CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Absolventská práce. Veronika Holubová

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Veronika Holubová Olomouc 2015

2

3 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Imigrace na ostrov Mayotte: Projekt kvalitativního výzkumného šetření Veronika Holubová Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská Olomouc 2015

4

5 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v bibliografickém seznamu literatury. V Olomouci dne Veronika Holubová

6

7 Poděkování: Chtěla bych poděkovat Mgr. Vladislavě Závrské za vstřícné a povzbuzující odborné vedení práce a také všem blízkým, kteří mě během psaní podporovali.

8 Obsah ÚVOD PROJEKT VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ - TEORETICKÁ ČÁST MIGRACE Pojem migrace Formy migrace Migrační teorie INTEGRACE IMIGRANTŮ CIZINCI VE FRANCII: OSTROV MAYOTTE Geografie ostrova Mayotte Demografie ostrova Mayotte Historie ostrova Mayotte Struktura organizace L UTAS Sud Poslání, cíle a popis služeb organizace l UTAS Sud PROJEKT VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ METODOLOGICKÁ ČÁST CIL ŠETŘENÍ VÝZKUMNE OTÁZKY VÝZKUMNÝ PRISTUP: KVALITATIVNI TERENNI VÝZKUM METODY SBĚRU DAT VÝZKUMNÝ SOUBOR POZICE TAZATELE VSTUP DO TERÉNU A JEHO REFLEXE ETICKE HLEDISKO VÝZKUMU ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY INTERNETOVÉ ZDROJE ANOTACE SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHA 1: PŘIJÍMACÍ FORMULÁŘ L UTAS SUD VE MĚSTĚ MRAMADOUDOU.. 43

9 PŘÍLOHA 2: FORMULÁŘ PRO POTRAVINOVOU POMOC... 47

10 Úvod Cílem této absolventské práce je vytvoření projektu kvalitativního výzkumného šetření zaměřeného na zjištění, jakým faktorům imigranti na ostrově Mayotte přikládají důleţitost v souvislosti s rozhodnutím opustit svou rodnou zemi. Tato práce je tedy výzkumným projektem, na který navazuje samotný kvalitativní výzkum zveřejněný v mé bakalářské práci 1. Na CARITAS Vyšší odborné škole sociální Olomouc je v letním semestru druhého ročníku povinná zahraniční stáţ. Destinace, kam jsem se chystala odjet, byl ostrov Mayotte, proto jsem se rozhodla, ţe zkušenosti ze zahraniční praxe zúročím ve své závěrečné absolventské práci. Motivoval mě k tomu především fakt, ţe Mayotte, který je francouzským departmentem, je velmi lákavý pro migranty (především z Afriky a z blízkých Komorských ostrovů), kterých je na ostrově velmi vysoký počet. Jelikoţ se mi zdá problematika migrace velmi zajímavá, rozhodla jsem se tuto oblast podrobněji probádat. Jak jsem jiţ zmínila výše, tato práce je projektem výzkumného šetření, coţ znamená, ţe jsem ji sepsala dříve, neţ mohl proběhnout samotný výzkum. Některé kapitoly jsem však doplnila aţ po návratu ze stáţe, proto se v práci objevují i informace ze kterých je patrné, ţe jiţ jistou zkušenost z ostrova mám. Na Mayotte jsem pracovala v organizaci l UTAS Sud, která spadá pod státní správu ostrova zvanou Conseil Général a mezi jednu z jejích cílových skupin spadají i imigranti (legální i nelegální). Jelikoţ mi tato informace byla předem známa, rozhodla jsem se, ţe zpracuji výzkum právě z této oblasti a mohla jsem se na to tedy, před samotnou cestou na místo, dostatečně připravit. Tato absolventská práce byla základním stavebním kamenem celého výzkumného šetření, který na Mayotte započal a který je součástí mé bakalářské práce. Jak jsem jiţ zmínila výše, ostrov Mayotte je pro imigranty zajímavou lokalitou hlavně proto, ţe je jediným ze čtyř Komorských ostrovů, který se dobrovolně stal součástí Francie. V roce 2009 proběhlo mezi jeho mahorskými obyvateli referendum, ve 1 HOLUBOVÁ, V., Imigrace na ostrov Mayotte. Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta (bakalářská práce). 6

