymezit jako souhrn hospodárských, politických a spolecenských vztahu souvisejících s vývojem hospodárství daného státu. 1.1 Cíle hospodárské politiky Maximalizace spolecenského blahobytu se všeobecne uznává jako vrcholný cíl hospodárské politiky, ale nelze jej konkretizovat. Základní spolecenské hodnoty se objevují ve vetšine hospodársko politických programu, avšak ani z nich nelze odvodit závazné cíle pro praktickou hospodárskou politiku. Tento úkol plní tzv. tradicní cíle hospodárské politiky, mezi nimiţ nejcasteji nalézáme tyto ctyri cíle: - trvalý a primerený hospodárský rust, indikovaný a merený prírustkem hrubého domácího produktu. - stálá cenová hladina, indikovaná a merená procentem rustu cenové hladiny, tj. mírou inflace. - dostatecne vysoká zamestnanost, indikovaná a merená mírou nezamestnanosti. - vnejší ekonomická rovnováha, indikovaná a merená prebytkem obchodní bilance, podílem vnejšího prínosu na hrubém domácím produktu. 11

12 Uvedené cíle hospodárské politiky smerují k zachování vnitrní a vnejší hospodárské rovnováhy. Cílem vlády jakékoli země je, aby rostl HDP, aby byla nízká nezaměstnanost, aby byla nízká inflace, aby nebyl příliš velký schodek platební balance. «Problém hospodáské politiky nelze jednoznačně změřit výkon a sílu ekonomiky.všechny faktory jsou na sobě závislé. Proto se zavádí tzn. magický čtyřúhelník, který je vlastně grafickým znázorněním úspěchu ekonomiky 3.» Magický čtyřúhelník vsleduje vztah mezi čtyřmi ekonomickými ukazateli: - nezaměstnanost, - Plynulý ekonomický růst (HDP ) - saldo obchodní bilance - inflace Naplnění všech čtyř ukazatelů není moţné, pokud se zlepší dva z těchto ukazatelů, druhé dva se zhorší. Graf č. 1 - Magický čtyřúhelník Zdroj: vlastní zpracování a) HDP Hrubý domácí produkt je objem vyrobených statků a poskytnutých sluţeb v ekonomice daného státu za určité období (zpravidla jeden rok). b) Inflace Inflace je proces postupného znehodnocování měny v důsledku růstu cen. Je příčinou 3 Zdroj: ŢÁK, Milan. Velká ekonomická encyklopedie. Praha: Linde 2002, str

13 znehodnocení úspor, sniţování kupní síly peněz, sníţování reálných mezd a tím vším tedy celkové ekonomické nestability. Ekonomové rozlišují několik stupnů inflace, ato podle její velikosi (inflace mírná, pádivá a hyperinflace). c) Nezaměstnanos Obyvatelstvo se dělí na ekonomicky aktivní a ekonomicky pasivní. Do první skupiny patří lidé zaměstnaní nebo také lidé, jeţ práci aktivně hledají, či se do ní hodlají vrátit po dočasném vyřazení. Druhá skupina jsou lidé, kteří jsou nezaměstnaní a ani práci aktivně nehledají. d) Bilance zahraničniho obchodu Saldo, čili rozdíl, obchodní bilance (vývozu a dovozu) rozlišujeme aktivní a pasivní. Při aktivním saldu vývoz převyšuje dovoz (platby ze zahraničí jsou vyšší neţ platby do zahraničí). Při pasivním saldu je tomu naopak. Při opakovaně pasivním saldo vzniká a narůstá statní dluh. Hierarchii cílu hospodárské politiky lze zobrazit pomocí pyramidy cílu. Obrázek č. 1 - Pyramida cílu hospodárské politiky. Zdroj: T I B O R, Paulík. Základy Makroekonomie. OSTRAVA 2008, str Uvedené cíle hospodárské politiky lze doplnovány o další cíle: - sociální cíle, prostrednictvím kterých stát prerozdeluje prostredky, aby zabránil vzniku sociálního napetí. - cíle v oblasti strukturální adaptace ekonomiky na dlouhodobé trendy, poţadavky vývoje vedy i techniky a zahranicní konkurenci. 13

14 - ekologické cíle dosáhnout ekonomického rustu s ohledem na ochranu ţivotní prostredí. «Cíle hospodárské politiky muţeme clenit také podle dalších kritérií. Z hlediska casu muţeme mluvit o cílech krátkodobých, strednedobých a dlouhodobých, z hlediska významu o cílech hlavních, vedlejších a dílcích, hlediska místa pusobení v ekonomice o cílech makroekonomických, sektorových a mikroekonomických a z hlediska charakteru cílových promenných o cílech puvodních a odvozených 4» 1.2 Nástroje hospodárské politiky Nástrojem rozumíme ekonomickou velicinu nebo ekonomicky relevantní velicinu, kterou muţe subjekt hospodárské politiky urcit, menit a kontrolovat. V obecné poloze lze nástroje hospodárské politiky clenit na nástroje kvalitativní, které urcují zpusob chování hospodárských subjektu a na nástroje kvantitativní, vyjádrené formou meritelných ekonomických velicin. Pro clenení nástroju procesní (praktické) hospodárské politiky lze uplatnit ruzná hlediska. Za rozhodující hledisko je povaţována forma pusobení daného nástroje na vývoj vztahu mezi úcastníky hospodárských procesu. Podle tohoto hlediska muţeme delit nástroje praktické hospodárské politiky na prímo pusobící nástroje (prímé nástroje) a na nástroje neprímo pusobící (neprímé nástroje). Prímo pusobící nástroje, prímé nástroje, jsou nástroje, kterými stát nebo jím poverené instituce prímo pusobí na utvárení hospodárských procesu, casto i jako jejich bezprostrední úcastník. Uplatnení prímých nástroju umoţnuje ovlivnovat chování hospodárských subjektu tak, aby bylo prímo závislé na uplatnovaných nástrojích. Nerespektování techto nástroju je pak spojováno s uplatnením odpovídajících sankcí, které vyplývají z platných legislativních norem, o které se tyto nástroje opírají. Uplatnení techto nástroju v podmínkách trţne koordinované ekonomiky má charakter krátkodobý a selektivní. Bývají pouţívány hlavne v tech prípadech, kdy se ostatní nástroje hospodárské politiky staly neúcinné. «Neprímo pusobící nástroje, neprímé nástroje ovlivnují chování hospodárských subjektu neprímo, vytvárejí ve vzájemných vztazích rozvetvenou dynamickou soustavu. Uplatnením neprímých nástroju vytvárí stát ţádoucí prostredí pro optimální realizaci stanovených cílu, 4 Zdroj:RUSMICHOVÁ, Lada a Jindřich SOUKUP.Makroekonomie: Základní kurs. l.vyd. Praha: H&H, 1992, str

15 nenarušuje však subjektivitu individuálních hospodárských subjektu, neovlivnuje jejich rozhodovací proces. Usiluje tak o jisté korigování individuálních a skupinových cílových predstav hospodárských subjektu v zájmu cílu hospodárské politiky 5.» Všeobecně je uznávána moţnost ovlivnění hospodářského vývoje pomocí nástrojů, které vymezují politiku: - Monetérní politika regulace nabídky peněz, ovlivnující úrokové sazby a ve vztahu k poptávce po penězích formující mnoţství peněz v ekonomice. - Fiskálni politika státní rozpočet, příjmy, výdaje, regulace. - Důchodová politika dobrovolné mzdové a cenové směrnice, povinné regulace. - Mezinárodní obchodní politika obchodní bilance, platební bilance, měnové kursy 6. Makroekonomická politika voli mezi hlavnímí alternativními cíli ekonomiky. Zádná země nemůţe mít současně vysokou spotřebu a rychlý růst. Například snaha o sniţení vysoké míry inflace bude vyţadovat bud období poměrně vysoké míry nezaměstnanosti a nízké úrovně produktu, nebo zásahy státu do volného trhu mzdovou a cenovou politikou. Tuto obtíţnou volbu musí pak tvůrrci makroekonomické politiky podstoupit v kaţdé zemi. Naopak, pokud si země přeje nízkou míru nezaměstnanosti s 1úrovní produtu, která se pohybuje vysoko nad jejím potenciálním produktem, musí počitat s poměrně značnou úrovní míry inflace. Před tvůrci makroekonomické politiky však stojí i další makroekonomická dilernata. Dočasně můţe země udrţet inflaci na niţší úrovni za předpokladu mzdové a cenové regulace, jejímţ výsledkem je však deformace cen a nízká ekonomická efektivnost. Zvýšení tempa růstu potenciálního produktu vyţaduje Větší investice do kapitálu, ale i do znalostí, tedy zvyšování kvalifikace pracovníků. Pokud ale ekonomika s vysokou zaměstnaností vice investuje, má zákonitě menší spotřebu, tedy i méně výrobků a sluţeb. Je to obtiţná volba pro ty, kteři makroekonomickou politiku tvoří, a to v kaţdé, i velmi vyspělé zemi Monetární politika Monetární politika cili peneţní a úverová politika predstavuje v nejširším pojetí souhrn opatrení a zásad urcitého subjektu, který se prostrednictvím monetárních nástroju snaţí 5 Zdroj: T I B O R, Paulík. Základy Makroekonomie. OSTRAVA 2008, str Zdroj: FUCHS, Kamil. Základy Makroekonomie. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str Zdroj: KLÍMA, Jan. Makroekonomie: Ekonomie Studium. Praha : Alfa Publishing, 2006, str

16 regulovat mnoţství penez v obehu, a tím dosáhnout cíle monetární politiky, tj. dlouhodobou stabilitu meny. Ta je v podmínkách trţní ekonomiky dosahovaná za stavu, kdy skutecné mnoţství penez v obehu se rovná ekonomicky potrebnému mnoţství penez v obehu, tj. kdyţ se nabídka penez rovná poptávce po penezích. Základními determinanty monetární politiky jsou role penez v ekonomice, jejich úloha pri rozhodování ekonomických subjektu a postavení centrální emisní banky v institucionálním usporádání systému regulace ekonomiky. Monetární politiku dále ovlivnuje existující struktura bankovního systému jakoţ i rozsah a intenzita platebního styku se zahranicím. Vrcholovým subjektem monetární politiky je centrální banka, která prostrednictvím rízení peneţní zásoby, nebo pohybu úrokové míry ovlivnuje úroven rovnováţného duchodu, úroven zamestnanosti (nezamestnanosti), pohyb cenové hladiny (míry inflace) a platební bilanci 8. Po vymezení rámce, v němţ se uskutečňují peněţní a úvěrové operace, přistupme k charakteristice předpokladů, podstaty a cílů monetární politiky. Monetární politika je souhrnem opatření a zásad, které mají prostřednictvím měnových nástrojů prosazovat splnění stanovených měnových cílů. Jinak řečeno, peněţní a úvěrová politika představuje činnost státu, zaměřenou především na: - kontrolu mnoţství peněz v ekonomice, - regulaci úrokových měr, - stanovení podmínek úvěrování. Úloha měnové politiky nebyla vţdy taková jaká jí přísluší v rozvinutém trţním prostředí. Dříve stát plnil tradičně ve sféře peněţního oběhu některé důleţité funkce, jako např.: určení pravidel raţby mincí a později emise státovek, stanovení oficiálního měřítka cen a podoby národní peněţní jednotky. Vliv státu byl však v této oblasti spíše minimální. Aţ v souvislosti s procesem demonetizace význam státní monetární intervence roste. Všeobecně platí, ţe čím menší je vazba peněz na drahé kovy, tím větší je význam měnové politiky." Aţ pádem tzv. zlatého standardu, původního měnového samoregulačního systému, vznikla v letech nevyhnutelná potřeba státních zásahů do peněţního oběhu. Současně připomeňme, ţe všeobecným předpokladem rozvoje monetární politiky je sama rozvinutost trţního mechanismu. V jeho rámci pak zejména existence plnohodnotného trhu peněz a trhu kapitálu. K tomu je třeba doplnit další předpoklad: Státní orgány musí mít moţnost vstupovat na oba trhy - peněz i kapitálu. Tedy, institucionálním předpokladem je, ţe centrální 8 Zdroj: T I B O R, Paulík. Základy Makroekonomie. OSTRAVA 2008, str

17 banka je ve státním vlastnictví. Prakticky to např. znamená, ţe emise peněz je převedena do výlučné pravomoci centrální banky 9. Měnová politika je sloţitá věc. Mezi jejími nástroji a konečnými cíli jsou totiţ ještě zprostředkující cíle. Schéma na obrázku ukazuje vztah mezi nástroji, zprostředkujícími cíli a konečnými cíli. Obrázek č. 2 - Vztah mezi nástroji a konečnými cíli Zdroj: HOLMAN, Robert. Ekonomie:Beckovy ekonomické učebnice. V. Vyd. Praha : C H Beck, 2011, str.602 Je orientována na ovlivňování podmínek peněţního sektoru ekonomiky, přes který působí na její reálný sektor a dosahování cílů hospodářské politiky. K uskutečňování monetární politiky je nutno vytvořit nezbytné předpoklady, bankovní soustava musí být dvoustupňová a v jejím čele musí být centrální emisní banka, která vytváří institucionální předpoklad pro vstupování státu do peněţního sektoru a jeho ovlivňování. Přitom centrální banka jako státní banka má jediná právo emitovat bankovky: - v ekonomice musí existovat rozvinutý peněţní oběh a peněţní trh - nezbytný je rozvinutý úvěrový systém a kapitálový trh. Jsou-li předpoklady splněny, můţe být monetární politika účinně uskutečňována. V posledních desetiletích se orientuje k dosaţení cíle, kterým je stabilita a kvalita měny (tzn. uchování koupěschopnosti). Proto bývá často označována jako politika především protiinflační. Je-li dosaţena poţadovaná kvalita měny, rozšiřuje se okruh bezprostředně sledovaných cílu 9 Zdroj:. NOVÁÈEK Vnislav a Jena ŠVARCOVÁ. Makroekonomie I. ZLÍN 2003, str