11 kterém 95,2% obyvatel hlasovalo pro to, aby se Mayotte stal francouzským zámořským departmentem, kterým je oficiálně od roku Pro cizince je tedy lákavá moţnost ţít na místě, které je politicky územím Evropské unie a na kterém mohou čerpat výhody plynoucí z tohoto legislativního postavení státu. Tuto práci jsem rozdělila do dvou částí. Obě její části jsou projektem výzkumného šetření, zaměřeného na zjištění, jakým faktorům imigranti na ostrově Mayotte přikládají důleţitost v souvislosti s rozhodnutím opustit svou rodnou zemi. První polovina této práce je čistě teoretického rázu a je dále rozdělena do tří částí. První z nich je nazvaná Migrace, druhá Integrace imigrantů a třetí jsem pojmenovala Cizinci ve Francii: ostrov Mayotte. V první části věnující se migraci je uvedeno vysvětlení toho, co to vlastně migrace je. Dále se zde objevuje její členění a různé migrační teorie. Druhá část se zabývá integrací imigrantů a jejími podobami. V poslední kapitole této části práce popisuji současný stav imigrantů ve Francii, ostrov Mayotte a organizaci l UTAS Sud. Čísla uvedená v této kapitole se sice týkají Francie obecně a nejsou zaměřena na konkrétní zámořský department, ale jelikoţ Mayotte je franouzské území, tak jsem je do této práce zahrnula. Hlavní kapitoly druhé části práce jsou cíl práce, výzkumné otázky, metodologie výzkumu a metody sběru dat. Na ně navazuje popis výzkumného souboru, pozice výzkumníka a konečně samotný vstup do terénu a jeho reflexe, který byl doplněn aţ po návratu z ostrova Mayotte a ve kterém se objevuje příklad toho, jak probíhaly rozhovory s respondenty. Tuto část práce završuji kapitolou věnující se etickému hledisku výzkumu, jehoţ role by neměla být opomíjena. 7

12 1 Projekt výzkumného šetření - teoretická část Teoretická část mé absolventské práce je rozdělena na tři podkapitoly. První se zabývá teorií migrace, ve druhé části popisuji integraci imigrantů a ve třetí kapitole se věnuji prostředí, ve kterém se bude odehrávat výzkum - ostrovu Mayotte. 1.1 Migrace Jak je patrné i z názvu této práce (Imigrace na ostrov Mayotte), pojem migrace se v ní objevuje často a je důleţitý pro pochopení souvislostí týkajících se nejen migrace samotné, ale i projektu výzkumného šetření, které bude zaměřeno na cílovou skupinu imigrantů na ostrově Mayotte. V první podkapitole teoretické části práce se tedy budu věnovat právě migraci, jejím formám, mezi které se řadí imigrace, a migračním teoriím Pojem migrace Pojem migrace znamená stěhování, změnu lokace v prostoru. Pouţívá se pro popsání pohybu jak v oblasti věd o ţivé přírodě, tak o lidské společnosti. Je to také společenská strategie slouţící k získání obţivy, vyrovnání se s přírodními vlivy a řešení společenských konfliktů. Rozmístění lidí na zeměkouli je výsledkem migrací (Hirt, Jakoubek, 2005: 258). Drbohlav (1999: 75) popisuje migraci takto: Migrace je jedna z forem prostorové mobility obyvatelstva. Tou rozumíme pohyb obyvatelstva v geografickém prostoru z důvodu uspokojování potřeb v širším významu tohoto pojmu. Prostorová mobilita není pouhým fyzickým přemístěnim, ale je to téţ proces výběru místa, spojený s emocionální vazbou k objektům či prostorovým celkům. Rabušic a Burjanek uvádějí, ţe: z velmi obecného pohledu lze migraci chápat jako pohotovou reakci (adaptaci) na vzniklý nedostatek v místních zdrojích způsobený populačním přírůstkem. (Cit dle Rabušic, Burjanek, 2003: 9). Henig (2007) chápe migraci v širokém slova smyslu jako multidimensionální fenomén. Held (2003: 283) zase tvrdí, ţe migrace je jedna z nejstarších a nejvýraznějších forem globalizace, protoţe lidé se vţdy dočasně nebo trvale přemísťovali na různě dlouhé vzdálenosti. 8

13 William Petersen píše, ţe nejstarší formou lidské migrace je stěhování celých příbuzenských nebo etnických skupin, které z původního prostoru vytlačovaly přírodní změny, nedostatek obţivy nebo útoky jiných skupin (dle Hirt, Jakoubek, 2005: 258). Důvody migrace mohou být různé. Castles a Miller (1993: 20) uvádějí, ţe do roku 1989 převládaly zejména válečné, náboţenské, rasové či politické i ekonomické důvody migrace a koncem 20. století pak dominují hlavně ekonomické faktory. Nejvýznamnějším ekonomickým faktorem je snaha dosáhnout vyšší ţivotní úrovně. Castles a Miller (2009: 10-12) identifikovali určité tendence a obecné znaky soudobé migrace. Jsou to např. globalizace migrace, coţ znamená, ţe země přijímají nově příchozí různého náboţenského, kulturního a sociálního vyznání. Dále růst migrace, který klade zvýšené nároky na vlády přijímacích států, které vytvářejí migrační programy, které mohou sniţovat mezinárodní migraci. Dalším znakem současné migrace je diferenciace, coţ je imigrace do určité oblasti v daném čase. Dále feminizace migrace, jiţ zmíněná výše anebo např. politizace migrace především na mezinárodní úrovni. Bariéru pro migraci mohou představovat politiky cílových zemí, které se snaţí příliv migrantů na svá území regulovat. Proti nim se však mohou stavět podnikatelé, pro které migranti představují levnou pracovní sílu (Šišková, 2001: 19). Britský sociolog John Rex (dle Barša, 2003: 215) rozlišuje tři typy poválečného přistěhovalectví. Prvním typem je ekonomická migrace osob, které si hledají lepší práci a výdělek ve vyspělejších zemích. Buď posílají finanční výpomoc domů, anebo si šetří, aby se mohli vrátit a ţít lépe, ale také mohou mít asimilační záměr. Druhým typem jsou přistěhovalci, kteří jsou součástí určité etnické skupiny a rozptylují se na několika územích. Tito přistěhovalci jsou připraveni ţít v cizích zemích a přesouvají se podle ekonomických příleţitostí. Třetí kategorii tvoří uprchlíci, kteří mohou mít nacionalistický projekt k návratu nebo naopak silný projekt asimilace. Specifičnost poválečného přistěhovalectví do Evropy je zaloţena na druhém typu migrace, který Rex shrnuje pod pojmem transnacionálního migračního společenství. Výše se vyskytly pojmy přistěhovalci, uprchlíci a asimilace. Pojmy přistěhovalec a uprchlík vysvětluji v následujících odstavcích, protoţe se tyto pojmy úzce pojí se 9

14 samotným pojmem migrace. Co se týče pojmu asimilace, ten bude zmíněn aţ v kapitole Integrace imigrantů. Podle Šiškové (2001: 32) je uprchlík člověk, jehoţ statut je někde na pomezí mezi občanem a cizincem. Není však občanem se všemi právy a povinnostmi, ale není ani cizinec, protoţe postavení uprchlíka je silnější, neţ postavení cizince. Podle Dohnalové (2012: 14) je uprchlík státní příslušník třetí země, který můţe pobývat na území členského státu. Příslušníkem třetí země se zase rozumí osoba, která není občanem Evropské unie podle čl. 17 odst. 1 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství. Ne však všichni cizinci, kteří nemají státní občanství členského státu EU, jsou přiřazováni k cizincům třetích zemí. Mnoho z nich je totiţ rodinnými příslušníky občanů EU a cizinecké právo je proto řadí k občanům EU. Cizinec je naopak fyzická osoba, která není státním občanem dané země ani občanem Evropské unie. Termín cizinec má legislativní povahu, na rozdíl od pojmu migrant (Dohnalová, 2012: 7). Sartori (2011: 70) popisuje cizince jako někoho, kdo pochází z jiného státu a je nám cizí. Pod tímto slovem je však skryta jakási odlišnost tohoto člověka od společnosti, do které přišel. Imigrace je povaţována za závaţný akt, který hluboce zasahuje člověka v jeho ţivotě. Stres z migrace je často přirovnáván ke stresu z rozvodu nebo z úmrtí blízké osoby. Uprchlíci totiţ přicházejí do nového prostředí nepřipraveni, bez osobních kontaktů a bez finančních a materiálních prostředků a mnohdy také nedobrovolně (Šišková, 2001: 23) Formy migrace Podoby migrace jsou různé. Můţe se jednat o imigraci, během níţ obyvatelé do země přicházejí. Emigraci, kdy ze země odcházejí. A reemigraci, kdy obyvatelé nejprve emigrují, ale pak imigrují zpět do země původu (Dohnalová, 2012: 10). Matoušek (2013: 344) dělí nově příchozí migranty podle způsobu přijetí a podle statutu pobývání v určité zemi. Dělí je do několika základních skupin: legálně přijatí imigranti, legálně přijatí dočasní imigranti, Ilegální imigranti, Ţadatelé o azyl a uprchlíci. Legálně přijatí imigranti se usazují v cílové zemi natrvalo buď jako jednotlivci anebo s rodinou a to podle platných zákonů dané země. Legálně přijatí dočasní imigranti jsou skupina, která zahrnuje studenty, pracovníky dojíţdějící za prací 10