18 těsnější vazbou na podporu sledovaných cílů v reálném sektoru, zejména oţivení či růst a zaměstnanost. K dosaţení sledovaných cílů je vyuţívána poměrně široká skupina nástrojů, pomocí nichţ centrální banka ovlivňuje chování a činnost komerčních bank. Tyto nástroje můţeme dělit na: -přímé (administrativní) -nepřímé (trţní) Přímé nástroje Přímé nástroje představují převáţně selektivní, adresné a administrativní zásahy centrální banky. Jejich cílem je ovlivnění úvěrových moţností komerčních bank a jejich likvidity. U většiny je jejich uţívání méně časté neţ uţívání nepřímých nástrojů. a) Pravidla likvidity stanovují závaznou strukturu aktiv a pasív komerčních bank a závazné vazby mezi nimi. Jsou-li stanovena obecně pro komerční banky, mají charakter spíše nepřímého nástroje. Příkladem můţe být povinnost udrţovat určitý stanovený poměr vlastního kapitálu a celkových aktiv nebo stanovení minimálního podílu střednědobých a dlouhodobých vkladů na střednědobých a dlouhodobých úvěrech. Podobnými opatřeními je ovlivněna nabídka peněz (včetně její časové struktury). b) Ůvěrové kontingenty představují nejtvrdší nástroj. Je-li stanovena maximální výše úvěru, který můţe čerpat komerční banka od banky centrální, hovoříme o relativním úvěrovém kontingentu. Absolutním úvěrovým kontingentem je komerční bance stanovena maximální výše úvěru, který můţe poskytovat. c) Povinné vklady představují stanovení povinnosti otevřít běţný účet, ukládat vklady a provádět určité zúčtovací operace výhradně prostřednictvím centrální banky. Dopad na nabídku peněz je závislý na rozsahu uplatnění tohoto opatření, které bývá nejčastěji pouţíváno vůči státním orgánům. d) Doporučení, výzvy a dohody představují účinný nástroj, opírající se o strukturu bankovní soustavy a postavení centrální banky v ní. Doporučení je vyjádřením přání centrální banky. Nemá zpravidla písemnou podobu, stejně jako výzva, která je vnímána jako naléhavější vyslovení poţadavku. Dohoda bývá uzavírána v písemné formě a po podpisu je právně závazná. Uvedená opatření se nemusí dotýkat přímo otázek ovlivňujících nabídku peněz. 18

19 Nepřímé nástroje Nepřímé nástroje jsou charakteristické plošným působením, představují vytvoření stejných podmínek pro jednotlivé komerční banky. Povinné minimální rezervy - které jsme jiţ zavedli v souvislosti s procesem multiplikace depozit. Výše rezerv představuje částku, určenou pomocí ukazatele míry povinných rezerv, která je stanovována zpravidla diferencovaně pro vklady na viděnou a termínované vklady, přičemţ platí, čím jsou vklady likvidnější, tím vyšší procentní sazba míry povinných rezerv. V průběhu roku 1995 byla v ČR míra 12% na vklady na viděnou a 3% z termínovaných vkladů. Koncem roku došlo ke sjednocení míra na úrovni 8,5%. V srpnu 1997 zvýšeny na 11,5% z primárních vkladů bank. V 2013 je stanovena ve výši 2,00 %. Míra povinných rezerv působí nepřímoúměrně na nabídku peněz v ekonomice. Operace na volném trhu - představují nákup či prodej státních cenných papírů. Centrální banka uskutečňuje obchod s komerční bankou, která můţe zastupovat klienta nebankovní sféry. Pokud centrální banka nakupuje cenné papíry, dává do oběhu peníze a naopak. Tím ovlivňuje nabídku peněz v ekonomice. Emise a prodej státních cenných papírů jsou spojeny s centralizací prostředků, které jsou uţívány na výdajové straně státního rozpočtu, tzn. s uskutečňováním fiskální politiky. Operace však mají vliv i na úrokovou míru. Pokud centrální banka prodává státní cenné papíry, získává za ně část volných peněţních zdrojů. To vede k vyostřování konkurence na straně poptávky po penězích a úroková míra roste. Diskontní sazba - představuje nástroj, jehoţ uţití je zaloţeno na emisní funkci centrální banky. Komerční banky mají moţnost získat dodatečné peněţní prostředky formou úvěru. Diskontní sazba je úrokovou sazbou, kterou vyhlašuje centrální banka a snaţí se její regulací ovlivňovat poptávku komerčních bank po úvěrech. Od růstu diskontní sazby se očekává omezení poptávky po úvěrech a tím i omezení úvěrových zdrojů komerčních bank. Pokles diskontní sazby působí opačným směrem. Diskontní sazba v 2013 dosahla výše 0,05 %. Reeskont směnek a lombardní úvěr - představují dva doplňkové nástroje a s tím spojené operace. Komerční banky odkupují (eskontují) směnky od subjektů ekonomiky. Pokud tyto směnky odprodají centrální bance (reeskont), zvyšuje centrální banka likviditu a úvěrovou kapacitu komerčních bank. Lombardní úvěr je úvěrem poskytnutým komerčním bankám proti zástavě cenných papírů. Poskytnutím je zvýšena nabídka peněz. V 2013 byla lombardní sazba stanovena ve výši 0,25 %. Konverze měny - a swapové obchody předpokládají směnitelnou měnu. Konverze jsou nákupy či prodeje zahraničních měn za měnu domácí. Tím je ovlivněna nabídka domácí měny 19

20 (nabídka peněz v ekonomice). Swapy jsou obchody, při nichţ centrální banka nakupuje nebo prodává zahraniční menu za měnu domácí s tím, ţe je současně dohodnut budoucí termín pro uskutečnění zpětné operace. V tomto případě je dopad na nabídku peněz časově omezen 10. Pro naplnování stanovených cílu monetární politiky muţe centrální banka provádet dva typy monetární politiky, politiku expanzivní, kdy vyuţíváním disponibilních nástroju monetární politiky nabídku penez zvyšuje nebo politiku restriktivní, kdy naopak, nabídku penez sniţuje Fiskální politika «Fiskální politiku lze obecně definovat jako makroekonomicky motivované vyuţití systému veřejných financí 11.» Vlády zde mohou záměrně měnit objem či strukturu veřejných příjmů a výdajů pro získání výsledného salda rozpočtu a rozhodovat o způsobu jeho případného krytí, přičemţ všech těchto nástrojů vyuţívají k dosahování a stabilizaci optimálního vývoje makroekonomických ukazatelů. Fiskální politika je prováděna státem a nástrojem jejího uskutečňování je státní rozpočet. Váţe se k plnění tří fiskálních funkcí. Těmito funkcemi jsou: Alokační funkce Alokační funkce je nejstarší fiskální funkcí. Je zaloţena na předpokladu, ţe veřejné statky nemohou být občanům poskytovány prostřednictvím trhu a směny. Alokační funkce se tedy zabývá tím, jak má stát rozdělovat své zdroje mezi subjekty ekonomiky. Z takto rozdělených zdrojů by měly být následně co nejefektivněji vyrobeny finální statky. Stát tedy prostřednictvím alokační funkce zajišťuje jednotlivé druhy veřejných statků. Současně musí být zajišťován jejich optimální poměr vzhledem ke statkům soukromým. Alokační funkce státu se projevuje tak, ţe stát prostřednictvím veřejných rozpočtů alokuje, tj. rozmisťuje určité zdroje do produkce tak, ţe slouţí k zajišťování různých druhů veřejných statků. Při realizaci alokační funkce státu vznikají tyto problémy: - jak má vláda určit skladbu vyráběných statků, - jak a kam má příslušné veřejné statky rozdělovat, - jaký zvolit kvantitativní poměr mezi mnoţstvím trţních a netrţních statků, - jak zajistit efektivní financování produkce veřejných statků. 10 Zdroj: FUCHS, K., TULEJA, P. Makroekonomie. Vydavatel Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta,katedra ekonomie, Brno : Masarykova univerzita, 2003, str Zdroj: DVOŘÁK, Petr. Vybrané problémy fiskální politiky. Praha, 1997, str. 9 20

21 Problémy vlády při alokaci zdrojů Velice problematickým se jeví objektivní zjištění skrytých preferencí občanů pro příslušné veřejné statky s cílem zjištění jejich efektivní spotřeby. Největším problémem při alokaci zdrojů je spravedlnost při jejich rozdělování. Zde se vychází z učení italského profesora V. Pareta. Paretovské optimum představuje takový ekonomický výsledek, při němţ nemůţe dojít k ţádné reorganizaci nebo obchodu, které by zvýšily uţitek nebo uspokojení jednoho subjektu, aniţ sníţí uţitek nebo uspokojení jiného subjektu. Takové řešení se nalézá na hranici produkčních moţností. Paretovská efektivnost je pak taková efektivnost, kdy nelze nikomu zlepšit situaci, aniţ ji někomu jinému zhoršíme Redistribuční funkce Redistribuční funkce posláním redistribuční fiskální funkce je zajistit relativně spravedlivé rozdělení důchodů ve společnosti a přesun prostředků k těm, kteří je mohou vyuţít nejlépe pro celkový rozvoj společnosti. Mezi redistribuční opatření patří daňová politika a výdajové programy státu, do kterých lze zahrnout např. poskytování různých sociálních dávek. Cílem redistribuce je dosáhnout relativně spravedlivého rozdělení důchodů mezi občany státu. Mezi hlavní determinanty rozdělování patří důchod z práce a z kapitálu. Mezi hlavní nástroje redistribuce patří: - daňová politika (příjmy státu), - výdajové programy rozpočtů jednotlivých úrovní vlád (sociální a zdravotní politika, vzdělávací programy) Z hlediska redistribuění funkce státu jde zejména o zvolení vhodného transferovéhmo mechanismu jde hlavně o to: - které daně budouv vybírány, - pro které skupiny obyvatel budou zejména zátéţí, - za jakých podmínek budouu ukládány příslušné druhy daní. Všeobecně se pouţívá progresivní zdanění u vyšších příjmových skupin nejčastěji jde o: - progresivní daně z důchodů, - progresivní daně z majetku, - selektivní spotřební daně 21

22 Vláda můţe vhodně koncipovanými výdajovými programy zlepšit ekonomickou situaci zejména ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva tím, ţé příslušným občanům poskýne příspěvky např. na: - výchovu dětí, zejména u početných rodin, - bydlení, - rozvoj drobného podnikání Často se uvedené základni způsoby kombinují např. s vyšším zdaněním luxusního zboţí a naopak s dotacemi k cenám zboţí, které spotřebovávaji hlavně vrstvy obyvatelstva s niţšími příjmy včetně realizace transferu Stabilizační funkce Stabilizační funkce obsahem této funkce je celá daňová politika státu. O dosaţení stability se stát snaţí v oblasti poměrů na trhu zboţí a sluţeb, cen, zaměstnanosti a vyrovnanosti platební bilance. Cílem je posílení tempa růstu ekonomiky a to prostřednictvím nástrojů nejen politiky fiskální, ale také monetární. Z hlediska těchto funkcí je také moţné definovat rozdíl, mezi pojmy fiskální a rozpočtová politika. Rozpočtová politika se soustředí spíše na funkci alokační či redistribuční, zatímco politika fiskální upřednostňuje stabilizační funkci. Cílem je ovlivňovat chování ekonomických subjektů a tím, v konečném důsledku, také agregátní poptávku. Hlavním úkolem rozpočtové politiky je zajištění dostatečného objemu zdrojů, kterými mohou být financovány veřejné výdaje a následně rozhodování o tom, na jaké účely budou tyto prostředky vyuţity. Jako nástroje vyuţívá rozpočtová politika veřejných rozpočtů, mezi které lze zařadit rozpočet nadnárodní, státní, územní samosprávy i podniku či neziskové organizace. Rozpočtová politika se váţe na rozpočtové období, kterým bývá zpravidla 12 po sobě jdoucích měsíců. Fiskální politika, narozdíl od rozpočtové politiky, není primárně zaměřena na dosahování vyrovnaného státního rozpočtu, nýbrţ na stabilní vývoj makroekonomických proměnných (zaměstnanost, inflace, růst hrubého domácího produktu HDP). V oblasti veřejných výdajů pracuje fiskální politika pouze s tzv. vládními výdaji na zboţí a sluţby, tedy takovými, za které stát obdrţí určitou protihodnotu (zboţí, sluţbu). Nemusí se však jednat pouze o výdaje vlády, ale také o výdaje vynaloţené na kterékoliv jiné úrovni. 12 Zdroj: Univerzita Pardublce Fakulta ekonomicko-správní Veřeiné finance doc.ing Jaroslav Pilný CSc. Str.14 22

23 Naproti tomu na příjmové straně pracuje fiskální politika pouze s tzv. čistými daněmi. Čisté daně jsou rozdílem příjmů vybraných od domácností a firem a transferů, které jsou těmto subjektům vyplaceny Opatření fiskální politiky Opatření fiskální politiky lze rozdělit do dvou skupin: Diskreční opatření jedná se o záměrná, jednorázová a časově omezená rozhodnutí, uskutečňovaná prostřednictvím změny zákonů. Jejich důsledky se projeví ve změně agregátní nabídky a poptávky, tudíţ také ovlivní výstup ekonomiky, zaměstnanost a inflaci. Mezi tato opatření lze zařadit např. změnu výše vládních výdajů, změny daňových sazeb či sociálního pojištění apod. Vestavěné stabilizátory - omezují cyklické výkyvy ekonomiky, nernusí však vést k jejich úplnému odstraněni. Vláda proto přijímá další opatření na základně svého volného rozhodování to označujeme jako diskreční politiku. Jedná se např. o - zménu dani (jejich výše, struktury) v případě podpoření ekonomiky jejich sníţení, v případě utlumení ekonomiky jejich zvýšení; - změnu investičních výdajů (na stavbu dálnic, podpory výstavby bydlení atd.) v případě podpoření ekonomiky jejich zvýšení, v případě utlumení ekonomiky jejich sníţení; - politiku zaměstnanosti (zrněny v sociálních dávkách, veřejné práce atd.). Vestavěné stabilizátory jsou opatření, která po zabudování do ekonomiky působí dlouhodobě a automaticky. Nevyţadují tedy ţádná dodatečná opatření vlády. Do této skupiny lze zařadit progresivní zdanění, pojistné na státní politiku zaměstnanosti, ad 14. Vláda nemusí v reakci na cyklické výkyvy ekonomiky přijímat bezprostředně zvláštní opatření, a i přesto bude docházet k samovolnému zmírnění těchto výkyvů. To zajistí vestavěné stabilizátory, které působí v ekonomice autornaticky. Jejich cílem je tedy vyrovnávat kolísání ekonomiky. Mezi vestavěné stabilizátory patří např. podpory v nezaměstnanosti a progresivní míra zdanění. Jestliţe se ekonomika začne propadat do recese, roste počet nezaměstnaných. Nezaměstnanému člověku, pokud by nedostal ţádné podpory v nezarněstnanosti, rapidně klesne jeho příjem a bude nucen výrazně omezit své spotřební výdaje. Spotřební výdaje jsou 13 Zdroj: DVOŘÁK, P. Vybrané problémy fiskální politiky. Praha 1997, str Zdroj: HAMERNÍKOVÁ, Bojka a Alena MAAYTOVÁ. Veřejné finance. I. vyd. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2007, str. 244; 23

24 však součástí národohospodářského produktu, který se díky tomu dále sniţí. Jestliţe ale nezaměstnaní dostanou podpory v nezaměstnanosti, nemusí omezit tak výrazným způsobem své spotřební výdaje a díky tomu se také zmírní propad národohospodářského produktu. Podpory v nezaměstnanosti jako by omezily cyklický výkyv zespoda recese nebude tak hluboká. Pokud se naopak ekonomika dostává do fáze expanze, rostou příjmy lidí. Vyšší příjmy však znamenají v případě progresivní míry zdanění přesun do vyšších zdaňovacích pásem. Lidem tak zůstane na jejich výdaje méně, neţ kdyby existovala jedna sazba daně. Niţší výdaje lidí všák znamenají i to, ţe národohospodářský produkt nevzroste o tolik, o kolik by jinak mohl vzrůst. Progresivní míra zdaněni omezila cyklický výkyv shora expanze nebude tak výrazná 15. Způsob jejich působení můţeme ilustrovat na progresivní důchodové dani. Její uplatnění znamená, ţe v období expanze ekonomiky, pro které je typický růst důchodů, jsou důchody zdaňovány vyšší sazbou. Obrázek č. 3 Fiskální politika základní vazby systému Zdroj: Makroekonomie základní kurs Tomaš Pavelka Naopak, pokud v recesi klesají příjmy domácností i firem, přesouvají se do niţšího zdaňovacího pásma. Ve svém důsledku to znamená, ţe v expanzi, rostoucí daňové zatíţení sniţuje poptávku (zpomaluje její růst), naopak ve fázi recese působí sníţené daňové zatíţení proti poklesu poptávky. Celkově je očekáván stabilizační efekt, jehoţ základem je omezení výkyvů v poptávce a tím i výkyvů skutečného produktu. 15 Zdroj: Makroekonomie základní kurs Tomaš Pavelka str

25 Základními nástroji fiskální politiky jsou: - na příjmové straně státního rozpočtu čisté daně, - na výdajové straně výdaje na nákup výrobků a sluţeb. Jejich vyuţíváním se snaţí vláda dosáhnout sledovaných cílů v oblasti stabilizační politiky, tzn. poţadovanou úroveň zaměstnanosti a cenové stability. Na uvedené cíle nepůsobí nástroje přímo. Jejich dopad je zprostředkován přes změny agregátní poptávky a agregátní nabídky, které tvoří převodový mechanismus (bezprostřední cíle). Základní vazby systému graficky vyjádřeno na obrázeku č Důchodová politika Důchodovou politikou stát působí na ceny výrobních faktorů, zejména na mzdy a zisky. Státní orgány obvykle ovlivnují výši mzdových sazeb a cen, takţe zisky jsou ovlivnovány nepřímo jako residuální veličina. Státní orgány mohou zavést v první řadě přímou administrativní kontrolu mezd a cen. Stát můţe stanovit maximální moţné přírůstky mezd a cen v určitém období nebo můţe přímo zmrazit mzdy a ceny. Pokud se ovšem ceny přestanou pohybovat v závislosti na vývoji nabídky a poptávky, je v podstatě vypojen trţní mechanismus a stát jej musí dříve či později nahradit jiným, přídělovým mechanismem. Druhou moţností státu je podpora dohody firem a odborů o pţírůstcích mezd a cen. Stát se snaţí vytvořit firmám i odborům stejné podmínky pro jednání, aby se zvýšila pruţnost cen výrobních faktorů. Přík1adem můţe být poskytování potřebných informací oběma stranám, aby se zabránilo informačnímu monopolu jedné ze stran. Tato podoba důchodové politiky je rozvinuta v německy mluvících zemích v podobě sociálního partnerství. Důchodova politika působí na vývoj cen výrobků, sluţeb a výrobních faktorů. Má ovšem vliv i na ostatní cíle stabilizační politiky státu Vnější obchodní a měnová politika Vnější obchodní politikou reguluje stát toky výrobků a sluţeb, jeţ plynou přes hranice země. K tomu pouţvá soustavu nástrojů, do níţ můţeme zařadit např. celní politiku a určování kvót výrobků, jeţ lze ze země vyvézt nebo do země dovézt v určitém období. Vnější měnovou politikou stát reguluje měnové kursy a tak působí nejenom na toky výrobků a sluţeb, ale i na přiliv a odliv kapitálu. 25

26 Na změny měnového kursu mají samozřejmě vliv i opatření vnější obchodní poliliky a monetární, fiskalní důchodové politiky. Vnější obchodní a měnová politika je primámě zaměřena na zajištění rovnováţných vztahů národní ekonomiky se zahraničím.avšak snaha udrţet tento rovnováţný vztah můţe mít významné dopady na cenovou stabilitu, zaměstnanost a růst národního hospodářství. Devalvace měny můţe zvýšit export, sníţit nabídku zboţi v domácí ekonomice a vyvolat tak vyšší míru inflace. 1.3 Typy hospodárské politiky Podle toho, jak odpovídají na výše uvedené otázku, jak řeší vzájemný vztah trţního mechanismu a státní regulace a jakou váhu kladou na jednotlivé cíle stabilizační hospodářské politiky, se vytvořily historické typy hospodářské polítíky. Studium ekonomické role státu doprovází neustálá kontraverze mezi klasickým (neoklasickým, neokonzervativním, monetaristickým) a keynesiánským (neokeynesiánským, postkeynesiánským) přístupem k makroekonomickým problémům. Naznačme ve stručnosti alespoň podstatu rozdílnosti obou směrů ekonomického myšlení, které tvoří teoretický základ odlišných praktických hospodářských politik Klasický typ hospodářské politiky Klasický přístup má své kořeny v učení A. Smithe. Klíčovým předpokladem pro úspěšné fungování ekonomiky řízené neviditelnou rukou je existence volných trhů - trhu výrobků a sluţeb, trhu práce a trhu kapitálu. Tyto trhy nesmějí být deformovány takovými zásahy, jako jsou například státem zaručené minimální mzdy, zmrazení cen a mezd, zavádění stropů úrokových sazeb apod. Pruţnost cen a mezd je zde ústředním předpokladem, neboť v trţním systému plní jejich změny úlohu signálů, koordinujících akce ekonomických subjektů. Obrázek č. 4 - Klasický typ hospodářské politiky Zdroj: vlastní zpracování 26

27 Klasická podoba makroekonomie je zaloţena na dvou výchozích předpokladech: 1. Lidé sledují svůj ekonomický zájem, 2. Ceny zajišťují svým pohybem neustálé obnovování rovnováhy na trzích. Z uvedeného vyplývá, ţe v ekonomice řízené neviditelnou rukou trhu by měla vláda hrát jen minimální roli. Z víry v trţní mechanismus jako nejdokonalejší nástroj vychází také monetaristická (neokonzervativní) koncepce hospodářské politiky. Vládní politika se omezuje na usměrňování mnoţství peněz v oběhu, na řízenou nabídku peněz Keynesiánský typ hospodářské politiky Keynesiánský typ hospodářské politiky je spojen se jménem anglického ekonoma J.M.Keynese on je nesporně teoretikem, který svým dílem nejvíce ovlivnil vývoj ekonomie 20. Století. Na jeho počátku byla kniha «Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz» vydaná v roce 1936 přibliţně 160 let po Smithově slavném «Pojednání o podstatě a původu» bohatství národů. Ve svých pracích významně přispěl k obnově makroekonomického přístupu k analýze hospodářského ţivota. Tento přístup byl charakteristický pro klasickou politickou ekonomii, ale předkeynesovský neoklasicismus jej zatlačil do pozadí 17. Podle Keynese vyspělá kapitalistická trţní ekonomika není schopna dosahovat plného vyuţívání ekonomických zdrojů a především nevytváří adekvátní podmínky pro plnou zaměstnanost. Vyznačuje se rovněţ do značné míry náhodným a nespravedlivým rozdělením bohatství a rozdělováním důchodů. Obrázek č. 5 - Keynesiánský typ hospodářské politiky Zdroj: vlastní zpracování Argumentace obsaţená v Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz zdůrazňuje zejména 16 Zdroj: NOVÁÈEK Vnislav a Jena ŠVARCOVÁ. Makroekonomie I. ZLÍN 2003, 2003 str Zdroj: BRČÁK, Josef a Bohuslav SEKERKA. Makroekonomie. Plzeň: Aleš Čeněk s. r. o., 2010, str

28 problematiku nedostatečné efektní poptávky z hlediska dosahování plné zaměstnanosti a plného vyuţívání ostatních ekonomických zdrojů. Vzhledem k tomu, ţe podle Keynese trţní ekonomika sama o sobě nevytváří dostatečné síly působící ve směru obnovy plného vyuţívání všech zdrojů, musí být tento mechanismus doplněn vnější stabilizací na základě státního intervencionismu. Keynes viděl tři moţnosti, jak navracet trţní ekonomiku vyspělého kapitalismu do stavu plného vyuţívání zdrojů. 1) Rozdělování důchodů. Odpovídající opatření vlády v podobě zvýšení dědické daně a progresivního zdanění důchodů by vedla ke zvýšení sklonu ke spotřebě a sníţení sklonu k úsporám. 2) Ovlivňování sklonu k investicím prostřednictvím peněţní a úvěrové politiky zaměřené na dlouhodobé udrţování nízkých úrokových měr Tato politika bývá označována jako politika levných peněz. 3) Vytvoření prostoru pro postupnou nenásilnou likvidaci rentiérů Podněcování investic by mělo vést k tomu, ţe by akumulace kapitálu v krátké době dosáhla takových rozměrů, ţe by kapitál přestal být vzácný a přestal by být zdrojem příjmů z titulu vlastnictví Neokeynesiánský typ hospodářské politiky V polovině 70. let se ovšem plně začala projevovat ztráta účinnosti keynesiánského typu hospodářské politiky. Nastává éra neokeynesiánské reakce - představovaná politikou stopgo. Obrázek č. 6 - Neokeynesiánský typ hospodářské politiky Zdroj: vlastní zpracování 18 Zdroj: SOJKA,Maciak. John Maynard Keynes a současná ekonomie. Praha Grada Publishing, spol s.r.o. 1999, str

29 V zásazích státu se shoduje tento typ s keynesiánským typem. Za hlavní cíl povaţují jeho představitelé dostatečnou zaměstnanost, ale za podmínky cenové stability. Na cenovou stabilitu má stát působit regulací nabídky peněz. Hlavním nástrojem je proto vhodná kombinace fiskální a monetární politiky. 29

30 2. Politika kontroly Fungující trţní prostředí vnímá vláda jako jeden ze základních kamenů demokratické společnosti. Zdrojem hospodářského růstu nemohou být veřejné výdaje, zdrojem hospodářského růstu můţe být pouze lidská tvořivost a soukromé podnikání. Úlohou státu je nastavení podmínek, které budou soukromý sektor motivovat k dalšímu rozvoji. Cílem podnikatele je hledání trţních příleţitostí a uspokojování potřeb spotřebitelů, to vše v rámci nastavených pravidel, a to zákonných i etických norem. Vláda bude trvat na zachování rovných podmínek na trhu, nepřipustí zvýhodňování jednoho odvětví či konkrétního subjektu na úkor dalších. Vláda si nebude kupovat levnou popularitu nabízením jednotlivých dotací či daňových úlev. Bude vytvářet prostředí, kde všechny podnikatelské subjekty mají stejnou příleţitost uspět na trhu. V ojedinělých případech nevyhnutelného zásahu státu bude vláda postupovat na základě dlouhodobých a jasně definovaných pravidel, nikoli ad hoc. Česká republika je otevřenou, proexportně orientovanou zemí. Vláda proto exportu věnuje mimořádnou pozornost. Stávající finanční instituce pro podporu exportu (Česká exportní banka, EGAP) vláda zachová a v případě potřeby rozšíří jejich úvěrový rámec, aby jej více mohly vyuţít i malé a střední podniky. K otázce exportu neodmyslitelně patří zavedení eura. Vstup do eurozóny není moţný bez věrohodné finanční disciplíny státu a dlouhodobě stabilních veřejných rozpočtů. Vláda se proto, v co nejkratší moţné době, dohodne s opozicí na pevném termínu vstupu do eurozóny, k jehoţ splnění zaměří všechny nezbytné organizační i legislativní kroky. Prioritou vlády je důvěryhodnost stanoveného termínu, nikoliv konkrétní datum Nositelé hospodářské politiky Nositelem hospodářské politiky můţe být státní i nestátní instituce, případně neformalizovaná skupina či jednotlivec, který hraje aktivní roli v tvorbě, provádění a kontrole hospodářské politiky. Soubor institucí, který se stal nositelem hospodářské politiky, se dlouhodobě formoval; většinou zdola a většinou metodou pokusů a omylů. Tyto instituce třídí do několika skupin. Jedná se o: - zákonodárné instituce (parlament), 19 Zdroj: 30