15 přes hranice nebo pracovníky mezinárodních organizací. Ilegální imigranti překračují hranice daného státu bez povolení, případně zůstávají v cílové zemi i po vypršení lhůty víza. Ţadatelé o azyl vstupují na území daného státu s ţádostí o mezinárodní ochranu. A uprchlíci jsou ti, kteří se nemohou, nebo nechtějí vrátit do své rodné země, a kteří získali statut uprchlíka poté, co prokázali oprávněnou obavu z pronásledování z důvodu rasy, náboţenství, politického přesvědčení nebo příslušnosti k určité sociální skupině. Migrace má také mnoho forem, které popsalo několik autorů. Například Nygren- Krug (2003: 9 10) dělí migraci na legální, nelegální a na dobrovolnou a nucenou. Při určování, zda se jedná o migraci legální nebo nelegální rozlišujeme, jestli příchozí cizinec vstoupil a setrval na území na základě platného pobytového oprávnění poţadovaného úřady přijímající země. Nelegální migrace nastane v případě, kdyţ migrant nedodrţí předepsanou délku pobytu nebo zůstane na území za jimým účelem. K dobrovolné patří např. pracovní migrace, migrace z důvodu sloučení rodiny nebo z důvodu studia. Nedobrovolná migrace můţe být způsobena válečným konfliktem v zemi původu, ţivelnou katastrofou, hladomorem atd. Kymlicka (2002) píše, ţe ilegální imigranti se nemohou řádným způsobem začlenit do ţivota většinové společnosti a představují pro ni trvalou zátěţ. Zpravidla o začlenění ani neusilují a nemají ambice prosazovat své zájmy prostřednictvím občanské společnosti. Také Parnwell (1993: 11) dělí migraci do několika kategorií. I u něj se objevuje dělení migrace na dobrovolnou a nucenou, kterou rozlišuje podle kritéria příčiny migrace. Dle kritéria časovosti rozlišujeme migraci dočasnou a trvalou. A podle kritéria lokalizace ji dělí na mezinárodní a na vnitrostátní. Matoušek (2013: 344) označuje dobrovolnou migraci za rozhodnutí samotného migranta a to nezávisle na vnějších příčinách. Naproti tomu nucená migrace v dnešním světě probíhá obvykle formou evakuace či vyhoštění, nicméně v historii se často jednalo o násilný přesun otroků či trestanců. Dohnalová (2012: 10) píše, ţe příčinou násilné migrace bývá válečný stav, nastolení diktatury nebo výrazné zhoršení ţivotních podmínek. Matoušek (2008: 102) definuje mezinárodní a vnitrostátní migraci. Uvádí, ţe migrace je stěhování obyvatel z jedné oblasti do druhé. Pokud se děje v rámci jedné 11

16 země, jde o migraci vnitrostátní. K mezinárodní migraci dochází, pokud se lidé stěhují mezi státy nebo mezi kontinenty. Oucho (1995: 170) člení migraci do čtyř dalších kategorií: trvalá migrace, pracovní migrace, přesuny uprchlíků a ilegální migrace. Brettelová a Hollifield (2000: 50) tvrdí, ţe kaţdý druh migrace v sobě obsahuje prvky vnějšího tlaku, stejně tak jako svobodné volby Migrační teorie Vojtková (2015) uvádí, ţe migrace je sloţitý proces, který zatím nemá jednotnou teorii. Existuje však několik teorií, které byly vyvinuty nezávisle na sobě v rámci různých oborů. Teorie se často liší v tom, jakou příčinu mezinárodní migrace povaţují za hlavní a na jaké otázky hledají odpovědi. Ţádný z teoretických migračních přístupů neodpovídá na všechny tři hlavní otázky současně a neexistuje teorie, která by odpovědi na ně sjednocovala, a proto jsou jednotlivé přístupy různorodé. Tyto problematické otázky jsou: velikost a směr migračních toků, asimilační proces migrantů a vliv migrantů na přijímací ekonomiku (Borjas, 1989: ). Procházková Ilinitchi (2010: 3-4) uvádí, ţe takový model, který by poskytl odpovědi na výše zmíněné otázky, doposud neexistuje. Neoklasická teorie Přístupy vycházející z neoklasické teorie jsou známy také jako push a pull teorie. D. J. Bogue (dle Hirt, Jakoubek, 2005: ) říká, ţe k tomu, aby člověk emigroval, ho musí z území, kde ţije, vypuzovat nějaké síly (push) a zároveň jej přitahovat (pull) do cílové země. Tuto teorii push a pull rozvinula řada autorů a z jejich závěrů lze vyvodit, ţe migrační pohyb nastane tehdy, kdyţ faktory, které ho z určité země vytlačují a do jiné přitahují, dosáhnou určité intenzity. Dále, ţe ne kaţdý se k emigraci rozhodne, tudíţ migrační aktivity působí selektivně. Také velikost migračního proudu závisí na podmínkách a překáţkách v cílové zemi. K faktorům, které migranty nutí opustit svou zemi, řadíme demografický růst, nízkou úroveň ţivotních podmínek, nedostatek ekonomických a pracovních příleţitostí 12

17 a politické represe. K faktorům, které je do jiné země přitahují patří poptávka po práci, dostupnost pozemků, příznivé ekonomické příleţitosti a politické svobody (Vojtková, 2015). Základním předpokladem migrace podle neoklasického přístupu jsou příjmové rozdíly a podmínky zaměstnání v různých zemích a náklady na případnou migraci. K migraci dojde tehdy, kdyţ se jedinec rozhodne k přesunu do jiné oblasti poté, co posoudil náklady a výhody, které pro něj z migrace vyplývají. Pokud očekává kladnou čistou návratnost většinou v peněţní formě, rozhodne se k migraci. Tato ekonomicky motivovaná migrace bude probíhat do té doby, neţ se vyrovnají mzdy v cílové i původní oblasti. Základním předpokladem této teorie je trţní prostředí, díky kterému mohou státy migraci také regulovat (Massey a kol., 1998: 18-19). Nové ekonomické přístupy Nové ekonomické přístupy připouštějí, ţe migrace nemůţe být vysvětlována pouze mzdovými rozdíly mezi zeměmi. Berou v úvahu, ţe k migraci se nerozhodují sami jednotlivci, ale k rozhodnutím dochází na úrovni rodin či domácností, jde tedy do jisté míry o druh kolektivního rozhodnutí. Účelem je maximalizace předpokládaného příjmu osob, ale také minimalizace rizik spojených s nepředvídatelnými událostmi a výkyvy trhu (Vojtková, 2015). Někteří jedinci jsou do cizí země posláni za prací a posílají příjmy domů ostatním členům rodiny. Pomocí migrujících členů dochází k investování příjmů do jiţ existujících aktivit v původních oblastech (Castles, Miller, 2009: 24). Teorie dvojího pracovního trhu Teorie dvojího pracovního trhu vychází z rozdělení pracovního trhu na primární a sekundární pracovní sektor. Primární sektor je tvořen vysoce kvalifikovanými odborníky a je poměrně stabilní. Sekundární pracovní sektor je naproti tomu tvořen nekvalifikovanými pracovníky a je typický malou atraktivitou kvůli nízkým mzdám, často i špatným pracovním podmínkám a nestabilitě zaměstnání. Mezinárodní migrace je důsledkem neustálé poptávky po pracovních silách ve vyspělých průmyslových zemích. Příčinami tedy jsou pouze pull faktory v cílových zemích (Castles, Miller, 2009: 25). 13