31 - vládní instituce (vláda, ministerstva či jiné státní instituce, jako kupř. celní a daňové orgány, ţivnostenské úřady), -emisní banku jako nositele měnové politiky, - instituce vytvářející trţní prostředí a dohlíţející na jeho kvalitu (protimonopolní úřady), - soudní instituce, jeţ zaručují vymahatelnost zákonem stanovených pravidel, -instituce protiváţných sil či nositelé vlivu, které sice nepatří k formální organizaci hospodářské politiky, ale přímo či nepřímo ji ovlivňují (odbory, organizace zaměstnavatelů, politické strany apod.). Jinou moţností je členění nositelů hospodářské politiky podle jejich podílu na hospodářskopolitickém rozhodování. Jsou to tyto dvě skupiny: - Nositelé hospodářsko-politického rozhodování (decizní sféra), kam řadíme instituce a osoby, které mají pravomoc rozhodnutí přijímat, vykonávat a prosazovat; tato pravomoc je jim dána ze zákona. K hlavním nositelům této skupiny patří vláda, parlament a centrální banka (tvůrci hospodářské politiky). - Nositelé hospodářsko-politického vlivu (vlivová sféra), coţ jsou instituce a osoby, které mají moţnost hospodářsko-politické rozhodování ovlivňovat, ale nemají rozhodovací a výkonné pravomoce. Sem patří velké podniky, politické strany, odbory, tisk apod. Nositelé hospodářské politiky (ať decizní nebo vlivové sféry) jsou subjekty, které vystupují v celém procesu hospodářské politiky; ten můţeme rozdělit na: - proces formulování hospodářské politiky, - proces provádění hospodářské politiky, - proces kontroly. Proces formulování hospodářské politiky je aktivní doménou mnoha subjektů a institucí; jsou to zejména politické strany, vláda, parlament, odborný státní aparát (zástupci ministerstev, odborníci z vysokých škol a výzkumných ústavů), zájmové skupiny, profesní svazy a komory; na regionální úrovni jsou to odpovídající subjekty ze samosprávních měst a obcí. Při realizaci hospodářské politiky se opět angaţuje velké mnoţství státních i nestátních institucí: vláda, státní správa, soudy, úřady práce, finanční úřady, celnice, zájmové skupiny atp 20. Proces kontroly představuje nezbytnou zpětnou vazbu, bez které se hospodářská politika neobejde; nejvyšší kontrolní mocí je vybaven parlament, který za tím účelem vytvořil v České republice Nejvyšší kontrolní úřad. Nezastupitelnou kontrolní roli hraje nezávislý tisk. 20 Zdroj: Ing Petr Soukup Z. Šulc: Hospodářská politika, Consus

32 Kontrolními pravomocemi jsou však vybaveny i ostatní instituce, které se na formulování i realizaci hospodářské politiky aktivně podílejí. Nositele hospodářské politiky můţeme rozdělit do dvou úrovní. V nejvyšší, nadnárodní úrovni působí instituce a orgány (konkrétně kupř. orgány Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu apod.), jejichţ rozhodnutí v určitých oblastech omezují rozhodovací pravomoce institucí a orgánů na národní úrovni (jedná se kupř. o vládu, parlament nebo centrální banku, které mají decizní pravomoce, a tisk, hospodářské komory, odbory apod., které hospodářsko-politické rozhodování pouze ovlivňují.). 2.2 Institucionální rámec hospodářské politiky Je to hierarchicky uspořádaný systém institucí, pravidel i legislativních norem, na základě kterých praktická hospodářská politika reálně funguje a které také tvoří prostředí (podmínky) pro její tvorbu a realizaci. Z teoretického hlediska přicházejí v úvahu v podstatě tří typy institucionálního rámce pro v současnosti existující praktické provádění (tvorbu a realizaci) hospodářské politiky: centralistický, nezávislý, hybridní. První z nich můţeme pracovně nazvat centralistický". Byl oblíben zejména v 50. a 60. letech minulého století. Centrální plánovací úřady" na úrovni ministerstev vznikly nejen v tzv. socialistických zemích, ale rovněţ např. v Japonsku či ve Francii. V tomto modelu hrál plánovací úřad" v procesu formulace a implementace hospodářko-politických opatření výrazně dominantní úlohu, akademické kruhy a případně další subjekty pouze roli podruţnou. Tento model dnes sice ještě velmi okrajově přeţívá, v Čisté podobě však jiţ není aplikován nikde a uvádím ho zde pouze pro úplnost. Druhý typ organizačního uspořádání, který pracovně můţeme nazvat nezávislý", klade mnohem větší důraz na činnost jednak akademické sféry, ale i soukromých institucí, jeţ si vytvářejí své vlastní modely a uveřejňují vlastní analýzy a predikce. Z těchto dokumentů pak vycházejí jednotlivá ministerstva při své analytické práci. S drobnými odlišnostmi pouţívá tento systém např. Německo, Rakousko, ale i Británie, Spojené stály a některé další země OECD. Také Francie se rozhodla opustit centralistický" model a dát větší prostor nezávislým institucím a akademické sféře. 32

33 Třetí model je kombinací obou předchozích a lze jej proto nazývat hybridní". V jeho centru je polostátní (tedy za státní peníze provozovaná, ovšem jinak maximálně nezávislá) výzkumná instituce. Ta vytváří nezávislé" analýzy nejen pro vládu, ale například i pro opoziční politické strany, volně komunikuje s představiteli akademické sféry i se zahraničím, avšak distancuje se od subjektu, jeţ jsou spojeny s prováděním praktické hospodářské politiky. Podobné uspořádání nalezneme například v Nizozemí, Norsku či Švédsku. Tento mode! je obvykle doporučován zejména pro jeho nákladovou efektivnost a transparentnost. Zároveň se zdůrazňuje, ţe tento systém nabízí potřebnou míru koordinace při formulaci i provádění hospodářské politiky 21. Kaţdý z výše uvedených teoretických modelů oslovuje pouze věcnou stránku koordinace hospodářské politiky podle nejlepší současné praxe" vyspělých ekonomik. Tyto modely uspořádání vznikaly na základě dlouhodobého vývoje nejen v rámci státních správ, ale formovaly se postupně zejména s ohledem na prohlubující se integraci evropských zemí a jejich ekonomik v rámci EU. Současné trendy v zemích EU představují proto uţitečné vodítko pro rozhodování o cílovém uspořádání institucionálního rámce naší praktické hospodářské politiky, zejména pak s ohledem na aktuální nutnost koordinace hospodářské politiky ČR s EU. 2.3 Základní zákon České republiky Ústava je společenskou smlouvou, kterou lid vyjadřuje souhlas s ustavením státu a zavazuje se vykonávat svou moc podle principů oddělení moci a chránit nedotknutelnost základních lidských práv a svobod 22. Ústava představuje základní zákon kaţdého moderního právního a ústavního státu, neboť představuje řád, kterým se řídí ţivot celé společnosti a je předpokladem pro zachování svobody občanů. Ústavy demokratických států vymezují formu a základní komponenty státu, formu vlády a zásady řízení státu, definují nejvyšší státní orgány a jejich působnost a stanovují pravidla pro tvorbu obecných právních norem. Smyslem kaţdé ústavy by mělo být vytvoření stabilního prostředí zajištující svobodný ţivot jednotlivce, právní jistotu občanů a stabilní politický systém. Vzhledem k velké důleţitosti ústavy je ve většině zemí na rozdíl od 21 Zdroj: KRAMÁŘ K. Kontrola ve veřejné správě (Díl I.), Karlovy Vary 2005, str Zdroj: DAVID R. POLITOLOGIE Základy společenských věd, Olomouc 2005, str

34 běţných zákonů ústava schvalována nebo upravována sloţitější cestou, a to např. formou referenda nebo prostřednictvím početnější většiny členů parlamentu. Ústava České republiky byla přijata v prosinci roku 1992, a to ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., a navazuje na první Ústavu Československé republiky z roku 1920 (např. trojdělbou státní moci, podobným stanovením pravomocí prezidenta). Soudobá úprava Ústavy ČR vychází z principu parlamentní zastupitelské demokracie. Základním principem parlamentních reţimů je idea dělby státní moci, v jejímţ rámci však zákonodárná a výkonná moc spolupracuje s cílem plnění základních úkolů, coţ znamená, ţe vláda se můţe podílet na legislativní činnosti Parlamentu pouze v případě, ţe získá jeho důvěru. Odborná literatura 23 povaţuje za dva základní kameny parlamentního reţimu politickou odpovědnost vlády vůči Pparlamentu a účast vlády v procesu tvorby práva a k tomu je ještě třeba doplnit právo hlavy státu (monarchy nebo prezidenta) rozpouštět za daných okolností Parlament. Pilířem celého ústavního systému České republiky je dvoukomorový Parlament ČR, který tvoří Poslanecká sněmovna a Senát, jeţ jsou voleny podle rozdílných volebních principů, přičemţ parlament je jediným ústavním orgánem, který lid volí přímo. Ostatní ústřední orgány státu, včetně prezidenta republiky, se odvozují od Parlamentu. Instituce, které mají v ústavě vymezeny své originární kompetence jsou Parlament, který je jediným nositelem zákonodárné moci, prezident republiky a vláda jako zástupci výkonné moci a Ústavní soud jako ochránce ústavnosti. Kompetence těchto institucí jsou taxativně vyjmenovány v Ústavě a běţnými zákony lze jejich kompetence doplňovat, ale pouze ve smyslu Ústavy. Z textu Ústavy vyplývají zásadní charakteristiky českého státu, v jejichţ smyslu je český stát 24 : - svrchovaný a samostatný - jednotný a unitární (s územní samosprávou) - republikánské formy - demokratického zřízení - zaloţený na respektu lidských práv a svobod a jejich ochrany - zaloţený na modelu dělby moci - respektující mezinárodní smluvní systém - umoţňující koexistenci České republiky v nadstátní unijní organizaci (realizováno vstupem do EU) 23 Zdroj: CABADA L., KUBÁT M. Úvod do studia politické vědy, Praha 2004, str Zdroj: KLÍMA K. Ústavní právo, Plzeň 2004, str

35 2.4 Moc zákonodárná Zákonodárná moc je v České republice představována Parlamentem, který je sloţen ze dvou komor, a to Poslanecké sněmovny a Senátu 25. Ústava ČR vymezuje Parlament jako výlučného zákonodárce a ústavodárce a při absenci referenda, které jediné můţe na základě úpravy provedené ústavním zákonem umoţnit lidu vykonávat státní (zákonodárnou) moc přímo, představuje Parlament úplnou reprezentaci lidu. Parlament vykonává následující funkce 26 : 1. Funkce zákonodárná znamená především schvalování zákonů na základě většinového principu (dále Parlament ČR schvaluje např. usnesení o vyhlášení válečného stavu nebo ratifikuje mezinárodní smlouvy) 2. Funkce kontrolní se týká parlamentní kontroly vlády a ostatních výkonných orgánů kromě úřadu prezidenta republiky. V parlamentním systému je vláda přímo podřízena kontrole zastupitelského sboru (nebo jeho jedné sněmovně). V ČR je vláda podřízena kontrole Poslanecké sněmovny. 3. Funkce politická znamená činnost Parlamentu, která souvisí s politikou v uţším smyslu, tzn., ţe nejen její motivace, ale i její dosah zůstává v politické rovině. Můţe se týkat zahraniční (např. společná deklarace Parlamentů ČR a SRN, zahraniční návštěvy a jejich přijímání) a vnitřní politiky (např. prohlášení odsuzující etnické násilí). 4. Funkce autonomní znamená činnost Parlamentu, která se týká jeho vnitřních věcí (např. stanovení pravidel jednání tzv. jednacích řádů, volení funkcionářů předsedy, místopředsedy, předsedy výborů, rozhodování o programu jednání). Postavení obou komor Parlamentu ČR je rozdílné. Ústava přiznává silnější pozici Poslanecké sněmovně, která dominuje běţnému zákonodárství a výrazným způsobem ovlivňuje vládní sloţku moci výkonné. Senát má mít spíše kontrolní a stabilizující funkci zejména v oblastech týkajících se ústavního systému, suverenity státu nebo kontroly prezidenta republiky. Senát v běţném zákonodárství koriguje rozhodnutí Poslanecké sněmovny, která však nese konečnou zodpovědnost za přijatá rozhodnutí, neboť dle čl. 47 Ústavy Poslanecká sněmovna schválí návrh zákona, který byl Senátem zamítnut v případě, ţe pro něj hlasuje nadpoloviční většina všech poslanců. 25 V demokratických zemích bývají parlamenty strukturovány jako jednokomorové (unikamerální) a dvoukomorové (bikamerální). Historicky nejstarší model bikamerálního parlamentu existuje ve Velké Británii (Parlament je zde rozdělen na Dolní sněmovnu a Sněmovnu lordů) jiţ od 14. stol. 26 Zdroj:DAVID R.: Ústava České republiky Listina Základních práv a svobod, Olomouc 1996, str