18 Teorie světových systémů Teorie světových systémů vysvětluje mezinárodní migraci přes obecné makro modely sociálního, ekonomického a politického vývoje. Spojuje její příčiny se strukturou světových trhů a s postupující především ekonomickou globalizací. Kapitalistické ekonomické vztahy pronikají z center do okrajových, periferních oblastí a vytváří tím předpoklady pro mezinárodní migraci. Firmy z vyspělých zemí hledají na periferii a v chudých státech levnější půdu a suroviny, levnou pracovní sílu atd. Tento proces probíhá v různé míře jiţ od šestnáctého století. V minulosti hlavně prostřednictvím koloniálních reţimů a dnes prostřednictvím vlád vyspělých zemí a nadnárodních firem. Migrace je tedy přirozeným důsledkem narušení, která jsou nevyhnutelně spjata s procesem kapitalistického rozvoje (Vojtková, 2015). Barša a Baršová upozorňují na to, ţe vstup kapitalismu do chudých zemí rozvrací mnohdy nestabilní ekonomické, politické a sociální systémy a vytváří tak vykořeněné pracovní síly, které jsou k migraci v podstatě donuceny (Barša, Baršová, 2005: 272). Teorie sítí Teorie sítí zdůrazňuje v migračním procesu význam mezilidských vazeb např. příbuzenských, přátelských nebo vazeb v rámci komunity. Vznikají tak neformální sítě migrantů mezi migranty, bývalými imigranty a těmi, kteří zůstali v zemi původu a sniţují tak risk a náklady na migraci mezi nově příchozími a nepřímo zvyšují i očekávaný zisk z migrace. Migranti často vytvářejí své vlastní ekonomické i sociální sítě. Tyto sítě jsou ţádanou strategií a mohou poskytovat spolehlivý prostředek k příjmu (Massey a kol., 1998: 42-43). Institucionální teorie Institucionální teorie klade důraz na vliv institucionálních subjektů. Někdy se mluví o tzv. migračním průmyslu. V rámci institucionální teorie existují dvě skupiny institucionálních subjektů. První skupinou jsou organizace a jednotlivci, kteří nelegální migraci pomáhají za účelem zisku, někdy i prostřednictvím černého trhu. Vydělávají tak na migrantech, kteří se snaţí často ilegálně dostat do země. Jde např. o převody přes hranice, pašování lidí ze země původu do jiné, falšování dokumentů atd. Migranti jsou často vykořisťováni, okrádáni nebo zneuţíváni. Druhou skupinu tvoří nevládní a 14

19 mezinárodní organizace a jedinci, kteří poskytují migrantům rady, sociální sluţby nebo právní poradenství. Všechny tyto instituce a organizace pomáhají udrţovat mezinárodní migraci (Vojtková, 2015). Teorie kumulativní příčiny Podle teorie kumulativní příčiny mění kaţdý akt migrace společenský kontext, ve kterém se o migraci rozhoduje, a to často tak, ţe další migrace je pravděpodobnější. V důsledku mezinárodní migrace nastávají změny v ekonomické, sociální i kulturní oblasti v zemi původu i v cílové zemi (Massey a kol., 1998: 45-46). Vojtková (2015) píše v této souvislosti například o tzv. social labeling některých zaměstnání. Některá zaměstnání s vysokým zastoupením imigrantů, získají nálepku zaměstnání nevhodného pro domácí obyvatele, coţ vede k další poptávce po imigrantech. Toto stigma vychází pouze ze zastoupení imigrantů v této profesi. Teorie migračních systémů Teorie migračních systémů klade důraz na mezinárodní vztahy, národní hospodářství, kolektivní jednání a institucionální faktory. Migrační systém je tvořen dvěma nebo více zeměmi, které si navzájem mezi sebou vyměňující nejen migranty, ale i zboţí a kapitál. Tyto výměny jsou intenzivnější mezi zeměmi, které tvoří jeden systém. Známe regionální migrační systémy, jako je např. západní Evropa, severní Amerika, jiţní Pacifik a západní Afrika (Vojtková, 2015). Teorii migračních systémů lze popsat také jako: součást historicky utvořených regionálních systémů ekonomické směny a politické, kulturní a informační interakce mezi různými sociálními skupinami z různých národních společností. (Barša, Baršová, 2005: 274). 15

20 1.2 Integrace imigrantů V kapitole s názvem Pojem migrace se vyskytlo cizí slovo a to asimilace. Tento termín se pokusím vysvětlit v této kapitole. Nejprve však popíšu proces integrace, jehoţ součástí je právě asimilace. Národní integrace je dlouhodobý proces, při kterém se etnické, místní a jiné skupiny rozmělňují v oddělených společnostech politicky organizovaných národních států. Lze jej chápat buď jako důsledek záměrných politik státu nebo jako součást širších ekonomických a sociálních dějů. Proces národní integrace má dvě stránky. První stránka tohoto procesu je sociální mobilizace a je zapříčiněná rozvojem kapitalismu a industrializace a tím způsobené prohloubení dělby práce. Lidé jsou kvůli zvětšujícímu se trhu nuceni opouštět své rodné vesnice a začínají hledat práci v průmyslových oblastech. Místní dialekty jsou zatlačovány dominantním jazykem a lokální kultury upadají. Druhou stránkou národní integrace je budování národa. Toto budování homogenní národní identity moderním státem má pozitivní i negativní způsoby. Stát se snaţí vytvořit kolektivní identitu a tím v lidech vyvolat pocit národní sounáleţitosti, ale zároveň potlačuje etnicko-kulturní pluralitu (Barša, 2003: ). Asimilace je také začleňující proces, k němuţ dochází, pokud mohou příslušníci okrajové skupiny vstoupit do plnohodnotného občanského ţivota za podmínky, ţe potlačí svou primární identitu. Asimilační proces je členům znevýhodněných skupin umoţněn díky výchově k občanství, díky níţ se mohou účastnit demokratického a občanského ţivota. Předmětem učení není jen občanská způsobilost, ale i snaha, aby byli schopni vystupovat jako příslušníci ústřední skupiny, do které se chtějí asimilovat. Asimilace je přirozená reakce na rozdíl mezi veřejným občanstvím a vlastní individualitou. Asimilovat lze etnickou příslušnost, jazyk, ale i rasu, gender i sexuální orientaci. Díky asimilaci zůstane odděleno soukromí a to, co je zjevné na veřejnosti (Alexander, 2001: 60-63). Alexander dále uvádí, ţe: V případě asimilativního začlenění se vlastnosti, jeţ definují cizí a odlišné, nemění; namísto toho je osobám, jeţ jsou příslušníky cizích a odlišných okrajových skupin, umoţněno zbavit se těchto vlastností během svého působení na veřejnosti. Z odlišných a cizích se mohou proměnit v normální a jedny z nás. (cit dle Alexander, 2001: 62). 16

21 Šišková (2001: 24) popisuje asimilační teorii, která byla formována ve 20. a 30. letech 20. století tzv. chicagskou školou. Ta vysvětluje adaptaci migranta v novém prostředí jako přirozený proces vývoje, který končí splynutím s majoritní společností. Dále se objevuje model tavícího kotle (melting pot), který však minoritně přiznává určitou národotvornou roli. Model salátové mísy vyjadřuje spíše souţití etnických skupin mezi sebou i s majoritou, které můţe mít různou intenzitu. Proces asimilace končí v ideálním případě tzv. strukturální asimilací, která přiznává imigrantům rovnoprávnost a zároveň jim umoţňuje uchovat si specifické etnické rysy. Šišková však není jediná autorka, která sepsala asimilační teorii. Integrací migrantů se zabývalo mnoho autorů a kaţdý z nich pojmenoval různé podoby integrace jinak. Šišková uvádí kategorie adaptace, tavící kotel a model salátové mísy. Další kategorie uvádí například Barša: asimilace, tavící tyglík a kulturní pluralismus. Uherek zase rozlišuje pracovně migrační přístupy, asimilaci a multikulturalismus. Dále autor Bauböck popisuje postoje většinové společnosti vůči menšině a jmenuje rasistický segregacionismus, rasistický paradox, liberální asimilacionismus, liberální pluralismus a kulturní segregacionismus. Jak je tedy zjevné, opět v tomto směru neexistuje jednotná teorie, která by formy integrace migrantů sjednotila. Výše jsem popsala proces asimilace a dále bude potřeba ujasnit, co je to multikulturalismus, coţ je pojem, který se také hojně vyskytuje v tématu integrace cizinců. Nejprve však uvedu samotné teorie podle Barši, Uherka a Bauböcka. Barša (2003: 231) rozlišuje tři roviny integrace: kulturní, sociálně-ekonomickou a občansko-politickou. V kulturní rovině rozlišujeme asimilaci, tavící tyglík a kulturní pluralismus. Asimilační integrace proběhne ve chvíli, kdy menšina opustí své vlastní hodnoty a zvyky a rozpustí se ve většinové společnosti. Tavící tyglík nastane tehdy, kdyţ menšina splyne s celkem, ale zároveň jej obohatí. Ke kulturně-pluralistické integraci dojde, kdyţ si menšina zachová svou kulturní odlišnost, ale ekonomicky a politicky je součástí dominantní společnosti. Uherek (Hirt, Jakoubek, 2005: 266) píše, ţe v jednotlivých evropských zemích můţeme zaznamenat tři odlišné přístupy k integraci cizinců, které jsou viditelné zejména ve sféře vzdělávání a kultury. Jedná se o přístupy pracovně migrační, asimilační a multikulturní. 17