36 Za účelem posílení dělby moci mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem, resp. za účelem jejich vzájemného vyvaţování a kontroly se odlišují volební systémy obou komor. Do poslanecké sněmovny se hlasuje tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva podle zásad poměrného zastoupení (čl. 18 odst. 1 Ústavy) a způsob výpočtu a udělování mandátu je proveden pomocí tzv. D'Hondtovy formule 27. Volby do Senátu se konají podle zásad většinového systému 28 (č. 18 odst. 2 Ústavy) a také tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Různé volební systémy mohou způsobit odlišnou stranickou a klubovou strukturu Senátu od Poslanecké sněmovny, coţ přispívá k výraznější dělbě moci mezi oběmi komorami. Z Ústavy ČR vyplývají další rozdíly mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem, a to např. v délce volebním období (poslanci jsou voleni na 4 roky, senátoři na 6 let 1/3 je po dvou letech obměněna), v přetrţitosti či nepřetrţitosti personálního sloţení (Senát je nerozpustitelný, coţ zajišťuje určitou garanci zákonodárné moci), ve velikosti personálního sloţení (poslanců je 200, senátorů 81), v pasivním volebním právu (poslancem se můţe stát občan starší 21 let, senátorem občan starší 40 let) a v rozdílných pravomocích a kompetencích (viz text dále). Dolní komoru parlamentu tvoří 200 poslanců, kteří jsou poměrným volebním systémem voleni na dobu čtyř let z řad svéprávných občanů České republiky starších 21 let. Pravomoc a působnost Poslanecké sněmovny 29 - projednává návrhy zákonů a vyslovuje s nimi souhlas - usnáší se o návrhu zákona o státním rozpočtu a návrhu státního závěrečného účtu - schvaluje zákonná opatření Senátu - kontroluje činnost vlády, jedná o důvěře vládě a usnáší se na vyslovení nedůvěry vládě - projednává odpovědi vládě a jejich členů na písemné interpelace poslanců - navrhuje prezidentu republiky jmenování a odvolání prezidenta a viceprezidenta 27 D'Hondtova metoda vyuţívá dělení číselnou řadou. Dělencem je počet hlasů pro jednotlivou stranu, dělitelem postupně čísla číselné řady (1, 2, 3...). Získané podíly u všech stran jsou seřazeny podle velikosti a ze všech se vybere tolik nejvyšších podílů, kolik má být v obvodě přiděleno mandátů. D'Hondtova metoda umoţňuje rozdělit všechny mandáty v obvodě. 28 Princip většinového volebního systému spočívá ve volbě jednoho kandidáta za daný volební obvod, v případě voleb do Senátu ČR se jedná o dvoukolovou variantu většinového systému, při kterém vítěz vítězí v prvním kole pouze v případě, ţe získá nadpoloviční většinu všech voličských hlasů. 29 Zdroj: 50 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů. 36

37 Nejvyššího kontrolního úřadu - volí a odvolává členy Nejvyššího kontrolního úřadu - navrhuje rozpočet Poslanecké sněmovny a Senátu - volí veřejného ochránce práv z kandidátů, z nichţ po dvou navrhuje prezident republiky a Senát Představuje tzv. horní komoru parlamentu, kterou tvoří 81 senátorů volených většinovým volebním systémem na šest let, přičemţ kaţdé dva roky se volí jedna třetina. Senátorem se můţe stát pouze svéprávný občan České republiky starší 40 let. První volby do obnoveného Senátu České republiky se uskutečnili v roce 1996 za poměrně malé volební účasti. Pravomoc a působnost Senátu - v případě rozpuštění Poslanecké sněmovny přijímá Senát na návrh vlády zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyţadovaly by jinak přijetí zákona mimo opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy - podává návrhy zákonů Poslanecké sněmovně - projednává návrhy zákonů schválených Poslaneckou sněmovnou a svým usnesením schvaluje nebo zamítá návrhy zákonů nebo vrací návrhy zákonů s pozměňovacími návrhy Poslanecké sněmovně, příp. vyjadřuje vůli se nezabývat návrhy zákonů - dává souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu ČR a s jejich trestním stíhání - má oprávnění podat ţalobu na prezidenta republiky pro velezradu Společné pravomoci Poslanecké sněmovny a Senátu 30 - usnášejí se na vyhlášení válečného stavu, na souhlasu s pobytem cizích vojsk na území ČR, na souhlasu s vysláním ozbrojených sil mimo území ČR - volí na společné schůzi prezidenta republiky - usnáší se, ţe prezident republiky nemůţe ze závaţných důvodů vykonávat svůj úřad - schvalují ústavní a volební zákony a mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy Neslučitelnost funkcí Obě komory Parlamentu fungují jako autonomní orgány, mezi nimiţ Ústava zakotvuje tzv. inkompatibilitu, coţ znamená, ţe není moţné, aby jedna osoba měla členství jak v Poslanecké sněmovně tak v Senátu. Rovněţ je neslučitelná s funkcí poslance a senátora funkce prezidenta republiky, soudce a mnoha dalších, o nichţ to stanoví zákon. 30 V případě, ţe se jedná o texty norem, je pro jejich platnost nutné, aby byly schváleny Poslaneckou sněmovnou a Senátem ve stejném znění. 37

38 3. Koordinace hospodářské politiky V oblasti hospodářství se společenský pokrok projevuje dělbou práce, ta vede k potřebě vzájemné sladování jednotlivých činností - k poţadavku koordinace ekonomiky. V řešení základních otázek - Co? Jak? Pro koho? - se historicky vyvinuly tři základní ekonomické systémy řešící problém koordinace rozdílnými spůsoby.jedná se o: - systém dědičného přinucení (zvykové ekonomiky) - systém trţně cenový (trţní ekonomiky) - systém organizačně přikazový (centrálně plánované ekonomiky) Zvyková ekonomika Systém koordinace pomocí dědičného sociálního postavení můţeme v ojedinělých případech ještě nalézt u některých primitivních kmenů v zapomenutých oblastech amazonských pralesů či v Africa. Ve své podstatě jde však systém patţící historii. I nicméně jedna z jeho variant = kastovní systém = fungoval donedávna v oblastech ortodoxního hinduismu. V tomto systému se kaţdý narodí do některé z přesně určených kast, z nichţ kaţdá má svá, přesně vymnezená pravidla. Tato pravidla pak jednoznačně určují, které prace můţe příslušník kasty přijmout a naopak, které musí odmitnout. Toto dědičné přinucení v méně vyvinutých společnostech zajišt uje koordinaci ekonomických činností. Se stoupající sloţitostí ekonomického systému však vzniká potřeba štěpení kast nejdříve na vedlejši kasty, pak na podkasty atd. Systém tím strácí přehlednost a nakonec i ţivotnost. Kdyţ byl v Indii kastovaní systém zrušen v souvislosti se vznikem republiky v roce 1947, byl počet kast, podkast a menších podskupin vyšší něţ Trţní ekonomika Základní informací trţně cenového koordinačního mechanismu je cena. Ceny napomáhají vyrovnávat nabídku s poptávkou. Jejich volný pohyb poskytuje informace o vzácnosti statků a výrobních faktorů. Tyto informace jsou jedním z nejdůleţitějších kritérií, na základě kterých se pak subjekty rozhodují jak optimálně vyuţívat omezené zdroje. Trh tedy představuje ekonomickou soustavu s decentralizovaným rozhodováním velkého počtu trţních subjektů, která koordinuje ekonomické činnosti prostřednictvím nabídky, poptávky a trţních cen. Tuto koordinační funkci plní ceny tím lépe, čím více se podmínky na trhu blíţí situaci dokonalé 31 Zdroj:Antonín Slaný a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika str.72 38

39 konkurence. V současnosti se má za to, ţe právě cenově trţní koordinační mechanismus vede k efektivní alokaci zdrojů tzn. zdroje jsou vyuţívány tak, aby maximálně uspokojovaly potřeby. Úkolem hospodářské politiky je proto vytvoření funkčního hospodářského systému zaloţeného na trţních principech. Nutnou podmínkou vybudování tohoto systému je existence demokratického státního zřízení. Demokracie totiţ můţe fungovat jen v rámci trţního systému. To však neplatí obráceně, trţní systémy mohou, ale nemusí být spravovány demokraticky. Obecně však můţeme vymezit tři základní funkce, které vykonává stát ve vztahu k trhu: - zabezpečuje podmínky pro dobré fungování trţního mechanismu, tj. - minimalizuje negativní důsledky monopolu, - řeší problém externalit, - zabezpečuje dostatečné mnoţství veřejných statků; - zabezpečuje spravedlivější rozdělení důchodů, - zajišťuje vnitřní a vnější stabilitu ekonomiky. 3.3 Centrálně plánovaná ekonomika Aplikace centrálního plánování na celou ekonomiku je spjata s marxistickou hospodářskopolitickou koncepcí. Tento přístup povaţuje selhání trţního mechanismu při řešení ekonomických a sociálních otázek za totální a koordinaci aktivit jeho prostřednictvím odmítá. Signály trhu nahrazuje příkazovým systémem. Praktická aplikace plánovacího koordinačního mechanismu je spojena zejména s ekonomikou bývalého SSSR a jeho pozdějších satelitů. V takto řízené ekonomice je stát brán jako základní ekonomický subjekt. Všechna podstatná ekonomická rozhodnutí činí právě on prostřednictvím centrálního plánu a státního rozpočtu. Tím je zcela potlačena svoboda jednání ostatních hospodářských subjektů firem a domácností. Podstatou centrálně plánovaných ekonomik (CPE) byla neexistence trhů a z toho vyplývající neexistence cen skutečných cen, které by plnily své informační, alokační a motivační funkce. Místo trţních cen existovaly jen úřední ceny, arbitrárně stanovené státní byrokracií (cenovým úřadem), které nemohly být vodítkem pro efektivní hospodaření podniků a dokonce ani pro efektivní plánování na centrální úrovni. Plán, jako základní koordinační prvek, byl 39

40 sestavován pomocí tzv. meziodvětvových a oborových bilancí a poté rozepsán na jednotlivé podniky pomocí soustavy plánovaných ukazatelů. Centrální plánování mělo dva typické znaky. Prvním byla centralizace ekonomického rozhodování, která neumoţňovala podnikům samostatně rozhodovat o produkci a odbytu a znemoţňovala, aby se prosadily trţní síly poptávky a nabídky. Ceny, mzdy a úrokové miry byly tvořeny arbitrárně centrem a neodráţely tak strukturu spotřebitelských preferencí ani vzácnost ekonomických zdrojů. Docházelo tak k neefektivní alokaci ekonomických zdrojů. I v trţních ekonomikách samozřejmě dochází k tomu, ţe určité její segmenty zaostanou. Ale protoţe zde funguje mechanismus alokační efektivnosti, tyto segmenty zanikají a výrobní faktory plynou (samozřejmě za cenu nezaměstnanosti) do segmentů, které v tomto mechanismu obstojí (pokud ovšem nejsou uměle udrţovány při ţivotě vládní intervencí). V plánovaném hospodářství však tyto konkurence neschopné segmenty přeţívají, protoţe systém centrálně plánované ekonomiky na rozdíl od ekonomiky trţní nedokáţe rozpoznat, která výroba je konkurenceschopná a která nikoliv. Centralizace ekonomického rozhodování měla také negativní dopad na ekonomické motivace manaţerů socialistických podniků. Základní manaţerské funkce, jako je prosazování nových a efektivních výrobních postupů, inovování výrobků a sluţeb a řízení lidských zdrojů funkce zcela nepostradatelné v kapitalistických firmách byly v CPE zcela potlačeny. Důsledkem byla tzv. interní neefektivnost podniky plýtvaly vstupy, tzn. Spotřebovávaly příliš mnoho práce, materiálu, energie a investic. Jednou z hlavních příčin tohoto typu neefektivnosti je působení tzv. minimaxu. Principem minimaxu je, ţe podnik při jednání s centrem o plánu minimalizuje své moţnosti budoucích výkonů (aby plán byl snáze splnitelný, protoţe na jeho plnění závisí příděl finančních prostředků a tedy i mezd) a maximalizuje své poţadavky na vstupy. Podnik v trţní ekonomice se chová přesně opačně snaţí se minimalizovat vstupy a maximalizovat výstupy. Direktivní plánování Druhým důleţitým znakem centrálního plánování bylo direktivní, naturálně bilanční plánování (plánování hmotných ukazatelů), zejména plánování objemů produkce. Finanční ukazatele podniků (zisk, náklady, příjmy a další ekonomické kategorie známé z fungování trţních ekonomik) nebyly zdaleka tak důleţité jako ukazatele hmotné. Ekonomika se vyznačovala hmotnými toky a toky peněţní byly pouze pasivně následovány. Indikativní plánování. Plánování bylo realizováno také v některých trţních ekonomikách (např. Francie, Japonsko, Nizozemí) ve formě tzv. indikativního plánování. Na rozdíl od plánování sovětského typu, které bylo plánováním závazným tzv. imperativní plánování, 40