22 Podle Bauböcka (dle Barša, 2003: ) můţe většina zaujmout vůči menšině pět základních postojů: rasistický segregacionismus, rasistický paradox, liberální asimilacionismus, liberální pluralismus a kulturní segregacionismus. Rasistický segregacionismus neumoţňuje skupině, aby se kulturně adaptovala, a odmítá, aby se její členové zapojovali do širší společnosti. Současná evropská krajní pravice je spíše charakteristická rasistickým paradoxem, kdy jsou menšiny povaţovány za neasimilovatelné a většina by je nikdy nepřijala i přesto, ţe jsou k asimilaci vyzývány. Liberální asimilacionismus umoţňuje udrţování partikulárních identit i v kulturně nepřátelských kontextech. Liberální kulturní pluralismus (anebo jeho silnější varianta multikulturalismus) je typický tím, ţe umoţňuje kulturním skupinám, aby se rozvíjely, pokud respektují svobody a práva všech občanů dané společnosti. A kulturní segregace znamená oddělování a uzavírání menšinové skupiny zvenčí, ale i zevnitř skupiny. Nyní dle odborné literatury vymezím pojem multikulturalismus. Hirt a Jakoubek (2008: 9) píší, ţe multikulturalismus se vzpírá jednoznačnému vymezení, a proto můţe mít v různých kontextech různé významy. Jednou je jím myšlen typ společenské situace, jindy vědecká teorie či politický cíl. Zároveň je multikulturalismus klasifikován jako ideologie, koncept, princip, diskurz, hnutí, hodnota, postoj, problém nebo výzva. Předpona multi ve slově multikulturalismus znamená, ţe se jedná o mnoţství kultur a ţe tyto kuktury jsou různých druhů. Slovo kultura označuje tradici kulturní, ale i náboţenskou a etnickou. Slovo multikulturalismus je spojeno s existencí mnoha různorodých jazyků, kultur a etnik na světě. Dnes je také toto slovo spojeno s určitou ideologií (Sartori, 2011: 46-48). Na závěr této kapitoly bych chtěla uvést případ z České republiky, kde během let vznikl projekt s názvem Integration of immigrants and refugees, jehoţ hlavním cílem bylo zefektivnit integrační programy a na jehoţ realizaci se podílely vysoké školy a nestátní neziskové organizace. Výstupem tohoto projektu je publikace věnovaná problematice sociální práce s traumatizovanými uprchlíky, interkulturní komunikace, koučování, posílení klienta v integraci a zlepšení kvality ţivota migrantů (Bajer, 2007: ). 18

23 1.3 Cizinci ve Francii: ostrov Mayotte V této části práce se pokusím popsat prostředí, ve kterém bude výzkum probíhat. Ačkoliv ostrov Mayotte je geograficky součástí Komorského souostroví a leţí aţ v Mosambickém kanálu, politicky je to zámořský department Francie, tudíţ je její součástí jako ostatní departmenty, které leţí na evropském kontinentu. Poslední dostupná čísla z let uvádějí, ţe v metropolitní Francii je 3,5 milionů cizinců, coţ je 5,6% z celkové populace. Z toho se jich narodilo ve Francii (0,8%). Zde mám na mysli pouze cizince. Oproti imigrantům je rozdíl v tom, ţe z imigrantů se mohou stát Francouzi, pokud získají státní občanství. Počet imigrantů je vyšší neţ počet cizinců ve Francii. Je jich 5 miliónů. V roce 2008 se Francie znovu stala první zemí v Evropě, kde se nejčastěji ţádá o azyl s počtem zaregistrovaných ţádostí (Mermet, 2010: ). Dále se pokusím přiblíţit ostrov Mayotte z hlediska geografického, demografického i historického. Následně popíši strukturu, poslání a cíle organizace l UTAS Sud, ve které bude probíhat alespoň polovina výzkumných rozhovorů s respondenty, a jejíţ popis je pro výzkum neméně důleţitý Geografie ostrova Mayotte Mayotte je ostrov vulkanického původu o rozloze 374 km 2, který leţí v Indickém oceánu, v Mosambickém kanálu mezi Afrikou a Madagaskarem. Ostrov je geograficky součástí Komorského souostroví a od nejbliţšího ostrova Anjouanu je vzdálen 70 km. Mayotte je vzdálený od Réunionu 1500 km a od Mosambiku 450 km (Marie-Céline Moatty, 2010: 9-11). Teritorium se skládá ze dvou hlavních ostrovů: Grand Terre (365 km 2 ) a Petite Terre (10 km 2 ) a z mnoha malých ostrůvků (M Tsamboro, M Bouzi a ostrůvek Bandrélé). Ostrov leţí uprostřed laguny, kterou od hlubokého moře odděluje korálová bariéra dlouhá 197 km. Laguna je známá jako jedna z největších na světě (Marie-Céline Moatty, 2010: 9-11). Vegetace je zde tropická a můţeme tu najít mnoho druhů zvířat a spoustu endemitů např. lemura madagaskarského nebo kaloně komorského. Klima je tropické, 19