41 plní indikativní plánování informativní funkci monitoruje směry moţného vývoje, poskytuje informace a návrhy, jak by se ekonomické subjekty mohly chovat, a tím pomáhá sniţovat jejich nejistotu. Indikativní plánování vychází z intervencionistické hospodářskopolitické koncepce, která uznává trţní principy Hospodářská politika ČR a její koordinace s EU Ve Smlouvě o ES v kapitole o hospodářské politice se uvádí, ţe členské státy povaţují své hospodářské politiky za věc společného zájmu a koordinují je v rámci Rady v souladu s cíli Společenství. Záměrem je: - uţší koordinace hospodářských politik, - větší synchronizace hospodářského cyklu, - rychlejší odstraňování rigidit a tím dosahování vyšší hospodářské výkonnosti včetně intenzivnější ekonomické konvergence členských států. Do procesů koordinace hospodářské politiky se ČR zapojí ihned po svém vstupu do EU. Dne 13. prosince 2002 skončilo na summitu Evropské unie v Kodani desetileté sbliţování osmi zemí střední a východní Evropy s Evropskou unií a spolu s Maltou a Kyprem se jim otevřela cesta k členství v EU. Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii byla podepsána 16. dubna 2003 v Athénách a po úspěšném referendu v polovině června 2003 se Česká republika stává plnoprávným členem EU od 1. května Hlavními nástroji koordinace hospodářských politik, jakoţ i usměrňování všech ostatních koordinačních aktivit na úrovni EU jsou: - Hlavní směr hospodářské politiky (Broad Economic Policy Guidelines - BEPG) - Stabilizační, resp. konvergenční programy Hlavní směr hospodářské politiky (BEPG) Vyjadřují hlavní priority a doporučení, hlavní výzvy a úzká místa, která jsou konkretizována pro jednotlivé Členské státy. Představují tudíţ dokument, který shrnuje jednak aktuální ekonomický vývoj, ale zejména vymezuje priority v oblasti hospodářské politiky členských zemí i EU jako celku. Jedná se zejména o: 1. Zajištění růstově a stabilizačně orientovaných hospodářských politik, 32 Zdroj:Masarykova univerzita v Brně Ekonomicko-správní fakulta Hospodářská politika Antonín Slaný,Aleš Franc Brno 2004 str.95 41

42 - zlepšení kvality a udrţitelnosti veřejných financí, - rozvoj trhu pracovních sil, - obnovení strukturální reformy výrobkových trhů, - podporu efektivnosti a integrace trhu finančních sluţeb v EU, - podporu podnikání, - rozvoj hospodářské činnosti zaloţené na znalostech, - posilování environmentální udrţitelnosti Hlavni doporučeni BEFG členským zemními Státy EU by se měly s pomocí veškerých dostupných prostředků pokusit dostat své veřejné finance do souladu s poţadavky Paktu stability a růstu a zároveň nepolevit v reformách daňových systémů a systémů důchodového zabezpečení. S touto podmínkou, a zejména po obnovení hospodářského růstu, by se členské státy měly vyhýbat procyklickým politikám, které brání plnému a symetrickému fungování automatických stabilizátorů v průběhu cyklu. Vývoj mezd by měl odráţet odlišnou hospodářskou situaci členských států, rozdíly v produktivitě práce, schopnostech a kvalifikaci zaměstnanců. - Změnit systém daní a sociální podpory tak, aby občany maximálně motivovaly k hledání práce. - Pokusit se o další sbliţování daňových systémů. - Odstraňovat překáţky, jeţ brání dosaţení vyšší mobility pracovních sil (např. vzájemné uznávání kvalifikace, snadná přenositelnost nároků vyplývajících ze sociálního a důchodového zabezpečení, dostupné informace o volných pracovních místech, podpora trhu s bydlením) a podporovat celoţivotní vzdělávání občanů. - Urychlit tempo transpozice směrnic souvisejících s vytvářením jednotného vnitřního trhu do právních řádů členských zemí, odstranit bariéry bránící vzniku skutečně jednotného trhu v EU. - Zprůhlednit systémy zadávání veřejných zakázek, pečovat o hospodářskou soutěţ a sniţovat objem státní pomoci, liberalizovat síťová odvětví. - Plně implementovat Akční plán pro finanční sluţby (do r. 2005) a Akční plán pro rizikový kapitál (do roku 2003), jejichţ smyslem je integrace evropských trhů, zvýšení jejich efektivnosti s tím také levnější a dostupnější kapitál pro podnikatele. 42

43 - Vytvářet prostředí příznivé pro podnikání, tj. např. zjednodušit právní regulaci, usnadnit zakládání nových firem, poskytovat kvalitní sluţby pro podnikatele, sjednotit účetní standardy, důsledně dodrţovat Evropskou chartu malých podniků. - Zvyšovat výdaje na výzkum a vývoj a k témuţ motivovat i soukromé firmy, podporovat šíření informačních a komunikačních technologií, zajistit lepší ochranu práv vyplývajících z duševního vlastnictví, zkvalitnit vzdělávací systémy. - Pečovat o ţivotní prostředí, chránit vzácné zdroje, podporovat udrţitelný rozvoj; při úvahách o přijetí konkrétních hospodářsko-politických opatření vţdy vzít v úvahu jejich případný dopad na ţivotní prostředí. Procesy koordinace hospodářské politiky by se daly formálně a zjednodušeně popsat tak, ţe členské státy předkládají Evropské komisi kaţdoročně své konvergenční programy (státy s derogacemi, resp. dočasnými výjimkami), resp. stabilizační programy (eurozóna), jakoţ i zprávy o plnění doporučení klíčových summitů Evropské rady (např. tzv. lucemburský, cardiffský, kolínský a lisabonský proces - viz dále). Formulace a implementace BEPG je tedy mechanismem koordinace hospodářské politiky, který Rada přijala od roku 1993 na základě doporučení Evropské komise. Rada EU pak v prosinci roku 2002 také rozhodla, ţe BEPG budou zaměřeny na střednědobou strategii hospodářské politiky a ţe budou aktualizovány kaţdé 3 roky s tím, ţe v mezidobí se zaměří na realizaci výše uvedených klíčových doporučení. Pro oblast fiskální pak tento mechanismus koordinace hospodářské politiky doplňuje tzv. Pakt stability a růstu Pakt stability a růstu Tento společný dokument podepsaly v roce 1996 země usilující o vytvoření HMU v zájmu dosaţení a udrţení potřebné konvergence hospodářských politik. O jeho vznik se zaslouţily především německé obavy, ţe by ostatní členové měnové unie mohli expanzivní fiskální politikou hřešit na úkor disciplinovaného Německa. Pakt zavazuje signatáře ke stlačení rozpočtových deficitů pod 3 % HDP a ve střednědobém horizontu dosáhnout vyrovnaného rozpočtu. Smlouva o zaloţení ES totiţ ukládá (v článku 104) členským zemím EU vyhnout se nadměrným deficitům veřejných financí. O tom, zda nadměrný schodek existuje, rozhoduje na základě zprávy Komise Rada EU. V případě rozhodnutí o nadměrném schodku doporučí Rada příslušné zemi přijmout korekční opatření, jejichţ obsah není zveřejňován s výjimkou 33 Zdroj:Grada Publishing 1998 A. Slaný, M. Ţák: Hospodářská politika 43

44 případů, kdy členská země na doporučení Rady během stanoveného období nereagovala. V návaznosti na Pakt stability a růstu" mohou být navíc na členské země eurozóny uplatňovány i finanční sankce v podobě neúročených depozit nebo - v případě, kdy Rada po dvou letech od uloţení sankcí nedospěje k názoru, ţe došlo k nápravě nadměrného deficitu -jednorázových pokut. Střednědobý horizont" byl původně stanoven na rok 2002, později - ve světle zpomalení hospodářského růstu - na rok Evropská komise se přiklonila spise ke zpruţnění paktu kdyţ pod tlakem reality navrhla prodlouţení lhůty pro vyrovnání rozpočtů do roku Současná kritická diskuse k Paktu stability a růstu vyvolala v Evropské unii velice nejasné a nestabilní prostředí, kdy proti sobě stojí jednotlivé členské státy, jednotlivé instituce EU i jednotliví komisaři v rámci Evropské komise. Zároveň ukázala, ţe v konečném důsledku mají v Unii stále slovo členské státy. Pokud se ji nějaký závazek stane příliš těsným, poruší jej a Komisi nezbývá neţ se tomu nějak přizpůsobit. Právě státy jako Německo a Francie daly jasně najevo, ţe vlastní hospodářská stabilita je pro ně důleţitější neţ kdysi podepsané závazky. Mnozí experti jiţ delší dobu upozorňují, ţe úsporná opatření v dobách pomalého růstu ekonomiky by mohla ještě více ohrozit hospodářství zemí, které se jiţ tak potýkají s problémy. Jejich názory je moţno shrnout takto: - Pakt se soustřeďuje pouze na schodky, místo toho aby se zabýval strukturou rozpočtů a tudíţ fiskální politikou jako takovou. - Nedělá se rozdíl mezi zeměmi s vysokým a nízkým veřejným dluhem. - Tvrdé lpění na 3% limitu vede vlády k tomu, ţe se uchylují k tzv. kreativnímu" účetnictví. Kromě toho, odchylky od limitu v řádu několika málo desetin procenta jsou pod úrovní statistické chyby. - Evropa především potřebuje omezit rozsah rozpočtů, nikoli schodků. - V Americe se nikdo nebojí, ţe zvýšené vojenské výdaje povedou k dočasnému deficitu. Ne tak v Evropě. Zvýšení vojenských výdajů a uplatňování Paktu stability a růstu by mělo sníţit nevojenské rozpočtové výdaje. Bude se muset drasticky škrtat ve mzdách státních zaměstnanců i v sociálních výdajích, které nabobtnaly mnohem víc, neţ se sluší. - Celé půlstoletí Evropa spoléhala na obranu Spojených států a. vlastní peníze utápěla v sociálním státu. S tím se musí skoncovat, alespoň pokud EU chce ve světě hrát zásadnější roli. Evropa si musí uvědomit, ţe dozrál čas na změny, a zachovat se podle toho. 34 Zdroj:C. H. Beck 1999 A. Slaný a kol.: Makroekonomická analýza a hospodářská politika C. H. Beck

45 3.5. Zapojení ČR do procesu koordinace hospodářské politiky Do procesu koordinace hospodářské politiky se bude muset zapojit ČR ihned po svém vstupu do EU (k ). Zajištění efektivního fungování trhu produktů i výrobních faktorii bude nezbytně vyţadovat správně zvolenou makroekonomickou hospodářskou politiku a její koordinaci s mikroekonomickou politikou. Určité kroky k tomu jiţ byly učiněny v období přípravy ČR na vstup do EU a tím byly pro zahájení tohoto procesu vytvořeny jisté předpoklady. V této souvislosti lze uvést některé hlavní, tj. existenci jiţ přijatých (do roku 2003), resp. připravovaných (v roce 2004) strategických hospodářsko-politických dokumentů vlády ČR. Jedná se o: 1. Přijaté vládni strategické dokumenty: - Společné zhodnocení priorit hospodářské politiky České republiky, - Hospodářská strategie vstupu do Evropské unie - konkurenceschopnost, růst, zaměstnanost, solidarita, - Strategie přistoupení České republiky k eurozóně, - Národní zpráva o průběhu hospodářských reforem (Cardiffská zpráva). - Předvstupní hospodářský program 2. Připravované vládní strategické dokumenty: - Střednědobá koncepce sociálního a ekonomického rozvoje (aktualizace), - Národní inovační strategie, - Koncepce směřování České republiky v rámci Evropské unie, - Zpráva o plnění cílů Lisabonské strategie v ČR, - Konvergenční program a další Předvstupnií hospodářský program (PEP) Poprvé byl za ČR zpracován v roce 2001, byl pro roky 2002 a 2003 aktualizován nejen z hlediska konzistence makroekonomických prognóz a scénářů vývoje české ekonomiky, aktualizace statistických údajů, ale i vývoje strukturální reformy. Ta je chápána jako trvalý proces, obvyklý v zemích Evropské unie, a bude pokračovat i po přistoupení České republiky k EU. Jejím smyslem je: - posilovat makroekonomickou stabilitu, - zvyšovat pruţnost ekonomiky a její odolnost vůči vnějším šokům, - stimulovat příliv zahraničních investic, 45

46 - podporovat rozvoj podnikatelského prostředí, - motivovat práceschopné obyvatelstvo k preferenci práce před závislostí na sociálních dávkách při zachování sociální soudrţnosti, šetrném zacházení s ţivotním prostředím a vyváţeném rozvoji regionů. Struktura a obsah zpracovávaných PEP se řídilo doporučeními Evropské komise, které je moţno stručně charakterizovat takto: - Sjednocení přístupu jednotlivých kandidátských zemí: programy by měly být předkládány podle jednotné osnovy v ucelené, transparentní a srovnatelné podobě, která se bude co moţná nejvíce přibliţovat stabilizačním resp. konvergenčním programům členských států. - Hodnocení PEP obvykle potvrdilo, ţe programy se mají i nadále soustřeďovat na hospodářské reformy, které jsou předpoklade splnění ekonomických kritérií pro přistoupení (tzv. kodaňská kritéria). Vedle toho se jiţ promítá poţadavek na přípravu strukturní kapitoly tak, aby odráţela priority strukturálních politik přistupujících zemí ve světle BEPG, přijatých EU pro období Vzhledem k blíţícímu se termínu přistoupení se nejvíce pozornosti vţdy věnovalo hlubšímu vysvětlení uplatněného a navrţeného mixu hospodářských politik. To se týkalo i stanovení kursové politiky, zejména ve světle budoucího členství v UMU. - Kaţdý ze čtyř oddílů a jejich částí PEP měl stručně srovnat vývoj hospodářské politiky a ekonomické trendy, k nimţ došlo od období pokrytém předchozím programem, vysvětlit důvody pro podstatné rozdíly a objasnit faktory vedoucí ke všem revizím předpovídaných trendů nebo ke změně orientace hospodářské politiky. Programy se měly v zásadě rovněţ zabývat otázkami, na které Komise upozornila členské země při vyhodnocení předchozího programu. (V případě ČR šlo vţdy zejména o kritiku malé ambicióznosti fiskálního rámce PEP a nedostatek politických závazků veřejné finance oţivit.) Poslední verze PEP se proto v roce 2003 zaměřila na prohloubení vnitřní provázanosti a konzistence projekcí a posílení vazeb a zlepšení koordinace s rozpočtovým procesem; k tomu slouţily následující kroky: - Bylo v ní reflektováno, ţe vláda ČR si stanovila jako hlavní cíl fiskální reformy pokles deficitu vládního sektoru na 4 % HDP v roce 2006: základem fiskální reformy je snaha reagovat na příčiny fiskálních potíţí, nikoli na jejich vnější projevy V rámci kapitoly Veřejné finance byla nově zařazena analýza citlivosti vzhledem k 35 Zdroj:Antonín Slaný a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika str.72 46

47 makroekonomickým předpokladům (tzv. citlivostní analýza, která se týká dvou faktorů - vývoje zahraniční poptávky a vývoje zahraničních cen a měnového kurzu - je totiţ pouze indikativní a je předmětem mnohých nejistot). Spolu s fiskální konsolidací jsou pro zvýšení růstového potenciálu našeho hospodářství, jakoţ i pro zvýšení efektivnosti hospodářského řízení a koordinace nezbytné další makro a mikroekonomické, strukturální reformy. Jejich realizace bude hrát klíčovou roli při zajištění vyššího a neinflačního hospodářského růstu a růstu zaměstnanosti v české ekonomice. Vstupem do EU lze očekávat, ţe proces ekonomické konvergence nových členských zemí, tedy i ČR, k jádru zemí EU bude pokračovat a pravděpodobně se i urychlí. Konvergenční procesy, včetně některých potřebných národohospodářských reforem, mohou ztíţit souběţné plnění všech maastrichtských kriterií, která sledují vývoj inflace, úrokových sazeb, stabilitu devizového kurzu a fiskální pozici. Pokud se tento předpoklad naplní, lze očekávat i další zhodnocování reálného kurzu, se kterým se ekonomika bude muset vyrovnat. Je tedy moţné předpokládat, ţe ve středním časovém horizontu se urychlí konvergence České republiky k zemím EU. Tabulka č. 1 - Míra růstu potřebná k dosaţení konvergece během 20/30 let, bude-li EU růst 2% ročně Zdroj: Ekonomická transformace v České republice Management Press 1997 Jako Členský stát EU je ČR jiţ od roku 2004 povinna předkládat místo PEP tzv. konvergenční programy, které sledují a vyhodnocují realizaci konvergenčních procesů, resp. postup konvergence. Časový horizont jejího reálného dosaţení přitom závisí právě na rychlosti tempa hospodářského růstu, jak ukazuje následující tabulka čislo Zdroj:N. Acocella: The Foundation of Economic Policy, Cambridge University Press 1998 str.56 47

48 Pro jednotlivé hospodářské politiky a zejména pak pro měnovou politiku ČNB představuje sjednocující východisko pro integraci ČR do evropských měnových struktur, resp. klíčový hospodářsko - politický dokument, který vláda přijala na podzim roku Je výsledkem dialogu vlády (zastoupené MF a MPO) a centrální banky, v jehoţ rámci došlo i k rozumnému konsensu v otázce očekávaného přistoupení ČR k eurozóně v období let Podstatou materiálu je sdělení, ţe přistoupení k eurozóně není chápáno jako soutěţ" vůči ostatním přistupujícím zemím, tj. zda se přijme euro o něco dříve či později. Základní doporučení je přistoupit k eurozóně, jakmile pro to budou vytvořeny ekonomické podmínky. Dosavadní konzistentnost přístupu České republiky (viz zejména dosavadní tři Předvstupní hospodářské programy), kdy byla ČR spíše konzervativní (jak pokud jde o perspektivu makroekonomického vývoje, tak fiskálních ukazatelů) je dokumentována i faktem, ţe nebyl) deklarovány nereálné termíny moţného přistoupení k eurozóně. Rychlejší přistoupení ČR k eurozóně znamená zintensivnit proces konvergence pomocí strukturálních reforem a urychlit postup fiskální konsolidace. Ke konvergenci a konsolidaci musí dojít ještě před zavedením eura. Připravenost ČR na vstup do eurozóny bude také pravidelně vyhodnocována. Strategickým cílem vlády a ČNB je tedy vytvořit podmínky pro přijetí jednotné měny euro v ČR. Hospodářská strategie vlády bude zaměřena na podporu hospodářského růstu, zajištění dlouhodobé konkurenceschopnosti podniků a zvyšování zaměstnanosti při současném sniţování vysoké míry dlouhodobé nezaměstnanosti. Ve fiskální oblasti vláda ještě v tomto volebním období připraví další etapu fiskální reformy zaloţené na hlubokých strukturálních změnách. Do doby završení měnového integračního procesu bude samostatná česká měnová politika i nadále realizována prostřednictvím strategie cílování inflace Zdroj: Ing Petr Soukup Z. Šulc: Hospodářská politika, Consus

49 4. Analýza vývoje makroekonomických veličin v ČR Ekonomická teorie, v tomto případě makroekonomie, a tím spíše praktická hospodářská politika se musí opírat o statistické údaje o vývoji ekonomiky jako celku. Takových údajů je k dispozici celá řada a jsou také publikovány v různých časových intervalech. Já jsem pro svou analýzu vybral podle mého ty nejdůleţitější ačkoli i mezi nimi jsou co do jejich významu určité rozdíly Hrubý domácí produkt Prvním ukazatelem, první tabulkou, kterou se budeme zabývat je hhrubý domácí produkt. Protoţe jde o souhrnný ukazatel, který představuje souhrn hodnot přidaných zpracováním ve všech odvětvích činností povaţovaných v systému národního účetnictví za produktivní, věnuji mu nejvíce pozornosti. A to na úkor ukazatelů méně významných, které hrubý domácí produkt v podstatě jenom dokreslují nebo takříkajíc dovysvětlují. Jde o propočet v kupních cenách, za které jsou realizovány trţní výkony (tzn. včetně daní z produktů a bez dotací na produkty). Jak známo je moţné hrubý domácí produkt měřit několika způsoby, a to jako souhrn nákupů finálních statků domácnostmi, podniky a státem, včetně nákupů ze zahraničí tj. vlastně koupě cizinců které jsou vyšší (nebo niţší) neţ prodeje českých exportérů do zahraničí. Tento údaj je pak součástí platební bilance jako část běţného účtu platební bilance, konkrétně jako bilance zahraničního obchodu. Hrubý domácí produkt lze také měřit jako souhrn prodejů koneckonců to, co bylo nakoupeno, muselo být také prodáno - anebo existuje další způsob výpočtu HDP, a to ve formě mezd, platů, úroků, rent a zisků anebo součtem přidané hodnoty kaţdým výrobcem 38. Přičemţ v této souvislosti stojí za zaznamenání pochybností některých ekonomů o reálném smyslu pojmů a křivek jako je agregátní poptávka a agregátní nabídka, neboť ze způsobů měření HDP vyplývá, ţe jde v podstatě jen o dvě strany téţe mince- souhrn nákupů je například z druhé strany souhrnem prodejů. Tam kde poptávkové a nabídkové křivky týkající se jednotlivého zboţí zachycují mnoţství poptávaného a nabízeného v závislosti na ceně, ztrácejí agregátní křivky, alespoň podle výkladu jmenovaného autora, svůj smysl, který je vlastně jen mechanicky odvozen z 38 Zdroj:Klasický rozbor této problematiky například v Samuelson, P., Nordhaus, W. : Ekonomie, Svoboda, Praha 1995, kap. 6, Měření národního produktu a důchodu. 49

50 poptávkových a nabídkových platných pro jednotlivé produkty 39. Vzhledem k významu rozebíraného ukazatele HDP nebude zřejmě od věci nejprve rozebrat obecnější podmínky, díky kterým a za kterých se analyzovaná čísla o vývoji HDP vlastně zrodila. Po roce 1989 bylo se změnou takzvaného plánovitého řízení ekonomiky v první řadě přistoupeno k uvolnění cen a kursu měny, které se přirozeným, trţním způsobem narovnaly vztahy uvnitř a vně ekonomiky samozřejmě způsobem, který byl v obou případech bolestný. Ceny v roce 1991 vzrostly o 56,6 % 40 a zároveň došlo pro zahraniční obchod ke ztrátě nejvýznamnějšího východního trhu v oblasti bývalého Sovětského svazu. (K tomu ovšem přispěl rozpad státu samotného). Následovala takzvaná malá privatizace, kdy do soukromých rukou přešly drobné maloobchodní provozovny a dále také restituce, kdy byl navrácen majetek znárodněný komunisty. Tyto dva faktory měly nejen ekonomický, ale i politický význam, protoţe spoluvytvářely novou střední třídu soukromých vlastníků, kteří jako voliči získaly zájem na uchránění nově nabytých majetků a stali se tak přirozenou voličskou základnou nově vznikajících nekomunistických politických stran. Tabulka č. 2 - Hrubý domácí produkt Zdroj: Oficiální portál pro podnikání a export Dalším krokem, který souhrnně ovlivnil celý vývoj HDP zachycený v rozebíraných statistických údajích, byla takzvaná velká privatizace, která proběhla ve dvou vlnách v roce 1991 a 1992, coţ byl originální způsob jak převést do té doby zcela státní majetek do podoby akciových společností a soukromých rukou. 39 Zdroj:Originální výklad celé problematiky viz Paul Heyne: Ekonomický styl myšlení, Vysoká škola ekonomická, Praha Kapitola Agregátní nabídka a agregátní poptávka. 40 Zdroj:e-stat, Český statistický úřad. Ukazatel tempa růstu inflace v roce

51 Přes mnohou kritiku, kterou si tato akce vyslouţila, ji lze v podstatě hodnotit jako úspěšnou. Takové tvrzení zřejmě obstojí ve srovnání například s obdobnými procesy realizovanými například na Ukrajině a v Rusku. Jako klíčový faktor, který oprávněně zdůrazňovali čeští a slovenští autoři velké privatizace, se ukázala být rychlost, s jakou byla provedena. Kromě toho se za správné ukázalo být odmítnutí takzvaných zaměstnaneckých akcií a další kroky. Základním problémem, který do jisté míry celou velkou privatizaci v českém prostředí zdiskreditoval, bylo zákonem nedokonale nebo lépe řečeno chybně vymezené postavení investičních privatizačních fondů a investičních společností. Díky tomu se investiční fondy a společnosti mohly chovat nikoliv jako pouzí správci majetku drobných akcionářů, ale jako majitelé tohoto majetku. Konečného cíle velké privatizace, totiţ nalezení soukromého vlastníka, tak bylo sice dosaţeno, ale v mnoha případech cestou sice zákonem nenapadnutelnou, ale morálně nečestnou. Toto negativum bylo také podpořeno provázáním investičních společností a fondů s tehdejším bankovním systémem, který si oprávněně vyslouţil název bankovní socialismus. Z nynějšího a dokonce moţná i tehdejšího pohledu je nejasné, jak se privatizace mohla vyhnout zrovna bankám a to za vlády pravicových politických stran. Zkušenost dostatečně dlouhá přece naučila, ţe majetek ve vlastnictví státu znamená totéţ, jako kdyţ je ve vlastnictví nikoho. Anebo ţe jakoby patří jeho správcům, manaţerům. Opět můţeme poukázat na obdobnou ruskou (postsovětskou) zkušenost, kdy se této vrstvě majitelů říkalo rudí ředitelé. Mnozí čeští ekonomové soudí, ţe vývoj HDP by za jiných okolností a k nim patří i léta udrţované umělé deformace na trhu s bydlením mohl mít podstatně razantnější vývoj a buď zcela bez krizových momentů anebo alespoň s jejich menší razancí. Krizové momenty postihly ekonomiku v letech 1997 a 98 a dále pak v roce Zatímco první negativní ukazatele vývoje HDP lze přičíst spíše v vnitřním problémům ekonomiky, pak propad HDP v roce 2009 o do té doby nevídaných 4,1 % byl do jisté míry způsoben vnějším, světovým vývojem ekonomiky. Nicméně faktem je, ţe zdravá, pruţná ekonomika se zřejmě pozná právě ve chvíli, kde narazí na vnější bariéry a dokáţe se jim přizpůsobit. Koneckonců třeba na příkladu zahraničního obchodu je moţné z dlouhodobého hlediska takovou situaci sledovat jestliţe zhruba řečeno na počátku sledovaného období byl zahraniční obchod z osmdesáti procent orientován na východní trhy bývalých socialistických zemí, pak se pak postupně přeorientoval prakticky ve stejném procentu na trhy západní. A to za situace, kdy kvalitativní náročnost a konkurence na obou trzích byla podstatně rozdílná. Jak zachycuje tabulka hrubý domácí produkt byly nejúspěšnějších obdobím vývoje HDP léta s růstem od 3,6 % do 6,1 %, s maximem 6,8 % v roce Zajímavé je, ţe jen 51

52 obtíţně lze vysledovat souvislosti vývoje ekonomiky s politickou situací v zemi, neboli s momentálně vládnoucími politickými stranami 41. Anebo je to tím jak ostatně plyne z onoho léta přetrvávajícího bankovního socialismu, ţe praktická hospodářská politika právě vládnoucí pravice nebo levice nebyla ve své podstatě příliš odlišná. Například na vývoji státního dluhu se podílely obě strany HDP na obyvatele, výdaje na konečnou spotřebu Tabulka zachycující hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele v podstatě logicky koreluje s vývojem HDP ve sledovaných letech. Tabulka je doplněna o ukazatel zachybující vývoj tzv. PPS neboli purchasing power standard, který vyrovnává kupní sílu jednotlivých národních měn. V této souvislosti stojí znovu za nahlédnutí do jiţ citované knihy Paula Heyna, který uvádí, ţe kategorie jako je HDP a z něj odvozená a přepočítaná PPS je vytvořena s tolika omezeními, dohodami a nepřesnostmi, ţe by vlastně neměla být pouţívána pro mezinárodní srovnávání 42. Vývoj ukazatele HDP na jednoho obyvatele je na rozdíl od samotného HDP logicky ovlivněn Graf č. 2 - Hrubý domácí produkt na 1 obyvatele Zdroj: Oficiální portál pro podnikání a export 41 Zdroj:K výpočtu v této a ve všech ostatních tabulkách byl pouţit HDP ve stálých cenách roku Všechny zde pouţitá data zachytil Český statistický úřad a publikoval V této souvislosti uvádí velmi názorný příklad práce ţeny v domácnosti - kdyţ úklid domácnosti provede najatá, a tedy zaplacená firma, HDP vzroste. Kdyţ ho udělá ţena sama, hrubý domácí produkt to nijak neovlivní ačkoli výsledek je stejný. 52

53 pouze počtem obyvatel a je tedy záleţitostí spíše demografickou neţ ekonomickou. I kdyţ zpětný vliv ekonomiky a politiky na demografii nemůţe být podceňován. Další tabulka Výdaje na konečnou spotřebu - představují spotřebu domácností, vládních institucí a neziskových institucí slouţících domácnostem. Výdaje na hrubou tvorbu fixního kapitálu představují převáţně hodnotu koupeného hmotného i nehmotného investičního majetku. U tabulek vývoz a dovoz zboţí a sluţeb je z hlediska HDP důleţitý jejich rozdíl. Ostatně všechny tyto údaje nejsou aţ natolik důleţité samy o sobě, ale právě z hlediska jejich příspěvku k tvorbě HDP. Tady nám umoţní analyzovat jejich vliv na vývoj hrubého domácího produktu v tom kterém roce. Stejně tak i další tabulky představují stále podrobnější, a tudíţ méně významné rozklíčování agregátních údajů. Proto sleduji vliv jednotlivých údajů ve vybraných letech za ty jsem zvolil rok 2006 jako rok s nejvyšším růstem, a to o 6,8 % a 2009 jako rok zatím s nejvyšším propadem HDP, a to o 4,1 % a za pomoci údajů v dalších tabulkách se pokusím určit vliv jednotlivých faktorů na souhrnný vývoj. Jsou to samozřejmě jen přibliţné tendence, protoţe ke stanovení skutečného vlivu je třeba znát váhu jednotlivých komponent v celkovém HDP. Přesto můţeme vidět, ţe prvním sledovaném roce 2006 spotřeba domácností v podstatě kopírovala vývoj HDP a v roce 2009 se spolupodílel, byť v malé míře na poklesu. V růstovém roce výrazně o 9,6 % vzrostla tvorba hrubého kapitálu, zatímco v problémovém roce 2009 došlo k jeho prudkému poklesu o 15,8 %, coţ se projevilo v celkovém poklesu HDP. Rozdíl mezi tempem růstu vývozu a dovozu je v roce 2006 nevýznamný, stejně tak pokles v roce 2009 je v podstatě stejný, avšak v obou případech přesahující desetiprocentní hranici. Za klíčové pak můţeme povaţovat údaje o domácí realizované poptávce, která zahrnuje výdaje na konečnou spotřebu, tvorbu fixního kapitálu, z nichţ vyplývá, ţe se rozhodujícím způsobem podílely na růstu v roce 2006, zatímco na poklesu v roce 2006 byl jejich pokles o 1,6 % vedlejší příčinou celkového poklesu, za který je moţno povaţovat prudký pokles celkového vývozu a dovozu zboţí a sluţeb Hrubé národní úspory Hrubé národní úspory se vypočitají jako, hrubý disponibilní důchod plus úprava o změny čistého podílu domácností na rezervách penzijních fondů a minus výdaje na konečnou spotřebu. Míra hrubých národních úspor přirozeně vcelku koreluje s celkovým vývojem ekonomiky tady by si ale zvláštní pozornost zaslouţil rok 1998, kde přes pokles ekonomiky zaznamenala 53

54 míra hrubých národních úspor růst přesně o dva procentní body. Naopak v krizovém roce 2009 a v roce následujícím klesla míra hrubých národních úspor na nejniţší úroveň od roku K podrobnější analýze by však bylo potřebné posoudit data o měnovém vývoji a vývoji na úvěrovém a úrokovém trhu. Hrubé národní úspory, coţ je koneckonců ekvivalent, nebo kategorie podobná úsporám domácností koneckonců svoji roli tady hraje také tradice - nejobecněji odráţejí sociální, politickou a ekonomickou důvěru v další vývoj státu a jeho ekonomiky. Ty jsou zachyceny v ukazatelích, jako jsou indexy podnikatelské nebo spotřebitelské důvěry, které zase odráţejí řadu dalších vlivů, z nichţ z hlediska našeho zájmu jsou asi nejpodstatnější dále zmiňovaný deflátor HDP a inflace. A kromě nich hrají také roli úrokové sazby, protoţe s klesajícími sazbami klesají úspory. Proto zřejmě po růstu HDP v letech , tedy a s nárůstem podnikatelské a spotřebitelské důvěry ve vývoj ekonomiky, a relativně klidným jak uvidíme dále - vývojem deflátoru (v roce 2005 dokonce mírně klesl), následoval prudký růst úspor o 8,5 % v roce 2007 o 4,7 % v roce následujícím. V krizovém roce 2009 ovšem následoval zrovna tak relativně strmý propad o 7,6 % 43. Graf č. 3 - Hrubé národní úspory Zdroj: Oficiální portál pro podnikání a export Otázka vlivu a vztahu úspor a investic je komplikovaná a je jednou ze základních otázek, jíţ se věnuje keynesiánská makroekonomie. 43 Zdroj:Vlastní výpočty na základě dat o vývoji HDP a hrubých domácích úsporách. 54

55 4.4. Souhrnná produktivita práce Tabulka Souhrnná produktivita práce zachycuje růst (pokles) podílu HDP na zaměstnance. Pak zcela logicky odráţí vývoj ekonomiky v námi vybraných letech 1997, 1998 a 2009 jakousi výjimkou je rok 1998, kdy přes ekonomický pokles souhrnná produktivita práce vzrostla. Vysvětlení nám pak poskytne tabulka Míra dlouhodobé nezaměstnanosti, kde v tomto roce dlouhodobá nezaměstnanost klesla o 6,3 %. Tabulka č. 3 - Souhrnná produktivita práce Zdroj: Oficiální portál pro podnikání a export 4.5. Deflátor HDP - a další cenové ukazatele Ukazatel Deflátor HDP představuje poměr hrubého domácího produktu v běţných cenách k hrubému domácímu produktu ve stálých cenách a je tak celkovým růstem cen v ekonomice. Jeho smyslem je zachytit růst reálného (fyzického) objemu HDP na rozdíl od jeho růstu způsobeného pouze růstem cen tedy jen změnou měřítka. Je jen logické, ţe s tímto ukazatelem úzce souvisí míra inflace definovaná jako růst cenové hladiny spotřebitelských cen, a to buď jako průměrná míra inflace (roční, tj. za dvanáct měsíců roku proti předchozím dvanácti měsícům roku minulého) nebo měřená ve vztahu prosinec sledovaného roku k prosinci roku předchozího. Tabulka č. 4 - Deflátor HDP Zdroj: Oficiální portál pro podnikání a export 55

56 Deflátor souhrnně zachycuje samozřejmě další změny cen zachycené v tabulkách Ceny stavebních prací, Ceny trţních sluţeb, Ceny zemědělských výrobců a Ceny průmyslových výrobců. Jestliţe nejdůleţitějším makroekonomickým údajem je z tohoto hlediska deflátor HDP, pak pro domácnosti a občany je to ovšem inflace. Inflace nebo přesněji index růstu spotřebitelských cen pak samozřejmě rozhodujícím způsobem ovlivňuje vývoj Průměrné reálné mzdy měřené indexem reálné mzdy jako podílu průměrné hrubé měsíční nominální mzdy a indexu spotřebitelských cen za stejné období. A samozřejmě také vývoj úspor domácností a celkově hrubých domácích úspor. Dalším odvozeným ukazatelem je Průměrný starobní důchod jako podíl průměrného důchodu na průměrné mzdě. Zde je od roku 1995 zaznamenán mírný, ale stálý pokles, kdyţ v roce 1995 činil podíl průměrného starobního důchodu na průměrné mzdě 47,0 % zatímco v roce 2010 to bylo 41,1 %. Z těchto údajů vyplývá, ţe tempo růstu průměrného důchodu zaostávalo za tempem růstu průměrné mzdy. Proč tomu tak bylo, asi není v první řadě problémem makroekonomickým, ale spíše politickým. Pokud jde o ceny zemědělské produkce, je moţné zaznamenat jistou specifičnost jejich vývoje například v krizovém roce 2009 stouply ceny zemědělské produkce o více neţ 24 %. Zemědělství však je, jak vlivem dotační politiky EU, tak svou specifičnost anebo třeba jen neovlivnitelnými klimatickými podmínkami výrobní oblastí do jisté míry velmi specifickou Energetická náročnost a emise kysličníku uhličitého S vývojem ekonomiky souvisejí i statistické ukazatele zachycující Energetickou náročnost a Emise kysličníku uhličitého. Energetická náročnost je vyjádřena podílem spotřeby primárních energetických zdrojů a hrubého domácího produktu ve stálých cenách roku Primární energetické zdroje zahrnují domácí vytěţená paliva, vodní a větrnou elektřinu, jaderné teplo, saldo dovozu a vývozu a změnu stavu zásob paliv a energie a jsou vyjádřené v energetických jednotkách(vgj). Tabulka č. 5 - Energetická náročnost a eemise kysličníku uhličitého Zdroj: Oficiální portál pro podnikání a export 56

57 Energetická náročnost vykazovala dlouhodobý pokles s výjimkou roku 1996, kdy vykázala nepatrný růst coţ zřejmě odráţí technický a technologický pokrok produkce, pokles podílu energeticky náročných výrob a zřejmě také růst podílu sluţeb na produkci HDP. Souhrnně řečeno je vývoj těchto ukazatelů důkazem strukturálních změn v ekonomice a jejího technického a technologického pokroku Index stavební produkce Ukazatel Index stavební produkce celkem přesvědčivě dokazuje vysokou citlivost stavebnictví na ekonomickou konjunkturu - proto můţeme sledovaném období vidět nulový růst stavebnictví v roce 2008, a to uţ posledním roce růstu ekonomiky, zatímco v následujícím roce více neţ čtyřprocentního poklesu HDP, stavebnictví pokleslo o necelé Tabulka č. 6 - Stavební produkce Zdroj: Oficiální portál pro podnikání a export procento.mezi lety 2007 se sedmiprocentním růstem a rokem 2010 s poklesem o sedm celých, šest desetin procenta tak zaznamenáváme výkyv o více neţ čtrnáct procentních bodů Míra nezaměstnanosti Míra nezaměstnanosti a dlouhodobá míra nezaměstnanosti se postupně mírně, ale stále zvyšovala. Dlouhodobější hodnocení údajů zde ovšem komplikuje změna metodiky jejího výpočtu v roce 2003, kdy ČSÚ přešel na mezinárodně doporučený způsob výpočtu míry nezaměstnanosti. Jak u této velmi závaţné, aţ politicky výbušné problematiky ukazuje, nezaměstnanost, její míra a dlouhodobost je alespoň v moderní době spojena spíše s právními a politickými zásahy do pracovního trhu. Jak se například aktuálně ukazuje v některých zemích, je nepruţnost pracovního trhu základní příčinou vysoké úrovně nezaměstnanosti zejména mladých lidí. 57

58 Graf č. 4 - Míra nezaměstnanosti Zdroj: Oficiální portál pro podnikání a export 4.9. Ceny vývozu zboţí, ceny dovozu zboţí a směnné relace Poslední vybrané tabulky zachycují Ceny vývozu zboţí, Ceny dovozu zboţí a Směnné relace. Ceny vývozu zboţí zachycují procentní změnu průměrné cenové hladiny vyváţeného zboţí za dvanáct měsíců proti průměrné cenové hladině předchozích dvanácti měsíců. Český statistický úřad sleduje zboţových poloţek na základě váhových objemů realizace zahraničního obchodu za rok Ceny dovozu zboţí jsou konstruovány obdobně, ovšem s tím rozdílem, ţe ceny ČSÚ počítá z bazických indexů dovozních cen s cenovým základem, který tvoří průměr roku Nejpodstatnější je ovšem tabulka zachycují Směnné relace, tj. podíl indexů cen vývozu na indexu cen dovozu, z níţ můţeme usuzovat, ţe například v krizovém roce 2009 to nebyly směnné relace v zahraničním obchodu, které stály za poklesem HDP. Totéţ pak platí i pro roky 1997 a Ceny vývozu zboţí údaj vyjadřuje procentní změnu průměrné cenové hladiny za dvanáct měsíců roku proti průměrné cenové hladině dvanácti měsíců předchozího roku. Tyto průměry jsou od roku 2007 (zpětně za roky 2005 a 2006) počítány z bazických indexů vývozních cen s cenovým základem průměr roku 2005 = 100. Ceny jsou zjišťovány měsíčně státním statistickým výkazem od cca 520 vybraných zpravodajských jednotek. Při vývozu se sledují ceny franko česká hranice. Pokud se s cenovým reprezentantem obchoduje v několika zemích, uvádějí zpravodajské jednotky průměrné ceny jako váţený aritmetický průměr z cen docilovaných při významnějších obchodních transakcích (váţených mnoţstvím výrobků ve fyzických jednotkách). Ceny jsou 58